Izraelská protiraketová obrana, díl první - hrozby I.

Arabsko-Izraelské války, Perský záliv...
Odpovědět
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Izraelská protiraketová obrana, díl první - hrozby I.

Příspěvek od Pátrač »

Obrázek
IZRAELSKÁ PROTIRAKETOVÁ OBRANA,
ČÁST PRVNÍ - HROZBY BLIŽŠÍ A VZDÁLENÉ
ÚVOD
Je pravda, že otázky Protiraketové obrany jsou v našich končinách známé spíše z období studené války a soupeření supervelmocí. V té době se o ní hodně mluvilo, ale byla omezována z důvodu, že pokud by nějaká supervelmoc získala v této oblasti zásadní převahu, došlo by porušení křehké parity vzájemně zaručeného zničení, a tak v rámci jakési pragmatické dohody tedy nijak moc nenapředovala. Zlom byl program takzvaných „Hvězdných válek“ který způsobil rozvrat a možná pomohl uzbrojit východní blok. I když nijak významně nepokročil, byla to taková hrozba, že SSSR nakonec sedl ke stolu a začal zásadní zlom.
Dnes je situace jiná. Když v roce 2002 USA opustily smlouvu ABM,se stala se protiraketová obrana žhavým tématem. Vzpomeňte si, jaká hysterie vypukla kolem radaru u nás v Brdech. Rusko se dokonce pustilo do řečí o možných nových závodech ve zbrojení.

Fakt je, že pokud se jedná o PRO tradičních zemí, jsou namířené nikoli proti Rusku či obráceně, ale proti státům, které se do raketo-jaderného klubu přidali v posledních 20 letech anebo do něj rychle směřují v této době. Zejména pro tradiční jaderné velmoci, které musí čelit jaderným zbraním menších států, platí: cituji:

„Protiraketová obrana, obrazně řečeno, vyráží z ruky menším státům jejich trumf a umožňuje klasické uplatňování převahy v oblasti konvenčních sil. Samotná existence této obrany odrazuje další státy od snahy získat nukleární zbraně, protože jejich zisk nepovede k naplnění strategických cílů.“

Zde můžeme s klidem podotknout, že objekt našeho zájmu tedy Stát Izrael, který není velmocí, má zásadní konvenční převahu ve všech oblastech proti svým protivníkům a tím že má i zbraně jaderné, je možno toto plně aplikovat i pro tuto zemi. Izrael v jistém pohledu nás Evropanů hrozba je a pokud jde o okolní země, tak pro ně hrozbou je naprosto neodiskutovatelně.

K analýze dopadu protiraketové obrany na jadernou strategii státu pod vysoce účinným protiraketovým deštníkem, pokud projdeme možné varianty zdá se, že za určitých okolností mohou v daném státu motivy pro vzdání se jaderných zbraní, tak se mohou státy jaderně odzbrojit. Sem zapadá Jihoafrická republika, která výrobu jaderných zbraní zvládla v plném rozsahu, ale nakonec je do výzbroje nezavedla. Mělo to více důvodů, ale hlavní byl, že zde nebyla adekvátní hrozba. Může se stát, že pokud se protiraketová obrana Izraele stane extrémně účinnou, dojde i zde k odklonu od jaderných zbraní, i když já osobně na to nevěřím ani trochu.

Jenže Izrael, stát, který v této práci řeším, má s raketovými útoky zásadní zkušenost. Je to jediný stát na světě, který čelí raketovému ostřelování svého území už déle než 25 let. Začalo to krátce před První válkou v Zálivu z území Libanonu od Hizballahu, pokračovalo to raketami SCUD iráckého útočníka na Kuvajt a pokračuje to do dnešní doby, z Pásma Gazy.

ObrázekxxxObrázek

Zde jsou na první fotce ukázány škody způsobené explozí irácké hlavice SCUD v Tel Avivu a na druhé je ukázána nevybuchlá hlavice ze stejného zdroje, opět v Tel Avivu, hlavního cíle iráckých raketčíků.

Potřebnost protiraketové obrany je zřejmá – slouží k neutralizaci nejvážněji vnímané hrozby balistických střel s konvenčními, chemickými či jadernými hlavicemi, ale současně i letadel a střel s plochou dráhou letu, tedy dalších nosičů různých hlavic. Protiraketová obrana samoskou nechrání proti jaderným torpédům, sebevražedným lodím či ponorkám s jadernou náloží či kufříkovým bombám, tyto způsoby dopravy jaderných náloží jsou ale předmětem jiných složek ozbrojených sil a bezpečnostních sil států. Izrael je má k dispozici všechny. Pokud je protiraketová obrana dostatečně mohutná a účinná, případně má dostatečný dosah a kapacity aby v případě selhání prvního pokusu o její zničení snesla i druhý či třetí pokus o takový průraz, tak faktickou neutralizací hrozby posouvá model bezpečnosti na úroveň, která je cílem. Ten cíl je, aby se potenciální nepřítel vzdal vývoje vlastních jaderných zbraní, protože mu díky naší PRO spadnou na hlavu chvíli po startu a nás by to mohlo vést k omezení vlastního jaderného potenciálu jako nepotřebného.

Zásadní informací je, že protiraketová obrana má mimořádný potenciál ve vnitřní politice země. Je to například vytvoření vědomí, že naše ohrožení je malé či mizivé a tedy můžeme takzvaně klidně spát. V případě Izraele, kdy do rozhodování vstupují motivy nikoliv čistě racionální a objektivní, je to o to důležitější. Občané této země nikdy nezapomenou na to, co jim bylo způsobeno v době Druhé světové války. Proto v Izraeli obyvatelstvo málokdy kritizuje vliv zájmových skupin, jako jsou:
- složky armády provozující protiraketové systémy a stojící o zvýšené financování, vědecké týmy
- firmy vyvíjející protiraketové systémy,
- politici prosazující obranu před jadernými silami.
Pravda je i to, že v Izraeli PRO a její rostoucí kvalita vedou obyvatelstvo k mínění, že země preferuje vývoj obranných systémů před útočnými. To u nich posiluje prestiž státu, který nyní může zvolit obranu místo útoku, i když i na útok je plně připraven.

Kapitola první: ÍRÁN A JEHO RAKETOVÉ AMBICE.

Írán se s balistickými raketami poprvé setkal v roce 1982, a to tak, že na něj začaly padat střely ze sousedního Iráku, který je proti němu použil v probíhající válce mezi těmito zeměmi. Šlo o střely sovětského původu Scud B. Írán to musel vše strpět, než získal v roce 1985 několik desítek střel téhož typu ze Sýrie a Libye. Írán díky nim zahájil raketové ostřelování Bagdádu, ale Teherán zůstal mimo dostřel protivníka. V červnu 1987 navázal Írán spolupráci se Severní Koreou, která mu začala prodávat svoje kopie raket Scud B nazvané Hwasong 5 a co bylo hlavní, nový spojenec či spíše obchodní partner vybudoval v Íránu několik závodů na licenční výrobu těchto zbraní, které dostaly jméno Šaháb 1, tedy „Meteor“. Platba probíhala ropou a tak Severokorejci dostali k solidním zásobám strategické suroviny.

Obrázek

Rakety Šáháb 1 při přípravě na skupinový start

Takticko-technická data:

Délka střely: 11,25 metrů
Průměr střely: 0,88 metru
Hmotnost střely: 5,9 tun
Hmotnost hlavice: 985 kilogramů
Dostřel: 285 až 330 kilometrů

Nejspíše už v roce 1990 získal Írán první rakety typu Hwasong 6, což je korejský klon nyní už ruské rakety Scud C s prodlouženým dosahem. Továrny v Íránu okamžitě prošly změnami technologií a začala sériová výroba nových střel s názvem Šaháb 2.

Íránci okopčili i odpalovací zařízení na bázi nákladních vozidel MAZ 543. Odhaduje se, že v roce 2007 Írán měl k dispozici asi 450 střel Šaháb 1 a Šaháb 2. Jejich operační použitelnost ale není jistá a jak víme, jde o rakety těžkopádné na kapalná paliva a to je v dnešní době poněkud omezuje v použití.

Obrázek

Raketa Šaháb 2 při startu

Nová raketa Šaháb-3

Spolupráce mezi Íránem a KLDR pokračovala i v 90. letech a obě země z ní významný prospěch. Írán dodával Severní Koreji kvalitní ropu, ovšem pro samotný raketový program bylo ještě důležitější, že rozlehlé íránské pouště nabídly prostor pro zkušební střelby raket na vzdálenost stovek kilometrů, což sama KLDR neměla k dispozici. V Íránu se posléze odehrála řada testů zbraní na bázi typu SCUD, u nichž byly přítomny vojenské a vědecké delegace ze Severní Koreje.

Na počátku 90. let KLDR vyvinula zcela novou raketu středního doletu nazvanou No dong 1, která pravděpodobně využívá některé technologie čínského a ruského původu. Írán jevil o tuto zbraň velký zájem už v době jejího vývoje, protože se snažil získat nějaký prostředek schopný zaútočit na Izrael a základny USA na Středním Východě. Různé zdroje se liší v názoru, kdy přesně se uskutečnila dodávka raket No dong 1 do Íránu; pravděpodobně to bylo někdy v letech 1994 1997. Podle některých pramenů nebyly nikdy předány kompletní rakety, nýbrž pouze některé součásti a výrobní technologie. V této době se objevily i zprávy o určité „raketové“ spolupráci Íránu s Pákistánem.

Nejznámější íránskou střelou dneška je tedy určitě Šaháb-3, dvoustupňová zbraň na kapalné palivo, která byla podobně jako pákistánská střela Ghauri čili Hatf-5 zkonstruována na bázi severokorejské rakety No-dong-1.

Maximální dolet základní verze zřejmě činí kolem 1500 km, ale Íránci tuto zbraň dokázali i zdokonalit na provedení, jemuž se zpravidla říká Šaháb-3B - viz nížeji v textu.

Takticko-technická data varianty Šáháb 3

Počet stupňů: dva
Délka střely: 16,50 metrů
Průměr střely: 1,25 metru
Hmotnost střely: 17 tun
Hmotnost hlavice: 1 200 kilogramů
Dostřel: 1 200 až 1 500 kilometrů

Šaháb 3 se odpaluje z návěsu taženého automobily značky Mercedes Benz, Nissan nebo IVECO. K jeho slabinám patří zejména velká kruhová odchylka, údajně až 2500 metrů.

Ve druhé polovině devadesátých let začala spolupráce mezi Íránem a KLDR pod vnějším tlakem slábnout. USA totiž využívaly ekonomických potíží Severní Koreje a podmiňovaly hospodářskou pomoc tím, že dojde k omezení vývozu jak samotných raketových zbraní, tak i raketových technologií. Írán zatím provedl několik zkoušek rakety Šaháb 3, ale velká část byla neúspěšná. Hlavním problémem byla letová nestabilita, kvůli níž se rakety často odchýlily z dráhy a musely být dálkově zničeny. Do této nestability raketa přecházela při odpojování vyhořelého stupně. Zmíněná velká kruhová odchylka navíc znamenala, že Šaháb 3 by se dal použít jen proti plošným cílům.

Írán proto vyvinul velké úsilí, aby tento problém vyřešil. Za tímto účelem navázal těsné kontakty s Ruskem a Čínou, zakoupil některé jejich technologie a s velkou pravděpodobností rovněž zaměstnal čínské a ruské raketové experty. Byla to špatná doba hlavně pro ruské odborníky, kteří často i s rodinami živořili v tom, co zbylo ze Sovětského svazu. Jejich zverbování bylo potom velmi jednoduché. Stačilo nabídnout slušné bydlení a dostatek peněz.

Výsledkem je zbraň, která byla poprvé vyzkoušena 11. srpna 2004 a která nese název Šaháb 3B. Na první pohled se odlišuje novou hlavicí, jež nemá kuželovitý, ale spíše lahvicovitý tvar. Šaháb 3B nese menší výbušnou nálož; díku tomu zbývá více místa pro palivo, což znamená prodloužení dostřelu výrazně přes 2000 km. Nejvýznamnější změnou je ale fakt, že Šaháb 3B má koncové navádění. To je nejspíše hlavní výsledek působení zahraničních odborníků. Navádění obsahuje inerciální navigaci s laserovými gyroskopy a terminál družicové navigace GPS. V závěrečné fázi letu může hlavice manévrovat pomocí malých raketových motorků. Kruhová odchylka střely Šaháb 3B se zřejmě pohybuje mezi 30 a 50 m. Analytici upozorňují, že tato raketa může být reakcí na izraelský protiraketový systém Arrow, jež by si s manévrujícím cílem nemusel poradit.

Obrázek

Raketa Šaháb 3B při startu

Takticko-technická data varianty Šáháb 3B
Počet stupňů: dva
Délka střely: 17 metrů
Průměr střely: 1,25 metru
Hmotnost střely: 18 tun
Hmotnost hlavice: 800 kilogramů
Dostřel: 2 000 až 2 500 kilometrů

Satelitní fotografie zkušebních ploch ovšem ukazují, že přesnost íránských zbraní pořád není příliš vysoká, jelikož dopadové krátery se nacházejí v několikasetmetrových vzdálenostech od středu cílů.
Šaháb 3B se také odpaluje z návěsu taženého automobily značky Mercedes Benz, Nissan nebo IVECO. K jeho slabinám patří zejména velká kruhová odchylka, údajně až 2500 metrů.

Írán je zemí, která o svých raketových zbraních zveřejňuje publikuje informace pořád. Problém je v tom, že se v naprosté většině jedná o produkci propagandy, ve které se obtížně hledají konkrétní a pravdivé údaje. Íránská propaganda se již mnohokrát stala terčem posměchu, když použila zcela zjevných podvodů; v případě balistických raket je nutno zmínit hlavně případ z července 2008, kdy byla na fotografii trojice odpálených střel digitálně přidána střela čtvrtá, čehož si analytici samozřejmě rychle všimli.

Obrázek

Šipka ukazuje která raketa je přidána. Porovnáním prachového oblaku zvířeného výtokovými plny zjistíte, že to mračno označené rakety a mračno rakety vpravo od ní, jsou naprosto totožná.

Aby toho nebylo málo, existují závažné pochybnosti o reálné funkčnosti a spolehlivosti íránských raket, protože už došlo k řadě nehod (případně „nehod“, za nimiž stál Izrael), např. v listopadu 2011, když obrovská exploze takřka srovnala se zemí zkušební raketové středisko u Teheránu

Ale stále se nabízí se samozřejmě otázka, zda Írán disponuje i střelami s delším dosahem. Stručně řečeno, v této chvíli s největší pravděpodobností nikoliv, avšak technologie pro jejich vývoj zcela jistě má. Podle informací zpravodajských služeb se Írán snažil rozvinout technologii střel Šaháb za účelem vytvoření rakety snad až s mezikontinentálním doletem, ale tyto projekty. Tyto střely - nosiče jsou označovány jako Šaháb-4, 5 a 6, jsou ale takovým jakýmsi Šangri-la a snahy o jejich operační zavedení zatím se vší pravděpodobností nevedly k úspěchu. Na internetu najdete ledacos, ale většina těchto informací jsou spekulace vycházející z propagandy Íránského státu a informační hodnota je skutečně velmi pochybná. Pochybovat ale nelze o tom, že se na nich v Íránu tvrdě pracuje. Zde jsem chtěl s íránem skončit, ale bohužel to zatím nejde.

Pár slov k tomu Šangri-la.

Nejčastější je názor, že Šaháb 4 je v podstatě ekvivalent nebo íránská verze severokorejské dvoustupňové rakety Taepo dong 1. První stupeň by tedy tvořil upravený Šaháb 3 a druhým stupněm by byl Šaháb 1 či spíše Šaháb 2.

Obrázekxxx Obrázek

Tady je korejská podivuhodnost jako fotka při startu a jako obraz už funkčního kosmického nosiče

Podle jiných zdrojů vychází Šaháb 4 ze starší ruské střely R 12 Dvina, v kódu NATO SS 4 Sandal. Íránská média tvrdí, že Šaháb 4 není balistická raketa, nýbrž kosmický nosič pro nízké eliptické dráhy. Je ale dobře známou skutečností, že mezi těmito dvěma druhy raket jsou jen malé rozdíly.

Obrázek

Zde je ten sovětský kousek, odpovědný za ledacos, mimo jiné i za Karibskou krizi

Ostatně i korejský Taepo dong 1 byl vypuštěn coby nosič malého satelitu. Šaháb 4 jako balistická raketa by měl mít dostřel mezi 2000 a 3000 km s přibližně tunovou hlavicí. To by byl problém nejen pro Izrael. Ale zatím tuto raketu nikdo neviděl tak, aby to bylo nade vší či alespoň rozumnou pochybnost.

Podobně i Šaháb 5 by mohl být íránskou obměnou korejské střely Taepo dong 2, ale také by mohl být příbuzný ruské raketě R 14 Usovaja, v kódu NATO SS 5 Skean. Jeho dostřel se odhaduje na nejméně 4000 km, ale možná až 5500 km, což by znamenalo možnost zaútočit na téměř celou Evropu. Opět je však možné, že Šaháb 5 je zamýšlen spíše jako nosná kosmická raketa.

Obrázekxxx Obrázek

Raketa Taepodong 2 na odpalovací rampě a vedle je ten podezřelý sovětský exemplář, zde na přehlídce na taženém klaničáku.

A konečně Šaháb 6 už by měl být skutečně mezikontinentální zbraní, která by mohla ohrozit možná i východní pobřeží USA. To asi ale není na pořadu dne. Pokud by to tak bylo, asi by se USA v tomto výrazně angažovaly a to se neděje.

Tak jako v Izraeli, tak i v této zemi došlo k tomu, že původně vojenský výzkum a praxe, byly využity pro vývoj a zkoušky kosmického nosiče. TO už jsem výše zmínil. Írán velmi těžce nese, že Izrael vypouští špionážní družice a chtěl by se mu vyrovnat. Má to logiku a tato snaha je plně pochopitelná. A tak na základě zbraně Šaháb-3 tak byl postaven íránský program vesmírných nosičů. Dne 4. února 2008 prezident Mahmúd Ahmadínežád slavnostně otevřel vesmírné kontrolní středisko.

Co asi má Írán k dispozici?

Kosmický nosič Kavoshagar, tedy nosič pro lety s biologickým nákladem. První start proběhl už v únoru 2010, kdy se po suborbitální dráze prolétla krysa, želva a několik červů. V březnu 2011 proběhl zkušební let kabiny pro budoucího opičího kosmonauta, avšak ostrý let v září 2011 úspěšný nebyl. K opičím letům se tak Írán vrátil až v roce 2012 a si úspěšně. V lednu 2013 informoval také o tom, že v „kapsli“ vynesl do vesmíru opici. Tyto zprávy se však nepodařilo spolehlivě ověřit.

Obrázek

Zde je fotografie tohoto kosmického nosiče.

Kosmický nosič Safir, nosič pro družicový program, zatím vynesl na oběžnou dráhu několik malých družic. Tou první byla 3. únoru 2009 telekomunikační družice Omid, česky Naděje. Podle některých zpráv se Írán pokusil o neúspěšný start první družice už o rok dříve. Oficiální verze je však taková, že šlo pouze o plánovaný suborbitální let. V červnu 2011 následovala meteorologická družice Rašád 1, česky Pozorovatel a v únoru 2012 Navid pro sledování přírodních katastrof.

Obrázek

A takto ten kosmický nosič vypadá

Kosmický nosič Simorgh, jsou vývojovou verzí, pomocí které by Írán rád dokázal dopravit na nízké i vysoké oběžné dráhy družice o hmotnosti několika set kilogramů. Podle odhadů by měly tyto rakety vynést 60 kg do výšky 500 km, na nižší výrazně více. 27 metrů vysokou a 77 tun vážící raketu pohání údajně čtveřice motorů s pátým pomocným. Při startu společně vyvinou tah 130 000 kg. Tyto motory by měly v budoucnu posloužit při vývoji nového typu nosiče, který by měl do výšky 1 000 kilometrů asi 700 kilogramový náklad. První termín vypuštění nosiče třídy Simorgh bude ještě upřesněn. No bude upřesněn. starty byly oznámeny už čtyři ale není jisté zda to opravdu byly tyto rakety a jestli šlo o starty úspěšné.

ObrázekxxxObrázek

A zde je fotografie a skica kosmického nosiče Simorgh

Írán údajně plánuje kosmický let s lidskou osádkou, který by dle íránských médií mohl proběhnout do pěti až osmi let. Ačkoliv čistě technicky by Írán něco takového asi zvládnout mohl, patrně by šlo o vysoce nebezpečný podnik a já bych určitě nechtěl být prvním Íránským kosmonautem. Jsem ale tak trochu rozpolcený - něco ve mně si přeje, aby to Íránci dokázali- bylo by to pro ně nesmírně významné. Prostě bych jim ten velký úspěch jejich vědců, techniků a kosmonautů přál.

Pro mě jako člověka který otevřeně kope za družstvo Izraele to ale není úplně dobrá zpráva. Je totiž nepochybné, že vývoj kosmických raket s větší nosností přináší také technologický posun v oblasti balistických střel.

V extrémním případě je možné si představit rovněž scénář, že některá íránská kosmická nosná raketa bude opatřena návratovým tělesem a bude plnit roli mezikontinentální zbraně. V této souvislosti je velmi zajímavé, že dle družicových fotografií jsou v Íránu stavěna dvě kosmická střediska, jedno na severovýchodě u města Shahrud - je to jen kousek od současného hlavního íránského kosmodromu u Semnanu) a druhé na jihovýchodě u Chabaharu.

O tom jak tato kosmická střediska vypadají, si uděláte obrázek, pokud se podíváte na následující fotky.

ObrázekxxxObrázek

Kosmodrom u města Shahrud, celkový pohled a vedle opět kosmodrom u města Shahrud, část s montážní halou

Obrázek

Kosmodrom u města Shahrud - detail montážní haly

Další fotka ukazuje
Obrázek

detail montážní haly a pomocných prostorů kosmodromu u města Semnam

Poslední fotka ukazuje

Obrázek

Kosmodrom u města Chabaharu

Trojice kosmodromů ovšem logicky vzbuzuje jisté obavy, jelikož relativně skromný íránský vesmírný program těžko může takové kapacity využít, takže se již spekuluje o tom, že přinejmenším jedno z těchto nových středisek bude určeno spíše pro zkoušky nové generace balistických raket na tuhé palivo. A to je už vážný problém.

Jinak rozhodně nelze brát na lehkou váhu jakoukoliv střelu. Je doba, kdy není problém přebudovat přiměřeně velkou nákladní loď, uložit v ní potřebné střely a odpalovací prvky - třeba výtahy nebo neuložit přímo na palubě do kontejnerů a připlout do Rudého nebo Středozemního moře a odpálit střely klidně z dálky třeba jen 200 kilometrů od izraelského území. Je to jen o motivaci, odhodlání a toto vše doplněné čímkoliv, co lze vystřelit.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Izraelská protiraketová obrana, díl první - hrozby I.

Příspěvek od Pátrač »

Kapitola druhá: SAUDSKÁ ARÁBIE A JEJÍ RAKETOVÉ MOŽNOSTI
Výše popsané íránské raketové ambice vyvolávají znepokojení nejen u Izraele ale také u dalších zemí regionu. Mezi všemi ale potřeba vyzvednout Saúdskou Arábii, která s Íránem vede již řadu let jakousi „válku v zastoupení“ o vliv na Středním Východě, kde jsou Saúdové hlavními sponzory sunnitských islamistických skupin, zatímco Irán je „patronem“ skupin šíitských. To dějiny znají z mnoha dalších historických paralel. Tak jak se snaží obě země hrát prim u svých souvěrců, stejně tak se snaží zajistit, aby jedna druhou nemohla vojensky překvapit.

Když se Íráncům začalo snažit a jejich střely se staly reálnou hrozbou, Saúdská Arábie si na konci 80. let pořídila čínské balistické střely. Tyto střely jsou tak trochu nejzajímavějšími a současně nejzáhadnějšími zbraněmi v regionu. Jde o jednostupňové zbraně Dong Feng DF-3A, počátky jejíhož vývoje spadají do 70. let minulého století. Raketa dokáže unést konvenční hlavici o hmotnosti 2000 kg až na vzdálenost 2500 kilometrů. Při použití menší hlavice se dolet prodlužuje až na 4000 kilometrů.

Obrázekxxx Obrázek

Obrázky ukazují přehlídkový exemplář saudsko-arabské raketové střely DF-3A

Obrázek

Trochu akčnější obrázek, vztyčování raketové střely DF-3A do startovací - pohotovostní polohy.

Čínská střela DF-3A je však málo přesná. Střední kruhová odchylka je udávaná 1000 metrů. Útok na vojenské základny je tak prakticky vyloučen. Podle odborníků tak tyto střely míří pravděpodobně na velká města protivníka.

Jenže pokud tento cyklus prací zaměřuji směrem k Izraeli, musíme natvrdo říci, že tyto střely nejsou problém jen Izraele. Aby bylo jasné co tím to myslím, máme zde dva obrázky.

Obrázekxxx Obrázek

První ukazuje dostřel těchto střel s hlavicí do jedné tuny tedy s plným dostřelem. Ten je takový, že lze dostřelit až na území našeho státu. Tedy z tohoto pohledu by pro nás byly tyto střely hrozbou. Druhý ukazuje, že s hlavicí dvě tuny je dostřel výrazně menší, ale pořád je to plocha velmi ale velmi velká.

Takticko-technická data

DF-3A DF-3
Délka těla 24 m 21,3 m
Průměr těla 2,25 m 2,25 m
Startovní hmotnost 64 tun 64 tun
Hmotnost hlavice 2150 kg 2150 kg
Max. dostřel 4 000 km 2500 km
Kruhová odchylka 1 000 m 2000 m

Bylo jich zakoupeno asi 60 kusů, ale jiné zdroje ukazují čísla od 30 do 120 kusů a k nim 9 až 15 mobilních vypouštěcích ramp. V poušti na jih od Rijádu byly vybudovány dvě základny
- Al-Džofer a
- Al-Suajjil,
- Al-Watah, byť podrobná analýza ukazuje, že se patrně jedná o pomocnou či záložní základnu s omezenými možnostmi. U prvních dvou se nachází typické betonové plochy pro odpalovací rampy a železobetonové úkryty, v nichž jsou rakety a odpalovací rampy uskladněny.

Obrázek

Tento obrázek ukazuje celkový pohled na základnu Al Joffer.

Velmi mě zaujala plošná velkorysost a využití terénních podmínek. Ale obrázky dalších dvou základem tedy Al Suajjil a komlexu Radwah tyto aspekty raketových základen jen podtrhnou.

Obrázekxxx Obrázek

Zde máme celkový pohled na dislokaci raketové základny Al Suajjil a detailní pohled na objekty velitelství a kasáren. Zde je zajímavá jakási zrcadlovost tohot komplexu, možná z důvodu přežití při útoku.

Obrázek

Zde potom máme stejnou základnu a to detailní pohled na rozmístění části objektů, které kryjí odpalovací zařízení a raketové střely. Všimněte si, že jejich umístění do prostorů jakéhosi skalního města a tedy obtížně zničitelné ze vzduchu.

Čínsko-saúdský obchod byl podepsán v průběhu roku 1989 a pravděpodobně v červnu roku 1990 dorazily do Saúdské Arábie první exempláře. S nimi přijeli rovněž čínští důstojníci, kteří podle většiny zdrojů dodnes tvoří část obsluhy. Část hodnoty kontraktu byla splacena klasicky v dolarech a zbytek prostřednictvím dodávek saúdské ropy do ČLR.

V minulosti se s raketami DF-3A spojovaly i další dvě základny, a sice komplex Radwah nedaleko báze Al-Suajjil a „bezejmenná základna“, která se nachází v poušti na severozápadě země.

Obrázekxxx Obrázek

První obrázek ukazuje, jak vypadá raketová základna Radwah, první z několika zakladen, celkový pohled a druhý potom ukazuje detail velitelství základny.

Obrázek

Třetí snímek ukazuje prostor do skal zasekaných krytů raket a odpalovacích zařízení

Faktem každopádně je, že se o saúdských balistických raketách pořád ví velice málo, protože Saúdové utajují tyto základny dokonce i před Američany. Také ovšem platí, že nikdy neprovedli jediný zkušební odpal, což vyvolává pochybnosti o tom, v jakém stavu vlastně DF-3A jsou a jestli se v současnosti vlastně nejedná už jen o obrovský bluf. Ale mě osobně se zdá, že odpaly provádějí někde jinde a zde jde jen o podobnou strategii odstrašení, jako má třeba Izrael.

Toto zajímavé utajení - země v tomto regionu většinou mají snahu naopak zavedení takové výzbroje hlasitě oznamovat celému světu s patřičným dmutím hrudníku je opravdu divné. To že tato země dlouho odmítala byť jen přiznat že takovou výzbroj tak nějak vylučuje, že by šlo o „prestižní“ zbraně, jež by měly posílit pozici Saúdské Arábie jako vůdčí země islámského světa. Mají tedy asi skutečně plnit zejména odstrašující roli, primárně vůči Íránu, k čemuž by ono utajování a mlžení mohlo přispívat. K nejistotě dost dlouho přispívali i zprávy, že Saúdové mají zájem pořídit si modernější balistické rakety.

Má to svoji logiku. Pokud zůstaneme u čistě technického hlediska je však možné říci, že střela DF-3 a DF-3A byly zastaralé už v době, kdy ji čínská armáda zavedla do výzbroje, a dnes už naprosto jednoznačně tvoří něco jako skanzen. I když rozhodně pokud jsou operačně činné, nelze je podcenit. I šetřivá ČLR tyto rakety vyřadila z první operační linie a jejich čas už se dnes asi naplnil. Místo nich byly do výzbroje zařazeny modernější střely DF-21. Jeho různé varianty mají dosah mezi 1800 a 3000 km, mohou nést vícenásobné hlavice a přesnost zásahu se pohybuje ve stovkách metrů. Díky tuhému palivu nepřesahuje čas přípravy 20 minut. A to je zásadní pokrok.

A tak několik let se průběžně spekulovalo o rozhovorech mezi Čínou a Saúdskou Arábií, které by měly vyústit v nahrazení DF-3A právě raketami DF-21. Ledaskdo si říkal, že Čínu váže dohoda MTCR (Missile Technology Control Regime), která zakazuje export nosičů s dostřelem nad 300 km, takže Saúdové by se museli spokojit s raketami s dosahem podstatně kratším, než jaký mají jejich stávající zbraně. Jenže rakety nakonec byly dodány a Čína podepsanou dohodu obešla tím, že údajně střely učinila neschopnými nést jaderné hlavice, čemuž věří jen opravdový optimista.
Tomuto by nahrávalo, že podle informací magazínu New sweek obchod posvětila americká CIA, když Čína dokázala, že saúdskoarabské střely nemohou nést jaderné zbraně.

A ta bylo opět potvrzeno to, co už mnohokrát v dějinách, že pro velmoci mají podobné dohody často jen cenu papíru, na němž jsou vytištěny. Část expertů navíc naprosto rozhodně tvrdí, že rekonstrukce, kterou před několika lety prodělaly základny Al-Džofer a Al-Suajjil, se podezřele podobají těm, kterými prošly čínské základny, když byly staré zbraně DF-3 nahrazovány novými střelami DF-21. Není zatím jisté, kolik těchto nových střel už Saudové mají. Odhad činí od 30 do 60 kusů a 8 odpalovacích zařízení. První dodávky měly být realizovány v roce 2007.

Obrázek
Raketová střela DF-21. přehlídka a základní typ střely

Takticko-technická data

Označení Dongfeng 21 / DF-21
Kód NATO CSS-5 Mod 1
Rok 1985
Pohon 2 stupně s tuhou pohonnou látkou
Délka 10,70 m
Průměr 1400 mm
Hmotnost 14700 kg
Užitečné zatížení 600 kg
Hlavice : Jaderná 200 nebo 500 kT
Fragmentace možnost jednotná hlavice nebo vícenásobná hlavice
Dolet 2150 km
Systém řízení Inerciální navigační platforma
Středová odchylka 300-600 m

Obrázek
Raketová střela DF-21A ve vztyčené poloze, modernější verze

Takticko - technická data

Označení Dongfeng 21A / DF-21A
Kód NATO CSS-5 Mod 2
Rok 1996
Pohon 2 stupně s tuhou pohonnou látkou
Délka 12,30 m
Průměr 1400 mm
Hmotnost 15 200 kg
Užitečné zatížení 500 kg
Warhead Jaderná variabilní 20 - 150 kt nebo dělená hlavice s několika náložemi.
Dolet 2500 km
Systém řízení Inerciální navigační platforma doplněná GPS
Středová odchylka 50-100 m

Jde-li o tyto střely, není jistém který typ Saudská Arábie opravdu má. V této souvislosti se také objevily informace, že Saúdská Arábie jeví zájem i o ruské operačně-taktické rakety Iskander, které dnes reprezentují patrně nejlepší typ své kategorie na světě. Pokud by to byla pravda a Rusko by je Saudské Arábii prodalo, byl by to velmi velký problém.

Na závěr posouzení raketových možností Saudské Arábie je nutno dodat, že tato velmi bohatá země, která se aktivně zapojila do První války v Zálivu, dostal velké možnosti získat výzbroj produkce států NATO. Využili toho dokonale a koupili i letecké střely s plochou dráhou letu. Jde o britsko-francouzsko-italské střely typu Storm Shadow, jejichž dolet činí až 500 km, přestože dosah exportní verze je kvůli MTCR omezen na 250 km. Kdo chce, tomu bude věřit, já tomu nevěřím. Saúdská Arábie si za 1,8 miliardy dolarů pořídila 350 kusů, jejichž nosiči by měly být zejména letouny Eurofighter Typhoon.

Storm Shadow je stealth podzvuková střela s plochou dráhou letu vyráběná evropským konsorciem MBDA. Do služby byla zavedena roku 2004.
V konstrukci střely jsou široce uplatněna opatření na redukci signatur, tedy známé a výše uvedené stealth. Střela za letu používá vysouvací křídlo, přičemž ji pohání proudový motor TRI 60-30 o tahu 5,4 kN. Je vybavena tandemovou hlavici BROACH o hmotnosti 250 kg. Kumulativní nálož udělá do cíle otvor, kterým se do jeho nitra dostane sekundární průbojná hlavice. Střela může překonat až 4 metry železobetonu. Naváděna je s pomocí GPS s koncovým navedením pomocí infračervené kamery.

Obrázek

Střela s plochou drahou letu, Storm Shadow

Technicko-taktická data
Hmotnost střely: 1300 kg
Hmotnost bojové části BROACH: 450 kg
Délka: 5100 mm
Šířka: 630 mm
Výška: 480 mm
Rozpětí křídla: 3000 mm
Maximální Machovo číslo: 0,9
Dolet: 250+ km

Obrázek

A zde je nosič těchto střel. Jde o vražednou kombinaci a této zemi to dává při počtu dodaných 72 nebo 78 kusů letounů velkou údernou sílu navíc kombinovanou s velkou přesností.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Izraelská protiraketová obrana, díl první - hrozby I.

Příspěvek od Pátrač »

Kapitola Třetí: ZBYTEK OKOLÍ IZRAELE

A/ Sýrie a její raketová výzbroj.

Je rok 2014, pomalu končí a my víme, že Sýrie je v troskách. Občanská válka vyvedla velká území mimo kontrolu prezidenta Hafize Asada. Na jeho straně bojuje i Hizballah, proti němu skoro celý svět v zastoupení s dobrovolníky. Nejhorší co se mohlo stát je vznik uskupení s názvem Islámský stát, který na velké části syrského území zavádí praktiky nad kterými žasně celý svět.

Sýrie patřila mezi státy, o nichž se často hovořilo v souvislosti s vývojem zbraní hromadného ničení. Panuje vážné podezření, že se snažila vyrobit štěpný materiál pro nukleární pumu; tyto obavy vedly Izrael k útoku na zařízení Al-Kibar, kde byl patrně umístěn malý reaktor. To znáte z mé práce o izraelských jaderných zbraních.

To v roce 2011potvrdily i inspekce Mezinárodní agentury pro atomovou energii. Současně je ovšem jasné, že Sýrii by výroba jaderné zbraně trvala mnoho let. Navíc je jasné, že díky tomu že celé území Sýrie bylo a je v dosahu leteckých sil izraelských vzdušných sil, neměly by to Syřané lehké, ani kdyby nepřišlo Arabské jaro.

Syrské ozbrojené síly tedy spoléhaly zejména na chemické zbraně, které měly vyvážit jaderný arzenál Izraele. První bojové plyny si Sýrie pořídila od Egypta na počátku 70. let, když obě země chystaly útok na Izrael; později se rozhodla vybudovat vlastní výrobní kapacity. Měla nemalé vlastní zásoby sarinu a yperitu, část zdrojů hovořila i o látce VX. Dnes, po pohrůžce USA nálety po použití některou stranou v občanské válce by měl být tento arzenál zničen, ale není to úplně jisté.

Naopak nepochybné je, že Sýrie vlastnila rozsáhlý arzenál balistických střel. Postupně zavedla do výzbroje:
- rakety sovětského původu LUNA-M, v kódu NATO FROG-7,

Obrázek

Zde je její obrázek v syrských barvách. Dnes už asi její význam není velký ale pokud je v dobrém technickém stavu, minimálně zaměstná protivníkovu protiraketovou obranu.

- rakety sovětského původu Elbrus, v kódu NATO SCUD-B

ObrázekxxxObrázek

Syrská střela SCUD-B ve dvou vyobrazeních, vypadají ve velmi dobrém technickém stavu. Fotografie jsou staré několik let.

- nakonec skvělé velmi nebezpečné střely sovětského původu Točka, v kódu NATO SS-21 Scarab
ObrázekxxxObrázek

Syrská střela Točka, v kódu NATO Scarab, ve dvou vyobrazeních, při startu a v pohotovostní poloze. Vše dodáno Sovětského svazu. Zdá se, že po rozpadu této komunistické říše kdy došlo k ochladnutí vztahů, ale ne jejich přerušení, dodávky raket ustaly, i když servis byl poskytován dále v plné míře.

Někdy v této době si Sýrie pořídila severokorejské zbraně série Hwasong, tedy modifikované rakety SCUD-C a SCUD-D s dostřelem přes 700 km, kdy Korejci tvrdili, že dostřelí až 1000 kilometrů. Pro všechny typy byly údajně vyrobeny i chemické hlavice.

Následně se vedla jednání i o dodávkách modernějších raket, zde ruského typu Iskander a čínských DF-11 a DF-15, ale ty se pravděpodobně neuskutečnily. Kolik toho ve finále Syřané měli, než začala občanská válka, není jasné. Ale bude to velké číslo.

Vypouštěcí zařízení jsou umístěna v podzemních tunelech, jež je chrání před útoky ze vzduchu. Je to nutnost - Izraelské letectvo budí stále velký respekt. Jak je na tom tento arzenál nyní, nikdo neví. Asad tvrdí, že má vše pod kontrolou. Asi to nebude pravda. Zbývá jen doufat, že některé bojeschopné nezůstaly v rukou protivníků Asadova režimu a že nebudou za pomoci najatých odborníků uvedeny do bojové pohotovosti a k útokům na kohokoliv.

B/ Egypt

Součástí egyptských pozemních sil jsou i dvě raketové brigády, které mají asi čtyřicet velkých dělostřeleckých raket:
- FROG-7 a Sakr-80, střela odvozená od rakety FROG s dostřelem 80 kilometrů
a operačně-taktických raket
- SCUD-B, tedy sovětských R-17 Elbrus
O jejich současné bojeschopnosti se velmi vážně pochybuje, díky mírové smlouvě se státem Izrael a přiklonění se k USA, ztratili kvalitní servis.

Tento arzenál je de facto reliktem rozsáhlého projektu vývoje a produkce zbraní hromadného ničení a jejich nosičů, který zahájil prezident Násir za pomoci německých a poté sovětských expertů. Postupně byly vyvinuty vyzkoušeny tři balistické střely na kapalné palivo:

Al-Zafer s doletem 300 km,

ObrázekxxxObrázek

Zde jsou dvě fotografie ze začátku šedesátých let. Na prvním je raketa Al Zafer na stolové pokusné startovací rampě a na druhém je její úspěšný vzlet.

Al-Kaher s doletem až 450 km a nakonec

Obrázek

Pěkná fotografie z roku 1963, která ukazuje start rakety Al Kaher. Je to pěkná fotka a je vidět že jde o komb staré německé V-2

Al-Raed s doletem 700 km

Obrázek

Jiná než tato přehlídková fotografie se mi nepodařila vyhledat. Mám jich více, ale vždy jde jen o přehlídky a nic akčnějšího zde nemám.

Je zajímavé, že ani jeden typ egyptský armáda nezavedla do své výzbroje. Po odchodu sovětských odborníků byla rozběhnuta spolupráce s Irákem a Argentinou na projektu rakety s doletem až 1000 km, ale nebylo to dotaženo do operačního použití. Vše proběhlo v letech 1960 až 1967 a tedy skončilo prohrou v Šestidenní válce. Vše bylo dílem německých raketových techniků a tedy jejich podobnost s raketami V-2, alespoň u střel Al-Zafer a prvních verzí raket Al-Kaher není čistě náhodná. A to ukazuje následující skica.

Obrázek

S asistencí Severokorejců vybudovali Egypťané závody na licenční výrobu střel SCUD dokonce i exportovali. Dokonce snažili od Severní Koreje koupit rakety středního doletu Nodong. Zde ale neuspěli a arzenál si touto střelu nerozšířili.

Co se týče samotných zbraní hromadného ničení, je jasné, že zde proběhl rozsáhlý projekt vývoje a výroby chemických zbraní. Zde se navíc ví, že Egypt je jednou z mála zemí, jež je v poválečném období prokazatelně použily.

Šlo o nasazení yperitu a fosgenu při intervenci do občanské války v Jemenu, ale předpokládá se, že Egypt vyrobil i nervové plyny. Ale to není úplně jisté. Dohodu o zákazu chemických zbraní Egypt dosud nepodepsal a i přes mírovou s Izraelem argumentoval ještě izraelskými jadernými a údajnými chemickými zbraněmi. Je vysoká pravděpodobnost, že pořád vlastní menší zásoby bojových plynů a prostředků jejich dopravy na cíl.

Jde-li o jaderné zbraně, prezident Gamal Násir se nikdy netajil svými ambicemi v tomto smyslu, avšak egyptský jaderný program zřejmě nikdy nic použitelného nevyprodukoval. Neměl na to mozky a několik zahraničně politických kolotočů neumožnilo nikdy dostatečně dlouhou spoluprací s některou velmocí, aby se to mohlo podařit efektivně rozjet.

Nějakou dobu byl ale Egypt uváděn mezi státy, které by v případě vstupu Íránu do „jaderného klubu“ usilovaly o získání adekvátních odstrašujících nástrojů. To jenom potvrzuje, že Egypt si je dobře vědom své výjimečné pozice v arabském a islámském světě a že si ji chce udržet. Egyptské ozbrojené síly v tom rozhodně i nadále budou sehrávat jednu z rozhodujících rolí, neboť se dá předpokládat, že ani po arabském jaru roztříštěna země je nyní po vojenském převratu vzornou vojenskou diktaturou a armáda, která byla arabským jarem dost otřesena se ujímá své tradiční role a její vliv nejen na Egypt roste.

C/Turecko

Je neoddiskutovatelnou pravdou, že jen málo zemí se může pochlubit polohou, jejíž strategický význam se dá srovnat s Tureckem. Zcela výjimečná pozice Turecka znamená přístup k Balkánu, Středozemnímu a Černému moři, kdy má plnou kontrolu nad úžinami, jimiž lze do tohoto vnitrozemského moře vplout, Kavkazu, Íránu a arabským státům Středního východu.

Nyní nemálo odborníků soudí, že Turecko má reálný potenciál obnovit svoje dřívější mocenské postavení velmoci, minimálně regionálního významu a stát se vůdčím státem islámského okruhu světa, jak tomu po staletí bylo. Někteří komentátoři soudí, že Turecko má dokonce fakticky nejlepší „startovní pozici“ pro to, aby opravdu působilo coby vůdčí stát muslimského světa. K tomu může vedle geografické polohy zásadně přispět silná ekonomika, která, na rozdíl od většiny arabských států, nestojí na těžbě nebo zpracování ropy a zemního plynu.

Turecké ozbrojené síly jsou co do početních stavů druhé nejsilnější v NATO.

Armáda od éry Mustafy Kemala měla v Turecku unikátní postavení garanta sekulární povahy země.

Bohužel pro mé vidění světa právě postavení armády v turecké politice doznalo za poslední roky velké změny. Nejvíce k tomu přispěl vzestup Strany spravedlnosti a rozvoje, která už 12 let vyhrává každé volby a formuje vládu, kdy islamista Recep Tayyip Erdogan je premiérem, a od letošního roku vyhrál prezidentské volby.

Strana se profiluje jako konzervativní a „umírněně islámská“, což je samo o sobě blbost. Velkou část v ní tvoří islámští fundamentalisté, kteří se snaží o postupnou islamizaci Turecka demokratickou cestou. Součástí tohoto úsilí pak je redukce politické role armády, jež by jako jediná mohla „de-sekularizaci“ zabránit. Strana spravedlnosti a rozvoje se ale brání tím, že jen důsledně prosazuje demokratické reformy, na což ostatně tlačí i Evropská unie, která s Tureckem dlouhé roky vede přístupová jednání. Je to ukázka, jak se dají demokratické mechanismy využít k návratu do minulosti a my hlupáci tleskáme.

Když se armáda pokusila Erdogana svrhnout, tento chytrý a schopný politik přes své lidi v policii a vojenské policii zasadil armádě tvrdý úder a více než 250 jejích představitelů - nositelů sekulárního vidění světla skončilo v kriminálech s mnohaletými testy. Armáda už vývoj k islamizaci nezvrátí.

Aby svoji roli v islámském svět podtrh, sérií dobře organizovaných provokací vyvolal Erdogan roztržku s Izraelem, dlouholetým spojencem Turecka a tím získal mnoho cenných bodů.

V souladu s cílem této práce je ale potřeba přestat rozebírat Turcko jako stát a potenciální hrozbu pro naši křesťanskodemokratickou civilizaci a probrat možnosti Turecka v oboru zbraní hromadného ničení a jejich dopravy na cíl. V šedesátých letech Turci zvažovali možnost vývoje vlastní jaderné výzbroje. Projekty, ty ale skončili u teorií a plánování. Ke cti Turecka je potřeba uvést, že nikdy nemělo projekt chemických či biologických zbraní. To je významná věc.

Na jeho teritoriu se však nachází devadesát amerických jaderných bomb, z nichž dvacet by v případě války bylo předáno tureckému letectvu. Má ve výzbroji letadla F-16, 213 moderních F-16C/D, u kterých probíhá modernizace na standard Block 50 a je objednáno dalších 30 kusů verze Block 52, které dokonce samo licenčně vyrábí a určitá část jich je upravena pro nesení a shoz jaderných pum a piloti mají potřebný výcvik.

Obrázekxxx Obrázek

Zde jsou ty fešácké F-16C/D. První obrázek je fakt pěkná fotka druhý obrázek je formace dvou letounů F-16C/D při tankování ve vzduchu.
Ale je málo známým faktem, že Turecko vlastní balistické rakety krátkého dosahu, které jeho zbrojovka Roketsan vyvinula ve spolupráci s Čínou. Raketa nese označení J-600T Yildirim existuje ve třech variantách:
Yıldırım I: 150 km, tedy spíše dělostřelecká raketa
Yıldırım II: 300 km, balistická raketa krátkého doletu
Yıldırım III: 900 km, balistická raketa středního dosahu, schopná zasáhnout i cíle v Izraeli.

Hmotnosti hlavice činí 480 kg. Turecká armáda vlastní řádově desítky „systémů“ J-600T Yildirim uvádí se 36 kusů, ale skutečný počet raket může dosahovat možná až dvou stovek.

Obrázekxxx Obrázek

Skvělé obrázky uvedené střely v okopu v odpalovací poloze.

Obrázek

Stejná střela při odpálení.

J-600T je v provozována tureckou armádou od roku 2001, ale to bylo poprvé odhaleno veřejnosti o šest let později, kdy v Den vítězství při přehlídce v Ankaře, 30. srpna 2007 televizní komentátor ohlásil systém jako "raketový systém Yıldırım." Během tohoto průvodu a následujících dvou přehlídek ve stejném roce, byly vystaveny jak odpalovací zařízení tak i přepravní a překládací vozy na veřejnosti. Systém Yıldırım bylo také hlášen do registru OSN pro konvenční zbraně Turecka. Stalo se v březnu 2007.

Začíná se navíc mluvit o možné spolupráci Turecka ve vývoji raket s Pákistánem a Íránem - další přimykání k významným islámským zemím kdy jedna z nich je naprosto nesmiřitelná k USA a západu celkově. Zde se tedy Turecku naskýtá získat zbraně středního či dlouhého doletu.

Tato aktivita bývá důvodem varování těch, kdo označují Turecko za potenciální hrozbu pro Západ, pokud by tam skutečně uchvátili moc islámští fundamentalisté. Tedy i pro mě. Nejhorší scénáře tohoto druhu popisují úplný obrat Turecka proti Západu.

Optimisté tedy oponenti tohoto názoru tvrdí, že Turecko prostě jen upevňuje svoje postavení regionální velmoci a provádí nezávislou zahraniční politiku, jež se sice nemusí vždy shodovat se zájmy Západu, rozhodně však není na místě ji označovat za „nebezpečnou“. Nemám pro to slov.

V krátké době bude následovat díl druhý - blízké hrozby a to rakety Hamásu, Hizballáhu a dalších organizací z těsné blízkosti. K tomuto dílu je možná a z mé strany velmi vítaná diskuse.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Franz Trubka
7. Major
7. Major
Příspěvky: 1815
Registrován: 14/10/2010, 04:16

Re: Izraelská protiraketová obrana, díl první - hrozby I.

Příspěvek od Franz Trubka »

Patraci,pises,ze by ami v pripade valky predali 20 jadernych bomb tureckemu letectvu.
V pripade jake valky? Globalni,Izraelsko-arabske,a kdyz to prezenu,tak treba Recko-Turecke?
Je to nejak smluvne dolozeno nebo se na to vztahuji nejake vnitrni smernice NATO?

Mas nejake vedomosti o kvalite a pouzitelnosti raketovych zbrani a jejich prislusenstvi /tahace, atd/ vyrabenych v KLDR?
Podle tisku je tahle zeme uz asi 40 roku na pokraji krachu a hladomoru a v Tve praci je videt, ze uz je dlouha leta
dodavatelem raket a technologii na stredni vychod.

Jinak se samozrejme tesim na pokracovani... :lej:
ObrázekObrázek

Pink Floyd-On The Turning Away
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Izraelská protiraketová obrana, díl první - hrozby I.

Příspěvek od Pátrač »

Franzi, příteli v daleké zemi, je to relikt studené války. Jde o výdej bomb v případě války mezi NATO a nějakým silným protivníkem, také jaderně vyzbrojeným. Kdo to byl dříve je jasné. Dnes by to mohlo být Rusko ale také třeba nějaká koalice islámských zemí v čele s Pákistánem a třeba časem jaderným Íránem.

Nikdy by je nedostalo v případě střetu Izraelem - pokud by se ten pokusil něco jaderně řešit, spláchnou ho samotné USA. Co se týká Řecka, určitě ne.

Co se týká Severních Korejců, nikdy jsem se o ně nezajímal v tomto směru a ve své podstatě o nich vím jen hodně málo. Jejich schopnost vyvíjet některé technologie je v jejich podivném životě udivující a za ropu prodají komukoliv cokoliv. A nějakou kvalitu to má, jinak by neměli tolik klientů. Ale víš jak to je. Když ti něco nedodá velmoc, koupíš od outsidera i v horší kvalitě. Hlavně když to letí, jako hrozba to stačí.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
kopapaka
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 3837
Registrován: 26/1/2008, 20:47
Bydliště: kósek od Prostějova

Re: Izraelská protiraketová obrana, díl první - hrozby I.

Příspěvek od kopapaka »

Pěkný článeček a těším se na pokračování.
Nicméně bych tě rád upozornil, že raketa Al-Kaher toho po Němcích zas tak moc nemá...
Víc v článku: Pokusná balistická raketa EA1941
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=160&t=4518

Obrázek
ObrázekObrázek Obrázek
"Válka je Mír, Svoboda je Otroctví a Nevědomost je Síla!"
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Izraelská protiraketová obrana, díl první - hrozby I.

Příspěvek od Pátrač »

Kopapaka: pravdu díš, já myslel spíš celkovou ideu a vzhled. Jde o to, že ten egyptský program měl dost ambicí, ale z důvodů, které jsem moc nezkoumal zamrzl a šel vniveč.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Odpovědět

Zpět na „Blízký a střední východ“