DAK 1941 - 42 El Alamein II. Č 1,2 a 3.

[michan]

DAK 1941 – 42 El Alamein II. Č 1,2 a 3

Část 1.

Opustili jsme DAK v červenci 1942 v předpolí u .El Alameinu, kdy docházelo k doplňování vojsk a zásob. Řekli jsme si o změnách ve velení 8. armády, kde se velitelem stal generál Bernard Montgomery.
Zprávy německé rozvědky u maršála Rommela hovořily o tom, že spojenci připravují v polovině září 1942 ofenzívu. Rommel byl odhodlán zaútočit dříve. 30.srpna vyvěsily u rot štábní rotmistři tento Rommelův rozkaz:

Tanková armáda Afrika
Vrchní velitel Arm. Vel. Stanoviště, 30.8.1942

Armádní denní rozkaz!

Vojáci!
Dnes nastupuje armáda, posílená novými divizemi, opětovně do útoku ke konečnému zničení nepřítele.
Očekávám, že každý voják mé armády vydá ze sebe v těchto rozhodujících dnech to poslední!

Vrchní velitel
Podepsán Rommel
Generál polní maršál.

Plán, který velitelé dostali do rukou byl podobný jako operace u Ghazaly. Podobně jako v květnu měla i tentokrát italská vojska útočit frontálně na středním úseku fronty, zatímco jednotky DAK měly provést široký obchvat k jihu a po prolomení fronty zaútočit na sever ve směru na El Alamein.
Koncem srpna byla spojenecká vojska rozložena takto: Na severu byl XXX. Sbor, ten se skládal z 4. indické divize, 50.pd a 9. australské divize. Zalohu tvořila 1. jihoafrická divize, která byla rozložena přímo u moře.
Na jihu ( XIII. Sbor ) byly dva sledy. První sled tvořila 7. obrněná divize ( pouštní krysy ) a 2. novozélandská divize, druhý sled tvořila 1. a 10. obrněná divize. Na kopcích Alam el – Halfa, byla rozložena 44. pěší divize.
Německo – italské uskupení tvořila na levém křídle 90. lehká divize s několika jednotkami 164. divize. Ve středu sestavy útočily dvě italské tankové divize „ Ariete „ a „ Littorio „, zatímco pravé křídlo tvořil Afrikakorps. V době útoku měla 15. td 70 tanků PzKpfw III a IV a 21. td 120. Byl však nedostatek pohonných hmot, který byl jedním z nejdůležitějších faktorů a sehrál v této „ 6 denní bitvě „ rozhodující roli. Čtyři tankery ( Picci Fassio, Abruzzi, Pozzo Ricca a nákl. loď se sudy benzínu Tergestaere ), byly ve Středozemním moři potopeny mezi 28. a 30. srpnem 1942.
Dalším faktorem, který zde při „ Šestidenní „ ( tak vešla do dějin ) válce sehrál roli, byla znalost plánu Montgomerym z prolomení kodů z „ Eningmy „, šifrovacího stroje Němců a také to, že radisté 8. armády přešli z krátkých vln na ultrakrátké. Výborná odposlechová jednotka ze které Rommel čerpal, byla mimo hru a tím i pohled do karet spojenců.

Utajení DAK bylo podobné jako při květnové ofenzívě, žádná větší jednotka se 29. a 30. srpna nesměla pohnout jinam než přímým směrem.
30. srpna 1942 ve 20,00 večer se jednotky DAK daly do pohybu. Krátce po půlnoci se I. prapor 115.pluku pancéřových granátníků dostal do minového pole, jen s podporou dělostřelectva a ženistů pronikl do spojeneckých pozic. Též tanky 21. td vjely do minového pole a zahynul zde velitel 21. td generálmajor Georg von Bismarck, zatímco velitel 90. lehké divize generálmajor Ulrich Kleemann byl raněn. 31. srpna 1942 byl při leteckém útoku těžce raněn velitel DAK, generál tankových vojsk Walter Nehring. Velení DAK se dočasně ujal náčelník štábu plukovník Fritz Bayerlein. Ztráta tolika velitelů ovlivnila další průběh akce.
Německo – italská vojska se velice těžko prodírala palbou dělostřelectva a tanků 7. obrněné divize. Rommel se snažil dostat DAK z minových polí a uspíšil obrat na sever. Jednotky britské 44. pěší divize se ubránily útoku DAK na kótě132, dominantním vrcholu hřebenu Alam el –Halfa. Při tomto útoku selhala spolupráce s italským XX. Sborem, který místo ve 13,00 zahájil útok až ve16,00.
Útoky podniknuté 1. září 1942 také situaci Osy nezlepšily. Nejblíže k úspěchu měl I. oddíl 8.tankového pluku 15. td, kterému se podařilo proniknout do britských posic jižně od kóty 132. Tankům došly pohonné hmoty a následný letecký útok spojenců si mezi nimi vybral daň.
Večer 1. září nařídil Rommel útoky zastavit. Vojáci z rozbitých vozidel vybrali pohonné hmoty a vrátili se do výchozích pozic.Stahování DAK za bojů bylo ukončeno 5. září 1942.
Bitva U Alam el – Halfa ( nazývaná „ Šestidenní „, nebo též „ I. bitva u El Alameinu „ ) ukončila období úspěšných ofenzivních akcí Afrikakorpsu. Od této chvíle se měla činnost německo – italských vojsk v Africe omezit na obranu a jejich ofenzivní akce měly mít již jen omezený rozsah.

[michan]

DAK 1941 – 42 El Alamein II. č.2.

Část 2.

Prohraná „Šestidenní bitva“ pro Rommela znamenala, že musí vybudovat pevnou obranu a posílit své jednotky. Posilování jednotek však naráželo na problém, že všechny zálohy „ Třetí říše „ šly na jižní úsek východní fronty v Rusku, kde probíhala v létě a na podzim 1942 ofenzíva ( operace „Blau“) „Modrý“.
Zatímco 8. spojenecká armáda dostala v létě a na podzim 1942 300 tanků M4 a M4A1 „Sherman“, posílil DAK ve stejném období o pouhých 15 tanků PzKpfw IV F2 ( to byl jediný německý tank, jehož parametry odpovídaly „Shermanu“). Doprava zásob z Tripolisu trvala po zemi tři dny ( třítunový Opel „Blitz“ naložil 12 granátů ráže 210 mm ). Spojenci přivezly „Sherman“ na transportéru M19 k frontové čáře jen za dvě hodiny.
Tento fakt je třeba si uvědomit, neboť příští bitva měla být materiálová, a o jejím výsledku vojenský génius rozhoduje jen málo.
Spojencům do Egypta připluly konvoje s novými jednotkami pěchoty, tankových vojsk a dělostřelectva.
Rommelovy nezbylo nic jiného než připravit řádně obranu, liška pouště byla přinucena k poziční válce. Rommelových šest pěchotních divizí ( jedna německá a pět italských ) a Ramckeho výsadková brigáda se zakopaly na šedesát kilometrů dlouhé frontě u El Alameinu za nimi byla pohyblivá záloha německých a italských tankových divizí.
90. lehkou divizi určil Rommel pro potřebu na pobřežní silnici na severu.
21. td byla připravena k pohybu na jižním křídle. 15. td byla nasazena k obraně ve středním úseku fronty. Tankové divize byly zakopány za pěšáky a těsně za nimi bylo dělostřelectvo.
Přírodní podmínky přímo vybízely k řádnému zaminování pozic před vojsky. Na severu bylo moře a na jihu končila fronta u solných bažin, proláklin Kattara. Tuto proláklinu nešlo nijak obejít Kdo by chtěl tuto závoru prorazit musel by docílit frontálního průlomu.
Spojenecké divize kterých bylo 11 se zakopalo na protilehlé straně.
Rommel věděl, že spojenci mají s frontálním prorážením mnohem víc zkušeností. Novozélandská a australská pěchota byla vycvičena k frontálnímu útoku a převaha britského dělostřelectva s nevyčerpatelnými zásobami munice mohla mít zničující účinek.
Na odstraňování lokálních průniků měl DAK připravena tanková vojska. Pro frontální útok si Rommel s velitelem ženistů Afrika plukovníkem Heckerem vymyslel „čertovské zahrady“. Čertovské zahrádky ženisté používali již při ústupu v roce 1941 na zdržení spojeneckých vojsk.
Nyní po celé frontě od moře po Kattarskou proláklinu začali ženisté před zakopanými vojsky vytvářet „čertovské zahrady“. Každá zahrada byla tvořena do tvaru „U“, základna každého truhlíku byla 3 až 5 km dlouhá a obě strany byly 4 až 6 km dlouhé. Směrem k nepřátelské linii byl každý truhlík otevřený aby útočník do něj mohl vběhnout jako do pasti.
K minování sloužili kolejnice zahrabané do písku (detektor zareagoval kov), když ženista vzal za kolejnici vybuchlo pole. Položené telegrafní sloupy jako po boji s nevinně vyhlížejícími dráty, když za drát nebo sloup někdo vzal vyletěl do povětří. To vše bylo prokládáno dvěma až třemi vrstvami pěchotních a protitankových min, kdy jedna vrstva min vyzvedávala na povrch další vrstvu a ta další. Zcela zvláštní minové pasti představovaly italské ruční granáty předělané na nášlapné miny. K tomu jako mimořádná specialita přistupovaly letecké bomby, sto a pětisetkilové bomby. Také ty se pokládaly šachovnicovitě, přikryté vraky aut a obklopené nástražnými dráty. Jako pavoučí síť se rozprostíraly tyto dráty, když se někdo jednoho dotkl, bomba spustila. Svazky granátů a ukořistěné dělostřelecké munice opatřovali v dílně tahovými rozněcovači a spojovali propojenými náložemi. Nevinně vyhlížející kovové kůly byly spojené z velikými náložemi trhavin, když nepřátelský tank najel na takový kůl způsobil výbuch maskované nálože a při tom samozřejmě vyletěl do vzduchu.
Všechna tato minová pole byla řádně zanesena do map a průchody byly vojskům známy. Když průzkumy nepřítele něco odminovaly nebo vyletěly do povětří, ženisté vše znovu zaminovali.

19. září 1942 poslal Hitler do Afriky generála tankových vojsk Stummeho. Určil ho zástupcem Rommela. Dozvěděl se totiž o zdravotních problémech maršála a zároveň věděl, že Rommel neměl osmnáct měsíců dovolenou.
Německá odposlechová a výzvědná služba dodávala zprávy, že ofenzíva spojenců nemůže začít v říjnu.
Montgomery dovedl krýt své úmysly tak, že celou německou výzvědnou službu oklamal dokonale, že ani nezpozorovala příchod dvou spojeneckých divizí s 240 děly a 150 tanky. Na jihu nechal budovat ropovod k frontě velmi pomalu, aby bylo vidět, že nebude hotov dříve než v listopadu.
Jak vše vše začalo DAK 1941 – 42 El Alamein II. č 3.

[michan]

DAK 1941 – 42 El Alamein II. č. 3

Část 3.

Podstatou překvapení, které Montgomery vojskům Afrikakorpsu přichystal bylo, že nezaútočil na nejslabším místě, ale naopak na nejsilnějším. Podle všech strategických zásad, měl zaútočit na jihu, ale on zaútočil na severu. Protože znal důkladné zaminování před svými liniemi změnil i opačný postup nasazení vojsk. Doposud v Africe v prvém sledu útočily spojenci tak, že první jely tanky a za nimi šla pěchota. Nejdříve v mohutné materiálové bitvě zničím pěchotu osy v obranném postavení, teprve potom prorazím tankovými divizemi a zničím nepřátelské tankové síly. Toto bylo krédo, kterého se držel celou ofenzívu. Byl to nový recept který si z důvodů svých záloh mohl dovolit.
Ofenzíva začala pětihodinovou bubnovou palbou 23. října ve 20,30 hod. Ve 22,00 hod. byla přeložena palba do „čertovských zahrad“. 1 000 britských děl chrlilo granáty na deset kilometrů širokém úseku fronty mezi Bir el Atash a Bir Abu Sifai, kde byly pluky 164. lehké divize a italské pěchoty. Znamenalo to na deset metrů jeden kanon. Po každém dopadu granátu následovaly výbuchy min, exploze smontovaných leteckých bomb a propojených náloží. Poprvé byly použity také americké odminovací nálože typu M43/1a. Celá fronta byla bombardována letectvem. Bombardování probíhalo po celou ofenzívu, která trvala dvanáct dní (nazývá se též II. Bitva u El Alameinu ), neboť spojenecká vojska měla nadvládu ve vzduchu. Přes silnou podporu dělostřelectva a letectva se však útok pěchoty XXX. sboru zhroutil v palbě 125. pluku pancéřových granátníků na jihu dokázal německý 382. pěší pluk zastavit útok 51. pěší a 9. australské divize, přestože vojáci italského 69. pěšího pluku opustily své obranné pozice. 10. rota 104. pluku pancéřových granátníků odrážela celý den útoky 44. pěší divize, čtyřiadvacet hodin byly vojáci této roty bez jídla, bez pití v nepřetržité palbě. Výtečně bojovaly i některé italské jednotky, prapor bersagliérů od tankové divize „Ariete“ a parašutistická divize „Folgore“.
24. října 1942 zahynul dočasný velitel tankové armády Afrika generál tankových vojsk Georg Stumme. Velení tankové armády převzal generál rytíř von Thoma (šlechtický titul si vybojoval v první světové válce nejvyšším bavorským vyznamenáním za statečnost, řádem Maxe – Josefa ).
25. října 1942 v 17,20 hod. přiletěl do Afriky maršál Rommel a okamžitě odjel do štábu DAK. Situační hlášení generála von Thomy bylo chmurné (mimo jiné uvedl, že 15. td má jen 31 tanků), Rommel se přesto rozhodl k protiútoku. Nechal přesunout ze zálohy na jihu (očekával tam ofenzívu) 21. td a vrhl všechny tankové jednotky na severním úseku fronty do protiútoku. Útok 117 tanků 5. tp i zbytků 15. td byl však vojáky XXX. sboru odražen, značný podíl na zničení 21. td zde mělo spojenecké letectvo a své sehrály i nedostatečně vytyčené a označené průchody ve vlastních minových polích. Tanky 21. td vjely do „čertovských zahrad“ a spousta jich zde vybouchla na vlastních minách.
Montgomery provedl přeskupení sil a 2. listopadu 1942 provedl útok, který přinesl rozhodující úspěch. Po dělostřelecké přípravě a leteckých útocích nasadil tanky, v prvém sledu 400 ks „Schermanů“ a „Valentinů“, v záloze měl ještě připraveno dalších 400 tanků. Přestože spojenci obranou „Osy“ nepronikly, tvořila již její linii jen jednotlivá střediska odporu (soustředěná kolem výšiny 28 ). DAK měl jen 26 tanků (z toho pouze 3 typu PzKpfw IV).
Rommel o situaci informoval Hitlera, ale toto hlášení se minulo s rozkazem vůdce, který nařizoval jednotkám cestu k vítězství nebo smrti, žádný ústup. Rommel již vydal rozkaz k ústupu, tento rozkaz však musel stáhnout a vojska znovu zasadit do obrany.
4. listopadu byla fronta prolomena v šířce 25 km. Velitel Afrikakorpsu generál tankových vojsk Ritter von Thoma při cestě na pozice u kóty 28 padl do zajetí.
5. listopadu 1942 dostal konečně maršál Rommel od Hitlera volnou ruku, což znamenalo, že podle situace v Africe mohl začít ustupovat.
Výsledkem čtyřměsíčních bojů u El Alameinu bylo zničení jádra sil „Osy“ v Africe zaviněné nemožností Afrikakorpsu doplňovat ztráty v lidech i ve výzbroji. Montgomery nechal DAK prostě vykrvácet. Celková porážka Afrikakorpsu v severní Africe se stala již jen otázkou času.
Německo – italská vojska poražená u El Alameinu ustupovala v nepořádku směrem do Libye, aby se urychlilo tempo pochodu, byla poškozená výzbroj ponechána na místě a ranění ponecháni v polních nemocnicích. První etapou ústupu byla Fuka. Ústup zajišťovaly silné zadní voje a minové pasti zřizované na cestách ( „čertovské zahrádky“). Zajímavý zde byl ústup Ramckeho brigády, která neměla ani potraviny, ani žádný motorový park, měla jen tři motocykly a dva terénní „Kübelwageny“. V době ústupu ho brigáda obohatila o několik nákladních aut, které byly přiděleny dělostřeleckému oddílu, který kryl ústup. Během dvou dnů urazily za bojů 37 km pěšky. U Fuky narazily parašutisté na zásobovací kolonu britských obrněných jednotek. Rychle se rozvinuly k útoku a za 1, 5 hod. se pěší jednotka změnila v motorizovanou. 7. listopadu 1942 dorazila Ramckeho brigáda k hlavním silám DAK. O 10 dní později byl generálmajor Bernhard Ramcke vyznamenán dubovými ratolestmi k Rytířskému kříži.
U Kasáby se střetla 21. td, vlastně spíše její zbytky, 5. listopadu 1942 v boji s 22. obrněnou brigádou spojenců. V boji ztratila 21. td 16 z posledních 27 tanků. Večer 6. listopadu 1942 měla 21. td již jen 4 bojeschopné tanky ( dva PzKpfw II a po jednom PzKpfw III a IV ).

Ostatní v Američané 1942 – 43 č. 1,2, 3 a 4.




Použité podklady – Boje v Severní Africe.


Jaroslav Hrbek – Tobruk 1941.
Janusz Ledwoch – Afrikakorps.
Janusz Piekalkiewicz – Tanková válka 1939 – 1945 – Letecká válka 1939 – 1945 – Námořní válka 1939 – 1945.
Janusz Piekalkiewicz – Rommel – Tajná válka v Africe.
Paul Carell – Lišky Pouště.

[kacermiroslav]

Protiúder z 26.října 1942 popsal velitel 1.baterie 554.oddílu Semoventi da 75/18 (divize "Littorio"), David Beretta:

Před našimi semoventi jelo asi deset tanků M14 divize Littorio, které pálily ze svých děl 47/32 na postavení nepřátelskýh protitankových zbraní. Náhle se na horizontu objevila foromace těžkých britských tanků, schermanů a grantů, mířících svými 75mm kanony jako lovci. Čas od času se zastavily a poté opět pokračovaly. Naše malé M14/41 vyrazily směrem k nim, aby zkrátily vzdálenost - čím menší vzdálenost, tím lepší šance prorazit našimi malými děly protivníkův pancíř. britové se nacházeli asi 1500 metrů od našich tanků a spustili rychlou palbu. Celou akci jsme pozorovali s hrůzou , protože 47mm střely našich M14 se od pancířů jejich tanků odrážely. Byli jsme si jisti, že naše 75mm děla by měla na Brity zcela jiný účinek. "Pozor, útočí na nás!" "Kupředu!" Zahájili jsme postup a s nabitými děly dosáhli několika hořících M14! "Vzdálenost 900, 800, 700 ...pal" (...) Podařilo se nám zničit pár schermanů a grantů, a Britové zastavili postup a pokoušeli se zaútočit nám do boků. Stěží se nám je podařilo zastavit, přinutit k ústupu už jsme nedokázali; ale to bylo jen naše zdání, že jsme je zastavili. Večer jsme napočítali dvacet zničených shermanů a grantů a pár tanků valentine a crusader, ale cena, jakou jsme v tomto nerovném boji zaplatili, byla příliš vysoká. Neměli jsme na výběr, byli jsme tak zyklí na přítomnost smrti, že jsme se jí nebáli; pochopili jsme, že největší odvahou není padnout, ale dál v tomhle pekle žít a bojovat.

Zdroj: Ocelové korby, ocelá srdce - Ian W.Walker - Naše vojsko, Praha 2007