IZRAEL V KRIZI ANEB CO SE STALO, CO SE DĚJE A CO SE MŮŽE STÁT - VLASTNÍ PÍLÍ DO KRIZE .
DÍL PRVNÍ – VOJENSKÁ HISTORIE STÁTU IZRAEL OD VZNIKU DO SOUČASNOSTI
Kapitola první: OD VZNIKU STÁTU IZRAEL PO KONEC VYČERPÁVACÍ VÁLKY
Vyhlášení státu Izrael 14. května 1948 bylo důsledkem druhé světové války, ve které se Židé stali terčem bezprecedentní konečné likvidace ze strany nacistů. Než došlo k jeho vyhlášení, tak se situace v Palestině, kam od třicátých let byla směrována židovská emigrace z Evropy když po válce tento proud nových obyvatel židovského původu zesílil, ještě přiostřila.
Střety mezi arabským obyvatelstvem a židovskými přistěhovalci nabývaly po ukončení druhé světové války na intenzitě, protože sionisté se v roce 1946 rozhodli sáhnout po zbraních a do akcí se zapojily ilegální ozbrojené síly Hagany a Irgunu a Sternu.
Protože britská armáda neměla sílu konflikt zvládnout - masakry civilistů prováděly obě strany – například Židé v Dir Jásínu a Arabavé v Guš Etzionu - rozhodli se Britové předat kontrolu nad oblastí Spojeným národům. Měli toho moc – v Řecku zuřila občanská válka, Indie šla za svou nezávislostí a Indonésie se otřásala partyzánskou válkou - Palestina jen odčerpávala další jejich síly.
Spojené národy začaly pracovat rychle a efektivně. Valné shromáždění Spojených národů 28. listopadu 1947 přijalo návrh na rozdělení palestinské oblasti na dva státy, židovský a arabský, a na ustavení Jeruzaléma samostatným mezinárodním městem pod správou Spojených národů. 13. května 1947 byl OSN ustaven orgán nazvaný „Zvláštní výbor OSN pro Palestinu“ zkratkou UNSCOP. Tento výbor tvořili zástupci těchto zemí: Austrálie, Československa, Guatemaly, Indie, Íránu, Jugoslávie, Kanady, Nizozemska, Peru, Švédska a Uruguaye.
Po několika měsících UNSCOP doporučil rozdělení na dva nezávislé státy. 13. října 1947 toto doporučení podpořil i Sovětský svaz a o několik dní později i USA, údajně v reakci na informaci z 9. října téhož roku, kdy Arabská liga dala svým členským státům instrukce k rozmístění vojsk na hranicích Palestiny. 29. listopadu 1947 byl Valnému shromáždění OSN předložen plán na rozdělení. Podle něj měl:
- arabský stát měl zaujímat celkově 7 200 kilometrů čtverečních, kde mělo podle sčítání žít 804 tisíc Arabů a 10 tisíc Židů,
- židovský stát potom měl mít rozlohu 8 800 kilometrů čtverečních, kdy velkou část z tohoto území tvořila neobývaná Negevská poušť a mělo zde žít 538 tisíc Židů a 397 tisíc Arabů.
Tento obrázek ukazuje vyobrazení originální mapy s plánem rozdělení Palestiny mezi židovské a arabské obyvatelstvo.
Dále bylo stanoveno, že Jaffa bude patřit k arabskému státu. Jeruzalém a přilehlé okolí měl tvořit mezinárodní enklávu uprostřed arabského státu. Jednotlivé části arabského státu měly být spojeny koridory. Státy měly sdílet telegrafickou, poštovní, železniční a silniční síť a měnu. Nadto měl židovský stát platit každý rok arabskému 4 miliony liber podpory, protože se předpokládala vyšší technologická vyspělost. Rezoluce byla přijata většinou 33 hlasů proti 13.
Boje mezi Araby a Židy vypukly okamžitě. Zde bych v souladu s názorem pana Chaima Herzoga položil začátek první arabsko - izraelské války. Židé plánovali po vypršení britského mandátu vyhlásit samostatný stát, čemuž chtěli Arabové zabránit. V Jeruzalému propukly v noci z 30. listopadu 1947 nepokoje a byly přerušeny dodávky vody a potravin do města, které bylo několik týdnů obléháno. Další nepokoje se rozpoutaly v Haifě, odkud během března a dubna 1948 odešla většina Palestinců.
Pilířem obrany židovské populace se stala organizace Hagana, ilegální síla, která gerilovým způsobem působila jak na instituce britské mandátní zprávy, tak na palestinskou populaci. Hagana, která se stala základem budoucí izraelské armády, přešla od partyzánské taktiky k plánovaným operacím, aby otevřela průchod do Jeruzaléma. Začala také vystěhovávat Araby ze strategických míst. Obě strany podnikaly útoky na infrastrukturu, stavěly blokády na silnicích a ničily mosty. Dělo se toho hodně a bohužel i mnoho zlého. V polovině roku 1947 začal David Ben Gurion připravovat Haganu na očekávanou válku s Araby. Byly vytvořeny vojenské okruhy a hlavně velitelství na předpokládaných směrech postupu budoucích útočníků. Na teritoriálním základě byly postaveny brigády a byly vydány směrnice pro získávání výzbroje y výcvik vojáků nižších vyšších jednotek.
Iniciativa jeho lidí zajistila, že v únoru 1948 bylo rozmístění brigád Hagany takovéto:
- východní Galileu a údolí Jordánu kryla brigáda Golani
- západní Galileu a Haifu brigáda Garmeli
- nížinu na jihu střežila brigáda Givati
- centrální část země měla na odpovědnost brigáda Alexandroni
- oblast Jeruzaléma bránila brigáda Etzioni
- Tel Aviv a jeho okolí potom brigáda Kirjati
V dalším období potom na základě samostatných praporů organizace Palmach, která vnikla na základě Hagany v roce 1941, byly postaveny další tři brigády:
- v jižní nížině a severním Negevu šlo o brigádu Negev
- v Galilei brigáda Jiftach
- v oblasti Jeruzaléma to byla brigáda Harel
Ale mluvit zde o brigádách je jistá nadsázka. Šlo o podzemní organizace, velmi špatně vyzbrojené a navíc vytrvale stíhaní britskou policií a armádou. Běžné byl domovní prohlídky, kdy Britové hledali tajné sklady zbraní.
Arabská část obyvatelstva tyto potíže neměla a byly celé oblasti, kde Arabové nosili zbraně veřejně. Navíc zde mimo arabské guerilly byly pravidelné síly tvořené Arabskou legií, která čítala asi 10 000 mužů ve třech brigádách, několika tankových praporech a které velel vysloužilý britský důstojník, generálporučík sir John Bagot Glubb. Tito bojovníci se podíleli na mnoha akcích Arabů proti židovským komunitám od listopadu 1947 a po vyhlášení izraelské nezávislosti se připojili k invazním armádám Ligy arabských států.
Ke konci roku 1947 měla Hagana k dispozici 900 kvalitních pušek, 900 lehkých kulometů a munici na tři dny boje. Těžké kulomety, minomety a děla Hagana neměla vůbec. Z židovské populace, která čítala 650 000 lidí, bylo možno mobilizovat asi 45 000 bojovníků, mužů i žen. Ale jen 15 000 jich nebylo vázáno obranou osad a městských židovských částí. Hagana měla k dispozici 11 letadel kurýrního typu. Nebyla k dispozici vojenská letiště a pro potřebu Hagany mohla sloužit pouze dvě civilní letiště v Haifě a Lyddě. Námořní síly tvořilo 350 lidí se zkušeností z britského námořnictva, pár motorových člunů a několik žabích mužů. Proti Arabům bylo připraveno bojovat i něco mezi 2000 až 4000 tisíci příslušníků Irgunu a 500 až 800 bojovníků Sternu.
Vše a všichni co jsem uvedl, se nějakým způsobem zapojilo do probíhající války za nezávislost. Její počátek je možno datovat od 30. listopadu 1947, tedy ihned po zveřejnění plánu OSN na rozdělení Palestiny mezi dva státy. Události se hrnuly a nešly zastavit.
Dne 14. května 1948 byl vyhlášen Davidem Ben Gurionem v sále Tel - avivského muzea nezávislý stát Izrael. Ben Gurion se stal jeho prvním ministerským předsedou a prezidentem se stal Chaim Weizmann.
Hned druhý den byl nový Stát Izrael napaden pěti arabskými armádami. Tím první arabsko-izraelská válka přešla z jakési partyzánské aktivity z obou strana do divokého otevřeného konfliktu.
Soupeři Izraele byly Jordánsko, Egypt, Irák, Libanon, Sýrie, Jemen a Saudská Arábie jejichž jasně deklarovaným cílem byla naprostá likvidace Izraele. Izrael s vědomím že opět židovská populace čelí možnosti vyhlazování, zahájil boj s maximálním nasazením a po počátečních potížích začal získávat vojenskou převahu a to i za pomoci dodávek zbraní a materiálu z Československa.
Zkráceně lze říci, že válka byla sledem příměří a jejich porušení. 11. června 1948 bylo uzavřeno první příměří, které bylo brzy porušeno. 18. července 1948 bylo uzavřeno další, ale protože zmocněnec OSN hrabě Folke Bernadotte byl zavražděn teroristy z organizace Stern, válka vypukla nanovo. V této době Izrael zahájil obsazování i území, která mu nebyla přisouzena OSN a už si je hodlal ponechat. Zmocnil se dokonce Sinajského poloostrova. Na počátku března 1949 Izrael obsadil Negevskou poušť, získal přístup až k Akabskému zálivu s přístavem Ejlat. Od února do července 1949 postupně uzavřel příměří se všemi nepřátelskými státy. Izrael obsadil i západní Jeruzalém.
Izraeli připadlo 12 800 km2 území, tedy o plných 21% více, než mu bylo přiděleno v původním plánu OSN. Držel západní část Jeruzaléma. Na druhou stranu jeho protivníci si rozdělili zbytek území určených pro Palestinský stát takto:
Západní břeh Jordánu a východní Jeruzalém si ponechalo Jordánsko
Pásmo Gazy zůstalo obsazené Egyptem.
Izraeli zůstal přístup do enklávy na hoře Scopus a oficiálně i na hřbitov na Olivetské hoře. Ochrana a dostupnost svatých míst ovšem nebyla zaručena. Židé měli přístup do Starého města zakázán až do roku 1967. Tedy do vítězného tažení v Šestidenní válce.
I přes počáteční optimismus nakonec arabské státy jednohlasně přijaly „doktrínu tří ne“
- ne jednání s Izraelem,
- ne uznání Izraele a
- ne míru s Izraelem.
Takový výsledek války nemohl uspokojit nikoho soudného. Zde byly položeny základy trvalého nepřátelství mezi Státem Izrael a jeho blízkými i vzdálenými sousedy. Palestinci v této době nikoho nezajímali, a hlavně nezajímali Egypťany a Jordánce. Jestli řekneme, že za
A- Izrael sebral Palestinským arabům 21% území, co jim přiřkl plán OSN, musíme říci i za
B- že jiní Arabové jim sebrali vše ostatní.
Je zajímavé, že tyto arabské okupanty nikdo a nikdy jako okupanty neoznačil.
První léta židovského státu byla poznamenána obrovskou imigrační vlnou přeživších holocaustu a Židů, kteří byli vyhnání z arabských zemí. O tomto se ale dnes už mluví jen velmi málo. Během deseti let, tedy od roku 1948 do roku1958 vzrostla populace Izraele z 800 tisíc na 2 miliony. Nově příchozí byli většinou nemajetní a byli ubytováváni v provizorních uprchlických táborech, známých jako ma'abarot. Z těchto táborů se nakonec stala dnešní města, je jich celkem šest. Ve svých bývalých zemích zanechali tito imigranti obrovské majetky a půdu o rozloze převyšující plochu státu Izrael asi 1,5 krát. A o tomto se už nemluví vůbec.
No tak jsme se trošku ometli o vznik státu a jeho přežití v první válce, kterou musel proti svému okolí vybojovat. Jak se vše vyvíjelo dál? Izrael se na jedné straně věnoval velkému zprůmyslnění a zemědělskému zvelebení území, které považoval a vždy bude považovat za své. Na straně druhé ale vytrvale zveleboval své ozbrojené síly a de facto se ocitl postupně v dlouhé řadě válečných konfliktů. A na ty se stručně podíváme v dalším textu.
Jako první vypukl konflikt, který je někdy nazýván Druhá arabsko-izraelská válka, někdy jako Sinajská válka a vše spadá do událostí Suezské krize.
Tato válka, která byla součástí Suezské krize, je dokonalou ukázkou politických pletich švindlu. Dne 26. července 1956 byla společnost provozující suezský průplav znárodněna Egyptem. Egyptský prezident Násir tento krok zdůvodnil potřebou financovat stavbu Asuánské přehrady z plavebních poplatků. Aniž bych chtěl působit jako levičák, myslím si, že to mělo svoji logiku. Jenže země, kde sídlili hlavní akcionáři průplavové společnosti tedy Velká Británie a Francie zahájily velmi rychle tajná vojenská jednání o možnosti invaze do Egypta a sesazení prezidenta. Jenže nedokázaly pro tento plán získat podporu Spojených států a Velká Británie od něj díky tomu nakonec ustoupila. Ale ponechala si zadní vrátka a souhlasila s tajným plánem Francie a Izraele, podle něhož měl Izrael zaútočit na Egypt, a kombinované anglo-francouzské jednotky následně měly zasáhnout k obnovení pořádku. Tedy k vytlačení Izraelců z Egypta. A jen tak náhodou mělo dojít k pádu egyptského prezidenta a průplavová společnost by se vrátila ke svým ziskům.
Izrael se své části plánu ujal velmi iniciativně. Pod záminkou, že Egypt toleruje ozbrojené akce z Pásma Gazy, které tehdy bylo pod egyptskou správou – já bych řekl okupací, Izrael zahájil invazi 29. října daného roku. Dalším důvodem potom bylo zablokování izraelského přístavu Ejlát egyptskými námořními silami, což Izrael odřízlo od Rudého moře a tedy od významné cesty kterou proudilo vše potřebné do této země. Izrael navíc byl v té době s arabskými státy prakticky ve válečném stavu.
Pan JOHNSON, Paul. ve své knize Dějiny dvacátého století, Praha, Rozmluvy, rok 2008. k tomu píše, cituji:
„Egypťané mu – tedy Izraeli - bránili v přístupu k Indickému oceánu, což už sám o sobě byl nepřátelský čin, a odmítali jeho lodím průjezd průplavem, což znamenalo flagrantní porušení dohody z roku 1888. Daleko závažnější však bylo, že Násir za pomoci Sovětského svazu očividně zvyšoval údernou sílu egyptské armády a systematicky budoval vojenské a diplomatické vztahy s cílem provést společný soustředěný útok na Izrael a úplně ho vyhladit. Celý proces v podstatě skončil 25. října 1956, kdy vytvořil egyptsko-syrsko-jordánské vrchní velení. To poskytlo Izraeli morální důvod k preventivnímu úderu proti Egyptu.“
Izraelští vojáci tedy zahájili 29. října útok na Egypt a za necelé čtyři dny postoupili až k Suezskému průplavu. Jejich razantní postup vyvolal takový dojem, že egyptské jednotky nedokázali najít způsob jak se proti útočníkům prosadit. Den po zahájení útoku, 30. října daly Velká Británie a Francie Izraeli i Egyptu ultimátum na ukončení vojenských operací včetně požadavku stáhnutí vojsk z území 16 km podél Suezu. Když to Egypt odmítl, Británie a Francie jeho postoj považovali za důvod k jeho napadení. Britské a francouzské jednotky den na to bombardovaly letecké základny Egypta s cílem zničit jeho vzdušné síly. Dále potom byl tvrdě napadán přístav Port Said.
USA společně se Sovětským svazem odsoudily počínání Británie, Francie i Izraele, přesto 5. listopadu Británie s Francií zaútočily na Egypt a rychle získaly kontrolu nad severní částí Suezského průplavu. Zesílenému nátlaku USA a Sovětského svazu Velká Británie a Francie ustoupily; ve Fort Said přistály jednotky Spojených národů. Britové s Francouzi dostali měsíční lhůtu na stažení svých jednotek. Izraelské jednotky ale zůstaly na Sinaji po dlouhé měsíce. Poslední se stáhly pod tlakem USA a OSN až v březnu 1957. Hranice mezi Izraelem a Egyptem na Sinaji byly poté monitorovány vojsky OSN.
Mapa Izraelské ofenzivy na Sinajském poloostrově v roce 1956.
Válka skončila rozpačitým výsledkem - pro Francii a Velkou Británii znamenala diplomatický debakl, pro Izrael vítězství, neboť dosáhl svého cíle – z velké části z likvidoval vojenský potenciálu Egypta. Dále obsadil pásmo Gazy a zajistil si nerušený přístup k Akabskému zálivu. Do roku 1957 také držel Sinajský poloostrov.
Tato válka ale přinesla i něco dalšího. Podpořila formování politických, ale hlavně vojenských institucí a organizací, které měly být nápomocné ke dvěma aktivitám.
- politickému boji proti Státu Izrael
- vojenským akcím proti izraelskému obyvatelstvu – čti terorismus, ochraně vlastních politických špiček, gerilové válce všude kde uznají za vhodné a ochraně arabské populace která byla fiktivně nebo i skutečně ohrožována Izraelci.
Takže po roce 1956 zesílily snahy Palestinců o vytvoření palestinské organizace, která by napomohla vzniku palestinského státu. Tedy toho státu, který v roce 1947 odmítli. U jejího zrodu stál Jásir Arafat, který vyrůstal v Gaze a byl členem Muslimského bratrstva i ozbrojené složky velkého muftího Hadži Amina Hussejního. V době studií v Káhiře založil Generální svaz palestinských studentů. Jako jeho zástupce se objevil i v roce 1956 na setkání Mezinárodního svazu studentstva v Praze. V této době naše země vystupovala proti Izraeli otevřeně nepřátelsky. Byl tedy na správném místě ve správný čas. V roce 1957 odcestoval do Kuvajtu, kde založil s několika dalšími lidmi Výbor pro osvobození Palestiny přejmenovaný později na Fatah. Vzorem se mu stala alžírská Fronta národního osvobození. Počátkem 60. let Alžírsko na své půdě také umožnilo výcvik ozbrojené složky Fatahu.
Fatah však potřeboval ukázat svou sílu v samotné Palestině. Jako protiváhu Fatahu totiž byla v roce 1964 ustavena v Káhiře Organizace pro osvobození Palestiny, kterou podporoval egyptský prezident Násir a která velice brzy začala hrát první housle v palestinském boji proti všem. Její ustavující listina popírala platnost vzniku Izraele a zdůrazňovala povinnost osvobodit Palestinu z moci Židů. Byla to však Sýrie, která na konci roku 1964 umožnila Fatahu, aby z jejího území podnikl útoky na Izrael. Teprve třetí akce ze 14. ledna 1965 a čtvrtá z 28. února se podařily a získaly tak Fatahu podporu v arabských zemích. Přispěly však také k zostření napětí mezi Sýrií a Izraelem, jež vedlo k řadě stupňujících se potyček na společné hranici. Syřané ostřelovali izraelská města na severu a nakonec se boje přenesly i do vzdušného prostoru. Arafat a jeho Fatah Organizaci pro osvobození Palestiny až do roku 1968 bojkotoval. Když ji nakonec uznal, stalo se to Arafatovým trumfem. Stanul totiž v čele této velké organizace. Hlavní důvod ale nevyl v jeho politické obratnosti. Bylo to hlavně proto, že Fatah měl velkou podporu palestinské populaci a hlavně ozbrojenou složku o síle 15 000 bojovníků, tedy největší v rámci OOP.
Čas plynul jako voda v Jordánu. Blížil se jeden z nejostřejších válečných střetů dvacátého století.
Blížila se Třetí arabsko-izraelská válka, zvaná nejčastěji jako Šestidenní válka
Rok 1967 byl již devatenáctým rokem existence nového státu na Blízkém východě, Státu Izrael. Od svého vzniku bojoval se svými sousedy, což byly Egypt, Sýrie, Jordánsko a jejich spojenci již ve dvou válkách. Zatímco izraelská ekonomická situace byla v šedesátých letech uspokojivá – hospodářský růst byl každoročně více než 10 procent, situace zahraničněpolitická byla trvale velmi napjatá. Již od roku 1963 docházelo pravidelně k drobným střetům na izraelsko-syrských hranicích.
Od dubna 1967 se situace na Blízkém východě dále komplikovala. Ve větší příhraniční potyčce se opět střetla izraelská a syrská vojska. Syrský spojenec Egypt na to reagoval rozmístěním většího počtu svých vojsk na egyptsko-izraelské hranici. Izraelský parlament poskytl ministerskému předsedovi Levi Eškolovi plnou podporu pro zahájení případné války. Izrael ještě více posílil svá vojska na syrských hranicích. To vedlo Egypt k vyhlášení stavu bojové pohotovosti. Egyptský vůdce Násir poté požádal velitele vojsk OSN na Sinaji, aby se mezinárodní vojska stáhla. V polovině května k tomu skutečně došlo. Podle Násira „nadešla hodina H“, přinášející bitvu, která zničí Izrael.
Stažení jednotek OSN mělo pro Izrael neblahé důsledky. Bylo životně důležité udržovat přímý přístup k Indickému oceánu a Rudému moři. K tomu existovaly pouze dvě cesty. Suezský průplav a na jižním cípu země Tiranský průliv. Suezský průplav ovšem nebyl pro izraelské lodě otevřen. Zůstal tedy pouze Tiranský průliv. Ten však po odchodu jednotek OSN Egypt neprodleně zablokoval. Izrael tedy hledal diplomatickou podporu Západních mocností. Ve Francii a Británii se sice setkal s určitým pochopením, ale bez jakékoli konkrétní podpory. Washington však naznačil svou podporu v případě, pokud by izraelská armáda „vzala věci do vlastních rukou".
Válka byla na spadnutí. Egypt narychlo získal další spojence v Jordánsku a Iráku. Izrael vytvořil vládu národní jednoty a do čela resortu ministerstva obrany se postavil radikál Moše Dajan. Ten měl k dispozici na šest stovek tanků a několik set letadel. Ve vojenských kruzích se nacházelo mnoho ostrých a velmi schopných velitelů. Moše Dajan stál v čele vojsk. Náčelníkem jeho štábu byl Jicchak Rabin, prvním náměstkem ministra byl Šimon Peres. Jedním z vrchních velitelů podílejícím se na útoku byl i Ariel Šaron.
Pokud bychom měli srovnat počty vojáků a zbraní na obou stranách, lze konstatovat menší kvantitativní převahu arabských států. Arabské země se však nemohly rovnat kvalitě izraelské armády. Navíc působila arabská vojska jednotlivých států v podstatě jako samostatné subjekty, takže o nějaké koordinaci nemohlo být řeči. Jestliže něco hnalo arabská vojska do útoku, pak to byl nacionalismus a nenávist k Izraeli. Arabským národům však nešlo o přežití. Naopak Izrael bojoval o holou existenci. Pokud by prohrál, mohlo to znamenat definitivní konec izraelského státu. To bylo velkou psychologickou výhodou Izraelců. Izraelské velení si uvědomovalo nutnost prvního úderu jako nejlepšího možného nástroje k vítězství. Datum útoku byl stanoven na 5. červen 1967. A tak se také stalo.
Mapu základních směrů této preventivní letecké ofenzivy ukazuje následující obrázek.
V 7.45 hodin 5. června byl zahájen útok. Nesl se ve znamení zdrcujícího náletu na nepřátelská letiště. Bývá proto právem nazýván jako letecký blitzkrieg. Izraelské letectvo zničilo ještě na zemi asi 400 egyptských, jordánských syrských a iráckých letadel, mezi nimi i několik bombardérů TU-16 za cenu ztráty asi 20 vlastních letadel. Izrael tak během prvního dne vyřadil nepřátelské letectvo.
Obr. první:
Obr. druhý: 
První obrázek ukazuje izraelský letoun Mirage III při vzletu ke své misi v rámci preamtivního úderu na letiště v Egyptě. Druhý obrázek potom ukazuje výsledek tohoto úderu, zničená egyptská letadla. Od druhého dne se letouny izraelské armády soustředily na podporu pozemních operací a ničení nepřátelských komunikací.
Následuje mapa operací na Sinajském poloostrově, je to dobrá mapa- ukazuje i časový sled postupu izraelských sil
Další mapa ukazuje postup izraelských sil přes Golany, jejich obsazení a udržení bylo rozhodující pro zajištění bezpečnosti severního území Izraele.
A poslední tato černobílá mapa ukazuje průběh operací proti jordánské armádě a palestinským gerilám na západním břehu Jordánu a v oblasti Jeruzaléma.
Izraelské tanky si proklestily cestu přes pásmo Gazy až k Suezskému průplavu. Na jihu znovuotevřeli Tiranský průliv. Na východě obsadila vojska východní část Jeruzaléma, která do té doby byla pod správou Jordánska a Západní břeh Jordánu. Na severu byla poražena syrská vojska a Izrael obsadil Golanské výšiny. Izrael zvětšil své území asi 4x. Jak vypadal Stát Izrael před touto válkou a po ní ukazují tyto dvě mapy.
Obr. první:
Obr. druhý: 
Na severu, tím že získal Golany, nemohli Syřané přímo ostřelovat jeho severní oblasti. Byla zesílena kontrola nad jedním ze tří pramenů řeky Jordán.
Izraelské tanky postupují Golanskou vrchovinou při svém vítězném tažení proti syrské pozemní armádě.
Na Západním břehu se mohly izraelské ozbrojené síly rozvinout podél této řeky a tím nejhustěji osídlené oblasti byly najednou mimo dosah jordánské armády. Ta pokud by chtěla zaútočit, musela jít přes řeku, vystoupat do výšky asi 1000 metrů a projít asi 50 kilometrů pustinou. Teprve potom by dosáhl osídlení. To je už slušná operační hloubka. Na jihu potom Izrael osadil celý Sinajský polostrov, zajistil si opět přístup k moři a obsadil vydatná ropná pole, která mohla pokrýt asi 80% izraelské spotřeby této suroviny. Navíc tato rozlehlá pouštní oblast opět vytvořila velkou operační hloubku a tedy nebylo možno ani odtud zahájit útok na původní izraelské území, bez těžkého a dlouhého přesunu. Ergo kladívko, Izrael dosáhl vítězství, nemajícího obdoby. A to byla ve své podstatě negativní situace.
Izraelské pozemní jednotky někde na Sinai.
Izraelské vítězství totiž bylo tak drtivé, že nemohlo přinést dlouhodobý mír ani krátkodobou stabilitu. Poražené totiž krajně ponížilo a v povaze národů v této válce účastných není schopnost to nechat jen tak být. Na jaře roku 1970 vypukly další boje mezi Izraelem a Egyptem známé nyní jako „opotřebovávací válka“. Ustaly až v srpnu 1970. Dále se na to také trochu podíváme.
Velitel izraelské výsadkové brigády Mordechai Gur se svými veliteli při plánování konečného útoku na Chrámovou horu a k Západní zdi, nejposvátnějšímu místu judaismu na světě.
Obr. první:
Obr. druhý: 
Obrázek první ukazuje izraelské vojáky kteří se shromažďují u Lví brány v Jeruzalémě. Druhý obrázek je jedna z mnoha fotografií izraelských výsadkářů po dosažení Západní zdi, známé jako „Zeď nářků“.
Bleskové vítězství navíc zkomplikovalo izraelské postavení ve světě. Francie, dosavadní spojenec, přestala Izraeli dodávat zbraně. Výsadním dodavatelem se tedy staly USA. Země komunistického bloku přerušily až na Rumunsko s Izraelem diplomatické styky. Rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 242 z 22. listopadu 1967 požadovala stažení Izraele z okupovaných území, na druhé straně však de facto uznávala legitimitu Státu Izrael.
Arabské země s touto rezolucí buď přímo nesouhlasily, nebo si ji vykládaly pouze jako výzvu Izraeli ke stažení z okupovaných území. Izrael ji v podstatě přijímal pozitivně. Sliboval si od ní možnost uzavření mírových dohod. Dne 19. července izraelská vláda jednomyslně schválila tento projekt:
- celou Sinaj vrátit Egyptu výměnou za mírovou smlouvu, demilitarizaci poloostrova a zvláštní statut Šarm aš-Šejchu
- Sýrii se měla vrátit celé Golany opět za mírovou smlouvu a demilitarizaci oblasti
- mělo se zahájit jednání s jordánským králem Husajnem o novém statutu Západního břehu.
Arabské země tedy přesněji členové Arabské ligy se však již na setkání v Chartúmu 1. září 1967 dohodly na kategorickém odmítnutí míru s Izraelem. Významnou roli v tomto odmítnutí sehrál Sovětský svaz. Navíc se zde projevil prvek, se kterým nikdo nepočítal. Velikost dosaženého vítězství překvapila i samotné Izraelce. A proto nikdo nebyl připraven na to, že bude potřeba spravovat území osídlená Palestinci, do té doby obsazená Jordnánskem a Egyptem. Arabská populace zde měla jednoznačnou převahu a nikdo nevěděl jak s touto novou situací naložit. Jelikož to byla území, která měla podle plánu z roku 1947 připadnout státu Palestina, najednou se Izraelci ocitli fakticky, mediálně a morálně v pozici okupační síly. A tím se Palestinský problém překlopil do nové podoby, kterou nikdo nechtěl a které vývoj nebylo možno odhadnout.
Izrael se tak dostával do izolace. To znamenalo nakonec jeho téměř naprostou závislost na Spojených státech, kterou plně potvrdil vývoj v 70. letech. Stal se tak do jisté míry prodlouženou rukou a základnou USA pro dělání potíží SSSR, který se v této oblasti světa extrémně angažoval. A že poražení a z nich hlavně Egypt nedokázali zapomenout vůbec nic z toho, co se stalo, ukázal další kolotoč událostí, který je nazýván různě ale nejčastěji jako opotřebovací válka.
Toto dlouhé a v některých momentech velmi ostré vojenské a politické střetnutí oficiálně začalo 21. října 1967 potopením izraelského torpédoborce Ejlat dvěma raketovými čluny egyptského námořnictva. Samotné potopení této lodi ukazuje, že se Egypťané ledacos naučili. Ale není to pravda, už 1. července došlo k prvním akcím egyptských speciálních sil proti izraelským hlídkám a malým jednotkám. Tohoto dne došlo k boji mezi rotou izraelské pěchoty pod velením majora Menuhima posílenou tanky a Egypťany, kteří se usadili na východním břehu průplavu a vytvořili zde léčky. Došlo k rozsáhlému souboji tanků, dělostřelectva a Izraelci ztratili svého velitele a13 raněných. Bojovalo se potom stále, až došlo k boji torpédoborce Eilat a dvou podpůrných člunů s egyptskými námořními silami při kterých šli pod vodu dva egyptské raketové čluny. 14. července potom došlo k rozsáhlému střetnutí, kdy bylo sestřeleno 7 egyptských letadel. Izraelci měli 9 padlých a 55 raněných vojáků. Po tomto boji se vše tak nějak uklidnilo. Ale Egypt se rozhodl, že vše co bylo válkou ztraceno, musí být válkou získáno zpět. A rozjel obrovský program obnovy armády, letectva a hlavně mimořádného posílení PVO
V září potom došlo k rozsáhlým bojovým aktivitám, kdy došlo na nekonečné dělostřelecké souboje, asi 750 00 Egypťanů muselo opustit svá obydlí v pásmu kolem průplavu a z měst jako Suez, Ismáílíja a Kantar. Potom boje utichly až do dne, kdy byl, jak jsem už uvedl, potopen Eilat. Toto plavidlo hlídkovalo asi 15 mil od Port Saidu. V 17.32 byl zasažen námořní raketou Styx vypálenou z raketového člunu Komar. Bylo to naprosté překvapení – egyptská loď stála na kotvách a nebyla tedy zpozorována na radarech. Loď utrpěla vážné škody a začala se naklánět. Vzápětí přiletěla další raketa a škody se staly kritickými. Posádka ale o záchranu lodi urputně bojovala. Po dvou hodinách ale na Eilat dopadla třetí raketa a bylo rozhodnuto. Plavidlo šlo ke dnu.
Izraelci se hodně naštvali a začala odveta. 25. října byly zničeny dělostřeleckou palbou zásobníky ropy a rafinérie v Suezu. Škody byly obrovské. Tak obrovské, že egyptské síly ustaly v aktivitách a skoro rok byl klid. Tento rok byl využit oběma stranami. Egypťany asi lépe. Armáda byla obnovena, znovu vyzbrojena PVO mohutněla do podoby ve světě nevídané a v zemi bylo mnoho tisíc sovětských poradců. Jakmile se tak stalo, začal přesun egyptských sil k průplavu. Nakonec zde bylo rozmístěno k 8. říjnu 1968 asi 150 000 vojáků. V ten den zde došlo k rozsáhlému dělostřeleckému útoku na 75 kilometrovém úseku čáry dotyku. Přes 1000 děl doplněných minomety a tankovými kanóny udeřilo na izraelská postavení na východním břehu průplavu. Výsledkem bylo 28 mrtvých a raněných izraelských vojáků. O pár týdnů později se toto velké divadlo opakovalo s tím, že do bojů zasáhly i výsadky egyptských komandos. Izraelské ztráty dosáhly 49 padlých a raněných. Proto na straně Izraele došlo k vybudování systému stálých opevnění a zápalných nástrah podél celého průplavu. Celé se to jmenovalo Bar- Levova linie. Další bojové aktivity proberu jen tak letem světem jinak by to bylo na knihu.
8. září 1968 zahájilo egyptské dělostřelectvo palbu přes kanál, jehož výsledkem bylo 10 mrtvých Izraelců. Dělostřelecká palba dále pokračovala, aby zakryla výsadek egyptských zvláštních jednotek, které způsobily izraelské armádě další ztráty.
V noci z 30. na 31. října 1968 při operaci "Úder" napadlo izraelské letectvo dva mosty v Dolním Egyptě a zároveň izraelské speciální oddíly za pomoci vrtulníků provedli nájezd na Nag Hamadí. Zničili důležitý most přes Nil a velkou trafostanici vysokého napětí. Zároveň v oblasti údolí Jordánu izraelská pěchota systematicky likvidovala v předem připravených léčkách skupiny palestinských bojovníků a likvidovala jejich skladiště a opěrné body. Zároveň začaly pro tento specifický způsob boje vznikat speciální průzkumné jednotky zvané sajeret.
29. prosince 1968 provedl Izrael navíc operaci Dárek jako odvetu za teroristické útoky Palestinců proti letadlům El Al. Během operace byli příslušníci izraelské zvláštní jednotky vysazeni na bejrůtském mezinárodním letišti a zničili 13 letadel různých arabských společností. Tato operace byla sice provedena výborně, ale na průběh bojů neměla žádný vliv.
V březnu 1969 začalo egyptské dělostřelectvo ničit pevnůstky Bar Levovy linie na což Izrael odpovídal odvetnou palbou, která přinesla nečekaný výsledek. Při jedné takové odvetné palbě zahynul 9. března náčelník Generálního štábu egyptské armády A. M. Rijád společně s několika sovětskými poradci.
10. července 1969, když egyptský úderný oddíl úspěšně napadl izraelskou tankovou rotu, bylo rozhodnuto o systematickém nasazení izraelského letectva a jednotky záložníků na Bar Levově linii byly doplněny zkušenými profesionály. V noci z 19. na 20. července při Zuřivost 6 obsadili příslušníci zvláštních jednotek Sajeret Matkal které dodnes patří k tomu nejlepšímu na světě a Sajeret 13 opevněnou radarovou stanici na Zeleném ostrově. Egypťanům se je podařilo vypudit až poté, co tuto vlastní stanici začali ostřelovat z děl. Přitom ale sami zničili zde umístěné radarové zařízení, takže dalších deset dní mohly izraelské letouny ničit egyptské dělostřelecké pozice a pozice protileteckých raket bez obav.
8. září 1969 potopili izraelští potápěči u Rás Sadat dva egyptské torpédové čluny.
9. září 1969 se izraelská úderná skupina vylodila u Al-Hafáír a poté 9 hodin ničila egyptská vojenská zařízení. V odvetu zaútočili Egypťané velkým množstvím letadel na izraelské pozice. Útok byl odražen a navíc byla Izraelci zjištěna pozice sovětského výkonného a velmi utajovaného radaru P-12.
19. září provedli Izraelci další nájezd na egyptské pobřeží a zabili kolem 200 Egypťanů.
8. listopadu egyptské námořnictvo úspěšně bombardovalo středomořská izraelská města Rumaní a Baluzu.
Izrael ve snaze co nejdříve ukončit vleklou a vyčerpávající válku zahájil na podzim 1969 operací Boxer mohutné letecké bombardování egyptských pozic podél Suezského průplavu. Operace později přešla v kampaň leteckého hloubkového průniku, při kterém izraelská letadla pronikala hluboko do egyptského vnitrozemí a ničila nejen vojenské, ale i hospodářské a dopravní cíle.
25. prosince podniklo navíc izraelské letectvo rozsáhlou operaci, při níž bylo zničeno 12 baterií raket SAM-2 a izraelské zvláštní jednotky při operaci Kuře 35 na ostrově Rás Ghaleb demontovaly a odvezly do Izraele moderní sovětský radar P-12 pro sledování nízkoletících cílů. Radarový systém P-12 ukořistil Izrael i během operace Kohout 53. Egypťané se pokoušeli řídit protileteckou obranu pomocí průzkumných letounů, ale bez úspěchu. 24. prosince Izraelci unesli z přístavu Cherbourg 5 nových raketových člunů třídy Saar, již zaplacených, ale v rámci francouzského embarga zadržovaných. Tato operace je velmi zajímavě popsaná v knize Vyzvědači z Tel Avivu pana Borovičky.
7. ledna 1970 podnikla izraelská armáda nájezd na egyptské území a ničila základny a sklady
22. ledna při operaci Rhodos obsadilo izraelské námořnictvo ostrov Šadwan v Suezském zálivu. Následně došlo k mohutnému náletu na egyptskou továrnu v Abú Zabal nedaleko Káhiry. Takto akce přinesla zásadní změnu. Násir musel situaci kterou nedokázali egypťané sami zvládnout vyřešit prosbou o pomoc v Moskvě ohledně dodávek materiálu pro PVO a PVOS. Hlavní položkou byly sovětské protiletadlové rakety SAM-3. Sověti souhlasili za předpokladu, že na jejich ochranu budou nasazena letadla se sovětskými posádkami. V únoru zahájily svou činnost první baterie.
Do června 1970 bylo v Egyptě rozmístěno 55 baterií SAM-3. V dubnu byl poprvé zaregistrován let MiG-21 se sovětskou posádkou. Izraelci okamžitě ukončili strategii hloubkových letů ve snaze nevyvolat přímé střetnutí se sověty a stáhli se za kanál. Stejně se zachovali piloti letadel s rudou hvězdou. Toto období trvalo do 22. června, kdy sovětští piloti sestřelili izraelský Skyhawk a 30. června byly sestřeleny dva Phantomy. Izraelci pomocí raket Hawk sestřelili pět egyptských letadel. Tento den se situace vyostřila, když Sovětský svaz v rámci operace Kavkaz uvádí do pohotovosti své výsadkové jednotky a hrozí Izraeli přímou intervencí.
Sovětští piloti nabrali odvahu a stále více se zapojovali do bojů. 25. července pronikli při pronásledování izraelských Skyhawků hluboko nad Sina, Proto 30. července proto Izraelci přichystali léčku kdy letka Phantonů napadla egyptskou radarovou stanici v Suezském průplavu. Poté, co byly Phantony napadeny 16 MIGy, objevila se v záloze čekající letka stíhaček Mirage. Došlo k bitvě, jejímž výsledkem bylo sestřelení čtyř MiG-21 a smrt tří sovětských pilotů. Tato porážka arogantních poradců vyvolala v egyptských silách velké uspokojení.
V rachotu palubních zbraní, salvách pozemních děl zanikaly různé diplomatické aktivity. Až ta poslední měla úspěch. Ministr zahraničí SSSR diplomatickými kanály oznámil, že snahou Sovětského svazu je pouze posílit obranu Egypta a vynutit si na Násirovi ústupky a nikoliv nastolit nerovnováhu. To se sovětským představitelům definitivně podařilo při Násirově návštěvě v SSSR. Od 8. srpna 1970 tak vstoupilo v platnost devadesátidenní příměří dohodnuté SSSR a USA den před tím, s tím dodatkem, že 50 km od obou břehů průplavu nebudou budována žádná vojenská zařízení. To sice Egypt porušil tím, že své protiletecké baterie SAM-3 posunul do tohoto pásma, s čímž se Izrael po protestech nakonec smířil.
Jenže tato válka se vedla i na jiných částech izraelských hranic. Jednu velkou akci vedenou proti OOP v Jordánsku už jsem jmenoval. Jenže na akcích proti Izraeli se podílela i jordánská armáda a armáda irácká rozmístěná na jordánském území. V citovaném období se počet akcí zde realizovaných proti Izraeli počítal na stovky. Po šestidenní válce na západním břehu zůstalo mnoho bojovníků OOP, kteří zde měli úkryty, sklady zbraní a materiálu a vedli proti novým vládcům gerilovou válku. Opírali se o 750 000 místních palestinských obyvatel, kteří jim pomáhali. Ale všeho je moc a nakonec se tyto bojůvky staly problémem i pro tuto populaci. Efektivita vojenské správy navíc byla vysoká a OOP musela v této době toto území opustit a stáhla se do Jordánska.
Zde vybudovala základny a z nich potom překonávali jejich bojovníci řeku a útočily na určené cíle. Současně ale docházelo k intenzivnímu dělostřeleckému působení na izraelské síly ze strany jordánské a irácké armády v údolí samotné řeky Jordán. Palba byla vedena i na židovské osady, zemědělci a teroristické útoky ohrožovali i autobusy a infrastrukturu.
21. března 1968 zahájila izraelská armáda operaci "Peklo", při které dvě izraelské kombinované brigády zaútočily přes řeku Jordán do Jordánska. Cílem operace bylo zničit bojůvky OOP, které od roku 1964 podnikaly útoky proti izraelskému území. Záminkou pro operaci Tofet byla nastražená mina, která vybuchla pod projíždějícím autobusem a zabila 2 Izraelce. Vpád vyvrcholil bitvou u jordánského města Karameh kde se Izraelci dostali do soustředěné palby jordánského dělostřelectva. Izraelcům se sice podařilo po těžkých bojích dostat do palestinských uprchlických táborů, kde údajně zabili na 150 palestinských bojovníků, ale sami ztratili 28 vojáků a 4 tanky. Operace skončila úplným stažením izraelské armády.
Palestinci výsledek těchto bojů považovali za své vítězství, ačkoliv to pro ně zároveň znamenalo úplný rozchod s politickou a vojenskou reprezentací Jordánského království. V bojích totiž zahynulo a bylo raněno i 42 jordánských vojáků. Na území Jordánska, aniž si to kdokoliv uvědomil, vzniknula neformální palestinská autonomie, ve které si OOP budovalo nejen vojenské, ale i správní a politické struktury. To bylo pro Izrael nedobré, ale jak ukázal čas, pro Jordánsko to mělo být ještě horší. V ten samý den byla provedena útočná operace i proti jordánské vesnici Safi a pozicím OOP v jejím okolí, Zde bylo zabito dalších 50 bojovníků OOP.
Unikátní fotografie ukazující jordánského krále Husajna I. při inspekci svých vojáků v bitvě u Karamehu v březnu 1968
Sám Izrael ztratil na padlých 28 vojáků, 4 tanky a dva obrněné transportéry. Sestřelen byl jeden izraelský letoun. Výsledek byl velmi dobrý – OOP opustila příhraniční pásmo a nakonec po dalších útocích odešla částečně do hor a částečně se rozmístila v místech největší koncentrace jordánského obyvatelstva. To později vedlo k tomu, že došlo k otevřenému odmítání přítomnosti OOP na Jordánském území.
V prosinci 1968 ostřelovalo irácké dalekonosné dělostřelectvo města a osady v Izraeli. Vedlo to dělostřelecké bitvě a nakonec k masivním leteckým útokům. Padlo 8 iráckých vojáků abylo zničeno hodně bojové techniky kterou obsluhovali. Že to i zde vřelo, ukazuje fakt, že v době od září 1968 do března 1969 zde došlo k 189 incidentů. K dalším 123 došlo v pásmu Gazy, kde šlo ale o gerilovou činnost.
Zde je mapa ukazující v čase a prostoru významné diverzní operace izraelské armády a speciálních sil proti cílům na území protivníka v rámci opotřebovávací války.
Tato válečná aktivita by asi pokračovala i nadále, ale 28. září 1970 zemřel egyptský prezident Násir na srdeční infarkt a jeho nástupce Anvar as-Sádát souhlasil s ukončením bojů. Boje opravdu skončily a na všech frontách byl relativní klid až do 6 října 193, kdy začala válka Na den usmíření.
Co ale přinesla tato dlouhodobá vyčerpávající aktivita státu Izrael? Ledacos, ale hlavně tyto čtyři momenty.
Primo: těžké ztráty. 594 vojáků a 127 civilistů padlo v boji nebo zemřelo následkem bojových akcí, na 2 000 vojáků a 700 civilistů bylo zraněno, 15–16 letadel. Bylo zničeno několik desítek tanků, obrněných vozidel a dělostřeleckých systémů. Bojovalo se na třech frontách a izraelské ozbrojené síly se v boji dokázaly zorientovat, dokázaly najít správné recepty na změny situací a ve finále se dá říci, že uspěly ve všem, co podnikly.
Secundo: mnoho zkušeností a důkazů že to izraelské ozbrojené síly se svými protivníky umí, což vedlo k neoprávněnému uspokojení, což se stejnými pocity vzniklými v souvislosti s excelentním výsledky války v roce 1967 vedlo k dalšímu usínání na vavřínech.
Tertio: na Sinaji Izrael přešel do poziční války opřené o linii stálých opevnění a přestal vidět dění za průplavem. Spolu s velmi kvalitní dezinformační kampaní egyptských médií, prezidenta a tajných služeb, to vedlo k tomu, že pocit bezpečí zlomil do té doby trvalý pocit ostražitosti, trest měl brzy přijít.
Kvarto: Izrael musel převzít správu území, které do konce šestidenní války přímo okupovalo Jordánsko a Egypt. Zvolil cestu vojenské správy těchto území a protože od samého počátku byl chápán jako nepřítel, začalo jej jak místní obyvatelstvo, tak i světová veřejnost vnímat jako cizorodý prvek a označení okupant už Izraeli ve vztahu k těmto územím zůstalo jednou provždy.
