Bitva o Guadalcanal - 3. část, čas nejtěžších bojů
Napsal: 17/7/2006, 18:22
Počátkem října tvořily jádro amerických sil na ostrově 1., 5. a 7. pluk námořní pěchoty. 7.10 se čelní jednotky 5. a 7. pluku dostaly do kontaktu s japonskými jednotkami. Během následujících dvou dní byla obě nepřátelská předmostí zničena. Americké jednotky překročily řeku Matanikau a ve třech proudech postupovaly na sever k pobřeží. Nejzápadněji vysunutý první prapor podplukovníka Pullera jako jediný narazil na nepřítele. Ve dvou stržích objevil asi 700 Japonců. Puller okamžitě odeslal příslušné údaje dělostřelcům a jeho prapor se připojil ke kanonádě svými minomety a kulomety. Po několika desítkách minut už nebylo na koho střílet, z obklíčené oblasti neunikl jediný japonský voják. Po dokončení se americké jednotky stáhly ke svým liniím a dva prapory obsadily oblast ústí Matanikau.
V noci z 9. na 10.10. přibyl na ostrov velitel 17. armády generálporučík Harujoši Hjakutake. Během následujících dnů se zvýšil počet Japonců na ostrově na téměř 20000 mužů včetně elitní divize Sendai. Hned první výsadek se však neobešel bez problémů, doprovodný svaz japonských křižníků narazil na TF-34 kontraadmirála Scota a došlo k bitvě u mysu Esperance. Tu jsem stručně popsal zde, výsledkem byla porážka a zahnání japonského svazu. Mezitím se však podařilo vylodit první tisícovku Japonců, děla a houfnice divizního dělostřelectva, několik lehkých tanků a hlavně desítky tun zásob a munice. Na zpáteční cestě japonské lodě propluly místem noční bitvy a vylovily několik stovek trosečníků. Byly při tom napadeny Dauntlesy a dva torpédoborce úder nepřežily.
Také Američané posilovali. 13. října se u Lungy vylodily první tři tisícovky mužů 164.pluku divize Americal s protitankovými a horskými děly, municí a benzínem a okamžitě zaujaly pozice na obranné lini. Vandegriftovu velení nyní podléhalo asi 23000 mužů na Guadalcanalu a dalších téměř 5000 na ostrově Tulagi. Velitel kaktusového letectva generál Geiger měl k dispozici 90 letounů a všichni si mysleli, že to nejhorší je za nimi. Ještě 13.10. před polednem však nad letiště dorazilo 24 japonských bombardérů a útok byl velmi přesný. Když se ženisté pokoušeli opravit poškozené dráhy zaútočilo dalších 15 strojů G4M. Do toho se zapojila i nová japonská děla a výsledkem bylo ochromení letiště na mnoho hodin.
Nikdo však netušil co se stane v noci. Po setmění se přiblížily bitevní lodě Kongo a Haruna a speciálními tříštivými a zápalnými granáty ráže 14'' napadly krátce po půlnoci Henderson. Palbu korigovaly hydroplány a tak většina ze skoro 1000 granátů skončila tam kde měla. Letiště bylo zdevastováno, zásoby benzínu z velké části shořely a z 90 letadel jich bylo v jakž takž použitelném stavu necelých 40. Hned ráno obnovila palbu japonská děla a krátce po poledni americké pozice napadly dvě vlny G4M. I přesto se mořským včelám (americké ženijní jednotky CB) podařilo letiště opravit do té míry, že odpoledne odstartovaly dva Dauntlesy na průzkum. Ty se po chvíli vrátily se zprávou že objevily japonský konvoj s posilami.
Do vzduchu šly jediné čtyři SBD a sedm stíhaček s podvěšěnými pumami. Podařilo se lehce poškodit pouze jediné plavidlo, na víc Američané neměli síly. V noci se vrátili Japonci, těžké křižníky Čókai a Kinugasa vystřílely svých 750 granátů ráže 8'' a po jejich odplutí se zdálo, že americký výsadek už neexistuje. Hlavní dráha letiště byla jen souvislá řada kráterů, překvapivě však byla použitelná nová krátká dráha označovaná jako Stíhací 1. Americkým vojákům se podařilo najít v džungli menší množství rozházených barelů s benzínem a několik posledních letounů napadlo Japonce kteří se vyloďovali jen 16 kilometrů odtud. Postupně se podařilo uvést do letuschopného stavu přes 20 letadel a ty celé odpoledne ztrpčovaly život vyloďovaným Japoncům. Tři transportní lodě byly nuceny kvůli škodám najet na břeh a zbytek byl zahnán od ostrova. Velké ztráty utrpěly také vyloděné jednotky a Japonci přišli o velkou část vyložených zásob.
Protivník se opět pokusil napadnout Henderson bombardéry, nálet byl ale odražen a 17 japonských strojů šlo k zemi. V noci se však opakoval známý scénář, japonské křižníky vyprázdnily své muniční sklady a letiště se opět změnilo v rozorané pole. Protže v té době probíhala operace Torch, nemělo americké námořnictvo v Pacifiku k dispozici transportní lodě pro dopravu zásob a tak byl podnikány zoufalé pokusy zásobovat ostrov ponorkami, starými přestavěnými torpédoborci a upravenými letouny B-17.
Navíc vyvstal vážný problém v osobě velitele oblasti viceadmirála Ghormleyho. Bylo jasné, že na svěřenou funkci nestačí a tak byl v polovině října vystřídán viceadmirálem Halseyem. Zároveň byla do jižního Tichomoří odvelena 25. pěší divize, z Atlantiku se přesunovala bitevní loď Indiana, z opravy se vracela Enterprise a dorazilo několik desítek ponorek a těžkých bombardérů. Kvůli operacím v severní Africe to však byly jediné dosažitelné posily.
Mezitím Japonci dokončili přesun vlastních jednotek a na druhou polovinu října naplánovali nový útok. Admirál Jamamoto soustředil do Truku velké námořní síly a 11.10 je vyslal aby ve spolupráci z Hjakutakeho jednotkami zničily americké síly na Guadalcanalu a ve vodách Šalamounova souostroví. Čtyři bitevní a čtyři letadlové lodě s doprovodem těžkých křižníků a desítek torpédoborců pod velením viceadmirála Konda měly dost sil na to aby rozdrtily vše co proti nim mohl nepřítel nasadit. Tato síla se střetla s americkým svazem v bitvě u ostrovů Santa Cruz. Američané byli nuceni ustopit a přišli o letadlovou loď Hornet. Těžké ztráty však utrpělo japonské palubní letectvo, padlo dalších téměř 150 pilotů a Jamamotovi už z těch stovek perfektně vycvičených pilotů z prvního období dálky nezbylo prakticky nic.
Na ostrově mezitím došlo k další krvavé bitvě. Hjakutake svěřil hlavní roli asi 7000 Japoncům z divize Sendai generálporučíka Marujamy. Pod velením Kavagučiho měli zaútočit z jihu přes Edsonův hřeben, tedy v místě kde selhala předchozí japonská ofenzíva. Ve stejnou dobu překročí jiný japonský proud za podpory tanků a děl ústí Matanikau a napadne Američany od západu. Třetí kolona mezitím přebrodí řeku asi dva kilometry od pobřeží a ovládne jihozápadní přístupy k letišti. Všechny tři kolony mělo podpořit palubní letectvo a těžká lodní děla.
A opět se při plánování objevily staré chyby. Generál Kavaguči se marně pokoušel vysvětlit, že džungle je při dlouhém přesunu skoro stejný nepřítel jako Američani, Hjakutake jeho slova považoval pouze za pokus omluvit nejen svou zářijovou porážku ale i debakl plukovníka Ičikiho z dřívější doby. A tak se tisícovky vojáků elitní 2. divize vydali 16.10. na namáhavý pochod. Kromě vlastní výstroje vlekli rozebraná horská děla a minomety i s municí. Každý z nich měl na zádech naloženo 30-40 kilo a procházeli terénem kde ujítí sta metrů někdy trvalo i více než hodinu. Už po několika dnech byly japonské jednotky na pokraji vyčerpání.
Američané útok očekávali, nevěděli však kde k němu dojde. O Marujamových jednokách postupujících na jih nevěděli, předpokládali rozsáhlý útok ze západu přes Matanikau. Celá americká linie měřila skoro 30 km a Vandegrift měl k dispozici jen třináct nekompletních pěších praporů a divizní dělostřelectvo.
Podle plánů měly japonské jednotky na jihu dosáhnout nástupních prostorů 21.10 a dalšího dne zaútočit. Protože se však ještě potácely neschůdným terénem byl útok o 48 hodin odložen. Ani to však vyčerpaní vojáci nezvládli, došlo tedy k dalšímu odkladu, Kavaguči byl obviněn z neschopnosti a za trest zbaven velení. Zpráva o druhém odkladu se však nedostala ke všem velitelům a tak jednotky určené k útoku od západu překročily řeku a zaútočily podle původních směrnic upravených podle první změny termínu. Jediným výsledkem tohoto úderu však bylo 12 zničených tanků a 600 mrtvých na japonské straně.
Tento útok však utvrdil Vandegrifta v přesvědčení, že hlavní úder bude veden ze západu. Všemi dostupnými jednotkami posiloval západní perimetr a tak se stalo, že na směru hlavního japonského náporu zbyly v zákopech dva oslabené prapory. Jediné co je chránilo byly řídké zátarasy z ostnatého drátu. Japonci naplánovali začátek akce na 24. října na 17.00, tropický liják však vše změnil. Před půlnocí, kdy konečně přestalo pršet konečně udeřili. Útok byl tak prudký, že smetl předsunutá postavení a zarazil se až o hlavní a jedinou obrannou linii. Zasáhlo americké dělostřelectvo a minomety a Vandegrift začal okamžitě přisunovat zálohy. Boj trval až do rána kdy byli Japonci zatlačeni zpět, jen jedné skupině se podařilo prorazit. Více než dva dny se potom tato malá jednotka skrývala v americkém týlu, pro Japonce měl ale tento průnik vážné následky. Generál Marujama se totiž mylně domníval, že se podařilo dobýt letiště a ohlásil to Jamamotovi. Z Nagumových lodí odstartovala velká skupina letadel a pokusila se přistát na „právě obsazeném“ letšti. Americké stíhačky však až na tři všechny Japonce sestřelily.
Ráno čekal na obránce stejný pohled jako před měsícem. Jižní úbočí hřebene pokrývaly hromady mrtvých, další stovky těl byly v džungli v nástupních prostorech kde je dostala americká děla a minomety. To však nebyl konec. Další noc zaútočili Japonci znovu a výsledkem byly další stovky padlých. To už bylo na japonského generála příliš a nařídil ústup. Opět se opakovala situace zpřed měsíce. Vojáci jedli kořínky a kůru a umírali po desítkách vyčerpáním. Sendaiská divize se rozpadla a přestala existovat jako bojové uskupení. Elitní vojáci se změnili ve skupinu ubožáků jejichž jediným cílem bylo sehnat cokoliv k jídlu.
Zbýval ještě třetí japonský proud útočící od jihozápadu. Také jej zdržela neprostupná vegetace a tak zaútočil v době kdy již ostatní jednotky ustupovaly. I zde byl úder odražen a i zde byly na straně útočníka stovky mrtvých.
Výsledky bitvy byly katastrofální, jen na úbočí Krvavého hřebene a v jeho okolí bylo napočítáno skoro 950 „celých“ mrtvol a dalších několik stovek roztrhaných těl. Celkové japonské ztráty se odhadují na 5-6 tisíc. Oproti tomu americké jednotky ztratily jen asi 200 mužů a přibližně stejný počet byl zraněn. Japonci začínali střízlivět ze své nemoci z vítězství ale zaplacená cena byla strašná.
Poprvé za tři měsíce se začaly v amerických štábech objevovat první náznaky optimismu. Bylo odraženo několik japonských pokusů vyhnat Američany z ostrova a navíc se dařilo průběžně posilovat vlastní posádku. Ze Samoy dorazil 8. pluk Marines a 2. prapor Raiders (úderné jednotky námořní pěchoty) Evanse Carlsona. Transportní lodě dopravily 155 mm polní děla a hlavně přicházely nové letouny.
Za této situace se Vandegrift rozhodl převzít iniciativu. 1.11. dva pluky námořní pěchoty posílené dalším praporem překročily řeku Matanikau a o dva dny později po těžkých bojích dosáhly pobřeží u mysu Cruz. Japonské jednotky na pobřeží bombardovaly Rabaul žádostmi o pomoc a tak k ostrovu vyrazila část 38. pěší divize. Vylodění proběhlo 7. a 9. 11. u mysu Tassafaronga, bylo však doprovázeno těžkými ztrátami způsobenými americkými letouny.
Americké jednotky útočily i východním směrem v oblasti výběžku Koli, kam se stáhla část japonských jednotek po nedávno prohrané bitvě. Asi dva a půl tisíce Japonců bylo za pomoci letounů a lodních děl postupně zlikvidováno, únik se podařil jen malým skupinkám.
Japonské jednotky na ostrově byly zdecimovány. Hjakutake sice měl k dispozici téměř 30000 vojáků, jen malá část z tohoto počtu však byla schopna boje. I přesto však dokázali zastavit americký výpad západním směrem. Po pěti dnech těžkých bojů byli Američani přinuceni zakopat se na dosažených pozicích.
Osmého listopadu navštívil ostrov velitel oblasti viceadmirál Halsey, na improvizovaném ceremoniálu předal desítkám letců a pěšáků vysoká vyznamenání. Několik hodin strávil na ostrově a přes vysoké riziko navštívil i přesunutá obranná postavení na Krvavém hřebenu.
Po návratu do Nouméy však dostal od rozvědky informace, že Japonci toho ještě nemají dost a chystají novou akci. V Rabaulu, na Truku a na Shortlandu soustředil Jamamoto velkou flotilu a transportní lodě s dalšími 20000 vojáky. Následně v průběhu příštích dnů došlo k námořním bitvám označovaným jako první a druhá bitva u Guadalcanalu. Japonské loďstvo bylo odraženo, těžké ztráty však utrpěly i americké svazy. Dvakrát se však podařilo zabránit Japoncům v nočním ostřelování letiště a přes den americké letouny ničily vše na co narazily. Císařskému námořnictvu se podařilo vyložit jen malou část z dopravovaných posil a zásob, přišlo však o všechny použité transportní lodě.
Na tiskovce pořádané v Pearl Harboru oznámil Nimitz, že bylo odvráceno nebezpečí ohrožující pozice na Guadalcanalu a začíná období v němž americké jednotky vytlačí Japonce z Tichomoří. Zároveň 26.11. dostal Halsey čtvrtou hvězdu a stal se šestým admirálem v činné službě v té době.
Japonským velitelům začínalo docházet, že ostrov neudrží. Nikdo se však neodvážil navrhout pro ně potupnou evakuaci.
V noci z 9. na 10.10. přibyl na ostrov velitel 17. armády generálporučík Harujoši Hjakutake. Během následujících dnů se zvýšil počet Japonců na ostrově na téměř 20000 mužů včetně elitní divize Sendai. Hned první výsadek se však neobešel bez problémů, doprovodný svaz japonských křižníků narazil na TF-34 kontraadmirála Scota a došlo k bitvě u mysu Esperance. Tu jsem stručně popsal zde, výsledkem byla porážka a zahnání japonského svazu. Mezitím se však podařilo vylodit první tisícovku Japonců, děla a houfnice divizního dělostřelectva, několik lehkých tanků a hlavně desítky tun zásob a munice. Na zpáteční cestě japonské lodě propluly místem noční bitvy a vylovily několik stovek trosečníků. Byly při tom napadeny Dauntlesy a dva torpédoborce úder nepřežily.
Také Američané posilovali. 13. října se u Lungy vylodily první tři tisícovky mužů 164.pluku divize Americal s protitankovými a horskými děly, municí a benzínem a okamžitě zaujaly pozice na obranné lini. Vandegriftovu velení nyní podléhalo asi 23000 mužů na Guadalcanalu a dalších téměř 5000 na ostrově Tulagi. Velitel kaktusového letectva generál Geiger měl k dispozici 90 letounů a všichni si mysleli, že to nejhorší je za nimi. Ještě 13.10. před polednem však nad letiště dorazilo 24 japonských bombardérů a útok byl velmi přesný. Když se ženisté pokoušeli opravit poškozené dráhy zaútočilo dalších 15 strojů G4M. Do toho se zapojila i nová japonská děla a výsledkem bylo ochromení letiště na mnoho hodin.
Nikdo však netušil co se stane v noci. Po setmění se přiblížily bitevní lodě Kongo a Haruna a speciálními tříštivými a zápalnými granáty ráže 14'' napadly krátce po půlnoci Henderson. Palbu korigovaly hydroplány a tak většina ze skoro 1000 granátů skončila tam kde měla. Letiště bylo zdevastováno, zásoby benzínu z velké části shořely a z 90 letadel jich bylo v jakž takž použitelném stavu necelých 40. Hned ráno obnovila palbu japonská děla a krátce po poledni americké pozice napadly dvě vlny G4M. I přesto se mořským včelám (americké ženijní jednotky CB) podařilo letiště opravit do té míry, že odpoledne odstartovaly dva Dauntlesy na průzkum. Ty se po chvíli vrátily se zprávou že objevily japonský konvoj s posilami.
Do vzduchu šly jediné čtyři SBD a sedm stíhaček s podvěšěnými pumami. Podařilo se lehce poškodit pouze jediné plavidlo, na víc Američané neměli síly. V noci se vrátili Japonci, těžké křižníky Čókai a Kinugasa vystřílely svých 750 granátů ráže 8'' a po jejich odplutí se zdálo, že americký výsadek už neexistuje. Hlavní dráha letiště byla jen souvislá řada kráterů, překvapivě však byla použitelná nová krátká dráha označovaná jako Stíhací 1. Americkým vojákům se podařilo najít v džungli menší množství rozházených barelů s benzínem a několik posledních letounů napadlo Japonce kteří se vyloďovali jen 16 kilometrů odtud. Postupně se podařilo uvést do letuschopného stavu přes 20 letadel a ty celé odpoledne ztrpčovaly život vyloďovaným Japoncům. Tři transportní lodě byly nuceny kvůli škodám najet na břeh a zbytek byl zahnán od ostrova. Velké ztráty utrpěly také vyloděné jednotky a Japonci přišli o velkou část vyložených zásob.
Protivník se opět pokusil napadnout Henderson bombardéry, nálet byl ale odražen a 17 japonských strojů šlo k zemi. V noci se však opakoval známý scénář, japonské křižníky vyprázdnily své muniční sklady a letiště se opět změnilo v rozorané pole. Protže v té době probíhala operace Torch, nemělo americké námořnictvo v Pacifiku k dispozici transportní lodě pro dopravu zásob a tak byl podnikány zoufalé pokusy zásobovat ostrov ponorkami, starými přestavěnými torpédoborci a upravenými letouny B-17.
Navíc vyvstal vážný problém v osobě velitele oblasti viceadmirála Ghormleyho. Bylo jasné, že na svěřenou funkci nestačí a tak byl v polovině října vystřídán viceadmirálem Halseyem. Zároveň byla do jižního Tichomoří odvelena 25. pěší divize, z Atlantiku se přesunovala bitevní loď Indiana, z opravy se vracela Enterprise a dorazilo několik desítek ponorek a těžkých bombardérů. Kvůli operacím v severní Africe to však byly jediné dosažitelné posily.
Mezitím Japonci dokončili přesun vlastních jednotek a na druhou polovinu října naplánovali nový útok. Admirál Jamamoto soustředil do Truku velké námořní síly a 11.10 je vyslal aby ve spolupráci z Hjakutakeho jednotkami zničily americké síly na Guadalcanalu a ve vodách Šalamounova souostroví. Čtyři bitevní a čtyři letadlové lodě s doprovodem těžkých křižníků a desítek torpédoborců pod velením viceadmirála Konda měly dost sil na to aby rozdrtily vše co proti nim mohl nepřítel nasadit. Tato síla se střetla s americkým svazem v bitvě u ostrovů Santa Cruz. Američané byli nuceni ustopit a přišli o letadlovou loď Hornet. Těžké ztráty však utrpělo japonské palubní letectvo, padlo dalších téměř 150 pilotů a Jamamotovi už z těch stovek perfektně vycvičených pilotů z prvního období dálky nezbylo prakticky nic.
Na ostrově mezitím došlo k další krvavé bitvě. Hjakutake svěřil hlavní roli asi 7000 Japoncům z divize Sendai generálporučíka Marujamy. Pod velením Kavagučiho měli zaútočit z jihu přes Edsonův hřeben, tedy v místě kde selhala předchozí japonská ofenzíva. Ve stejnou dobu překročí jiný japonský proud za podpory tanků a děl ústí Matanikau a napadne Američany od západu. Třetí kolona mezitím přebrodí řeku asi dva kilometry od pobřeží a ovládne jihozápadní přístupy k letišti. Všechny tři kolony mělo podpořit palubní letectvo a těžká lodní děla.
A opět se při plánování objevily staré chyby. Generál Kavaguči se marně pokoušel vysvětlit, že džungle je při dlouhém přesunu skoro stejný nepřítel jako Američani, Hjakutake jeho slova považoval pouze za pokus omluvit nejen svou zářijovou porážku ale i debakl plukovníka Ičikiho z dřívější doby. A tak se tisícovky vojáků elitní 2. divize vydali 16.10. na namáhavý pochod. Kromě vlastní výstroje vlekli rozebraná horská děla a minomety i s municí. Každý z nich měl na zádech naloženo 30-40 kilo a procházeli terénem kde ujítí sta metrů někdy trvalo i více než hodinu. Už po několika dnech byly japonské jednotky na pokraji vyčerpání.
Američané útok očekávali, nevěděli však kde k němu dojde. O Marujamových jednokách postupujících na jih nevěděli, předpokládali rozsáhlý útok ze západu přes Matanikau. Celá americká linie měřila skoro 30 km a Vandegrift měl k dispozici jen třináct nekompletních pěších praporů a divizní dělostřelectvo.
Podle plánů měly japonské jednotky na jihu dosáhnout nástupních prostorů 21.10 a dalšího dne zaútočit. Protože se však ještě potácely neschůdným terénem byl útok o 48 hodin odložen. Ani to však vyčerpaní vojáci nezvládli, došlo tedy k dalšímu odkladu, Kavaguči byl obviněn z neschopnosti a za trest zbaven velení. Zpráva o druhém odkladu se však nedostala ke všem velitelům a tak jednotky určené k útoku od západu překročily řeku a zaútočily podle původních směrnic upravených podle první změny termínu. Jediným výsledkem tohoto úderu však bylo 12 zničených tanků a 600 mrtvých na japonské straně.
Tento útok však utvrdil Vandegrifta v přesvědčení, že hlavní úder bude veden ze západu. Všemi dostupnými jednotkami posiloval západní perimetr a tak se stalo, že na směru hlavního japonského náporu zbyly v zákopech dva oslabené prapory. Jediné co je chránilo byly řídké zátarasy z ostnatého drátu. Japonci naplánovali začátek akce na 24. října na 17.00, tropický liják však vše změnil. Před půlnocí, kdy konečně přestalo pršet konečně udeřili. Útok byl tak prudký, že smetl předsunutá postavení a zarazil se až o hlavní a jedinou obrannou linii. Zasáhlo americké dělostřelectvo a minomety a Vandegrift začal okamžitě přisunovat zálohy. Boj trval až do rána kdy byli Japonci zatlačeni zpět, jen jedné skupině se podařilo prorazit. Více než dva dny se potom tato malá jednotka skrývala v americkém týlu, pro Japonce měl ale tento průnik vážné následky. Generál Marujama se totiž mylně domníval, že se podařilo dobýt letiště a ohlásil to Jamamotovi. Z Nagumových lodí odstartovala velká skupina letadel a pokusila se přistát na „právě obsazeném“ letšti. Americké stíhačky však až na tři všechny Japonce sestřelily.
Ráno čekal na obránce stejný pohled jako před měsícem. Jižní úbočí hřebene pokrývaly hromady mrtvých, další stovky těl byly v džungli v nástupních prostorech kde je dostala americká děla a minomety. To však nebyl konec. Další noc zaútočili Japonci znovu a výsledkem byly další stovky padlých. To už bylo na japonského generála příliš a nařídil ústup. Opět se opakovala situace zpřed měsíce. Vojáci jedli kořínky a kůru a umírali po desítkách vyčerpáním. Sendaiská divize se rozpadla a přestala existovat jako bojové uskupení. Elitní vojáci se změnili ve skupinu ubožáků jejichž jediným cílem bylo sehnat cokoliv k jídlu.
Zbýval ještě třetí japonský proud útočící od jihozápadu. Také jej zdržela neprostupná vegetace a tak zaútočil v době kdy již ostatní jednotky ustupovaly. I zde byl úder odražen a i zde byly na straně útočníka stovky mrtvých.
Výsledky bitvy byly katastrofální, jen na úbočí Krvavého hřebene a v jeho okolí bylo napočítáno skoro 950 „celých“ mrtvol a dalších několik stovek roztrhaných těl. Celkové japonské ztráty se odhadují na 5-6 tisíc. Oproti tomu americké jednotky ztratily jen asi 200 mužů a přibližně stejný počet byl zraněn. Japonci začínali střízlivět ze své nemoci z vítězství ale zaplacená cena byla strašná.
Poprvé za tři měsíce se začaly v amerických štábech objevovat první náznaky optimismu. Bylo odraženo několik japonských pokusů vyhnat Američany z ostrova a navíc se dařilo průběžně posilovat vlastní posádku. Ze Samoy dorazil 8. pluk Marines a 2. prapor Raiders (úderné jednotky námořní pěchoty) Evanse Carlsona. Transportní lodě dopravily 155 mm polní děla a hlavně přicházely nové letouny.
Za této situace se Vandegrift rozhodl převzít iniciativu. 1.11. dva pluky námořní pěchoty posílené dalším praporem překročily řeku Matanikau a o dva dny později po těžkých bojích dosáhly pobřeží u mysu Cruz. Japonské jednotky na pobřeží bombardovaly Rabaul žádostmi o pomoc a tak k ostrovu vyrazila část 38. pěší divize. Vylodění proběhlo 7. a 9. 11. u mysu Tassafaronga, bylo však doprovázeno těžkými ztrátami způsobenými americkými letouny.
Americké jednotky útočily i východním směrem v oblasti výběžku Koli, kam se stáhla část japonských jednotek po nedávno prohrané bitvě. Asi dva a půl tisíce Japonců bylo za pomoci letounů a lodních děl postupně zlikvidováno, únik se podařil jen malým skupinkám.
Japonské jednotky na ostrově byly zdecimovány. Hjakutake sice měl k dispozici téměř 30000 vojáků, jen malá část z tohoto počtu však byla schopna boje. I přesto však dokázali zastavit americký výpad západním směrem. Po pěti dnech těžkých bojů byli Američani přinuceni zakopat se na dosažených pozicích.
Osmého listopadu navštívil ostrov velitel oblasti viceadmirál Halsey, na improvizovaném ceremoniálu předal desítkám letců a pěšáků vysoká vyznamenání. Několik hodin strávil na ostrově a přes vysoké riziko navštívil i přesunutá obranná postavení na Krvavém hřebenu.
Po návratu do Nouméy však dostal od rozvědky informace, že Japonci toho ještě nemají dost a chystají novou akci. V Rabaulu, na Truku a na Shortlandu soustředil Jamamoto velkou flotilu a transportní lodě s dalšími 20000 vojáky. Následně v průběhu příštích dnů došlo k námořním bitvám označovaným jako první a druhá bitva u Guadalcanalu. Japonské loďstvo bylo odraženo, těžké ztráty však utrpěly i americké svazy. Dvakrát se však podařilo zabránit Japoncům v nočním ostřelování letiště a přes den americké letouny ničily vše na co narazily. Císařskému námořnictvu se podařilo vyložit jen malou část z dopravovaných posil a zásob, přišlo však o všechny použité transportní lodě.
Na tiskovce pořádané v Pearl Harboru oznámil Nimitz, že bylo odvráceno nebezpečí ohrožující pozice na Guadalcanalu a začíná období v němž americké jednotky vytlačí Japonce z Tichomoří. Zároveň 26.11. dostal Halsey čtvrtou hvězdu a stal se šestým admirálem v činné službě v té době.
Japonským velitelům začínalo docházet, že ostrov neudrží. Nikdo se však neodvážil navrhout pro ně potupnou evakuaci.