Stránka 1 z 4

Sedmidenní válka Československa s Polskem

PříspěvekNapsal: 29/10/2008, 10:20
od kacermiroslav
Sedmidenní válka Československa s Polskem
leden 1919


Obrázek
Národnostní složení na Těšínsku v roce 1912


Jako úvod by bylo dobré nejdříve popsat složení československého vojska a výzbroje vůbec. Vzhledem k tomu, že zárodek československé armády byl v legiích, které vznikali již v průběhu první světová války a tudíž před vznikem samostatného Československa, je vznik novodobé československé armády velmi neobvyklý.

Atentátem na rakouského následníka trůnu Františka Ferdinanda d´ Este byla iniciovaná časovaná bomba napětí v Evropě a vypukla první světová válka. Češi museli v rámci rakousko-uherské monarchie nastoupit do armády. Jen v první fázi nastoupilo ke svým útvarům více než 400.000 Čechů. Samozřejmostí je, že čeští politici jako Masaryk a Beneš si byli dobře vědomi poměrů v armádě, v řízení státu, v hospodářství a národnostní nejednotnosti rakouské monarchie. Zároveň si uvědomovali nechuť českého národa k pokračující válce. Správně odhadli, že Rakousko-Uhersko válku prohraje. Tím by se vytvořila jedinečná příležitost v vymanění Čechů z rakouské nadvlády. A jak už to tak bývá, tak pokud se plánuje nějaká samostatná existence státního útvaru, musí se zároveň řešit jeho obranu. Tudíž vytvoření silné armády, o kterou se nově vzniklý stát může opřít a má tak šanci udržet svou samostatnost před chtivými sousedy. Proto se politici rozhodli v zahraničí, na té správné bojující straně vytvořit národní vojsko. Po ukončení války, by pak již existující a boji zocelená armáda, mohla být tím pilířem na kterým by se dala postavit a hájit samostatnost nového státu.

Již v srpnu 1914, krátce po vypuknutí války, se mnozí Češi žijící v Rusku začali dobrovolně hlásit do Ruské armády. Ruská armáda Čechy zpravidla využívala, protože kromě svého mateřského jazyka a tudíž jazyka jejich nepřátel ve službách rakouské armády, ovládali mnozí češi i dobře německy a rusky. Navíc znali poměry v habsburské monarchii. Proto je ruská armáda často využívala v průzkumné roli. Na počátku války utrpěla rakousko-uherská armáda řadu porážek a tak se do ruského zajetí dostali desetitisíce Čechů. Mnozí ze zajatých českých a slovenských vojáků se dozvěděli o plánech T.G.Masaryka a začali dobrovolně vstupovat do českých jednotek. Tak vznikla první československá brigáda, která se velmi vyznamenala svou vítěznou účastí v bitvě u Zborova na Ukrajině. Tyto zahraniční jednotky s českými a slovenskými vojáky byli nazývané legie. Další legie vznikali kromě Ruska i v Itálii a ve Francii. Bojové úspěchy československých legií velmi proslavily činnost T.G.Masaryka u Dohodových mocností.

Po uzavření příměří 11.listopadu 1918 se v Rusku nacházelo na 70.000 legionářů. Dalších 20.000 legionářů bylo v Itálii a 60.000 příslušníků domobrany z českého a slovenského mužstva. Ve Franci bylo asi 12.000 legionářů. Významným okamžikem pro právě vzniklý Československý stát, byl návrat legionářů ze zahraničí, kteří byli radostně vítání jako záruku udržení samostatnosti právě vzniklého státu. Neustálené poměry ve válce zničené Evropě hrozily každým okamžikem zvrhnout se v boje o dosud nevyznačené státní hranice, nebo dokonce v komunistická povstání po vzoru ruské bolševické revoluce (viz. Maďarská republika RAD, Slovenská republika RAD atd.).

Bez jejich statečného nadšení k boji s nasazením vlastního života pro Český národ, by Československá republika nikdy nevznikla. Přitom válka byla pro legionáře velice nebezpečná, protože pokud byli dopadeni nepřítelem, byli bez výjimky okamžitě Rakušany i Němci popraveni.


Ruské zlato
Na sklonku roku 1917 se zhroutila v Rusku prozatimní vláda, která před tím svrhla cara a jeho vládu. K moci se dostali bolševici, kteří rozpoutali občanskou válku. Rusko poté vycouvalo z dění první světové války a v březnu 1918 uzavřelo s Centrálními mocnostmi mír. Oba státy, které válku začaly (Rakousko-Uhersko a Německo), pak mohly své jednotky přesunout na západní a italskou frontu. Stejně tak měli i Dohodové mocnosti v úmyslu přesunout z Ruska 60.000 československých vojáků na západní frontu jako významnou posilu proti Německu a Rakousku-Uhersku. Avšak ruští komunisté pod vedením Lenina a Trockého se snažili v době stále probíhající občanské války odzbrojit tuto významnou vojenskou sílu. Legionáři se však proti komunistům vzbouřili a radši se rozhodli probít se z Ruska domů přes přístav Vladivostok.

Výborné řízené legie porážely komunistické bolševiky prakticky v každém boji. Československé vojsko na Sibiři ovládlo značnou část nejdůležitější železniční tratě v Rusku, Transsibiřskou magistrálu, od Volhy až k Tichému oceánu. Ještě před ovládnutím magistrály se československé legie dne 6.srpna 1918 zmocnily města Kazaně, kde byl uložen i carský zlatý poklad o hmotnosti 500 t. Ten padl legionářům do rukou, když byl již naložen ve vagónech na nádraží. Československé jednotky pak i díky zlatému pokladu drželi komunistické síly dlouho v šachu, až později v Irkutsku předali tento poklad ruské komunistické vládě. Pozdější komunistická propaganda se snažila tvrdit, že část zlatého pokaldu byla Čechoslováky rozkradene a odvezena do Prahy. Avšak úplnost zlatého pokladu v porovnání doby před a po, kdy byl strážen československými legionáři, byla potvrzena opakovaně i ruskou stranou, a to nejprve úředníky ruské Státní banky a poté i sovětskou částí hlavní předávací komise. Bolševici by jistě byli ti poslední, kteří by tehdy případné nesrovnalosti v kontrole při předávání kryli.




Výzbroj
Výzbroj za první světové války se nesmírně zdokonalila tak, jak už to ve vypjatých dobách bývá. Armády všech zemí používaly pušky, kulomety, děla, letadla, obrněné vlaky, tanky atd. Československé legie po návratu do nově vzniklé republiky bývaly nejčastěji vyzbrojeny zbraněmi z výzbroje rakousko-uherské armády.

Puška Mannlicher vz. 1895
Jednalo se o základní pušku ve výzbroji rakousko-uherské armády, se kterou se tedy kromě rakouského vojáka dobře seznámil i český voják. Významnou změnou ve výzbroji bylo zavedení bezdýmého střelného prachu, kovových nábojnic a kulek s ocelovým pláštěm. Nabíjení závěrem hlavně se stalo samozřejmostí. Ručnice měla ráži 8mm s dostřelem kolem 4.000 m. Nejvyšší rychlost střelby včetně opakovaného nabíjení ze zásobníku byla 25 ran za minutu.

Těžký kulomet Schwarzlose vz. 7/12
Byla to zbraň, která zmnohonásobila palebnou sílu rakousko-uherské pěchoty. Nejvyšší rychlost střelby byla 520 ran za minutu. Ovšem v bojových podmínkách byla kadence o něco nižší. Kulomet používal pro chlazení hlavně vodu. Náboje byly do zbraně přisouvány pásem s 250 náboji. Obsluha zbraně byla tříčlenná. Po válce byl upraven pro ráží 7,92 mm. V československé armádě byl značen jako těžký kulomet vz. 24.

Houfnice vz. 14
Tato zbraň byla zkonstruovaná a vyráběna ve Škodových závodech v Plzni. Z výzbroje rakousko-uherské armády se po válce dostala i do výzbroje československé armády. Později byla vylepšena a zavedena jako 10cm houfnice vz. 14/19. Ještě po okupaci zbytku Československa v březnu 1939 padly tyto zbraně do rukou nacistického Německa. Německo houfnice použilo na obranu pláží ve francouzské Normandii před vyloděním spojeneckých vojsk. Houfnice dokázala vystřelit granát o hmotnosti 14 kg rychlostí 415 m/s a to na vzdálenost 9.900 m. Hmotnost zbraně v palebném postavení byla 1.505 kg. Za přesunu měla hmotnost zvýšenou o kolesnu na 2.025 kg pro přepravu za čtyřspřežím.

Hansa Brandenburg C.I
Bylo to jedno z prvních letadel československého letectva. Původně se jednalo o rakousko – uherský pozorovací letoun. V československém letectvu plnil stejný úkol. Letoun měl pohonnou jednotku motor Hiero s výkonem 169 kW, který mu dokázal udělit rychlost 160 km/h. Bojový dolet pak byl přibližně 240 km. Letoun byl vyzbrojen 2 kulomety.



Československá armáda po WW1
V době vzniku Československé republiky měla nová země na středoevropské poměry poměrně silnou armádu. A přestože se všichni těšili na poklidný život v nové republice bez války, čekalo mnohé z nich znovu nasazení do dalších bojů s nepřáteli Československé republiky.

Rusko
V Ruku bylo 12 střeleckých pluků, 3 dělostřelecké pluky a 2 pluky jízdy. Ovšem tyto jednotky se do své vlasti vrátily až v průběhu roku 1920.

Itálie
V Itálii bylo zřízeno 6 střeleckých a 2 dělostřelecké pluky spolu s jednou jízdní eskadronou a oddílem těžkého dělostřelectva. Dalších 60.000 mužů bylo zařazeno do praporů domobrany. Tyto italské jednotky se do své vlasti vrátili již koncem prosince roku 1918.




Armádní výcvik
Výcvik prvních vojáků republiky probíhal vždy podle řádů země, kde legie vznikaly. První světová válka již kladla značné nároky na velitelé i jednotlivce. Obsluha zbraňových systémů jako pušky, kulomety, děla, letadla, to již vyžadovalo důkladnou znalost. Také nácvik základního chování během bojů nemohl zůstat stranou. Běžný výcvik tak trval obvykle několik měsíců. Pokud by byla nasazena špatně vycvičená jednotka, hrozilo že bude mít v bojových podmínkách daleko vyšší ztráty, než bylo běžným standardem.

Armádní spojení
Spojení v polních podmínkách první světové války a v letech po ní bylo zajišťováno využitím poštovních holubů nebo vycvičenými psy, ale také již i modernějšími prvky jako telegrafními linkami po drátech či polními telefony. Také byla čím dál tím častěji využívaná bezdrátová telegrafie. Spojení na větší vzdálenosti, třeba ze světadílu na světadíl pak bylo zajištěno kabely, které byly kladeny na dno oceánů. Bezdrátové vysílačky se využívaly především na moři nebo v letounech, které byly využívaný pro řízení dělostřelecké palby. V polních podmínkách bylo důležité telefonické spojení s podpůrnými dělostřeleckými bateriemi. Telefon byl také používán osádkou pozorovacích upoutaných balonů.

Armádní zásobování
Obrovské milionové armády, které se střetávali v průběhu Velké války, kladli velké nároky na logistické služby a na zásobování. Na dobrém zásobování bylo mnohdy postaveno vítězství v bitvě. Zásoby byly nejčastěji dopravovány vlaky ze zázemí k nádražím v blízkosti fronty. Poté byly překládány na nákladní auta a především povozy a pak putovaly ke svým jednotkám Do zákopů se zásoby dostávaly buď na zádech soumarů nebo na zádech samotných vojáků. Ovšem tím, že do armády bylo mobilizováno značné množství produktivních mužů, musel být běh hospodářství zajištěn jinými lidskými zdroji, ženami. O tom jak je zásobování armád důležité by mohly vyprávět armády Německa a Rakousko-Uherska, v jejichž případech nedůsledné zásobování vedlo až k porážce ve WW1.

Legie, které přijeli z Itálie, si s sebou přivezly zásoby na několik měsíců, co významně napomohlo k jejich bojeschopnosti. Po čtyřech letech válčení v Českých zemích moc potravin nezůstalo.

Armádní velení
Způsob velení za WW1 se začal čím dál tím více podobat řízení velkého průmyslového podniku. Rozkazy putovaly z generálního štábu k nižším velitelstvím až se nakonec dostaly k samotným vojákům. Také byl kladen velký důraz na důkladný výcvik všech důstojníků a poddůstojníků. Již velitel roty musel mít důkladný výcvik. Na náčelníky a příslušníky štábu byl kladen ještě vyšší důraz, kde byl kromě vzdělání kladen požadavek i na zkušenost s řízením velkých jednotek. Již dlouhá léta před WW1 důstojníci studovali na vysokých vojenských školách.

Způsob boje
Oproti předchozím válečným střetnutém, ukázala první světová válka novou tvář a způsob válčení. Zavedení velkého množství kulometů a početného dělostřelectva do složek pozemní armády úplně změnilo náhled na vedení pěchotního boje. Při obraně byl kladen důraz především na rozmístění kulometných hnízd tak, aby jejich palba pokrývala celý svěřený úsek obrany. Často bávalo využíváno křížové palby. Pokud byl dostatek času, tak byly obranné linie zpevněny zákopy. Zákopový boj se stal typickým pro téměř celý průběh první světové války, kdy si důmyslná linie obrany táhla mnohdy stovky kilometrů podél celé fronty (ve Francii na západní frontě v době WW1 vedly zákopy od pobřeží kanálu La Manche až ke švýcarským hranicím. Hloubka takového zákopu byla mnohdy i pět metrů).

Součástí obranných linií byla i polní opevnění na která pěchota nacvičovala vedení útoku. Jako první bylo obranné pásmo ničeno dělostřeleckou palbou (palba mohla být vedená na vzdálenost 8 až 25 km), která mohla trvat i řadů dní, poté ze zákopů vylezla pěchota, která se snažila co nejrychleji překonat pásmo země nikoho a přeběhnout jej až k obranným liniím nepřítele. Přibližně na vzdálenost 30 metrů byly do zákopů vrhány granáty a poté následoval útok na bodáky. Ovšem silná palba kulometů mnohdy útok zarazila již v počátku případně jeho průběhu a tak na boj muže proti muži nedošlo.

Na další výsledek bojů měl v budoucnu čím dál tím větší vliv technický pokrok a rozvoj válečné techniky. Významným prvkem moderního boje byl tank a letectvo.


Obrázek




Československo vs. Polsko
leden 1919

Obrázek
Vedení vojenské organizace "Občanské obrany"

Po rozpadu habsburské monarchie a vzniku nástupnických států bylo území rakousko-uherského císařství rozděleno mezi tyto nově vzniklé státy. Kromě Československa tak vzniklo i Rakousko, Království Srbů a Chorvatů (Jugoslávie) a Maďarsko. Část území získalo Rumunsko Itálie a Polsko. Vzájemné státní hranice nebyly stanoveny a ne vždy jejich předpokládaný průběh byl akceptován oběma stranama. Maďarsko například neuznalo připojení Slovenska k Československu a dělalo si nároky na celé jeho území a stejně tak i na část Rumunska. Taktéž i Polsko si dělalo nároky na území Těšínského knížectví, které však v minulosti bylo vždy součástí Zemí koruny České (k Moravě). Na základě těchto nároků v noci z 31.října na 1.listopadu 1918 obsadilo Polsko těšínské knížectví. Český výbor prohlásil Těšínsko za součást Československa. Napětí se stupňovalo a snaha uklidnit situaci vedla k uzavření prozatímní dohody o rozdělení Těšínska mezi oba národní výbory. Podle této dohody velká většina Těšínska prozatímně připadla Polsku, které tak získalo i kontrolu nad Košicko-bohumínskou dráhou, jediným železničním spojením Českých zemí s východním Slovenskem. Československá vláda a česká veřejnost toto rozdělení vnímaly jako dlouhodobě nepřijatelné. Polská strana byla s tímto rozdělením spokojena.
Obrázek
Protičeská propaganda

Spory o Těšínsko se táhly i na přelomu roku 1918 / 1919 a nepodařilo se je vyřešit ani diplomatickým jednáním. Proto Československo požádalo o rozhodnutí mírovou konferenci v Paříži, která byla právě pro takovéto účely zřízena. Tato mezinárodní konference potvrdila československé hranice v její původně navržené, historické podobě. Polsko však výsledek této konference nepřijalo a odmítlo se stáhnout z obsazeného území. Navíc na konec ledna 1919 Polsko naplánovalo konání voleb do polského Sejmu. V rozporu s uzavřenou dohodou se tyto volby měly konat i v Polskem kontrolované části Těšínska. V souvislosti s konáním těchto voleb Polsko v jím kontrolované části Těšínska rozmístilo vojenské jednotky. Československý protest proti konání voleb jako nepřijatelném projevu státní svrchovanosti ve sporném území byl Polskem odmítnut a Československo se rozhodlo pro vojenské řešení sporu.

Území těšínského knížectví bylo pro Československo vždy velice důležité. Přes území vedla důležitá železniční trať mezi Bohumínem a Košicemi. Jejím obsazením tak byla zpřetrhaná důležitá dopravní spojnice mezi Slovenskem přes Moravu, do Čech. Ještě důležitější než železnice, byla těžba černého uhlí, které od doby průmyslové revoluce stále více získávalo na důležitosti. Bez dostatečných zásob černého uhlí nebyla možná průmyslová výroba železa nebo pohon parních lokomotiv tak důležitých pro dopravu. Pokud nebyly vlastní zdroje černého uhlí, byl stát nucen tuto komoditu draze nakupovat v zahraničí.

Od vzniku Československa měla nová republika silnou armádu, ale jak již bylo v průběhu článku řečeno, nacházely se vojenské jednotky mnohdy tisíce kilometrů za hranicemi. Ihned po říjnovém vyhlášení nezávislosti disponovala republika pouze dobrovolnickými jednotky z řad Sokola a jiných národních spolků. Což nebyli bojeschopné jednotky.

Neúspěšná mírová jednání s Polskem ohledně Těšínska dohnala československou vládu k názoru, že vzniklý spor je třeba řešit vojenskou silou. Na konci prosince roku 1918 se vrátily z Itálie italské legie. Po svém návratu byli okamžitě přesunuty na Slovensko, kde se právě probíhající válka s Maďarskem pro Československo nevyvíjela nejlépe. Počátkem ledna 1919 se vrátily i legie z Francie. Po doplnění početního stavu armády, se Ministerstvo obrany rozhodlo vypravovat urychlený plán na osvobození Těšínska.

Pověření k řízení celé operace obdržel dne 19.ledna 1919 francouzský podplukovník Josef Šnejdárek. Pod své velení dostal francouzský legionářský 21. střelecký pluk s třemi prapory. Další jednotkou byl domácí prapor 54. pěšího pluku z Olomouce, dále prapor 93. pěšího pluku ze Šumperka a 17. myslivecký prapor z Fryštátu. Dobrovolnické jednotky sestavili prapor z Bohumína a další prapor z Orlové. Jako další byl na Slovensko přesunut legionářský 35. střelecký pluk z Itálie se dvěma prapory, kterým velel italský plukovník Grasselli.

Proti Československým jednotkám se na boj připravovaly polské jednotky, kterým velel plukovník František Xaver Latinika. Jejich síly sestávaly z pěti pěchotních praporů, čtyř kulometných rot, jezdecké čety a jedné dělostřelecké baterie. Dále 6.500 polských dobrovolníků a 550 mužů polského četnictva.

Nejprve se pplk. Šnejdárek snažil vzniklou operaci řešit mírovou cestou. Vyslal proto k polské straně vyjednávače s výzvou ke stažení polských jednotek. Na vyklizení obsazeného území byla stanovena lhůta dvou hodin. Poláci se však nemínili stáhnout. Proto československé jednotky dne 23.ledna 1919 ve 13:00 hodin zahájily útok na Bohumín a Karvinou. Ve stejnou dobu zaútočily československé legie 35.pluku z východu. Naše jednotky postupovali. Ovládli Bohumín i Ostravu. I přes velké lidské ztráty dobyli Karvinou. Těšína se zmocnili československé jednotky 27.ledna bez boje. Poláci nepočítali s takovou vojenskou silou a byli donuceni k ústupu až na levý břeh řeky Visly. Pro posílení československé tlaku, obdržel pplk. Šnejdárek další posily, které se skládali ze šesti praporů střelců, dvou baterií dělostřelectva a jedné jízdní eskadrony.

Ze stávajících jednotek a z nových posil vytvořil pplk. Šnejdárek celkem tři skupiny rozdělené na severní, střední a jižní. Tři dny poté co československé jednotky osvobodily Těšín byl znovu obnoven útok (30.ledna 1919) na polské pozice. Útok byl úspěšný a polská obrana na řece Visla byla proražena. Kulometná palba československých vojáků byla rozhodující zbraní v tomto střetnutí. Prudká palba vždy přiměla polské jednotky k ústupu. Boje probíhaly i v okolí důlních závodů. Útok se zastavil až před Skoczówem (Skočov). V tomto termínu obdrželi československé jednotky další posily. Československá vojska připravovala útok na Skočov s předpokladem, že dojde ke zhroucení polské obrany.

Na rozumný nátlak Francie zastavilo Československo další vojenské akce a uzavřelo s Polskem příměří a stáhlo se na úroveň mezinárodně stanovené čáry, kde čekalo na diplomatickém dořešení této války. Výsledkem diplomatických jednání byla dohoda, že Československu připadne území, na kterém byla pro nás tak důležitá železniční trať. Většina původního historického území Těšínského území však byla předána Polsku. Dalo by se říct, že toto vojenské střetnutí mezi Polskem a Československem bylo válkou o uhlí, které na počátku 20.století mělo stejnou důležitost jako dnes ropa. Mezi Československem a Polskem bylo podepsáno příměří a 26. února 1919 se československá vojska stáhla na novou demarkační linii, stanovenou mezinárodní komisí Dohody na základě československo-polské smlouvy, uzavřené 3. února 1919 v Paříži. Sporné území bylo postaveno pod mezinárodní kontrolu. Tento konflikt poznamenal vztahy Československa a Polska na celé meziválečné údobí a vlekl se vlastně až do osudného roku 1938

V sedmidenní válce padlo na straně Československé republiky 44 mužů a dalších 121 jich bylo zraněno. Třetina těchto ztrát připadla na československé legionáře. Československé oběti (včetně zavražděných za plebiscitního období) připomíná pomník v Orlové, který byl podle vzpomínek generála Vicherka za polské okupace československého Těšínska v roce 1938 rozbit a zbytky byly pohozeny na veřejné smetiště. Po 2. světové válce byl památník částečně obnoven.

Polské oběti připomíná pomník v Zebřidovicích a ve Stonavě. Pomník ve Stonavě připomíná 20 padlých polských vojáků 12. wadowického pluku pěchoty, kteří byli podle vzpomínek tehdejších polských pamětníků 26. ledna 1919 vojáky 21. československého pluku (legionáři z Francie) povražděni zastřelením, bajonety a pažbami.Hroby polských vojáků padlých v Sedmidenní válce jsou i na hřbitově ve Skočově.

Čest jejich památce





Biografie

Pplk. Josef Šnejdárek (*1875 - +1945)
Obrázek

Narodil se 2.dubna 1875 v Napajedlích do rodiny mlynáře. Již rok po svém narození mu umírá matka. Otec pak předal syna k prarodičům na výchovu. Dobrodružná povaha mladého Šnejdárka se ukázala v jeho patnácti letech, kdy se vydal na cestu do Cařihradu, ale již v Terstu byl bez finančních prostředků. V pozdější době začal studovat na vojenské kadetní škole, kde vynikal především v šermu, v taktice a vojenských dějinách. Obdržel mimořádný důstojnický patent a jako poručík nastoupil do služby v Innsbrucku a Budapešti. V létě roku 1896 se rozhodl ke vstupu do turecké armády, aby bojoval proti řeckým vojskům. Ve stejném roce se vzdal své kariéry v rakousko-uherské armádě a vydal se na cestu do světa. Během dvou let navštívil Tunis, Tripolis, Dakar a pobřeží Guineje. Zde také vstoupil do francouzské cizinecké legie. V legii byl zařazen k jízdní rotě střelců. V cizinecké legii se osvědčil a za zásluhy v bojích s domorodci byl povýšen do hodnosti nadporučíka.

Po vypuknutí první světové války se dostal na západní frontu a v roli zástupce velitele roty se mimo jiné zúčastnil bitvy na Marně a i jinde. V boji opět projevil mimořádnou odvahu a byl za odměnu povýšen do hodnosti kapitána a navíc byl i vyznamenán Válečným křížem a Rytířským křížem Řádu čestné legie. V roce 1917 byl Šnejdárek odvelen k vrchnímu veliteli československé zahraniční armády francouzskému generálovi Janinovi, kde se seznámil i s maršálem Pétainem, který byl jeho přítel.

Po válce se vrátil do vlasti jako občan Francie a v hodnosti podplukovníka sloužil jako vojenský inspektor. V lednu byl pověřen řízením operace na Těšínsku. Po této operaci byl povýšen do hodnosti plukovníka a převzal velení 2.pěší divize. S touto divizí se zúčastnil bojů na Slovensku proti Maďarským komunistickým vetřelcům (Maďarská republika RAD). Mimo jiné osvobodil Bánskou Štiavnici. Dále úspěšně útočil i u Levice.

Dne 15.května 1920 se jej pokusili dva členové polské vojenské organizace „Polska Organizacija Wojskowa“ z rozkazu jejího vedení zavraždit. V té době Šnejdárek bydlel v Orlové v bytě svého přítele, ředitele spořitelny Mezery. Atentát se však nezdařil, bomba umístěna pod jeho postelí sice vybuchla, ale došlo pouze k poškození domu. V roce 1920 obdržel Šnejdárek za svůj přínos generálskou hodnost a postupně velel pěším divizím v Trnavě a Košicích. Až v roce 1927 formálně odešel z francouzské armády a vstoupil do československé armády. Svou vojenskou kariéru zakončil jako zemský vojenský velitel na Slovensku se sídlem v Bratislavě. Na jeho rozkaz v roce 1932 byla například vybudovaná obrana betonovými bunkry bratislavské Petržalky. V roce 1936 odešel do výslužby, avšak již tři roky poté musel po okupaci Československa uprchnout do Francie. Po vypuknutí WW2 se dobrovolně přihlásil k československému odboji a podporoval Francii v jejím boji proti nacistickému Německu. Po porážce Francie musel znovu uprchnout, tentokráte do severní Afriky. Porážku nacistického Německa přežil jen o pár dní, zemřel 13.května 1945 (Casablanca). Jeho ostatky byly v roce 1996 z Casablancy přeneseny do jeho rodných Napajedel.

V roce 1939 publikoval svou autobiografii „Co jsem prožil“. Ta byla znovu vydána v roce 1994 pod názvem „Pochoduj, nebo zemři!“.



gen. Franciszek Ksawery Latinik (17. července 1864, Tarnów – 29. srpna 1949, Krakov)
Franciszek Ksawery Latinik byl polský generál. Za první světové války sloužil v Rakousko-uherské armádě, kde velel 100. pěšímu pluku. Po získání nezávislosti Polska vstoupil do Polské armády. Na konci roku 1918 se stal velitelem v Těšíně. Roku 1919 vedl polské vojáky v boji proti československým vojákům v Sedmidenní válce o Těšínsko. Za Rusko-polské války byl vojenským guvernérem Varšavy. V roce 1925 odešel do výslužby a v roce 1934 publikoval své vzpomínky z časů bojů o Těšínsko Walka o Śląsk Cieszyński w r. 1919.






Zdroje:
Významné bitvy v Čechách a na Moravě – Jiří Macoun – 2007
www.bitevnipole.blog.cz
www.wikipedia.org

clanek jsem bohuzel nedocetl

PříspěvekNapsal: 29/10/2008, 10:26
od Supik
Autorovi doporucuji cteni o ruskem zlatem pokladu. http://www.valka.cz/newdesign/v900/clanek_12579.html to co ve clanku zminuje je tendencni a bolsevikama sirena pomluva.

PříspěvekNapsal: 29/10/2008, 11:38
od kacermiroslav
Díky za dobrý tip. Upravím ten text na správnou míru.

PříspěvekNapsal: 29/10/2008, 12:23
od Pátrač
Nedávno na toto téma zveřejnil článek časopis ATM. Toto mi připadá zajímavější. Zajímavé čtení.

PříspěvekNapsal: 29/10/2008, 21:05
od rabo
Autorovi doporucuji cteni o ruskem zlatem pokladu. http://www.valka.cz/newdesign/v900/clanek_12579.html to co ve clanku zminuje je tendencni a bolsevikama sirena pomluva.


No pravda bude niekde uprostred.
Z Ruského zlatého pokladu / 500.621 kg zlata a výrobkov z neho /, ktorý sa vrátil v máji 1920 do Kazane, chýbala viac ako tretina - 180.884 kg

Značnú časť použil, zneužil a dal vyviesť admirál Kolčak - 148.305 kg.
Je známa aj celkom presná evidencia o tom kam putovalo
napr.
- 5.júla vyplávala na Kolčakov príkaz z Vladivostoku loď Simbirsk so 170 debnami zlata na ktorých bola adresa ruského konzula v Šanghaji
- 28. august, tá istá loď odviezla do Jokohami 124 debien z 8239.14 kg zlata
atď.

No o presnom osude viac ako 30 ton zlata sa však nevie.

ale k tým legionárom

nechce sa mi písať celá púť pokladu, lebo by to bolo na dlhé písanie, tak len záver :

František Šíp, náčelník finančnej správy československých légií na Sibíri a neskorší hlavný riaditeľ Légiobanky, napísal 13.apríla 1920 svojmu strýkovi do Prahy nasledovné ...Je vhodný čas kradnúť, tak aj lovíme a poriadne...Ulovili som v tých časoch nejaké zlato, mali sme chlpy na nejakých vagónoch so striebrom, ale nepodarilo sa nám včas dostať lokomotívu a potom už bolo neskoro... / zdroj AMZV, fond dr. Grisu, schránka 24, fascikel I/2-6 /
Nevedno, koľko zlata pán Šíp ukradol ...

Isté však je že legionársky dôstojníci ukradli drahocenný náklad z lode Scheridan, ktorá priplávala z Vladisvostoku do Terstu v lete 1920.Okrem iného na nej bolo 750 debien s cennosťami a najmä zlatom. Do Prahy sa previezol v špeciálnom sanitárnom vlaku, kde ho sprevádzalo sto legionárov, ktorí sa vydávali za bláznov. Ako napísal československý gen. konzul v Terste, legionár J.Šeba - všetko rafinovane rozdelili do všetkých vagónov a pod postele "bláznov" / zdroj AVHÚ, štáb 1. divízie, schránka 86 / Obdobným spôsobom doviezli legionári aj 13 debien zlata, ktoré zmizlo na stanici Tyreť / tu v januári 1920 poklad odovzdal Kolčak do ochrany čs legionárov /.

V dokumentoch Légiobanky sa nakradnuté zlato spomína dosť často. Zachoval sa ja protokol / aspoň v roku 1967 bol / o zaslaní 69.445 zlatých rubľov a 3010 zlatých amerických dolárov z Vladivostoku do Prahy.

O ruské zlato sa už pred tým zaujímali aj ČSR politici, napr. min. záh. vecí dr. Beneš. V júni 1919 odišla z Prahy na Sibír čs delegácia na čele s F.V.Krejčim. Min. financií Alois Rašin rozkázal členovi delegácie dr.Blendovi, aby sa postaral a doviezol poklad do ČSR. Beneš dal rozkaz dr. Václavovi Girsovi, politickému splnomocnencovi čs légií vo Vladivostoku , v súrnom telegrame : "Spojenci by radi vedeli, či je možné zachrániť vlak s ruským zlatým pokladom. Ak je doteraz vo vašej moci, pokúste sa ho dopraviť do bezpečia, eventuálne do Čiech..." / zdroj AMZV, Praha fond, dr.V. Grisu schránka 24, fascikel I/2-6 /

To to bol len kratučký "výcuc". O pohybe pokladu by sa dalo popísať ďaleko viac.
Nebolo by správne, aby sme sa tvárili, že sa z toho zlata nič neprilepilo legionárom na prsty. Išlo o tak lákavú možnosť, že sa im to nedá ani vytýkať. A to píšem ako človek ktorý si ich nesmierne váži.

PříspěvekNapsal: 29/10/2008, 22:44
od Thór
rabo- "ruské zlato" bych zahrnul pod pojem "válečná kořist".Po válce lze obvinit z krádeže jenom ty co válku prohrají.........

PříspěvekNapsal: 30/10/2008, 03:19
od jirik
Téma dávno prokázané, překvapuje mě, jak takový nesmysly, jako od toho rabo, tu člověk vidí, asi to má být ostrašující případ. Osobně mi to přijde až urážka naší státnosti v tyto dny. :sad:

PříspěvekNapsal: 30/10/2008, 07:04
od Mantra
to jirik

Co v tom je za nesmysly? Můžeš to nějak doložit a vyvrátit?

to je stažené z internetu:
Ruský štátny poklad, ktorý Čechoslováci ukoristili v roku 1918, legionári odovzdali zástupcom sovietskej revolučnej moci koncom februára 1920, za čo im boľševici umožnili nerušene Rusko opustiť. Zlato sa vrátilo naspäť do trezorov Štátnej banky v Kazani, no z pôvodných 500 ton ostalo niečo cez 300.
Značnú časť chýbajúceho pokladu spotreboval admirál Kolčak na nákup zbraní počas trvania svojej vlády a časť bola uložená ako úplatky na súkromné kontá vo Švajčiarsku. Istá časť, niekoľko vagónov, sa ocitla v trezoroch novozaloženej pražskej Légiobanky. Hovorí sa, že toto zlato pomáhalo dlhší čas udržiavať vysoký kurz československej koruny. Hlavným riaditeľom tejto banky nebol nikto iný, ako pán Šíp.

PříspěvekNapsal: 30/10/2008, 11:16
od rabo
Téma dávno prokázané, překvapuje mě, jak takový nesmysly, jako od toho rabo, tu člověk vidí, asi to má být ostrašující případ. Osobně mi to přijde až urážka naší státnosti v tyto dny. Blije


Jirik to to je vojensko -historické fórum a história býva často taká, ani čierna ani biela, jednoducho farebná.
Možno sa Ti niektoré veci nečítajú dobre, ale bohužiaľ sú s najväčšou pravdepodobnosťou fakt. Legionári boli ľudia a ako ľudia robili aj ľudské veci. Niektorí mali príležitosť, tak tú príležitosť využili. Ale to som uviedol aj v príspevku: "Išlo o tak lákavú možnosť, že sa im to nedá ani vytýkať. A to píšem ako človek ktorý si ich nesmierne váži."

Aj pekné veci majú svoje tienisté stránky.

PS: z mojej strany to nebol nijaký útok na štátnosť. Bol príspevok a ja som naň reagoval, blbá zhoda dátumov.

PříspěvekNapsal: 30/10/2008, 11:48
od Pátrač
jirik - mě osobně příspěvek co zde dal rabo nepřipadá nijak znevažující cokoliv. Pokud se to tak stalo a vše nasvědčuje že ano, tak je to jen pravdivý pohled na to co bylo.

Dokonce na tom nevidím nic ze strany legionářů nečestného nebo degradujícího jejich anabazi na cestě domů.

Taková byla doba a šmidra. Dělali to co dělali a jak dělali. Jako vojáci byli na velmi dobré úrovni. Pokud si přilepšily není důvod je odsuzovat ani si za ně sypat popel na hlavu.Na rozdíl od raba si jich zas tak moc nevážím ale toto bez problémů dokážu uznat.

A jinak jakou vidíš paralelu v tom, že někdy v době před 90 lety skupina legionářů šmikla zlato svému nepříteli a potom mu ho většinu vrátila s naší státností?

Sedmidenní válka Československa s Polskem

PříspěvekNapsal: 30/10/2008, 14:33
od Johan
:D Pánové-přiznávám, že mne zde vždy překvapí láska k idolůn :D Z mého úhlu pohledu často i zvláštním (např. Beneš /NE v této diskusi-v jiných a k jiným příspěvkům/nebo naše státnost-zřejmě ta po roce 1918-která je mě zrovna dósti bohapustě u...kradená :lol: ).

I tady jsem čekal jinou diskusi.Např.o tom, jak byla politiky za ČSR armáda dlouhodobě (až trvale) nahlížena ve světle neúspěchu s Maďary a bez ohledu na výsledky proti Polákům.

Ale ke zlatu:
Je velmi zajímavé nahlédnouti postoj Ruska-toho dnešního. Representativní historikové ruské akademické scény i někteří z významných politiků k věci svého času vydali závěr (jednoduše shrnuto), že (nejde o přesnou citaci):"...zda bylo carské zlato Čechoslováky ukradeno či nikoliv se již zřejmě nikdy nepodaří prokázat. Avšak vzhledem k zásluhám o ruskou emigraci po roce 1917 je to zcela bezpředmětné, protože ikdyby jimi bylo zlato ukradeno, tak si ho ČSR zasloužila." Protože se považuji za pragmatika a vím něco málo o tom jak Rusové myslí, tak mne napadá:"Jakých cílů tím, ksakru, sledují!"

Re: Sedmidenní válka Československa s Polskem

PříspěvekNapsal: 30/10/2008, 15:48
od Pátrač
Johan píše:I tady jsem čekal jinou diskusi.Např.o tom, jak byla politiky za ČSR armáda dlouhodobě (až trvale) nahlížena ve světle neúspěchu s Maďary a bez ohledu na výsledky proti Polákům.


Problém bude asi v tom, že o tom asi málokdo něco ví. Když si vezměš dnes už málo známý projekt vojenské dějiny Československa, tak se o tomto nedovíš nic. Popis jak to bylo a nebylo, pak řečnění jak to komunisté skoro celé vyhráli sami s těmi Maďary a ticho.

Publikace po roku 89 pak z dob první republiky dělají zlatou dobu naší historie a z armády ikonu na kterou nikdo nemohl sáhnout. Že bych někdy a někde četl že naši političtí představitelé měli zkrze Maďary za zlé něco armádě čtu poprvé od Tebe a zde. Pokud o tom něco víš tak to sem vyvěs-mě osobně by to zajímalo.

PříspěvekNapsal: 30/10/2008, 18:48
od Mantra
Já jsem se dověděl o válce s Polskem a Maďarskem až někdy v roce 2000 a to jen náhodou v archívu na Invalidovně. Co mi bylo řečeno a co jsem četl v kronikách tak nám Maďarsko víceméně zachránili legionáři z Ruska. A myslím že se nejvíc bojovalo u Nových Zámků ale to už jsi nejsem jistý.

Jinak armáda byla za první republiky pod vedením agrárníků a ti dlouho dobu nechtěli nic slyšet o mechanizaci, takže vše bylo na koních.

A ani se mi nechce věřit že by naši prvorepublikový politici nemělo rádi armádu?! Možná se mýlím ale díky našemu vojenskému vystoupení za první války jsme měli samostatné Československo a teď ČR.

PříspěvekNapsal: 30/10/2008, 19:13
od Sawyerik
Maďarsko víceméně zachránili legionáři z Ruska

Z Ruska asi ne. Ti se po anabázi kolem zeměkoule vrátili domů mnohem později. To spíše ti z Francie a hlavně z Itálie. A ne Maďarsko, ale Slovensko. :) Ale on ho zachránil taky nátlak velmocí na Maďarsko z mírových jednání ve Versailes.

PříspěvekNapsal: 30/10/2008, 19:43
od Mantra
Máš pravdu, co by jsme s Maďarskem dělali?!

Tady je toho víc:
http://www.valka.cz/newdesign/v900/clanek_1205.html

Válka s Maďarskem

PříspěvekNapsal: 4/11/2008, 14:30
od UrbanII
Ve válce s Maďarskem byly hlavně legie z Itálie, které spočátku také měly italské velení. Na Palbě tady někde je o tom článek.

PříspěvekNapsal: 4/11/2008, 14:55
od kacermiroslav
Jak už bylo psáno v úvodním článku, po uzavření příměří 11.listopadu 1918 se v Rusku nacházelo na 70.000 legionářů. Dalších 20.000 legionářů bylo v Itálii a 60.000 příslušníků domobrany z českého a slovenského mužstva. Ve Franci bylo asi 12.000 legionářů. Ve válce s Polskem tedy byli kromě domobrany italské a později francouzské legie.

Stejně tak byli legie z Itálie a Francie přítomné válce s Maďarskem (Maďarskou republikou RAD)

Maďarská republika RAD
byla dočasným státním útvarem trvajícím od 21. března do začátku srpna 1919. Jednalo se o komunistický stát vzniklý na území Maďarska, jež bylo po první světové válce nestabilní. Včele Maďarské repubiky rad stál Béla Kun.

Tehdy okupovala armáda nově vzniklého Maďarska oblasti jižního Slovenska a vytvořila zde správu tzv. Slovenskou republiku rad. Československé vojsko proti této intervenci na území ČSR zakročilo a okupované území bylo získáno zpět. Samotné Maďarsko se ocitlo pod vládou Mihályie Károlyiho.

O této válce mám do budoucna v plánu napsat článek, jak už jsem si zajednal v Redakčním plánu.

Sedmidenní válka Československa s Polskem

PříspěvekNapsal: 4/11/2008, 16:31
od Johan
Omlouvám se za zpoždění, ale nedostal jsem se rychleji na síť. Dostali jsme se tu ke 2-ma okruhům problémů, které by samotné vydaly na specifické šňůry. 1) Vznik a formování ČSR. 2) Naše 2 největší válečná vystoupení.

Připouštím, že se do další samostatné šňůry nechci poustěti (dělám na "novověku" Starou monarchii). Takže budu hodně stručným. To, žel, vždy znamená i jisté snížení přesnosti, proto prosím o jistou míru ohledů. Začnu od konce:

ad 2)K míře politické důvěry v naší meziválečnou armádu měl hezké přednášky prof.Kubů na UK-žel nevím, zda vyšly tiskem. V zásadě jde o to, že profesionální ČS-důstojnický sbor byl vnímán jako politicky nespolehlivý. Celkem oprávněně-vzpomeňme aféru rytíře Duška. Tihle pánové (ať již Rusové nebo ti z R-U) nebyli (celkem :lol: oprávněně-mnohé jejich připomínky nelze přecházeti jen mávnutím ruky) z republiky nikterak nadšeni. Politicky spolehliví legionáři zas samotnými politiky nebyli přijímáni za profesionály (jejich původní profese vskutku bývaly většinou civilní). To přetrvávalo velmi dlouho. Paradoxně ještě ve 30-tých letech se rozpor jen prohlubuje. ČS-velení v zásadě přijímá principy mechanisovaného válčení zatímco politická representace prosazuje setrvávání na Fr.modelu. Vzpomeňme jen spory okolo Rychlých divizí, kdy v nich politici vidí prakticky jen pohyblivou pěchotu. A ti "hloupí" vojáci je (často opravu v rozporu s politickým zadáním) cvičí a roku 1938 dokonce i používají podle zásad bleskové války-byť nutno brát s odstupem vzhledem k charakteru bojů. Hodně můžeme dovoditi i prostředkovaně uvědomíme-li si, že armáda až do roku 1936 valné podpory ani peněz nedostává :!:

ad1) Národovci u nás mají rádi představu, že ČSR je dílem našeho odhodlaného úsilí a její vznik byl nevyhnutelný vzhledem k :!: morálním zavazkům :!: Dohody vůči našemu odbojovému úsilí. Pletou se :!: Jednak morální závazky v mezinárodní politice žádné role nesehrávají. A pak... Ještě roku 1917 jedná GB s R-U (jako s neporaženou mocností) o mírovém uspořádání Evropy. Legie jsou navíc jen velmi slabou formací. Česká družina v Rusku usiluje o uplně jiné cíle (všeslovanská federace vedená carem) a je plně součástí carské armády-to platí v podstatě až do pádu tamní monarchie a i tehdy se "družiníci" emancipují jen velmi zvolna-vzhledem k překotnosti ruských událostí. V It. jsou legionáři verbováni někdy/často i velmidrastickými metodami a celkově tam Češi i Slováci představují mimořádnou oporu R-U armády.

Středoevropské uspořádání se formuje nikoliv dík úsilí pomístních :) kmenových náčelníků :) ale vzhledem k rozporům mezi GB a F. Přitom střední Evropa zároveň nepředstavuje středobod jejich zahraniční politiky. Zjednodušeně řečeno§-GB prosazuje zachování R-U nebo nějakou formu (více/méně) slovanské federativní monarchie; řekněme "Severoslávie". F zas velké republikánské Polsko. F nechce žádnou velkou monarchii v centrální evropě, protože se bojí, že by byla sférou vlivu GB. Ze stejných důvodů zas GB vystupuje proti "velkému Polsku" a výsledkem jsou dnešní kmenové státečky bez většího mezinárodního významu.

Legie pro nás mají velký význam až při diskusi o hranicích, kdy jsou "naše bajonety" třeba proti komunistům od Sibiře po Maďarsko. Až tato potřeba Dohodových velmocí jim dává velkou mezinárodní vážnost.

PříspěvekNapsal: 4/11/2008, 17:05
od sa58
V mladém Československu existoval jeden velmi dobrý voják, který prokázal své kvality bohužel na "špatné" straně fronty. Byl jím polní polní podmáršálek Alois Podhajský, asi poslední velitel R-U armády, držící italskou frontu před absolutním kolapsem.

Toto jsem našel na webu českého rozhlasu...

Ecce Homo - Alois Podhajský
08.02.2004 00:02
Před 140 lety se narodil 1864 se v Blatné narodil Alois Podhajský, původně rakousko-uheský polní podmaršálek, poté čs. armádní generál, jeden z nejstarších důstojníků, kteří se podíleli na formování armády mladého čs. státu.


Byl jediným synem četnického strážmistra Františka Podhajského a rané dětství prožil v Jablunkově, kde navštěvoval německou základní školu. V deseti letech jej otec přihlásil na kadetku v Sankt Pölten, ale zranění jej vyřadilo z přijímacích zkoušek. Ve studiu pak pokračoval na německém gymnáziu v Těšíně, ale po incidentu s profesorem zpěvu musel školu v tercii opustit a nastoupil jako telegrafista ke dráze. Jako šestnáctiletý se přihlásil na pěchotní kadetku v Košicích, pak přešel po Prešpurku a po 4 letech ukončil školu jako nejlepší v ročníku. Pak nastoupil k pěšímu pluku č. 98 a postupoval v hodnostech přiměřeně meziválečné době. Jako poručík byl vyslán na Válečnou školu ve Vídni a po dvou letech byl přidělen ke generálnímu štábu. Ve třiceti byl určen k mapovacímu oddělení vojenského zeměpisného úřadu generálního štábu a otevřela se před ním kariéra vysokého štábního důstojníka.

Generální štáb opouštěl Alois Podhajský jen když byl pověřen povinnou praxí u jednotek, jinak vyučoval v kursu štábních důstojníků zeměbrany a shodou okolností byl velitelem zeměbranecké pěší brigády č. 42 v Praze, když jej v hodnosti plukovníka zastihla světová válka. Po mobilizaci byla jeho brigáda vyslána v sestavě VIII. sboru 5. armády na srbskou frontu. Úspěšně překročila řeku Drinu, ale po oslabení fronty byli Rakušané nuceni ustoupit. Podhajský se vyznamenal jako velitel zadního odřadu a jeho zásluhou se dostaly zbytky ustupujících vojsk do bezpečí. Obdobně vynikl i při ústupu za řeku Sávu. R. 1915 byl Podhajský vyslán na ruskou frontu a počátkem června 1917 se s celou divizí přesunul na frontu italskou. Až v srpnu 1917 byl konečně poslán na zdravotní dovolenou a v září téhož roku obdržel hodnost polního podmaršálka. Na italské frontě bojoval až do konce války, v říjnu 1918 dokonce i proti vojskům britského XIV. sboru u Cimetty. Tady pro něj vyhlášením příměří skončila válka.

Po návratu do Vídně složil Podhajský přísahu mladé Československé republice a stal se vojenským velitelem pro Moravu a Slezsko se sídlem v Brně. Podařilo se mu tady stabilizovat vojenskou situaci, ale odmítl sloužit na Slovensku pod vrchním italským velením (před pár dny proti Italům bojoval). Teprve po příchodu francouzské vojenské mise se ujal velení armádního sboru proti bolševickým Maďarům. Sbor musel nejprve sestavit, a při tom i při následné vojenské činnosti projevil velkou zběhlost. Válka s Maďary však brzy skončila, a Podhajský byl přijat do čs. armády jako generál ve výslužbě a teprve později jako armádní generál. Pověřován byl hlavně reprezentačními úkoly, neboť trval spor mezi důstojníky z legií a tzv. rakušáky. Až po vypuknutí Gajdovy aféry v r. 1926 byl dočasně postaven do čela Hlavního štábu, ale funkci předal po několika měsících generálu Syrovému. Ministr národní obrany Udržal jej pověřil vypracováním nového statutu generálního inspektora armády, úřadu již dříve zavedeného a pak zrušeného. Gen. Podhajský statut zpracoval a byl v květnu přes nesouhlas hlavního štábu a bez vědomí prezidenta jmenován do čela inspektorátu. Prezident po několika měsících toto rozhodnutí potvrdil. Gen. Podhajský pak přes své žádosti o odchod do výslužby setrval ve funkci do počátku r. 1934, kdy byl odvolán v souvislosti s reorganizací armády.

Nadále se penzionovaný sedmdesátník Podhajský do politiky nepletl. Nebyl ani zatažen do odboje. Přesto byl po válce obviněn ze spolupráce s agrárníky a z přijetí německé penze za dosažená vyznamenání. Národní soud jej degradoval a zbavil vyznamenání, ale tento krok již generál nevnímal, neboť mu to kritický zdravotní stav nedovoloval. O Vánocích 1946 zemřel. Bylo mu 82 let. Hezký den!



A toto je odkaz z wikipedie

↑ Josef Fučík: Osmadvacátníci – Spor o českého vojáka 1. světové války, Mladá fronta 2006, vydání první. Kapitola VII. Legenda, či nezměnitelný fakt?, str.402-403: „Od prvních dnů své úspěšné služby, především po jeho zásahu při nepokojích v Oslavanech v prosinci 1920, kde předtím selhali legionářští velitelé, pociťoval v pozadí narůstající nenávist jistých kruhů vůči své osobě. I když otevřené výpady proti němu byly tlumeny střídajícími se ministry národní obrany (především energickým Františkem Udržalem), čelil Podhajský až do svého penzionování mnoha podlostem a občasným tiskovým kampaním. Tento tlak, z pozadí podporovaný členy francouzské vojenské mise, označuje ve svých pamětech za "stálé píchání špendlíky". (...) S těmi všemi záludnostmi se Podhajský dovedl zcela přímočaře, energicky a nebojácně vyrovnat. Co však těžce nesl, byl pocit trvalé nedůvěry ke své osobě ze strany prezidenta Masaryka a ministra Beneše, což se mu prezident při jejich řídkých a náhodných setkáních snažil vyvrátit. Pravda však vyšla najevo poté, co byl Podhajský jmenován generálním inspektorem a T. G. Masaryk vzápětí rozhodl, že tato funkce bude napříště vyloučena z pravidelných vojenských audiencí hlavních armádních představitelů u prezideta republiky.“

PříspěvekNapsal: 4/11/2008, 19:19
od hydrostar
Johan: a výsledkem jsou dnešní kmenové státečky bez většího mezinárodního významu.
Ano, tvá logika je velice dobrá. Kdyby tenkrát vznikla takzvaná Severoslávie, tak bysme jistě byli na vrcholu politické moci. Obdobu hledejme u dnešního Srbska a Bosny...Podobné by to jistě bylo i v případě Rakouska Uherska. Hodně se těším na tvé keci o milované vlasti, která si Čechů vážila. Ale to jen trochu mimo hlavní téma.