Stránka 1 z 1

Transporty a pochody smrti v českých zemích

PříspěvekNapsal: 5/4/2018, 10:43
od kacermiroslav
Transporty a pochody smrti v českých zemích
Autor: Václav Kural

Toto téma je určitým výsekem z celkové problematiky nacistického násilí a podle mého názoru představuje svým způsobem ještě děsivější téma než tábory samé. Hned na začátku bych chtěl zodpovědět otázku, proč se jím ještě dnes, po tolika letech, vlastně zabýváme. Je tomu tak především proto, že patří do české a německé minulosti, v níž představuje určitý katastrofický prvek okupační politiky, která se týkala nejen Čechů, ale i Židů, Poláků, Francouzů, Nizozemců a dalších, včetně Němců – antifašistů, kteří se rovněž dostali do transportů.

V této souvislosti představují transporty a pochody smrti i určitou složku nacistické rasové politiky, jež se týkala zejména Židů, tj. holocaustu či jiným termínem tzv. ŠOA. Když před časem česká televize vysílala výborný dokumentární film, který předváděl hrůzu ŠOA ve východoevropských koncentračních táborech, uvědomil jsem si, že v transportech smrti přes naše území se odehrávalo poslední dějství tohoto dramatu a že bychom ho měli znovu předestřít veřejnosti.

V roce 1965 sice vyšla výborná dokumentární kniha Ireny Malé a Ludmily Kubátové nazvaná „Pochody smrti“. Od té doby však uplynulo mnoho let a na věc se zapomíná nebo jako by i zapomnělo. Navíc probíhají akce k česko-(sudeto)-německému smíření, které jsou sice přínosné, ale odehrávají se namnoze jako akty, v nichž odpouštějí sudetští Němci Čechům. Nic proti tomu, i z české strany se odehrály věci, za něž je nám co odpouštět. Je však skutečností, že z německé i sudetoněmecké strany se takovýchto brutalit odehrálo víc.

Vzhledem k tomu, že nám sudetoněmecký landsmanšaft permanentně a jednostranně předhazuje české viny, nutné je v rámci „historické paměti“ konfrontovat, protože právě ty německé byly kvalitativně horší a větší. Také ovšem i proto, že založily příčinnou souvislost, která vedla až k řešení německo-českého konfliktu vysídlením sudetských Němců. V tomto rámci představují transporty a pochody smrti jednu z temných stránek minulosti, která jí sice patří, na níž však nelze stavět přítomnost a budoucnost česko-německého vztahu. Bez její znalosti však těžko bude mít tento vztah základy pravdivé, upřímné a nosné.

Proč tomu tak je, to se pokusí doložit následující výklad. Při studiu projednávané tematiky jistě badatele i čtenáře napadne otázka po smyslu tak krutého dramatu, který se koncem čtyřiačtyřicátého a zejména počátkem pětačtyřicátého roku na kolejích a cestách českých zemí odehrával. A nemůže nežasnout: nacisté ho totiž uvedli na scénu v době, když sovětská armáda pronikala od Visly k Odře a kdy anglo-americká vojska vstupovala do Německa a kdy tedy bylo jasné, že německá říše válku prohraje. Lze říci, že rozumné německé vojenské i politické vedení mělo mít v této situaci schopnost tento stav konstatovat a pokusit se aspoň nějakými slušnými gesty zmírnit nenávist, kterou německá válka, okupace a její metody u potlačovaných národů vyvolaly. Jednou z možností, které se nabízely, bylo zmírnit osud nejvíce postižených – vězňů v koncentračních táborech a věznicích, jakož i osud válečných zajatců, zejména sovětských. Nejlepším řešením by asi bývalo předat je pokojným způsobem postupujícím spojeneckým armádám.

Místo toho však říšský vůdce SS, který byl pánem nad celým teroristickým aparátem Hitlerovy říše, jednal právě naopak: 14. ledna 1945 – zřejmě v návaznosti na směrnice pro spálenou zemi ARLZ (Auflockerung, Räumung, Lähmung, Zerstörung – útlum, vyklizení, ochromení, zničení) – rozhodl, že „předání koncentračních táborů nepřichází v úvahu. Tábory je nutno evakuovat. Do rukou nepřítele nesmí padnout jediný živý vězeň.“

To ovšem nebylo dost dobře možné. Jen v Osvětimi jich ještě bylo asi 180 000, v Buchenwaldu 50 000 a podobně tomu bylo i v ostatních, včetně těch menších a stovek pobočných. Protože ty největší a nejhorší byly na východě, musela jejich „evakuace“ probíhat z velké části po železnicích i silnicích českých zemí, aby mohla skončit buď v Mauthausenu nebo v Terezíně. SS totiž propadaly jakési podivné ilusi, že by se tím problém nějak „vyřešil“. To byl ovšem nesmysl, protože Spojenci i tyto prostory, tj. tzv. alpskou pevnost a českou pevnost, tak jako tak obsadí. Jisté odložení bylo zaplaceno šílenou kalvárií „evakuovaných“ a železniční transporty i pochody smrti vlastně předvedou na jakémsi pohyblivém, světu odkrytém jevišti, a zvláště české veřejnosti, široké inferno dosud schované za ostnatým drátem.

Celá tato hrůzná a přitom nesmyslná akce začala 18. ledna 1945 vyklizením největšího a nejhoršího tábora Osvětim, a to nejdříve pěšími pochody do Gliwice a Wodzislavi, odkud jedna část vězňů musela dále pěšky a druhá v železničních transportech vedených z valné části přes Moravu a Čechy. O den později začaly SS vyklízet sousední vyhlazovací tzv. rodinný tábor Birkenau (tedy Osvětim II určený Židům), 22. února Gross Rosen ve Slezsku a další. Celkem šlo o 40 základních koncentračních táborů a stovky jejich poboček. Hlavní tahy železničních transportů zahrnovaly na území Čech, Moravy a Slezska tyto tratě:

Bohumín – Přerov – Brno
Bohumín – Přerov – Česká Třebová – Pardubice – Praha – Lovosice – Ústí nad Labem
Přerov – Napajedla – Břeclav
Praha – Plzeň – Mariánské Lázně – Cheb
Chomutov – Žatec – Podbořany – Plzeň
Plzeň – Klatovy – Nýrsko – Železná Ruda
Plzeň – Nýřany – Domažlice
Plzeň – České Budějovice
Praha – Tábor – České Budějovice – Horní Dvořiště
Veselí nad Lužnicí – Jindřichův Hradec – Jihlava
Český Těšín – Ostrava
Liberec – Turnov – Všetaty – Praha
Jeseník – Hanušovice – Zábřeh na Moravě
Děčín – Ústí nad Labem – Terezín
Čermná – Svatoňovice

Uvedené železniční trasy tedy protínaly prakticky celé české země, a to včetně okupovaného pohraničí. To znamenalo, že informace o transportech smrti se pomocí velmi čile šeptané propagandy mohly dostat (a také dostaly) téměř všude, zejména vezmeme-li v úvahu i ohlas na pěší pochody vězňů a válečných zajatců. Ty se ovšem odehrávaly vesměs v severní části českých zemí, tedy většinou v okupovaném pohraničí, ale někdy i v českém osídlení. Zprávy o nich neměly tedy tak velký akční rádius jako o transportech železničních. Tam, kam se dostaly, však budily stejný úděs, alespoň u Čechů. Pro rámcovou informaci uveďme alespoň některé příklady z rukopisu Františka Nedbálka „Nikdo nesmí přežít“.

Transport zajatců z Horního Slezska vstoupil na naše území v obci Sudice a měl zprvu jednotnou trasu Rohov – Kobeřice – Štěpánkovice – Kravaře – Dvořisko – Štítina – Kravařov. Odtud se dělil na větve: Komárov – Raduň – Chvalkovice – Branka – Hradec nad Moravicí – Žimrovice – Domoradice – Filipovice – Melč – Radkov – Podhradí – Vítkov – Čermná – Svatoňovice – Budišov nad Budišovkou – Guntramovice Dvorce – Moravský Beroun – Moravská Loděnice – Šternberk – Troubelice – Klopina – Třeštín – Mohelnice;

Suché Lazce – Přerovec – Podvihový Mlýnek – Pustá Polom – Kyjovice – Těškovice – Bítov – Bílovec a Fulnek.

Jiný transport přišel rovněž z Horního Slezska a na našem území pokračoval přes obce Pišť – Závada – Bohuslavice – Dolní Benešov – Háj ve Slezsku – Velká Polom – Dolní Lhota – Cavisov – Zbyslavice – Olbramovice – Bravantice – Studénka – Odry či Fulnek. Další pak po trase Osvětim – Pština - Strumeň – Fryštát Moravská Ostrava – Nový Jičín – Přerov – Hodonín – Břeclav a dál do Vídně.

Další transport vedl z Oranienburgu přes Göttingen – Fuldu – Koblenz – Eisenach – Lipsko - Drážďany – Ústí nad Labem – Most – Plzeň – Strakonice - České Budějovice do Lince.

O rozsahu těchto pochodů smrti si lze učinit představu podle přibližných údajů z obcí Chotětov, Hřivno a Sušno na Mladoboleslavsku. Přes ně prošlo od 24. února do 14. března 1945 odhadem 40 000 zajatců a přes obce Bašnice a Horní a Dolní Dobrou od 18. února do 4. března asi 60 000 zajatců, hlavně sovětských.

O tom, jaký byl život – neživot lidí v železničních transportech i pěších pochodech nechme raději mluvit dokumenty, při čemž si musíme uvědomit, že většina lidí jela či šla v podmínkách tuhé zimy, kdy teplota klesala až na minus 20 stupňů Celsia!

„Dne 26. ledna 1945 přijel do Českých Budějovic vlak, který původně jel do Mauthausenu, kde však nebyl pro nedostatek místa přijat. Z Českých Budějovic pak pokračoval na Prahu jako vlak č. 92405, odkud měl jet údajně do Berlína. Číslo transportu bylo 566. Transport se skládal z politických vězňů jak židovského, tak i nežidovského původu. Zastoupeni v něm byli muži, ženy a děti. Podle sdělení transportovaných vězňů se jednalo o Čechy, Poláky, Francouze, Angličany a snad i příslušníky jiných národů. Když transport přijel dne 25. ledna 1945 do Českých Budějovic, čítal kolem 1500 vězňů. Když pokračoval dne 26. ledna v cestě, bylo jich o 200 méně.

Transportované osoby byly tak vysíleny, že umíraly hladem. Nedostaly asi osm dní nic k jídlu. Byly oblečeny ve špinavé hadry a některé měly na sobě pouze košile. Někteří vězňové byli bosi. Jelikož ve dnech, kdy byl transport převážen z Prahy přes České Budějovice do Horního Dvořiště a zpět, bylo 6 až 8 stupňů pod nulou, vál prudký severozápadní vítr a bylo asi 21 cm sněhu, objevovaly se u vězňů příznaky zápalu plic.

Protože 25. ledna, kdy vlak jel do Horního Dvořiště, byly po trati shazovány mrtvoly, byli na nádraží dne 26. ledna, kdy se transport vracel zpět, od bývalého českobudějovického gestapa vysláni dva příslušníci, a sice gestapák Kastner a Silkenstädt. Rovněž byli toho dne vysláni na nádraží příslušníci protektorátní policie a četnictva. Když vlak toho dne zastavil na seřaďovacím nádraží v Českých Budějovicích, byly na návrh Kastnera mrtvoly ostatními vězni vykládány a shromažďovány na jednu hromadu.

Někteří z nich byli pouze zdánlivě mrtvi. Když se pak začali na hromadě pohybovat, začali je příslušníci doprovázející čety, jakož i gestapák Silkenstädt střílet z pistole ranou do týla. Celkem bylo vyloženo kolem 70 mrtvých, asi 17 z nich bylo po zjištění SS, že ještě nejsou mrtvi, zastřeleno. Rovněž velitel transportu zastřelil jednoho vězně, který se začal procházet okolo vlaku. Před příjezdem vlaku na nádraží bylo přivedeno ještě šest politických vězňů, kteří při cestě z Českých Budějovic do Horního Dvořiště vyskočili z vlaku. Byli to čtyři muži a dvě ženy. Všech šest bylo gestapáky před nástupem do vlaku brutálně zbito.“

Plzeňská Pravda uveřejnila dne 16. 4. 1946 v článku R. Tidricha, Vlak smrti:
„V dubnu 1945, těsně před naším revolučním převratem, projíždělo v západních Čechách několik vlaků s vězni z různých německých koncentráků. Jeden z nich, přímo napěchovaný těmito ubožáky, projel tratí Plzeň – Domažlice. Byla to řada vagonů, kolem čtyřiceti, krytých i nekrytých, a každý obsahoval 80 až 100 vězňů. Byli to téměř samí Slované, většinou Rusové, Poláci a také Češi.

Vězni beze jmen, pouze s čísly. Transport utrpení a smrti, který v lidských dějinách neměl obdoby. Ztracenci v rozedraných cárech, špinavých, plných hmyzu, hladoví a žízniví, pokrytí ranami, podlitinami a šrámy. Umírající a mrtví. V různém stáří a společenském postavení.

V polovině dubna stál vlak na vlečce v Nýřanech. Místní a okolní, ba i plzeňské obyvatelstvo, pokud mohlo, obětavě nosilo potraviny vězňům, i když mu v tom bylo strážemi bráněno. Byly případy, že musel být vrchní policejní orgán předem proviantem umlčen. Wehrmacht měl alespoň špetku soucitu, nikdy však SS. Mezi těmi se nalézaly pravé bestie, které střelbou, utloukáním a odpíráním stravy apod. řádily mezi vězni.

Kolem vagonů, z kterých se ozývaly až nesouvislé skřeky hladovějících, se procházel esesman v pruském drilu. Ženy právě přinesly polévku. Vězni o překot natahovali ruce se šálky a různými střepy. Esesák však v posledním okamžiku kopnutím zvrhl polévku do kolejí… Projev neobyčejného soucitu učinil vězeň, kterému byl podán kus chleba. Už otevíral ústa, aby se zakousl, když ho spoluvězeň, asi 14letý hoch, poprosil o kousek. Ten mu chléb dal celý s tím, že on ho potřebuje více.

Zmíněný hoch se stal později obětí hrozného činu esesáka. Většinou sedával v koutě vagonu, kde monotónně pokyvoval hlavou a pronášel polohlasně: „Brambory, brambory.“ Jednou se náhle vzchopil a vyhlédl z otevřeného vagonu. Strážce to velmi rozzuřilo a přirazil dveře, které rozdrtily prstíky hocha. Ten za velkého nářku, mávaje bolestí rukou, stříkal kolem sebe krev, která potřísnila i uniformu esesáka, jenž mezitím dveře zase otevřel. Sňal přilbu, udeřil hocha do obličeje. Hoch klesl s přeseknutým nosem. Brutální strážce dupáním po tělíčku a posléze ranou z pistole ukončil utrpení malého mučedníka.

Jednoho dne nastalo v Nýřanech a okolí vzrušení – v noci uteklo asi 100 trestanců. Přípravy k tomu učinili během dne, kdy následkem hloubkových náletů nastal mezi strážemi určitý chaos. Vlak stál na vlečce k muniční továrně „Zieglerův důl“ naproti dolu Humboldt. Vše bylo zalarmováno, četnictvo, policie, SS, Hitlerjugend atd.

Samozřejmě, že místní i okolní nacisté horlivě asistovali. Byla to štvanice, jaké Nýřansko nikdy nezažilo. Kromě stávky v roce 1890. Neštěstím pro uprchlíky bylo, že většina na útěku pozbyla orientaci; místo mezi české obyvatelstvo se dali směrem mezi německý živel. Většina vězňů tak daleko neuběhla. Záhy bylo vidět po nýřanských ulicích hloučky i jednotlivé trestance vedené zuřivými Němci. Byli v zuboženém stavu, bosí nebo polobosí, odění do několika cárů hadrů, někteří téměř nazí. Na těle nebylo místa, kam by nezasáhla pažba pušky, rána klackem nebo okovaná bota. Byl nalezen uprchlík, který prolézaje plot, zůstal trčet na tyčkách v podobě Krista, mrtev, nemaje už tolik sil, aby slezl zpět. Jiný byl nalezen v agónii ve chlévku a měl plná ústa sena, které, vybičován hladem, chtěl pozřít.

Primát v zajišťování uprchlíků měli sedláci z nedalekých Uherců. Ti předali strážím 34 vězňů. To byl podklad k pověstnému hromadnému masakru nešťastníků u Humboldtky. Současně to byla zkouška „silných nervů“ německých nacistů, kteří měli výsadu přihlížeti vyvražďování asi 70 osob. Dělo se tak topory, většinou ranami do hlavy, až někdy mozek vyhřezl, a výstřely z pušek nebo pistolí. Sedláci v hloučcích odcházeli, ale jeden vydržel až do konce krvavého díla. Matrikou ubitých byla křída a stěny vagonů, zde se psaly záznamy. Ostatní vězni, pokud mohli, vylézali z vagonů – trhali a pojídali trávu. Přistižení byli kopanci a bitím hnáni zpět do vozu a někteří při tom také ubíjeni. Mrtví byli odnášeni a házeni jako kusy dřeva do zvláštního vagonu a pak v noci auty odváženi do neznáma.“

Výpověď Němky Medy Gehrmannové ze Zátoně:
„Byla jsem zatčena gestapem dne 6. 5. 1944 pro sabotáž práce. Můj manžel sloužil v německé armádě a byl až do 5. května 1944 na dovolené. Den po jeho odjezdu jsem byla zatčena. Manžel byl na východní frontě a byl Stabsgefreitrem. Ve Weidenu jsem byla asi pět měsíců v továrně a předtím pět měsíců v pracovním táboře Insteborgu. V dubnu t. r. vyšel z Weidenu transport asi 700 žen. Po desetidenním pochodu jsme došly do nějakého tábora, kde jsme byly jeden den a kde nás byla polovina ponechána. Většinou Polky a Rusky. Dále šly pouze Němky a Židovky. Denně jsme ušly asi 20 km. Strava byla v táboře velmi špatná, pouze polévka. Na transportu jsme nedostaly několik dnů ničeho a později vždy jen dva až tři brambory denně. Po cestě jsme byly bity za každou maličkost a i brambory, které jsme dostávaly, nám byly za trest odejmuty. Po celou dobu transportu jsme nocovaly venku, a to pod jednou přikrývkou a pod kabátem. Jako dozorci šlo s námi asi 10 mužů a 20 žen SS. Velitelem byl nějaký Unterscharführer SS.

Denně nás umíralo hladem a bitím nebo námahou pět až sedm. Mrtvoly byly obyčejně zakopány na místě, nejčastěji v lese. Tyto mrtvé musely zakopávat ženy jiné národnosti než německé a náčiní k tomu bylo vždy vypůjčeno v blízké vsi. Já sama jsem byla bita od vrchní dozorkyně SS, která se jmenovala Marta, za to, že jsem chtěla jít na stranu. Bita jsem byla holí.

Ve Volarech byly nemocné ženy naloženy do nákladního auta a byly doprovázeny velitelem transportu Unterscharführerem a třemi ženami SS. Měly být doprovázeny do Prachatic. Za Volary, snad u Blažejovic, bylo auto napadeno hloubkovými letci, jedna žena zabita a dvě raněny. Též z nemocných byly některé poraněny. Jak, nevím, neboť jsem šla pěšky.

Do Prachatic nás došlo asi přes 200, a to dne 1. května 1945. Asi 30 Němek bylo v Prachaticích propuštěno, mezi nimi též já, a ostatní se rozutekly.

Závěr
Svědectví i jen několika málo dokumentů jistě stačí. Na závěr opakuji, co jsem konstatoval již v úvodu této stati. Nejde nám o to, aby se mezi Čechy a Němci jitřily staré rány, ale aby se současná obnova vzájemných vztahů a vzájemné odpouštění vin odehrávalo se znalostí minulosti a na základě proporcí. Transporty a pochody jak jsem upozornil v roce 1994, v tom tvoří položku, jejíž znalost umožňuje lépe pochopit, proč česká nenávist proti Němcům tak prudce eskalovala, proč rozlišení mezi „němectvím“ a „nacismem“ bylo tak mlhavé až nulové. V nejděsivějším představení, jaké se kdy u nás odehrálo, na pohyblivých jevištích transportů smrti, sehrála říše tu nejhorší hru, jakou sehrát mohla – sice především také se svými oběťmi, konec konců však se samotnými Němci. Na jednom z vagonů smrti u Svinova byl viděn stařec, který se kýval neustále „jako na kolovrátku“, a v zjevném šoku z vysílení volal: „Já, starý evangelický farář, předobrý lide český, až přijde den odplaty, nešetři ani nemluvněte!“

A když prošel transport ruských válečných zajatců obcí Dolní Sloupnice, zapsal tamní kronikář do své knihy: „Žádná propaganda by nebyla dokázala proti Němcům tolik jako pohled na tyto ubožáky a na surové zacházení s nimi.“ Těsně před českým povstáním dostal se jeden z vlaků smrti až do Prahy. Pražané odvezli přes 700 vězňů do nemocnic a další ukryli. Tak pohyblivé jeviště skončilo svou děsivou pouť přímo centru politického života Čechů a navíc právě v předvečer českého povstání. Horší režii si z německého hlediska snad ani nelze představit…

Václav Kural (2005)
Zdroj: Kruh občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí