Izrael na vlastní kůži - reportáž číslo jedna

Arabsko-Izraelské války, Perský záliv...
Odpovědět
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Izrael na vlastní kůži - reportáž číslo jedna

Příspěvek od Pátrač »

Obrázek
ZEMĚ VE VÁLCE A NÁROD VE ZBRANI,
aneb
STÁT IZRAEL NA VLASTNÍ KŮŽI.

Reportáž z cesty po Izraeli v rámci tematického zájezdu zaměřeného na vojenskou historii této malé země.

ÚVOD


Jak je známo z mého pozvání na tento specializovaný zájezd, vyrazil jsem se svojí paní Ladou na zájezd po vojenské historii státu Izrael jako odborný lektor. Byla to pro mě neuvěřitelná nabídka, výzva a velmi složité rozhodnutí, já nikdy takto v zahraničí, pokud nepočítám Slovensko, nebyl. Ale Slovensko není zahraničí, mi Češi nemáme na světě bližší zemi a bližší lidi. Tak nějak ke Slovákům patříme a oni patří nám. Vždy jsem tam měl a mám pocit, že jsem pořád doma. Když jsem se rozhodl, že poletíme, začalo shánění financí, bylo potřeba zajistit pasy a nakonec jsme 19.3.2015 s cestouvkou Olive Tour vyrazili do neznáma.

Cestovní agentura Olive Tour se specializuje na prodej poznávacích zájezdů do Izraele, na palestinská teritoria, do Jordánska a na Sinaj. Všechny zájezdy jsou výjimečné nejen svým programem, ale především nadstandardním průvodcovským servisem a výkladem, který uspokojí i opravdu náročného klienta. Navíc jsou zájezdy nabízeny za lidové ceny. Technicky jsou tyto zájezdy zajišťovány ve spolupráci s místními českými CK a s cestovními agenturami v Izraeli, Jordánsku, Egyptě a na palestinských teritoriích. Zájezd se jmenoval takto: Izrael – po stopách nedávných i dávných bojů.

Izrael má totiž již téměř 4.000 let ve svém názvu ukrytý boj – „Jisrael“ znamená „Bůh bojuje“ a vskutku málokterá země na světě prošla tolika válkami jak ve starověké, tak i v moderní historii. Zároveň nejrozšířenější židovský pozdrav Šalom - „Pokoj“ podtrhuje touhu Izraelců žít v míru a pokoji na tom svém kousku země mezi Středozemním mořem a řekou Jordán. Napětí tohoto protikladu je nejlépe vidět na vlastní oči a proto pořádáme tento zájezd, určený především zájemcům o novodobou historii státu Izrael se zaměřením na vojenskou historii. Součástí zájezdu jsou i místa mimo oblast běžného turistického ruchu.
Tolik oficiální představení cestovní kanceláře a samotného zájezdu. Neberte to jako reklamu. Jen chci, aby jste věděli o co rámcově šlo.

PRVNÍ DEN

Z Prahy jsme odlétali ve 23 45 hodin a v Tel Avivu jsme přistáli před 04 00. Následovalo místní odbavení a po vyfasování zavazadel jsme pod vedením šéfa zájezdu, kterého ještě představím, ale až po jeho svolení, vyrazili poznat doposud nepoznané a shlédnout doposud neviděné. A že to byla jízda jako na toboganu, to ukáže tento cyklus reportáží.

Naše první zastávka po odjezdu z letiště bylo ve městě Jaffa. Já v té době už asi tak 18 hodin cestoval, nespal a málo jedl a byl jsem takový nějaký přibržděný. Ale i tak si myslím, že to byl velmi vydařený start celého zájezdu zaměřeného na vojenskou historii Státu Izrael.
Napřed sem vložím dvě fotografe, které jsem v Jaffě pořídil.

Obrázek Obrázek

Na prvním snímku je socha biblické velryby, která sehrála velkou roli v legendě o Jonášovi. Je to první fotka, kterou jsem na této úžasné cestě pořídil. Moc se mi líbila, ale bylo ještě špatné světlo. Druhý obrázek je fotka zajímavého sochařského díla. Je to semeno, ze kterého vyrůstá živý strom. Dílo je zavěšeno na ocelových lanech a bude dokončeno, až strom tlakem kořenů semeno rozlomí. Zatím se tak nestalo. A asi ani nestane, strom nevypadá, že by byl v dobré kondici. Asi ho sluníčko zahubí dříve než bude moci být dílo dokonáno.

Trochu historie jako takové.

Jaffa je starobylé přístavní město, které je označováno za jedno z nejstarších na světě. Nachází se jižně od Tel Aviv a logicky při Středozemním moři. Dnes je městskou čtvrtí města či spíše dvoustí Tel Aviv-Jaffa.

Někteří lidé tvrdí, že byla Jaffa pojmenována po Jefetovi, jednom ze tří Noemových synů, který město postavil 40 let po biblické potopě. To by bylo krásné, ale jelikož nejsem věřící, nemohu tvrdit že to tak bylo. Pravda je, že Izraeli se podařilo potvrdit mnoho a mnoho fakt obsažených v bibli a časem možná bude potvrzeno i toto. Hebrejská etymologie naznačuje, že město bylo pojmenováno Jaffa pro jeho krásu, hebrejské slovo ajaf značí v naší řeči krásu. Helenistická tradice odkazuje název města ke jménu Iopeia, což je Kassiopeia, matka Andromedy. To by se mi líbilo více, ale i římská tradice zde má své závěry a ty tvrdí perem Plinia staršího že je název města odvozen od jména dcery boha větru spojen se jménem dcery boha větru Aoly a ta se jmenovala Jopa. Jako pragmatik musím říci, že je to asi vše zdání a přání. Město zde bylo už za dob starověkého Egypta a zcela jistě se jmenovalo jinak z jiných důvodů, jak uvidíme dále.
Jaffa se totiž ve starověku pyšnila jménem Tel Jaffo a se svými 40 m nad mořem. Poskytovala důležitý rozhled nad pobřežím a byla též důležitým strategickým místem ve vojenské historii. Při úpatí kopce se nacházely prameny čerstvé vody, což jen její strategický význam umocnilo.

Obrázek Obrázek
Tyto dvě fotografie dokumentují pravdivost egyptských záznamů. je to část vykopávek egyptského opevnění města a na druhém snímku e navíc i novodobý monument, který je zde vztyčen pro upoutání pozornosti.

Jaffský přírodní přístav byl tedy využíván již od doby bronzové. Je zmíněn ve starověkých egyptských dopisech z roku 1470 před naším letopočtem, ve kterých je glorifikováno dobytí přístavu i města faraonem Thutmose III., který ukryl své ozbrojené bojovníky do velkých košů a ty následně dal jako dar kanaánskému vůdci města. Město je zmíněno v amarnských dopisech pod egyptským názvem Ja-Fo. Město bylo pod egyptskou nadvládou přibližně do roku 800 před naším letopočtem, tedy více než 600 let.

Jaffa je zmíněna v bibli, Kniha Jozue jako město v území kmene Dan a z toho důvodu se pobřežní nížina nazývá Guš Dan. Mnoho potomků kmene Dana žilo podél pobřeží, stavěli lodě a rybařili. Král David a jeho syn Šalomoun dobyli Jaffu a používali ji jako přístav, do kterého dopravovali cedry z Tyru pro stavbu Prvního Chrámu. Město zůstalo v židovských rukách i po rozdělení Izraelského království. V roce 701 před naším letopočtem, v časech krále Chizkijáše, pak asyrský král Sinacherib dobyl Judské království právě směrem od města Jaffa.

Jaffa potom byla seleukovským přístavem do doby, než byla osvobozena při povstání Makabejských. Při římském potlačení židovského povstání byla Jaffa zabrána a podpálena Cestiem Gallem. Římský židovský historik Josefus Flavius popsal, že bylo zmasakrováno 800 obyvatel. Piráti, kteří používali opravený přístav jako svou základnu, rozhněvali císaře Vespasiana, který město vyhladil a postavil na jeho místě citadelu s římskou posádkou.
V Novém zákoně je zmíněno, že apoštol Petr vzkřísil v Jaffě Tabitu. Později pak zde měl Petr vidění, ve kterém mu Bůh řekl, aby nerozlišoval mezi Židy a ne-Židy či mezi košer a ne-košer. Toto vidění se pokládá za jeden z hlavních myšlenkových odklonů křesťanství od judaismu. Událost znázorňuje malba v římsko-katolickém kostele Sv.Petra v Jaffě.

A co se zde dělo ve středověku - byla to doba divoká a tedy i dějiny tohoto města měly mnoho a mnoho událostí.

Město bylo dobyto po první křížové výpravě Godefroyem z Bouillonu v roce 1100. O město se opakovaně neúspěšně ucházel Daimbert z Pisy, první latinský jeruzalémský patriarcha. Jaffa zůstala královským majetkem dalších deset let, dokud nebyla v roce 1110 předána Hugovi z Le Puiset. Když v roce 1134 Hugo II. z Le Puiset povstal proti králi Fulkovi z Anjou, bylo jaffské panství rozděleno na mnoho menších podílů a samotná Jaffa zůstala v majetku krále. Krátce na to byla Jaffa udělena Amaurymu, mladšímu synovi krále Fulka. V roce 1153 Fulkův první syn Balduin II. dobyl předsunutou baštu fátimovské moci Askalon, a přidal ji k teritoriu svého bratra Amauryho.

Jaffa a Askalon byli předány mimo královskou moc, když jejich držitelé uzavřeli manželství či jiné blízké příbuzenství s králem či jeho nástupci, či pokud vlastnictví přešlo přímo na nějakého člena královské rodiny. V této době se často stávalo, že byla Jaffa a Askalon předávána jednomu nebo více členům Amauryho první rodiny. V roce 1221 byla města předána králem Janem z Brienne do rukou jeho synovce Gautiera IV., když se oženil s vnučkou pozdějšího krále Amauryho II., který držel Hrabství Jaffu a Askalon po svém mladším bratrovi, králi Guyovi de Lusignan. Někdy kolem roku 1250 bylo hrabství předáno jedné z větví klanu Ibelinů. S dobytím Jaffy egyptským sultánem Bajbarsem - což byl bývalý mamlůk - v roce 1268 se hrabství stalo jen formálním. Titul hrabě z Jaffy a Askalonu byl znovu později udělen kyperským králem Jakubem II. Janu Perezu Fabricovi.

Všechna ta jména jsem sem napsal, aby jste měli co studovat, pokud budete chtít vědět, kdo to všechno byl.

V novověku tedy za osmanské říše to bylo ještě živější.

7. března 1799 Napoleon Bonaparte při svém egyptském tažení dobyl Jaffu a jeho vojáci se dopustily na jeho rozkazy strašných věcí. Jaffa se totiž tvrdě bránila. Když její posádka kapitulovala, rozzuření vojáci se dopustili krvavého násilí na místním civilním obyvatelstvu. Děsivé vraždění a znásilňování popisuje ve svých memoárech přímý účastník Louis Malus. V Jaffě se Francouzům vzdaly necelé čtyři tisíce Turků, které nechal Napoleon okamžitě povraždit, jelikož neměl pro zajatce dost jídla a stráží, které by je hlídaly. Aby se ušetřilo střelivo, přikázal Napoleon bezbranné turecké zajatce pozabíjet bajonety.
Koncem 19. století byla z Jaffy vedena železniční trať do Jeruzaléma. Stávala tu železniční stanice Jafo jako výchozí bod této tratě. Byla zrušena roku 1948. Budova stanice se ale dodnes dochovala a je nyní využitá pro rekreační účely. Je to také malé muzeum, jsou zne malé trhy a je to celkově příjemné místo pro odpočinek.

Obrázek Obrázek
A zde je důkaz. První obrázek ukazuje budovu starého jaffského železničního nádraží, krásně spravenou a se zbytky kolejiště. Je to dnes odpočinková zóna, něco jako muzeum, konají se zde malé trhy. Druhý pak ukazuje krásně renovovaný železniční vůz. Ten podivný obejda na něm jsem já.

Do založení Tel Avivu a období Britského mandátu Palestina, měla Jaffa nejvyspělejší finanční, bankovní, rybářský a zemědělský průmysl v Palestině. Bylo zde mnoho továren, specializujících se na výrobu cigaret, cementu, dlažby, střešních tašek, železných odlitků, zpracování bavlny, výroby ručně dělaných koberců, kožených produktů, dřevěných beden pro jaffské pomeranče, textil, tiskoviny a knihy. Většina knih a novin v Palestině byla vydávána právě zde, v Jaffě.
Začátkem 20. století se populace Jaffy rozrostla a na písečných dunách při pobřeží vyrostlo nové židovské předměstí, které se nazývalo Tel Aviv. Židé ale žili nadále i v Jaffě, od 19. století zde stál židovský hřbitov
.
Obrázek
Učitelé a žáci židovské školy v Jaffě, rok 1890

V roce 1904 se do Erec Jisra'el - Země Izraelské - přesunul rabi Abraham Isaac Kook a zaujal pozici vrchního rabína Jaffy. Byl to první aškenázský vrchní rabín v britské mandátní Palestině, zakladatel náboženské sionistické ješivy Merkaz ha-rav, židovský myslitel, halachista, kabalista a proslulý znalec Tóry.

Obrázek

Zde je jeho fotografie. Jeho přítomnost měla na rozvoj židovské populace významný vliv. Bylo to nesmírně významné postavení, a mimo jiné zahrnovalo také zodpovědnost za nové sekulární sionistické zemědělské osady v okolí. Jeho vliv na lidi rozličných životních stylů byl znatelný. Do života města a jeho okolí se hlavně vložit a prosadit myšlenky Tóry a Halachy.

V roce 1917 se začaly k městu blížit britské vojenské jednotky. Proto vyhnali Osmané všechny židovské obyvatele Jaffy ve strachu, že by britská armáda mohla město okupovat. Britská armáda nakonec skutečně město okupovala, ale dovolila jeho obyvatelům návrat.

Obrázek
Britští vojáci stojí před budovou Jaffské radnice. Jaffa byla na Turcích získána bez velkého boje a už se do tureckých rukou nikdy nevrátila.

No a nyní se už blížíme k období, které nás zajímá. Je to období Britského mandátu Palestina

Během let 1917–1920 žily v Jaffě tisíce Židů. Vlna arabských pogromů vůči Židům v letech 1920 a 1921 způsobila značný odliv židovských obyvatel do Tel Avivu. V roce 1921 žilo v Tel Avivu pouhých 3 600 Židů. V dubnu téhož roku se toto číslo ztrojnásobilo.
Za tyto šílenosti ale mohl hlavně člověk, který se jmenoval al-Husseiní, který kategoricky odmítal přítomnost židovského živlu v této části světa. Byl nekompromisně oddán myšlence vyhnání Židů z Palestin.

Obrázek
Zde je jeho fotografie. Na pohled je to sympatický člověk, ale z pohledu židovské populace to bylo stělesněné zlo. Byl to vzdělaný, inteligentní člověk, velmi schopný, ale bohužel i všehoschopný, jak uvidíte dále.

Do prvních masových protižidovských pogromů roku 1920 byl zapletený právě tento arabský nacionalistický vůdce. Hadži Amín bol odsouzený britským soudem na patnáct let nucených prací. Policie, ovládaná antisemitskými a proarabskými názory ho však nechala záměrně utéci do Sýrie a brzy poté byl omilostněn. Brzy se tedy vrátil se zpět do Jeruzaléma. Tam musel čelit odporu místní Vysoké rady muslimů, která ho označila za vraha a zločince. Hadži Amín byl ale Vysokým britským komisařem potvrzený za Veľkého Muftího Jeruzalema a tím byl položen začátek jeho dlouhé protižidovské kariéry kterou završil tím, že se stal k smrti odsouzeným válečným zločince, který ale spravedlnosti nakonec unikl.

Obrázek
Zde je jeho fotografie při besedě s vůdcem Třetí říše Adolfem Hitlerem z roku 1941.

Faktem je, že Husseiní zverboval pro hitlerovské SS a wehrmacht či vyhlazovací skupiny kolem 30 000 vojáků. Někteří Arabové byli i mezi posledními věrnými, bránícími "vůdcův" Hlavní stan v Berlíně. V norimberských procesech právní zástupce Eichmanna, Dieter Wisliceny, který byl následně také popravený jako válečný zločinec vypovídal, cituji:

" Muftí byl jedním z iniciátorů systematického vyhlazování evropského židovstva a byl Eichmannovým a Himmlerovým spolupracovníkem při vykonávaní tohoto plánu. ... Byl jedním z Eichmannových nejlepších přátel a neustále ho vyzýval na zrychlení vyhlazovacích opatření. Slyšel jsem ho, jak se jiným přicestovavším Arabům chlubil, že v Eichmannově doprovodu inkognito navštívil plynové komory v Osvětimi“.

Není náhodou, že po jeho příchodu do Německa byla přijata mnohem tvrdší opatření proti Židům, čili tzv. „Konečné řešení židovské otázky“. Muftí byl posedlý představou pro něj nepřípustné imigrace Židů z Evropy do Palestiny a nehodlal jí v žádném případě připustit. Vyhlazení těch, co do Palestiny chtěli, se mu tedy logicky jevilo jak to pravé co jeho záměru mohlo pomoci. Jak uvádí historik Josef Schechtman, cituji:

„ Nevíme, jak významnou úlohu sehrál al-Husseiní při formování tzv. „Konečného řešení“, ale máme mnoho svědectví z první ruky, jak muftí velice usiloval o znemožnění další imigrace evropských Židů“.

Jednalo se zejména o Židy z dalších evropských zemí, ovládané režimy závislými na Třetí říši. Ale zpět do Jaffy.

Ke konci roku 1922 měla Jaffa 32 tisíc obyvatel, zatímco Tel Aviv 15 tisíc. Nicméně v roce 1927 již měl Tel Aviv 38 tisíc obyvatel. Židé z Jaffy žili na předměstí Jaffy, blízko Tel Avivu. Staré město Jaffa, které bylo kontrolováno Araby, bylo většinou bez židovského obyvatelstva. Během třicátých let měla obě města přibližně 80 tisíc obyvatel. V roce 1945 vlastnili Arabové 145 km² citrusových sadů, zatímco Židé 66 km².

Velké arabské povstání v Palestině, v letech 1936–1939, způsobilo velké ekonomické a infrastrukturální ztráty Jaffy. Pouliční boje mezi Araby a britskými vojáky poničily mnoho z městských úzkých uliček. Britové zničili mnoho domů patřící arabskému obyvatelstvu. Židé a Britové také přesunuli své obchody z Jaffy, a to hlavně do blízkého Tel Avivu. V reakci na útoky arabských dělníků z přístavu vybudovali Židé moderní přístav v Tel Avivu, což pro Jaffu znamenalo pokles příjmů.
V roce 1945 měla Jaffa 101 580 obyvatel, z čehož bylo 53 930 muslimů, 30 820 Židů a 16 800 křesťanů. Žili zde především ortodoxní křesťané, z nichž přibližně šestina byla řecko-katolického vyznání.

První arabsko-izraelská válka, Válka za nezávislost.

Před První arabsko-izraelskou válkou, začlenil Plán OSN na rozdělení Palestiny, Jaffu do plánovaného židovského státu. Vzhledem k arabské většině však nakonec měla být arabskou enklávou v židovském státě. A to je fakt, mapa tohoto rozdělení to ukazuje jasně. Měl tak být pro muslimský stát uchovám přímý přístup ke Středozemnímu moři.

Arabové odmítli plán na rozdělení Palestiny z 30. listopadu 1947 a v den po přijetí rezoluce OSN bylo palestinskými Araby zabito 7 Židů ve třech incidentech:
- v 8 hodin ráno napadli tři Arabové autobus z Netanji do Jeruzaléma a zabili 5 židovských cestujících;
- o půl hodiny později byl napaden další autobus a byl zabit židovský cestující;
- den nato byl zastřelen 25letý židovský muž v Jaffě.

V Jeruzalémě svolala Arabská vyšší rada třídenní stávku, počínaje úterkem 2. prosince a následnými velkými demonstracemi po pátečních bohoslužbách.
Vzájemná povstání, či spíše útoky eskalovaly 11. prosince 1947. Toho dne jeruzalémský korespondent časopisu The Times odhadl počet obětí na 130 mrtvých, z toho 70 Židů a 50 Arabů, několik britských vojáků a jednoho britského policistu.

V rámci nastalé gerilové městské války si začali Židé a Arabové navzájem hodně škodit a zabíjet se. Zde je důkaz:
Obrázek
Dne 6. ledna 1948 teroristé ze Sternova gangu provedli útok na jaffskou radnici a téměř ji zničili.

Následovalo období, kdy obě strany hledaly recept na to, jak ty druhé co nejvíce poškodit. Arabové zahájili velmi oblíbené ostřelování Tel Avivu z věže a střechy mešity Hassan Bek. Bylo velmi nepříjemné, ale zásadní škody nemohlo způsobit.

Obrázek
Zde je fotografie pořízená 25. února 1948, datum, které zásadně změnilo historii naší země. Je na ní skupina Židů, která se snaží krýt a nebo úteci před touto snajprovací aktivitou arabských střelců.

Následovala bojová operace nazvaná Operace Chamec, provedená na přelomu dubna a května 1948, tedy ještě pře počátkem první izraelsko-arabské války, krátce před koncem britského mandátu nad Palestinou. Operaci provedly jednotkami Hagany.

Cílem bylo ovládnout Araby osídlené území v pobřežní nížině v okolí města, které zde tak pečlivě studujeme. Šlo o součást Plánu Dalet, kdy židovské síly obsazovaly ještě před koncem mandátu klíčové oblasti přidělené rozhodnutím OSN budoucímu židovskému státu. Ve stejné době Židé ovládli města Tiberias, Safed a Haifa.

Operaci Chamec provedla rodící se Brigáda Giv'ati, dále Brigáda Kirjati a Brigáda Alexandroni. Ale je potřeba si uvědomit, že slova brigáda jsou jen eufemismus. Šlo o malé síly, špatně vyzbrojené a cílem nebylo nic jiného něžni zajistit podmínky pro nástup židovské administrativy v oblastech které měly být součástí židovského státu. V operaci měla Hagana ovládnout důležité dopravní tahy, zničit místní dobrovolnické arabské síly a zároveň posilovat židovskou sídelní síť v tomto regionu.

Město Jaffa nemělo být podle Plánu Dalet přímo obsazeno židovskými silami, ale předpokládala se jeho izolace z vnitrozemí. Měl tak být přerušen koridor arabských sídel táhnoucích se jižně od Tel Avivu k Jaffě podél významné železniční tratě Jaffa-Jeruzalém a úseku silnice do Jeruzaléma. Šlo o vesnice Salama, Jazur, Kafar Ana, al-Jahudija, Bajt Dajan nebo al-Safirija. Ty dosahovaly až téměř k Jaffě a z židovského Tel Avivu ponechávaly směrem na jih, do měst Cholon či Rechovot jen cca 1 kilometr úzký koridor. Operace Chamec splnila svůj cíl a zázemí Tel Avivu bylo z velké části dobyto a arabská populace vysídlena. Spory o to, jestli šlo o etnickou čistku, nebo Arabové odešli ze strachu sami, jsou dodnes velmi živé. Já má nějaké poznatky o jenáních mezi přestaviteli obou stran, i zde z Jaffy kde židovští členové místní správy žádali Araby, aby vydrželi, že až se vše přežene, že spolu najdou společnou cestu. Nebyl ale zájem.

Vlastní Jaffu ovládala ovšem nadále Arabská osvobozenecká armáda a jakékoliv pokusy o jeho obsazení rozhodně odrážela. Samotná Hagana neplánovala přímý útok na toto lidnaté arabské město. 25. dubna 1948 nicméně židovské jednotky organizace Irgun zahájily z vlastní iniciativy útok na čtvrť Jaffy Manšija, ale kvůli prudkému arabskému protiútoku se musely stáhnout.

Došlo pak k dohodě s Haganou o společném velení. Při postupu Židů do Jaffy ale zasáhly britské jednotky, pohrozily úderem proti Tel Avivu a zaujaly pozice na linii oddělující obě města. Až do poloviny května tak vlastní Jaffa odolávala. Její obyvatelstvo ovšem už mezitím masově opouštělo město, které se stalo arabskou enklávou v centru židovského státu. Na tuto vojenskou akci navázala brzy Operace Barak, která podobným způsobem vedla k ovládnutí arabských vesnic dále k jihu v pobřežní nížině.

Jednotky Hagany pak obsadily město 14. května. Z celkových 70 až 80 tisíc Arabů se rozhodlo zůstat mezi 3 600 až 4 100. K uctění památky padlých židovských vojáků, kteří zahynuli v bitvě o Jaffu, byla založena Conquest Garden.

Obrázek
Bojovníci Hagany v obsazené Jaffě.

Zde bych mohl tento kus věnovaný Jaffě, tak nějak ukončit. Ale nemohu. Přece jen to bylo první město v Izraeli, které jsem spolu s mojí paní viděl na vlastní kůži. Viděl jsem do té doby neznámy svět, ochutnal první jídlo a vypil kafe, což asi nebyl chytrý nápad. Já totiž kafe skoro nepiju. Skutečně nezbývá než napsat: „Bože to byla ale blbost“. To kafe bylo neskutečně silné, stálo mě 5 dolarů a hercna mi po něm jela tři hodiny jak motorová pila. Moje paní ho měla také a jelikož je zvyklá si kafe dochutit mlékem, byla v pohodě. Ale nelituji ničeho. Cizí zemi člověk musí poznat i takto.

Na konci této kapitoly potom dám ještě pár obrázků z tohoto města. Jako první je to důkaz toho, že se zde jako v celém Izraeli tak nějak míjí a musí spolu koexistovat tři největší monoteistická náboženství.
Obrázek
Zde je to jedna z mešit, s hezkým minaretem. Dovnitř nebylo možno vejít, byla uzavřená, byli jsme tam hodně brzo.

Obrázek Obrázek
Zde jde o kostel Svatého Petra. Moc se mi líbil tak jsem sem vložil jak celkový pohled, tak i pohled na jeho vstupní areál. Byl uzavřen, takže ani netuším, jaká je jeho výzdoba. Kostel postavili františkáni v 17. století na základech někdejší jaffské pevnosti.

V Novém zákoně je zmíněno, že apoštol Petr vzkřísil v Jaffě Tabitu. Později pak zde měl Petr vidění, ve kterém mu Bůh řekl, aby nerozlišoval mezi Židy a ne-Židy či mezi košer a ne-košer. Toto vidění se pokládá za jeden z hlavních myšlenkových odklonů křesťanství od judaismu. Tuto událost znázorňuje malba právě v tomto v římsko-katolickém kostele. Třeba ji uvidím někdy jindy.

Následuje taková jiná pamětihodnost.
Obrázek Obrázek
Jaffská věž byla postavena k 25. výročí vlády osmanského sultána Abd al-Hamida II. Byla postavena za přispění obyvatel města, Arabů a Židů, pod vedením Josefa Bej Mojala.

Základní kámen byl položen v září 1900. Během roku byla postavena první dvě patra a stavba třetího pomalu začínala. V roce 1903 pak byla hodinová věž dokončena. Vzhledem je dosti podobná věži Chan al-Umdan v Akku, která byla postavena za stejným účelem. Celkem bylo na území celé Osmanské říše k tomuto výročí zbudováno na více než sto hodinových věží.

Zde je na místě říci, že je to jedna ze sedmi hodinových věží postavených na území dnešního Izraele v osmanském období. Zbylých šest bylo postaveno v Safedu, Akku, Nazaretu, Haifě, Nábulusu a v Jeruzalémě poslední zmíněná je jediná z hodinových věží, která se do dnešní doby nezachovala.
Jaffská hodinová věž stojí uprostřed dnes rušné Jefetské křižovatky při vjezdu do Jaffy, starověkého přístavního města, které je v dnešní době součástí Tel Avivu. Součástí věže, která je postavena z vápence, jsou dvoje hodiny a pamětní plaketa připomínající Izraelce, kteří padli během války o nezávislost v bojích o město. Černobílý obrázek je potom historickou fotografií stejné věže z roku 1929.

Jako poslední obrázek jsem sem vložil pohled na Tel Aviv z Jaffy přes moře.
Obrázek

Následně jsme sedli do autobusu a jelo se dál.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Izrael na vlastní kůži - reportáž číslo jedna

Příspěvek od Pátrač »

Po odjezdu z Tel Avivu - Jaffy nás čekal první vrchol tohoto tématického zájezdu a to muzeum tankové techniky v Latrunu.

Napřed něco málo historie a geografie a také demografie.

Latrun je vyvýšená lokalita ležící ve výběžku zvaném Latrunský výběžek Západního břehu Jordánu. Je situována na pahorky nad Ajalonským údolím a pohledově kontroluje i přilehlou část pobřežní planiny v Izraeli.

Jde o lokalitu s historickou kontinuitou osídlení. V biblických dobách stávaly nedaleko odtud Emauzy, místo častých biblických událostí i bitev. Na vlastním Latrunu pobývali ve středověku křižáci, koncem 19. století tu vyrostl klášter Latrun patřící řádu trapistů situovaný na vyvýšené poloze poblíž hlavních cest, které se okolo Latrunu sbíhají a pak stoupají do Judských hor k Jeruzalému do soutěsky Ša'ar ha-Gaj. Jméno lokality je odvozeno od francouzského Le Toron des Chevaliers po našem Rytířský hrad, podle jiného výkladu byla ve středověku nazývána domus boni latronis překlad z latiny do naší řeči zní Dům dobrého zloděje, podle postavy kajícího se zloděje ukřižovaného spolu s Ježíšem.

Obrázek
A zde je fotografie zbytků křižácké pevnosti v Latrunu, jde o převzatou fotografii, osobně jsem tam nebyl.

Řád cisterciáků přísné observance, trapisté vznikl v 17. století a má dokonce i ženskou větev. To je info pro ty z vás, kteří se chcete podívat trochu blíže na toto zajímavé místo z náboženských pohledů.

Obrázek
Zde je letecký snímek tohoto kláštera, my jsme tam v rámci programu nebyli, tak alespoň takto.

Významným strategickým bodem se Latrun stal za mandátní Palestiny. Vyrostla tu policejní základna, jedna z takzvaných Tegartových pevností. Poblíž se zároveň nacházela přečerpávací stanice pro vodovod, který vedl z dnešního Roš ha-Ajin do Jeruzaléma. Britové na Latrunu provozovali věznici. V roce 1943 z ní tunelem prokopaným v zemi uprchlo 20 vězňů patřících k židovské militantní organizaci Lechi. V roce 1946 zde Britové uvěznili velké množství židovských politiků v rámci razie nazvané Černá sobota.

Obrázek
Zde je dnešní podoba pevnosti v Latrunu. Je to neuvěřitelné ale i tuto fotku jsem převzal. Já idiot jsem tam pořídil cca 80 fotek, ale pevnost jsem si vyfotit zapomněl. Babička říkávala, že i blbost je boží dar, asi měla pravdu.

Černá sobota byla zásadní událost a tedy pár slov:

Černá sobota (sobota 29. června 1946), kvůli tomu, že připadla na židovský šabat, někdy také označována jako Černý šabat či dle britského kódového označení operace Agáta, byla policejní a vojenská operace provedená britskou správou britského mandátu Palestina. Vojáci a policie při operaci pátrali po ukrytých zbraních a zatýkali v Jeruzalémě, Tel Avivu, Haifě a v několika desítkách osad. Kromě jiného byla rovněž uzavřena Židovská agentura. Celkový počet příslušníků britských bezpečnostních složek, které byly do operace zapojeny se podle zdrojů liší, udávají se čísla 10 tisíc, 17 tisíc.

Obrázek
Výsledky prohlídek židovských obydlí - devastace a ničení

Britská vláda chtěla operací rovněž podpořit armádní morálku a zabránit státnímu převratu, při němž by sionističtí vůdci jednostranně vyhlásili vznik židovského státu. Dalším cílem bylo odrazení Hagany, a zejména pak jejích elitních jednotek Palmach od provádění dalších útoků proti britským jednotkám a představitelům.

Britská operace byla rozsáhlá. Kolem Jeruzaléma létala v nízkých výškách letadla. Na cesty byly umístěny zátarasy, vlaky byly zastavovány a cestující byli evakuováni a eskortováni do svých domovů. Pro provoz záchranných lékařských vozidel byla požadována speciální licence. Nadto byl vyhlášen zákaz vycházení.
Během operace došlo k odhalení úkrytů zbraní. V kibucu Jagur nalezli britští vojáci více než 300 pušek, přibližně 100 minometů, více než 400 tisíc nábojů, zhruba 5000 granátů a 78 revolverů. Tyto nalezené zbraně byly ukázány na tiskové konferenci a všichni muži z kibucu byli uvězněni.

Obrázek
Zabavené minomety, zde Hagana utrpěla velké škody. Když začala ostrá válka, neměla čím bojovat. Škoda že podobnou důslednost Britská mandátní správa i při kontrolách arabské populace.

Operace Agáta vzbudila v myslích mnoha lidí reminiscence holocaustu. Ženy strhávaly své oděvy, aby ukázaly tetování z koncentračních táborů. Během operace se v některých osadách vyskytly případy, kdy vojáci zaháněli vesničany do klecí za jejich křiku, že přesně to samé prováděli nacisté. Situaci ještě více zhoršila skupina příslušníků britské armády, která pořvávala „Heil Hitler,“ po zdech čmárala svastiky a při prohlídkách zmiňovala plynové komory.

Obrázek Obrázek
Jaké asi měli Židé pocity když takto čekali co s nimi bude, za ostnatým drátem a pod kulomety? Muži oddělení od žen a dětí?

Poté co Černá sobota skončila, byli propuštěni britští důstojníci a vysoký komisař Alan Cunningham zmírnil příslušníkům Irgunu trest smrti na doživotní vězení.
Hagana a Palmach byly odrazeny od pokračování v protibritských operacích. Ale nebylo to takové odrazení jaké si přála britská mandátní správa. Byl to pragmatický postoj - stejné ztráty výzbroje si nadále tyto organizace nemohly dovolit. Extremistické skupiny jako Lechi a Irgun, který v té době vedl pozdější izraelský premiér Menachem Begin, však v operacích pokračovaly a své útoky dokonce zintenzivnily. Začaly britské vojáky považovat za nacisty a nepřátel Židů.
Konkrétně Irgun na operaci Agáta odpověděl bombovým útokem na jižní křídlo hotelu King David, kde bylo sídlo britské vlády v Palestině.

V okolí Latrunu a sousední soutěsky Ša'ar ha-Gaj se už dubnu 1948 odehrávala Operace Nachšon, která dokázala dočasně uvolnit obléhání Jeruzaléma, jehož židovská populace byla stále více odříznuta od zásobování z pobřežní nížiny kvůli arabským útokům ve vesnicích v Judských horách. Krátce před spuštěním operace se do Palestiny podařilo dostat první zásilku zbraní z Československa v rámci Operace Chasida. Šlo o pušky a lehké kulomety.

Obrázek
Fotografie ukazující postup izraelské pěchoty v rámci operace Nachšon, vojáci postupují na vesnici al-Kastal.

V květnu pak následovala Operace Makabi, považovaná již za součást bitev o Latrun. Její výsledek ale nebyl přesvědčivý. Přestože Židé dokázali obsadit některé výšiny nad Ša'ar ha-Gaj, samotný Latrun zůstal v arabském držení.

23. května 1948 následoval první přímý židovský útok na Latrun Operace Bin Nun. Arabská legie ale dokázala útočníky odrazit. Židovští vojáci byli vystaveni intenzivní střelbě a museli se s četnými ztrátami stáhnout. 26. května navíc Arabové obsadili takzvaný Radarový vrch v místech dnešního města Har Adar, který umožňoval ze severu kontrolovat pohyb mezi Jeruzalémem a Latrunem. David Ben Gurion přikládal kontrole tohoto regionu mimořádný význam a proto nařídil druhý útok na Latrun, ke kterému došlo:

30. května 1948. Nový plán předpokládal, že útoku se místo brigády Alexandroni zúčastní brigáda Giv'ati. Jako výchozí bod měla použít arabskou vesnici Bajt Susin, odtud vyrazit k dobytí arabských vesnic Dejr Adžub a Yalu, kde by mohla odříznout Latrun od dopravního spojení. Plán zpočátku probíhal úspěšně, ale u vesnice Yalu se Izraelci dostali pod arabskou palbu z Latrunu a byli nuceni se narychlo stáhnout. Kvůli špatné koordinaci ovšem mezitím část židovských jednotek zahájila přímý pokus o dobytí Latrunu, což se jim zčásti povedlo, nicméně bez podpory nebyli schopni v dobývání pokračovat a museli se rovněž stáhnout. Brzy nato se odehrál třetí útok, nyní řízený americkým vojákem - dobrovolníkem Davidem Marcusem. Ani ten neuspěl. Při průzkumu okolí Latrunu ovšem Izraelci zjistili možnost výstavby náhradního silničního spojení s Jeruzalémem, které bylo později realizováno jako takzvaná Barmská cesta.

9. června 1948 zahájila čtvrtý útok proti Latrunu Brigáda Jiftach ve spolupráci s jedním praporem brigády Harel. Nástupním prostorem byly výšiny východně od Latrunu, které již byly v izraelském držení. Došlo k sérii zmatků. Brigáda Harel obsadila jinou výšinu, než bylo plánováno a Brigáda Jiftach se pak dostala pod arabskou palbu, když se blížila ke kótě, u které očekávala přátelské jednotky. 10. června Arabové přešli do protiútoku a obsadili dočasně židovskou vesnici Gezer. 11. června pak vstoupilo v platnost příměří mezi oběma válčícími stranami. Latrun zůstal nadále v arabském držení.

V červenci 1948 po vypršení prvního příměří zahájil Izrael sérii ofenzív po celé zemi v rámci bojové skrumáže nesoucí od té doby Bitvy deseti dnů. Opětovně se v jejich rámci pokusil i o dobytí Latrunu, když spustil Operaci Danny. Izraelská armáda sice dobyla města Lod a Ramla a podstatně rozšířila své teritorium v pobřežní nížině, Arabská legie v Latrunu nicméně opět odolala. Frontová linie respektive linie příměří zvaná Zelená linie mezi Izraelci a Araby se začala formovat do podoby, kterou si pak zachovala v letech 1949-1967, kdy do izraelského teritoria vstupoval dlouhý Latrunský výběžek.

Toto vše vedlo k ojedinělé ženijně bojové události.

Navzdory minimálně pěti různým útokům proti Latrunu nebyl Izrael schopen jej nikdy během roku 1948 dobýt, a tak zůstal pod jordánskou kontrolou až do šestidenní války. Kvůli kontrole silnice vedoucí do Jeruzaléma bylo znemožněno zásobování tamního židovského obyvatelstva, které bylo obzvláště potřebné během obléhání města. V důsledku toho byla zbudována improvizovaná zásobovací silnice známá jako Barmská cesta, která se Latrunu vyhnula a umožnila zásobování Jeruzaléma. Podle některých zdrojů stály bitvy o Latrun život 168 izraelských vojáků avšak počty obětí se značně různí. Boje měly též symbolický význa, neboť se jich účastnili přeživší holocaustu.

Jako Barmská cesta se v Izraeli označuje 25 kilometrů dlouhá nouzová cesta spojující Tel Aviv s Jeruzalémem. Byla postavena během izraelské války za nezávislost vojáky pod vedením plukovníka Mickeyho Marcuse. Jeho obrázek následuje.

Obrázek

O výstavbě této cesty byl natočen skvělý film který se jmenuje VELKÝ ŽAL, natočeno v roce 1966 a plukovníka Marcuse ztvárnil Kirk Douglas
Obrázek
Zde ho máte při rozhovoru s Ben Gurionem.

Film jsem viděl a je opravdu velmi dobrý. Časem si ho seženu. neuvěřitelný příběh jedné části života mimořádného muže, amerického dobrovolníka v Haganě, Marcuse ukončila kulka jeho vlastního vojáka - strážného. Při návratu z procházky neznal heslo a strážný jej proto zastřelil.

Poslední konvoj se zásobami se do města dostal v dubnu 1948 v rámci Operace Nachšon, avšak po odchodu Britů získali Arabové strategicky významnou pevnost Latrun, se kterou kontrolovali přístupovou cestu do Jeruzaléma. Arabové byli zároveň schopni paralyzovat židovský provoz v nedaleké soutěsce Ša'ar ha-Gaj. Ani opakované Bitvy o Latrun nedokázaly tuto strategickou východu Arabů odstranit. Jeruzalém se tak dostal do obležení, a přestože bylo menší množství zásob, zpravidla munice, shazováno z letadel, ve městě postupně došlo k akutnímu nedostatku potravin, vody, paliva a léků.

Obrázek
Budování barmské cesty

Židé se proto rozhodli prokopat nouzovou a prozatímní cestu, táhnoucí se pohořím obklopující Jeruzalém. Vedla jižně od Latrunu poblíž současných vesnic Mesilat Cijon a Bejt Me'ir. Celá cesta byla dokončena v červenci 1948, kdy prolomila obležení města a umožnila židovským jednotkám dopravit do města potřebné zásoby.

Obrázek Obrázek
Konvoj do Jeruzaléma a strážný na jeho trase.

Během šestidenní války v roce 1967 ovšem Izraelci Latrun bez větších komplikací dobyli. Následně byly z latrunského výběžku vysídleny tři arabské vesnice se jmény Bajt Nuba, Imvas a Yalu a napříč jeho územím byla později vedena dálnice číslo 1. Území tak bylo fakticky anektováno k Izraeli. Tento trend posílila i Izraelská bezpečnostní bariéra postavená počátkem 21. století, která Latrun a okolí situovala na izraelskou stranu této bariéry

Tak to by bylo něco k historii, a myslím si, že už toho bylo dost. Nyní je čas na to hlavní, na Památník a muzeum izraelského obrněného sboru. Ve všech válkách, které Stát Izrael vedl, hrály jeho obrněné síly velkou roli.

Muzeum v Latrunu má mnoho prvků, ale jeden se nade všemi skví. Je to obří latrunský amfiteátr. Zde se konají vojenské ceremonie, např. slavnostní vyřazování důstojníků obrněných sborů. Jeho součástí je i stěna se jmény padlých příslušníků Obrněných sborů, zejména tankistů, ve všech válkách za izraelskou existenci, bezpečnost a nezávislost. Všem, kdo položili život, náleží nejvyšší pocta, neboť platí: bez silného obranného vojska nebylo by Státu Izraele.

Obrázek Obrázek
Zde je vyobrazení pamětní desky v Latrunu. Každý voják sloužící v obrněných silách izraelských obraných sil a který ve službě zahynul, je zde zvěčněn svým plným jménem. Nikdo nebyl a nebude zapomenut.

Dále je zde unikát a to tento:
Obrázek
Je to osobní tank velitele 77. tankového praporu podplukovníka Avigdora Kahalaniho. Je to ten stroj, na kterém vedl svoji bitvu na Golanských výšinách proti syrské tankové lavině. Při bitvě o Údolí slz, jak byla tato bitva po válce nazvána, jeho vojáci zničili 230 syrských tanků a dalších 450 obrněných vozidel. 77. tankový prapor, součást legendární 7. tankové brigády v bitvě téměř zanikl a celá brigáda s ním.

Další obrázky jsem sem dal proto, že mají vazbu na bývalé Československo

Obrázek Obrázek
Na prvním obrázku je osobní automobil JEEP s lafetací kulometu MG-34 z československých dodávek a na druhém je větší obrněný automobil s lafetací dvou kulometů MG-34, opět z československých dodávek.

Dále jsem sem zařadil splněný sen každého připraštěného militaristy. Vidět na pár metrech čtverečních celou sadu tanků Merkava, pýchy izraelského obrněného sboru.
Obrázek Obrázek
Zde to je tank Merkava I a Merkava II. Jedničku už jsem vidělv našem muzeu v Lešanech. Jsme jediná země na svět, která mimo Izrael má pojízdný tank Merkava I k dispozici.

Obrázek Obrázek
A zde to jsou tanky Merkava III a Merkava IV. Ty už na vlastní oči viděl u nás jen málokdo.

Škoda že zde není Tony Hazard. Celou sadu těch fotek z Latrunu mu pošlu a snad mu udělají radost. Vzpomněl jsem si na něj několikrát, když jsem to tam probíhal.

Další obrázek co jsem se rozhodl sem vložit je impozantní ženijní prostředek. Jde o mobilní - někdy kombinovaný most, který izraelské tankové síly použili na Sinaji v divoké válce na Jom Kippur. Díky němu se jim podařilo překročit Suezský průplav v jednom momentu a začít obracet výsledek války ve prospěch Státu Izrael.

Obrázek
Zde je fragment tohoto mostu a je to úžasná věc. Jeho konstruktér byl brigádní generál David Laskov. V roce 1973 mu bylo 70 let.

Jeho most byl tvořen 100 obřími válci o průměru dvou metrů, vážil 400 tun a byl dlouhý 180 metrů. Byl složen za tři dny a k průplavu byl vlečen pomocí 16 tanků. 12 tanků jej vleklo a 4 ho brzdily při jízdě ze svahů.
Obrázek
Ten druhý z leva je brigádní generál David Laskov při inspekci svého mostu po skončené válce na Den usmíření.

A toto je pár historických fotek:

Obrázek Obrázek
Skládání mobilního mostu před cestou k průplavu

Obrázek Obrázek
Mobilní most po přemostění průplavu a tanky mohou postupovat. Je to opravdu raritní kousek ženijní výzbroje a jsem rád, že jsem ho viděl na vlastní oči a že alespoň takto jej vidíte i Vy, palbáci.

Pomalu budu s Latrunem končit. A tak už jen pár fotek:

Obrázek Obrázek
Zde je jen malá ukázka expozice kořistní techniky. A je zde i ledacos z stoho, jak izraelský obranný průmysl dokázal mnoho těchto kořistních strojů konvergovat a využívat další deítky let. Ale to až někdy jindy.

Obrázek Obrázek
A tady máte ukázku malé části kolekce ženijní a speciální tankové techniky. Co kus to malý technický zázrak.

Tuto část reportáže z prvního dne zakončím malou hádankou. Víte někdo co je toto?

Obrázek
No nebudu se snažit dělat chytráka, je to zákopový korečkový stroj, někdy zvaný zákopový pluh, sovětského původu.

Když jsme ukončili prohlídku tohoto muzea, trochu si povykládali o tom, co zde bylo zajímavého k vidění. Ještě pořád jsem nebyl v dobré kondici, ale už jsem se trochu rozmluvil. Trochu mě nyní mrzí, že nemám vlastní fotku samotné pevnosti. Ale co už naděláme. Potom jsme se naskládali do autobusu a vyrazili do Tiberiasu, našeho města a hotelu, kde jsme měli zůstat jako na základně tři noci a dva dny.

Pár slov o našem řidiči. Byl to Arab, z nějaké společnosti, asi už důchodce. Je to milý a hodný člověk, velmi trpělivý. Byl vybrán vedoucím zájezdu z toho důvodu, že židovský řidič by nám o šabatu odmítl služby. A tím by nám celý zájezd zamrzl. Nerozuměl jsem mu ani slovo, ale stal se mezi námi oblíbeným a jsem spokojený, že to byl zrovna on, kdo nás vozil. Strašně rád couval. Díky tomu jsme ho často bez problémů našli. A dáme se do třetí kapitoly.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Izrael na vlastní kůži - reportáž číslo jedna

Příspěvek od Pátrač »

Po odjezdu z Latrunu, který na mě udělal velký dojem, nás čekala cesta do Tiberiasu a na ní ještě čtyři zastávky.

První zastávka byla město Nazareth.

Město je významným křesťanským poutním místem. Má to jasnou logiku. Podle Nového zákona tu totiž došlo ke Zvěstování Panny Marie a sám Ježíš Kristus zde ve svém mládí žil. Právě zde ale nacházel jako prorok nejmenší pochopení. A zde tedy vzniklo dodnes platné rčení, že doma není nikdo prorokem.

Archeologické výzkumy prokázaly, že v tomto místě existovaly lidské osady již před 9 tisíci lety. Starý zákon, Talmud či ostatní relevantní historické spisy se však o městě nezmiňují. Nazaret není obsažen ani v seznamu 45 galilejských měst od Flavia Josefa. Postavení města v rámci Galileje i celé Judeje bylo tehdy nevýznamné. Někteří historikové dokonce tvrdí, že z důvodů neexistujících písemných zmínek Nazaret neexistoval až do 1. století n. l., jiní zase, že Nazaret patřil pod jiné město. Třeba se jednou na něčem relevantním shodnou. Pravda ale je, že první nebiblickou zmínku učinil až okolo roku 200 našeho letopočtu Sextus Julius Africanus, křesťanský cestovatel a autor nejstarších církevních dějin, který poukázal na judskou vesnici „Nazara“.

V roce 637 dobyli celou Palestinu muslimové. Snaha o eliminaci muslimské kontroly nad Svatou Zemí vyústila o čtyři století později v první křížovou výpravu. Roku 1099 dobyl Galileu normanský rytíř Tankred a z Nazaretu učinil její hlavní město. Po Saladinově vítězství v Bitvě u Hattínu v roce 1187 se město znovu dostalo pod nadvládu muslimů, která byla v rozmezí let 1229 – 1263 přerušena v důsledku šesté křížové výpravy. V roce 1263 však město dobyl sultán Bajbars a nařídil zničení všech křesťanských budov a vyhnání křesťanského obyvatelstva, které se do města mohlo vrátit až v roce 1620. Bajbars, kdysi povstalý mamek, vítěz nad Mongoly nyní i vítěz nad křesťany, je významnou muslimskou osobností, někdy se ni podívám lépe.

Obrázek
Město Nazareth v roce 1900

V plánu OSN na rozdělení Palestiny z roku 1947 měl být Nazaret začleněn do severní části navrhovaného arabského státu. Ve Válce za nezávislost nejprve arabská vojska vstoupila na území budoucího Izraele, Nazaret kapituloval po izraelském protiútoku 16. července 1948. Ben Dunkelman, velitel 7. brigády, dostal rozkaz k vysídlení arabského obyvatelstva Nazaretu, rozkazu ale neuposlechl. Na rozdíl od ostatních měst tedy v Nazaretu zůstalo původní nežidovské obyvatelstvo. Většina obyvatel byli arabští křesťané, po přílivu muslimských uprchlíků z okolních měst a vesnic začali ve městě převažovat muslimové.
V Nazaretu se nachází množství křesťanských poutních míst, mimo jiné:

Obrázek Obrázek

Několik církevních objektů v Nazarethu

- Bazilika Zvěstování stojící na místě, kde archanděl Gabriel sdělil Marii, že porodí Ježíše

- pravoslavný kostel Svatého Gabriela

- řeckokatolický kostel stojící na místě bývalé synagogy z římských dob, kde se modlil Ježíš místo, kde měl svatý Josef svou tesařskou dílnu

- jeskyně Svaté rodiny v kostele Sv. Josefa

- Kána Galilejská, místo prvního zázraku, kde Ježíš při svatební hostině proměnil vodu ve víno. To stojí za pár řádek, cituji:

Třetího dne byla svatba v Káně Galilejské. Byla tam Ježíšova matka; na svatbu byl pozván také Ježíš a jeho učedníci. Když se nedostávalo vína, řekla Ježíšovi jeho matka: „Už nemají víno.“ Ježíš jí řekl: „Co to ode mne žádáš! Ještě nepřišla má hodina.“ Matka řekla služebníkům: „Udělejte, cokoli vám nařídí.“ Bylo tam šest kamenných nádob, určených k židovskému očišťování, každá na dvě až tři vědra Ježíš řekl služebníkům: „Naplňte ty nádoby vodou!“ I naplnili je až po okraj. Pak jim přikázal: „Teď z nich naberte a doneste správci hostiny!“ Učinili tak. Jakmile správce hostiny ochutnal vodu proměněnou ve víno – nevěděl, odkud je, ale služebníci, kteří vodu nabírali, to věděli – zavolal si ženicha a řekl mu: „Každý člověk podává nejprve dobré víno, a teprve když už se hosté napijí, víno horší. Ty jsi však uchoval dobré víno až pro tuto chvíli.“ Tak učinil Ježíš v Káně Galilejské počátek svých znamení a zjevil svou slávu. A jeho učedníci v něho uvěřili. Potom odešel Ježíš, jeho matka, bratři i učedníci do Kafarnaum a zůstali tam několik dní. J 2, 1 - 12

- na blízké hoře Tábor se nachází chrám Proměnění, místo zjevení proroků Elijáše a Mojžíše apoštolům Petrovi, Jakubovi a Janovi. Po této hoře zde v Galilei pojmenovali naši husité svoje opevněné město.

Obrázek
Hora Tábor.

Nazaret je dnes jedno z nejvýznamnějších center izraelských Arabů. Staré město se skládá především z úzkých uliček, nachází se zde také arabský trh. V bezprostřední blízkosti baziliky Zvěstování se plánovala stavba velké mešity, což mělo za následek kritiku z křesťanských kruhů včetně papeže Jana Pavla II. Plánování mešity se oficiálně zastavilo v roce 2002.

Zde jsme se také poprvé tento den pořádně najedli, i když něco málo jsme snědli už ráno, ale to zabijácké kafe mi bránilo si to vychutnat. Potom jsme naskočili do našeho busu a jeli jsme dál.

Druhá zastávka byla geografické povahy.

Obrázek

Tato fotografie ukazuje, ceduli, která ve třech jazycích praví, že právě zde při sjezdu po silnici dolů projedeme, přes nadmořskou výšku NULA. Prostě další cesta se bude odehrávat už v záporné nadmořské výšce. Bylo to přímo hustokrutodémonský, nikdy jsem nebyl pod hladinou moře, byť jen fiktivní a smluvenou.

Obrázek

Zde je pohled na jižní část Galilejského moře, ke kterému jsme měli za chvíli sjíždět se zastávkou v obchodu Tamar Bakfar v areálu mošavu Kineret.

Obrázek Obrázek

Tyto dva obrázky ukazují pohled na údolí jižně od Galilejského moře a druhý ukazuje pohled na areál Mošavu Kineret. Obchod v jedné jeho části byl naší další zastávkou. Jedna jeho část byla naší další zastávkou.

Třetí zastávka potom byla nákupní.

Mošava Kineret leží v Galileji v nadmořské výšce 158 metrů pod mořskou hladinou u jižního břehu Galilejského jezera. Tato oblast je významná intenzivním zemědělstvím. Západně od obce se zvedá prudký terénní zlom vysočiny Ramat Porija, z něhož k jezeru stékají vádí Nachal Jachci'el a Nachal Šalem.
Vesnice se nachází kolem 7 kilometrů jihojihovýchodně od města Tiberias. Než jsme sem dorazili, postupně jsme ujeli něco přes 150 kilometrů i se zajížďkami. Mošava Kineret obývají Židé, přičemž osídlení v tomto regionu je ryze židovské. Je to typ izraelského venkovského sídliště zvaného společná osada, který oproti kibucům nebo mošavům není založen na hospodářské spolupráci mezi obyvateli. Přestože většina obyvatel pracuje mimo osadu, existuje zde velká občanská angažovanost.

O spolupráci na společenské úrovni, vzdělání, náboženských aktivitách a stavebních pracích rozhoduje valná hromada osady. V tomto výkonném orgánu jsou zástupci všech domácností, kteří na své výroční schůzi schvalují společný rozpočet osady. Osada je právní formou družstevní unie, která je státem uznávaná jako obecní úřad. Pokud se někdo chce do společné osady přestěhovat, musí se podílet na jejím chodu. Pro přijetí je často požadován rozhovor a přijímací proces. Většina izraelských společných osad je relativně malá a dohromady čítají několik set obyvatel. Některé z osad mají dokonce méně než třicet obyvatel.
Kineret byla založena v roce 1909ale možná o rok dříve. Prvními osadníky bylo osm lidí, kteří přebývali v provizorních příbytcích poblíž pokusného hospodářství Chavat Kineret. Právě toto hospodářství odstartovalo rozvoj zemědělských židovských vesnic v této oblasti. Bylo to hospodářství Chavat Kineret, ze kterého se zrodila komunita, která založila nedaleký první kibuc Deganija. Zdejší pozemky, na kterých Mošava Kineret vyrostla, patřily Židovskému kolonizačnímu sdružení, pro kterou je vykoupil od místních Arabů Chajim Kalwarijski-Margalijot. Kvůli hospodářským potížím se tito první osadníci na místě neudrželi a po čase zde zůstal jediný rolník.

Nové obyvatelstvo osady se pak rekrutovalo z řad židovských imigrantů z Druhé Alija Bet. Na rozdíl od kolektivních kibuců šlo v tomto případě o soukromě hospodařící agrární osadu typu mošava. Každá domácnost obdržela 25 hektarů pozemků, tedy poměrně velkou rozlohu zemědělské půdy. Během první světové války osadu postihly represe tureckých úřadů. Místní muži byli nasazeni na nucené práce.

Na počátku britského mandátu Palestina sestávala vesnice jen z 8 zemědělských usedlostí. Pak následoval rozmach spojený s rozvojem závlahového zemědělství využívajícího vody Galilejského jezera. Roku 1949 měla obec 290 obyvatel a rozlohu katastrálního území asi 5 kilometrů čtverečních. V 50. letech 20. století se vesnice začala rozrůstat o nové rezidenční čtvrti situované ve svazích nad jezerem.

Od roku 1959 měla Mošava Kineret status místní rady, ale populačně se nerozvíjela a nikdy nezískala městský charakter. V rámci úsporných opatření byla proto v roce 2003 obec začleněna do Oblastní rady Emek ha-Jarden. Ekonomika Mošavy Kineret je založena na zemědělství a turistickém ruchu. A jetli jim zde něco jde, tak je to výsadba pěstování datlovníkových palem. Vidět to, je něco super.

Obrázek Obrázek

Takto vypadá prodejní místo obchodu Tamar Bakfar. Je to rodinný podnik, a je to místo kde se dá utratit hodně dolarů nebo místní měny šekelů. Sortiment produktů až bere dech a vše je vyrobeno příslušníky jedné rodiny. Součástí je i malý sál, kde je promítán film o vzniku mošavu Kineret, a něco o rodině která nás hostila i nás vyobchodovala.

Před obchodem je přístřešek s pohodlným posezením. Ochutnávka produktů sama o sobě zabere dost času a vybrat si alespoň něco je velmi obtížné, člověk tam propadá nákupní horečce spojené s gigantismem. My koupili datle, zde pěstované a museli byste je vidět. Proti tomu co jsme koupili je to, co je k mání v našich marketech spíše odpad. Jak vzhledově tak i chutí - kdo nezkusí, bude si myslet, že Pátrač blbne do klávesnice. Dále nějakou datlovou marmeládu takové sladkosti, že snězení jedné skleničky by mohlo vést k cukrovce, nějaké ovocné čaje a ještě cosi stejně sladkého jako ta marmeláda.

Obrázek
Zde je vystavený historický traktor pásový Catepillar, uvidíte na tomto cyklu reportáží, že zemědělská technika je v Izraeli vysoce ceněnou a historické kousky jsou zde vystavovány hodně často. Jelikož jsou to krásné mašinky, ještě se zde pár jejich fotek objeví.

Po nákupu jsme se naložili do busu a jeli na poslední místo před ubytováním v hotelu v Tiberiasu. Byla to zastávka čtvrtá a to Kibuc Deganja.

Obrázek
Směrová tabule ke kibucu Deganja

Kibuc Deganja Alef byla založena v roce 1909. Za založením osady stála pobočka sionistické organizace v Jaffě zřízená roku 1908, která roku 1908 zřídila poblíž nynější Deganje experimentální zemědělskou farmu Chavat Kineret. při statku již od roku 1909 vznikla zemědělská komunita. Její členové ale téhož roku vyhlásili stávku kvůli sporům s vedením farmy. Sionistický předák Arthur Ruppin navrhl jako řešení sporu, aby nespokojení členové komunity dostali na rok na zkušební lhůtu zodpovědnost za část pozemků patřících farmě, v lokalitě nazývané Um Džuni. Experiment se ukázal být úspěšný a předznamenal vznik kolektivních kibuců. Skupina po roce splnila plán a byla v následujícím roce vystřídána další skupinou zemědělských průkopníků z osady Chadera, která sem dorazila v říjnu 1910. Ta opět zaznamenala úspěch a po vypršení roční zkušební lhůty se rozhodla zůstat na pozemcích v Um Džuni trvale. Předákem těchto prvních stálých osadníků byl Josef Busel, který navrhl kromě společné práce i kolektivní vzdělávání dětí farmářů. Rok 1911 je tak faktickým datem založení Deganje.

Obrázek Obrázek
Vstupní areál do kibucu a další krásný traktorek na jeho vyzdobení.

Tato skupina, která zde založila trvalé civilní sídlo, se nazývala Matka skupin a šlo o Židy původem z Ruska, kteří sem dorazili v rámci Druhé Alia bet. Šlo o první kolektivně hospodařící židovskou vesnici typu kibuc. Ta se tehdy jmenovala Deganja. Teprve později pro odlišení od později vzniklé Deganja Bet získala oficiální název Deganja Alef.

Obrázek
Objekty kibucu v roce 1930

Zpočátku čelili osadníci malárii, útokům Arabů a nemocem, které postihly úrodu i dobytek. Během první světové války obyvatelé Deganje postihly represe tureckých úřadů v tehdejší Palestině. Deganja Alef praktikovala vždy jen limitovanou míru kolektivismu. Na rozdíl od mnoha jiných kibuců zde vždy děti byly vychovávány v rodinách a ne separátně. Kibuc zároveň vždy využíval i nájemní pracovní síly z řad nečlenů kibucu.

Obrázek
Datlovníková plantáž patřící kibucu

Během britského mandátu Palestina vesnice sloužila jako vzor pro zakládání mnohých zemědělských kibuců v tomto regionu. Roku 1920 takto jižně od Deganje vznikl nový kibuc Deganja Bet. Zároveň se Deganja Alef stala centrem židovských ozbrojených sil, zejména jednotek Palmach. Během prvních dnů války za nezávislost v roce 1948 kibuc napadla syrská armáda, ale obyvatelé dokázali syrský útok zastavit.

Obrázek Obrázek
Trosky syrského tanku zničeného obránci kibucu během války v roce 1948

18. května 1948 Syřané zaútočili na vesnice Bejt Zera a Ša'ar ha-Golan, jejichž obyvatelé museli uprchnout. Frontová linie se v tu chvíli posunula k hranicím Deganje. Obranu kibucu přitom zajišťovalo pouhých 70 lidí. Na syrské straně proti kibucu stálo 5 tanků. Obránci se uchýlili k vrhání Molotovových koktejlů a podařilo se jim zasáhnout první z tanků. Syrský útok se pak zastavil a útočníci se po dalších ztrátách stáhli. Tato klíčová bitva se odehrála 20. května 1948. Syrský tank, který tehdy obyvatelé Deganje zneškodnili, je dodnes vystaven v areálu kibucu. Viz obrázky výše.

Obrázek
Takto vypadaly objekty kibucu po boji se syrskou armádou v roce 1948

Roku 1949 měl kibuc 371 obyvatel a rozlohu katastrálního území 1,72 kilometru čtverečního.

Z kibucu Deganja Alef vzešlo několik významných osobností izraelských dějin jako Moše Dajan, Aharon David Gordon, pracoval tu Josef Trumpeldor. S tím posledním se seznámíte v reportáži z jiného dne. Moše Dajan byl jedním z prvních dětí narozených v tomto kibucu.

Obrázek
Osobnost v Izraeli velmi ctěná, Moše Dajan na malbě z roku 1948

Ekonomika kibucu je založena na zemědělství, službách a turistice. Roku 2005 prošel kibuc Deganja Alef privatizací, po které jsou jeho členové odměňováni individuálně, podle odvedené práce. V obci funguje předškolní péče o děti i základní škola. Dále je tu společná jídelna, obchod, veřejná knihovna, zubní ordinace.

Tím byl náš program na první den vyčerpaný. Sice jsme nebyli v Meggidu, které bylo v plánu, ale zase jsme viděli jiné lokality a bylo to velmi zajímavé. Ale v tuto dobu - bylo skoro šest večer, jsem už byl na nohách 30 hodin, k tomu cesta do Prahy, odbavení odlet do Tel Avivu, celý událostmi nabitý den, no síla. Moje paní už nemohla chodit a já měl pocit, že se mi nohy v kyčlích oddělí a půjdou si někam lehnout beze mě.

Vyrazili jsme do Tiberiasu. Zde jsme dorazili kolem 18 30 hodin. Nevím to přesně. Následovalo ubytování v pohodlných pokojích hotelu Astoria.

Obrázek
Vstup do hotelu Astoria

Já s mojí paní jsme spali v prvním patře a hlavně jsem se nemohl dočkat, až se zbavím bot, které jsem měl na nohách už 30 hodin. Když se stalo, bylo to o život. Bylo to jak u Škopků.

„To je smrad, že by jeden pad. Táto, ty ses zul“.

Mimo tuto chemickou bombu jsem zjistil, že oba palce mám otlačené do běla a malíček na levé noze mi ozařuje blikající puchýř. Takže hajdy do sprchy a do pantoflí. Výsledek se dostavil skoro okamžitě. Neskutečná úleva. Následovala večeře. Byla to kombinace samoobsluhy obsluhy a zjistil jsem, že se v Izraeli skutečně dobře a rádo vaří a jí. K tomu jsem se ochotně připojil.

I když už jsem v druhé půli dne byl tak nějak k užitku, v 20 00 jsem odpřednášel pro náš zájezd přednášku na téma naší pomoci Izraeli v roce 1948 až 1949. Bylo to skvělé, vedoucí zájezdu ledacos doplnil, lidé se ptali a já nabyl jistotu, že to bude dobrý týden. Byla to skupina prima lidí, mající společný zájem, a k tomu znalých chytrých. Prostě dobrá společnost. Více k ní řeknu v poslední reportáži.

Potom jsme sbalili saky a paky a šli spát. Takto vypadal náš první den v Izraeli. jakmile bude čas, napíšu reportáž z dalšího dne.

Váš Pátrač.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
pepacz
desátník
desátník
Příspěvky: 58
Registrován: 1/10/2007, 17:19
Bydliště: Praha

Re: Izrael na vlastní kůži - reportáž číslo jedna

Příspěvek od pepacz »

Gratuluji, přečetl jsem to na jeden zátah. Zase lituji že jsem se nemohl zúčastnit. Těším se na další díly. :up:
Život je krásnej, ale člověk musí být pořád trochu nalitej.
Uživatelský avatar
Sholva
podpraporčík
podpraporčík
Příspěvky: 268
Registrován: 22/8/2012, 20:07

Re: Izrael na vlastní kůži - reportáž číslo jedna

Příspěvek od Sholva »

Krásné počtení Pátrači. Velmi zajímavé a poutavé, pouze tiše závidím. A děkuji za zprostředkování svých zážitků...
"Každý šermíř na ho..., když nepřátel nerovno."
(A. Sapkowski)
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Izrael na vlastní kůži - reportáž číslo jedna

Příspěvek od Pátrač »

A kolegové, to byl jen první den. V dalších reportážích to budou třeba Golany, Masada a další a další věci. Jen je málo času. Formu nechám tuto. Prostě vždy něco z historie a vždy to o čem měl být ten zájezd a o čem také byl. A hodně dalších informací o životě v Izraeli. Ještě budete překvapeni co vše jsem v Izraeli objevil ajak neuvěřitelná je stopa Československa v této zemi a její novodobé historii.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Izrael na vlastní kůži - reportáž číslo jedna

Příspěvek od Pátrač »

Kolegové, přes e-mail mi došly od jednoho kolegy - účastníka našeho dálkového průzkumného výpadu do Izraele - fotografie pevnosti v Latrunu. Tak, jak mi došly, je vkládám, takže máte nejen převzatou fotografii, ale i časově nejčerstvější.
Obrázek Obrázek

Obrázek
Jinak mi došlo celé paré fotogarfií jednoho dalšího, pokud vyfotil něco zajímavého co já ne - mám svolení si vybrat.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Odpovědět

Zpět na „Blízký a střední východ“