Stránka 1 z 1

DAK 1941 - 42 El Alamein I. 1,2,3 a 4.

PříspěvekNapsal: 7/1/2006, 20:17
od michan
DAK 1941 – 42 El – Alamein I. č.1,2,3,4.

Část 1.
Ještě než budeme pokračovat v dalších taženích, připomeňme si obranu Tobrúku. Obrana Tobrúku trvala 8 měsíců ( 10.duben 1941 – 10. prosinec 1941 ) a stala se jednou z nejslavnějších epopejí II. světové války. Australská armáda si zde získala před celým světem největší uznání. Nehostinnost a svízele nejlépe vyjádřil poručík Hugh Peterson od 2/13. australského praporu, jediné jednotky, jež bojovala v pevnosti po celých 242 dnů obležení, ostatní byly střídány. Při odchodu z pevnosti, jejíž obrana proslavila australské pěšáky po celém světě prohlásil: „Opustíme toto bohem zapomenuté místo bez jediného ohlédnutí. Dali jsme mu mnoho jmen, tomuto místu, které nazývají Tobrúk“. Uvědomme si, že do té doby (prosinec 1941), německé armádě nevzdorovalo žádné místo 8 měsíců. Od 21. října 1941 se obrany Tobrúku ve svazku polské brigády generála Kopaśkého zúčastnil 11. československý prapor vedený podplukovníkem Klapálkem. 11. československý prapor bránil úsek v západní části perimetru u silnice na Dernu. Účastnil se obranných i útočných bojů do 10. prosince 1941. V Tobrúku zůstal až do 7. dubna 1942, kdy byl přesunut k Alexandrii. O československých vojácích britové a spojenci tvrdili, dej mu kliku od dveří auta a druhý den si dojdi pro auto ( Byli tam montéři ze Škody Plzeň).

Ve 4. části Tobrúk jsme popsali situaci Afikokakorpsu a spojenců k 6. prosinci 1941.
Spojenci dostali posily a k 8. prosinci 1941 mohli zahájit ofenzívu jejíž cíl byl vypudit DAK z celé Kyrenajky. Rommel věděl, že DAK a italové nejsou schopni Kyrenajku ubránit a tak bez ohledu na odpor italského vrchního velení a samotného Duceho uvědomil maršála Alberta Kesselringa (vrchní velitel německých ozbrojených sil ve středomoří) a Ettore Bastica, že jestliže chtějí, mohou Italové Kyrenajku bránit, ovšem bez účasti Afrikakorpsu. Když byli Italové postaveni před tuto alternativu nezbylo jim nic jiného než ustupovat na západ.
Zadní voj tvořil 15. motorizovaný prapor. Stav praporu k 15. prosinci 1941, 5 důstojníků, 14 poddůstojníků a 58 vojáků, měli k dispozici 3 protitanková děla namontovaná na nákladních automobilech, 10 nákladních aut, 5 terénních „Kübelwagenů“ a 6 motocyklů. Tato minijednotka tvořila po celou řadu dní zadní voj, který držel v uctivé vzdálenosti jednotky 8. spojenecké armády. Díky minovým polím (čertovým zahrádkám) a manévrovým bojem se jí to velmi dařilo.
25. prosince 1941 dorazil Afrikakorps k Adžedábiji, tam vybudoval Rommel obranné pozice a přivítal 8. spojeneckou armádu. Mezitím se trochu zlepšilo zásobování, avšak očekávaný konvoj tanků, obrněných vozidel dorazil až za měsíc. Rommel však budoval ještě další obranné opevnění u Marsá el Brega. 8. armáda udeřila 1. a 7. obrněnou brigádou čelně a 22. obrněnou brigádou z boku na Adžedábiji. 27. prosince zde došlo k tankové bitvě, útok britských tanků narazil na zakopané 88 mm kanony 135. pluku protiletadlového dělostřelectva pod velením majora Hechta. Za několik hodin zůstalo před pozicemi pluku 136 britských tanků. Zbývající unikly do pouště pronásledováni 4 Pz Kpftw IV. 29. prosince ráno bitva skončila, německé pozice vydržely. Přestávku v boji využil Rommel k ústupu k opevněnému Marsá el – Brega.
V týlu v Kyrenajce zůstalo několik obklíčených opěrných bodů. 2. ledna 1942 padla Bardíja . obrana Sollúmu trvala 56 dní, 12. ledna 1942 se Solúm vzdal. Jednotky Wilhema Bacha v průsmyku Halfája se vzdaly 17. ledna po vyčerpání zásob potravin a munice.

5. ledna 1942 přivezl konvoj pro DAK 54. tanků a 23 obrněných aut a značné množství protitankových děl. Rommel samozřejmě věděl, že po poušti rozptýlená 8. spojenecká armáda má velké problémy se zásobováním i když plánuje útočnou operaci „Acrobat“, která ho měla vyhnat z Kyrenajky až do Tripolska. Předstíral ústup do Tripolska a naplánoval operaci, která spojence předešla. 21. ledna 1942 ráno dělostřelecká příprava a letecké bombardování spojeneckých pozic oznámilo zvrat ve válce v Africe a nástup Afrikakorpsu k útoku na Egypt. Čelní útok Kampfgruppe „Marcks“ (155. motorizovaný pěší pluk a část tankové divize „Ariete“) prorazil frontu a pokračoval na Adžedábiji společně s XX. Italským sborem vedeným generálem Zínghalesem (nazývaný italským Guderianem), ještě ten den jej dobyl a pokračoval na Antelát. Odpoledne DAK obešel pozice nepřítele. Kolem britské 1. obrněné divize rozmístěné mezi Adžedábijí a Džof el – Mater se svíral kruh obklíčení. V následujících dnech postupně padaly opěrné body 8. armády. Nejprve Antelát, potom Msús, zde bylo ukořistěno 600 nákladních automobilů, 127 kanonů a 260 tanků, obrněných aut a transportérů. Bojová skupina „Marcks“ osobně doprovázená Rommelem dobyla 27. ledna Benghází i s letištěm a postupovala na Dernu. Rommelova vojska se 3. února 1942 zastavila na předpolí Ghazaly. Na jižním křídle obsadila vojska DAK oázu Džala, čímž bylo zajištěno pravé křídlo Afrikakorpsu. Na linii u Ghazaly se fronta ustálila až do května 1942.

Operační rozkaz k ofenzívě vypracovaný generálplukovníkem Rommelem, byl vydán 20. května 1942 a stanovil datum útoku vojsk osy na 26. května 1942. Čelní frontální útok provedou pěší divize s podporou dělostřelectva z části 90. lehké divize soustředěné do „Arko 104“. Budou krýt přesun, 15.,21. tankové divize DAK a italské „Ariete“, motorizované Trieste a části 90. africké lehké divize posílené třemi průzkumnými oddíly (3., 33. a 580.) do výchozích pozic na jihu. Před západem slunce se nehne nikdo nikam než směrem přímým k nepříteli u Ghazaly. Zpočátku vše probíhalo dobře, 361. pěší pluk se vklínil dokonce do hloubky postavení spojeneckých vojsk, avšak protiútoky byl zastaven. Ve 22,00 hod. se kolona 10 000 vozidel pohnula na jih, v prachu a noci docházelo k různým omylům a haváriím. Po dosažení Bir Hakejmu v ranních hodinách zahájily italské jednotky útok na pevnost, zatímco DAK se obrátil na sever. Na levém křídle postupovala 21. tanková divize, na pravém 15. tanková divize. Celkem disponovala vojska osy 564 tanky z čehož 372 bylo u DAK. 8. armáda měla toho dne 631 bojeschopných tanků a 250 záložních vozidel na cestě z Egypta.
8.tp z 15 td. měl prvně od příjezdu do Egypta plný tabulkový stav tanků a útočil na frontě o šířce tří kilometrů, zatímco hloubka každého oddílu byla 1,5 km. Zajistilo to koncentraci palby, ale také usnadnilo palbu nepřátelského dělostřelectva a tanků.
4. britská obrněná brigáda byla vyzbrojena novými tanky typu M3 „Generál Grant“, vyzbrojenými kanony ráže 75 mm umístěnými v kasematě v korbě, dodatečnou výzbroj „Grantu“ tvořil kanon ráže 37 mm ve věži.
Dál část 2.
ObrázekObrázek

PříspěvekNapsal: 7/1/2006, 20:20
od michan
DAK 1941 – 42 El – Alamein I. č. 2.

Část 2.
Hauptman Kümmel ( „Lev z Capuzzo“ ) zde nařídil I. oddílu 8. tp, 15. td bojovat proti spojeneckým tankům palbou jednotlivých čet. Tankové čety se střídavě zastavovaly a zahajovaly palbu, zatímco zbytek tanků útočil pod „deštníkem palby“ dál. Byla to lepší taktika než střelba během jízdy ze všech tanků. Avšak „Granty“ dělaly společně s dělostřeleckou palbou paseku i do německých řad. II. oddíl 8. tp obešel britské pozice a zaútočil na „Granty“ z boku a to umožnilo I. oddílu čelní útok a Pz Kpfw IV ničily „Granty“ i čelně. Bylo zničeno 16 „Grantů“ 4. obrněné brigády.
90. lehká divize a XX. Italský sbor útočily na el – Adém, směr od jihu od Bir Hakejnu severovýchodně k moři, aby odřízly vojska za Tobrúkem. Jedinou zálohou DAK byly kanony ráže 88 mm 135. pluku protiletadlového dělostřelectva. Když začal útok 4. obrněné divize velitel DAK generálporučík Nehring a velitel 135. pluku vyslal tuto zálohu před tanky, kde bez jakéhokoliv krytí vytvořili 88 mm kanony frontu 3 km dlouhou palebnou linii. Palbu zahájili ihned po odpojení od tahačů. Nebyl čas ani je umístit na podstavce. 88 mm kanony střílely na kolech. Německé kanony zničily 24 tanků. Flak zachránil DAK. 4. obrněná brigáda byla zničena. 21. td dosáhla Acromy, tankisté již viděli na moře. Tehdy přišla krize, německé jednotky byly ze tří stran obklíčeny spojenci a jediná zásobovací cesta vedla z jihu, ale byla paralyzována z Bir Hakejmu, kde se hrdinně bránily jednotky 1. svobodné francouzské brigády a praporu židovských dobrovolníků generála Pierra Koeniga. 28. a 29. května 1942 nedošlo v německých postaveních ke změně.
28. května Rommel nařídil, aby italská vojska u Ghazaly zaútočila a vytvořila koridor k DAK. Průzkum prováděl generál Crüwell ve „Storchu“ podél linie fronty, aby stanovil směr útoku německo – italských vojsk. Náhoda války zde sehrála roli. Až se „Storch“ dostane nad německé linie měl důstojník 90. lehké divize vystřelit světlici, ten byl v momentu přeletu letadla odvolán „k telefonu“ takže světlici nevystřelil a „Storch“ linii fronty přeletěl. Letoun vletěl hluboko do britských linií, kulometem bylo sestřeleno letadlo tak, že pilot byl zabit. „Storch“ však předpisově nouzově přistál ( poškozen byl jen podvozek). Generál tankových vojsk Ludwig Crüwel se stal zajatcem. Velení nad jednotkami se ujal sám polní maršál Kesselring, který právě přijel prohlídnout ofenzívu Rommela. Ráno 30. května se jednotky 15. tankové divize vydaly na západ probít se minovými poli. Musely projet opevněné pásmo u Gót el – Walib, to bylo obsazeno 150. pěší brigádou podporovanou 80 tanky „Matilda“ MK II jako opěrnými body. Tankový útok 5. tankového pluku 21. td se po ztrátě 12 tanků zastavil, ani útok pěchoty nepřinesl úspěch. Rozhodující útok začal 2. června 1942. K 5.tp 21 td dorazily tanky 8. tp a teprve pomocí SHD Marder III a kanony ráže 20 mm a po útoku „Stuk“ StG 3 byla fronta prolomena. 1. června 1942 zbývalo z 300 německých tanků 134 kusů.
V noci z 2. na 3. června přesunul Rommel 90. lehkou divizi posílenou tanky DAK a 33. průzkumným oddílem a divizi Trieste k Bir Hakejmu, osobně chtěl tuto pevnost vyvrátit z kořenů, aby měl volný bok svého útoku.
Teprve 10. června 1942 ( od 26. května 1942 ) po každodenních bojích s posádkou Bir Hakejm pronikly německé jednotky do obrany pevnosti a zajaly několik vojáků. Z jejich výpovědi se dozvěděli o plánovaném pokusu obránců uniknout z obklíčení. Při likvidaci úniku bylo poprvé nasazeno 6 vynikajících kulometů „MG 42“ firmy Rheinmetall – Borsig. Jednalo se o zkušební sérii a mělo se vyzkoušet fungování v poušti. Kulomety doslova decimovaly francouzské vojáky. Přesto se z „ pouštní tvrze“ dostala polovina obránců. 11. června 1942 byla pevnost dobyta. Příštím cílem ofenzívy byl Tobrúk.
Severně od Bir Hakejmu byla německo – italská vojska napadána jednotkami 8. armády. 6. června odrazila 21. tanková divize útok 2. a 4. obrněné brigády. Dvě spojenecké divize zaútočily na italskou tankovou divizi „Ariete“. Po odražení útoku zahájila 21. td výpad východním směrem a pronikla pásmem opevnění.
Záměr velitele 8. armády generála Neila Ritchieho zničit DAK na opevněné linii rozbitím jeho divizí jednotlivě, aniž by došlo k boji s celým DAK, zcela selhal.
Dále č.3.

PříspěvekNapsal: 7/1/2006, 20:22
od michan
DAK 1941 – 42 El – Alamein I. č. 3.

Část 3.

Večer 11. června 1942 stál DAK 8 kilometrů jižně od el Ádemu. Do 14. června probíhala série bitev a šarvátek mezi el – Ádemem a Tright Capuzzo, ve kterých 8. armáda utrpěla porážku. Podle kódovaného signálu „Freeborn“ ze dne 14. června 1942, se měly neporušené jednotky 50. britská a 1. jihoafrická divize stáhnout po Via Balbia k Tobrúku. Dorazila jen 1. jihoafrická divize, 50. britská pěší divize byla nucena se probíjet X. italským sborem a stáhla se na jih. Do Tobrúku se dostaly jen některé části. 15. června 15. td dosáhla moře. 21. td dobyla Acromu. 16. června padly pevnosti el – Dúda a Belmahed. Dalším cílem Afrikakorpsu a divize „Ariete“ se stal Gambút, ten byl dobyt 17. června 1942 ráno, na letišti se Němci zmocnili 15 spojeneckých letadel.
19. června 1942 odpoledne nařídil Rommel jednotkám DAK provést obrat na západ ve směru na Tobrúk. 90. lehká divize měla zajišťovat akce DAK od východu, zmocnit se prostoru Bardíje a maskovat přesun DAK k Tobrúku dalšími útoky. 20. června 1942 ráno začal útok na Tobrúk. Nejprve provedl italský XXI. Sbor klamný útok proti jihozápadnímu úseku obrany. Po silném leteckém bombardování zahájila DAK vlastní útok na východním úseku. Jádro úderného uskupení tvořily tanky 5. a 8. tankového pluku. Za nimi postupovala motorizovaná pěchota 15. střelecké brigády a 361. pluk. V tankové bitvě u Sídí Mahmúd zničili Němci 50 tanků. Do večera 15. td obsadila pevnosti Gabr Gasem a Palistrimo.
20. června odpoledne 361. pluk dobyl letiště T2 a potom zaútočil na přístav, který byl večer dobyt. V dílnách Němci nalezli 44 poškozených tanků. 21. června 1942 v 9,40 hod. velitel 1. jihoafrické pěší divize generál Pieet Klöpper Tobrúk vzdal. Němci a Italové zajali 43000 spojeneckých vojáků, zmocnili se více než 100 tanků a děl, zničili téměř 1 000 tanků a obrněných vozidel a 400 děl. Generálplukovník Erwin Rommel byl za tento úspěch povýšen do hodnosti generála polního maršála ( Generalfeldmarschall), velitel DAK generálporučík Walhter Nehring do hodnosti generála tankových vojsk (General der Panzertruppen). Ještě před dobytím Tobrúku nařídil Rommel 90. lehké divizi, aby udeřila východním směrem, další sledy útoku měly tvořit jednotky uvolněné po úspěšné zteči Tobrúku. Úspěšné dobytí britských skladů tekutých materiálů v Habátě zajistilo pohonné hmoty pro DAK. 25. června se Afrikakorps přiblížil na 50 km k Marsá Matrúh. Německé divize útočily ve třech kolonách, 90. lehká divize na severu, ve středu 21. td a na jihu 15. td. Italské jednotky se zatím pro nedostatek PHM neúčastnili. Jižně od Marsá Matrúh došlo k velké tankové bitvě, zakončené ústupem spojenců. Pozice kolem Marsá Matrúh byly dobyty ztečí 90. lehké pěší divize. Za cenu velkých ztrát se jednotkám spojenců podařilo probít se z kotle u Marsá Matrúh. Po dobytí Marsá Matrúh nařídil Rommel nově zformované Kampfgruppe Briel, aby pronásledovala ustupujícího nepřítele. Rozkaz byl jednoduchý, „Směr Alexandrie, Briele! Nakonec se sejdeme na kávě v hotelu Sheppard v Káhiře“. Bojová skupina „Briel“ složená ze tří stejných kolon, měla postupovat východně ve směru postupu 90. lehké pěší divize a používat Rommelovu taktiku, když narazí na nepřítele. První váže nepřítele čelně, druhá obchází a útočí z boku a třetí tvoří zálohu a napadá tam kde je potřeba a je nějaké ohrožení. Za 13 hodin urazila skupina „Briel“ 127 km, když dorazila do Sídí Abden – Rahmán. 30. června 1942 dostala tato skupina rozkaz: „Zastavit útok! Obrátit se a spojit se s jednotkami 90. lehké divize“. Dalším cílem Afrika Korpsu bylo dobýt opevněné postavení u El – Alameinu . po dobytí oblasti El – Alamein plánoval Rommel rozdělení sil a souběžný útok na Alexandrii a Káhiru. 21. td bez odporu obsadila opevněné pozice u Dejrel – Abújúd a vysunula se ve směru Dejr eš – Šejnu, bráněného Brity. Dobytí a obrana El – Alameinu byla pro obě strany velice důležitá, neboť to bylo jediné místo, které se dalo bránit na cestě do Káhiry a Alexandrie se svými přírodními překážkami. V případě, že by je Rommel překonal umožnilo by to přenést operace do Iráku a Iránu, které byly nepřátelsky naladěny proti Britům. Německo by si tak otevřelo cestu k ropě. Ztráta těchto oblastí by pro spojence mohla mít velký význam pro průběh celé války. Spojenci věděli, že zde je jejich poslední šance jak zastavit lišku pouště.
Stálé opevnění bylo vybudováno jen v úseku podél pobřeží Středozemního moře, který byl nejpříhodnějším místem pro průlom, zatímco na ostatních úsecích fronty měla být obrana založena na manévru. Byla to změna v myšlení konzervativních pojetí bojů od britské armády. Britská armáda opouštěla nepružnou a zastaralou doktrínu obranné činnosti opírající se o opevněné pozice a místo toho je nahradila dvěma základními faktory, manévrem a palebnou silou.
Další č.4.

PříspěvekNapsal: 7/1/2006, 20:23
od michan
DAK 1941 – 42 El Alamein I. Č 4.

Část 4.

30. června 1942 vydal maršál Rommel rozkaz k útoku. Cíl byl stanoven jasně: Zaútočit s maximální rychlostí na El – Fadžádu a dále ve směru na Káhiru.
1. července 1942 se vojska přesouvala do výchozích postavení. V průběhu přesunu začala písečná bouře, která zbrzdila jak přesun vojsk, tak přísun pohonných hmot i munice.
DAK měl útočit přes jižní svahy Mitejríjá, souběžně měla postupovat i italská divize „ Brescia „, která měla průlom rozšířit. U Dejr eš – Šejm měl Afrikakorps obrátit ostře na sever a obklíčit spojenecká vojska. Pomocný útok prováděla italská motorizovaná divize „ Trento „ a s ní i německá 90. lehká divize.
První útok 21. td na Dejr eš – Šejn spojenci odrazili dělostřelectvem. Také na severu se pokus 90. lehké divize o obchvat zhroutil v dělostřelecké palbě. V poledne za cenu ztráty 18 tanků 21. td Dejr eš – Šejn dobyla. Do zajetí padlo 2 000 indických vojáků 8. divize. 90. lehká divize vykrvácela na betonových opevněních v oblasti El – Alameinu. Tyto boje umožnily 8. armádě přisunout 22. obrněnou brigádu a zkonsolidovat druhou linii obrany. Na severu 1. jihoafrická brigáda zatlačovala 90. lehkou divizi ( měla tehdy 1 300 vojáků ). 15.td a 21. td byla zavlečena do bojů s tanky 1. obrněné divize v oblasti Ruvejsátu. Série útoků střídaly protiútoky obou stran, ale k podstatnější změně situace to nevedlo. 8. července měl již DAK jen 47 bojeschopných tanků, pluky měly již jen několik set lidí a počet děl u obou tankových divizí nepřesahoval 20 ks. Celé dělostřelectvo DAK se skládalo z 11 baterií těžkých děl. Díky útoku 21. td a italské tankové divize „Littorio“ se podařilo 9. července dobýt postavení Novozélanďanů u Karát el – Abd.
10. července obchvátil útok 8. armády italskou pěší divizi „Sabratha“, teprve 382. pěší pluk ze 164. motorizované pěší divize, čerstvě přisunuté do Afriky, nápor zastavil. Útok britských vojsk 11. července nic nedosáhl. 15. července zaútočily spojenecké jednotky na Ruvejsát. Ztracené území získala zpět 15. td s 3. a 33. průzkumným oddílem. Během britského útoku na Dejreš – Šejn 20. července 1942 pronikly „Valentiny“ 23. obrněné brigády hluboko do německé obrany. V cestě skupiny více než 30 tanků stála jen protitanková četa 104. pluku pancéřových granátníků 21. td. V boji se vyznamenal zejména 18 – letý svobodník Günter Halm, který čtyřmi přesnými výstřely svého kořistního sovětského kanonu F – 22 ráže 76,2 mm zničil 4“Valentiny“. V následujících minutách boje zničil Halm ještě dalších pět tanků. Tehdy se již do boje zapojila dvě další děla čety, která zapálila 6 tanků 23. obrněné brigády. Zbytek dovršil útok 5. tp.
Afrikakorps dostal doplňky. Z Kréty byla přisunuta 164. pěší divize (brzy přejmenována na lehkou africkou divizi), letecky byla přepravena elitní Fallschirmjägerbrigade „Ramcke“.
Nové jednotky zaujaly pozice na křídlech, 164. divize u moře, Ramckeho parašutistická brigáda u Kattarské prolákliny. Na britské straně vystřídal neúspěšného velitele 8. armády generála Ritchieho bývalý velitel 7. obrněné divize generál William Strafer Gott. Nikoliv nadlouho, neboť již 7. srpna 1942 zahynul v troskách dopravního letadla sestřeleného německými stíhači od III/JG 53. Novým v pořadí třetím velitelem 8. armády se stal generál Bernard Montgomery. Zároveň vystřídal generál Herold Alexander generála Auchinlecka ve funkci vrchního velitele na středním východě.
Připravoval se rozhodující střet o tom si povíme v DAK 1941 – 42 El – Alamein II. č. 1, 2, a 3.




Použité podklady – Boje v Severní Africe.


Jaroslav Hrbek – Tobruk 1941.
Janusz Ledwoch – Afrikakorps.
Janusz Piekalkiewicz – Tanková válka 1939 – 1945 – Letecká válka 1939 – 1945 – Námořní válka 1939 – 1945.
Janusz Piekalkiewicz – Rommel – Tajná válka v Africe.
Paul Carell – Lišky Pouště.

PříspěvekNapsal: 4/12/2011, 23:33
od kacermiroslav
V knížce "Ocelové korby, ocelová srdce" od Iana W.Walkera - Praha 2007, je uvedeno, že vojska Osy se po vzdání Tobrúku (21.června, velitel Tobrúku generál Klopper) zmocnili na 30.000 zajatců a kromě toho půl milionu galonů pohonných hmot, tří milionu porcí proviantu, 7.000 tun vody, 130.000 dělostřeleckých nábojů a 2.000 motorových vozidel. Díky těmto nečekaným zásobám mohl Rommel pomýšlet na vpád do Egypta.

PříspěvekNapsal: 26/2/2012, 22:55
od kacermiroslav
Dne 21.června 1942 padá do německých rukou opevněný Tobruk. Bylo to zásluhou nejen statečnosti německých a italských vojsk, ale také díky lsti, kterou Spojencům připravil Rommel. Britská průzkunmá letadla totiž objevují v krajině kolem města na 300 německých tanků Pz IV. Tyto stroje byly těžkým soupeřem sovětských T-34 a téměř nad síly tehdejších britských a amerických tanků. Takové množství obrněné techniky tedy mohlo znamenat jediné, že Spojenci nejsou schopni takovou masu ocele zastavit. Rommel ostatně musel přijít s nějakou novou lstí, protože Tobruk neúspěšně dobýval již červnu, srpnu a listopadu 1941. Britové se pak v létě 1942 podivují nad tím, jak bombardovací leetcké svazy snadno zapalují nepřátelskou techniku. nenapadlo, je, že by se mohlo jednat o lest (makety), které jim německý velitel podstrčil. A jak se to Rommelovi podařilo? Zhruba začátkem června 1942 přistává v libyjském Bengházi letoun, který má an své palubě dvě desítky mistrů stolařů. za osobní účasti Rommela je specialistům svého oboru představen generálův plán. Jako základ pro tanky Pz IV. poslouží tři stovky terénních osobních vozů VW, které stolaří vybavují dřevěnými částmi tak, aby co nejlépe připomínali obávané tanky Pz IV. Aby byl efekt tanků dokonalý, je na zadní části těchto maket umístěna vrtule, kterou "osádka" spiuští vždy, když jsou na blízku nepřátelští letci. Zvířený prach pouště dotváří iluzi startování motorů těžké obrněné techniky.