Xa. díl. Operace Merkur, květen 1941. Č 19.

zásobování Malty, Tarent, potápěči v Alexandrii...

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Xa. díl. Operace Merkur, květen 1941. Č 19.

Příspěvek od michan »

Xa.díl. Operace Merkur, květen 1941. Č 19.

Mapa okolí Rethymnonu, jsou zde i místa seskoku německých parašutistů podle bojových skupin (Skupina Wiedeman a Skupina Kroh atd).

Obrázek

Jen chvilku předtím než začalo bombardování pro II. vlnu útoku na Krétu ( odpolední vlnu), které prováděly bombardéry 8. leteckého sboru, došel konečně radiogram z Kréty pro generála Studenta a štáb 11. leteckého sboru.
Radiogram přišel od 3. parašutistického pluku plukovníka Heidricha (7. letecká divize) – říkalo se v něm, že parašutisté dobyli tzv. „Hradní vrch“, viz Č 17 (zesíleno):
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4321
Radiogram pak dále říkal, že 3. pluk plukovníka Heidricha už nemá síly, aby zaútočil na hlavní město Kréty, na Chanii – město, které je zároveň britským velitelským stanovištěm a kde sídlí generál Freyberg a jeho štáb. Zároveň velitel 3. pluku plukovník Heidrich žádal, jako posilu pro útok na Chanii, o 2. parašutistický pluk plukovníka Sturma.
Nojo, jenomže 2. parašutistický pluk mu poslán jako posila být nemohl, neboť o místech okolo Chanie nevěděl nic – neměl žádné zpravodajské informace a ani koordináty o místech vysazení . Nic nevěděli ani piloti, kde by případně 2. pluk měli vysadit.
On totiž 2. parašutistický pluk měl své úkoly – útok na letiště Rethymnon – a podle nich také odstartoval v 15 hodin 15 minut.
Pro akci měl k dispozici jen 2 prapory (I. a III.), neboť II. prapor kapitána Schirmera byl podřízen skupině – „Ost“ – „Východ“, která útočila na Heraklion.
Viz složení operačních skupin v Č 8:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4300

Tak tedy úkolem 2. parašutistického pluku plukovníka Sturma byl útok na letiště Rethymnon a jeho dobytí. Tady měl I. prapor majora Kroha s 2. rotou 7. parašutistické kulometného praporu, jednou četou 2. roty protiletadlového kulometného praporu, a po jedné četě ze 13. a 14. roty 2. parašutistického pluku, jako posilami, za úkol seskočit po obou stranách letiště Rethymnon, letiště dobýt, uvést je do provozu a udržet připravené pro přistání dalších jednotek.
A tak jako první v pořadí odstartovala z letiště Megara v Řecku v 13 hodin 30 minut právě tzv. „Skupina Kroh“ (skupina nazvaná podle velitele majora Kroha, jejíž části si popisujeme v předchozím odstavci). Bylo to 15 minut po prvním bombardování Stukami Ju 87 (Stuky bombardovaly, jak jsme si řekli v 15 hodin 15 minut), když první parašutisté „Skupiny Kroh“ seskakovaly na krétskou půdu. Ale bohužel ti poslední parašutisté „Skupiny Kroh“ dorazili na Krétu o hodinu později (16 hodin 30 minut), neboť jejich start opakovaně zdržovala hustá mračna prachu (vyprahlá zem v Řecku – vrtule takového množství letadel zvedala ohromná mračna prachu).
S těmi prvními parašutisty u Rethymnonu se na krétskou půdu dostala 4. rota (samozřejmě I. prapor, 2. parašutistického pluku, 7. letecké divize), se kterou se dostal na zem i štáb I. praporu. Tito parašutisté byli jediní, kteří byli vysazeni přesně nad svým cílem. Už ale při seskoku se dostali do prudké britské palby a na padácích se sneslo na krétskou zem velké množství mrtvých německých parašutistů. Ti parašutisté, kteří přežili, přistáli jen 800 m východně od Rethymnonu. Mezi mrtvými byl i velitel 4. roty a padlo i několik dalších důstojníků.
Parašutisté 3. roty (I. praporu), kteří při seskoku následovali za 4. rotou, byli vysazeni špatně, a to asi 7 km východně od určeného cíle. Bylo to ve skalnatém terénu západně od kóty 217. Na skalnatém povrchu se mnoho parašutistů zranilo.
Ze „Skupiny Kroh“ pak 1. rota seskočila těsně vedle 4. roty poblíž letiště Rethymnon.
Obě roty 1. a 4. rota se pak snažily prorazit k letišti Rethymnon, ale přivítala je těžká kulometná a dělostřelecká palba Britů. A tak ještě než se 1. rota dostala ke svrženým kontejnerům se svými zbraněmi, byla těžce britskou palbou zdecimována. Přesto se ještě pokusily - obě roty - novým útokem - na letiště zaútočit, ale definitivně je britská palba zastavila 600 m od letiště, na pokraji místního vinohradu.
Se 3. rotou, která, jak jsme si řekli, přistála 7 km od určeného místa, seskočil štáb I. praporu a i velitel „Skupiny Kroh“ – major Kroh. Ten okamžitě shromáždil 3. rotu pod velením nadporučíka von Roona a 2. rotu 7. parašutistického kulometného praporu, která přistála v prostoru lisovny oleje a nařídil postup k letišti Rethymnon.
Bylo 17 hodin 15 minut, když dorazil štáb „Skupiny Kroh“ s 3. rotou k silnici, která ležela 400 m východně od vinohradu. Nadporučík von Roon pak přes ohromné vedro hnal své muže stále kupředu. Chtěl totiž ještě za světla dorazit k cíli, kterým bylo letiště Rethymnon.
Bylo asi 18 hodin dne 20. května 1941, když se této skupině podařilo za podpory těžkého minometu dobýt severní svah vinohradu a tam se opevnit.
Major Kroh vydal půl hodiny předtím, tedy v 17 hodin 30 minut, rozkaz veliteli 2. roty 7. parašutistického kulometného praporu, aby vinohrad dobyl společným útokem s částmi 1. a 4. roty, které čekaly v olivovém háji jižně od vinohradu. Asi v 18 hodin 30 minut zaútočily zbytky 1. a 4. roty s 2. kulometnou rotou na pahorek. Vrchol vinohradu jako první dosáhla skupina okolo nadporučíka von Roona, která po urputném boji vyhnala britské obránce z obranných pozic. Bylo 19 hodin 30 minut, když vinohrad opustili poslední Britové a ten se dostal do německých rukou.
Potom se bojová skupina nadporučíka von Roona přeskupila a ještě jednou za soumraku zaútočila s podporou ukořistěného britského lehkého protiletadlového kanónu směrem na letiště v Rethymnonu. Skupina se po těžkých bojích, po překonání obrany na okraji letiště propracovávala v palbě dál až do středu letiště Rethymnon. Tady jí však Britové, z dobře maskovaných pozic na výšinách (nad jižním okrajem letiště), napadli prudkou dělostřeleckou palbou a přinutili německé parašutisty vrátit se a přejít do plného krytí a zakopat se v obraně.
Že to bylo těžké přistání a boje, o tom svědčí ta skutečnost, že když večer velitel „Skupiny Kroh“, major Kroh, shromáždil svou skupinu, zjistil, že ztráty činily 400 mrtvých, raněných a nezvěstných.
Major Kroh však konstatoval, že jeho skupina dosáhla alespoň částečného úspěchu, a tak další den, tedy 21. května 1941, měl ukázat co bude. Je ještě „Skupina Kroh“ schopna dobýt celé letiště?
Je ještě „Skupina Kroh“ pak schopna letiště v Rethymnonu udržet proti očekávaným britským protiútokům?

Pojďme dál k „Skupině Wiedeman“, kapitána Wiedemana – k jeho III. praporu 2. parašutistického pluku, který byl zesílen o 1. rotu 7. parašutistického kulometného praporu, 2. baterii 7. parašutistického dělostřeleckého oddílu a 2. rotu parašutistického protiletadlového kulometného praporu, která odstartovala z letiště Megara v Řecku, a to teprve ve 14 hodin odpoledne dne 20. května 1941.
Tak tato „Skupina Wiedeman“ se již při přeletu na Krétu dostala do silné britské protiletadlové palby.
Bylo 16 hodin 10 minut, když v letounech Ju 52/3 zazněly signální bzučáky oznamující seskok. Do 16 hodin 30 minut seskočili na krétskou půdu i poslední parašutisté a to na obou stranách mostu Platanias. V nepřehledné krajině měli němečtí parašutisté velké problémy, aby vůbec dokázali nalézt alespoň část shozených kontejnerů se svými zbraněmi. Část proto, že totiž velká část kontejnerů explodovala již ve vzduchu, a to po zásahu britské protiletadlové palby. Tři letadla Ju 52/3 byla zasažena britským flakem a musela riskovat nouzové přistání. Těmto třem Ju 52/3 se podařilo s různým poškozením přistát.
Když kapitán Wiedeman shromáždil své jednotky, vyrazil s nimi směrem na Rethymnon.
Čelo jeho odřadu tvořila 9. rota, posílená částmi 11. roty, protiletadlovými a protitankovými kanóny a také jedním dělem ráže 105 mm od 2. baterie 7. parašutistického dělostřeleckého oddílu.
„Skupině Wiedeman“ se podařilo prorazit přes řecká obranná postavení východně od Rethymnonu a proniknout až k východnímu okraji města. Tam začala „Skupinu Wiedeman“ přibíjet k zemi britská dělostřelecká palba z postavení na jižních pahorcích, které ovládaly prostor až k pobřeží.
Po těžké palbě pak v 18 hodin vyrazili Britové do protiútoku, který zasáhl jižní křídlo „Skupiny Wiedeman“. Skoro hodinu „Skupina Wiedeman“ odolávala, ale potom kapitán Wiedeman vydal rozkaz k ústupu.
Bylo 22 hodin večer 20 května 1941, když „Skupina Wiedeman“ dorazila se svými raněnými do svého výchozího postavení. Tady vytvořila silnou obrannou linii kolem vesnice Peribolia a odtud odrážela britské protiútoky.
Naposledy upravil(a) michan dne 22/11/2010, 08:52, celkem upraveno 3 x.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

Xa.díl. Operace Merkur, květen 1941. Č 20.

Další skupina – „Skupina Schulz“ (podle majora Karla Lothara Schulze, velitele III. praporu z 1. parašutistického pluku), která se skládala ze štábu 7. parašutistického kulometného praporu, plukovní zpravodajské čety, 2. roty 2. parašutistického pluku a jedné čety ze 13. a 14. roty, dostala za úkol dobýt prostor západně od letiště Rethymnon. Tady se měla zakopat – zaujmout obranu – a zůstat zde jako plukovní záloha.
„Skupina Schulz“ odstartovala dne 20. května 1941 odpoledne ve 13 hodin 30 minut z letiště Tanagra. Když se čelní Ju 52/3 dostaly nad určený prostor, zasáhly je výstřely britského flaku. Tady Britové mířili dobře, neboť jeden Ju 52/3 s parašutisty ze 13. roty se zřítil v plamenech k zemi. Zbytek „Skupiny Schulz“ pak seskočilo v 15 hodin 50 minut na správném místě, což bylo těsně na západ od letiště Rethymnon. Jenom letounům, které vezly 2. rotu zabránil britský flak v seskoku.
Až později se majoru Schulzovi podařilo shromáždit většinu štábu a muže ze své skupiny. Teprve večer kolem 22 hodin 30 minut se dostal se svými muži na místo určené jako velitelské stanoviště 2. parašutistického pluku. Zde našel pobočníka velitele 2. parašutistického pluku (kapitán Paul) a rozprášené velitelské družstvo 1. roty. Kapitán Paul ohlásil, že štáb 1. pluku byl vysazen špatně a v příliš velkých rozestupech. Jak se zjistilo další den, tedy 21. května 1941, byla plukovní zpravodajská četa vysazena 8 km východněji a probila se k I. praporu. Část plukovního štábu seskočila přímo doprostřed území, které měli Britové obsazeno a utrpěla ještě při seskoku těžké ztráty. Nezvěstný byl i plukovník Sturm, velitel 1. parašutistického praporu – jinak byl plukovník Sturm ve svých 52 letech seniorem u parašutistického vojska, který všechno prováděl, tedy i seskoky, společně se svými, mnohem mladšími, kolegy.
Když byl později, po deseti dnech zajetí plukovník Sturm osvobozen, vypověděl, že byli vysazeni s 10 muži zcela izolovaně od ostatních. Britům se však vzdali teprve druhý den večer, když jim po několikahodinové přestřelce došla všechna munice.

Nyní zpět k 20. květnu 1941.
Major Schulz po zhodnocení situace převzal velení 1. parašutistického pluku a začal postupovat se svojí slabou bojovou skupinou směrem na západ a ještě v noci z 20. na 21. května 1941 dorazil ke „Skupině Wiedeman“, která, jak jsme si popisovali, bojovala poblíž mostu v Platanias.

Těžké boje o Heraklion.

Mapa okolí Heraklionu dne 20. května 1941.

Obrázek


Velitel 1. parašutistického pluku (7. letecká divize), plukovník Bruno Bräuer, kterému byl podřízen II. prapor z 2. parašutistického pluku, 1. rota protiletadlového kulometného praporu a 2. rota 7. parašutistického zdravotnického oddílu, měl za úkol (dle „Operace Merkur“) seskočit odpoledne v II. vlně, v 15 hodin 15 minut, dobýt město a letiště Heraklion. Dobytá místa udržet a připravit je pro následující přistávání dalších posilových jednotek.
Boje této skupiny – úkoly - měly vypadat takto:

1) II. prapor 1. parašutistického pluku měl s přidělenými těžkými zbraněmi a s podporou těžkých stíhaček Me 110 http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2236 překvapivě obsadit letiště v Heraklionu. Ve stejnou dobu měl III. prapor 1. parašutistického pluku od západu a jihu dobýt město Heraklion. A pak I. prapor 1. parašutistického pluku měl obsadit vysílač u Gurnesu (bylo to 8 km východně od letiště Heraklion) a zajistit vysílač obranou směrem na východ.

2) II. prapor z 2. parašutistického pluku, vysazený západně od III. praporu 1. parašutistického pluku, měl převzít zajištění obrany směrem na východ.

Úspěch tohoto celého útoku byl podmíněn současným shozením – což bylo zdůrazněno – všech jednotek pohromadě nad jejich cílovými prostory v 15 hodin 15 minut po předcházejícím náletu bombardérů a s podporou těžkých stíhaček (již zmiňovaných Me 110) z 8. leteckého sboru.

A tady si rovnou řekněme, že ona podmínka současně shozených – prostě nebyla dodržena!!!

Už například start jednotlivých skupin Ju 52/3 se zdržel až o 3 hodiny 30 minut. Telefonní spojení mezi řeckými letišti, jak víme, bylo britskými špiony přerušeno, a tak velitelé neměli možnost informovat letiště o vznikajícím zpoždění a stanovit nový společný čas startu.
V důsledku toho odstartovaly svazy v nesprávném taktickém pořadí a nedorazily na cílové prostory pohromadě, ale jen po jednotlivých rojích, nanejvýš tak ještě letkách – a to v době mezi 15 hodinou odpolední až 18 hodinou takřka večerní.

Těžké stíhačky Me 110 se mohly nad cílovými prostorami, v důsledku svého doletu, zdržet jen do 16 hodin 15 minut.
A tak většina jednotek musela seskočit bez ochrany těchto stíhaček.
Také nálety bombardérů 8. leteckého sboru byly provedeny dle plánu před 15 hodinou odpolední a britskou obranu nezničily, jen Brity na nějakou přechodnou dobu zahnali do předem připravených úkrytů. Odpoledne se již také projevil úbytek letadel Ju 52/3, kterých se po prvních a částečně druhých seskocích vrátilo méně.
Tak se stalo, že pro tuto akci byl celkový počet zesíleného 1. parašutistického pluku nasazeného do bojové akce nižší o 600 parašutistů – oproti tomu, co přepokládal plán „Operace Merkur“.

Britská obrana proti útoku německých parašutistů na město a letiště Heraklion byla připravena dobře.
V celém okolí letiště a města Heraklion vybudovali Britové členitý systém obranných postavení, který využíval hluboce rozbrázděného krasového terénu – kde k obraně sloužilo velké množství jeskyň. Kotliny a údolí, jakož i nějaká ta rovina, které přicházely v úvahu pro seskok parašutistů, dobře kryla britská čelní a boční dělostřelecká a kulometná palba.

No a pojďme k tomu, jak vypadal samotný boj o Heraklion a jeho okolí – realita odpoledne 20. května 1941:

Tak německý II. prapor 1. parašutistického pluku, který chtěl dobýt letiště v Heraklionu, současným útokem ze dvou stran, se již při nalétávání a výsadku dostal do silné palby britských flaků a kulometů. Několik hořících Ju 52/3 se zřítilo. Letadla musela upravit výšku seskoku na 200 m, což bylo nutné vzhledem k členitosti terénu a tak bylo mnoho parašutistů zraněno již ve vzduchu.
Východní skupina tohoto II. praporu, která byla vedena velitelem praporu kapitánem Burckhardtem, se nedostala ke společnému útoku. Velitelé 5. a 8. roty nadporučík Herrmann a nadporučík Platow shromáždili všechny muže a jenom s pistolemi a ručními granáty dorazili na svah stoupající k letišti Heraklion. Tady byl později na svahu nalezen nadporučík Platow, s několika dalšími důstojníky - mrtvý.
Nadporučíka Herrmanna pak zasáhla, ještě když visel na padáku, kulka do hlavy a na přechodnou dobu ho oslepila. Opřený o svého kamaráda, také nadporučíka, a z druhé strany podporovaný svobodníkem své roty, řídil boj dokud se zcela nezhroutil.
Kapitánu Burckhardtovi veliteli II. praporu (1. parašutistického pluku) se podařilo v začínajícím šeru na úpatí kóty 182 shromáždit 60 až 70 parašutistů ze své bojové skupiny. Západní skupina z tohoto II. praporu pod vedením kapitána Dunze, která se skládala ze 6. a 7. roty a 1. roty protiletadlového kulometného praporu, seskočila na západním okraji letiště, kde byla během 20 minut rozbita Brity. Pokud nebyli parašutisté zabiti, nebo zraněni již ve vzduchu silnou palbou britského flaku, kulometů a pušek, byli zabiti následným útokem lehkých a středních britských tanků, které najely přímo na místo, kam přistávali němečtí parašutisté této skupiny. Jen třem parašutistům ze 6. roty a dvěma mužům z 1. parašutistické protiletadlové kulometné roty se podařilo uplavat podél pobřeží, probít se k svému pluku a o průběhu celého boje podat hlášení. Z II. praporu 1. parašutistického pluku padlo 12 důstojníků a 300 mužů, 8 důstojníků a 100 mužů bylo zraněno (všimněme si, že v běžném frontovém boji byl většinou poměr 1 mrtvý na 3 zraněné – zde u parašutistů tohoto oddílu je takřka poměr obrácený).
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

Xa.díl. Operace Merkur, květen 1941. Č 21.

Jediná 3. rota z I. praporu 1. parašutistického pluku byla podle plánu vysazena včas v oblasti Gurnesu. Štáb I. praporu a 1. a 2. rota ji následovaly s tříhodinovým zpožděním. No a 4. rota z I. praporu, tak ta už nedostala kvůli pokročilé denní době v Řecku vůbec povolení ke startu a byla použita později na jiném místě.
Výsadek těch, co přistávaly z I. praporu, proběhl bez kontaktu s nepřítelem. Jenom 2. rota, která měla seskočit 2 km od Gurnesu a obsadit tam vysílač, tak ta přistála o 5 km východněji a se zpožděním pak dorazila k I. praporu, který mezitím provedl zajištění obrany na jih a na východ a při té příležitosti vysílač v Gurnesu obsadil.
Velitel 1. parašutistického pluku plukovník Bräuer, který se štábem svého pluku dorazil v 18 hodin 40 minut - dorazil do prostoru východně od Gurnesu - okamžitě rozhodl postupovat se zajištěním I. praporu nadporučíka von Blüchera k letišti Heraklion, o kterém se domníval, že jej již obsadil II. prapor. Tato čelní skupina dorazila kolem 23 hodiny 40 minuty v noci k východnímu svahu plošiny s letištěm a ke svému překvapení tady narazila na silné britské jednotky. Nadporučík von Blücher pak s jednou četou 2. roty v noci dobyl výšinu na východním okraji letiště Heraklion.
Velitelské stanoviště 1. pluku bylo v noci z 20. na 21. května 1941 zřízeno na výšině severně od silnice, 2 km na východ od letiště Heraklion.
Pro nedostatek letadel měl II. prapor 2. parašutistického pluku bez 5. a 6. roty seskočit teprve po III. praporu 1. parašutistického pluku. Dostal se však na místo seskoku už předtím, neboť vznikl chaos ve vzletech letadel. II. prapor tak přistál bez kontaktu s nepřítelem a převzal obranu na západ a jih.
V noci z 20. na 21. května 1941 se plukovník Bräuer, velitel 1. parašutistického pluku (hovoříme stále o 7. letecké divizi) pokusil zformovat všechny dosažitelné rozptýlené části svých jednotek, aby dne 21. května 1941 mohl zaútočit na letiště Heraklion.
Jeho III. prapor 1. parašutistického pluku, který jediný měl těžké zbraně, dorazil do svého výsadkového prostoru – 2 km západně a jižně od města Heraklion – také se zpožděním a s velkými rozestupy. Už když parašutisté seskakovali, byly ostřelováni palbou ze země. Střelba zde přicházela z okolních pahorků, z městských hradeb Heraklionu, jakož i z jednotlivých domů. Parašutistům III. praporu se podařilo do 18 hodiny večerní místo svého výsadku dobýt. Při těchto bojích utrpěla 9. rota těžké ztráty a její velitel nadporučík Singer byl zabit.

Teprve k ránu na 21. května 1941 po krvavém a těžkém boji palba na Krétě utichla a nad vším se rozprostřela horká noc typická pro Středomoří.
Situace všech německých parašutistických a vzdušně-výsadkových jednotek na Krétě byla před dnem 21. května 1941 kritická – byla doslova na ostří nože.


Jak později poznamenal generál letectva Student – tuto noc se zabýval myšlenkou, že „Operaci Merkur“ vzdá. To však znamenalo, že by ztratil 7 000 parašutistů, které se podařilo na Krétě vysadit.
Již od odpoledne 20. května 1941 přicházely na velitelské stanoviště 11. leteckého sboru v Athénách další radiogramy a všechny tyto radiogramy končily voláním o pomoc.
Ve všech bylo patrné, že oproti očekávání se nepodařilo dobýt a obsadit ani jedno ze tří letišť.
Ani Malemes.
Ani Rethymnon.
Ani Heraklion.

Nakonec dospěl generál Student k tomuto rozhodnutí, cituji:

„Musíme shromáždit všechny rezervy, které ještě máme, k útoku na letiště Malemes, abychom získali aspoň jedno letiště pro přistání horských myslivců.“

Všichni ve štábu 11. leteckého sboru věděli, že je to poslední možnost, jinak by to generál takto nevyjádřil.
Generál letectva Student pak o mnoho později řekl, cituji:

„Toto rozhodnutí pro mne skutečně nebylo snadné. Letiště v Malemesu, červeně zářící jako tenisové hřiště, bylo příliš malé a Angličané ho používali jen pro stíhačky. To jsme věděli. Opřít jenom o tohle letiště výsadkovou operaci s 500 těžkými transportními stroji, se všemi neočekávanými nehodami a náhodami, to znamenalo vsadit všechno na jednu kartu. Nezbývalo však žádné jiné východisko. Jednoznačný důraz padl na Malemes.“

Nervy všech zúčastněných bojů na Krétě byly v noci z 20. na 21. května 1941 napnuty k prasknutí.
Byl tady jasný nepoměr:
Proti 7 000 vysazených německých parašutistů stála jasná přesila celkem 43 000 britských vojáků.
Byla tady pro německé parašutisty velká neznámá. Kde zaútočí ta velká přesila britských vojáků na rozptýlené skupiny německých parašutistů?

Ale jak to vypadalo s případným protiútokem Britů ve skutečnosti?
Britům hrálo do ruky, že hned 20. května 1941 padl do rukou veliteli obrany Kréty generálu Freybergovi rozkaz německého 3. parašutistického pluku, ve kterém byly popsány nejen úkoly pluku, ale v hrubých rysech tam byly i s náčrty operace ostatních bojových skupin vysazených na Krétě.
Jenomže jak konstatují historické prameny, generál Freyberg z těchto důležitých plánů nevyvodil žádné hmatatelné důsledky.
Mělo prý to několik důvodů:
Jedním z těchto důvodů bylo, že stálým bombardováním vypadly spojovací linky z hlavního stanu Britů k jednotlivým bojovým skupinám obránců a podpořil to i ten fakt, že Britové neměli dostatek radiových stanic.
Hlavní stan tak nebyl informován, nebo byl informován jen velice nedokonale a útržkovitě, o rozhodujícím místech bojů na Krétě.
Nejhorší bylo, že generál Freyberg nenechal včas zahájit protiútok na okolí letiště v Malemes.
Tady jednoznačně, jak armádní složka, tak později historici konstatují, že protiútok, který se nekonal na okolí letiště v Malemes, byl ten zásadní důvod, který vedl ke ztrátě letiště Malemes. Letiště, které mělo rozhodující důležitost pro pozdější přistávání 5. horské divize a všech posilových jednotek Němců na Krétu.


Jedině okamžité protiútoky – a to britské velení vědělo – byly pro udržení ostrova Kréta zcela nezbytné.
Všichni to věděli, vždyť předtím – před útokem na Krétu – se právě tyto protiútoky cvičily každý den.
Rozhodující úlohu při těchto protiútocích měly mít britské tanky, které měly zahnat německé parašutisty do moře, nebo je převálcovat svými pásy (němečtí parašutisté a vzdušně-výsadkové jednotky měly tehdy skutečně nedostatek protitankových zbraní).
Jenomže se stalo právě to, co se stát nemělo.
Když došlo k samotnému přistání výsadkářů na hlavní zásadu obrany Kréty – protiútoky a tanky – se prostě zapomnělo. Samozřejmě nebrat úplně doslova. Několik rychlých protiútoků malých jednotek se sice odehrálo, ale všeobecně jak vojenská složka, tak historici konstatují, že obrana Britů zůstala stát na místě.

Jako příklad se uvádí, že když 20. května 1941 kolem 10 hodiny dopolední požadoval britský velitel roty C/22, která byla v postavení na okraji letiště v Malemes, aby záloha praporu okamžitě vyrazila do protiútoku, velitel praporu to odmítl.
Až teprve v 17 hodin odpoledne – když se situace německých parašutistů na tomto místě upevnila a parašutisté shromáždili roztroušené skupiny – provedly 2 britské tanky a četa vojáků protiútok.
Byl to výpad – protiútok, který kdyby začal o 7 hodin dřív, mohl mít úspěch – odpoledne ho však němečtí parašutisté bez větších problémů odrazili.
Celý britský oddíl byl do posledního vojáka zničen, včetně obou tanků.
Ale to nebylo vše!
Po tomto neúspěšném protiútoku se britský velitel 22. praporu rozhodl pro ústup!!!

A bylo to právě toto rozhodnutí – tento ústup – který vedl v konečném důsledku ke ztrátě letiště Malemes dne 21. května 1941.

Ještě během noci z 20. na 21. května 1941 proběhlo na celé Krétě několik místně omezených britských protiútoků bez valných úspěchů.
Britové tak právě tuto noc promarnili jedinečnou příležitost smést oslabené, nejisté německé parašutisty z ostrova Kréta do moře.



Použité podklady:


Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99, 3/05 a 3/08.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Dějiny světa, svazek X. – V. V. Kurasov, A. M. Někrič.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Letecká válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Námořní válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Marcel Jullian – Bitva o Británii – červenec-září 1940
Alan Cooper – Cíl Drážďany.
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1176
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1179
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1193
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1209
a v nich následné diskuze.
Miloš Hubáček – Bitva u Matapanu.
Jaroslav Hrbek – Tobruk 1941.
Janusz Ledwoch – Afrikakorps.
Paul Carell – Lišky Pouště.
Janusz Piekalkiewicz – Rommel – Tajná válka v Africe.

Další související historická literatura.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.


Případnou diskuzi a doplnění prosím dávat na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=206&start=20
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Námořní a vzdušné operace ve Středomoří“