Masakr v Kozích Horách

Zamčeno
juvi
četař
četař
Příspěvky: 63
Registrován: 24/3/2017, 22:29
Kontaktovat uživatele:

Masakr v Kozích Horách

Příspěvek od juvi »

Před časem jsem zde otevřel téma masakru v Kozích Horách, většinou nazývaného ‚Katyňský masakr‘. Ten článek ne, že by byl zablokován, ale prostě potichu zmizel. Jelikož jsem nedostal žádné vysvětlení, teď, když jsem našel trochu času, jsem se rozhodl zkusit v něm pokračovat. Těmto záležitostem se totiž (zcela neprávem) dává klíčové postavení v sovětských dějinách a jejich rozbor je nutný pro pochopení současných manipulací. Tento text pochází z mnou připravované knihy o Stalinovi.
V zveřejněné části jsem se zabýval předválečnými událostmi, které fakticky z pohledu vlastního masakru jsou podružné. Jen stručně: byl tam popis okolností, které vedly k okupaci západoruských oblastí (dále jen Krasnorusko) Polskem, intriky Velké Británie, jejímž cílem bylo obětování Polska Německu, stejně jako předtím obětovala Československo, jen s tím rozdílem, že Velká Británie se pokusila vtáhnout SSSR do jednostranných závazků vůči Polsku, které měly zajistit přímý přerod německo-polské války na německo-sovětskou. Jenomže tzv. ‚leví nacisté‘ (Ribentrop, Schulenburg, Koch ad.) přinutili Hitlera se zamyslet nad britskými intrikami, jejichž součástí byla i porážka Německa, a aby zabránili tomuto scénáři uzavřeli dohodu se SSSR a tím získali čas na zajištění svého týlu.
Po začátku války se rychle zhroutila polská obrana a za této situace SSSR urychleně přistoupil na ‚plán B‘ a obsadil Krasnorusko, které ostatně Rusku přiřkla Curzonova komise. Zároveň Litvě vrátil Polskem okupované její hlavní město Vilno a okolí. Vzhledem k příznivému přijetí SSSR nabídl krasnoruskému obyvatelstvu možnost připojit se k SSSR. Za tímto účelem byly uspořádány volby a zvolení poslanci většinou asi 90% odhlasovali žádost o připojení k SSSR. Obsazení Krasnoruska znamenalo zajetí celkem asi 130 000 Poláků. Ovšem připojením Krasnoruska k SSSR byli propuštěni vojáci původem z Krasnoruska a další byli obměněni s Němci (ti, kteří bydleli v Německem okupovaném území. V zajetí zbylo něco přes 40 000 lidí.

Všeobecně známé události
V sovětském zajetí zůstali polští vojáci a činovníci, které se nepovedlo ani propustit, ani obměnit s Německem a jejich postavení se zhoršilo postojem Sikorského. Na jedné straně sice Sikorski neměl oprávnění jménem Polska vystupovat, ale na druhé straně při internované oficiální polské vládě, neschopné jakkoliv konat, si toto právo s podporou západních mocností přisvojil. Následkem jeho kroků se internovaní polští vojáci změnili na válečné zajatce. Přitom vzhledem k tomu, že v té době žádné válečné operace neprobíhaly a v Evropě vznikla určitá patová situace, nebylo jasné jak dlouho tento stav bude trvat.
Ke změně situace došlo na jaře 1940, kdy rodiny ztratily se zajatými vojáky kontakt. Až dosud fungovalo poštovní spojení, nyní od zajatců přestaly dopisy chodit. Zde se objevilo podezření, že zajatci byli popraveni a na tom později Goebblesova kumpanie postavila svoje tvrzení. Potom nastalo takové mezidobí zůstávající jakoby ve tmě.
Teprve 18. února 1943 polské hroby ‚objevila‘ německá tajná vojenská policie a začaly výkopy. 13. dubna téhož roku Němci otevřeně vyhlásili, že našli u Smolenska hroby popravených Poláků. Prý jich je asi 10 tisíc. Sovětská vláda neznaje skutečný stav věcí odpověděla, že v oblasti probíhaly archeologické vykopávky, čímž nahrála na smeč Goebblesovi. Potom již přiznala nasazení důstojníků na opravách silnic, opět k radosti Goebblese. Němci sestavili mezinárodní komisi, jejímiž členy jmenovali 13 významných patologů z okupované Evropy. Komisi vedl vratislavský patolog dr. Gerhart Buhtz. Tato komise 29. a 30.4. 1943 provedla šetření a její členové pak na cestě zpět na jakémsi letišti, vzdáleni od novinářů, podepsali předložený protokol. Protokol uváděl, že se masakr udál na jaře 1940 a že tedy viníkem byl SSSR.
Goebbles okolo této záležitosti rozpoutal velkou protižidovskou kampaň – v Katyni prý vraždili sovětští židé. Naneštěstí se k tomu velmi rychle připojil Sikorsky a již 16.4. 1943, bez jakýchkoliv důkazů, prohlásil za viníka SSSR. Sikorski toto prohlášení udělal navzdory Churchillově žádosti zdržet se v tomto směru jakéhokoliv vyjádření a podpořit tak Němce.
Po osvobození Smolenska sestavil SSSR vlastní komisi, vedenou akademikem Burděnkem. Komise zjistila, že spousta mrtvol byla prohledána a měla rozpárané kapsy. Byla však nalezena další těla, neprohledaná, a u těch byly objeveny dokumenty, datované do listopadu 1940 až června 1941! Výslechy místních obyvatel ukazovaly na masívní popravy v prostoru Smolenska na podzim roku 1941, vykonané snad jakýmsi stavebním oddílem č. 537. Podle personálu rekreačního střediska NKVD v Kozích Horách popravy prováděl asi 30-ti členný oddíl Einsatzgruppen pod velením jakéhosi snad podplukovníka (oberst-lieutenant) Arene, či Arnee (svědkyně takto uvedla do protokolu z doslechu známé jméno velícího důstojníka).

Další pokračování proběhlo u Norimberského procesu. Bylo již po válce a cesty bývalých spojenců se rychle rozcházely. Projevilo se to právě při projednávání masakru v Kozích Horách. Soud připustil požadavek obhájců, aby SSSR prokázal německou vinu na tomto masakru a přitom odmítl vyšetřovat jako obviněného pravděpodobného velitele poprav, tehdy již plukovníka Fridricha Ahrense. Byl vyslýchán pouze jako svědek, protože byl velitelem spojového pluku č. 537 umístěného v Katyni. Ve své výpovědi odmítl, že by věděl o nějakém stavebním oddíle č. 537 a tím to pro soud skončilo. Za kuriózní lze považovat i to, že soud přijal i další Ahrensovo tvrzení. Ahrens vypověděl, že o hrobech do jara 1943 nevěděl, ačkoliv bydlel v bývalém rekreačním středisku NKVD vzdáleném jen několik set metrů od hrobů, v nichž bylo velmi mělce pohřbeno snad okolo 37 tisíc lidí. Tyto hroby musely strašlivě páchnout. Soud na tomto skončil a dále se touto záležitostí nezabýval. Sovětský výklad událostí byl zpochybněn.
Potom se již naplno rozhořela studená válka a Západ se snažil rozvinout zpochybnění vzniklá na Norimberském soudu. V letech 1951-52 se tímto případem zabýval vyšetřovací výbor Kongresu USA. Při té příležitosti generálmajor Bissell prohlásil, že dřívější postoj USA, že viníkem masakru je Německo, vycházel z nutnosti udržet se SSSR dobré vztahy s ohledem na válku s Japonskem. Obvinění sovětské strany se setkalo s pozitivním přijetím polské emigrace a inteligence, silně protisovětsky zaujaté. Vidina možných sovětských kompenzací tuto náladu dále podněcovala.

Rozhodující se stala sovětská perestrojka. Po chruščovovské likvidaci sovětského zřízení přišla brežněvovská éra stagnace a ta se jen snažila znovu natřít fasádu, ale již rozpadajícího se díla. Samotné rozkladné procesy uvnitř společnosti postupovaly dále. Postupně se poztrácely bezpečnostní mechanizmy.
Náhle se vojenské oddělení Generální prokuratury SSSR začalo ‚katyňským masakrem‘ zabývat. Vyšetřování vyústilo ve veřejná prohlášení prokurátorů, z kterých vyplývala vina SSSR na tomto masakru. Nakonec snad i Gorbačov měl vzít vinu za ‚Katyň‘ na SSSR. Píši ‚snad‘, protože podle Soukupa jeho prohlášení zřejmě vůbec jednoznačné nebylo: „Kdybychom to udělali my, museli bychom se omluvit“. Vzhledem k tomu, že přesný text jeho řeči nemohu nikde najít, považuji toto za pravděpodobné.
V každém případě goebblesovským pohrobkům se podařilo společnosti vštípit názor, že vina je na straně SSSR. Nemálo se na tom podíleli Goebblesovi kumpáni z řad sovětské ‚elity‘, vedle vojenské prokuratury (jmenovitě lze uvést tato jména: plk. Tretěckij, pplk. Jablokov, mjr. Šalamajev, pplk. V. Graněnov a dozorový prokurátor plk. N. L. Anisimov; velmi mě překvapilo, že ačkoliv na Internetu lze nalézt spoustu informací o mnoha i poměrně nevýznamných lidech, právě o těchto postavách, jejichž konání má ohromné dopady na ruské veřejné mínění, vyhledávače google i yandex nenacházejí vůbec nic!) především Gorbačovova ‚pravá ruka‘ Alexandr Nikolajevič Jakovlev. Podle goebblesovců v Kozích Horách bylo popraveno asi 4-5 tisíc polských důstojníků, další do celkového počtu okolo 15 tisíc byli popraveni ve věznicích v Charkově a v Kalininu. Aby jich bylo více, dalších více než 7 tisíc mělo být popraveno na dalších místech USSR a BSSR.
A nakonec se začaly objevovat zprávy o existenci jakýchsi dokumentů, které mají jasně dokazovat sovětskou vinu na masakru. Ty se zhmotnily někdy v říjnu roku 1992 a světlo světa zřel korunní důkaz sovětských zločinů v Katyni – ‚paket č. 1‘. Je to celý balíček dokumentů, mezi nimiž klíčovým je zpráva Beriji Politbyru, v níž žádá pro zajaté polské důstojníky a četníky trest smrti. Za účelem řešení tohoto úkolu navrhuje sestavit zvláštní ‚trojku‘. Nyní tedy již není o čem hovořit.

Ne tak úplně.

Poláci v rukou barbarských bolševiků
Do konce roku 1939 v sovětském zajetí zůstalo něco přes 40 000 lidí. Z nich asi 25 000 lidí bylo předáno lidovým komisariátům dopravy a hutnictví železa. Zbytek představoval problém. Byli v ní důstojníci (ti byli internováni ve Starobělsku u Luganska), příslušníci polských elit – úředníci, četníci a vězeňští dozorci (internovaní v areálu bývalého kláštera v Ostaškovu v Kalininské oblasti) a agilní mladí poddůstojníci (internovaní v Kozelsku u Smolenska). Potíž s těmito lidmi spočívala v tom, že jejich jádro tvořili lidé, kteří po roce 1920 ‚kolonizovali‘ krasnoruské kraje anebo byli naladěni k sovětskému zřízení a Rusům krajně nepřátelsky. Kromě dalšího tito lidé byli z velké části namočeni v pogromech v Krasnorusku a byli mezi nimi lidé zodpovědní za smrt mnoha válečných zajatců Tuchačevského armády. Tito lidé se stali předmětem pečlivého prošetřování a nemalá část byla předvolána před vojenský soud. Odhady Prudnikové i Muchina hovoří o asi tisíci popravených, podle Šveda jich bylo asi 3200. Zůstalo asi 8 500 vojáků a 6 500 nevojáků.
Tito lidé byli prakticky nepoužitelní. Nebylo možné je zařadit do polské armády, protože bylo nebezpečí, že obrátí svoje zbraně proti SSSR – a nemálo z nich to otevřeně prohlašovalo. Nebylo možné je ani demobilizovat a propustit domů (měli bydliště v krasnoruských krajích), protože by představovali podhoubí pro Armiju krajovu, která ihned po připojení krasnoruských končin k SSSR začala terorizovat obyvatelstvo. (Ostatně řádění Armiji krajovej vyvolalo protiakci sovětských bezpečnostních složek a odtud se v této skupině objevilo velké množství lidí.) Nebyl ani důvod je jen tak zbůhdarma krmit a čekat, že snad někdy v budoucnu budou propuštěni do osvobozeného Polska a možná dostanou na stará kolena rozum. Že by sami byli v zajetí ochotni pracovat, to přece bylo pod úroveň těchto společenských ‚elit‘. Co dělali? Jelikož internační tábory prakticky hlídané nebyly, internovaní se potulovali po širém okolí a po místních tržištích se pilně věnovali spekulaci.
Přesto se sovětští představitelé pokusili ze zajatých vojáků sestavovat polské vojsko. Došlo k tomu již začátkem roku 1940, z bezpečnostních důvodů na Dálném východě. K velkému překvapení sovětských představitelů, většina zajatců, a především důstojníci, o účast v těchto jednotkách neprojevila nejmenší zájem. K tomu zde byl problém s tím, že Sikorski vyhlásil Sovětskému svazu válku a ačkoliv by je SSSR rád viděl v osvobozeneckém boji, tito lidé museli zůstat v zajetí a nebylo vůbec jasné, jak dlouho to bude trvat. Nakonec ta ‚vznešenější‘ část zajatců (důstojníci a inteligence) odmítla pracovat (poddůstojníci a vojíni si takovouto svévoli nedovolili, ale ani ti se v práci zrovna nepřetrhli, zatímco zajatci ruské a německé národnosti s prací problém neměli). Něco takového velmi iniciativní a činorodí lidé a vlastenci typu Beriji nemohli pochopit.
Nejspíše Berija proto vymyslel způsob, jak zajaté Poláky ‚vyléčit‘: změní jejich postavení a z válečných zajatců se stanou trestanci odsouzení k výkonu trestu v nápravně-výchovných táborech. S tou příčinou potrestání to sice bylo jako s proviněním Ježíše Krista, ale takovýto postup řešil podstatné problémy. Pokud se jim prostě nebude chtít bojovat za svoji vlast, budou se válečného úsilí účastnit svojí prací. Navíc se tím vymezila i doba, po kterou zůstanou zatčenými.
Berija byl k něčemu takovému dostatečně vybaven. Jako lidový komisař vnitra měl za účelem řešení zvláštních případů tzv. Zvláštní poradní sbor NKVD SSSR. Byl definován tato:

Kód: Vybrat vše

Usnesení Politbyra Ústředního výboru VKS(b) o stanovách Zvláštního poradního sboru
8.4. 1937

1. Poskytnout NKVD právo trestat osoby, uznané za společensky nebezpečné, vyhnanstvím na dobu až 5 let pod přísným dohledem v oblastech, jejichž seznam vede NKVD, trestat tyto osoby zákazem pobytu v hlavních městech, velkých městech a průmyslových střediscích Svazu sovětských socialistických republik až na 5 let, trestat je až 5 lety pobytu v nápravně-výchovných táborech a izolačních zařízeních při táborech a také vyhostit společensky nebezpečné zahraniční občany ze SSSR.

2. Poskytnout NKVD právo potrestat vězněním na 5-8 let osoby podezřelé ze špionáže, sabotáže, podvracení a terorismu.

3. Za účelem výkonu bodů 1 a 2 se při NKVD zřizuje Zvláštním poradní sbor ve složení:
a) Náměstků NKVD,
b) Zplnomocněnce NKVD pro RSFSR,
c) Náčelníka Hlavní správy Dělnicko-rolnické milice,
d) Lidového komisaře republiky, na jejímž území případ vznikl.

4. Zasedání zvláštního poradního sboru zasedání se povinně účastní Prokurátor Svazu SSR, nebo jeho zástupce, který v případě nesouhlasu s rozhodnutím zvláštního poradního sboru, nebo s předáním případu zvláštnímu poradnímu sboru má právo podat protest k prezídiu ÚVV Svazu SSR.
V těchto případech se rozhodnutí zvláštního poradního sboru pozastavuje až do té doby, než o tom rozhodne prezídium ÚVV.

5. Rozhodnutí Zvláštního poradního sboru o vyhnanství, nebo uvěznění v pracovním táboře, či vězení musí být v každém jednotlivém případě doplněno uvedením důvodů tohoto trestu, místem pobytu vyhnance a dobou trestu.
Zvláštní poradní sbor NKVD SSSR odsoudil tu část zajatých Poláků, kteří neprojevili zájem o boj za svoji vlast, zároveň odmítli pracovat a kteří představovali vzhledem ke svým postojům nebezpečí pro Sovětský svaz.
Zvláštní poradní sbor vynášel tresty bez přítomnosti obviněného pouze na základě písemné dokumentace. Rozhodnutí obsahovalo druh trestu (v těchto případech nápravně-pracovní tábor), délku trestu a místo jeho výkonu. Následně byl odsouzený převelen do daného tábora, seznámen s trestem a současně na vedení NKVD byla odeslána zpráva o vykonání rozhodnutí.
Součástí trestu byla ztráta práva korespondence. Toto je zajímavá otázka, proč k tomu došlo. Muchin píše, že by se tím vyzradila skutečnost, že již nejsou válečnými zajatci, což bylo v rozporu s válečnými zvyklostmi. Jenomže Prudniková uvažuje o jiné příčině. Pokud by tito vojáci vstoupili do vojska bojujícího proti Němcům, pak jejich dopisy by to zcela jistě prozradily – a Němci by si mohli na jejich rodinách vylít zlost. Zákaz korespondence představoval jednoduchý způsob, jak oddělit polské vojsko a jeho vojáky od jejich rodin na okupovaném území. Byla to jistá ochrana jejich rodinných příslušníků před nacistickým terorem. Tímto způsobem se měla likvidovat jedna příčina odporu Poláků vstupovat do armády. V každém případě tato skutečnost se stala základem tvrzení, že viníkem je SSSR. Zde sovětští představitelé (asi především Berija) nedomysleli důsledky svých kroků.
Odsouzení byli převeleni z internačních táborů pod správou UPVI do pracovních táborů spravovaných místními orgány NKVD. Z jakéhosi důvodu, snad kvůli utajení, byla pro tyto odsouzené zřízena trojice nápravně-výchovných táborů zvláštního určení – všechny západně od Smolenska: jeden na silnici do Minska, druhý na silnici do Vitebska a třetí v Krasněnském okrese. Podle náčelníka Tábora zvláštního určení č. 1 V. N. Větošnikova v nich bylo celkem asi 7,5-8 tisíc trestanců. S lopatami a krumpáči, nevyrušováni dopisy svých blízkých, mohli při opravách a stavbě silnic v klidu přemýšlet o svém podílu na slávě své vlasti. Převod pod pravomoc NKVD byl doprovázen stručnými zprávami, které Goebblesova kumpanie vydává za informace o počtech popravených (údajně ‚исполнено‘ [splněno] = popraveno).

Proč nemohli být postříleni na základě rozhodnutí nějaké ‚trojky‘? Prostě proto, že 17.11. 1938 bylo přijato usnesení ‚O prokurátorském dozoru a vedení vyšetřování‘, které rušilo ‚trojky‘ a zahajovalo vyšetřování nezákonností doby Ježova teroru. A postříleni jen tak bez ‚trojek‘? Nezávisle na tom, jestli budeme předpokládat, že Stalin a Berija byli ‚zlí‘ anebo ne, tak nelegálně je nebylo možno postřílet proto, že by si případní kati byli velmi dobře vědomi, že po takové popravě budou příště na řadě sami, zvláště za situace, když právě probíhalo rozsáhlé vyšetřování. Buď by na jejich účet samotný diktátor mohl uklidnit zcela nepochybně následně vzedmutou opozici, nebo by této fakticky kompromitace využili kolegové samotných katů. Nařízení nějakého, třeba i samotného Stalina, pořád bylo v dané záležitosti nelegální. Pokud by se vůdcové SSSR (nebo jakéhokoliv jiného státu) k něčemu takovému snížili, velmi rychle by proti sobě sjednotili opozici, která by je svrhla. Nejistota vykonavatelů moci by vyvolala jejich neovladatelnost a vedla by k likvidaci společenské organizace, tedy v tomto případě samotné sovětské moci. Je to nesmysl. Proto každý stát stanovuje pevná pravidla a pečlivě dbá na jejich dodržování. Zde, kromě řádného soudu, žádnou jinou možnost nechat někoho popravit, nemáme.

V září 1940 vydal Sopruněnko příkaz Starobělskému táboru skartovat dokumentaci, jednalo se celkem o 4031 případů. Skartace se netýkala samotných spisů, podle kterých byli souzeni. Zachování spisů by v případě jejich poprav nemělo smysl. Tato skartace zřejmě znamenala ukončení převodu zajatců z UPVI pod místní správy NKVD. Spisy byly předány táborům, kde tito, nyní již trestanci, pobývali.
Podle Muchina o celé této operaci Stalin nejspíše nevěděl. Názor zakládá na záznamech rozhovorů Stalina se Sikorského vyslancem Kotem z podzimu 1941, kdy Stalin zjevně jen ‚střílel naslepo‘, což je pro něj neobvyklé. Stalin se na jakákoliv jednání vždy bezchybně připravoval a proto také dosahoval tak dobrých výsledků. V tomto případě po dotazu Sikorského pouze vznesl dotaz sovětskému aparátu – tehdejšímu náčelníkovi UPVI Sopruněnkovi, který teprve 3.12. 1941 podepsal zprávu pro Stalina, že 15 131 Poláků bylo předáno místní správě NKVD. Jenomže v té době byla přímo ohrožena Moskva, zatímco oblast Smolenska byla okupovaná a konkrétní informace neexistovaly. Než si Stalin ujasnil, že se jednalo o převod ze stavu válečných zajatců do stavu trestanců následkem rozhodnutí Zvláštního poradního sboru NKVD, uplynulo dost času. Pokud by o jejich osudu něco věděl, měl by zcela jistě dobře připravenou odpověď.
Berija prostě tuto operaci provedl o své vůli na základě svých pravomocí. Jediný problém se týkal změny stavu válečných zajatců na trestance, což ženevské konvence neumožňují. Jenomže SSSR v té době nebyl jejich signatářem a Berija se jimi proto nemusel řídit. Bez ohledu na to, že Stalin zřejmě pracoval na podpisu těchto smluv.
K ženevským konvencím: Sovětská vláda k nim měla výhrady a pro zacházení s válečnými zajatci sestavila vlastní zákon. Ve skutečnosti se příliš od mezinárodních ženevských konvencí neodlišoval a na jedné straně pouze odrážel cosi, co lze snad nazvat ‚třídní‘ specifika, a na druhé straně na rozdíl od ženevských konvencí sovětský zákon byl jednodušší a pro řadové vojáky, kteří se jím měli řídit, srozumitelnější. Ona ‚třídní specifika‘ spočívala pouze v tom, že vojáci neměli právo nosit hodnostní označení, medaile a řády a důstojníci neměli žádné výsady, především právo odmítnout v zajetí pracovat.

Pro pokračování mám připraven text popisující další vývoj, německé i sovětské vyšetřování, Goebblesovy manipulace, Norimberský soud, demoralizace sovětských elit a následné sovětské/ruské vyšetřování. Na závěr mám připraven rozbor ‚paketu č.1‘.
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 11407
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

Re: Masakr v Kozích Horách

Příspěvek od Zemakt »

Potichu zmizel? Nebo ho nemůžeš najít?
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
Uživatelský avatar
skelet
4. Brigádní generál
4. Brigádní generál
Příspěvky: 17688
Registrován: 26/1/2008, 15:48

Re: Masakr v Kozích Horách

Příspěvek od skelet »

Clanek nezmizel potichu, ale byl odstranen zamerne.
ObrázekObrázekObrázek
Zamčeno

Zpět na „SSSR“