Sovětsko-Japonská válka 1945

Čína, Indočína 1931-1945

Moderátor: Pátrač

Dzin
7. Major
7. Major
Příspěvky: 11457
Registrován: 16/10/2004, 21:31

Sovětsko-Japonská válka 1945

Příspěvek od Dzin »

Srpnová bouře

Dálný východ patřil mezi tradiční oblast výboje Sovětského svazu resp. carského Ruska. To se snažilo po celou dobu své existence posunout své hranice co nejvíce na východ. Vedly ho k tomu hlavně úvahy jak ofenzivní, tedy získání dalších zdrojů a přístup k největšímu světovému oceánu tak i úvahy čistě obranné, které se dají charakterizovat jako obavy ze "žlutého nebezpečí" a tedy snaha posunutím hranice co nejvíce na východ získat dostatečný prostor k obraně svých center. Ruský postup ale postupně na přelomu 19. a 20. století začal narážet na nově vzniklou a velmi ambiciózní asijskou mocnost - Japonsko. Vzájemná konfrontace vyvrcholila rusko-japonskou válkou v letech 1904-1905, ve které Rusko ztratilo své dominantní postavení na Dálném východě a muselo vyklidit území v Číně.

Japonsko poté zahájilo expanzi, kterou vlastně ukončila až jeho porážka ve druhé světové válce. Rusko sice toužilo po odplatě, ale následná účast v první světové válce ji odsunula do nedohledna. Bolševický puč v roce 1917 změnil politický řád země, ale její ambice se rozhodně neměnily. Po občanské válce byl Sovětský svaz ovšem ještě příliš slabý a tak každá země šla svou cestou.

Cesty se poprvé střetly až ve 20. letech 20. století, když SSSR začal podporovat a vyzbrojovat Čínu, aby tak pomalu nabyl ztraceného postavení. Postupem času bylo jasné, že ačkoliv se nový režim lišil od starého prakticky ve všem, dobyvatelské ambice mají rozhodně stejné. SSSR sílil a stal se agresivnější. V létě 1938 byly pohraniční jednotky úmyslně vybaveny mapami se špatně zakreslenou hranici a následně propukl konflikt u jezera Chasan, který obě strany zaplatily životy asi 1000 vojáků. Nutno ovšem podotknout, že stejně dobyvatelské nálady panovaly i na japonské straně, které každá záminka k rozpoutání, samozřejmě vítězného, konfliktu také přišla vhod.

V květnu 1939 mongolské jednotky překročily na popud SSSR (Mongolsko bylo defacto vazalský stát SSSR) hranici s Mandžuskem (loutkový stát Japonska) na řece Chalchynu. Japonské se velmi rádo chopilo příležitosti a vše vyvrcholilo ozbrojeným střetem mezi Sověty a Japonci v oblastech Bajan Cagan a u Chalchyn-golu, který skončil jasnou porážkou Japonců. Těm začalo být jasné, že válka se SSSR by rozhodně nebyla snadnou a protože potřebovali mít volné ruce v Pacifiku, uzavřeli v dubnu 1941 se SSSR pakt o neútočení. Obě dvě strany ho po celou dobu jeho platnosti (do roku 1945) striktně dodržovaly.

22. června 1941 začala pro SSSR Velká vlastenecká válka a kvůli katastrofálním ztrátám na začátku války bylo třeba značných posil. Obecně se uvádí, že útok Wehrmachtu byl pro Sověty naprostým překvapením. O to zajímavější je fakt, že doplňování západních vojenských okruhů z dálněvýchodních začalo ještě před německým útokem.

Po zahájení Velké vlastenecké války byla vojska na Dálném východě organizována do dvou frontů - Dálněvýchodního a Zabajkalského. Toto uspořádání vydrželo až do zahájení příprav na Mandžuskou útočnou operaci v srpnu 1945.

Početní stavy lidí a výzbroje obou frontů od 22. června 1941 do 9. května 1945 byly následující:

Obrázek

Obrázek

V dělech a minometech nejsou započteny minomety ráže 50 mm. Většina tanků, samohybných děl a letadel byla tvořena starší technikou. Jak je vidět, po celou dobu války udržoval SSSR na dálném východě relativně silné jednotky. Bylo to dáno jednak Stalinovou nedůvěrou Japoncům a také tím, že na dálněvýchodní jednotky bylo pohlíženo právě jako na zásobárnu bojující Rudé armády, kam byli odesíláni branci k výcviku. Například v roce 1942 sem bylo posláno 125 000 nových branců, roku 1943 175 000. Z obou frontů se potom štědře dotovaly bojující jednotky na frontě proti Němcům, případně zálohy Hlavního stanu.

Odesílání vojsk na východní frontu bylo ukončeno až v roce 1945, kdy se naopak rozeběhlo jejich posilování během příprav Mandžuské útočné operace. To ale už trochu předbíháme. Musíme se vrátit o pár let zpět.

Na konci roku 1941 zaútočilo Japonsko na Pearl Harbor a do Druhé světové války oficiálně vstoupil USA. Následně mu válku vyhlásilo i nacistické Německo a z USA a SSSR se stali spojenci. Tím vznikla ovšem asymetrická situace, kdy USA byl ve válce jak s Německem, tak s Japonskem, ale s tím SSSR udržoval mír. Sověti se tak prakticky ihned dostali pod diplomatický tlak ze strany Američanů, aby vyhlásil válku Japonsku a tím odlehčil Spojencům v Tichomoří, kteří se ocitli pod drtivým japonským útokem. Sověti ovšem čelili podobně masivnímu útoku ze strany Německa a analogicky se dožadovali podobného odlehčení na této frontě. Současně ale Sověti potřebovali dodávky v rámci Půjčky a Pronájmu a tak si nemohli dovolit jednoznačně odmítnout americký požadavek. To se projevilo už na začátku roku 1942 při rozhovoru Maxima Litvinova (tehdy velvyslanec v USA) a Sumnera Wellese (tehdy náměstek ministra zahraničních věcí), kdy si Litvinov stěžoval na to, že se Britové nechtějí zabývat vyloděním v Evropě a Welles mu odvětil, že úvahy o vytvoření další fronty v Evropě by příznivě ovlivnilo vytvoření nové fronty proti Japonsku. Sověti potom zaujali taktiku, kdy se americké požadavky pokoušeli odrážet poukazy na velké vypětí proti Německu a nutnost nejprve porazit právě tohoto protivníka. V tomto stádiu vše ustrnulo až do roku 1945.

4. - 11. února 1945 proběhla konference SSSR, USA a Velké Británie na Jaltě. Zde se Sovětský svaz zavázal, že nejpozději do tří měsíců po ukončení bojů v Evropě vstoupí do války proti Japonsku. Oproti původnímu postoji zde byla změna v přesném časovém vymezení. Toto rozhodnutí nebylo učiněno ani tak jako pomoc západním spojencům, ale spíše pro obnovení sovětského resp. ruského vlivu na Dálném východě. Časová prodleva tří měsíců byla nezbytná, protože i když se to nemusí z dnešního pohledu zdát (každý jistě alespoň někdy slyšel o sovětském nevyčerpatelném lidském potenciálu), lidské zdroje začaly pomalu vysychat. Proto se dostatečné prostředky k úderu na Dálném východě mohly uvolnit až po porážce Německa. Tímto rozhodnutím byl definitivně ukončen odliv vojsk z Dálného východu a naopak bylo zahájeno jejich masivní posilování.

O tom, že Sověti nemínili svým útokem pouze pomáhat západním spojencům svědčí i fakt, že přípravy k válce s Japonci SSSR zahájil už v létě 1943 rotací důstojnických kádrů se zkušenostmi s Východní fronty. V průběhu roku 1944 se přípravy začaly zrychlovat a v září začal Generální štáb na příkaz Stalina řešit otázky spojené s vedením útočných operací v Mandžusku. V listopadu 1944 byla vytvořena plánovací skupiny pro válku s Japonskem a v jejím čele stanul maršál Kirill Afanasjevič Měreckov, který právě úspěšně zakončil boje na severu proti Finsku a tamním německým jednotkám. Zde si vysloužil pověst specialisty na boj v arktickém podnebí a nyní měl dokázat, že zvládne i poněkud teplejší oblast. Této nanejvýše tajné činnosti se v Moskvě věnoval až do března 1945, kdy se i se svým štábem přesunul do Ussurijska. Zde bylo 15. dubna 1945 zřízeno tzv. velitelství Přímořské skupiny vojsk. Před samotnou operací se z něho stane 1. dálněvýchodní front. Veškerá činnost byla co nejpřísněji utajována, např. sám Měreckov musel chodit v uniformě generálplukovníka, aby Japonci nezpozorovali příliš brzy příchod maršála Sovětského svazu. Pro nadcházející operaci bylo zvoleno krycí jméno Srpnová bouře.

Sovětské síly

Od května 1945 začaly na Dálný východ proudit posily. Spolu s nimi se zde objevil další významný velitel Rudé armády, maršál Rodion Jakovlevič Malinovskij. Za bojů v Evropě proslul hlavně tím, že měl na sovětské poměry opravdu mizivé ztráty. U nás je znám spíše díky ne příliš osvobozeneckému chování jeho jednotek na Moravě. V novém působišti se Malinovskij stal velitelem Zabajkalského frontu.

Aby bylo sovětské snažení co nejlépe koordinováno, bylo poprvé a naposledy za druhé světové války v Rudé armádě zřízeno 30. července 1945 zvláštní hlavní velitelství v jehož čele stanul maršál Alexandr Michajlovič Vasilevskij. Ten až na drobnou epizodu z konce války působil v Hlavním stanu, od června 1942 jako náčelník generálního štábu. Byl uznáván jako velmi schopný organizátor, což měl právě nyní dokázat. Jako pomocníci mu byli přiděleni lidový komisař válečného loďstva admirál Nikolaj Gerasimovič Kuzněcov a velitel sovětského letectva maršál Alexandr Alexandrovič Novikov. Na Dálném východě se objevila nejreprezentativnější sestava představitelů druhů vojsk za celou válku.

Sověti zahájili na Dálném východě obrovské soustřeďování sil stažených z Evropy. Kromě zvednutí početního stavu zdejších vojsk bylo třeba dodat i moderní vojenskou techniku, protože technika na východě v mnoha případech pocházela ještě z předválečného období. Na výcvik branců tak stačila, ale pro vedení intenzivních bojových operací už méně.

Ze západu byly přesunuty tyto jednotky:
• z 3. běloruského frontu: velitelství 5. a 39. vševojskové armády, 6 velitelství střeleckých sborů, 18 střeleckých divizí, 2 divize protiletadlových děl, a 8 dělostřeleckých a 2 raketometné divize
• z 2. ukrajinského frontu: frontové velitelství, velitelství dvou armád, 6 velitelství sborů (z toho 1 tankového), 10 střeleckých divizí a divizí protiletadlového dělostřelectva a 15 brigád
• z Leningradského frontu: velitelství dělostřeleckého a mechanizovaného sboru, 6 divizí a 17 brigád
• z 1. běloruského frontu: 3 raketometné brigády
• z Moskevského vojenského okruhu: 2 tankové brigády
• ze zálohy Hlavního stanu: frontové velitelství, 3 brigády, 2 pevnostní útvary
Navíc bylo posíleno i letectvo a to o velitelství bombardovacího sboru a 5 leteckých divizí.

Stavy přisunovaných jednotek a techniky byly následující:

Obrázek

Dále bylo přisunuto na 600 raketometů a 1000 bojových letadel.

Proběhla také kompletní reorganizace jednotek. Doposud používané členění na Dálněvýchodní a Zabajkalský front bylo zrušeno a místo nich byly vytvořeny tři nové fronty: Zabajkalský a 1. a 2. dálněvýchodní front. Zabajkalský front byl soustředěn na západě u hranic s Mongolskem a přímo v něm (na frontě dlouhé 2300 km), východně od něj byl 2. dálněvýchodní front (2130 km) a vedle něj až k oceánu 1. dálněvýchodní front (700 km). Spolu s nimi operovaly Tichomořské loďstvo, Amurská flotila a Mongolská armáda.

Jejich početní stavy byly následující:

Zabajkalský front (maršál R.J. Malinovskij):
17., 36., 39. a 53. vševojsková, 6. gardová tanková a 12. letecká armáda a Jezdecko-mechanizovaná skupina mongolsko-sovětských vojsk. Celkem měl 13 velitelství sborů, 39 divizí, 45 brigád, 54 pluků, 2 pevnostní útvary, 2 velitelství leteckého sboru, 7 leteckých divizí, 14 leteckých pluků a 3 divize PVO a 2 pluky protiletadlových děl. Celkem měly sovětské jednotky k dispozici: 654 040 vojáků z toho 416 000 v bojových jednotkách, 9668 děl a minometů, 583 raketometů, 2416 tanků a útočných děl, 1324 bojových letadel a 49 053 automobilů.
V sestavě Zabajkalského frontu operovala také Mongolská armáda, která disponovala silou: 5 divizí, 1 brigáda a 2 pluky o stavech 16 000 mužů, 128 děl a minometů a 32 tanků.

1. dálněvýchodní front (maršál K.A. Měreckov):
1., 5., 25. a 35. vševojsková a 9. letecká armáda a Čugajevská operační skupina. V nich bylo soustředěno velitelství 10 střeleckých a 1 mechanizovaného sboru, 34 divizí, 47 brigád, 34 pluků, 14 pevnostních útvarů, velitelství leteckého sboru, 8 leteckých divizí, 6 leteckých pluků, velitelství sboru PVO, 2 divize PVO, divizi, brigádu a 2 pluky protiletadlových děl o celkovém počtu 586 859 vojáků z toho 404 056 v bojových jednotkách, 11 430 děl a minometů, 516 raketometů, 1860 tanků a útočných děl, 1137 bojových letounů a 4850 automobilů.

2. dálněvýchodní front (generál M.A. Purkajev):
2., 15. a 16. vševojsková a 10. letecká armáda s 2 velitelství střeleckého sboru, 13 divizí, 15 brigád, 34 pluků, 5 pevnostních útvarů, velitelství leteckého sboru, 9 leteckých divizí, 9 leteckých pluků, 2 velitelství sboru PVO, 2 divize PVO a 2 brigády a 2 pluky protiletadlových děl. Celkem v nich bylo umístěno 337 096 vojáků z toho 238 926 v bojových jednotkách, 5988 děl a minometů, 72 raketometů, 1280 tanků a útočných děl, 1260 bojových letounů a 31 916 automobilů.

Tichomořské loďstvo (admirál I.S. Jumašov):
2 křižníky, 13 torpédoborců, 78 ponorek a 324 menších lodí, 1549 bojových letadel, 1 brigáda námořní pěchoty a 2550 děl a minometů, celkem 178 000 vojáků a námořníků.

Amurská flotila (kontraadmirál N.V. Antonov):
124 menších lodí, 68 letadel a 199 děl a minometů, celkem 12 500 vojáků a námořníků.

Hlavní úloha v nadcházející operaci byla přisouzena Zabajkalskému a 1. dálněvýchodnímu frontu, v jejichž čele stáli maršálové Malinovskij a Měreckov. Fronty měly mohutným úderem prolomit japonská obraná postavení, obklíčit japonská vojska a poté rychle pokračovat dále a zabrat co největší území před kapitulací Japonska, která se pod tlakem Američanů rychle blížila.

Japonské síly

Na druhé straně fronty byla situace opačná. Japonské císařství stálo pod údery Američanů a jejich spojenců na pokraji porážky. Přestože byla japonská armáda stále dosti početná - k srpnu 1945 měla přes 7 milionu vojáků- nejlepší jednotky vykrvácely v předchozích bojích a nově postavené nedosahovali ani zdaleka jejich kvality. Ovšem ještě větší dopad na bojeschopnost měly ztráty vojenské techniky, které zdevastovaný japonský průmysl už nebyl schopen ani nahrazovat. K jeho kolapsu dopomohla z části námořní blokáda amerických ponorek dovozu strategických surovin, na kterých bylo Japonsko závislé a z části údery amerického letectva na průmyslová centra (to bylo navíc umocněno velkým zemětřesením, které Japonsko postihlo v roce 1944).

Na budoucím bojišti tvořila jádro japonských sil Kwantungská armáda pod velením generála Otozó Jamady. Ta nesla odpovědnost za obranu Mandžuska a Koreje (v Koreji se nacházela 58. samostatná armáda, od 10. srpna 1945 podřízená Kwantungské armádě).

Kwantungská armáda kdysi patřila mezi elitní svazek japonské armády. To se ale změnilo ve chvíli, kdy se Japonsko rozhodlo pro expanzi do prostoru jihovýchodní Asie a Tichomoří. Od té chvíle se Kwantungská armáda dostala prakticky do identického postavení, jako sovětské dálněvýchodní fronty po čas války s Německem. Úměrně se zvětšujícím se odlivem vojáků a zbraní se snižovala její bojeschopnost a síla. Situace dospěla až tak daleko, že v době sovětského útoku bylo plných 80 procent japonských divizí účastnících se bojů nově vytvořeno v průběhu roku 1945 a o nějaké elitě nebo i vyšší úrovni vycvičenosti se tak nedalo ani mluvit. Všem jednotkám chyběla munice i ostatní vojenský materiál a disponovala vesměs zastaralou výzbrojí. Pouze u 15 procent svazků se dalo mluvit o podmíněné bojeschopnosti.

Podobně na tom byly i další japonská vojska účastnící se srpnových bojů. V Koreji se jednalo o jednotky 17. skupiny armád a za oblast Jižního Sachalinu a Kurilských ostrovů odpovídala vojska 5. skupiny armád. Ani její jednotky ale nebyly kompletní a navíc se započalo s jejich postupným stahováním na domovské ostrovy. V Mandžusku byla dále spojenecká vojska císařství Man-čou-kua a knížectví Vnitřního Mongolska, které ale vykonávaly pouze pořádkovou službu a do bojů se výrazněji nezapojily.

Celkově byla sestava japonských a spojeneckých jednotek, soustředěných proti Rudé armádě, následující:

Kwantungská armáda (generál Otozó Jamada):
3., 4., 5., 30., 34. a 44. armáda. V nich bylo soustředěno 24 pěších divizí a 2 tankové a 9 smíšených brigád a 1 pohraniční oddíl. Celkem 713 000 vojáků.

17. skupina armád (generálporučík Jošió Kozuki):
58. armáda, celkem 7 pěších divizí a 1 smíšená brigáda. Celkem 190 000 vojáků.

5. skupina armád (generálporučík Kiičiró Higuči):
3 pěší divize, 1 smíšená brigáda a 1 pěší a 1 tankový pluk. Celkem 90 000 vojáků

Vojska císařství Man-čou-kua (xxx):
8 pěších a 7 jezdeckých divizí a 14 pěších a jezdeckých brigád. Celkem 170 000 vojáků.

Vojska vnitřního Mongolska (kníže Devan):
5 – 6 jednotek velikost brigády až divize. Celkem 44 000 vojáků.

Podporu těmto jednotkám poskytovala 2. a 5. letecká armáda a Sungarská říční válečná flotila s 26 menšími bojovými loděmi.

Celkem tato vojska měla 1 270 000 mužů, 6640 děl a minometů, 1215 tanků, tančíků a obrněných automobilů a 1907 bojových letadel.

Japonci vybudovali kolem hranice se SSSR a Mongolskem 17 opevněných prostorů. Ty měly hloubku až 50 km. Zásadní vadou bylo, že jejich celková délka byla dohromady asi 800 km, přičemž celá hranice byla dlouhá přes 5000 km, takže opevnění kryla méně než 1/5 délky celé hranice. Nejsilnější opevnění byla v prostoru 1. dálněvýchodního frontu.

Japonci zbudovali dále tzv. Krycí pásmo, na které soustředili jednotky určené k zastavení prvního úderu. Krycí pásmo mělo 3 linie. První byla hluboká 3-10 km, druhá 3-5 km, za ní byla 10-20 km mezera a následovala třetí linie s hloubkou 2-4 km. Díky převaze Sovětů ale byla tato postavení dost slabá.

Jak je patrné, měla Rudá armáda výraznou převahu a to nejenom kvantitativní. Jak už bylo poznamenáno, zatímco značnou část sovětských jednotek tvořili útvary, které prošly ohněm bojů na Východní frontě a v jejich čele stály ostřílení velitelé, na japonské straně se jednalo vesměs o jednotky tvořené nováčky prošlých spíše jen základním výcvikem a následnou posádkovou službou. Podobně v sovětský prospěch vyznívalo i porovnání bojové techniky. Byly zde nasazeny nejmodernější sovětské zbraně. Vznikla ale i mírně paradoxní situace, kdy vedle těchto zbraní (např. T-34 a SU-100) byly nasazeny i zbraně předválečné provenience (T-26 a BT), které zde zůstaly z původních jednotek. Na japonské straně se v drtivé většině jednalo o zastaralé stroje. Dalším problémem bylo i to, že v japonské armádě prakticky nebyly moderní protitankové zbraně. Toho si ale japonští velitelé byli vědomi a v rámci tehdejší tradice zřídili speciální sebevražedné úderné oddíly, které tvořili vojáci ověšení výbušninou.

Průběh operace

Zbývalo vyřešit ještě jeden problém. Sovětský svaz měl stále s Japonskem platnou smlouvu o neútočení, kterou Japonsko důsledně dodržovalo (např. nekladlo žádné překážky proplutí sovětských obchodních lodí vezoucí z USA hospodářskou pomoc, ač byla namířena proti jejímu spojenci, Německu. Touto cestou byla za války dopravena více než polovina veškerých dodávek západních spojenců SSSR). Pro sovětské vůdce ale problémy tohoto druhu neexistovaly. V dubnu 1945 oznámil Sovětský svaz vypovězení smlouvy o neútočení pro její údajné soustavné porušování japonskou stranou. 8. srpna 1945 SSSR Japonsku vyhlásil válku. Jak se můžeme v sovětských publikacích dočíst, odůvodněno to bylo tím, že je třeba s válkou v Tichomoří rychle skoncovat, zajistit všeobecný mír a osvobodit národy od dalších obětí a strádání, jakož i obnovit práva Sovětského svazu na území, kterých se Japonsko v minulosti násilně zmocnilo.

Mandžuská útočná operace byla zahájena 9. srpna 1945 Zabajkalským a 1. dálněvýchodním frontem, ke kterým se 11. srpna připojil i 2. dálněvýchodní front. Pro rychlejší průnik přes japonské linie byly nasazeny i Pohraniční vojska NKVD. Jednalo se o jednotky Zabajkalského, Chabarovského a Přímořského okruhu Pohraničních vojsk. Z nich utvořené úderné oddíly se měly v noci před útokem dostat do japonských pozic a při zahájení útoku je napadnout. K tomuto nekonvenčnímu řešení se rozhodlo sovětské velení kvůli tomu, že ve snaze o co největší překvapení nebyla k vyřazení japonských opevněných bodů využita dělostřelecká palebná příprava. Ukázalo se, že to nebylo třeba, protože až na výjimky se na čelních obraných liniích nenacházela žádné silnější japonské jednotky a většinou Sověti nenarazili při zdolávání první obranné linie na odpor.

Na postupové linii Zabajkalského frontu se nacházely vesměs hory, polopouště a stepi. Přestože od 8. srpna nepřetržitě pršelo a došlo k mírným záplavám, na schůdnosti terénu se to výrazněji neprojevilo. V noci na 9. srpna úderná komanda NKVD Zabajkalského okruhu Pohraničních vojsk infiltrovala japonské pozice a s rozbřeskem při zahájení útoku vyřadila část japonských polních opevnění.
Mohutný sovětský úder poté prolomil celkem bez obtíží japonskou obranu a zahájil rychlý postup do vnitrozemí. Díky své převaze a tomu, že japonské jednotky byly značně demoralizované (kvůli zprávám o jaderném bombardování a o vládní nabídce kapitulace), nabraly útočící sovětské jednotky přímo zběsilé tempo, které překonávalo v rychlosti postupu i německý blitzkrieg.

První den postoupila 6. gardová tanková armáda, jedoucí na čele útoku o 150 km, do poloviny druhého dne o dalších 120 km a do 14. srpna 1945 celkem o 450 km. Ostatní jednotky frontu postoupily první den o 50-70 km a do 14. srpna o 250-400 km. Japonci se zpočátku zmohli na odpor pouze u několika opevněných uzlů, které Sověti, pokud je nedobyli z chodu, obešli a izolovali. Teprve 12. – 14. srpna se Japonci zmohli na rozsáhlejší protiútoky, které Rudou armádu sice zbrzdily, ale nezastavily a ani nezpůsobily rozsáhlejší problémy. Boje zde probíhaly do 18. srpna.

Celkově Zabajkalský front splnil hlavní úkol a vytvořil západní křídlo obkličovacích kleští. Japonská vojska sice místy bojovala urputně, celkově se ale nezmohla na vážnější odpor. Hlavní chybou bylo, že nebyly obsazeny průsmyky Velkého Chinganu a to umožnilo Sovětům nebezpečný úsek překonat relativně bez vážnějších problémů. Hlavní překážkou jejich postupu byly přírodní podmínky. Japonský odpor byl izolován v uzavřených ohniscích odporu, které byly buď zlikvidovány, nebo, a to častěji, je Sověti obešli a blokovali až do doby konečné kapitulace Japonska.
Obrázek


Mandžuská útočná operace
V pásmu 1. dálněvýchodního frontu byla situace trochu odlišná. Rozprostíral se před ním asi 10 km hluboký pruh tajgy, pokrytý bažinami, močály a říčkami. Po vydatných deštích se tajga změnila v těžko průchodný bahnitý terén. I zde jednotky NKVD (Přímořského okruhu Pohraničních vojsk) pronikly před zahájením útoku do Japonských pozic a to místy až o 10 km. Ani zde se nesetkali s větším odporem.

Následným útokem sovětská vojska z chodu prolomila slabé japonské obranné linie, ale zbrzdil je bahnitý terén. Ten byl také hlavní příčinou pomalejšího postupu. Do konce dne se podařilo postoupit o 5-23 km. Teprve dny následující přinesly zlepšení a do 14. srpna vojska 1. dálněvýchodního frontu postoupila o 120-150 km. Japonská obrana byla opět slabá, místa silnějšího odporu byla izolována.
1. dálněvýchodní front tak úspěšně doplnil útok Zabajkalského frontu a vytvořil druhé rameno obkličovacích kleští. V jeho pásmu se Japonci spoléhali hlavně na neprůchodný terén, což se ale ukázalo jako liché. Sověti se s ním dokázali vypořádat a zahájit rychlý postup na Jih. Na některých místech se sice Japonci dokázali udržet, ale ocitli se v izolaci a následně buď podlehli sovětské přesile, nebo se vzdali po ukončení bojů. Hlavní problém tak Rudé armádě způsobovala logistika, která se stala hlavním limitujícím faktorem postupu.

V pásmu 2. dálněvýchodního frontu provedl infiltraci japonských pozic Chabarovský okruhu Pohraničních vojsk NKVD. Útok začal oproti ostatním frontům o 2 dny později a od počátku probíhal bez vážnějších japonských obranných akcí. Následně ovšem odpor zesílil a byl nejurputnější na celé sovětsko-japonské frontě. I zde se lae postupně projevila zdrcující sovětská převaha, která umožnila nejprve obklíčit jednotlivé japonské jednotky a následně je masovým nasazením dělostřelectva a letectva zdecimovat. Do 14. srpna postoupil 2. dálněvýchodní front o 50-200 km.

Na vedlejším směru

Jak už bylo poznamenáno dříve, součástí Srpnové bouře byly i obojživelné výsadky. Zde byl hlavním určujícím faktorem naprostá slabost císařského námořnictva prakticky zničené v předchozích bojích. Sovětské námořnictvo tak mohlo nerušeně provádět vyloďovací operace. Na Korejskem poloostrove obsadilo bez boje přístavy a námořní základny 11.8. Juki (dnešní Unggi), 12.8. Rasin (Nadžin), zde vedou menší boje se zbytky Japonců na přístupových ostrovech, a 21.8. Genza. Od 13.8. do 15.8. dobývají námořním výsadkem Seisin (Čchangdžin), kde Japonci po tyto dny kladou ozbrojený odpor.
Na Sachalinu byly provedeny taktické výsadky u Toru (16.8.) a Mooky (20.8.) s cílem uspíšit jeho dobytí a 25.8. výsadek u Otomari s cílem zabránit evakuaci Japonců. Na Kurilách se Sověti vyloďují 18.8. na Šumšu.

Kromě jiného Tichomořské loďstvo ještě pokládá minová pole v Tatarském průlivu, Sachalinském zálivu a okolí Vladivostoku a Petropavlovsku. Jedinou ztrátou, kterou utrpělo, bylo potopení minolovky TŠČ 279 (na americké mine) a 3 obchodních lodí na minách.

Samotné boje při vylodění na korejském poloostrově byly urputné pouze v případě Seisinu, kde Japonci způsobili vážné ztráty první vyloďovací vlně a jejich odpor byl zlomen až při nasazení hlavních sil.
V případě Sachalinu byla hlavní tíha bojů na bedrech jednotek postupujících na souši. Sovětské námořnictvo provedlo tři výsadkové operace. Boje zde trvaly od 11. srpna do 25. srpna, kdy se po poměrně urputné obraně japonská posádka vzdala.

Útok na Kurily byl zahájen 18. srpna výsadkem na ostrově Šumšu, o který se bojovalo do 19. srpna a následně byly už bez boje obsazeny zbývající Kurilské ostrovy, poslední až po podepsání formální japonské kapitulace 2. září 1945.

Sovětské velení ovšem plánoval provést ještě minimálně jednu vyloďovací operaci a to na samotných japonských mateřských ostrovech. Cílem bylo Hokkaidó a operace měla být provedena po ovládnutí Sachalinu. Sověti sice po schválení Hlavním stanem zahájili přípravy, ale do hry se vložila diplomacie.
Demarkační linie mezi Američany a Sověty byla stanovena severně od Hokkaidó a 15. srpna se nový prezident USA Harry S. Truman obrátil na Stalina s návrhem rozkazu americkým jednotkám na vedení další bojové činnosti v prostoru a Stalin mu odpověděl protinávrhem, že by případnou bezpodmínečnou kapitulaci Japonců na Hokkaidó mohla přijmout Rudá armáda. Označil to jako legitimní požadavek sovětského veřejného mínění jako odplatu za japonskou intervenci v době Občanské války. Truman z toho ovšem nijak nebyl nadšen a odmítl jakékoliv změny na už dohodnuté demarkační linii.

Následovala čilá diplomatická korespondence a silný tlak ze strany Američanů. Stalin nakonec ze svého požadavku ustoupil a Hlavní stan vydal rozkaz, kterým veškerou činnost pro vylodění na nejsevernějším japonském ostrově ukončil.

Zakončení

15. srpna se ocitly hlavní sily Kwantungské armády v obklíčení a 20. srpna 1945 Kwantungská armáda kapitulovala (po zprávách o kapitulaci Japonska). Do té doby postoupily jednotky Zabajkalského frontu o 360-600 km a jednotky 1. dálněvýchodního frontu o 130-500 km, přičemž se nesetkaly s vážnějším odporem. K tomuto dni se také vzdala všechna japonská postavení, která zůstala izolovaná v sovětském týlu.

Sovětské letectvo na podporu útočících vojsk provedlo během operace na 22 000 vzletů. Protože bylo tempo postupu vysoké a týlové složky nebyly schopny udržet stálý přísun zásob, dopravilo sovětské letectvo k čelním útočícím jednotkám na 2780 tun pohonných hmot a 2059 tun dalších zásob.
Podle sovětských údajů padlo 593 990 Japonců do zajetí (mezi nimi také asi 30 000 Korejců a Číňanů) a ukořistěno bylo 686 tanků, 15 samohybných děl, 4310 děl a minometů, 861 letadel a další spousta techniky a materiálu.

Přestože Japonsko kapitulovalo, nebránilo to Rudé armádě v pokračování vojenských akcí. Do konce srpna Zabajkalský front obsadil více než polovinu Mandžuska, včetně přístavu Port Arthur. Jednotky 1. dálněvýchodního frontu pronikly až na Korejský poloostrov, který obsadily po 38. rovnoběžku. Ačkoli měl SSSR s Čankajškovou vládou smlouvu o navrácení osvobozeného území Číny pod kontrolu Kuomintangu, uzavřenou 14. srpna 1945, byla správa nad územím později předána do rukou čínských komunistů.

Zhodnocení operace

Mandžuská útočná operace byla poslední velkou operací Rudé armády za Druhé světové války. Z tohoto hlediska se jednalo o logické vyústění předchozích čtyřech let války s Německem a důslednou aplikaci zásad, které si Sověti osvojili v těchto bojích spíše než o nějaké inovativní řešení. To ovšem ani v nejmenším nesnižuje sovětský úspěch a výkony. Operace sama byla velmi dobře naplánována a realizovaná bez větší nesnáze, na čemž se nepochybně promítla dostatečná doba jak plánování tak příprav. Hlavní unikum tak představují geografické podmínky bojiště, které nutily Sověti kombinovat bojové postupy tak, jak doposud nemuseli. Z tohoto pohledu se jednalo o jednu z nejsložitějších operací, které Rudá armáda za Druhé světové války podnikla.

Z hlediska vojenské vědy se na strategické úrovni u hlavní části operace jednalo o klasické provedení konceptu oboustranného obklíčení z bitvy u Kann, což byl pro tehdejší sovětské plánování poměrně jasný rukopis. Poprvé se ho v rámci strategické ofenzívy snažili použít v Bitvě u Moskvy na přelomu let 1941/42. Při bojích v Mandžusku se jim tento koncept podařilo naplnit prakticky bezezbytku, kdy nejslabší prostřední front tvořil „vázací“ těleso a oba křídelní fronty svým útokem provedli obklíčení hlavních sil nepřítele.

Na operační úrovni se jednalo o provedení útoku velkých tankových svazků, které měly za úkol jednak prolomit obranu nepřítele a následně rychlím postupem dosáhnout splnění vlastních úkolů, v tomto případě obklíčit vojska nepřítele. Případná ohniska odporu, která nešla zničit z chodu, byla obcházena a nechána na likvidaci druhému sledu. Na taktické úrovni se potom projevila aplikace koncentrace lidské, materiální a především palebné síly, stejně jako rychlého manévru, který neměl dávat nepříteli čas a prostor k organizaci účinné obrany.

Na vedlejších směrech potom došlo k využití obojživelných výsadků, jako prvku, který měl urychlit postup či zpřístupnit další místa pro vedení operací. V podmínkách naprostého zničení japonských námořních a leteckých sil prakticky nehrozila možnost ztrát na moři a případné potlačení odporu nepřítele tak bylo pouze otázkou času a shromáždění dostatku sil.

Problémy, které v rámci bojů na sovětské straně vznikly, měly svůj zdroj spíše v logistice celé operace. Japonské síly se na směrech hlavního postupu nezmohly na vážnější odpor ve větším měřítku. Ovšem spíše než tím, že by japonští vojáci nebyli ochotní bojovat, to bylo dáno jednak masivní sovětskou převahou a potom horší kvalitou důstojnického sboru a jeho určitou demoralizací. V té sehrály svojí roli kromě vědomí si vlastní slabosti i zprávy o jaderném bombardování a celkově o bezvýchodnosti japonského postavení. V těch málo případech, kde se japonská vojska postavila na odhodlaný odpor byla Rudá armáda nucena podstoupit tvrdé boje.

Co se týká politické roviny, v dlouhodobém horizontu byl asi nejzásadnější dopad, že Sověti obsadili i část korejského poloostrova, kde následně byla vytvořena KLDR. Tím došlo k vytvoření trvalé třecí plochy a za velmi krátkou dobu i vypuknutí Korejské války. Dalším zásadním momentem bylo, že díky obsazení Mandžuska zde bylo možno vybudovat stabilní základnu pro Mao Ce-Tungovi komunisty. Tím velmi vzrostla jejich moc a bylo to nepochybně jedním z důvodů jejich pozdějšího vítězství nad čínskými nacionalisty pod vedením Čankajška.

Nepřímím důsledkem bylo i to, že díky tlaku USA Sověti odvolali plánované vylodění na domácích Japonských ostrovech, díky čemuž Japonsko nepotkal osud Německa a po válce se mohl vyvíjet dále jako jednotný stát.

V krátkodobém horizontu operace přispěla k porážce Japonska, byť to rozhodně nebyl hlavní důvod jeho kapitulace, jak se snažila po velmi dlouhou dobu tvrdit sovětská historiografie (a jak se nyní i někdy objevuje). Tím bylo tři a půl leté snažení USA a jeho spojenců, kteří nejprve zastavili japonský postup a následně v tvrdých bojích zlomili jeho vojenskou i ekonomickou moc. Dá se dokonce úspěšně tvrdit i opak, tedy že porážka Japonska v bojích v Pacifiku vytvořila podmínky, ve kterých mohla Rudá armáda úspěšně realizovat operaci v Mandžusku.

Sovětský svaz úspěšným završením Srpnové bouře ovládl veškerá území, která před rokem 1904 patřila carskému Rusku. Cena za tento úspěch byla malá, nenávratné ztráty (mrtví, nezvěstní) Rudé armády činily 12 031 vojáků, což bylo méně než 1 procento původního počtu, 78 tanků, 232 děl a minometů a 62 letadel. Dalších 24 425 vojáků bylo raněno. Tichomořské loďstvo přišlo o 903 zabitých a nezvěstných a 395 raněných.

Základní prameny:
Dějiny druhé světové války, Praha 1977-82
Grif sekretnosti sňat, Moskva 1993
I. a J. Hrbek, Vítězství přichází z moře, Praha 1999
J. Fidler, Stalinovi maršálové, Brno 1998
I. Pejčoch - Spurný, Obrněná technika 3, Praha 1999
Velikaja otečestvennaja vojna. Kniga 3. Osvobožděnije, Moskva 1999
Srpnová bouře, sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, Praha 2006
Kantó Gun: historie Kuantungské armády, Praha 2003
Obrázek

Člen palby bez super hlášky pod čarou
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 11407
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

Re: Sovětsko-Japonská válka 1945

Příspěvek od Zemakt »

Trošku mne zarazila jistá disproporce u počtu nákladních vozidel jednotlivých frontů. Nebo to je překlep?
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
Dzin
7. Major
7. Major
Příspěvky: 11457
Registrován: 16/10/2004, 21:31

Re: Sovětsko-Japonská válka 1945

Příspěvek od Dzin »

Mě taky, ale jiný údaj jsem nenašel. Myslím si, že to může být překlep už ve zdroji (Glantz), ovšem nevím, jaký by měl být správný (48500, 40850 atd.) a tak jsem nechal tento. Ostatně stále je tu možnost, že to je údaj správný. :-) Jak jsme psal, u 1. dálněvýchodního frontu byl daleko horší terén, kterému dominovalo bahno. Z toho důvodu mohl být jeho vozový park omezen na techniku, která si s ním lépe poradí.
Obrázek

Člen palby bez super hlášky pod čarou
Uživatelský avatar
parmezano
7. Major
7. Major
Příspěvky: 551
Registrován: 17/3/2012, 16:17

Re: Sovětsko-Japonská válka 1945

Příspěvek od parmezano »

M.S] Štěmenko : Generální štáb za války NV 1973
Velký obrázek
Obrázek je vizuálně zmenšen. Zobrazit v plné velikosti
Naposledy upravil(a) parmezano dne 10/5/2017, 22:48, celkem upraveno 2 x.
Obrázek
Krojc
četař
četař
Příspěvky: 72
Registrován: 14/10/2013, 21:23

Re: Sovětsko-Japonská válka 1945

Příspěvek od Krojc »

To Dzin:U Amurské vojenské flotily se mi prachvůbec nezdají uvedené údaje. Viz třeba jako pramen Černikov, I. I.: Enciklopedija rěčnogo flota, Izdatělstvo Poligon, 2004 nebo Jeronin, N. V.: Stratěgičeskaja pěregruppirovka Sovětskich vooružjonnych sil pro podgotovke Dalněvostočnoj kampanii 1945 goda. Moskva, Akaděmija Geněralnogo štaba 1980. K tomuto tématu existuje celá řada nejen ruskojazyčných pramenů z různé doby, jen je porovnat s těmi staršími. Ostatně na netu se činnost Tichooceánského loďstva a Amurské vojenské flotily dá také poměrně spolehlivě a podrobně dohledat. Boje se odehrávaly nejen na pozemní frontě a ve vzduchu. "Skromně" se zapojily i lodě, oceánské i říční.
Dzin
7. Major
7. Major
Příspěvky: 11457
Registrován: 16/10/2004, 21:31

Re: Sovětsko-Japonská válka 1945

Příspěvek od Dzin »

Krojc
Amurskou flotilu jsem bral z Dějiny Druhé světové války, NV 1982, sv. 11.
Protože obecně námořní operace v této válce považuji víceméně za marginální nijak více jsem to nově nestudoval a převzal vše ze svých původních článků na frontě. Tohle je ostatně víceméně jejich kompilát, který je místy rozšířen o to, co mi přišlo podstatné.
Obrázek

Člen palby bez super hlášky pod čarou
Uživatelský avatar
Polarfox
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 5843
Registrován: 5/11/2010, 21:01
Bydliště: Praha

Re: Sovětsko-Japonská válka 1945

Příspěvek od Polarfox »

Dzin píše:Situace dospěla až tak daleko, že v době sovětského útoku bylo plných 80 procent japonských divizí účastnících se bojů nově vytvořeno v průběhu roku 1945 a o nějaké elitě nebo i vyšší úrovni vycvičenosti se tak nedalo ani mluvit. Všem jednotkám chyběla munice i ostatní vojenský materiál a disponovala vesměs zastaralou výzbrojí. Pouze u 15 procent svazků se dalo mluvit o podmíněné bojeschopnosti.
No pokud chceš brát Glantze doslova, tak Japonci nepovažovali za bojeschopnou žádnou divizi a některé byly schopné dokonce pouze na 15%.
Dzin píše:V krátkodobém horizontu operace přispěla k porážce Japonska, byť to rozhodně nebyl hlavní důvod jeho kapitulace, jak se snažila po velmi dlouhou dobu tvrdit sovětská historiografie (a jak se nyní i někdy objevuje). Tím bylo tři a půl leté snažení USA a jeho spojenců, kteří nejprve zastavili japonský postup a následně v tvrdých bojích zlomili jeho vojenskou i ekonomickou moc. Dá se dokonce úspěšně tvrdit i opak, tedy že porážka Japonska v bojích v Pacifiku vytvořila podmínky, ve kterých mohla Rudá armáda úspěšně realizovat operaci v Mandžusku.
Ta první část je sice pravda, ale ta druhá je dost diskutabilní. Japonská válečná mašinérie je obecně dost nadsazována a vznáší se na obláčku prvotních úspěchů, které často nebyly zapříčiněny ani tak supervýkonem Japonců, jako spíše šlendriánem/přečíslením jejich protivníků. Kdekoli Japonci narazili na vážný a promyšlenější odpor, tak tam měli problém. A jak se šlendrián/přečíslení/překvapení postupně překlápěly, tak se pomyslné nůžky rozevíraly více a více...a z problémů byla řada průserů vedoucích k nevyhnutelnému výsledku. A co se týká japonské armády, tak ta byla nepochybně nejhorší a nejméně výkonnou složkou...japonská armáda prostě nebyla dobrá a na výši doby.

To že sovětská armáda, již na začátku války výrazně lepší, vybavenější a schopnější než ta japonská (aneb kdo že to Japoncům zprvu vyrazil zuby, že?), tu druhou rozsekala na hadry, zvláště když mezitím schopnosti/vybavení/připravenost prvé násobně vzrostly a té druhé násobně klesly, opravdu není žádným překvapením. Asi jako když parní válec rozmašíruje armádu šneků. Na druhou stranu sovětská strana se setkala s opozicí v rozkladu a v případě serióznějšího protivníka a jiných taktických/geografických podmínek nemuselo jít vše jak po drátcích...viz. třeba Šumšu, že?
Dzin píše:Hlavní stan vydal rozkaz, kterým veškerou činnost pro vylodění na nejsevernějším japonském ostrově ukončil.
Otázkou je, jakým kočkopsem by tento počin skončil. Dejme tomu, že se při absenci japonských leteckých a námořních sil dalo důvodně očekávat, že tam Sověti dokáží s odřenýma ušima menší odřad dotlačit. Ale co by se dělo pak, to už bylo ve hvězdách.

Ono je to vždycky invaze, invaze, ti a oni se báli toho a onoho, ale že propast mezi symbolickým výsadkem/taktickým výsadkem (jaké se prováděly dejme tomu v Černém moři, na Baltu či v Koreji) a něčím větším je značná, už se tolik neřeší. Když chtěli západní Spojenci po Stalinovi zapojení do války proti Japonsku, tak ten se samozřejmě nejdříve vytasil s nákupním lístkem jak toaleťák a na budoucí srpnovou operaci jako takovou + plus eventuálně vylodění tam či onam začaly proudit dodávky materiálu a zbraní, včetně spousty lodí (do konce války samozřejmě dodána jen část). A tyto lodě tvořily podstatnou část (a často klíčovou) toho, s čím se se Sověti na dálněvýchodním bojišti a při různých taktických vyloděních mrcasili. Neboli pokud by Sověti chtěli učinit nějaký pokus o větší vylodění, tak jim nejdříve Američané museli dodat ono "čím" a "jak". Bohužel/bohudík armádní front létat neumí. To čeho se reálně někdo bál bylo to, že Sověti dokáží na nějaký slabě bráněný zapadákov japonské pevniny dostat symbolicky pár tisíc vojáků a nesymbolicky si dělat požadavky.
ObrázekObrázekObrázek

U národa, u něhož je nejoblíbenějším historickým spisovatelem Vlastimil Vondruška, se nějakého historického prozření a sebereflexe dočkáme opravdu jen velice stěží. (Polarovo motto pro rok 2019)

“Without data, you're just another person with an opinion.” W. Edwards Deming

Brána do Mordoru: https://twitter.com/fbeyeee?lang=cs
Dzin
7. Major
7. Major
Příspěvky: 11457
Registrován: 16/10/2004, 21:31

Re: Sovětsko-Japonská válka 1945

Příspěvek od Dzin »

Polarfox
Podívám se do Glantze, ale myslím, že uvádí 15 procent divizí podmíněně bojeschopných tak jak to tam mám.

Jinak tak jak se situace nakonec vyvinula je možno brát v potaz, že na úspěchu Sovětů se podílelo oslabení Japonské armády díky bojům s Američany. To že byly jednotky v Mandžusku málo bojeschopné kvůli odlivu zkušených vojáků a výstroje, výzbroje a techniky, je fakt. Že by Rudá armáda dokázala Japonce porazit i tak je nejspíše pravděpodobné, ale je to spekulativní otázka u které záleží na definici výchozího stavu.

U poslední víceméně souhlasím, pro Sověty bylo nejpodstatnější dostat tam nějakou jednotku, protože o jejím stažení by potom mohli smlouvat, co za to.
Obrázek

Člen palby bez super hlášky pod čarou
Uživatelský avatar
Polarfox
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 5843
Registrován: 5/11/2010, 21:01
Bydliště: Praha

Re: Sovětsko-Japonská válka 1945

Příspěvek od Polarfox »

Dzin píše:Polarfox
Podívám se do Glantze, ale myslím, že uvádí 15 procent divizí podmíněně bojeschopných tak jak to tam mám.
Koukal jsem se na to dnes a v anglickém originále (překladatelé na to jdou někdy dost kreativně). Ale mrkni se.
Dzin píše:Jinak tak jak se situace nakonec vyvinula je možno brát v potaz, že na úspěchu Sovětů se podílelo oslabení Japonské armády díky bojům s Američany. To že byly jednotky v Mandžusku málo bojeschopné kvůli odlivu zkušených vojáků a výstroje, výzbroje a techniky, je fakt. Že by Rudá armáda dokázala Japonce porazit i tak je nejspíše pravděpodobné, ale je to spekulativní otázka u které záleží na definici výchozího stavu.
I když by Japonci byli v plné síle, tak je to stále druhořadá armáda, která jako by se napůl vyloupla z První světové války a kde vrchol válečné kreativity/zoufalství bylo připásat na sebe granát vs boji/zkušenostmi zocelená sovětská mechanizovaná mašinérie z roku 1945. Předem jasný výsledek, alespoň co se týká pozemních bojů na Dálném východě na asijském kontinentu. Ostatně už zkušenosti z let 1938-1939 nebyly pro Japonce zrovna nejlepší, že?
ObrázekObrázekObrázek

U národa, u něhož je nejoblíbenějším historickým spisovatelem Vlastimil Vondruška, se nějakého historického prozření a sebereflexe dočkáme opravdu jen velice stěží. (Polarovo motto pro rok 2019)

“Without data, you're just another person with an opinion.” W. Edwards Deming

Brána do Mordoru: https://twitter.com/fbeyeee?lang=cs
Dzin
7. Major
7. Major
Příspěvky: 11457
Registrován: 16/10/2004, 21:31

Re: Sovětsko-Japonská válka 1945

Příspěvek od Dzin »

Jenže v tom je zase tolik "kdyby", že je těžké určit nejpravděpodobnější scénář. Vezmi jen to, že v těch pár případech, kdy se Japonci postavili na odpor a Sověti na ně zaútočili, než aby je obešli, rozpoutali se dost těžké boje, které pro Rudou armádu nebyly nijak snadné. A to mluvíme pořád o těch oslabených jednotkách bez adekvátní výzbroje a výstroje, demoralizovaných a bez kvalitního vrchního velení. Ve vzájemném měřením bych si na RA vsadil sice vždy, ale při těchto hypotetických scénářích je vždy vše hodně relativní a nejvíce záleží na vstupních podmínkách, které se pro ně zvolí.

Ovšem faktem zůstává, že Kuantungská armáda (a přidružené jednotky) byla prakticky zdecimovaná ještě před zahájením bojů díky odlivu sil a prostředků v bojích s Američany a spol.
Obrázek

Člen palby bez super hlášky pod čarou
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 11407
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

Re: Sovětsko-Japonská válka 1945

Příspěvek od Zemakt »

Já nevím - do roku asi tak 2005 jsem o té operaci skoro nic netušil. Kdysi jsem viděl film Rozkaz překročit hranici a na VVŠ PV LS se tomu věnovalo v dějinách válek a vojenského úmění asi tak 10 minut, se závěrem že to byla otázka srovnání účtu za porážku v roce 1905, získání Sachalinu a Kuril a zabránit odchodu elity císařského japonska na kontinent a pokračovat ve válce. Dalším cílem mělo být srovnat trochu skore se západními mocnostni v Tichomoří a podpořit Ma-oce Tunga. Nic více anic méně. Nikdy mi to nepřipadalo jako přehnané, mlžící či výmysl - vše toto dle mého je pravda.

První rozumnou ucelenou informaci jsem získal až z knihy Srpnová bouře od Davida Glanze.

Film zde:

https://www.csfd.cz/film/143452-prikaz- ... komentare/

Sovětským výkladem jsem nedotčený, žádný jiný než jsem zde uvedl neznám. Myslím, že se tomu zde na Palbě věnoval kolega Dzin. Není mi tedy jasné kde mlžím ohledně této operace, kterou jsem pouze v souladu s Davidem Glanzem nazval významnou a rozsahem a členitostí úkolů možná největší v dějinách válek. Prošel jsem si bojové sestav, síly a prostředky obou stran, hloubky úkolů počet a rozsah vzdušných a námořních výsadků a myslím si, že je to rozhodně pozoruhodná operace. Myslím si, že trochu tomu rozumím, ale mohu se plést a třeba nevím nic.

Navíc jsem nenabyl dojem, že by David Glanz byl sovětský fanoušek.

Ale nic to, sem nás zavedl Malinovský, o těchto věcech se můžeme dohadovta v příslušném vláknu.

viewtopic.php?f=129&t=7492
Nerad bych mluvil za Polara Pátrači, ale asi si to bereš moc osobně. Já jsem o tom poprvé četl v knize Druhá světová válka - stručné dějiny, 1985, 72,-Kč (teď tak přemýšlím, zdali jsem si tuto kniho opravdu zakoupil v devíti letech :rotuj:, kupoval jsem si ji normálně v knihkupectví novou, ale to by byla fakt uchylárna, v devíti jsem zřejmě ještě frčel na Mayovkách) a pak až od Dzina na Frontě, nebo tady. To je jedno. Význam operace byl jaký byl a to bez diskuze. Nicméně, osobně/subjektivně vidím úspěch SSSR v logistickém zvládnutí této akce spíše, než v oblasti samotného boje, respektive vedení bojových operací. Bo, nepřítel byl již stínem onoho nepřítele z před pár let tomu předcházejících. A proto jak psal Polar existují i jiné operace, které by si takovouto pozornost zasloužily snad i více. I když toto je těžké, takto to selektovat.

A tak tuto akci spíše vnímám v celém kontextu druhé světové války. Tedy, nic extra výjimečného.
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
Uživatelský avatar
Polarfox
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 5843
Registrován: 5/11/2010, 21:01
Bydliště: Praha

Re: Sovětsko-Japonská válka 1945

Příspěvek od Polarfox »

Pátrač píše:kterou jsem pouze v souladu s Davidem Glanzem nazval významnou a rozsahem a členitostí úkolů možná největší v dějinách válek. Prošel jsem si bojové sestav, síly a prostředky obou stran, hloubky úkolů počet a rozsah vzdušných a námořních výsadků a myslím si, že je to rozhodně pozoruhodná operace.
Nemám problém říci, že to byla rozsáhlá operace, že to byla významná operace a že byla dobře provedena (přinejmenším v oblastech, v kterých byli Sověti tradičně/díky válce silní...a když pomineme i to, že ji díky anémičnosti protivníka nemělo co zvláštního z jeho strany narušit). Ale jakmile tu začneme zabíhat do pozoruhodnosti a jiných superlativů, tak se budu hodně cukat.

Celková strategie - jednoduchá a účinná. Taktika a obecné provedení - zhola nic jiného oproti bojům na východní frontě. Počet a rozsah výsadků - člověk z toho nabyde dojmu, jako by přesouvali desetitisícové a statisícové armády do Ameriky, ale čím se to ve skutečnosti lišilo od taktických výsadků na Baltu a Černém moři? Protivník - něco, co by se dalo přirovnat spíše k špatně vybavené, vycvičené a vedené milici, totálně zastaralá/neadekvátní technika/výzbroj, téměř úplná absence letectva a úplná absence námořnictva (neboli když se ti nerozpadne, cestou nezbloudíš a nebo nepotkáš minu, tak můžeš podniknout vylodění kamkoli i na voru...protože široko daleko nepotkáš Japonce, který by se ti to z moře, ze vzduchu a často ani ze břehu pokusil překazit). Takže kde je ta pozoruhodnost? V tom, že si Sověti přitáhli hooodně velké kladivo, které pak efektně rozmázlo jedním vrzem velkou prázdnou bublinu? Pouze v logistice, tj. v tom, že sovětská armáda dokázala ustát svůj vlastní rychlý postup v tak velké oblasti a na takové vzdálenosti? Když pomineme fascinaci velikostí a prázdnými čísly, tak se zase nic tak převratného nekonalo. Tam kde Sověti běžně uměli a excelovali, tak excelovali i zde, tím spíše, že opozice byla prachbídná a větší výzvou byla spíše logistika. Tam kde Sověti normálně pokulhávali, pokulhávali i zde, ale rachitičnost opozice to milosrdně skryla, tudíž celkový výsledek byl zlatoskvoucí. Nic více, nic méně.
ObrázekObrázekObrázek

U národa, u něhož je nejoblíbenějším historickým spisovatelem Vlastimil Vondruška, se nějakého historického prozření a sebereflexe dočkáme opravdu jen velice stěží. (Polarovo motto pro rok 2019)

“Without data, you're just another person with an opinion.” W. Edwards Deming

Brána do Mordoru: https://twitter.com/fbeyeee?lang=cs
Dzin
7. Major
7. Major
Příspěvky: 11457
Registrován: 16/10/2004, 21:31

Re: Sovětsko-Japonská válka 1945

Příspěvek od Dzin »

Myslím, že je tam problém v hodnocení operace vzhledem k určitým jejím aspektům. Dá se na ní hledět z několik úhlů. Polar naráží na to, že sovětský výklad byl takoví, že ve všech aspektech byla tato operace nej. Rozhodně k celkové porážce Japonska byl její přínos spíše marginální. Nebyl naprosto zanedbatelný, ale také nebyl rozhodující. Potom zde máme její dopad na celý region po válce a to už bylo jiné, protože zde byl naopak značný a podle mě to byl jedním z hlavních faktorů pozdějšího vítězství čínských komunistů (o jeho důležitosti můžeme debatovat). A potom je tu hodnocení z hlediska vojenské vědy. Zde se jedná skutečně o prvotřídní operaci, kde sovětská vojenská věda představila to nejlepší, čím v té době disponovala (ať už si o tom myslíme, co chceme). Ovšem také platí, že měla situaci usnadněnou tím, že jí čelil protivník, který byl už jen svým vlastním stínem a jeho bojová hodnota byla diskutabilní.

Polar také narážel na jiné operace, hlavně různé kombinované, jako Overlord a pod. Má samozřejmě pravdu, že tento typ operací je obecně považován za nejkomplikovanější operace vůbec a Mandžudská útočná operace může tak trochu stát v jejich stínu. Což ale podle mě nijak nesnižuje její náročnost a i dobré provedení při vědomí všech souvislostí.
Obrázek

Člen palby bez super hlášky pod čarou
kenavf
7. Major
7. Major
Příspěvky: 5997
Registrován: 15/12/2010, 23:13

Re: Sovětsko-Japonská válka 1945

Příspěvek od kenavf »

No neviem akú dobu konkrétne myslíte že "boli úspechy sovietských vojsk nad japonskou armádou" nadhodnocované.Ale takú dobu si napamätám ani pred rokom 1989 ani po ňom.Ludia ani pomaly nevedeli že tam niekde Rudá armáda bojovala proti Japonsku,nanajvýš tak niekto spomenul že SSSR porazila milionovú Kuantungskú armádu a to bolo asi tak všetko.Nejaké ďaľšie detaily sa tak dostali akurát k človeku ktorý sa o to zvlášť zaujímal a vyhľadával také informácie a ten sa možno dostal k nejakým nadhodnoteným informáciám.
Edmund Burke: "Jediné čo potrebujú nečisté sily k svojmu víťazstvu je to, aby slušní ľudia neurobili nič."

ObrázekObrázek
Mirek58
7. Major
7. Major
Příspěvky: 4794
Registrován: 31/7/2012, 19:15

Re: Sovětsko-Japonská válka 1945

Příspěvek od Mirek58 »

Potom zde máme její dopad na celý region po válce
Co měl autor na mysli?
Bylo by možno myšlenku trošku rozvést?
ObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Polarfox
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 5843
Registrován: 5/11/2010, 21:01
Bydliště: Praha

Re: Sovětsko-Japonská válka 1945

Příspěvek od Polarfox »

Mirek58 píše:Co měl autor na mysli?Bylo by možno myšlenku trošku rozvést?
Ale vždyť to tam napsal - vytvoření zázemí pro vítězství komunistické Číny a plus k tomu můžeme přihodit i korejský problém.
ObrázekObrázekObrázek

U národa, u něhož je nejoblíbenějším historickým spisovatelem Vlastimil Vondruška, se nějakého historického prozření a sebereflexe dočkáme opravdu jen velice stěží. (Polarovo motto pro rok 2019)

“Without data, you're just another person with an opinion.” W. Edwards Deming

Brána do Mordoru: https://twitter.com/fbeyeee?lang=cs
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Sovětsko-Japonská válka 1945

Příspěvek od Pátrač »

Zemakt - houbelec osobně. Já jen abych zase nevypadal jako sovětský údernický fanoušek. Na druhou stranu to v podání kolegy polara vypadá, že to vlastně byl výlet, trošku rychlejší, sem tam adrenalin a sem tam podvyživený nevyzbrojený Japonec. Vždyť s Polarem se známe léta a klidně si jeden do druhého štouchnem. A že mi někdy leze na nervy a já jemu také to už beru jako běžný folklor. Spíše bych řekl zaplať panbůh za Polara.

Ale narazil jsem na něco zajímavého. Nepřiměřeně přezíravý pohled jsem našel i v knihách dvou ikon vojenské historie. Liddel Basil Hart se této operaci v knize dějiny Druhé světové války věnuje asi 10 řádky. A Martin Gilbert, který se dokáže 30 stránek hnidopychovat v kdejaké šarvátce kde se utkají dvě pěší roty, této operaci věnuje dokonce řádky tři.

Takže vlastně i z pohledu dle mého velmi dobře s fakty pracujících historiků je tato operace nezajímavá. Je to divné.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Mirek58
7. Major
7. Major
Příspěvky: 4794
Registrován: 31/7/2012, 19:15

Re: Sovětsko-Japonská válka 1945

Příspěvek od Mirek58 »

Sice nevím zda autor měl na mysli zrovna tohle, ale - vytvoření zázemí pro vítězství komunistické Číny a plus k tomu můžeme přihodit i korejský problém.-
To je pohled z hodně úzkého "tankového průhledu".
ObrázekObrázek
Martas2411
praporčík
praporčík
Příspěvky: 364
Registrován: 3/10/2008, 15:22
Bydliště: Bohumín
Kontaktovat uživatele:

Re: Sovětsko-Japonská válka 1945

Příspěvek od Martas2411 »

Přiznám se,že o tomto tématu moc nevím,ale zaujalo mě hrdinství,možná to jiní nazvou zoufalstvím sovětských vojáků.Z mého pohledu tato operace byla asi těžká a určitě to asi nebylo ve stylu,že sověti projeli jako nůž máslem.V jedné publikaci jsem narazil na pár jmen Hrdinů Sovětského svazu,kteří obětovali dobrovolně svůj život v této operaci.Třeba dne 9.srpna 1945 sovětští vojáci G.E.Popov,A.J.Firsov a V.S.Kolesnik zalehli svými těly střílny japonských bunkrů.Za tento čin jim byl udělen titul Hrdina Sovětského Svazu in memoriam.
Zde jeden z nich- mladšij seržant Alexandr Jakovlevič Firsov

Obrázek

http://www.warheroes.ru/hero/hero.asp?Hero_id=6462

Dalším případem je smrt podporučíka Michaila Janka dne 12.srpna 1945.V leteckých bojích nad Rasinom(což je přístav někde v severní Korei) bylo letadlo zasažené a začalo hořet,tak pilot letadla M.Janko namířil letadlo do středu přístavních vojenských objektů,které zničil.Samozřejmě sebou vzal i palubního střelce I.M.Babkina.

Tyto případy jsou velmi zajímavé,protože já jsem si myslel,že tohle se dělo v průběhu Velké Vlastenecké Války a né v boji proti Japoncům.Víc informací o tom nemám,jenom těch pár jmen....
Uživatelský avatar
Polarfox
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 5843
Registrován: 5/11/2010, 21:01
Bydliště: Praha

Re: Sovětsko-Japonská válka 1945

Příspěvek od Polarfox »

Pátrač píše:Zemakt - houbelec osobně. Já jen abych zase nevypadal jako sovětský údernický fanoušek. Na druhou stranu to v podání kolegy polara vypadá, že to vlastně byl výlet, trošku rychlejší, sem tam adrenalin a sem tam podvyživený nevyzbrojený Japonec. Vždyť s Polarem se známe léta a klidně si jeden do druhého štouchnem. A že mi někdy leze na nervy a já jemu také to už beru jako běžný folklor. Spíše bych řekl zaplať panbůh za Polara.
Martas2411 píše:Z mého pohledu tato operace byla asi těžká a určitě to asi nebylo ve stylu,že sověti projeli jako nůž máslem.
Dovolte mi poněkud přiblížit to máslo:

1) Pozemní jednotky - Vzhledem k tomu, že nejlepší a bojeschopné jednotky japonské armády (jež sama o sobě byla spíše podřadnější vůči svým evropským souputnicím) byly buď za A) pod drnem (většina), B) přesunuty na mateřské ostrovy a nebo C) vázány na bojiště, kde se dosud opravdu bojovalo (Čína, Barma atp.), případně izolovány po všech čertech Asie a Tichomoří, tak to co zbývalo v zázemí v Mandžusku byly druho až spíše třetiřadé celky. Nevycvičené, většina zformovaných během pár měsíců před sovětským útokem, bez pořádných velitelů, většinově nebojeschopné. Doslova žumpa japonské armády. Vybavení technikou prachbídné - nedostatek zbraní, ty které byly k dispozici, byly nepříliš moderních vzorů poplatných tak polovině 30tých let či počátku války v Pacifiku. Obrněné síly srandovní, dělostřelectvo slaboučké. Protitankové možnosti tristní. Jediným plusem mohou být maximálně připravené opevněné pozice, ale ve výsledku to ve spojení s výše uvedeným moc velkou roli nehraje. Něco kolem 700 000 vojáků či "vojáků", kde největším přínosem pro historické knihy a populární zkazky je to číslo...

Proti tomuto nastupují sovětské jednotky, které jsou k boji připravené, vycvičené, často boji i zocelené a adekvátně vybavené pro válku v roce 1945, ne tak asi 1935. Typická sovětská mechanizovaná mašinérie z konce války. Rozdíl pomalu asi tak velký jako mezi parní plachetnicí a moderní ocelovou bitevní lodí. Ano, obojí to má děla a pluje, to se o tom asi dá tak říci a vysledovat jako spojnici...

2) Letecké jednotky - První věc je, že se zhusta používá číslo 1 800 strojů na japonské straně, což je ale tuším pouze sovětský odhad před ofenzivou. Ve skutečnosti těch strojů bylo asi kolem 1 000 a u letuschopných/bojeschopných se dostáváme asi tak na více než polovinu z tohoto počtu. Pak ovšem nastupuje další úroveň posuzování - typové vybavení, vycvičenost a zázemí. Neboli pár set letadel je fajn, pokud výraznou většinu netvoří stroje cvičné a i z těch vyloženě bojových typů nemůžeme napočítat těch jakž takž moderních pro nasazení vůči vyspělejšímu protivníkovi maximálně pár desítek. Kvalita pilotů také není zcela zářná a paliva je všude takový neskutečný "přebytek", že počet dostupných bojových letů je tak velký, že na to člověk nepotřebuje ani všechny prsty jedné ruky.

Proti tomu zde máme cca 5 300 sovětských letounů klasického a námořního letectva, z toho asi 4 100 bojeschopných a především - jsou to letouny bojové (tj. ne, třičtvrtě stavu opravdu netvoří Kukuruznik...), moderních sovětských a amerických typů (Jak-9, La-7, Kingcobry, Il-2/10, Tu-2, Pe-2 atd.), s adekvátně vycvičenými piloty a adekvátním zázemím.

Není se tedy moc co divit, že sovětský postup o japonské vzdušné síly při své kampani příliš nezavadil a prakticky tam neexistovala letecká opozice. A téměř všechny sovětské letecké ztráty jdou tedy logicky na vrub pozemní palbě. Mimochodem jaký vliv násobitele síly má to, když moderní sovětská letecká moc neomezeně řádí nad bojištěm, kde pobíhá ta takřka polovojenská síla z bodu 1, vám ponechám k zamyšlení.

3) Námořní jednotky - Kde nic, tu nic. Nebyly lodě, nebylo palivo, nebyl ani zájem ten zbytek obou položek nějak použít. Takže pokud to bylo s letectvem takové jaké bylo, tak s námořnictvem to bylo ještě horší. Tudíž sovětské námořní síly, ač jinak nepříliš silné, si mohly plout prakticky kde a kam se jim zlíbilo, aniž by je cokoli otravovalo ze vzduchu či moře. Jediným limitujícím faktorem bylo - zda mají čím plout, zda to tam dokáže doplout, zda-li někde na cestě nebude číhat mlha, útes či mina, případně v cíli nějaký Japonec u pobřežního děla nebo zákopu/bunkru.

I přes proklamované úspěchy a to, že to nakonec vše dobře dopadlo, byly tyto námořní operace často něco, co si zasloužilo ještě hodně pilování a péče a za jiných okolností by to dopadlo velice ale velice blbě. Takže očividně toto jejich šálek kávy příliš nebyl. Ale dali to, protože prostě při té situaci i v těch horších případech ani nic jiného nebylo možné.

Mimochodem sovětská námořní moc docílila svých největších úspěchů proti císařskému námořnictvu spíše po ukončení bojů (oficiálním), když po příměří ještě zvesela potápěla ponorkami japonské repatriační lodě...

Takže než se někdo začne točit kolem toho, jak kdo snižuje hodnotu/nasazení Sovětů, tak by se tito lidé měli nejdříve prokousat tím, jak moc byl jejich protivník "dobrý". A nakolik je tedy takové tvrzení snižováním a nebo pouhým konstatováním stavu. Takže pokud to výše uvedené Pátrači nepovažuješ pro sovětskou mašinérii konce války za výlet (pokud použijeme tento výraz), tak by mě zajímalo, co by výletem bylo?

Martas2411: Posuzovat to dle vyznamenání asi není nejlepší měřítko ne? (navíc i ve snadné kampani je vždy prostor pro nesnadné situace a hrdinský výkon) Plus když už jsme u Hrdinů sovětského svazu in memoriam...ten obdržel například i sovětský letec, kterého jim pak živého a zdravého vrátili Američané. To není nic proti ničemu, ale sovětská historiografie je jeden dlouhý velký seznam jmen (od vývojářů zbraní až po vojáky), řádů a hrdinských skutků, to už je prostě jejich styl.
ObrázekObrázekObrázek

U národa, u něhož je nejoblíbenějším historickým spisovatelem Vlastimil Vondruška, se nějakého historického prozření a sebereflexe dočkáme opravdu jen velice stěží. (Polarovo motto pro rok 2019)

“Without data, you're just another person with an opinion.” W. Edwards Deming

Brána do Mordoru: https://twitter.com/fbeyeee?lang=cs
Odpovědět

Zpět na „Boje na kontinentu“