s/s Laconia

Námořní operace v Norsku, bitvy v Atlantiku a přilehlých mořích, konvoje do SSSR a Anglie...

Moderátor: Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
Scrat
podporučík
podporučík
Příspěvky: 683
Registrován: 1/8/2009, 12:06

s/s Laconia

Příspěvek od Scrat »

s/s Laconia

Jedna podivná záchranná operace.

Když padlo 1.října 1946 v soudní síni norimberského justičního paláce jméno Karla Dönitze byla většina přítomných překvapena výší trestu. Pouhých 10 let pro člověka který podle Hitlerovy závěti převzal úřad říšského kancléře a pokračoval v beznadějném boji proti spojeneckým armádám a 10 let pro admirála jehož ponorky byly minimálně v prvních třech letech války velmi nebezpečným soupeřem konvojových eskortních skupin? A to za situace kdy jiní vysocí představitelé německých ozbrojených sil dostali doživotí nebo oprátku. Jen několik jedinců v soudní síni však vědělo že přesto že Britové a Sověti pro velkoadmirála žádali trest smrti v podstatě nebylo zač jej soudit. Ne že by nebyl ničím vinen, tehdejší žalobci prostě nedokázali sehnat dostatek usvědčujících materiálů a velmi málo lidí bylo ochotných proti Dönitzovi svědčit. Sám sebe nepokládám za revizionistu ale musím chtě nechtě souhlasit s názorem že Dönitz byl odsouzen za něco co v různé míře praktikovala i britská, americká a sovětská námořnictva. Hlavně Američané totiž dali neomezené ponorkové válce rozměr o němž německý admirál jen snil.

Jedním z hlavních bodů obžaloby se tak staly události kolem potopení britské transportní lodi SS.Laconia a následný, Dönitzem vydaný Triton-Null (známější spíše jako Laconia-Befehl). Během celé války potopily německé ponorky (společně s italskými) téměř tři tisíce lodí na jejichž palubách zahynuly desítky tisíc lidí a přesto je až na pár křiklavých případů přešel norimberský tribunál mlčením. Co se tehdy v polovině září 1942 ve středním Atlantiku stalo, co bylo na Laconii výjimečného?
Je velmi málo známou skutečností že v prvním období války se k poraženému nepříteli němečtí ponorkáři chovali s velkou dávkou slušnosti. Velmi často (pokud to nebylo nebezpečné) se po úspěšném zásahu ponorky vynořovaly mezi trosečníky a snažili se jim pomoci (1), v prvních letech byla válka prostě vedena pouze proti tonáži.
První náznaky že se tento přístup mění se objevily až na přelomu let 1941/42. Počátkem ledna 1942 zazněla myšlenka o likvidaci posádek společně s loděmi na schůzce Hitlera s japonským velvyslancem v Berlíně Hiroši Ošimou. Podle říšského kancléře to měl být další stupeň ve vedení ponorkové války. Hitler byl přesvědčen že pokud se roznese že posádky U-bootů zabíjejí trosečníky budou mít Američané problémy s najímáním lidí pro obsluhy nových lodí. Stejná myšlenka se následně objevila 4. února 1942 na jednání Hitlera s Raederem a je o ní záznam ve válečném deníku OKM (2). Admirál a vlastně všichni přítomní se postavili proti a poukazovali přitom na nehumánnost tohoto postupu a zároveň vyjádřili obavu jak bude po odhalení těchto metod nepřítel nakládat se zajatými Němci.

Poslední oficiální zmínka o tomto nápadu pochází ze 14. května téhož roku. Tehdy byl k jednání s Hitlerem přizván i Dönitz a opět padl ze strany vůdce dotaz jaké kroky je možné podniknout proti trosečníkům v záchranných člunech aby se zabránilo jejich návratu domů.
Dönitz Hitlerovi vysvětlil že stejného cíle je možné dosáhnout i jednodušeji, zdokonalením magnetické torpédové roznětky tak aby torpéda spolehlivě vybuchovala pod nepřátelskou lodí. Poukazoval na fakt že loď které je takto zlomen kýl se potápí velmi rychle (je velká šance že se trup takto zasažené lodi přelomí) a její posádka má minimum času na vlastní záchranu. Tak mělo být dosaženo stejného výsledku (mimo ztrátu lodi i těžké ztráty mezi její posádkou) a přitom nikdo nemohl obvinit německé námořníky z vraždění (3).
Hitler tedy ze svého stanoviska ustoupil, dostal však jiný nápad který mu už nikdo nerozmluvil. Bylo nařízeno aby se ponorkáři snažili zajímat kapitány a hlavní strojníky z potopených lodí. Je to logické, mimo tyto dva důstojníky většinou na lodi není nikdo další kdo by měl kapitánský diplom a přitom jeho získání není otázkou několika dnů. Dönitz tedy tento pokyn tlumočil svým podřízeným, ovšem s dodatkem že netrvá na jeho plnění pokud přitom bude hrozit sebemenší riziko.
Jeden z účastníků událostí k nimž zanedlouho došlo vyplul z Lorientu 20. srpna 1942. Šlo o U-156, oceánskou ponorku typu IX C. Plavidlu s výtlakem 1120/1232 tun velel nedávno povýšený korvetní kapitán Werner Hartenstein. Jeho úkolem bylo v rámci bojové skupiny Eisbär operovat v oblasti Kapského Města a v případě naděje na úspěšný úder proniknout až do Indického oceánu. Podle Dönitze zde byla velká šance že Eisbär naváže na úspěchy ponorek které ve stejné oblasti řádily počátkem léta (4).

Před polednem 12. září Hartenstein zpozoroval asi 1 700 km jižně od Freetownu velkou zaoceánskou loď plující pod vlajkou společnosti Cunard White Star. Šlo o Laconii s tonáží 19 695 BRT směřující za Suezu přes Durban a Kapské Město na Britské ostrovy. Na její palubě se nacházelo celkem 2 757 osob včetně osmdesáti žen a dětí. Hlavním úkolem této lodi však byla přeprava téměř 1 800 italských válečných zajatců kteří měli být následně odesláni do některého z kanadských zajateckých táborů. Na této cestě je hlídalo 103 polských vojáků (5), zbytek osob na palubě Laconie tvořila posádka a britští vojáci. Přestože loď oficiálně stále plula pod vlajkou svého majitele jednalo se o klasický vojenský transport vyzbrojený dvěma děly ráže 4,7'' (119,4 mm), šesti 3'' (76,2 mm) protiletadlovými děly, šestihlavňovým Pom-pomem a několika 40 mm boforsy (6).

Hartenstein plul až do večera paralelně s Brity mimo jejich dohled, za dne totiž neměl šanci přiblížit se nepozorovaně a pod hladinou by zase nedokázal dohnat cíl plující vysokou rychlostí (kolem 14 - 16 uzlů = cca 25 - 30 km/h). V době kolem západu slunce ponorka zvýšila rychlost na maximum a krátce po 22:00 již byla na dosah. Kapitán loď trochu předstihl, zamířil a v momentě kdy proplouvala před ponorkou vypálil proti jejímu pravoboku dvě torpéda. Stále ještě nevěděl co je cíl zač, odhadoval jeho velikost na necelou polovinu skutečnosti, tedy zhruba 8 – 10 000 BRT. Bylo to dáno i tím že špatně odhadl vzdálenost, proto když se tři minuty po výstřelu nic nedělo myslel že minul. O dalších šest sekund později se však ozval obrovský výbuch a po dalších pár sekundách druhý. V ponorkovém deníku se následně přesně podle předpisů objevil zápis o úspěšném útoku.

První torpédo vyrvalo obrovskou díru v trupu těsně za předním nákladovým (nyní vězeňským) prostorem a druhé zničilo příď lodě. Laconia urazila setrvačností ještě pár set metrů, pak zastavila a začala se naklánět na pravobok. Jestli její kapitán po prvním zásahu předpokládal že loď je schopna jej ustát, po druhé explozi pochopil že je ztracena. Nařídil evakuaci lodi a následně zajistil aby byly všechny důležité dokumenty vyhozeny do vody, nechtěl riskovat že se jich zmocní případný německý výsadek. Na člunové palubě zatím vypukla panika, výrazný přechyl znemožnil použití levobočních člunů a i z těch které se spustit podařilo se jich několik převrhlo.
Mezitím radista dostal pokyn odvysílat SOS, ve 22:22 se v éteru na vlně 600 m ozvalo „SSS SSS 0434 South 1125 West Laconia torpedoed " a o čtyři minuty podobné na délce 25 m „SSS SSS GJCD 0434 S 1125 W 2006 GMT Laconia torpedoed" (7). Nikdo však toto nouzové volání nezachytil, tedy nikdo kromě radisty na palubě U-156. Na můstku ponorky vypuklo nadšení, skutečná tonáž Laconie totiž dávala spolu s předchozími zásahy součet přes 100 000 BRT a tak měl její velitel automaticky nárok na Rytířský kříž.

Ponorka mezitím kroužila kolem potápějící se lodi, Hartenstein se zřejmě rozmýšlel jestli má cenu mezi trosečníky hledat kapitána (kapitán Rudolph Sharp a první důstojník George Steel se rozhodli jít ke dnu se svou lodí) a hlavního strojníka když v tom Němci zaslechli volání o pomoc v italštině. Vylovili pár trosečníků a z jejich zmatených výpovědí pochopili že Laconia byla hlavně vězeňským transportem.
Hartenstein stál před dilematem, o Brity a Poláky mu nešlo ale měl obavy že když se provalí že nechal svému osudu stovky italských „spojenců“ může to vyvolat roztržku ve velení OSY. Proto se v éteru objevila další, tentokráte německá zpráva v níž žádal Dönitze o instrukce:
„Versenkt von Hartenstein Brite "Laconia". Marinequadrat FF 7721 310 Grad. Leider mit 1500 italienischen Kriegsgefangenen. Bisher 90 gefischt. 157 cbm. 19 Aale, Passat 3, erbitte Befehle.“ (8)

Dönitz záchrannou operaci schválil, Hartensteinovi poslal na pomoc dalších sedm ponorek a následně o události informoval Berlín. Hitler ovšem rozhodl že útok skupiny Eisbär má prioritu a že U-156 se má připojit k dalším čtyřem ponorkám skupiny (U-68, U-172, U-504 a ponorkový tanker U-459) a pokračovat ke Kapskému Městu. Zbývající ponorky pak měly po připlutí vylovit tolik Italů (výslovný zákaz zachraňovat Brity a Poláky) kolik zvládnou a později je předat vychistickým lodím jež měly připlout z Dakaru.
Hartenstein mezitím pokračoval v záchranné operaci, postupně vylovil téměř 400 trosečníků. Polovinu jich nechal na palubě ponorky a zbytkem rovnoměrně obsadil nalezené záchranné čluny. Brzy mu bylo jasné že o moc víc už udělat nemůže a že další pomoc přijde až za několik hodin. To však bylo pozdě, Laconia se potopila a na scéně se objevili žraloci. Proto Dönitzovi navrhl něco neslýchaného, neutralizaci oblasti. Admirál jeho nápad poslal dál ale Hitler jej v jednom ze svých záchvatů vzteku zamítl.

K Hartensteinovi se však toto odmítnutí dostalo pozdě, mezitím se rozhodl svůj nápad na vlastní pěst realizovat. A tak se ráno 13. září 1942 krátce po 06:00 znovu ozvala vysílačka U-156. Na vlně 25 m byla v třikrát krátce po sobě odvysílána tato zpráva:
„If any ship will assist the ship-wrecked Laconia crew, I will not attack providing I am not being attacked by ship or air forces. I picked up 193 men. 4, 53 South, 11, 26 West. ― German submarine.“ (9)
Zachytili ji jak Britové ve Freetownu tak i Američané na utajované letecké základně na nedalekém ostrově Ascension, všichni ji však považovali za lest. Další dva dny tak Hartenstein bez cizí pomoci lovil trosečníky (zbytek skupiny Eisbär plul podle rozkazů z Berlína dále ne jih) a rovnoměrně jimi obsazoval už tak dost zatížené záchranné čluny. Zároveň se s nimi dělil o vlastní zásoby potravin a vody. Teprve až 15. září ráno dorazily posily U-506 (Kptl Erich Würdemann) a U-507 (KrvKpt Haro Schacht). Hartenstein okamžitě na obě ponorky rozmístil po zhruba 150 trosečnících a s dalšími ve vlečených člunech se pomalu vydali naproti Francouzům (10).
Mezitím 15. září ráno zpozorovala americká letadla přelétající z ostrova Ascension na britské letiště v Ghaně v inkriminované oblasti dvě ponorky. Piloti si konvoj zblízka prohlédli, následně rádiem nahlásili že byli napadeni protiletadlovou palbou a na základě toho odstartovaly dvě B-25 naložené hlubinnými bombami (11). V téže době se Němci snažili znovu sehnat do skupiny záchranné čluny které jim mořské proudy roztahaly po okolí.
O někoik hodin později se konečně rozhoupali i Britové a na pomoc Hartensteinovi poslali nákladní loď Empire Heawen, zároveň požádali Ascension o letecké krytí v místě setkání. Historik Clay Blair se zmiňuje o tom že depeše byla pravděpodobně zkomolena nebo špatně sestavena neboť z ní nevyplývalo nic o probíhajících záchranných pracích, ani o na pomoc poslaných Francouzích a nebyla v ní ani zmínka o Němci nabídnuté neutralitě. Navíc byly zřejmě špatně uvedené souřadnice neboť Američané dospěli k názoru že oblast je mimo dosah středních B-25 (ve skutečnosti se to celé odehrávalo necelých 500 km severovýchodně od ostrova) (12).

Následujícího dne (16. září) zpozoroval U-156 hlídkový B-24 Jamese Hardena. Přímo na palubě bylo 115 trosečníků a ve vleku čtyři přeplněné čluny. Hartenstein měl již připravenou vlaku Červeného kříže a tak ji vyvěsil na věž (některé zdroje tvrdí že ji roztáhl na palubu, další zase že jí přikryl ponorkové dělo) a pokusil se kontaktovat letoun signální lampou. Letoun se stáhl a Harden požádal o instrukce. Velitel perutě rozhodl že i přes množství trosečníků a záchranných člunů v okolí má prioritu zničení ponorky.
B-24 tedy ve 12:32 znovu nalétla na cíl svrhla tři hlubinné bomby. Ty však dopadly do blízkosti člunů a exploze jeden z nich rozbily. Ponorka mezitím uvolnila lana aby mohla manévrovat, na ponor už bylo pozdě. Další tři nálety dopadly neslavně, neexplodovala jediná nálož, teprve při posledním vybuchla jedna z bomb pod trupem přičemž došlo k menším průsakům vody a ke zničení několika akumulátorů.
Hartenstein nechal vyhnat všechny trosečníky z nitra ponorky i z paluby, ponořil se a stáhl se východněji aby opravil škody. Když ponorka zmizela pod vodou ohlásil poručík Harden na základnu její potopení a obrátil zpět na Ascension.

Většinu vzniklých škod se posádce ponorky podařilo odstranit, sedm akumulátorů a oba periskopy však byly neopravitelné. Hartenstein seznámil s vývojem situace admirála Dönitze a sdělil mu že se zachraňováním končí a že všichni trosečníci (včetně Italů) šli přes palubu.
Také admirál byl ve svém pařížském štábu hodně naštvaný (slušně řečeno), přesto zamítl návrhy některých členů svého štábu aby byly záchranné operace okamžitě ukončeny, pouze z nich uvolnil poškozenou U-156. Navíc Würdemannovi a Schachtovi doporučil všechny neitalské trosečníky přemístit do záchranných člunů a udržovat své ponorky ve stavu nejvyšší pohotovosti.

Mezitím dorazila do oblasti italská ponorka Comandante Cappellini, jejíž kapitán Marco Revedin našel jen „stovky" od žraloků ohlodaných těl. Po kratším pátrání se mu podařilo objevit dva záchranné čluny (celkem 144 Britů včetně žen a dětí). Všichni ale odmítli nabídku nechat se zachránit a tak je jen zásobil potravinami, vodou a několika dalšími věcmi které mohli potřebovat a nasměroval je k Africe. Možná se to může zdát divné proč ne k Ascensionu který byl zhruba 500 km daleko zatímco Afrika přes 1 100 km. Jenomže Afriku nemůžete minout zatímco Ascension je jen ostrůvek o průměru 15 km.
Pozdě odpoledne našel další dva čluny tentokrát poškozené. Naložil trosečníky na svou ponorku a italští „POW“ mu hned začali barvitě líčit jak barbarsky s nimi Britové a Poláci zacházeli. Že stovky jejich spolubojovníků se utopily ve vraku Laconie protože je nikdo nepustil ven (13).

Další den vzlétly z Ascensionu snad všechny použitelné letouny na protiponorkové hlídky. Jedna z B-25 našla další skupinku člunů a předala jejich souřadnice „záchranné“ Empire Heawen. Poručík Harden, povzbuzený včerejším úspěšným potopením U-156 zaútočil na Würdemannovu U-506. To že na její palubě bylo skoro 150 trosečníků už mu vůbec nevadilo. Ponorka šla sice okamžitě pod vodu ale Harden byl rychlejší. Jenomže jeho hlubinky opět nefungovaly, ba co víc vůbec nevypadly z pumovnice. Teprve až druhý nálet se podařil, ponorka už ale byla dostatečně hluboko a mělce nastavené pumy vybuchly jen mezi trosečníky. To mu ale nezabránilo v nahlášení další zničeného U-bootu.
Potom však byly všechny letouny odvolány zpět na základnu. Američané totiž dostali další zprávu od Britů a zřejmě ji zase někdo zprasil. Informovala totiž o tom že do oblasti směřují vichystické válečné lodě a na Ascensionu došli k závěru že se chystá obsazení ostrova. Každopádně myslím že zatímco první depeše (Hartensteinovo příměří) stála životy mnoha trosečníků, tak tahle druhá britská jich zase hodně zachránila. Američanům bylo jedno co nebo koho bombardují, hlavně když to bouchá ve vodě kolem ponorky.

V době kdy se Američané chystali na hrdinskou obranu Ascensionu (ve stylu Wake) připluly francouzské lodě do oblasti katastrofy a začaly naloďovat trosečníky. Lehký křižník Gloire se nakonec vrátil do Casablanky s 1 041 zachráněnými (z toho 373 Italů), šalupa Annamite dopravila 42 bývalých italských zajatců do Dakaru. V oblasti ztroskotání zůstala jen šalupa Dumont d'Urville a neúspěšně pátrala po trosečnících až do 21. září. Dva britské důstojníky a šest Italů přivezla ponorka Cappellini do Bordeaux a poslední dva čluny se objevily o pár týdnů později u afrického pobřeží. Šlo o čluny jejichž osazenstvo 16. září odmítlo italskou pomoc a rozhodlo se risknout přeplutí půlky Atlantiku. Strašné je však to že z původního počtu 144 osob jich přežilo jen 20!! Brity vyslaná Empire Heawen se nakonec do oblasti nedostala, stejně by dorazila až v momentě kdy Francouzi celou záchrannou operaci odpískali.(14)

Po skončení záchranných operací se všichni zúčastnění němečtí kapitáni dočkaly ostré kritiky z úst Dönitze. Vytýkal jim že projevili přílišný soucit vůči Britům a Polákům. Tvrdil že jejich ponorky byly do akce zapojeny jen kvůli záchraně italských spojenců a že nerespektováním tohoto pokynu došlo k poškození ponorek U-156 a U-506. Je však otázkou zda toto pokárání nebylo jen povinnou úlitbou Berlínu, bylo by hodně divné ohlásit Hitlerovi "můj vůdče, potopili jsme nepřátelský vojenský transport ale podařilo se nám zachránit 700 Britů".
Přitom už dvakrát písemně upozorňoval své ponorkáře že bezpečnost U-bootů je prvořadá a že pokud není zajištěna netrvá na Hitlerově rozkazu zajímat kapitány potopených lodí. A tak ještě večer 17.září sepsal velmi ostře a jednoznačně formulované prohlášení které vešlo do historie pod názvem „Rozkaz Laconia“.
Téhož dne zaslal Hartensteinovi depeši o udělení Rytířského kříže za překročení hranice 100 000 BRT a Hitlerovo blahopřání. Kapitán U-156 se z něj však dlouho neradoval, na další hlídkové plavbě jej 3. března 1943 poslala americká Catalina z 53. hlídkové squadrony přibližně 550 km východně od Barbadosu. U-507 šla ke dnu již 13. ledna 1943 asi 300 km od brazilského Fortaleza (také Catalina) a konečně U-506 potopil americký Liberator 12. června téhož roku na půl cesty mezi Brestem a Azorskými ostrovy.
A ještě ten známý Laconia-Befehl jehož dezinterpretace stála Dönitze deset let za zdmi věznice Spandau:

1. Jegliche Rettungsversuche von Angehörigen versenkter Schiffe, also auch das Auffischen Schwimmender und Anbordgabe auf Rettungsboote, Aufrichten gekenterter Rettungsboote, Abgabe von Nahrungsmitteln und Wasser haben zu unterbleiben. Rettung widerspricht den primitivsten Forderungen der Kriegsführung nach Vernichtung feindlicher Schiffe und deren Besatzungen.
2. Die Befehle über das Mitbringen von Kapitänen und Chefingenieuren bleiben bestehen.
3. Schiffbrüchige nur dann retten, wenn ihre Aussagen für das Boot von Wichtigkeit sind.
4. Bleibt hart. Denkt daran, daß der Gegner bei seinen Bombenangriffen auf deutsche Städte keine Rücksicht auf Frauen und Kinder nimmt!


1. Nic nesmí být podniknuto pro záchranu posádek potopených lodí. Tím je míněno i vyzvednutí osob z vody a jejich umísťování do záchranných člunů, obracení záchranných člunů a jejich zásobování potravinami a vodou. Záchrana je v rozporu s hlavním cílem námořní války jímž je ničení nepřátelských lodí a jejich posádek.
2. Rozkazy k zajmutí kapitánů a hlavních strojníků zůstávají stále v platnosti.
3. Trosečníci mohou být zachráněni pouze v případě, že jejich informace mohou být pro ponorku důležité
4. Buďte tvrdí. Mějte na paměti že nepřítel nebere žádné ohledy na ženy a děti když bombarduje německá města.





Poznámky:
1 Z prvního období války jsou známy desítky svědectví kdy Němci např pomáhali obracet záchranné čluny nebo zásobovali trosečníky vodou a potravinami. Je zadokumentováno několik případů kdy dokonce vysadili zraněné na nepřátelském pobřeží i když to bylo pro německou ponorku extrémně nebezpečné.
2 Veškerá dokumentace týkající se Kriegsmarine (prakticky každý papír který byl v této souvislosti napsán) byla koncem války zajištěna americkými vojsky na zámku Tambach nedaleko Coburgu.
3 Podle dochovaného stenografického záznamu Dönitz prohlásil že „střelba na trosečníky je i v době války otázkou etiky a jako nehumánní musí být vždy odmítnuta“. Později, v Norimberku to bylo pod přísahou potvrzeno jak Raederem tak i Speerem který byl této schůzce také přítomen.
4 Celkem 28 ponorek tam v průběhu léta potopilo padesát čtyři lodě o celkové tonáži 309 600 BRT přičemž vlastní ztráty činily pouhé tři U-booty.
5 Jednalo se o 1. rotu poddůstojnické školy 8. pěší divize sídlící v Pietermaritzburgu v Natalu zatímco přepravovaní Italové byli částí zajatého Grazianiho afrického sboru rozehnaného O' Connorem při operaci Compass.
6 Vzhledem k uvedené výzbroji je někdy Laconia označována jako pomocný křižník, její skutečná klasifikace však zněla ozbrojený vojenský transport. V každém případě to však byl regulérní cíl jakých Němci v průběhu války potopili stovky.
7 SSS znamenalo že loď byla napadena ponorkou, 0434 S 1125 W zeměpisné souřadnice, GJCD byl volací znak Laconie a 2006 čas napadení. Časový rozdíl v německém a britském podání je dán tím že zatímco Britové používali GMT (Greenwich Mean Time) tak Němci čas středoeropský letní. Tím je dána právě ta dvouhodinová odchylka.
8 Sděluje že potopil Laconii která naneštěstí přepravovala nejméně 1 500 italských POW. 90 jich už vylovil a očekává instrukce. FF 7721 310 Grad jsou souřadnice události podle německé námořní mapy a původní kurz cíle. Dále sdělení obsahuje informaci že má k dispozici 157 m³ nafty, zbývá mu 19 torpéd a sílu větru v oblasti.
9 Pokud jakákoliv loď přijde na pomoc ztroskotané posádce Laconie nenapadnu ji pokud nebudu sám napaden z moře nebo ze vzduchu. Vyzvedl jsem 193 trosečníky. 4° 52' jižně, 11° 26' západně – německá ponorka.
10 Z Francouzské západní Afriky mezitím vyplul lehký křižník Gloire a šalupy Annamite a Dumont d'Urville.
11 Není jasné zda vůbec, případně které ponorky piloti našli, jak Němci tak trosečníci později shodně tvrdili že po žádných letadlech nikdo nestřílel a ani žádná jiná ponorka nehlásila kontakt se skupinou letadel. Následně vyslané B-25 na zadaných souřadnicích nic nenašly.
12 Na druhou stranu Američané tyto informace měli z vlastního odposlechu. Jejich pozdější výmluvy co vše věděli a nevěděli mi tak přijdou dost mimo.
13 Je možné že ty stovky mrtvých měl ale na svědomí Hartenstein, jedno z jeho torpéd explodovalo právě v prostoru předního nákladového prostoru který byl přeměněn na jednu z vězeňských ubikací.
14 Jen taková zajímavost, všichni Britové a Poláci které přepravily francouzské lodě byli internováni v severní Africe, odtud je vysvobodili spojenci v průběhu operace Torch. Část Italů kteří se před vyloděním nestihli dostat domů zde naopak znovu padla do zajetí.




Použité zdroje:
Frederick Grossmith: The Sinking of the "Laconia - A Tragedy in the Battle of the Atlantic. Paul Watkins Publishing 1994
Clay Blair: Hitlerova ponorková válka 2. část – Pronásledovaní 1942-1945. nakladatelství Návrat 2005
Peter Padfield: Dönitz poslední vůdce. Nakladatelství Mustang 1994
Karl Dönitz: Memoirs: Ten Years And Twenty Days. Da Capo press inc.1997


Scrat
All great things are simple, and many can be expressed in single words: freedom, justice, honor, duty, mercy, hope.
Winston Leonard Spencer-Churchill
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Zdravím pane kolego. O tomto případu jsem četl ledacos ale takto ucelený soubor informací doposud ne. Měl bych ale pár věcí co bych rád věděl.

Primo: v úvodu píšeš, že z počátku byla vedena námořní válka ze strany německé maríny poměrně slušně. Nevím jestli se u potápění lodí dá mluvit o slušnosti, ale je fakt, že pokud byla snaha zajistit přežití trosečníků je to potřeba vidět jako plus. Dokázal bys ale najít jeden či dva skutečné případy takové pomoci? Já na to nikdy a nikde nenarazil.

Secundo: z pohledu Tvého osobního - zasloužil si Dönitz těch deset let?

Tertio: neměl bys pár obrázků? Já bych to rád hodil na portál ale takto by to vypadalo blbě.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Vladimír
nadpraporčík
nadpraporčík
Příspěvky: 486
Registrován: 9/7/2010, 10:34

Příspěvek od Vladimír »

Pátrač píše:
Secundo: z pohledu Tvého osobního - zasloužil si Dönitz těch deset let?
Ano, pokud by se sešel ve vězení se svými americkými, anglickými a sovětskými kolegy za stejnou sazbu. U Dönitze byla asi dost velkým trestem i smrt jeho obou synů - na ponorkách.

Co bylo horší Guernica, Coventry nebo Drážďany?

Přežilo víc sovětských zajatců v Osvětimi, nebo zajatých Němců (pravda, tady poněkud snižuje počet přeživších repatriace a následné vězení původně zajatých sovětů v SSSR)?
Uživatelský avatar
Martin.K
praporčík
praporčík
Příspěvky: 320
Registrován: 30/1/2009, 00:23
Bydliště: Ostrov

Příspěvek od Martin.K »

Článek na BBC hned na začátku fotka z průběhu zachraňování trosečníků.
http://news.bbc.co.uk/local/liverpool/h ... 346011.stm
Letos byl o tom natočen 2 dílný film,
http://www.bbc.co.uk/programmes/b00xgjnm
a na Silvestra půjde na Cinemaxu
http://www.csfd.cz/film/301930-zkaza-lodi-laconia/
http://www.cinemaxtv.cz/movie/zkaza-lod ... a-i_-71481

A ještě dva odkazy s fotografiemi trosečníků na ponorce.
http://uboat.net/ops/laconia.htm
http://www.lancastria.org.uk/Lancastria ... count.html
Uživatelský avatar
Scrat
podporučík
podporučík
Příspěvky: 683
Registrován: 1/8/2009, 12:06

Příspěvek od Scrat »

Pátrači, kolego ty mně chceš zabít?
Pro odpověď na tvou první otázku budu muset projít první díl Hitlerovy ponorkové války od Claye Blaira (což je bez dodatků nějakých 750 stran nezáživného čtení). Vím že to tam je, jenom se tím budu muset prokousat. Ale pro tebe všechno :-? .
Na druhou otázku mám stejný pohled jako Vladimír. Ono těch 10 let byla spíše snaha vyhovět veřejnému mínění, ve skutečnosti žalobce David Maxwell Fyfe proti Dönitzovi neměl vůbec nic průkazného. Nakonec to dotáhli tak daleko že se v Laconia-Befehlu pokoušeli najít nějaký skrytý podtext, něco ve smyslu "povoluji vám střílet trosečníky". Právě proto jsem ve článku napsal "A ještě ten známý Laconia-Befehl jehož dezinterpretace stála Dönitze deset let za zdmi věznice Spandau: " A i svědectví dvou korunních svědků obžaloby, ponorkových důstojníků (Moehleho a Heisiga) Dönitzův obhájce Kranzbühler rozebral během pár minut. Dokázal dokonce zpochybnit důvěryhodnost a nezaujatost obou svědků. A jak se mnohde uvádí, jedním z významných bodů jeho obhajoby skutečně bylo i písemné prohlášení admirála Nimitze.

A třetí poznámka? Zřejmě si ze mně děláš srandu. To snad na portál ani nepatří, takové nudné kecání.

Scrat
All great things are simple, and many can be expressed in single words: freedom, justice, honor, duty, mercy, hope.
Winston Leonard Spencer-Churchill
Uživatelský avatar
Destroyman
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1288
Registrován: 25/6/2008, 08:35
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Destroyman »

Mno, zkusím Scratovi zachránit život a jeden malý případ popíšu.
Asi nejznámější německý gentleman je Herbert Schultze. Jeho U-48 objevila 11. září 1939 mezi Irskem a Islandem osamělou anglickou nákladní loď Firby. Schultze nechal vystřelit pět ran z děla, počkal až námořníci spustí čluny a potopil Firby torpédem. Pak nechal Schultze odvysílat na otevřené frekvenci depeši adresovanou přímo Churchillovi s udáním pozice a prosbou o záchranu trosečníků. Depeši zachytila americká nákladní loď a předala ji britské admiralitě. Všichni trosečníci byli zachráněni.
Churchillovi se to moc nelíbilo, zvlášť když Schultze poskytl rozhovor americkému novináři Williamu Shirerovi (zpovídal mj. i Priena), ale dělat nemohl nic. Anglie má holt ráda lidi, co hrají fair play a Schultze se v Albionu stal velmi populárním člověkem.
To je asi nejkřiklavější případ, ale na začátku války bylo celkem běžné, že ponorka k trosečníkům připlula a velitel jim vysvětlil kudy nejblíž k pevnině. Běžné bylo i ošetření raněných nebo poskytnutí potravin. Po Laconiabefélu byl se vším oficiálně konec, ale výjimky se občas stále ještě našly. Třeba Werner Henke ještě v roce 1943 vysvětloval anglickým trosečníkům jak se plachtí a kudy do Irska.
Nutno však podotknout, že féroví němečtí velitelé byli většinou lidé, kteří vstoupili do námořnictva ještě před nástupem Hitlera a nikdy nebyli v NSDAP a Hitlerjugend.
さようなら。
Uživatelský avatar
Scrat
podporučík
podporučík
Příspěvky: 683
Registrován: 1/8/2009, 12:06

Příspěvek od Scrat »

Hlavně v prvním půlroce války bylo zadokumentováno několik desítek případů kdy němečtí ponorkáři pomohli trosečníkům z potopených lodí. Je ale samozřejmé že pokud ponorka zaútočila na bráněný konvoj nemohla její posádka pomoci nikomu, u samostatně plujících lodí byla situace zcela jiná. Bylo časté že posádka ponorky zásobila trosečníky potravinami a vodou a v několika případech dokonce odvysílala informace vedoucí později k nalezení záchranných člunů.
Z Blairovy publikace Hitlerova ponorková válka jsem vybral pár událostí.

Herbert Schultze:
5.září 1939 potopila jeho U-48 britskou nákladní loď Royal Sceptre. O pár minut později si hlídky na ponorce všimly další, ještě větší a také britské nákladní lodi Browning. Když se Schultzemu podařilo uklidnit její posádku (mezitím ve člunech opustila loď) přinutil ji naložit trosečníky z Royal Sceptre a odvézt je do přístavu.
11. září potopil ještě nákladní loď Firby. Nechal ošetřit zraněné Brity, člunům doplnil potraviny a vodu, několikrát v angličtině odvysílal zprávu o události s přesnou pozicí trosečníků a teprve poté se vzdálil. Britové si je o pár hodin později skutečně vyzvedli, přesně v ohlášené oblasti. Destroy mně předběhl.

Heinrich Liebe:
jeho U-38 potopila potopila 11. září tanker Inverlife. Liebe nechal odtáhnout záchranné čluny s trosečníky mimo dosah obrovské hořící ropné skvrny a ošetřil zraněné.

Fritz-Julius Lemp:
První oficiální úspěch (Athenia mu nebyla přiznána) si s U-30 připsal také až 11. září. Potopil nákladní loď Blairlogie a počkal u záchranných člunů tak dlouho až se objevila jiná loď (U.S. neutrál American Shipper) a vyzvedla všechny trosečníky.
Další den objevila U-30 nákladní loď Fanad Head. Aby šetřil torpéda vyslal na její palubu tým aby ji potopil výbušninami. Přitom byl Lemp napaden dvěma letouny z Ark Royal. Jedna se svržených bomb explodovala ještě ve vzduchu a „sejmula“ vlastní letadlo. Lemp nechal oba piloty vylovit a ošetřit (jeden utrpěl těžké popáleniny) a pak je s Dönitzovým souhlasem vyložil i s jedním zraněným Němcem na Islandu.
3. května 1940 přerušil Lemp hlídkovou plavbu, vylovil 13 trosečníků z potopené švédské lodě Hagar která krátce předtím zabloudila do britského minového pole a odvezl je na pevninu (do okupovaného Norska) odkud byli posléze přepraveni domů.
Mimochodem, i když je to zvláštní tak až do 24. září platil přísný zákaz ohledně francouzských lodí a přístavů. Mělo se s nimi jednat jako s neutrály. Stejně tak nesměly být potápěny ani britské lodě u nichž mohlo být předpokládáno že přepravují více než 120 cestujících!!

Scrat
All great things are simple, and many can be expressed in single words: freedom, justice, honor, duty, mercy, hope.
Winston Leonard Spencer-Churchill
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4077
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Příspěvek od jarl »

Koukám, že jsem měl o této operaci dost zkreslenou představu. Vůbec jsem nevěděl, že se do ní zapojila i italská ponorka Comandante Cappellini a také jsem si myslel, že ta záchranná operace byla čistě Hartensteinova iniciativa a Dönitz byl od začátku proti.

A ještě bych chtěl znát nějaké podrobnosti k té tajné základně na Ascensionu. Co tam dělali Američané, když se jednalo o britské území? A proč byla její existence utajována?
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Scrat a Destroyman - kolegové zdvořile děkuji za dodané informace. Díky ním vše získalo jakousi patinu slušnosti danou povahami lidí a to se i v rozjeté válce cení.

Vladímír - opřel bych se do Tebe ve třetím bodě ale nechci spamovat v této zajímavé práci.

Na tom obrázku či obrázcích bych tak nějak trval, nebo si nějaké najdu sám a budu za zlouna :twisted: Na portál to rozhodně patří.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Scrat
podporučík
podporučík
Příspěvky: 683
Registrován: 1/8/2009, 12:06

Příspěvek od Scrat »

Od prvních dnů války byla na Ascensionu malá britská posádka a základna létajících člunů, bylo to vlastně jediné místo ve středním Atlantiku odkud mohly být prováděny protiponorkové hlídky (tedy mimo Svaté Heleny a Tristanu da Cunha odkud se samozřejmě létalo také). V první polovině roku 1942 byla základna postoupena Američanům kteří na ostrově vybudovali letiště (Wideawake) uvedené do provozu krátce před potopením Laconie.I když je poměrně hodně jižně tak přes něj šla velká část letů do a ze severní Afriky. Tahle základna je v provozu dodnes i když se tam vlastně nic pořádného neděje. Mám dojem že letiště dokonce sloužilo jako nouzové pro americké raketoplány.
Poslední velká akce která se ho týkala byla Falklandská válka, operovaly osud britské strategické bombardéry Vulcan a stíhačky Phantom podporované tankovacími letouny Victor K2.

A proč bylo tak tajné? Ostrov jako takový je tak malý že je jeho obrana hodně problematická (i dnes na něm mimo vojáků žije jen pár lidí kteří jsou prakticky ve všem odkázaní na mateřskou zemi), letadla operující ze základny byla vlastně jeho jedinou obranou. No a dokud nebylo dokončené tak ať o něm raději nikdo neví.
Edit:
Ještě k části prvního příspěvku Pátrače "....Nevím jestli se u potápění lodí dá mluvit o slušnosti....".
Kolego, jak si představuješ vedení ponorkové války za situace kdy i obyčejné nákladní lodě disponují alespoň minimální lehkou výzbrojí. Prakticky každá loď která se musela pohybovat v oblasti Britských ostrovů nesla alespoň protiletadlové kulomety a pro ponorku je i ráže 20 mm za určitých podmínek smrtelně nebezpečná. Doba WWI kdy se ponorka vynořila vedla cíle, její posádka se bavila panikou na palubě takto překvapené lodě a následně byla opuštěná loď potopena se v podmínkách WWII praktikovat nedá (nebo jen v mizivém procentu případů). Je to stejné jako by obsluha zamaskovaného německého PaK zabouchala na poklop T-34 se slovy "prosím vás my máme támhle kanón a chtěli bychom tu vaši plechovku rozlousknout, můžete si vylézt ať se vám nic nestane?".
Ponorková válka byla tvrdá a nemilosrdná ale takto ji vedly všechny strany konfliktu. A kritizovat jen Němce mi přijde hodně nefér.

Scrat
All great things are simple, and many can be expressed in single words: freedom, justice, honor, duty, mercy, hope.
Winston Leonard Spencer-Churchill
Odpovědět

Zpět na „Válka v Atlantiku“