Boj o moc - Nikita Chruščov versus Lavrentij Berija.

[Alfik]

---

Na Slovensko sa možno dostala cez Turecko a preto sa jej niekedy hovorí turecké žito alebo turkyňa.

Nikoli. V důsledku blízkosti voj. fronty ve válkách s "Turky" (islámem) - vždyť v ohrožení byla i Vídeň - se na Moravě a Slovensku říkalo "turecké" čemukoli, co bylo cizí, bez ohledu odkud.
"Turkyň, turkyňa", je také tuřín (přišel pravděp. z Bavorska nebo Čech), "turecký šátek" se říká modrotiskovému šátku ze Šumavy, "turecký med" pochází pravděpodobně z Chorvatska, "turecká mušketa" se říká trombónu (který dokonce používala i vlastní armáda!), apod.

[Stuka]

---

Pridám niečo o kukurici:
Kukurica má pôvod v Amerike (odtiaľ asi aj nadšenie Chruščova) a do EU ju doviezol Kolumbus. Rozšírila sa všade, pretože má veľké výnosy na hektár, je lacná a najmä chudoba sa ňou zasýti.
Zaujímavé je spojenie - kukurice s wampirizmom, o čom som doteraz nemala tušenie.
Ke´d sa kukurica rozšírila, začala ju sprevádzať choroba zv. pellagra a vznikla doslova epidémia. Chorobu sprevádza hnačka, zápal kože, nespavosť, agresivita, demencia a do 4-5 rokov končí smrťou. Tí, čo na túto chorobu trpeli sú citliví na svetlo, takže ľudia verili, že môžu byť wampírmi.
Choroba sa skúmala a zistilo sa, že v Mexiku, kde najviac ľudí jedáva kukuricu, touto chorobou netrpia. Oni kukuricu pred jedením zmäkčovali vo vápennej vode a tým uvoľnili nejakú látku a kukurica mohla byť stráviteľná. V Európe to nerobili a vznikol teda v organizme nejaký deficit látky, ktorá spôsobila chorobu.
Viac tu: http://www.eufic.org/article/sk/artid/103/

[jmodrak]

---

Na Slovensko sa možno dostala cez Turecko a preto sa jej niekedy hovorí turecké žito alebo turkyňa.

Nikoli. V důsledku blízkosti voj. fronty ve válkách s "Turky" (islámem) - vždyť v ohrožení byla i Vídeň - se na Moravě a Slovensku říkalo "turecké" čemukoli, co bylo cizí, bez ohledu odkud.
"Turkyň, turkyňa", je také tuřín (přišel pravděp. z Bavorska nebo Čech), "turecký šátek" se říká modrotiskovému šátku ze Šumavy, "turecký med" pochází pravděpodobně z Chorvatska, "turecká mušketa" se říká trombónu (který dokonce používala i vlastní armáda!), apod.

No, máš aj nemáš pravdu. Kukurica prišla na Slovensko z Talianska cez Balkán, t.j. z Turecka. Turci vtedy (17. st.) vládli Maďarsku a chceli, aby produkovalo dostatočné zásoby pre armádu. Preto zavádzajú nové plodiny do vtedy spustošeného Maďarska - baracky, melóny, slivky, pagaštan a aj kukuricu. Preto sa jej aj u nás hovorí kenderica, čengerica a pod.

[Bublifuk]

---

Pamatuji si, jak jsem zamlada četl "Celiny" od Brežněva. Spadá to právě do Chruščovovi vlády a je to dost neuvěřitelná záležitost. Zedmělství s obrovským potenciálem, které skončilo tak, že i obilí museli dovážet - smutné.

[Pátrač]

---

Jak jsem slíbil, když jsem na Palbu vložil přehled šéfů od ČEKY po NKVD včetně příkladů proč byli všichni stejní a bylo jedno, jak se jmenovali a kdy organizovali likvidace kohokoliv a kdekoliv, rád bych vložil i něco málo přímo do diskuse sem.

Když skončila válka, a SSSR byl nepochybným vítězem a supervelmocí, krátkou dobu i ceněnou a obdivovanou, došlo k situaci, který směřovala podle všeho k tomu, čemu došlo při likvidaci Tuchačevského a lidí kolem něho. Prostě k likvidační čistce.

SSSR měl najednou příliš mnoho maršálů a armádních generálů, kteří se předvedli z pohled u sovětských občanů v tom nejlepším světle. Jelikož nevěděli – tedy ti občané za jakou to bylo cenu, měl ten obdiv upřímnost a váhu. Jenže to byla věc, kterou Stalin nemohl připustit. ON BYL TEN JEDINÝ KE KOMU JE NUTNO VZHLÍŽET.
Nevím, jak to bylo přesně a jak to probíhalo, ale v knize od Jiřího Fidlera je uvedeno, že už v roce 1946 se to pokusil Stalin rozjet.

Nutno říci, že pokud je vše co nyní uvedu pravda, musel Berija a jeho lidé odvést hodně práce už v průběhu války, to se nedalo stihnou za necelý rok míru. Cílem bylo to samé co u Tuchačevského. Zlikvidovat toho nej... vojáka a pokud to společnost snese, pokračovat dolů.

Celé to bylo připraveno na 1. června 1946. Podhoubí bylo stejné jako u Tuchačevského. Spouštěč: bývalý hlavní maršál sovětského letectva Alexandr Alexandrovič Novikov. Ten byl v únoru 1946 v rámci další vlny čistek zatčen, zbaven hodnosti a vyznamenání a vyslýchán Abakumovem. Odsouzen byl v roce 1947 na pět let, ale ve vězení byl o rok více. To mu možná zachránilo život. Pokud by byl propuštěn, jak měl, nejspíše by byl za pár týdnů znovu zatčen, obviněn z dalších zločinů a asi už popraven jako nenapravitelný. V roce 1953 po Stalinově smrti byl rehabilitován a stal se zástupcem velitele leteckých sil a velitelem dálkových bombardérů. Nástup Chruščova a jeho záliba v raketách znamenaly Novikovův odsun a odchod do výslužby roku 1956.

Jenže současně s ním v té době bylo už ve vězení vyslýcháno a mučeno dalších 75 vojáků nižší garnitury jako vojenská protistátní skupina s cílem svrhnout Stalina. Štemenko přečetl celé Nejvyšší vojenské radě zprávu o celém případu a uvedl, že jediný kdo nebyl zatčen, byl údajný vůdce této skupiny, a to Georgij Konstantinovič Žukov.

Rada se rozdělila – politické křídlo, tedy lidé z politbyra – Malenkov a Molotov měli jasno. Zatknout, vyšetřit popravit. Hlavně Malenkov o to hodně podle všeho stál.

Vojákům bylo jasné, že pokud toto zatčení připustí, nikdo z nich si nebude jist životem. První mluvil maršál Koněv, který se v podobných situacích Stalinovi několikrát osvědčil v minulosti při velkých čistkách v armádě v roce 1937 až 1938, kdy osobně čistil vojska která mu byla v dané době podřízena od nepřátel lidu. Přestože věděl, jaká je objednávka, mluvil obojace a toho se chopili všichni.

Koněv Žukova osobně nesnášel, ale ani on nemohl zapomenout, že když měl být povolán po katastrofě, kterou svým špatným úsudkem a ještě horším velením způsobil na začátku října 1941- myslím tím katastrofu Rudé armády u Vjazmy, mu Žukov nesmírně pomohl. Na té katastrofě se podíleli i Buďonnyj a Jerjoměnko, ale viníkem byl určen Koněv. Už 7. října o něm Stalin řekl, že Koněv otevřel fontu Němcům a nařídil jen povolat do Moskvy a zatknout.

Žukov převzal zničený front 10. října 1941, ale třikrát odmítl splnit rozkaz, že má Koněva štando pede přeposlat do Moskvy. Prostě to neřešil a nechal si ho u sebe. Když se podařilo situaci na bojištích alespoň trochu asanovat, v Moskvě vychládli a Koněv zůstal u Žukova jako jeho zástupce. Tím ho Žukov doslova a do písmene zachránil, jak údajně sám prohlásil „před těžkým osudem“. Ale Žukova v tomto kole zachránilo hlavně vystoupení tankisty Pavla Semjonoviče Rybalka. Jeho nekompromisní odmítnutí možnosti, že by Žukov mohl být zrádce, vyrazilo NKVD z ruky triumf – Stalin nezískal podporu jiných vojáků. Žukov byl poslán kamsi do pryč a tím to usnulo.

NKVD se následně věnovala:

- likvidaci sovětských důstojníků, kteří padli do zajetí a přežili ho - například případ generála Ponedělina popraveného v roce 1950 a dalších 11generálů se stejným osudem

- odvlékání bývalých ruských občanů z celé východní Evropy – myslím tím porevoluční emigraci, nás se nejvíce dotklo odvlečení generála Sergěje Vojcechovského

- likvidaci kozáků. S hlavními představiteli kozáckého vojska atamanem P. N. Krasovem, generálem A. G. Škurem, generálem knížetem Sultanem-Girejem, generálem C. N. Krasnovem, generálem T. I. Domanovem a německým generálem Helmuthem von Panwitzem byl zorganizován v Moskvě soud a 17. dubna 1947 byli všichni na základě vynesených rozsudků popraveni pověšením.Helmuth von Pannwitz, který šel dobrovolně do sovětského zajetí se svými muži, přestože mohl zůstat v zajetí i Britů by stál za samostatný článek.

- likvidaci vlasovců, tedy všech rudoarmějců padlých do zajetí co skončili u Vlasova, ale i v jiných formacích po celé Evropě, tedy generálů, Vlasova, Buňačenka, Blagověščenského, Zakutného, Mališkyna, Truchina jejich vojáků i důstojníků a spousty dalších

- likvidace leningradského spikleneckého centra - stálo to život mnoha schopných lidí v čele s Vozněsenským,

Měla tedy co dělat asi tak do roku 1950, jelikož se jednalo asi o jeden milion lidí. Ale zdá se, že skrytě se na budoucím útoku na generalitu pokračovalo.

Jenže vojáci to Berijovi nezapomněli – najednou to pro ně byl to samé co Ježov, člověk co likviduje vojáky. Jestli někoho z nich napadlo, že Berija jen plní co se mu říká, je otázka, na kterou bych moc rád znal odpověď. Takže, Chruščov v tomto boji, který se ale rozbíhal velmi pomalu, měl proti sobě i nejvyšší generalitu. Bylo to o to důležitější, že tento muž v době, kdy měl být zatčen, byl sám nositelem hodnosti Maršála Sovětského svazu. Chruščov sám byl stalinista a kdo o tom pochybuje, měl by přestat, ale protože se tohoto pokusu o útok na nejvyšší generalitu neúčastnil, podporu vojáků měl. A tady to začalo.

Proto si myslím a snad to chápu správně, že tento souboj Berija – Chruščov takto lze nazvat jako jeho personifikaci – byl to boj klik nebo uskupení kolem jednoho a druhého protagonisty.

Ale pokračujme.

Postavení staré nomenklatury kolem Stalina se otřáslo v základech už krátce po válce, kdy se jeho zdravotní stav začal zhoršovat. Vůdce ztrácel síly k tomu, aby se mohl věnovat každodennímu řízení země. Již v říjnu 1945 během své první poválečné dovolené prodělal srdeční infarkt. V Moskvě se rozhořel boj o nástupnictví. Dosavadní muž číslo dvě v zemi Vjačeslav Michajlovič Molotov byl odsunut a předstižen Andrejem Ždanovem a Georgijem Malenkovem.

Další zásadní změny přinesl XIV. jezd strany. Ten byl sám o sobě fraškou jako všechny sjezdy od roku 1930. To hlavní se odehrálo na prvním posjezdovém plénu ústředního výboru. Stalin zde vystoupil se zdrcující kritikou některých dlouholetých představitelů strany. Ale i to bylo velké divadlo:

Bod první:
Stalin požádal z důvodů stáří a únavy o uvolnění z funkcí. V knize Očami mojej generácie od Kontantina Simonova je popsáno jaký to vyvolalo šok, ale hlavně strach. Molotov údajně po těchto slovech skoro omdlel hrůzou z toho, aby někdo v dobré víře nevstal a neřekl: „dobře soudruhu, je-li to tvé přán, jdi na odpočinek“.
Následně se ozval Malenkov a zvolal - Soudruhu Staline, neopouštěj nás. Ostatní se přidali a bylo jasné, že to byl jen test loajality.

Bod dvě:
zničující kritika Molotova a Mikojana. To byli Stalinovy opory a měli podíl na všem, co SSSR podnikal uvnitř i mimo své území. Molotov byl jeho blízkosti roku 1917 a Mikojana si osobně vyzvedl k sobě v roce 1926. Logika věci byla jasné – staré viny je potřeba na někoho shodit – k těm dvěma přibyl i Vorošilov a vytvořit si kolem sebe vrstvu mladších a vděčných povýšenců. Postavení Beriji, ale nebylo nijak postiženo – byl stále potřeba.

Bod tři.
Veletoč. Stalin oznámil seznam nových členů nejvyššího vedení, který přinášel řadu změn proti dřívějším zvyklostem i existujícím stanovám strany. Dosavadní politbyro ÚV KSSS bylo nahrazeno rozšířeným prezidiem ÚV, které mělo celkem 25 členů a 12 kandidátů. Všichni kritizovaní v něm totiž byli také. Ze starého politbyra nebyl zvolen pouze nemocný Andrejev a ministr zahraničních věcí Kosygin byl vyloučen z nejužšího vedení a posunut mezi kandidáty prezidia – v očích Stalina měl za sebou několik zásadních selhání v zahraniční politice.

Všichni tři jmenovaní byli ale zbaveni důležitosti a neobjevili se v žádném jiném užším stranickém orgánu, jen Vorošilov zůstal ve výboru strany.

Stalin vše předložil jako hotovou věc a bylo vymalováno. Tak to nyní mělo být.

Stalin stárnul a bylo to vidět. A někdy v polovině roku 1952 začal Berija jednat. Neznám přesně zákulisí, ale vše rozběhla nová akce nazvaná podle cílového terče, případ lékařů.

Stranický orgán Pravda dne 13. ledna 1953 oznámil, že byla "odhalena teroristická skupina" kremelských lékařů, kteří usilovali o zkrácení života či dokonce o likvidaci nejvyšších činitelů Sovětského svazu včetně nejvyššího představitele země Josifa Stalina tím, že se záměrně uchylovali ke škodlivým metodám léčení.
Vyjmenováno bylo devět věhlasných lékařů (posléze byl jejich výčet rozšířen na patnáct), kteří měli být členy skupiny "spojené s mezinárodní židovskou organizací Joint, vytvořenou americkou rozvědkou" či "starými agenty britské rozvědky".

Okamžitě se rozpoutala tisková kampaň volající po "konečné likvidaci záškodnictví", po celé zemi se konaly tisíce mítinků dožadujících se potrestání viníků, intenzivně se vyšetřovalo.

Na tomto základě dokázal Berija odstranit ze Stalinovy blízkosti jeho nejbližší. Jako prvního Alexandra Nikolajeviče Poškrebyševa u kterého Stalinovy vysvětlil že jej podezřívá z podílu na lékařském spiknutí a to byl Stalinův osobní tajemník skoro 20 let.

Další odstraněný byl generál poručík Nikolaj Sidorovič Vlasik. Důvod byl jasný a aktuální. Přisluhování lékařům travičům, zneužívání osobního postavení a kontakty se špionem. Byl nahrazen Ignatěvem, svým zástupcem, který měl za úkol zajistit bezpečnost a konečně doktory usvědčit. Přitom Vlasik byl od září 1919 příslušník ČEKY založené a vedené Dzeržinským a později se stal šéfem bezpečnostní ochranky samotného, od roku 1931 do svého zatčení v roce 1952. Vlasik po smrti Stalinovy ženy Naděždy pomáhal ve výchově jeho dcery Světlany. Po mučení, které v roce 1955 popsal v dopise Vorošilovi, se přiznal k čemu bylo potřeba a byl odsouzen. Nebyl ale popraven, jen skončil ve vyhnanství v Krasnojarsku.

Tím kolem Stalina vznikalo jakési personální vakuum. Ne fyzické, všichni byli nahrazeni, ale ti, které znal a měli jakási privilegia osobní povahy, byli pryč.
Stalinovo poslední rozhodnutí byl pokyn připravit a upořádat veřejný proces s usvědčeným lékařským spiknutím. V čele spiknutí měl stát a hlavním obviněným měl být profesor Vinogradov. Berija Stalinovi řekl, že se všichni přiznají a že proces je nutný. Potom šel Stalin spát, stalo se 1. března 1953 okolo půl páté ráno.
Kolem Stalinovy smrti, která nastartovala boj o moc se naspalo ledacos. Je vysoce pravděpodobné, že pokud by v jeho blízkosti byl Poškrebyšev, byl by nalezen dříve než se nakonec stalo. Tento člověk k němu mohl vstoupit kdykoliv. Ti, co je j nahradili nikoliv – Stalin jim nevěřil. Byl nalezen na podlaze své ložnice až ve 23 hodin. Ležel tam asi už od rána. Stalin byl při vědomí, ovládal ještě jednu ruku, ale už nemohl mluvit.

Ostraha následně volala Ignatěva, ten nařídil volat Beriju a Malenkova. Beria nebyl k mání a Malenkov se bez něj bál cokoliv dělat. Pikantní bylo, že se zjistilo, že bez Berijova schválení, se nesmí ke Stalinovi zavolat doktoři. Až po dlouhých čtyřech hodinách Berija s Malenkovem dorazili ve tři hodiny ráno.
Berija lékaře nepovolil volat a všechny vyhnal s tím, že vůdce jen spí a že nesmí být rušen. Sami potom odešli. Jestli to tak bylo nevím, píše to Volkogonov, ale nic to. Ale určitě to byly hodiny horečnatých rozhovorů, nekonečných telefonátů, testování kdo je, a nebo není možný spojenec, to musel být pohyb....
Berija s Malenkovem, Chruščovem a dalšími došli až v 9 hodin – to už byl Stalin bez pomoci od nalezení 10 hodin.

Až nyní totiž dorazili lékaři. Ty, aby to bylo dramatičtější Berija systematiky zastrašoval vyhrůžkami, co s nimi bude, pokud se soudruh Stalin neuzdraví.

Následně nechal všechny u Stalinova lůžka a zmizel na několik hodin do Kremlu. Nikdo se nikdy nedovězděl co tam dělal, ale byl mimo jiné i ve Stalinově pracovně a to asi dvě hodiny. Je možné, že šel zajistit dokumenty a to i možnou závět. Když se vrátil, podle svědků z něj čišelo sebevědomí a klid. Asi se mu to, co potřeboval, podařilo. Ale opravdu nic z toho, co mohl dělat, není dokázané.

Stalinova agonie byla dlouhá a asi strašná. Popis z několika zdrojů je stejný, ale já vycházím z pamětí jeho dcery, která napsala, že umíral pomalu, plný zlosti. Náhle otevřel oči a přejel jimi po všech přítomných Svělana přímo napsala: „

„Byl to strašný pohled, sílený, zlostný, a plný strachu ze smrti a neznámých tváří lékařů, kteří se nad ním skláněli. ...... A náhle, bylo to nepochopitelné a strašné, z ničeho nic zvednul levou ruku, se kterou mohl hýbat, ukázal jí směrem k nám a zemřel...“.

Když se sešlo první seskupení politických špiček po smrti jejich ikony, řešilo se co s pohřbem. Šéfredaktor Pravdy Dmitrij Trofimovič Šepilov ve svých vzpomínkách napsal, že většina přítomných byla viditelně v šoku, ale Berija přímo zářil.

Mocenský boj začal v plné síle 6. března. Tehdy se sešly najednou všechny tři nejvyšší orgány země:

- ústřední výbor strany

- Rada ministrů

- Prezídium nejvyššího sovětu SSSR

Po Stalinovi nezůstal žádný písemný dokument pro případ jeho smrti. V jeho pracovně byl několik hodin od Stalinova onemocnění jen Berija. Při odchodu Nařídil pracovnu zapečetit. Průběh byl takový, jaký byl. Vše vedl Malenkov a závěry byly podle všeho domluveny předem.

Předsedou rady ministrů se stal Malenkov, Stalinův favorit posledních dvou až tří let.

Prvními podpředsedy se stali: Berija, Molotov, Bulganin a Kaganovič

Další krok byl opětné sloučení Ministerstva státní bezpečnosti SSSR a Ministerstva vnitra SSSR. Tento obrovský kolos dostal k řízení Berija. Obě vedl i předtím ale nyní se stal opět členem kolosu, který už 25 let stál na všemi ostatními ministerstvy. Podle všeho se Berija snažil zachovat status quo. A měl k tomu k dispozici vše, co potřeboval a navíc to bylo skoro jako výtah do nejvyššího patra moci.

Molotov byl jmenován ministrem zahraničních věcí

Bulganin ministrem obrany

Vorošilov, v daný čas v nemiosti, se dostal zpět k moci, stal se předsedou Prezidia nejvyššího sovětu

V nejvyšším stranickém orgánu došlo dalším změnám a to zásadním. Okamžitě byly zrušeny změny vzešlé z XIX. sjezdu strany. Stalo se ani ne 12 hodin po Stalinově smrti. Toto zrušení navrhl Molotov. Stalinův návrh okamžitě schválený totiž vytvořil nový orgán, kde bylo 25 členů a 11 kandidátů. To mu mohlo umožnit postupně nepohodlné odstranit a vždy by měl po ruce zálohu. Tajemníků mělo být deset. Tím by starou nomenklaturu doslova rozprášil mezi nováčky, na které se chtěl orientovat v budoucnosti.

Všimněte si jedné věci – doposud nebylo o Chruščovovi při rozdělování moci po novém ani slovo.

Ježe na tomto jednání, které snížilo počet členů předsednictva na deset a čtyři kandidáty. A zde konečně bylo místo i pro Chruščova. Zbytek byl uvolněn a většinou zmizel v propadlu dějin. Jeden se ale neztratil: Leonid Iljič Brežněv. Z nového postu byl převeden na funkci zástupce náčelníka Hlavní politické správy Sovětské armády a vojenského námořnictva.

Z uvedeného mi plyne, že v tomto momentě ani Berija ani Chruščov nebyly na špici nejvyšších činitelů a Berija byl výše než Chruščov.

Jenže smrt Stalina přinesla něco nového. Začal mizet strach a najenou se začalo řešit bezpráví. Hlavně ta nedávná i aktuální. V dubnu byl zrušen případ lékařů jako vykonstruovaný a Berija s tím nedokázal nic udělat. Jeho člověk, který by všechny zatčené lékaře nakonec dostal před hlavně pušek, byl sám popraven. A to hodně rychle. Lenigraďané otevřeli otázku, jak to bylo s leningradským případem. Závěr byl krutý - svévole a zločin, popraveno mnoho naprosto nevinných donucených k přiznání pomocí mučení, které ani nelze popsat. A Berija, který vše zastřešoval, začal ztrácet půdu pod nohama. Těžko mohl tvrdit, že o ničem nevěděl.

Nevím toho moc o samotném překlopení vah ve prospěch Chruščova. Ale na jeho straně byla armáda. Jaký byl Berijův konec je asi otázka, ktrou dnes nevyřeší nikdo. Jsou dvě verze, mezi mnoha, které by mohly být pravdivé.

Primo. Ve své knize „Můj otec - Lavrentij Berija“, která vyšla v roce 1996 asi jen v Rusku o svém otci naspal Berijův syn Sergo, Lavrentij Pavlovič Berija padl v boji s přesilou vojáků, kteří na něj a hrstku věrných zaútočili dne 26. června 1953 v jeho osobní rezidenci. Podle syna tedy nebyl zatčen na zasedání politbyra a předán k vyšetřování, ale padl v boji proti svým bývalým kolegům.

Samosebou v SSSR se v rámci maskirovky mlžilo a mlží a tak dne více platí to zatčení. Vypadá to lépe a politicky přijatelně.

Secundo: Byl skutečně zatčen na zasedání politbyra. Jenže bylo zatčeno mnoho "jeho" lidí a bylo tedy potřeba zahájit řízení. Nic se nezměnilo. Jen vyslýchaní a vyslýchající. Půl roku se proces chystal. Senát byl tvořen:

Předseda: Maršál Sovětského svazu Ivan Stěpanovič Koněv

Členové:
- předseda sovětských odborů Švernik
- zástupce předsedy Nejvyššího soudu SSSR Zejdin
- tajemník stranického výboru moskevské oblasti Michajlov
- velitel Moskevského okruhu protivzdušné obrany generálplukovník Moskalenko
- náměstek ministra vnitra Luněv
- předseda moskevského městského soudu Gromov.

Při soudu se nic oproti minulosti nezměnilo. Není nic, co by obvinění nespáchali Sexuální delikty, majetkové delikty, špionáž, zneužívání moci a podobně.
Ve dnech 18. až 23. prosince probíhal proces s Berijou a některými jeho spolupracovníky. Po šesti dnech měl být vyhlášen rozsudek a také byl. Berija a šest dalších obviněných šlo před popravčí instituci. Poprav podle protokolu proběhla ihned po vynesení rozsudku.

Lavrentije Pavloviče Beriju měl popravit osobně generálplukovník Pavel Fjodorovič Batickyj.

Merkulov, Děkanozov, Kobulov, Goglidze, Měšik a Vlodzimirskij byli popraveni hromadně popravčí četou. Je zajímavé, že jen u Beriji chybí lékařský záznam o konstatování smrti. Možná tedy skutečně byl už několik měsíců mrtev. Ale jelikož by jeho zabití při přepadení jeho domu mohlo vyvolat zdání zvůle, mohl být do procesu doplněn jako mrtvá duše. Každopádně 23. prosinec 1953 je oficiálně uznávané datum jeho smrti.

Koněv se popravy neúčastnil, přestože to měl za povinnost. Moskalenko se naopak, i když nemusel, účastnil a vysloužil si povýšení na armádního generála hned po procesu.

Bylo rozhodnuto.

Takže to je kolegyně Stuko vše. Je mi jasné, že se v něčem rozporujeme, v něčem ne. Místy je to obsahově duplicitní, ale vložil jsem to jak jsem zpracoval. Pokud bys měl pocit, že je to pitomé, písni PM a já to smáznu.

Měj se hezky, Pátrač

[Stuka]

---

No, písal si to asi narýchlo a je to poznať, ale snaha sa cení a vďaka za to. Neviem sa k veľa vyjadriť k tomu , čo si popísal, ale aspoň toľko - že neverím, že by Stalin požiadal o uvoľnenie z funkcie, ani keby bol pomätený.
Taktiež rozporujem: práveže Berija bol s najväčšou pravdepodobnosťou ten, kto dal podnet, aby sa verejne označil proces s lekármi za vykonštruovaný. Taktiež - nejako nezmyselne prisudzuješ Berijovi v posledných rokoch Stalinovho života rozhodujúce slovo - to už nemal. Taktiež slová Berijovho syna, že otec padol v boji atď. - to pokladám za blbosť. Možno došli a zastrelili ho - to nevylučujem, ale nepredpokladám žiadnu partizánsku prestrelku.

Ostatné veci - kto z koho, za koho, s kým, proti komu atď. v rámci straníckych bojov a čistiek - to by bolo na celú knihu a bolo by to aj tak o ničom. Boj o moc a koryto vždy prináša špinavosti a nakoniec sa v tom ani boh nevyzná.

[Pátrač]

---

Zdravím - prošel jsem to a upravil- už by ten spěch měl být znát méně. Já mám cosi novýho v kompu a zatím tam nemám opravovač chyb. NO je tam, ale ještě mi ho Pozorovatel signalista pořádně nerozchodil.

Primo: To o žádosti Stalina o uvolnění z funkce je popsáno tak, jak jsem uvedl pouze v jediné knize a tu jsem uvedl. Vyšlo to jen u vás na Slovensku. Kniha se jmenuje Očami moje generácie, napsal to Konstantin Simonov, nakladatelství Pravda, 1989

Ta kniha je zajímavá tím, že Simonov byl Stalinnův takový jako skoro oblíbenec. Jeho široké spektrum literární a dramatické tvorby a osobní statečnost - byl v boji 2x raněn, když sbíral podklady pro reportáže Stalin sice neobdivoval ale jakési uznání zde bylo. Stalin dokonce několikrát Simonovovi volal - v době války a osobně ho úkoloval. Simonov byl také člen nejvyššího sovětu a to dlouho. Znal se se všemi popisovanými lidmi osobně, měl dokonce i potíže s vyšetřovateli NKVD, když dostal za úkol napsat divadelní drama, ale naznal že nemá inspiraci a místo toho napsal novelu Dny a noci. Následně byl obviněn ze sabotáže válečného úsilí. Pro vojáky Rudé armády byl Simonov ikona, jeho báseň Čekej mě, byla pro vojáky svatou.

Celé to je popsáno velmi podrobně a se všemi jmény. Já to pochopil tak, že Stalin vůbec nechtěl odstoupit. Jak jsem naspal, byl to test loajality. Kdyby někdo řekl to co jsem uvedl, asi by bylo zle - řetěz obvinění ze snahy odstranit velkého Stalina pomocí palácového puče, lepší důvod pro čistku si nelze představit. Takže nikoliv pomatenost, ale chladný kalkul.

Secundo: Kniha od syna Lavrentije Pavloviče Beriji vyšla pokud vím jen v Rusku. Já jen uvedl co je v ní psáno od autora, jeho syna jménem Sergo, ani to neumím vyskloňovat. Nevychází z toho nějaký partizánský zásah. Spíše to vyznělo jako to, že Beriju přišli zatknout, ale nikoliv NKVD, ale armáda. Berija zatčení odmítl a vojáci prostě obsadili jeho dům násilím. Při tomto Berija padl v boji s těmito vojáky. Opět jsem uvedl, že to v rozporu s oficiální verzí. Možná syn chtěl, aby táta vyšel před dějinami lépe. Za sebe osobně dodávám, že jsou možné obě varianty. Chruščov se od Beriji lišil jen hodně málo a upravit si vše tak aby to bylo korektní uměl stejně dobře jako on.

Tertio: kdo dal podnět k ukončení vyšetřování doktorů není jasné. Případ rozjel osobně Berija na základě Stalinova podnětu, který se jen tak jednou při cestě v autě pustil do úvah na téma, že nějak moc vysoce postavených funkcionářů umírá, dle jeho názoru předčasně a divně. A jestli to není tím, že doktoři nejsou dostatečně na výši. Takový monolog stačil. Sám Berija toto vyšetřování nevedl, ale poslední den Stalinova života, kdy Stalin nařídil proces, ho ujistil že doktoři se ke všemu přiznají. Není třeba řešit jak k tomu přiznání měli být přivedeni. Pokud potom sám proces usvědčování nařídil ukončit, a skutečně asi nikdo jiný to udělat nemohl, motivaci nedovedu posoudit. Následné rychlé odsouzení a popravení všech vyšetřovatelů v tomto vyšetřování, ale považuji za zametení stop. Bez jeho vůle v NKVD nikdo ani nezvedl tužku.

Kvarto: Nedovedu posoudit drobné nuance rozdělení sil v nejvyšším vedení Sovětského svazu. Ale uvedl jsem že po Stalinovi byl druhý v řadě Malenkov. Berija řídil dvě ministerstva, která rozhodovala o všem v celém svazu. Po Stalinově smrti a změnách byl dle mého až dokonce ve třetí vrstvě odshora, ale ani to nemuselo nic znamenat.

NO projdi si to a když budeš mít zájem můžeme pokračovat - je to nesmírně zajímavé téma.

EDIT:o tom Stalinově pokusu o odchod z funkcí je pár slov i zde: https://cs.wikipedia.org/wiki/XIX._sjezd_KSSS Bohužel to není ozdrojováno, není tedy s čím srovnávat.

[Stuka]

---

K tomu Stalinovi a jeho návrhu odstupu z funkcie: Simonov si možno poplietol Stalinov návrh neprijatia funkcie gen.tajomníka na začiatku svojej kariéry.
A určite si posplietal a povymýšľal toho viac , ako už bolo zvykom u každého účastníka Stalina, ktorý v pamätiach potom zázračne napísal práve on jedinú pravdu. Preto nečítam pamäte, ale prácu historikov, ktorí tie rôzne pamäte preskúmali z viacerých strán, prešli ale aj archívy, dokumenty, výpovede iných svedkov atď. aby ako tak dokázali odhodiť balast. Takže historici neuvádzajú, že by sa Stalin ku koncu života vzdával funkcie - to počujem prvý krát, ale možno ma niekto vyvedie z omylu, ale určite nie Simonov.

[Pátrač]

---

Stuko, v tom to není, Simonov si to nepopletl. V době kdy Stalin odmítl to co píšeš- a abych řekl pravdu, zde jsi mě složila krátkým tvrdým hákem, o tom jsem neměl ani tucha - byl Simonov mladý zapálený komunista a začínající básník. On popsal to, co se odehrálo první den po XIX. sjezdu KSSS. Já bych tomu i věřil.

Není to o tom, že by Stalin skutečně chtěl opustit svůj piedestal a vzdát se moci. Tomu nevěřím ani já a ani Simonov. Jen tím testoval loajalitu a podlézavost svých podřízených. A potvrdil si, že si s nimi pořád může dělat co chce.

Ta kniha není klasický životopis, je to osobní zpověď člověka, který se se Stalinem zapletl v obdivu, možná až k nekritickému zbožnění a v určitý moment tvrdě procitl a zjistil, že pomáhal udržet v chodu naprosté zlo. To je účtování se sebou samým, bez přikrašlování a omlouvání sebe samého.

Ale má důvěra v tento zdroj, Stuko nemá příliš racionální jádro. Je spíše o tom, že Simonova jako autora a vojenského reportéra Krasnej zvezdy mám rád od střední školy. Mám o něm hodně nastudováno, přečetl jsem vše co napsal a vyšlo v češtině či slovenštině a prostě si myslím, že je důvěryhodný.

[parmezano]

---

Francouský dokument o návštěvě N.S. Chruščova v USA :
http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1 ... -si-chrusc
lze přehrát do 31.1.