Bitva na ostrově Peleliu 1944

Od Pearl Harbouru po Tokijskou zátoku

Moderátor: Pátrač

Uživatelský avatar
Mantra
7. Major
7. Major
Příspěvky: 1018
Registrován: 19/2/2008, 08:57
Bydliště: Platan

Bitva na ostrově Peleliu 1944

Příspěvek od Mantra »

PELELIU 1944


Obrázek

Podařilo se mi objevit článek, o pro mě neznámé bitvě, o bojích v Pacifiku na malém ostrově Peleliu. Na tomto ostrově došlo k tvrdým bojům, které stály život mnoha statečných Mariňáků. Muselo tomu tak být anebo zde došlo ke zbytečnému prolévání krve?

Boj o ostrov Peleliu

V roce 1944, kdy byla na pochodu americká ofenzíva v Pacifiku, se s ní dostáváme až k malému ostrůvku v soustroví Karolíny. Ostrov je to z vojenského a geografického hlediska bezvýznamný, ale kvůli nadcházející americké operaci a letišti, které je na něm umístěno se stal strategicky důležitým. Ostrov má tvar krabího klepeta a zmíněné letiště bylo v jeho jižní části.

V roce 1944 byly japonské síly v defensívě a americká strategie „skákání“ z ostrova na ostrov slavila svoje úspěchy, a to i za cenu vysokých ztrát. Vojska pod velením admirála Nimitze si razila cestu těmito ostrovy již od roku 1943, kdy dobyla ostrov Tarawa v Gilbertově soustroví. Několik měsíců nato padly Američanům do rukou ostrovy Kwajalein a Eniwetok v Marshallově soustroví. Dalším cílem byly Marianské ostrovy, jmenovitě Tinian, Saipan a Guam, které byly dobyty v létě roku 44. Po dobytí Guamu zavládlo velké uspokojení v řadách Američanů z toho, že dobyli zpět své svrchované území. Vojska pod velením MacArthura obsadily Šalamounovy ostrovy a osvobodily větší část Nové Guineji z japonského područí. V roce 1944 bylo veřejným tajemstvím, že MacArthur chce osvobodit Filipíny, jenže v tomhle bodě s ním moc spolubojovníků nesouhlasilo.

Situace se dostala tak daleko, že musel zasáhnout samotný Roosevelt. Ten si v červenci 1944 k sobě na Hawai povolal oba dva velící důstojníky a chtěl po nich, aby mu předložili svoje budoucí plány, což oba učinili. MacArthur chtěl osvobodit Filipíny a použít je jako odrazový můstek k útoku na Okinawu a pak do Japonska. Nimitz se chtěl vrhnout přímo na Okinawu
a Formosu a Filipíny úplně obejít. Roosevelt dal přednost MacArthurovu řešení a tím dal potažmo souhlas k operaci v Palauském soustroví, jejichž obsazení mělo zajistit jižní křídlo MacArthurova postupu na Filipíny.

Operace k vylodění na ostrově Peleliu se stala součástí Operace Stalmate II

Japonská příprava

Jejich nepřítel taky nezahálel, a Peleliu se měl stát jedním z prvních míst, kde dojde k veliké změně taktiky japonských vojáků. V prvních měsících bojů v Pacifiku byli japonští vojáci hnáni fanatickou touhou zabít ty „zrzavé barbary“ a prováděly to ve vlnách s vlajícími samurajskými meči nad hlavami a tyto vlny byly koseny americkými zbraněmi. Tou dobou ještě Japonci bojovaly o každý kus země. Tak, jak jim ubývaly síly a vojáci došlo samozřejmě i ke změně taktiky. Samurajský duch nemohl překonat palebnou sílu Američanů. V březnu 1944 se velitel sektoru generál Sadae Inoue setkal v Tokiu s japonským premiérem Hideki Tojo a probrali spolu budoucí operace. Tojo, jako zastánce tvrdé linie proti USA, byl natolik uvědomělý aby věděl, že je nutno udělat zásadní změny. I on věděl, že Japonsko již nemá síly na totální porážku USA. Z této schůzky vzešla taktika „fukkaku“ – opotřebovací války. Tato taktika počítala s omezeným působením japonských jednotek na plážích, kde byly vystaveny těžkému ostřelování a leteckému bombardování, a namísto toho měly být pláže postřelované ze skrytých pozic a hlavní obrana se měla opřít o velice výhodný terén na ostrovech. A tak Japonci začali terén vhodně doplňovat kulometnými hnízdy, bunkry a zátarasy. Bunkry byly převážně budovány v jeskyních a těžko dostupných oblastech a poskytovaly úkryt pro více jak 100 vojáků. Na ostrovech byly vytvářena „minová“ pole, které měly s klasickými minovými poli málo společného. Většinou to byly dělostřelecké granáty a letecké pumy zakopané v zemi s připevněným ručním granátem, od kterého byly vedeny nástražné dráty. Podle všeho jich bylo na ostrově takto položeno přes 500. Ostrov Peleliu se tak stal součástí Totálního obranného prostoru a byl druhým v řadě na kterém se měla tato taktika odzkoušet. Premiér Tojo věřil, že Američani nebudou mít žaludek na tento způsob války.
Na ostrově byly jednotky ze 14. divize, z největší části 2.pěší pluk a další, pod velením plukovníka Kunio Nakagawy. Na ostrově Angaur byl 1.prapor z 59.pěšího pluku pod velením majora Ushio Gota. Celkově bylo v Palauském soustroví rozmístěno přibližně 21.000 příslušníků pozemního vojska, 7.000 příslušníků námořnictva a 10.000 dělníků. Na ostrově Peleliu bylo podle různých zdrojů 10tis. až 13.5tis vojáků a na Angauru jich bylo cca. 2.600. Místní obyvatelé byly až na několik výjimek deportováni na ostrovy Koror a Babelthuap.
Obrázek
plukovník Nakagawa

Plánování

Úkol provést tuto operaci připadl 1.divizi USMC a 81.pěší divizi „Wild Cats“ ze III.obojživelného sboru pod velením generálmajora Geigera. První divize obdržela předběžné nařízení o účasti v této operaci již v květnu. Za 1.divizi USMC vedl plánování zástupce velitele divize brigádní generál Oliver P Smith, který v té době plnil funkci velitele divize. V rámci plánování byly identifikovány čtyři možné pláže pro vylodění:

Pláž Purple – na jihovýchodní straně ostrova. Její hlavní výhoda byla, že vojska mohla proniknout přes úzký útes přímo na pláž. Japonci si toho ale byli dobře a tak zde vybudovali důkladnou obranu. Také zde byla mokřina těsně za pláží, s hustou vegetací, kolem které se dalo jet pouze v koloně na jedné straně, což umožnilo Japoncům připravit další obranný úsek a tak byla tato pláž vypuštěna ze seznamu.

Pláž Scarlett – na jižním cípu, byla zavrhnuta ihned, neboť po vylodění dalších vojsk na sousedních plážích mohlo velice snadno dojít k „blue-on-blue“.

Pláž Amber – na severozápadě ostrova a její hlavní nevýhoda spočívala v možnosti jejího přímého ostřelování z ostrova Ngesebus, což znamenalo obsadit pláže co možná nejrychleji a uniknout tak smrtící palbě. Také zamítnuto.

Pláž White a Orange – tyto pláže nabízely možnost postupu přímo na východ k letišti. Nakonec tyto 2km dlouhé pláže byly vybrány jako nejvhodnější.
Obrázek
ostrov Peleliu

Na D-3 bylo naplánováno zahájení před-invazního bombardování, které měly mít na starost bitevní lodě USS Pennsylvania, Maryland, Mississippi, Tennessee a Idaho, těžké křižníky USS Columbus, Indianapolis, Louisville, Minneapolis a Portland, lehké křižníky USS Cleveland, Denver a Honolulu a samozřejmě palubní letadla ze tří letadlových lodí, pěti lehkých letadlových lodí a jedenácti eskortních letadlových lodí. Toto mělo trvat až do dne D.

V ten samý den, D+3, měly zahájit činnost Potápěčské demoliční týmy UDT 6, 7 a 8 , jejichž úkolem bylo odstranit podvodní zátarasy a prorazit průchody v útesech. Šestý a sedmý měly operovat u ostrova Peleliu a osmý tým dostal za úkol vyčistit pláže u ostrova Angaur.

Jak jsem již psal hlavní úkol dobytí ostrova byl dán 1.divizi USMC, což byla v bojích zocelená jednotka, která vznikla v únoru 1941 z 1.brigády USMC která byla umístěna v Guantánamo Bay na Kubě. Divize se zúčastnila bojů o Novou Británii a Guadalcanal, po kterých velká část veteránů divizi opustila. Divize vedla bojovou činnost od prosince 1943 do února 1944 ve velmi nehostinných podmínkách, což se podepsalo na jejích vojácích, kteří byli vyčerpáni a většina z nich byla podvyživená a trpěla kožními chorobami. Po těchto měsících plných bojů a strádání byla poslána na ostrov Pavuvu, což byl malý nehostinný ostrov, nějakých 35 mil severovýchodně od Guadalcanalu, který se stal jejich výcvikovým a odpočinkovým kempem. Zde byla divize doplněna o 5.000 nováčků. Na základě plánu k operaci STALEMATE II divize provedla 27. a 29.srpna uskutečnily dva generální nácviky vylodění, při kterých mnoho vojáků utrpělo zranění končetin. Mezi nimi byl i velitel divize generál Rupertus, který si vykloubil kotník.
Obrázek
generál-major Rupertus


První divizi USMC tvořily 1.,5. a 7.pluk námořní pěchoty a 11.pluk dělostřelecké podpory USMC. Pro vylodění měly pluky USMC v první vlně dva prapory a třetí byl ponechán v záloze.

Podle plánu 1.pluk USMC, s kódovým označením „Spitfire“, v čele s plukovníkem Lewisem „Chesty“ Pullerem, vyčlenil jako prvosledové jednotky 3-1 a 2-1, které se měly vylodit na plážích White 1 a 2. Do zálohy byl určen 1-1. Pluk měl dobýt předem stanovené body a pak se stočit na sever a dobýt vyvýšeninu Umurbrogol. Po jejím obsazení měl postupovat dále na sever až na ostrov Ngesebus. K tomu mu měl na pravém křídle pomoci 1-5.

5.pluk USMC, s kódovým označením „Lonewolf“, byl veden plukovníkem Haroldem „Bucky“ Harrisem. Tento byl u pluku nový, ale byl to velmi zkušený důstojník. Sestava pro vylodění byla následující: 1-5 na pláži Orange 1 a 3-5 na pláži Orange 2. V záloze zůstal 2-5. 1-5 se měl spojit spojit s druhým praporem 1.pluku a postupovat s ním na sever, kdežto 3-5 měl dobýt letiště a pak postupovat dál na východní pobřeží. 2-5 měl přistát v H+1, projít mezi prvosledovými prapory a pokračovat dál na severovýchod.

Na pravém křídle sestavy působil 7.pluk USMC, s kódovým označením „Mustang“, pod velením plukovníka Hermana „Hard-headed“ Hannekena a měl se vylodit na pláži Orange 3. Jeho úkolem bylo postupovat na východní pobřeží a pak se stočit doprava a dobýt jihozápadní část ostrova. Jelikož se v prostoru pluku nepočítalo až s takovým odporem, dostal pluk za úkol vyčlenit 2-7 jako divizní zálohu.

Plukovní dělostřelecké prapory s 75mm houfnicemi podporovaly svoje určené prapory a 4.dělostřelecký prapor byl jako záloha velitele divize. 11.dělostřelecký pluk byl posílen houfnicemi 155mm, které byly uvolněny ze sborové zálohy a jeho čas vylodění byl stanoven na D+1 na plážích Orange.

Druhý úkol této operace bylo dobytí ostrova Angaur, který se nachází jižně od ostrova Peleliu. Úkol byl svěřen 81. pěší divizi pod velením generál-majora Paula J. Muellera. Divize byla tvořena tvořena třemi plukovními bojovými týmy - RCT – 321., 322. a 323. První dva měly dobýt ostrov Angaur a 323.RCT měl dobýt ostrůvek Ilithi. Ke splnění úkolu měl divizi pomoci 710.tankový prapor. Obě akce byly naplánovány na 17.září – Fox Day, ale měly být zahájeny jen na rozkaz velitele 1.divize USMC. 322. RCT se měl vylodit na pláži Red na severu ostrova Angaur a pak postupovat na jihozápad. 321.RCT se měl vylodit na východě na pláži Blue a postupovat na západ a pak na jih společně s 322.RCT. Po splnění úkolu se měla divize stát zálohou III.sboru.

81.divize byla reaktivovaná v červnu roku 1942 v Camp Rucker v Alabamě. Její předchůdkyně se zúčastnila bojů ve WWI. Organizační jádro vytvořili příslušníci 3.pěší divize, kteří byli doplněni záložáky všech hodností. Po jejím doplnění prošla divize náročným pouštním výcvikem; v Kalifornii prodělala obojživelný-výsadkový výcvik a pak byla přesunuta na Hawai k dalšímu vyloďovacímu výcviku. Po přesunu na Guadalcanal prodělala divize výcvik v džungli, v těžkém terénu a pomalu se aklimatizovala na podnebí těchto ostrovů, kde měla strávit delší čas. Účast v operaci byla jejím bojovým křestem, proto jí byl svěřen i lehčí úkol - dobytí ostrova Angaur, kde se nepočítalo s tak tuhým odporem. V době operace měla divize 16.500 příslušníků.
Obrázek
generál-major Mueller

V případě potřeby měla 81.divize podpořit bojovou činnost 1.divize na ostrově Peleliu, a to vyloděním na plážích severně od výšiny Umurbrogol. To ale jenom tehdy, kdyby nešlo vše podle plánu. Nic tomu nenasvědčovalo, neboť 1.divizi vedl zkušený generálmajor Wiliam Rupertus. Ten měl na operaci velmi pozitivní pohled a nepřipouštěl žádné pochyby o kvalitách jeho mariňáků. Věřil, že ostrov bude osvobozen během několika dnů, jako kdyby říkal: „dávám Japončíkovi 4, maximálně 5dnů“. Byl to starý „kožený límec“ - leatherneck, který miloval tradice USMC a byl velmi sobecký, při jakékoli diskuzi se zbytkem ozbrojených složek. Bylo pro něj nemyslitelné připustit, že by jeho jednotka byla doplněna, nedej bože vystřídána, armádní jednotkou, která by mu ukradla vavříny vítězství.
Mariňákům bylo řečeno, že to bude „tvrdý, ale rychlý“ boj, neboť jejich divize obdržela posily, které byly větší než kdy jindy a také z důvodu „masivní dělostřelecké a letecké podpory“ od doprovodného svazu, kterou měla k dispozici. Někteří důstojníci měli svoje pochybnosti, neboť měli stále v živé paměti nezdařený útok jejich sesterské 2.divize USMC na ostrově Tarawa a neuklidnil je ani optimismus vyzařující z HQ. Zkušenosti říkaly, že k uskutečnění úspěšné obojživelně-výsadkové operaci na pobřeží je třeba poměr vojáků nejméně 3:1. Což by znamenalo aby 1.divize měla 28.000 vojáků v poli, neboť počty Japonců byly odhadnuty na 10.000. Na druhou stranu je třeba říct, že tento poměr byl dodržen. Celá divize měla tyto počty, ale jak poznamenal velitel 1. pluku USMC plukovník Lewis „Chesty“ Puller: „Do celkových počtů byly zahrnuty podpůrné prvky, ale pěšáků měla divize jenom 9.000.“ Jeho připomínky byly zahrány do autu nadřízeným stupněm a generál stále trval na svém, že ostrov bude dobyt do pěti dnů od vylodění. Bohužel, tak jak se situace bude vyvíjet, tak to bude právě 1.pluk, na který dopadnou důsledky generálova přesvědčení.

Dobývání začíná

Bombardování bylo opravdu zahájeno v D-3 (12.září) a podle plánu mělo pokračovat do doby těsně před vyloděním. Jenže po dvou dnech (14.září) se Admirál Oldendorf nechal slyšet „že již nemá žádné cíle“ a odeslal větší část lodí k Filipínám na podporu tamního vylodění.

Potápěčské týmy zahájily činnost přesně podle plánu a nutno poznamenat, že splnění tohoto úkolu byla velice riskantní práce, neboť Japončíci pálili na tyto týmy ručními zbraněmi přímo z pláží.

Po těchto přípravách se přiblížil den D - 15.září 1944

Nad ránem byly invazní jednotky připraveny v prostoru soustředění. Po obdržení signálu k zahájení operace vyrazily obojživelné traktory se svými osádkami vpřed. Osádky mohly vidět sloupy kouře z výbuchů granátů a raket, a aspoň něco jim dodalo trochu odvahu. Jakmile však první armtracky překročily výchozí čáru bylo všem jasné, že na ostrově zůstalo ještě více než dost Japonců, kteří na vpřed ženoucí se armtracky spustili minometnou palbu. Při přiblížení k ostrovu se traktory a mariňáci dostaly pod těžkou palbu minometů a 20mm kulometů. Palba přicházela z obou stran z vybudovaných střeleckých pozic. Traktory proplouvaly touto palbou a dost jich bylo zasaženo, konkrétně 26 jich bylo zasaženo během prvních 10 minut a nejméně 60 jich bylo zničeno či poškozeno během prvních hodin bojů. Pláže se proměnily v zadýmovanou zónu z hořících traktorů a ti co na nich přežili seskočili do vody a šli na pláž pěšky. Plukovník Puller dostal zásah střepinami, ale naštěstí to nebylo nic vážného. Vzápětí bylo další ranou zlikvidováno jeho spojovací družstvo, a to nebylo pro začátek nic příjemného.
ObrázekObrázek

První, kdo přistál na pláži v 08.32 místního času, nějaké dvě minuty později oproti plánu, byl 3-1, po něm hned přistál 2-1 a 1-1 měl jako záloha přistát v 09.45. Jejich uchycení na pláži mělo pomoci i vylodění obojživelných traktorů LTVA s 75mm houfnicemi, které měly za úkol umlčet všechny dělostřelecké a obranné pozice, které přežily letecké bombardování a ostřelování z palubních zbraní doprovodného svazu. Tyto traktory si společně s 2-1 razily cestu zátarasy s nástražnými dráty, které byly pomalu na každém kroku. Naštěstí, když už nic jiného, tak se námořnímu ostřelování podařilo přetrhat většinu těchto drátů a to asi bylo to poslední štěstí, které potkalo námořní pěšáky prního pluku na tomto ostrově. Boje byly tvrdé po celé délce vyloďovacích pláží, ale nejhůře na tom byly 1. a 7. pluk, kde byla palba nejsilnější. 2-1 se v husté palbě podařilo překonat prvních 350m a pak se k nim přidaly Shermany. S jejich podporou se tyto jednotky dostaly na druhou stranu „pahýlového“ hájku, s výhledem na letiště kde se zastavily a spojily se s 1-5.

3-1 to měl o poznání těžší. Po vylodění se mu podařilo pohnout nějakých 100m, když dorazil k devět metrů vysokému korálovému hřebenu z kterého sršela palba. Mariňákům zbyly oči pro pláč když zjistili, že tento hřeben není ani zakreslený na mapě a ani na něj nebyla vedena přípravná PALBA. Hřeben byl celý provrtaný tunely a palebnými postaveními a byl brzy pokřtěn na „BOD“.
Japonská postavení byla skvěle zamaskována a vybudována tak, že z nich koukaly jenom ústí hlavní. K tomu byl před „BODEM“ vybudován protitankový příkop a tak tanky nemohly nijak účinně pomoci s likvidací kulometných hnízd na horní straně hřebene. Mariňáci je využily aspoň jako kryty, za které se schovávaly před palbou. Ze záložního praporu byly povolány roty A a B, ale i tak se nic nezměnilo. Tato situace vydržela několik hodin a po několika čelních útocích, které byly dost ztrátové bylo jasné, že jediná cesta jak „BOD“ zdolat bude ho obejít ze strany a vpadnout mu do týlu.
K tomuto úkolu byla vyčleněna rota K -3-1 pod vedením kapitána George P.Hunta, pamětníka bojů o Guadalcanal. Rota vyrazila jako jeden muž, ale postup nebyl ani náhodou snadný. Odevšad se vynořovaly jako houby po dešti betonová kulometná hnízda. Mariňáci z roty K, ale věděli co dělat. A tak začaly soustředěnou palbou ostřelovat střílny a určené dvojice vyrazily vpřed a vhazovaly dovnitř demoliční nálože nebo granáty. Bod byl dobyt v pozdních odpoledních hodinách, když padla jeho hlavní pevnost s 25mm děly, kterou se podařilo vyřadit s trochou štěstí četaři Andersonovi jenž puškovým granátem přesně trefil střílnu. Odražený granát spadl do skladiště munice, kterou přivedl k výbuchu. Z bunkru se ozvala série výbuchů po nichž začal stoupat kouř k obloze a ze zadních dveří vyběhlo několik hořících japonců, o které se postarali mariňáci. Rota splnila úkol po dlouhých dvou hodinách a přitom se dostala daleko od svých a blížila se noc. Té využili japonští obránci a provedli několik protiútoků na její pozice. Taktika byla infiltrovat se do obranného prostoru roty a pak další jednotkou zaútočit zvenku. Všechny tyto pokusy se mariňákům podařilo odrazit. Nekonečných 30hodin se rota K bránila za cenu neskutečných ztrát na dobytém „Bodě“.

To, že rota byla mimo sestavu pluku, způsobilo nemalé problémy plukovníku Pullerovi. Ten se obával možného protiútoku a nechtěl přijít o již dobytou pláž. Nezbylo mu ale nic jiného než vzniklou mezeru zacelit „nebojovými“ jednotkami. Což ve skutečnosti znamenalo nasazení 100 ženistů z 1.ženijního praporu a příslušníků jednotlivých štábů. Do bojů se dostaly i černošští vojáci, ze 16.polního skladu jenž se přihlásili dobrovolně do první linie. V té době byli černí američané určeni ke službě v nebojových jednotkách z důvodu rasové segregace. U mariňáků sloužily tito vojáci hlavně v 11. rotě logistiky a v 7. muniční rotě. Další službou, která byla určená pro černé vojáky, byl odnos raněných. Ve 40.letech byla rasová diskriminace v armádě stále na vysoké úrovni, ale v nouzi byla každá ruka dobrá.
Kvůli vyřazenému spojovacímu družstvu plukovníka Pullera se velitel divize jen těžko dovídal o problémech, které nastaly.

V prostředním sektoru se 5.pluku dařilo podstatně lépe, i když musel tvrdě bojovat o každý kus skály a země. V 09.30hod se mu podařilo dobýt první objektiv a spojit se s 2-1 na levém křídle. V průběhu vylodění došlo k několika vynuceným chybám. Jelikož Palba v sektoru 7.pluku byla silná, někteří piloti armtracků z 3-7 se svévolně vydaly na pláž Orange 2 a přistály na plážích určených 3-5. Tím se zpomalilo vylodění roty K-3-5, která se dostala do určeného prostoru až okolo 10.00hod. Prapor se dal opět do pohybu až v 10.30hod. Při průchodu hustou vegetací se rota K vzdálila víc než bylo zdrávo od roty I a vzniklá mezera musela být zacelena rotou L-3-5. V 09.35hod přesně podle plánu se vylodil 2-5 a vyrazil směle na východ, kde měl překročit rotu L-3-5 a vystřídat rotu I-3-5, a pak se spojit s rotou K-3-5. To všechno byl plán. Ve skutečnosti to až tak jednoduché nebylo z výše uvedených důvodů. A aby toho nebylo málo, došlo v průběhu bojů k japonskému minometnému přepadu který přímo zasáhl velitelské stanoviště 3.praporu při čemž většina štábu byla zraněna a byla nutná jejich evakuace. Mezi zraněnými byl samotný velitel praporu podplukovník Shofner. Na jeho místo nastoupil jeho zástupce podplukovník Walt.

Odpoledne prvního dne, okolo 16.00hod, se 3.praporu podařilo dobýt jižní část letiště a byl splněn jeden z cílů operace. Jenže necelých padesát minut poté, zesílila dělostřelecká palba na pozice mariňáků a pak se na severní straně objevila vpřed běžící pěchota a chvíli po ní se na obzoru objevilo 15 tančíků Type 95 Ha Go s nasednutou pěchotou. Ze začátku to vypadalo na sladěný útok tanků a pěchoty, ale po chvíli japonské tančíky zrychlily a ponechaly pěchotu svému osudu. První dva tančíky prosvištěly obrannou linií 2-1 a zapadly v bažině. Ostatní se prohnaly skrz 1-5 a byly vzápětí roztříleny Shermany. Osamělá vpřed běžící pěchota se stala „potravou“ po kanóny a přivolané letectvo. Jediným dvěma tančíkům se podařilo uniknout a ty byly zničeny při dalším útoku mariňáků. Pěchota buď padla nebo utekla zpět, když viděla jak se jejich tančíky proměňují v ohnivé koule.
Mariňáci na protiútok čekali, překvapilo je však v jakém stylu se odehrál. Pak už se pluk nachystal na noc, kdy si nikdo pořádně neoddychl neboť Japonci vyrušovali mariňáky ať už palbou nebo protiútoky.
Obrázek

Sedmý pluk se vylodil na pláži Orange 3 s prvním a třetím praporem přesně podle plánu. Druhý prapor zůstal jako plovoucí divizní záloha. 3-7 přistával první a měl dost problémů se zátarasy a nerovným útesem. Bylo nutné opět povolat potápěče, kteří se staly vítaným cílem pro Japonce.
Po problémech na pláži, které jsem uvedl výše, zabralo dost času vrátit vše na původní místo. Jakmile bylo vše urovnáno vyrazil 3-7 vpřed a po několika stech metrech narazil na protitankový příkop, který nebyl postřelován. Mariňáci ho využili pro svoje potřeby. V 10.45 měl 3-7 za sebou nějakých 500 metrů, když narazil na sérii bunkrů a kulometných hnízd v prostoru bývalých japonských kasáren. Velení ihned vyžádalo tankovou podporu, která vyrazila vpřed, ale jelikož situace v prostoru byla nepřehledná, skončila tanková podpora u 3-5. S touto nečekanou podporou se 3-5 vydal vpřed a šlo mu to skvěle. Jenže 3-7 se nemohl hnout z místa a tak mezi nimi vznikla mezera.
1-7 se vylodil na pláži Orange 3 v 10.30 a vydal se napravo jak bylo naplánováno. Jediné co na své cestě potkal byly bažiny, které opět nebyly na mapě, a daly se objet pouze po jedné cestě, která byla těžce bráněna. Těžké boje trvaly až do 15.20, kdy velitel praporu mohl zahlásit dosažení stanovených obranných čar pro tento den. V průběhu noci byl jeho prapor vystaven několika protiútokům, které byly odraženy jen za pomoci příslušníků Black Marine shore party – černoští vojáci z podpůrných jednotek, kteří se dobrovolně pro tuto noc staly pěšáky.
Po noci bez odpočinku bylo jasné, že se američani na ostrově udrží, ale taky všem bylo jasné že v nastálé situaci bude třeba udělat změny a povolat posily.
Naposledy upravil(a) Mantra dne 4/8/2012, 20:07, celkem upraveno 5 x.
Obrázek
"Will screw them hard, fast, and in an elegant manner."
Major General Haim Bar-Lev 1967
Uživatelský avatar
Mantra
7. Major
7. Major
Příspěvky: 1018
Registrován: 19/2/2008, 08:57
Bydliště: Platan

Příspěvek od Mantra »

Krveprolívání na pokračování

Ráno v 09.50 přistál se svým štábem na ostrově samotný generál Rupertus. Převzal velení od svého zástupce generála Smitha a ubytoval se na HQ vybudovaném v protitankovém příkopu. Generál byl i přes pomalé tempo a rostoucí ztráty stále optimistický a neprovedl žádnou změnu v plánu. Nebral v potaz ani to, že bylo dosaženo jenom některých cílů stanovených pro D+1 a že 1.pluk byl v hodně špatné situaci. Vše bylo komplikováno špatným spojením a také generálovo zraněním, teré mu neumožnilo se dojít podívat přímo na místa nejtěžších bojů. Napřetřes přišlo i nasazení 81.divize, ale bylo generálem zamítnuto.

V D+1 se logistické podpoře podařilo dopravit čerstvé zásoby a vodu pro bojující jednotky. Naneštěstí pro zásobované jednotky byly sudy dříve používány pro letecké palivo a tak se část mariňáků ocitla na marodce.

Tou dobu probíhaly těžké boje po celém ostrově, ale asi nejtěžší byly na vyvýšenině Umurbrogol, která již měla přezdívku „mlýnek na maso“. V D+2 se teplota vyšplhala na úctyhodných 40 stupňů Celsia ve stínu a později se vyšplhala až na 47 stupňů. Občasný déšť situaci jenom zhoršoval, všude bylo bahno a „sauna“, která se vytvářela na ostrově tahala pot z každého póru a přispívala ke zvýšení již tak vysoké únavy mariňáků z probíhajících bojů. Přehřátí organismu bylo druhou vražednou zbraní, která zabíjela stejně jako kulky z nepřátelských zbraní.

Dva dny po vylodění, stále optimisticky naladěný generál Rupertus dal zelenou k rozjetí operace na dobytí ostrova Anguar. 81. divize splnila úkol za 3 dny za cenu nízkých ztrát, oproti tzv. Pacifickému standartu a byla opět připravena pomoci na ostrově Peleliu. Ostrov Angaur byl prohlášen za dobytý 20.září v 10.34, ačkoli 322. RCT pokračoval ve vyčišťovací operaci další měsíc. Americké ztráty na tomto ostrově činily od 17.9. do 21.října 2.559; z čehož 264 bylo KIA, 1,355 zraněných v akci - WIA a 940 nebojových ztrát.
Obrázek

V prostoru bojů prvního pluku nic nešlo jak mělo. Pluk narazil na nejtvrdší odpor ze všech. Vyvýšenina Umurbrogol byla jednou velkou pevností a po utrpěných ztrátách byla pluku přidělena divizní záloha 2-7.
2-1 se probíjel po východním úpatí Umurbrogolu k domkům mezi letištěm a vyvýšeninou. 3-1 po dobytí Bodu vyrazil vpřed směrem na Umurbrogol, ale již od začátku narazil na tuhý odpor a nebyl schopen držet stejné tempo jako druhý prapor. Na jeho podporu byl povolán 1-1 a zařadil se doprostřed sestavy s 3-1 nalevo a 2-1 na pravé straně. Divizní záloha zůstala v druhé linii. Prapory vyrazily vpřed a po cestě potkávaly jeden problém za druhým. 2-1 dobyl pahorek „200“, aby se ihned dostal pod palbu z následujícího pahorku „210“. V D+3 ho vzal prapor ztečí a dobyl ho. Jenže Japonci vrhli protiútok na pahorek 200 a snažili se z něj mariňáky vytlačit. Situace vypadala bledě a tak byla na pomoc byla vyslána rota B-1-1. Japonci byli odraženi a 2-1 s rotou B se dal do dobývání pahorku „205“. Opět byly úspěšní a se snažili postupovat dál. Po chvíli však byli zastaveni seskupením pevnůstek na čtyřech pahorcích, které dostaly jméno „Pět sester“.

1-1 postupoval víceméně bez problémů do doby než narazil na betonovou pevnost, která měla být podle admirála Oldendorfa zničena! Což ve skutečnosti nebyla pravda a tak nezbylo nic jiného než povolat znovu na pomoc 14palcová děla. Palba byla vedena přímo na pevnost a ta tomuto náporu neodolala. 3-1 se probíjel po rovinatém úseku, ale byl nucen zastavit aby neztratil kontakt s 2-7, který postupoval za ním. Jelikož ztráty pluku rostly astronomickou rychlostí - v D+2 dosáhl počet obětí u prvního pluku 33% tzn.1.000! – musel Puller pod tlakem Rupertuse nasadit všechno co měl k dispozici ač bylo jasné, že 1.pluk útočí na hlavní obrannou linii. 1-1 měl v D+5 jenom 15% příslušníků!

19.září Pullerovo vojáci sváděly boje o přístup k vyvýšenině Umurbrogol. Její střední část získala bojové jméno „Krvavý Nosní hřbet“. Okolo poledne dostal velitel roty C kapitán Everett Pope rozkaz k dobytí vrcholu pahorku „100“(někde také „Walt“), z kterého byl dobrý výhled na Východní cestu vedoucí podél vyvýšeniny. Před čtyřmi dny byla rota na plných počtech, tzn.245 mariňáků. V poledne 19.září jí zbývalo jenom 90 bojeschopných vojáků, což byl typický obrázek prvního pluku, který byl normálně zdecimován. Po těžkých bojích se jim podařilo dostat na vrchol, kde zjistili že kopec není samostatně stojící přírodní prvek, jak bylo zakresleno na mapě, ale že je to součást hřebene na kterém nějakých 50m od nich byl další pahorek z kterého na ně začala přicházet nepřátelská palba. K tomu se ještě přidala palba ze souběžného hřebene na západě a rota B byla rázem v křížové palbě. Kapitán Pope se musel rozhodnout, buď se probít zpět anebo zůstat a bránit tak těžce dobytou pozici. Zvolil druhou možnost. Rota čítala už jenom dva tucty bojeschopných vojáků. Na rozkaz velitele roty zaujala kruhovou obranu o velikosti fotbalového hřiště. Munice měli jenom to co unesli a nejtěžší zbraně byly jejich 60mm minomety, které obdržely těsně před vyloděním. Pod palbou a se zapadajícím slucem jim bylo jasné, že nadcházející noc bude o přežití.
V průběhu noci byla pozice roty B napadena několika japonskými útoky. Byla to jedna z těch nocí, kdy se ve střeleckých přestávkách ozýval křik raněných vojáků volajících o pomoc, aby byl vzápětí přehlušen PALBOU. Jak se blížilo ráno i japonci se přiblížily k americké pozici a došlo i na boj zblízka. V jednom z takových soubojů byl raněn i poručík Burke, kterému japonský voják propíchl nohu bodákem. Poručík zachoval chladnou hlavu a útočníka srazil pěstí na zem. Jeho seržant McAlarnis srazil dalšího Japonce pažbou a pak je oba svrhli do propasti. Nad ránem přeživší mariňáci už házeli na japonce i kameny, aby zastavili jejich postup a ušetřili nějakou tu munici. Vždycky letěly 3-4 kameny následované granátem, aby to Japonci neměli až tak jednoduché. Bylo nad slunce jasné, že japonci přijdou znovu a budou poslední co zbytek roty B uvidí. Jako vysvobození přišel rozkaz k ústupu. Za vlastní linie se vrátilo pouze 9 vojáků, včetně velitele roty, který byl za tuto akci odměněn Medal of Honour. Pahorek „100“ byl znovu dobyt až 3.října, pomalu o dva týdny později.
ObrázekObrázek
kapitán Everett POPE

Po japonském protiútoku na letišti 1-5 přečkal noc bez větších ztrát a nad ránem D+1 vyrazil vpřed. Podařilo se mu zlomit odpor kolem hangárů na severu letiště. Na konci dne bylo letiště z větší části zajištěno. Po sérii těžkých střetů se bojová linie ustálila na severním okraji runwaye. Prapor se začal připravovat na pomoc 1.pluku, konkrétně druhému praporu. 2-5 se probíjel skrz otevřený prostor na západní straně od runwaye, ale jako všude jinde byl postup velmi těžký. Druhému praporu trvalo skoro celý den aby se dostal na úroveň prvního.

2-5 a 3-5 po dobytí letiště razily cestu na sever k osadě Ngardololok kde byla umístěna hlavní radarová stanice. V D+3 zaznamenal 2-5 „blue-on-blue“. Po Východní cestě byla vyslána průzkumná skupina. Na její podporu byla vyžádána dělostřelecká a letecká podpora. Jedna letka se opozdila a vysypala náklad na postupující mariňáky. Na místě zůstalo 34 mrtvých. Po společném úsilí při dobývání osady se oba prapory v D+4 stočily na východ a začaly pomalu dobývat východní část ostrova. Po dosažení východní pláže Purple se 2-5 vydal na sever k dobytí severního cípu „klepeta“ což se mu podařilo v D+5. V D+6 se vylodil na ostrově Ngabad a odtud pokračoval na svůj nejsevernější cíl – Carlsonův ostrov uprostřed „klepet“. Ten dobyl 23.září a tím pro něj byla první část operace skončena. 3-5 dobyl jižní část klepeta v D+6. V tomto místě ukončil první část úkolů a začal se připravovat na další boje na západní straně ostrova.

Sedmý pluk stále tlačil na východ, ale bez větších úspěchů. Na konci dne se přiblížil na dohled k Jihovýchodnímu a Jihozápanímu Mysu. Den po vylodění zahájil 7.pluk útok na oba dva mysy. 3-7 dobyl po těžkých bojích a jednom zdržení způsobeném ženisty, kteří museli vytvořit průchody v minovém poli, ve 13.20 hod Jihovýchodní Mys. 1-7 vyrazil v 08.35hod na Jihozápadní Mys a hned od začátku narážel na tvrdý odpor. Byly povolány tankové posily, ale i s těmi se praporu podařilo dobýt první obrannou linii až okolo 15.00hod. Do příchodu noci měl prapor pod kontrolou půlku mysu. Na těchto pozicích se prapor zakopal a přečkal noc. Do útoku se vrhl až v 10.00hod D+3. I přes doplnění dalšími posilovými prostředky se jim nedařilo postupovat vpřed jak by si představovali. Na vině tomu byly japonské útoky do týlového prostoru, kam japonci pronikaly tunely a ze skrytých pozic. Tvrdé boje probíhaly až do odpoledne, kdy se praporu podařilo dobýt celý mys. Japonci, kteří zůstaly uzavřeni v prostoru spáchali sebevraždu a tím zbavili mariňáky starostí. Jižní část ostrova byla zajištěna. Sedmý pluk si tak mohl aspoň na chvíli oddechnout a začít se připravovat na další úkoly spojené s dobýváním Umurbrogolu.

I přes tyto úspěchy byla situace na Umurbrogolu složitá a generál Rupertus i v této situaci stále odmítal vylodění 81.divize na ostrově. Vypadalo to, jako by se Rupertus zbláznil a stále myslel na své vavříny vítězství. Jenže problémy na ostrově se donesly až ke generálu Geigerovi, který se rozhodl pro návštěvu 1.pluku. To co na místě uviděl ho zděsilo. V D+5 byl 1.pluk plukem, už jenom kvůli svému jménu. Plukovník Puller byl vyčerpaný tím jak se snažil splnit nesplnitelné s ubývajícími počty jeho pluku. To generálu Geigerovi stačilo. Odešel k Rupertusovi a nařídil mu okamžité nasazení 81.divize na ostrově. Podle výpovědí jiných se Rupertus bránil přijmout tvrzení, že jeho divize je zdecimovaná. Jeho zatrpklost vůči armádním jednotkám v tom sehrála taky svojí roli.

1.pluk byl stažen den po návštěvě generála Geigera(23.9.) z celé operace a byl vystřídán 7.plukem. Zabralo to hodně času ho znovu postavit na nohy. V době svého stažení měl pluk ztráty 1.672 - 1.749 vojáků, což znamená o 6 méně než utrpěla celá 1.divize na Guadalcanalu.

23.září tedy již po plánovaných pěti dnech bojů splnily 5. a 7.pluk svoje úkoly. 7.pluk vystřídal na pozicích 1.pluk. Letiště bylo zajištěné a jižní část ostrova byla v amerických rukách. V následujících dnech začaly na letišti přistávat první letadla a začaly poskytovat palebnou podporu již tak prořídlým jednotkám. Vyvýšenina Umurbrogol byla plná příkrých údolí, soutěsek a skalisek za kterými číhala všudepřítomná smrt. Každý centimetr tohoto přírodního útvaru byl vykoupen krví „kožených krků“. Tento den se na západních plážích ostrova vylodil 321.RCT, severně od vyvýšeniny Umurbrogol. Jeho úkolem bylo obejít vyvýšeninu ze severu, a umožnit průchod 5.pluku, který, měl obsadit severní část ostrova Peleliu. Úkol byl o to těžší, že Japonci stále měli pod kontrolou vyvýšeninu a američani nemohli využít těžkou techniku. Jediný prostor, který to umožňoval byla Západní cesta, ale ta byla pod neustálou palbou Japonců.

„Rezignoval jsem na lidskou rasu. Střílel jsem na všechno co se přede mnou pohnulo přítele či nepřítele. Neměl jsem přítele. Jenom jsem chtěl zabíjet.“
nejmenovaný mariňák.

321.RCT si pomalu ale jistě razil cestu celý den a noc, aby v D+10 mohl 5.pluk skrz něj přejít do útoku na část ostrova severně od Umurbrogolu. Pluk se soustředil v prostoru zničené obce Garekoru. 1-5 se rozmístil v okolí rozbité rádiové vysílací stanice a 3-5 se rozmístil na pravém křídle. V těchto pozicích přečkaly noc a následující den vyrazily do boje. 1-5 a 3-5 si razili cestu po východní straně a 2-5 postupoval po západním pobřeží. V D+12, tedy 27.září, 3-5 dobyl Pahorek 80 a pak se zastavil na severním pobřeží, aby přeskupil síly, doplnil zásoby a připravil se na poslední boj v této operaci. Tím bylo dobytí ostrova Ngesebus. Tento boj začal v D+13 a po tvrdých bojích 3.prapor dobyl ostrov 29.září a tím odřízl Peleliu od jakékoliv pomoci zvenčí. Při těchto bojích jim pomáhala děla z USS Mississippi, křižníků USS Columbus a USS Denver a také měly k dispozici podporu mariňáckých Corsairů z VMF-114. Na Ngesebusu nebyl obranný systém až tak dokonalý a jeho rovinatý povrch byl velice vhodný pro použití tanků a tak se mariňáci mohli opřít o jejich vydatnou palebnou podporu. V D+15 byl ostrov předán 1.praporu z 321.RCT a 3-5 se stal divizní zálohou.
ObrázekObrázek

Na ostrově Peleliu 1-5 postupoval stále na sever a v D+12 stál před Radar Hill. Prapor musel počkat až se 2.prapor přeskupí po dobytí severní části ostrova v prostoru zvaném Akarakoro, a zaútočí do týlu tohoto pahorku. Je třeba zmínit, že prostor Akarakoro byl dobyt v 27.září, ale úplná eliminace jeho posádky trvala dalších několik týdnů. A to i po zavalení vstupů do jeskyní, neboť přeživší japonci si prohrabrali cestu ven a k překvapení američanů na ně dokázali zaútočit! Radar Hill padl po těžkých bojích 28.září a tím skončily větší bojové akce 5.pluku.

Mezitím 3-7 zajistil cestu jižně od Umurbrogolu a jeho dalším úkolem bylo dobýt tuto vyvýšeninu. 2-7 a 1-7 měly společně tlačit z jihu a 321.RCT ze severu. Takto vytvořená kapsa byla jediným místem, které zůstalo v japonských rukách. Jednalo se kopcovitý terén o rozloze 1000 na 500 yardů rozprostírající se od Pěti sester na jihu po Baldy Hill na severu. 7.pluk stále tlačil z jižního a západního směru zatímco 2. a 3. prapor z 321.RCT tlačil ze severu kde čelil problému jak dobýt pahorek „B“, který velmi dobře chráněn japonskými vojáky. 2.prapor z 321.RCT vyrazil nad ránem v D+10 a pahorek padl až v D+11 za použití speciálně vytvořené jednotky „Neal Force“, která se byla vytvořena ze sedmi tanků Sherman, šesti LVT, jedním plamenometným LVT a 45 pěšáky.

A co se dělo dál?

V D+6 dokončily mořské včely pontonový přístav na pláži Orange 3 a tím se usnadnilo vykládání materiálu i z větších lodí neboť přístav byl veden až za korálový útes, který bránil připlutí větších LST (Landing Ships, Tank). Na druhé straně ostrova došlo k docela nepříjemné události pro Američany, když se jim přímo pod nosem vylodily japonské posily. Jednalo se o celý druhý prapor, 15.pěšího pluku, který se na potřetí dokázal přepravit na člunech z ostrova Babelthuap. V D+9 přistála na zprovozněném letišti Marine Air Group 11 a začala s plněním úkolů letecké podpory.

Likvidace kapsy

V D+14 byla situace u 321.RCT dost vážná a bylo třeba jejím jednotkám ulevit, aby se mohly zkonsolidovat a znovu vrhnout do útoku. K tomu byl vydán rozkaz 7.pluku k vytvoření dvou jednotek z podpůrných jednotek pluku. Tyto pak byly nasazeny na pravém křídle 2-7. V tento den se generál Rupertus rozhodl stáhnout 1.tankový prapor, neboť pro něj generál neviděl žádnou větší možnost k nasazení, na rozdíl od svého zástupce brigádního generála Smithe. A k tomu všemu se odpoledne přihnal tajfun, který po tři dny bičoval ostrov. Měl jednu výhodu a to tu, že ochladil teplotu na ostrově. Potom už přinesl jenom samé problémy jako nemožnost dovážení zásob po moři a přeměnil všude přítomný prach v jedno velké bahno, v kterém byl jakýkoliv pohyb nemožný. Zásobování v těchto dnech bylo prováděno letadly C-46 a C-47.
Obrázek

V D+15 zreorganizovaný 321.RCT obnovil útočnou činnost na jižním směru. Podařilo se mu dobýt část „Boydova Hřebenu“ a dostal se do blízkosti Pahorku „100“. 3-5 byl vyjmut z divizní zálohy v D+18 a byl nasazen k posílení 7.pluku, který tak mohl provést útok se čtyřmi prapory. 1-7 měl postupovat podél Východní cesty k bezejmenému hřebenu. 3-7 měl v tomto útoku postupovat na levém křídle směrem na Baldyho Pahorek. 2-7 byl uprostřed sestavy a jeho úkol byl postupovat na Pahorek 300. 3-5 dostal za úkol provést diverzní útok na směru k Pěti Sestrám. Jakmile útok začal dostali se američané do těžkých bojů a utrpěli vysoké ztráty. Prapory sedmého pluku byly úspěšnější a splnily jejich úkoly a hlavně se na těchto pozicích udržely. Což už se nedalo říct o 3-5, který dobyl 4 z pěti pahorků, ale kvůli japonskému odporu byl nucen se stáhnout. V tento ztratil USMC velitele velitelského praporu 1.divize USMC – plukovníka Josepha F Hankinse. Ten se snažil uvolnit zácpu při postupu po Západní cestě a v prostoru „Zatáčky u Mrtvého muže“ byl zastřelen odstřelovačem.

Po dvou týdnech bojů strávených na Umurbrogolu byl 7.pluk na velmi nízkých počtech. D+19 vyrazily roty I-3-7 a F-2-7 do posledního útoku s úkolem vyčistit prostor mezi Pahorkem 100 a Boydovým hřebenem. Rota L pod velením kapitána Jamese V Shanleyho měla za úkol obsadit tři pahorky ležící východně od Baldyho hřebenu. Tento úkol splnila rota beze ztrát a postupovala dál na hřeben „120“. Jakmile se první četa dostala k severnímu cípu hřebene spustila se na ní palba z kulometů umístěných na Baldyho a Boydovo hřebenu. Četa se zahájila ústup zpět na dobyté pozice, ale dostala se do léčky. Palba teď přicházela z „dobyté“ pozice a z úpatí hřebene „120“. V 18.20 kdy se četa dostala zpět měla jenom 5 nezraněných vojáků z osmačtyřiceti.

To byl poslední hřebík do rakve 7.pluku, který ztratil 46% svých vojáků (1,480 z 3,217). Pluk byl stažen a jeho místo zaujal 5.pluk. 1-5 převzal prostor a úkol od 2-7 a 2-5 převzal bojový úkol od 3-7. 3-5 byl stažen do odpočinkového prostoru, kde se měl připravit na nadcházející operace. Na zničení kapsy byly povolány buldozery s plamenometnými LVT a dělostřelectvo které se rozmístilo podél Západní cesty. S touto pomocí se mariňákům pomalu dařilo zmenšit kapsu. V D+27 byla nějakých 800m na 500m. Generál Rupertus stále nechtěl nechat stáhnout svoje dva pluky a věřil ve vítězství svých zbraní. Tou dobou došlo k nasazení 323.RCT z ostrova Ulithi a do funkce nastoupil admirál Fort, který ihned zaslal komuniké, kde stálo, že útočné operace na ostrově Peleliu byly splněny a že zbytek 1.Marine Division může být stažen na ostrov Pavuvu. Teď už měla přijít jenom vyklízecí část pro armádní 81.divizi.

V D+31/32 – 16.října byl vystřídán 5.pluk 321.RCT a 7.pluk byl vystřídán 323. RCT. Tím byla završeno oficiální stažení 1.USMC. Oba plukovní týmy byly i v nastávajících bojích podporovány jednotkami USMC. Tyto boje trvaly dalších 6 týdnů. V tuto dobu zbývalo Japoncům nějakých 650 bojovníků z nichž značná část byla nemocná. Jejich obrana se soustředila kolem Baldy, Pahorku 140, Pěti bratrů, Pěti sester a Čínské zdi. Divize zasypávala každou pozici přívalem granátů, aby si co nejvíc usnadnila jejich dobývání. 321.RCT pokračoval v útoku a dobyl prostor Pět bratrů a 23.listopadu vstoupil do prostoru „Koňské podkovy“. 323.RCT vedený plukovníkem Arthure Watsonem dobyl Pahorek 140 a prostor Pěti sester a vyrazil k poslednímu útoku. Jeho cílem byla Čínská zeď. Za ní bylo velitelské stanoviště plukovníka Nakagavy. Ten v D+70, 25.listopadu přesně v 10.30 zaslal poslední zprávu svému nadřízenému generálu Inouemu se stručným vzkazem: "Sakura Sakura, vše je ztraceno“. Poté spálil zástavu 2.pěšího pluku a rozdělil zbylých 56 vojáků do 17 skupin s úkolem napadat američany kdykoliv je potkají. Pak spáchal rituální sebevraždu. Následující noc bylo zabito 25 Japonců při pokusu infiltrovat se do amerických pozic. 26.listopadu byl chycen zajatec, který potvrdil, že plukovník je mrtvý.

Ráno D+73 (27.listopadu), se poblíž Nakagawovo velitelského stanoviště potkaly jednotky obou RCT a plukovník Watson zahlásil generálu Muellerovi ukončení bojových operací. Samozřejmě, že „vyčišťovací“ operace ještě nějakou dobu pokračovala.


A na závěr


Na konci této operace bylo 9.800 mrtvých či zraněných amerických vojáků. Z toho 1.121 Mariňáků / 278 vojáků KIA; 73 Mariňáků / 373 vojáků MIA - pohřešovaných; a 5,142 Mariňáků / 1,008 vojáků zraněných - WIA.
Japonci ztratili přes 13.000 vojáků a Američané jich zajali 300. V roce 1947 se na ostrově Peleliu vzdalo posledních 26 japonských vojáků, kteří na ostrově přežili. Stalo se tak až po přemlouvání japonským admirálem.
Na ostrovech bylo spotřebováno více jak 2.200tun munice.
Ostrovy Peleliu a Angaur byly přeměněny v základny pro skladování PHM.


A co teda bylo špatně?

Za prvé: Zálohy. První divize USMC měla k dispozici jenom 2x 150mužů, kteří bylipřiděleni k 1.Pioneer Battalion jako roty D a E, které pomáhaly při vykládání materiálu až do D+3, a potom byly vráceny jednotlivým plukům. Vzhledem ke ztrátám utrpěným v prvních třech dnech bojů byly neadekvátní. Další zálohy nebyly k dispozici. (Na Iwo Jimě byly zálohy již 2x 1,350 pro každou divizi USMC, ale i tyto se ukázaly jako neadekvátní).

Za druhé: Zdravotní služba praskala ve švech. První divize měla ve svých tabulkách pro každý pěší prapor praporní obvaziště se 44 příslušníky (dva důstojníci – 42 praporčíků a vojáků), každá bigo-četa měla svého zdravoťáka a pěší roty měly svoje hnízda raněných. Pěší pluky měly svoje obvaziště s 24 příslušníky (pět důstojníků -19 praporčíků a vojáků)
a pro divizi zde bylo 102 příslušníky zdravotní roty. I tyto počty byly nedostatečné, kvůli utrpěným ztrátám.

Za třetí: Použití stejných ocelových sudů na vodu i palivo, což způsobilo zbytečné ztráty u divize.

Za čtvrté: Nedostatečné před-invazní bombardování. Ze slíbených 3 dnů byly rázem dva, kvůli rozhodnutí admirála zodpovědného za palebnou přípravu. Tený opustil prostor s částí svých lodí kvůli „nedostatku cílů“. Tyto se pak zjevovaly před mariňáky jako houby po dešti. Na naléhání pozemních velitelů byla palba obnovena i v třetí den, ale s menších množstvím munice. Také se nepodařilo zničit džungli za plážemi.

No a za páté: Špatná zpravodajská činnost a špatné mapy, byly z roku 1923. Nebyla odhalena většina palebných postavení, bunkrů a jeskyní, kterými byl ostrov prošpikován. K tomu se přidal neskutečně tvrdý a ostrý korálový povrch ostrova. Dále zpravodajci hlásili pouze malé pahorky, kde nejvyšší byl 500m.n.m. Bohužel neexistoval jiný způsob jak tyto informace ověřit než bojem.

Jestli měl být ostrov dobyt nebo ne o tom se vedou vášnivé diskuze dodnes, a to jak mezi příslušníky USMC, tak veterány a historiky. Je třeba připomenout následující:
• křídlo bojové sestavy Generála Douglase MacArthura bylo zajitěno pro jeho postup na Filipíny, a nebezpečí leteckých úderů a přisunutí posil z Palauských ostrovů bylo zažehnáno,
• několik tisíc vycvičených japonských vojáků bylo eliminováno, a ti co byli rozmístěni v Západních Karolínách byli úspěšně napadáni jak letecky, tak námořně ze základen na Peleliu a Angauru.
• Tato operace také v plné síle odkryla novou japonskou taktiku, s kterou se museli až do konce války setkávat američtí vojáci v Pacifiku,(jako na Iwo Jimě a Okinawě) a s kterou museli počítat i plánovači při invazi na Japonské ostrovy.(Operace Downfall).

Tato bitva ač si v ničem nezadala s ostatními boji v Tichomoří byla odsunuta do ústraní vyloděním na Filipínách a boji na Evropském kontinentu.
Obrázek
"Will screw them hard, fast, and in an elegant manner."
Major General Haim Bar-Lev 1967
Uživatelský avatar
Peters
štábní rotmistr
štábní rotmistr
Příspěvky: 243
Registrován: 21/2/2009, 14:00
Bydliště: Praha

Příspěvek od Peters »

Precizní,výřečný,obsáhlý článek.
Skvělé čtení.
Obrázek
Uživatelský avatar
TonyHazard
Důstojník v záloze
Důstojník v záloze
Příspěvky: 2674
Registrován: 17/9/2007, 23:30

Bitva na ostrově Peleliu 1944

Příspěvek od TonyHazard »

Použiji michanovu citaci : Dobře děláš chlape. 8-) Jen tak dál, doplň Nelsonovu mozajku chybějícími střípky.
Při čtení mi přišel na mysl nedávno shlédnutý film "Kód Navajo", takže, dobrý článek a dobrý film.
ObrázekObrázekObrázekObrázek
Nebojuj s nikým, kdo neví nic o vztahu rytíře a meče!
Na fóru Palba.cz jsem skončil, dotazy a SZ prosím neposílat.
Uživatelský avatar
Thór
7. Major
7. Major
Příspěvky: 889
Registrován: 7/8/2008, 02:35
Bydliště: Chrudim

Příspěvek od Thór »

Mantra-skvělé až vynikající. Nedá se tomu vytknout naprosto nic. Prostě precizně odvedená práce. K tvému postu se jistě jěště mnohokrát vrátím :up: :wink:
ObrázekObrázek
" Thór "

Kaphar hunnu bhanda marnu ramro
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Mantra - je to lepší než to co mám v knize Ofenziva v Pacifiku od pana Hubáčka. Osobně mě zaujalo, že oba dobyté ostrovy se staly základnami materiálu PHM. Mňau, to je něco.

A potřebnost jeho dobití. Tři body co jsi uvedl jsou pevné a dané. Hnidopich by klidně řekl:
- že 21 tisíc vojáků bez jakékoliv možnosti dopravy by na boj na Filípínách neměli naprosto žádný vliv
- několik tisíc vycvičených vojáků by zůstalo díky tomu, že neměli jak z těchto ostrovů odejít mimo hru tak jako tak a naopak tisíce padlých a z boje jinak vyřazených Američanů by mohlo být nasazeno jinde
- odkrytí taktiky bylo důležité ale je potřeba vidět, že opravdu důsledně se jí Japonci drželi napřed na Saipanu a potom Iwojimě.

Vojáci plukovníka Kunio Nakagawy ukázali, že japonský voják je tvrdý protivník. Mariňáci a pěchota ukázali, že jsou stejně dobří. Je pravda, že tato velmi zajímavá událost války v Tichomoří byla zastíněna jinou větší operací, ale v té době a v dnešní též už se s tím nedá nic dělat.

Napsal jsi skvělou práci a nenech se znechutit poznámkami hnidopicha.
Naposledy upravil(a) Pátrač dne 9/4/2010, 15:12, celkem upraveno 1 x.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Mantra
7. Major
7. Major
Příspěvky: 1018
Registrován: 19/2/2008, 08:57
Bydliště: Platan

Příspěvek od Mantra »

Děkuji.

Pátrači, přesně jak píšeš ty důvody proč se to nemuselo stát tak právě kvůli nim se vedou ty diskuse. Jedni souhlasí s těmi třemi body a druzí v tom vidí zbytečnou řež a ztráty amerických vojáků, které vlastně ničemu nepomohly.
Obrázek
"Will screw them hard, fast, and in an elegant manner."
Major General Haim Bar-Lev 1967
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Na druhou stranu Mantro, kdo to tenkrát toho 15. září mohl vědět? Nikdo. Jsme opět ve výhodě - víme to co plánovači nevěděli a vědět nemohli. Takže oba tábory mají pravdu ale jediný kdo za to skutečně platil životy a zdravím byla námořní pěchota a armádní pěchota.

Stejně ti Japonci byly houževnatí vojáci. A ještě ktomu ve skvělém obranném perimetru. O to víc vyniká bojeschopnost útočníků. Všechna čest .
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Rosomak
7. Major
7. Major
Příspěvky: 2318
Registrován: 7/8/2007, 08:54

Příspěvek od Rosomak »

Mám pocit, že jsem viděl nějaký film, který odpovídá té situaci na hřebenu a i s tím házení kamenů a sem tam granátu.
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

Mantra - dobrá práce a za mou osobu díky.
"Skoky z ostrova na ostrov" byla vždy má láska - druhá láska, nebo třetí - to je jedno.
Máš to vyšperkované.
Vždy jsem si říkal - až po Evropě Východní a Západní budu někde pokračovat - tak budu pokračovat tady.
Proč bych to dělal, proč bych na to myslel. Tady je borec.
Ty jsi ve svém popisu skvělej, tak proč bych vůbec něco - budu to jen číst a je.
Tam v Tichomoří, tam leží příběhů, tam je ostrovů, tam je pro středoevropany a suchozemce neprobádaná část ww2. Příběhů hrdinství a zmaru.
To by stálo za to zmapovat!!!
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Mantra
7. Major
7. Major
Příspěvky: 1018
Registrován: 19/2/2008, 08:57
Bydliště: Platan

Příspěvek od Mantra »

Uvidíme co bude dalšího, musím říct, že to je opravdu zajímavá část války.
Teď mám v merku něco z druhého konce světa, taky ostrov.
Obrázek
"Will screw them hard, fast, and in an elegant manner."
Major General Haim Bar-Lev 1967
Tales
svobodník
svobodník
Příspěvky: 29
Registrován: 1/10/2007, 16:04

Příspěvek od Tales »

Na Palaurských ostrovech byla nasazena tanková divize? Nemá to být 14. pěší divize? Pokud vím, tak tankové divize byla nasazena na Filipínách a jinak byly jen v Číně a Mandžusku
Uživatelský avatar
Thór
7. Major
7. Major
Příspěvky: 889
Registrován: 7/8/2008, 02:35
Bydliště: Chrudim

Příspěvek od Thór »

Tales-kde jsi našel v textu tankovou divizi? Já našel jenom 710. tankový prapor, který podporoval US. 81. pěší divizi....
ObrázekObrázek
" Thór "

Kaphar hunnu bhanda marnu ramro
Tales
svobodník
svobodník
Příspěvky: 29
Registrován: 1/10/2007, 16:04

Příspěvek od Tales »

V odstavci "Japonská příprava" tučný text.
Uživatelský avatar
Thór
7. Major
7. Major
Příspěvky: 889
Registrován: 7/8/2008, 02:35
Bydliště: Chrudim

Příspěvek od Thór »

Tales-no jo, ale tam je napsáno jednotky ze 14. tankové divize, z největší části 2. pěší pluk a další. Což chápu jako že tam byl 2. pěší pluk 14.tankové divize.............i když teď jsem juknul za kůlky......a ve Wiki je skutečně 14. infantry division a 2. regiment. No ať se vyjádří autor, já sám teď nevím a hledat to v literatuře na to už je trochu pozdě :shock:
ObrázekObrázek
" Thór "

Kaphar hunnu bhanda marnu ramro
Uživatelský avatar
Mantra
7. Major
7. Major
Příspěvky: 1018
Registrován: 19/2/2008, 08:57
Bydliště: Platan

Příspěvek od Mantra »

Tales má pravdu tam mi uvízlo tanková. Byla to 14.divize. Ty tanky byly ze 14.divizní tankové jednotky , která byla součastí 14.divize, což sem nějak zamotal do tankové divize.
Pokusím se to odstranit.
Obrázek
"Will screw them hard, fast, and in an elegant manner."
Major General Haim Bar-Lev 1967
Uživatelský avatar
Thór
7. Major
7. Major
Příspěvky: 889
Registrován: 7/8/2008, 02:35
Bydliště: Chrudim

Příspěvek od Thór »

Mantra-nepropadej panice, je to drobný překlep kterých mám tuny. Vlastně opravuju průběžně blbiny, co mi kde ulítli od prvních postů co jsem napsal :wink: Jinak ještě jednou děkuju za ta skripta Marine Recon. V širším časovém horizontu by jsme se mohli domluvit a spíchnout z toho článeček. Myslím že by byl přijat s velkým ohlasem. Pan Michan by zaplesal a ani bratr Pátrač by zřejmě neudržel slzu :lol: :up:
ObrázekObrázek
" Thór "

Kaphar hunnu bhanda marnu ramro
Uživatelský avatar
Mantra
7. Major
7. Major
Příspěvky: 1018
Registrován: 19/2/2008, 08:57
Bydliště: Platan

Příspěvek od Mantra »

Pokusit se můžeme, za to nic nedáme.
Obrázek
"Will screw them hard, fast, and in an elegant manner."
Major General Haim Bar-Lev 1967
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Kolektivní práce? To já mám rád - já na to mám Pozorovatele signalistu. Sám jsem zařídil, že je na světě, vychoval si ho a nakonec jmenoval svým pobočníkem. Je k nezaplacení. A pokud se do něčeho dáte vy dva tak by to mohlo stát zato.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Thór
7. Major
7. Major
Příspěvky: 889
Registrován: 7/8/2008, 02:35
Bydliště: Chrudim

Příspěvek od Thór »

Pátrač-je to špičkový materiál. Přepošlu ti to.
ObrázekObrázek
" Thór "

Kaphar hunnu bhanda marnu ramro
Odpovědět

Zpět na „Námořní válka v Pacifiku“