V tomto období se naopak japonské námořní síly vzchopily k jednomu z posledních pokusů o zvrat pro ně nepříznivé situace ve válce. Struktura japonského námořnictva se změnila a hlavní údernou silou se stalo 1. mobilní loďstvo složené z většiny lodí jež Japoncům zbývaly. Jeho velení bylo svěřeno viceadmirálu Jisaburó Ozawovi. Celá flotila byla rozčleněna na 3. vzdušné loďstvo (3 divize letadlových lodí – 9 plavidel s doprovodem) a 2. bitevní loďstvo (5 bitevních lodí, 10 těžkých křižníků a doprovodná plavidla).
Celá skupina se přesunula k Singapuru na základnu Lingga Roads. Zároveň byli námořní zásobovači nuceni vyřešit v té době již vážný nedostatek pohonných hmot. Proto loďstvo v květnu 1944 opět změnilo kotviště, odplulo k Tawitawi (poblíž Bornea) a natankovalo surovou lehkou ropu z blízkého Tarakanu.
Vrchní velitel Spojeného loďstva admirál Soemu Tojoda (jeho předchůdce admirál Mineiči Koga zahynul v letounu který se dostal do tajfunu) konkretizoval nový plán na zničení amerického svazu rychlých letadlových lodí a pojmenoval ho A-Gó. Důležitá role v tomto plánu byla přisouzena 1. vzdušnému loďstvu (námořnímu letectvu z pozemních základen) viceadmirála Kakudži Kakuty. Ten se okamžitě se svým štábem přemístil na Tinian a do oblasti začal stahovat své jednotky. Původní záměry předpokládaly až 2000 letounů na zakladnách Saipan, Tinian, Guam, Rota, Palau,Jap a Iwodžima. Po amerických náletech na Mariany 11. a 12. 6. dospěl Tojoda k závěru, že jde o přípravu k vylodění v oblasti a mařídil Ozawovi zahájit operaci A-Gó a zničit Američany. 13.6.1944 tedy celé 1. mobilní loďstvo zvedlo kotvy, opustilo Tawitawi a nabralo kurz k Filipínskénu moři.
Také Američané provedli výrazné změny ve struktuře velení svých námořních sil. Vznikly dvě velitelské skupiny, jedna pod velením admirála Raymonda Spruance a druhá s admirálem Williamem Halseyem v čele. Halseye odvolal Nimitz z postu vrchního velitele jižního Pacifiku který byl již v hlubokém americkém týlu a pověřil jej střídavým velením svazu letadlových lodí. Tak byl vlastně vždy jeden velitel se svým štábem na moři v akci, zatímco druhá skupina připravovala další operaci. Potom se jen změnilo velení svazu, z 3. loďstva se stalo 5. loďstvo nebo naopak, plavidla nabrala nové zásoby a vyplula do nového boje.
Celá operace na obsazení Marianského souostroví byla zahájena mohutnými leteckými údery prováděnými od 11.6. Tehdy napadlo celkem 216 amerických letounů letiště na Saipanu a Tinianu. Potom se od svazu oddělila skupina kontraadmirála Josepha Clarka TG 58.1 a zaútočila na Guam. Nálety trvaly další tři dny. Následně dvě skupiny odpluly doplnit zásoby a zbylé dvě napadly základny na Vulkánových (hlavně Okinava) a Boninských (skupina kolem Čičidžimy) ostrovech.
Ozawa proplul 15.6. úžinou San Bernardino a vplul do Filipínského moře. Přitom byl zpozorován ponorkou Flying Fish, ta jej však brzy ztratila. 16.6. odpoledne se spojil se zbývajícími bitevními loďmi a další den po natankování zamířil k východu. O pozici Američanů byl poměrně přesně informován. Jeho plán byl jednoduchý. Věděl, že Američané mají nad jeho svazem přibližně dvojnásobnou převahu jak v lodích tak v letadlech a proto měly první úder provést letouny z Marian kde mělo být minimálně 500 japonských letadel. Na druhou stranu jeho palubní letouny měly větší dolet a tak rozhodl, že Američany napadne z pozice za hranicí doletu jejich strojů. Jeho letouny potom mohly přistát na Guamu, doplnit pumy a torpéda a při zpátečním letu opět americký svaz napadnout.
První trhlinu plán utrpěl ještě před bitvou. Na letištích Marianských ostrovů zbývalo jen něco přes 100 letounů které byly vystaveny soustředěným úderům a nedokázaly bránit ani vlastní základny. To však Ozawa nevěděl a s těmito stroji nadále počítal. Navíc ho viceadmirál Kakuta neustále ujišťoval, že piloti 1. vzdušného loďstva působí Američanům těžké ztráty. Přeskupil svou formaci a vytvořil pět skupin letadlových lodí. Tři z nich, vždy jedna lehká letadlová loď se silným doprovodem bitevních lodí a křižníků, vyslal hodně dopředu aby na sebe nalákaly případné americké letouny. Jejich doprovodná plavidla měla s posílenou protiletadlovou výzbrojí každý útok odrazit. 100 mil za těmito skupinami pluly Ozawovy hlavní síly, 6 letadlových lodí, ovšem s minimálním doprovodem.
Rozmístění sil však nebylo nejšťastnější, obě části byly poměrně daleko od sebe a vzájemná podpora tedy nebyla možná.
Americký plán byl ještě mnohem jednodušší. Velitel operačního svazu letadlových lodí TF 58 (součást 5. loďstva) viceadmirál Marc Mitscher se rozhodl obeplout ze severu Mariany, zaujmout postavení západně od souostroví, čekat na Japonce a zareagovat až podle situace. Několik ponorek zjistilo pozice japonských lodí ale každá viděla vždy jen část. Mitscher tak nevěděl jestli se některá japonská skupina nepokusí využít zmatku za náletu k proniknutí k místu výsadku. Rozdělil své lodě také na pět skupin v kruhové protiletadlové formaci. TG 58.1, 58.2 a 58.3 byly rozmístěny od severu k jihu vždy 12 mil od sebe. 15 mil západně před prostřední skupinou byla umístěna formace sedmi bitevních lodí čtyř těžkých křižníků a čtrnácti torpédoborců (viceadmirál Willis Lee). Všechny Ozawovy letouny musely útočit přes ni a měly být rozprášeny jejich protiletadlovou palbou. Asi 12 mil na sever od bitevní skupiny byla umístěna TG 58.4 jejíž letouny měly jediný úkol, hlídat vzdušný prostor nad bitevními loděmi.
Mitscher se chtěl vyhnout situaci kdy jej budou napadat japonské letouny a jejich nosiče budou mimo jeho dosah a proto 18.6. v 23.25 navrhl svému nadřízenému admirálu Spruanceovi vyplout Japoncům naproti a příští den ráno je napadnout. Místo vylodění měly ochránit staré bitevní lodě palebné podpory kontraadmirála Oldendorfa. Spruance tento návrh těsně po půlnoci odmítl a tak Mitscherovi nezbylo než čekat na japonský útok.
Související články:
Bitva ve Filipínském moři - 2. část
Viceadmirál Jisaburó Ozawa
Admirál Raymond Spruance
Letadla AG-10 na palubě CV-6 Enterprise
