PALBA.CZ

Česko-Lužické pomezí za vlády Václava IV. a v první polovině 15. století I.



Následující trilogie nás přenese na neklidné středověké pomezí severních Čech a Horní Lužice. Kdysi dávno jsem o tom chtěl napsat knížku, tak se s tématem chci vypořádat alespoň takto. Převážná část děje se bude odehrávat v první polovině 15. století i když tím hlavním měla být původně jen válka mocného rodu Vartemberků s ještě mocnějším spolkem lužických měst v letech 1434-1444. No ale látka se jaksi rozrostla o podle mě dost zajímavé věci.

Erb Horní Lužice – identický se znakem Budyšína

Začneme krátkým úvodem do dějin Horní Lužice

Určitě ne všichni znají dějiny Horní Lužice a to, jak se dostala pod vládu Prahy. Nejprve tedy menší úvod. Celá oblast Lužice byla od konce 7. století postupně osídlena slovanskými kmeny, které pozvolna vytvářely mocenská centra. V Horní Lužici, která nás zajímá, to jsou kmeny Milčanů a minoritních Bzejunčanů v okolí dnešního Zhořelce. Od počátku 10. století do oblasti Lužice útočí císař Jindřich Ptáčník, jeho syn Ota I. a zejména hrabě Gero, místní představitel císařské moci. Ten do roku 959 nevybíravými metodami, včetně známého povraždění 30 na hostinu pozvaných slovanských velmožů, ovládl území až k Odře a připojil je k říši. Ovšem po Gerově smrti celá oblast od Zeitzu a Zerbstu po Odru připadla císaři, který ji rozdělil na tři marky. Inu bez konce byly lesy markýze Géra.. Horní Lužice spadala pod Míšeňsko, ale prakticky od této doby čelila nejrůznějším zájmovým tendencím okolních států. Tak Lužici roku 1002 obsadil polský Boleslav Chrabrý a polský stát o ni přišel až za jeho syna Měška II. roku 1025. Celé Míšeňsko pak měl od císaře Jindřicha IV. přislíbeno za svou pomoc v bojích o investituru český kníže a poté král Vratislav I. ale nakonec dostal roku 1086 jen Milčansko, alias Budyšínsko. Po intermezzu, kdy byla tato oblast postoupena míšeňskému markraběti Wiprechtu z Grojtsche (Grojče) jako věno Vratislavovi dcery Judity, se o Budyšínsko opět hlásí český král, tentokrát Vladislav I. za svou pomoc Barbarossovi v Itálii. Budyšínsko ovládal český panovník jako říšské léno další desítky let.

Zástupci knížete či krále zde byli významní čeští šlechtici. Do oblasti byli ve 12. a 13. století zváni němečtí osadníci, ale země se zalidňovala i vnitřní srbskou kolonizací. Geograficky byl rozdělena zhruba na dvě poloviny. V severní zůstávaly a dodnes zůstávají hluboké lesy, jezera, bažiny, močály a byla výrazně méně osídlena než jižní část. Obecně byla oblast Lužice mírně zvlněná a výrazně úrodnější než kopcovité severní Čechy. Zejména v jižní části se kolem dálkových kupeckých tras vytvořila tržní centra, postupně se měnící v zeměpanská města. Nejdůležitější cestou byla Záhvožďská stezka (Gebelstrasse)Praha – Mělník – Bělá – Mimoň – Stráž - Jablonné – Petrovice. Zde se dělila a jedna větev vedla do Žitavy pod Ojvínem, druhá Luckendorfským průsmykem.

Historická mapa Horní Lužice s erbem v nesprávných barvách

Zřejmě nejstarším městem „de iure“ byl Kamenec (Kamenz), který měl městská práva snad již roku 1160, Budyšín (Bautzen) privilegia získal nejpozději roku 1213, Lobava (Löbau) byla založena na popud Přemysla Otakara I. kolem roku 1200 příchozími z Frank a Durynska, Lubáň (Lauban, Lubań) mezi lety 1220-1250. Tržní osada Zhořelec (Görlitz) obdržela práva dokonce až roku 1304. Města spravovala poměrně široké okolí tzv. vikpildy, kam kromě poddanských vsí a svobodných usedlostí patřily i menší šlechtické majetky. Např. pod Žitavu spadalo v 15. století 36 vsí. Právě díky silnému postavení měst se zde nevytvořila velká aristokratická dominia, šlechtická strana měla přesto svoji váhu a mnoho příbuzných na české straně hranice. O slabším postavení šlechty vypovídá i poměrně malý počet hradů. Na cca 6 000 km čtverečních Horní Lužice je můžeme spočítat na prstech - Czocha (Tschocha), Swiece (Schwert), Ojvín (Oybin), Trzciniec (Ronov) Hoyerswerda, Königsbruck, Klippenstein (Radeberg), Körse.. a pár dalších. Zeměpanský Karlsfried v Luckendorfském průsmyku postavený později sem nepočítám. Liberecký kraj s bývalými okresy Liberec, Jablonec, Semily a Česká Lípa je rozlohou poloviční a jen těch větších hradů je zde přes 30.

Zkraje 13. století bylo Čechám nejbližší území tzv. Záhvozdu mezi Šluknovským a Frýdlantským výběžkem už považováno za přímou součást českého království. Jeho centrem na dálkové cestě směřující Luckendorfským průsmykem z Branibor a Dolní Lužice do Čech byla Žitava (Zittau), nadaná městskými právy jako královské město roku 1254.

Nejznámější pohled na Budyšín

Nejpozději roku 1243 bylo Budyšínsko zapsáno jako zástava za věno dcery Václava I. Beatrix jejímu muži braniborskému markraběti Otovi III. Ze zástavy se později snad stalo léno. České Žitavsko tehdy ovládal rod Ronovců, kterým důležitý kraj odebral Přemysl Otakar II. Ovšem roku 1305 se Žitavsko do jejich rukou vrátilo a připadlo mocnému Jindřichovi z Lipé. Už tehdy samozřejmě nejrůznější živly využívaly bohatství měst a plných kupeckých stezek a na cizí účet si značně přilepšovaly, přičemž nemalou roli v tom hrála zejména nižší aristokracie. To už se ovšem měšťané starali o své a roku 1291 vytáhli ze Žitavy na nedaleký hrad Ojvín (zatím převážně dřevěný), který pobořili a vypálili, aby učinili konec řádění místních lapků.