VÁLKA TAK TROCHU JINAK
Napsal: 25/11/2008, 19:55
VÁLKA TAK TROCHU JINAK
Znáte knihu JOHNA KEEGANA „HISTORIE VÁLEČNICTVÍ“? Já si ji přečetl a když k mnoha autorovým knihám mám pár , tedy asi tak dvoukolák výhrad, tato kniha mě vyprovokovala k tomu, abych se na některá její tvrzení podíval z pohledu svých studií, přímé vojenské praxe a toho co jsem o válkách během mnoha nastudoval.
Autor dovozuje, což by nás nemělo nepřekvapit "že válka je jednou ze základních dějinných sil, které všestranně formují politický, hospodářský, sociální, ale též duchovní tedy kulturní vývoj lidské civilizace. [/B]
Obráceně se dá říci, že souběžně je válka, její formy a projevy, produktem tohoto vývoje. Co z toho lze vyvodit?
1. Válka a její proměny, jak ji chápu já, jsou svázány se vznikem a vývojem západní, především evropské civilizace a s formami politické organizace v jejím rámci.
2. Válka se zároveň stává prostředkem k prosazení politických, ideologických a posledních 1000 let i náboženských cílů, nástrojem k rozšíření moci a posílení prestiže.
3. Pod tlakem válečných potřeb se proměňuje struktura států, rozpadá se ekonomický systém nebo se přetváří a státy se sjednocují a centralizují. Základní a původní funkcí moderního suverénního státu, jak ho známe od druhé poloviny XVII. století, je obrana proti vnější agresi.
„Historie války“, nebo tak jak to nazval Keegan „Dějiny válečnictví“ by se dalo nazvat příběhem o tom, jak „stát vyvlastňuje násilí, které dříve patřilo společnosti, a svěřuje ho do rukou speciální válečnické kasty.“
V industriální společnosti ovlivňují potřeby války v rostoucí míře charakter struktury výroby a spoluurčují směry vědeckotechnického vývoje. Dvacáté století lze nazvat stoletím „megazabíjení“. Válka, obdobně jako průmyslová výroba se stala masovou záležitostí.
Dvě světové války se přiblížily Clausewitzkému ideálnímu typu války absolutní, totální. Jaderné zbraně, které byly použity k ukončení té druhé, jsou prozatím vrcholem lidské schopnosti zvyšovat ničivý potenciál prostředků zabíjení. Existence jaderných zbraní a jejich preventivní příprava k použití ve válce studené pak zabránilo vzniku možné třetí opět Clausewitzké války a prozatím vzala lidstvu možnost vlastního sebezničení, ale zániku života na zemi vůbec.
Válka bezesporu je vyhrocená, násilná forma sociálního meziskupinového konfliktu. Jak pojmenovat a zkoumat fenomén, který prostupuje snad všemi oblastmi lidské činnosti a stupni vývoje člověka, státu a jeho institucí, kultury a civilizace vůbec a který zároveň tyto činnosti a vývoj mnohdy zásadním způsobem podmiňuje?
Pro mě osobně je Clausewitzova teorie základ mého bývalého vojenského myšlení. Keegan ji zpochybňuje a otlouká případy vytrženými z dějin malých národů, uzavřených lidských skupin a elitářských skupin válečníků. Mluví o vazbě kultury na válku – tedy, že válka je pouze jiná forma kultury a podobně.
Myslím si, že správně zkoumá rysy stálé a obecné a všímá si také vlastností a projevů specifických a přechodných. Někdy tento fenomén izoluje od jeho proměnlivých historických a společenských kontextů a studuje vytrženě z kontextu. Tehdy Clausewitze zpochybňuje nejvíce.
Jako nic v lidské společnosti není jednoznačné, tak podobně neexistuje jedna komplexní teorie války. Proto neexistuje ani jediná, všeobecně přijímaná definice. Potud Keegan a nyní nastupuje Pátrač.
Nás učili nebo jsem se naučil sám, že existují tři typové definice válek či konfliktů. Já je sem napíšu a trochu vyspecifikuji.
A. Sociologická definice praví, že válka je vyhroceným a násilným projevem sociálního konfliktu. Konflikt je přítomen v každém meziosobním či meziskupinovém vztahu. Konflikt je vztah, v němž je určitý jedinec či identifikovatelná, zřetelně vymezená skupina jedinců definovaná kmenově, etnicky, jazykově, kulturně, nábožensky, sociálně, ekonomicky, politicky či jinak), ve vědomé opozici k jinému jedinci/jedincům či skupině/skupinám, a to proto, že jejich zájmy a cíle jsou protichůdné, neslučitelné, vzájemně se vylučují. Základním nástrojem řešení konfliktů v hierarchicky organizované společnosti je politika. Carl von Clausewitz zformuloval tezi o podřízenosti války politickým cílům a zároveň vyslovil požadavek studovat válku v rámci širšího sociálně-politického kontextu či struktury. Jeho práce je dodnes základním kamenem západního myšlení o válce a zároveň ústředním referenčním bodem všech teorií války. Lze ji bezvýhradně přijmout či jednoznačně odmítnout, nelze ji však ignorovat. Clausewitz chápe válku jako akt násilí s cílem přinutit protivníka aby se podřídil naší vůli. Válka je pouze pokračování politiky jinými prostředky, ... politický záměr je účelem, válka je prostředkem, a prostředek si nikdy nelze odmyslit od účelu“. Válka tedy nemá smysl sama o sobě, její „politický účel ... leží mimo její obsah“. Válka proto nemůže nikdy být „úplně izolovaný akt“, není v ní „obsaženo rozhodnutí samo v sobě dovršené“, protože ji již předem ovlivňuje „uvažování o politickém stavu, jaký po ní nastane.“
Citace jsem si dovolil přímo z díla tohoto vojenského filozofa.
Všeobecně známá Clausewitzova teze o válce jako pokračování politiky se stala běžně používaným postulátem. V. I. Lenin, velký obdivovatel válečné teorie pruského generála, s ní provedl dialektický trik, jehož výsledkem je leninská definice politiky jako pokračování války jinými prostředky. A to byla naše parketa po 8 let marxismu leninismu na vojenských školách. Je to na zvážení do jaké míry to byla blbost.
B. Kvantitativní definice je pak snahou kvantifikovat ozbrojené konflikty a jejich rozsah. Používá ji i jeden z nejspolehlivějších a nejúplnějších zdrojů informací o současných problémech války a bezpečnosti, jímž je ročenka Stockholmského institutu mezinárodního mírového výzkumu Ozbrojený konflikt je dělen podle počtu ztrát na životech za určité časové období do tří kategorií
I./ Malý ozbrojený konflikt - během jednoho každého roku konfliktu zahyne v boji více než 25 osob; v průběhu celého konfliktu méně než 1000 osob.
II. / Střední ozbrojený konflikt - během jednoho každého roku konfliktu zahyne více než 25 a méně než 1000 osob; v průběhu celého konfliktu více než 1000 osob.
III./ Válka - nejméně 1000 obětí v každém roce konfliktu.
C. Mezinárodněprávní definice[/B], kterou uvádím pro úplnost vychází z Clausewitzova pojetí války. Válka, uvádí učebnice mezinárodního práva veřejného, je výsadním právem státu vést „ozbrojený boj za určité politické cíle zvláště k tomu vybranými a vycvičenými skupinami obyvatel, pomocí zvláštních nástrojů, určených speciálně k vedení tohoto boje“.
Tato definice vystihuje podstatu moderního západního racionalistického chápání války jako určitého formálního procesu ve smyslu pravidelné, konvenční, právně definované a řízené procedury v rámci společenských, v tomto případě mezistátních vztahů.
Objevil jsem v knize od Keegana, tvrzení, která jsou až zvláštní. Tvrdí například, že po roce 1945 zrušily USA a Velká Británie všeobecnou branou povinnost. To je na prostý nesmysl. Britská koruna vždy měla profesionální armádu a jen v případě krizí pomocí zvláštních opatření zaváděla povinnost bránit vlast pro všechny bojeschopné muže. USA pak mimo domobranu tvořenou dobrovolníky nikdy neměly všeobecnou branou povinnost. Pouze profesionální vojáky a vojáky na speciální zákon. Speciální zákon USA v případě potřeby vždy vyhlašují a provádí odvod vybraných ročníků. Pak postaví i velmi významné síly. Oba státy si možnost těchto zvláštních opatření ponechala v záloze.
Zatím si myslím že výrok:
„Ekonomický zájem formuje politiku a politika v případě potřeby přerůstá ve válku s akceptací vlivu kultury, ideologie a náboženství“
pan Keegan nijak nevyvrátil a tím Clausewitz zůstává v platnosti.
Dále se podíváme na typologii válek. Pokud platí to co jsem se učil a co jsem konfrontoval s výše uvedenou knihou, dá se značnou mírou subjektivismu napsat, že syntézu nejčastěji užívaných třídících kritérií, kterými jsou:
- prostor,
- čas,
- intenzita a
- metoda.
Jednotlivé ideální typy, které na základě těchto kritérií uvádíme, se v reálném světě málokdy vyskytují v čisté formě; hranice mezi nimi jsou pohyblivé, vzájemně se prostupují, jednotlivé kategorie se mnohdy částečně překrývají, doplňují či spojují. Pro ilustraci přiřadím ke každému obecnému typu války konkrétní příklad ze současnosti či nedávné minulosti.
A/ Kritérium prostoru: zkoumá teritoriální rozsah válečného konfliktu a rozsah jeho dopadů v rámci určitého systému nebo subsystému mezinárodních vztahů.
Lokální války - teritoriálně úzce omezené ozbrojené konflikty, které se nejčastěji odehrávají uvnitř státu či mezi dvěma státy. Okolní státy do nich nejsou přímo zataženy (v roli aktivních válčících stran). Pokud dochází k intervenci z vnějšku, jedná se o pokusy válku ukončit a nastolit mír. Lokální válka tedy zůstává izolována pouze v části určitého regionálního subsystému, nešíří se v něm. Příkladem může být konflikt mezi Ázerbajdžánem a Arménií probíhající od konce 80. let, který měl v první polovině 90. let charakter války, válka mezi Iránem a Irákem vedená v letech 1980-1990 a nakonec válka v Čečensku kterou Rusko vedlo v letech1994-1997.
Regionální války - zachvacují celý region -- subsystém mezinárodních vztahů, účastní se jich více států. Regionální charakter měla např. první arabsko-izraelská válka (1948-49). V současné době probíhající (od roku 1998) válku v subsaharské Africe (oblast tzv. velkých jezer) lze též charakterizovat jako regionální. Regionální války téměř vždy začínají lokálním konfliktem.
Globální válka - ozbrojený konflikt, kterého se přímo účastní většina států světa. Byly jím dvě světové války XX. století; v globální , a navíc jadernou válkou by zřejmě záhy přerostl ozbrojený konflikt mezi SSSR a USA v období studené války.
Já bych doplnil jinou podobu prostorového kritéria. Považuji ji za zajímavější a možná i přesnější z hlediska toho, jak se svět změnil. Jde o zohlednění, které si všímá pozice válčících stran na ose centrum – periferie. Ačkoliv toto kritérium hodnotí především postavení aktérů - válčících stran - ve struktuře mezinárodní dělby práce tak jak ji definovalo učení marxismu leninismu o válce míru a armádách, má tento pohled silnou geografické odezvu.Tedy Východ - západ a od 90-tých let se překlopil na Sever - Jih. Výsledkem pak jsou tři typy válek:
Centrum-centrum - války mezi zeměmi rozvinuté části světa, tzv. I. světa (dnes Sever). Podle některých autorů sem patřil konflikt studené války (1948-1989) a ve své podstatě lze do této kategorie zařadit i obě války světové.
Centrum-periferie - koloniální a národně-osvobozovací války. Do této kategorie spadají více než dvě třetiny všech válek a ozbrojených konfliktů, které se na světě odehrály od roku 1945. Nejznámějším příkladem je vietnamská válka (1965-1973), patří sem též válečný výboj Sovětského svazu v Afghánistánu (1979 - 1989).
Periferie-periferie - tyto války jsou často označovány jako lokální. Odehrávají se mezi státy rozvojového Jihu (dříve III. světa). Patří sem např. vleklý ozbrojený konflikt o území Kašmíru mezi Indií a Pákistánem (od roku 1947) nebo válka mezi Etiopií a Eritreou (od roku 1998).
B/ Časové kritérium zkoumá především dobu trvání konfliktu. Oba uvedené typy mají však též konotace strategické či doktrinální.
Krátké války - jsou charakteristické jednou či několika málo rozhodujícími bitvami a trvají většinou méně než jeden rok. Tento typ války je spojen s pojmem Blitzkrieg, který označuje německou válečnou doktrínu, která byla rozpracována ve 30. letech a užita v prvních měsících druhé světové války, nejúspěšněji v bitvě o Francii (1940). Krátkou byla tzv. šestidenní (3. arabsko-izraelská) válka v roce 1967, válka v Perském zálivu (1990/91) nebo válka za odtržení Slovinska od Jugoslávie v roce 1991.
Vleklé války - dlouhodobé ozbrojené konflikty, které se vlečou několik let či desetiletí, přičemž žádná z válčících stran není schopna dosáhnout rozhodujícího vítězství. Patří sem irácko-íránská válka, konflikt Indie-Pákistán, občanská válka v Afghánistánu (od roku 1989 dodnes). To platí i pro stav v této zemi po americkém útoku na Taliban.
Zde si chci přihřát polívečku ke své práci o asymetrických válkách. Tento pojem se též označuje záměrnou zdržovací strategii, užívanou slabší stranou v asymetrickém konfliktu, v němž proti sobě stojí silná pravidelná a dobře vyzbrojená armáda na straně jedné a na druhé straně materiálně/početně/organizačně atp. slabší povstalecká /guerrillová skupina. Jak jsem uvedl ve své práci, asymetrický válečník nepodléhá tlaku efektivnosti a výkonnosti. Má prostě čas.
C/ Intenzita války. V rámci tohoto kritéria hodnotíme dosah válečného cíle, rozsah válečné mobilizace státu a dopady války na civilní obyvatelstvo.
Omezené války - jsou vedeny pro dosažení omezených politických cílů (např. připojení části území obsazeného jiným státem), válčící země nepřechází na systém válečného hospodářství a nemobilizuje veškerou bojeschopnou populaci, civilní obyvatelstvo není bezprostředně zasaženo bojem. V Evropě bylo zlatým věkem omezených válek období XVIII. a XIX. století;4 výjimkou z pravidla byly napoleonské války, které se v určitých fázích blížily parametrům války totální. Válka vedená jednou stranou jako omezená může být za jistých okolností z pohledu druhé strany válkou totální. Z pohledu koalice vedené USA byla válka v Perském zálivu (1991) omezená, pro Irák byla totální.
Totální války - jsou vedeny ve snaze dosáhnout absolutního cíle (např. bezpodmínečná kapitulace protivníka, svržení vlády, okupace státu nebo dokonce vyhlazení jeho obyvatel). K dosažení tohoto cíle je zaměřena mobilizace veškerého materiálního, lidského a morálního potenciálu válčící země. Civilní obyvatelstvo se stává jedním z cílů vojenských úderů. Totální válka je málokdy zamýšlena jako taková od samého počátku -- totální se stává z války původně omezené, a to v důsledku recipročního stupňování intenzity konfliktu (princip eskalace). Tendence k vystupňování do absolutní krajnosti je podle Clausewitze vlastní každé válce.
D/ Metoda vedení války. Kritériem je v tomto případě způsob vedení války (doktrína) a respekt k normám válečného práva.
Pravidelná válka - splňuje parametry shora uvedené Clausewitzovy definice. Válka je formálně vyhlášena subjektem mezinárodního práva - státem, je vedena a ukončena v souladu s právními konvencemi. Boje se účastní pravidelná armáda, tedy hierarchicky strukturovaná a disciplinovaná skupina vycvičených a jednotně označených (uniformovaných) odborníků, kteří dodržují normy válečného práva ohledně zacházení se zajatci a civilním obyvatelstvem. Válčící strany používají přiměřené prostředky (neužívají zakázané druhy zbraní). Válečná strategie je vedena snahou porazit protivníka v přímé, otevřené a pokud možno rozhodující bitvě. Příkladem je válka v Perském zálivu (1991) nebo válka mezi Etiopií a Eritreou (od roku 1998)
Nepravidelná válka - uchyluje se k ní slabší protivník v asymetrické situaci - tedy v boji se silnější stranou. Metody nepravidelné války užívají především národně-osvobozenecká hnutí, revoluční skupiny, mohou však být i doplněním tradičních konvenčních postupů. Nepravidelné válka je zřejmě nejobtížněji zachytitelná a typizovatelná forma válečnictví. Jejím prototypem byla španělská guerrilla - ve španělštině doslova „malá válka“, tedy způsob boje španělských nepravidelných – rozumíme - partyzánských sil proti Napoleonově armádě v letech 1808-14. Název guerrilla se obecně vžil pro označování nejrůznějších druhů nepravidelného vedení války.
Guerrillové jednotky se vyhýbají přímému boji a operují rozptýleně, přičemž využívají výhod terénu (nejlépe členitého). Guerrilla odmítá přistoupit na způsob boje, k němuž je vycvičen protivník, a naopak se mu snaží vnutit svůj způsob boje a pro sebe výhodný rytmus konfliktu. Řídí se přitom zásadou, že guerrilla vítězí, když neprohrává, zatímco pravidelná armáda prohrává, když nevítězí. Řečeno s Clausewitzem, který tento typ označuje jako „lidová válka“, „princip odporu se vyskytuje všude a nikde“. Cílem není „rozdrtit jádro [hlavní síly nepřítele, pozn. J.Š.], nýbrž jen hlodat na povrchu, na okrajích“. Protivník je udoláván nejen fyzicky, ale především psychicky, a to prostřednictvím drobných a pokud možno překvapivých útoků ze zálohy známá Mao Ce-tungova koncepce „pětiminutové bitvy“ a na pečlivě vybírané cíle jako jsou infrastrukturní uzly, atentáty na významné činitele atp. Guerrilla využívá podpory domácího venkovského obyvatelstva, které má být pro partyzána tím, čím je pro "rybu moře" opět velký Mao Ce-tung. Z místního obyvatelstva se též rekrutují nové síly pro nepravidelné jednotky. Ve druhé polovině XX. století užívají metod nepravidelné války síly periferie v naprosté většině ozbrojených konfliktů typu centrum-periferie. Tyto války se též označují jako revoluční (Che Guevara 1961, Mao Ce- tung 1960.
Často extrémně brutální podoby nepravidelné války vystupují z ozbrojených konfliktů 90. let našeho století. V této souvislosti je alarmující skutečnost, že nekonvenčním metodám nezřídka sahají i samotné vlády válčících zemí. Stále častěji pak jde ruku v ruce s nepravidelnou válkou kruté zacházení se vzdorným obyvatelstvem a s válečnými zajatci. Příkladem je tzv. etnické čištění, ke kterému docházelo na území bývalé Jugoslávie v letech 1992-96.
Kromě shora zmíněné proti napoleonské guerrilly je klasickým příkladem nepravidelné války povstání Arabů proti Osmanské říši, které vypuklo na Středním východě v britské režii v roce 1915. Záměrně se zde nebudu dále šířit o konfliktech v naší době.
E/ Motiv. Jde o poslední kritérium a sním se blížíme k příčinám válek. Zde bych skončil, rozbor příčin válek je na samostatné pojenání ato se mi moc nechce. Navíc si počkám jak vás zaujme tato část a pokud mi řeknete že vás to zaujalo pokračoval bych.
Motiv nechápejme pouze jako příčinu či pohnutku, nýbrž jako něco hlubšího, jako ústřední, převládající, a tudíž typizující téma té které války. Martin Wight, zakladatel tradice tzv. anglické školy studia mezinárodních vztahů, k tomu říká. Cituji:
„Existuje mnoho druhů válek: agresivní války a preventivní, války pro prestiž a války pro bezpečnost, idealistické války a snad možná i války spravedlivé. Nicméně je příhodné roztřídit je podle tří hlavních motivů:
války ze ziskuchtivosti (wars of gain),
války ze strachu (wars of fear) a
války ze zásady (wars of doctrine).“
Do kategorie válek pro zisk patří většina imperiálních válek, které spolu sváděly od raného novověku expandující evropské mocnosti o kontrolu a využití zámořských kolonií stejně jako dobyvačné války v zámořských územích samotných. Ke kategorii válek ze strachu poznamenává Wight, že strach, chápaný ne jako iracionální emoce, ale jako „racionální představa budoucího zla“, je základním tématem mezinárodní politiky. Důvodem je skutečnost, že „většina mocností se po většinu času“ cítí být ohrožena. Strach z napadení či ze ztráty momentální výhody relativní převahy nad protivníkem - která však již zítra nemusí existovat - vyvolává války jak preventivní, tak obranné; mnohdy je těžké stanovit hranici mezi nimi. Příkladem obrany útokem je sinajská válka, tedy preventivní úder izraelských sil proti Egyptu v rámci suezské války v roce 1956. Válkami ze zásady byly a jsou různá misionářská a křižácká tažení nebo svaté války, jejichž cílem je šířit „velké myšlenky“ či ideologie. V moderních evropských dějinách jsou prototypem války ze zásady výboje francouzské revoluce
No a co závěrem? Jde-li o pohled na válku u mě se nic nemění. Pokud se rozhodnete. Pohled starého pána tedy Clausewitze je podle mě pořád platný jen je potřeba ho modifikovat tak aby odrážel poměry ve světě posledních pár desítek let současnosti.
Jak jsem již napsal Keegan Clausewitze považuje za dnes nedostatečného a překonaného.Já tvrdím a počet citací z díla toho starého vojáka Clausewitze zaměřených k této práci ale všeobecně ve všech knihách zabývajících se vojenskou teorií to dokazuje, že to není až tak pravda.
Je na vás jak se na věc díváte vy pokud se sem vyjádříte, budu rád.
Znáte knihu JOHNA KEEGANA „HISTORIE VÁLEČNICTVÍ“? Já si ji přečetl a když k mnoha autorovým knihám mám pár , tedy asi tak dvoukolák výhrad, tato kniha mě vyprovokovala k tomu, abych se na některá její tvrzení podíval z pohledu svých studií, přímé vojenské praxe a toho co jsem o válkách během mnoha nastudoval.
Autor dovozuje, což by nás nemělo nepřekvapit "že válka je jednou ze základních dějinných sil, které všestranně formují politický, hospodářský, sociální, ale též duchovní tedy kulturní vývoj lidské civilizace. [/B]
Obráceně se dá říci, že souběžně je válka, její formy a projevy, produktem tohoto vývoje. Co z toho lze vyvodit?
1. Válka a její proměny, jak ji chápu já, jsou svázány se vznikem a vývojem západní, především evropské civilizace a s formami politické organizace v jejím rámci.
2. Válka se zároveň stává prostředkem k prosazení politických, ideologických a posledních 1000 let i náboženských cílů, nástrojem k rozšíření moci a posílení prestiže.
3. Pod tlakem válečných potřeb se proměňuje struktura států, rozpadá se ekonomický systém nebo se přetváří a státy se sjednocují a centralizují. Základní a původní funkcí moderního suverénního státu, jak ho známe od druhé poloviny XVII. století, je obrana proti vnější agresi.
„Historie války“, nebo tak jak to nazval Keegan „Dějiny válečnictví“ by se dalo nazvat příběhem o tom, jak „stát vyvlastňuje násilí, které dříve patřilo společnosti, a svěřuje ho do rukou speciální válečnické kasty.“
V industriální společnosti ovlivňují potřeby války v rostoucí míře charakter struktury výroby a spoluurčují směry vědeckotechnického vývoje. Dvacáté století lze nazvat stoletím „megazabíjení“. Válka, obdobně jako průmyslová výroba se stala masovou záležitostí.
Dvě světové války se přiblížily Clausewitzkému ideálnímu typu války absolutní, totální. Jaderné zbraně, které byly použity k ukončení té druhé, jsou prozatím vrcholem lidské schopnosti zvyšovat ničivý potenciál prostředků zabíjení. Existence jaderných zbraní a jejich preventivní příprava k použití ve válce studené pak zabránilo vzniku možné třetí opět Clausewitzké války a prozatím vzala lidstvu možnost vlastního sebezničení, ale zániku života na zemi vůbec.
Válka bezesporu je vyhrocená, násilná forma sociálního meziskupinového konfliktu. Jak pojmenovat a zkoumat fenomén, který prostupuje snad všemi oblastmi lidské činnosti a stupni vývoje člověka, státu a jeho institucí, kultury a civilizace vůbec a který zároveň tyto činnosti a vývoj mnohdy zásadním způsobem podmiňuje?
Pro mě osobně je Clausewitzova teorie základ mého bývalého vojenského myšlení. Keegan ji zpochybňuje a otlouká případy vytrženými z dějin malých národů, uzavřených lidských skupin a elitářských skupin válečníků. Mluví o vazbě kultury na válku – tedy, že válka je pouze jiná forma kultury a podobně.
Myslím si, že správně zkoumá rysy stálé a obecné a všímá si také vlastností a projevů specifických a přechodných. Někdy tento fenomén izoluje od jeho proměnlivých historických a společenských kontextů a studuje vytrženě z kontextu. Tehdy Clausewitze zpochybňuje nejvíce.
Jako nic v lidské společnosti není jednoznačné, tak podobně neexistuje jedna komplexní teorie války. Proto neexistuje ani jediná, všeobecně přijímaná definice. Potud Keegan a nyní nastupuje Pátrač.
Nás učili nebo jsem se naučil sám, že existují tři typové definice válek či konfliktů. Já je sem napíšu a trochu vyspecifikuji.
A. Sociologická definice praví, že válka je vyhroceným a násilným projevem sociálního konfliktu. Konflikt je přítomen v každém meziosobním či meziskupinovém vztahu. Konflikt je vztah, v němž je určitý jedinec či identifikovatelná, zřetelně vymezená skupina jedinců definovaná kmenově, etnicky, jazykově, kulturně, nábožensky, sociálně, ekonomicky, politicky či jinak), ve vědomé opozici k jinému jedinci/jedincům či skupině/skupinám, a to proto, že jejich zájmy a cíle jsou protichůdné, neslučitelné, vzájemně se vylučují. Základním nástrojem řešení konfliktů v hierarchicky organizované společnosti je politika. Carl von Clausewitz zformuloval tezi o podřízenosti války politickým cílům a zároveň vyslovil požadavek studovat válku v rámci širšího sociálně-politického kontextu či struktury. Jeho práce je dodnes základním kamenem západního myšlení o válce a zároveň ústředním referenčním bodem všech teorií války. Lze ji bezvýhradně přijmout či jednoznačně odmítnout, nelze ji však ignorovat. Clausewitz chápe válku jako akt násilí s cílem přinutit protivníka aby se podřídil naší vůli. Válka je pouze pokračování politiky jinými prostředky, ... politický záměr je účelem, válka je prostředkem, a prostředek si nikdy nelze odmyslit od účelu“. Válka tedy nemá smysl sama o sobě, její „politický účel ... leží mimo její obsah“. Válka proto nemůže nikdy být „úplně izolovaný akt“, není v ní „obsaženo rozhodnutí samo v sobě dovršené“, protože ji již předem ovlivňuje „uvažování o politickém stavu, jaký po ní nastane.“
Citace jsem si dovolil přímo z díla tohoto vojenského filozofa.
Všeobecně známá Clausewitzova teze o válce jako pokračování politiky se stala běžně používaným postulátem. V. I. Lenin, velký obdivovatel válečné teorie pruského generála, s ní provedl dialektický trik, jehož výsledkem je leninská definice politiky jako pokračování války jinými prostředky. A to byla naše parketa po 8 let marxismu leninismu na vojenských školách. Je to na zvážení do jaké míry to byla blbost.
B. Kvantitativní definice je pak snahou kvantifikovat ozbrojené konflikty a jejich rozsah. Používá ji i jeden z nejspolehlivějších a nejúplnějších zdrojů informací o současných problémech války a bezpečnosti, jímž je ročenka Stockholmského institutu mezinárodního mírového výzkumu Ozbrojený konflikt je dělen podle počtu ztrát na životech za určité časové období do tří kategorií
I./ Malý ozbrojený konflikt - během jednoho každého roku konfliktu zahyne v boji více než 25 osob; v průběhu celého konfliktu méně než 1000 osob.
II. / Střední ozbrojený konflikt - během jednoho každého roku konfliktu zahyne více než 25 a méně než 1000 osob; v průběhu celého konfliktu více než 1000 osob.
III./ Válka - nejméně 1000 obětí v každém roce konfliktu.
C. Mezinárodněprávní definice[/B], kterou uvádím pro úplnost vychází z Clausewitzova pojetí války. Válka, uvádí učebnice mezinárodního práva veřejného, je výsadním právem státu vést „ozbrojený boj za určité politické cíle zvláště k tomu vybranými a vycvičenými skupinami obyvatel, pomocí zvláštních nástrojů, určených speciálně k vedení tohoto boje“.
Tato definice vystihuje podstatu moderního západního racionalistického chápání války jako určitého formálního procesu ve smyslu pravidelné, konvenční, právně definované a řízené procedury v rámci společenských, v tomto případě mezistátních vztahů.
Objevil jsem v knize od Keegana, tvrzení, která jsou až zvláštní. Tvrdí například, že po roce 1945 zrušily USA a Velká Británie všeobecnou branou povinnost. To je na prostý nesmysl. Britská koruna vždy měla profesionální armádu a jen v případě krizí pomocí zvláštních opatření zaváděla povinnost bránit vlast pro všechny bojeschopné muže. USA pak mimo domobranu tvořenou dobrovolníky nikdy neměly všeobecnou branou povinnost. Pouze profesionální vojáky a vojáky na speciální zákon. Speciální zákon USA v případě potřeby vždy vyhlašují a provádí odvod vybraných ročníků. Pak postaví i velmi významné síly. Oba státy si možnost těchto zvláštních opatření ponechala v záloze.
Zatím si myslím že výrok:
„Ekonomický zájem formuje politiku a politika v případě potřeby přerůstá ve válku s akceptací vlivu kultury, ideologie a náboženství“
pan Keegan nijak nevyvrátil a tím Clausewitz zůstává v platnosti.
Dále se podíváme na typologii válek. Pokud platí to co jsem se učil a co jsem konfrontoval s výše uvedenou knihou, dá se značnou mírou subjektivismu napsat, že syntézu nejčastěji užívaných třídících kritérií, kterými jsou:
- prostor,
- čas,
- intenzita a
- metoda.
Jednotlivé ideální typy, které na základě těchto kritérií uvádíme, se v reálném světě málokdy vyskytují v čisté formě; hranice mezi nimi jsou pohyblivé, vzájemně se prostupují, jednotlivé kategorie se mnohdy částečně překrývají, doplňují či spojují. Pro ilustraci přiřadím ke každému obecnému typu války konkrétní příklad ze současnosti či nedávné minulosti.
A/ Kritérium prostoru: zkoumá teritoriální rozsah válečného konfliktu a rozsah jeho dopadů v rámci určitého systému nebo subsystému mezinárodních vztahů.
Lokální války - teritoriálně úzce omezené ozbrojené konflikty, které se nejčastěji odehrávají uvnitř státu či mezi dvěma státy. Okolní státy do nich nejsou přímo zataženy (v roli aktivních válčících stran). Pokud dochází k intervenci z vnějšku, jedná se o pokusy válku ukončit a nastolit mír. Lokální válka tedy zůstává izolována pouze v části určitého regionálního subsystému, nešíří se v něm. Příkladem může být konflikt mezi Ázerbajdžánem a Arménií probíhající od konce 80. let, který měl v první polovině 90. let charakter války, válka mezi Iránem a Irákem vedená v letech 1980-1990 a nakonec válka v Čečensku kterou Rusko vedlo v letech1994-1997.
Regionální války - zachvacují celý region -- subsystém mezinárodních vztahů, účastní se jich více států. Regionální charakter měla např. první arabsko-izraelská válka (1948-49). V současné době probíhající (od roku 1998) válku v subsaharské Africe (oblast tzv. velkých jezer) lze též charakterizovat jako regionální. Regionální války téměř vždy začínají lokálním konfliktem.
Globální válka - ozbrojený konflikt, kterého se přímo účastní většina států světa. Byly jím dvě světové války XX. století; v globální , a navíc jadernou válkou by zřejmě záhy přerostl ozbrojený konflikt mezi SSSR a USA v období studené války.
Já bych doplnil jinou podobu prostorového kritéria. Považuji ji za zajímavější a možná i přesnější z hlediska toho, jak se svět změnil. Jde o zohlednění, které si všímá pozice válčících stran na ose centrum – periferie. Ačkoliv toto kritérium hodnotí především postavení aktérů - válčících stran - ve struktuře mezinárodní dělby práce tak jak ji definovalo učení marxismu leninismu o válce míru a armádách, má tento pohled silnou geografické odezvu.Tedy Východ - západ a od 90-tých let se překlopil na Sever - Jih. Výsledkem pak jsou tři typy válek:
Centrum-centrum - války mezi zeměmi rozvinuté části světa, tzv. I. světa (dnes Sever). Podle některých autorů sem patřil konflikt studené války (1948-1989) a ve své podstatě lze do této kategorie zařadit i obě války světové.
Centrum-periferie - koloniální a národně-osvobozovací války. Do této kategorie spadají více než dvě třetiny všech válek a ozbrojených konfliktů, které se na světě odehrály od roku 1945. Nejznámějším příkladem je vietnamská válka (1965-1973), patří sem též válečný výboj Sovětského svazu v Afghánistánu (1979 - 1989).
Periferie-periferie - tyto války jsou často označovány jako lokální. Odehrávají se mezi státy rozvojového Jihu (dříve III. světa). Patří sem např. vleklý ozbrojený konflikt o území Kašmíru mezi Indií a Pákistánem (od roku 1947) nebo válka mezi Etiopií a Eritreou (od roku 1998).
B/ Časové kritérium zkoumá především dobu trvání konfliktu. Oba uvedené typy mají však též konotace strategické či doktrinální.
Krátké války - jsou charakteristické jednou či několika málo rozhodujícími bitvami a trvají většinou méně než jeden rok. Tento typ války je spojen s pojmem Blitzkrieg, který označuje německou válečnou doktrínu, která byla rozpracována ve 30. letech a užita v prvních měsících druhé světové války, nejúspěšněji v bitvě o Francii (1940). Krátkou byla tzv. šestidenní (3. arabsko-izraelská) válka v roce 1967, válka v Perském zálivu (1990/91) nebo válka za odtržení Slovinska od Jugoslávie v roce 1991.
Vleklé války - dlouhodobé ozbrojené konflikty, které se vlečou několik let či desetiletí, přičemž žádná z válčících stran není schopna dosáhnout rozhodujícího vítězství. Patří sem irácko-íránská válka, konflikt Indie-Pákistán, občanská válka v Afghánistánu (od roku 1989 dodnes). To platí i pro stav v této zemi po americkém útoku na Taliban.
Zde si chci přihřát polívečku ke své práci o asymetrických válkách. Tento pojem se též označuje záměrnou zdržovací strategii, užívanou slabší stranou v asymetrickém konfliktu, v němž proti sobě stojí silná pravidelná a dobře vyzbrojená armáda na straně jedné a na druhé straně materiálně/početně/organizačně atp. slabší povstalecká /guerrillová skupina. Jak jsem uvedl ve své práci, asymetrický válečník nepodléhá tlaku efektivnosti a výkonnosti. Má prostě čas.
C/ Intenzita války. V rámci tohoto kritéria hodnotíme dosah válečného cíle, rozsah válečné mobilizace státu a dopady války na civilní obyvatelstvo.
Omezené války - jsou vedeny pro dosažení omezených politických cílů (např. připojení části území obsazeného jiným státem), válčící země nepřechází na systém válečného hospodářství a nemobilizuje veškerou bojeschopnou populaci, civilní obyvatelstvo není bezprostředně zasaženo bojem. V Evropě bylo zlatým věkem omezených válek období XVIII. a XIX. století;4 výjimkou z pravidla byly napoleonské války, které se v určitých fázích blížily parametrům války totální. Válka vedená jednou stranou jako omezená může být za jistých okolností z pohledu druhé strany válkou totální. Z pohledu koalice vedené USA byla válka v Perském zálivu (1991) omezená, pro Irák byla totální.
Totální války - jsou vedeny ve snaze dosáhnout absolutního cíle (např. bezpodmínečná kapitulace protivníka, svržení vlády, okupace státu nebo dokonce vyhlazení jeho obyvatel). K dosažení tohoto cíle je zaměřena mobilizace veškerého materiálního, lidského a morálního potenciálu válčící země. Civilní obyvatelstvo se stává jedním z cílů vojenských úderů. Totální válka je málokdy zamýšlena jako taková od samého počátku -- totální se stává z války původně omezené, a to v důsledku recipročního stupňování intenzity konfliktu (princip eskalace). Tendence k vystupňování do absolutní krajnosti je podle Clausewitze vlastní každé válce.
D/ Metoda vedení války. Kritériem je v tomto případě způsob vedení války (doktrína) a respekt k normám válečného práva.
Pravidelná válka - splňuje parametry shora uvedené Clausewitzovy definice. Válka je formálně vyhlášena subjektem mezinárodního práva - státem, je vedena a ukončena v souladu s právními konvencemi. Boje se účastní pravidelná armáda, tedy hierarchicky strukturovaná a disciplinovaná skupina vycvičených a jednotně označených (uniformovaných) odborníků, kteří dodržují normy válečného práva ohledně zacházení se zajatci a civilním obyvatelstvem. Válčící strany používají přiměřené prostředky (neužívají zakázané druhy zbraní). Válečná strategie je vedena snahou porazit protivníka v přímé, otevřené a pokud možno rozhodující bitvě. Příkladem je válka v Perském zálivu (1991) nebo válka mezi Etiopií a Eritreou (od roku 1998)
Nepravidelná válka - uchyluje se k ní slabší protivník v asymetrické situaci - tedy v boji se silnější stranou. Metody nepravidelné války užívají především národně-osvobozenecká hnutí, revoluční skupiny, mohou však být i doplněním tradičních konvenčních postupů. Nepravidelné válka je zřejmě nejobtížněji zachytitelná a typizovatelná forma válečnictví. Jejím prototypem byla španělská guerrilla - ve španělštině doslova „malá válka“, tedy způsob boje španělských nepravidelných – rozumíme - partyzánských sil proti Napoleonově armádě v letech 1808-14. Název guerrilla se obecně vžil pro označování nejrůznějších druhů nepravidelného vedení války.
Guerrillové jednotky se vyhýbají přímému boji a operují rozptýleně, přičemž využívají výhod terénu (nejlépe členitého). Guerrilla odmítá přistoupit na způsob boje, k němuž je vycvičen protivník, a naopak se mu snaží vnutit svůj způsob boje a pro sebe výhodný rytmus konfliktu. Řídí se přitom zásadou, že guerrilla vítězí, když neprohrává, zatímco pravidelná armáda prohrává, když nevítězí. Řečeno s Clausewitzem, který tento typ označuje jako „lidová válka“, „princip odporu se vyskytuje všude a nikde“. Cílem není „rozdrtit jádro [hlavní síly nepřítele, pozn. J.Š.], nýbrž jen hlodat na povrchu, na okrajích“. Protivník je udoláván nejen fyzicky, ale především psychicky, a to prostřednictvím drobných a pokud možno překvapivých útoků ze zálohy známá Mao Ce-tungova koncepce „pětiminutové bitvy“ a na pečlivě vybírané cíle jako jsou infrastrukturní uzly, atentáty na významné činitele atp. Guerrilla využívá podpory domácího venkovského obyvatelstva, které má být pro partyzána tím, čím je pro "rybu moře" opět velký Mao Ce-tung. Z místního obyvatelstva se též rekrutují nové síly pro nepravidelné jednotky. Ve druhé polovině XX. století užívají metod nepravidelné války síly periferie v naprosté většině ozbrojených konfliktů typu centrum-periferie. Tyto války se též označují jako revoluční (Che Guevara 1961, Mao Ce- tung 1960.
Často extrémně brutální podoby nepravidelné války vystupují z ozbrojených konfliktů 90. let našeho století. V této souvislosti je alarmující skutečnost, že nekonvenčním metodám nezřídka sahají i samotné vlády válčících zemí. Stále častěji pak jde ruku v ruce s nepravidelnou válkou kruté zacházení se vzdorným obyvatelstvem a s válečnými zajatci. Příkladem je tzv. etnické čištění, ke kterému docházelo na území bývalé Jugoslávie v letech 1992-96.
Kromě shora zmíněné proti napoleonské guerrilly je klasickým příkladem nepravidelné války povstání Arabů proti Osmanské říši, které vypuklo na Středním východě v britské režii v roce 1915. Záměrně se zde nebudu dále šířit o konfliktech v naší době.
E/ Motiv. Jde o poslední kritérium a sním se blížíme k příčinám válek. Zde bych skončil, rozbor příčin válek je na samostatné pojenání ato se mi moc nechce. Navíc si počkám jak vás zaujme tato část a pokud mi řeknete že vás to zaujalo pokračoval bych.
Motiv nechápejme pouze jako příčinu či pohnutku, nýbrž jako něco hlubšího, jako ústřední, převládající, a tudíž typizující téma té které války. Martin Wight, zakladatel tradice tzv. anglické školy studia mezinárodních vztahů, k tomu říká. Cituji:
„Existuje mnoho druhů válek: agresivní války a preventivní, války pro prestiž a války pro bezpečnost, idealistické války a snad možná i války spravedlivé. Nicméně je příhodné roztřídit je podle tří hlavních motivů:
války ze ziskuchtivosti (wars of gain),
války ze strachu (wars of fear) a
války ze zásady (wars of doctrine).“
Do kategorie válek pro zisk patří většina imperiálních válek, které spolu sváděly od raného novověku expandující evropské mocnosti o kontrolu a využití zámořských kolonií stejně jako dobyvačné války v zámořských územích samotných. Ke kategorii válek ze strachu poznamenává Wight, že strach, chápaný ne jako iracionální emoce, ale jako „racionální představa budoucího zla“, je základním tématem mezinárodní politiky. Důvodem je skutečnost, že „většina mocností se po většinu času“ cítí být ohrožena. Strach z napadení či ze ztráty momentální výhody relativní převahy nad protivníkem - která však již zítra nemusí existovat - vyvolává války jak preventivní, tak obranné; mnohdy je těžké stanovit hranici mezi nimi. Příkladem obrany útokem je sinajská válka, tedy preventivní úder izraelských sil proti Egyptu v rámci suezské války v roce 1956. Válkami ze zásady byly a jsou různá misionářská a křižácká tažení nebo svaté války, jejichž cílem je šířit „velké myšlenky“ či ideologie. V moderních evropských dějinách jsou prototypem války ze zásady výboje francouzské revoluce
No a co závěrem? Jde-li o pohled na válku u mě se nic nemění. Pokud se rozhodnete. Pohled starého pána tedy Clausewitze je podle mě pořád platný jen je potřeba ho modifikovat tak aby odrážel poměry ve světě posledních pár desítek let současnosti.
Jak jsem již napsal Keegan Clausewitze považuje za dnes nedostatečného a překonaného.Já tvrdím a počet citací z díla toho starého vojáka Clausewitze zaměřených k této práci ale všeobecně ve všech knihách zabývajících se vojenskou teorií to dokazuje, že to není až tak pravda.
Je na vás jak se na věc díváte vy pokud se sem vyjádříte, budu rád.