Izrael na vlastní kůži - reportáž číslo dva

Arabsko-Izraelské války, Perský záliv...
Odpovědět
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Izrael na vlastní kůži - reportáž číslo dva

Příspěvek od Pátrač »

Obrázek
ZEMĚ VE VÁLCE A NÁROD VE ZBRANI,
aneb
STÁT IZRAEL NA VLASTNÍ KŮŽI.


Reportáž z cesty po Izraeli v rámci tematického zájezdu zaměřeného na vojenskou historii této malé země.
ÚVOD
Kolegové i náhodní čtenáři, podařilo se mi dopsat reportáž z druhého dne cesty našeho zájezdu po nejen vojenských dějinách Izraele. Takže se na to podívejte a třeba se něco zajímavého dozvíte a třeba se za nějakou dobu, až se tento zájezd bude opakovat, přidáte. Tento den to stálo za to a podle očekávání to bylo nabyto událostmi a dojmy.

DEN DRUHÝ

Jak jsem uvedl, první noc a tři další, jsme spali v hotelu Astoria ve městě Tiberias. Takže pár slov o tomto městě a jeho dějinách. Město bylo pojmenováno na počest římského císaře Tiberia. Samo jméno Tiberias se do latiny přeneslo z řečtiny a po jeho adaptaci na semitské jazyky si uchovalo ženský rod.
Leží v Dolní Galileji v nadmořské výšce 200 metrů pod úrovní moře, v příkopové propadlině u břehů Galilejského jezera. To je samo o sobě dost hustý - úplně jinak se zde dýchá a dokonce i denní světlo vypadá nějak jinak. Břehy jezera zde prudce stoupají na hřbet zlomové vyvýšeniny, která se severojižním směrem táhne v délce cca 10 kilometrů. V blízkosti města ji tvoří vrch Tel Ma'on, který už má ale asi 250 m nad mořem. Právě tento protáhlý kopec je nyní intenzivně pokrýván zástavbou a tak se může stát,že pokud bydlíte dole u moře a jdete ke kámošovi na druhém konci města, může se stát, že na pěti kilometrech budete muset překonat výškový rozdíl kolem 400 metrů. To může být stav podporující zdraví.

Bylo vybudováno kolem roku 20 králem Herodem Antipou, synem Heroda Velikého, na místě zničené vesnice Rakkat, a stalo se hlavním městem jeho království v Galilei. Za Herodových časů se Židé odmítli v těchto místech usadit, protože přítomnost zdejších starých hřbitovů byla považována za nečistou. Nicméně král s nikým nediskutoval a rozkázal město osídlit a to za pomoci násilí. Židovský soud Sanhedrin se do Tiberiady nakonec přestěhoval také.
Dvě historické fotografie:

Obrázek Obrázek

Na první z nich je podoba přístavu v Tiberias na počátku 20. století. Na druhé potom je fotografie z roku 1862, ukazující pozůstatky starověké Tiberias.

Velký Sanhedrin byl nejvyšší soud starověkého Izraele. Skládal se ze 71 členů, konkrétně ze 69 starších nebo soudců, předsedy a místopředsedy. Během období druhého Chrámu se Velký Sanhedrin scházel v chrámové komnatě v Jeruzalémě. Zasedal každý den s výjimkou šabatu a svátků. Kromě soudní funkce měl Velký Sanhedrin rovněž funkce blížící se dnešním zákonodárným sborům:
- vydával zákony,
- dohlížel a potvrzoval krále,
- rozhodoval spory mezi židovskými kmeny,
- soudil falešné proroky
- rozhodoval o veleknězi.

Dále existoval tzv. Malý Sanhedrin, jenž měl 23 členů. Ten měl pravomoc odsuzovat k hrdelním trestům.

Poslední závazné rozhodnutí Sanhedrinu je z roku 358, kdy byl přijat židovský kalendář. Sanhedrin byl rozpuštěn v roce 425 občanského letopočtu po smrti rabína Gamliela IV, a to v důsledku neustálé perzekuce ze strany císařské Římské říše.Po vyhnání všech Židů z Jeruzaléma v roce 135 se Tiberias a město Seforis staly novými centry židovské kultury. Počátky Mišny, která se později vyvinula v Jeruzalémský Talmud, mohly proto být sepsány zde.

V roce 613 zdejší židovští vzbouřenci proti byzantskému císaři Herakleiovi začali pomáhat jeho perským nepřátelům. Bohužel během byzantské a arabské nadvlády význam města poklesl a to i vlivem opakovaných válek a přírodních katastrof. I přes fyzický úpadek města, tři století komunita zdejších masoretských učenců vzkvétala. Tito učenci vytvořili systematickou písemnou podobu vokalizace antické hebrejštiny, která je v judaismu dodnes používána. Vrchol masoretská komunita zažila s příchodem Árona ben Moše ben Ašera, který vybrousil vokalizaci hebrejského textu, dnes známou jako tiberiadský systém.

Během křížových výprav se Tiberias stala centrem Galilejského knížectví, vazalského panství v Jeruzalémském království. Oblast se někdy také nazývala Tiberiadské knížectví nebo Tiberiad. Sultán Saladin město oblehl během své invaze do jeruzalémského království v roce 1187 a dne 4. července porazil křižáky v bitvě u Hattínu, když se pokoušeli město od Saladina osvobodit. V té době byla původní oblast města opuštěna a obyvatelé se přesunuli na jeho severní stranu, tam, kde je dnešní centrum města.

Obrázek Obrázek
Vyobrazení posledního odporu křižáků při bitvě u Hattínu a bojiště u Hattinu v dnešní době.

Dlouho zde bylo z pohledu židovské populace skoro mrtvo. Ale v roce 1558 si Gracia Mendes Nasi, bohatá židovská bankéřka z rodu aragonsko-portugalských nucených, pronajala od tureckého sultána Sulejmana I. prostor Tiberiady. Nechala rekonstruovat městské hradby, vybudovala židovskou vysokou školu a podporovala evropské Židy, prchající před inkvizicí, v usazování právě zde. Další období rozkvětu nastalo pro město za sto let, kdy byl mezitím znovu zničený Tiberias osídlen chasidskými Židy.

Během 18. a 19. století město zažilo příliv rabínů, kteří z Tiberiady vytvořili centrum židovského náboženství. Tiberiada se stala jedním ze čtyř svatých měst, společně s Jeruzalémem, Hebronem a Safedem. V roce 1837 bylo ale město silně poškozeno zemětřesením.

Obrázek

Fotogarfie dnešního Tiberias. Je to krásné město, které pokud není šabat, pulsuje životem. Pokud je šabat, je to jak mrtvé město někde na americkém Západě.

V roce 1936, na počátku arabského povstání v Palestině, bylo město dějištěm násilností, při kterých bylo Araby zabito několik Židů. Během války za nezávislost v roce 1948 bylo město ovládnuto izraelskými silami a arabská populace byla vysídlena. Dnes je Tiberias městem židovským. Tolik tedy k našemu městu, velmi hezkému a jestli bude možno, rád se do něj vrátím.

Výpad na Golany.

Po velmi dobré a upřímně řečeno i hutné snídani, byl jsem hladový jak toulavý pes, jsme se "napáskovali" do autobusu a vyrazili na Golany. Hodně jsem si od toho sliboval, ale jak uvidíte, počasí nám tento den nepřálo.

Cesta to byla zajímavá a pan Haslinger nám vyprávěl spoustu zajímavých věcí, o tom kudy jedeme a o Drúzech. Na Golanách totiž mimo příslušníky náboženské menšiny Drúzů bydlí minimum lidí. Velká část Golan, které Izrael získal v době Šestidenní války, musela být uhájena v říjnu 1973 proti neuvěřitelné přesile spojených sil syrské, jordánské, marocké, irácké, a saudskoarabské armády a ještě navíc i palestinských Arafatových vojáků.
V rámci operací Šestidenní války se na Golanách bojovalo celkově tři dny.

Pátý den, tedy 9. června ráno, byl vydán rozkaz k útoku na Golanské výšiny. Započala složitá a velmi nákladná operace.

Šestý den, 10. června přes velké ztráty, ovládl Izrael Golanské výšiny a byla obsazena Kunejtra, nejdůležitější město tohoto prostoru. Izraeli se otevřela volná cesta směrem na Damašek.

Nakonec 12. června
obsadil izraelský výsadek opuštěnou syrskou pevnost na hoře Hermon.

Nastalo období relativního klidu, probíhala takzvaná vyčerpávací válka a schylovalo se k největšímu vystoupení arabských armád v jejich novodobých dějinách.
Obrázek
Dnešní panoramatický pohled na Údolí slz.

Následuje velmi dobrá mapa.
Obrázek

Je na ní vyobrazení situace a základní prostory rozmístění obou protivníků před zahájením války. To, čemu měli izraelští vojáci čelit, i dnes bere dech.
Ve 14 hodin, 10. dne měsíce Tišri roku 5734, tedy 6. října 1973, byl egyptskou armádou zahájen útok na tzv. Bar-Levovu linii, kterou mělo bránit pouhých 600 vojáků. Dále v hloubi Sinaje byla rozmístěna jedna izraelská tanková divize. Ve stejnou dobu na Golanách udeřilo na postavení dvou tankových brigád, a to brigády Barak a 7. tankové brigády, syrské dělostřelectvo a na demarkační čáru byl zahájen razantní útok tří pěších divizí, dvou tankových divizí a dalších tankových a mechanizovaných sil. Na postavení dvou brigád se obořilo v první vlně 980 tanků. Jako první padlo pozorovací a naslouchací postavení na hoře Hermon, „oči a uši“ Izraele.

Obrázek
Zde je mapa s vyobrazením plánu syrského útoku.

Byl to ambiciozní plán, ale postrádal nějaké operační finesy. Vzhledem k tomu, jak pásmo útoku vypadalo, ani na ně nebyl prostor. Pro nějaké vychytávky byl prostor od stupně prapor dolů, ale bohužel syrští tankoví velitelé zdaleka nebyli na úrovni svých izrelských protivníků.
Na jihu, kde byly terénní podmínky pro útočníky poněkud příznivější, byla obrana brigády „Barak“ a okolní pěchoty zničena, pěchota po velkých ztrátách zahájila panický ústup a syrské tanky se přiblížily ke Galilejskému jezeru. Padl i opevněný tábor brigády v Nafehu a dále na jih se na jihu Golan Syřané dostali až k řece Jarmuk.

U Hermonitu zahájila svůj největší boj 7. tanková brigáda a byla redukována na prapor. Do dějin Státu Izrael, a do učebnic válečných škol na celém světě, ale vstoupil neuvěřitelný boj 77. tankového praporu 7. tankové brigády pod velením svého velitele Avigdora Kahalaniho. Začala bitva o Údolí slz.

Obrázek
Avigdor Kahalani po skončení bitvy. Izraelský válečný hrdina, mimořádně statečný muž a voják oddaný své zemi.

Když bitva skončila, byl to hřbitov syrských nadějí, ale pomník statečnosti a obětavosti syrských a dalších arabských vojáků. Izraelci vyhráli za cenu ztrát, které by byly dlouhodobě pro zemi zničující. Z celé 7. tankové brigády zůstalo po třech dnech bitvy pouhých 7 tanků. Statečná brigáda Barak byla zničena, ale podařilo se z ní opravit dokonce 13 tanků. Tyto pod velením podplukovníka Ben Jossiho vyrazily na pomoc Kahalaniho tankistům a pomohly jim přežít a nakonec zvítězit.

Obrázek
Vytvořené dioráma tankového souboje izraelského tanku Centurion, v IDF zvaný Šot - Bič a jeho protivník ze syrské republikánské gardy tank sovětského původu T-62.

My jsme v dopoledních hodinách dorazili na Har Chermonit, což je hora sopečného původu o nadmořské výšce 1211 metrů na Golanských výšinách, na syrském území od roku 1967 obsazeným Izraelem. Jde o druhý nejvyšší bod Golanských výšin, pokud nepočítáme horu Hermon. Nachází se v severovýchodní části Golanských výšin, 23 kilometrů severovýchodně od města Kacrin a 9 kilometrů jižně od města Madždal Šams, cca 3 kilometry od linie izraelské kontroly. Na severozápadním úbočí hory se rozkládá drúzské město Buk'ata. Západně odtud stojí vesnice El Rom.

Obrázek
Zde je fotografie celého masivu Har Chermonitu, který kontroluje celé Údolí slz.

Jestli správně chápu mapu, tak tato hora tvořila z pohledu izraelských vojáků levé křídlo obrany, která měla zajistit prostor nazývaný dnes právě Údolí slz. Její pravé křídlo tvořila jiná hora a to hora Bental.

Odtud mělo být vidět celé Údolí slz. Je zde památník této divoké bitvy, pietní místo a zachované části stálého opevnění. Bohužel počasí bylo jednoznačně proti nám. Takže pár fotografií zde dále uvedených bylo pořízeno v krajně nepříznivých podmínkách. Počasí se na nich hodně podepsalo a podepsalo se i na mě. Nachladil jsem se. I když mě to později trochu přešlo, až do konce zájezdu jsem byl trochu oslabený a moji paní stejným způsobem poznamenala klimatizace z autobusu.

Obrázek
Údolí slz 4 roky po válce - tanková technika ještě nebyla odtažena. Lehké OT, BVP a dopravní technika byly už odstraněny.

Obrázek Obrázek
Zde jsou dvě fotografie památníku 77. tankového praporu 7. tankové brigády. První je zbytek pancíře se jmény padlých vojáků praporu. Na druhé je potom další část památníku, kde jsou vztyčeny hlavně tankových kanónů zničených izraelských tanků. U jejich patek leží pozorovací věžička Centurionu, symbol oběti velitelů tanků, kteří utrpěli největší ztráty, díky svému zvyku řídit boj vysunuti z věží svých strojů. Jejich ztráty byly zničující.

Obrázek Obrázek

A zde jsou zatím poslední fotografie z Golan, od Údolí slz. První je fotografie aktivního nového pole a na druhé potom je pozůstatek stálého opevnění v prostoru bojové linie.

Jelikož jsme byli zájezd po vojenské historii Izraele, došlo potom v autobuse k dohodě, že se na Golany ještě vrátíme a zkusíme štěstí s počasím. No a my jsme se následně "napáskovali" do autobusu a pořádně mokří, promrzlí a vyfučení větrem, jsme vyrazili na horu Bental.

Na horu Bental jsme jeli z několika důvodů. Mělo zde být k vidění sofistikované opevnění z doby války na Jom Kippur, měli jsme se občerstvit, tedy prohřát v místní restauraci čajem, a kdo mohl i nějakým tím panákem, a mělo zde být k vidění město duchů Golan, Kunejtra.

Kunejtra je z velké části zničené a opuštěné hlavní město provincie Kunejtra v jihozápadní Sýrii. Nachází se ve vysoce položeném údolí na Golanských výšinách v nadmořské výšce 1010 m n. m. Město bylo založeno za dob Osmanské říše jako stanice karavanové stezky vedoucí do Damašku a následně se stalo posádkovým městem s 20 tisíci obyvateli, ležící strategicky poblíž hranic příměří s Izraelem.

Dne 10. června 1967 se v poslední den šestidenní války Kunejtra dostala pod izraelskou kontrolu. Před touto válkou zde žilo 150 tisíc obyvatel. Během jomkipurské války v roce 1973 Sýrie na krátkou dobu město dobyla zpět, ale během následné protiofenzivy se Kunejtra dostala zpět do izraelských rukou. Před izraelským stažením v červnu 1974 bylo město takřka kompletně zničeno. V současnosti leží v demilitarizované zóně mezi Sýrií a Izraelem, střežené Pozorovatelskou misí OSN pro uvolňování napětí (UNDOF), nedaleko de facto hranic mezi oběma státy. Ve městě žije několik rodin. Sýrie město po navrácení odmítla opravit a aktivně odrazovala své obyvatele, aby se v oblasti usazovali. Izrael byl za zničení města silně kritizován Organizací spojených národů. Izrael naopak kritizoval Sýrii za to, že město neobnovila.

Obrázek
Zde je jedna z nejznámějších fotografií Kunejtry po obsazení izraelskou armádou

V šestidenní válce mezi Izraelem a Sýrií byla Kunejtra poslední den bojů 10. června 1967 bez jediného výstřelu obsazena izraelskou armádou. Stalo se to takto:
Syrské rádio ráno v 8.45 chybně informovalo vojsko bránící město, že izraelská armáda rychle postupuje z Golan a je již před branami města. Tato zpráva vyvolala naprosté zděšení mezi syrskými vojáky, kteří se okamžitě dali na chaotický ústup po hlavní silnici spojující Golany s Damaškem. Až šest hodin poté vstoupila izraelská armáda bez boje do opuštěného města, kde našla veškerou syrskou vojenskou techniku včetně tanků. Klid zbraní na obou stranách byl dojednán ještě ten den odpoledne s tím, že Kunejtru si přivlastnila izraelská strana. Ještě tentýž měsíc navštívil město zvláštní vyslanec Organizace spojených národů Nils-Goran Gussing, který informoval o devastaci města, o vyrabování a spálení všech obchodů, obytných domů, kostela a mešity. Po této zprávě Izrael zamezil vydávání dalších povolení k přístupu na jím okupované území.

Izraelská strana popřela, že by měla jakýkoli podíl na zničení Kunejtry a svedla vinu na syrskou armádu, která měla město údajně vyrabovat při ústupu. Izraelské obvinění se však nepotvrdilo a stín viny padl na jejich stranu.

Obrázek Obrázek

Bohužel počasí ani zde nebylo na naší straně, a tak jsme Kunejtru neviděli. Dohlednost byla asi tak 70 metrů. Ale i tak to stálo za to. Uvidíte v další kapitole.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Izrael na vlastní kůži - reportáž číslo dva

Příspěvek od Pátrač »

Pokračování - hora Bental, památník Khativat ha-Golan a most Jákobových dcer.

Po neúspěšné návštěvě Údolí slz jsme vyrazili na náš další cíl a to Horu Bental. Takže zase trochu zeměpisu.

Har Bental
či jen Bental je hora sopečného původu o nadmořské výšce 1171 metrů na Golanských výšinách, na syrském území od roku 1967 obsazeným Izraelem. Nachází se v severovýchodní části Golanských výšin, 17 kilometrů severovýchodně od města Kacrin a 15 kilometrů jižně od města Madždal Šams, cca 3 kilometry od linie izraelské kontroly.

Har Bental vytvoří spolu se sousední horou Har Avital jednotný geologický celek. Jde o dva izolované vrcholy, které vystupující cca 200 metrů nad okolní náhorní planinu. Na severozápadním úpatí hory leží vesnice Merom Golan situovaná na nánosech původního lávového proudu. Har Bental je turisticky využíván. Na vrcholku je návštěvnické centrum a kavárna Kofi Annan. Turistické centrum spravuje obec Merom Golan. Na tuto horu zamířila kola našeho autobusu.
Na jižním úpatí hory leží vesnice Ejn Zivan. Har Avital má podobu podkovovitého hřbetu o rozměrech 2,5 x 1,8 kilometru, který obepíná rozsáhlý bývalý kráter.

Obrázek Obrázek
Fotografie hory Bental v levém snímku a jejího dvojčete hory Avital ve snímku druhém.

Na vrcholku se nachází muslimská svatyně Šejch Abu Nida. Část svahů hory Har Avital pokrývá lesní porost, který je posledním zbytkem souvislých lesů, jež ve starověku pokrývaly Golanské výšiny. Z vrcholu obou hor se nabízí kruhový výhled na celý region Golanských výšin. Východním směrem je vidět hluboko do syrského vnitrozemí. Na Bentalu byl do roku 1967 syrský vojenský opěrný bod, pak zde měla pozorovací stanici a silný opevněný bod izraelská armáda.
Autobus nás přivezl na koncové parkoviště a poté šupky dupky do mlhy, větru a občasného deště. Moje paní to vzdala, bylo jí zima a mlha jasně dávala na vědomí, že vidět nebude skoro nic. Domluvili jsme se, že pokud tam bude něco, co by stálo za to vidět, vrátím se pro ni.

Na opěrný bod to nebylo daleko a cesta šla do mírného stoupání. Jako první bylo po cestě předsunuté opevnění.

Obrázek Obrázek
První snímek ukazuje v mlze viditelnou masu předsunutého opevnění a je to slušný kus. Výzbroj zde už žádná není a je jen tušitelné, jakými zbraněmi posádka disponovala. Druhý snímek potom ukazuje chráněný vstup do nitra pevnůstky.

Dále po cestě se nachází restaurace. Je to hezký objekt, byl plný lidí a s námi jich hodně přibylo.

Obrázek

Zde je její fotografie, je přejatá, z důvodu počasí se mi nepodařilo vlastní pořídit. Tedy ne takovou, aby měla výpovědní hodnotu.

Já ji minul a pokračoval jsem dál na opěrný bod a po cestě jsem si vyfotil tento rozcestník:

Obrázek

Za rozcestníkem už je zachované samotné opevnění s pozorovatelnou. Je to kombinace betonových a ocelových prefabrikátů, skládaného kamení zpevněného ocelovou sítí a kamenných valů. Zákopy jsou na plný profil a jsou v nich střeliště pušek i kulometů.

Obrázek Obrázek

Zde je ukázka zákopu a ukázka kulometného hnízda se zachovanou lafetací.

Obrázek Obrázek

Celý opěrný bod má velkou balistickou odolnost. Posádka v době dělostřeleckého útoku mohla sestoupit do podzemních částí, dnes nepřístupných. V době války na Jom Kipur se ukázalo v plné nahotě, že to bylo dobré konstrukční řešení. Obrázky ukazují tyto vstupy.

Obrázek

Tento obrázek potom ukazuje "nejčučavější" kus fortifikace tohoto opěrném bodu a to je pancéřová věžička pozorovatelny. Za války v říjnu 1973 byl bod podroben těžké dělostřelecké přípravě, ale nestal se terčem útoku pozemních sil.

Obrázek

V této fázi jsem ukončil prohlídku a vyrazil pro svoji paní. Přestalo pršet, a chtěl jsem, abychom se ohřáli v restauraci a dali si teplý čaj nebo kávu. Když jsme spolu šli nahoru, neodolal jsem a pořídil jsem hodně fotografií unikátních soch.

Obrázek Obrázek

Zde je to těžkej rocker a vedle pravěký ještěr

Obrázek Obrázek

A zde je to žabák cestovatel a na druhém snímku je to pěkný drak.

Pár slov k tomu jak sochy vznikají. Všude kolem se urputně bojovalo. A v některé blízké vesnici bydlí sochař, který tato bojiště prochází a sbírá zbytky po zničené bojové a jiné technice bez rozdílu původu. A z těchto zbytků potom sestavuje tyto sochy. Nejde sice o biblické překování mečů v pluhy, ale uznejte, že ty sochy do sebe něco mají.

Poslední fotka z hory Bental je osobnější.

Obrázek

Na ní jsem já, Pátrač, izraelský voják a jeden chlapík z našeho zájezdu, Edson, tedy pro nás Edy. Moc fajn člověk. Jinak pokud se někdy do Izraele podíváte, zjistíte jednu věc. Většina vojáků, které potkáte, chodí kompletně ozbrojena. I zde, v kavárně či spíše restauraci, ten chlapec měl přes rameno samopal, u pasu pistoli a byl trvale pozorný a bdělý. Druhá věc je, že tito vojáci nikdy neodmítají fotografování. A pokud by i ano, stačí mu říci, že jste z České republiky, a okamžitě se mu obličej rozzáří "jak stovka žárovka" a udělá pro vás cokoliv.

Po vypití horkého čaje a velmi dobré kávy - ne tak vražedné jako den předtím v Jaffě - jsme opět vyrazili dál.

Zastávka u vojenského tábora v Nafehu.

Tento důležitý vojenský bod byl na Golanách zřízen po roce 1967. Měl za úkol řídit vedení vyčerpávací války proti Sýriia a Libanonu a řídit bojové operace v případě vypuknutí ostré války. Následně řídí bojové a zpravodajské operace proti Hizballahu a to až do dnešní doby. Monitoruje dění v Libanonu a Sýrii.
V roce 1973 zde bylo Severní velitelství pod velením brigádního generála Rafaela-Raful - Eitana. Současně zde bylo velitelství a polní tábor 7. tankové brigády. V době zahájení války zde právě probíhala porada a velitelé brigád a praporů vyrazili ke svým jednotkám. Tyto nastupovaly do války pod velením jejich zástupců, pod leteckými nálety.

Zde jsou fotografie velitele Severního velitelství v Nafehu Rafaela-Rafi- Eitana a jeho podřízeného velitele 7. tankové brigády Avigdora Ben Gala. Doplnil jsem to fotografií velitele brigády Golani plukovníka Amira Droriho. Fotografii jejich kolegy plukovníka Jicchaka Ben Šohana jsem nenašel - a je to škoda, padl pár hodin po začátku války a spolu s ním postupně padla v boji většina jeho štábu a většina důstojníků brigády.
Obrázek
Zde je tedy brigádní generál Rafael - Rafi - Eitan
Obrázek Obrázek
A zde dva z jeho velitelů, plukovník Avigdor Ben Gal, velitel 7. tankové brigády a plukovník Amir Drori, velitel brigády Golani.

Do tábora v Nafehu není možný přístup. Zde zveřejněné fotografie byly pořízeny jen ze silnice při zastávce a tedy z nich není moc co vidět. Je to škoda, ale Izrael je ve válce a svá tajemství si pečlivě chrání.

Obrázek Obrázek

První dvě fotografie

Obrázek Obrázek

Druhé dvě fotografie

Tábor v Nafehu dobyla 1. tanková divize syrské armády kolem 14 hodiny 7. října, tedy 24 hodin po zahájení války. Byl zavalen syrskými tanky a zbytek obránců musel ustoupit. Jen hodinu před tím, necelých 200 metrů od tohoto prostoru, padl velitel brigády Barak, Ben Šohan, který se sem stahoval za účelem organizace protiútoku. Spolu s ním padl i jeho operační důstojník, major Katzin.

Tábor byl Syřany ovládán jen několik hodin. Byly odsud vytlačeny tanky 679. založní tankové brigády. Zde zničil další tank i legendární tankový velitel poručík Cvika "Cvi" Greengold.K tomu se vrátím v reportáži z třetího dne.

Obrázek

Zde je letecký snímek vojenského zařízení v Nafehu. Není v tom žádné kouzlo, jen se mi ho podařilo přesně lokalizovat na mapách Google.

Od Nafehu jsme pokračovali směrem k dalšímu našemu cíli. Tím cílem byl památník izraelským vojákům na místě, kde se syrské útočné formace dostaly nejdále. Cílem všech útočných formací bylo prorazit k řece Jordán a obsadit na ní ležící důležité mosty. Od jihu na sever to byl Arikův most a severněji ležící most Benot Ja´akob, tedy most Jákobových dcer.

Nejdále se jim podařilo dostat právě tudy, kudy dnes vede silnice číslo 9. Nejdříve se jim podařilo po krutých bojích obsadit prostor Nafehu, to už víme. Následně se jejich průzkumným jednotkám podařilo proniknout do celnice na staré syrské hranici. Ale to bylo vše. Fotografie jejích objektů následuje.

Následuje něco málo o dalším bodu na naší cestě po vojenské historii Státu Izrael. Byl to Khativat ha-Golan. Je zajímavé, že kolem něj v době války na Jom Kippur projížděly tanky záložní 240. tankové divize zvané Ugda Laner, které velel brigádní generál Dan Laner. Tudy projely i tanky 679. tankové brigády, která vybojovala zpět pro Izrael syrskými tankisty dobitý Nafeh. Tedy tudy projela část jejích sil, další se na Golany valily přes Arikův most.

Památník je věnován tankovým, a nejen jim, silám, které dobyly na Sýrii Golany ve dnech Šestidenní války. Tato válka byla pro izraelskou armádu náročná a byla také draze zaplacena. Ale v době útoku na Golany celá armáda jela na vlně neporazitelné euforie, jejich kolegové už byli u Suezského průplavu a dobyli Jeruzalém. Zde bylo potřeba jen dokončit práci a vytvořit pro Stát Izrael co nejlepší podmínky pro bezpečnost severní části země.

Samotný památník byl vybudován symbolicky na pozůstatcích syrského stálého opevnění, které bylo potřeba v průběhu Šestidenní války dobít. Takže napřed se podíváme na pár obrázků tohoto opevnění.

Obrázek Obrázek

První dva obrázky netřeba komentovat, mluví samo za sebe.

Obrázek Obrázek

Druhé dva ve výpovědi pokračují.

Obrázek Obrázek

A poslední dva ukazují další pevnůstku a zachovaný syrský zákop z roku 1967.

Obrázek Obrázek

Tyto dvě fotografie jsem převzal od jednoho z kolegů ze zájezdu, já obdobné nemám. Když se podíváte na levý horní roh fotografie se zákopem, uvidíte cestu vedoucí k mostu Jákobových dcer, našeho dalšího cíle.

Fotografie památníku, jeho centrální pilíř obklopený protitankovými ježky a pamětní tabule se jmény padlých. Jako v Latrunu i zde nesmí být ani jeden padlý voják zapomenut.

Obrázek Obrázek

Zde je pamětní katafalk, pokrytý kameny, které sem přináší pozůstalí i lidé, aby vzdali poctu. Celkový pohled na pietní místo památníku.

Obrázek

Pohled na akropoli památníku.

Obrázek

Z tohoto směru přijely tanky 679. tankové brigády od 240. záložní tankové brigády generála Dana Lanera. K mostu Jákobových dcer je to jen pár kilometrů. Bylo to zajímavé místo.

No a po nasednutí do autobusu jsme vyrazili na předposlední pamětní místo druhého dne zájezdu. Byl to slavný most Benot Ja´akob, most Jákobových dcer.

Až ho na obrázcích uvidíte, budete překvapeni jeho všedností. Ale jeho historie dává na vědomí, že jde o strategický most na silnici 91 přes řeku Jordán. Leží poblíž posledního skoro dostavěného křižáckého hradu Jakobův brod, který dobyl a kompletně zničil Saladin v roce 1157.

Takže napřed něco k tomu hradu.

Chastelet čili Malá pevnost“ nebo Chastelet du Gué de Jacob „Malá pevnost na Jákobově brodu“, byla křižácká pevnost u řeky Jordánu.
Nachází se asi 15 km severně od Galilejského jezera, na pravém břehu Jordánu, asi 500 metrů jižně od Mostu Jákobových dcer, v nadmořské výšce 80 metrů nad mořem. Pojmenování souvisí s křesťanskou tradicí, že zde praotec Jákob přebrodil Jordán před svým setkáním s bratrem Ezauem. Podle muslimské tradice se tu dozvěděl Jákob o domnělé smrti Josefa.

Obrázek Obrázek
Zde pohled na hradní pahorek a na druhém obrázku jsou pozůstatky hradu Chastelet a někdy zvaného Jákobův brod.

Pevnost stála na místě telu, osídleného od rané doby bronzové až do rané doby arabské. Byl zde brod hlavní obchodní a vojenské cesty z Egypta do Mezopotámie. Římané tu postavili kamenný most, jehož zbytky jsou dodnes patrné.

V roce 1178 požádali Templáři krále Balduina IV., aby na tomto strategickém místě dal postavit pevnost. Ten se zprvu zdráhal, neboť podle smlouvy se Saladinem měl být brod přístupný oběma stranám. Ale nakonec sem v říjnu 1178 přijel se svou armádou a začal pevnost stavět. Saladin mu nabídl nejdříve 60 tisíc zlatých dinárů a potom dokonce 100 tisíc, aby se stavbou přestal. Balduin však nepochopitelně odmítl. Což bylo hloupé. V dubnu 1179 byla vnitřní pevnost dokončena, ale vnější opevnění nebylo zatím vůbec vystaveno. Koncem srpna nedokončenou pevnost Saladin oblehl, protože mu bylo jasné, že plně dokončená pevnost by byla pravděpodobně nad jeho síly. V průběhu dobývání dal stavět tunel k hlavní věži, která se následně zřítila, když ji zachvátil požár od lampy. Saladin tehdy nabízel každému vojáku dinár za vědro vody donesené do štoly, aby zachránil její výdřevu - přístup do štoly byl pod silnou palbou lukostřelců. 30. srpna 1179 byla pevnost dobyta. 800 křesťanů padlo nebo bylo zabito. Dochované prameny hovoří o tom, že přeživší měli možnost volby - vzdát se nebo zemřít. 700 křesťanů bylo zajato a tisíc muslimských zajatců, zde vězněných, osvobozeno. Pevnost nechal Saladin zbořit, cisterny zasypat, aby se křižáci zde neměli čas rychle znovu opevnit či se pokusit pevnost obnovit.

Nedávno jsem ale viděl dokument, který tvrdil, že to bylo jinak. Do vykopaného podkopu nechal Saladin nahnat asi 150 prasat - nečistých zvířat a poté štolu podpálil. Hořící zvířata vyvolala takovou teplotu, že skalní podloží neuneslo tíhu hradeb a došlo k jejich propadu a tím byl hrad ztracen.
Stejný dokument dále pravil, že křížoví vojáci dostali možnost konvertovat a když odmítli, byli přímo v troskách hradu popraveni stětím. Poté na jejich těla byla stržena hradba. Poslední vykopávky Tel avivské univerzity objevily pod troskami obrovské osárium, ale chybí lebky. Takže asi to bude pravda.

Obrázek Obrázek

Zde je pohled na pozůstatky hradní cisterny a pohled na řeku Jordán z hradního vršku. Tolik k hradu jako takovému, my jsme tam osobně nebyli, ale bez této informace by nevynikla strategická hodnota mostu.

Kdo vystavěl tento most a přesně kdy v novověku, to nevím, ale vypadal v době historicky uchopitelné takto.

Obrázek Obrázek

První obrázek ukazuje vzhled mostu v roce 1912 a druhý potom ukazuje jeho vzhled v roce 1930 na německy popsané pohlednici.

Na " Noc mostů "mezi 16. a 17. června 1946 byl most zničen Haganou a následně britskou mandátovou správou opraven.

Noc mostů nebo také Operace Markolet byla vojenská akce provedená v mandátní Palestině na jaře 1946 židovskými jednotkami Palmach.
Operace měla za cíl zničit 11 silničních a železničních mostů, které spojovaly mandátní Palestinu s okolními zeměmi. Tím měly být podkopány zásobovací trasy britské armády, která se po roce 1945 dostávala do konfliktu s palestinskými Židy. Akce proběhla v noci z 16. na 17. června 1946. Jednotkám Palmach se podařilo poškodit 10 mostů. Pouze v jednom případě došlo k ozbrojené konfrontaci s Brity, a to na mostě přes vodní tok Nachal Kaziv nedaleko dnešního národního parku Achziv, severně od města Naharija. U Achzivu zemřelo 14 členů jednotek Palmach a most se zničit nepodařilo. Padl zde i Jechi'am Weitz, syn sionistického předáka Josefa Weitze.

Zničen byl například železniční most přes řeku Jarmuk nedaleko Chamat Gader, který spojoval Palestinu se Sýrií nebo most Bnot Ja'akov vedoucí z údolí řeky Jordán na Golanské výšiny. Komandům se podařilo poškodit i Allenbyho most u Jericha.
Obrázek
Zničený železniční most přes řeku Jarmuk

18. června 1946 akce židovského protibritského odboje pokračovaly útokem jednotek Lechi na železniční stanici v Haifě a únosem pěti britských důstojníků. Britské úřady pak 29. června 1946 provedly masivní razii, zatýkání a internaci špiček židovské komunity v Palestině známou jako Černá sobota. O této události jsem psal v první reportáži.

Syřané most obsadili 11. června 1948, ale později se stáhli v důsledku dohod o příměří z r. 1949. Po válce byl most ve střední demilitarizované zóně zřízené na základě dohody o příměří. Během Šestidenní války izraelská výsadková brigáda obsadila oblast a ženijní jednotky zde postavily dva mosty typu Bailey. Za války Jom Kippur se syrské síly přiblížily blízko mostům, ale nedokázaly k němu prorazit.

Do roku 2007 byly oba dva Bailey mosty stále v provozu. Jeden pro provoz od východu na západ a druhý na opačném směru. V roce 2007 však byl dokončen moderní betonový most a jeden Bailey byl demontován. Druhý zůstává beze změn pro použití v mimořádných situacích.

Obrázek

Letecký pohled na situaci obou mostů, vlevo je dochovaný Bailey a vpravo je most z roku 2007. Most typu Bailey je nádherná ukázka ženijního vybavení, které Izrael získal ve Velké Británii. Takže pár mých fotografií:

Obrázek Obrázek

Celkový pohled na Baileyho most dnes a na druhé fotografii je pohled na detail konstrukce mostu.

Obrázek Obrázek

Baileyho most a já a na druhém snímku potom důkaz původu mostu, nápis BRITISH STEEL.

A most v současnosti. Je to obyčejný most, ničím zvláštním nezaujme, ale pokud o něm víte vše, co jsem sem uvedl, je to najednou taková jakási celebrita mezi mosty. Je to skutečně strategické místo.

Pokud by někdo chtěl vědět něco více o těchto mostech a jejich obdobě v České republice, zde je to nejlepší co znám:

http://davar.cz/badatelna/xref/kom_mosty_bailey.htm

Obrázek Obrázek

Dvě fotografie řeky Jordán a mostu Jákobových dcer z roku 2007.

Na mostě jsme strávili asi hodinu a půl a byla to prima zastávka a čekala nás cesta na poslední destinaci druhého dne, archeologickou nádheru na břehu Galilejského moře. Ale než nastoupíme do autobusu a odjedeme, dvě fotografie přírodní krásy této části Izraele.

Obrázek Obrázek

Kvetoucí strom se mi moc líbil, byla místa, kdy to byla žlutá stromová pole a potom krásné bodláky - Ostropestřec mariánský, velice léčivá rostlina, na pozadí bambusového porostu. Bambus jsem zde nečekal, ale prý je to zde běžná rostlina.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Izrael na vlastní kůži - reportáž číslo dva

Příspěvek od Pátrač »

Poslední zastávkou na naší cestě bylo archeologické naleziště Capernaum

Capernaum byla v době zvané Hasmoneams rybářskou vesnicí, která se nacházela na severním břehu Galilejského moře. V této době měla populaci si 1 500 lidí, což by spíše než vesnice bylo malé město.

Obrázek

Dnešní Capernaum při pohledu z hladiny Galilejského moře, převzatá fotografie.

Hasmoneovské království (někdy také hasmonejské království) vzniklo postupným vymaňováním se ze seleukovské nadvlády, které začalo makabejským povstáním roku 167 př. n. l. O 15 let později roku 142 dosáhl Šimon Makabejský úplné nezávislosti a založil dynastii Hasmoneovců. Moc Šimona Makabejského a Jana Hyrkána vycházela z jejich velekněžského úřadu, s rostoucí mocí se však Hasmoneovci stále více odkláněli od původních ideálů makabejského povstání a vytvářeli hierokratickou a prohelénskou vrstvu saduceů. Ztráceli tak své zklamané přívržence, hlavně farizeje a esejce a židovská společnost se začala štěpit. Nesourodost obyvatelstva se ještě více zvětšila po podmanění Samařanů a Idumejců.

Aristobúlos I. se rozhodl pojistit si svou pozici královským titulem, takže Judsko poprvé od zániku judského království roku 86 znovu získalo vlastního krále. Za jeho nástupce Alexandra Jannaia se spory mezi saduceji a farizeji vyhrotily natolik, že farizeové proti králi povstali a jejich povstání bylo krutě potlačeno až po šesti letech. Královna Salómé Alexandra dokázala tyto spory umně utišit, po její smrti se však rozpoutaly boje o následnictví. Soupeři o trůn nakonec do země roku 63 před naším letopočtem pozvali římského vojevůdce Pompeia, který podřídil království římské správě.

V důsledku mocenských bojů uvnitř římské říše a partského vpádu do Sýrie však byla římská moc v Palestině oslabena, čehož využili přívrženci Hasmoneovce Antigona, kteří roku 40, pořád před Kristem, povstali, vyhnali ze země římského správce Heroda a Antigona ustavili králem. Herodes se rozhodl vyrazit do Říma a poplakal si v římskému senátu, jenž mu udělil titul židovského krále. Roku 37 Herodes Judsko dobyl. Jeho rozporuplná vláda se vyznačovala uklidněním poměrů, ekonomickým růstem, přestavbou jeruzalémského chrámu a výstavbou pevností, vodovodů a divadel. Zároveň však také brutálními popravami svých skutečných i domnělých odpůrců.

Po Herodově smrti roku 4 př. n. l. se království rozdělilo. Jeho jádro získal Archelaos, jemuž však Římané, po stížnostech obyvatel na jeho krutost, vládu odebrali a přeměnili tuto oblast na římskou provincii Judea.

Jelikož Herodes, o kterém je zde řeč, byl jeden z nejvýznamnějších panovníků své doby ve středomoří a přilehlých vnitrozemích oblastech, je nutno o něm pár slov.
Herodes Veliký, známý také jako Herodes I. Ukrutný životní data asi 73 před naším letopočtem až rok 4 před naším letopočtem, byl králem Judeje. Je znám především díky tomu, že nechal přestavět Jeruzalémský chrám. Herodes byl schopný vojevůdce a administrátor, spojenec Říma proti Parthům. Jeho krutý způsob vlády se přenesl do biblické tradice, která mu přisuzuje vyvraždění betlémských kojenců. Parthové nebyli jen tak někdo. To, jak dokázali porazit římské legie v bitvě u Karrhae, svedené v roce 53 před naším letopočtem, je ukázka toho, jak mohou jízdní vojáci s luky zničit i skvělou pěší sílu.

Obrázek

Fiktivní podoba Herodese I. Ukrutného

V roce 40 před naším letopočtem jej římský senát formálně jmenoval králem Judska. Trvalo však tři roky, než se prosadil jako správce. Opravdovým králem Judeje byl pravděpodobně v letech 37 až 4 před naším letopočtem. Herodes je v evangelijním podání postavou negativní. Byl však jedním z největších panovníků ve Středomoří v té době. Herodes byl Idumejec, svou moc legitimizoval sňatkem s hasmoneovskou princeznou Mariamné, kterou později dal i se syny zabít.

Nejvýznamnějším činem Heroda Velikého je přestavba jeruzalémského chrámového areálu. Kromě jeruzalémského Chrámu Herodes přestavěl i královský palác, dále Samaří (které přejmenoval na Sebasté), vybudoval přístav Caesarea Maritima, pevnost Masadu a Jeskyni patriarchů a mnoho dalších staveb.
Izraelští archeologové našli pravděpodobně jeho hrobku v květnu 2007 v pouštní pevnosti Herodium, která leží jižně od Jeruzaléma, kterou Herodes založil kolem roku 23 před naším letopočtem.

Obrázek

Herodesova pevnost Herodium. Impozantní záležitost. A to si počkejte na to, co vám předložím v reportáži o pevnosti Masada.

Místo Capernaum je tedy obydlené od roku 150 před naším letopočtem až do 13. století po Kristu. Počátek osídlení je dobře doložen i archeologicky. Nedaleký kostelík byl údajně domovem sv. Petra. Capernaum si Ježíš zvolil jako svůj domov po odchodu z Nazaretu. Tady si také vybral první učedníky; byli to Jakub, Jan, Petr a Ondřej, kteří zde dle Starého zákona žili (stejně jako výběrčí daní Matouš). Podle Lukášova evangelia Ježíš o šabatu přednášel v synagoze. Během své návštěvy Izraele v roce 2000 navštívil Capernaum papež Jan Pavel II.

Sídlo nebylo nikdy opevněno, a proto se mohlo volně rozšiřovat podél břehu nedalekého jezera. Hřbitov se nachází 200 m severně od synagogy. Podle vykopávek ale trosky dnes viditelné synagogy stojí na troskách starší stavby stejného účelu. Což jej staví mimo obydlené území města. Hřbitov se potom rozšiřoval směrem k 3 km vzdálené vesnici Tabgha, která se také nachází na severozápadním pobřeží Galilejského moře. Toto sídlo je tradičně přijímáno jako místo zázraku rozmnožení chlebů a ryb.

Tato oblast ale současně byla zemědělsky využívána, což prokázaly nálezy mlýnků na zrní. Že byl rybolov také jedním z nosných zdrojů obživy, ukazují trosky přístavu nalezené na západ od novějšího, postaveného řádem Františkánů.

Vykopávky prokázaly, že Capernaum se neúčastnilo ani jednoho povstání proti Římu. Tedy ani první židovské války v letech 66 až 73 našeho letopočtu, ani povstání Šimona Bar Kohby v letech 132 až 133 našeho letopočtu. Nebyly nalezeny stopy vojenských aktivit z této doby. Z dochovaných písemných pramenů je pouze dedukováno, že se zde léčil ze zranění jeden z židovských generálů po zranění při pádu z koně. Jmenoval se Josephus a Capernaum popisuje jako úrodné a plodné místo. Byl zde jednu noc, co mu zde "flikovali" kotník.

Josephus byl původně učenec, ale do povstání se zapojil jako velitel velkých sil v Gallilei a nakonec padl do římského zajetí po dlouhém obléhání města Jopaty. V zajetí skončil jako otrok - učenec u římského vojevůdce Vespasiana, který se nakonec stal římským císařem. Josephus nakonec přešel plně na stranu Říma a pod jménem Titus Flavius Josephus, se zapsal nesmazatelně do dějin.

Obrázek

Pravděpodobná podoba Tita Flaviuse Josepha.

I když i dětem dal římská jména, zůstal svému národu věrný a jeho dílo to plně potvrzuje. Jako rukojmí dokonce musel sledovat, jak v roce 70 padá obležený Jeruzalém. Jeho nejvýznačnější díla:

Židovská válka – poznámky o první židovské válce, mám prostudováno, je to úžasné studijní dílo

Židovské starožitnosti – poznámky k dějinám Židů od stvoření světa až po židovskou válku. Prvních třináct knih je paralelních ke Starému zákonu, avšak kniha 14-20 popisuje čas od doby Makabejců až po židovskou válku. Josef užívá židovských i řeckých pramenů, neměl jsem zatím možnost, ale třeba někdy, česky byla vydána v roce 2006.

Proti Apiónovi - obrana židovského náboženství, ani netuším, co to má být, jen to co dedukuji z názvu.

Ale zpátky ke Capernaum a jeho znovuobjevení.

Starověké Capernaum objevil v roce 1838 americký badatel Edward Robinson. V roce 1866 britský kapitán Charles William Wilson identifikoval zbytky synagogy. V roce 1894, františkánský mnich Giuseppe Baldi z Neapole, odkoupil velkou část zříceniny od místních beduínů a zahájil její obnovu. Současně, aby zabránil rabování naleziště, celou lokalitu oplotil a ze stromů eukalyptů, dovezených z Austrálie, vysázel první lesíky a tím vytvořil první místa odpočinku pro poutníky. Další františkán jménem Virgilio Crbo zde postavil malý přístav.
Nejdůležitější vykopávky ale začaly v roce 1905 pod vedením dvou Němců. Jmenovali se Heinrich Kohl a Carl Watzinger. Oni dva se tak stali spolupracovníky františkánů, otců Vendelína von Benden, který zde pracoval v letech 1905-1915, a Gaudenzia Orfaliho, který zde pracoval v letech 1921-1926. Vykopávky vedly k objevům, které dnes obdivuje celý svět. Jsou to dvě veřejné budovy:

Obrázek

Zde jsou trosky jedné z nich.

Dále potom synagoga, kterou do dnešní podoby obnovil páter Orfali, která jak bylo zjištěno, stojí na zbytcích ještě starší synagogy.

Obrázek Obrázek

Zde jsou dvě fotografie ze synagogy tak jak vypadá po částečné rekonstrukci.

Obrázek Obrázek

Dva detaily ze synagogy. Synagoga nebyla jen pro bohoslužby. Byl to i prostor pro vzdělávání a pro zábavu. První obrázek ukazuje vyrytá herní pole pro dvě hry. Jednu z nich známe dodnes pod názvem MLÝN. Druhý obrázek ukazuje dochované zádlaby pro otáčení dveří v čepech a pro zajištění dveří uzavřením.

A nakonec je to Osmiboký kostel.

Obrázek Obrázek

Dvě fotografie vykopávek osmibokého kostela, základy obvodových partií a základy středového prostoru. Nad kostelem je dnes postavena stavba v podobě sféroidu, která má v některých místech prosklenou podlahu a je tak vidět jak podobu kostela, tak i zbytky Petrova domu.

Později, v roce 1968, proběhl za finanční podpory italské vlády výkop západní části území ve vlastnictví františkánů a byl objeven dům, či jeho zbytky, kde byly nalezeny střepy z nádob, podle kterých zde bydlel Petr. Tedy jeden z prvních Ježíšových učedníků, muž, kterého Ježíš určil za budoucí hlavu vší křesťanské církve.

Podle legendy se Petrova manželka jmenovala Perpetua a dcera Petronila. Když jednou se svým bratrem Ondřejem vrhal síť do vody, šel okolo Ježíš a vyzval oba rybáře, aby ho následovali. Bratři uposlechli a Šimon - to bylo původní jméno budoucího apoštola Petra, se od té chvíle stal nejvěrnějším Kristovým učedníkem.

Byl svědkem mnoha Ježíšových činů a zázraků. Například hned při návštěvě v jeho domě v Capernaum uzdravil Ježíš Petrovu tchyni. Právě jej si také Ježíš vyvolil, aby se stal prvním z dvanácti apoštolů, které vybral mezi svými učedníky, aby hlásali evangelium a konali zázraky. Tehdy mu také dal jméno Petr. Pokud se podaří potvrdit nadevší pochybnost, že tento dům patřil k majetku Petrovu, budeme vědět, kde trávil Ježíš nemálo času. Další osudy Svatého Petra jsou známé, včetně jeho ukřižování na vlastní žádost hlavou dolů, aby se odlišil od svého učitele. Zde, v prostorech Capernaum, má krásnou sochu. Obrázek následuje.

Obrázek

Východní polovina lokality patřící pravoslavnému klášteru, byla zkoumána a částečně vykopána pod vedením Vasilios Tzaferis. V této části byly nalezeny sídla z doby Byzance a později z arabského osídlení. Byl zde mimo jiné objeven bazén, sloužící jako sádka pro uložení živých ryb před jejich zpracováním, a poklad zlatých mincí.

Obrázek

Tento obrázek je pro mě osobně velmi cenný. Je na něm kamenný překlad s vytesanou Archou úmluvy. Je to nadherná věc.

Uspořádání města bylo poměrně stejně běžné jako konstrukce a uspořádání domů. Ale průzkum prostoru mezi synagogou a osmibokým kostelem ukázal, že zde žilo několik rodin ve společné komunitě s patriarchálním uspořádáním. Domy byly samostatné, ale měly společné dvory a byly propojeny průchody.

Obrázek

Trosky obytných domů

Domy neměly vlastní zdroje vody, nebylo v nich sociální zařízení ani odvod použité vody. Pokoje byly úzké. Většina objektů byla postavena z hlíny a kamenného zdiva bez použití malty. Z inventáře bylo objeveno mnoho keramiky - hrnce, talíře, amfory, několik dokonce ještě plných. Dále potom háčky na ryby, váhy pro rybářské sítě, tkalcovské cívky a čedičové mlýny pro mletí obilí a lisování oliv.
V době vystavení nové synagogy už byly domy postaveny pomocí velmi kvalitní malty, s odpady a sociálními prostorami. Tedy asi od 4. století našeho letopočtu. Mnoho budov bylo postaveno tak kvalitně, že byly užívány až do opuštění města.

Obrázek Obrázek

Květinová výzdoba při vstupu do areálu archeologických vykopávek v Capernaum. Výzdoba pomocí vegetace je v Izraeli velmi důležitá a je velmi rozšířená a pečlivě udržovaná. Izraelci mají v úctě jakýkoliv strom a ročně jich miliony vysází. K vegetaci se v dalších reportážích ještě několikrát vrátím.

Po skončení této prohlídky jsme nasedli do autobusu a vyrazili zpátky do Tiberias na hotel. Byl to dlouhý den, nabitý událostmi a my už věděli, že další na tom bude stejně. Po dobré večeři a krátkém odpočinku proběhla přednáška k samotné válce na Den usmíření. A potom se šlo spát. Tímto končí druhá reportáž a pomalu začínám pracovat na třetí.

Pátrač.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
leviathan39
desátník
desátník
Příspěvky: 41
Registrován: 10/9/2014, 10:21

Re: Izrael na vlastní kůži - reportáž číslo dva

Příspěvek od leviathan39 »

Patrac - obavam sa, ze Zidovske starozitnosti este v Cesko-Slovenskom prostredi vydane neboli. Tebou spominana kniha z r. 2006, ktora vysla pod nazvom "O starobylostech Zidu" je prave spis "Odpověď Aponiovi" -- necital som to, takze stopercentne isty si nie som, ale predpokldam, ze je to tak.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Izrael na vlastní kůži - reportáž číslo dva

Příspěvek od Pátrač »

Zdravím leviathane, děkuji za info, jak jsem koupil tak jsem prodal,tedy tu informaci o knihách, jak jsem psal osobně znám jen tu první a tak je možné, že se zdroje pletou. Podívám se do knihovny dvou univerzit, bude jasněji.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Odpovědět

Zpět na „Blízký a střední východ“