Stránka 3 z 4

Napsal: 31/12/2007, 13:01
od Nelson
To je fakt, na ten šestý svaz jsem pozapomněl.
Je pravda že Japs označovali vetší letecké svazky jako "Koku Kantai" (letecké loďstvo), takže Cukaharova skupina byla hierarchicky víceméně na úrovni například Nagumova nebo Kondova svazu.

Analýza bitvy o Midway

Napsal: 31/12/2007, 15:38
od TonyHazard
Dodatek

Americké a japonské ztráty v bitvě u Midwaye
Výsledkem midwayské bitvy podle souhrnu vypracovaného po operaci japonskou stranou na základě hlášení lodních a leteckých jednotek : jelikož ztráty způsobené americkým silám byly v hlášeních přirozeně zveličovány, je tu americké a japonské porovnání

Americké ztráty
Podle japonských hlášení :
1.) LODI
2 LL třídy Enterprise potopeny
1 KŘ třídy San Francisco poškozen
1 TB potopen
2.) LETOUNY
Sestřeleno nebo zničeno za vzdušného napadení Midwaye - 45
Sestřeleno při napadení amerických letadlových lodí - 15
Sestřeleno za vzdušných soubojů - 90
Sestřeleno protiletadlovou palbou z japonských lodí - 29
Celkem : 179

Skutečné americké ztráty :
LL Yorktown potopena
TB Hamman potopen
US letouny z letadlových lodí, ztraceno - 109 *)
Ztráty amerických letounů z pozemních základen :
- námořní pěchota - 28
- námořnictvo - 6
- pozemní vojsko - 4
celkem z pozemních základen - 38
Celkem : 147 **)
pozn. : *)- V tom jsou zahrnuty operační i bojové ztráty ve dnech 4. - 6. června včetně 11 letadel ztracených při potopení Yorktownu 7. června
**)- Ztráty amerických letadel jsou uváděny podle díla S. E. Morisona History of U. S. Naval Operations in World War II, svazek IV,.str. 90 - 93 (pozn.red.)
Obrázek
3. POZEMNÍ OBJEKTY
Japonské hlášení
Východní ostrov
1 hangár zapálen
3 budovy zapáleny
Letištní plocha poškozena na dvou místech
Písečný ostrov
1 hydroplánový hangár zapálen
Hydroplánové kotviště zničeno
2 naftové cisterny zapáleny
2 protiletadlová stanoviště zničena

Americké hlášení
Východní ostrov
Stanoviště velitele námořní pěchoty a jídelna zničeny, elektrárna poškozena
Letištní plocha poškozena, ale použitelná
Písečný ostrov
Hydroplánový hangár zničen, nemocnice a skladiště zapáleny
Naftové cisterny zničeny a poškozeno čerpadlo pohonných hmot

Japonské ztráty
1. LODI
Potopeny : 4 LL Akagi, Kaga, Hirjů, Sórjú
................: 1 KŘ Mikuma
Poškozeny :
Těžce : 1 KŘ Mogami
Středně : 2 TB Arašjo a Asašjo
Lehce : 1 CisL Akebono Maru - leteckým torpédem
..............: 1 TB Tanikaze - blízkým pumovým zásahem
..............: 1 BI Haruna - blízkým zásahem
2. LETADLA
Ztráty za napadení Midwaye - 6
Stíhačky ve vzdušných soubojích - 12
Ztráty za napadení amerických letadlových lodí - 24
Ztraceno s potopenými letadlovými loďmi 280 (přibližně)
Ztraceno hydroplánů - 10
celkem : 332 *)

pozn. : *) Celkové ztráty na japonských letadlech, jak jsou zde uvedeny, značně převyšují počet uváděný v amerických zdrojích : asi 250 letadel. Že bylo ztraceno více letadel, než činíl celkový počet letounů čtyř Nagumových letadlových lodí (261), bylo částečně způsobeno tím, že japonské ztráty zahrnují i stíhačky midwayského expedičního svazu, které byly na letadlových lodích jen převáženy (pozn.red.)

* Zdroj informací : kn. Midway, M. Fučida a M. Okumiya *

Analýza bitvy o Midway - I. díl

Napsal: 1/1/2008, 12:15
od TonyHazard
( Zkusím oprášit toto starší téma a tím vás probudit k činnosti.)

Pochybená politika námořního letectva
Další závažnou příčinou japonské porážky byl způsob nasazování letců v námořním letectvu, který by bylo možno označit jako ,,politiku elitních pilotů¨. Podle této politiky byli japonští nejlepší piloti přidělováni na letadlové lodě a tam stále nasazováni do bojových akcí. Odpůrci této politiky dokazovali, že to je krátkozraké, že by nejlepší a nejzkušenější letci měli být vysláni do učilišť námořního letectva jako instruktoři, aby mohli své vědomosti a zkušenosti předávat leteckému dorostu. Ale politika elitních pilotů se v Pearl Harboru a v Indickém oceánu tak osvědčila, že jen málo pilotů odešlo z letadlových lodí jako istruktoři do výcvikových táborů, ba možná ani jediný.
Následkem toho Japonci neměli v záloze schopné piloty, kteří by mohli zaplnit mezery vzniklé ztrátami za bitvy v Korálovém moři, to znamená bojeschopné piloty. I ti nejlepší, kteří byli po bitvě v Korálovém moři k dispozici, potřebovali několik týdnů praktického výcviku jen ve startování z letadlových lodí a opětovnému přistávání a dalších několik týdnů výcviku v bojové technice, než by mohli být nasazeni do bojových akcí. Tento nedostatek bojeschopných pilotů byl jedinou příčinou, proč se letadlová loď Zuikaku nemohla zúčastnit bitvy u Midwaye. A kdyby japonské havarijní čety byly tak účinné jako americké, mohly opravit poškozenou letadlovou loď Šókaku a umožnit jí účast v této bitvě, ale opět jenom kdyby bylo dosti bojeschopných pilotů.
Bitvy u Midwae se zúčastnilo přinejmenším o jednu cennou (možná i životně dúležitou) letadlovou loď méně, než se jí zúčastnit mohlo, kdyby japonští vedoucí činitelé nebyli tak krátkozrací, kdyby si byli uvědomili, že vedení vzdušné války je vyčerpávající, že omezený počet i byť nejschopnějších pilotů nemůže vyhrát nad neomezeným počtem schopných pilotů. *****

Napsal: 1/1/2008, 13:30
od Nelson
Tady k odezvě nepřinutíš nikoho, téma námořní války je "Španělská vesnice". :-? :-?

S tou japonskou 5. divizí letadlových lodí máš částečně pravdu. Je fakt, že letecká skupina Zuikaku byla fakticky zdecimovaná a určité ztráty utrpěla i skupina z Šokaku. Nebyl ale problém z obou zbytků vytvořit novou leteckou skupinu a společně se Zuikaku ji přidělit k Nagumovi. Pro piloty v přechodu mezi těmito dvěma plavidly nebyl žádný problém, byly v podstatě identické (na rozdíl od lodí 1. a 2. divize).

Ovšem nasadit Šokaku bych viděl jako problematické. Po pumových zásazích byla zničena příď i záď letové paluby, velká část dílenských prostorů na zádi a pořádně naloženo dostala i strojovna kde požár paliva udělal pěkný bordel. Opravy trvaly přes tři měsíce a to ještě po debaklu u Midwaye měly nejvyšší prioritu.
Se škodami na Yorktownu bych to nesrovnával, proti tomuhle byly drobné. 250 kg bomba probila tři paluby a vybuchla hluboko v podpalubí. Část prostor sice poškodil požár, na letový provoz neměl tento zásah prakticky vliv. Jenom se zacelila díra v letové palubě. Ani ta slavná třídenní oprava v Pearlu vlastně opravou nebyla. Jenom se zpevnily poškozené přepážky, "zalepily" díry po střepinách a opravila letová paluba. Samotná oprava škod byla naplánována až po návratu od Midwaye.

Oproti tomu Zuikaku utrpěla škody spíše "estetické", několik zásahů střepinami po blízkých explozích. Při návratu z Korálového moře se zastavila na Truku a do Kure se vrátila až 21. 5. A už koncem měsíce byly všechny opravy na ní ukončeny.

Analýza bitvy o Midway - I. díl

Napsal: 1/1/2008, 14:00
od TonyHazard
Také technicky Japonsko na počátku války zaostávalo a zústávalo pozadu po celou válku. Nejvýrazněji a nejzávažněji se tento nedostatek projevoval v tom, že Japonci neměli radar.Dva dny před vyplutím k Midwayi byly radary instalovány na bitevních lodích Ise a Hjúga,prvních japonských válečných lodích , které tak byly vybaveny. Už o několik měsíců dříve požadovaly orgány válečného námořnictva, aby radarové přístroje dostaly letadlové lodi, ale vývoj v tomto elektronickém oboru tak žalostně zaostával, že v poslední chvíli byly hotovy jen dva zkušební modely a ani ty nebyly určeny pro letadlové lodi. Kdyby Japonci byli ve vývoji radaru o šest měsíců dále, mohly by být v rozhodné bitvě neocenitelným přínosem. Radar by pronikl mlhou, která ztěžovala Nagumovu svazu plavbu a přibližování k bojovému prostoru. A ještě důležitější by bylo, že by se mohly objevit a vypátrat nepřátelské nepřátelské průzkumné letadla včas, aby je mohli japonští piloti včas zničit, než bude nepřáletský svaz informován o poloze japonského svazu. Japonci by byli dříve upozorněni, že nepřátelská letadla napadají jejich letadlové lodi, a kdyby měli radar instalován na průzkumných letounech, mohli by vypátrat nepřátelské operační svazy mnohem dříve než to bylo možné optickým pozorováním.
Zde je na místě připomenout, jak si ironie osudu zahrála s významným prvkem vývoje radaru za druhé světové války. Důležitou součástí radaru je směrová anténa. Prvních úspěchů ve zdokonalování takové antény dosáhl japonský univerzitní profesor dr. Hidecugu Jagi, jenž svůj objev uveřejnil v Japonsku v roce 1932 a brzy nato navštívil Spojené státy, kde byly jeho poznatky uveřejněny v několika vědeckých časopisech. V japonském vojsku, které obsadilo Šanghaj, způsobily jen pomíjivé uspokojení, že tam v elektronickém vybavení byla nalezena ,,Jagiho anténa,,. Anglie a Spojené státy si tento vynález osvojily a výhodně ho využívaly, kdežto Japonsko to opomenulo.
Ve výcviku pilotů, opravách a stavbě válečných lodí a v jiných životně důležitých válečných úkonech bylo Japonsko i v technologickém rozvoji na počátku války hodně pozadu a v průběhu zaostávalo ještě více. *) Byly tu ovšem vyjímky, jako japonská torpéda s kyslíkovým pohonem, jejichž výkonu americká pravděpodobně nedosahovala. Byly tu též japonské stíhací letouny Zero, které značně předstihovaly vše, co měli Spojenci v Tichomoří připraveno, ale brzy byly překonány novými letadly dodávanými ze Spojených států. Japonské optické přístroje byly vždy vysoce oceňovány a není pochyby o tom, že jakost nočních dalekohledů používaných na japonských válečných lodích významně přispěla k úspěchům v nočních námořních akcích. Ale i sebelepší noční dalekohledy nemohly soutěžit s radarem. *****
Obrázek
*) - V jednom úseku vedení války zůstal japonský výkon nejen nepřekonán, ale naprosto jedinečný, a to v sebevražedné taktice, která se začala praktikovat koncem roku 1944. (pozn.)

* Zdroj informací (oba články) : Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, M. Fučida a M. Okumiya. *

Napsal: 1/1/2008, 15:28
od Nelson
TonyHazard píše:Ve výcviku pilotů, opravách a stavbě válečných lodí a v jiných životně důležitých válečných úkonech bylo Japonsko i v technologickém rozvoji na počátku války hodně pozadu a v průběhu zaostávalo ještě více.
Tak tuhle větu bych prosil rozvinout a upřesnit.
Japonští piloti zaostávali ve výcviku?? Pokud si odmyslím chvástání Saburóa Sakaie v jeho autobiografii, kde se snaží vykreslit "Císařské orly" téměř jako polobohy, tak je faktem že japonští námořní piloti z prvního půlroku války jsou dodnes považováni za snad nejlépe vycvičenou leteckou skupinu. Je pravda, že Japs těžce nezvládli výcvik jejich náhradníků a tak neměl kdo nahrazovat ztráty, přičítal bych to ale přesvědčení japonských velitelských špiček že válka jako taková bude krátká a samozřejmě vítězná. A protože alespoň zhruba znali úroveň výcviku pilotů protivníka myslím že ani nějaké větší ztráty neočekávali. Stejně tak co se týká stavby lodí, nepotřebovali je. V jejich představách měli Američani, Britové a Holanďani hned po prvních porážkách přilézt po kolenou a žádat o mír (který by oni po splnění svých územních požadavků samozřejmě podepsali).

Nesváděl bych to ani tak na technologickou zaostalost jako spíš na fakt, že Japonská ekonomika dosahovala jen zlomku americké, nebo britské a i přesto proti těmto ekonomickým obrům zahájili válku. Za situace kdy byl prakticky celý japonský průmysl závislý na dodávkách surovin ze zahraničí mi nápad vyhlásit válku celému světu přijde dost blbý (a to jsem hodně slušný).

Analýza bitvy o Midway - I. díl

Napsal: 1/1/2008, 16:21
od TonyHazard
Pro ,,norad,, : Ve výcviku pilotů ...je to myšleno, tak jak píšeš, v nahrazování ztrát zkušených pilotů. viz. článek ,,Pochybená politika námořního letectva,,
ve stavbě válečných lodí ...... Lidem, kteří si uvědomovali význam letectva, působilo muka, když viděli, jak obrovské úsilí a jak značné zdroje se věnují na stavbu gigantických bitevních lodí Jamato, Musaši a Šinano. Je sice pravda, že Šinano ještě v průběhu stavby byla prozíravě přeměněna na letadlovou loď, ale pak ji stihl neslavný konec, když byla potopena nepřátelskou ponorkou jihozápadně od Tokijského zálivu 28. listopadu 1944, pouhých sedmnáct dní po spuštění a necelých 24 hodin po vyplutí na první bojovou plavbu. Měla pravděpodobně nejkratší život ze všech válečných lodí bojujících v druhé světové válce. (později doplním více)

Napsal: 1/1/2008, 16:23
od Hans S.
Výcvik japonských stíhačů svým způsobem opravdu špatný byl. Ač měl být stíhač v leteckém boji z velké části individualita, Japonci toto dovedli do naprostého extrému. Nějaká spolupráce mezi jednotlivými stíhači, nebo skupinami stíhačů, prakticky neexistovala. Samotné trojčlenné roje, kdy aktivně bojoval jeho velitel a "křídla" letěla nalepena na jeho ocasu je na rok 1942 již strašlivě nemoderní. Jenže létat podle ní v roce 1945 je katastrofa a ta nejhorší vizitka, jakou může nějaké letectvo mít.
Na druhou stranu pokud vezmeme japonského stíhače opravdu jako individualitu - jedince - pak úroveň jeho výcviku byla fantastická.

Pokud jde o vyzbrojení lodí Shokaku a Zuikaku piloty, tak minimálně těch stíhacích mělo japonské námořnictvo v téhle době zřejmě stále ještě dostatek. I ti, kteří operovali z pozemních základen (jako třeba Saburo Sakai), měli kompletní výcvik na letadlové lodi a byli tedy schopni převelení.

Napsal: 1/1/2008, 17:11
od Tunac
Severní (aleutský) svaz viceadmirála Hosógaje a hlavní (Jamamotův) svaz měli být u úderného svazu letadlových lodí. Lehké letadlové lodě mohli převzít stíhací ochranu svazu a ostatní lodě by posílili protileteckou obranu. Dále že nebylo posláno další průzkumné letadlo, když určené (myslím že z křižníku TONE) nemohlo vzlétnout a startovalo min. o ½ hodiny později. V jeho úseku, který se měl propátrat se nacházeli americké letadlové lodě.

Ale jako hlavní důvod porážky vidím v tom, že při útoku na Pearl Harbor Nagumův svaz nevyřadil dalšími nálety na Oahu doky, sklady, elektrárny, letecké opravny. Tím by pro američany přestal Pearl Harbor být základnou loďstva a letadel, ale jen přístavem. Každá poškozená loď by musela na opravy, pro zásoby na pobřeží Ameriky nebo Austrálie a jakákoliv plavba do operační oblasti by byla delší a lodě by se v ní mohli zdržet kratší dobu. Midway by sama padla do japonských rukou, Havajské souostroví by se dalo lehce blokovat, nebo obsadit jen ostrov Oahu a nejbližší ostrovy.

Napsal: 1/1/2008, 18:48
od Nelson
Nevěř tomu, že v polovině roku 1942 měli Japonci na to aby obsadili Oahu. Už jsem to tu někde psal, po prosinci 1941 byla ostrovní posádka posílena natolik, že by opakování prosincového přepadu zřejmě skončilo katastrofou.
V průběhu pár dnů byla z poškozených lodí sejmuta část středních a protiletadlových děl a byly zformovány provizorní pobřežní baterie. Navíc už z dřívější doby na ostrově existovalo několik dělostřeleckých pevností (fort Kamehameha, fort DeRussy a pár dalších) a jednotka železničního dělostřelectva. Jenom z větších ráží měla posádka k dispozici 2 x 16'', 2 x 14'', 24 x 12'', 4 x 8'', 8 x 6'' a 2 x 5'' děla. Dalšími desítkami děl disponovaly lodě na základně a to nepočítám silné protiletadlové dělostřelectvo a kulomety.
Těch zhruba 43 000 vojáků US Army bylo posíleno další pěší divizí a posádka konečně dostala polní děla, desítky minometů a kulometů a tanky. Kompletně bylo znovuvybudováno ostrovní letectvo a letecký průzkum pokrýval celou oblast až do vzdálenosti 2 000 mil.

Navíc vše neustále na minimálně nejnižším stupni bojové pohotovosti. Nechci se hádat, myslím si ale že jakýkoliv pokus o obsazení by dopadl podobně jako britský nájezd na Dieppe.
A blokovat základnu bez možnosti vlastního vybaveného a hlavně bezpečného přístavu v blízkosti (a to Midway nebo Wake nejsou)? Je to jako bys chtěl zablokovat 5th Avenue na Manhattanu a přitom byl závislý na potravinách z obchodu kde běžně nakupuješ.

Analýza bitvy o Midway - I. díl

Napsal: 10/1/2008, 02:15
od TonyHazard
Vítězná nemoc

Arogance

Od mandžuského incidentu až do prosince 1941 nepoznalo Japonsko nic než snadná vítězství nad slabým nepřítelem a do války v Tichomoří vstupovalo s jistými obavami. Stejně jako ostatní svět, byli samotní Japonci překvapeni rychlým sledem velkých vítězství v prvních měsících a jejich počáteční obavy byly brzy rozptýleny. Stejně jako vojáci na frontě, i lidé doma byli bez sebe radostí, když vítězný postup stále pokračoval, a velmi brzy začali lehkomyslně posuzovat nepřátelskou schopnost boje či odporu. Z toho vznikl arogantní postoj Japonců vůči nepříteli. V době midwayské bitvy dostoupila už arogance takového stupně, že pronikla do veškerého myšlení a všech akcí důstojníků a mužstva všech složek. Tato choroba, způsobená přemírou důvěry, byla výstižně nazvána ,,vítěznou nemocí,, a byla tak nakažlivá, že se její účinky projevovaly na všech stupních plánování a uskutečňování midwayské operace.
Válka probíhala do jara 1942 pro Japonsko tak úspěšně, že midwayští plánovači zřejmě brali v úvahu jen to , co nepřítel pravděpodobně učiní, a nikoli co by mohl učinit nebo co je schopen učinit. Naším cílem bylo námořní střetnutí a nejjistějším způsobem, jak je vyvolat, bylo napadnout životně důležité nepřítelovo postavení. Jestliže nevypluje, aby Midway bránil, také dobře, získáme tento ostrov jako další předsunutou základnu spolu se základnami na Aleutách na severu. Tím se náš obranný perimetr posune a budeme moci postoupit dále podél Havajských ostrovů a každého postupu využít jako opory pro další krok, až nepřtel nakonec bude muset vyplout a bojovat. V těchto svých úvahách jsme však opomíjeli možnost, že by si nepřítel počínal jinak, než jsme očekávali. Touto slepotou bylo raněno nejen Spojené loďstvo. Na společné plánovací konferenci před midwayskou operací prohlásli mluvčí námořního generálního štábu : ,,V této operaci nás nejvíce znepokojuje možnost, že by se nepřítel zdráhal utkat s naším loďstvem a nevyplul by ze základny.¨
Nemohlo být nic horšího než takové arogantní podcenování nepřítele. Američané se nejen nezdráhali proti nám vyplout, ale dychtivě na to čekali a byli na to připraveni. Náš naivní předpoklad, že nepřítele překvapíme, byl založen na nezvratném přesvědčení, že se nám podařilo naše plány před ním utajit. Ale nepodařilo se nám to.
Rozptýlení našich sil bylo dalším projevem arogance. Plně jsme spoléhali na to, že roztroušené skupiny budou v případě potřeby snadno shromážděny, až bude nepřítel vlákán do naší pasti. Osudná pochybenost tohoto předpokladu se jasně ukázala, když naše značně rozptýlené jednotky nebyly s to shromáždit se k účinnému boji, když bitva nastala.
Vítěznou nemocí byli nakaženi nejen naši velitelé, nýbrž i mladší důstojníci i mužstvo. Zde nebyla nákaza tak epidemická, výsledky nebyly tak dalekosáhlé, ale příznaky byly nepochybné. Když naše letadlové lodi byly smrtelně zasaženy 4. června, nebyla většina našich ztrát způsobena výbuchy nebo střepinami, nýbrž popáleninami. Četným popáleninám se mohlo zabránit, kdyby byly posádky řádně oblečeny k boji. Měly však jen košile s krátkými rukávy a tropické šortky, a proč ne ? Léto v tropech je horké a od nepřítele se nebylo čeho obávat. Proč se tedy obtěžovat s těžším oděvem potřebným na ochranu proti ohni a plamenům ? Do téže kategorie náleží lehkomyslné zacházení s pumami, když byly odstraňovány z letadel a nahrazovány torpédy. Nač dodržovat bezpečnostní opatření, podle něhož je třeba ukládat pumy v krytých prostorách ? Proč je jednoduše nenarovnat na palubu ? Nepřítel naše lodi nikdy nezasáhne. Ale zasáhl je.
Nelze si představit názornější příklad bezduché a stupidní arogance, než bylo ovzduší na velitelskoštábním cvičení za příprav k midwayské operaci. Když podle stanovených pravidel bylo zaznamenáno devět nepřátelských zásahů a dvě japonské letadlové lodi tím potopeny, byly výsledky svévolně změněny, nejprve na pouhé tři zásahy a potopení jedné letadlové lodi a poškození druhé a konečně na smazání veškerých ztrát. Téhož pružného výpočetního systému se používalo při stanovení ztrát japonských letounů, takže výsledek byl přirozeně vždy pro Japonce příznivý.
Při hlubším rozboru lze soudit, že prapůvod japonské porážky nejen v bitvě u Midwaye, nýbrž v celé válce, tkví přímo v japonské národní povaze. Je v ní tolik iracionality a impulzívnosti, že naše akce jsou často neuvážené a rozporné. Tradiční provincialismus nám omezil rozhled. Jsme dogmatičtí, těžko se zbavujeme předsudků a neochotně přistupujeme k zlepšením, i když jsou nezbytná, jestliže vyžadují změnu koncepce. Jsme nerozhodní a kolísaví, snadno se dáme přelstít, a to opět prohlubuje naši nedůvěru k ostatním. Jsme oportunističtí, nemáme dosti odvahy a nezávislosti, jsme zvyklí spoléhat na druhé, všechno přenechávat nadřízeným. Pro nedostatek soudnosti často zaměňujeme přání za skutečnost a pouštíme se do akcí bez náležitého plánování. Teprve když naše uspěchané akce ztroskotají, začínáme o nich věcně přemýšlet, obvykle proto, abychom neúspěch nějak omluvili. Zkrátka jako národ nejsme dost duševně vyspělí a zkušení, abychom poznali, kdy a co můžeme obětovat pro dosažení hlavního cíle.
Takové jsou nedostatky japonské národní povahy. Tyto nedostatky se projevily v porážce, kterou jsme utrpěli v bitvě u Midwaye, jež zbavila významu všechny chrabré činy a dřívější oběti mužů, kteří tam bojovali. V těchto nedostatcích spočívá příčina osudových ran, jež Japonsko stihly. *****

** Výňatek z knihy Midway / M. Fučida a M. Okumiya / **

Analýza bitvy o Midway - I. díl

Napsal: 10/1/2008, 03:58
od TonyHazard
Napsáno po bivě u Midway
1. část
Raymond A. Spruance, admirál námořnictva Spojených států

Po každé námořní operaci nebo bitvě je vždy zajímavé a poučné snažit se získat co možná nejdokonalejší obrázek z hlediska nepřítele. Za bitvy u Midwaye byla ,,válečná mlha¨ velmi hustá, třebaže před bitvou jsme měli výborné zpravodajské informace. Například o osudu letadlové lodi Hirjú jsme získali přesnou informaci teprve několik dní po jejím potopení, když naše pátrací skupina u Midwaye objevila a vzala na palubu několik členů posádky strojovny, kteří se plavili na záchraném člunu. Podobně jsme byli nějakou dobu v nejistotě o identitě a osudu těžkého křižníku Mikumy. Naše poslední informace o Mikumě pocházela z 6. června, kdy jsme ji navečer vyfotografovali, jak leží ochromená a bezmocná na vodě. Na přídi a zádi se pohybovalo několik námořníků. Příštího dne, když oblast prohledávaly naše ponorky, už tam loď nebyla. Že se na severozápadě od Midwaye pohyboval admirál Jamamoto se sedmi bitevními loďmi, jednou letadlovou lodí, křižníky a torpédoborci, to jsme se dověděli teprve několik měsíců po bitvě.
Tato kniha je velmi cenným historickým příspěvkem k doplnění našich vědomostí o japonském námořním plánování a námořních operacích v období posledních měsíců před vypuknutím války a v prvních šesti válečných měsících.
Když jsem četl, jak jsou tu líčeny události ze 4. června, uvědomil jsem si názorněji než kdykoli dříve, do jaké míry závisí výsledek taktických střetnutí na štěstí. Autoři nám přičítají zásluhy, které nám nepatří, a to, že jsme dokázali při útoku na japonské letadlové lodi zvolit přesný okamžik, který byl pro ně nejnevýhodnější, neboť všechny letouny byly na letových palubách s plnými nádržemi, vyzbrojeny, připraveny ke startu. Osobně si mohu přičítat zásluhu jedině za to, že jsem si velmi dobře uvědomoval naléhavou potřebu překvapit nepřítele a že jsem se všemožně snažil udeřit na jeho letadlové lodi plnou silou, jakmile budou na dosah.
K doplnění japonského pohledu na bitvu u Midwaye by mohly být zajímavé ještě další dva body. První z nich se týká toho, proč jsme se v noci ze 4. na 5. června posunuli na několik hodin východním směrem. Dne 4. června za soumraku byla situace taková, že admirál Fletcher při odpoledním pátrání na Yorktownu zjistil a hlásil přítomnost letadlové lodi Hirjú, pak za druhého útoku Hirjú byl Yorktown ochromen dvěma torpédovými zásahy, nakonec letadla z letadlových lodí Enterprise a Hornet vyřadily Hirjú z akce. Když se na Enterprise a Hornet navrátily letouny, rozhodl jsem se uspoupit k východu, abych se vyhnul možnosti nočního boje proti přesile, ale v noci se vrátit na západ, abychom byli na dosah letecké podpory z Midwaye, kdyby nás nepřítel napadl potom. Japonci se skutečně v noci chystali zaútočit.
Druhý bod se týká událostí z 6. června, třetího a posledního dne bitvy. Měl jsem v úmyslu ustupujícího nepřítele stíhat a způsobit mu co největší ztráty. Věděli jsme však, že Japonci mají značné letecké síly na ostrově Wake, kde čekali, až bude dobyta Midway, aby se tam přesunuli. Rozhodl jsem se předem, že se nepřiblížím k Wake na vzdálenost menší než 700 mil, abych se nevydal nebezpečí útoku těchto letadel. Když byly 6. června všechny akce skončeny - jedna průzkumná, tři útočné a jedna fotografická -, docházely nám pohonné hmoty a měl jsem dojem - snad to byla intuice -, že by nebylo zdrávo pokoušet štěstí pronikáním ještě dále na západ. Otočili jsme se proto na východ a směřovali k místu, které nám admirál Nimitz určil pro setkání s cisternovou lodí. Kdybychom byli v noci z 6. na 7. června pluli dále na západ, byli bychom patrně příštího rána narazili na admirála Jamamota, přičemž by japonské lodi měly přesilu.
Náš úspěch v bitvě u Midwaye byl založen především na vynikající zpravodajské službě, která umožnila admirálu Nimitzovi, aby plně uplatnil svou schopnost odvážného, statečného i rozvážného velení. Z jižního Tichomoří přivolal 16. a 17. operační svaz a neprodleně jej uvedl do pohotovosti severozápadně od Midwaye. Ponorky, které měl k dispozici, rozmístil severozápadně od Midwaye. Na ostrově posílil obranná postavení námořní pěchotou, dělostřelectvem a letectvem a nad kritickými oblastmi nařídil letecký průzkum. K Aleutským ostrovům vyslal posily.
Admirál Fletcher, velitel 17. operačního svazu, byl také pověřen celkovým velením 16. a 17. svazu a sehrál v bitvě významnou úlohu. Letecká skupina z Yorktownu se výborně osvědčila jako jednotka, dokud nebyla loď ochromena, a i pak jednotlivé letouny, které se uchýlily na Enterprise a Hornet, pokračovaly další dva dny v boji.
Jsem přesvědčen, že nám všem, kteří jsme se účastnili bitvy u Midwaye, i těm, kdo její průběh studovali, přinese četba tohoto japonského líčení požitek i prospěch.

Duben 1955
RAYMOND A. SPRUANCE, admirál námořnictva Spojených států (v. v. )


** Výňatek z knihy Midway / M. Fučida a M. Okumiya / **

Analýza bitvy o Midway - I. díl

Napsal: 19/1/2008, 12:54
od TonyHazard
Napsáno po bitvě u Midway
2. část
Nobutake Kondo, admirál bývalého císařského japonského námořnictva

Bitva u Midwaye znamenala nesporně obrat v tichomořské válce. O tom jasně svědčí výsledky tohoto velkého námořního střetnutí. Ale proč byla operace plánována a jak byla vybojována, o tom nebyly z japonské strany uveřejněny žádné podrobné a přesné záznamy nebo jich bylo jen velmi málo.
To lze vysvětlit tím, že promýšlením a vypracováním operačních plánů byly výlučně pověřeny velitelství Spojeného loďstva a námořní generální štáb v Tokiu. Admirál Jamamoto si nepřál, aby velitelé loďstev, kteří byli plně zaměstnáni operacemi první fáze v mnoha vzdálených prostorech, byli obtěžováni jinými záležitostmi.
Já jsem tehdy velel Druhému loďstvu a zároveň jsem byl zástupcem vrchního velitele Spojeného loďstva, jehož funkci bych převzal v případě, kdyby ji admirál Jamamoto nemohl vykonávat. Ani já jsem však nebyl konzultován o plánech midwayské operace a dověděl jsem se o nich teprve tehdy, když byly dokončeny operace na jihu. Když jsem se 17. dubna 1942, den před Doolittlovým leteckým přepadem, vrátil do Jokosuky, byly už plány hotové, bylo o nich rozhodnuto a nedalo se na nich nic měnit.
My jsme se snažili tyto plány uskutečnit a utrpěli jsme porážku - porážku tak rozhodnou a těžkou, že podrobnosti o ní, stejně jako plány, zůstaly pečlivě střeženým tajemstvím, omezeným i uvnitř japonského válečného námořnictva na malý okruh lidí. Výsledkem toho je, že ještě dnes je i mezi nejvyššími bývalými námořními důstojníky málo těch, kdo jsou s podrobnostmi této operace obeznámeni.
Teprve tato kniha říká plnou pravdu. Nemohu k ní nic dodat a ani bych si nepřál k ní cokoli dodávat.
Hlavní autor, námořní kapitán Micuo Fučida, byl vynikajícím důstojníkem námořního letectva. Před vypuknutím války byl služebně nejstarším důstojníkem letectva v operačním svazu letadlových lodí, který byl tehdy hlavní údernou silou japonského válečného námořnictva. Velel vzdušnému napadení Pearl Harboru i dalším vzdušným úderům z letadlových lodí téhož útočného svazu. Ve všech akcích si počínal mystrně a skvěle. Kapitán Fučida se zúčastnil bitvy u Midwaye od začátku až do konce na palubě letadlové lodi Akagi, která byla vlajkovou lodí Nagumova svazu. Hned nato byl přidělen jako instruktor do námořní válečné školy se speciálním úkolem zkoumat na základě všech dosažitelných úředních i soukromých záznamů průběh bitvy a podávat o výsledcích hlášení. Tento úkol splnil. V pozdějším údobí války byl operačním důstojníkem letectva na velitelství Spojeného loďstva.
Fregatní kapitán Masatake Okumiya, jenž s kapitánem Fučidou při psaní knihy spolupracoval, přihlížel bitvě u Midwaye z jiného pozorovacího úhlu. Byl na lehké letadlové lodi Rjúdžó, vlajkové lodi druhého útočného svazu, který tvořil severní útočné křídlo v oblasti Aleut. Později jako štábní důstojník jediného oddílu letadlových lodí, který přežil debakl u Midwaye, měl přístup ke všem podrobným bojovým hlášením z bitvy a pečlivě je zkoumal. Ke konci války byl přidělen k námořnímu generálnímu štábu, kde měl kdykoli přístup ke všem operačním záznamům a hlášením.
Teď, když japonské válečné námořnictvo už neexistuje, je nepravděpodobné, že by mohly být získány úplnější informace o bitvě u Midwaye, než shromáždili autoři této knihy. Považuji ze všech hledisek za žádoucí, abychom přesný záznam o této životně důležité bitvě odkázali potomstvu. Domnívám se, že se autorům podařilo takový záznam vypracovat, nejen faktograficky přesný, nýbrž nadmíru spravedlivý a objektivní.
Jako dosud žijící vyšší velitel, jenž se této operace zúčastnil, věnuji toto skvělé dílo uvedených mužů těm, kdo na obou stranách padli v těžkém boji. Jsem rád, že se jejich rodiny, příbuzní a přátelé mohou nyní obeznámit s okolnostmi jejich smrti. Ostatním bude tato kniha, jak doufám, podnětem k zamyšlení.

Únor 1951
NOBUTAKE KONDO, admirál bývalého císařského japonského námořnictva.


** Výňatek z knihy : Midway / M. Fučida, M. Okumiya / **

Analýza bitvy o Midway - I. díl

Napsal: 19/1/2008, 16:50
od TonyHazard
Napsáno po bitvě u Midway
3. část
Micuo Fučida, námořní kapitán

Pro Japonsko byl výsledek bitvy u Midwaye nepochybně tragickou porážkou. Japonské Spojené loďstvo se spoléhalo více na ,,kvalitu než na kvantitu,, a už dlouho zaměřovalo výcvik a přípravu tak, aby bylo s to porazit početně silnějšího nepřítele. Ale u Midwaye početně silnější japonské loďstvo podlehlo slabšímu nepříteli.
Naše hladinové jednotky, které se bitvy účastnily, měly nad nepřítelem nejen početní převahu, nýbrž měly ve svých rukou i iniciativu. Co do kvality jsme nebyli pozadu ani v rozhodujících typech vzdušných sil, které v celé tichomořské válce hrály velkou úlohu. Přesto jsme utrpěli rozhodnou porážku, jakou novodobé japonské námořnictvo ještě nikdy nezažilo a ani nepovažovalo za myslitelnou.
Bitva u Midwaye znamenala obrat a dávala tušit, že se válečná štěstěna definitivně přiklonila na stranu Spojenců. Porážka nás mnohému naučila a donutila naše námořnictvo, aby se poprvé od vypuknutí války zabývalo částečně kritickou sebeanalýzou.
Japonské veřejnosti se přirozeně plná pravda neřekla. Naopak, komuniké císařského vrchního velitelství se snažila vytvářet dojem, že obě strany utrpěly stejné ztráty. Avšak Spojené státy okamžitě celému světu oznámily, jaké ztráty byly Japoncům způsobeny, a přesně vyjmenovaly potopené a poškozené lodi. Bylo tedy jasné, že zastíráním pravdy jsme se snažili spíše udržet morálku doma než utajit cenné informace před nepřítelem.
Mne samotného se tato extrémní utajovací opatření dosti nepříjemně dotkla. Za bitvy jsem byl raněn na palubě Akagi a pak jsem byl přesunut na nemocniční loď Hikawa Maru, která plula na námořní základnu v Jokosuce. Na břeh jsem byl přenesen teprve po setmění, když už byly ulice pusté. Pak mě na přikrytých nosítkách donesli do nemocnice zadním vchodem. Na světnici jsem byl úplně izolován. Ošetřovatelkám ani zdravotníkům nebyl vstup dovolen a mně byl jakýkoliv styk s vnějším světem znemožněn. Tak byli odříznuti od ostatního světa všichni ranění z bitvy u Midwaye. Ve skutečnosti to bylo uvěznění maskované lékařským ošetřením. Někdy jsem měl pocit, jako bych byl válečným zajatcem.
Všechen dokumentační materiál týkající se bitvy byl přirozeně označen jako ,,přísně tajný¨. Práce na hodnotících hlášeních, opírající se o tyto materiály, byla rovněž drasticky omezena, a pokud hlášení vypracována byla, byla po celou válku udržována v hluboké tajnosti. Po japonské kapitulaci v roce 1945 byly téměř všechny tyto listiny spáleny. Nepřekvapuje proto, že i po obnovení míru byly japonské záznamy o bitvě u Midwaye jen kusé a často chybné.
Po propuštění z nemocnice, s ještě ne zcela zhojenou nohou, jsem byl dočasně přidělen jako instruktor ke sboru námořního letectva v Jokosuce. Kromě toho jsem byl jmenován instruktorem Námořní válečné školy v Tokiu. U válečné školy byla zřízena komise pro zkoumání poznatků z bitev a já byl jmenován tajemníkem podkomise pro letectvo. V této funkci jsem zkoumal záznamy z dosavadních námořních a vzdušných akcí a vypracovával rozbory strategických a taktických poučení z těchto akcí.
Studiem bitvy u Midwaye se mohly zabývat jen osoby se speciálním oprávněním. Jelikož mým úkolem bylo vypracovat konečný návrh rozboru, měl jsem přístup ke všem úředním materiálům i k soukromým záznamům. Kromě toho bylo několik desítek důstojníků, kteří se bitvy zúčastnili, povoláno k rozhovorům. Když byl rozbor dokončen, bylo vyhotoveno a rozděleno jen šest exemplářů. Co se s nimi stalo, není mi známo. Ale mně se naštěstí podařilo objevit po válce původní rukopis, který jsem měl schovaný v zásuvce.
I když jsem mohl své vzpomínky doplnit tímto cenným dokumentem, nebyl jsem si stále jist, zda bych byl schopen napsat úplnou a přesnou historií bitvy u Midwaye. Přišlo mi proto velmi vhod, když fregatní kapitán Masatake Okumiya, jehož znám už dlouhá léta, vyslovil ochotu pomáhat mi a stal se mým velmi účinným a povolaným spolupracovníkem. Je stejně jako já námořní letec a plně sdílí můj názor, že je velmi důležité, aby byl vypracován přesný záznam o bitvě z japonského hlediska. Zpracovával zejména ony části knihy, které se přímo netýkají Nagumova svazu.
Snažili jsme se vylíčit průběh bitvy co nejobjektivněji, aby náš záznam měl skutečnou historickou hodnotu. Všechny údaje o námořních akcích Spojených států jsou čerpány z úředních publikací Spojených států. **

Únor 1951
MICUO FUČIDA, námořní kapitán


** Výňatek z knihy Midway / M. Fučida, M. Okumiya / **

Napsal: 19/1/2008, 17:03
od Dzin
Dalo by se říci, že hlavní příčina japonské porážky bylo jejich podcenění protivníka. Z toho se defakto odvíjelo vše ostatní. Američané měli sice v určitých chvílích štěstí, ale to kulminovalo díky vžše zmíněnému. Stačilo přitom relativně málo. Pokud by Japonci opravdu postupovali jako lev a soustředili všechny síly, mohlo vše dopadnout jinak.

Analýza bitvy o Midway - I. díl

Napsal: 20/1/2008, 09:31
od TonyHazard
Napsáno po bitvě u Midway
4. část
Masatake Okumiya, fregatní kapitán

Za tichomořské války složilo letectvo konečně zkoušku dospělosti. Letecká složka v námořních bojích natolik převládla, že bitvy mezi velkými hladinovými silami byly rozhodnuty, aniž lodi samy vypálily jedinou ránu. A účinnost strategického letectva, znásobená pravda ztrátami, které způsobily americké ponorky, byla tak rozhodující, že japonská armáda a válečné loďstvo byly donuceny vzdát se dříve, než jediný nepřátelský voják stanul na japonské půdě. V tomto novém typu válčení znamenala bitva u Midwaye pro Japonsko katastrofální porážku.
V červnu 1942 jsem už měl jisté zkušenosti s operacemi svazů letadlových lodí a moje služební zařazení mi poskytlo velmi výhodnou možnost sledovat průběh celé bitvy. Abych získal dodatečné údaje, procestoval jsem po válce kromě toho třikrát celé Japonsko a hovořil s bývalými námořními důstojníky, kteří se bitvy zúčastnili.
Na základě svého průzkumu jsem dospěl k pevnému přesvědčení, že tichomořskou válku zahájili lidé, kteří nerozuměli moři, a že v ní bojovali lidé, kteří nerozuměli vzduchu. Kdyby byli lépe rozuměli moři a vzduchu, bylo by Japonsko pečlivěji vážilo, zda je moudré do války vstoupit. A i kdyby bylo rozhodnuto, že mu nic jiného nezbývá, mohlo se vyhnout mnoha osudným chybám. Japonsko si svůj tragický osud připravilo předem tím, že posuzovalo moře podle pozemních měřítek a metody námořních bojů uplatňovalo ve vzdušné válce. *****

Únor 1951
MUSATAKE OKUMIYA, fregatní kapitán


** Výňatek z knihy Midway / M. Fučida, M. Okumiya / **
***** Hotovo *****

Analýza bitvy o Midway - I. díl

Napsal: 20/1/2008, 15:42
od TonyHazard
Náhled do historie japonských konfliktů
1. část

Midwayské ostrovy - Sand, Eastern a skalisko Kure, pouhých šest kilometrů čtverečních - strategická výspa v severozápadním Pacifiku, leží zhruba v jedné třetině trasy mezi Havajskými ostrovy a Japonskem. U těchto ostrůvků, ztracených v nekonečných pustinách největšího oceánu naší planety, vzaly za své velikášské plány císařského Japonska. Střetnutí mezi japonským a americkým válečným loďstvem u Midwaye se stalo klíčovým mezníkem ve válce v Tichomoří. Konec války byl sice v nedohlednu, ale právě zde byl výrazným způsobem zastaven příval japonské agrese, pro niž se vytvářely podmínky po desetiletí.
Posuzováno z hlediska dlouhodobého historického vývoje, nástup Japonska na mezinárodní scéně byl neobyčejně dravý a rychlý. V polovině 19. století byla ,,říše vycházejícího slunce'' zaostalou polofeudální zemí, o níž měli Evropané jen nepřesné informace. O ,,otevření'' země cizímu vlivu se zasloužila expedice amerických válečných lodí vedená komodorem Matthewem Calbraithem Perrym v letech 1853 - 1854. Poté rychle vzrostl vliv cizinců v Japonsku. Zásadní obrat přinesla tzv. restaurace Meidži v letech 1867 - 1868. V podstatě šlo o nedokončenou buržoazní revoluci, která především umožnila urychlené prosazení kapitalistických vztahů a obecnou modernizaci země. Údobí Meidži (1867 - 1912) lze zhruba rozdělit do dvou etap. V první (do poloviny 90. let 19. století) proběhla modernizace ve sféře politické i hospodářské, ve druhé (do roku 1912) se již Japonsko zařadilo mezi velmoci. Nedostatek surovin na mateřských ostrovech trvale determinoval expanzívní kurz japonské zahraniční politiky, jejímž hlavním objektem se staly kontinentální oblasti Dálného východu, v první řadě Čína. Již v roce 1874 podnikli Japonci výpravu na Tchaj-wan, o dvacet let později spory v Koreji vedly k čínsko-japonské válce. Porážka čínského kolosu byla nepochybným překvapením pro světovou veřejnost. Na konci 90. let se Japonci zapojili do zápasu velmocí o koncese a sféry vlivu v ,,říši středu'', podíleli se i na potlačení tzv. I-che-tchuaského (boxerského) povstání v Číně (1899 - 1901). Pro Tokio měla mimořádný význam spojenecká smlouva s Velkou Británií (1902), kterou k tomuto kroku přimělo soupeření s Ruskem na Dálném východě. Tato aliance znamenala neobyčejnou podporu mocenským aspiracím Japonska. Jeho pozice se podstatně upevnily po vítězné válce s Ruskem (1904 - 1905), po níž bylo jižní Mandžusko uznáno sférou japonského vlivu. Ten se stal dominantním i v Koreji, jež byla roku 1910 Japonci anektována. Nové smlouvy s Velkou Británií (1905, 1911) a carským Ruskem (1910, 1912) jen posílily postavení Tokia na mezinárodní scéně. První světová válka tedy zastihla Japonsko velmi dobře připravené k dalším výbojům. Zaneprázdnění ostatních velmocí válkou v Evropě Japonsko využilo k dalšímu posílení pozic v Číně.
Pařížská mírová konference v roce 1919 Japonsku přiřkla někdejší německou koncesi Ťiao-čou v Číně, zástupci ,,říše vycházejícího slunce'' spolu s ostatními reprezentanty velmocenské pětky měli výjimečné postavení při rozhodování o poválečném uspořádání světa. Dvacátá léta přinesla další stupňování japonského tlaku na asijském kontinentě. Třebaže cíl politiky Tokia byl podstatě jediný - upevnění a rozšíření pozic v Číně - ve dvacátých letech se v tomto ohledu v japonské politice střídavě projevoval dvojí kurz. Relativně umírněnější byla stanoviska liberální strany Minseitó, jež zosobňoval ministr zahraničí Kidžuró Šidehara, který dával přednost ekonomickému pronikání před ,,přímou anekcí''. Ostřejší postup v Číně prosazovala strana Seijúkaj, především její předák a po jistou dobu i premiér generál baron Giiči Tanaka. Právě jeho proslulé memorandum panovníkovi z 25. července 1927 zřetelně odhalovalo cíle expanzívní politiky císařství. ,,Podle odkazu císaře Meidžiho naším prvním krokem mělo být dobytí Tchaj-wanu, druhým anexe Koreje. Jak první, tak druhé, je už uskutečněno. Nyní učiníme třetí krok, dobudeme Mandžusko a porazíme Čínu. Po ovládnutí Číny začneme dobývat Indii, země jižních moří a posléze dojde k obsazení Střední Asie, Přední Asie a konečně Evropy. Získání kontroly nad Mandžuskem a Mongolskem musí být pouze prvním krokem, chce-li národ Jamato hrát vedoucí roli na asijském kontinentě. Rasa Jamato může přikročit k dobývání světa''. Závěrečná pasáž memoranda hovořila vskutku jasnou řečí . . .
Vzrůst vlivu čínského nacionalismu ve 20. letech japonští politikové chápali jako postupné ohrožování ,,vzláštních práv'' své země v Číně. Kromě toho ostrovní říši velmi citelně zasáhl náraz velké hospodářské krize v roku 1929. Toto byly dva základní faktory, jež ovlivnily rozhodnutí zasáhnout na kontinentě vojenskou silou. Invaze do Mandžuska v září 1931 se stala první fází japonské agrese v Číně ve 30. letech. Čína sama, ostatní velmoci ani Společnost národů nedokázaly nalézt účinný nástroj, jimž by byl japonský nástup zastaven. Naopak - napadení Šanghaje a vznik loutkového státu Mandžukuo v roce 1932 jen dokázal skutečnost, že Japonci nehodlají agresívní kurz změnit. Určitým vyvrcholením byl 27. březen 1933, kdy Japonsko formálně oznámilo své rozhodnutí opustit Společnost národů. Údobí 1933 - 1936 přineslo nejeden dramatický zvrat ve vnitropolitickém vývoji Japonska, v němž se stále výrazněji prosazoval vliv agresívních elementů. Dlouhodobě byla zvažována otázka, kam zaměřit dfalší expanzi. Šlo o to, zda považovat za hlavní cíl útok proti SSSR, či se rozhodnout pro tlak v ,,jižním směru'', tedy proti koloniálním državám evropských států, což by vedlo ke střetnutí s Velkou Británií a Spojenými státy. Poslední velkou otevřenou konfrontací v tomto ohledu byla tzv. vzpoura mladých důstojníků v únoru 1936, jejímž cílem bylo prosazení ,,severní'' orientace příštího útoku Japonska. Na mezinárodní scéně podpisem Paktu proti Kominterně s Německem koncem listopadu 1936 učinila tokijská vláda první zásadní krok k pozdějšímu vytvoření aliance s evropskými fašistickými velmocemi. **

** Zdroj : kniha Midway / M. Fučida, M. Okumiya / dosl. A. Skřivan. **

** Pokračování **

Analýza bitvy o Midway - I. díl

Napsal: 22/1/2008, 02:44
od TonyHazard
Náhled do historie japonských konfliktů
2. část

Incidentem vyprovokovaným japonskou armádou u mostu Lu-kou-čchiao 7. července 1937 začala druhá fáze japonské agrese v Číně. Útok do vlastní Číny, tj. do provincií jižně od Velké čínské zdi, znamenal počátek války, která pak probíhala osm let. Strašlivé masakry, k nimž došlo při dobývání Šanghaje a Nankingu v roce 1937, v plné světle odhalily světové veřejnosti pravou tvář japonského militarismu. Také na Dálném východě uplatňovaly západní velmoci, především Velká Británie, vůči japonskému tlaku a nástupu neblaze proslulý kurz usmiřování. Ostatně mezi důsledky appeasementu v Evropě a na Dálném východě se projevila přímá spojitost. Po Mnichovu a obsazení československého pohraničí telegrafoval japonský ministr války generál Itagaki Hitlerovi : ,,Císařská armáda vyjadřuje upřimný obdiv a blahopřeje Německu k úspěšnému provedení sudetské operace a prosí bohy, aby se úspěchy množily''. A skutečně - v říjnu 1938 Japonci dosáhli v Číně výrazných úspěchů. 27. října jejich jednotky dobyly významné centrum Wu-chan na střední Jang-c', odkud se kuomintangská Čankajškova vláda musela stáhnout do Čchung-čchingu v provincii S'-čchuan, kde setrvala do konce války. Pět dní před pádem Wu-chanu, 22. října 1938, dobyl japonský námořní výsadek nejvýznamnější jihočínský přístav Kanton.
Postup na jihu Číny a dobytí Kantonu bylo v určitém ohledu náplastí na šrámy, které utrpěla ,,samurajská čest'' krátce před tím při konfliktu v oblasti jezera Chasan. Koncem července 1938 překročila japonská 19. divize z Mandžuska sovětskou hranici s cílem zmocnit se této strategicky důležité oblasti. Generál Araki se při této příležitosti dokonce nechal slyšet, že ,,Japonsko má dostatek energie, aby porazilo Čínu i Rusko''. Ovšem sovětský protiúder 6. srpna 1938 přiměl japonské velení k vystřízlivění. 19. divize byla zdecimována, ztratila 10 000 mužů a 11. srpna museli Japonci uzavřít příměří. Dalšího poučení v tomto ohledu se japonským militaristům dostalo na řece Chalchyn-golu v létě 1939, kdy sovětské a mongolské síly odrazily útok 6. japonské armády proti MoLR, během něhož tato armáda ztratila 50 000 mužů a prakticky přestala existovat. Názor, že ,,až do války v Pacifiku nedostali samurajové takovou lekci'', je nepochybně opodstatněný. Chasan i Chalchyn-gol ukázaly, že SSSR by byl mimořádně zdatným protivníkem v případné válce.
Po propuknutí války v Evropě se Japonsko snažilo těžit ze situace a současně pokračovalo v přípravách na ,,velkou'' válku. Německé vítězství nad Francií umožnilo Japoncům vyvíjet soustředěný tlak na koloniální správu Francouzské Indočíny a dosáhnout základních strategických cílů v této oblasti. Podpisem Paktu tří 27. září 1940 bylo uzavřeno formování bloku Osy Berlín-Řím-Tokio. Vzhledem k tlaku, jemuž byla tehdy vystavena Británie, úlohu hlavního protihráče Japonska převzaly Spojené státy, třebaže doposud stály mimo válečný konflikt. V podstatě měly trojí možnost, jak vyvinout tlak na Japonsko, mohly zpřísnit ekonomické sankce, vyslat válečnou flotilu do ohrožených oblastí, popřípadně rozšířit hospodářskou a vojenskou pomoc Čankajškově Číně. Ovšem důsledné uplatňování kterékoli z těchto možností mohlo vést k válce. Japonci poměrně dlouho předpokládali, že se USA nakonec připojí k Velké Británii ve válce proti Hitlerovi, a tudíž budou nakloněny kompromisnímu urovnání v Asii. Avšak dlouhá jednání, která od února 1941 vedl ve Washingtonu nově jmenovaný japonský velvyslanec admirál Kičisaburó Nómura, nepřinesla urovnání a zmírnění napětí ve vzájemných vztazích. Na zasedání konference nejvyšších činitelů říše za přítomnosti císaře bylo 2. července 1941 rozhodnuto zahájit konečné přípravy k válce s Velkou Británií a Spojenými státy. Japonská okupace jižní Indočíny koncem července 1941 vedla k prudkému zhoršení vztahů se Spojenými státy, které 27. července 1941 zmrazily všechna japonská aktiva, což mělo pro Tokio mimořádně závažné ekonomické důsledky. Byly zastaveny všechny obchodní a finanční operace Japonců v USA, japonské lodi nesměly opustit americké přístavy, byla blokována veškerá japonská konta v amerických bankách, ustal proud dodávek nafty, důležitých surovin a strojů. Na tokijské burze klesly akcie nejníže od roku 1931. Zmrazení aktiv nesporně urychlilo japonské rozhodnutí vstoupit do války se Spojenými státy. Současně bez výsledku pokračovala americko-japonská jednání. Tokijská vláda nebyla ochotna přistoupit na nejpodstatnější americké požadavky, neboť by to pro ni znamenalo vzdát se dosavadních výsledků expanze na asijském kontinentě.
Zformování kabinetu generála Hidekiho Tódžóa 18. října 1941 definitivně otevřelo dokořán cestu k válce. Zasedání vlády 30. října stanovilo tři možnosti dalšího postupu Japonska. V prvním případě by válečné přípravy byly zastaveny, země měla čekat 10-20 let a v této době se měla pokusit vyrovnat se v průmyslové výrobě Spojeným státům. Druhá varianta byla pravým opakem - válka měla začít okamžitě. Třetí možnost znamenala protahování diplomatických jednání, současně mělo proběhnout dokončení válečných příprav a úder měl přijít počátkem prosince 1941. Společná konference vlády a šéfů štábů 1. listopadu 1941 doporučila předložit císaři ke schválení třetí variantu. 3. listopadu vydal admirál Jamamoto neblahý rozkaz č. 1, týkají se útoku na Pearl Harbor, 4. listopadu 1941 schválil plán císař na zasedání Nejvyšší válečné rady. Kruh se uzavřel.
Po útoku na Pearl Harbor 7. prosince 1941 se vlna japonského příboje rozlila po obrovských prostorách jihovýchodní Asie a Pacifiku. Krátce po Pearl Harboru se japonské síly obrátily proti ostrovům Guam a Wake, které byly důležitými body japonské obrany. Ještě v prosinci 1941 padl Hongkong, navzdory britským předpokladům rychle pokračovala japonská invaze v Malajsku, naprostou katastrofou se stala kapitulace britských sil v Singapuru 15. února 1942. Dalším krokem byl útok do Barmy, jehož důsledkem bylo jak ohrožení Indie, tak uzavření Barmské cesty, jediné pozemní spojnice, jíž byla zásobována Čankajškova Čína. Nesmírný význam pro Japonce mělo dobytí Nizozemské Východní Indie a Filipín. Pokořující ranou britské prestiži bylo potopení moderní bitevní lodi Prince of Wales a těžkého křižníku Repulse japonskými letadly v Siamském zálivu 10. prosince 1941.
První půlrok války v Pacifiku byl až na ojedinělé vyjímky pro Spojence nepřetržitou sérií neúspěchů. Britové i Američani Japonce osudně podcenili, domnívali se, že dlouhá válka v Číně vyčerpala japonské síly, a byli doslova ukolébáni pocitem falešné superiority. Japonský voják prokázal neobyčejnou výkonnost, překonával velké vzdálenosti s minimem potravy a odpočinku, bojoval s neobyčejnou úporností, ba fanatismem. Důsledky počátečního japonského náporu Spojence nejednou šokovaly a zaskočily. Zpočátku měli Japonci náskok v různých směrech. Nejdříve pochopili význam letectva pro válčení na moři, jejich důraz na stavbu mateřských letadlových lodí se ukázal opodstatněným a přinesl výsledky. Na počátku války bylo japonské letectvo vybaveno stroji, které mu umožnily získat převahu ve vzduchu. Stíhačky S-00 (Zero), řízené piloty s léty bojových zkušeností, dlouho nenalezly soupeře. Zcela mylným se také ukázal spojenecký předpoklad, že japonské ozbrojené síly nebudou s to provést útok ve více směrech současně.
Uvážíme-li charakter a důsledky japonského náporu během počátečního půlroku války, dvojnásob vynikne význam bitvy u Midwayských ostrovů, kde japonská válečná mašinerie utrpěla první zdrcující porážku. Útok na Pearl Harbor sice Japoncům přinesl oslnivý úspěch, ale důležitého základního cíle nedosáhli, a to, zničení unikly americké letadlové lodi, které v době útoku nebyly v přístavu. Japonské velení přikládalo této skutečnosti mimořádný význam. V tomto přesvedčení jej utvrdila i legendární akce plukovníka Doolittla, který s letkou šestnácti obřích bombardérů B-25, jež startovaly z letadlové lodi Hornet, provedl 18. dubna 1942 nálet na Tokio. Třebaže význam náletu byl spíše jen morální, rozhodlo se japonské velení vylákat americkou flotilu k rozhodujícímu střetnutí, které mělo vést ke zničení amerických letadlových lodí. Rozhodnutí okupovat Midwayské ostrovy navíc souviselo s plánem invaze na Havaj v srpnu 1942 a ve výhledu byla dokonce okupace zóny Panamského průplavu a útoky na západní pobřeží USA.
Důsledek bitvy u Midwaye znamenal pro Japonce skutečnou katastrofu, z niž se v mnoha ohledech již nevzpamatovali. Od tohoto momentu se stále výrazněji projevovaly důsledky převahy ekonomického potenciálu USA, zatímco japonská výroba stále obtížněji nahrazovala ztráty. Před bitvou disponovali Japonci 10 letadlovými loděmi o celkové tonáži 215 000 tun, po střetnutí jim zbylo šest plavidel tohoto typu (celkem 96 100 tun). Ztrátu stovek pilotů, kteří měli léta bojových zkušeností, se již nikdy nepodařilo zacelit. Podle názoru některých historiků u Midwaye Japonci ztratili polovinu své úderné námořní síly. Porážka císařského námořnictva ukončila japonskou ,,bleskovou válku'' , po ní Japonci museli upustit od dalších plánovaných útočných operací a posléze přešli do strategické defenzívy. *****

** Zdroj : kniha Midway / M. Fučida, M. Okumiya / dosl. A. Skřivan **

***** Hotovo *****

Re: Analýza bitvy o Midway

Napsal: 25/2/2008, 12:28
od Micuhide Akechi
TonyHazard píše:Japonské ztráty
Ztráty za napadení Midwaye - 6
Stíhačky ve vzdušných soubojích - 12
Ztráty za napadení amerických letadlových lodí - 24
Ztraceno s potopenými letadlovými loďmi 280 (přibližně)
Ztraceno hydroplánů - 10
celkem : 332 *)

pozn. : *) Celkové ztráty na japonských letadlech, jak jsou zde uvedeny, značně převyšují počet uváděný v amerických zdrojích : asi 250 letadel. Že bylo ztraceno více letadel, než činíl celkový počet letounů čtyř Nagumových letadlových lodí (261), bylo částečně způsobeno tím, že japonské ztráty zahrnují i stíhačky midwayského expedičního svazu, které byly na letadlových lodích jen převáženy (pozn.red.)
Nějak ty počty ztracených letadel nesouhlasí. Podle Fučidy měly vlastní letecké skupiny 261 letadel a transportovaly 21 Reisenů = cca 280 letadel celkem. To vypadá, že těch 42 ve vzduchu ztracených letadel je omylem započítáno dvakrát a ztráty by měly být 292 a ne 332.

Řekl bych, že poslední dobou pár nových publikací pěkně rozvířilo ustálený pohled na bitvu u Midway. Hlavně kniha Shattered sword. Tvrdí, že už před bitvou měli Japonci nedostatek nových pilotů a letadel. Velikost leteckých skupin musela být snížena a lodě nesly jen 227 vlastních letadel a 21 Reisenů z 6. Kokutai. Pro srovnání, při útoku na Pearl Harbor údajně nesly 276 letadel a vyslané formace byly skutečně početnější.

Další zajímavou změnou je počet padlých letců. Obecně se soudí, že při útoku Dauntlessů seděli v kabinách připraveni vzlétnout a většina zahynula v pekle, které nastalo po výbuchu vlastní munice a paliva. Autoři Shattered Sword přichází s jinou verzí. Zahynulo jich mnohem méně, 110. Z toho 7 na Akagi, 21 na Kaze, 10 na Sorjů a pochopitelně nejvíc na Hirjů, 72. Jak je to možné? Snadno, oni v těch letadlech nebyli!

Údajně nešlo o žádných pět kritických minut. Pravda, Nagumo nařídil start na 10:30 a střemhlavé bombardéry zaútočili zhruba o deset minut dřív. Nicméně existuje několik důkazů, že toto nařízení nemohlo být splněno včas. Za prvé, Jamaguči, velící Sorjů a Hirjů, ohlásil, že jeho letadla budou připravena mezi 10:30 - 11:00 (viz. Japanese story of the Battle of Midway). Ani Akagi a Kaga to nestíhaly. Na stránce findarticles.com je na toto téma zajímavý rozbor. Lodě byly tak vytíženy přezbrojováním hlídkujících Reisenů, že nemohly připravit údernou vlnu již v půl. Samozřejmě, letci nasedali až do připravených letadel. Navíc je třeba si uvědomit, že ke startu se připravovalo méně než polovina letadel. Ta co se vrátila od Midwaye byla v hangárech a mnoho Reisenů bojovalo ve vzduchu. Teoreticky mohlo mnoho letců zahynout i mimo svá letadla, ale nejspíš k tomu nedošlo. Evakuováni byli mezi prvními a na záchranných pracích se zřejmě příliš neúčastnili.
Ani při osudném útoku na Hirjů nebyla letadla na palubě připravena ke startu. Američané ji napadli zhruba 50 minut před plánovaným startem a zasáhli 4 pumami na přídi. Ovšem letadla (a případné neuložené pumy) byly na zádi.

Na závěr musím s lítostí poněkud snížit hodnotu svého příspěvku. Hodně tu zmiňuji data pocházející z knihy Shattered sword. Bohužel jsem ji nikdy nečetl, vše o ní vím jen zprostředkovaně z internetu (hlavně z Warships1 and NavWeaps Discussion Boards). Ale tento výklad událostí mi připadá docela zajímavý a uvěřitelný.

Napsal: 29/2/2008, 10:25
od Dzin
Ohledně "pěti kritických minut". Spíše znám jejich výklad tak, že se jedná o dobu trvání amerického náletu. Tedy že stačilo pět minut a Japonci se ocitli z cesty k vítězství na cestě k porážce.
Mimochodem, Hrbek také uvádí menší počty letadel na japonských lodí, přesně 234 (plus letadla pro Midway).