Válka o Gran Chaco - válka na konci světa s naší účastí II

vše co přesahuje rámec výše uvedených témat
950
praporčík
praporčík
Příspěvky: 318
Registrován: 3/6/2010, 18:43
Bydliště: Kolín

Re: Válka o Gran Chaco - válka na konci světa s naší účastí

Příspěvek od 950 »

Trochu zamyšlení nad zdatností a bojovým nasazením vojáků obou znepřátelených armád...

Jak už napsal Pátrač, paraguayská armáda byla homogenní jazykově, etnicky i kulturně. Navíc Indián v Paraguayi byl pokládán za občana Paraguaye stejně jako mestic či běloch-kreol. Praví Guaraníové nebyli diskriminováni. Oni si žili po svém a nikdo po nich nechtěl něco, co by bylo proti jejich zvykům. Proto v Chacu paraguayským vojákům pomáhali třeba jako průvodci. Na Bolívijce hleděli ale jako na nevítané vetřelce.rychleji se aklimatizovali. Dále byli přesvědčeni, že bojují za svou vlast, která je v ohrožení, že chamtivá Bolívie jim chce uchvátit Chaco, proniknout až k Río Paraguay a tak z Paraguaye učinit de fakto malou bezvýznamnou zemičku.
Vojáci, kteří byli vesměs mestici byli z rovinnatých oblastí, ať už peóni, gaučové, machateros nebo finkéros byli na zdejší krajinu i klima zvyklí, nebo když né přímo zvyklí,
Paraguayských důstojníků nebylo mnoho, ale to málo, těch pár stovek byli lidé se slušným vojenským vzděláním. Nebyli to žádní karieristé a salonní důstojníci využívající známostí a vlivné tlačenky.

Bolívijská armáda byla naopak typická pro Jižní Ameriku. Příprava důstojníků nebyla nic moc. Armáda se stala útočištěm pro různé neschopné studenty a karieristy z řad bohatých synků, kteří při studiích na univerzitě selhali. Jen málo důstojníků mělo kvalitní vojenskou školu v zahraničí. V roce 1931 španělská vojenská mise zjistila, že řada důstojníků se špatně orientuje v mapách a že většina z nich žije taktickými příručkami z doby 1. světové války, které jsou již překonány.
Někteří historici, např. Querejazu Calvo mezi nimi tvrdí, že bolívijská armáda byla jako bývalá španělská koloniální armáda, neboť byla zaměřena hlavně na vnitřní represi a neměla podporu veřejnosti. Navíc byla rozdělena rasově na kreoly, mestice a indiány. Ty byli povětšinou národností Kečua a Aymar.
Tito domorodí rolníci žili na půdě svých latifundistů v rámci přetrvávajícího anachronismu bolívijského agrárního feudalismu. A bolívijská armáda tu byla jako záštita tohoto systému. Třeba v roce 1927 severně od Potosí povstali rolníci 3x a 3x proti nim zasáhla armáda. Takže armáda nejprve zmasakrovala rolníky a pak je nutila jít do války, která nebyla jejich.

Bolívijský Teniente Alberto Taborga napsal o svých podřízených: "Že indiáni jsou zbabělci? Oni jen nevědí, co je to vlastenectví a přitom jsou nuceni k nelítostnému boji proti těm o kterých jen cítí, že jsou jejich nepřátelé, nebo jen kvůli svým velitelům."

José Espada Antezana, bolívijský ministr války napsal: "Indiáni šli do války, ale samozřejmě nebyli rádi, protože on nemají žádné vlastenecké vědomí, proto byli do války nuceni."

Pro indiánské vojáky z hor s řidším a čistým vzduchem i chladnějším klimatem bylo nižinné, prašné, suché a horké Chaco peklem. Neznali hady, škorpióny, jedovaté pavouky a neznali ani žízeň. Pro Chaco prostě nebyli způsobilí jak fyzicky, tak ani duševně. Navíc museli jít do války, aniž věděli proč.

Pro porovnání:

Altiplano (španělsky: vysočina) - Podnebí je chladné (průměrná roční teplota dosahuje jen 3 °C v západní části a asi 12 °C v oblasti okolo jezera Titicaca) a polosuché. Příčinou je clonění And, které zachytávají srážky proudící od Pacifiku. Roční úhrn srážek představuje 200 až 800 mm/m.

Gran Chaco je obrovskou rovinou vzniklou sedimentací materiálu unášeného řekami z And a Brazilské vysočiny. Půdní podloží je zde tvořeno nekonsolidovanými písčitými a siltovými usazeninami téměř bez skalních formací. Povrch je porostlý převážně řídkým suchým subtropickým lesem a trnitými křovisky, nacházejí se zde i savany či mokřady
Klima je subtropické Od října do března vanou teplé větry z povodí Amazonky na severu, zatímco v období mezi květnem a srpnem vanou studené větry z And.
To také vede k významným změnám v teplotě v krátkém čase; od dubna do září, je teplota někdy v noci až pod bodem mrazu. Leden je nejteplejší letní měsíc. Extrémní maximální teploty v létě mohou dosáhnout 45 ° C. V zimním období jsou teploty přijatelné, kolem 21°C, ale zase vydatně prší při častých, náhlých a krátkých bouřkách, při nichž se vichr mění v uragán , který dosahuje až 160 km/h. Přesto tu naprší ročně jen 50cm za rok. Tyto deště v Chacu jsou nepravidelné, voda rychle vyschne a to přispívá k vyprahlosti této oblasti.

S Bolívijskými indiánskými vojáky z Altiplano to bylo stejné, jako dnes s kolumbijskými cyklisty. Vrchaři to jsou vynikající. Jak řekl jeden náš cyklista: "Já jsem ze sedla, funím, zpocený jak myš a za mnou Kolumbijec..., sedí v sedle, snad ani není zpocený a šlape si to jako by nic". Naopak v nížinných rovinatých etapách už tolik nevynikají.Jistě, jde o zvyk, o trénink, ti cyklisté co trvale závodí v Evropě a žijí zde několik let se už aklimatizovali, ale chudáci bolívijští vojáci, šlapající v nesnesitelném horku a prachu na které nebyli zvyklí, když pak ještě měli bojovat za cizí věc... To se muselo projevit.
950
praporčík
praporčík
Příspěvky: 318
Registrován: 3/6/2010, 18:43
Bydliště: Kolín

Re: Válka o Gran Chaco - válka na konci světa s naší účastí

Příspěvek od 950 »

Vloudila se mi chybička, takže oprava - má to být takto:

Vojáci, kteří byli vesměs mestici byli z rovinnatých oblastí, ať už peóni, gaučové, machateros nebo finkéros byli na zdejší krajinu i klima zvyklí, nebo když né přímo zvyklí, rychleji se aklimatizovali. Dále byli přesvědčeni, že bojují za svou vlast, která je v ohrožení, že chamtivá Bolívie jim chce uchvátit Chaco, proniknout až k Río Paraguay a tak z Paraguaye učinit de fakto malou bezvýznamnou zemičku

Omluva
950
praporčík
praporčík
Příspěvky: 318
Registrován: 3/6/2010, 18:43
Bydliště: Kolín

Re: Válka o Gran Chaco - válka na konci světa s naší účastí

Příspěvek od 950 »

Rozpočty paraguayského ministerstva války a námořnictva
(Finanční rok byl vždy od 1.září do 31. srpna roku následujícího)

Finanční rok 1923 - 1924 - přiděleno 22 310 924 pesos
.....................
Zvýšení výdajů na obranu bylo patrné už od roku 1928. Velký vliv na budování armády měl kancléř prezidenta Guggiariho, Dr. Geronimo Zubizzareta, kterého vydatně podporoval ministr financí, Dr. Elígio Ayala (bývalý prezident), který měl velkou zásluhu na navýšení rozpočtu ministerstva války.
Finanční rok 1929 - 1930 - přiděleno 33 471 407 pesos
Finanční rok 1930 - 1931 - přiděleno 87 757 922 pesos / tj. nárůst o 400%

V letech 1904-1922 byly v Chacu postaveny jenom 3 fortíny, ale v letech 1923-1931 to bylo již 31 fortínů.
Na vojenské zakázky bylo v letech 1925 - 1930 spotřebováno 204 772 053 pesos. Jako další mimořádné výdaje bylo zjištěno 240 000 britských liber na nákup dvou dělových člunů v Itálii, konstruovaných speciálně pro provoz v řece Paraguay, (120 000 liber každý).

Paraguayská ekonomická situace před válkou
(Čísla jsou uvedena v miliónech US dolarů)

Rok Import Export Saldo Státní příjmy Státní výdaje Deficit státu
1929 13,9 13,5 -0,4 268,6 286,6 -17,8
1930 15,1 14,2 -0,9 227,1 230,4 -3,3
1931 10,1 12,8 +2,7 205,5 241,3 -35,8
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Válka o Gran Chaco - válka na konci světa s naší účastí

Příspěvek od Pátrač »

950 - Tebe nejde zastavit :up: - hodně dobrá práce kolego. Musím zjistit jak jsou na tom námořník a letec. Já dodělávám něco jiného a čekají mě dvě důležité přednášky, nevím co dříve. Moc děkuji za skvělé vstupy. :rotuj:
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
950
praporčík
praporčík
Příspěvky: 318
Registrován: 3/6/2010, 18:43
Bydliště: Kolín

Re: Válka o Gran Chaco - válka na konci světa s naší účastí

Příspěvek od 950 »

Jsou to jen čísla, ale válka je o číslech za nimiž se skrývají peníze.


17.XII. 1928 byla v Paraguayi zřízena Národní rada pro zadávání zakázek.
26.VII. 1932 bylo zřízeno Ředitelství ekonomie a zásobování v rámci ministerstva financí.
Do funkce ředitele Generálního ředitelství pro hospodářství a zásobování jmenován Narciso Benitez Mendez. Ale již 26.VIII. 1932 osvolán a na jeho místo jmenován Dr. Luis A. Riart.
(Narciso Benitez Mendez. se stal ministrem vnitra)
Jednalo se o důležitý civilní úřad sloužící potřebám válečného úsilí, který byl administraticně podřízen na ministerstvu financí. Pokud měl Dr. Luis A. Riart neshody s ministrem financí Benjamínem Banksem, obracel se přímo se svými požadavky na prezidenta.
Generální ředitel ekonomie a zásobování byl zodpovědný za koordinaci všech činností v zemi, jejich regulaci, rozvoj obchodu, zlepšení vzájemné komunikace, přezkum daňového systému a hlavně za dodávky pro armádu a námořnictvo.

Generální ředitelství pro hospodářství a zásobování.
• Generální rada hospodářství a zásobování.
• Tajemník.
• Ekonomický úsek.
• Zemědělský výbor.
- Komise pro hospodářská zvířata.
- Průmyslový výbor.
- Spotřebitelská komise.
- Komise výměny
- Finanční technická komise.
- Komise Communications.
- Statistická komise.
• Zadávání veřejných zakázek.
- Komise zprostředkování obchodu zboží
- Generální komise pro zadávání veřejných zakázek.
- Komise obstarávání přepravy.
- Dopravní komise
- Účetní výbor

8. září 1933 bylo Generální ředitelství pro hospodářství a zásobování přetransformováno od ministerstva financí pod ministerstvo hospodářství a Dr. Luis A. Riart byl jmenován ministrem tohoto ministerstva.

V roce 1933 počet obyvatel Paraguaye byl 829 929 obyvatel, z toho na venkově žilo 588 374 lidí.

S válkou více než 45 000 mužů z venkova bylo vytrženo ze svých domovů, když muselo rukovat do zbraně. To ale představovalo vážnou hrozbu úpadku pro zemědělskou výrobu, což by znamenalo národní hospodářský pokles. Ti, kteří zůstali doma, staří, ženy a větší děti museli pracovat se zvýšeným úsilím. Ministerstvo hospodářství se snažilo venkovu všemožně pomáhat, aby zemědělská produkce nešla dolů. V rámci mobilizace venkova pro práci v zemědělství v této mimořádné době bylo nařízeno zřídit zemědělské brigády... Jakási družstva o 5-10 lidech, složená z příbuzných, Byla vyhlášena pracovní povinnost pro všechny práceschopné muže i ženy a dokonce děti nad 10 let. V roce 1933 se cílem stalo zdvojnásobení a zkvalitnění zemědělské výroby, jakož i snížení nákladů. Zvláštní podpora byla poskytována pěstování pšenice a cukrové třtiny, z jejíž 30% se vyrobil ethanol jako příměs do benzinu. Import spotřebního zboží byl omezen a stejně tak klesl export v důsledku zvýšení dodávek pro armádu.
Rok Import Export Saldo
1930 15,1 14,2 -0,9
1931 10,1 12,8 +2,7
1932 6,4 12,8 +6,4
1933 7,1 9,4 +2,3
1934 4,5 4,8 +0,3

22. VIII. 1934 odešel Dr. Luis A. Riart z ministerstva financí a byl jmenován ministrem zahraničí.


Pátrači, říkal jsem, že k té zajímavé válce, jejíž bojové operace povedeš ve své práci, já přidám takovou tu omáčku kolem.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Válka o Gran Chaco - válka na konci světa s naší účastí

Příspěvek od Pátrač »

950 - jenže mě se začíná ta omáčka kolem jevit zajímavější jak ty válečné operace.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
950
praporčík
praporčík
Příspěvky: 318
Registrován: 3/6/2010, 18:43
Bydliště: Kolín

Re: Válka o Gran Chaco - válka na konci světa s naší účastí

Příspěvek od 950 »

Protože se při četbě různých materiálů a stránek, týkajících se války o Chaco setkáte s řadou jmen diplomatů, která vedli různá tajná či třeba i oficiální jednání a zároveň zastupovali paraguayské zájmy tam či onde, abych to usnadnil, dávám se seznam zvláštních vyslanců Paraguayské republiky (velvyslanci tehdy ještě neexistovali) nebo zplnomocněných ministrů při vládách té či oné země nebo jen Chargé d'Affaires:

Mimořádní vyslanci Paraguaye v Buenos Aires (v letech 1923-1936)

1912 - 1929 Pedro Saguier zplnomocněný ministr u argentinské vlády
1929 - 1936 Vicente Rivarola Coello zplnomocněný ministr u argentinské vlády

Mimořádní vyslanci Paraguaye v Santiago de Chile (v letech 1923-1936)

VII.-XI.1924 Modesto Guggiari zplnomocněný ministr u chilské vlády a vlád Peru a Bolívie

1926 - 1927 Modesto Guggiari zplnomocněný ministr u chilské vlády
1927 - 1929 Vicente Rivarola Coello zplnomocněný ministr u chilské vlády
1929 - 1930 Atilio Peña zplnomocněný ministr u chilské vlády
1930 - 1934 Isidro J. Ramírez zplnomocněný ministr u chilské vlády
1934 - 1936 Rogelio Ibarra zplnomocněný ministr u chilské vlády



Mimořádní vyslanci Paraguaye v Limě (v letech 1923-1936)

VII.-XI.1924 Modesto Guggiari zplnomocněný ministr u peruánské vlády
III.-VIII.1925 Juan Vicente Ramírez
1927 - 1930 Isidro J. Ramírez zplnomocněný ministr u peruánské vlády
1931 - 1933 Rogelio Ibarra zplnomocněný ministr u peruánské vlády
1934 - 1936. Isidro J. Ramírez zplnomocněný ministr u peruánské vlády


Mimořádní vyslanci Paraguaye v La Paz (v letech 1923-1936)

VII.-XI.1924 Modesto Guggiari zplnomocněný ministr u bolívijské vlády (se sídlem v Santiagu de Chile)
1924 - 1926 Arsénio López Decoud zplnomocněný ministr u bolívijské vlády
1926 - 1927 Lisandro Díaz León zplnomocněný ministr u bolívijské vlády (se sídlem v Santiagu de Chile)
1927 - 1928 Benjamín Velilla
I.- XII.1928 Elías Ayala Chargé d'Affaires v Bolívii
XII.1928 - 1930 přerušeny diplomatické styky
1930 - 1931 Rogelio Ibarra zplnomocněný ministr u bolívijské vlády
Od r.1931 přerušeny diplomatické styky


Mimořádní vyslanci Paraguaye v Rio de Janeiro (v letech 1923-1936)

1924 - 1928 Rogelio Ibarra zplnomocněný ministr u brazilské vlády
1928 - 1933 Fulgencio R. Moreno zplnomocněný ministr u brazilské vlády
1933 - 1934 Rogelio Ibarra zplnomocněný ministr u brazilské vlády
1934 - 1936 Justo Pástor Benítez zplnomocněný ministr u brazilské vlády


Mimořádní vyslanci Paraguaye v Montevideu (v letech 1923-1936)

1922 - 1925 Luis Abente Haedo Chargé d'affaires
1925 - 1926 Lisandro Díaz León zplnomocněný ministr u uruguayské vlády
1930 - 1932 Higinio Arbo zplnomocněný ministr u uruguayské vlády
1933 - 1941 José Dahlquist zplnomocněný ministr u uruguayské vlády


Mimořádní vyslanci Paraguaye ve Washingtonu (v letech 1923-1936)

1924-1926. Eusebio Ayala zplnomocněný ministr u vlády USA
1926-1929 Juan Vicente Ramírez
1929-1933 Pablo Max Ynsfrán
1933-1936. Enrique Bordenave zplnomocněný ministr u vlády USA


Mimořádní vyslanci Paraguaye v Paříži (v letech 1923-1936)

1923 - 1939 Ramón Caballero de Bedoya zplnomocněný ministr u vlády Francie


Mimořádní vyslanci Paraguaye v Madridu (v letech 1923-1936)

1925 - 1929 Juan E. O’Leary


Mimořádní vyslanci Paraguaye v Londýně (v letech 1923-1936)

1924 - 1929 Venancio B. Galeano Chargé d'affaires
1930 - 1932 Horácio Carísimo Chargé d'affaires
1932 - 1939 Rogelio Espinoza Chargé d'affaires


Mimořádní vyslanci Paraguaye v Římě (v letech 1923-1936)

1925 - 1927 Justo Pástor Benítez Chargé d'Affaires
1930-1933 Andrés Gubetich Chargé d'Affaires

Viz: http://www.mre.gov.py/v1/Adjuntos/Libro ... guayII.pdf
950
praporčík
praporčík
Příspěvky: 318
Registrován: 3/6/2010, 18:43
Bydliště: Kolín

Re: Válka o Gran Chaco - válka na konci světa s naší účastí

Příspěvek od 950 »

Já vím, že si nedám pokoj ale nedá mi to...

Jak je asi jasné, pro Paraguay coby vnitrozemský stát byla řeka Paraguay, jenž se vlévá do řeky Paraná a dále i tato řeka tekoucí již argentinským územím jedinou spojnicí k moři, resp. do námořního přístavu v Buenos Aires. Samozřejmě, byla tu i zmíněná železnice vedoucí z Asunciónu na jih do města Encarnación, které se nachází 365 km jihovýchodně od hlavního paraguayského města Asunción, na břehu řeky Paraná, proti argentinskému městu Posadas. Tehdy přepravu železničních vagónů do argentinského Posadas a zpět zajišťovaly dva argentinské železniční trajekty "Roque Saenz Peña" (od r.1911) a "Exequiel Ramos Mejía" (od r.1913).
Most, který je tam dnes (železniční a silniční) byl uveden do provozu až v roce 1981. Jenže železniční přeprava nemohla kapacitně nahradit tu lodní. Pro Paraguay byla tato říční cesta nesmírně důležitá jak kvůli exportu tak i importu.

Zrekapitulujme si to základní:
Río Paraguay je řeka v Jižní Americe, pravý přítok řeky Paraná. Protéká Brazílií (státy Mato Grosso a Mato Grosso do Sul) a Paraguayí. Částečně tvoří jejich státní hranici s Bolívií a Argentinou (v provincii Formosa). Je 2 200 km dlouhá (podle některých zdrojů až 2 500 km). Povodí má rozlohu 1 150 000 km². U Humaitá resp. Paso de pa Patria se vlévá jako pravý a hlavní přítok do Río Paraná, řeky pramenící dalekodaleko na severu v Brazílii. Río Paraná tvoří od Salto del Guaíra po Puerto Flor de Lis (V 60.-80. letech XX. stol. se jmenovalo Puerto Presidente Stroessner) přirozenou vodní hranici mezi Paraguayí a Brazílií a odtud až po Paso de la Patría přirozenou vodní hranici s Argentinou.

Río Paraguay pramení v severozápadní části Brazilské vysočiny. Teče převážně na jih a protéká rozsáhlou bažinatou propadlinou Pantanal a nížinnou částí Gran Chaca. Hlavní přítoky jsou Rio Verde, Pilcomayo a Bermejo. Koryto řeky je členité a vytváří četné písečné mělčiny a ostrovy, které ztěžují lodní dopravu. Šířka řeky na středním toku dosahuje 300 až 600 m a na dolním toku 1 až 1,5 km při hloubce 10 až 20 m.

V období sucha (červenec a srpen) mnohé řeky v povodí Paraguaye vysychají a jen největší přítoky přinášejí vodu. Na jaře a především v létě v období dešťů (tj. od října do dubna) mají přítoky hodně vody, rozlévají se do okolí a zatápějí široká prostranství. Tyto povodně zasahují vlastní řeku Paraguay až v květnu a červnu. Díky tomu má na dolním toku dostatek vody po celý rok. Průměrný roční průtok u Asunciónu činí 2 940 m³/s a v ústí 4 000 m³/s.

Řeka je hlavní transportní magistrálou Paraguaye. Pravidelné prohlubování koryta umožňuje lodím s ponorem až 2 m plout až do města Concepción a lodím s menším ponorem až do města Corumbá. Do Asunciónu mohou proplouvat i menší námořní lodě.

Nebudu se zabývat historií plavby na řece, ale jen toho, co se týká období 20. a 30. let XX. století.
Během počátku dvacátéhotého století bylo při osobní i nákladní říční plavbě na řekách Río Paraná a Río Paraguay používáno mnoho různých typů lodí, včetně plachetních. Některé byly stavěny s kýlem, jiné s plochým dnem a plachetnice měly jeden nebo dva stěžně.
Šalupa byla nejčastější plachetnicí s jedním stěžněm, vratiplachtou, vrcholovou plachtou a vepředu kosou plachtou, používanou na Río Paraguay na počátku XX. století, ale tento typ plavidla ztrácel význam. Používali je už víceméně rybáři a drobní přepravci. V dopravě zboží šalupu už nahradil škuner, dvoustěžňová (někdy i třístěžňová)loď, která byla už jedinou novou třídou plachetnic, které brázdily řeku. Škunery byly stavěny i po celé 19. století a vytlačeny byly až s nástupem mechanicky poháněných lodí ve 20. století. Základní oplachtění škuneru sestávalo z lichoběžníkových vratiplachet na všech stěžních, trojúhelníkových vrcholových plachet nad nimi a 3-4 trojúhelníkových kosatek napnutých mezi předním stěžněm a čelenem. Škunery, které mají na předním stěžni další příčné ráhnové plachty, se obecně označují jako škunery s ráhnovým oplachtěním. Postupně je nahrazovaly šroubové a kolesové lodě na parní pohon od parních barkas po kolesové parníky. Uplatňovat se začaly také tažné parní remorkery na šroubový pohon, které táhly 1 až 2 nákladní lodě.

Nákladní lodní dopravu pro paraguayskou zasilatelskou společnost zajišťovala argentinská Companía Domingo Barthe Co. y Augusto Bisso v oblasti Alto Paraná a Río Paraguay
Ačkoli zájmy lodní společnosti Barthe byly převážně omezeny na oblasti Alto Paraná a Río Paraguay, tato společnost fungovala i v provozu nákladních lodí mezi Asunciónem a Buenos Aires.
Na základě dohody s dalším velkým argentinským rejdařstvím Nicolás Mihanovich y Compañía, která nabízela širokou škálu přepravy nákladů byla pro paraguayské zákazníky a obchodní partnery, byla provozována lodní přeprava mezi Puerto Max, Concepciónem a Asunciónem. (Puerto Max je dnes jen dobytčí farmou). Její lodě proplouvaly od roku 1930 na sever až do brazilského města Corumbá.

Město Puerto Concepción
Dále proti proudu byly:
Puerto Pinasco: Byla zde od roku 1913 cementárna, první a největší v zemi (i dnes).
Puerto Max, kde byla nakládka živého skotu.
Puerto Fonciere: důležité středisko dobytkářství na řece Paraguay. Zámeček z roku 1927. Na řece je zalesněný ostrov.
Puerto Risso: byla zde vápenka
Puerto Abente: přístav pro nakládku živého skotu, (dříve nazývané "Puerto Kemmerich")
Puerto Itapua: byla zde vápenka
Puero Casado. Konec dřevařské železnice z Chaca o níž už byla řeč, továrna na tanin a další provozy firmy Casado.

U rejdařství Companía Navegacion Mihanovič se trochu zdržím. Jde sice o argentinské rejdařství, ale...

Nikola Mihanovich byl z Dalmácie, konkrétně z Dubrovníka a emigrovalido Uruguaye v roce 1864 spolu s bratrem Mihem,jako topiči na palubě anglického parníku City of Sydney. Prý mu tehdy bylo 16 let. Zprvu se usadili v Uruguayi, pak to zkoušeli v Paraguayi a nakonec se usadili koncem 70. let v Buenos Aires. Jeho starší bratr se dal v Argentině dohromady s krajany Geronimo Zuanichem a Octaviem Cosulichem, s nimiž v roce 1879 založil firmu Miguel Mihanovich y Companía na jihu Argentiny v patagónském v Carmen de Patagones a později v Bahía Blanca založili rejdařství, zprvu s jednou nákladní lodí, postupně až s pěti jimiž vozili do Evropy dobytek. Nicola se zase dal dohromady s imigrantem z italského Janova,Juanem Bautistou Lavarello. S jeho kapitálem založili službu v La Plata. Břehy tu totiž jsou dosti mělké a tak lodě s lidmi musely zakotvit 300 m od břehu a pak se přepravovat na malých barkasách ke břehu. Mihanovich a Lavarello se této příležitosti chytli a onu krátkou přepravu provozovali od roku 1880 na což měli i od vlády koncesi. V roce 1887 Nicolás zřídil první paroplavební linku z Buenos Aires přes záliv do uruguayských Carmelo a Colonia del Sacramento. To už byl jeho společník Juan bautista Lavarello po smrti a Nicolás Mihanovich si vzal jeho vdovu Catalinu Ballestre za maželku a jeho tři děti za své.
V roce 1880 měl již kapitál na odkup podílu dalších dvou menšinových společníků. Jeho růst a expanze pak pokračovaly i v následujících letech, kdy skoupil a pohltil několik konkurenčních společností v důsledku národní hospodářské krize. Např. Pánico y Co. v roce 1890, v roce 1896 společnost La Flotilla Platense y Co. a v roce 1899 ke své společnosti připojil i Compañía Nacional de Navegación. V roce 1900 společnost začala provozovat přepravu zboží z La Plata do Paříže či opačným směrem. Tak se Nicolás Mihanovich stal lodním magnátem. Jeho společnost Companía de Navegacion Mihanovich pak dominovala obchodnímu a osobnímu provozu parníků na řekách Paraná a Paraguay až do roku 1948.Vedle říční dopravy pak provozovala i námořní dopravu. Roku 1903 se společnost přetransformovala v akciovou společnost Sociedad Anónima Nicolás Mihanovich. Roku 1906 otevřel v Buenos Aires svůj luxusní Palace Hotel.V roce 1907 zavedl linku po Río Paraná proti proudu až k vodopádům Iguazú. V témže roce si společnost otevřela v Londýně svojí filiálku Argentine Navigation Company Ltd. s kapitálovým základem 2,1 milionů liber.
Nicolas Mihanovich si v akciové společnosti udržel majoritní balík akcií. Jeho společnost měla na mořích i řekách 68 remorkérů, 200 menších lodí a 82 parníků. V roce 1914 činil podíl britského kapitálu ve společnosti Sociedad Anónima Nicolás Mihanovich 25%.
V roce 1916 vlastnil flotilu 45 pasažérských parníků, 27 nákladních lodí, 70 remorkérů, 142 člunů, 31 říčních lodí a dva pontonové jeřáby. Rakouský císař a uherský král Franz Joseph I. jej roku 1899 jmenoval honorárním konzulem a roku 1913 jeho i jeho potomky povýšil do šlechtického stavu s titulem Freiherr. Protože měl stále vedle argentinského i občanství uherské, tedy byl občanem státu, jenž se ocitl ve válce s Velkou Británií, byly lodě nacházející se ve Velké Británii i celá firma Argentine Navigation Company Ltd. zkonfiskovány britskou vládou. Když v roce 1925 zemřel jeho syn Pedro, který jej v roce 1920 nahradil ve vedení společnosti, Nicolás svůj rodinný podíl v Argentině nakonec prodal dalším akcionářům, jednak Angličanovi, lordu Kylsantovi a dalšímu společníku, Argentinci Alberto Doberovi.
Společnost ale nesla i nadále jeho jméno až do roku 1948.

A k té říční dopravě jen pro představu:
Parníky ve plující z Buenos Aires do Asunciónu opustily Buenos Aires v neděli a ve čtvrtek byli Asunciónu. Linku zajišťovaly 4 kolesové parníky. Proti proudu plavba trvala něco málo přes čtyři dny a návrat po proudu tři dny.

A ještě něco pro zajímavost:
Tarify pro plavbu mezi oběma městy byly následující: 1. třída, jedna cesta, 110 argentinských pesos ($ 46.76); zpáteční, 192.60 pesos ($ 81,76); 2. třída, jedna cesta, 66 pesos ($ 23,36); zpáteční, 96 .26 pesos ($ 40,90).
Na zpáteční lístek se na cestu mohl cestující vydat až do 3 měsíců. Zavazadv la nesměla bez příplatku přesáhnout 50 kilogramů. Ubytování na parníku prý bylo velmi pohodlné, a obecně byla cesta jednou z nejpříjemnějších, které mohly být poskytnuty v Jižní Americe.
Na tratích na sever od Asunciónu byl lístek cenově vyšší a ubytování pro turisty naopak chudší. Mezi Asunciónem a Buenos Aires byly parníky rejdařství Mihanovich nuceny soutěžit s mezinárodním vlakem, ale v Alto Paraguay neexistovala žádná taková konkurence. Zastávky byly častější, protože parníky zastavovaly u každé estanciie, kde je signál vystřelený ze signální pistole upozornil, aby přirazily, že chtějí naložit náklad nebo cestující. Kromě toho byly parníky přivázány u břehu na dvě nebo tři hodiny denně, aby mohlo být naloženo palivové dřevo pro topení pod kotly. Taková zásoba pak vydržela do zastávky dalšího dne. Toto dřevo stálo společnost 3 centavos za metrový kus. Přestože služba byla mnohem horší než u větších parníků, samotné lodě byly pohodlné a scenérie kolem břehů byla více než malebná.
Čas potřebný obvykle na cestu mezi Asunciónem a některými z důležitých bodů na horním toku řeky byl následující: Do Concepcion, 40 hodin proti proudu a 27 hodin po proudu; Puerto Pinasco, 54 hodin proti proudu a 33 hodin po proudu; Bahia Negra, 84 proti proudu a 77 hodin po proudu; Porto Esperanga, 90 hodin proti proudu a 81 hodin po proudu a konečně brazilské Corumba, 96 proti proudu a 85 hodin po proudu.
Pro pravidelnou osobní dopravu spol.Mihanovich využívala své kolesové parníky, ale pro většinu z běžné nákladní přepravy těžkého nákladu provozovala flotilu speciálních nákladních parníků a nákladních lodí tažených remorkery. Tato společnost tehdy říční plavbě dominovala.

Jak již bylo řečeno, na řece se hojně proháněly i plachetní šalupy a škunery. Mohly, protože na řece nebyla žádná zdymadla, přes řeku nevedly žádné mosty.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Válka o Gran Chaco - válka na konci světa s naší účastí

Příspěvek od Pátrač »

950 - nenech se nijak omezovat. Odvádíš hodně dobrou práci :up:
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
950
praporčík
praporčík
Příspěvky: 318
Registrován: 3/6/2010, 18:43
Bydliště: Kolín

Re: Válka o Gran Chaco - válka na konci světa s naší účastí

Příspěvek od 950 »

Pro utvoření představy, z čeho pozůstával paraguayská ekonomika přidávám toto:

O majetku rodiny Casado, tedy hlavní argentinské společnosti Carlos Casado a také dalších rodinných příbuzných tohoto jména jsem už psal. Teď přidám pár dalších jmen a firem...

Brun & Cía - IMPORTACIÓN y EXPORTACIÓN - obchodní společnost v Asunciónu s obchodním domem a na venkově se dvěma farmami s pozemky 46 000 ha a 17 000 ks skotu.

La Industrial de Pablo Berthomier y Companía - Villarrica
Lihovar, likérka, sodovkárna ve Villarrica. Založena byla r. 1869. Továrna je výrobcem v Paraguayi populárního a excelentního aperitivu "Amargo del Paraguay". Rozloha 2400 m2, 80 zaměstnanců.

Cervería Nacional SA - Asunción
Puerto Saonija u Río Paraguay. Pohled na "Národní pivovar"
Založena v roce 1906, od roku akciová společnost s kapitálem 3 500 000 $.
Další dva pivovary provozuje a vlastní v Tuyú-cuá a v Arsenal-Cué.
Výroba se odhaduje na 30.000 litrů piva a 40.000 kilogramů ledu za den.
Má artéské studny pro zásobování vodou, jejíž kvalita je nejlepší tady známá.
Pivovary vyráběl piva značek “Pilsen”, “Bock”, “Cristal”, a černé pivo “Africana”.

Pablo Meilicke
Koželužny (zal. 1894) v Avda s využitím taninu. Mají 80 zaměstnanců. Dále továrna na boty s výrobou 2 000 párů obuvi měsíčně.

Domingo Barthe Empresa de Navegación (Paraguay y Paraná)
Tato argentinská paroplavební společnost provozovala nákladní lodní dopravu pro paraguayskou zasilatelskou společnost v oblasti Alto Paraná a Río Paraguay
Ačkoli zájmy lodní společnosti Domingo Barthe byly převážně omezeny na oblasti Alto Paraná a Río Paraguay, tato společnost fungovala i v provozu nákladních lodí mezi Asunciónem a Buenos Aires.
Provozovala pasažérské parníky: "Formosa" a "Humaita", remorkery: "Elena" a "Hannibal B." a nákladní lodě: “Emilio B.”, “Misiones”, “Pirapitay”, “Posadeña” a “Rodolfo B.”
Na lince z Posadas na konec Alto Paraná a k Iguazu do Puerto Adela provozovala pasažérské parníky "Adela", "Brazil", "Tembey", "Edelina" a "Eliza Hope".
Společnost mimo jiné obchodovala se dřevem, paraguayským šňupacím tabákem a s Yerba maté.
Společnost se rovněž zabývala dobytkářstvím v Paraguayi, Argentině i Brazílii. V oblasti města Encarnación vlastnila 412 čtverečních mil pozemků.

Luis Patri é Hios
Původem italský imigrant a velkopodnikatel Luis Patri (to je ten, který jeden čas vlastnil železnici z Asunciónu na jih) zemřel v roce 1904 v Itálii. Jeho synové Luis a Juan založili v roce 1910 výše jmenovanou firmu Luis Patri a synové. Firma to byla argentinská, ale měla svou filiálku v Paraguayi.
Jednu estancii s názvem "Surubí-y", měla ve Villeta s pozemky o rozloze 20 čtverečních mil, z toho asi 7 mil břehu řeky Paraguay, kde bylo 57 kotvišť, kam mohly přirazit lodě. Na těchto pozemcích bylo chováno 18 000 kusů dobytka. Do 7 haciend byly rozvedeny telefony a v sídle estancie byl i telegraf.
Druhou estancii nazvanou "Lomas" měla firma ve Villa de Rosario s pozemky o rozloze 25 čtverečních mil na nichž se páslo dalších 18 000 ks skotu. I zde bylo 5 haciend spojeno telefony a sídlo estancie bylo vybaveno telegrafem.
Třetí estancií byla "Jara-cue” v depatmentu Yegros, která měla rozlohu 21 čtverečních mil. Zde bylo chováno 14 000 ks dobytka a 1000 koní.
Čtvrtá estancie byla ve Villa Franca. Ta měla "jen" 11 čtverečních mil, z čehož 2 míle byly břehem řeky Paraguay. Nejmenší estancie byla v Curtidería. Firma vlastnila také několik pozemků v Asunciónu.

Larangeira Mendez y Cia
Brazilská společnost se sídlem ve státě Mato Groso se zabývala pěstováním Yerba maté, chovem skotu a těžbou dřeva i s jeho zpracováním na trámy na pilách.
V Paraguayi společnost vlastnila estancii “Agüerito” s rozlohou pozemků 25.000 ha se 7.000 ks skotu a 1000 ks koní. Provozovala také úzkokolejnou železnici dlouhou 25 km, která spojuje Puerto Murtinho se San Roque. Po ní se sváželo vytěžené guebrachové dřevo na pily.
Své obchodní pobočky měla v Asunciónu, Concepciónu a v Ñu-Verá.
V Puerto Ybapobó u Río Paraguay provozovala parní pilu na výrobu trámů.

New York and Paraguay Company
První severoamerická společnost v Paraguayi založená roku 1910, která koupila guebrachové lesy na levém břehu Río Paraguay severně od Chaca za účelem jeho těžby a výroby taninu.
Firma exportuje tanin i dřevo do USA dvěma vlastními loděmi z nichž jedna, Rosario má výtlak 1000 tun. Pro svážení dřeva má společnost vlastní úzkokolejnou železnici dlouhou 55 km. Svůj říční přístav měla v Puerto Pinasco, městečku s asi 1000 obyvateli. Tam byla i továrna na tanin.

Eusebio Torres y Companía - Asunción
Továrna na tanin v Puerto Pinasco

Fasardi y Companía - Asunción
Společnost zal. roku 1906 za účelem těžby a zpracování dřeva s centrem v Arsenal-Cué. Provozovala tam dvě parní pily a dřevo těžila v lesích na okolních kopcích a v departementech San Juan a Caazapá. Část dřeva exportovala do Argentiny a Uruguaye a část metrového dřeva byla prodávána železniční společnosti P.C.R.C. Společnost provozovala i několik parních mlýnů a zaměstnávala celkem na 1 500 dělníků.

Establecimiento Ganadero Cooper y Nephews
Dobytkářská estancia při břehu Río Paraguay s rozlohou pozemků 40 čtverečních mil byla založena roku 1905 jako soukromý majetek Sira Richarda Coopera Baroneta pocházejícího z Berkhamstedu (Anglie). Jeho firma byla v Anglii i jinde ve světě proslulá velkochovem ovcí a prodejem kvalitní vlny i skopového masa. Zde v Paraguayi však bylo chováno stádo 12 000 ks dobytka.

Adolfo Pankow y Companía
Společnost byla založena v roce 1899 německými podnikateli Adolfem Pankowem a Wilhelmem D. Ostenwaldem. Na pozemcích o rozloze 500 ha v Naranja-ty, departamento Horqueta vznikla estancia La Germania, kde zřídili průmyslově-zemědělský podnik. Personál tvoří zaměstnanci německé národnosti. Pěstovali cukrovou třtinu, kukuřici a yerba mate. Vznikl zde lihovar s moderním vybavením, vyrábějící 120 000 litrů lihu z cukrové třtiny.

Guggiari, Gaona & Companía - Concepción
Společnost pro těžbu a zpracování dřeva na pravobřeží Río Paraguay koupila 15 čtvercových mil oblasti s lesy Quebracha. K jeho svážení postavila úzkokolejnou železničku dlouhou
22 km. Na jejím konci u řeky byla parní pila. Dřevo společnost, která zaměstnávala několik set lidí, exportovala do Argentiny.

Ingenio Agüero - Concepción
Cukrovar kubánského typu se strojovým vybavením z USA, s velkými sklady. Majitelem byl Aurelio S. Agüero, který založil ve městě Concepción
Cukrovar stál pár mil před Concepciónem, na levém břehu řeky poblíž ústí Río Ypané.
K cukrovaru patřily pozemky o rozloze 6 a 1/2 čtverečních mil. Plantáže cukrové třtiny měly rozlohu 100 ha. Severní hranice těchto pozemků byla u okraje předměstí města Concepcion
Cukrovar vyrobil až 70 tun cukru z hektaru.

Asseradero "Mbopicuá" de Vicente Nogués - Villa del Rosario
Francouz don Vicente Nogues byl vlastníkem estancie v departementu Villa del Rosario, zal. roku 1906, která měla rozlohu 46 čtverečních mil, 4 čtvereční míle vlastnil v Itacurubí del Rosario, 21 čtverečních mil kolem San Estanislao a 12 čtverečních mil v Igatimí, Yuty, Caáguazu a Horqueta. Jeho pozemky ve Villa del Rosario ohraničovaly na severu řeka Jejuy a na jihu řeka Cuarepoti, na západě řeka Paraguay a na východě pahorkatina. zde sepáslo 6 000 ks dobytka a několik stovek koní anglického plemene.
Na pobřeží řeky Paraguay byl v roce 1906 založen Puerto Asir, kde byla zbudována na 15 hektarech velkokapacitní parní pila se 120 dělníky. Celá produkce této pily šla na export do Argentiny a Brazílie.

La Industrial Paraguaya SA- Asunción/Buenos Aires
Roku 1886 byla založena akciová společnost na pěstování a zpracování yerba maté. Postupně získala na severovýchodě země pozemky o rozloze 456 čtverečních mil. Co by silná společnost ruinovala a pohlcovala slabší konkurenci. V oblasti pěstování, zpravování a obchodu s yerba maté se stala nejsilnější společností v Paraguayi. V Argentině tato společnost vlastnila až 1 440 čtverečních mil pozemků, což byly 2/3 rozlohy Belgie.
V Paraguayi měla sušárny listů maté, mlýn na rozemílání listů maté i balírnu.

Sixto Fretes y Fernando Agüero
Estancia v departementu Concepción s pozemky o rozloze 8 čtverečních mil na nichž bylo na 3000 ks dobytka, zvláště býků čínského druhu zebu a také ovce.

Obraje Saccarello - Paraguarí
Moderní parní pila Clara Mercedes v departementu Paraguarí (jedné z nejbohatších oblastí republiky) s velkým skladištěm dřeva a tesařskou dílnou. Majitel pily Jorge L. Saccarello vlastní kopcovité pozemky s lesy ve vrchovině Acahay.

Nicolás Fornells - Concepción
Dříve parní, nyní elektrická pila s tesařskou dílnou a kovárnou majitele Nicholase Fornellse ve městě Concepcion, byl jedním z nejstarších provozů ve městě, zal. roku 1892. V moderním provozu pracovalo 100 dělníků. Provoz se specializoval na výrobu oken a dveří, vrat a zárubní.

Estancia "Santo Domingo" - Francisco Brusguetti
Estancia "Santo Domingo" zal. roku 1890 argentinským drobným dobytkářem Franciscem Brusquettim v Platero-cué se rozrostla na velkofarmu o rozloze 10 čtverečních mil, jejíž pozemky byly rozdšleny na 2 části - první byla nazvána Platero-cué N s haciendou Agrifé, s obcí San Ignacio při S. Jacinto s přístupem k přístavišti a na západě. Skrze ně tečou tři potoky a byl vybudován i zavodňovací kanál pro suché období. - druhá část na sever od první až k Jacinto del Puerto s haciendou Guabira-já. Choval 30 hřebců a 100 chovných klisen, na 2 000 ovcí a 7 000 ks skotu. Celý majetek koštoval $ 4,72 milionu.

Acosta & Rodriguez - Concepción
Firma zabývající se pěstováním na několika Rancho yerbales a výrobou yerba maté i obchodováním s ní. Firma měla 325 zaměstnanců. Denně produkovala na 400 kg listů Yerba maté. K přepravě měla firma 90 plošinových lodic, které vozily zboží z přístavu v Concepcionu do Curuzu de Hierro na jihu země při řece Paraná.

Estancia Egusquiza - Quiindy
Estancia “Santa Casina” se nachází u Lago Ipoá 4 míle od vesnice Quiindy (27 mil od Asunciónu). Je zde chováno 2 300 ks dobytka, 100 koní a 1000 ovcí.
Spolumajiteli byli Juan Bautista, Rodolfo, Artemio a Petrona Egusquiza de Aguínaga.

Campos y Quebrachales "Puerto Sastre".
Pozemky této společnosti se nacházely mezi 22° a 23° jižní zeměpisné šířky a zabíraly 120 čtverečních mil lesů quebrachos, továrna na tanin v Puerto Sastre a také v Puerto Max, obé u Río Paraguay, vyrábějící až 5000 tun taninu, který se exportoval do Francie, Velké Británie, USA a Německa. Soil, zaměstnávala až 800 lidí.

Azucarera Paraguaya Sociedad Anónima - Tebicuarí
Společnost vlastnila 7 čtverečních mil pozemků 123 km od hlavního města.na nichž byly lesy s palivovým dřevem a pole na nichž se pěstovala cukrová třtina. Při řece Tebicuarí stál cukrovar se 400 zaměstnanci s kapacitou 350 tun cukru denně.

Antonio M. Rodriguez - San Ignacio de las Misiones
Latifundista Antonio María Rodríguez vlastnil v San Ignacio de las Misiones estancii s pozemkem 10 čtverečních mil. Tam se chovalo 500 kusů koní, 300 ovcí a 10 000 dobytka.
Také pěstoval víno a pomeranče

LLANO HERMANOS - San Juan Bautista de las Misiones
Bratři Llanové vlastnili kolem San Juan Bautista de las Misiones 33 čtverečních mil pozemků a 28 000 ks dobytka.


A jen tak mimochodem....
U vzniku BANCO DE LA REPÚBLICA (Státní banka) v roce 1908 stála francouzská Superior Banco Rio de la Plata. Její základní kapitál je $ 20 milionů zlatých pesos.

Když to tak vidím, říkám si, kde ta paraguayská vláda na tu válku brala peníze. Že by ty společnosti a páni latifundisté tak řádně platili daně? I to by ale bylo málo. Že by se na to skládali? Tu válku musela opravdu nějak neoficiálně dotovat Argentina.

Jo a také už jsem vyslídil, že v roce 1940 byl 1 US dolar cca 300 paraguayských pesos. Jaký kurs byl v roce 1932 zatím ještě nevím.
950
praporčík
praporčík
Příspěvky: 318
Registrován: 3/6/2010, 18:43
Bydliště: Kolín

Re: Válka o Gran Chaco - válka na konci světa s naší účastí

Příspěvek od 950 »

Zde najdete mapu tehdejšího Asunciónu. Je to sice z roku 1901, ale po té ze 30 let XX. stol. zatím pátrám.


http://www.desdeparaguayonline.com.py/1 ... ncion.html
950
praporčík
praporčík
Příspěvky: 318
Registrován: 3/6/2010, 18:43
Bydliště: Kolín

Re: Válka o Gran Chaco - válka na konci světa s naší účastí

Příspěvek od 950 »

Že to v tehdejší Paraguayi neměli lidé jednoduché a že i páni liberální politici byli pěkní křiváci, o tom svědčí události z Puerto Pinasca v červenci 1927. Jak už jsem napsal, v zemi působyla společnost New York and Paraguay Company, což byla paraguayská společnost severoamerické korporace fungující do dnes po světě a tou byla International Products Corporation (IPC).

Zrekapitulujme si to...

New York and Paraguay Company - Puerto Pinasco
První severoamerická společnost v Paraguayi založená roku 1910 korporací International Products Corporation (IPC), která koupila guebrachové lesy na levém břehu Río Paraguay severně od Chaca za účelem jeho těžby a výroby taninu.
Firma exportuje tanin i dřevo do USA dvěma vlastními loděmi z nichž jedna, Rosario má výtlak 1000 tun. Pro svážení dřeva má společnost vlastní úzkokolejnou železnici dlouhou 55 km. Svůj říční přístav měla v Puerto Pinasco, městečku s asi 1000 obyvateli. Tam byla i továrna na tanin.

New York and Paraguay Company - San Antonio
V roce 1917 zde tato severoamerická spol. založila jatka pro skot, prasata a kozy + chladírnu + konzervárnu. Společnost koupila i dvě chladírenské lodě "Paraguay" a "Ytororo". Společnost zde postavila i ubytovnu pro 1 400 zaměstnaců, závodní kuchyni s jídelnou a prádelnu. Měli i rekreační centrum pro zaměstnance. Pracovní doba ale od 03:00 do 14:00 a od 15:00 do 02:00.

Toto je oficiální popis. Ale...
Jak známo, pracovalo se i v sobotu a pracovní doby byla 12 hodinová. Platy asi také nic moc.
Odbory také existovaly. Jedny (Unión Obrera del Paraguay, UOP) byly de facto pod vlivem liberální strany a druhé (Centro Obrero Regional del Paraguay, CORP) byly považovány za anarchistické. Tým pracovníků společnosti v přístavu, továrně, železnici a smluvní lesní dělníci v lesích, činil kolem 3000 lidí. Šlo tedy zdaleka o největšího zaměstnavatele v zemi.
Zda se někdo bouřil v San Antonie, o tom jsem informace nenalezl, ale v Puerto Pinasco tomu tak bylo. Zaměstnanci chtěli vyšší platy za svou dřinu a chtěli 8 hodinovou pracovní dobu. V tom je podpořily odbory CORP. Řada významných stávek otřásla Puerto Pinascem už v roce 1913 a 1922 s poukazem na špatné pracovní podmínky. V roce 1922 musel dokonce komisař Wagner před stávkujícími dělníky prchnout k vojenské posádce.
V červenci1927 začali stávku dřevorubci. Ti se svezli po úzkokolejce do Puerta Pinasca, kde se k nim 15. července přidali dělníci z továrny na tanin a dělníci v přístavu. Zde demonstrovali za kratší pracovní dobu, zvýšení mezd a lékařskou péči pro sebe a své rodiny. Vedení společnosti jejich požadavky odmítlo a tak dělníci obsadili továrnu a hrozili, že pokud jim nebude vedením společnosti vyhověno, továrnu zapálí.
Reakce vedení byla taková, že požádala o zásah policii. Místní šerif, který v praxi působil jako důstojník závodní stráže společnosti, poslal několik svých podřízených zatknout vůdce "výkonného výboru" stávky. Ale po té, když se to ukázalo jako nemožné, společnost poslala vzkaz telegrafem o pomoc vládě do hlavního města Concepciónu. Ministr války vyslal oddíl 30-35 vojáků lodí do Puerto Pinasco. Ten dosáhl do Puero Pinasco 17. července a ve snaze vyklidit přístav od stávkujících, kteří se tomu vzpírali, do nich začali střílet. Existují různé verze o počtu obětí, který se mění mezi. Mrtvých mělo být 12 a raněných asi 8.
Vláda Dr. Eligia Ayaly ze zorganizování stávky obvinila anarchisty a za vůdce jakéhosi dezertéra z argentinské armády Benigno Browna. O mrtvých ale vláda nemluvila a celou aféru se snažila zamlžovat a tutlat. A dařilo se to s úspěchem. K oficiálnímu šetření nikdy nedošlo, prezidenta se nikdo neptal, proč poslal vojáky na pomoc soukromé společnosti. Nikdo neobvinil ministra války či vedení společnosti. Inu celostátní dělnické hnutí bylo pevně v rukou provládních odborů UOP, které nesouhlasily se stávkou zorganizovanou anarchistickými odbory CORP.

V roce 1929 někdo vystřelil na manažera, pana J.H.Scota, když byl na obhlídce prací v lese, ale střelec omylem zastřelil vedle něho kráčejícího Dr. Macdonalda, anglického lékaře. Střelec vypátrám nebyl.

http://soyconcepcionero.blogspot.cz/201 ... nasco.html
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Válka o Gran Chaco - válka na konci světa s naší účastí

Příspěvek od Pátrač »

jarl píše:Přečetl jsem si ještě jednou pasáže o historii Paraguaye a zajímalo by mě na čem byla založena její prosperita v době před válkou s Trojaliancí. Na území Paraguaye se pokud vím netěžili žádné cenné suroviny ani se tam nepěstovali nějaké hodnotné plodiny, takže je pro mě záhada, že se právě tahle malá země stala regionální mocností s 60 000 armádou.
Co se týká ekonomiky, asi nedoplním nic více než kolega 950 který to v diskusi probral tak, že se stydím za svoji nedostatečnost. takže mu do toho nebudu hekrovat. Ale přece jen.

Primo: před válkou s Trojkoalicí Paraguay nebyla malou zemí, takto vypadal mapa Jižní Ameiky v roce 1794.

Obrázek

Zde je krátce po svém konstuituování a všimněte si že měla jako součást svého území o deltu řeky La Plata. Tedy přímý přístup k Atlantickému oceánu. Byla to prostě hodně velká země.

Secundo: až po válce se zní stala malá země s malým potenciálem. Níže je mapa, z roku 1875, která ukazje jaké utrpěla neskutečné územní ztráty

Obrázek

Tertio: až po válce o Gran Chaco se zní opět stala země spotenciálem, který ji pomohl opět získat potenciál pro růst

Obrázek

Je to neuvěřitelné čím ta země prošla za pár desítek let. Jarle, 950-ka to vypsal jak z partesu, toto to jen trochu dokresluje. Ale dost výmluvně.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Polarfox
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 5849
Registrován: 5/11/2010, 21:01
Bydliště: Praha

Re: Válka o Gran Chaco - válka na konci světa s naší účastí

Příspěvek od Polarfox »

Pátrač píše:Zde je krátce po svém konstuituování a všimněte si že měla jako součást svého území o deltu řeky La Plata. Tedy přímý přístup k Atlantickému oceánu. Byla to prostě hodně velká země.
Paraguay byla vždy relativně malá a hlavně vnitrozemská země. Ostatně jako jediná ze všech nově vzniklých zemí na jihoamerickém kontinentu (později se k ní ještě po prohrané válce s Chile přidala Bolívie). Ta mapa je stará a mimo. A nikdy to nebyla ani bohatá země. Její význam zprvu tkvěl v tom, že byla zpočátku středobodem španělské moci v oblasti povodí Rio de la Plata a pronikání do hloubi kontinentu. Asunción byl dlouhou dobu sídlem guvernéra (po prvotní nešťastné zkušenosti s Buenos Aires) a odtud se pronikalo dále, hlavně při honu za bájnými poklady (říše Inků)...alespoň do té doby, než výpravy natvrdo narazily na své soukmenovce conquistadory, kteří to vzali ze severu podél pobřeží Pacifiku a řekli "sem nám nos nestrkejte, tady je to naše". Když pominul čas objevů, pominul i význam Asunciónu a Paraguaye. Země bohatá nebyla, nebyly tam žádné kovy atd., takže se pozornost obrátila jinam. Po znovuosídlení Buenos Aires se centrum moci v oblasti Rio de la Plata přesunulo tam a Asunción se postupně dostal do vysloveně podřízeného postavení, kdy jen cáloval daně, ale investice žádné...prostě zakopaná tentononc, na kterou každý kašlal a měla se postarat sama o sebe (se všemi výhodami i nevýhodami). Když na začátku 19. století krachla španělská moc a na jihoamerickém kontinentu vypukl boj za nezávislost, tvořilo území Vícekrálovství Rio de la Plata (sídlo v Buenos Aires) přibližně území dnešní Argentiny, Uruguaye, Paraguaye a Bolívie....přičemž Argentinci v Buenos Aires automaticky předpokládali, že i nový samostatný stát bude vypadat tak nějak stejně. Jenže jednotlivé součásti se záhy rozhodly, že se udělají raději takříkajíc samy pro sebe a na Buenos Aires hodí bobek. Argentinci se je sice snažili zpacifikovat i vojensky, leč neúspěšně a tak tu byly brzy státy čtyři. Po španělském dědictví zůstaly i nějaké ty nedořešené územní spory, které měly rozpoutávat války a potyčky napříč celou Jižní Amerikou ještě tak dalších 150 let. To se týkalo i Paraguaye, která měla nejasnosti jak s Argentinou (oblast mezi řekami Bermejo a Pilcomayo a kus provincie Missiones), tak Brazílií. O tato území pak ve válce proti Trojkoalici přišla (či byl problém konečně rozseknut silou, podle toho jak se na to kdo dívá) a nebyla to území malá...leč nikdy nic tak obrovského.
ObrázekObrázekObrázek

U národa, u něhož je nejoblíbenějším historickým spisovatelem Vlastimil Vondruška, se nějakého historického prozření a sebereflexe dočkáme opravdu jen velice stěží. (Polarovo motto pro rok 2019)

“Without data, you're just another person with an opinion.” W. Edwards Deming

Brána do Mordoru: https://twitter.com/fbeyeee?lang=cs
950
praporčík
praporčík
Příspěvky: 318
Registrován: 3/6/2010, 18:43
Bydliště: Kolín

Re: Válka o Gran Chaco - válka na konci světa s naší účastí

Příspěvek od 950 »

Jednu věc bych chtěl opravit. Již dříve jsem napsal, že pánové Dr. Eligio Ayala a Dr. Eusebio Ayala nebyli příbuzní, že jde jen o shodu jmen. Byl to omyl. Tito pánové, kteří byli prezidenty, nebyli sice bratry, ale byli si vzájemně bratranci. Mea culpa, proto se omlouvám.
950
praporčík
praporčík
Příspěvky: 318
Registrován: 3/6/2010, 18:43
Bydliště: Kolín

Re: Válka o Gran Chaco - válka na konci světa s naší účastí

Příspěvek od 950 »

Přistěhovalci z Evropy do Paraguaye

V letech 1864 – 1870 bojovala Paraguay proti trojspolku (Argentina, Brazílie a Uruguay). Porážka Paraguaye měla vážné dopady na demografickou situaci země (přežilo zhruba 230.000 lidí, převážně žen). V této době se stala imigrace zásadním řešením vylidněné země.

Druhá polovina devatenáctého století byla tedy počátkem evropského přistěhovalectví do země, a to příchodem Francouzů, Němců, Italů, aby pak o několik let později nabírala stále na síle až do počátku dvacátého století.

Ve druhé polovině devatenáctého století a počátku dvacátého uvítala Paraguay mnoho evropských přistěhovalců, kromě Francouzů, Španělů, Němců, Italů a Švýcarů také přišli imigranti z jiných zemí, byť v menší míře: Chorvaté, Češi, Poláci, Rusové, Švédové, Dánové, Belgičané i Angličané. Také přistěhovalci ze sousedních zemí přišli do země, a to buď jen na čas nebo i natrvalo - Brazilci i Argentinci. Dost se jich usadilo v hlavním městě Asunciónu, ale mnozí si zvolili venkov. Mnozí z nich přesídlili ze sousední Brazílie, Argentiny. Byli to potomci španělských, italských, německých či polských kolonistů. Další kolonisté přicházeli přímo z Evropy.

Farmářští osadníci, intelektuálové, bývalí vojáci, bankéři, umělci, obchodníci, řemeslní živnostníci... Mnozí se třeba v další generaci se stali politickými vůdci. V souladu se svými vlastními zájmy následující generace zachovávali svůj rodičovský jazyk, náboženství i tradice, ale kupodivu všichni se učili španělsky a po čase si osvojili i slang, jakousi směs španělštiny a guarání. První přistěhovalci žili jakýsi druh akulturace s cílem usnadnit dalším imigrantům jejich integraci v zemi. Tito přistěhovalci měli pošpanělštěná jména a jejich potomci se již neučili mateřský jazyk, ale španělštinu i onu paraguayštinu, která byla jakýmsi slengem španělštiny a indiánského jazyka guaraní. Mnozí protestanté či pravoslavní dokonce ve druhé či třetí generaci konvertovali ke katolicismu jehož náboženství se učili v církevních školách. Přesto, přes veškerou asimilaci tíhli ke svým tradicím a mateřskému jazyku, který si z tradice udržévali , třebaže jako svůj folklór. Zakládali své národní společenské kluby, kde se scházeli a naslouchali zprávám o tom, co se děje v zemi jejich původu, poslouchali svou národní hudbu a jedli národní jídla.
Na počátku XX. století přicházeli do Paraguaye i Arabové (křesťané) ze Sýrie a Libanonu, tedy z území Osmanské říše.

Příchod přistěhovalců měl své výhody. Např. vytvořil nové postupy při výrobě a v zemědělství, protože bez přítomnosti těchto přistěhovalců by zemědělství bylo snad zcela odlišné. Byli to osadníci, kteří velkou měrou přispěli k otevření nových cest, byly motorem v napomáhání vývoji i toho nejvzdálenějšího koutu republiky. Komerční úspěch některým z nich pomohl k nahromadění majetku a velkému bohatství. Přistěhovalci ze třetí a čtvrté generace ale byli již považováni zcela za paraguayské občany.

Po prohrané Velké válce byla Paraguay ponechána vylidněná, zničená a bez finančních prostředků na obnovu. Vzhledem k vážné hospodářské krizi, vláda rozhodla o prodeji veřejných pozemků, aby z nich získala finanční výnosy. To znamenalo, že pozemky patřící státu musely být prodávány fyzickým osobám, soukromým subjektům a navíc většinou cizincům. Prodané státní pozemky skončily povětšinou v rukou argentinských, britských, brazilských, italských a také francouzských společností nebo jednotlivých soukromníků.

Ústava z 24. listopadu 1870 - článek No. 33 upřednostňoval cizince s trvalým pobytem v zemi. "Cizinci na celém území národa mohou využívat všech občanských práv občanských; mohou provozovat své podnikatelství v průmyslu, obchodu nebo jiné výdělečné činnosti, vlastnit majetek, a koupit či prodat, navigovat na řekách, svobodně praktikovat své náboženství, dle své vůle se oženit podle zákonů. Nejsou povinni přijmout občanství nebo platit mimořádné povinné daně."


Vláda prezidenta generála Bernardina Caballera vydala v roce 1881 zákon, kterým přímo zvala evropské imigranty do Paraguaye. Tento zákon reagoval na potřebu rozvíjet ekonomiku a obsazenost pozemků zemědělskými osadníky. Tento zákon vytvářel podmínky pro vstup přistěhovalců do země. Tento proces byl ale stanoven trochu odlišně pro oba dva regiony: Oriente a Occidental. Oriente - tam mířila naprostá většina imigrantů proto, že půda tam je úrodnější. Occidental, to bylo Chaco.

Za průkopníka kolonizace je považována kolonie Nouvelle Bordeaux, v níž usadili francouzští imigranti. Tato kolonie se sídlem v Chaco v době prezidenta Carlose A. Lopeze byla charakterizována svou krátkou existenci. Přistěhovalci přišli mezi lety 1855 a 1856, později v tomto roce byla kolonie zase rozpuštěna.
Před touto organizovanou imigraci byli opravdovými průkopníky jen vědci a cestovatelé, jenže ti v zemi nezůstávali.
V La zona de Occidental vládní politika prodeje veřejných pozemků přinesla instalaci těžebních společností na dřeviny quebracho a továren na tanin, kdy sloužilo dřevo jako surovina. Společnosti vyrábějící tanin se rekrutovaly téměř ze všech národů tohoto regionu, a zejména těch, které hraničily s Río Paraguay. V jižním Chacu byly také dobytkářské farmy.
V některých oblastech paraguayského území začal "boom" nových zemědělských kolonií, které byly založeny v oblasti Chaco. Příchod mennonitů (luteránských novokřtěnců), kteří měli za sebou dlouhou cestu vyhnanství, z Německa do Ruska, pak z Ruska do Kanady a Mexika, a také Spojené států, aby konečně dosáhli klidu v Paraguay v centrálním Chacu mezi indiány v roce 1927, byl poněkud zvláštní kapitolou.. Mennonité představovali první stabilní občany pro v centrální Chaco. Úspěch jejich ekonomiky byl založen na tvedeé práci v zemědělství a chovu hospodářských zvířat. Mennonité v Chacu založili kolonie Philadelphia, Loma Plata, Newland, Friesland, llamó Villa Monte Sociedad, Villa Monte a Menno a v roce 1930 ještě Fernhein. Tito přistěhovalci záhy v šoku zjistili z extrémně dusného počasí, že půda kterou dostali sice zdarma je skoro sterilní a že se objevují každý den problémy. Proč si vybrali Paraguay? Nemuseli platit daně a pozemky dostali zdarma. Navíc práci s potem v tvéři považovali za svou svatou bohulibou povinnost.

Zákonem z roku 1921, v době přípravy na stěhování mennonitů do Paraguaye byli navíc mennonité osvobozeni od vojenské povinnosti a měli právo bez omezení praktikovat své náboženství. V roce 1927 založili jako svou první kolonii Menno, tato kolonie začínala s více než 1700 imigranty z Kanady. Byli instalováni ve stepi Chaca, daleko od civilizace, do neschůdné krajiny, kde se stávali oběťmi onemocnění. Dost jich tam zemřelo. Gondrova vláda je sama kontaktovala přes jejich ústřední radu v Acronu v USA (stát Pennsylvania). Rada hledala po mnoho let pozemky pro kanadské mennonity. Tyto rodiny byly apolitické a ve svém smýšlení pacifistické. Neměly žádný zájem o výuku angličtiny a odmítaly vojenskou službu. Někde byli terčem posměchu, jinde považováni za podivíny či náboženské fanatiky. Mexiko jich přijalo na 4000, argentinská a brazilská vláda je nechtěly. Paraguay jim dala klid a nový domov, byť s tvrdými životními podmínkami.
Zvláštním rysem byl vztah těchto osadníků k Indiánům v Chaco, zejména s některými kočovnými kmeny. I když tam byly kulturní rozdíly, panovaly mezi nimi velmi dobré vztahy. Tyto Indiáni jsou nejlepší spojenci v této nehostinné zemi, znají les a osadníkům mohli pomáhat.


Ve východní oblasti Oriente se rozvinula obzvláště velkou mírou cizí kolonizace. Byla to směs národností a různého povolání.. Vstoupili do země s různými typy podnikání a obchodů a zaklídali osady (kolonie). Na severu takto vznikly kolonie Villa Sana, Teutonia, Unión Germánica,, Barranquerita, Nuevo Germania (1887), Trinacria (pro Italy) (1900) (General Aquino), Colonia Nacional (1891), 25 de noviembre, v La zona de Central pak San Bernardino a Altos. Nueva Colombia, Nueva Australia (pro Australany) (1899), Independencia, Presidente González (byl to další pokus francouzské kolonizace), Villa Elisa (1897 pro Švédy), Nueva Italia (pro Italy ze Sicílie), Sebastian Cabot a pro Španěly Nueva Esperanza. La zona Central se nachází na okraji hlavního Asunción, kolonie nejvzdálenější leží padesát kilometrů od hlavního města. Trochu dále na jih směrem k hranici s Argentinou, jsou další kolonie.

Německá imigrace má své začátky kolem roku 1886. Tehdy přišla do Paraguaye i Nietzscheho sestra Elizabeth se svým manželem Bernhardem Försterem a spolu s nimi dalších čtrnáct rodin, které založily roku 1887 kolonii Nuevo Germania. Tato kolonie leží v La zona Oriental, na severu, v departementu San Pedro. Většina těchto německých přistěhovalců pocházela z oblasti Saska. Někteří německy mluvící švýcarští migranti byly přimícháni v tomto regionu. V roce 1915 lze nalézt v různých oblastech Paraguaye německé přistěhovalce, kteří se propracovali do dobré ekonomické situace. Roku 1898 byla německými imigranty založena kolonie Hohenau, která v době vzniku přijala 60 německých kolonistů a už v roce 1914 měla 1100 obyvatel a pozemky 1 300 ha.

Významnou skupinou, která zanechala stopy v zemi byli zmínění švýcarští přistěhovalci. V roce 1886 to bylo nejprve 382 imigrantů ze Švýcarska. V roce 1900 bylo v Paraguayi již
1 200 Švýcarů. Byli mezi nimi lékaři, botanici, dokonce i meteorolog. Švýcaři přicházeli do Paraguaye přes Uruguay, přes tamní kolonii Nueva Helvetia. V Paraguayi se hodně usazovali v kolonii San Bernardino nebo v Asunciónu.

Všichni kolonisté s vyjímkou mennonitů byli na 10 let osvobozeni od placení daní a od vojenské povinnosti.

Je velmi obtížné určit, kolik přistěhovalců českého původu přišlo do Paraguaye z Rakousko-Uherska ve vlně přistěhovalectví před 1. světovou válkou. Přistěhovalectví z Rakousko-Uherska se v poslední čtvrtině 19. století zesílilo. Zhruba od roku 1920 se ve statistikách začínají objevovat první Čechoslováci. Usadili se především v jižní úrodné oblasti Paraguaye. Poté, co Argentina ztížila podmínky pro emigraci, se stala poměrně zaostalá Paraguay, nabízející levnou půdu, středem zájmu přistěhovalců.

Jak už bylo dříve napsáno, mestici tvořili před válkou o Chaco nejméně tři čtvrtiny obyvatel. Většinou šlo o potomky imigrantů a matek z kmenů Guaraní. Své potomky zanechal u kmene Čamakoko i český cestovatel Alberto Vojtěch Frič. Pětina lidí má bělošský původ, většinou španělský, italský či německý.

Jednou z nejvýznamnější imigrační národnostní skupinou byli Italové. Italská imigrace do Paraguaye byla jedním z největších migračních toků, který přišel do této země. Paraguayští Italové byli druhou největší skupinou přistěhovalců po Španělech.

Během paraguayské války, mnoho italských přistěhovalců narukovalo dobrovolně do řad vojska tehdejšího prezidenta-diktátora Mariscala Francisca Solana Lópeze.
Po sjednocení Itálie v roce 1860 kupodivu se začala éra velkého stěhování, které trvalo až do roku 1914. To přineslo velmi rozsáhlý migrační pohyb, mezi roky 1869 až 1913 více než 14 milionů Italů opustilo svou zemi.
Většina z italských přistěhovalců do Paraguaye pocházela hlavně z Lombardie (zejména z oblasti Bergama) a zbytku severní Itálie. Další vlna následovala V období mezi 1882 až 1907. Tito už byli i z chudého jihu a ze Sicílie. Italové byli největší skupina, přesahující 27% celkových zahraničních příjezdů do Paraguaye v té době.

Tato skupina přistěhovalců se z velké části skládala z kovodělníků, architektů, inženýrů a odborníků v jiných oblastech. Tito pak měli velký vliv, zejména na růst a rozvoj měst včetně hlavního města Asunción a při údržbě paraguayských železnic.

• Z Argentiny přišlo v letech 1880-89 4 895 přistěhovalců, v letech 1890-99 jen 18 přistěhovalců, v dekádě 1900-1909 pak 364 přistěhovalců, v letech 1910-19 již 1 122 přistěhovalců, v období 1920-29 rovných 100 přistěhovalců.
• Z Brazílie to bylo v letech 1880-89 530 imigrantů, pak až v dekádě 1900-09 29 přistěhovalců a v období 1910-19 pouze 44 přistěhovalců.
• Z Uruguaye to bylo v letech 1880-89 jen 189 imigrantů, v letech 1900-09 pouze 59 přistěhovalců, v letech 1910-19 to bylo 68 imigrantů a v období 1920-29 40 přistěhovalců.
• Z Itálie přišlo v letech 1880-89 824 imigrantů, v letech 1890-99 251 imigrantů, v letech 1900-09 to bylo 1 115 imigrantů, v období 1910-19 973 imigrantů a v dekádě 1920-29 už jen 29 imigrantů.
• Ze Španělska to bylo v letech 1980-89 321 imigrantů, v období 1890-99 jen 9 přistěhovalců, avšak v období 1900-09 již 809 imigrantů, v období 1910-19 dokonce 1 494 přistěhovalců. Ovšem v dekádě 1920-29 to bylo už pouhých 37 přistěhovalců.
• Z Velké Británie se v období 1870-79 přistěhovalo na 800 osob. V dalších dekádách ale šlo už jen o desítky.
• Z Německa v období 1880-89 to bylo 467, v letech 1890-99 sice jenom 11, ale v dekádě 1900-09 již zase 479. V následující dekádě 1910-19 to bylo dokonce 811 a v letech 1920-29 přišlo do Paraguaye 814 německých imigrantů.
• Menonitů přišlo do Paraguaye 1 876.


To jen tak na ukázku.
950
praporčík
praporčík
Příspěvky: 318
Registrován: 3/6/2010, 18:43
Bydliště: Kolín

Re: Válka o Gran Chaco - válka na konci světa s naší účastí

Příspěvek od 950 »

Ještě k té orientaci Paraguaye na Argentinu.
O provázanosti mnoha paraguayských a argentinských rodin jsem již psal. Nyní trošku z jiného soudku...

V poznámce paraguayského ministerstva zahraničních věcí z června 1930 se praví, že ekonomika Paraguaye má omezený vliv na trzích, protože prodává své produkty víceméně pouze do Argentiny.

Kromě závislosti na jediném trhu, tom argentinském, Paraguay byla ve stavu finanční podřízenosti na argentinské měně; takže všechny výkyvy měnových kurzů, ke kterým došlo v Argentině bezprostředně ovlivnily měnu v Paraguayi. Naopak, paraguayská měna neměla žádný vliv na argentinskou měnu.

Stejně jako v dalších zemích regionu, i v Paraguayi měly zahraniční společnosti dominantní postavení, což znamenalo další faktor ve stagnaci rozvoje paraguayské ekonomiky. Tento vliv znemožňoval tvorbu národního kapitálu a měl všechny znaky procesu obohacování se v cizí zemi.

Ekonomická závislost Paraguaye s ohledem na Argentinu byla možná i proto, že paraguayská vláda dávala zelenou podpoře Argentiny v její politice rozvoje v Chacu. Bylo logické předpokládat, že Argentina bude spolupracovat s Paraguayí ve válce o Chaco i proto, protože paraguayská vláda reprezentovala ochranu jejich vlastních politických a ekonomických zájmů v Chacu
Zákon ze dne 11. června 1885 měl za cíl stabilizovat prodej pozemků v Chaco Boreal. Díky tomuto právnímu nástroji nastala penetrace tohoto regionu např. zahraničními bankami Banco de la Nación Argentina, anglickou Bank of River Plate, francouzskou Rio de la Plata, ale také rodinami jako Gibson vlastnící Sociedad Forestal v Puerto Guarani či rodina Casado v Puerto Casado s podobným zaměřením, nebo dobytkářskými společnostmi jako byly Sociedad Ganadera Talavera ve Fuerte Olimpo, obdobná společnost Sociedad Ganadera de Bahía Negra v Bahia Negra nebo lesnicko-dobytkářská Compañía New York y Paraguay v Puerto Pinasco získaly obrovské plochy země v různých oblastech včetně Chaco Boreal.

V paraguayské zemědělské výrobě převažovaly produkty: šňupací tabák, bavlna, yerba mate, apeyú, pšenice, kukuřice, cukrová třtina, rýže, fazole, arašídy, a všechny druhy ovoce.
Paraguay měla tedy výhradně zemědělské hospodářství, které garantovalo soběstačnost v produkci potravin na jeho populace. Skutečností ale bylo i to, že paraguayské zemědělství mělo svou konkurenci právě v Argentině v zemědělské produkci tamních regiónů Corrientes, Misiones, Iguazu a Ponta Pora.

80% vývozů opouštějících Chaco Boreal šlo tranzitem přes Buenos Aires. Přidejte k tomu, že celých 100% vývozu paraguayského území na východ od řeky Paraguay putovalo tamtéž.

V roce 1930 hodnota vývozu činila 14 176 453 zlatých pesos (1 zlaté peso = 18,75 pesos). Dovoz k stejném roce činil 15 139 359 zlatých pesos.

Rozdělení vývozu je následující:

- Skot za 6 339 889 zlatých pesos
- Zemědělské produkty za 2 897 625 zlatých pesos
- Dřevo za 4 794 011 zlatých pesos
- Vápenec za 5 767 zlatých pesos
- Jiné za 139 161 zlatých pesos

A jen pro zajímavost:
Obecný paraguayský rozpočet, který činil roku 1930 313 421 161 pesos, byl podpořen zejména příjmy z celních poplatků a z daní.
V roce 1927 připadlo z rozpočtu třeba na školství 18,88%, ale v roce 1930 už jenom 15,5%. Pokles této kapitoly je vysvětlitelný nárůstem peněz přidělených ministerstvu války a námořnictva.

V roce 1927 položka pro ministerstvo války a námořnictva představovala 19,75% celkových výdajů. V roce 1930 tato suma vzrostla na 28% z celkového rozpočtu. Položka činila
87 747 922 pesos. K tomu je třeba přičíst 1 790 475 pesos přidělených zvláštnímu rozpočtu (mimo 28% výše uvedené), Paraguay získala 2 dělové čluny, postavené v italských loděnicích za cenu 120.000 £ za každý.

Kromě toho je zajímavé, že paraguayský vnější dluh v roce 1930 byl malý; Tento činil 830 237 liber a byl bez problému splácen ročními platbami 60 000£ . Vnitřní státní dluh ke konci roku 1929 činil
2 738 941 zlatých pesos. Do 1930 veřejný dluh činil 4% rozpočtu.
950
praporčík
praporčík
Příspěvky: 318
Registrován: 3/6/2010, 18:43
Bydliště: Kolín

Re: Válka o Gran Chaco - válka na konci světa s naší účastí

Příspěvek od 950 »

Na první pohled se mohlo zdát, že Bolívie je mnohem lépe připravena na válku než její rival o Chaco. Měla 3x více obyvatel než-li Paraguay a měla trojnásobně početnou i armádu než Paraguay. Na rozdíl od Paraguaye Bolívie oplývala nerostnými surovinami (stříbro, cín, zinek, v menší míře i měď) a uhlovodíky (ropa), za kterou měla získávat bolívijská státní pokladna od domácích, ale hlavně zahraničních těžebních společností nemalé peníze v dolarech či britských librách a ty zase používat na nákup zbraní. naopak Paraguay na tom byla proti Bolívii ekonomicky velmi špatně, měla slabou, na zemědělství, konkrétně na dobytkářství, těžbu dřeva a výrobu taninu orientovanou ekonomiku závislou na Argentině a tehdejší britské ministerstvo války došlo ve své analýze k závěru, že pokud Paraguayi nepomůže Argentina, Bolívie musí v této válce zvítězit. Vždyť předválečný početní stav paraguayské armády 2 400 mužů a její vybavenost zastaralými zbraněmi nepovažovali na britském ministerstvu za vážnou bojovou sílu.

Kromě toho v roce 1926 Bolívie podepsala smlouvu obrovský obchod se zbraněmi s britským výrobcem zbraní společností Vickers-Armstrongs, který měl poskytnout prostředky pro válku pro Chaco. Šlo o obchod se zbraněmi za 3 miliony £, později snížené v důsledku poklesu cen bolivijského cínu.. Za dohodnutou novou dohodnutou cenu 2 190 000 £ se jednalo o nákup 15 bojových letounů, 65 dělostřeleckých zbraní, 50 000 pušek, 10 000 karabin, 300 kulometů, 760 automatických pušek a hojnost munice. V podání Společnosti národů v roce 1934, je odhad, že Vickers-Armstrongs nakonec získal za tři miliony £ zbraní a vojenského materiálu.Ale to se jednalo o zakázky u všch dodavatelů za celou válku. Žádný z těchto údajů není asi přesný. Od května 1926 kapitán F.J. Fairburn-Crawford od společnosti Vickers byl v La Paz vyjednávat s bolivijskou vládou její zakázku pro obchodu se zbraněmi. Původně mělo jít o částku 1,87 milionu £. Obě strany podepsaly konečnou smlouvu dne 2. října 1926. a jednalo se skutečně o částku v £ 1,87 milionu - nebo v $ 9 030 230 (aspoň si uděláte obrázek jakou měnou a v jakém kurzu tehdy britská libra oproti americkému dolaru byla). V roce 1925 byl směnný kurz $ 4,829 na £ 1.
A co vlastně bolívijské ministerstvo války pro svou armádu na válku o Chaco potřebovalo?
196 dělostřeleckých zbraní v rozmezí od 25mm (protiletadlová děla) až po 105 mm polní houfnice, 750 kulometů, 12 bojových letounů, 2,5 milionu ks pěchotní munice, 10-20 000 nábojů pro každý z různých typů dělostřeleckých systémů, 20 000 plynových masek, helmy, bicykly, bezdrátové radiostanice, obrněná vozidla, lékařské vybavení, stany, polní lahve, batohy, rýče, nákladní automobily a mnoho dalšího. Vickers také slíbil dodat Bolívii k výrobě v jejím vlastním zbrojním arzenálu plány a stroje na výrobu nábojových rámečků, nábojů a ručních granátů s produkcí 150.000 rámečků a 10 000 granátů týdně. Konečně v ceně kontraktu byla i dohoda, že do Velké Británie odcestuje bolivijský tým 5 armádních důstojníků, 6 armádních techniků a mechaniků, 3 - 4 důstojníci letectva a 4 mechanici od letectva trénovat s novými zbraněmi.
Ačkoli Bolívie jednála v té době i s dalšími zbrojovkami v Evropě, jako byla např. plzeňská Škoda (Spojené strojírny Akc.spol. Plzeň), avšak obchod s britskou Vickers-Armstrong byl jediným významným kontrakt se zbraněmi, který Bolívie podepsala se zahraniční společností vyrábějící zbraně jak před, tak i během války o Chaco. Bez zbraní od Vickerse bylo nepravděpodobné a možná asi nemožné jít do této války, protože bez zbraní od Vickerse by Bolívie neměla těžké zbraně a techniku, čímž by se z bojů v Chacu asi staly jen pohraniční šarvátky.

Nicméně vyvstaly 4 problémy s nimiž Bolívie nepočítala:
1- Vickers z různých důvodů nikdy neposlal zařízení a zbraně za plnou hodnotu oněch
1 870 000 £.a to zástupce od Vickers-Armstrongs Ltd. sliboval v prosinci 1927 urychlení dodávek již na rok 1928.
2- techniku, která do Bolívie dorazila, byl často pochybné kvality
3- sousední státy jako Argentina a Chile zablokovaly překládku zásilek od Vickerse, které byl směřovány do Bolívie
4- Bolivijci nebyli schopni dopravit dodanou techniku, kterou potřebovali na frontě v Chacu do bojových pozic kvůli špatnému vnitřního dopravního systému. Tato špatná logistická příprava pomáhá vysvětlit porážky bolivijské armády v Chacu v roce 1932 a 1933.

La Paz postrádal od Vickerse např. některé dělostřelecké zbraně, které by byly tak důležité v jakékoliv válce. Nábojnice a granáty dorazily, ale žádné zbraně k nim. V roce 1929, vzhledem k finančním omezením, Bolívie zjistila, že má problémy se splácením společnosti Vickers-Armstrongs Ltd. bolivijský ministr financí jel do USA, aby se pokusila dojednat další půjčku, Bolivijští piloti určení pro letadla Vickers byly stále netrénovaní. S ohledem na tuto skutečnost, byla v roce 1929 společností Vickers-Armstrongs Ltd. nucena zbrojní dohodu po dohodě s britským ministerstvem zahraničí poupravit s tím, že byla snížena celková kontraktační suma na 1,2 milionu £, protože jak bylo uvedeno, stále je značné množství zbraní nedoručeno. Během roku 1930, z této kontraktační sumy 1,2 milionů £ byly zatím do Bolívie dodány zbraně a vojenský materiál jen za 458 000 £. Z archivních materiálů není jasné, kolik z původních nasmlouvané ceny v librách 1926 byl kontrakt splněn, ale od července 1932 do prosince 1934 Bolívie obdržela od Vickers-Armstrongs další zbraně a materiál v hodnotě 425 158 £, takže nasmlouvaný kontrakt zřejmě nebyl splněn. Je zřejmé, že Bolívie získala zboží asi o čtvrtinu až možná třetinu méně oproti původní dohodě z roku 1926 a že velká část tohoto zboží za sníženou cenu i tak přišla příliš pozdě na to, aby tyto zbraně měl výkon bolívijské armády na bitevním poli. Dokonce i úředníci z britského ministerstva zahraničí si nebyli jisti, kolik ze smlouvy s Vickers-Armstrong Ltd. bylo realizováno a pouze odhadovali, že v roce 1932 bylo do Bolívie posláno vojenského materiálu v hodnotě jen za 695 885 £. Vzhledem k tomu, korespondence z archivu mezi bolívijským ministerstvem války a vedením společnosti Vickers-Armstrongs Ltd. ukazuje, že Bolivijci, s poukazem na to, že se válka blíží, si opakovaně stěžovali na zpoždění při přepravě, zejména pokud jde o všechny důležité dělostřelecké zbraně, které už měly dávno dorazit. V červenci 1931, rok před vypuknutím války, zbraně byly u Vickers-Armstrong stále testovány a nebyly připraveny na transport. V září 1932, v době, kdy už byla bolívijská armáda zaměstnána bojovými akcemi s paraguayskou armádou v plném rozsahu nepřátelství, britské vyslanectví v La Paz psalo do Británie, že doufá, že zbytek zbraní od Vickers-Armstrongs bude připraven opustit Británii do konce října t.r. Asi to bylo samotným britským diplomatům trapné, že britská firma, navíc tak velká a známá světová zbrojovka je krajně nespolehlivá.

Dále tu byly obavy ohledně kvality materiálu za zaslaným od Vickers-Armstrongs, zejména zbraní. V čele s Coroneli Merinem a Riverou, bolivijský tým odjel do Velké Británie řešit mechanické problémy s Vickersovou municí. Stížnosti od Bolivijců na kvalitu dělostřelectva do roku 1931 a 1932, donutily Vickers-Armstrongs vyslat v letech 1932 a 1932 do Bolívie malé týmy svých firemních mechaniků pod vedením Brigadier Generala K.E. Haynese. Otázky špatné kvality zpracování s ohledem na stížností, které byly obdrženy, pokud jde o nevhodnost materiálu poskytnutého v rámci této smlouvy, pánové od Vickerse se snažili urovnat uznáním, že munice určená pro děla není standardní a že tato nejspíš vzhledem ke klimatickým podmínkám asi není vhodná pro Bolívii. To bylo přijato, ale co nebylo bolívijskou stranou akceptováno, to byla kritika britské komise, že obecně příčinou byla neznalost bolivijské armádních důstojníků a nedostatek odborné přípravy v bolívijském armádním arzenálu. Malý firemní tým od Vickers-Armstrongs čele Br.Gen.Haynesem stále testoval a hrát si s nefunkčními zbraněmi těžkými i lehkými i po té, co začala válka.
V listopadu 1932 byl Major Briggs od Vickerse, který hovořil dobře španělsky a byl de facto vojenským atašé na britském vyslanectví v La Pazu La Paz vyslán do Chaca do předních linií bolívijské armády aby se pokusila vyřešit tuto zapeklitou záležitost. Obě strany byly ještě ve vyjednávání do května 1933 o problému v bojích rozbitého vybavení, tedy přesnv tu dobu, kdy Paraguay bojovala a vyhrávala své hlavní obranné bitvy (1932-33) proti Bolívii.
Vickers argumentoval, že důvodem problémů není kvalita materiálu, ale špatná údržba ze strany bolivijské armády: Celá obtíž s Bolívijci je v jejich absolutní touze po poznání každého technické detailu jejich vybavení. Oni mají jisté potíže s rekuperátory děl. Samozřejmě mají, pokud používají měkké mýdlo a žluté mazivo v nich; rekuperátory budou mít korozi a všechny druhy jiných potíží. Každý národ, kterému budeme prodávat tyto rekuperátory, má řádné technické štáby a máme od nich než chválu. Zatímco školení pro bolívijské dělostřelce bylo docela jen to základní - výcvik asi měsíc byla poskytován v roce 1932 -v tom tam byly také skutečné problémy s děly.
Bez ohledu na to, kde byla chyba, v březnu 1933 Bolivijci poslali zpět k Vickers-Armstrong v Británii 160 kulometů Vickers Mk.1 a 346 lehkých kulometů Vickers-Berthier na opravu

Z polních 105mm houfnic byla doručena 4 z 8 ks. Pouze 4 horské houfnice ráže 105mm ze 12 objednaných byly doručeny a z původně objednaných 48 horských kanónů 75 mm dostala Bolívie jen 24 kusů. Ze 30 ks objednaných polních kanónů ráže 65mm jich bylo dodáno jenom 6. Krom toho se na volném moři nacházelo na lodích na cestě k Bolívii hodně z nedoručeného dělostřelectva a další dělostřelecký materiál byl ještě v Británii, a to trvalo měsíce, než je připravili k dodání do Bolívie. Finanční obtíže navíc zhoršovaly bolivijské nesnáze jako např.opravy v boji poškozených kusů. I když to zástupci Vickers-Armstrongs slíbili, ve firmě měli strach, že Bolívie nebude schopna zaplatit.

Výsledky byly proto pro bolívijskou armádu bojující v nelítostném a vzdáleném Chacu katastrofální. S vážnými nedostatky se potýkala logistická podpora. Bez sboru mechaniků byla Bolívie odkázána buď na zdráhají se koncern Vickers-Armstrongs a jeho zaměstnance v závodech ve Velké Británii, nebo na hrstku britských mechaniků a techniků od Vickers-Armstrongs pracující v terénu a snažící se obsluhovat zahraniční armádu s cizími tradicemi a metodami.
I když byly zbraně zaplaceny a odeslány už do Bolívie, sousední státy často konali potíže, odepírajíc průchod těmto dodávkám zbraní. Bolivijci věděli, že jsou odkázáni na dobrou vůli svých sousedů pro průchod zásilek zbraní a materiálu od Vickerse z Británie. Bolivijský vláda informovala britské vyslanectví v La Paz, ale Britové je mohli akorát tak politovat, formálně vyslovit rozhořčení, ale jinak krčili rameny.

Chile odmítlo tranzit přes jeho přístav Arica, do něhož vedla z Bolívie železnice, v Peru byly kradeny části veškerého nákladu procházející jeho přístavem Mollendo a tak zbývala jen závislost na překládce v Argentině. Nejlepší cesta pro dovoz jakýchkoliv zásilek byla opravdu přes Argentinu. V roce 1927 Vickers nepředpokládal žádné potíže s překládkou z lodí na železniční vagóny v Argentině. Ale roku 1928 stále úzkost Bolívie tlačila britskou vládu, aby usnadnila průchod zbraní přes Argentinu a aby zajistila bezpečnost pro tranzit zbraní přes argentinské území s tím, kdyby vláda Jeho Veličenstva jinak mohla uhladit cestu pro tyto výrobky britské společnosti.
Odpovědí britského vyslanectví v La Paz bylo, že to byla velmi delikátní záležitost, ale že odešle o celé záležitosti zprávu do Londýna. O čtyři dny později přišla bolívijskému ministru zahraničí odpověď: "Může to být proto, že Bolívie se připravuje k útoku Paraguay?" V roce 1929, a to jak Argentina tak i Chile se bránily průchodu zbraní od Vickers-Armstrongs určených pro Bolívie a v obou zemích zabavili některé zásilky, včetně některých německých zbraní určených pro Bolívii. Bolívie setrvávala ve snaze využít lepších dovozní trasy Argentiny a Chile, ale oba státy kolísaly, takže to bylo nemožné a bolívijská vláda nemohla vědět, zda některá daná zásilka bude mít možnost projít, nebo ne. Bolivijci tlačili na Vickers-Armstrongs Ltd., který, zase vyvíjel tlak na britské ministerstvo zahraničí aby přesvědčilo Argentince a Chilany. Tato politika měl nějaký úspěch, ale bylo časově náročné a nedokonalé, zejména proto, že britské ministerstvo zahraničí bylo obecně nezaujato pomoci společnosti Vickers-Armstrongs, kterou obviňovalo z pomáhání udržovat cizí válku. Společnost Vickers-Armstrongs Ltd. však k tlaku na své ministerstvo zahraničí poháněla obava, že v případně nedodání zbraní zamezením tranzitu pak od bolívijské vlády nedostane zaplaceno. V roce 1933 s uzavřením chilského přístavu Arica, a argentinského přístavu v Buenos Aires s použitím omluvy na formálních prohlášení války mezi Bolívií a Paraguayí, vydané v roce 1933 nastala pro Bolívii velmi těžká situace. Až do té doby se Bolívie spoléhala na dopravu po argentinských železnicích do Yacuiba a to nejen na dovoz zbraní od Vickerse, ale i kvůli dodávkám argentinských potravin a zdravotnického materiálu, které embargu SN nepodléhaly a které také bolívijská vojska v Chacu jakož i ostatní populace b Bolívii potřebovala. Bez této pomoci by asi v Bolívii vypukl hlad Pokud šlo o Chile, to zvedlo cenu za dodávky od Vickers-Armstrongs různými cly a poplatky za překládku z lodí na vlaky a tranzit i za ochranu transportů na chilském území skoro na 3 milióny £ a to se týkalo období od února 1933 do konce války v roce 1935. Bylo to vyděračské, byl to státní banditismus, ale jinou cestu Bolívie neměla.

Vzhledem k tomu britské vyslanectví v Santiagu napsalo v lednu 1933 na britské vyslanectví do La Paz k zásilce od Vickers-Armstrongs, která dorazila do přístavu Arica : "Toto byla poslední zásilka munice za války, které bylo ještě umožněno pokračovat do Bolívie přes chilské území." Bolívijský ministr zahraničí byl britským vyslancem informován, že příští zásilky musí být směrovány do jiného přístavu a že všechny budoucí zásilky musí být dodávány přes nějaké jiné než chilské území. V únoru 1933 si Bolivijci stěžovali, že uzavření přístavu Arica znamenalo, že byly odříznuti od okolního světa. Řešení přes Chile a přes Argentinu se stalo nemožným a řešení problému přes přístav Mollendo v Peru nevhodné. Proto Bolívie nemohla převzít dodávku víc vybavení od Vickerse, ale velký podíl na tom měla britská zbrojovka svou laxností, průtahy a neoperativností. Ano, peruánské Mollendo zůstalo otevřené, protože jak bylo Bolivijci uvedeno od dubna 1933 to byla jediná brána pro Bolívii pro spojení s okolním světem. V důsledku toho, vzhledem k obtížím s Argentinou a Chile, Bolívie žádala, aby Vickers poslat budoucí dodávky via Mollendo v Peru. To však nebylo zdaleka ideální, protože mnohé"životně důležité části výzbroje" zmizely. Tranzit přes přístav Mollendo znamenal ale dopravu na vagónech železniční společnosti Ferrocarril del Sur (britské korporace Peruvian Corporation Ltd.) po které se dostaly do Juliaca a dál až na břeh známého andského jezera Titicaca do San Carlos de Puňo, přes které je převezl železniční trajekt do bolívijského přístavního města Guaquí, načež odtamtud pokračovaly již po bolívijské železnici do La Pazu.

Posledním a zásadním problémem byl nedostatek komunikací do Chaca. Jak jsem již dříve uvedl, z La Pazu vedla až na argentinskou hranici ve Villazón železnice. Odtud dále na východ podél argentinské hranice vedla silnice přes Muñoz do Villa Montes silnice. Dále pak to byla už jen prašná písčitá cesta nevhodná pro auta, neboť auta se koly bořila a prach ničil a obrušoval motory osobních i nákladních aut.
Silnice mezi Villa Montes a Fort Muñoz byla poseta autovraky. Bolívijská vláda pochopitelně tehdy hned na samém začátku války vyhlásila povinné rekvizice automobilů, nákladních i osobních. jenže měla jen nepatrný počet kvalifikovaných řidičů. Bolivijci prostě uspěchali rekvizice vozidel, ale na vytvoření sboru vyškolených řidičů a automechaniků mysleli až později. Vlastně vůbec udělali málo pro vyřešení tohoto problému a tak dělali málo pro překonání tohoto zásadního problému. Ve své neznalosti problematiky často nasazovali auta s nedostatkem servisního zabezpečení pro automobily do provozu na nevhodných silnicích.
V prosinci 1932 zpráva britského vyslanectví z La Paz mluvila o silnice poseté rozbitými nákladními automobily a to v takovém množství, že podmínky přepravy mezi městy Tarija a Villa Montes musí být otřesné. Automobily nemohou jezdit z důvodu hloubky písku ... Mezi městy Villa Montes a Muñoz silnice dvakrát překročí řeku a nákladní automobily musí řeku překonávat po pontonových mostech. S příchodem dešťů a povodní se bude jednat o nemožné a komunikace do Muñozu pak může být jedině letecky.
Důsledkem poruchy v dopravě bylo to, že v červenci 1932 na samém začátku války, Bolivijci byli nuceni opustit v La Pazu zbraně dodané od zbrojovek Vickers-Armstrong a Schneider, které byly potřebné pro frontu v Chaco, čímž bolívijské jednotky pěchoty zůstávaly bez potřebné palebné podpory pro intenzivní bitvy proti odhodlaným Paraguaycům.
V roce 1928 britská vyslanectví v La Paz odhadovalo, že bolivijští vojáci budou mít dva týdny pochodu přes jejich území, než se dostanou na frontu se v Chaco a že tyto nepřiměřeně dlouhé bolívijské komunikace dávají Paraguaycům výraznou výhodu v Chacu, což povede k velké únavě a opotřebení jak vojska, tak jeho dopravních prostředků.
Do roku 1932 se tento odhad pro cestu na přední linie přece jen zlepšil. Ale i tak... Z La Paz do Villa Montes jeden a půl dne po železnici a dva dny po silnici a další tři dny pěšky - to byla obvyklá doba a způsob přesunu na frontu..
950
praporčík
praporčík
Příspěvky: 318
Registrován: 3/6/2010, 18:43
Bydliště: Kolín

Re: Válka o Gran Chaco - válka na konci světa s naší účastí

Příspěvek od 950 »

Podle odhadu Paraguay zaplatila za nákup zbraní v období od roku 1926 do roku 1932
4 730 733 $, což je číslo, které představovalo zhruba 60% z paraguayského rozpočtu Bolivijský odhad byl, že Paraguay v letech 1931-32 tratila 32% svého celkového rozpočtu na její armádu. V plánu bylo vytvořit armádu o síle 24-30 000 mužů v sestavě čtyři bojových skupin po 5 820 mužů (pěchoty, jezdectva, dělostřelectva a ženistů). Jenom v letech 1926 a 1927 obchodní smlouvy na dodávky zbraní s evropskými zbrojovkami a dalšími firmami dosáhly částky 2 miliony $ a zahrnoval kontrakty na pušky, pistole, šavle, střelivo, 24 ks 75mm polních Schneider, ruční granáty, letecké motory, 7 ks stíhaček Wilbault, 7 ks bojových letadel Potez -25, koňská sedla, celty, deky, stany, postroje mezků, sekery, mačety apod. Také do toho byla zahrnuta objednaný projekt a stavba dvou velkých dělových člunů v Itálii, 7 tisíc belgických mauserovek FN, 200 lehkých kulometů Madsen, pěchotní munice a 24 minometů Stokes-Brandt ráže 81mm (tyto za pořizovací cenu 67 581 $. Jak to vypadá, Bolívijci podcenili rozsah paraguayských nákupů zbraní.
Paraguay chtěla nakupovat zbraně už v roce 1923,
ale klíčovým mezníkem bylo Výkonné nařízení č. 21 211 ze dne 29. července 1925, které schválilo výdaje 1 810 000 zlatých pesos, jež byly ekvivalentní k 348 715 £ při akvizici zbraní v Evropě. Nicméně skutečná částka vynaložená na zbraně výrazně překročila tento součet. V roce 1932 Paraguay utratila $ 592 689 tisíc za zbraně.

Coronel Manlio Schenoni vedl nákupní tým, který odjel do Evropy už na konci roku 1920. Když se Schenoni vrátil domů v roce 1929 (to již byl General de Brigada), aby se stal ministrem obrany, jeho tým, založený v Belgii, zůstal v Evropě a spolupracoval s argentinským General de Brigada Manuelem Costou z "Comisión Técnica Argentina de Adquisiciones en el extranjera." Řada evropských a amerických zbraní, používaných Paraguayí je impozantní.
• V roce 1926 Paraguayci koupili za částku 300 756 $ z Fábrica Nacional de Oviedo ve Španělsku pušky a rámečky k nim systému Mauser,
• V Dánsku u zbrojovky Dansk Rekylriffel Syndicat lehké kulomety oceněné na 47 775 £ (230 000 $).

Po roce 1927 se nákupy zbraní zvýšily exponenciálně až do roku 1932. Paraguayci vedli obchodní jednání o nákupech zbraní a uzavírali smlouvy pro více objednávek vojenského vybavení z USA, Argentiny, Belgie, Velké Británie, Chile, Dánska, Francie, Německa, Holandska, Itálie, Španělska, Švédska a Švýcarska. Mělo se jednat o 23 smluv uzavřených od února 1927 do února 1929. To je pravděpodobně slabé slovo. Rozsah objednávek a firem, které měly tyto dodávky realizovat byl rozsáhlý jak ukazuje následující indikativní seznam:
• V únoru roku 1927 Paraguayci podepsali smlouvu s belgickými Etablissements Jules Fonson v Bruselu na dodávku 400 ks kavaleristických šavlí.
• V únoru a březnu 1927 Paraguayci koupili jedenáct milionů puškových nábojů ráže 7,65 mm. U belgiské zbrojovky Fabrique Nationale d'Armes de Guerre Lutychu byly objednány tisíce nábojových rámečků systému Mauser.
• V dubnu 1927 Paraguayci koupili ze stejné zbrojovky Fabrique Nationale d'Armes de Guerre 304 pistolí Browning a 25 000 puškových rámečků.
• V srpnu 1927 koupil Gen. Brig. Schenoni ve Šapanělsku vojenské uniformy v barvě olivové, protože paraguayská armáda měnila své uniformy od khaki na olivově zelenou jednak proto, že i Bolívijci měli khaki uniformy, tak aby nedocházelo k mýlce a pak olivově zelená více odpovídala terénu v Chaco.

• V letech 1927-28 se Paraguayci dohodli s holandskou společností, Nederlandsche Instrumenten Compagnie Venlo na dodávce telemetrických zařízení pro své dělostřelectvo.

• Dne 26. března 1928 byl Schenoni v Německu a učinil tam nákup vybavení, včetně oblečení a sedel, za což utratil 77 000 $.
• Dne 6. listopadu 1928 Paraguayci koupili za 15 759 £ uniformy z Německa. Bank of England poskytl finance a zařídil převedení peněz.
• V letech 1927-29 Paraguayci koupili zbraně u Colt Arms Company střelné zbraně (a odeslány do Paraguaye přes Buenos Aires).
• Dne 7. ledna 1929, Schenoni byl zpět v Dánsku u Dansk Rekylriffel Syndicat Kobenhaven a nákoupil více lehkých kulometů Madsen
• V období 1930-31 Paraguayci koupili antény, fotografické vybavení (který by mohl být používá pro výrobu map) a ve Francii triedry.
• Také u francouzské zbrojovky Schneider-Creusot nakoupil pušky pušky a zásobníky k nim.
• Dne 17. ci 1931 ve Fabrique Nationale d'Armes de Guerre Liège zaznamenáno, že Paraguayans měli zaplatit 134 634 $ (27 880 £).
V Paraguayi potřeba platit tvrdou měnou za zbraně jejich ekonomiku dost vyčerpávala a proto v roce 1929 vláda vydala dluhopisy na vnitřní půjčku ve výši 470 000 £ (100 milionů paraguayských pesos), 70% této sumy bylo využit ke koupi zbraní. Výsledkem byla důkladná příprava na válku. Na místo laciného nekvalitního šuntu mohla paraguayská nákupní komise koupit to nejlepšív z každé evropské zemi, a znamenalo to, že Paraguayci mohli hrát o nejlepší cenu a nejvyšší kvalitu s různými firmami, které se pak předháněli v nejlepších nabídkách. Výhodu měli Paraguayci při dodávkách zbraní z Evropy v tom, že objednané zboží dopravovaní na lodích bylo v Argentině bez potíží překládáno buď na železniční vagóny nebo na říční nákladní lodě a mohlo být bez překážek dopravováno do Asunciónu a to i během celé války o Chaco.
Druhou výhodu měli v tom že mohla využívat k přepravě zbraní a materiálu na fronru jak říční dopravu, tak železnici z Puerto Casado do Chaca na 145km. Rovněž inteligentně využívali jak místních indiánů tak komunity Mennonitů i když né k přímému boji.
Argentinská podpora Paraguayi byla poskytována i proto, že Argentina na tuto zem hleděla velmocenským pohledem na svůj vazalský stát.
Nejen, že dovezeným zbraním ponechávala Argentina volný průchod po argentinských řekách a železnici, které jsou spojnicí s Paraguayí, Argentina také dodávala Paraguayi munici ze svých muničních skladů a pomáhala i politickým a vojenským poradenstvím. Argentina také za velmi výhodných finančních podmínek dala Paraguayi k použití různá domácí zařízení, jako továrnu na letadla v Córdobě letadla, která opravovala motory bolivijských letadel sestřelených v Chaco, takže Paraguayci je mohli znovu použít. Mezitím, argentinské armádní jednotky byly rozmístěny na pravém jižním břehu řeky Pilcomayo, údajně z důvodů argentinské národní bezpečnosti, ale ve skutečnosti sloužily jako ochrana levého křídla pro paraguayskou armádu. V srpnu 1932 britský chargé d'affaires v Asunciónu napsal na britské vyslanectví do Buenos Aires: "Důležitější však je skutečnost, která se zdá být nepochybná, že má Paraguay zajištěny dodávky válečného materiálu, včetně munice, z argentinských arzenálů, a já jsem dokonce byl ujištěn, že Paraguay má prakticky volnou ruku
v Argentině odebírat vše, co ona může potřebovat. Není pochyb o tom, že zboží zasílané do Paraguaye putuje do Paraguaye po železnici a řece, ale jiný materiál přichází ještě méně ortodoxním způsobem z nepojmenovaných míst v Argentině, na protější břeh řeky Pilcomayo. Koncentrace argentinských vojsk na jižním břehu Pilcomayo, která je také hlášena, je, samozřejmě, zcela legitimní za účelem udržení argentinské neutrality. Očekává se, však, že tato neutralita bude velmi shovívavý, pokud jde o Paraguay."
Také řadě pilotů argentinských vzdušných sil bylo umožněno "odejít dočasně", aby mohli létat v Paraguay jako dobrovolníci. Argentinci dokonce pomáhali v oblasti zpravodajství, např. argentinské vyslanectví v La Paz poskytovalo Paraguayi bolívijské šifrovací klíče.Tento akt byl rovněž jedním z rozhodujících faktorů paraguayských vojenských úspěchů v Chaco v roce 1934, zatímco Chile nebylo schopno poskytnout Paraguayi podporu na stejné úrovni jako Argentina. Chilský dlouholetý spor s Bolívií kvůli jeho severnímu území kolem města Antofagasta, které Bolívie ztratila v XIX. století a chtěla by je zpátky, znamenal, že sympatie chilské vlády byly na straně Paraguaye. Jistě, strategie diktovala, že i Chile poskytovala podporu Paraguayi proti svému potenciálnímu nepřítele, který chce získat přístup k moři - ať už je to přes Paraguay nebo Chile. Řada chilských soukromníků však osobně sympatizovala více s Bolívií a nabízela jí své služby. A konečně i Brazílie a Uruguay, jak se zdá, ač zachovávaly neutralitu v této válce, spíš pomohly Paraguay, byť ve velmi omezené míře.



http://bura.brunel.ac.uk/bitstream/2438 ... sion+1.pdf
950
praporčík
praporčík
Příspěvky: 318
Registrován: 3/6/2010, 18:43
Bydliště: Kolín

Re: Válka o Gran Chaco - válka na konci světa s naší účastí

Příspěvek od 950 »

Rozhlas, jako propagandistická zbraň ve Válce o Chaco

Již delší dobu tu nikdo nepřispěl k tématu Válka o Chaco 1932-35. Chtěl bych proto alespoň trochou zase přispět do mlýna. I když nejde o bojovou část, jde o šíření propagandy a ta, myslím si, byla neméně důležitou součástí války.


První testy rozhlasového přenosu v Paraguayi sahají až do roku 1922. Někteří z průkopníků rádiového Paraguaya byli pan Ernesto Stricker, Salvador Guanes a Zacarías León Sotelo. Ernesto Stricker a další dělali první krátkovlnné přenosy mezi San Bernardinem a Asunciónem, vysílali hudbu a zprávy (Radio CXZ-27). Od roku 1924 podobné vysílače byly instalovány v Villarrica, San Pedro a Nueva Germania.
V letech 1926-27 tam, kde už byly malé rozhlasové stanice provozované jejich vlastníky téměř jako jejich osobní „hobby“, byla vysílána hudba z gramodesek, komerční reklamy a některé zprávy o životě města či velké vesnice.

Vysílání, brzy po jeho objevu, Paraguay spojily k liberálními myšlenkami, které panovaly v Evropě. To bylo za tehdejšího ústavního prezidenta Eligia Ayaly. První oficiální rozhlasová stanice začala pravidelně vysílat v roce 1924. Bylo to Radio ZP5 Paraguay.
Spuštění vysílání ZP-1 Radio Cultura paraguaya, které vysílalo hudbu a zprávy z Asunciónu.
V roce 1928 vláda získává stanice pro vojenské účely, aby mohla radiotelegraficky komunikovat mezi hlavním městem Asuncionem a městy Concepción a Encarnación.

V roce 1927 existovalo mnoho rozhlasových přijímačů v Paraguayi, drtivá většina ale v hlavním městě. Vzhledem k nárůstu této moderního aktivity vláda vydala dne 27. dubna téhož roku vyhlášku upravující instalaci a provoz experimentálních rozhlasových vysílačů.
V následujícím roce došlo k další vyhlášce povolující instalaci radiotelegrafní antény v Parque Carlos Antonio López. Byla to velká kovová anténa konstruována jako vysoký stožár s výhledem na panorama města Asunción, která mohla v té době se zachytit rádiové zprávy odeslané z radiotelegraficky z města Concepción i z jiných částí země. Rádiová komunikace pak získala velkou dynamiku.

Pak se Paraguay ocitla v nebezpečí války s Bolívií, kde byla velká mobilizace armády. Vliv rádia se stal součástí veřejného ducha a přidalo se do vládní propagandy. Radiové přijímače začaly zabírat čestné místo v obývacích pokojích mnoha paraguayských rodin.

V tomto desetiletí vzniklo 30 rozhlasových stanic a počty přijímačů rostly. V roce 1932 začalo vysílat ZP 9 Radio Prieto, první rozhlasová stanice v zemi, kterou bylo slyšet i na území Bolívie.
Rádia v tomto desetiletí hrála důležitou roli ve válce o Chaco. V roce 1933 vznikly ZP4 National Radio a ZP6 Radio La Nacion. Vnitrostátní menší stanice byly vytvořeny jako ZP15 La Voz del Norte Concepcion, a Encarnacion ZP3 Radio Bouquet de Encarnación

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Radio Nacional v Bolívii začalo s vysíláním z v El Alto de La Paz až 2. března roku 1929. Šlo ale o soukromou rozhlasovou stanici, kterou vlastnili bratři Henry a Rodolfo Costasové.

Dne 15. června 1932 s bitvou u Laguna Chuquisaca vypukla válka se s paraguayským sousedem podporovaným Argentinou o Chaco. Tato mezinárodní krize zhoršila vnitřní problémy v Bolívii a na to reagovala bolivijská oligarchie. Ta nastolila potřebu silného státu v Bolívii.

O několik dní po vypuknutí války s Paraguayí, 22. června 1932 došlo k cenzuře šíření informací. Bolívijský prezident Salamanca vyhlásil tzv. rezoluci, která volá po „povinné registraci všech rozhlasových a radiotelegrafních stanic a rozhlasových přijímačů. Zároveň tato rezoluce zakazuje přenos zpráv„protože bylo zjištěno, že“ falešné a poplašné zprávy, které jsou vysílány, škodí zájmům národa „a proto žádá o registraci, nejpozději do 24 hodin, všech příjemců a šiřitelů. Válka o éter začal.

Z tohoto podnětu Centrum pro propagandu a národní obranu (CPCR) čerpá tzv. rádiový projekt a ten je publikován v tisku. Jeho cílem je:
• Zabránit útokům ze strany paraguayské propagandy a naopak uspořádat kompletní servis propagandy v zahraničí.
• Zavést vhodnou propagandu uvnitř Bolívie, spolu s obchodními službami,
• Na domorodé indiánské obyvatelstvo (které mluvilo a rozumělo špatně španělsky) se obracet buď v ajmarštině nebo kečuánštině.


Po dobu dvou let běžela bezprecedentní „válka v éteru“. Bolivijský rozhlas vedl propagandistickou válku proti Paraguayi a naopak. První zkušenosti v dobách mezinárodní války a národní krize ukázaly, že rádio může pokrýt původně klíčový moment v bolivijské historii. Byl to nový způsob projevu, nové způsoby přesvědčování, rádio se stalo kanálem pro šíření ideálů bolivijské criollo elity a vládní strategie, která se snaží zaplnit mnoho prasklin ve vypjaté sociální a politické situaci a reagovat na potřeby mezinárodní války.

Bylo třeba se bránit proti útokům paraguayské propagandy. výsledkem práce členů bolívijské vlády bylo zřízení Centra pro propagandu a národní obranu (CPCR) dne 16. července 1933, Výsledkem práce členů bolívijské vlády a Centra pro propagandy a národní obrany (CPCR) byl vznik Rádia Illimani. Vypuknutí války v roce 1932 také znamenalo rozchod s léty svobodného komerčního rádia. Když vypukla válka s Paraguayí, rozhlas, jako soukromá společnost (Costasové jsou podnikatelé, nikoliv politici) již nevyhovuje potřebám státní propagandy a jejích elit. Costasům záleží na spokojenosti veřejného vkusu a nikoliv na žádném strategickém zájmu a státní propagandě. I oni se ale museli podřídit.

Co se vysílalo?
• „Mluvený projev“: přednášky, vlastenecké projevy, zpravodajství z domova a ze světa, zprávy z bojišť, politické a vojenské informace a pak vlastenecké básně, bolívijské tango, folk, vojenské pochody, nějaká evropská hudba co zrovna letěla a hudba kreolsko-mestická, melodický jazz Merida a konečně náboženská kázání.

S vypuknutím války v roce 1932 se bolivijská vládní kontrola a cenzura sdělovacích prostředků stala ještě naléhavější. V lednu 1933 nařídil tiskovou cenzuru Kongresem a v letech 1933 až 1935 Oddělení propagandy ministerstva zahraničí dohlíželo na cenzurování zpráv o válce. Rozhlasové programy se odrážely podlé této kontroly, vydávajíc mix hudby, řeči, zpráv a reklamy, každý večer od 19:30 do 23:30, s delšími vysíláními v sobotu a dny vlastenecké oslav, náboženských svátků nebo výročí země.

Nicméně rozhlasové vysílání bylo dostupné jen pro toho, kdo měl rozhlasový přijímaj a hlavně tam, kde byla dostupnost elektrického proudu. Navzdory mezinárodnímu pokrytí, chudí indiáni rozhlas neměli, protože neměli ani elektrický proud. Vliv rozhlasu měl tedy své meze. Ve městech se důležité zprávy vysílaly občanům přes tlampače.

V roce 1934 vznikly právě pro indiány a míšence dvě místní rozhlasové stanice. Ty vznikly v důlních centrech, kde indiáni a míšenci pracovali: Radio Oruro byl otevřeno v květnu 1934 a Radio Potosi na přelomu července a srpna 1934.


Zdroj: Fuentes, Revista de la Biblioteca y Archivo Histórico de la Asamblea Legislativa Plurinacional
La radio en el Paraguay.

PS: Pátrači, jak jsi na tom s popisem pozemních operací v této válce?
Odpovědět

Zpět na „OSTATNÍ“