Stránka 1 z 1

Švýcarské ozbrojené síly (1939-1945) (2)

PříspěvekNapsal: 19/1/2012, 20:49
od Polarfox
Švýcarské ozbrojené síly (1939-1945) (2)
Pozemní a říční síly

Obrázek

V první části článku o výzbroji švýcarských ozbrojených sil v letech druhé světové války jsme blíže rozebrali leteckou složku, leč stále zbývá mamutí podíl náležející pozemní armádě. Situace pozemních sil se sice od leteckých v zásadě nelišila, i když alespoň svým měřítkem a vnějšími podmínkami šlo přeci jen o trochu vyšší ligu. Když na podzim roku 1939 Švýcarsko procitlo z růžového snu do aktuální evropské reality, bylo co dohánět. Plánování nebylo zcela na výši, výzbroj byla zastaralá a k její obměně docházelo před válkou příliš pomalu. Velení se sice mohlo opřít o motivované místní obyvatelstvo schopné dodat početně silnou armádu (rezervní systém umožňoval mobilizaci více než 10% populace) a k obraně příhodný terén (navíc na vhodných místech posílený pevnostmi), ale Švýcarsko není velká země a situaci vždy komplikovala nedostatečná operační hloubka (což se s postupem vojsk Osy a izolací švýcarského území nijak nelepšilo, ba naopak). I přes nepříznivé výchozí podmínky je však nutno podotknout, že Švýcaři nejsou žádná ořezávátka a těžko říci, co přesně by invaze Německu přinesla. Zda-li další oslnivé vítězství , nebo rychlé obsazení nížin s poničenou infrastrukturou a zdlouhavé nahánění většiny švýcarské armády po místních horách. Tento hypotetický průběh se naštěstí již nikdy nedozvíme, ale jedno lze konstatovat určitě, a to že ani jedna ze stran by to neměla vůbec lehké.

V této druhé části se budu věnovat převážně pozemní výzbroji (pěchotní, dělostřelecké, pevnostní a protiletadlové, dále minoritní, ale existující obrněné technice) a v malém oddílu i jednotkám operujícím na hladině švýcarských jezer. Pevnostní systém buď zcela vynechám, nebo zmíním pouze okrajově, neboť tento by si zasloužil vlastní podrobnější vstup. Pokud k tomu zdroje dávají nějaké relevantní informace, poskytnu i stavy mužstva a jednotlivých druhů výzbroje v popisovaném údobí.

PříspěvekNapsal: 19/1/2012, 20:50
od Polarfox
Seznam novinek:

19.1. - úvod - koncepce obrany atd.
20.1. - obrněná technika (FT 17, Vickers Carden Loyd VI, Pzw 34/35/39, Lpz 35 a NK I/II)
22.1. - ruční zbraně (pušky Schmidt-Rubin Model 1911/1931, kulomety Mg 94/00/11/38/43 a Lmg 25, samopaly MP 41/43)
4.2. - protitankové zbraně (Solothurn S18-100/1000/1100, Oerlikon SSG, Tb 41, Ik 35, Pak 41, Pak 44)
22.2. - dělostřelectvo
23.2. - protiletadlové zbraně (mimo typů firmy Solothurn)
10.3. - kulomety Solothurn S2-100/200, SIG KE-7, samopaly SIG M1920/1930, SIG MKMS/MKPS/MKMO/MKPO a Solothurn S1-100

PříspěvekNapsal: 19/1/2012, 20:50
od Polarfox
Pozemní síly (1939-1945) – obecné informace



Operační plány a koncepce obrany


Jádrem koncepce švýcarské obrany byla po celou první polovinu 20.století koncentrace sil v centrálním těžce opevněném prostoru švýcarských Alp (tzv. Réduit suisse/Schweizer Réduit/Alpenfestung). Plány počítaly s přepuštěním špatně hájitelných okrajových oblastí nepříteli a to i přesto, že tyto hostily většinu švýcarského obyvatelstva a průmyslu. Už zde se dá vysledovat jeden z podstatných rysů švýcarského naturelu, neboť tato strategie byla obyvatelstvem obecně schvalována a nebyla vnímána jako nějaká forma zrady, ale jako jediná reálná forma efektivní obrany a prostředek k zachování kontinuity země. Navíc značné procento obyvatel nížin by se pravděpodobně rozplynulo do okolní krajiny jako guerilloví bojovníci. Před ústupem měla být zničena veškerá cenná infrastruktura jako mosty (od mobilizace trvale podminované) a továrny.

První linii obrany tvořily pohraniční jednotky (Grenzschutz) a lehčí opevnění, které ale plnily pouze záchytnou úlohu a měly urputným bojem (i kdyby by to mělo být do vystřílení posledního náboje a za cenu obklíčení) poskytnout dostatek času k plné mobilizaci armády a zaujetí pozic, případně organizovanému stažení hlavních sil do centra země. S první vážnou překážkou se měl nepřítel (v tomto případě Německo) setkat na linii podél řeky Limmat (po obsazení Francie bylo na tuto linii rezignováno a znovu byla obsazena až v roce 1944). Poté měl nastoupit hlavní chod celé hostiny a poslední instance zároveň, alpský Reduit, někdy přirovnávaný k dikobrazu. Hlavní přístupy do Reduitu byly chráněny třemi rozsáhlými opevněnými oblastmi – St. Maurice na západě (přístup z Francie, dále posilována po pádu Francie v létě 1940), St. Gothard na jihu (proti Itálii) a Sargans na východě (tato oblast byla horečně budována od anšlusu Rakouska). Zde měla švýcarská armáda válku v podstatě vysedět a přinutit útočníka zaplatit vysokou cenu a vylámat si zuby. V případě nepříznivého průběhu konfliktu mělo dojít k další likvidaci infrastruktury, v tomto případě důležitých transalpinských dopravních linek. Švýcaři tedy neměli v případě prohry ponechat nepříteli ze své země nic, z čehož by se mohl příliš radovat a přinutit ho za to zaplatit velkými materiálními ztrátami. Celá strategie byla, jak vidno, postavena na odstrašujícím principu. Německé plány na obsazení svého malého vzdorovitého souseda existovaly po celou válku, ale vytíženost ozbrojených sil na jiných frontách, ekonomické úlitby a odstrašující dikobrazí koncepce nakonec společně splnily svou úlohu.

Obrázek Obrázek
Réduit suisse

To byla historie, leč co by se stalo, kdyby Německo doopravdy zaútočilo? Vůle Švýcarů bránit svoji zemi byla pevná a přestože by nejspíše prošla při reálném vojenském střetu záludnou zkouškou, dle mého by vytrvala. Mezi lidmi a vojáky sice panovala nervozita, ale zároveň i sebevědomí a odhodlání, které bylo ještě posíleno při střetu Finska se svým mocným komunistickým sousedem. Švýcaři se ujistili v tom, že i malá země může za příhodných podmínek účinně vzdorovat. Německý voják sice neměl za zády komisaře s pistolí, ale o nadlidi, ať už se nacistická propaganda snažila o cokoli, se také nejednalo. Švýcarští vojáci sice postrádali dostatečné množství moderních zbraní (hlavně protitankových a protiletadlových, také klasický dělostřelecký park nebyl zrovna výkřikem moderní techniky), ale přesto byla morálka vysoká a kromě řádné armády bylo možno počítat s mnoha pomocnými útvary. Možné vnitřní rozkladné elementy v podobě nacistů či komunistů s postupem času oslabovaly a to v přímé úměře tomu, jak dostávaly mateřské země těchto ideologií možnost se náležitě projevit.

V případě německo-švýcarského střetu v obydlených a industrializovaných nížinách by byl průběh invaze nad slunce jasný a odhodlaná, leč nedostatečně vyzbrojená a slabší švýcarská armáda se svou méně pružnou doktrínou by se zařadila na čestné místo v německé sbírce skalpů. Ale jak víme, tuto hru Švýcaři hrát nechtěli. Spoléhat se čistě na pasivní obranu a statická opevnění se může zdát jako přežitek, zvláště v rámci tehdejšího Blitzkriegu, ale není vše zlato co se třpytí. Knihy jsou plné posměšků nad finální neefektivitou Maginotovy linie, případně ód na výsadkáře pořádající piknik na střeše pevnosti Eben-Emael, ale reálně srovnatelný případ, kdy by na německou mašinérii čekalo okolo půl miliónu mužů ve zbrani, dobře zásobených, motivovaných a pevně uhnízděných ve své horské pevnosti, již nenajdeme. To že se německé velení přímému boji s opevněnými oblastmi spíše vyhýbalo jak čert kříži a dostatečně motivovaný voják v příhodném postavení dokázal Hitlerovu výkvětu lidské rasy zle zatápět, je fakt již méně propagovaný. Alpský masiv není zrovna příhodným bojištěm pro manévrovou válku a nasazení obrněné techniky či letectva je komplikované. V momentě, kdy by se švýcarský dikobraz zavinul, by si mohli Němci vybrat maximálně jestli se mu pokusí dostat na kobylku přes čumáček nebo zadeček. S tím, jak se zlepšovala materiální situace místní armády, mohlo být pro německé armády jedině hůře. Nevím sice, čeho by byli Švýcaři svým odporem nakonec schopni dosáhnout, ale jsem přesvědčen o tom, že by si to jejich protivníci za rámeček nedali. A pokud ano, tak někde na čestné místo poblíž zážitků ze zimního pobytu ve Stalingradu. Ale kdo ví…


Zbrojní výroba a švýcarská neutralita


Abychom pouze nebásnili nad švýcarskou srdnatostí a umem, je třeba si připomenout i odvrácenou stránku švýcarského přístupu. A protože se pohybujeme ve vojenské sféře, poslouží nám k tomu, mimo jiné, i zbrojní produkce. Pojem neutrální země není nic, co by se u Švýcarska mělo v období druhé světové války brát doslovně a po stránce zbrojní výroby již vůbec ne. Pokud se podíváme na její nasměrování, zjistíme, že na počátku války putovala většina objemu exportovaných zbraní na západ, ale přibližně po roce se celá situace otočila a nejméně 80% zbrojních výrobků skončilo v Německu, zbytek si rozdělily neutrálních státy (kde nebylo zaručeno, že nebudou reexportem nasměrovány taktéž do Německa či států Osy) a západní spojenci. V případě, že tento vývoz v letech 1940 až 1944 vyčíslíme, dostaneme se k částce 751 miliónů švýcarských franků za zbraně, jejich komponenty a munici, 228 miliónů za roznětky a 38 miliónů za optické přístroje, tedy hezky kulaté sumičce. Export zbrojního materiálu tak tvořil celých 14,3% z úhrnu zahraničního exportu, což by nebylo ještě tak tragické, kdyby v podobném poměru neputovaly do Německa i ostatní komodity, jako strojové zařízení, kuličková ložiska, přesné obráběcí stroje či kovové produkty. Ty rozhodně pomohly německé válečné mašinérii mnohem více, než třeba na první pohled impozantní množství 14,3 miliónu kusů 20mm munice, které bylo ale ve srovnání s německou produkcí minoritní položkou.

Leč ani pokusy o průnik na německé trhy nebyly procházkou růžovou zahradou, ale spíše trnitou cestou lemovanou tučnými úplatky a ústupky, vše s nejistým výsledkem. Německo a švýcarské soukromé zbrojní firmy sice intenzivně spolupracovaly po celá 20tá a na počátku 30tých let, kdy bylo potřeba přesunout do zahraničí německý zbrojní vývoj, ale po zpětném transferu technologií krátce po přelomu 20tých a 30tých let už německá strana takový obchodní zájem nejevila. Německo bylo výzbrojně soběstačné a před importem hotových zbraní či jejich částí raději dávalo přednost surovinám, případně přístrojovému zařízení. Domácí německé firmy si své postavení úzkostně hájily (byť by to bylo na škodu optimalizaci válečné výroby) a Švýcaři se ke svému kousku tamějšího koláče dostávali jen velice obtížně. Pomoci mohly pouze vysoké úplatky, zhoršení situace na frontě, založení vlastní pobočky s přenosem všech svých technologií atd. Nešlo ale pouze o ekonomické aspekty, ústupky se musely činit i jinde a tak firma vyrábějící roznětky dostala svůj kontrakt až když ze svého představenstva naoko vyloučila příslušníky s židovským původem.

Ačkoli to byla převážně záležitost soukromých firem, na švýcarsko-německé spolupráci se v meziválečném období jako subdodavatelé přiživily i restrikcemi více svázané státní firmy, které jinak dodávaly převážně vlastní armádě. Soukromé firmy, kterých byla většina, nad sebou měly kontrolu zcela minimální a zhusta upřednostňovaly vlastní profit před zájmy státu a to i v době reálného ohrožení (tj. export měl přednost před dodávkami vlastní armádě). Obecně neměly být švýcarské zbrojovky na co hrdé, ale poválečný západní svět se v této špíně příliš nemazal, neboť sám potřeboval krátce po válce některé jejich technologie.

S obyčejnými nacionalisticky smýšlejícími Švýcary to sice nemá mnoho společného a tyto machinace běžely zpravidla v pozadí mimo pozornost veřejnosti, ale od celkového zhodnocení to nelze jen tak odseknout. Každá záležitost má zpravidla svůj rub i líc a tak je třeba si udělat kompletní obrázek bez přílišného sentimentu. A švýcarská neutralita za druhé světové války má v sobě hodně aspektů hodných obdivu, ale i kontroverzních tahů.


Početní stavy a organizace armády


Bude doplněno.

PříspěvekNapsal: 19/1/2012, 20:51
od Polarfox
Pozemní síly (1939-1945) – výzbroj



Obrněná technika


Švýcarský přístup k obrněné technice byl od počátku více než vlažný a nástup tanků v první světové válce místní generalitě příliš vrásek nedělal. Toto stanovisko pak přetrvalo po celá 20tá a 30tá léta. Opancéřovaná monstra sice vzbudila i ve Švýcarsku náležitý zájem, ale obecně vojenské špičky razily názor, že pro tamnější podmínky a způsob boje není této techniky třeba. Obrněná vozidla měla hodnotu pouze jako prostředek pro udržování vnitřní bezpečnosti (tedy rozhánění demonstrací) a jako demonstrátorů pro obecné seznámení vlastní armády s touto novinkou. Teprve v polovině 30tých let se Švýcaři rozhodli zakoupit větší množství tanků, nejprve byl zvažován typ Vickers, později ale došlo k objednávce vydařených československých tanků Praga LTH. Ani to však neznamenalo žádný zásadní zlom v nahlížení na obrněnou techniku. Zaprvé tanků Praga bylo dovezeno (případně smontováno v licenci) pouhých 24 kusů, což nepostačovalo ani pro původně plánovaných 9 jednotek. Vybaveno tedy bylo pouze 6 oddílů, z nichž každý obdržel 4 kusy tanků Pzw 39 (místní označení vozidel Praga LTH). O nějakém seskupení úderné síly tedy nemohla být řeč, ale to ani nikdy nebylo v plánu, neboť role švýcarských lehkých tanků měla být převážně průzkumná (ve spolupráci s přidělenými motocyklovými jednotkami) a přímého boje se měly zúčastnit opravdu spíše za výjimečných okolností.

Obrázek Obrázek
švýcarské dětské krůčky na poli obrněných vozidel – nákladní automobil obložený pytli s pískem (1) a obrněný automobil s šesti kulomety Mg 11 z roku 1919 (přestavěný nákladní automobil značky Saurer, vyroben jeden kus) (2), obě vozidla byla určena pro bezpečnostní složky

Poté, co válka nabrala obrátek, začaly se švýcarskému velení otevírat oči. Ostatně s hordami obrněnců svištícími či plazícími se po polovině evropského kontinentu se daly těžko udržet zavřené. Od roku 1940 se tak názor na obrněnou techniku začal radikálně měnit, ale… V případě Švýcarska to bylo opravdu velké a smutně úsměvné „ale“. Švýcaři sice začali vypracovávat koncepce nasazení vlastní techniky, organizační strukturu a preference začaly inklinovat k čistě protitankovému boji s nasazením velkého množství samohybných děl, ale celý proces tak trochu připomínal deskovou hru s figurkami jinak neexistujících vojáčků. Obrněnce, které by fyzicky naplnily plánovanou strukturu, totiž taktéž neexistovaly. Dodávky ze zahraničí nebyly reálné a žádný z programů na posílení obrněných jednotek z domácích zdrojů se nepodařilo naplnit (tj. výroba až 60ti dalších Pzw 39, vybavení Pzw 39 účinnější protitankovou zbraní v podobě 47mm kanónu a především výroba domácích typů samohybných děl). Ostatně je možné, že kolem roku 1944 se už zdála situace Německa tak špatná, že mohlo dojít k uvolnění i na tomto poli a k sériové výrobě vlastních, a nejspíše i drahých typů, tak již nedošlo. Horečnatý přerod iniciovaný událostmi druhé světové války se tak mohl uskutečnit až po jejím skončení s dodávkou 150 kusů stíhače tanků G 13 (Hetzer). Finální koncepce ale vykrystalizovala až v letech 60tých.

Švýcarská armáda tak absolvovala celou druhou světovou válku pouze s dotyčnými 24 tanky Pzw 39 (pokud nepočítáme internované Renaulty R 35 spolu s pár Vickersy a LT 17), což je, ať už nahlíženo z jakéhokoli úhlu, žalostně málo. Pracovat s takovýmto materiálem se moc nedalo a tak byly Pzw 39 ponechány v průzkumné roli, k čemuž po zkušenostech z bojů v západní Evropě přibyla úloha rychlého zásahového prostředku v případě nepřátelských výsadků. Poslední úlitbou bylo seskupení šesti čtyřčlenných Panzerwagendetachemente do tří silnějších Panzerwagenkompanie. Naštěstí nemusely početně slabé a technicky zastarávající Pzw 39 obhájit své monopolní postavení v boji a tak je i dnes můžeme obdivovat roztroušeny po švýcarských muzejních expozicích a ne jako kus šrotu poblíž nějakého horského střediska.


Tanky


Renault FT 17

Historicky prvními obrněnci švýcarské armády se staly rozšířené tanky Renault FT 17, zakoupené v roce 1921 v počtu dvou kusů (celková cena kontraktu činila 102 000 švýcarských franků). Ve Švýcarsku oba tanky prošly řadou testů, které měly jak velení, tak i obyčejné vojáky seznámit s touto novou a perspektivní kategorií vojenské techniky. Koncem roku 1939 byly z Francie objednány a na jaře 1940 dodány ještě další tři kusy. Jejich technický stav byl prachbídný a udržení FT 17 v provozu si vyžádalo častou údržbu a opravy. Renaulty byly vyzbrojeny místní výzbrojí, zkoušeny byly jak 7,5mm kulomety Mg 11, tak i lehké kulomety Lmg 25 (ačkoli stroj na fotografii se zdá být vybaven zcela jiným typem zbraně). Ve službě se tyto zastaralé tanky udržely cca do roku 1944.

Obrázek Obrázek Obrázek
Renault FT 17

Vickers Carden Loyd Mk VI

Až na konci roku 1931 (tedy o celé jedno desetiletí později od dodávky prvních tanků Renault) začalo Švýcarsko experimentovat s dalšími zástupci této kategorie. Do země tak doputovaly dva kusy komerčně úspěšného tančíku Vickers Carden Loyd Mk VI, který ale místní generalitu nijak neuchvátil. Jediné, na co mohl tento málo výkonný a nedostatečně pancéřovaný tančík (postřelovací zkoušky prokázaly, že standardní munice GP 11 ráže 7,5mm probíjí stroj na vzdálenost 50 metrů, zatímco speciální StKePat 11 slavila úspěchy až do vzdálenosti 800 metrů) aspirovat, bylo posílení pozic odpůrců obrněné techniky. Další uplatnění mohl nalézt pouze jako cvičný stroj, případně prostředek pro rozhánění demonstrací a po ukončení testů byl odeslán do výcvikového střediska (střelecká škola ve Walenstadtu). Typ byl ve Švýcarsku vyzbrojen jedním kulometem Mg 11.

Obrázek
Vickers Carden Loyd Mk VI

Panzerwagen 34/35 „Vickers“

Z pokusů, které byly provedeny s tančíky Vickers Carden Loyd Mk VI, bylo zřejmé, že budoucnost patří těžším a lépe pancéřovaným typům. V listopadu 1934 byly pořízeny dva kusy tanku Vickers model 1933 (někde se lze setkat s jedním Vickers model 1933 a jedním Vickers model 1934), které se spolu s dalšími vozidly rozdílných koncepcí (kolové obrněné automobily Krupp L3 H63, Krupp-Protze L2 H43, Tatra a Laffly, polopás Citroén-Kégresse a různé další dělostřelecké tahače či nákladní vozidla) zúčastnily série testů, jež prokázaly jasné výhody čistě pásového prostředku. Švýcarská generalita na to reagovala objednávkou na další čtyři tanky stejného typu, tentokráte varianty Vickers model 1935, dodaných v březnu 1935. V plánu byla i licenční výroba, díky které by švýcarská armáda obdržela 36 vozidel pro vyzbrojení celekm tří jednotek. Na základě poznatků ze španělské občanské války byl ale v roce 1937 celý program zrušen a nákupčí se začali poohlížet po výkonnějším typu. S Vickersy bylo nadále počítáno jen jako s prostředky pro udržení vnitřní bezpečnosti (zařazeny k Mot. Gren. Bat 11 ab).

Šestice dodaných tanků nesla ve Švýcarsku označení Panzerwagen 34 (či Pzw 34, Vickers model 1933/34), respektive Panzerwagen 35 (Pzw 35, Vickers model 1935) a čísla M-7304 až M-7309. Vyzbrojeny byly jedním kulometem ráže 7,5mm, buď typu Mg 11 nebo modernějšího Mg 38. Ve službě se udržely do roku 1948.

Obrázek
Vickers model 1935

Panzerwagen 39 „Praga“

Opravdu kvalitního typu se místní armáda dočkala až s příchodem československých tanků Praga LTH, jež byly značeny jako Panzerwagen 39 (Pzw 39). K nim existuje velké množství informací, takže opravdu jen stručně. V letech 1938 až 1939 Švýcarsko odebralo 12 kusů přímo od výrobce, dalších 12 bylo sestaveno v licenci. Tyto bloky se lišily použitou pohonnou jednotkou – importovaná vozidla obdržela motor Scania-Vabis 1664 a licenční exempláře pak typ Saurer-Arbon CT1. Výzbroj tvořil lehký poloautomatický protitankový kanón Pzw Kan 38 (Panzerwagen Kanone modell 1938) ráže 24mm, doplněný o dva kulomety Mg 38 (Pzw Mg 38) a lehký Lmg 25 v protiletadlovém úchytu. Původně se uvažovalo o 20mm kanónech Oerlikon totožného typu jako u litevských LTL, ale nakonec byla prosazena vyšší ráže. Skupina 24 vozidel Panzerwagen 39 (číselné označení M-7511 až M-7514, M-7521 až M-7524, M-7541 až M-7544, M-7551 až M-7554, M-7561 až M-7564 a M-7571 až M-7574) byla rozděleno mezi Panzerwagendetachemente 1, 2, 4, 5, 6 a 7 (každý se 4 ks), v prosinci 1940 ale proběhla reorganizace, která měla omezit tříštění omezeného počtu vozidel na malé jednotky a byly vytvořeny tři Panzerwagenkompanie. Tím došlo i k zjednodušení problematiky technického zázemí. Po celá dlouhá válečná léta tvořily tanky Praga jedinou schopnou obrněnou sílu, ale na konci 40tých let je začaly ve značných počtech nakupované stíhače tanků G 13 zatlačovat do pozadí. V roce 1948 vystřídalo 8 strojů obstarožní Vickersy u Mot. Gren. Bat 11 ab, po jednom putovalo do výcvikových středisek ve Walenstadtu a Tessinu a zbytek posloužil k výcviku řidičů pro stíhače G 13. K vyřazení došlo počátkem 50tých let.

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
švýcarské Pragy (1 až 10) – s protiletadlovým kulometem Lmg 25 (1), s kompletní „výstavkou“ výzbroje (3), při demonstraci zapálení a opuštění vozidla (6) a nácviku protitankového boje (7), asi nejzajímavější fotografie, z které se dá usuzovat, že Pzw 39 byl s novou výzbrojí přinejmenším otestován – zde s 47mm kanónem Pak 41 (8), Pzw 39 v současné době (v pojízdném stavu) (9 a 10)

Renault R35

Mlhavá je situace kolem dvanácti francouzských lehkých tanků Renault R35, které v červnu 1940 ustoupily na švýcarské území. Jejich posádky byly internovány a stroje měly být zařazeny do švýcarské armády pod označením Lpz 35 (Leichte Panzer 35). Žádné bližší údaje o jejich užití jsem nenašel.


Samohybná děla


Nahkampfkanone I/II

V roce 1941 (1943?) poprvé přinesla plody (respektive plod) domácí vývojová základna. Osazením upraveného protileteckého kanónu ráže 75mm (délka hlavně 42 ráží) na prodloužený podvozek tanku Pzw 39 vznikl stíhač tanků Nahkampfkanone I (či NK I). Rozlišují se dvě varianty NK I, neboť samohybné dělo bylo testováno i s houfnicí ráže 105mm (Hb 42) – Nahkampfkanone I Ausf 1 (75mm) a Nahkampfkanone I Ausf 2 (105mm). Posádku tvořilo 5 mužů (řidič, velitel a 3 muži obsluhy kanónu), pancíř dosahoval v čelních partiích maximálně 40mm (na prototypu pravděpodobně použity obyčejné plechy) a 12,5 tunové vozidlo dosahovalo na silnici rychlosti až 55 km/h (v terénu 20 km/h, motor Saurer CT1D o 123 hp). K sériové výrobě nikdy nedošlo a ve službě tento stroj s přiděleným číslem M-7246 vydržel cca do roku 1947 (s nákupem stíhačů G 13 ztratili Švýcaři o další testování typu zájem). Dnes tento jediný vyrobený exemplář můžeme spatřit v muzeu.

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
NK I Ausf 1 (1 až 3) a NK I Ausf 2 (4 a 5)

Zatímco NK I bylo spíše provizorní konstrukcí, tak na dalším samohybném dělu se Švýcaři vyřádili o poznání více. Vozidlo Nahkampfkanone II „Gustav“ (či NK II) bylo zbrusu novým a osobitým výtvorem, již na první pohled zcela odlišným od předchozího typu. Velká pozornost byla věnována pasivní ochraně a nástavba tak nesla nezaměnitelný zaoblený tvar. Samotný pancíř, který na čele vozidla dosahoval až 70mm, tak byl ještě posílen. Oproti NK I se jednalo o stroj s téměř dvojnásobnou hmotností (24 tun), ale výkony se díky silnějšímu motoru (Saurer CV1DL o 280 hp) nijak zásadně nezhoršily (50 km/h na silnici, 20 km/h v terénu). Posádka byla opět pětičlenná (stejné složení jako u NK I) a pro hlavní výzbroj stroje, 75mm kanón (délka hlavně 49 ráží), bylo neseno 45 kusů munice. Byla rozplánována výroba několika prototypů čtyř různých variant (A1, A2, B1 a B2), ale nakonec byl vyroben pravděpodobně pouze jeden exemplář (1944). Na další vývoj a výrobu bylo rezignováno v roce 1947, z obdobných důvodů jako u NK I. Dodnes je možné líbivý NK II obdivovat ve Švýcarském tankovém muzeu v Thunu.

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
NK II Gustav


Ostatní


Meili Panzeratrappe

Bude doplněno.

PříspěvekNapsal: 19/1/2012, 20:51
od Polarfox
Protitankové zbraně



Protitankové pušky


Solothurn S18-100/1000/1100 (20mm) – Poněvadž firma Solothurn sloužila od počátku jako maskovací a prodejní platforma německého koncernu Rheinmetall, je občas obtížné rozlišit prvopočátky některých zbraní a originalitu designu. To se týká i protitankových „pušek“ Solothurn rodiny „S18“. Ideový původ lze vysledovat až k německému kanónu Erhardt a stejně jako řada jiných zbraní, i protitankové pušky měly ve finále sloužit obnovené německé armádě. Tento předpoklad se sice zcela nenaplnil, leč nepředbíhejme. První zbraní z rodu by teoreticky měl být typ ST-5, dle některých zdrojů briskně nahrazený pokročilejším typem S18-100, což je první obecně známý typ protitankové pušky Solothurn, leč, jak to již bývá, je tu několik nejasností. Zatímco ST-5 využívá účinnější munici 20x138B (obecně známou jako „Solothurn long“), S18-100 byla vyráběna pro munici 20x105B (aneb „Solothurn short“), což je poněkud zvláštní, pokud by se mělo jednat o plynule návazné typy. ST-5 (a subvarianty) inklinuje spíše k protiletadlovým zbraním a je přímým předchůdcem několika německých kanónů – Flak 30, KwK 30 a MG C/30. Obecně v této provázanosti panuje utěšený a téměř ničím nevyrušovaný zmatek.

Obrázek Obrázek Obrázek
Solothurn ST-5 a ST-5, aneb co je pravdou? Vlevo údajně ST-5, předchůdce S18-100 (dle mého názoru špatně identifikovaná fotografie, která působí řadu dotyčných zmatků) a dvě fotografie protiletadlového kanónu Solothurn ST-5 (nebo též S5-100). Názor ať si udělá každý sám…budu jen rád za případné rozlousknutí celé záležitosti.

Každopádně první varianta 20mm protitankové pušky Solothurn, S18-100, jež se objevila cca v roce 1932, byla masivní a účinnou zbraní s řadou exportních úspěchů (ať už ve verzi S18-100 či subvariantách S18-150 či S18-154). S municí 20x105B a úsťovou rychlostí cca 750 m/s dosahovala průraznosti snad až 35mm na 100 metrů a 27mm na 300 metrů (nejspíše při sklonu 90°), ačkoli často jsou udávány nižší hodnoty. Pro dosažení vyšších výkonů byla v roce 1934 vyprojektována varianta S18-1000 používající munici 20x138B, vyznačující se nárůstem jak výkonů (úsťová rychlost kolem 850 m/s, průraznost pancíře se sklonem 90° na 100 metrů až 40mm, na 300 metrů 35mm a na 500 metrů stále ještě 27mm), tak ale i rozměrů a hmotnosti. Původní S18-100 sice nebyla žádný drobek, ale stále se dala rozumně přenášet, zatímco S18-1000 již bylo výhodnější transportovat za pomoci malého dvoukolového vozíku (který mohl být zároveň využíván i jako platforma pro střelbu), čímž už opravdu zabrousila spíše do kategorie lehkých protitankových děl.

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
S18-100 (originálního popisku bych si moc nevšímal :)) (1), impozantní řada vyrobených pušek řady S18-100 (dle tvaru zbraně, ačkoli umístění dvojnožky je poněkud nestandardní) (2) a S18-1000 (3 až 6)

Vrcholem vývojové řady je dvojúčelový typ S18-1100, který mohl pracovat v plně automatickém režimu a plnit i úlohu protiletadlové zbraně. Pro tento případ byl integrován na trojnožkovou protiletadlovou lafetu. S úsťovou rychlostí 910 m/s měl prorážet na 100 metrů 20-22mm pancíř se sklonem 30°, na 300 metrů ještě 15-18mm.

Obrázek Obrázek Obrázek
S18-1100

Přechod z munice 20x105B na výkonnější 20x138B nebyl jen technickým, ale i exportním tahem, který měl vzhledem k větší rozšířenosti této munice přilákat více zahraničních zákazníků (kromě několika uvedených německých typů byla použita i v italských kanónech Breda a Scotti). Těch se nakonec našlo slušné množství a více než vlažný přístup hlavního iniciátora celé vývojové linie a původního předpokládaného odběratele, tj. Německa, si firma ve finále dokázala vynahradit jinde:

Nizozemí – Holanďané nejdříve v roce 1937 zakoupili 6 kusů modelu S18-150 a po uspokojivých výsledcích z testování odebrali nejenom 16 kusů letecké varianty S18-350 pro letouny Fokker T.V (později byly 3 kusy S18-150 přebudovány na cvičnou verzi pro letecké kanóny), ale hlavně objednali úctyhodné množství několika set kusů pokročilejší verze S18-1000 a zakoupili i práva na licenční výrobu. Celkem bylo v roce 1938 objednáno 662 kusů – 340 pro domácí armádu a 322 pro Nizozemskou východní Indii, leč Švýcaři stačili dodat jen 125 (z nichž bylo ale k jednotkám předáno pouze malé množství, tj. 49 kusů a nedostávalo se taktéž munice) + 72 kusů. Ty dosáhly určitých bojových úspěchů (v rámci jejich omezené časové působnosti), ale po kapitulaci nizozemských ozbrojených sil rozhojnily německý a japonský arzenál. Nizozemské označení – Geweer tp-S 18-1100 (Geweer tegen pantserwagens Solothurn 18-1100), u jednotek KNIL v Nizozemské východní Indii figurovala pod označením tankbuks M.38. Němci přidělili ukořistěným zbraním označení Panzerabwehrbüsche 785(h).

Obrázek Obrázek Obrázek
tankbuks M.38

Finsko – Finsko zakoupilo nejdříve v roce 1939 jeden testovací kus S18-1000 a v roce 1940 obdrželo 12 kusů S18-154, které však díky obstrukcím ze strany Německa dorazily až po skončení bojů se Sověty. I tak se později ještě dočkaly intenzivního nasazení, což se nejspíše nedá říci o zmíněném jednom kusu S18-1000 a jednom kusu automatické varianty S18-1100, jež byl pořízen v roce 1942. S18-154 byly značeny jako 20 mm pst kiv/18-S.

Obrázek
finská univerzální varianta S18-1100

Estonsko – V této zemi nebyly hvězdy ani jiná znamení protitankovým zbraním Solothurn příznivě nakloněny, neboť varianta S18-100 zkoušená v počtu 4 kusů se místní generalitě sice zalíbila a byla sjednána licenční výroba, ale před „sbratřením“ se svým ruským sousedem dokázala vyprodukovat minimální množství kusů. Jedná se o jeden bezlicenční exemplář z roku 1938 a jeden již korektní následný z roku 1940. Dohromady to tedy dává 6 kusů S18-100 v estonských (a později ruských) službách.

Obrázek
estonská S18-100

Maďarsko – V zemi paprikových klobás se naopak celkem zadařilo a varianta S18-154 zde byla licenčně vyráběna jako 2 cm 36M nehézpuska. Kromě pěchotní verze se tato zbraň dostala v mírně modifikované variantě (se zmenšeným zásobníkem pro 4 ks nábojů) i do výzbroje obrněných vozidel (Toldi I, 39.M Csaba), ale v následných bojích proti sovětské obrněné technice na východní frontě začal tento typ velice brzy zaostávat. Tím spíše, že se jednalo ještě o starší a méně výkonnou variantu z linie S18-100.

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
maďarské S18-154 v pěchotním provedení (1, 2) a v užití na obrněných vozidlech Toldi I (3) a Csaba (4)

Itálie – Druhým státem, který produkoval licenční kusy jak na běžícím pásu, byla Itálie. V druhé polovině roku 1940 obdržela 100 kusů S18-1000 vyrobených ve Švýcarsku, v roce 1941 dostala od Německa 60 ex-nizozemských S18-1000 a především probíhala masivní licenční výroba. Jen v roce 1942 bylo objednáno 2500 kusů, ale není jisté, zda-li byly všechny dodány (v lednu 1942 bylo ve stavu 578 kusů pušek Solothurn, v březnu 1942 bylo z objednávky 2500 kusů již dodáno 300 kusů a dalších 105 se přebíralo, takže se zdá, že je to reálné). Italové jimi kromě pěchoty vyzbrojili i řadu vozidel – tančíky L3, pouštní úderná vozidla atp. V severní Africe se stále ještě mohlo jednat o účinnou zbraň, i když proti některým typům již nasazení 36M Fucile Contracarro da 20-mm Solothurn (jak byl typ v Itálii značen) vyžadovalo notnou dávku štěstí. Itálie měla kromě S18-1000 využívat i automatickou variantu S18-1100. Lze tedy nalézt označení mod. 1939 (poloautomatická varianta) a mod.1941 (automatická varianta). V roce 1943 řadu exemplářů převzali Němci jako Panzerabwehrbüsche 785(i).

Obrázek Obrázek
italské licenční zbraně v pěchotní variantě (1) a na tančíku L3 „cc“ (controcarro) (2)

Německo – Ačkoli Německo využívalo jistý počet S18-1000 vyrobených ve Švýcarsku pod označením PzB.41 (s), v rámci jejich bleskové války jim tyto zbraně nijak závratné úspěchy nepřinesly. Výkony nebyly oproti standardní německé protitankové pušce PzB.39 diametrálně lepší a navíc se jednalo o těžký a tím pádem dosti neohrabaný kus železa. Zanedbatelnou položkou nebyla ani cena. Každopádně po konfrontaci se silně pancéřovanými ruskými tanky (u nichž začínaly mít problém nejenom s čelním, ale i bočním pancířem) na východní frontě byly pušky Solothurn odeslány na severoafrické bojiště, kde mohly být proti lehčím britským tankům stále ještě k nějakému užitku, případně rozdány/rozprodány svým méně náročným spojencům. Jak bylo uvedeno výše, do německých služeb se dostaly i holandské a italské zbraně s označením Panzerabwehrbüsche 785(h) a Panzerabwehrbüsche 785(i).

Obrázek
Německo

Rakousko – Náš jižní soused zakoupil taktéž určité blíže nespecifikované množství protitankových zbraní Solothurn, dle fotografie nejspíše jednu z variací základní verze S18-100.

Obrázek
rakouská puška Solothurn v poněkud netradičním umístění na bočním vozíku motocyklu

Mezi uživateli jsou udávány i další státy jako Rumunsko (v roce 1942 mělo obdržet jistý počet zbraní od Německa, tudíž odpadní kanál pro nehodící se zbytky), Bulharsko, Jugoslávie a někdy i Švédsko (?). Je ale možné, že některé z posledně uvedených zemí si pouze zajistily pár kusů k testování, což je i případ USA (kde již byla na spadnutí sériová výroba s místním označením 20mm automatic gun T3, ale ze všeho nakonec sešlo) a Velké Británie.

Obrázek
Bulharsko

Švýcarsko – Nesmíme ale v žádném případě zapomenout na mateřskou zemi těchto výrobků, neboť po začátku druhé světové války a zpřetrhání řady kontraktů kvůli válečnému běsnění zůstalo u výrobce velké množství již vyrobených S18-1000. Ty byly zařazeny do švýcarské armády pod označením Tb 40 (Tankbüchse 1940).

Obrázek Obrázek
švýcarské S18-1000 (zbraň na první fotografii je někdy označována jako S18-1100)

Oerlikon SSG/SSG36 (Schweres Selbtsladen Gewehr) (20mm) – Zatímco Solothurn slavil se svými puškami řadu S18 úspěchů, 20mm zbraně z dílen firmy Oerlikon upadly téměř v zapomnění a informace jsou více než skoupé. Nejdříve byl v roce 1935 představen typ SSG (munice 20x72RB, úsťová rychlost 550 m/s, průraznost pancíře se sklonem 90° 20mm na 100 metrů a 11mm na 1000 metrů, tedy žádný zázrak) a posléze v roce 1936 typ SSG36 (munice 20x110RB, úsťová rychlost 750 m/s, průraznost pancíře na 250 metrů – 28-30mm), oba využívající klasický systém kanónů Oerlikon mající svůj původ již v prvoválečném kanónu Becker. Ani jeden z nich díru do světa neudělal a kromě testů SSG36 ve Finsku se mi podařilo dohledat již jen 6 kusů SSG36 exportovaných údajně do Bolívie (lze nalézt i 10 kusů pušek SSG).

Obrázek
Oerlikon SSG36

Tb 41 (Tankbüchse 1941) (24mm) – V části věnované tanku Pzw 39 byla krátká zmínka o jeho hlavní výzbroji, tj. 24mm kanónu Pzw Kan 38. Z něj byla nejdříve odvozena pevnostní verze Befestigungskanone 38, po které následovala pěchotní varianta s označením Tb 41 (Tankbüchse 1941). Jednalo se o výkonnou (munice 24x139, zásobník na 6 nábojů, úsťová rychlost 900 m/s a průraznost údajně dosahovala 43mm při sklonu pancíře 45º na vzdálenost 150 metrů) a zároveň dobře ovladatelnou (minimální zpětný ráz) zbraň, jež byla transportována pomocí dvoukolového podvozku, přičemž při střelbě spočívala na trojnožkové základně. Pevnostní a pěchotní varianta se v několika ohledech lišily – pevnostní pracovala s neuzamčeným závěrem (stejně jako její tankový předek, což přineslo i některé odlišnosti v uchycení díky rozdílnému těžišti), používala menší úsťovou brzdu a kola byla kvůli snaze šetřit deficitními materiály dřevěná s ocelovými obručemi (v případě, že nebyla užita pevná montáž). Vývojové varianty této rodiny zbraní se dělí následovně: Typ I, Typ II (první verze – malá úsťová brzda, otevřený závěr), Typ II (druhá verze – velká úsťová brzda, otevřený závěr) a Typ III (uzamčený závěr).

Počet vyrobených zbraní se mi nepodařilo zjistit, ale bude se jednat o stovky exemplářů (jen pro pevnosti bylo v roce 1940 objednáno 200 ks, přičemž již předtím výroba dala přinejmenším 100 ks). Kromě pevností a pěších jednotek se typ objevil v malém množství i jako výzbroj hlídkových člunů. Kdy přesně tento typ dosloužil netuším, ale přinejmenším u munice lze její použití v cvičných vložných hlavních zaznamenat ještě hluboko v poválečných letech.

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
Tb 41 různých verzí včetně rozličných způsobů tažení


Protitankové kanóny


4,7 cm Ik 35 (4,7 cm Infanteriekanone 1935) (L/37) (47mm) – V roce 1935 zakoupilo Švýcarsko licenci na výrobu 47mm kanónů rakouské firmy Böhler a tato zbraň s místním označením Ik 35 se následně stala nejpočetnějším dělostřeleckým typem ze švýcarského inventáře (v roce 1939 bylo k dispozici téměř 900 kusů). Jednalo se o jednoduchou zbraň, lehkou a snadno přepravitelnou, s duálním určením – primárně jako pěchotní podpůrný prostředek s druhotnou protitankovou úlohou. Kanón nedisponoval ochranným štítem a před střelbou bylo nutné odstranit kola a umístit kanón na zem na její rozkládací lafetu (což mohla být výhoda z pohledu nízkého profilu zbraně, ale taktéž to omezovalo pružnost nasazení). Švýcarská varianta tohoto světově rozšířeného typu byla vybavena úsťovou brzdou. Jak bylo řečeno, Ik 35 šlo v druhotné úloze použít i jako protitankový prostředek, sice nijak výjimečných parametrů, ale na tanky konce 30tých let zatím dostačující. Při úsťové rychlosti 540 m/s byl kanón schopen na 1000 metrů prorazit 30mm pancíř se sklonem 90º. Ik 35 byl používán i jako pevnostní zbraň s označením 4,7 cm Befestigungskanone 37 (či Bunkerkanone 37).

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
Ik 35

V první polovině druhé světové války byl typ modernizován na variantu Ik 35/41 s ochranným štítem a některými úpravami v mechanismu zbraně. V letech 1942 až 1944 byly na tuto verzi přestavěny všechny Ik 35. Pevnostní varianta se udržela ve službě až do 60tých let, pěchotní verze byla vyřazena nejspíše o dost dříve. Nenašel jsem žádné informace o exportu těchto zbraní, ale přinejmenším střelivo se vyváželo, neboť 5000 kusů 47mm munice obdrželo Finsko pro své originální rakouské Böhlery.

Obrázek Obrázek Obrázek
Ik 35/41

4,7 cm Pak 41 (4,7 cm Panzerabwehrkanone 1941) (L/37) (47mm) – Krátce po začátku druhé světové války začalo být zřejmé, že 47mm Ik 35 v roli protitankových zbraní začnou velice brzy hrubě nedostačovat a lépe pancéřované tanky již dokáží ohrozit jen omezeně. Proto byl z typu Ik 35 vyvinut výkonnější protitankový kanón s označením Pak 41 a úsťovou rychlostí navýšenou na 750 m/s. Pokud byla navíc použita podkaliberní munice (35mm, Janecek-Modellgeschoss), mohl se základní výkon kanónu takřka zdvojnásobit (výkon narostl 1,74krát) – na 150 metrů tato munice prorážela 125mm pancíř. Leč to je až poválečná záležitost (cca od roku 1953), využitá čistě u pevnostní varianty - 4,7 cm B-Pak 41 (4,7 cm Bunker-Panzerabwehrkanone 1941). Ta vydržela ve službě do 60tých let, zatímco exempláře pěchotní verze byly v 50tých letech výměnou zbraně modifikovány na 90mm protitankové kanóny (9 cm Pak 50). Tato cesta dostala přednost před technicky náročnější a méně pružnou úpravou zbraně na střelbu podkaliberní municí (bylo třeba instalovat kónický nástavec na ústí hlavně, který zároveň znemožňoval palbu klasickou municí atd.).

Obrázek Obrázek
Pak 41 (pokud je to Pak 41 a ne Ik 35/41 :)..a ostatně naopak, neboť vnější rozdíly nejsou příliš patrné a spoléhal jsem se na popisky fotografií) (1) a zmíněná podkaliberní munice (2)

7,5 cm Pak 44 (7,5 cm Panzerabwehrkanone 1944) (L/49) (75mm) – Švýcaři se samozřejmě poohlíželi po ještě výkonnější zbrani a jako platforma pro rychlejší vývoj byl vybrán 75mm protiletadlový kanón Schneider, jinak vyráběný v licenci jako 7,5 cm Flab Kan 38. Vznikly tak celkem 3 mírně odlišné varianty 75mm protitankového kanónu na bázi Flab Kan 38 s úsťovou rychlostí 820 m/s – tažený 7,5 cm Pak 44 (na lafetě 105mm houfnice Hb 42), tankový 7,5 cm Pzw Kan 44 (užitý na samohybných dělech Nahkampfkanone I a II) a pevnostní 7,5 cm B-Pak 44 (a možná i tajemný starší 7,5 cm B-Pak 38). Vyrobeno bylo pouze minimální pokusné množství všech uvedených variant a k zavedení do služby a masové sériové výrobě tak nikdy nedošlo.

Obrázek Obrázek
Pak 44


Protitankové puškové granáty


Bude doplněno.

PříspěvekNapsal: 19/1/2012, 20:51
od Polarfox
Dělostřelectvo



Klasické dělostřelecké kusy (polní)


7,5 cm F Kan 03 (7,5cm Feldkanone 1903) (75mm) L/30 – Polní kanóny Krupp zastoupené několika stovkami exemplářů. Poprvé modernizovány v roce 1922 (7,5 cm Feldkanone 1903/22), podruhé v roce 1940 (7,5 cm Feldkanone 1903/40). Letité kanóny tak získaly rozevíratelná ramena lafety a byly upraveny pro mototrakci. Dostřel až 12 km. Po válce byly některé 75mm F Kan 03 naroubovány na lafetu houfnice Hb 46 (7,5 cm Feld-Kanonenrohr auf 10,5 cm Haubitz-Lafette).

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
7,5cm Feldkanone 1903 – verze 1903 (1), 1903/22 (2) a nejmodernější 1903/40 (3), hybridní 7,5 cm Feld-Kanonenrohr auf 10,5 cm Haubitz-Lafette (4)

7,5 cm F Kan 18 (7,5cm Feldkanone 1918) (75mm) L/30 – Bez bližších podrobností. Pravděpodobně málo početný typ či nějaký prototyp/varianta F Kan 03.

10,5 cm Kan 35 (10,5 cm Kanone 1935) (105mm) (L/42) – Švédské kanóny Bofors dovezené v roce 1935 a dále vyráběné v licenci firmou K+W Thun. Místně vyprodukované kusy se liší použitím dvojkomorové úsťové brzdy a pryžových součástí kol (neprůstřelné). Poslední vyřazeny snad až v roce 1994.

Obrázek
10,5 cm Kanone 1935

10,5 cm Hb 42 (10,5 cm Haubitze 1942) (105mm) (L/22) – Další výrobek firmy Bofors, který byl vyráběn licenčně firmou K+W Thun. Houfnic nebylo nejspíše dodáno/vyrobeno mnoho a v roce 1946 na něj navázala početnější varianta 10,5 cm Hb 46. Hb 42 sloužily do roku 1979, zatímco Hb 46 až do roku 1994.

Obrázek Obrázek
10,5 cm Haubitze 1942

12 cm Kanone 1882 (120mm) (L/24) – Letité těžké kanóny Krupp/Schneider, které již byly na počátku druhé světové války na ústupu.

Obrázek Obrázek
12 cm Kanone 1882

12/10,5 cm Kanone 1937 (12 cm Kanonenrohr 1937 L 24 auf 10,5 cm Lafette) (120mm) (L/24) - S postupným vyřazováním kanónů model 1882 zbyla v armádních skladech spousta nyní nevyužitelné munice. Proto bylo kolem roku 1937 rozhodnuto o sestavení hybridní konstrukce z nové 120mm hlavně a lafety z 10,5 cm Kan 35. Těchto zbraní vzniklo 20 kusů, snad ve spolupráci s Boforsem a byly určeny pro školní jednotky. V případě potřeby mohly být konvertovány na standardní Kan 35. Po vyčerpání zásob munice byly vyřazeny.

Obrázek Obrázek
12 cm Kanonenrohr 1937 L 24 auf 10,5 cm Lafette

12 cm F Hb 12 (12 cm Feldhaubitze 1912) (120mm) (L/14) – Importované houfnice Krupp model 1912. Těsně před druhou světovou válkou byly modernizovány na variantu 12 cm F Hb 12/39 s úsťovou brzdou a větší komorou. Dostřel se díky tomu zvýšil o 2 km (z 6,4 na 8,4 km). Přinejmenším část prošla i úpravami pro mototrakci (nová kola atd.) a tato subverze je nazývána jako 12 cm Motor-Haubitze 1912/39.

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
12 cm Feldhaubitze 1912 (1, 2), varianta 1912/39 (3) a verze upravená pro mototrakci (4)

15 cm Sch Hb 16 (15 cm Schwere Haubitze 1916) (150mm) (L/14) – Těžké houfnice firmy Krupp, jedna ze zastarávajících součástí arzenálu a v roce 1939 nejtěžší dostupný dělostřelecký kus.

Obrázek Obrázek Obrázek
15 cm Schwere Haubitze 1916

15 cm Sch Hb 42 (15 cm Schwere Haubitze 1942) (150mm) (L/28) – Opět licenční konstrukce mající původ u firmy Bofors a sloužící do roku 1979.

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
15 cm Schwere Haubitze 1942


Klasické dělostřelecké kusy (horské)


7,5 cm Gebirgskanone 1906 (75mm) (L/14) – Jako náhrada za letité 7,5 cm Gebirgskanone 1877 byl počátkem nového století zvolen nový kanón 7,5 cm Gebirgskanone 1906 objednaný v počtu 42 kusů. Později (1912) bylo přiobjednáno dalších 12 kusů, takže celkem švýcarská armáda obdržela 54 exemplářů, kterými vybavila 4-6ti členné baterie. Maximální dostřel cca 4,7 km. Typ byl průběžně vylepšován (1916 – ochranné štíty, 1918 – vylepšená munice, 1926 – další vylepšení, větší nálož) a sloužil až do roku 1945. Na počátku války probíhalo sice jeho stahování, ale obecný nedostatek materiálu posunul obměnu výzbroje až na poválečná léta.

Obrázek
7,5 cm Gebirgskanone 1906

7,5 cm Gebirgskanone 1933 (75mm) (L/14) – V rámci modernizačního programu z roku 1929 byly z kraje 30tých let posuzovány různé typy horských kanónů. Soutěže se zúčastnila naše Škoda a švédský Bofors, který nakonec vyšel z tendru jako vítěz. Nový typ - 7,5 cm Gebirgskanone 1933, zůstal u tradiční ráže 75mm (z hlediska menší váhy při transportu munice byla sezdána jako vhodnější, navíc bylo možno využít zásob munice pro starší model 1906) a po úvodní dodávce 13 kusů se přešlo k licenční výrobě, která dala 48 exemplářů. Další tři kusy byly později sestaveny z náhradních dílů. Maximální dostřel zbraně dosahoval hodnoty 9,9 km. Ani tomuto modelu se nevyhnuly další modernizace. Nejdříve byl v rámci motorizace armády upravoven pro mototrakci – do konce roku 1942 modernizováno 56 kusů značených jako 7,5 cm Motor-Gebirgskanone 1938. Kanóny dostaly nová kola (rychlost tažení až 70 km/h) a prodělaly i několik dalších změn, ale výkony zbraní zůstaly identické. Další modernizace se uskutečnila v roce 1948 (pouze zbylé exempláře s dřevěnými koly) – takto upravený typ byl značen jako 7,5 cm Motor-Gebirgskanone 1933/48.

Obrázek Obrázek Obrázek
7,5 cm Gebirgskanone 1933 (1), 7,5 cm Motor-Gebirgskanone 1938 (2) a 7,5 cm Motor-Gebirgskanone 1933/48 (3)


Minomety


Bude doplněno.

PříspěvekNapsal: 19/1/2012, 20:52
od Polarfox
Protiletadlové zbraně


Situace na poli protiletadlových zbraní byla v roce 1939 podobná stavu ostatní výzbroje. Tedy v procesu obměny, který sotva začal. Systém protiletadlové obrany byl sice v meziválečném období průběžně diskutován, ale k systematickému budování protiletadlových oddílů a nákupům výzbroje došlo až v polovině 30tých let. Do té doby mohly být nepřátelské letouny narušující švýcarský vzdušný prostor ohroženy hlavně stíhacími letouny a v rámci pěchotních jednotek protiletadlovými kulomety.

Obrázek Obrázek Obrázek
skromné počátky švýcarských protiletadlových oddílů

Leč v roce 1936 se konečně pohnuly ledy a z celkové sumy na výstavbu armády čítající 225 miliónů švýcarských franků bylo vyhrazeno na protiletadlové systémy a zázemí celých 48,2 miliónů (později byla částka navýšena až na 60 miliónů). Se zvyšováním napětí v Evropě se kladl stále větší důraz na včasné vyzbrojení a tak byly v roce 1937 objednány první 20mm kanóny Oerlikon (Flab Kan 37) a probíhal vývoj 34mm kanónu, zpočátku ovšem pro svou velkou váhu a údajně nízkou flexibilitu nepříliš preferovaného. V roce 1938 pokračovaly objednávky 20mm Oerlikonů (ale tentýž rok byly již testovány i první kusy 20mm kanónu Flab Kan 38 zbrojovky W+F), zaváděny těžké 75mm kanóny Schneider (doposud disponovalo Švýcarsko čtyřmi 75mm kanóny Vickers) a nakonec došlo i k objednávce 60ti kusů 34mm kanónu (i když poněkud oficiálnímu postupu navzdory).

I když v roce 1939 Švýcarsko přesměrovalo výrobu k uspokojení potřeb vlastní armády na úkor exportu (zastaveny dodávky 20mm kanónů do Německa, Nizozemí atd.), v době první mobilizace bylo protileteckých zbraní stále pramálo. Na konci roku 1939 bylo ve stavu pouze 131 20mm kanónů (v době mobilizace samozřejmě ještě méně, u šesti oddílů bylo po šesti až deseti kusech a 21 kusů bylo vyčleněno k obraně Curychu), 23 75mm kanónů Schneider a 4 kusy 75mm kanónu Vickers.

Organizační struktura k 28.8.1939 (první mobilizace):
2 baterie 75mm kanónů – Flab Bttr 20 a 21
6 baterií 20mm kanónů – Flab Bttr 22, 23, 24, 25, 26 a 27
2 baterie 20mm kanónů – Orstflab Bttr 301 a 302
1 baterie 34mm kanónů – Orstflab Bttr ? (ve výstavbě)
2 oddíly světlometů – Flab Scheinwerfer Kp 28 a 29

Švýcarské velení se potýkalo i s nedostatkem personálu, což vyřešilo poněkud svérázně. Celkem 18 000 mužů z pomocných jednotek (Hilfsdienst) dostalo do své vojenské knížky razítko „Vhodný pouze pro protiletadlovou službu“ („Nur Flab-diensttauglich“, což tito muži brali jako velmi ponižující a urážející a později bylo slovíčko „pouze“ vypuštěno) a putovalo do školících středisek, kde svojí různorodou kvalitou způsobovalo instruktorům bolení hlavy. Pokud by za hranicemi neprobíhala válka, nejméně polovina by jich dříve vůbec neprošla. Ostatně když máte školit zároveň dělníky, kriminálníky, profesory, muže s dřevěnou nohou nebo skleněným okem, tak vám to situaci neulehčí.

V průběhu války docházelo k intenzivnímu navyšování počtu baterií – v květnu 1940, tedy v době druhé mobilizace, existovalo již 15 lehkých baterií s 20mm kanóny a do října 1941 se jejich počet rozrostl na 59 (v jejich stavu bylo tehdy 520 kusů 20mm kanónů). Z továren proudily i další těžké 75mm kanóny a poté, co byla v roce 1940 finálně rozhodnuta otázka typového vybavení (tedy jestli zvolit koncepci zahrnující tři typy zbraní, tj. 20mm, 34mm a 75mm, či pouze 20mm a 75mm), došlo i k pevnému zařazení a objednávkám 34mm typu (objednáno 100 kusů spolu s 60ti dvojitými protiletadlovými kulomety). Takovéto překotné budování samozřejmě nebylo bez vady a tak se musely protiletadlové baterie přinejmenším do poloviny války potýkat s trvalým podstavem (na úrovni cca 60%).

Na konci druhé světové války každopádně místní protiletadlová obrana poskytovala zcela jiný obrázek než v roce 1939 a početní stavy výzbroje se nakonec rozrostly na více jak desetinásobek, tj. z necelých 200 kusů na cca 2000 (1448 20mm – 67 baterií, 278 34mm – 33 baterií, 274 75mm – 43 baterií, plus 14 těžkých a 12 lehkých světlometných oddílů).

Do akce se 20mm kanóny dostaly poprvé v dubnu 1940, jejich těžcí 75mm příbuzní si první střelby na nepřátelský letoun užily o měsíc později. Na vrub protiletadlové obraně připadá několik sestřelených letounů obou válčících stran (včetně pár amerických čtyřmotorových bombardérů), řada dalších byla poškozena.


Protiletadlové kulomety


Flab Mg 38 (Fliegerabwehr-Maschinengewehr Modell 1938) (7,5mm) – Viz. část věnující se kulometu Mg 38. Dle dostupných fotografií existoval i dvojitý model dosti podobný leteckému dvojčeti, ale bližší informace chybí. Celé provedení se zdá celkem primitivní, takže je možné, že je to jakýsi předchůdce kulometu Flab Doppel Mg 38 popsaného níže.

Obrázek Obrázek Obrázek
Flab Mg 38 na stíhačích tanků G 13 a poněkud svérázný způsob palby (1, 2) a dvojité provedení (3)

Flab Doppel Mg 38 (Fliegerabwehr-Doppel-Maschinengewehr Modell 1938) (7,5mm) - Mimo již výše popsaného Flab Mg 38 existoval tedy i zdvojený typ Flab Doppel Mg 38. Toto dvojče vzhledem ke své kadenci používalo záchytné vaky na vyletující nábojnice. Vodní chlazení (první série kryt z hladké oceli, u druhé série hliníkový s žebrováním), kromě jiného použity i na hlídkových člunech.

http://www.youtube.com/watch?v=GihbPCcII2A

Obrázek Obrázek
Flab Doppel Mg 38 (dvě odlišné varianty – viz. povrchová úprava hlavně)


Protiletadlové kanóny


Kanóny SEMAG/Oerlikon (20mm) - Když bylo v roce 1918 poražené Německo „vykleštěno“ jak po stránce vojenské moci, tak i vývojových linií, stala se jednou ze zapovězených kategorií i technologie automatických kanónů. Konstruktér R. Becker vytvořil v průběhu první světové války za asistence zkušenějších zbrojních firem počátek velice životaschopné linie 20mm zbraní, kterou německá generalita nehodlala jen tak odepsat. A tak, ostatně jako v mnoha dalších případech, došlo k transferu technologické a výrobní základny do zahraničí a jako u řady jiných projektů bylo zvoleno Švýcarsko. V roce 1919 došlo k přesunu patentu a výrobních práv na firmu SEMAG (Seebach Maschinenfabric AG), která se snažila nejen o prodej zbraně potenciálním zahraničním zákazníkům, ale i o další vylepšování původního konceptu.

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
německé kanóny Becker za první světové války (1 až 3) a v rukou Freikorpsu (4)

Základem byl automatický kanón Becker M II používající munici 20x70RB, jehož bylo za války vyrobeno něco přes 500 kusů (přinejmenším 539 – 111 u firmy Becker a 428 u firmy MAN). Část vyrobených kanónů byla použita na vojenských letounech, zbytek putoval k pozemním jednotkám v roli protiletadlové a protitankové zbraně. Každopádně dohodové kontrolní orgány po válce nalezly ještě 362 kusů. SEMAG se jal původní konstrukci vylepšovat (mimo jiné navýšením kadence, prodloužením hlavně a s tím souvisejícím nárůstem úsťové rychlosti), ale firmě nebylo dáno do vínku sklidit plody své práce, neboť se počátkem 20tých let potácela na pokraji bankrotu (investice do výroby 20mm kanónů byla ale pouze jednou z příčin). Do převzetí společností Oerlikon v roce 1924 stačila vyexpedovat pouze nevelké množství svých protitankových/protiletadlových zbraní (nejspíše do Číny a Španělska, pokud vůbec k nějakému exportu došlo). Pod vedením průmyslníka E. Bührleho se začala firma dosti slušně rozvíjet (mezi lety 1923 až 1935 narostl počet zaměstnanců na takřka desetinásobek, tj. 800 pracovníků, z nichž 200 pracovalo ve zbrojním oddělení) a na lepší časy svitlo i 20mm kanónům, kterými se podařilo v 20tých a 30tých letech rozšířit inventář mnoha světových armád. Největší boom nastal s vypuknutím druhé světové války, kdy se díky masové licenční produkci ve Velké Británii a USA staly Oerlikony doslova pojmem.

Obrázek
pravděpodobně jedna z úvodních konstrukcí firmy SEMAG

Ani konstrukční tým firmy Oerlikon neusnul na vavřínech a původní zbraň (i vylepšenou konstrukci firmy SEMAG) dále vyvíjel. Můžeme tak rozlišit celkem tři souběžné vývojové linie – typ F (vycházející z původního kanónu Becker, munice 20x70RB), typ L (na bázi typu vyvinutého firmou SEMAG, munice 20x100RB) a nakonec typ S (neboli originální větev započatá firmou Oerlikon, munice 20x110RB). Nyní krátce k jednotlivým cestám:

Typ F – Vzhledem k tomu, že typ F byl větví směřující k leteckým variantám, nebudu zde tuto linii dále rozebírat. Ostatně více naleznete v příslušné části věnované letecké technice.

Typ L – Linie začíná pravděpodobně s kanónem SEMAG M.1923 (Model 1923) (ačkoli lze
nalézt i starší Model 1921), jehož největší exportní úspěchy započaly až po likvidaci původní firmy. Není mi známo nakolik (a zda-li) Oerlikon rozjel u tohoto modelu novou výrobu a nebo pouze rozprodával stávající poděděné zásoby. Spolu s modernějším modelem M.1929 se typ L dostal do několika armád v různých koutech světa, ale většinou spíše v menším množství. Vzhledem k tomu, že od poloviny 30tých let jsem nezaznamenal žádné zmínky o exportu, zdá se, že v roli pozemní zbraně linie typu L takříkajíc vyhynula. Ačkoli vývoj dále pokračoval leteckými verzemi, s nimiž bylo docíleno dílčích exportních úspěchů (Japonsko), objemem výroby je typ L (počítány jak pozemní, tak i letecké verze) bezesporu nejméně významným.

Typ S – Poněvadž několikatýdenní bádání v bažině jménem „typologie ranných verzí kanónů Oerlikon“ mě utvrdilo v pravdivosti pořekadla „v jednoduchosti je síla“, tak pouze stručně a bez přílišného zabředání do nejistých vod (s případnými zájemci se mohu o své poznatky podělit, ale zde by to bylo pouze na škodu přehlednosti a co největší pravdivosti údajů). U typu S se obvykle rozlišují následující vývojové stupně/verze:

S (1927) – 280 ran/min
1S (1930) – 280 ran/min
SS (1938) – 470 ran/min
1SS (1942) – 530-600 ran/min
2SS (1945) – 650 ran/min

Velice variabilní je i výčet montáží. Aby toho nebylo málo, lze se velice často setkat s označením M.1928 a M.1929, které je používáno dosti povšechně na dle mého větší škálu mírně odlišných variant z průběhu 30tých let, které jsou rozvinutím těchto dvou modelů.

Pokud se spolehneme na čistě vizuální stránku, lze dle dochovaných fotografií a vnějších rozpoznávacích znaků rozlišit několik základních typů:

1) Nejstarší varianta, která skončila na přelomu 20tých a 30tých let v zemích jako je Čína, Bolívie či Velká Británie (testovací exempláře), která je celkem snadno rozeznatelná dle obdobně masivního a dlouhého krytu pružiny obepínajícího takřka celou hlaveň (jako u linie typu L).
2) Novější, a dalo by se říci klasická verze druhé poloviny 30tých let, již dobře známe například z použití u československé armády jako VKPL vz 36, z Německa jako Flak 28, ze Švýcarska jako Flab Kan 37 atd.
3) K té se druží verze, která se liší použitím 60ti ranných bubnových zásobníků a masivním perforovaným krytem pružiny. Z Německa je známa jako námořní Flak 29.

Od těchto modelů je jen krůček k verzím masově produkovaným za druhé světové války britskými a americkými továrnami (jen v USA bylo vyrobeno 125 000 Oerlikonů), případně rozličným konstrukčním odvozeninám. Jak vidno, rodina typu S se stala zdaleka nejperspektivnější odnoží.

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
nejstarší varianta Oerlikonu typ S

Kanóny Oerlikon typů L a S se dostaly do následujících zemí:

Finsko – Finsko objednalo v roce 1924 celkem 4 kusy typu L modelu M.1923, které byly dodány někdy v letech 1925 či 1926 spolu s 4 000 ks munice a místně značeny jako 20 ItK/23. V roce 1939 bylo dokoupeno dalších 3 000 ks munice (staré zásoby byly takřka kompletně spotřebovány při testech a cvičných střelbách). Čtveřice kanónů vytvořila lehkou baterii, která byla během Zimní války užívána k ochraně měst, v průběhu Pokračovací války pak ke střežení letišť. Na kontě má údajně 4 sestřelené a 13 poškozených nepřátelských letounů.

Obrázek Obrázek
finský 20 ItK/23

Mexiko – Dalším z ranných uživatelů německo-švýcarských kanónů bylo Mexiko. V roce 1924 zakoupilo jeden kanón typu L spolu s cca 2 000 ks munice a v roce 1926 následovala dodávka dalších 10ti kusů (plus 10 000 ks munice). S největší pravděpodobností se bude jednat o model M.1923. V době občanské války ve Španělsku proudily přes Mexiko k Republikánům dodávky zbraní a munice, mezi nimiž mělo figurovat i několik 20mm kanónů. Jedna z dodávek z roku 1937 měla kromě jiného obsahovat i 6 kanónů „SEMAG“ a 12 600 ks munice a nejspíše nebyla jediná. Těžko říci, zda-li se jednalo o mexické zbraně či část dodávek z ostatních latinskoamerických států.

Peru – Peru zakoupilo v roce 1927 čtveřici kanónů typu L (opět nejspíše model M.1923) a 6 000 ks munice.

Bolívie – V Jižní Americe ještě chvíli zůstaneme, neboť významné množství odebrala od Oerlikonu Bolívie. V roce 1927 bylo nejdříve dodáno 8 kusů typu L modelu M.1923 (ze zásob firmy SEMAG) a 12 000 ks munice. Později koupili Bolívijci ještě 4 a následně dalších 10 kanónů typu L modelu M.1929. Celkem tedy sloužilo 22 exemplářů typu L, které utvořily baterie po dvou kusech 20mm kanónů. Sedm kusů padlo během války o Gran Chaco do rukou Paraguayi (Paraguayci je užívali až do vyčerpání zásob munice). Část zbylých bolivijských zbraní byla během španělské občanské války prodána Republikánům (asi 10-12 kusů).

Obrázek Obrázek Obrázek
ex-bolivijské kanóny SEMAG/Oerlikon typ L modelů M.1923 (1) a M.1929 (2 a 3) ukořistěné Paraguayci

Jádro dodávek ale tvořil dvojhlavňový typ K model M.1931, což byl jediný čistě protiletadlový kanón z celé tehdejší rodiny těchto zbraní. Montáž údajně vycházela z typu vyvinutého původně pro britské námořnictvo a hostila jak zbraně typu L modelu M.1929, tak i S (či konkrétněji 1S, jak je udáváno v bolivijských zdrojích) modelu M.1928. Typ K model M.1931 s dvojicí kanónů typu L byl dodán v počtu 40 exemplářů, zatímco typ S užívalo 16 exemplářů. Dodávky proběhly v roce 1934 (začátek roku 1934 typ L a ke konci již typ S), typ užíval 20 ti ranných zásobníků. Mezi lety 1938 až 1946 bylo dodáno dalších 50 dvojkanónů, značených jako K20 M.1938. Jednalo se patrně o pokročilejší model typu S se zásobováním municí pomocí 60ti ranných bubnových zásobníků.

Obrázek Obrázek Obrázek
dvojčata Oerlikon K – s kanóny typ L (údajně, mě všechny totožné, tedy typ S) (1) a typ S (2 a 3)

Argentina – Posledním uživatelem na tomto kontinentu je Argentina, která své kanóny obdržela pravděpodobně kolem roku 1938. Jedná se o typ S vizuálně identického provedení jako např. naše VKPL vz 36. Argentinské stránky je označují jako M.1928. Později byla část lafet použita k montáži čtveřice 12,7mm velkorážních kulometů. Řada zbraní očividně přežila v činné službě až do současnosti, neboť ji lze identifikovat na několika soudobých fotografiích.

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
argentinské Oerlikony typ S, na posledních dvou fotografiích kusy sloužící ještě v současné (či nedávné) době

Československo – Stále se zde odvolávám na české zbraně a tak by nebylo na škodu zvolit jako další zastávku předválečné Československo. První vlaštovkou bylo 19 originálních kanónů Becker zakoupených v roce 1919 z německých zásob, ale některé zdroje hovoří až o 47 exemplářích. V čem se shodnou je nepříliš pestrá služba. Po provedení testů byly na čas předisponovány k pobřežní obraně na Dunaji a poté uloženy do skladů. Československo další vývoj tohoto kanónu bedlivě sledovalo a průběžně nové varianty testovalo – v roce 1926 zakoupilo 4 kusy typu L (plus 4 000 ks munice) a o rok později dalších 10 kusů typu L (5 000 ks munice), další varianty byly zkoušeny i na počátku 30tých let. Zprvu nedokázala továrna Oerlikon představy svého potenciálního zákazníka naplnit, což se zadařilo až v roce 1935. Vývoj alternativního domácího typu (ZB-60) se opožďoval a tak byla dána zelená dodávkám ze zahraničí, jichž se zhostila firma Oerlikon s dalším vylepšeným modelem. Ten byl do naší armády zaveden jako 2 cm kulomet vz. 36 (neboli přesněji 2 cm velký kulomet proti letadlům vz. 36 – čili VKPL vz. 36) a do německé okupace bylo dodáno celkem 229 kusů (v září 1938 227 kusů). Přes snahu o licenční výrobu se podařilo realizovat pouze výrobu munice, která se zastavila v březnu 1939 na čísle asi 1,7 miliónu kusů. Po okupaci a rozdělení republiky pohltila většinu kanónů německá branná moc, ale menší část (cca 62-64 kusů) zůstala na Slovensku. Mezi mixem výzbroje užívané poválečnou československou armádou figurovalo i několik kusů VKPL vz. 36 a z výzbroje byly finálně vyřazeny v roce 1951 (tehdy mělo být ve službě ještě 19 kusů).

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
VKPL vz. 36 československé (1 až 3) a slovenské (4) armády

Německo – Náš soused, který nám v roce 1938 pomohl od části území a o půl roku později i od již zmíněné výzbroje, byl jedním z prvních uživatelů kanónů Oerlikon. Ostatně bylo to pouze logické vyústění celého vývoje a německá armáda nové zbraně vyvinuté z dosahu restrikcí toužebně očekávala. V roce 1926 byl dodán jeden kus typu L spolu s 5 000 ks munice, další následovaly v roce 1929 (2 ks, 5 000 ks munice) a 1930 (4 ks, 10 000 ks munice), ale tažným koněm se stal typ S. První kusy dorazily v roce 1928 (4 zbraně a 10 000 ks munice) a od tohoto roku se nejspíše odvíjí německé označení 2 cm Flak 28. V roce 1930 přišlo ještě 45 zbraní (a 100 000 ks munice), případné dodávky z 30tých let jsem již nevysledoval. Jednalo se o první zbraň německé armády této kategorie, ale postupně Flak 28 zastínily 20mm kanóny Flak 30 (kořeny tohoto typu lze též nalézt ve Švýcarsku, a to u zbrojovky Solothurn) a jejich deriváty. I tak bylo nejspíše do Německa v průběhu války exportováno značné množství kusů – do států Osy (Německo, Itálie a Rumunsko) mělo doputovat něco mezi 6 000 – 7 000 kanónů, přes 14 miliónů kusů 20mm munice, 12 500 náhradních hlavní atd. Inu, neutralita . Německé i kořistní exempláře tak lze vysledovat na řadě míst, například při ochraně letišť či v různých pobřežních instalacích.

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
Flak 28, na posledním snímku nestandardně užitý Flak 28 na palubě námořního plavidla

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
Flak 28 ukořistěné běloruskými partyzány, případně rudou armádou

Německé ozbrojené síly používaly ještě jednu variantu typu S, značenou jako 2 cm Flak 29. Jak již bylo řečeno v úvodu, šlo o verzi užívající 60ti ranné bubnové zásobníky a opatřenou masivním perforovaným krytem pružiny. Vzhledově dosti připomínal varianty licenčně vyráběné v USA a Velké Británii a stejně jako ony, i Flak 29 byl především námořní zbraní.

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
Flak 29 (1 až 6) a zbraň, která je na mnoha stránkách označována jako Flak 28, ale spíše vypadá jako Flak 29, případně nějaký „mutantní“ exemplář Flak 29 s lafetou z Flak 28 a klasickým zásobníkem (7 a 8)

Francie – Mezi hlavní mocnosti používající kanóny Oerlikon patřila překvapivě i budoucí německá oběť, neboli Francie. V květnu 1940 měla francouzská armáda ve stavu 357 exemplářů vedených pod označením Canon de 20mm Mle 1939 Oerlikon (237 ve Francii a 120 v koloniích – snad 100 v severní Africe, 20 v Indočíně a 4 v Levantě). Většina z nich pravděpodobně padla do německých rukou.

Nizozemí – První seznámení s Oerlikony absolvovalo Nizozemí již v roce 1927 a kanón přijalo veskrze s příznivým hodnocením, leč pak následovala delší odmlka. K obnovení pokusů došlo až v polovině 30tých let a teprve v roce 1938 uspěla švýcarská zbrojovka se svým typem jako náhradou za zastaralé protiletadlové kulomety M.25 (jinak německé Spandau M08). Objednávky se postupně vyšplhaly až na 450 20mm kanónů Oerlikon (plus několik set tisíc kusů munice). Než ke konci roku 1939 vyschnuly dovozní kanály, stačila místní armáda odebrat celkem 100 kusů značených jako 2 tl no.1 (tl - "tegen luchtdoelen"), z kraje roku 1940 přiteklo ještě 70 dalších, ale pak se kohoutky definitivně zavřely. Celkem tedy bylo dodáno 170 zbraní (sériová čísla 2056 až 2225), z nichž byla pravděpodobně většina (pokud ne všechny) soustředěna v době německého útoku v mateřské zemi. Oddíly se v té době nacházely teprve ve fázi přezbrojování a dostupné zbraně chránily strategicky významné cíle – města, továrny atd.

Nutno podotknout, že Holanďanům se příliš nezadařilo ani s potenciální vycpávkou. Po odstřižení dodávek Oerlikonů se pozornost obrátila k italským kanónům Scotti (v Nizozemí značeny jako 2 tl no.2), ale z objednaných 200 kusů dorazilo do května 1940 pouhých 46 zbraní. Není bez zajímavosti, že vzhledem k propojenosti firem BREVETTI Scotti AG a Oerlikon se do značné míry jednalo o další obchod se stejným subjektem a navíc italský typ má se svým švýcarským souputníkem hodně společného.

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
2 tl no.1

Španělsko – O něco jižněji se na evropském kontinentu významným uživatelem stalo i slunné Španělsko. To nejdříve pravděpodobně odebralo na počátku 20tých let od SEMAGu blíže nezjištěné množství typu L. Další zbraně se na španělské půdě objevily v průběhu 30tých (ať již přímými dodávkami nebo z druhé ruky – viz. část věnovaná Bolívii) a 40tých let (buď z Německa nebo ze Švýcarska?). Tyto zbraně byly značeny jako Oerlikon 20/70. V roce 1941 byla zakoupena výrobní licence a od roku 1943 tak začaly z továrny Fábrica de Armas de Oviedo proudit kanóny Oerlikon-Trubia OKN 20/70 domácí výroby (dle parametrů nejspíše pokročilejší typ S – kadence 450 ran/min a bubnové zásobníky by odpovídaly typu SS). V 50tých letech měly místní ozbrojené síly disponovat 240 kusy z dovozu a 380 kusy z licenční výroby.

Obrázek Obrázek Obrázek
španělské Oerlikony, na poslední fotografii licenční Oerlikon-Trubia OKN 20/70

Velká Británie – Největšího úspěchu ale švýcarská zbrojovka dosáhla jinde, ačkoli počátky celého kontraktu byly rozpačité. Nejdříve bylo v letech 1928 až 1929 zakoupeno 12 kanónů typu S staršího provedení (a cca 10 000 ks munice), které byly testovány v roli protitankové zbraně. Jako Oerlikon 1 Pdr byly začleněny do pokusů o mechanizaci britské armády a na speciálním pásovém podvozku vlekány za tahači Carden Loyd a Universal carrier. Pokusně sloužily do roku 1938, kdy byly vyřazeny ze služby, leč vypuknutí války a hrozba německé invaze se zasloužily o jejich reaktivaci a přesun k jednotkám britské domobrany. Později byly užívány na střelnicích jako cvičné zbraně.

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
Oerlikon 1 Pdr (1 až 3) a tažné prostředky (4 a 5)

První krok na Britských ostrovech tedy nebyl žádným rekordy bořícím exportním úspěchem. O to více se ale prosadily na poli námořním. Zkoušky námořní varianty probíhaly od roku 1937 a Royal Navy měla tímto způsobem získat vhodnou protiletadlovou zbraň pro svá lehká plavidla (minolovky, trawlery, ale třeba i ozbrojené obchodní lodě). Protože muži sloužící na takovýchto plavidlech nebyli žádní vycvičení specialisté, byl požadavek na snadnost obsluhy jedním z úhelných kamenů. Ale byly tu i jiné a nabízený model 1934 britské námořnictvo nepřijalo (ostatně s totožným typem neuspěli Švýcaři ani v USA a firma nebyla daleko od toho následovat svoji předchůdkyni SEMAG na neprobádaná pole bankrotu, naštěstí se však podařilo získat finanční injekci prodejem několika zbraní a výrobní licence do Japonska). Po zvýšení výkonů a zapracování požadovaných úprav byla zbraň (nejspíše varianta SS) přijata do služby jako 20mm Mark I. Tím ovšem nebyl všem peripetiím konec. Psal se totiž rok 1939, respektive jeho konec, a brzy se letopočet přehoupl k číslici 1940 a nepříliš jasným zítřkům. Před obsazením Francie a zpřetrháním vývozních kanálů se podařilo odebrat pouhopouhých 100 kusů (109??). Naštěstí se na poslední chvíli podařilo získat výrobní licenci a dostat včas ze Švýcarska potřebnou technickou dokumentaci. Britská továrna v Ruislipu ale díky obtížím se zavedením výroby své první sériové kusy vyexpedovala až na podzim 1941. Brity vyrobené zbraně se označovaly jako Mark II. Jelikož v roce 1945 bylo na plavidlech Commonwealthu dislokováno cca 55 000 kanónů Oerlikon a dodávky z USA v rámci Lend-Lease čítaly asi 15 000 exemplářů, dá se britská produkce nejspíše stanovit na 40 000 kanónů.

Obrázek
britský námořní Oerlikon v hlubokých poválečných letech

Zajímavým derivátem Oerlikonu je jeho zjednodušená varianta vyvinutá na bázi projektu polských konstruktérů, kteří s ním unikli v roce 1939 do Velké Británie. Náročnost výroby 20mm Oerlikonů (a ostatně i jiných švýcarských zbraní) byla příslovečná a ani cena takto produkovaného výrobku nepatřila k těm nejnižším (tento problém ale museli řešit i Američané - viz. USA). Tak spatřil světlo světa kanón Polsten, který se vyráběl od roku 1944 a podstoupil důkladnou redukční dietu. Na rozdíl od těch současných stravovacích se ta britsko-polsko-česká (složení konstrukčního týmu) obešla bez vedlejších následků a vyplodila zbraň totožných výkonů, ale s polovinou dílů a za cca pětinovou cenu. K dispozici bylo několik tažených i samohybných variant, typ byl ale rozšířen i na různých obrněných vozidlech sériového i experimentálního charakteru. V britské armádě měl dosloužit na konci 50tých let.

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
kanóny Polsten a rozmanité způsoby montáže

USA – Pokud se počet vyrobených britských Oerlikonů zdá jako úctyhodný, stále je to pouze slabý soupeř pro udávaných 124 735 kusů vyprodukovaných americkými továrnami do roku 1945, kdy byla ukončena jejich výroba. Ale ani zde k tomu nevedla nijak jednoduchá cesta. Když byl v roce 1935 v USA prezentován (a zamítnut) model 1934, přivedlo to švýcarskou firmu téměř k finančnímu krachu. Představitelům amerického námořnictva vadila především nízká kadence a úsťová rychlost a prozatím se hodlala vydat cestou vylepšování svých 12,7mm kulometů. Zazněl tedy gong a oznámil přestávku ve vzájemném zápase.

Do druhého kola nastoupil Oerlikon se silnějšími trumfy. V roce 1940 bylo představitelům US Navy jasné, že půlpalcové kulomety jsou ve světle aktuálních událostí nedostačující alternativou a že je třeba hledat výkonnější náhradu. Švýcaři mohli nabídnout svůj vylepšený model, který se již k plné spokojenosti sloužil na britských plavidlech a navíc Britové hodlali přesunout část výrobních kapacit do zámoří, konkrétně USA. V porovnání s konkurencí, 20mm kanónem Hispano-Suiza, se Oerlikon ukázal jako po všech stránkách vhodnější námořní zbraň, což kromě amerických testů prokázaly i britské praktické zkušenosti. Ostatně Britové měli dostatek příležitostí porovnat obě zbraně, neboť v období mezi zastavením dodávek ze Švýcarska a rozjetím sériové výroby byly provizorně užívány i kanóny Hispano-Suiza. Hlášení jedné lodě, která prý raději nestřílela a doufala, že ji německé letouny nebudou považovat za válečné plavidlo, hovoří za vše.

Pod společným tlakem vlastních a britských potřeb dostala tedy celá záležitost na konci roku 1940 zelenou. První zbraně vyrobené v USA sjely z linek v červnu 1941 (takže nejspíše dříve, než kusy z britské produkce) a tempo výroby raketově narostlo s počátkem války v Pacifiku. Poněvadž ani Američanům nevyhovovala náročnost výroby, bylo změnami v konstrukci a výrobních procesech docíleno radikálního snížení výrobních nákladů, množství potřebného materiálu a času. Takže pokud v roce 1941 vyžadoval jeden kanón 428 výrobních hodin, v roce 1944 to bylo již jen 76 hodin, což je velice slušný výkon. Americká produkce zahrnovala modely Mark 1, 2, 3 a 4. Série kanónů Mark 1 tvořily spíše prototypy, první produkční verzí byla až varianta Mark 2 a zdaleka nejrozšířenější pak Mark 4. Verze Mark 2 až 4 byly schopny pouze střelby dávkou, zatímco Mark 1, což je původní švýcarský Oerlikon, mohl pálit i jednotlivými ranami.

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
americké Oerlikony (1 až 3), vše pravděpodobně Mark 4, jinak na posledním snímku si lze povšimnout, že 60ti ranný bubnový zásobník nebyl zrovna malým drobečkem :)

Jak již bylo řečeno v části věnující se Velké Británii, určitá část americké produkce putovala do zahraničních námořnictev v rámci Lend-Lease. Z necelých 125 000 vyrobených kusů bylo v rámci této pomoci předáno 19 336 zbraní: 14 798 Velké Británii, 3 012 Rusku, 691 Francii, 413 Brazílii, 103 Nizozemí, 100 Chile, 57 Řecku, 52 Číně, 32 Mexiku, 31 Norsku, 26 Kolumbii, 12 Kubě, 9 Jugoslávii, 8 Venezuele, po 6 Dominikánské republice, Ekvádoru a Peru, 3 Uruguayi a 1 Haiti. Ve všech případech šlo o zbraně v jednohlavňovém provedení.

Není žádným překvapením, že britské a americké Oerlikony můžeme nalézt na válečných plavidlech až do dnešních dnů.

Čína – Z pohledu Evropana vzdálenějších uživatelů byla dobrým zákazníkem v průběhu 20tých let Čína, ale prvotní zakázky jsou poněkud mlhavé. Nejdříve snad měla na počátku 20tých let zakoupit snad až 56 kusů typu L (snad ještě od firmy SEMAG). Konkrétnější údaj pak pochází z let 1928 až 1930, kdy mělo být odebráno 120 kusů ranného modelu typu S (plus 150 000 ks munice) využitého při pozdějších bojích s japonskou armádou.

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
kanóny Oerlikon typ S z výzbroje čínské armády

Etiopie – Za bližší zmínku stojí ještě jedna exotická destinace, kam byl tento švýcarský zbrojní artikl vyvezen. Touto zemí je Etiopie, jež musela v roce 1935 čelit přesile italské válečné mašinérie. Její soukolí sice povrzávalo zaneseným pískem a jinými neduhy, ale na slabou etiopskou císařskou armádu to stále bylo více než dost. Mezi rozličnými (a zpravidla zastaralými) zbraněmi se vyskytly 20mm automatické kanóny Oerlikon, jež patřily k té modernější části místního arzenálu. Nejdříve byly v roce 1927 zakoupeny kanóny staršího modelu S (alespoň se zdá, že by se mohlo jednat o tento typ, v úvahu připadá ještě typ L model M.1929) v počtu 12ti kusů (a cca 1 400 ks munice, což není mnoho). V roce 1934 bylo dodáno 26 kusů modernějšího provedení a poslední obchod, zahrnující 10 kusů kanónů a další munici, se realizoval v říjnu 1935. Tato finální dodávka se uskutečnila navzdory italskému nátlaku na švýcarskou vládu (a zprostředkovaně tak i zbrojní firmy), neboť v Etiopii zainteresovaný Bührle si z toho příliš nedělal a dokázal obchod provést den před oficiálním odsouhlasením zbrojního embarga. Servilní přístup švýcarské vlády k etiopské záležitosti si tak již v úvodu utrhl u duceho Itálie menší ostudu. V Etiopii Oerlikony používala elitní císařská garda a údajně s nimi v boji proti Italům docílila řady úspěchů.

Obrázek Obrázek Obrázek
Oerlikon staršího provedení u etiopské císařské gardy (rok 1935) (1), výcvik obsluh ve Švýcarsku (typ S modernějšího provedení) (2) a samotný císař Haile Seslassie pózující s kanónem, který má znaky modernějšího modelu S, ale využívá starší typ lafety (3)

Švýcarsko – viz. Flab Kan 37.

Kromě výše uvedených zemí disponovali 20mm Oerlikony (případně testovali) i další uživatelé: Litva, Rumunsko, Itálie (Cannone Mitragliera da 20/70 Oerlikon, přinejmenším v roce 1930 zakoupeny 3 kusy typu S a 5 000 ks munice, o pozdějších dodávkách nemám informace) a Maďarsko (1927 obdrželo 2 kusy typu S a 4 000 ks munice). Lze též najít státy jako Polsko, Portugalsko, Chile, Guatemala a Nikaragua, ale nemám to ověřeno.

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
litevské Oerlikony

Obrázek Obrázek Obrázek
Rumunsko

Obrázek
Cannone Mitragliera da 20/70 Oerlikon

Kanóny Solothurn
Bude doplněno.


Typy zavedené švýcarskou armádou


Flab Kan 37 (Fliegerabwehr-Kanone Modell 1937) (20mm) – Kanón Oerlikon zavedený v roce 1937. Kadence 280 ran/min, úsťová rychlost 830 m/s, zásobník na 15 ks nábojů, rozkládací lafeta vybavená pro transport dvěma koly. Celkem bylo vyrobeno 360 kusů, které byly nahrazeny až v 50tých letech typem Flab Kan 54.

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
20mm Flab Kan 37

Flab Kan 38 (Fliegerabwehr-Kanone Modell 1938) (20mm) – Pokročilejší model s kadencí 400 ran/min a úsťovou rychlostí navýšenou na 1000 m/s. Munice (50 ks, pásové podávání) totožná s leteckým kanónem FMK 38 (20x139). Typická verze měla lafetu s nasazovacími koly, ale existovala i varianta na talířové lafetě určená k protiletadlové obraně pevností (Fliegerabwehr-Kanone Modell 1938 auf Sockellafette) vyvinutá krátce po druhé světové válce. Vyrobeno 1400 kusů.

Obrázek Obrázek Obrázek
20mm Flab Kan 38

I Flab Kan 43 (Infanterie-Fliegerabwehr-Kanone Modell 1943) (20mm) – Lehká a výkonná zbraň firmy Hispano-Suiza zavedená v roce 1943. Krátce nato šel do výroby i vylepšený model I Flab Kan 43/44. Kadence 630 ran/min, úsťová rychlost 830 m/s, bubnové zásobníky na 60 nábojů, opět rozkládací tříramenná lafeta opatřená pro transport dvěma koly. Na konci 40tých let byla vyvinuta trojhlavňová varianta Infanterie-Fliegerabwehr-Kanone Drilling Modell 1943) se souhrnnou kadencí 1890 ran/min. Těchto trojčat vyšlo z výroby celkem 110, dále modernizovány (v roce 1957).

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
I Flab Kan 43 (1), I Flab Kan 43/44 (2), I Flab Kan 43 či 43/44 (3) a trojhlavňový I Flab Kan 43/57 (4 a 5)

Flab Kan 38 (Fliegerabwehr-Kanone Modell 1938) (34mm) – Kdo se trochu vyzná v typech moderních protiletadlových kanónů, ten zajisté zná švýcarský 35mm kanón Oerlikon. Méně známým faktem je ovšem existence jeho 34mm předchůdce Flab Kan 38 (munice 34x239) produkovaného od počátku druhé světové války a sloužícího ve švýcarské armádě až do roku 1968. Jednalo se o zbraň s kadencí 270 ran/min, úsťovou rychlostí 900 m/s, zásobováním municí pomocí nábojového pásu a vodním chlazením. Dostřel 3,5 km.

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
34mm Flab Kan 38

7,5 cm Flab Kan 36 Vickers (75mm) – V roce 1936 zakoupeny 4 kusy k testování, později přestavěny na protitankové 7,5 cm Pak 37 (L/49) a v roce 1953 nainstalovány po jednom do bunkrů maskovaných za civilní objekty.

Obrázek
neškodný horský domeček s původně protiletadlovým kanónem typu Vickers

7,5cm Flab Kan 38 (Fliegerabwehr-Kanone Modell 1938) (75mm) – Licenční francouzský 75mm kanón Schneider. Munice 75x561R, dostřel 7,5 km. V průběhu války z něj bylo odvozeno několik protitankových typů (zkoušena byla polní, pevnostní i tanková varianta).

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
75mm Flab Kan 38 – lze vypozorovat dvě varianty úsťové brzdy, což by možná mohlo představovat dovezené (1 až 3) a licenční zbraně (4 až 6), ale mohou to být i dvě verze v rámci licence (každopádně ta na druhé trojici je novější, už vzhledem k provedení úsťové brzdy na tankových a protitankových kanónech)

PříspěvekNapsal: 19/1/2012, 20:52
od Polarfox
Ruční zbraně



Pušky


Základní švýcarskou pěchotní zbraní byly 7,5mm pušky domácího výrobce Schmidt-Rubin. Ve stavu byl jak starší typ Schmidt-Rubin Model 1911, tak novější Schmidt-Rubin Model 1931.

Schmidt-Rubin Model 1911 (7,5mm) - Ve stavu byl pravděpodobně mix pušek Schmidt-Rubin Model 1896/11 (Gewehr 1911), které vznikly konverzí staršího modelu 1889/96 v celkovém počtu necelých 136 000 kusů (modernizace proběhla mezi lety 1910 až 1918) a nově vyrobených Schmidt-Rubin Model 1911, které měly zakomponovány všechny provedené změny (mezi lety 1913 až 1919 vyrobeno 127 000 kusů). K tomu je nutno započítat 185 000 karabin Model 1911 (Karabiner 1911 či K 11) vyráběných až do roku 1933.

Obrázek Obrázek Obrázek
Schmidt-Rubin Model 1896/11 (1), Model 1911 a karabina Model 1911 (2 a 3)

Schmidt-Rubin Model 1931 (7,5mm) – V 20tých letech se vedly diskuze ohledně nástupce typu 1911, přičemž se vybíralo mezi koncepcí klasické dlouhé pušky a karabiny. Nakonec zvítězil druhý přístup (ostatně nastupující preference karabin je dobře vidět na ukončení výroby klasického modelu 1911 v roce 1919, zatímco karabiny byly vyráběny dále) a v roce 1932 byla do výzbroje zavedena karabina Schmidt-Rubin Model 1931 (Karabiner 1931 či K 31). Výroba dala mezi lety 1933 až 1958 celkem 528 000 exemplářů a pušky se udržely ve výzbroji některých jednotek až do 70tých let (ačkoli z prvoliniové služby byly staženy v roce 1958). Kromě toho byly ve švýcarské armádě v malém množství (necelých 2250 kusů) zařazeny i odstřelovačské varianty Model 1931/42 (Gewehr 1931/42 či K 31/42, optika s 1,8mi násobným zvětšením) a Model 1931/43 (Gewehr 1931/43 či K 31/43, optika s 2,8mi násobným zvětšením.). Stovka pušek Model 1931 se dostala i do výzbroje papežské Švýcarské gardy.

Obrázek
Schmidt-Rubin Model 1931

Všechny uvedené typy používaly šestiranný zásobník a munici 7,5x55 (GP 11 - Gewehrpatrone 11). Kromě nich byly patrně stále k dispozici i starší typy – Modely 1889, 1889/1900, 1897 a 1905. Ty by nejspíše našly využití v rukou pomocných jednotek.


Kulomety


Mg 94 (Maschinengewehr Modell 1894) (7,5mm) – Starší typ těžkého kulometu určený pevnostním a horským jednotkám (pevnosti Gotthard a St. Maurice), který byl v menším množství k dispozici ještě v letech druhé světové války (používán do roku 1944, tehdy už ale jen jako druhořadý typ). V průběhu služby upraven pro munici 7,5x55 GP 11 (původně 7,5x53,5 GP 90). Celkem vyrobeno (respektive dovezeno) 72 kusů (6 kusů přebudováno v roce 1917 na leteckou vzduchem chlazenou verzi pro letouny DH-1). Kadence cca 460 ran/min.

Mg 00 (Maschinengewehr Modell 1900) (7,5mm) – Další ze starších modelů, zakoupený v zahraničí v počtu 69 exemplářů pro jezdecké jednotky. Proběhla obdobná změna typu munice jako v případě MG 94, kadence až 600 ran/min.

Mg 11 (Maschinengewehr Modell 1911) (7,5mm) – Nejrozšířenější švýcarský těžký kulomet, a to jak počtem (10 000 kusů), tak způsobem použití (jako pěchotní, pevnostní, tankový atd.). Původně dovážen z Německa, ale po zamrznutí dodávek byla výroba zavedena u domácí firmy W+F Bern (Waffenfabrik Bern). Již od počátku určen pro munici 7,5x55 GP 11, kadence těsně pod 500 ran/min. V 30tých letech (1934-35) proběhla modernizace Mg 11, které vydržely ve službě do 50tých let a jako záložní druholiniová zbraň pravděpodobně ještě o dost déle.

http://www.youtube.com/watch?v=14ysVFz2MKs
http://www.youtube.com/watch?v=DU5aBky28OY
http://www.youtube.com/watch?v=JO5SQe8Vnsk

Obrázek Obrázek Obrázek
Mg 11

Mg 38 (Maschinengewehr Modell 1938) (7,5mm) – Kulomet Fl Mg 29 modifikovaný ze vzduchem chlazeného na vodní chlazení. Jako příklad montáže můžeme uvést použití na tancích Panzerwagen 39 – jako Pzw Mg 38. Jako Flab Mg 38 (Fliegerabwehr-Maschinengewehr Modell 1938) používán i jako protiletecký (například na poválečných stíhačích tanků G 13).

Mg 43 (Maschinengewehr Modell 1943) (7,5mm) – Typ zavedený v roce 1943 v počtu pouhých 22 kusů. Vychází z leteckého Fl Mg 29, vodní chlazení, lafeta z typu Mg 11.

Lmg 25 (Leichtes Maschinengewehr Modell 1925 či Furrer M25) (7,5mm) – Spolu s těžkým Mg 11 tvořil základ švýcarského kulometného arzenálu lehký typ Lmg 25 vyprojektovaný z kraje 20tých let plukovníkem A. Furrerem a vyráběný až do roku 1946. Výrobce – W+F Bern, vyrobeno 23 000 kusů (23 045, z toho 1742 s lištou pro optiku a část ve verzi pro jezdectvo se sklopnou pažbou), různé použití (na jednoduchém podstavci, s dvojnožkou, s trojnožkou, jako protiletecký, pevnostní atd.), munice – 7,5x55 GP 11 (zásobník na 30 nábojů), kadence 450-525 ran/min, ve službě až hluboko do poválečných let (cca do 70tých let). V roce 1927 mělo být 27 kusů vyvezeno do Etiopie, což je možná jediný exportní úspěch.

http://www.youtube.com/watch?v=6knTr5YODzw

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
Furrer Lmg 25

Solothurn S2-100/200
V roce 1929 vyprodukovala zbrojovka Solothurn nový kulomet značený jako S2-100 (pro exportní účely jako MG 29) a o něco později vylepšený model S2-200 (nebo též MG 30). Druhý typ se stal nejen vývozním artiklem, neboť v ráži 8x56R si ho pořídilo Rakousko (Maschinengewehr Modell 1930) a Maďarsko (vyráběn i v licenci jako Solothurn 31.M, odebráno několik tisíc kusů), ale i předlohou pro některé německé souputníky (MG 15 a MG 34). Německo přebralo v roce 1938 rakouské zbraně a je možné, že některé z nich se dostaly i do Bulharska. Z exotičtějších uživatelů lze uvést Salvador s 47 kusy, které se patrně udržely v provozuschopném stavu hluboko do 80tých let.

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
S2-100 (1), S2-200 (2) a mix rakouských a maďarských MG 30/31.M (3 až 11)

SIG KE-7
Lehký kulomet produkovaný mezi lety 1929 až 1935 (pokud déle, tak maximálně do vypuknutí druhé světové války) firmou SiG Neuhausen, jež vznikl jako jeden z plodů spolupráce konstruktérů Pala de Kiralyho a Gottharda Enda (KE-7 = Kiraly-End, sedmý model). Technické parametry - kadence 550 ran/min, v případě použití „zpomalovače“ 350 ran/min, možnost střelby jak dávkou, tak i jednotlivými ranami (dle síly stisku spouště), výměnná hlaveň (kromě standardní k dispozici i těžší varianta), zásobník na 25 nábojů. Váha s dvojnožkou a prázdným zásobníkem 8,2 kg. Typ byl exportován převážně do Číny (v ráži 7,92x57 Mauser, možná až několik tisíc kusů), ale jisté množství se dostalo i do Jižní Ameriky (upravených pro tamější používanou munici, jmenovitě 1 000 ks pro Kolumbii v roce 1932, mezi dalšími jihoamerickými zákazníky snad figurovalo i Chile a Peru) a Afriky (50 ks do Etiopie v roce 1933), zatímco švýcarská armáda o něj neprojevila zájem. SiG se ucházel o kontrakt i v Portugalsku, ale zde byl vyřazen československým kulometem ZB-30.

Obrázek Obrázek Obrázek
KE-7 – na druhé a třetí fotografii v čínských službách (poslední snímek je datován do roku 1932)


Samopaly


MP 41 (9mm) – Příliš drahý a komplikovaný typ, aneb méně zdařilé dítko plukovníka Furrera, které bylo zavedeno ve spěchu a tak trochu protekčně. I přesto bylo mezi lety 1941 až 1944 vyrobeno okolo 9 700-9 800 exemplářů obou variant (sériová čísla 10001 až 19859). Prvních 50 kusů bylo použito ke školním účelům, zbytek šel k armádě. K 1.8.1943 bylo vyrobeno 2 192 MP 41, do konce roku pak ještě 2 749 dalších. Od června 1944 začala výroba MP 41 pomalu ustávat a přešlo se na vylepšený MP 41/44 (od sériového čísla 14851), leč stále to nebyl žádný zázrak a Švýcaři v té době již dávno pošilhávali po jiné zbrani. Koncepce vycházela z lehkého kulometu LMG 25 (na rozdíl od MP 41 vyvedeného), zásobník na 40 nábojů, munice 9x19 Luger/Para (Pistolenpatrone 41). Samopaly sloužily až do 70tých let.

Obrázek Obrázek Obrázek
MP 41/44

MP 43 (9mm) – Doplněk a zároveň náhrada za předražený a složitý MP 41 byla hledána v zahraničí a po neúspěšném koketování se samopaly Thompson a MP-40 se pozornost švýcarských nákupčí obrátila k Finsku. V listopadu 1942 byl sjednán kontrakt na zakoupení 5 000 kusů finských Suomi KP31, jež byly zavedeny v roce 1943 jako MP 43. Zároveň byla získána práva na licenční výrobu a téměř identické MP 43/44 tak byly produkovány již v domácích továrnách (Hispano-Suiza v Ženevě). Mezi roky 1943 až 1949 bylo vyrobeno 22 468 kusů MP 43/44. Munice 9x19 Para, samopaly disponovaly 50ti ranným zásobníkem.

Obrázek
MP 43/44

SIG M1920/M1930
Jedná se o mírně upravenou licenční kopii německého samopalu Bergmann MP.18/I produkovanou v 20tých letech jako SIG M1920 (v roce 1930 bylo zkonstruována vylepšená verze SIG M1930). SIG M1920 se oproti německému originálu lišil například použitím většího zásobníku, u M1930 pak jeho přemístěním na pravou stranu a opatření zbraně malou pažbičkou pod hlavní). Samopaly M1920 zakoupilo Finsko (7,65x21 Parabellum/Luger), Japonsko (7,63x25 Mauser) a Čína (taktéž 7,63x25 Mauser), s modelem 1930 ale SIG již takovou díru do světa neudělal a tak se úsilí nasměrovalo k následnému typu MKMS.

Obrázek Obrázek
SIG M1920 a M1930

Co se týká počtu vyvezených zbraní, nějaké bližší údaje se mi podařilo získat pouze u Finska. Hovoří se až o 1 415 exemplářích (dodaných v letech 1921 až 1932), které za Zimní války díky nedostatku automatických zbraní představovaly vděčnou položku, ale jejich význam časem uvadal (nestandardní munice, akvizice dostatečného množství výkonnějších zbraní) a samopaly byly postupně předisponovány k týlovým jednotkám. K výše uvedenému počtu je třeba připočítat dodávku 108 samopalů z období Zimní války, z nichž mělo být 8 kusů v ráži 9mm (9x19 Parabellum). Nabídku na dalších 290 kusů, ale pro munici 7,63x25 Mauser, Finsko odmítlo (je vidět, že Švýcaři poměrně intenzivně vymetali sklady :)). Dle některých zdrojů si měli v 30tých letech na ráži 9mm pokusně upravit malé množství zbraní sami Finové.

Dodávky směrované do Číny a Japonska se mi nikde v číslech nalézt nepodařilo, navíc obě země používaly mix samopalů MP.18 a jejich odvozenin (Čína – přinejmenším M1920 dodané ze Švýcarska a kopie MP.18 produkované místně, Japonsko – MP.18 plus M1920, používány u námořní pěchoty). Samopaly rodiny MP.18 našly vrchovaté využití jak ve vnitřních půtkách mocensky roztříštěné Číny, tak především ve vzájemném krvavém čínsko-japonském konfliktu. Obě strany se příznivě stavěly k jejich přínosu v boji v městských aglomeracích a tyto zkušenosti se promítly v dalších akvizicích a vývoji samopalů.

Obrázek Obrázek
japonské M1920

SIG MKMS/MKPS/MKMO/MKPO
Jak již bylo řečeno, samopal M1930 nepřijali potenciální zákazníci příliš příznivě. Firma SIG si tedy pro ně připravila teoreticky dosti vnadné lákadlo a počátkem 30tých let představila nový typ samopalu. Zbraň s označením MKMS, která začaly opouštět výrobní linky v roce 1934, se vyznačovala neobvykle dlouhou hlavní (takřka dvojnásobné délky, než bylo zvykem u standardních samopalů) a velkokapacitním zásobníkem na 40 nábojů, jež byl pro snadnější manipulaci zkonstruován jako sklopný. V roce 1935 byla představena zkrácená policejní varianta MKPS. MKMS/MKPS se měl produkovat v široké škále ráží a majitelé továrny se jistě těšili na tučné zisky, leč tučné byly i pořizovací náklady, což velký ohlas na trhu nezpůsobilo. V roce 1937 se proto továrna snažila situaci „vyžehlit“ zjednodušenou variantou MKMO (plus policejní zkrácenou verzí MKPO), ale i tak byly prodeje hubené. Do ukončení výroby v roce 1941 tak spatřilo světlo světa jen cca 1 200 samopalů všech variant (hovoří se o 1 228 ks). Mezi odběratele se zařadila švýcarská policie, papežská švýcarská garda a Finsko. To odebralo 282 kusů MKMS (242 9mm varianty a 40 kusů v ráži 7,65mm), ale do země přibyly až po skončení Zimní války a během Pokračovací války byly delegovány převážně k druholiniovým jednotkám.

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
rodina zbraní SIG MKMS/MKPS/MKMO/MKPO (1), SIG MKMS (2) a proces vyklápění zásobníku (3 až 5)

Solothurn S1-100
Zbrojovka Solothurn čerpala taktéž z plodů německé konstrukční školy, ale přes nepřehlédnutelnou vzhledovou podobnost s MP.18 vycházel „švýcarský“ výrobek z prototypu samopalu MP.19 konstruktéra Louise Stangeho. Na přelomu 20tých a 30tých let tak vznikla upravená zbraň pověstná vysokou kvalitou výroby (a vysokou cenou), spolehlivostí, ovladatelností a přesností, jež se po transferu výroby do rakouské zbrojovky Steyr začala pod označením Steyr MP 30 a MP 34 šířit mezi řadu vojenských i civilních zákazníků (mezi státy, jež si samopaly pořídily, patřilo Rakousko, Portugalsko, Chile, Bolívie, Salvádor, Uruguay, Venezuela, Čína a po anšlusu Rakouska převzala tytro zbraně Německá branná moc). Použitá ráže oscilovala od 7,63mm až po 11,43mm (.45 ACP) určenou pro Portugalsko a jihoamerické trhy. Výroba skončila na počátku 40tých let (ukončení výroby se obvykle datuje rokem 1940, ale ještě v roce 1942 obdrželo další dodávku Portugalsko, takže je tu jistá nejasnost), přičemž řada kusů se udržela ve službě hluboko do poválečných let – portugalské exempláře sloužily v koloniích ještě v 70tých letech, nedávno začaly portugalské banky rozprodávat kusy pořízené na přelomu 30tých a 40tých let, přičemž ještě na počátku 80tých let se tyto německo-švýcarsko-rakouské zbraně těšily dobrému zdraví i v Salvadoru.

http://www.youtube.com/watch?v=xJaZyFYAokQ
http://www.youtube.com/watch?v=je4LePxtuJM
http://www.youtube.com/watch?v=OGGx3YnyAKo

Obrázek Obrázek Obrázek
MP 34

PříspěvekNapsal: 22/1/2012, 17:41
od Polarfox
Přidáno: Ruční zbraně (pušky Schmidt-Rubin Model 1911/1931, kulomety Mg 94/00/11/38/43 a Lmg 25, samopaly MP 41/43).

Přidáno 20.1.2012: Obrněná technika (FT 17, Vickers Carden Loyd VI, Pzw 34/35/39, Lpz 35 a NK I/II).

PříspěvekNapsal: 22/1/2012, 23:00
od jarl
Ta koncepce švýcarské obrany vypadá velmi reálně a jejich pozice v té alpské pevnosti by se asi dobývaly velmi těžko. Samozřejmě by záleželo na počtu obránců (předpokládám, že vojáků mohli Švýcaři zmobilizovat docela dost) a na jejich výzbroji (zatím se zdá, že těžkých zbraní moc neměli, ale nechám se překvapit).

PříspěvekNapsal: 25/1/2012, 00:24
od Lucius
K tej obrane mám otázku. Neexistovala cez vojnu v Švajčiarsku nejaká 5ta kolóna v prospech nacistov? (ako napr. u nás sudetský Nemci) Že v prípade útoku zvonku, teda z nemeckej strany by táto kolóna pomáhala vnútorne rozvracať krajinu? Či to je ťažké scifi? Narážam na to, že väčšina Švajčiarov rozpráva nemecky tak či aj oni mali nejaké cítenie spojenia všetkých Nemcov do jednej velkej ríše tak ako napr. Rakúšania...

PříspěvekNapsal: 25/1/2012, 13:27
od Polarfox
Do téhle oblasti jsem moc nezabředl, zkusím ještě něco najít. Ale obecně z toho o co jsem zavadil vyplývá, že Hitler s nimi do své říše počítal, ale jim se to zrovna moc nelíbilo. A jak se postupně nacismus odkopával ve své plné kráse, tak ještě méně. Švýcaři se sice často po morální stránce moc nepředvedli, ale zároveň po Hitlerově Reichu pranic netoužili. Fašismus tam měl malou podporu a známé prominenty a sympatizanty neustále sledovali. Otázkou je, jestli by si naopak Hitler jejich anexí nenatento do bot a nezískal sám pátou kolonu :D

Takže spíše lehčí sci-fi.

PříspěvekNapsal: 4/2/2012, 17:26
od Polarfox
Přidáno: Protitankové zbraně (Solothurn S18-100/1000/1100, Oerlikon SSG, Tb 41, Ik 35, Pak 41, Pak 44).

PříspěvekNapsal: 4/2/2012, 18:57
od Lord
Lucius píše:K tej obrane mám otázku. Neexistovala cez vojnu v Švajčiarsku nejaká 5ta kolóna v prospech nacistov? (ako napr. u nás sudetský Nemci) Že v prípade útoku zvonku, teda z nemeckej strany by táto kolóna pomáhala vnútorne rozvracať krajinu? Či to je ťažké scifi? Narážam na to, že väčšina Švajčiarov rozpráva nemecky tak či aj oni mali nejaké cítenie spojenia všetkých Nemcov do jednej velkej ríše tak ako napr. Rakúšania...


Nevím jestli zrovna pátá kolona, ale spíše to byl ráj špionů :wink: Navíc se přes švýcarský banky nejméně do roku 1943 praly peníze na válku. Do určité chvíle Hitlerovi neutralita i vyhovovala. Ovšem měl na ně i určité požadavky, ale nakonec měl spoustu jiných starostí, takže od okupace sešlo.

Třetí Říši se nikdy nepovedlo zajistit si nezávislost na světovém trhu. I kdyby dobyla ropné oblasti na Kavkaze, scházel ji nespočet surovin nutných pro válečnou mašinérii. Mangan, wolfram, chrom, železná ruda. Všechny tyto suroviny musel Hitler nechat dovážet, a to buď z Jižní Ameriky nebo evropských neutrálních zemí. Nikdo ale jako platidlo nechtěl přijímat německou marku ani nakradené zlato. Nikdo kromě Švýcarska. Švýcarský frank byl po celou dobu války jediné univerzální platidlo na celém světě. Jelikož byla říšská ekonomie těsně před vpádem do Polska na pokraji zhroucení, měla naprosto tragické zásoby zlata, jednalo se zcela jistě o zlato kořistní.
Zdroj: wikipedia

Více také u konkurence na
www.fronta.cz/kniha/lebor-hitlerovi-tajni-bankeri

PříspěvekNapsal: 10/3/2012, 15:47
od Polarfox
Přidáno: Kulomety Solothurn S2-100/200, SIG KE-7, samopaly SIG M1920/1930, SIG MKMS/MKPS/MKMO/MKPO a Solothurn S1-100.

Přidáno 23.2.2012: Protiletadlové zbraně (mimo typů firmy Solothurn).

Přidáno 22.2.2012: Dělostřelectvo.
A v brzké době snad i protiletadlové zbraně :)

PříspěvekNapsal: 1/5/2012, 22:56
od Tuchačevskij
Dočkáme se také nějakého článku o švýcarském opevnění???

PříspěvekNapsal: 2/5/2012, 12:29
od Polarfox
Měl jsem ho v plánu, podklady mám, ale v nejbližší době asi ne. Mám ještě spoustu restů ve zbytku článků :/

PříspěvekNapsal: 4/5/2012, 21:43
od Tuchačevskij
Tak to je veliká škoda :-/ Opevnění mě moc zajímá a moc rád bych se podíval, jak bylo řešené...Píšeš, že máš nějaké podklady.Nemáš také náhodou půdorysy?A nebo třeba jen nákresy?

PříspěvekNapsal: 11/5/2012, 22:01
od Tuchačevskij
Tak jsem se díval na stránky http://www.festung-oberland.ch/index.html
http://www.schweizer-festungen.ch/ A musím říct, že švýcarské opevnění mě nepřišlo na moc dobré úrovni...Když se vezmou jednotlivé pevnosti, tak nejsou tak propracované jako třeba Československé a nebo Francouzské.Švýcarské opevnění na mě působí tak, že bylo založeno na tunelech vyražených ve skále a na povrchu koukala jen pevnostní zbran ve střílně.Nikde jsem tam nenašel vzájemné krytí, granátový skluz a nebo diamantový příkop.Také jsem tam nikde nenarazil na lehké opevnění...