Válka o Gran Chaco - válka na konci světa s naší účastí II

[Polarfox]

---

Někdo se možná bude divit, proč bolívijské letectvo intenzívněji nebombardovalo právě onu pro Paraguayce životadárnou strategicky důležitou trať z Puerto Casado vedoucí do středu Chaca. A to je právě to... Protože železnice patřila de facto argentinské společnosti, varovala argentinská vláda diplomaticky tu bolívijskou, že v případě náletů na argentinský majetek by mohla Argentina vyhlásit Bolívii válku a vstoupit do spojenectví s Paraguayí. To mělo zvuk, který Bolívijce odradil.

Za tohle ti za mne dík, trochu mi to osvětlilo pár věcí. Většinou se jen píše, že Bolívijci se na bombardování strategických cílů prostě vybodli a tím si takzvaně hodně nadělali do bot. Tohle by mohla být první indicie, že se tak nedělo jen z nesprávné koncepce/amatérismu, ale mohl k tomu být (alespoň u té železnice) i nějaký konkrétní důvod.

[Farky]

---

Almonacid sám na velitelskou funkci rezignoval koncem února 1933. Proč? V době, když se začalo jednat o nákupu výkonnějších amerických stíhaček od firmy Curtiss, Mayor Almonacid se klonil k nákupu italských dvouplošníků Fiat CR.20bis a byl vyslyšen. Selhání těchto strojů ve vzdušných soubojích s bolívijskými Curtissy Hawk II ho přimělo rezignovat a po té se vrátil do Argentiny.

To se sice většinou uvádí, ale nebylo to tak. V době kdy byl Almonacid nahrazen ve funkci velitele Arma Aérea Paraguaya (8. března 1933) ty nové Fiaty nejen že ještě nebyly v boji, dokonce ještě nebyly v Paraguayi.

Jsme-li u paraguayského vojenského letectva, je třeba se zmínit o dalších dobrovolnících. Byli to např. argentinský pilot Guillermo Hillcoato,
Teniente 2° h.c. (později Teniente 1° h.c. a pak Capitán h.c.) irský pilot Walter Gwynn, italský pilot Sargento Nicola Bó (později povýšený na Teniente 2° h.c..),
německý mechanik Otto Lauber (létal i jako pozorovatel),
pilot Capitán h.c. Vladimir Porferenko (Rus, ex-bělogvardějec),
pozorovatel Capitán h.c. Job von Zastrow (Němec).

Guillermo Hillcoat nebyl dobrovolníkem v paraguayském letectvu, i když měl v této válce svou malou roli. Jakou, to si nechám do svého článku.
Walter Gwynn se narodil v Paraguayi ve městě Horqueta, nebyl tedy zahraničním dobrovolníkem. Své rodinné kořeny měl ve Walesu, ne v Irsku.
Job von Zastrow pokud je mi známo neměl hodnost s přídomkem "honoris causa", ani on tedy nebyl zahraničním dobrovolníkem.
Otto Lauber je stejný případ jako Job von Zastrow, německy znějící jméno, ale jeho hodnost nepotvrzuje že by to byl cizinec. Nelétal jako pozorovatel, jen byl v kokpitu Junkersu A.50fe Junior s označením "T-3" během letecké nehody 7. dubna 1933, což ho stálo život.

[950]

---

Pro Farkyho: Díky za upřesnění. Jsem rád, že si v tom mohu udělat jasno. Je tedy jasné, že ti Tebou vyjmenovaní byli vlastně imigranti do Paraguaye a nikoliv dobrovolníci. Díky za upřesnění. Jsem rád, že si v tom mohu udělat jasno. Vidíš, a třeba u Gwyna jsem četl kdysi v několika zdrojích že je Ir. Asi se nemá všemu věřit co kdo napíše. Těším se již na tvůj článek.

[950]

---

Možná tu furt vopruzuju, ale nedá mi to, má-li jít o ucelený materiál. Má-li se člověk vžít do té doby a ponořit do války, měl by něco vědět i o pozadí a lidech.

Armádu řídí vláda, čili jak se lidově říká stát. Lidé si volí prezidenta, který v Bolívii a Paraguayi, vzhledem k tomu že to oba byly (a dodnes jsou) státy prezidentského typu, je prezident de facto i předsedou své vlády. Prezident a jeho vláda tvoří výkonnou moc. Parlament, zde Kongres v němž zasedají poslanci-kongresmani tvoří moc zákonodárnou. To je stát, to jsou ti u nás tzv. "voni". Přesně tak to klapalo i v obou znepřátelených republikách. Vím, že tohle se asi učí ve škole při občanské výchově nebo jak se tomu teď říká, ale píši o tom proto, že se zde zabýváme vojenskými historickými věcmi a protože armádu řídila v obou zemích ministerstva války, a ministři války byli členy vlády. To také znamená, že ministři války byli jmenováni i sesazováni svým šéfem čili prezidentem a ten byl tím pádem v obou zemích vrchním velitelem ozbrojených sil. A protože ve vládách byli i ministři financí, kteří zajišťovali peníze na vojenské rozpočty i ministři dalších resortů, kteří měli, byť nepřímo, také co dočinění s ozbrojenými silami, myslím že nebude od věci v kostce se zmínit o politické situaci jak v Paraguayi, tak v Bolívii v době před a za války o Chaco až do roku 1936.

Paraguay

Politické strany

Národní republikánská asociace - strana Colorado (Asociación Nacional Republicana - Partido Colorado) je pravicová politická strana v Paraguayi, známá jako Červená strana, která byla založena dne 11. září 1887 Bernardinem Caballero. Tato konzervativní pravicová strana zpočátku vládla v zemi od roku 1887 až do roku 1904.

Liberální strana (Partido Liberal), obyčejně známá jako Modrá strana, je politická strana v Paraguayi, vládnoucí v zemi pro většinu z období mezi 1904 a 1940. Strana byla založena rovněž v roce 1887 ve Villarrice s původním názvem Demokratické centrum a reprezentovala zájmy vlastníků půdy a střední třídy obchodníků. V roce 1890 se změnil název na Liberální strana.
U prezidentů za tuto stranu zvolených se nesprávně píše, Partido Liberal Radical Actual, ale přídomek "Radical" strana přijala až v roce 1967 a druhý přídomek "Actual" až v roce 1978.
18. října 1891 zorganizovala tato strana povstání proti straně Colorado a vládě prezidenta Juana Gualberta Gonzáleze, ale to selhalo a bylo potlačeno. K moci se strana dostala až po další revoluci v roce 1904, kdy se prezidentem stal liberální politik Dr. Benigno Ferreira, podporovaný i Brazílií i kupodivu argentinskou vládou konzervativního a probritsky orientovaného prezidenta Manuela Quintany Desde. Od té doby až do února 1936 měla v Paraguayi Liberální strana hegemonii při správě paraguayského národa, s výjimkou krátké přestávky trvající od 28. února 1912 do 22. března 1912, kdy byl v čele země Pedro Pablo Peña, člen strany Colorado. Dr. Eusebio Ayala byl poslední liberální prezident v řadě, který pak byl svržen vojenským pučem v únoru 1936.


Bolívie

Politické strany

Liberální strana (Partido Liberal) vznikla jako opozice vůči Partido Conservador v roce 1883. Strana obhajovala svobodu vyznání, přísné oddělení mezi církví a státem, právní přijetí občanských sňatků a rozvodů, a přísné dodržování demokratických postupů.
Když se strana dostala k moci v roce 1899 skrze prezidenta José Manuela Pando a v Kongresu, stěhoval se jak Kongres, tak prezident ze Sucre do La Pazu, který se stal de facto hlavním městem země, zatímco Nejvyšší soud zůstal v Sucre.
Členy PL byli prezidenti General José Manuel Pando Solares 25.X.1899 - 14.VIII.1904,
Ismael Montes Gamboa 14.VIII. 1904 - 12.VIII.1909,
Eliodoro Villazón Montaño 12.VIII.1909 - 14.VIII.1913,
Ismael Montes Gamboa 14.VIII.1913 - 15.VIII.1918,
José Manuel Justiniano Gutiérrez Guerra 15.VIII.1918 - 12.VII.1920 (sesazen pučem).
V roce 1917 přežil pokus o atentát, čelil i vnitřní opozici uvnitř své strany, nakonec byl sesazen při vojenském puči 12. června 1920 po kterém byl jmenován prezidentem republikán Bautista saavedra Mallea. José Manuel Justiniano Gutiérrez Guerra našel útočiště na vyslanectví USA a po té byl vypovězen do exilu v Chile, kde v roce 1929 zemřel.

Originální republikánská strana (Partido Republicano Genuino) přezdívaná "Escalieristas" byla konzervativní pravicová strana, založená v roce 1921.
Prvním prezidentem za tuto novou stranu byl Bautista Saavedra Mallea, který nařídil progresívní sociální a pracovní zákony a také zdvojnásobil daně z těžby nerostných surovin. Tím vyděsil tradiční venkovské latifundisty, kteří byli regionálními elitami a městskou vyšší třídu. Proto se tito shromáždili kolem právníka Dr. Daniela Salamanca, jinak také latifundisty ze staré aristokratické rodiny držitelů půdy z Cochabamba. Jeho program prosazoval nejen svobodu projevu, ale hlavně obnovu bolívijského území v původní rozloze. Asi to bylo dost populistické. Dr. Salamanca kandidoval v prezidentských volbách v roce 1925, ale neuspěl. Prezidentem se stal jeho stranický protikandidát Prof. Felipe Segundo Guzmán, universitní profesor. Salamanca se proto stáhl z politiky a věnoval se výuce zákonů na právnické fakultě univerzity.
Bývalý prezident Bautista Saavedra Mallea zpochybňoval regulérnost prezidentských voleb a žádal, že by měl zůstat ve funkci i nadále on, dokud neproběhnou opakované volby nového prezidenta. Prof. Felipe Segundo Guzmán tento hlas vyslyšel s tím, že věděl, že Kongresu vládne Originální republikánská strana a ta ať jmenuje na jeho místo prozatímně někoho jiného. To se nestalo a Kongres vyzval Prof. Felipe Segundo Guzmána aby ve funkci setrval až do nových voleb. Když v těchto volbách zvítězil jiný republikánský kandidát, člen nacionalistické frakce této strany Hernando Siles Reyes, 10. února 1926 Prof. Felipe Segundo Guzmán skutečně rezignoval a odešel z politiky. Hernando Siles Reyes byl v úřadu od 10. února 1926 do 28. května 1930. Tento muž byl charismatickým politikem, který však musel čelit hospodářským obtížím s dalekosáhlými dopady na bolívijskou ekonomiku s vypuknutím celosvětové Velké hospodářské krize v roce 1929. Zároveň za jeho vlády vyvstaly diplomatické i vojenské spory o Chaco. Našeptávačem, že ropná ložiska se táhnou až do Chaca a že by to mělo pro bolívijské národní hospodářství veliký přínos, byli zástupci severoamerické ropné společnosti Standard Oil Company of New Jersey. Ti se totiž obávali nástupu své britsko-nizozemské konkurence Royal Dutch Shell, se kterou již měli své neblahé zkušenosti na Arabském poloostrově v oblasti Perského zálivu. Navíc chtěli nahradit ztráty způsobené znárodněním ropných zdrojů a ropného průmyslu v Mexiku.
Politika prezidenta Hernanda Silese Reyese se vyznačovala jistými polofašistickými totalitními prvky. Např. své politické oponenty dal, stejně jako to dělal Mussolini v Itálii, deportovat do vyhnanství v odlehlejších částech země. Když se však v roce 1930 pokoušel jednostranně navýšit délku svého funkčního období (28. května t.r. mu končil mandát) a on nevypsal nové volby, aby prý měl prostor vypořádat se s rostoucí mezinárodní i domácí hospodářskou krizí, všichni jeho političtí odpůrci nesouhlasili a státní převrat byl na obzoru. Po dobu onoho měsíce, kdy původní prezident odmítal ukončit svůj mandát de facto vládla tzv. Ministerská rada, mající 6 a od 17. června 8 členů.
K vojenskému puči došlo 28. června 1930. Provedl jej General de División Carlos Blanco Galindo. Ex-prezident Hernando Siles Reyes byl týž den donucen rezignovat.
Vláda i kongres byly rozpuštěny a zemi řídila až do nových voleb vojenská junta právě v čele s přechodným prezidentem generálem Carlosem Blanco Galindo. Právě tento generál, který byl rovněž rodákem z Cochabamby požádal Dr. Daniela Salamncu Urey, aby se postavil do čela koalice složené z originálních republikánů a liberálů. Ten souhlasil, kandidoval a byl zvolen novým prezidentem. Svého úřadu se ujal 5. března 1931.
Hned po nástupu do funkce a jmenování vlády začal prezident Salamanca své vládnutí nepopulárním úsporným programem. Zároveň však oživil nepřátelské reakce vůči Paraguayi ve sporné oblasti Chaca. Vypuknuvší válka pak přivedla zemi do vážných hospodářských problémů.

Dne 27. listopadu 1934 bolivijská armáda v hlavním štábu ve Villamontes prezidenta Dr. Daniela Salamancu Ureye sesadila. Pučisty byli General de División Peñaranda, který byl šéfem generálního štábu a zároveň vrchním polním velitelem v Chacu, dále Coronel José David Toro Ruilova, Mayor Germán Busch Becerra a několik dalších důstojníků, kteří na jeho místo dosadili dosavadního viceprezidenta, člen liberální strany José Luise Tejadu Sorzano. Ten se ujal prezidentského úřadu 1. prosince 1934. Prezident Tejada byl dosazen nejen dle ústavy jakožto viceprezident, ale hlavně proto, že byl daleko více poddajný a slyšící na přání vrchního velení, než sesazený Dr.Salamanca. To se skutečně ukázalo. S Tejadou se tak liberálové dostali po 14 letech na výsluní. Kongres odsouhlasil Tejadovi prodloužení jeho mandátu o jeden rok, dokud nebude ukončena nedobře probíhající válka o Chaco. Tejada obhajoval důležitost civilních politických elit a žehral na nedisciplinovanost vojáků, ovšem k nápravě nic neučinil. Zároveň pořád musel čelit ekonomickým problémům země. Nakonec i on byl svržen vojenským pučem rovedeným Coronelem Torro dne 17. května 1936.

[Pátrač]

---

950 - Krásná práce a velká pochvala.

Jen mi nyní řekni, proč se tak bráníš to dát samostatně na Palbu jako součást totoho volného cyklu. Tolik práce si zaslouží své místo na portálu Palby. Stačilo by to doplnit obrázky a byla by to krásná samostatná práce. Já se už nemůžu dočkat na práce kolegů Farkyho a Polarfoxe. Jen doufám, že je neskolily podzimní virózy.

A nyní tři obrázky.



Na obrázku je generál Juan Belaieff, druhý z leva se spojenými rukama před sebou. Dále jsou zde velitel 2. letecké skupiny v Arce kapitán Leandro Aonte, to je ten chlapík s plátěným kloboukem úplně. Potom jsou zde tři lapiduši: jedničkou je argentinský dobrovolník, lékař Carlos de Sanctis, o tom jsem se zmínil v části o zdravotní službě za této války, stojí přímo uprostřed a dále potom je zde paraguayský lékař dr. Perazzo a zdravotní praktikant Rodriguez.

Osobnost generála Juana Belaieffa, rusky psáno Иван Тимофеевич Беляев, a poangličtěně Ivan Timofeyevich Belyaev, je pro Paraguay velmi významná a je zde dodnes vysoce hodnocenou osobností. On a další bývalí carští důstojníci zde zanechali nesmazatelnou stopu a jejich nová vlast si jejich úsilí a i obětí velmi váží. O to více mě mrzí, že osobnost jiného důstojníka velké ruské armády, Sergeje Nikolajeviče Vojcechovského, který pro svoji novou vlast - tedy naši Republiku Československou odvedl stejně významnou práci stále čeká, až se k jeho památce postavíme příměji.

xxxxx

Zde jsou dvě fotografie už civilisty Belaieffa spolu s jeho indiány, ke kterým cítil velkou empatii a snažil se jejich život modernizovat a přitom zachovat jejich svéráz. Byl to skutečně zajímavý člověk.

EDIT: Díky kolegovi Farkymu jsem opravil jedno jméno v tomto příspěvku.

[950]

---

Pro Pátrače: Asi na to nemám tu správnou trpělivost. Ale to je fuk. Kdo si z toho něco bude chtít vzít, budu jen rád. A teď bych měl jeden dotaz... Co takhle špionáž? Máte o tom v souvislosti s válkou o Chaco něco? Mám tu pár takových věcí z jedné knihy bolívijského autora a pak z jednoho bolívijského starého časopisu.

La Paz, 1934. Válka mezi Bolívií a Paraguayí přecházela do svého třetího roku. Zatímco většina lidí chodila číst zprávy o Chaco, kde stovky vojáků byly zabiti kulkou, hladem a žízní; jiní, jako prodavač v blízkosti Plazza San Francisco pokračovali ve své běžné práci. Pro všechny to byl jen obchodník a nikdo netušil, že to byl speciální agent SSB čili El Servicio Secreto Boliviano (Bolívijské tajné služby). Jeho úkolem byla sledovačka. Celé dny měl na očích kiosek o jehož majiteli měla SSB podezření, že skrývá špionážní činnost pro Paraguay. Tudy byly shromažďovány informace od sítě paraguayských špiónů týkající se bolívijské armády (odjezdy vojsk z nádraží, druhy a počty těžkých zbraní...). Tuto síť SSB rozkryla v rámci Operace Rosita.
Prodavače vedli pod krycím názvem "Svazek" a byl to vlastně ve skutečnosti paraguayský Capitán Freitas, který s falešným peruánským pasem dlel v La Pazu už od roku 1928 a byl zde rezidentem skupiny špiónů.
"Ve válce o Chaco se bojovalo i proti paraguayské špionáži a jejím spojencům z Argentiny a vlastně částečně i Chile".
Kniha odhaluje bolivijské špionážní operace prováděné v letech 1933 až 1935. Byly to dobrodružné akce ve stylu a la James Bond.

Ti, kteří vybudovali bolívijskou špionáž a kontrašpionáž SSB byli Rosa Aponte Moreno, veterán Gaston Carrasco Velasco, migrující Španěl Alfredo Fernandez Sibauti a Mexičan pastor Alfonso Ivar a dalších 44 osob z civilní sféry i vojenských kruhů. Celá zmíněná skupina se skládala výhradně z dobrovolníků, která byla následně vyškolena německým zpravodajcem Karlem Hemingem. Dalšími zpravodajskými školiteli byli Otto Berg a Walter Mass. Toto budování a školení trvalo od listopadu 1933 do února 1934, kdy byla SSB připravena. Paraguayci měli své agenty na svém konzulátu v argentiském pohraničním městě La Quiaca. Bylo to velmi důležité místo, protože převážná část bolívijských posil z vnitrozemí přijížděla vlakem až sem a pak procházela po silnici jen pár desítek metrů od hranice. SSB se o tom dozvěděla.
Rosita Aponte předtím, než se dala do služby u SSB pracovala jako úřednice v parlamentu. Spolu s dalšími ženami, Gastonem Velascem a Carlosem Ackermanem (odborníkem na trezory, tedy asi kasařem) byla vyslána do pohraničního bolívijského města Villazón z něhož byl do argentinského La Qiaca jen skok.



Krásná dáma, madam Santa Cruz (ve skutečnosti Rosita Aponte) si otevřela penzion v blízkosti paraguayského konzulátu v La Qiaca. Všichni bolívijští agenti a agentky tam přišli jako peruánští občané. Bavit se tam začali chodit i zaměstnanci paraguayského konzulátu.
"Všechno bylo naplánováno. "píše spisovatel. Tu noc, zatímco Paraguayaci se bavili, Ackerman a Velasco se vloupali do konzulátu a z trezoru si odnesli dokumenty, které pro SSB odhalili síť paraguayských vyzvědačů působících v Bolívii.
Zatčeni byli nejen Paraguayci, ale i Argentinci, Chilané a Bolívijci s nimi spolčení. Zatčen byl i jejich rezident Capitán Freitas, prodavač kravat na Plazza San Francisco.

Stejně tak v roce 1934 SSB zjistila, že chilští úředníci žijící v La Pazu jsou paraguayskými agenty. Šlo jen o to proti nim najít usvědčující důkazy. A Rosa Aponte si vzala tuto misi na starost. SSB otevřela bordel na Plazza Riosini. Dva Chilané tam zavítali a stráviili tam noc se dvěma dámami. Byli ale vyfotografováni i s oněmi dámami, načež byli ze strany SSB vydíráni. Hrozil jim skandál a suspendace, proto raději prozradili jména ostatních informátorů. Rosa Aponte se podílela na více akcích, než se provdala za bolívijského důstojníka.

Dalším příběhem je Alfredo Fernandez Sibauti, Španěl, který vyrostl ve městě Sucre vstoupil do služby u SSB. Hubenému muži s velkým talentem pro jednání s lidmi bylo svěřeno v roce 1934 dostat se do týlu nepřítele, přímo do jámy lvové - Asunciónu. Jeho učitelem byl Gaston Velasco, který pomohl odhalit síť vyzvědačů vyloupením paraguayského konzulátu v argentinském La Quiaca. Pronikl přes Argentinu až do Asunciónu, kde shromažďoval informace o odesílaných kontingentech vojska a zbraní vzhůru proti proudu Río Paraguay a díky svým získaným přátelům i o paraguayské zpravodajské službě. Díky jeho informacím byli lokalizováni nepřátelští agenti v chilském přístavním městě Arica. Sem totiž vede od roku 1913 pro Bolívii důležitá železnice z La Paz, dlouhá 440 km
(z toho 233 km na bolívijském území a Bolívie měla s Chile smlouvu o volném obchodu a volném transportu z roku 1904). Tudy šel k moři bolívijský export i import. Pro paraguayskou špionáž bylo tedy důležité vědět, co jde do Bolívie.
Nicméně, na konci roku 1934 byl Španěl v bolívijských službách paraguaysko-argentinskou kontrarozvědkou odhalen, zatčen a při výsleších mučen. Zemřel v nemocnici kde spáchal sebevraždu.


Z knihy "Vojáky navždy" , kterou napsal bolívijský General de Fuerza v.v. Luis Fernando Sanchez Guzmano

Vicente Rivarola ve své knize "Diplomatické memoáry", publikované v Buenos Aires v roce 1952, podrobně popisuje, jak diplomatická služba Chile, a pak i zpravodajské služby této země, dodávky informací Paraguayi informace tzv.z první ruky o krocích, která vyvinula bolivijská vláda v období příprav války v Chacu a bohužel téměř bez odporu zpravodajských služeb Bolívie.
Také chilské ministerstvo zahraničí skrze své podtajemníky, Conrada Riose Gallardoa,
Nicholase Novoa a Felixe Nieto del Rio, poskytovalo Paraguayi informace o Bolívii.

(Je to zvláštní, na jednu stranu chodili chilští důstojníci jako dobrovolníci nasazovat krk za Bolívii, na druhé straně chilská vláda nebo alespoň její zpravodajská a diplomatická služba kuli pikle proti Bolívii)

Z těchto kanálů Paraguayci věděli s naprostou přesností o zbraních, množství a druzích zbraní, které koupila Bolívie pro svou armádu, ale zároveň je prý třeba předpokládat, že chilská zpravodajská služba se infiltrovala v roce 1927 do bolívijských vládních a vojenských struktur i na nejvyšší úrovni, protože se obvykle objednávání zbraní provádělo tajně.

Skutečnost, že chilské zpravodajské služby a chilské diplomatické kruhy mají takový přesný přehled o tom, co se děje či naopak neděje v bolívijském nejvyšším velení, že to budí dojem, že ve skutečnosti bolívijští politici a vysocí vojenští důstojníci od prohrané Pacifické války nikdy nebrali vážně vojenskou přípravu hluboko v kontextu bojovného posílení Bolívie v jeho obraně a bezpečnosti.
Přitom to byla Bolívie, která začala v letech 1922-23 pronikat do Chaca a budovat tam malé základny.

A ještě jeden přepis:

Není toho příliš známo, o úžasných výkonech členů bolívijské tajné služby SSB během války o Chaco. V neděli 9. září 1969 Magazín "Escape" v La Paz publikoval zajímavý příběh, založený na charakterech lidí, kteří se účastnili "Operace ROSITA", což byl jeden z úžasných příběhů těchto lidí, kteří obývali salonky, chodby, tunely, lodě, arény, kanceláře, ve své úloze vyzvědačů během války s Paraguayí. Šéfem SSB byl Don Gaston Carrasco Velasco, který prý popsal po válce agenta č.13. Tím byl otec Ivar zv. "Tata Ivar".

Říkal, že tento mladý muž se narodil v Jalisco v Mexiku, byl jako velmi mladý v klášterním semináři, kde také ukončil svá mystická studia vysvěcením na římsko-katolického kněze. V klášteře odsloužil svou první mši a byl zavázán slibem mlčenlivosti v případě zpovědního tajemství. Pak byl poslán do Guadalary na faru. Tento muž snědé tváře, s pronikavýma očima pod hustým obočím byl přátelský ke svým farníkům, byl komunikativní a vedl s jinými bratry-duchovními příjemné rozhovory.

Do roku 1928 vyeskaloval zatím v Mexiku politický boj, který přešel do proticírkevních nálad a vedl k násilnostem proti katolickým duchovním. Za tohoto neustálého soužení, obtěžování a dehonestování, kterým v Mexiku tehdy procházelo římskokatolické kněžstvo se otec Ivar zapojil do protivládního podvracení a úřady na něho měly spadeno. Proto nelenil, sbalil si kufry a vytratil se z Guadalajary. Pak se objevil v Bolívii, kde ho biskup z Cochabamby přidělil do farnosti Sipe.

Otec Ivar ale neseděl jen na jednom místě, nýbrž cestoval. Získal si takto známé ba i nové přátele a to i mezi politiky. Jedním z nich byl právník a politik Dr. Daniel Salamanca Otec Ivar se záhy stal jeho politickým stoupencem a aktivně, ba svérázně se účastnil voleb v roce 1931, kdy ohrožoval u volební urny voliče s revolverem v ruce, pokud nebudou volit Salamancu. Po té, co se stal Salamanca prezidentem, otec Ivar se stal jeho důvěrníkem. Za to si vysloužil "ze známosti" místo šéfa policie v Cochabambě. Z apoštola se tedy stal strážce pořádku. Mexický kněz dělal náčelníka policie... Měl svérázné metody, kterými zasel paniku v místním podsvětí. Zřídil si síť informátorů po barech a bordelech. Brzy se stal známým pro svou statečnost při sporech s kriminálníky, které držel na uzdě a bylo-li třeba i likvidoval svým revolverem, neboť v jeho používání byl velmi zručný.

V červnu 1932, tváří v tvář válce o Chaco byl jmenován do vysoké funkce generálního ředitele policie se sídlem ve městě La Paz, kde okamžitě zahájil kampaň k zavedení pořádku a disciplíny.

Tento velmi přísný člověk těšící se dobré pověsti jako kněz, tak i jako policista a byl respektován. Jelikož vláda vydala nařízení o zákazu nočního vycházení, otec Ivar zařídil, že o půlnoci nebylo v La Pazu na ulicích živé duše. Ivar znal všechny kouty města, kde se konaly noční radovánky, bary, bordely a jiná doupata hříchu. Ve spolupráci s gangy mládeže zorganizoval mezi teenagery svojí hustou informátorskou síť, takže o každém zjištěném pohybu zlých prvků podsvětí byl informován. Nejen zločince, ale také dezertéry a vyhýbače vojenské službě díky tomu dopadal a s nikým se nemazlil. Mnoho zlodějů, lupičů, gangsterů, dezertérů a defétistů, ale i levičáků a marxistickými názory dal zatknout, za městem zastřelit a pak odvézt daleko, až k jezeru Titicaca, kde jejich mrtvoly končily. Přitom každé ráno se chodil modlit růženec a sloužit mši do chrámu Mercy.
Právě v roce 1934 otec Ivar přišel do styku s Gastonem Velascem a SSB. Svou síť bonzáků hned využil ve prospěch SSB. Takto SSB odhalila paraguayského špióna bydlícího v hotelu Paris. Byl jím Juan Florentino Chamorro, dobrodruh s falešným argentinským pasem, notorický playboy, pocházející z aristokratické rodiny, který o sobě tvrdil, že do Bolívie vlastně utekl, protože měl v Buenos Aires jakýsi průšvih. Chodil do klubů, kam zacházeli i diplomaté a tam byl zverbován pro špionáž ve prospěch Paraguaye. Byl ale odhalen, zatčen, vsazen do vězení a pak před vojenský soud. Ten jej ale zprostil viny pro slabé důkazy a propuštěn byl s omluvou. Měl totiž přímluvce. Jakéhosi diplomata, pak argentinského vyslance a jakousi vlivnou dámu.

Hlas argentinského velvyslance, diplomatické dámy a dalších přátel z jeho země, přesvědčil prezidenta Salamancu, aby byl propuštěn. Chamorro spokojen s výsledkem, vyrazil vlakem do Guaqui. Ale on nikdy nedosáhl svého cíle. Když měl vlak zastávku v Pampas del Altiplano, otec Ivar s četou vojáků vstoupil do vlaku, dal jej vyvést ven, odvedl jej do pampy na nejbližší hřbitov, nechal jej vykopat hrob a pak jej sám dvěma výstřely zastřelil. Jenže nějak se to dozvědělo argentinské vyslanectví a spustilo brajgl. Přišla i ostrá diplomatická nóta od argentinské vlády, požadující suspendaci a přísné potrestání pro šéfa lapazské policie. Otci Ivarovi hrozil dokonce až trest smrti a tak prezident Salamanca svého přítele nechal utéci do Peru. Tam se otec Ivor stal znovu už zase jen a jen knězem, ale jedné noci byl v přístavu Callao napaden a pobodán gangem. Zraněním podlehl a jeho smrt nebyla nikdy objasněna. Mluvilo se o tom, že to mohlo být dílo argentinské rozvědky, ale bůh ví.

[Pátrač]

---

O krásné Rositě - někdy nazývané bolivijskou Matou Hary jsem něco málo četl. Asi v tom duchu jako jsi uvedl. A předpokládám že se mi v práci kolegy Polarfoxe potvrdí, že v roce 1934 se stal obětí bolivijských tajných služeb dělový člun, Humaita, jeden zdvou páteřních říčních bojovníků paraguayské maríny.

[950]

---

Myslím, že v tom měl snad mít prsty právě zmíněný Alfredo Fernandez Sibauti. Cosi jsem četl o dynamitu nějak vloženém do kotle, ale nevím to přesně, takže to ber s rezervou.

[Pátrač]

---

On nám v tom kolega Polar udělá jasno. Co to tam bouchlo a jak to tam bouchlo a co z toho bylo.

Jen mě mrzí, že jsi takový lenoch. Budu se Ti muset věnovat a trochu na Tobě popracovat. Sice lenost je také Boží dar, ale jsou i lepší.

[Polarfox]

---

Kolega Polarfox se klidně přizná, kolega Polarfox o tom neměl doteď šajna. Takže díky za podnět a zkusím samozřejmě něco najít a zařadit to do plánu. A je správné, že se Pátrač bude zabývat někým jiným a ne kolegou Polarfoxem, který se teď krásně zacyklil v Lopezovském období a zasněně tam pobíhá od jedné země latinské Ameriky ke druhé jak dítě v cukrárně.

To s tou bombou mi trochu připomíná jiné praktiky znevýhodněných slabších zemí, jako třeba ve válce koalice Peru-Bolívie a Chile (tj. té, kde Bolívie přišla na buben s přístupem k moři). V momentě, kdy už bylo peruánské námořnictvo (které neslo tíhu námořních bojů s Chile) bez nejlepších jednotek a v defenzívě/obležení, tak Peruánci občas někde "zapomněli" nějaký ten člun s čerstvou zeleninou nebo fajnovou lodičku atp. a když si ji posléze Chilané odtáhli do svého domečku, tak skrytý dáreček udělal bum...odnesly to přinejmenším dvě lodě (dělový člun a jedno transportní plavidlo). Je to vůbec takový zajímavý kousek námořní historie...improvizace, ponorky, atd. Ale od Chaca už přeci jen dost vzdálený, takže třeba někdy jindy

[950]

---

Nejprve ještě doplním pár jmen německých dobrovolníků v Bolívii:

Teniente Coronel Hochkofler (usadil se v Bolívii)
Teniente Coronel. Max Ungewitter (aerofotogrametrie)
Mayor von Kluck
Sub-Teniente Ernst Bertel (tankový důstojník)
Sub-Teniente Fritz Stottuht (tankový důstojník)

Luis Ernst - měl dvojí občanství a usadil se v Bolívii.

A nyní ještě něco k té špionáži...

Jednou z prvních špionážních akcí byla činnost paraguayským diplomatem v La Pazu, Dr. Pedrem Pablem Peňou. Jako diplomat v Bolívii měl příležitost poznat existenci mapy, jejíž realizací byl bolívijskou vládou pověřen kartograf, inženýr Coronel Felipe Bertres v roce 1843 během prezidentství José Balliviána. Tento dokument uznával sílu důležitosti oblasti Chaca a udělal z něj velmi důležitý dokument. Dr. Peňovi se podařilo získat jednu z mála kopií této mapy a s diplomatickou poštou ji odeslal do Asunciónu na ministerstvo zahraničí.

V roce 1924 uskutečnil tajnou misi v Bolívii důstojník Arturo Bray. Ten byl pověřen prozkoumat terén a silnice v oblasti bolívijského Chaca mezi řekami Pilcomayo a přístavem Suaréz na Río Paraguay. Vystupoval pod falešným jménem Alfredo Brayton a vydával se za obchodníka. Do Bolívie vstoupil z argentinské provincie Salta, přešel do města Santa Cruz de la Sierra, prošel do Corumbá a pak do Brazílie. Po splnění své mise hlásil Bray, že prý bolívijské nebezpečí není bezprostřední.

Ve svých pamětech Bray poznamenal, že v předválečné špionáži proti bolívii figurovali také agenti Antonio Gustavino s krycí přezdívkou "Vtělený", Litevec José Antonio Levinski s krycí přezdívkou "Colonia Independencia", Rus Andrej Fenech s krycí přezdívkou "Cambryreta", Manuel Vyllalba s přezdívkou "Mbocayaty" a Zulema Méndez alias "Joaquina".

Chilská vláda si byla vědoma všech bolívijských válečných příprav, protože chilská rozvědka už od konce Pacifické války sledovala, co se v Bolívii děje, co činila bolívijská vláda a analizovala, zda by to mohlo mít vliv na hypotetický případ případné odvety. Sledovala veškeré nákupy pro bolívijskou armádu (množství, komodity a za kolik). Sledovala velikost a rozložení vojenských posádek, množství vojáků, jména jejich velitelů, počty důstojníků, množství a druhy zbraní, koní i mul.

Po úspěchu s obsazením Fortínu Vanguardia bolívijskými jednotkami 6. prosince 1928 chilský ministr zahraničí Dr. Conrado Rios Gallardo si pozval zplnomocněného vyslance paraguayské republiky v Santiagu de Chile, Dr. Vicente Rivarola Bogarín a poskytl mu všechny dostupné informace o bolívijské armádě. (Za to je dnes jedna z ulic v Asunciónu pojmenována Avenida Dr. Conrado Rios Gallardo).
(Dr. Vicente Rivarola Bogarín byl jmenován paraguayským prezidentem José P. Guggiarim jako diplomatický zástupce paraguayské vlády v Chile. Následně v polovině června 1929 byl jmenován zplnomocněným vyslancem v Buenos Aires).
Také argentinská vláda prošla důvěrné informace ve vztahu k Bolívii a předala je skrze ministerstvo zahraničí paraguayskému vyslanci a ten je doručil své vládě. Hlavním informátorem byl Coronel Rivarola, jeho argentinský příbuzný sloužící ve městě Salta.
Paraguayský generální štáb tak znal pohyby bolívijských vojáků, kteří přišli do Chaca.
Podle jiných argentinských zdrojů prý paraguayský GŠ znal rok předem než vypukla válka to, v jakém stavu je bolívijské dělostřelectvo i vojenské zdravotnictví, podmínky silnic a jejich výstavbu i to v jak nuzných podmínkách bolívijští vojáci v Chacu žili, o nedostatku jejich disciplíny, o zásobování vojsk potravinami i krmením pro koně a muly.
Dr. Rivarola měl zásluhy v tom, že Argentina byla vůči Paraguayi tzv solidárně neutrální a zajistil, že dodávky pro Paraguay putovaly přes argentinské přístavy. Je pro zajímavost... Tento muž zajistil, že do Paraguaye z Německa šlo přes Argentinu 32 500 000 ks nábojů ráže 7,65mm, z Francie 39 000 dělostřeleckých granátl ráže 105 a 75mm, z Itálie 2 900 dělových nábojů ráže 120mm, letecké pumy, ale také séra proti tetanu, léky proti gangréně, náhradní díly na automobily, to vše za 8 miliónů pesos.
Viz: http://www.portalguarani.com/1815_vicente_rivarola.html


Na druhé straně podle bolívijského historika Roberta Querejazu Calvo, jakýsi Němec, který žil v Paraguayi už asi 20 let prý prodal do Bolívie na 30 paraguayských špiónů, mezi nimi i Capitána Sosu Gaona a Tenientes Antonia Vargase a José Barriose, jejichž aktivity byly pak neutralizovány bolívijskou policií.

[950]

---

Minule jsem se zmiňoval o železnicích v Paraguayi. Ovšem vězte, že Bolívie na tom byla mnohem lépe. Pouze do Chaca žádnou železnici něměla.

Železnice v Bolívii
Nebudu se tu zabývat historií železnic v Bolívii, ale chci jen ukázat, že oproti Paraguayi na tom po železniční stránce byla Bolívie o dost lépe, hlavně díky investicím britských těžebních i železničních společností.
K roku 1928 existovaly a fungovaly:

Ferrocarril Antofagasta Bolívie (FCAB) (britský kapitál)
Trať Uyuni - Frontera 175 km otevřena 26. listopadu 1889
Trať Uyuni-Oruro 314 km otevřena 15. května 1892
Trať Viacha-La Paz 41 km otevřena 16. ledna 1911

Bolivia Railway Co. (britsko-bolívijský stát. kapitál) tato společnost byla v podstatě národní železniční spol., neboť bolívijskou část investic zafinancovávala Banco Nacional de Bolívia.
Trať Uyuni-Atocha 90 km otevřena v roce 1912
Trať Atocha-Villazón 98 km otevřena v roce 1923
Trať Río Mulatos-Potos 173 km otevřena v roce 1912
Trať Oruro-Cochabamba 205 km otevřena v roce 1917
Trať Viacha-Oruro 204 km otevřena v roce 1909

Peruvian Corp. Ltd. (britský kapitál)
Trať Viachaca - Quaqui 67 km otevřena v roce 1903
Trať Guaqui (u jez. Titicaca)-La Paz 91 km otevřena v roce 1903
Trať La Paz-Yungas 53 km
Trať Potosí-Sucre 175 km otevřena v roce 1934
Trať Machacamarca-Uncía 96 km otevřena v roce 1921
Trať Cochabamba-Aiquile 215 km otevřena v roce 1932
Trať Uyuni-Huanchaca 38 km

Ferrocarril Arica-La Paz Grupoefe Výstavbu ale financovala chilská vláda na základě smlouvy o míru mezi oběma zeměmi uzavřené 20. října 1904. Zároveň podepsána smlouva o volném obchodu a volném přepravě zboží po této železnici.
Trať Arica-La Paz 440 km (z toho v Bolívii na úseku La Paz - Charana 233 km) otevřena v roce 1913.
(Tento úsek překonává až 4 tisícovou nadmořskou výšku v Andách)

[Pátrač]

---

To je spousta a spousta zajímavých dat, devětsetpadesátko. Stejně je super, co se dokáže tady ve střední Evropě dát dohromady o takové vzdálené válce. A navíc pro naše dějiny významné právě naší politikou, dodávkami zbraní a dokonce vojenskou misí.

Já se zatím prokousávám pozemními operacemi a není to nic moc. Nečekal bych že to bude takový maglajz. No pomalu, ale jistě. Abych řekl pravdu, mám rozděláno věcí více a tedy jsem se dostal do stavu, že je toho tolik, že mám náladu nedělat nic.

[stalker]

---

Tady jsou nějaké zajímavé mapy:

http://paraguay-un-milagro-americano.bl ... uerra.html

[950]

---

A tady je něco o hodnostním označení, označení útvarů a označení dle zbraní jakož i o uniformách obou znepřátelených armád:
http://forum.axishistory.com/viewtopic. ... 3&start=15

http://forum.axishistory.com/viewtopic. ... 0&start=45

https://www.google.cz/search?q=Uniform+ ... yyqlnPM%3A

[Polarfox]

---

Jenom ještě k té 60ti tisícové armádě a prosperitě před tragickou válkou s trojkoalicí. Myslím, že v tom hledáte něco velkého, co za tím ve skutečnosti není. Paraguay nikdy nebyla bohatá země a ten tolikrát záviděný dobrý život obyvatel a prosperita v podstatě znamenaly obyčejné spokojené bytí bez válek, hladu, na dobré půdě s dobrou úrodou, bez větších problémů a v rámci etnicky homogenního relativně rovného obyvatelstva (běžného ). Žádný luxus či bohatství, na druhou stranu to bylo něco, co mohli běžní lidé v konflikty a nestabilitou zmítaných sousedních zemích závidět. Taková prostá lokální idylka (když pomineme méně či více despotické diktátory jako Francia a Lopezové).

A nad tento rámec zajistily místní exportní komodity tak akorát dost peněz, aby se z toho financoval postupný rozvoj země a udržela poměrně slušná a v rámci lokálních poměrů dobře vyzbrojená armáda. Leč v době míru nikdy ne tak velká a čím více by rostla (a Lopez junior šel tímhle směrem), tím větší kouli na noze by to pro ekonomiku znamenalo. Kdyby s tím pokračoval v době míru, tak by stát přišel brzy na buben (a to dávno před tím, než by dosáhl byť půlky z těch 60ti tisíc)...zas tolik čaj, dřevo atp. fakt nenesly. Těch 60 000 je válečný údaj a znamená to, že zmobilizoval koho mohl plus rezervy...a i tak bylo patrně množství současně působících vojáků menší. A "dovolit" si to mohl pouze proto, že byla válka...stejně jako později verbovat i tisíce dětí. V míru nepředstavitelný a neudržitelný stav.

[Rase]

---

Tak zajimavou postavou je i zakladatel Paraguaye Dr. José Gaspar Rodríguez de Francia (1766 – 1840)- jeden ze dvou lidí v Paraguayi, kteří měli doktorát).
Oficiálně to byl diktátor, ale velice schopný a progresivní. Původně získal na tři roky titul konzula s neomezenými pravomocemi, později mu byl tento titul udělen doživotně (vládl 24 let). Osvobodil zemi od španělské nadvlády (1813). Z počátku vycházel z myšlenek filozofa Rousseaua, osvícenství, Robespierra a Napoleona. Zastával se chudých, šlechtu a bohaté držel zkrátka. Zrušil inkvizici, teologické školy, kláštery a jeho vztah ke kněžím, jejiž práci zesvětštil, byl řekněme "velice chladný". Také měl velice vyhrocený vztah s papežem (prohlásil se hlavou paraguayské církve). Pozoruhodné je že zrušil manželství (!) Sám šel příkladem a zplodil několik nemanželských potomků. Hodně mu záleželo na armádě, na kterou byla vynaložena většina rozpočtu, ta měla roku 1824 více než 5500 vojáků (reálně neměla více než 2000 vojáků - tolik měli pušek) a 15 000 milicionářů. Pro vyzbrojení vojáků využil zbraní zabavených u Jezuitů, nebo od brazilských obchodníků.
Mezi domorodci si získal obdiv používáním teodolitu, pozděj díky němu vyrovnal ulice v Asunciónu. Založil první veřejnou knihovnu (z vlastních a zabavených knih), zavedl povinou školní docházku pro všechny muže, díky čemuž omezil negramotnost. Také soukromé školství bylo tolerováno. Zrušil clo na dovoz knih (a munice). Vyšší školství bylo zrušeno z důvodu ušetření financí pro armádu.
Zakázal politickou opozici a založil tajnou policii. Zrušil sice trest bičováním, ale zavedl veřejné popravy. Aby se šetřila munice, byly vykonávány bajonety - veřejně.
Dá se říci že Paraguay byl na počátku jakousi izolovanou utopií, ale oficiální izolace nebyla tak totální jak by se mohlo zdát. Do země utíkali uprchlí otroci, političtí uprchlíci z okolních zemí. Také význané osobnosti jako byl José Gervasio Artigas z Uruguaye (spolu se svými 200 ozbrojenci) a guvernér Francisco Ramírez z Argentiny.

ps. nějak mě tahle utopie začala bavit

[Polarfox]

---

No já bych s tím obdivem brzdil. Francia i Lopezové jsou dost rozporuplné osobnosti na které můžeš nahlížet tak či onak. Takže Francia byl určitě schopný a šlo mu o blaho země, ale taktéž byl krutý a blaho země vypadalo tak, jak si představoval on. Na jednu stranu držel Paraguay mimo hlavní události a okolní bordel, ale za cenu takřka totální izolace, která také zemi úplně neprospěla. Všechny prostředky cpal do armády, která měla udržet Paraguay samostatnou a v izolaci, ale jinak to byla země s přeorientací na samozásobitelské zemědělství a chov dobytka, s máločím navíc...žádný průmysl, pokrok, nic. Potřel vyšší třídu a církev, společnost do značné míry zrovnoprávnil, ale také to mělo svou cenu. Navíc to bylo i z důvodu likvidace konkurence, současné i budoucí. Základní vzdělání vzrostlo, ale nic více povoleno nebylo...nechtěl si vypěstovat případné protivníky, všechny držel zkrátka. Když Lopez později rozšiřoval školství (400 základních škol, přičemž v Asunciónu byla v době jeho nástupu jedna!...plus vyšší školství), tak měl velký problém najít vůbec učitele, protože vzdělaná třída (především církev) zanikla a další nevznikala. Francia vše řídil sám, nic nedelegoval, rozhodoval doslova a do písmene o každé maličkosti. Plus policejní stát, těžký dozor, popravičky a mučeníčko, trestné tábory a samé takové hezké věci.

Po své smrti zanechal zemi samostatnou, svým způsobem chudě soběstačnou, leč izolovanou a zaostalou. To zároveň zanechalo skvrnu na národním chování (podezíravost vůči vnějšímu světu, výlučnost, podmanění se vůdci, politická pasivita atd.). Lopez měl tedy co dohánět. A ani to nebyl žádný svatoušek. V zemi mu sice možná říkali "Budovatel", ale kromě A je třeba říci i B. Jak řekl jeden člověk, Lopeze narozdíl od asketického Francii nezajímaly ani tak životy Paraguayců, jako jejich majetek. Nemuseli se ho tedy tolik bát (ačkoli i tak byl typický svévolný diktátor), leč pro Lopeze byl paraguayská kasa jeho peněženkou a Paraguay jeho majetkem. Jeho rodina prakticky ovládla ekonomiku, patřila jí fyzicky polovina země a prostě něco jako soukromý či státní majetek neexistovalo..byl to majetek Lopezovic familie. Ta se beze studu masově pakovala na státním. Ale alespoň zároveň zemi modernizoval a otevřel ji světu...určitě mu šlo o samostatnost a svým způsobem stát, ale zároveň budoval vlastně něco pro sebe, svůj stát/rodinný podnik. On opět rozhodoval o všem, kongres byl jen loutka. Rozhodl se založit svojí osobní dynastii, synáček měl předurčeno nastoupit po něm, byl k tomu vychováván, respektive totálně rozmazlován (až se z něj stal samozvaný jihoamerický Napoleon s katastrofálním dopadem na vlastní zemi), brigádním generálem ho učinil v 18ti letech, druhý se stal admirálem, bratr biskupem a podobné vylomeniny atd. atd.

Nemluvě o tom, že věčně odsouvat problémy, hraniční spory a schovávat se před světem nešlo. Francia to nějak překlepal, Lopez č. 1 ještě nějak také a všichni kostlivci ve skříni pak vypadli na jeho syna, který jim sám nadšeně vyběhl vstříc.

[950]

---

Pár slov k automobilizaci v této válce,,,
Ve výzbroji bolívijské i paraguayské armády se od začátku 20. let XX. stol. ve větší míře začaly uplatňovat nákladní automobily, tak jako tomu bylo i jinde. Ze značek nákladních aut byla nejvíce zastoupenou mezi těmi ostatními značka Ford. Bylo to pochopitelné, vždyť Ford Motor Company byl tehdy největším výrobcem aut na světě. Tato severoamerická firma měla ke konci 20. let již 32 závodů jen v samotných USA, 1 závod v Kanadě, 7 v Evropě, 1 ve Střední Americe, 3 v Jižní Americe a 3 v Asii.

Ty automobilové Fordovy závody v Jižní Americe byly v Brazílii, Chile a Argentině.
Konkrétně v Chile to byla továrna v Santiagu de Chile, otevřená v roce 1924 a v Argentině továrna v Buenos Aires, otevřená už v roce 1922. V obou případech se jednalo o montážní závody, vyrábějící nejprve jak osobní auta Ford T posledních verzí(do roku 1928), po nich Ford A a od roku 1932 i Ford B. Vedle nich vyráběly pro hospodářské účely (pro farmáře i drobné městské živnostníky) malé náklaďáčky Pick-upy na bázi zmíněných typů a pochopitelně i auta nákladní o tonáži 1 a 1,5 tuny. Šlo nejprve o Fordy Model TT, od roku 1929 Model AA a od roku 1932 Model BB.
Modely BB se vyráběly buď se 4 válcovým motorem o výkonu 50 koní, pak od roku 1933 s osmiválci V8 o výkonu 65 koní a od roku 1934 s osmiválci V8 o výkonu 85 koní.
Pochopitelně, že nákladní automobily byly dováženy i přímo z USA nebo Evropy přes Chile či Argentinu, stejně jako pneumatiky, náhradní díly a pod.
Pochopitelně se tehdy jednalo o automobily se startováním na kliku, s bubnovými brzdami a manuální 3 či 4 stupňovou převodovkou.

A teď k PHM...
Smlouvu se Standard Oil Company of New Jersey podepsala bolívijská vláda v roce 1922, přičemž této společnosti odprodala 1 milión ha pozemků i s koncesí na těžbu ropy na nich.
Po průzkumných vrtech zde začala v roce 1926 těžba na ropných polích Bermejo a Sanandita. V roce 1926 byla také touto severoamerickou ropnou společností zahájena výstavba ropné rafinerie v Camiri. Ta pak zahájila v roce 1930 plný provoz jímž pokrývala mírovou spotřebu Bolívie.
Po vypuknutí války s Paraguayí nastala změna. Doprava na velké vzdálenosti a zvýšená spotřeba benzinu jakož i nižší efektivita bolívijských ropných nalezišť vedly ke zhoršené situaci se zásobováním PHM, že jej začal být nedostatek. Speciálně letecký benzin Otano 80 a maziva dodával Standard Oil ze své peruánské rafinerie v Talara na pobřeží tichého oceánu poblíž peruánsko-ecuadorské hranice.
Podle slov jednoho bolívijského celníka se prý z Peru do Bolívie dováželo během války mnoho tun benzínu a nafty měsíčně. V první polovině roku 1932 Bolívie z Peru prý koupila
1 818 tun v hodnotě 171 549 peruánských pesos. V první polovině roku 1933 tyto nákupy činily už 3 567 tun v hodnotě 574 039 peruánských pesos. To podpořily prázdné barely od nafty, které nacházeli Paraguayci v dobitých bolívijských pozicích, na nichž byl nápis Inca a to byl výrobek právě z peruánské rafinerie Talara.
V březnu 1934 rozhodla bolívijská vláda, že musí být ropné rafinerie v Camiri rozšířena (druhá rafinerie zahájila provoz až v roce 1940), aby byla produkce benzinů, nafty, petroleje a olejů zvýšena.
Jen pro zajímavost: Cena, za kterou Standard Oil Co. z domácí rafinerie dodával vládě benzin činila 18 centavos, za litr leteckého benzinu 45 centavos v národní měně a za litr nafty 17 centavos.
Bohužel, kurs tehdejšího boliviana třeba k US dolaru či britské libře mi není znám. Bolívijská vláda žádala, aby po rozšíření výroby, jejíž příprava měla trvat 90 dní rafinerie dodávala ročně 700 tun automobilního benzinu oproti dosavadním 400 t, a 350 t leteckého benzínu oproti pouhým 4 tunám doposud.
Chronický deficit v palivech byl také evidentní v desítkách zpráv bolívijské armády, které byly dekódované během války v Paraguayi, a které odhalují rostoucí poptávku po benzínu a naftě.
Třeba dne 18. srpna 1934 během pádu Picuiby a pak i 27. listopadu generál José L. Lanza požádal o naléhavý nákup benzínu v Brazílii přes Puerto Suarez, což bylo okamžitě zadáno ministerstvu války.
Zda se to uskutečnilo, to mi není známo.

V Paraguayi, kde žádná ropná rafinerie, ani ropná pole nebyly na tom byla hůře. Už ve 20. letech XX. stol. Paraguay měla chronický nedostatek pohonných hmot, proto se hledaly i jiné cesty a proto podepsal prezident José P. Guggiari dekret, kterým se zaváděla řízená regulace benzinu a nafty a zaváděla výroba tzv. národního paliva na bázi alkoholu. Koncesi k této výrobě dostal lihovar Azucarera Paraguaya SA, který alkohol vyráběl z cukrové třtiny. Ten se přimíchával do dováženého benzinu v poměru 10%, aby se ušetřilo.
Přesto výroba alkoholu nestačila. Na autech se tedy začala používat i zařízení přidané k motoru na tzv. zplynování dřeva (známé ze 2. světové války).
V souvislosti s Paraguaí se mluví i o používání údajně pašovaného benzínu od Standard Oil přes Argentinu, takže prý kvůli tomu v roce 1933 nařídila bolívijská vláda benzin vyráběný v Bolívii barvit. Po válce pak byly proti Standard Oil Co. dokonce podány žaloby pro pašování benzinu a nafty, nelegálního vývozu v době války a snad měly padnout na některé osoby i obvinění ze zrady. V roce 1936 pak došlo ke konfiskaci majetku Standard Oil Co. v Bolívii a následnému znárodnění bolívijského ropného průmyslu a vzniku bolívijské státní společnosti YPFB.

Bolívijské kontingenty vojáků-odvedenců byly nejprve sváženy po železnici od La Pazu na jih do Villazónu. Odtud je na 480 nákladních aut převáželo po silnici přes Taríja do Entre Ríos a po té vojáci už museli po svých šlapat do Villamontes. Zde byli rozděleni po bojových útvarech, načež po pár dnech odpočinku pochodovali pěšky ve skupinách do Chaca na frontu za svými bojujícími útvary a to až 400 km daleko. Proč nejeli tito vojáci na nákladních autech i dál do Chaca? Protože na těch se na frontu vozila munice, voda, potraviny a nazpět zase ranění či nemocní. Navíc silnice byly jen prašné, špatné a v období dešťů blátivé a neprůjezdné.
Bylo to nějakého ježdění a pendlu těch bolívijských náklaďáků, když bylo během tříleté války zmobilizováno na 250 000 vojáků. A kolik mohl takový náklaďáček tehdy naložit? V kabině byli jen řidič s velitelem vozu a na korbě tak maximálně 10, možná 12 mužů.

Co kdo ještě víte o dalších typech nákladních aut v této válce?

[Farky]

---

Speciálně letecký benzin Otano 80 a maziva dodával Standard Oil ze své peruánské rafinerie v Talara na pobřeží tichého oceánu poblíž peruánsko-ecuadorské hranice.

Nejednalo se o letecký benzín s názvem Otano 80, ale o benzín s oktanovým číslem 80. Je to překlep ve zdroji (předpokládám že jsi čerpal z ECONOMÍA Y PETROLEO DURANTE LA GUERRA DEL CHACO od SEIFERHELDA na portalguarani.com), kde má správně být napsáno "octano 80" namísto "otano 80". Byl to klasický, dnes už nepoužívaný, "červený" letecký benzín známý pod několika názvy - 87 Octane fuel, 80/87 Grade fuel či AVGAS 80.