Stránka 1 z 2

Bitva o Guadalcanal - 1.část, úvod

PříspěvekNapsal: 9/4/2006, 20:09
od Nelson
„nechť přinesou vítězství či porážku, mění běh událostí a vytvářejí nová měřítka hodnot, nové nálady, způsobují nové ovzduší v armádě i ve společnosti, jemuž se vše musí přizpůsobit“
Tímto citátem z díla W. S. Churchila Marlborough uvádí generál námořní pěchoty USA Samuel B. Grifith svou knihu o bitvě o Guadalcanal. Tato rozsahem sice útlá knížka se však většinou opírá o jeho osobní vzpomínky přímého účastníka operace které se zúčastnil od samotného počátku.

Do operace na Guadalcanalu nasadili Američané dvě divize, zatímco Japonci postupně velkou část 17. armády. Přesto se americkým jednotkám podařilo ostrov udržet a donutit posléze Japonce k ústupu. Společně s bitvou o Midway znamená Guadalcanal obrat ve vývoji na Pacifickém bojišti. Naplnila se také předpověď admirála Jamamota o schopnosti japonské armády a námořnictva vést ofenzivní boje maximálně šest až dvanáct měsíců. Po skončení bojů o ostrov dochází v dalších bitvách k postupné likvidaci nebo neutralizaci japonských jednotek hájících jednotlivé obranné perimetry dobytého území.[hr]
V této úvodní části bych chtěl popsat události které přímo předcházely první velké výsadkové operaci amerických jednotek v druhé světové válce.

V sobotu 20. 12.1941 byl do nově zřízené funkce vrchního velitele válečného loďstva USA jmenován admirál Ernest J. King. Jeho první rozkaz směřující do Pearl Harboru zněl udržet obrannou linii Aljaška – Midway – Havaj a zároveň zabezpečit letecké a námořní linky do Austrálie. I proto byla koncem ledna 1942 zřízena základna na Fidži a v březnu na Nových Hebridách Zároveň byla vytvořena Jihopacifická oblast a jejím velitelem byl jmenován viceadmirál Ghormley, sice vynikající stratég ale až příliš trpělivý, neprůbojný a taktní důstojník nehodící se na tento post.
Rozkazy s nimiž v polovině června převzal Ghormley funkci však byly velmi obecné, vybudovat velitelství na Novém Zélandě a připravit se na ofenzívu která bude vedena někdy na podzim 1942 z jeho oblasti směrem na sever. Jeho jednotky začaly budovat letiště na Efate a na Espiritu Santo (Nové Hebridy). O Guadalcanalu ještě nikdo neuvažoval.

Ani Japonci si bezvýznamného ostrova zamořeného malárií, který se později stal jejich noční můrou, zatím nevšímali. Po sérii náletů se 23.1. jejich jednotky bez odporu vylodily v Rabaulu a ve stejné době bez jediného výstřelu kapitulovali Australané v Kaviengu. Oba body se v krátké době staly hlavními japonskými základnami v jižním Pacifiku. Zároveň byly zahájeny operace vedoucí k jejich zajištění obsazením Lae, Salamauy a později i Port Moresby na Nové Guinei a Tulagi na jihu Šalamounova souostroví.
K obsazení Tulagi a přilehlých ostrůvků Gavutu a Tanambogo došlo 3. května. Během pár týdnů zde vznikla velká základna hydroplánů. Ihned se stala středem pozornosti amerického námořnictva. Pouhý den po vylodění byli Japonci napadeni letouny z Lexingtonu a Yorktownu které křižovaly poblíž. V dalších dnech byla vybojována bitva v Korálovém moři a byl tak odražen pokus napadnout Port Moresby. Japonci sice ztratili velké množství výborných pilotů, to je ale neodradilo od plánování dalších ofenzivních kroků, obsazení Nové Kaledonie, Fidži, Samoy a přerušení spojení mezi USA a Austrálií.

První Japonci se na Guadalcanalu objevili až 28.května a to jen z důvodů shánění zásob pro posádku na Tulagi. Okamžitě byli zaregistrováni australskými zpravodajci kteří se svými domorodými pomocníky působili v džunglích Šalamounových ostrovů jako pozorovatelé.
Tak se spojenci dozvěděli i to, že se v polovině června objevili na Guadalcanalu japonští průzkumníci a ženisté a začali se zajímat o oblast mezi řekami Lunga a Tenaru. Pochytaní domorodci byli přinuceni kácet oblast pro letiště a pro japonský tábor. 29. června se u Lunga Point vylodilo více než tisíc Japonců a během týdne se jejich počet ztrojnásobil. Vyčišťovací práce postupovaly rychle a ženisté začali upravovat plochu budoucího letiště. Američanům začalo být jasné, že pokud chtějí zasáhnout, musí to být co nejdřív.

Jedinou americkou jednotkou která mohla být nasazena byla 1. divize námořní pěchoty. 23. března ji převzal nově povýšený generálmajor Alexander Vandegrift. Jeho jednotka však byla divizí jen podle jména, právě procházela kompletní přestavbou. Její sedmý pluk byl odeslán jako posádkový na Samou. Před jeho odplutím byla ze zdrojů divize doplněna jeho výzbroj a výstroj a nejzkušenější poddůstojníci a specialisté posílili jeho stavy. Později však tito odborníci chyběli na Guadalcanalu. 1.května se zbytek divize začal přesunovat ze Severní Karolíny na Nový Zéland. Její počty byly urychleně doplněny na bojový stav nováčky z výcvikového střediska USMC na Parris Island a profesionály od jiných jednotek.
Obě skupiny lodí přepravující divizi však byly naloženy prostor šetřícím způsobem naprosto nevhodným pro urychlenou vykládku pod palbou nepřítele. Bylo to proto, že se předpokládal jen nebojový přesun na Nový Zéland do blízkosti Wellingtonu kde byly budovány tábory. 14. června dorazil první sled a mariňáci se začali přesouvat do ubytovacích prostorů. O jedenáct dní později štáb divize odletěl do Aucklandu na poradu ke Ghormleymu. Tam se Vandegrift dozvěděl že s jeho vojáky se počítá pro operaci Watchtower (obsazení Tulagi a Guadalcanalu). Před tím už stačil admirál King zarazit plány generála McArthura na útok přímo proti Rabaulu. Nehodlal riskovat jediné dvě letadlové lodě a divizi námořní pěchoty které měl v oblasti. Stejně tak byl odmítnut i plán admirála Nimitze na rychlý přepad Tulagi a následný ústup. Sbor náčelníků štábů totiž schválil jeho plán operace proti Guadalcanalu. Došlo však ke sporu do čí pravomoci bude operace spadat. Generál Marshall preferoval McArthura (do jeho oblasti ostrov patřil), King se však postavil proti a prohlásil, že buď to celé bude věcí námořnictva, nebo se nic konat nebude. Marshall nakonec neochotně souhlasil a Guadalcanal a jeho okolí přešlo pod velení Ghormleyho.
První plány akce byly zveřejněny 25. června 1942 a za den D byl určen 1.srpen.

Tak rychlý vývoj situace sice vyžadoval japonský postup při budování letiště, vytvářelo to však značné problémy. Dosud nikdy nebyla vypracována schémata obojživelných operací, vrchní velitel jihopacifických výsadkových sil (také nově vytvořená funkce) kontraadmirál Turner i se svým štábem ještě nedorazil ze Spojených Států. Pro samotný výsadek chyběly podrobnější informace o ostrově a dostupné mapy byly jen přibližné (často rozdíly i několik mil). Pro velkou vzdálenost ani neexistovala letiště z nichž by bylo možno vylodění podporovat a na Novém Zélandě nefungovalo jakékoliv týlové zabezpečení plánované operace včetně doků, skladů a nemocnic.
Největším problémem však bylo to, že Ghormley a McArthur, dva nejvyšší velitelé v jižním Pacifiku nevěřili, že operace bude realizována a podle toho vypadaly i přípravy jejich a jejich štábů. Když konečně pochopili, že vylodění proběhne bylo na nějaké přípravy pozdě a jednotky žily první měsíce na Guadalcanalu ve stádiu nepřetržitých improvizací.

Mezitím do Wellingtonu přibyl druhý sled divize námořní pěchoty a všechny nákladní lodě musely být vyprázdněny a naloženy tak aby mohly podporovat vyloděné jednotky. Protože však tento způsob nakládky plně nevyužívá lodního prostoru a další lodě prostě nebyly k dispozici, byla většina osobních zavazadel zanechána ve Wellingtonu. Množství potravin a pohonných hmot bylo omezeno na 60 dní a střelivo na pouhých 10 dní. Ani to málo co zbylo se však později na břeh z velké části nedostalo a mariňáci byli později rádi, že Japonci při ústupu zanechali v táboře své zbraně a zásoby potravin a munice.

Kvůli problémům spojeným s plánováním a zdržením při překládce lodí bylo datum vylodění nakonec stanoveno na 7. srpna a protože King žádné další odsunutí dne D nepovolil, vyplula výsadková skupina 22. července z Nového Zélandu. O čtyři dny později se u ostrůvku Koro setkala s doprovodnými a bojovými plavidly a došlo k nácviku vylodění. Bylo zjištěno mnoho dalších nedostatků v koordinaci. Došlo například ke sporu mezi Fletcherem a Turnerem. První prohlásil, že jeho bojová plavidla odplují z oblasti maximálně dva dny po dni D kdežto Turner potřeboval na vylodění zásob nejméně pět dní.
Nic se však nevyřešilo (velitel oblasti viceadmirál Ghormley se nácviku ani následné porady nezúčastnil) a 30. července celá skupina vyrazila směrem ke Guadalcanalu.

Obrázek
Generál Vandegrift na fotografii z roku 1942
Obrázek
B-17 při pruzkumu Guadalcanalu.
Obrázek
Domorodí pátrači australské zpravodajské služby na Guadalcanalu se svým velitelem kapitánem Clemensem.

PříspěvekNapsal: 9/4/2006, 20:22
od sa58
Vítej zpět, autore.

PříspěvekNapsal: 9/4/2006, 20:33
od michan
Norade, jako vždy od Tebe to nemá chybu. Zdůrazněme, že šlo o první vyloďovací operaci. Vojáci 1. divize námořní pěchoty byli z velké části vytloukači barů, se kterými se špatně cvičilo, ale později z nich byli jedni z nejlepších vojáků, které USA mělo. Ti se pak také vyloďovali na Filipínách.
Dále, že zároveň šlo o to, že se Japonci příliš přibližovali k Austrálii a i to bylo třeba zastavit. Prosím jak budeš mít čas tak pokračuj, je to skvělé.

PříspěvekNapsal: 10/4/2006, 17:28
od Nelson
Ty vojáky dobře popisuje generál Grifith:
"věční vojíni s metr dlouhými trestními rejstříky, střelečtí poddůstojníci kteří bojovali už ve Francii, staří mazáci s bojovými zkušenostmi z Dominikánské republiky, Nikaragui a Haiti a vytloukači barů ve všech přístavech kam připluli"
Na druhou stranu téměř všichni nově přidělení vojáci (kromě nováčků z Parris Island) byli elitní střelci ze všeho co mohlo střílet, elitní vrhači granátů, ale hlavně, spolehliví v boji.

PříspěvekNapsal: 10/4/2006, 17:33
od sa58
norad píše:Ty vojáky dobře popisuje generál Grifith:
"věční vojíni s metr dlouhými trestními rejstříky, střelečtí poddůstojníci kteří bojovali už ve Francii, staří mazáci s bojovými zkušenostmi z Dominikánské republiky, Nikaragui a Haiti a vytloukači barů ve všech přístavech kam připluli"
Na druhou stranu téměř všichni nově přidělení vojáci (kromě nováčků z Parris Island) byli elitní střelci ze všeho co mohlo střílet, elitní vrhači granátů, ale hlavně, spolehliví v boji.


Dominikánská republika, Nikaragua a Haiti - nějaká pacifikace nepřispůsobivých místních obyvatel?

PříspěvekNapsal: 10/4/2006, 17:42
od Ralph Kerr
Menší intervence USA mezi válkama.

PříspěvekNapsal: 10/4/2006, 17:53
od Nelson
sa58 píše:Dominikánská republika, Nikaragua a Haiti - nějaká pacifikace nepřispůsobivých místních obyvatel?


Divil by ses kde všude "uklízel" Sbor námořní pěchoty.

PříspěvekNapsal: 10/4/2006, 18:04
od michan
Nikoliv byli to nejlepší lidé pro boj, to se potom skutečně v těch tvrdých podmínkách boje s Japonci ukázalo. Uměli střílet, byli přirozeně atleticky vybavení, no nebyli prostě tolik zhejčkaný civilizací a on to Grifith, tehdy tuším na Guadalcanalu major, vypisuje slovy tak jak Norad píše. Žádná diskriminace, ale lidé v roce 1942. Ty bojůvky v těch zemích byly boje mezi gengy, občanské války a pod. V těch zemích byl schopen bojovat každý proti každému pro sebemenší záminku. Samozřejmě tam nebojovali na Guadalcanalu jen tito američané, ale i běžní rekruti. To vše a jak tobylo těžké Norad ještě řekne. Sledujme ho, o Guadalcanalu jsou i písně. Na první tiskové konferenci se novináři dozvěděli : Máme záchytný bod v Tichomoří a už jenom neustupujeme. Pro Američany to byla v té době moc důležitá zpráva.

PříspěvekNapsal: 6/5/2006, 17:16
od michan
Naprosto nechápu ignoraci, dějin mladé generace. Nejdůležitější operace celé války. To njdůležitější co se v Pacifiku stalo. No pro nás dějináře.?To je komika.

PříspěvekNapsal: 29/2/2012, 21:03
od kacermiroslav
Sedmý prosinec 1941, to nebylo jen vyřazení Pearl Horboru jakožto námořní základny a nepotopitelné letadlové lodě na dlouhou dobu, byl to útok na Ameriku a ta nikdy neodpouští. Ale k tomu, aby mohli USA přejít do protiútoku, tak museli spolknout ještě celou řadu hořkých pilulek, protože po Pearl Horboru se cílem japonských letadel a lodí stali letiště na Filipínách v Singapúru a další pacifická letiště. Američanům trvalo téměř rok, než se z tohoto šoku vzpamatovali a ohli začít pomalu přebírat otěže bojů v Pacifiku. Ostatně sázka na stavbu letadlových lodí a palubního letectva se na plno projevila mezi 13. a 15.listopadem 1942, kdy byla svedená bitva u Guadalcanalu (2.000 km severovýchodně od nejbližší základny v australském Brisbane). Nicméně k tomu, aby moli být Američané v listopadu u Guadalcanalu úspěšní, potřebovali v první řadě disponovat početným stíhacím letectvem. A v tom byl kámen úrazů. Viceadmirál William Halsey si toho byl dobře vědom. Proto se rozhodl pro japonské oči z inscenovat menší podfuk. [s]Celkem 16 Amerických letadlových lodí[/s] (EDIT) v čele s USS Enterprise si proráží vlny oceánu k ostrovu. Dne 13.listopadu 1942 tento svaz neunikne pozornému oku japonských průzkumných letců, kteří vidí paluby plné stíhaček. Co ale bedlivému oku Japonců z velké výšky z jejich letadel uniklo bylo to, že téměř dvě třetiny letadel jsou ve skutečnosti jen makety zamíchané mezi funkční stroje. Zřejmě pod dojmem americké vzdušné převahy se Isoroku Jamamoto (1884-1943) rozhodne zaútočit jako na primární cíle na těžké křižníky San Francisco a Portland. Po zprávách o změně cílů si Halsey oddychne "Japonci se zalekli naší domnělé letecké převahy.. Útok na letadlové lodě podniknout nehodlají..." Nepoškozené letadlové lodě tak k ostrovu přivážejí palubní stroje Grumman F4F Wildcat. V tuto chvíli již neoptřebné atrapy skončí ve vlnách oceánu.

PříspěvekNapsal: 29/2/2012, 21:37
od Kruan
kacermiroslav píše:Sedmý prosinec 1941, to nebylo jen vyřazení Pearl Horboru jakožto námořní základny a nepotopitelné letadlové lodě na dlouhou dobu, byl to útok na Ameriku a ta nikdy neodpouští. Ale k tomu, aby mohli USA přejít do protiútoku, tak museli spolknout ještě celou řadu hořkých pilulek, protože po Pearl Horboru se cílem japonských letadel a lodí stali letiště na Filipínách v Singapúru a další pacifická letiště. Američanům trvalo téměř rok, než se z tohoto šoku vzpamatovali a ohli začít pomalu přebírat otěže bojů v Pacifiku. Ostatně sázka na stavbu letadlových lodí a palubního letectva se na plno projevila mezi 13. a 15.listopadem 1942, kdy byla svedená bitva u Guadalcanalu (2.000 km severovýchodně od nejbližší základny v australském Brisbane). Nicméně k tomu, aby moli být Američané v listopadu u Guadalcanalu úspěšní, potřebovali v první řadě disponovat početným stíhacím letectvem. A v tom byl kámen úrazů. Viceadmirál William Halsey si toho byl dobře vědom. Proto se rozhodl pro japonské oči z inscenovat menší podfuk. Celkem 16 Amerických letadlových lodí včele s USS Enterprise si proráží vlny oceánu k ostrovu. Dne 13.listopadu 1942 tento svaz neunikne pozornému oku japonských průzkumných letců, kteří vidí paluby všech letadlovek plné stíhaček. Co ale bedlivému oku Japonců z velké výšky z jejich letadel uniklo bylo to, že téměř dvě třetiny letadel jsou ve skutečnosti jen makety zamíchané mezi funkční stroje. Zřejmě pod dojmem americké vzdušné převahy se Isoroku Jamamoto (1884-1943) rozhodne zaútočit jako na primární cíle na těžké křižníky San Francisco a Portland. Po zprávách o změně cílů si Halsey oddychne "Japonci se zalekli naší domnělé letecké převahy.. Útok na letadlové lodě podniknout nehodlají..." Nepoškozené letadlové lodě tak k ostrovu přivážejí palubní stroje Grumman F4F Wildcat. V tuto chvíli již neoptřebné atrapy skončí ve vlnách oceánu.


16 letadlovek v roce 42 neměli spojenci dohromady na všech mořích :D

PříspěvekNapsal: 29/2/2012, 21:39
od Scrat
....Celkem 16 Amerických letadlových lodí včele s USS Enterprise si proráží vlny oceánu k ostrovu. Dne 13.listopadu 1942 tento svaz neunikne pozornému oku japonských průzkumných letců, kteří vidí paluby všech letadlovek plné stíhaček. Co ale bedlivému oku Japonců z velké výšky z jejich letadel uniklo bylo to, že téměř dvě třetiny letadel jsou ve skutečnosti jen makety zamíchané mezi funkční stroje. ....
Jediné co bych lstivým japonským pilotům vytkl je sněžná slepota nebo 4 atmosféry v krvi.

Zkuste počítat se mnou:

CV-1 Langley - potopena 27.02.1942
CV-2 Lexington - potopena 08.05.1942
CV-3 Saratoga - dožila se konce války
CV-4 Ranger - dožila se konce války ale 13.11.1942 byla někde na půli cesty od marockého pobřeží do Norfolku,
CV-5 Yorktown - potopena 07.06.1942
CV-6 Enterprise - dožila se konce války
CV-7 Wasp - potopena 15.09.1942
CV-8 Hornet - potopena 27.10.1942
CV-9 Essex - zařazena do služby 31.12.1942

Je to hodně dávno co mně vyhnali ze školy ale já pro období kolem 13.11.1942 napočítal tři CV, z toho jednu tak daleko že by k ní Japonci letěli 14 dní. Já si naivně myslel že Japonci si před vzletem sake jenom uskrli, tito piloti ho měli v kabině zřejmě celý demižón. :shock:

Scrat

ups, pozdě

PříspěvekNapsal: 29/2/2012, 22:06
od kacermiroslav
Máte pravdu...má tam být 14 lodí a navíc nikoliv letadlových. Jednalo se podporu konvoje v podobě svazu TF 16 (právě to číslo 16 z označení svazu se mi pokoutně vetřelo do textu:-) složeného z letadlové lodi Enterprise, bitevních lodí Washington a South Dakota, těžkých křižníků Northampton a Pensacola, lehkého křižníku San Diego a 8 torpédoborců. Jejich úkolem bylo krýt konvoj vezoucí na Guadalcanal dva pluky (jeden námořní a jeden armádní) pod vedením admirála Turnera (7 transportních lodí s 5500 vojáky na palubě).

PříspěvekNapsal: 29/2/2012, 22:09
od Destroyman
Scrat píše:Je to hodně dávno co mně vyhnali ze školy ale já pro období kolem 13.11.1942 napočítal tři CV, z toho jednu tak daleko že by k ní Japonci letěli 14 dní.


Jo a navíc Saratoga byla tou dobou v opravách v Pearlu po útoku ponorky I-26 z 31. srpna. Takže amíci měli v listopadu jen Enterprise, ta však měla po bitvě u Santa Cruz nefunkční jeden výtah. Nicméně dodala na Guadalcanal pár letadel, které pomohly zničit poškozenou Hiei...
Každopádně v listopadu 1942 na tom byli amíci ohledně letadlovek tak zle, že prosili Angličany, aby jim aspoň jednu letadlovku půjčili (stalo se, HMS Victorious část války prožila jako USS Robin) a šestnáct jich měli leda tak rozestavěnejch. :wink:

PříspěvekNapsal: 29/2/2012, 22:40
od Kruan
Destroyman píše:aby jim aspoň jednu letadlovku půjčili (stalo se, HMS Victorious část války prožila jako USS Robin) a šestnáct jich měli leda tak rozestavěnejch. :wink:


Kolonie u své pravlasti neprosila o půjčení letadlovky jen jednou, po Korálovém moři to také zkusili, ale nepochodili. Škoda, u Midway by byly k vidění Fulmar a Albacore.

Kolonie na tuto nepomoc v blbých časech nezapoměla a prý to byl jeden z důvodů vykázání TF57 na Manus a od Okinawy na severozápad

PříspěvekNapsal: 1/3/2012, 10:56
od Scrat
....Jo a navíc Saratoga byla tou dobou v opravách v Pearlu po útoku ponorky I-26 z 31. srpna. Takže amíci měli v listopadu jen Enterprise, ta však měla po bitvě u Santa Cruz nefunkční jeden výtah....

Ano i ne, opravy Sary už byly dokončeny, 10.11.1942 opustila Pearl a vyrazila do jižního Pacifiku. Neplula ale přímo ke Cactusu, zamířila na základnu ve Fiji. Odtud přeplula do Noumey a do oblasti Šalamounů se dostala až v druhé polovině ledna 1943.
Výše zmiňovaný Kinkaidův TF 16 měl pouze 9 plavidel a v jeho sestavě nebyla žádná bitevní loď. USS Washington a USS South Dakota spolu se čtyřmi torpédoborci tvořily samostatný TF 64 pod velením RAdm "Chinga" Leeho. Je možné že je Japs viděli oba, svazy operovaly v součinnosti nedaleko od sebe.

A stejně jako Britové poskytli LL Američanům to fungovalo i obráceně. Na jaře 1944 byla Sara necelé dva měsíce ve stavu BEF admirála Sommervilla.

Scrat

PříspěvekNapsal: 1/3/2012, 11:30
od Destroyman
Trochu OT, ale když už jsi zmínil Sommervillovu partu, vzpomněl jsem si na jednu veselou příhodu z natáčení. :oops:
Aby měli námořníci kde trávit dovolenou, zabavil Sommerville v cejlonských horách jedno hogo fogo letovisko s golfovým hřištěm. No a to by nebyli námořníci, aby si trochu nevylepšili pravidla hry. Každá dobytá jamka musela být oslavena láhví piva, bogey bylo trestáno panákem a birdie jakbysmet. Zápasy na devět jamek tudíž byly vzácností a všech osmnáct nedal nikdo... :D

PříspěvekNapsal: 1/3/2012, 11:51
od Jája
Scrat píše:
A stejně jako Britové poskytli LL Američanům to fungovalo i obráceně. Na jaře 1944 byla Sara necelé dva měsíce ve stavu BEF admirála Sommervilla.

Scrat



Nebo když USS Wasp v rámci britského svazu 2x vezl Spitfiry na Maltu. Ikdyž to byla spíš výpomoc než zápůjčka, nevím přesně jak to tam bylo po administrativní a velitelské stránce.

PříspěvekNapsal: 1/3/2012, 19:52
od Farky
Mám nějak zafixováno, že Britové chtěli US Navy půjčit dokonce dvě letadlovky (Illustrious a Victorious), na oplátku chtěli mít k dispozici USS Ranger. To snad měl ale zamítnout King s tím, že Ranger potřebuje.

Když už jsme u Guadalcanalu, mám otázku - 26. října 1942 to v bitvě u ostrovů Santa Cruz schytal torpédoborec USS Smith (narazila do něj "Kate") a bylo potřeba uhasit požáry na přídi. Smith zamířil tedy do brázdy za South Dakotou a to uhasilo většinu těch požárů a vlastně to zachránilo loď. Tak by mě zajímalo, jestli to proplutí brázdou byl nějaký standardní postup, nebo spíš vyjímečná věc.

PříspěvekNapsal: 1/3/2012, 20:16
od rominus
Takové věci se asi v mírové době necvičily :D
Hádám byla potřeba souhra docela náhodných okolností, než aby to byla běžná praxe.