Jednání mezi Háchou a Hitlerem (Berlín 15.3.1939)
Napsal: 15/3/2012, 13:18
Dnes máme smutné výročí obsazení zbytku Československa německou armádou. Co vše tomu předcházelo, ví skoro každý, ale proč si to v kostce znovu nepřipomenout. Přijetím mnichovského diktátu z konce září 1938 bylo Československo donuceno odstoupit téměř třetinu svého území Třetí říší. Část Těšínska pak obsadilo i sousední Polsko. Začátkem října byl prezident Beneš na nátlak Berlína donucen abdikovat a na jeho úřad byl jmenován dr.Hácha, který se zdál bát jakožto politický „analfabet“ a nestraník, ideálním kandidátem na tuto roli v těžké době. Hácha tento úřad dlouho odmítal, ale nakonec byl přesvědčen, aby tuto roli přijal. Den po abdikaci prezidenta Beneše obdrželo Slovensko dlouho očekávanou a slibovanou autonomii, která ale svým způsobem přišla ve špatnou dobu, protože umožnila další odstředivé tendence. Vzhledem ke ztrátě pohraničí bylo jen otázkou času, kdy Německo přemůže chuť na to, zmocnit se zbytku Československa. Hitler se otázkou likvidace zbytku republiky oficiálně zaobíral již od konce října (instrukce o likvidaci zbytku Československa ze dne 21. října 1938, následný dodatek ze dne 17. prosince 1938). Dalším úkolem bylo politicky zevnitř rozvrátit Československo, což se mu v březnu 1939, když 14.toho měsíce se od zbytku republiky odtrhlo Slovensko. Zbytek Čech a Moravy tak byl ze všech stran zcela obklíčen Třetí říší a jeho spojenci. Za této situace (tedy již po vyhlášení Slovenského štátu) byl dr.Hácha pozván do Berlína na „kobereček“ k Hitlerovi. Krátce před samotným jednáním pak Hácha obdržel ještě další zprávu, a to že i Podkarpatská Rus vyhlásila svou samostatnost.
JEDNÁNÍ MEZI HÁCHOU A HITLEREM
Z německého záznamu
15. března 1939
Přítomní: A.Hitler, v.Ribbentrop, maršál Goring, gen.Keitel, v.Weizsacker, Meissner, Dietrich, Hewel, dr.Hácha, Chvalkovský
Prezident Hácha zdraví Vůdce a děkuje mu za pozvání. Již dávno si přál poznat muže, o jehož podivuhodných myšlenkách často četl a je sledoval (usedne).
Hácha: On sám byl ještě před nedávnem neznámým člověkem, který se nikdy nezabýval politikou. Byl prostým justičním úředníkem ve vídeňském správním aparátu a jako takový se nikdy o politiku nestaral, aby si zachoval soudcovskou nestrannost. V roce 1918 byl povolán do Prahy a v roce 1925 byl jmenován předsedou správního soudu. V této činnosti neměl užší styky s politiky, lépe řečeno s „politikáři“, jak by je raději nazval, a jen zřídka byl s nimi ve styku. Hned zpočátku by se rád zmínil o tom, že k vládě měl sotva nějaký vztah a styk s členy vlády omezoval na to nejnutnější: nebyl nikdy persona grata. S prezidentem Masarykem se setkal jen jednou do roka, u příležitosti každoroční večeře uspořádané pro soudce. S Benešem ještě méně; u jednoho setkání s ním došlo k různicím. Celkově řečeno celý režim mu byl cizí, a na tolik, že po převratu si ihned položil otázku, zda to bylo pro Československo skutečným štěstím stát se samostatným státem. Tohoto podzimu mu nyní připadl úkol vést tento stát. Je už starým mužem. Když mu bylo řečeno, že převzít tento úřad je jeho vlasteneckou povinností, musel přemoci své pochyby. Vzal na sebe ten nejtěžší úkol svého života, a proto se odvážil požádat Vůdce o audienci. Je přesvědčen, že osud Československa je ve Vůdcových rukou a věří, že je v rukou dobrých. Nemůže si stěžovat na to, co se před krátkou dobou přihodilo na Slovensku. Neboť byl dávno přesvědčen, že různé národy tohoto státního útvaru nemohou žít pohromadě… Před půl hodinou dostal zprávu, že Podkarpatská Rus prohlásila svou samostatnost. … Nyní přichází k tomu, co ho nejvíce tíží, o osudu svého národa. Věří, že právě Vůdce bude mít porozumění pro jeho názor, totiž, že Československo má právo na existenci jako národní celek. Je samozřejmé, že zeměpisná poloha Československa vyžaduje nejlepší poměr k Německu. To je základem národní svébytnosti.
Vůdce ve své odpovědi lituje, že musel uložit prezidentu tuto cestu. Po dlouhém přemýšlení došel dnes ráno k přesvědčení, že i při přihlédnutí k prezidentově vysokému věku tato cesta by mohla být velmi užitečnou, neboť v několika hodinách musí Německo zakročit. Německá říše zásadně nechová nijakých nepřátelských pocitů k žádným národům. Národy, které nám neubližují, jsou nám milé, anebo alespoň nezajímavé. Německý lid nechová nenávist vůči Československu. Ale Československo má k nám zcela jasný postoj. Vůdce dává různé příklady … Slovensko je mu [Hitlerovi] úplně lhostejné. Kdyby se k Německu blíže přimklo, pro Německo by to znamenalo závazek, takže je rád, že se tak nestalo. Východně od Malých Karpat nemá vůbec žádných zájmů. Loňského podzimu … v rozhovoru s Chvalkovským nenechal žádných pochyb o tom, že když Benešův vliv nezmizí, tento stát úplně rozbije … Měsíce ubíhaly, aniž nastala změna … Za této situace dal německé armádě rozkaz k vpádu do Československa a k jeho začlenění do Německé říše. Má v úmyslu dát Československu tu nejúplnější autonomii a svébytnost, větší, než tomu bylo za rakouských dob… Zítra v 6 hodin německá armáda vpadne do Česka a německé letectvo obsadí česká letiště. Jsou dvě možnosti. Jedna je, že vpád německého vojska se vyvine v boj. V tom případě bude tento odpor brutálně všemi prostředky potlačen. Druhá možnost je, že vpád německého vojska se nevyvine v boj. V tomto případě by Vůdci připadlo snadné, při nové úpravě českého života v Československu, udělit velkorysou svébytnost, autonomii a jistou dávku národní svobody. (…)
Z toho důvodu pozval Háchu. Toto pozvání je poslední službou, kterou [Hitler] může českému lidu prokázat. Kdyby došlo k boji, prolitá krev by způsobila nenávist. Ale možná, že Háchova návštěva může zabránit tomu nehoršímu… Navrhl [Háchovi], aby se teď s Chvalkovským vzdálil a poradil se, co dál. Hácha odpovídá, že situace je mu zcela jasná a že každý odpor je marný. Táže se ale, jak může během čtyř hodin zařídit, aby celý český národ se nebránil. Vůdce říká, ať se poradí se svými pány. Vojenská mašinérie je už v pohybu a nedá se zastavit … Hácha prohlásil, že dnešek je nejtěžším dnem jeho života, ale věří, že toto rozhodnutí se již v několika málo letech bude pokládat za pochopitelné a za 50 let pravděpodobně za blahodárné. Nato oba Češi opustili místnost. Po poradě mezi Háchou a Chvalkovským a našimi pány, v jejímž závěru si ujasnili text ujednání, sešli se všichni pánové znovu ve Vůdcově pracovně ke konečnému rozhovoru… Vůdce vyjádřil svou důvěru, že přes všechnu trpkost, kterou vpád a obsazení Německou říši vyvolá, časem dojde k poznání, že spolužití po celá staletí je oběma národům užitečné. Představa, že oba národy musí mezi sebou bojovat, zmizí. Československo je vklíněno do Německé říše a rozum musí každému napovědět, že nejužší spolužití musí být řídícím heslem. Přitom problém odnárodnění neexistuje, neboť pro Němce a pro nacionálně socialistickou ideologii je pojem zcela cizí. Nepřejeme si žádné odnárodňování. Češi chtějí žít šťastně jako Češi a my jako Němci. Hácha poznamenává, že toto Vůdcovo prohlášení má pro něho nemírný význam…Nato Vůdce, říšský ministr zahraničních věcí, Hácha a Chvalkovský dohodu podepsali.
(Zdroj: B.Čelovský – So oder so – str.218)
JEDNÁNÍ MEZI HÁCHOU A HITLEREM
Ze záznamu prezidenta Háchy
15. března 1939
(…) Zahájil jsem svůj proslov slovy, jimiž jsem omluvil svou hlasovou indispozici způsobenou cestou a uvedl, že [jako] osoba v politickém životě dosud neznámá pokládám za vhodné, abych se představil jako bývalý správní soudce, který přijal funkci hlavy státu, když bylo rozhodujícími činiteli apelováno na jeho národní a občanskou povinnost. Při tom jsem podotkl, že jsem až dosud stál opodál politického života našeho státu a že s představiteli dřívějšího režimu neměl jsem jiných styků než ryze oficiálních a že zejména nebyl jsem s nimi v intimnějších vztazích. Po té přešel jsem k otázce slovenské, jejíž stav jsem až do té chvíle považoval za jediný motiv své berlínské cesty; uvedl jsem, že mezi Čechy a Slováky bylo nesnadno sjednat bližší vzájemné pochopení, poněvadž orientace Čechů byla spíše západní, kdežto orientace Slováků byla spíš východní. Bližší myšlenkový styk byl toliko se Slováky evangelickými, kdežto se Slováky katolickými nepodařilo se nalézt hlubšího sblížení. Potom odmítl jsem slovenské výtky, že propuštěním slovenské vlády a jmenováním vlády nové na Slovensku dopustil jsem se neústavního činu. Řekl jsem, že jsem příliš právník a příliš starý soudce, než abych byl neústavního aktu schopen. Můj postup že byl v plné shodě s ústavou, kterou v podstatě formulovali Slováci sami. K tomu jsem poznamenal, že jsem přesvědčen, že i říšský kancléř učiní se Slováky své vlastní zkušenosti. V dalším svém projevu řekl jsem, že jsme si vědomi, že osud českého národa je položen do rukou říšského kancléře, že však hledím na to s plnou důvěrou, poněvadž je mně známo hluboké porozumění říšského kancléře pro národnost (Ihr tiefes Versta fur das Volkstum), v čemž vidím záruku, že odpovídá smýšlení říšského kancléře, aby český národ žil a úplně se vyžil.
Říšský kancléř na to odpověděl, že jeho úmyslem vskutku je, aby český národ nerušeně žil a nejde mu o jeho odnárodnění (keine Entnationalisierung). Potom prohlásil, že dnešního dne o 6.hodnině ranní překročí říšské vojsko naše hranice, a narazí-li na odpor, že jej bezohledně zlomí. Vím, řekl dále, že i mne to bude státi velké oběti na životech, ale výsledek nemůže být pochybný. V průběhu svého projevu řekl kancléř výslovně: „Meine Entschlusse sind unabanderlich“… Z projevu kancléřova vybavuje se mně ještě výrok, jimž prohlásil, že narazí-li na odpor, učiní konec – „dann mach ich Schluss“.
(Zdroj: Mnichov v dokumentech II – Praha 1958, str. 392-395)
JEDNÁNÍ MEZI HÁCHOU A HITLEREM
Z německého záznamu
15. března 1939
Přítomní: A.Hitler, v.Ribbentrop, maršál Goring, gen.Keitel, v.Weizsacker, Meissner, Dietrich, Hewel, dr.Hácha, Chvalkovský
Prezident Hácha zdraví Vůdce a děkuje mu za pozvání. Již dávno si přál poznat muže, o jehož podivuhodných myšlenkách často četl a je sledoval (usedne).
Hácha: On sám byl ještě před nedávnem neznámým člověkem, který se nikdy nezabýval politikou. Byl prostým justičním úředníkem ve vídeňském správním aparátu a jako takový se nikdy o politiku nestaral, aby si zachoval soudcovskou nestrannost. V roce 1918 byl povolán do Prahy a v roce 1925 byl jmenován předsedou správního soudu. V této činnosti neměl užší styky s politiky, lépe řečeno s „politikáři“, jak by je raději nazval, a jen zřídka byl s nimi ve styku. Hned zpočátku by se rád zmínil o tom, že k vládě měl sotva nějaký vztah a styk s členy vlády omezoval na to nejnutnější: nebyl nikdy persona grata. S prezidentem Masarykem se setkal jen jednou do roka, u příležitosti každoroční večeře uspořádané pro soudce. S Benešem ještě méně; u jednoho setkání s ním došlo k různicím. Celkově řečeno celý režim mu byl cizí, a na tolik, že po převratu si ihned položil otázku, zda to bylo pro Československo skutečným štěstím stát se samostatným státem. Tohoto podzimu mu nyní připadl úkol vést tento stát. Je už starým mužem. Když mu bylo řečeno, že převzít tento úřad je jeho vlasteneckou povinností, musel přemoci své pochyby. Vzal na sebe ten nejtěžší úkol svého života, a proto se odvážil požádat Vůdce o audienci. Je přesvědčen, že osud Československa je ve Vůdcových rukou a věří, že je v rukou dobrých. Nemůže si stěžovat na to, co se před krátkou dobou přihodilo na Slovensku. Neboť byl dávno přesvědčen, že různé národy tohoto státního útvaru nemohou žít pohromadě… Před půl hodinou dostal zprávu, že Podkarpatská Rus prohlásila svou samostatnost. … Nyní přichází k tomu, co ho nejvíce tíží, o osudu svého národa. Věří, že právě Vůdce bude mít porozumění pro jeho názor, totiž, že Československo má právo na existenci jako národní celek. Je samozřejmé, že zeměpisná poloha Československa vyžaduje nejlepší poměr k Německu. To je základem národní svébytnosti.
Vůdce ve své odpovědi lituje, že musel uložit prezidentu tuto cestu. Po dlouhém přemýšlení došel dnes ráno k přesvědčení, že i při přihlédnutí k prezidentově vysokému věku tato cesta by mohla být velmi užitečnou, neboť v několika hodinách musí Německo zakročit. Německá říše zásadně nechová nijakých nepřátelských pocitů k žádným národům. Národy, které nám neubližují, jsou nám milé, anebo alespoň nezajímavé. Německý lid nechová nenávist vůči Československu. Ale Československo má k nám zcela jasný postoj. Vůdce dává různé příklady … Slovensko je mu [Hitlerovi] úplně lhostejné. Kdyby se k Německu blíže přimklo, pro Německo by to znamenalo závazek, takže je rád, že se tak nestalo. Východně od Malých Karpat nemá vůbec žádných zájmů. Loňského podzimu … v rozhovoru s Chvalkovským nenechal žádných pochyb o tom, že když Benešův vliv nezmizí, tento stát úplně rozbije … Měsíce ubíhaly, aniž nastala změna … Za této situace dal německé armádě rozkaz k vpádu do Československa a k jeho začlenění do Německé říše. Má v úmyslu dát Československu tu nejúplnější autonomii a svébytnost, větší, než tomu bylo za rakouských dob… Zítra v 6 hodin německá armáda vpadne do Česka a německé letectvo obsadí česká letiště. Jsou dvě možnosti. Jedna je, že vpád německého vojska se vyvine v boj. V tom případě bude tento odpor brutálně všemi prostředky potlačen. Druhá možnost je, že vpád německého vojska se nevyvine v boj. V tomto případě by Vůdci připadlo snadné, při nové úpravě českého života v Československu, udělit velkorysou svébytnost, autonomii a jistou dávku národní svobody. (…)
Z toho důvodu pozval Háchu. Toto pozvání je poslední službou, kterou [Hitler] může českému lidu prokázat. Kdyby došlo k boji, prolitá krev by způsobila nenávist. Ale možná, že Háchova návštěva může zabránit tomu nehoršímu… Navrhl [Háchovi], aby se teď s Chvalkovským vzdálil a poradil se, co dál. Hácha odpovídá, že situace je mu zcela jasná a že každý odpor je marný. Táže se ale, jak může během čtyř hodin zařídit, aby celý český národ se nebránil. Vůdce říká, ať se poradí se svými pány. Vojenská mašinérie je už v pohybu a nedá se zastavit … Hácha prohlásil, že dnešek je nejtěžším dnem jeho života, ale věří, že toto rozhodnutí se již v několika málo letech bude pokládat za pochopitelné a za 50 let pravděpodobně za blahodárné. Nato oba Češi opustili místnost. Po poradě mezi Háchou a Chvalkovským a našimi pány, v jejímž závěru si ujasnili text ujednání, sešli se všichni pánové znovu ve Vůdcově pracovně ke konečnému rozhovoru… Vůdce vyjádřil svou důvěru, že přes všechnu trpkost, kterou vpád a obsazení Německou říši vyvolá, časem dojde k poznání, že spolužití po celá staletí je oběma národům užitečné. Představa, že oba národy musí mezi sebou bojovat, zmizí. Československo je vklíněno do Německé říše a rozum musí každému napovědět, že nejužší spolužití musí být řídícím heslem. Přitom problém odnárodnění neexistuje, neboť pro Němce a pro nacionálně socialistickou ideologii je pojem zcela cizí. Nepřejeme si žádné odnárodňování. Češi chtějí žít šťastně jako Češi a my jako Němci. Hácha poznamenává, že toto Vůdcovo prohlášení má pro něho nemírný význam…Nato Vůdce, říšský ministr zahraničních věcí, Hácha a Chvalkovský dohodu podepsali.
(Zdroj: B.Čelovský – So oder so – str.218)
JEDNÁNÍ MEZI HÁCHOU A HITLEREM
Ze záznamu prezidenta Háchy
15. března 1939
(…) Zahájil jsem svůj proslov slovy, jimiž jsem omluvil svou hlasovou indispozici způsobenou cestou a uvedl, že [jako] osoba v politickém životě dosud neznámá pokládám za vhodné, abych se představil jako bývalý správní soudce, který přijal funkci hlavy státu, když bylo rozhodujícími činiteli apelováno na jeho národní a občanskou povinnost. Při tom jsem podotkl, že jsem až dosud stál opodál politického života našeho státu a že s představiteli dřívějšího režimu neměl jsem jiných styků než ryze oficiálních a že zejména nebyl jsem s nimi v intimnějších vztazích. Po té přešel jsem k otázce slovenské, jejíž stav jsem až do té chvíle považoval za jediný motiv své berlínské cesty; uvedl jsem, že mezi Čechy a Slováky bylo nesnadno sjednat bližší vzájemné pochopení, poněvadž orientace Čechů byla spíše západní, kdežto orientace Slováků byla spíš východní. Bližší myšlenkový styk byl toliko se Slováky evangelickými, kdežto se Slováky katolickými nepodařilo se nalézt hlubšího sblížení. Potom odmítl jsem slovenské výtky, že propuštěním slovenské vlády a jmenováním vlády nové na Slovensku dopustil jsem se neústavního činu. Řekl jsem, že jsem příliš právník a příliš starý soudce, než abych byl neústavního aktu schopen. Můj postup že byl v plné shodě s ústavou, kterou v podstatě formulovali Slováci sami. K tomu jsem poznamenal, že jsem přesvědčen, že i říšský kancléř učiní se Slováky své vlastní zkušenosti. V dalším svém projevu řekl jsem, že jsme si vědomi, že osud českého národa je položen do rukou říšského kancléře, že však hledím na to s plnou důvěrou, poněvadž je mně známo hluboké porozumění říšského kancléře pro národnost (Ihr tiefes Versta fur das Volkstum), v čemž vidím záruku, že odpovídá smýšlení říšského kancléře, aby český národ žil a úplně se vyžil.
Říšský kancléř na to odpověděl, že jeho úmyslem vskutku je, aby český národ nerušeně žil a nejde mu o jeho odnárodnění (keine Entnationalisierung). Potom prohlásil, že dnešního dne o 6.hodnině ranní překročí říšské vojsko naše hranice, a narazí-li na odpor, že jej bezohledně zlomí. Vím, řekl dále, že i mne to bude státi velké oběti na životech, ale výsledek nemůže být pochybný. V průběhu svého projevu řekl kancléř výslovně: „Meine Entschlusse sind unabanderlich“… Z projevu kancléřova vybavuje se mně ještě výrok, jimž prohlásil, že narazí-li na odpor, učiní konec – „dann mach ich Schluss“.
(Zdroj: Mnichov v dokumentech II – Praha 1958, str. 392-395)