Po tom, co začali být zpřístupňované různé dokumenty z archivů, spousta nadšenců si dala práci s přepisem nezáživných údajů začal se člověk dívat na rok 1938 jinak. Zvláště na to, že armáda nechtěla opustit lid - bohužel generál Krejčí byl až příliš čestný voják.
KREJČÍ: Poslali jsme z hlavního velitelství vládě, ještě než přijala mnichovský diktát, memorandum, v němž jsme ji ujišťovali, že armáda je připravená. A před Mnichovem jsme rovněž poslali prohlášení NROS (Nejvyšší rada obrany státu), o kterém se nikde nehovořilo. Bylo to po našem zásahu proti řádění henleinovských bojůvek v pohraničních oblastech, kdy tam došlo k obnovení pořádku. Stálo v něm, že je třeba kout železo pokud je žhavé. Končilo větou: Když zemřít, tak čestně! Tehdejší předseda vlády [gen. Syrový] napsal, abych se nepletl do politiky.
Reportér: Mohlo přinést rozuzlení vaše osobní rozhodnutí?
KREJČÍ: Já jsem ho sám nemohl udělat. Byla to záležitost politická. Určitá skupina politiků vyzvala armádu, aby převzala moc, ale jelikož nebyl souhlas všech stran (pozn. redakce: politické strany, kromě KSČ a několika osamocených politiků, kteří šli proti vedení vlastních stran, jako např. dr. Rašín, nechtěly převzít politickou odpovědnost), vzdali jsme se úmyslu převzít moc.
http://www.fronta.cz/armadni-general-lu ... -zari-1938
ROK 1938 - Mohli jsme se bránit? A ubránit? 2.díl
Moderátor: Zemakt
Rok 1938-Mohli jsme se bránit? A ubránit? 2.díl
Poznámka k osobnosti gen. Krejčího: Je zvláštní, že nepatřil k našim "esům" jako velitel "polem pracujících" jednotek. To byli jiní-předně Vojcechovský a Prchala. Jenže dokázal důstojnický sbor velmi dobře stmelit a vést ho ke skvělé pracovní výkonosti. V tomto smyslu jsme již srovnatelného šéfa gen.štábu neměli-nikdy! Byl ovšem zcela apolitický, a to vedlo k jeho nepřijímání myšlenky státního převratu. Ale jaké by měl převrat následky-to si netroufnu předjímat. Mohl by stát stejně tak oslabit, jako posílit.
Nyní se zkusím již trochu posunout. Sliboval jsem pohled na naší armádu a národnostní problematiku v kontextu roku 1938. Tedy ... :
ČS ARMÁDA A NÁRODNOSTI ROKU 1938
Objevilo se tu, no fóru, mnoho poznámek o nespolehlivosti Slováků (pan "M1A2 Abrams" celkem správně reagoval vtipnou replikou: "Ale čo?!?") a o německé 5.koloně. Stejné důvody někteří politici později uváděli, jako motiv svého souhlasu s přijetím Mnichova.Zmiňovaný přístup (tedy-politické ospravedlnění přijetí Mnichova) má 2 nedostatky. Jednak je až nečekaně vzdálen reálnému stavu věcí v roce 1938. A jednak se opět nikdo neráčil zeptat vojáků, kteří-v situaci po mobilisaci mohli poskytnout zřejmě nejpřesnější informace a v situaci válečné by nesli nejtíživější díl odpovědnosti. Nejhorší přitom je, že vojáci ty informace opravdu poskytli-jen jim nikdo nevěnoval (nebo nechtěl věnovat) pozornost.
Snad ještě horší je, že se těmto úvahám mírně (a to nemyslím ironicky) vzdalovala i realita na poli politiky na Slovensku. Ano-bylo zde slyšet mnoho brblání, výkřiků a protestů, jak již je tomu v našich krajích zvykem, ale žádná reálná (natož-pak koordinovaná ozbrojená) vystoupení proti ČS státnosti se (alespoň ve skutečně závažnější míře) nevyskytovala. Sice na to mám svůj vlastní názor, ale domnívám se, že by se spíše mohli (ba dokonce možná i měli) vyjádřit naši slovenští kolegové na fóru. V žádném případě jim tím nechci zadávat téma-je to jen návrh.
Naše armáda, při sestavování svých formací, musela počítat s následujícími národnostmi: 1)Češi, 2)Slováci, 3)Němci, 4)Maďaři, 5)Rusíni a 6)Poláci. Důstojníci je samozřejmě hodnotili a tato svá hodnocení postupovali dál. Shrňme si je zde.
1) Češi-byli hodnoceni nejlépe. Jako nejnadšenější, nejspolehlivější, vysoce ukáznění a odhodlaní,s nejvyšší mírou bojové připravenosti.
Než se pustíme do Slováků je třeba několik slov. Náš důstojnický sbor byl tehdy budován jako důsledně apolitický. Naši důstojníci se buď opravdu snažili nemít politických názorů (a u mnoha lidí to vidíme i dnes, protože naše politika není nic moc-tehdy tomu nebylo jinak), nebo je poměrně důsledně skrývali. A co se samotných Slováků týče je dobré si uvědomit ještě jednu věc-mobilisace tam proběhla v podstatě stejně hladce jako v Čechách.
2) Slováci-byli hodnoceni jako politicky, téměř bez výhrad, zcela flegmatičtí (nemluví se zde o politických elitách-jde o muže u jednotek!), velmi loajální, odhodlaní a ukáznění, avšak se slabinami v bojové připravenosti-zvláště v oblasti užití technických prostředků (u mnohých jednotek musela znovu proběhnou např. i výuka užití plynových masek).
Jako páteřní zdroj loajality Slováků velitelé uváděli jejich vysoký zájem o osobní majetek, jeho zabezpečení a obranu. Nejde o hamižnost. Tehdejší slovenská společnost byla předně venkovská a zemědělská s ještě větším "hladem" po půdě, než jaký vidíme tehdy v Čechách. Každý, kdo někdy dělal byť i jen pokusy se zemědělstvím vám jen potvrdí jak moc si váží každého kousku půdy, který mu poskytuje úrodu (ať už jde o ošatku fazolí, vypaseného králíka nebo třeba čuníka). Slováci nebyli tupé stádo idiotů. Celkem hladce pochopili, že ČSR se hodlá bránit a "ti druzí" chtějí ničit. Zde si dovolím uvést úvahu (možná zásadní-tentokrát již slovenské kolegy o zhodnocení prosím) vyplývající z kontextu: Čím více by nepřítel ničil, ať už bombardováním nebo rabováním postupujícími jednotkami, tím by zřejmě odhodlání Slováků k odporu a obraně posilovalo.
5) a 6) Poláci a Rusíni-byli hodnoceni skoro stejně. Jako aktivní, odhodlaní a odvážní při kontaktu s (poz.: sudetoněmecký a maďarským) nepřítelem. Pozoruhodným je poukazování na to, že se nebojí krve. O co šlo? Jak to rámcově přiblížit? Čech by se zřejmě snažil nepřítele spíše střelit nebo bodnout bajonetem (pro názornost a zjednodušeně řečeno). Výhodou je rychlá smrt. Nevýhodou spousta kraválu (výstřel; píchnutý člověk sice může/při dobrém provedení/též zemřít rychle, ale většinou toho "spoustu nakecá"a to hlasitě). Poláci, ani Rusíni, by pak neměli problém někoho podříznout (opět zjednodušeně a pro názornost řečeno). Je z toho spousta krve a umírat se může i 15 min., ale celkem tiše.
Za jejich hlavní slabinu byla považována kázeň-zvláště v zázemí. Ta byla (předně na úkor civilního obyvatelstva) tak nízká, že velitelé žádali právo obnovení tělesných trestů.
3) a 4) Němci a Maďaři-opět byli hodnoceni obdobně. Do armády vstupovali neochotně. Mobilisace na jimi obývaných územích nejvíce vázla (u Maďarů méně, než u Němců). ČS ozbrojené složky dokonce volily svérázný přístup k věci. Byl-li "odchycen" Němec (nebo Maďar) se zbraní, tak buď "kladl odpor při zatýkání", nebo opravdu šel do vězení. Bez zbraně se pak "dobrovolně, ač opožděně" hlásil do Armády na základě rozkazu o mobilisaci.
Jednotky, které se však přesto povedlo sformovat, byly hodnoceny jako celkem ukázněné. Zjistilo se, že i u nich lze dosáhnout poměrně vysoké bojové morálky. A to prostým přesunem Němců do Maďary obývaných oblastí a naopak. Vzájemná (nečekaně hluboká) národnostní nesnášenlivost těchto etnik pak obratem zvyšovlal jejich ochotu k boji za ČSR. To nastoluje i otázku (a odpověď si netrufám předjímat), jak pevné by bylo německo-maďarské spojenectví v případě Maďarských neúspěchů nebo (neméně pravděpodobného) zásahu MD.
S výše uváděným souvisí i otázka 5.-ých kolon. Ten pojem vznikl v úvodu španělské občanské války, když fašisté táhli na Madrid ze 4 str. a tou 5. měli být fašističtí vzbouřenci v samotném hlavním městě. Neuspěli. Vůbec-5. kolony za 2.sv.v. oslnivých výsledků nedosahovaly. V případě ČSR by to mohlo být obdodné.
Na podzim roku 1938 sehrával maďarský odpor jen limitovanou roli. Jihoslovenské území nebylo vhodné pro partizánskou válku a navíc Maďarsko nebylo schopno "svým" vzbouřencům poskytnout dostatek výzbroje v dostatečné kvalitě (např. těžké kulomety).Tím nikterak nepopírám, že ataky pokračovaly.
I sudetoněmecké aktivity byly umenšeny. Znovu zdůrazňuji-netvrdím, že potlačeny! Byl to důsledek přístupu (strategicky správného) naší armády. O co šlo? Hlavní boje se odehrávaly v tom, co bylo označováno jako předpolí. Armáda sama se tento prostor ani nesnažila plně ovládnout. Aktivní tu byly hlavně jednotky SOS. Nevyslovovaným úkolem SOS-áků bylo zhoršit možnost Německa využít oblast jako nástupní prostor. Jeho plné ovládnutí nebylo absolutní prioritou. S jistou nadsázkou tak můžeme říci, že tu naše ozbrojené síly vedly partizánské boje (poměrně úspěšné) na vlastním území-a prosím nechytat za slovo
Pro obranu státu však nešlo o zásadní záležitost.
Naopak prostor 1.-ho sledu obrany, tedy 1.linie našich opevnění, byl celkem pod kontrolou. Sudetoněmecké ozbrojené aktivity sice i zde probíhaly, ale to bylo dosti výrazně oslabeno protiakcemi našich sil. Oslabeno natolik, že se dařilo s pevnostní linií dobře držet kontakt a relativně hladce ji zásobovat. Lze tedy předpokládat, že ani nástupu našich jednotek ze zápolí by významnější nebezpečí nehrozilo. Uvážíme-li navíc znovu předpokládaný počátek bojů v časném jaru 1939, pak by zcela nepochybně zima 1938/1939 přinesla Sudeťákům jen další těžkosti. Naopak-v takovýchto bojích by (poněkud bezskrupulózně řečeno-byly by totiž jistě i ztráty) stoupla souhra a operační (potažmo také bojová) nasaditelnost u našich jednotek.
Nyní se zkusím již trochu posunout. Sliboval jsem pohled na naší armádu a národnostní problematiku v kontextu roku 1938. Tedy ... :
ČS ARMÁDA A NÁRODNOSTI ROKU 1938
Objevilo se tu, no fóru, mnoho poznámek o nespolehlivosti Slováků (pan "M1A2 Abrams" celkem správně reagoval vtipnou replikou: "Ale čo?!?") a o německé 5.koloně. Stejné důvody někteří politici později uváděli, jako motiv svého souhlasu s přijetím Mnichova.Zmiňovaný přístup (tedy-politické ospravedlnění přijetí Mnichova) má 2 nedostatky. Jednak je až nečekaně vzdálen reálnému stavu věcí v roce 1938. A jednak se opět nikdo neráčil zeptat vojáků, kteří-v situaci po mobilisaci mohli poskytnout zřejmě nejpřesnější informace a v situaci válečné by nesli nejtíživější díl odpovědnosti. Nejhorší přitom je, že vojáci ty informace opravdu poskytli-jen jim nikdo nevěnoval (nebo nechtěl věnovat) pozornost.
Snad ještě horší je, že se těmto úvahám mírně (a to nemyslím ironicky) vzdalovala i realita na poli politiky na Slovensku. Ano-bylo zde slyšet mnoho brblání, výkřiků a protestů, jak již je tomu v našich krajích zvykem, ale žádná reálná (natož-pak koordinovaná ozbrojená) vystoupení proti ČS státnosti se (alespoň ve skutečně závažnější míře) nevyskytovala. Sice na to mám svůj vlastní názor, ale domnívám se, že by se spíše mohli (ba dokonce možná i měli) vyjádřit naši slovenští kolegové na fóru. V žádném případě jim tím nechci zadávat téma-je to jen návrh.
Naše armáda, při sestavování svých formací, musela počítat s následujícími národnostmi: 1)Češi, 2)Slováci, 3)Němci, 4)Maďaři, 5)Rusíni a 6)Poláci. Důstojníci je samozřejmě hodnotili a tato svá hodnocení postupovali dál. Shrňme si je zde.
1) Češi-byli hodnoceni nejlépe. Jako nejnadšenější, nejspolehlivější, vysoce ukáznění a odhodlaní,s nejvyšší mírou bojové připravenosti.
Než se pustíme do Slováků je třeba několik slov. Náš důstojnický sbor byl tehdy budován jako důsledně apolitický. Naši důstojníci se buď opravdu snažili nemít politických názorů (a u mnoha lidí to vidíme i dnes, protože naše politika není nic moc-tehdy tomu nebylo jinak), nebo je poměrně důsledně skrývali. A co se samotných Slováků týče je dobré si uvědomit ještě jednu věc-mobilisace tam proběhla v podstatě stejně hladce jako v Čechách.
2) Slováci-byli hodnoceni jako politicky, téměř bez výhrad, zcela flegmatičtí (nemluví se zde o politických elitách-jde o muže u jednotek!), velmi loajální, odhodlaní a ukáznění, avšak se slabinami v bojové připravenosti-zvláště v oblasti užití technických prostředků (u mnohých jednotek musela znovu proběhnou např. i výuka užití plynových masek).
Jako páteřní zdroj loajality Slováků velitelé uváděli jejich vysoký zájem o osobní majetek, jeho zabezpečení a obranu. Nejde o hamižnost. Tehdejší slovenská společnost byla předně venkovská a zemědělská s ještě větším "hladem" po půdě, než jaký vidíme tehdy v Čechách. Každý, kdo někdy dělal byť i jen pokusy se zemědělstvím vám jen potvrdí jak moc si váží každého kousku půdy, který mu poskytuje úrodu (ať už jde o ošatku fazolí, vypaseného králíka nebo třeba čuníka). Slováci nebyli tupé stádo idiotů. Celkem hladce pochopili, že ČSR se hodlá bránit a "ti druzí" chtějí ničit. Zde si dovolím uvést úvahu (možná zásadní-tentokrát již slovenské kolegy o zhodnocení prosím) vyplývající z kontextu: Čím více by nepřítel ničil, ať už bombardováním nebo rabováním postupujícími jednotkami, tím by zřejmě odhodlání Slováků k odporu a obraně posilovalo.
5) a 6) Poláci a Rusíni-byli hodnoceni skoro stejně. Jako aktivní, odhodlaní a odvážní při kontaktu s (poz.: sudetoněmecký a maďarským) nepřítelem. Pozoruhodným je poukazování na to, že se nebojí krve. O co šlo? Jak to rámcově přiblížit? Čech by se zřejmě snažil nepřítele spíše střelit nebo bodnout bajonetem (pro názornost a zjednodušeně řečeno). Výhodou je rychlá smrt. Nevýhodou spousta kraválu (výstřel; píchnutý člověk sice může/při dobrém provedení/též zemřít rychle, ale většinou toho "spoustu nakecá"a to hlasitě). Poláci, ani Rusíni, by pak neměli problém někoho podříznout (opět zjednodušeně a pro názornost řečeno). Je z toho spousta krve a umírat se může i 15 min., ale celkem tiše.
Za jejich hlavní slabinu byla považována kázeň-zvláště v zázemí. Ta byla (předně na úkor civilního obyvatelstva) tak nízká, že velitelé žádali právo obnovení tělesných trestů.
3) a 4) Němci a Maďaři-opět byli hodnoceni obdobně. Do armády vstupovali neochotně. Mobilisace na jimi obývaných územích nejvíce vázla (u Maďarů méně, než u Němců). ČS ozbrojené složky dokonce volily svérázný přístup k věci. Byl-li "odchycen" Němec (nebo Maďar) se zbraní, tak buď "kladl odpor při zatýkání", nebo opravdu šel do vězení. Bez zbraně se pak "dobrovolně, ač opožděně" hlásil do Armády na základě rozkazu o mobilisaci.
Jednotky, které se však přesto povedlo sformovat, byly hodnoceny jako celkem ukázněné. Zjistilo se, že i u nich lze dosáhnout poměrně vysoké bojové morálky. A to prostým přesunem Němců do Maďary obývaných oblastí a naopak. Vzájemná (nečekaně hluboká) národnostní nesnášenlivost těchto etnik pak obratem zvyšovlal jejich ochotu k boji za ČSR. To nastoluje i otázku (a odpověď si netrufám předjímat), jak pevné by bylo německo-maďarské spojenectví v případě Maďarských neúspěchů nebo (neméně pravděpodobného) zásahu MD.
S výše uváděným souvisí i otázka 5.-ých kolon. Ten pojem vznikl v úvodu španělské občanské války, když fašisté táhli na Madrid ze 4 str. a tou 5. měli být fašističtí vzbouřenci v samotném hlavním městě. Neuspěli. Vůbec-5. kolony za 2.sv.v. oslnivých výsledků nedosahovaly. V případě ČSR by to mohlo být obdodné.
Na podzim roku 1938 sehrával maďarský odpor jen limitovanou roli. Jihoslovenské území nebylo vhodné pro partizánskou válku a navíc Maďarsko nebylo schopno "svým" vzbouřencům poskytnout dostatek výzbroje v dostatečné kvalitě (např. těžké kulomety).Tím nikterak nepopírám, že ataky pokračovaly.
I sudetoněmecké aktivity byly umenšeny. Znovu zdůrazňuji-netvrdím, že potlačeny! Byl to důsledek přístupu (strategicky správného) naší armády. O co šlo? Hlavní boje se odehrávaly v tom, co bylo označováno jako předpolí. Armáda sama se tento prostor ani nesnažila plně ovládnout. Aktivní tu byly hlavně jednotky SOS. Nevyslovovaným úkolem SOS-áků bylo zhoršit možnost Německa využít oblast jako nástupní prostor. Jeho plné ovládnutí nebylo absolutní prioritou. S jistou nadsázkou tak můžeme říci, že tu naše ozbrojené síly vedly partizánské boje (poměrně úspěšné) na vlastním území-a prosím nechytat za slovo
Pro obranu státu však nešlo o zásadní záležitost.Naopak prostor 1.-ho sledu obrany, tedy 1.linie našich opevnění, byl celkem pod kontrolou. Sudetoněmecké ozbrojené aktivity sice i zde probíhaly, ale to bylo dosti výrazně oslabeno protiakcemi našich sil. Oslabeno natolik, že se dařilo s pevnostní linií dobře držet kontakt a relativně hladce ji zásobovat. Lze tedy předpokládat, že ani nástupu našich jednotek ze zápolí by významnější nebezpečí nehrozilo. Uvážíme-li navíc znovu předpokládaný počátek bojů v časném jaru 1939, pak by zcela nepochybně zima 1938/1939 přinesla Sudeťákům jen další těžkosti. Naopak-v takovýchto bojích by (poněkud bezskrupulózně řečeno-byly by totiž jistě i ztráty) stoupla souhra a operační (potažmo také bojová) nasaditelnost u našich jednotek.
Rok 1938-Mohli jsme se bránit? A ubránit? 2.díl
Ještě 2 věci, které nemají přímou souvislost s mým předchozím článkem. Tak je vkládám samostatně.
1) Trochu jsem "čmuchal" u svého pochybení, tedy Hs 123 A-1. Roku 1938 jich Němci měli 150-vesměs A-1. To by měla být modifikace pro střemhlavé bombardování. Jeho nosnost mu neumožňovala ohrozit naše opevnění střední třídy odolnosti a zásah řopíku, jak ukázaly testy, by byl spíše věcí náhody. Jeho účinnost proti živé síle je bez diskuse. U obrněnců by to bylo složitější-ne vždy by stačily kulomety. Na každý pád k našim bitevníkům takto můžeme připočítat i A-100, užívanou u nás i jako střemhlavý bombardér. Tím by byla, v bytevním letectvu, naše převaha celkem hezky posílena a nezapomínejme, že průbojné střelivo do našich kulometů mohlo být příčinou velkých starostí německých tankánů.
Němci měli i cca. 120 strojů Ju 87-A1, ale u těch nebyl ještě pořádně zahájen ani výcvik posádek. Ju 87-A ve válce příliš neoslňoval-kombinace slabé a nepraktické výzbroje, relativní pomalost, špatná manévrovatelnost a (vzhledem k úkolům nad bojištěm) i přílišná zranitelnost-ukázalo se již nad Polskem, a to fakt nebyla letecká velmoc.
2) K plánu Zelený-nevím, zda uspokojím poptávku po informacích. Ale jeho původní podobu vypracoval Halder. Ze severu Moravy měla útočit 2.armáda s cílem postupu-Olomouc, a to do 48h. Z jihu měla postupovat 14. armáda. Sám Halder v její úspěch moc nevěřil, protože mu nebylo jasné, jak tuto armádu zásobovat (poukazoval na nedostatek silnic v Rakousku směrem na ČSR a mimochodem i na potenciál našeho bitevního letectva). Úspěchu mělo být dosaženo do 1-ho týdne. V případě bojů delších než 14 dnů Halder předpokládal zhroucení pozemních sil pro nedostatek zásob a munice.
Hitler plán mění 9.9. 1938. Předpokládá postup 10.armády z Bavorska na Plzeň a Prahu. Z Horního Rakouska měla postupovat 12.armáda, a to na Jihlavu. Časová náročnost se neměnila. Plán by mohl být úspěšný, když by se naše jednotky nepohnuly. Jak jsem již zmiňoval záměr se nám však podařilo odhalit a síly naší armády byly patřičně přeskupeny. Za těchto okolností by spolehlivě boje MUSELY trvat déle než 14 dnů! (info. viz: Jiří Macoun-Československé pevnosti, CP Books, a.s. 2005)
1) Trochu jsem "čmuchal" u svého pochybení, tedy Hs 123 A-1. Roku 1938 jich Němci měli 150-vesměs A-1. To by měla být modifikace pro střemhlavé bombardování. Jeho nosnost mu neumožňovala ohrozit naše opevnění střední třídy odolnosti a zásah řopíku, jak ukázaly testy, by byl spíše věcí náhody. Jeho účinnost proti živé síle je bez diskuse. U obrněnců by to bylo složitější-ne vždy by stačily kulomety. Na každý pád k našim bitevníkům takto můžeme připočítat i A-100, užívanou u nás i jako střemhlavý bombardér. Tím by byla, v bytevním letectvu, naše převaha celkem hezky posílena a nezapomínejme, že průbojné střelivo do našich kulometů mohlo být příčinou velkých starostí německých tankánů.
Němci měli i cca. 120 strojů Ju 87-A1, ale u těch nebyl ještě pořádně zahájen ani výcvik posádek. Ju 87-A ve válce příliš neoslňoval-kombinace slabé a nepraktické výzbroje, relativní pomalost, špatná manévrovatelnost a (vzhledem k úkolům nad bojištěm) i přílišná zranitelnost-ukázalo se již nad Polskem, a to fakt nebyla letecká velmoc.
2) K plánu Zelený-nevím, zda uspokojím poptávku po informacích. Ale jeho původní podobu vypracoval Halder. Ze severu Moravy měla útočit 2.armáda s cílem postupu-Olomouc, a to do 48h. Z jihu měla postupovat 14. armáda. Sám Halder v její úspěch moc nevěřil, protože mu nebylo jasné, jak tuto armádu zásobovat (poukazoval na nedostatek silnic v Rakousku směrem na ČSR a mimochodem i na potenciál našeho bitevního letectva). Úspěchu mělo být dosaženo do 1-ho týdne. V případě bojů delších než 14 dnů Halder předpokládal zhroucení pozemních sil pro nedostatek zásob a munice.
Hitler plán mění 9.9. 1938. Předpokládá postup 10.armády z Bavorska na Plzeň a Prahu. Z Horního Rakouska měla postupovat 12.armáda, a to na Jihlavu. Časová náročnost se neměnila. Plán by mohl být úspěšný, když by se naše jednotky nepohnuly. Jak jsem již zmiňoval záměr se nám však podařilo odhalit a síly naší armády byly patřičně přeskupeny. Za těchto okolností by spolehlivě boje MUSELY trvat déle než 14 dnů! (info. viz: Jiří Macoun-Československé pevnosti, CP Books, a.s. 2005)
Plán Fall Grün
Johane, díky za poznámky, toto jsem věděl, předpokládal jsem spíše jestli někdo neměl k dispozici např. reálné plány vypracované německým generálním štábem atp. Je již vidět, že Hitler se zalekl pevnostního pásma a hlavně rychlosti jeho výstavby a snažil se přesměrovat útok do míst, kde byl dostatek etnických Němců.
Našel jsem zajímavé dokumenty, bohužel moje neznalost němčiny mne z nich neumožňuje udělat nějaký zajímavý výcuc. K dispozici zde: Der Fall "Grün"
Ale vypadá to tak, že neexistoval v září 1938 nějaký detailní operační plán útoku - ale pouze ideově rozpracované varianty.
Takže plány dodané A-54 na základě kterých byla vyhlášena mobilizace (Německo plánuje útok na říjen 1938), by byly pouze velmi dobrou mystifikací, což by jen potvrzovalo úlohu Thümmela jako dvojitého agenta nastrčeného Německem.
Pokud se mýlím, prosím opravte mne, ať nemystifikuji.
Četl někdo tuto knížku?
Našel jsem zajímavé dokumenty, bohužel moje neznalost němčiny mne z nich neumožňuje udělat nějaký zajímavý výcuc. K dispozici zde: Der Fall "Grün"
Ale vypadá to tak, že neexistoval v září 1938 nějaký detailní operační plán útoku - ale pouze ideově rozpracované varianty.
Takže plány dodané A-54 na základě kterých byla vyhlášena mobilizace (Německo plánuje útok na říjen 1938), by byly pouze velmi dobrou mystifikací, což by jen potvrzovalo úlohu Thümmela jako dvojitého agenta nastrčeného Německem.
Pokud se mýlím, prosím opravte mne, ať nemystifikuji.
Četl někdo tuto knížku?
Rok 1938-Mohli jsme se bránit? A ubránit? 2.díl
Pane "Rosomáku" naznačujete extrémně zajímavou možnost a vůbec ne "mimo mýsu". Na podzim roku 1938 Němci opravdu operují celými armádami. Prostě je přesouvají a vysouvají!
Velení ČSR naopak provádí cílené tahy specifickými jednotkami (rychlé divize) a patřičně je posiluje z jiných zdrojů (na splnění konkrétních úkolů a zadání?). Nejsem si jist zda na to mohl stačit vzdušný průzkum. Ten ČSR navíc velmi omezovala z obavy, aby nebyla obviněna z rozpoutání války. O změnách ve "Fall Grün" A-54 zcela jistě neinformoval, takže nelze vyloučit, že šlo ještě o jiný zdroj informací. Na každý pád věděl Krejčí co se děje za hranicí s Německem mnohem více, než by Němcům mohlo být, v případě ostrého konfliktu, příjemné.
A pokud, OPAKUJI POKUD, máte ve své úvaze pravdu, a Němci skutečně NEMĚLI konkrétní a podrobný plán, s rozpracováním možných eventualit vývoje událostí na bojišti ... a šli by do věci z chodu ... bez rozmyslu! Pak i 2.část otázky: "A mohli jsme se ubránit?" pozbývá své kouzlo. Pod Jihalvou a zřejmě i na Pražské čáře by to musela být strašlivá jatka.
Mimochodem-také nevím o podrobnostech "Fall Grün". Ale také bych si netroufl na překlad německého textu.
Velení ČSR naopak provádí cílené tahy specifickými jednotkami (rychlé divize) a patřičně je posiluje z jiných zdrojů (na splnění konkrétních úkolů a zadání?). Nejsem si jist zda na to mohl stačit vzdušný průzkum. Ten ČSR navíc velmi omezovala z obavy, aby nebyla obviněna z rozpoutání války. O změnách ve "Fall Grün" A-54 zcela jistě neinformoval, takže nelze vyloučit, že šlo ještě o jiný zdroj informací. Na každý pád věděl Krejčí co se děje za hranicí s Německem mnohem více, než by Němcům mohlo být, v případě ostrého konfliktu, příjemné.
A pokud, OPAKUJI POKUD, máte ve své úvaze pravdu, a Němci skutečně NEMĚLI konkrétní a podrobný plán, s rozpracováním možných eventualit vývoje událostí na bojišti ... a šli by do věci z chodu ... bez rozmyslu! Pak i 2.část otázky: "A mohli jsme se ubránit?" pozbývá své kouzlo. Pod Jihalvou a zřejmě i na Pražské čáře by to musela být strašlivá jatka.
Mimochodem-také nevím o podrobnostech "Fall Grün". Ale také bych si netroufl na překlad německého textu.
Z mojé strany to tak chápu. Taky sem myslel rok 1938 a 1939, jen sem dodal, že na vrcholu vyzbrojenosti měla naše armáda byt v létě 1939, tedy v době, kdy Německo šlo na Poláky s naší technikou.ad hydrostar: Teď mi to teprv docvaklo. Došlo k nedorozumění! Neuvažuji o zimě 1939/1940, ale o zimě 1938/1939, respektive počátku jara 1939.
Ohledně Čechů, Slováků a Rusínů mně to bylo celkem jasné, jací to byli vojáci, ale to nasazaní jednotek s Němci a Maďary, mně celkem zaujalo. Jsou nějaké další informace o jejich nasazení během maďarských akcí? (nebo už byli zpátky v Reichu?)Naše armáda, při sestavování svých formací, musela počítat s následujícími národnostmi: 1)Češi, 2)Slováci, 3)Němci, 4)Maďaři, 5)Rusíni a 6)Poláci. Důstojníci je samozřejmě hodnotili a tato svá hodnocení postupovali dál. Shrňme si je zde...
A co se týče Plánu zelený a jeho utajení (tedy odtajnění naší armádou), tak to museli mít asi více zdrojů než jednoho agenta. A špionážní lety byly prováděny letouny B-71, jakožto nejrychlejšími stroji armády. Tady se sluší říct, že naše pozorovací lety byli méně četné než jejich německé protějšky.
Hydrostar se s námi trvale rozloučil...
Rok 1938-Mohli jsme se bránit? A ubránit? 2.díl
Odpověď pro "p.hydrostar":
Ono spoustu věcí musíte brát s jistým odstupem
ČSR byla sice na můj vkus státem trochu podivným (leč kam se hrabe proti dnešku, že 
), ale její důstojníci nebyli padlí na hlavu. Stejně tak musíme s odstupem přijímat loajalitu německých a maďarských vojáků naší armády.
Na jedné str.naše armáda "Huny a Kumány" k bojovým útvarům raději moc nepřidělovala. Ti sloužili většinou u ženistů a stavebních praporů.
Na 2.str. i loajalita "Hunů a Kumánů" měla své meze. Je jí třeba vnímat tak, že se, na "etnicky protilehlých" územích, přestali snažit krouhnout svého velitele, dezertovat a dělali co jim bylo uloženo, aniž by nad nimi nepřetržitě musel někdo stát s odjištěným a naládovaným kvérem (jemněji řečeno tuším viz:toulky.vojenstvim.cz/index.php)
I to je ovšem důležité. Vemme v potaz velikost ČSR. Kdyby chtěl-řekněme Němec, na jihu Slovenska dezertovat, aby se dostal ke "svým" a mohl se zapojit do povstání, pak by se mu to s podporou místního (maďarského) obyvatelstva prostě muselo podařit pokud by neudělal nějakou těžkou kravinu. Totéž samozřejmě platí i opačně. Jenže zjevně s podporou místního (maďarského/německého) obyvatelstva nepočítali a lze potažmo předpokládat, že věděli (nebo se alespoň důvodně domnívali), že počítat nemohou!
Ono spoustu věcí musíte brát s jistým odstupem
ČSR byla sice na můj vkus státem trochu podivným (leč kam se hrabe proti dnešku, že ), ale její důstojníci nebyli padlí na hlavu. Stejně tak musíme s odstupem přijímat loajalitu německých a maďarských vojáků naší armády.Na jedné str.naše armáda "Huny a Kumány" k bojovým útvarům raději moc nepřidělovala. Ti sloužili většinou u ženistů a stavebních praporů.
Na 2.str. i loajalita "Hunů a Kumánů" měla své meze. Je jí třeba vnímat tak, že se, na "etnicky protilehlých" územích, přestali snažit krouhnout svého velitele, dezertovat a dělali co jim bylo uloženo, aniž by nad nimi nepřetržitě musel někdo stát s odjištěným a naládovaným kvérem (jemněji řečeno tuším viz:toulky.vojenstvim.cz/index.php)
I to je ovšem důležité. Vemme v potaz velikost ČSR. Kdyby chtěl-řekněme Němec, na jihu Slovenska dezertovat, aby se dostal ke "svým" a mohl se zapojit do povstání, pak by se mu to s podporou místního (maďarského) obyvatelstva prostě muselo podařit pokud by neudělal nějakou těžkou kravinu. Totéž samozřejmě platí i opačně. Jenže zjevně s podporou místního (maďarského/německého) obyvatelstva nepočítali a lze potažmo předpokládat, že věděli (nebo se alespoň důvodně domnívali), že počítat nemohou!
Rok 1938-Mohli jsme se bránit? A ubránit? 2.díl
Znovu ad.hydrostar:
K tomu průzkumu-vím zhruba co jste ctěl říci. Ale vidím i jako důležité, že jsem věc formuloval opačně. Ano-vím, že jsme, v omezené míře, prováděli průzkumné lety. Ta "omezená míra" byla dána právě obavou, abychom nebyli označeni za "strůjce" války. A právě proto se domnívám, že informace toliko od pilotů nemohly být dostatečné pro tak rozsáhlé (a celkem přesné) změny v dislokacích našich jednotek.
Jenže je to jen doměnka. Vycházím z indicií-ne z podkladů. A v takovém případě je třeba obezřetnost!
K tomu průzkumu-vím zhruba co jste ctěl říci. Ale vidím i jako důležité, že jsem věc formuloval opačně. Ano-vím, že jsme, v omezené míře, prováděli průzkumné lety. Ta "omezená míra" byla dána právě obavou, abychom nebyli označeni za "strůjce" války. A právě proto se domnívám, že informace toliko od pilotů nemohly být dostatečné pro tak rozsáhlé (a celkem přesné) změny v dislokacích našich jednotek.
Jenže je to jen doměnka. Vycházím z indicií-ne z podkladů. A v takovém případě je třeba obezřetnost!
sa58 píše:Takže jsem splnil hrozbu a toto téma zbavil Tisa. Pokud si o něm chcete plkat, použijte jiné forum. Už tu někde je...
Takže trafená hus zagágala...:-)
Ak už Slovenský štát s Tisom na čele nesúvisí s touto témou, tak tu fakt môžete naozaj tak "plkat" akurát o dolete Bf 109 nad Československo.... Veď s obranou ČSR predsa nemôže nesúvisieť, v akom postavení bolo Slovensko voči celej ČSR pri možných úvahách Ćeskoslovenska o odvetný obranný krok voči nemeckej agresii... A tejto témy sa hlavne chytil Johan a jednoducho som sa musel k jeho blábolm vyjadriť....pretože keď si to prečíta jeden nezainteresovaný človek, tak to bude mať v hlave pekne domotané a skreslené.... a takému by som skôr odporučil si prečítať nejakú publikáciu o stave armády ČSR v 38-mom miesto tohoto...
To jsem nevěděl, že s "tajuplnými" úmrtími Štefánika a Dubčeka má co dočinění sa58De_eM píše:sa58 píše:Takže jsem splnil hrozbu a toto téma zbavil Tisa. Pokud si o něm chcete plkat, použijte jiné forum. Už tu někde je...
Takže trafená hus zagágala...:-)
Když zmizíš, tak budeš zmizelej, jinak tě zmizím já.
Rok 1938-Mohli jsme se bránit? A ubránit? 2.díl
Velmi dlouho jsem váhal, než jsem sednul a začal znovu psát. Tohle téma mi sem opravdu nesedí-leč reaguji. Mimochodem-to co jsem psal bylo také pouze mou reakcí na srovnání Beneše a Tisa, které nebylo z mého "pera" a u kterého navíc i připouštím, že žádný z nich nemůže odejít "bez ztráty kytičky". Nesledoval jsem na fóru vše a nevím je-li tomu opravdu tak-leč jestliže ano, pak jsem opravdu velice rád, že jsem se "záhadným úmrtím" vyhnul a nenapsal k nim ani čárku. Co se týče období po roce 1917 považuji všechny šéfy fašistických a komunistických států, bez velkých rozdílů (diskutoval bych pouze na téma země okupovaná/neokupovaná), za bandu zločinců. Nestydím se za to a neumím si představit argument, který by můj názor zvrátil!!!
Pan "De_eM" má ovšem nepopiratelně pravdu, že diskutovat o národnostní otázce v souvislosti s obranyschopností předmnichovské ČSR je zcela oprávněné. Proto jsem také napsal svůj článek věnující se hodnocení jednotlivých národností v aktivní vojenské službě. Dovoluji si tímto na něj znovu poukázat-děkuji.
Pan "De_eM" má ovšem nepopiratelně pravdu, že diskutovat o národnostní otázce v souvislosti s obranyschopností předmnichovské ČSR je zcela oprávněné. Proto jsem také napsal svůj článek věnující se hodnocení jednotlivých národností v aktivní vojenské službě. Dovoluji si tímto na něj znovu poukázat-děkuji.
Rok 1938-Mohli jsme se bránit? A ubránit? 2.díl
MEZIVÁLEČNÁ ČSR A JEJÍ PŘÍPRAVY VÁLEČNÉ
Vidím, že téma roku 1938 zvolna odeznívá. V mnoha směrech přineslo podstatné informace. Bouřlivost diskuse je zcela pochopitelná-mnichovská tragédie ovlivnila život a postavení Čechů a Slováků v celém následujícím období, až po dnešní dny.
I pro mne je toto poslední rozsáhlejší článek k dané věci (nebudu-li "vyprovokován" k dalším). Pokusím se v něm reagovat na cosi, co bylo vyřčeno, tak trochu, mimo téma (a nééé
nejde o Tisa).
V 1.díle diskusí se objevil scénář, jak by to mohlo vypadat, kdyby na vrcholné úrovni president/vláda padlo rozhodnutí Mnichov nepříjmout. Končil nadvládou SSSR nad střední Evropou. To je sice rozporovatelné, ale hlavně zcela nepodstatné.
Jádro tématu roku 1938 spočívá v tom, zda v ČSR existovala vojenská a politická připravenost na válku a zda bylo případně možno dosáhnouti úspěchu při obraně státu. To je relevantní "co by, kdyby". Úvahy o tom zda by mohlo padnout politické rozhodnutí o válce,již tak oprávněné nejsou.
Kdysi bylo řečeno, že:"Válka je jen pokračování politiky jinými prostředky!" Zni to sice odporně, ale je to přesné (viz dnešní Iraq). Bylo tomu tak vždy. I před 2.sv.v.
Již dříve jsem napsal, že jsem Austroslavista a monarchista. Později a jinde se tomu zkusím věnovat podrobněji. Nyní se věci dotknu spíše okrajově. Ale půjde mi o to dokázat, že příprava ČSR na válku byla silně 2-oj kolejná a politická representace v reálu nepočítala s oním pokračováním jinými prostředky.
Na to ovšem musíme postoupit hlouběji do minulosti. Zlehka k letům 1917/1918 a podrobněji od roku 1925.
Ještě v roce 1917 probíhají ve Švícarsku rozhovory mezi GB a R-U o možnosti separátního míru. Londýn byl R-U ochoten přiznat, že není poraženou mocností (a uvědomme si prosím, že jednotky R-U opravdu na žádné z front, na nichž operovaly, porážku neutrpěly), hovořit o kompensaci územních ztrát (a to i územní kompensaci) a učinit z R-U základní kámen sanitárního kordonu kolem Ruska (pozdějšího SSSR), jakož i připustit, že tento kordón by byl jednou ze sfér vlivu a zájmů podunajské monarchie (tou 2. by zůstával Balkán). Ještě roku 1917 předkládá Karel I. ústavní reformu směřující k plné federalisaci Předlitavska a ta je nadšeně přijímána i českými
demokraticky zvolenými poslanci. Ještě v roce 1917 mohla dnešní Evropa vypadat jinak ... a lépe.
Ano-v té či oné formě by se rok 1938 zřejmě opakoval. Ano-politický vývoj v Německu by se zřejmě ubíral po podobných cestách. Ale ne-neumím si představit jediného příslušníka staré dinastie, který by nařídil armádě bezpodmínečnou kapitulaci (a právě tím Mnichov v podstatě byl) bez jediného výstřelu.
Ještě v roce 1918 se projednávají 3 koncepce. Jednak zde byly úvahy o jakési "Severoslávii" zahrnující nás, Polsko a zřejmě i Ukrajinu s hranicí na řekách Pripjať a Dněpr. Jednou z variant bylo i centrum v Praze a dinastie "polských Bonapartovců" v císařském postavení. Uvažováno snad mělo být i Krimsko-Ruské království, jako jakási trafika pro Romanovce. Opět se (v případě "Severoslávie")mělo jednat o jakýsi stavební kámen sanitárního kordónu. Masaryk s Benešem (viděli snad vzdalující se korýtka???) byli velmi ostře proti. Úvahy však pohřbyly až spory GB a F. GB se obávala "jakéhokoliv Velkého Polska" neboť to by mohlo být sférou vlivu F. Ta sice "jakékoliv Velké Polsko" fedrovala, ale ne co monarchii. Obávala se totiž, že v tom případě by se zmiňovaný stát stal sférou vlivu GB. Pro neustále omýlaný význam 1.ČS zahraničního odboje je symptomatické, že ani Čechoslováků, ani Poláků se na jejich názor nikdo moc neptal. Tak-jak tak, opět si neumím představit žádného Bonaparta kapitulujícího bez výstřelu.
Tou 2.variantou byla monarchie Československá. Žádal ji hlavně Štefánik a vůbec nešlo o pitomoučký nápad. Navrhoval více dinastií, avšak 2 byly velmi zajímavé pro naše téma a příběh-britská a italská. V obou případech by pak totiž Mnichov možný nebyl, nebo alespoň ne s takovými výsledky. Ikdyby na trůn dosedl jiný rod neumím si představit krále, a ani ho historicky neznám, co by to jen tak zabalil a vystavil svůj lid reálné hrozbě naprosté faktické likvidace. Ano-ještě v roce 1918 mohla dnešní Evropa vypadat jinak ... a lépe. Ale zvítězila 3. varianta jejíž osudovost dosud tak intensivně pocťujeme.
Důsledkem jsou republiky (dnes již) v nichž politici a strany ani nejsou vnímány jako nástroj správy státu, ale stát je vnímán jako zdroj pro zabezpečení svých politiků a jako majetek politických stran nad nimiž, de facto, neexistuje žádná reálná a výkonná kontrola. Nejinak tomu bylo v období meziválečném. Proto se politická scéna v kritických momentech vždy vydala cestou nejmenšího odporu ignorujíce zcela svých závazků vůči státnosti. A není nikoho (či ničeho), kdo by jí v tom zabraňoval nebo ji, při takovém počínání,omezoval.
Důsledky se u meziválečné ČSR začínají projevovat rychleji než by se na 1.pohled zdálo. Roku 1925 je do Locarna svolána diplomatická konference za účasti GB, F, Itálie, Německa, Belgie, Polska a ČSR. Cílem konference mělo být dohodnutí hranic Německa, jejich smluvní podchycení a celkové upevnění tehdejšího mírového uspořádání Evropy. Nestalo se!
Mnohé naznačuje i to, že ČSR a Polsko, ač měly v zásadě shodné zájmy, společný postup nalézt nedokázaly. Základním zájmem ČSR, a tedy i Polska, bylo zachování stavu věcí. Šlo vlastně o to, aby Německo bylo nadále vnímáno jako poražená mocnost a aby bylo přinuceno přijmout cosi-co bychom mohli označit za "Locarnské" ultimatum.
Německo uznalo své hranice na západě (tkzv. Rýnský pakt) a zavázalo se na východě řešit sporné otázky mírovou cestou-i tuto část dohody později vypovědělo. Nikdo ho k ničemu nenutil. Důsledek konference byl tedy v ostrém rozporu se zájmy a potřebami ČSR. Německo tu bylo v podstatě přijat zpět do koncertu velmocí (byť ještě ne jako plnoprávný člen), a to pouze výměnou za uznání bezpečnosti jen na své západní hranici. Západní, řekněme-že maritivní, velmoce tak 1.projevily pokles svého zájmu o centrální Evropu.
Velmi zajímavé jsou reakce na Locarno. Znovuvyzbrojování zahajuje Švícarsko a Švédsko. Zvláště v případě Švícarska je to půvabné, protože jde často o politické iniciativy, které u vojáků, neméně často, naráží na nepochopení a nechuť.
Beneš po návratu do ČSR presentuje v parlamentu Locarno jako zásadní úspěch ČS zahraniční politiky. To by ještě nebylo na škodu. V diplomacii je občas krach veřejně ukazován co úspěch (vzpomeňme na "sňatkovou alianci" Rakouska a bonapartistické Francie). Jenže je pak třeba přijímat odpovídajících opatření (vpomeňme na uplně jinou připravenost Rakouska v bitvě u Lipska, než jakou před tím vidíme např. u Slavkova, nebo i Wagramu). Ač z jeho osobních poznámek víme, že si Beneš byl vědom katastrofy v Locarnu, v praxi (u presidenta, ani ve vládě) žádných opatření nežádá ani nepřipravuje.
Navzdory tomu k jistým aktivitám dochází. Armádní důstojníci reagovali na Locarno od roku 1926. Připravovali (ofensivní) plány proti Německu, změny rozmístění jednotek v případě ohrožení státu a změny ve struktuře našich divizí. Dělali by i více, ale měli 0-ovou politickou podporu. Ne-měli zápornou politickou podporu vzhledem ke škrtům ve vojenských rozpočtech. Je to o to tíživější, že v této době ČSR prožívala hospodářský vzestup.
O něco později se situace zhoršila ještě více. Velmoce, a to včetně Německa, si v Evropě zcela veřejně rozdělily na sféry vlivu a zájmů (spadali jsme do té německé, Balkán a Jugoslávie do italské) s tím, že každá velmoc bude ve svém sektoru udržovat pořádek. To vyvolalo poměrně mohutný odpor a protesty malých a středních států. Pod tímto tlakem velmoce prohlašují, že od svého záměru ustupují. Bez jakýchkoliv garancí, sankcí a kontrolních mechanismů.
Je sice pravda, že ČSR v odporu proti "porcování" Evropy hrála významnou roli, ale o to nepochopitelnější je, že pak takovému prázdnému příslibu naše zahraniční politika uvěřila. A ona OPRAVDU uvěřila! Minimálně to mělo být vnímáno jako 2.varování o spolehlivosti našich spojeneckých vazeb.
Tolik naše politika. V Evropě začínají zbrojit i Belgie a Holandsko (ponechme stranou jak úspěšně, ale dělají alespoň něco a přestávají věřit na mír). Jugoslávie žádá přeměnu MD na pakt se všeobecnou zárukou-marně. ČSR věří slibu, který v podstatě nikdo jiný nebere vážně.
Né tak vojáci. Píše se počátek 30-tých let a naši důstojníci 1.uvažují o zavedení rychlých divizí. O posílení motorisace. Prosí a škemrají-marně! O hloubce těchto úvah svědčí i to, že v roce 1938 byly tyto divize opravdu slepence s mnoha nedostatky( nikdy jsem netvrdil opak). Ale i tak vidíme operace obrněných jednotek s podporou těch asistenčních v západních Čechách a útočné akce celých mechanisovaných brigád (opět s asistenční podporou) u Chebu a Kraslic. Jde tedy o nasazení podle zásad bleskové války. Byť opět netvrdím, že by to bylo možno považovat za reálný křest ohněm
Až v letech (tuším) 1932/1933 dochází ke krachu odzbrojovacích rozhovorů. Beneš předstupuje před své důstojníky s pověstným prohlášením, že válku s Německem považuje za nevyhnutelnou. Pocťuji jakési temné zadosatiučinění nad tím, jak malé rozpaky nebo údiv to u našich velitelů vzbudilo. Temné proto, že dnes víme, jak málo odhodlání za těmito jeho slovy stálo a jak v niveč přišlo veškeré úsilí vojáků.
Avšak ještě děsivější je to, že vojáci stále pracují "do šuplíků". Stále se na politické scéně nic zásadního neděje. Až v roce 1936 přicházejí 1.větší peníze pro armádu. I tehdy jsou však veškeré další požadavky na zbrojení vetovány (viz výše zmiňovaná snaha o zafinancování 3-oj směnného provozu zbrojovek). I tak byla však naše armáda roku 1938 v Evropě zřejmě na válku připravena nejlépe. To ale nelze vnímat jako 100%-ní zásluhu politiků-spíše naopak.
Často je diskutována koncepce naší armády. Ta v mnohém předjímala 2.sv.v.a vycházela z požadavku vysoké pohyblivosti. Naše vojenské plány viděli zástupci vojenské mise F a doporučili jejich zamítnutí. Vojáci si však prosadili své. Pro ČSR mohlo být dalším z řady varování i to jak slabou angažovanost na případném středoevropském bojišti armáda F plánovala.
Nevíme, zda si to naše velení uvědomovalo, nebo šlo jen o z nouze ctnost... Na každý pád opevňování vnímá armáda tak, že má minimalisovat potřebu nasazení živé síly na linie, maximalisovat její ochranu a v neposlední řadě i snižovat náročnost bojové činnosti tak, aby linie dokázali držet i starší a tělesně méně disponovaní záložníci-nejlépe z místa působení opevnění. Zbytek armády byl "polem pracující" a počítalo se s ním pro manévrový pohyblivý boj.
Ostatní je již notoricky známo. Roku 1938, na podzim, chybí politická vůle k obraně. Nechybí vůle lidská ani vojenská. Nekompetentní, leč poměrně časté, politické zásahy, do vojenské sféry, bych pak vnímal jako opravdu největší vnitřní hrozbu případnému ČS vojenskému úsilí.
Nepovažuji, znovu opakuji, ani za možné diskutovat o tom, zda jsme se bránit měli-odpověď zní jasně "ano!". Považuji dokonce za nanejvýše správné diskutovat o tom, jaké by byly naše bojové vyhlídky. Ale obávám se, že je bezpředmětné diskutovat o tom, že by padlo politické rozhodnutí: "Jdeme do toho!" Žádná z relevantních sil k tomu ve skutečnosti vůli neměla. Ano-je možné, že to byla zbabělost (k tomu se přikláním já), hamižnost nebo hloupost. Ale zcela určitě to nebyla prozíravost a už vůbec ne státnické počínání.
Vidím, že téma roku 1938 zvolna odeznívá. V mnoha směrech přineslo podstatné informace. Bouřlivost diskuse je zcela pochopitelná-mnichovská tragédie ovlivnila život a postavení Čechů a Slováků v celém následujícím období, až po dnešní dny.
I pro mne je toto poslední rozsáhlejší článek k dané věci (nebudu-li "vyprovokován" k dalším). Pokusím se v něm reagovat na cosi, co bylo vyřčeno, tak trochu, mimo téma (a nééé
nejde o Tisa).V 1.díle diskusí se objevil scénář, jak by to mohlo vypadat, kdyby na vrcholné úrovni president/vláda padlo rozhodnutí Mnichov nepříjmout. Končil nadvládou SSSR nad střední Evropou. To je sice rozporovatelné, ale hlavně zcela nepodstatné.
Jádro tématu roku 1938 spočívá v tom, zda v ČSR existovala vojenská a politická připravenost na válku a zda bylo případně možno dosáhnouti úspěchu při obraně státu. To je relevantní "co by, kdyby". Úvahy o tom zda by mohlo padnout politické rozhodnutí o válce,již tak oprávněné nejsou.
Kdysi bylo řečeno, že:"Válka je jen pokračování politiky jinými prostředky!" Zni to sice odporně, ale je to přesné (viz dnešní Iraq). Bylo tomu tak vždy. I před 2.sv.v.
Již dříve jsem napsal, že jsem Austroslavista a monarchista. Později a jinde se tomu zkusím věnovat podrobněji. Nyní se věci dotknu spíše okrajově. Ale půjde mi o to dokázat, že příprava ČSR na válku byla silně 2-oj kolejná a politická representace v reálu nepočítala s oním pokračováním jinými prostředky.
Na to ovšem musíme postoupit hlouběji do minulosti. Zlehka k letům 1917/1918 a podrobněji od roku 1925.
Ještě v roce 1917 probíhají ve Švícarsku rozhovory mezi GB a R-U o možnosti separátního míru. Londýn byl R-U ochoten přiznat, že není poraženou mocností (a uvědomme si prosím, že jednotky R-U opravdu na žádné z front, na nichž operovaly, porážku neutrpěly), hovořit o kompensaci územních ztrát (a to i územní kompensaci) a učinit z R-U základní kámen sanitárního kordonu kolem Ruska (pozdějšího SSSR), jakož i připustit, že tento kordón by byl jednou ze sfér vlivu a zájmů podunajské monarchie (tou 2. by zůstával Balkán). Ještě roku 1917 předkládá Karel I. ústavní reformu směřující k plné federalisaci Předlitavska a ta je nadšeně přijímána i českými
demokraticky zvolenými poslanci. Ještě v roce 1917 mohla dnešní Evropa vypadat jinak ... a lépe.Ano-v té či oné formě by se rok 1938 zřejmě opakoval. Ano-politický vývoj v Německu by se zřejmě ubíral po podobných cestách. Ale ne-neumím si představit jediného příslušníka staré dinastie, který by nařídil armádě bezpodmínečnou kapitulaci (a právě tím Mnichov v podstatě byl) bez jediného výstřelu.
Ještě v roce 1918 se projednávají 3 koncepce. Jednak zde byly úvahy o jakési "Severoslávii" zahrnující nás, Polsko a zřejmě i Ukrajinu s hranicí na řekách Pripjať a Dněpr. Jednou z variant bylo i centrum v Praze a dinastie "polských Bonapartovců" v císařském postavení. Uvažováno snad mělo být i Krimsko-Ruské království, jako jakási trafika pro Romanovce. Opět se (v případě "Severoslávie")mělo jednat o jakýsi stavební kámen sanitárního kordónu. Masaryk s Benešem (viděli snad vzdalující se korýtka???) byli velmi ostře proti. Úvahy však pohřbyly až spory GB a F. GB se obávala "jakéhokoliv Velkého Polska" neboť to by mohlo být sférou vlivu F. Ta sice "jakékoliv Velké Polsko" fedrovala, ale ne co monarchii. Obávala se totiž, že v tom případě by se zmiňovaný stát stal sférou vlivu GB. Pro neustále omýlaný význam 1.ČS zahraničního odboje je symptomatické, že ani Čechoslováků, ani Poláků se na jejich názor nikdo moc neptal. Tak-jak tak, opět si neumím představit žádného Bonaparta kapitulujícího bez výstřelu.
Tou 2.variantou byla monarchie Československá. Žádal ji hlavně Štefánik a vůbec nešlo o pitomoučký nápad. Navrhoval více dinastií, avšak 2 byly velmi zajímavé pro naše téma a příběh-britská a italská. V obou případech by pak totiž Mnichov možný nebyl, nebo alespoň ne s takovými výsledky. Ikdyby na trůn dosedl jiný rod neumím si představit krále, a ani ho historicky neznám, co by to jen tak zabalil a vystavil svůj lid reálné hrozbě naprosté faktické likvidace. Ano-ještě v roce 1918 mohla dnešní Evropa vypadat jinak ... a lépe. Ale zvítězila 3. varianta jejíž osudovost dosud tak intensivně pocťujeme.
Důsledkem jsou republiky (dnes již) v nichž politici a strany ani nejsou vnímány jako nástroj správy státu, ale stát je vnímán jako zdroj pro zabezpečení svých politiků a jako majetek politických stran nad nimiž, de facto, neexistuje žádná reálná a výkonná kontrola. Nejinak tomu bylo v období meziválečném. Proto se politická scéna v kritických momentech vždy vydala cestou nejmenšího odporu ignorujíce zcela svých závazků vůči státnosti. A není nikoho (či ničeho), kdo by jí v tom zabraňoval nebo ji, při takovém počínání,omezoval.
Důsledky se u meziválečné ČSR začínají projevovat rychleji než by se na 1.pohled zdálo. Roku 1925 je do Locarna svolána diplomatická konference za účasti GB, F, Itálie, Německa, Belgie, Polska a ČSR. Cílem konference mělo být dohodnutí hranic Německa, jejich smluvní podchycení a celkové upevnění tehdejšího mírového uspořádání Evropy. Nestalo se!
Mnohé naznačuje i to, že ČSR a Polsko, ač měly v zásadě shodné zájmy, společný postup nalézt nedokázaly. Základním zájmem ČSR, a tedy i Polska, bylo zachování stavu věcí. Šlo vlastně o to, aby Německo bylo nadále vnímáno jako poražená mocnost a aby bylo přinuceno přijmout cosi-co bychom mohli označit za "Locarnské" ultimatum.
Německo uznalo své hranice na západě (tkzv. Rýnský pakt) a zavázalo se na východě řešit sporné otázky mírovou cestou-i tuto část dohody později vypovědělo. Nikdo ho k ničemu nenutil. Důsledek konference byl tedy v ostrém rozporu se zájmy a potřebami ČSR. Německo tu bylo v podstatě přijat zpět do koncertu velmocí (byť ještě ne jako plnoprávný člen), a to pouze výměnou za uznání bezpečnosti
jen na své západní hranici. Západní, řekněme-že maritivní, velmoce tak 1.projevily pokles svého zájmu o centrální Evropu.Velmi zajímavé jsou reakce na Locarno. Znovuvyzbrojování zahajuje Švícarsko a Švédsko. Zvláště v případě Švícarska je to půvabné, protože jde často o politické iniciativy, které u vojáků, neméně často, naráží na nepochopení a nechuť.
Beneš po návratu do ČSR presentuje v parlamentu Locarno jako zásadní úspěch ČS zahraniční politiky. To by ještě nebylo na škodu. V diplomacii je občas krach veřejně ukazován co úspěch (vzpomeňme na "sňatkovou alianci" Rakouska a bonapartistické Francie). Jenže je pak třeba přijímat odpovídajících opatření (vpomeňme na uplně jinou připravenost Rakouska v bitvě u Lipska, než jakou před tím vidíme např. u Slavkova, nebo i Wagramu). Ač z jeho osobních poznámek víme, že si Beneš byl vědom katastrofy v Locarnu, v praxi (u presidenta, ani ve vládě) žádných opatření nežádá ani nepřipravuje.
Navzdory tomu k jistým aktivitám dochází. Armádní důstojníci reagovali na Locarno od roku 1926. Připravovali (ofensivní) plány proti Německu, změny rozmístění jednotek v případě ohrožení státu a změny ve struktuře našich divizí. Dělali by i více, ale měli 0-ovou politickou podporu. Ne-měli zápornou politickou podporu vzhledem ke škrtům ve vojenských rozpočtech. Je to o to tíživější, že v této době ČSR prožívala hospodářský vzestup.
O něco později se situace zhoršila ještě více. Velmoce, a to včetně Německa, si v Evropě zcela veřejně rozdělily na sféry vlivu a zájmů (spadali jsme do té německé, Balkán a Jugoslávie do italské) s tím, že každá velmoc bude ve svém sektoru udržovat pořádek. To vyvolalo poměrně mohutný odpor a protesty malých a středních států. Pod tímto tlakem velmoce prohlašují, že od svého záměru ustupují. Bez jakýchkoliv garancí, sankcí a kontrolních mechanismů.
Je sice pravda, že ČSR v odporu proti "porcování" Evropy hrála významnou roli, ale o to nepochopitelnější je, že pak takovému prázdnému příslibu naše zahraniční politika uvěřila. A ona OPRAVDU uvěřila! Minimálně to mělo být vnímáno jako 2.varování o spolehlivosti našich spojeneckých vazeb.
Tolik naše politika. V Evropě začínají zbrojit i Belgie a Holandsko (ponechme stranou jak úspěšně, ale dělají alespoň něco a přestávají věřit na mír). Jugoslávie žádá přeměnu MD na pakt se všeobecnou zárukou-marně. ČSR věří slibu, který v podstatě nikdo jiný nebere vážně.
Né tak vojáci. Píše se počátek 30-tých let a naši důstojníci 1.uvažují o zavedení rychlých divizí. O posílení motorisace. Prosí a škemrají-marně! O hloubce těchto úvah svědčí i to, že v roce 1938 byly tyto divize opravdu slepence s mnoha nedostatky(
nikdy jsem netvrdil opak). Ale i tak vidíme operace obrněných jednotek s podporou těch asistenčních v západních Čechách a útočné akce celých mechanisovaných brigád (opět s asistenční podporou) u Chebu a Kraslic. Jde tedy o nasazení podle zásad bleskové války. Byť opět netvrdím, že by to bylo možno považovat za reálný křest ohněm Až v letech (tuším) 1932/1933 dochází ke krachu odzbrojovacích rozhovorů. Beneš předstupuje před své důstojníky s pověstným prohlášením, že válku s Německem považuje za nevyhnutelnou. Pocťuji jakési temné zadosatiučinění nad tím, jak malé rozpaky nebo údiv to u našich velitelů vzbudilo. Temné proto, že dnes víme, jak málo odhodlání za těmito jeho slovy stálo a jak v niveč přišlo veškeré úsilí vojáků.
Avšak ještě děsivější je to, že vojáci stále pracují "do šuplíků". Stále se na politické scéně nic zásadního neděje. Až v roce 1936 přicházejí 1.větší peníze pro armádu. I tehdy jsou však veškeré další požadavky na zbrojení vetovány (viz výše zmiňovaná snaha o zafinancování 3-oj směnného provozu zbrojovek). I tak byla však naše armáda roku 1938 v Evropě zřejmě na válku připravena nejlépe. To ale nelze vnímat jako 100%-ní zásluhu politiků-spíše naopak.
Často je diskutována koncepce naší armády. Ta v mnohém předjímala 2.sv.v.a vycházela z požadavku vysoké pohyblivosti. Naše vojenské plány viděli zástupci vojenské mise F a doporučili jejich zamítnutí. Vojáci si však prosadili své. Pro ČSR mohlo být dalším z řady varování i to jak slabou angažovanost na případném středoevropském bojišti armáda F plánovala.
Nevíme, zda si to naše velení uvědomovalo, nebo šlo jen o z nouze ctnost... Na každý pád opevňování vnímá armáda tak, že má minimalisovat potřebu nasazení živé síly na linie, maximalisovat její ochranu a v neposlední řadě i snižovat náročnost bojové činnosti tak, aby linie dokázali držet i starší a tělesně méně disponovaní záložníci-nejlépe z místa působení opevnění. Zbytek armády byl "polem pracující" a počítalo se s ním pro manévrový pohyblivý boj.
Ostatní je již notoricky známo. Roku 1938, na podzim, chybí politická vůle k obraně. Nechybí vůle lidská ani vojenská. Nekompetentní, leč poměrně časté, politické zásahy, do vojenské sféry, bych pak vnímal jako opravdu největší vnitřní hrozbu případnému ČS vojenskému úsilí.
Nepovažuji, znovu opakuji, ani za možné diskutovat o tom, zda jsme se bránit měli-odpověď zní jasně "ano!". Považuji dokonce za nanejvýše správné diskutovat o tom, jaké by byly naše bojové vyhlídky. Ale obávám se, že je bezpředmětné diskutovat o tom, že by padlo politické rozhodnutí: "Jdeme do toho!" Žádná z relevantních sil k tomu ve skutečnosti vůli neměla. Ano-je možné, že to byla zbabělost (k tomu se přikláním já), hamižnost nebo hloupost. Ale zcela určitě to nebyla prozíravost a už vůbec ne státnické počínání.
-
Alchymista
- 5. Plukovník
- Příspěvky: 4883
- Registrován: 25/2/2007, 04:00
Johane, píšeš o tom, že jsme měli zůstat v náručí Rakouska-Uherska, že se z toho vlastně v roce 1917 měla stát "federativní republika", tedy spíše monarchie řízená vládou a rovnoprávností národů. Proč s tím Karel I. přišel až tehdy? Proč to nepřišlo už když se zrovnoprávnilo Uhersko? Protože milému Karlovi teklo do bot. Čechové se bouřili (i ti, kteří bojovali jako za Rakousko jako za svůj stát). Jenže ono se bouřilo i civilní obyvatelstvo. Pokud je mi známo, tak většina surovin byla drancována a odvážena do Rakouska a na frontu. Takže pochybuju, že normální lidé chtěli zůstat v náručí monarchie, jak píšeš. Myslím, že už Rakušáků měli plné zuby.
A nějaké spojení s Polskem a Ukrajinů? To je přece blbina. Máme k sobě hodně daleko. Spolu sme byli jen pod nadvládou Jagelonců.
Takže počátek naší prohry sem prostě vkládat můžeš jen omezeně. Prostě nebyla vůle lidí zůstat v něčem, co vlastně nefungovalo. R-U je vlastně předzvěst, jak dopadne Jugoslávie.
A nějaké spojení s Polskem a Ukrajinů? To je přece blbina. Máme k sobě hodně daleko. Spolu sme byli jen pod nadvládou Jagelonců.
Takže počátek naší prohry sem prostě vkládat můžeš jen omezeně. Prostě nebyla vůle lidí zůstat v něčem, co vlastně nefungovalo. R-U je vlastně předzvěst, jak dopadne Jugoslávie.
Hydrostar se s námi trvale rozloučil...