AFGÁNISTÁN 1979-89 Druhá fáze: Od Gorbačova po odsun
Napsal: 10/10/2005, 15:02
Pokračování v návaznosti na články odkazované na konci stati:
Roky 1985-1989 - Od Gorbačova po odsun
Po velkých operacích v r. 1984 s masivním nasazením letectva a bombardováním příhraničních měst u pákistánských hranic , výsledných ztrátách 2343 vojáků a prakticky žádné změně situace, bylo velení 40. armády jasné,že situace se ocitá ve slepé uličce. Proto byly zahájeny politické rozhovory o stažení sovětského kontingentu z Afganistanu. Babrak Karmal je však rezolutně proti.
Koncem r. 1984 tak byly staženy jen spec-komanda KGB (Ural,Kavkaz,Sever,Altaj,atd) a GRU(Kobalt - cca 600příslušníků)
Sovětům bylo jasné,že je nutné hledat nějaký společný jazyk s místním obyvatelstvem. První drobný krůček byl zaznamenán v březnu 85 při operaci v Dželalabádu. Po dohodě s kmenovými stařešiny (žádná kulka na sověty – žádná bomba na Afgánce ),byly ztráty při bojích s nesmiřitelnou opozicí minimální.
Hlavní snahou však bylo ,aby hlavní tíha bojů proti povstaleckých operací přecházela na afgánskou armádu, za palebné podpory sovětského dělostřelectva a náletů letectva. To se začlo realizovat v letech 1985-86. Rudá armáda pak již představovala jen rezervu pro případ, že by se afgánská armáda dostala do obtíží, které by byly nad jejich síly. V reálu však byla koordinace malá,protože RA afg.armádě nedůvěřoval v obavě ze špionáže a podíl účasti na akcí RA stále vysoký.
Velkým problémem v usmiřování s civilním obyvatelstvem však byl panovačný Babrak Karmal. I přes bojové úspěchy afgánských sil a RA v provinciích Paktija, Balch, Kunar, Gerat, Nangarchar se díky němu nedaří získat si důvěru a podporu místních obyvatel.
I z tohoto důvodu je na 18.plenu komun.strany Afganistanu v r 1986 zvolen gen.tajemníkem Muhammad Nadžíbulláh (šéf afg.tajné služby CHAD) a Karmal odvolán „ze zdravotních důvodů“ Nadžíbulláh pak vyhlašuje „politiku národního usmíření“.
Chvíli na to, 13 října 1986,M.Gorbačov na politbyru KSSS prohlašuje:
„V Afganistanu jsme již 6 let. Nezměníme li přístup,budeme tam ještě 20 - 30 let. Hlavní co musíme nyní udělat,je ukončit naši přítomnost Afganistanu co nejdříve.“
Na podzim pak odchází 6 bojových pluků: 1 tankový,2 motostřelecké a 3 protiletadlové.
V prosinci 86 pak velení 40. armády začíná s přípravou na odsun celé armády z Afganistanu.
V r 1987 se již RA podílí na udržení posádek v provinciích a čelí hlavně útokům na správní a posádková centra. Výpady mimo ně již probíhají velmi zřídka. Povstalci tak měli volný pohyb na 85% území.
Na přelomu listopadu – prosince 87 je provedena největší operace tohoto roku - „Magistrála“ v provincii Chost. Úkolem bylo prolomit blokádu mudžahidů a udržet u moci afgánský sovět a tím zachovat provincii pod kontrolou Kábulské vlády.
Nasazeno bylo 8 Afgánských a RA divizí a několik dalších (i speciálních) brigád .
Boje se odehrávali ve výškách 3000m s „nesmiřitelnou“ opozicí.Trvali od 23.11. do 30.12, kdy byly povstalci definitivně vytlačeni od přístupových tras a mohly začít opět proudit zásobovací transporty. Při operaci se ukázalo,že samotná afgánská armáda není schopna obstát v podobný situacích a blížící se odchod RA bude jejím koncem.
Afgánská opozice pak reagovala na tuto operaci tak,že na hranici se SSSR provedla raketometný útok na pohraniční město Pjandž a zaútočila na pohraniční oddíl.
V prosinci 1987 M.Gorbačov při návštěvě USA oznamuje,že „politické rozhodnutí o odchodu RA z Afganistanu již bylo učiněno“.
14.dubna 1988 pak Afganistan,Pákistán ,SSSR a USA podepisují v Ženevě Dohodu o stažení sovětských vojsk a to k 15.8. 1988. To se ale nakonec protáhne o dalších 9 měsíců.
V létě 1988 jsou rušeny posádky Dželalabad, Gazni, Gardez, Kandagar,Laškargach, Fajzabad a Kunduz. Vše se odehrává za ostrých bojů s opozicí,která začíná stupňovat aktivitu a odsun se tak mění v ústupový boj. Byly proto vytvářeny ústupové opevněné zóny v severní části země,kryjící stahování jednotek. Toto vše však výrazně zpomalilo plánované termíny odsunu.
Navíc po snížení sovětského tlaku po 15.5. 88 na povstalecké zásobovací trasy začínají proudit zvýšené dodávky zbraní a začínají raketové útoky na města a rakety Stinger prakticky zdecimují Afgánské letectvo. Mnohé z Afgánských voj.posádek přebíhají k povstalcům,provinční města přecházejí do povstalecké správy a dochází k „vyřizování účtů“. Okolo Kábulu se stahuje smyčka.
15.srpna 1988 je první etapa stahování dokončena.Bylo předáno(opuštěno) 2300 různých objektů(městečka,dílny,nemocnice ,sklady).
Poslední boje se odehrávají ještě v lednu 1989 v jižním Salangu.
15.2.1989 pak opouští Afganistan poslední zbytky 40.armády včetně jejího velitele gen.por. Borise Gromova po mostu „Družby“ přes řeku Amu -Darju.
V zemi nadále probíhá občanská válka mezi opozicí a vládou. Některé opoziční skupiny pak ještě v letech 1989-90 provádějí přes hranici SSSR útočné akce,jako „odplatu za sovětskou invazi“. Odchod sovětů tak vlastně prodloužil „životnost“ Nadžíbulláhovo režimu,protože znesvářené oddíly opozice začali i mezi sebou boj o moc.
V březnu 1990 proběhla v Afganistanu vzpoura a v dubnu 1992 padl Nadžibuláhův režim.
Návazné články:
AFGANISTÁN 1979-89 - zákulisí a začátek
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=772
AFGÁNISTÁN 1979-89 První fáze: Z pohledu Sovětů
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=776
AFGÁNISTÁN 1979-89 První fáze: Z pohledu Povstalců
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=782
Konflikt v Afghánistánu
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=557
Roky 1985-1989 - Od Gorbačova po odsun
Po velkých operacích v r. 1984 s masivním nasazením letectva a bombardováním příhraničních měst u pákistánských hranic , výsledných ztrátách 2343 vojáků a prakticky žádné změně situace, bylo velení 40. armády jasné,že situace se ocitá ve slepé uličce. Proto byly zahájeny politické rozhovory o stažení sovětského kontingentu z Afganistanu. Babrak Karmal je však rezolutně proti.
Koncem r. 1984 tak byly staženy jen spec-komanda KGB (Ural,Kavkaz,Sever,Altaj,atd) a GRU(Kobalt - cca 600příslušníků)
Sovětům bylo jasné,že je nutné hledat nějaký společný jazyk s místním obyvatelstvem. První drobný krůček byl zaznamenán v březnu 85 při operaci v Dželalabádu. Po dohodě s kmenovými stařešiny (žádná kulka na sověty – žádná bomba na Afgánce ),byly ztráty při bojích s nesmiřitelnou opozicí minimální.
Hlavní snahou však bylo ,aby hlavní tíha bojů proti povstaleckých operací přecházela na afgánskou armádu, za palebné podpory sovětského dělostřelectva a náletů letectva. To se začlo realizovat v letech 1985-86. Rudá armáda pak již představovala jen rezervu pro případ, že by se afgánská armáda dostala do obtíží, které by byly nad jejich síly. V reálu však byla koordinace malá,protože RA afg.armádě nedůvěřoval v obavě ze špionáže a podíl účasti na akcí RA stále vysoký.
Velkým problémem v usmiřování s civilním obyvatelstvem však byl panovačný Babrak Karmal. I přes bojové úspěchy afgánských sil a RA v provinciích Paktija, Balch, Kunar, Gerat, Nangarchar se díky němu nedaří získat si důvěru a podporu místních obyvatel.
I z tohoto důvodu je na 18.plenu komun.strany Afganistanu v r 1986 zvolen gen.tajemníkem Muhammad Nadžíbulláh (šéf afg.tajné služby CHAD) a Karmal odvolán „ze zdravotních důvodů“ Nadžíbulláh pak vyhlašuje „politiku národního usmíření“.
Chvíli na to, 13 října 1986,M.Gorbačov na politbyru KSSS prohlašuje:
„V Afganistanu jsme již 6 let. Nezměníme li přístup,budeme tam ještě 20 - 30 let. Hlavní co musíme nyní udělat,je ukončit naši přítomnost Afganistanu co nejdříve.“
Na podzim pak odchází 6 bojových pluků: 1 tankový,2 motostřelecké a 3 protiletadlové.
V prosinci 86 pak velení 40. armády začíná s přípravou na odsun celé armády z Afganistanu.
V r 1987 se již RA podílí na udržení posádek v provinciích a čelí hlavně útokům na správní a posádková centra. Výpady mimo ně již probíhají velmi zřídka. Povstalci tak měli volný pohyb na 85% území.
Na přelomu listopadu – prosince 87 je provedena největší operace tohoto roku - „Magistrála“ v provincii Chost. Úkolem bylo prolomit blokádu mudžahidů a udržet u moci afgánský sovět a tím zachovat provincii pod kontrolou Kábulské vlády.
Nasazeno bylo 8 Afgánských a RA divizí a několik dalších (i speciálních) brigád .
Boje se odehrávali ve výškách 3000m s „nesmiřitelnou“ opozicí.Trvali od 23.11. do 30.12, kdy byly povstalci definitivně vytlačeni od přístupových tras a mohly začít opět proudit zásobovací transporty. Při operaci se ukázalo,že samotná afgánská armáda není schopna obstát v podobný situacích a blížící se odchod RA bude jejím koncem.
Afgánská opozice pak reagovala na tuto operaci tak,že na hranici se SSSR provedla raketometný útok na pohraniční město Pjandž a zaútočila na pohraniční oddíl.
V prosinci 1987 M.Gorbačov při návštěvě USA oznamuje,že „politické rozhodnutí o odchodu RA z Afganistanu již bylo učiněno“.
14.dubna 1988 pak Afganistan,Pákistán ,SSSR a USA podepisují v Ženevě Dohodu o stažení sovětských vojsk a to k 15.8. 1988. To se ale nakonec protáhne o dalších 9 měsíců.
V létě 1988 jsou rušeny posádky Dželalabad, Gazni, Gardez, Kandagar,Laškargach, Fajzabad a Kunduz. Vše se odehrává za ostrých bojů s opozicí,která začíná stupňovat aktivitu a odsun se tak mění v ústupový boj. Byly proto vytvářeny ústupové opevněné zóny v severní části země,kryjící stahování jednotek. Toto vše však výrazně zpomalilo plánované termíny odsunu.
Navíc po snížení sovětského tlaku po 15.5. 88 na povstalecké zásobovací trasy začínají proudit zvýšené dodávky zbraní a začínají raketové útoky na města a rakety Stinger prakticky zdecimují Afgánské letectvo. Mnohé z Afgánských voj.posádek přebíhají k povstalcům,provinční města přecházejí do povstalecké správy a dochází k „vyřizování účtů“. Okolo Kábulu se stahuje smyčka.
15.srpna 1988 je první etapa stahování dokončena.Bylo předáno(opuštěno) 2300 různých objektů(městečka,dílny,nemocnice ,sklady).
Poslední boje se odehrávají ještě v lednu 1989 v jižním Salangu.
15.2.1989 pak opouští Afganistan poslední zbytky 40.armády včetně jejího velitele gen.por. Borise Gromova po mostu „Družby“ přes řeku Amu -Darju.
V zemi nadále probíhá občanská válka mezi opozicí a vládou. Některé opoziční skupiny pak ještě v letech 1989-90 provádějí přes hranici SSSR útočné akce,jako „odplatu za sovětskou invazi“. Odchod sovětů tak vlastně prodloužil „životnost“ Nadžíbulláhovo režimu,protože znesvářené oddíly opozice začali i mezi sebou boj o moc.
V březnu 1990 proběhla v Afganistanu vzpoura a v dubnu 1992 padl Nadžibuláhův režim.
Návazné články:
AFGANISTÁN 1979-89 - zákulisí a začátek
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=772
AFGÁNISTÁN 1979-89 První fáze: Z pohledu Sovětů
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=776
AFGÁNISTÁN 1979-89 První fáze: Z pohledu Povstalců
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=782
Konflikt v Afghánistánu
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=557
) a nebo je rychlost stahování 5kb/s. A když mi to nahlásilo,že to pojede 36 hodin,tak jsem to vzdal.
