V noci z 11. na 12.2.1942 zahájili Němci operaci která se změnila v jejich velké psychologické vítězství. Podařil se jim kousek který Britům neprovedl nikdo od plavby španělské Velké Armady, proniknout se skupinou válečných lodí kanálem La Manche.
Již od března 1941 kotvily v Brestu bitevní lodě Scharnhorst a Gneisenau. 1.6. se k nim připojil těžký křižník Prinz Eugen. Celá skupina se prakticky okamžitě stala jedním z cílů britského letectva. První útok přišel již v noci z 30. na 31.3.
V průběhu června se Němcům podařilo dokončit rozsáhlou opravu strojů Scharnhorsta a o měsíc později mohli začít znova. 24.7. bylo plavidlo při velkém náletu na La Pallice zasaženo pěti pumami a muselo na několik měsíců zpět do loděnice. Také Gneisenau byl vážně poškozen. 6.4. pronikly nad Brest čtyři torpédové bombardéry a jednomu z nich se podařilo zničit část prostor na zádi. O pět dní později zasáhly bitevní loď stojící v suchém doku 4 pumy a napáchaly značné škody jak na palubě tak i v podpalubí
Také Prinz Eugen byl při náletu RAF zasažen. Sice jen jednou pumou, té se ale po proniknutí několika palubami podařilo 2.7. dokonale zdevastovat hlavní dělostřeleckou centrálu. Také zde byly obrovské škody a i tato loď byla až do konce roku v opravě.
Další nálety sice další škody nezpůsobily ale Němci řešili co s eskadrou provést, respektive jak ji uchránit od dalších poškození. Velkoadmirál Raeder doporučoval posílit protileteckou obranu přístavu a lodě nechat v Brestu jako stálou hrozbu britským námořním komunikacím.Problém byl však v tom, že skupina nemohla cvičit na širém moři a tím se snižovala bojová připravenost posádky.
Na poradě u Hitlera konané 13.11.1941 Raeder oznámil, že opravy poškození se blíží ke konci a že od konce ledna nejpozději od února bude celá skupina připravena k výpadu na Atlantik. Delší akce však nepřicházely v úvahu protože necelý měsíc po operaci vedoucí k potopení Bismarcka zničili Britové celou síť německých zásobovacích lodí. Jedinou Hitlerovou reakcí byl dotaz zda je možno dopravit Kanálem zpět do Wilhelmshavenu. Velkoadmirál připustil, že v případě těžkého křižníku je možno počítat s úspěchem ale vyjádřil pochybnosti že by se to mohlo povést i zbylým lodím.
Tématem se Hitler zabýval znovu 26.12. Kriegsmarine totiž požádala o povolení noční cvičné plavby v Biskajském zálivu a vznesla požadavek na Luftwaffe kvůli zajištění leteckého krytí. Požádal Raedera a viceadmirála Frickeho o odborný posudek na přesunutí celé skupiny zpět do Německa. 29.12 dostal od obou vyžádané zprávy. Obě se shodovaly, že požadovaná akce by skončila zničením eskadry a oba důstojníci spíše doporučují setrvání v Brestu a dříve navržený rozvrh cvičení.
Konečné rozhodnutí padlo 12.1.1943 na další poradě v Hitlerově hlavním stanu ve Wolfsschanze. Vůdcův názor podpořil i velitel brestské eskadry viceadmirál Ciliax. Jediné o co požádal byla silná stíhací ochrana. Náčelník štábu Luftwaffe Hans Jeschonnek mu vzápětí přislíbil 250 stíhaček na francouzských a nizozemských letištích.
Navíc všichni souhlasili s Ciliaxovým plánem vyplout v noci, tak aby to nezjistil britský průzkum.
Operace Cerberus začala po setmění 11.2.1942. Všemu předcházela rozsáhlá dezinformační kampaň, jejíž součástí bylo například každodenní pravidelné rušení britských radarů, nebo dodávky tropického vybavení na lodě. Eskadra vyrazila ve 22.30. Těžké lodě doprovázelo 5 torpédoborců a v průběhu plavby se připojilo 14 torpédovek.
Bez trochy štěstí by to však nebylo nic platné. Na dvou ze tří hlídkových Hudsonů kroužících před Brestem selhal letadlový radar ASV. A to právě v době kdy hlídaným prostorem proplul německý svaz. Také ponorka Sealion strážící výjezdy z Brestského přístavu odplula dál od břehu kvůli dobytí akumulátorů. Viceadmirálu Ramsaymu do Doveru to však nikdo neoznámil.
Další den ráno kolem 6.30 se již Němci pohybovali na úrovni Le Havru a na britské straně díky rozsáhlému rušení radarů zatím nikdo nic netušil. Jako první celou skupinu spatřil hlídkový Spitfire v 10.35. Pilot se však neodvážil porušit rádiové ticho a vše ohlásil až po přistání. O něco později Němce zachytil radar poblíž Gris Nez. Další Spitfire navázal kontakt s německým svazem v 11.05 v blízkosti Boulogne. Ale až v 11.45 dostal Ramsay první informace a okamžitě vyhlásil poplach.
Jako první zareagovala baterie dalekonosných děl na doverských útesech. Z 33 granátů však nezasáhl ani jeden a v 12.45 se Němci dostali mimo dostřel. Ještě předtím, mezi 12.30 a 12.45 napadlo eskadru 5 torpédových člunů a 6 Swordfishů FAA. Čluny se do blízkosti lodí nedostaly vůbec a torpédové letouny napadly desítky Bf-109 a Fw-190. Všechny britské stroje byly sestřeleny aniž dosáhly sebemenšího úspěchu.
Další dvě hodiny pluli Němci nikým neobtěžováni podél belgického a nizozemského pobřeží.
Ve 14.30 narazil Scharnhorst na minu. Dočasně byla vyřazena strojovna lodi. Po půlhodině se posádce podařilo znovu spustit stroje a bitevní loď rychle vyrazila za zbytkem svazu. V 15.45 Němce napadlo 5 starých torpédoborců z Harwiche, ani jim se však nepodařil zásah. Navíc byl torpédoborec Worcester těžce poškozen dělostřeleckou palbou.
V době od 14.40 do 17.10 vyslalo Bombardovací velitelství proti německému svazu více než 240 letadel ale kvůli chybám v navigaci se na dohled k bitevním lodím dostalo jen 39 strojů. Z nich bylo 15 sestřeleno a asi 20 většinou vážně poškozeno. 28 torpédových Beaufortů Coastal Command sice uniklo bez poškození, ale stejně jako zbytek letadel i bez úspěšného zásahu.
Byly to poslední britské pokusy o napadení Němců, ne však poslední německé problémy. Téhož dne svrhly britské bombardéry velké množství min v oblasti severně od Texelu.
Na jednu z nich v 20.55 narazil Gneisenau, způsobené ztráty však nezabránily lodi dorazit 13.2. ráno do Brunsbüttelu. Scharnhorst však to štěstí neměl. Jeho druhá mina málem způsobila ztrátu lodi. K nárazu došlo v 22.34 a znovu byly vyřazeny již prvním výbuchem poškozené strojovny. Vlajková loď svazu se zastavila a dlouhou dobu driftovala v minovém poli. Je obrovskou náhodou, že za celou tuto dobu již na žádnou minu nenarazila. Po nouzových opravách se dostala 13.2. ve 14.30 do Wilhelmshavenu.
Celý německý úspěch zkalila skutečnost, že obě bitevní lodě utrpěly škody. Scharnhorst se po rozsáhlých opravách dostal na moře až příští rok v březnu. Britům se ho podařilo potopit až 26.12.1943 kdy ho u Severního mysu překvapila bitevní loď Duke of Yorck s doprovodem a přinutila k bitvě.
Gneisenau skončil ještě dřív. V noci z 26. na 27.2.1942 podnikli Britové velký nálet na Kiel a jedna puma dopadla na příď lodě. Obrovský požár a výbuch muničního skladu věže A měly za následek definitivní vyřazení bitevní lodě ze služby. Později byla odtažena do Gdyně a potopena tak aby zablokovala přístav. Po válce vrak vyzvedli a sešrotovali Poláci.
Ani Prinz Eugen neunikl pozornosti Britů. O týden později byl na cestě do Norska napaden ponorkou Trident a zničená záď, šrouby a kormidlo si vyžádaly 8 měsíců oprav v německých loděnicích. Jako jediný z trojice však přežil válku a byl potopen při amerických jaderných pokusech 22.12.1946.
[hr]
Použitá literatura:
J. Hrbek + I. Hrbek - Námořní válka vrcholí
C. Bekker - Prokleté moře
C. Bekker - Augen durch Nacht und Nebel, die Radar-Story
M. Hastings - Bomber Command
Internet:
http://www.historylearningsite.co.uk/op ... rberus.htm
http://www.scharnhorst-class.dk/scharnh ... berus.html
Německá skupina
Opravy Scharnhorsta v Gdyni
