Již v lednu, tedy v době kdy se na Guadalcanalu ještě válčilo předložil admirál King účastnící se konference v Casablance oběma stranám návrh aby další útok proti Japonsku byl veden přes ostrovy středního Pacifiku. Proti tomu se však postavil MacArtur, který požadoval aby byla za hlavní směr útoku vybrána jeho oblast. Nato opět zareagoval King prohlášením, že své loďstvo nikdy nepodřídí armádě. Po dlouhých jednáních nakonec Sbor náčelníků štábů rozhodl, že úder bude veden z obou směrů současně, tak aby nepříteli nebyla dána možnost oddechu. Japonci měli být přinuceni neustále přesouvat své síly z jednoho sektoru do druhého.
Proto bylo 20.7.1943 rozhodnuto obsadit atoly Abemama a Tarawa v Gilbertových ostrovech a osamocený ostrov Nauru ležící asi 700 km západně od Gilbertových ostrovů. Operace dostala kódové označení Galvanic.
Vzápětí však vznikl spor kolem Nauru. Protože se zde mnoho let těžily fosfáty byly ostrovní útesy a skály provrtány kilometry chodeb a hrozilo, že je Japonci použijí jako úkryty a ideální palebná postavení pro boj s vyloděnými vojsky. Navíc specialisté odhadovali sílu potřebnou pro obsazení ostrova na minimálně jednu divizi a při současném výsadku na Tarawě by bylo nutno vyčlenit bojové lodě pro palebnou a leteckou podporu. Proto byla nakonec operace proti Nauru zrušena a jako náhradní cíl byl vybrán atol Makin v Gilbertových ostrovech.
Se změnou cílů posléze všichni souhlasili a tak 5.8. pověřil Nimitz viceadmirála Spruance, vítěze od Midwaye a nyní velitele 5.loďstva obsazením těchto tří atolů.
Loďstvo které mělo tento úkol provést ještě nebylo tou obrovskou mocí ničící v posledním roce války vše na co se zaměřila, už nyní však bylo silnější než vše co proti němu mohli Japonci nasadit. Jeho hlavní údernou silou bylo 6 těžkých a 5 lehkých letadlových lodí doprovázených šesti moderními bitevními loděmi a skupinou křižníků a torpédoborců. Navíc v podstatě nehrozilo větší nebezpečí ze strany japonských letadlových lodí. Japonci teprve začínali s obnovou palubního letectva zdecimovaného v Korálovém moři, u Midwaye a u Guadalcanalu.
Další bojová plavidla byla zařazena do podpůrných svazů invazních sil. Šlo o 7 starých bitevních lodí, 8 doprovodných letadlových lodí a 8 křižníků s lehkým doprovodem.
Prováděcí směrnice určovala, že Tarawu konkrétně ostrov Betio obsadí 2. divize Marines (bez jednoho pluku který byl stažen a tvořil taktickou zálohu), zatímco posílený pluk 27. pěší divize se vylodí na ostrově Butaritari na atolu Makin. Naopak nebráněný atol Abemama měla obsadit rota námořní pěchoty vysazená ponorkou Nautilus. Celkem mělo být jen v první fázi vyloděno přes 25000 vojáků a kolem 6000 vozidel.
Hlavní cíl operace Galvanic, ostrov Betio začali Japonci ho pádu Guadalcanalu významně posilovat. Zprvu nevýznamná pozice rázem získala na důležitosti a podle nové japonské směrnice pro obranu vnějšího perimetru měly být místní posádky natolik silné aby dokázaly nepřítele zadržet do okamžiku připlutí vlastního hladinového loďstva které mělo útočníka zničit. Také Japonci považovali Tarawu za nejdůležitější atol v celé oblasti a podle toho vypadala i jeho obrana.
Hlavním bodem obrany Betia bylo 20 děl pobřežních baterií ráže od 80 do 203 mm (zčásti šlo o britská děla jimiž byly původně vyzbrojeny pevnosti v Singapuru) doplněných 25 polními a horskými děly (37 – 75 mm) a desítkami těžkých a lehkých kulometů. Navíc měli obránci několik protiletadlových del a 14 tanků (nepohyblivé tanky měly tvořit hlavní opěrné ve vnitrozemí. Na plážích ostrova byly vykopány protitankové příkopy a kolem celého pobřeží byl vybudován až metr a půl vysoký zátaras z klád. Samotnou obranu zajišťovalo 5236 (z toho 400 příslušníků pracovních jednotek rozšiřujících ostrovní letiště) vojáků pod velením kontraadmirála Šibasakiho.
Oproti tomu ostrov Butaritari nebyl tak silně bráněn. Zdejší velitel, poručík Išikava zde měl 384 příslušníků bojových jednotek a 414 mužů z pracovních jednotek obsluhujících základnu hydroplánů.
Celá operace začala současně na všech atolech. Nejjednodušší to měly jednotky na Abemamě. Nautilus i přes „přátelské“ ostřelování torpédoborcem Ringgold (jeden z omylem vypálených granátů zasáhl věž ponorky, naštěstí nevybuchl) 20.11. vylodila Marines na jednom ostrově atolu. Tam se od domorodců dozvěděli, že na jiném z ostrovů je asi 20 Japonců. Američané se po dvou dnech přesunuli a po menším odporu se do boje zapojila i ponorka se svým palubním dělem. Japonci se stáhli a ve vnitrozemí spáchali sebevraždu. Vyloděná jednotka měla jednoho mrtvého a dva zraněné. O pár dní později se zde vylodily ženijní jednotky a začaly budovat letiště.
Stejně jako na Abemamě se 20.11. vylodilo téměř 6500 mužů 165. pluku 27. pěší divize na ostrově Butaritari na Makinu. Vstup jednotek na pevninu předcházel 20 minutový nálet a téměř dvouhodinové ostřelování děly tří bitevních lodí, křižníků a torpédoborců. Přitom však došlo k nehodě na bitevní lodi Mississippi, explodovala numice v jedné z dělových věží a zahynulo 43 mužů obsluhy.
V 8.32 dosáhly invazních pláží jednotky 1. a 3. praporu. Na ostrov je dopravily speciální obrněné obojživelné traktory. Z japonské strany se ozvalo jen pár výstřelů, většina obránců se stáhla do středu ostrova. Kolen 10.00 hlásil velitel vyloděných jednotek, že západní část ostrova je obsazena. O hodinu později začaly čluny přivážet 105 mm polní děla.
Na severním pobřeží ostrova mezitím útočil 2. prapor proti hlavním silám Japonců. Dělostřelectvo bitevních lodí však usnadnilo vylodění natolik, že se Američané nesetkali s odporem. Nevyužili však příznivou situaci a umožnili tak konsolidaci zbytků japonské obrany. Trvalo pak další dva dny než mohli velitelé ohlásit kontraadmirálu Turnerovi (velitel výsadkových sil) vyčištění ostrova. Za to však Američané zaplatili 64 mrtvými a 150 zraněnými.
Vedle nehody na bitevní lodi došlo k tragédii ve skupině eskortních letadlových lodí. Ponorka I-175 zasáhla jedním torpédem letadlovou loď Liscome Bay. Třetina trupu byla rozdrcena a plavidlo se začalo rozpadat. 23 minut po zásahu zmizela Liscome Bay pod hladinou spolu s kontraadmirálem Mullinixem, velitelem lodě kapitánem Wiltsiem a 642 muži posádky. 217 námořníků a 55 důstojníků se podařilo zachránit.
Jednotky určené k dobytí Tarawy tvořilo celkem 18600 příslušníků 2. divize námořní pěchoty. Na ostrově Betio s plochou pouhých 2,5 km2 bránila síť bunkrů velké letiště. Američané si za místo výsadku vybrali severní stranu ostrova obrácenou do laguny. Až do hlubších vod zde vybíhalo dlouhé molo. Zde byly určeny tři vyloďovací sektory zahrnující téměř dvě třetiny severního pobřeží. Chvíli po páté hodině ranní 20.11. zahájila pobřežní děla palbu. Bitevní lodě odpověděly téměř okamžitě. 203 mm baterie byla po chvíli zasažena a umlčena, ostřelování ostrova trvalo až do 5.42, do náletu palubních letounů. Poté znovu zahřměla lodní děla, přesto však přežila většina japonských baterií ukrytých v betonových bunkrech a v opevněních z kmenů palem.
V 7.15 vyrazila první vlna a v momentě kdy se traktory přiblížily na 100 metrů Japonci zahájili palbu. Mnoho traktorů bylo zničeno a první jednotky se dostaly na břeh až v 8.55. Některé roty přišly až o polovinu vojáků a přeživší se ukrývali pod molem a za vraky zničených výsadkových člunů a obojživelných traktorů. Další vlny byly napadeny již ve vzdálenosti 400 m od břehu palbou z kulometů a dvojúčelových děl pokrývajících celé pásmo pláží.
Ještě večer byla situace vyloděných jednotek velmi vážná. Američané drželi dva úzké pruhy pobřeží a kdo z nich opustil úkryt riskoval život. Na písku a ve vodě už leželo na 1500 padlých a raněných. Pokud by Japonci v noci zaútočili, měli by velkou šanci zahnat Američany do moře. Kontraadmirál Šibasaki měl v té době už polovinu mužů mrtvých a se zbytkem ztratil spojení.
Příštího dne ráno vyrazily ke břehu další americké jednotky a opět utrpěly těžké ztráty. Před polednem se opět zapojila do boje děla válečných plavidel a tentokrát se jim díky vyloděnému dělostřeleckému důstojníkovi dařilo postupně umlčovat japonská děla a kulomety. Odpoledne se podařilo vyložit tanky a lehká polní děla a do večera byla obě obsazená předmostí výrazně rozšířena. První jednotky dosáhly za podpory tanků jižního břehu a rozdělily obranu na dvě izolovaná ohniska. Ráno 22.11. zachytili Američané depeši z Tarawy japonskému velitelství „naše zbraně jsou zničeny a od teď se každý pokouší o poslední výpad.... Ať Japonsko žije tisíc let“.
Zároveň zahájily americké jednotky za podpory tanků a lodního dělostřelectva útok na bránící se Japonce. Opěrné body byly postupně likvidovány plamenomety a trhavinami.
K večeru bylo obsazeno celé ostrovní letiště a nepřítel byl zatlačován na východní výběžek ostrova. Zároveň však narůstaly americké ztráty.
V noci z 22. na 23.11.podnikli Japonci tři zoufalé protiútoky. Narazili však na dobře zajištěnou obranu a jediným výsledkem byly stovky mrtvých před americkou linií. Japonská obrana se následně zhroutila a během dopoledne ovládly americké jednotky celý ostrov. Ještě téhož dne se vylodili ženisté kteří celý ostrov přeměnili v jedno obrovské letiště z něhož americké námořnictvo kontrolovalo moře v okruhu stovek mil.
Během několika dnů byl vyčištěn zbytek atolu. Na jednom z ostrovů Američané narazili na rotu japonských vojáků a téměř celou ji zničili (podařilo se zajmout dva vojáky). Do 28.11. byly zkontrolovány a zajištěny všechny ostrovy atolu Tarawa.
Z celé posádky Betia se podařilo zajmout pouze 146 mužů. Jen 17 z nich byli Japonci, zbytek tvořili korejští příslušníci pracovních oddílů. Celou operaci Galvanic hodnotili Američané jako velmi úspěšnou. Za obsazení tří atolů a čtyři nová letiště však zaplatili vysokou cenu. Pokud pominu dříve zmiňované ztráty na lodích, přišli o 980 příslušníků Sboru námořní pěchoty a 29 námořníků. Dalších téměř 2100 mariňáků utrpělo zranění.
Těžké ztráty na tak malém ostrově Ameriku šokovaly. Hodně vysokých námořních důstojníků vyjadřovalo názor, že bylo lepší Tarawu obejít a izolovat stejně jako Rabaul nebo Truk. Na jejich stranu se připojil i vrchní velitel Námořní pěchoty u Gilbertových ostrovů generál Holland Smith. Jiní naopak tvrdili, že námořní pěchota získala mnoho zkušeností které pomohly při dalších obojživelných operacích. A tento spor trvá prakticky dodnes.
Dodnes také mnoho lidí nechápe co hnalo mariňáky proti tak silné a soustředěné obraně. Celkem byly za hrdinství uděleny tři Medaile cti a stovky dalších vyznamenání za projevenou odvahu.
Zároveň se Tarawa svou krvavostí zařadila po bok takových operací jako bylo obsazení Pelleliu nebo Okinavy.
Použitá literatuta:
Samuel E. Morison - History of the United States Naval Operation in World War II
Robert Moskin - Dějiny Námořní pěchoty USA
Miloš Hubáček - Ofenzíva v Pacifiku
J. hrbek+I. Hrbek - Námořní válka vrcholí
..........
Mapa ostrova. Pro vylodění byly určeny sektory Red 1-3 a později i Green
Letecký snímek severního pobřeží ostrova se 700 metrů dlouhým molem.
Námořní pěchota na Makinu.
