Stránka 1 z 1

Nebe nad Gran Chaco.

PříspěvekNapsal: 29/11/2015, 19:40
od Farky

Nebe nad Gran Chaco.


Obrázek

Úloha letectva v krvavé válce mezi Bolívií a Paraguayí o nehostinný kus země zvaný v těchto zemích Chaco Boreal bývá často neprávem opomíjena, tento článek se to pokusí alespoň trochu změnit. Následující řádky se budou věnovat pouze "báječným mužům na létajících strojích", veškeré informace o příčinách a průběhu Války o Gran Chaco obsahuje epická sága kolegy Pátrače, jejíž první dějství se nachází zde - viewtopic.php?f=146&t=6863.

Letečtí protivníci Války o Gran Chaco.



Bolivijské vojenské letectvo (Cuerpo Aéreo Boliviano).


Vojenské letectvo v Bolívii vzniklo na počátku 20. let minulého století pod dozorem francouzské vojenské mise, mající za cíl vycvičit první piloty. Začátky byly velmi obtížné, zejména po stránce materiální a tato mise pod vedením Eduarda Deckerta skončila neúspěchem. Bolivijci byli nuceni své první vojenské letce poslat na výcvik do Evropy, konkrétně do Německa. V roce 1925 přicestovala do Bolívie švýcarská vojenská mise (Haeberliho mise), která byla podstatně úspěšnější. Tato mise v průběhu pěti let vycvičila jádro bolivijských pilotů následně bojujících proti Paraguaycům. V letech 1928-31 se do země vrátili také Francouzi, tentokrát aby vedli přeškolování bolivijského personálu na nová výkonná bojová letadla.
V době vypuknutí války v červnu 1932 mělo Cuerpo Aéreo Boliviano k dispozici přibližně 40-45 plně vycvičených členů létajícího personálu a množství leteckých mechaniků. Byli vycvičeni zcela podle evropských standardů, přičemž na nácvik vzdušného boje byl kladen jen minimální důraz. Střelba na vzdušné či pozemní cíle se před začátkem války proti Paraguayi v podstatě necvičila vůbec, letci se vše museli učit za pochodu. Během konfliktu letecká škola vyprodukovala nejméně dvanáct dalších letců.

Obrázek

Vítanou posilou bylo několik zahraničních dobrovolníků sloužících v řadách Cuerpo Aéreo Boliviano. Například se jednalo o tyto muže -

Juan Treviño - chilský vojenský pilot.

Guillermo López - chilský vojenský pilot.

Juan del Villar - chilský pozorovatel-střelec.

Ignacio Aliaga Gonzales - chilský vysoký důstojník přidělený ke Cuerpo Aéreo Boliviano, zahynul při letecké nehodě v Bolivii 6. června 1935.

Thomas W. Smith - britský občan, který létal za této války jako pozorovatel-střelec. O svých dobrodružstvích napsal v roce 1937 knihu.

Nihls Bohórquez - pozorovatel-střelec německé národnosti.

Hlavní základnou letectva v Bolívii bylo letiště El Alto (4 057 m nad mořem) v těsné blízkosti hlavního města La Paz, bylo to místo kde probíhal předválečný letecký výcvik. V oblasti Gran Chaco byla ještě před vypuknutím nepřátelství zřízena základna ve Villa Montes, předsunuté plochy blíže k budoucí frontě se pak nacházely v Puerto Suarez, Muñoz, Caraiditi a Ballivíanu. Bolivijští armádní velitelé tedy předpokládali použití svých leteckých sil v této oblasti a náležitě se na tuto možnost připravili. V průběhu bojů vznikly další předsunuté letové plochy, zcela pochopitelně zpravidla blízko bolivijských fortínů.

Velitelem Cuerpo Aéreo Boliviano byl prakticky po celou dobu trvání Války o Gran Chaco Teniente Coronel Bernardino Bilbao Rioja, pohříchu jeden z mála schopných bolivijských vysokých důstojníků. Byl autorem několika leteckých příruček, nebránil se novým věcem a je především jeho zásluhou že si bolivijští letci vedli ve válce podstatně lépe než zbytek armády.

Začátek války zastihl Cuerpo Aéreo Boliviano ve fázi napjatého očekávání dodávek nových letadel objednaných v USA, neboť k červnu 1932 jeho celkovou použitelnou bojovou sílu tvořilo všeho všudy 14 lehkých bombardovacích letadel a 4 stíhačky. Z toho 6 bombardérů a všechny 4 stíhací stroje operovaly v oblasti Gran Chaco ze základny Villa Montes.


Paraguayské vojenské letectvo ( Arma Aérea Paraguaya).


Na rozdíl od poklidného a poněkud zdlouhavého vzniku vojenského letectva v Bolivii, jeho paraguayská obdoba se vlastně zrodila ve válce. Konkrétně ve válce občanské, která v Paraguayi probíhala v letech 1922-23. Obě strany tohoto konfliktu používali pro podporu svých vojenských operací letadla, v jejichž kabinách se nacházeli zahraniční žoldáci. Právě v této válce došlo k vůbec prvním vzdušným soubojům v Latinské Americe. Po skončení Paraguayské občanské války v zemi zůstalo nejméně pět vojenských letadel, tyto létající aparáty pak vytvořili základ pro vznik Arma Aérea Paraguaya. Několik žoldáků bylo najato aby vedli nově založenou leteckou školu, jejím prvním šéfem se stal italský veterán První světové války, bývalý člen italské vojenské mise v Argentině a hrdina právě skončené občanské války, pilot Nicolas Bó.

Obrázek

V roce 1925 paraguayská vláda schválila nový obranný plán, který volal po nákupu 64 bojových letadel. Tato cifra byla zcela mimo finanční možnosti země, nicméně v přímém důsledku tohoto plánu se Paraguay obrátila na Francii s žádostí o pomoc při výcviku nových letců. Na začátku následujícího roku tedy začalo působení francouzské vojenské letecké mise v Paraguayi pod velením Colonela E. M. J. Couleta. V roce 1931 se pak k Francouzům připojila také mise argentinská, jejímž velitelem byl jmenován Mayor HC Jorge Souvillé. Obě vojenské mise opustily Paraguay ještě před vypuknutím Války o Gran Chaco v červnu 1932, během svého působení celkem vycvičili 35 letců a 40 mechaniků. Úroveň jejich dovedností získaných během výcviku se nijak nelišila od bolivijských protějšků, vždyť byli také vycvičeni podle stejných osnov se všemi klady i zápory. Během Války o Gran Chaco svá křídla získalo v letecké škole nejméně patnáct dalších letců.

V rámci Arma Aérea Paraguaya se na bojích podílelo rovněž menší množství dobrovolníků cizí národnosti -

Vladimir Porfenenko - ruský pilot, " bělogvardějec", který emigroval do Paraguaye.

Miguel García Granados - guatemalský pilot, v letech 1929-31 velitel guatemalského vojenského letectva v hodnosti Coronel. Krátce po skončení války odešel do Španělska, kde se přidal jako dobrovolník k Republikánům. Na jaře 1937 byl jedním z prvních pilotů přeškolených na stíhačky Polikarpov I-15 (přezdívané "Chato"), byl přidělen k jednotce zvané "Escuadrilla La Calle". García Granados byl 20. března 1937 sestřelen nacionalistickým stíhacím esem jménem Brunetto di Montegnacco, tento Ital letící na Fiatu CR.32 si tak připsal již 10. vítězství. Guatemalec utrpěl popáleniny a byl zajat, v čase sestřelení mu bylo 41 let. Později byl v rámci výměny zajatců propuštěn a vrátil se do rodné Guatemaly, kde pokračoval ve vojenské kariéře. Do výslužby odešel v generálské hodnosti, poté až do své smrti v roce 1968 vedl malou textilní firmu.

Benito Sánchez Leyton - pilot pocházející z Uruguaye.

Louis Tuya - další Uruguayec ve službách Arma Aérea Paraguaya. Také Tuya se po Válce o Gran Chaco po nějaké době připojil ke španělským Republikánům a tak jako García Granados se i on na jaře 1937 přeškolil na Polikarpov I-15. 16.dubna 1937 byl u Zaragozy z převýšení napaden nacionalistickým Heinkelem He 51, za jehož řízením seděl Ángel Salas Larrazábal. Louis Tuya v souboji zahynul, Larrazábal si připsal na své konto své šesté vítězství.

Nicolás Bó - Ital, války se zúčastnil v řadách dopravního letectva.

Enrique Lafrenz - argentinský pilot.

Jorge Eduardo Bruno - argentinský letecký mechanik, který šel do Války o Gran Chaco jako dobrovolník k pěchotě. Brzy si někdo uvědomil že v zákopech mrhá svým drahocenným talentem a byl převelen k letectvu.

Jorge Edwards - Argentinec, letecký mechanik.


Arma Aérea Paraguaya měla svou domovskou základnu v Campo Grande ( Ñu-Guazú) poblíž Asunciónu. V kontextu dlouholetých sporů s Bolívií o území Chaco Boreal je s podivem, že v okamžiku vypuknutí válečných operací Paraguay neměla v oblasti žádnou leteckou základnu či alespoň přistávací plochu. Trvalo několik týdnů než byla připravena alespoň předsunutá plocha pojmenovaná Isla Taguato, následně byla urychleně vybudována hlavní letecká základna Paraguayců v Isla Poí (Villa Militar). Během války bylo využíváno několika improvizovaných ploch blízko paraguayských fortínů a také dobyté základny vybudované původně pro Cuerpo Aéreo Boliviano. Do konfliktu se zapojily také stroje paraguayského námořnictva, přičemž operovaly zpravidla z Bahía Negra.

Obrázek

Velitelem paraguayského letectva byl na počátku konfliktu Argentinec Almandos Vincente Almonacid, veterán První světové války a jihoamerická letecká legenda. Ještě před válkou o Gran Chaco nabídl své služby Paraguaycům a ti ho přijali s otevřenou náručí. Byl to vzdělaný a kompetentní voják, který nabádal své podřízené k maximálnímu úsilí a agresivitě při použití letectva na podporu pozemních operací. Na druhou stranu si byl dobře vědom omezených prostředků kterými Arma Aérea Paraguaya disponovala, proto striktně zakázal pilotům aktivně vyhledávat vzdušné souboje s nepřítelem. Jeho působení v roli velitele letectva skončilo 8. března 1933, důvody jsou poněkud zahaleny rouškou tajemství. Drtivá většina zdrojů uvádí, že příčinou bylo naprosté selhání nově dodaných stíhacích letadel Fiat v boji s nepřítelem, protože tyto stroje byly pořízeny na Almonacidovu žádost, přičemž byly upřednostněny před letadly firmy Curtiss . Nebylo tomu tak, žádný z Fiatů nebyl Paraguaycům do 8. března 1933 dodán. Několik novějších paraguayských zdrojů spíše opatrně naznačuje, že části paraguayských vysokých důstojníků se nezamlouvalo že letectvu velí cizinec a postarali se o jeho odvolání z funkce. Ať už byl důvod jakýkoliv, výsledek zůstává stále stejný. Almonacid byl poté jmenován šéfem leteckého výcviku, v této nové funkci však nevydržel dlouho - 30. března 1933 odcestoval zpět do rodné Argentiny, čímž jeho účast v této válce skončila.
Almonacida nahradil v čele Arma Aérea Paraguaya další velmi schopný muž, José Alfredo Bozzano Baglietto. Pod jeho taktovkou nedošlo v Arma Aérea Paraguaya k žádným převratným změnám, paraguayské letecké operace ve válečné oblasti pokračovali v trendu nastoleném Almonacidem.

A. V. Almonacid měl k červnu 1932 k dispozici celkem 12 bojových letadel, z toho 6 lehkých bombardérů a 6 strojů stíhacích. Po vypuknutí války Paraguayci vyvinuli velké úsilí aby získali další leteckou techniku. Jak již bylo řečeno, žádné paraguayské letadlo na počátku konfliktu nebylo v oblasti Chaco Boreal, protože se zde nenacházela žádná letecká základna či alespoň předsunutá plocha.


Letadla Války o Gran Chaco.



Cuerpo Aéreo Boliviano.


Vojenské letectvo Bolívie získalo v letech 1922 až 1935 celkem 105 letadel.


69 bojových strojů -


Breguet 19 - 8 kusů
Fokker C-Vb - 6 kusů
Vickers type 149 Vespa III - 9 kusů
Vickers Type 143 Bolivian Scout - 6 kusů
Curtiss - Wright C14R Bolivian Osprey - 20 kusů
Curtiss Model 35A Hawk II - 8 kusů
Curtiss Model 65 Sea Hawk II - 1 kus
Curtiss Cyclone Falcon - 9 kusů
Junkers K.43h - 2 kusy

16 dopravních strojů -


Junkers F13 - 8 kusů
Junkers W.34 - 2 kusy
Ford model 5-AT-D - 1 kus
Ju 52 - 4 kusy
Sikorsky S-38B - 1 kus

20 cvičných strojů -


Caudron C.97 - 5 kusů
Morane - Saulnier 35 Ep.2 - 4 kusy
de Havilland D.H.9 - 2 kusy
Vickers type 155 Vendace III - 3 kusy
Junkers A.50 Junior - 3 kusy
Curtiss - Wright CW-16E "Trainer" - 3 kusy


Bojová letadla.


Obrázek

Bojová letadla plnila v rámci Cuerpo Aéreo Boliviano celou řadu úkolů, od průzkumu přes bombardovací útoky na paraguayské pozice až po zásobování obležených jednotek. Všechny tyto stroje se dají označit spíše za víceúčelové, i stíhací letouny plnily zpravidla roli stíhacích bombardérů. Nedocházelo ani k čistokrevně stíhacím hlídkám, ať už ofenzivního či defenzivního charakteru. Bolivijci se nikdy nepokusili početně slabší paraguayské letectvo vylákat do vzduchu a následně mu způsobit citelné ztráty, které by znamenali pro Paraguayce katastrofu. I přes poměrně vysoké počty získaných bojových letadel jich v žádném období Války o Gran Chaco nebylo na frontě nikdy více než přibližně 20 kusů schopných operačního nasazení.

Breguet 19.


Lehký jednomotorový bombardovací a průzkumný letoun Breguet 19 byl v období mezi dvěma světovými válkami široce rozšířeným letounem. Jednalo se o dvoumístný dvouplošník smíšené konstrukce, kdy přední část trupu byla duralová, konstrukci zadní části trupu a křídel tvořila duralová kostra potažená plátnem. Výzbroj tvořil jeden okruhem vrtule střílející kulomet ráže 7,7 mm ovládaný pilotem, pozorovatel obsluhoval dvojici kulometů stejné ráže na pohyblivé lafetě. Breguet 19 byl schopen nést až 400 kg pum.

Obrázek

První exemplář tohoto letadla získala Bolívie v srpnu 1924, tehdy byl tento stroj ještě znám jako Breguet XIX. V té době Cuerpo Aéreo Boliviano na svých letadlech používalo taktické označení v podobě jmen, první dodaný Breguet byl tudíž pojmenován "Oruro". Další zakoupený Breguet ("Potosi" ) se objevil v zemi o rok později, v říjnu 1926 pak následovala dvojice "La Paz" a "Boquerón". Úměrně k tomu jak narůstalo napětí okolo sporné oblasti Chaco Boreal, narůstala i bolivijská snaha získat více zbraní. V roce 1929 byly proto ve Francii zakoupeny další čtyři Breguety 19 (budoucí "Batallon Colorados", Ingavi", "Uncia" a "Oruro II" ), poslední z nich byl přijat do stavu Cuerpo Aéreo Boliviano v říjnu 1929.
První tři bolivijské stroje poháněl motor Lorraine - Dietrich 12Eb, řadový kapalinou chlazený dvanáctiválec s uspořádáním do W o výkonu 450 hp, který letadlu uděloval maximální rychlost 215 km/h. Všechny následující Breguety 19 , včetně čtvrtého kusu dodaného v roce 1926, byly poháněny motorem Hispano - Suiza 12Hb (500 hp). To však nebyla změna jediná, letadlo bylo nyní oproti starším sériím ovladatelnější, pevnější a díky zvýšené kapacitě nádrží se prodloužil jeho dolet. Změny v konstrukci se negativně projevily nárůstem hmotnosti, takže navzdory silnějšímu motoru se rychlost novějších Breguetů nijak nezvýšila.

Letadlo prošlo u Cuerpo Aéreo Boliviano relativně bezproblémovou službou (byť došlo k několika nehodám při přistání) a ještě před začátkem Války o Gran Chaco bylo bojově použito k útokům proti paraguayským pozicím v Chaco Boreal. Velmi důležitou předválečnou činností Breguetů bylo také zmapování zmíněné oblasti ze pomocí leteckých fotografií. Intenzivní používání a nedostatek náhradních dílů se nutně musel podepsat na snižování počtů letuschopných Breguetů 19, takže když v červnu 1932 naplno vypukly boje, Cuerpo Aéreo Boliviano mělo k dispozici pouhé tři bojeschopné stroje. Všechny se nacházely na základně Villa Montes, odkud operovaly v rámci smíšené jednotky "Escuadrilla de Reconocimiento Aéreo". V první fázi války byly velmi aktivní, s příchodem výkonnějších letadel se jejich podíl na bojových operacích rapidně zmenšil. Nasazené Breguety 19 neutrpěly v bojích žádné ztráty a v roce 1934 byly staženy z fronty na domovskou základnu El Alto. Vzhledem k jejich stáří a celkovému opotřebení nebyly tyto přeživší stroje použity k výcviku, místo toho je Bolivijci zaparkovali v odlehlé části letiště a tam je ponechali svému osudu.

Fokker C-Vb.


Fokker C-Vb byl lehký průzkumný a bombardovací dvouplošník s dvoučlennou posádkou, jeho kovová konstrukce potažená plátnem byla evolucí Fokkeru D.VII, který byl jedním z nejlepších stíhacích aeroplánů 1. světové války. Pohonná jednotka Hispano - Suiza 51 o výkonu 520 hp umožňovala letadlu dosáhnout maximální rychlosti až 220 km/h a unést až 200 kg pum. Stálou výzbroj tvořily dva vpřed namířené pevné synchronizované kulomety ráže 7,7 mm, pozorovatel měl k dispozici jeden pohyblivý kulomet stejné ráže.

Obrázek

Bolívie zakoupila šest strojů typu Fokker C-Vb v roce 1926, jen tři z nich dostaly jména ("Bolivia", "Mcal. Sucre" a "Sgto. Max Paredes"), dva byly označeny prostými římskými čísly "I" a "II". Označení šestého Fokkeru není známo. V listopadu 1928 stroj "Mcal. Sucre" havaroval v Brazílii, když mu při propagačním letu do Rio de Janeira selhal motor. Posádka vyvázla bez úhony, nicméně stroj byl na odpis. Jeden z Fokkerů C-Vb byl během krátce trvající potyčky s Paraguayí v roce 1928 protagonistou vůbec prvního bombardovacího útoku v oblasti Chaco Boreal. Na začátku války v roce 1932 již Cuerpo Aéreo Boliviano zbývaly pouze dva letuschopné exempláře, oba se nacházely daleko od místa bojů v El Alto. O rok později již byly i tyto Fokkery C-Vb v natolik neutěšeném stavu, že se na nich nedalo bezpečně létat.

Přestože stroje Fokker nezasáhly přímo do hlavních bojů o Chaco Boreal, hrály nedocenitelnou roli v předválečném výcviku bolivijských letců.

Vickers Type 149 Vespa III.


Celokovový jednomotorový dvoumístný dvouplošník Vickers Vespa byl vyroben pouze ve velmi malých počtech, jediným dalším uživatelem tohoto letadla bylo Irsko, které vlastnilo 8 kusů dvou různých variant. Bolivijské Vickersy Vespa III byly osazeny motorem Bristol Jupiter VIA o výkonu 450 hp, maximální rychlost stroje se pohybovala okolo 220 km/h. Výzbroj tvořil jeden kulomet ráže 7,7 mm střílející vpřed a jeden kulomet ráže 7,7 mm v kokpitu pozorovatele, maximální hmotnost nesené pumové výzbroje bohužel není známa. "Vespy" byly lehce ovladatelné, relativně obratné, pohonná jednotka byla spolehlivá, celková údržba byla snadná. Letoun dokázal i na nezpevněných plochách vzlétnout na krátké vzdálenosti a měl vynikající letové vlastnosti ve velkých výškách.

Obrázek

Právě především posledně jmenovaná vlastnost zaujala zástupce Cuerpo Aéreo Boliviano natolik, že v roce 1927 objednali ve Velké Británii 6 strojů tohoto typu. Dodávka se uskutečnila mezi 23. březnem a 25. červencem 1929 a přestože kontrakt zněl na šest kusů, v jeho rámci byly do Bolívie dovezeny další tři Vickersy Vespa III, které měly sloužit jako zdroj náhradních dílů. Bolivijci podle všeho používali k létání všech devět strojů v jejich vlastnictví, neboť jsou známa taktická označení těchto Vickersů - "1", "2", "3", "4", "5", "6", "18", "23" a "44". Jeden ze strojů, konkrétně Vespa III s označením "3", byl ztracen v roce 1930 při nehodě v Santa Cruz.

Začátek války zastihl tyto letadla v El Alto, tři stroje se po zahájení válečných operací přesunuly do Villa Montes. V průběhu bojů se k nim připojil i zbytek bojeschopných bolivijských Vickersů Vespa III. Tento typ letadel byl stažen z fronty do El Alto na jaře 1933 po příchodu lepších bojových letadel, důvodem byl však spíše než cokoliv jiného nedostatek pilotů v Cuerpo Aéreo Boliviano. Poté co svá křídla získalo v roce 1934 dvanáct nových letců, Vespy III se vrátily do oblasti Chaco Boreal, byť už nyní sloužily spíše k průzkumu než k bombardování. Ve Válce o Gran Chaco přišlo Cuerpo Aéreo Boliviano z různých příčin nejméně o 4 Vickersy Type 149 Vespa III, nicméně ukončení nepřátelství se dočkaly minimálně dva exempláře tohoto letadla. Poslední letuschopná bolivijská Vespa III pak byla vyřazena ze služby na konci roku 1935.

Vickers Type 143 Bolivian Scout.


Stíhací jednomotorový jednomístný dvouplošník Bolivian Scout vzešel z neúspěšného letadla Vickers Type 141, které vzniklo ze stejně neúspěšného Vickersu Type 123. Letoun byl klasické konstrukce složené z kovové kostry potažené plátnem , jeho srdcem byl vzduchem chlazený devítiválec Bristol Jupiter VIA o výkonu 450 hp. Tato hbitá stíhačka dosahovala maximální rychlosti 241 km/h, výzbroj tvořily dva kulomety ráže 7,7 mm v trupu střílející okruhem vrtule, pod křídlo bylo také možné zavěsit pumy malé hmotnosti.

Obrázek

Bolivijci objednali u firmy Vickers šest těchto letadel, které byly přizpůsobeny jejich požadavkům. Oproti nabízené variantě Type 141 vybavené motorem Rolls-Royce Kestrel si v rámci snahy o alespoň nějaké sjednocení výzbroje nechali do svých Scoutů namontovat stejný motor jaký měl pohánět Vickersy Vespa III, kvůli operacím z nezpevněných ploch byl také zesílen podvozek. Součástí dodávky šesti Scoutů, uskutečněné mezi 9. zářím a 17. prosincem 1929, byly i dva či tři trupy a nemalé množství náhradních dílů. Letounům byla při dodání přidělena čísla "7", "8", "9", "10", "11" a "12", nicméně z pozdějšího období jsou známa i čísla "54", "59" a "96".

Nejméně dva (spíše však tři ) stíhací Vickersy těžce havarovaly ještě předtím než se v Chaco Boreal naplno rozezněly vojenské polnice. Nicméně se zdá, že bolivijští mechanici za pomocí náhradních trupů dokázaly tato stroje znovu dostat do vzduchu, což by vysvětlovalo důvod vzniku již zmíněného tria nových taktických čísel. Je známo, že k začátku června 1932 zbývala Cuerpo Aéreo Boliviano již jen čtveřice letuschopných Vickersů Type 143 (stroje "7", "8","12" a "96") a ta se kompletně nacházela ve Villa Montes. Na počátku války byly tyto stroje tím nejvýkonnějším co mohla Bolívie proti Paraguaycům nasadit, Scouty operovaly na frontě po celou dobu konfliktu a jich pilotům byly oficiálně uznány dvě vítězství ve vzdušném boji . Pouze jeden Vickers Type 143 Bolivian Scout, stroj s číslem "8" na trupu, se dočkal konce války v roce 1935.

Curtiss - Wright C14R Bolivian Osprey.


Curtiss - Wright C14R byl militarizovanou variantou civilního sportovního stroje řady Travel Air Model 4000, který byl po převzetí firmy Travel Air Manufacturing Company koncernem Curtiss-Wright přejmenován na Curtiss - Wright CW - 14 Speedwing. Vojenská varianta tohoto stroje byla nazvána Osprey a byla nabízena jako "stíhací bombardér chudého muže", byť tento slogan by samozřejmě obchodní oddělení firmy Curtiss - Wright použilo jen stěží. Stroj byl dvoumístným jednomotorovým dvouplošníkem, jeho konstrukce se skládala z kovové kostry potažené plátnem. Ospreye byly vyzbrojeny dvěma kulomety ráže 7,7 mm, jedním pevným střílejícím okruhem vrtule a druhým umístěným v kokpitu pozorovatele. Maximální hmotnost nesených pum činila poněkud skromnějších 113,4 kg (250 liber). Letadlo dostalo od původní civilní varianty do vínku snadnou ovladatelnost, pevnost konstrukce a absenci jakýchkoliv záludných letových vlastností. Hvězdicový vzduchem chlazený devítiválec Wright R-975E-2 Whirlwind (420 hp) sice nepřekypoval silou, přesto byl Osprey výkonným strojem s maximální rychlostí až 262 km/h.

Obrázek

Bolívie získala celkem 20 strojů typu Osprey (přičemž cena za jeden kus činila 18 000 dolarů), což z něj činí nejpočetněji zastoupený typ letadla Války o Gran Chaco. První dodávka, čítající 12 exemplářů, byla dokončena k 31. lednu 1933. Dalších šest Curtissů - Wright C14R dorazilo do El Alto zřejmě v květnu 1933 a poslední dva dodané kusy byly sestaveny a zalétány v prosinci téhož roku. Poslední zmíněná dodávka obsahovala ve skutečnosti tři Ospreye, nicméně jeden z nich byl v Chile zadržen celníky a jeho další osud je neznámý. Ke konci září 1933 byla uzavřena dohoda o výrobě dalších šesti letadel tohoto typu pro Bolívii, k realizaci této zakázky však po zásahu americké administrativy nikdy nedošlo. Ospreye byly v Cuerpo Aéreo Boliviano označeny taktickými čísly "11", "13", "20", "22", "25", "30", "39", "45", "50", "60", "62", "64", "68", "78", "87", "91", "93" a "95". Dva stroje byly ztraceny při nehodě ještě dříve, než stihly být jakkoliv označeny.

Letadlo bylo mezi piloty nesmírně oblíbené, mimo jiné z toho důvodu, že se ve všech parametrech minimálně vyrovnalo tomu nejlepšímu co proti nim mohla Paraguay nasadit. Pilotům Ospreyů bylo dokonce ve Válce o Gran Chaco oficiálně uznáno jedno vzdušné vítězství. Přechod bolivijských pilotů na Ospreye však nelze rozhodně označit za hladký, k 24. březnu 1933 bylo z různých příčin ztraceno již šest z dvanácti dodaných strojů. Okamžitě po dodání došlo k několika nehodám během startu či při přistání, důvodem byla poněkud vyšší přistávací rychlost oproti letadlům z kterých piloti přešli a také ostruha zjevně nevyhovující svou délkou nezpevněným písčitým dráhám v oblasti operačního nasazení. Zatímco první problém se dal potlačit pouze leteckým výcvikem, druhou potíž se podařilo poměrně rychle vyřešit. Urychleně byla vyrobena dodávka prodloužených ostruh, na jejich montáži a vyzkoušení v bolivijských podmínkách se poté podílela i skupina amerických mechaniků firmy Curtiss - Wright. V rámci zákaznického servisu byla tato skupina přítomna v Bolívii po celou dobu trvání konfliktu, přičemž se její členové podíleli i na opravách a údržbě svých výrobků přímo ve válečné oblasti.

Obrázek

První známá bojová operace Ospreyů během války se zřejmě datuje na 20. ledna 1933 během bojů u fortínu Nanawa. Je obtížné přesně určit kolik těchto strojů bylo na konci konfliktu bojeschopných, je každopádně známo že Cuerpo Aéreo Boliviano bylo v jeho průběhu nuceno v důsledku operačních i neoperačních ztrát ze svého stavu odepsat nejméně 12 kusů. Ještě v roce 1945 Bolívie neúspěšně žádala USA v rámci "Zákona o půjčce či pronájmu" o dodání náhradních dílu na opravu čtyř letadel tohoto typu. Jeden Curtiss - Wright C14R Bolivian Osprey, byť neletuschopný, dokonce stále ještě figuroval k 30. červnu 1954 ve výzbroji bolivijského vojenského letectva ( v té době již Fuerza Aérea Boliviana), pak již tento letoun nenávratně zmizel v propadlišti dějin.

O stroje Osprey projevila zájem také Paraguay, rozběhla se jednání s firmou Curtiss - Wright o prodeji až devíti kusů, nicméně cena kterou byly ochotni Paraguayci za Ospreye zaplatit byla natolik nízká, že k uzavření dohody nedošlo.

Curtiss Model 35A Hawk II a Model 65 Sea Hawk II.


Zcela jednoznačně nejvýkonnější letadlo Války o Gran Chaco, symbol bolívijské vzdušné převahy během konfliktu a pýcha Cuerpo Aéreo Boliviano. Stroj byl dalším vylepšením letadla přijatého do výzbroje USAAC (United States Army Air Corps) pod názvem Curtiss P-1, nabízeného výrobcem k exportu jako Curtiss Hawk (později zpětně překřtěn na Hawk I). Hawk II byl jednomístný jednomotorový dvouplošník, jehož konstrukce byla tvořena kovovou kostrou potaženou plátnem. Výzbroj tvořily dva synchronizované kulomety ráže 7,7 mm, s možností nést pumy až do celkové maximální hmotnosti 113,4 kg. Letoun byl poháněn vzduchem chlazeným hvězdicovým devítiválcem Wright Cyclone SR-1820 F-2 o maximálním výkonu 700 hp, který dovoloval Hawku II dosáhnout výtečné maximální rychlosti až 325 km/h.

Obrázek

První seznámení Bolivijců s Curtissem Hawk se uskutečnilo v srpnu 1926, když v rámci svého předváděcího turné po Jižní Americe pro firmu Curtiss - Wright přistál v El Alto s tímto letadlem již tehdy legendární americký pilot Jimmy Doolittle. Tentýž Doolittle, který o mnoho let později osobně vedl první americký nálet na Tokio z letadlové lodi USS Hornet v kokpitu dvoumotorového B-25. Nicméně, Jimmy nebyl přijat vůbec přátelsky, dokonce po něm házeli kameny. Do Bolívie zamířil totiž přímo z Chile, které mělo s Bolívií vleklý územní spor a byl považován za špióna. Druhý den po příletu do Bolívie mu bylo doporučeno aby urychleně nastoupil do svého Hawku a odletěl ze země, což také bez zaváhání uskutečnil.

Jimmy Doolitle se i s Hawkem vrátil do Bolívie v únoru 1928 při dalším pokusu vzbudit u místní vlády zájem o nákup tohoto stroje a tentokrát byl přijat velmi dobře. Nejdříve se pokusil s Hawkem vybaveným plováky vzlétnout z jezera Titicaca, nicméně stroj se v této nadmořské výšce nedokázal odlepit od vodní hladiny. Poté byl na letoun vrácen klasický kolový podvozek a následně byl předváděn na letišti El Alto. Tam také došlo na žádost Bolivijců k cvičným soubojům proti Breguetu 19 a asi nikoho nepřekvapí, že Hawk byl v této konfrontaci jasným vítězem. Doolittle zůstal v zemi několik týdnů (do konce března 1928), dokonce obdržel bolivijské vyznamenání "La Orden del Cóndor de los Andes", čili "Řád andského kondora".
Curtiss Hawk se zástupcům Cuerpo Aéreo Boliviano zamlouval, po dlouhém vyjednávání tedy nakonec Bolívijci objednali 8 kusů vylepšené varianty zvané Hawk II a tři exempláře stroje Sea Hawk II, přičemž cena za jeden kus byla stanovena na 25 000 dolarů. Curtiss Sea Hawk II se od základní varianty lišil pouze možností rychlé záměny kolového podvozku za plováky pro operace z vodních ploch. Nicméně, není jasné co s touto variantou Bolívijci hodlali podniknout, neboť plováky zřejmě nebyly pro Sea Hawky II v USA ani objednány.

Obrázek

Přestože objednávka zněla na celkem 11 letadel, do země jich nakonec bylo dodáno pouze devět. První čtveřice varianty Model 35A Hawk II byla oficiálně převzata 19. prosince 1932, letadlům byla přidělena taktická čísla "30", "32" (později byl tento stroj přečíslován na "48"), "34" a "36". Další dva Hawky II se objevily v inventáři Cuerpo Aéreo Boliviano 4. srpna 1933 ( "38" a "40"), 18. června 1934 pak bolívijští zástupci převzali první (jak se později ukázalo také poslední) Sea Hawk II (dostal číslo "42") a konečně 18. července téhož roku dorazily poslední dva dodané Hawky II ("44" a "46"). Dva zbývající Sea Hawky II z bolívijské objednávky sice byly odeslány z USA, ale v Peru je zadržely úřady. Jejich další osud je neznámý, je nicméně možné že je převzalo peruánské letectvo.

Po dodání prvních čtyř strojů v prosinci 1932 se ukázalo, že vlastnit jedno z nejvýkonnějších bojových letadel na světě je jedna věc, najít však piloty schopné takový stroj zvládnout je věc druhá. Do válečné oblasti byl poměrně rychle přesunut jeden stroj, jeho první akcí byla tak jako v případě Ospreyů vzdušná podpora v oblasti fortínu Nanawa 20. ledna 1933. Nicméně k 24. březnu 1933 byl v El Alto sestaven pouze jeden další Hawk II, na kterém zřejmě probíhal přeškolovací výcvik. Postupem času se všechny dodané Curtissy zapojily do válečného dění, přičemž si získaly respekt a obdiv jak u Bolívijců, tak i u jejich nepřátel.
Během Války o Gran Chaco byl ztracen pouze jeden stroj typu Curtiss Hawk II, pilotům těchto letadel bylo přiznáno jedno vzdušné vítězství. Nejméně pět strojů zůstalo letuschopných do roku 1937, poslední známá zmínka o Curtissech Hawk II v bolívijských službách se potom datuje na konec roku 1946.

Curtiss Cyclone Falcon.


Dvoumístný dvouplošník klasické konstrukce, který byl poháněn (jak ostatně jeho pojmenování Cyclone Falcon naznačuje) motorem Wright Cyclone SR-1820 F-2 (700 hp). Není náhodou že Cuerpo Aéreo Boliviano zvolilo pro své Falcony tuto pohonnou jednotku, stejná byla instalována i v bolivijských Curtissech Hawk II. Cyclone Falcon bylo letadlo výkonné, jeho maximální rychlost činila 293 km/h. Stroje byly vyzbrojeny jedním pevným kulometem ráže 7,62 mm a dalším stejné ráže v zadním kokpitu. Maximální hmotnost nesené pumové výzbroje dosahovala hodnoty 200 kg.

Obrázek

Bolívie objednala a následně také přijala do výzbroje 9 kusů těchto letadel (Cuerpo Aéreo Boliviano jim přidělilo taktická čísla "201" až "209") jako náhradu za ztracené či opotřebované Curtissy Osprey, první Cyclone Falcon byl do země dodán v září 1934. Jednotlivé exempláře byly posílány na frontu tak jak je Bolivijci stihli převzít a sestavit, poslední z nich se objevily v Chaco Boreal na jaře 1935. Za války byly z nejrůznějších příčin ztraceny nejméně čtyři Cyclone Falcony, poslední z nich pak byl vyřazen z výzbroje až někdy v roce 1946.

Junkers K.43h.


Obrázek

Junkers K 43h, vyráběný ve Švédsku, byl militarizovanou verzí široce rozšířeného dopravního Junkersu W34. Tento celokovový jednomotorový dolnoplošník s tříčlennou posádkou poháněl motor BMW "Hornet" (525 hp), což byl americký vzduchem chlazený devítiválec Pratt & Whitney Hornet B1 vyráběný licenčně v Německu. Maximální rychlost se pohybovala okolo 240 km/h, výzbroj tvořil jeden vpřed střílející kulomet ráže 7,62 mm a jeden pohyblivý kulomet stejné ráže ve hřbetním střelišti. Junkers K 43h unesl až 300 kg pum.

Obrázek

Nejsou známy okolnosti za jakých Cuerpo Aéreo Boliviano získalo do svého vlastnictví dva exempláře tohoto letadla, jejich dodávka zdá se proběhla někdy v průběhu roku 1934. Je možné že byl dodán do země ještě jeden Junkers K 43h, o jeho osudu však není nic známo a jeho existence nebyla zcela spolehlivě doložena. Oba známé bolivijské Junkersy, označené taktickými čísly "104" a "105" byly soustředěny do jednotky nazvané "Punta de Alas", jako palubní střelec a pozorovatel zde také působil britský dobrovolník Thomas W. Smith.

První spolehlivě doložená bojová akce s účastí Junkersů K 43h se odehrála 14. listopadu 1934 v oblasti El Carmen a i když byly stroje podle všeho používány poměrně intenzivně, přežily konflikt bez úhony. Krátce po válce byly zbaveny veškerého vojenského vybavení a následně předány civilním aerolinkám Lloyd Aéreo Boliviano. Tam se jmény "Sajama" a "Mururata" létaly ještě několik let.


Dopravní letadla.


Obrázek

Bolivijští armádní velitelé si plně uvědomovali logistické problémy případného válečného střetu v Chaco Boreal a jedním z prostředků jak rychle dopravit zásoby do oblasti byla letecká přeprava. Dopravní letadla jsou však nákladnou záležitostí a vyžadují pro svůj provoz větší množství vycvičeného personálu, Bolívie však před válkou měla nedostatek obojího, jak peněz tak kvalifikovaných lidí. Problém byl elegantně vyřešen faktickým převzetím kontroly nad civilním leteckým dopravcem Lloyd Aéreo Boliviano (LAB).

Lloyd Aéreo Boliviano byla společnost založená Němci v roce 1925 v reakci na potřeby rozsáhlé německé komunity v Bolívii. V roce 1928 bolívijská vláda získala v LAB podíl a ačkoliv byl tento podíl menšinový, od této chvíle muselo Lloyd Aéreo Boliviano létat ve prospěch armády kdykoliv to Bolívijci uznali za nutné. V roce 1932 pak LAB definitivně přešlo i se všemi svými zaměstnanci pod kontrolu armády, čímž Cuerpo Aéreo Boliviano de facto získalo svou leteckou dopravní jednotku. Provoz civilních linek byl velmi omezen a LAB se k nim vrátilo až po skončení Války o Gran Chaco.

Obrázek

Mnoho zaměstnanců Lloyd Aéreo Boliviano bylo cizí národnosti, zcela pochopitelně převažovali Němci (např. A. Neuehofen, E. Katzner, A. Schneider a další), na výplatní listině LAB se však v průběhu války nacházel kupříkladu i Chorvat Dragomir Balzareno či Američan Donald Duke.

Junkers F.13L a F.13W.


Obrázek

Dopravní celokovový Junkers F.13 byl na svou dobu velmi pokrokovým strojem, jehož celokovová samonosná konstrukce byla potažena vlnitým plechem, typickým znakem meziválečních letadel firmy Junkers. F.13 byl schopen přepravit mimo dvou členů posádky i čtyři cestující nebo náklad až do hmotnosti 700 kg.

Junkers F.13 byl základním typem aerolinek Lloyd Aéreo Boliviano, které v okamžiku jejich plné integrace do Cuerpo Aéreo Boliviano v roce 1932 vlastnilo šest exemplářů tohoto stroje. Čtyři tyto Junkersy byly standardního typu s kolovým podvozkem (varianta označená jako F.13L), nesly jména "Oriente", "Charcas", Illimani" a "Chaco". Zbývající pár letadel ( "Manore" a "Beni") byl vybaven plováky, což z nich činilo Junkersy F.13W.

Obrázek

Ani Junkersy F.13 se během Války o Gran Chaco nevyhnuly ztrátám, v čase ukončení bojů již LAB zřejmě zbývaly jen tři letadla tohoto typu.

Junkers W 34ci.


Obrázek

Junkers W 34ci, dopravní stroj pro dvoučlennou posádku a šest cestujících, vznikl dalším vývojem úspěšného typu F.13. Je tedy celkem logické, že dalším krokem pro rozvoj firmy Lloyd Aéreo Boliviano byla akvizice tohoto typu stroje. LAB získala celkem tři Junkersy W 34ci a pojmenovala je "Vanguardia", "Tunari" a "Presidente Siles", po převzetí LAB armádou bylo nicméně označení těchto letadel změněno na poněkud méně kreativní "101", "102" a "103". První dva roky války Junkersy W 34ci sloužily k dopravě zásob na frontu a evakuaci osob opačným směrem, nicméně někdy v roce 1934 byly do letadel namontovány pumové zaměřovače a pod křídlem se objevily závěsníky. Takto vystrojené Junkersy se připojily k Junkersům K .43h jednotky "Punta de Alas" a až do konce bojů působily v roli bombardérů. Junkers číslo "103" byl ztracen při nehodě v květnu 1935, zbývající pár byl po skončení konfliktu vrácen do služeb Lloyd Aéreo Boliviano, kde poslední z nich létal s cestujícími minimálně do roku 1942.

Ford Model 5-AT-D "Tri-Motor".


Obrázek

Bolivijci již před válkou pochopily, že kapacita jejich flotily dopravních letadel je nedostatečná. Zakoupily tedy v roce 1932 jeden exemplář třímotorového stroje Ford "Tri-Motor", což byl na přelomu 20. a 30. let minulého století v sektoru civilní dopravy poměrně široce rozšířený letoun. Lloyd Aéreo Boliviano získalo 113. vyrobený kus tohoto typu, tento třímotorový Ford byl dodán do El Alto zřejmě ke konci září 1932. Letadlo bylo pojmenováno "Cruz del Sur" a v Bolívii se z něj netěšily dlouho - již 26. října 1932 "Cruz del Sur", plně naložený palivem a municí, havaroval při startu z Villa Montez následkem poruchy motoru a byl zcela zničen. Dvoučlenná posádka zahynula, kapitánem letadla byl tento den bývalý pilot USAAC, americký občan Donald Duke.

Junkers Ju 52/3m .


Obrázek

Legendární dopravní stroj Junkers Ju 52/3m, familiérně přezdívaný "Tante Ju", jistě netřeba dlouze představovat. Bolivijská letecká společnost Llyod Aéreo Boliviano byla vůbec prvním soukromým vlastníkem těchto letadel na světě, během Války o Gran Chaco získala celkově čtveřici třímotorových Junkersů. První tři exempláře (pojmenované "Juan de Valle", "Huanuni" a Chorolque") převzalo LAB již v prosinci 1932, tím se nejen rapidně zvýšila přepravní kapacita bolívijské armády, ale také morálka vojáků bojujících v Chaco Boreal. Ju 52/3m se okamžitě daly do práce, během konfliktu následně přepravili 4 400 tun nákladu a evakuovaly z fronty až 40 000 osob. Menší podíl na těchto číslech měl i čtvrtý Junkers Ju 52/3m ( "Bolivar") dodaný k LAB v únoru 1935, tento letoun byl podle všeho provozován v úpravě pro převoz VIP osob.

Obrázek

Bolivijci posílali své Ju 52/3m pouze do míst, kde nehrozilo nebezpečí jejich ohrožení nepřítelem, zároveň se o tyto nesmírně cenné stroje příkladně starali. Není proto žádným překvapením, že se všechny čtyři Junkersy ve vlastnictví Lloyd Aéreo Boliviano dočkaly konce války. Bezprostředně po jejím skončení byla letadla předána zpět do civilního užívání, tři z nich pak byly v následujícím šestiletém období ztraceny v důsledku havárií. Poslední z nich, "Bolivar", byl v roce 1942 prodán do Argentiny, kde pak létal zřejmě až do roku 1956.

Sikorsky S-38B.


Obrázek

Lloyd Aéreo Boliviano zakoupilo od společnosti Bol-Inca Mining Corp. v roce 1933 jeden kus dvoumotorového obojživelného dopravního letadla pro šest cestujících typu Sikorsky S-38B (pojmenovaný "Nicolas Suaréz"), o jeho činnosti během války není známo mnoho. Zdá se, že většinu války stroj strávil dopravou cestujících po Bolívii, nicméně "Nicolaz Suaréz" podnikla také prokazatelně nejméně dva zásobovací lety pro armádu do oblasti Chaco Boreal. Stroj sloužil v LAB ještě po válce, byl ztracen 9. října 1941 při leteckém neštěstí.

Není jistě bez zajímavosti, že původním majitelem S-38B nesoucího u LAB jméno "Nicolas Suaréz" nebyl nikdo menší než bohatý podnikatel, filmový producent,režisér a v neposlední řadě letecký průkopník Howard Hughes.


Cvičná letadla.


Cuerpo Aéreo Boliviano cvičilo své piloty na pestré směsici strojů různého původu. Od roku 1922 až do konce Války o Gran Chaco bylo Bolivijci získáno 20 cvičných letadel, které byly zařazeny do letecké školy v El Alto. V průběhu konfliktu byla většina výcviku přesunuta na základnu Villa Montes, kde byly pro létání poněkud příznivější podmínky než v extrémně vysoko položeném EL Alto . Cvičné stroje nebyly zdá se v rámci služby v Cuerpo Aéreo Boliviano příliš často využívány ke kurýrním letům na frontu, byť jeden neletuschopný cvičný stroj typu Vickers Vendace III byl v prosinci 1933 zničen ustupující bolivijskou armádou na ploše u fortínu Saavedra, takže k těmto letům jistě alespoň v omezené míře docházelo. Bolivijská cvičná letadla každopádně běžně v oblasti bojů nelétala, jejich hlavním podílem na Válce o Gran Chaco byl výcvik nových leteckých posádek pro Cuerpo Aéreo Boliviano.


Strategické bombardéry.


Ve 20. letech minulého století italský generál Gulio Douhet představil světu svoji vizi budoucích válek. Tato tzv. Douhetova teorie přisuzovala naprosto klíčovou roli letectvu, konkrétně těžkým strategickým bombardérům schopným zaútočit na dlouhou vzdálenost. Douhet byl skálopevně přesvědčen, že neustálé letecké údery vedené cíleně proti civilistům budou znamenat rychlé vítězství ve válce, neboť obyčejní lidé vystavení tomuto "teroru z nebes" donutí vládu své země aby urychleně uzavřela příměří.To odsouvalo pozemní armádu a námořnictvo na druhou kolej, Douhet jim přisoudil vlastně jedinou roli - zadržet vojenské síly nepřítele do té doby, než strategické bombardéry zlomí jeho vůli bojovat. Douhetova teorie si našla po světě mnoho příznivců a následovníků, pevně přesvědčených o tom že strategický bombardér je ultimátním válečným nástrojem a novým globálním odstrašujícím prostředkem.

Vlivu Douhetovi teorie se neubránila ani bolivijská armáda, neboť na konci 20. let velitelé Cuerpo Aéreo Boliviano pocítili nutkavou potřebu strategické bombardéry vlastnit. Na doporučení Majora Hanse Haeberliho, velitele švýcarské vojenské mise v Bolívii, byla v roce 1928 u společnosti Alfred Comte Schweizerische Flugzeugfabrik objednána výroba strategického bombardéru. Výsledkem bylo zkonstruování stroje Comte AC-3, dvoumotorového jednoplošníku pro tříčlennou posádku, který byl řízením osudu nakonec postaven pouze v jediném exempláři. Zatímco ve u švýcarského výrobce vznikal první Comte AC-3, cena cínu na světových trzích klesla strmě dolů, což pro Bolívii znamenalo vznik finančních potíží. Posledním hřebíčkem do rakve pro záměr zakoupit bombardéry Comte pak bylo svržení dosavadní bolivijské vlády vojenskou juntou v roce 1930. Objednávka na tři stroje Comte AC-3 byla po převratu okamžitě zrušena, Cuerpo Aéreo Boliviano se své touhy vlastnit strategické bombardéry muselo vzdát, alespoň prozatím. Jediný postavený stroj, stále se nacházející ve Švýcarsku, byl po krachu firmy Alfred Comte Schweizerische Flugzeugfabrik v roce 1935 rozebrán a po částech rozprodán.

Obrázek

Bolivijci oživili myšlenku pořídit si strategické bombardéry během války s Paraguayí, konkrétně v polovině října 1933, kdy sdělili obchodním zástupcům firmy Curtiss - Wright svůj záměr zakoupit až deset exemplářů těžkých bombardérů s dlouhým doletem. Američané jim nabídli řešení v podobě dodání dvoumotorových strojů řady BT-32 Condor, schopných dopravit pumy na vzdálenost přesahující 1000 km. Bolivijci nakonec objednali pouhé 4 kusy bombardéru Curtiss - Wright Condor, výrobce jim měl dle tajného dodatku smlouvy společně s letadly také dodat americké posádky, které měli s bombardéry operačně létat. Plat amerických posádek měl činit 600 USD pro hlavního pilota, 500 USD pro tři první piloty a 400 USD pro každého druhého pilota. Jen pro představu jak královská tato finanční nabídka byla - za 600 USD se dal v USA pořídit v té době zbrusu nový automobil Plymouth či zánovní Buick.

Obrázek

Po řadě průtahů byly na počátku roku 1935 všechny čtyři Condory i se svými americkými posádkami připraveny k odletu do Bolívie, byl tu však stále problém jak obejít zbrojní embargo uvalené na oba aktéry Války o Gran Chaco. Condory byly zbaveny veškerého vojenského vybavení a fiktivně prodány narychlo založené letecké společnosti Tampa - New Orleans - Tampico Airlines Inc. a stroje se konečně mohly vydat na cestu. V dubnu 1935 tato čtveřice přistála v Limě v Peru, kde je dostihla ruka spravedlnosti v podobě požadavku americké vlády na jejich okamžité uzemnění. Následovalo vyšetřování a poté i obžalování zástupců firmy Curtiss - Wright, přičemž tyto osoby nebyli obviněny z nelegálního importu bombardérů do Bolívie (protože Condory v Limě byly de facto neozbrojené dopravní stroje), ale z pokusu propašovat přes Chile 15 kulometů a věže s cílem přetvořit v Bolívii Condory na bombardéry. Condory byly zabaveny a nakonec předány do užívání Peruáncům, kteří je používali jako čistě dopravní stroje na civilních linkách. Tímto fiaskem se definitivně rozplynul sen Bolivijců o strategických bombardérech.

Není úplně jasné co vlastně Cuerpo Aéreo Boliviano zamýšlelo se strategickými bombardéry udělat. Během Války o Gran Chaco došlo pouze k dvěma leteckým operacím nad oblastí s výskytem většího množství civilistů a obě vyvolaly okamžitou diplomatickou odezvu Argentiny, protože v Paraguayi žilo mnoho jejích občanů. Reakce této země byla sice zdvořilá, nicméně důrazně varovala Bolivijce že nestrpí sebemenší ohrožení argentinských životů či majetku. Je tedy zřejmé že nějaká dlouhodobá bombardovací kampaň proti civilním paraguayským cílům byla naprosto vyloučena a strategické bombardéry by tedy v Bolívii nejspíše létaly v roli dopravních strojů.

Re: Nebe nad Gran Chaco.

PříspěvekNapsal: 29/11/2015, 19:40
od Farky

Arma Aérea Paraguaya.


Paraguayské letectvo získalo pro své potřeby v letech 1922-35 celkem 58 strojů.


26 bojových letadel -


Potez 25 A-2 - 6 kusů
Potez 25 T.O.E. - 8 kusů
Wibault 73 C.1 - 7 kusů
Fiat CR.20bis - 5 kusů

8 dopravních letadel -


Breda Ba.15 - 1 kus
Waco Cabin Model C - 1 kus
Travel Air Model S-6000B - 2 kusy
Curtiss D-12 Falcon - 1 kus
Consolidated Model 21-C - 1 kus
Breda Ba.44 - 1 kus
Curtiss Robin - 1 kus

4 hydroplány -


Savoia - Marchetti S.59bis - 1 kus
CANT 10ter - 1 kus
Macchi M.18A.R - 2 kusy

20 cvičných letadel -


Ansaldo SVA-5 - 1 kus
Ansaldo SVA - 10 - 1 kus
Societa Anonima Meccanica Lombarda S.A.M.L. A.3 - 2 kusy
Hanriot HD 32 Ep.2 - 3 kusy
Morane - Saulnier 35 Ep.2 - 1 kus
Morane - Saulnier 139 Ep.2 - 1 kus
Savoia S.52 - 1 kus
de Havilland D.H.60 Moth - 2 kusy
Junkers A.50fe Junior - 2 kusy
Fleet Model 2 - 5 kusů
CANT 26 - 1 kus


Bojová letadla.


Obrázek

Zatímco Bolívie používala ve svém letectvu 8 různých typů bojových letadel, Paraguayci se omezili pouze na typy tři. Tíhu bojů jednoznačně nesly především víceúčelové Potezy, přičemž stíhací letouny jim při tom poskytovaly podporu. Úkoly plněné bojovými stroji Arma Aérea Paraguaya se nijak zvlášť nelišily od úkolů plněných bolivijskými protějšky, snad jen s výjimkou řízení dělostřelecké palby. V oblasti bojů Paraguayci nikdy nebyli schopni udržet v letuschopném stavu více než deset bojových letadel.

Potez 25 A-2 a Potez T.O.E. .


Průzkumný a lehký bombardovací stroj Potez 25 (původně pojmenovaný Potez XXV) byl jedním z nejúspěšnějších francouzských letadel mezi dvěma světovými válkami, celkem jich bylo vyprodukováno až 4000 kusů a ve své výzbroji je mělo více než 20 zemí světa. Tento dvoumístný jednomotorový dvouplošník existoval v mnoha verzích, Války o Gran Chaco se zúčastnily dvě z nich - Potez 25 A-2 a Potez 25 T.O.E. . Obě zmíněné verze byly poháněny kapalinou chlazeným motorem Lorraine - Dietrich 12Eb (450 hp), který dokázal Potezy rozpohybovat až k maximální rychlosti 215 km/h. Stroje byly vyzbrojeny dvojicí kulometů ráže 7,65 mm střílející skrz okruh vrtule, pozorovatel obsluhoval kulometné "dvojče" stejné ráže. Potez 25 unesl až 240 kg pum, přičemž součástí jeho konstrukce byly i malá pumovnice schopná pojmout až 12 kusů pum o hmotnosti 10 kg. Potez 25 T.O.E. ( zkratka pro Théâtre d'opération extérieure ) se od "á dvojek" lišil zejména palivovou nádrží umístěnou na spodní části trupu, byl to stroj původně určený především pro operace v koloniích. Varianta Potez 25 A-2 disponovala možností podvěsit pod horní křídlo dvě přídavné napevno namontované palivové nádrže, ve válečné zóně však k využití této možnosti docházelo spíše sporadicky, protože v Chacu nebylo třeba létat na nějaké extrémní vzdálenosti a nádrže tyto již tak nepříliš rychlé letouny ještě více zpomalovaly. Potezy 25 byly ve Válce o Gran Chaco s největší pravděpodobností jediným bojovým typem letadla vybaveným moderní vymožeností zvanou rádio. Letoun byl totiž nabízen zákazníkům také ve variantě s rádiem v zadním kokpitu a Paraguayci této nabídky minimálně u části strojů využili, přičemž v jejich Potezech si našel své místo výrobek německé firmy Telefunken.

Obrázek

Paraguay objednala ve Francii prvních sedm Potezů 25 varianty A-2 v lednu 1928, přičemž nejzazší termín dodání byl stanoven na 22. března 1929. Tato akvizice byla reakcí na posilování Cuerpo Aéreo Boliviano v předchozích letech, Potezy 25 měly být protiváhou bolivijským Breguetům 19 a Fokkerům C-Vb. První bedny s dvojicí rozložených Potezů 25 A-2 byly na základně Campo Grande u Asunciónu otevřeny již 9. října 1928, zbylá pětice strojů připlula do Montevidea v Uruguayi na jaře 1929. Během vykládky z lodi jedna z beden obsahující novotou vonící Potez nedopatřením spadla do vln zálivu, čímž byl tento exemplář kompletně zničen. Jelikož za dodání strojů do Paraguaye zodpovídal jejich výrobce, Arma Aérea Paraguaya pochopitelně požadovala dodání náhrady za utopené letadlo.Firmě Potez se to ovšem příliš nezamlouvalo, takže následovala výměna názorů trvající několik let, přičemž celá záležitost byla nakonec uzavřena až 1. června 1932 dodáním náhradního letadla.

Všech šest strojů z první dodávky bylo typu Potez 25 A-2, Paraguayci jim přidělili taktická čísla "1" až "6". Na těchto letadlech začal ihned po jejich sestavení a zalétání intenzivní výcvik, jehož obětí se stal Potez s číslem "2" který byl kompletně zničen během havárie v Campo Grande již v roce 1929. Jak již bylo řečeno, náhrada z stroj ztracený během vykládky v Montevideu dorazila do Paraguaye pouhé dva týdny před vypuknutí války s Bolívií. Toto letadlo, které bylo přijato do stavu Arma Aérea Paraguaya s taktickým označením "7", bylo již v novější variantě Potez T.O.E..
Když se v polovině června 1932 rozhořely boje naplno, Potezy 25 vytvořily jednotku "Primera Escuadrilla de Reconocimiento y Bombardeo" ( tedy První průzkumná a bombardovací letka). Do dění na frontě se však tyto stroje zapojily až po několika týdnech, nejdříve bylo třeba vytvořit pro jejich činnost v Chaco Boreal potřebné zázemí, k prvnímu bojovému letu Potezů 25 v konfliktu tak došlo až 17. srpna 1932.

Obrázek

Mezitím se Paraguayci snažili získat další bojová letadla, což se vzhledem k postoji Francie k dovozu zbraní do zemí ve válečném stavu ukázalo být poněkud obtížné. V případě Potezů 25 se však na paraguayské nákupčí usmálo štěstí, neboť se jim podařilo pro své letectvo získat další exempláře těchto užitečných strojů. Není zcela jasné jak k tomu došlo, dle některých zdrojů se jednalo o Potezy určené pro Estonsko, které se náhle jakoby kouzlem objevily v Paraguayi. Další zdroje tvrdí, že tyto Potezy 25 byly na oko zakoupeny Argentinou a ta je následně předala do rukou Arma Aérea Paraguya. Ať už to bylo tak či onak, do Paraguaye nakonec doputovalo z Evropy dalších 8 Potezů 25 ve variantě T.O.E..
Nové stroje umožnily sestavit druhou jednotku vybavenou Potezy 25 ("Segunda Escuadrilla de Reconocimiento y Bombardeo"), která začala operovat v oblasti Chaco Boreal v březnu 1933. Její Potezy 25 T.O.E. byly majiteli taktických čísel "8" až "14", letoun "8" byl později po nehodě a následné opravě z nějakého neznámého důvodu přečíslován na "15".

Potezy 25 byly oblíbené spolehlivé stroje, které zvládly širokou škálu úkolů. Ve Válce o Gran Chaco sloužily k průzkumu, bombardování, zásobování pozemních vojsk, leteckému fotografování, řízení dělostřelecké palby i například k dopravě důležitých osob na frontu - několikrát služeb Potezů 25 využil k tomuto účelu i paraguayský prezident Eusebio Ayala. Tento francouzský stroj byl také jedním z mála, který byl nasazen na frontě po celou délku trvání konfliktu. Jeho konce se v letuschopném stavu dočkaly čtyři exempláře ("5", "7", "9" a "11"), byť ztráty Potezů 25 během války nebyly nijak vysoké a na jejich stále se zmenšujících počtech se spíše podepsal naprostý nedostatek náhradních dílů. Poslední paraguayské Potezy 25 pak byly vyřazeny ze stavu Arma Aérea Paraguaya až v roce 1943.


Wibault 73 C.1 .


Wibault 73 C.1, výrobek francouzské firmy Société des Avions Michel Wibault, byl jednomístný jednomotorový hornoplošník typu parasol (křídlo se nacházelo nad trupem). Stroj byl na svou dobu poměrně pokrokové celokovové konstrukce, byl potažen "vlnitým" plechem jehož patent vlastnila právě společnost Wibault. Letoun byl poháněn stejným motorem jako paraguayské Potezy, tedy typem Lorraine - Dietrich 12Eb (450 hp). Wibault 73 C.1 dosahoval maximální rychlosti okolo 240 km/h a jeho jedinou výzbroj tvořily dva pevné kulomety puškové ráže střílející okruhem vrtule.

Obrázek

Paraguay na doporučení francouzské vojenské mise objednala v prosinci 1927 sedm stíhacích Wibaultů 73 C.1, na jejich dodání si pak musela počkat až do července 1929. Wibaultům Arma Aérea Paraguaya přidělila taktická čísla "1", "2", "4", "5", "6" a "23" a tak jako v případě Potezů 25 byly i tyto stroje před válkou intenzivně používány k výcviku pilotů. V letech 1929 - 1931 se na Wibault přeškolilo 13 pilotů, jedno z letadel ("4") bylo při výcviku ztraceno v roce 1931 poblíž Asunciónu. Stalo se tak zřejmě díky letecké nekázni, když Tte. Ernesto Quiraz při velmi nízkém letu zavadil podvozkem o střechu domu, Arma Aérea Paraguaya během mžiku přišla o letadlo i pilota, jenž zahynul.

Když tedy začal ozbrojený střet v Chaco Boreal, Paraguayci měli k dispozici šest letadel typu Wibault 73 C.1. Ty byly soustředěny v jednotce "Primera Escuadrilla de Caza" (První stíhací letka), jejíž část se spolu s Potezy přesunula na frontu v srpnu 1932. Wibaulty které zůstaly na základně Campo Grand se v tomto měsíci také podílely na získání letadla typu Curtiss Falcon do paraguayských služeb (více v sekci věnované tomuto stroji). V průběhu nasazení Wibaultů v Chaco Boreal se bohužel pro paraguayské piloty ukázalo, že stroj trpí vážnými problémy s přehříváním motoru. Samotná pohonná jednotky byla spolehlivá, Potezy s ní neměly sebemenší potíž, chladiče Wibaultů nicméně nebyly pro podmínky panující v místě jejich nasazení dostatečně účinné. Paraguayci k tomuto zjištění došly poněkud nákladnou cestou, když během jednoho bojového letu v září 1932 došlo následkem přehřátí motoru ke ztrátě dvou Wibaultů ("1" a "2"). Piloti strojů používali v budoucnu v důsledku těchto problémů plný výkon motoru jen opravdu v nejvyšší nouzi a jen po velmi omezenou dobu, neboť přehřátí motoru znamenalo okamžitou ztrátu chladící kapaliny (pojistný ventil ji vypustil ven z chladícího okruhu), což v tom nejlepším případě znamenalo okamžité nouzové přistání.

Přestože Wibaulty létaly běžně jako doprovod Potezů 25, do vzdušného boje se během svého nasazení nedostaly. Stroje byly rovněž používány k průzkumu, vzhledem k tomu že pod ně nebylo možné zavěsit žádné pumy se k útokům na pozemní cíle prakticky nepoužívaly. Přeživší čtyři Wibaulty byly staženy z fronty na jaře 1933 po příchodu Fiatů CR.20bis do Paraguaye a do Chaco Boreal se již nikdy nevrátily. Piloti neměli Wibaulty v lásce, považovali je za méně obratné a celkově méně výkonné než bolivijské Vickersy Scout, o protivnících typu Osprey či Hawk II ani nemluvě. Když k tomu přidáme problémy s pohonnou jednotkou, nelze se divit že Wibaulty vyzbrojená "Primera Escuadrilla de Caza" přijala svůj přesun z fronty do zázemí s neskrývanou úlevou.

V dalším průběhu války byly postupně tři Wibaulty uzemněny, protože jejich pohonné jednotky posloužily k udržení Potezů 25 v bojeschopném stavu. Poslední letuschopný Wibault 73 C.1 ("7") byl používán v Campo Grande k výcviku až do roku 1935, nicméně v srpnu téhož roku již Arma Aérea Paraguaya nevykazovala ve svém stavu jediný stroj tohoto typu schopný letu.


Fiat CR.20bis .


Jednomístný jednomotorový stíhací dvouplošník Fiat C.R.20bis byl zcela typickou konstrukcí poloviny 20. let minulého století. Řadový, kapalinou chlazený dvanáctiválec Fiat A.20 disponující výkonem 420 hp umožnoval Fiatu C.R.20bis dosáhnout maximální rychlosti 250 km/h. Letoun byl čistě stíhacím strojem, nemohl tedy nést pumy a jeho jedinou výzbroj tvořily dva synchronizované kulomety ráže 7,7 mm umístěné nad motorem. Zvláštností Fiatu C.R.20bis byla možnost v případě potřeby odhodit za letu hlavní palivovou nádrž.

Obrázek

Paraguay se o nákup těchto strojů začala zajímat již před válkou, když vyšly najevo bolivijské objednávky u firmy Curtiss - Wright. I Paraguayci nejdříve koketovali s myšlenkou pořídit si až devět kusů letadel typu Osprey a také měli enormní zájem vlastnit stíhačky typu Hawk. Jednání s Američany ovšem brzy ztroskotalo na finanční stránce věci a Arma Aérea Paraguaya se musela po nových strojích poohlédnout jinde. Volba padla na právě na Itálii, konkrétně na firmu Fiat nabízející k exportu letadla typu Fiat C.R.20bis. Fiaty byly Paraguayci považovány od počátku za celkově horší a pro jejich potřeby méně vhodné než letadla americké výroby, nicméně italské stroje byly relativně rychle dostupné a také podstatně levnější. Zástupci Arma Aérea Paraguaya nakonec objednali v Itálii 5 exemplářů letadel typu Fiat C.R.20bis, ty dorazily do Campo Grande v dubnu 1933, tedy až po vypuknutí války s Bolívií. Všechny dodané Fiaty C.R.20bis se staly výzbrojí nově vzniklé jednotky "Undecima Escuadrilla de Caza" (11. stíhací letka), které se polooficiálně přezdívalo "Los Indios", tedy "Indiáni". Strojům byla přidělena taktická čísla "11-1", "11-3", "11-5", "11-7" a "11-9", nejméně dva Fiaty byly na trupu zkrášleny emblémem indiána s lukem. "Undecima Escuadrilla de Caza" strávila celý duben a květen na základně Campo Grande, kde na ně bylo přeškoleno devět pilotů předtím létajících na Wibaultech 73 C.1. Již během tohoto výcviku se ozvaly první varovné signály že i Fiat C.R.20bis má problémy s pohonnou jednotkou, konkrétně s přehříváním a nedostatečným mazáním. Ke konci května se jednotka Fiatů stala operační a netrpělivě očekávaný přesun na frontu mohl začít.

Obrázek

Přesun skončil doslova blamáží, když se z pěti letadel na základnu Isla Poí dostaly vlivem technických závad pouhé tři. Jeden z nových Fiatů byl kompletně zničen při nehodě ("11-9"), druhý musel nouzově přistát ("11-7") a později byl opraven. Trio paraguayských stíhaček se během následujících dvou týdnů zapojilo do bojové činnosti, přičemž se zapletly do několika vzdušných soubojů poblíž Isla Poí při nichž byl ztracen další Fiat C.R.20bis. Jinými slovy, bojová síla "Los Indios" se během čtrnácti dnů na frontě smrskla na pouhé dva bojeschopné stroje, nicméně v srpnu 1933 se k nim připojil opravený letoun "11-7". V březnu 1934 musela Arma Aérea Paraguaya odepsat další Fiat, který byl zničen při havárii v Isla Poí. Dva Fiaty C.R.20bis pak představovaly po zbytek války jediné paraguayské stíhací stroje v oblasti Chaco Boreal, oba konflikt dokázaly přestát bez úhony. Stroje byly mezi piloty oblíbené, jeho motor byl ale zdrojem neustálých potíží což jeho popularitu poněkud sráželo.

Jeden z přeživších Fiatů C.R.20bis byl zničen následkem letecké nehody v Campo Grande 19. října 1939 (bývalý "11-5", nyní přeznačený na "C-1"), poslední stroj tohoto typu (ex -"11-7", nyní "C-2") byl pak vyřazen z paraguayské výzbroje až v roce 1941.


Paraguayské pokusy o získání dalších bojových letadel.


Paraguay se sice svými finančními možnostmi nemohla rovnat Bolívii, což ovšem neznamená že nebylo v jejích možnostech nakoupit další bojová letadla. Po zahájení vojenských operací v Chaco Boreal bylo naprosto jasné že Bolívie má v letectvu početní převahu a již v první fázi bojů se ukázalo, že ozbrojené létající aparáty dokážou být v tomto konfliktu velmi užitečnou zbraní. Paraguay se z tohoto důvodu usilovně rozhlížela po možnosti získat další bojové stroje pro Arma Aérea Paraguaya, několikrát ji od jejich získání dělit pomyslný krůček, nicméně ve finále tato snaha vyzněla naprázdno.

Paraguay se zcela pochopitelně obrátila ve věci nákupu nových bojových letadel na svého spojence Argentinu. Velmi blízko uzavření byl v roce 1934 kontrakt na dodání až patnácti strojů Dewoitine D.21 C-1 vyráběných licenčně v Argentině, nicméně Paraguay již v té době byla pro celý svět agresorem na kterého bylo uvaleno zbrojní embargo a v tuto chvíli si už ani Argentina nedovolila této zemi prodat takové množství bojových strojů. Tím spíš, že jejich původ by zkrátka nebylo možné nijak utajit či alespoň zamlžit.

Paraguayci pokoušeli své štěstí také ve Francii u firmy Potez. Vzhledem k jejich naprosté spokojenosti s letadly Potez 25 je logické, že se pokoušeli získat až devět kusů jejich následovníka jménem Potez 50, tyto francouzsko-paraguayské námluvy však měly jepičí život. Dle některých zdrojů se obě strany nedohodly na ceně, mnohem pravděpodobněji však firma Potez zkrátka nemohla vyrobit letadla pro zemi na kterou je uvaleno embargo.
Nejblíže k posílení svého letectva se Paraguay dostala u nizozemské firmy Fokker. S ní byla uzavřena smlouva o dodávce pěti strojů Fokker C-Vd, což byly letouny přímo příbuzné s Fokkery C-Vb vlastněné Bolívií. Fokker letadla vyrobil, celá pětice byla zaplacena a dokonce prý již naložena na loď v nizozemském přístavu. Bohužel pro Paraguayce se o celé záležitosti nějak dozvěděli Bolivijci a okamžitě ztropili povyk. Nelze se divit že o takovou pozornost u Fokkera nestáli a tak bleskově z celého podniku okolo pěti paraguayských Fokkerů C-Vd vycouvali.


Dopravní letadla.


Obrázek

I paraguayská armáda využívala k logistické podpoře vojsk v Chaco Boreal své letectvo, nicméně přepravní kapacita Arma Aérea Paraguaya se ani vzdáleně nepřibližovala bolivijským možnostem. Již před válkou sice byla za asistence argentinské vojenské mise založena transportní jednotka paraguayského letectva ( "Escuadrilla de Transporte"), její výzbroj ale byla tvořena hrstkou lehčích strojů s poměrně omezenou nosností. Během konfliktu se Paraguaycům podařilo doplnit letový park transportní jednotky několika dalšími letadly, bylo jich však velmi málo. V důsledku omezení z toho plynoucích byly hlavními úkoly paraguayských dopravních strojů především evakuace raněných či nemocných vojáků z bojiště a rychlá doprava zpráv a důležitých osob.

Breda Ba.15S.


Obrázek

Breda Ba.15S bylo lehké sportovní dvoumístné letadlo, tento jednomotorový hornoplošník Arma Aérea Paraguaya vlastnila v jediném exempláři. Tento stroj byl před válkou v soukromém vlastnictví, jeho majitelem byl italský pilot Nicolas Bó o němž již byla řeč . Bó žijící v Paraguayi zakoupil stroj Breda Ba.15S v roce 1929 (nosil civilní označení I-AAUG), po vypuknutí Války o Gran Chaco svůj stroj (a také své služby) zapůjčil paraguayské armádě. Letadlo nebylo používáno dlouho, neboť bylo v roce 1933 ztraceno při nehodě.

Waco Cabin Model C.


Transportní letadlo Waco Cabin Model C bylo do Paraguaye získáno z Argentiny, s největší pravděpodobností se o to zasloužila argentinská vojenská mise v Paraguayi. Tento jednomotorový dvouplošník pro dvoučlennou posádku a čtyři cestující se objevil ve stavu "Escuadrilla de Transporte" již před válkou (nesl označení "T-13"), Paraguayci o toto piloty oblíbené letadlo přišli při nehodě v oblasti Chaco Boreal v březnu 1933.

Travel Air Model 6000B.


Obrázek

Nejdůležitějšími dopravními letadly Arma Aérea Paraguaya po dobu trvání války byla dvojice jednomotorových hornoplošníků Travel Air Model 6000B. Tyto šestimístné stroje byly zakoupeny Paraguayí v roce 1933, do země byly propašovány přes Argentinu a během bojů sloužily především jako létající ambulance. Přes jejich intenzivní používaní se obě paraguayská letadla typu Travel Air Model 6000B, označená jako "T-2" a "T-9", dočkala konce nepřátelství v letuschopném stavu a sloužila v armádě až do roku 1945. Ani to však nebyl konec kariéry těchto v Paraguayi vysoko ceněných letadel, protože je ještě čekala služba v civilních (byť paraguayskou armádou provozovaných) aerolinkách LATN a to až do roku 1947.

Obrázek

Je možné že Paraguay byla vlastníkem ještě jednoho exempláře, neboť lze nalézt i fotografie stroje Travel Air Model 6000B s označením "T-5". Veškeré dostupné informace však potvrzují pouze dvojici těchto létajících ambulancí v paraguayských službách,v případě "T-5" se tedy s největší pravděpodobností jedná o přeznačený Travel Air "T-2" či "T-9".

Curtiss D-12 Falcon.


Obrázek

Curtiss D-12 Falcon byl přímým předchůdcem strojů Cyclone Falcon které používalo bolivijské letectvo, tento stroj se od Cyclone Falconu lišil v zásadě pouze použitím řadového, kapalinou chlazeného motoru Curtiss D-12 o výkonu 425 hp.
Jedno letadlo tohoto typu se do Paraguaye dostalo za velmi nestandardních okolností. V červnu 1932, tedy ve stejný čas kdy začala Válka o Gran Chaco, se v Brazílii rozhořela občanská válka, přesněji řečeno povstání oblasti São Paulo proti stávající brazilské vládě. Obě znepřátelené strany vlastnily letecké síly a v průběhu povstání se je snažily posílit. Povstalci pochopitelně v tomto směru čelili těžkostem, přesto se jim podařilo zakoupit letadla v Chile a pokud samotné získání letadel bylo těžké, pak jejich přesunutí z Chile do Brazílie bylo téměř nemožné. Přesun po moři zcela znemožňovala blokáda povstaleckých přístavů, přesun vzduchem bezpodmínečně vyžadoval mezipřistání v Argentině či v Paraguayi. Brazilští povstalci se snažili přesvědčit Paraguay aby jejich letadlům bylo umožněno v této zemi cestou do São Paula natankovat palivo, za jejich ochotu dívat se na druhou stranu byla Paraguay nabídnuta odměněna které se nedalo odolat - jedno z přesouvaných letadel zaplacených Brazilci zůstane v Paraguayi. Paraguayci na tuto dohodu ochotně přistoupili, zbývalo jen vymyslet krycí historku která by odůvodnila proč Paraguay najednou vlastní letadlo Curtiss D-12 Falcon prodané v Chile brazilským povstalcům...

24. srpna 1932 byl vyhlášen na paraguayské letecké základně Campo Grande letecký poplach, neboť byl zahlédnut neznámý letoun blížící se k Asunciónu. Do vzduchu byla vyslána dvojice stíhačů Wibault 73 C.1, v letounu "5" seděl Cpt. José Atilio Migone a ve Wibaultu s číslem "6" na trupu se nacházel Tte. Walter Gwynn. Duo Wibaultů stíhalo neznámý stroj plných 200 km, nakonec byl tento narušitel přinucen k přistání u města Belén poblíž Concepciónu. Z neznámého stroje se vyklubal Curtiss D-12 Falcon pilotovaný argentinským letcem jménem Guillermo Hillcoat (jedním z průkopníků létaní v Latinské Americe). Stroj byl zabaven a obratem zařazen do stavu Arma Aérea Paraguaya pod taktickým označením "17".
Přestože Falcon byl za normálních okolností bojovým strojem, paraguayský exemplář nebyl v čase jeho zařazení do služby nijak ozbrojen. Teprve později byla do jeho zadního kokpitu namontována dvojice kulometů na pohyblivé lafetě pro obranu zadní polosféry, ofenzivní výzbroj v podobě vpřed střílejících kulometů či pumových závěsníků nikdy nebyla na paraguayský Curtiss nainstalována.

Obrázek

Falcon operoval po celé trvání Války o Gran Chaco jako rychlý transportní letoun převážející například poštu, léky a důležité osoby. Byl také příležitostně používán jako průzkumný letoun a nejméně jednou byl využit paraguayským prezidentem k dopravě do Chaco Boreal. Navzdory nemalým potížím s údržbou, spojeným s provozem jediného exempláře, se stroj dočkal vyřazení z paraguayské výzbroje až v roce 1943.

Consolidated Model 21-C .


Consolidated Model 21-C byl klasický cvičný dvousedadlový jednomotorový dvouplošník, jehož mírně odlišná varianta byla pod názvem PT-11 přijata do výzbroje USAAC (United States Army Air Corps).

Obrázek

Paraguay tento stroj zakoupila přímo od firmy Consolidated Aircraft Corporation v roce 1933, tato společnost v té době podnikala předváděcí turné po Jižní Americe, přičemž jeho hlavní hvězdou byl slavný americký letec Leigh Wade. I když Consolidated Model 21-C (v paraguayských službách nesoucí taktické označení "T-11") nebyl ničím víc než strojem pro základní výcvik, Arma Aérea Paraguaya ho používala především ke kurýrním účelům. I "T-11" byl prokazatelně několikrát využit prezidentem Ayalou k návštěvě fronty v Chaco Boreal.

Paraguayský Consolidated Model 21-C přečkal válku bez úhony a z výzbroje paraguayského letectva zmizel až v roce 1943.

Breda Ba.44.


Obrázek

Stroj Breda Ba.44 byl italský derivát mnohem známějšího britského letadla de Havilland Dragon Rapid. Tento italský dvoumotorový stroj schopný přepravit až 9 pasažérů byl zakoupen Paraguayí v březnu 1933, dostal zpočátku taktické označení "T-1", které bylo časem změněno na "T-15". Paraguayská Breda Ba.44 byla používána téměř výhradně jako létající ambulance, 14. června 1935 se na její palubě dopravila do Villa Montes v Bolívii paraguayská delegace mající formálně uzavřít příměří a tím ukončit Válku o Gran Chaco. Stroj sloužil v paraguayském vojenském letectvu až do roku 1945, poté byl předán aerolinkám LATN kde létal do roku 1947.

Curtiss Robin C.


Obrázek

Lehký sportovní jednomotorový hornoplošník Curtiss Robin C byl Paraguayci získán v říjnu 1933 v jediném exempláři. Stroj nedisponoval nijak velkou transportní kapacitou, mimo pilota se do jeho kabiny vešly pouze dva cestující. Curtiss Robin C sloužil tak jako ostatní lehké stroje v inventáři Arma Aérea Paraguaya k převozu raněných, k rychlému přesunu osob či k dopravě materiálu nezbytného k vedení války v Chaco Boreal. Stroj označený "T-7" se dočkal konce války a v Paraguayi létal až do roku 1938.


Hydroplány.


Obrázek

Součástí paraguayské armády bylo i skromné námořní letectvo (Servicio Aéreo Naval ) vybavené hydroplány, které se velmi aktivně podílelo na operacích v Chaco Boreal. Námořní letectvo bylo v Paraguayi založeno v roce 1929, když byly od italského důstojníka jménem Ernesto Colombo zakoupeny dva hydroplány. Colombo od roku 1928 v sousední Argentině provozoval aerolinky Taxi Aerei, těm se ovšem v roce 1929 přestalo dařit a tak nabídl své stroje k prodeji Paraguaycům. Ti jeho nabídku přijali a navíc ho v letech 1929 - 1932 zaměstnali jako instruktora létání.

Hlavní základnou pro činnost Comando de la Aviación Naval byl přístav Bahía Negra, odkud paraguayské stroje podnikly v průběhu konfliktu 145 operačních letů při kterých strávily ve vzduchu celkem 1 039 hodin. Námořní letci plnili mnoho úkolů - od průzkumu a pozorování, přes transport osob a materiálu až po noční bombardování bolivijských pozic.

Savoia - Marchetti S.59bis.


Jednomotorový dvouplošný hydroplán Savoia - Marchetti S.59bis, vyráběný v poměrně velkých počtech (více než 240 kusů), byl průzkumným a lehkým bombardovacím strojem s dvoučlennou posádkou. Byl poháněn tlačným motorem Isotta-Fraschini Asso 500 o výkonu 510 hp, dosahoval rychlosti až 200 km/h a byl schopen ve své ozbrojené verzi unést až 280 kg pum.

Obrázek

Paraguay získala tento stroj v dubnu 1929 a protože se jednalo o letoun dříve patřící aerolinkám Taxi Aerei , tento S.59bis nebyl ozbrojen. Až do vypuknutí Války o Gran Chaco sloužil k výcviku posádek Comando de la Aviación Naval, od června 1932 byl používán k transportu cestujících a nákladu, přičemž tyto lety byly podnikány příležitostně i v noci. Ke konci roku 1933 letoun (označený "R-1") havaroval hluboko v oblasti Chaco Boreal při návratu do Bahía Negra, nicméně Paraguayci dokázali zle pošramocený S.59bis vrátit do služby za pomocí lokálně vyrobených dílů. Oprava byla evidentně zdařilá, neboť v paraguayském námořním letectvu sloužil stroj Savoia - Marchetti S.59bis až do roku 1944.

CANT 10ter.


Civilní dopravní letoun CANT 10ter byl druhým hydroplánem zakoupeným Paraguayí od společnosti Taxi Aerei. Stroj měl uzavřenou kabinu pro 4 cestující umístěnou v přídi trupu, pilot seděl v otevřeném kokpitu a za jeho zády se nacházela pohonná jednotka Lorraine - Dietrich 12Db o výkonu 400 hp.

Obrázek

I CANT 10ter (nesl označení "H-1") byl zpočátku tak jako S.59bis použit k výcviku leteckých posádek a po začátku války s Bolívií byl přeřazen k plnění transportních úkolů. Paraguayci však nebyli schopni vzhledem k absenci náhradních dílů udržet jejich CANT 10ter v provozuschopném stavu, což je donutilo tento stroj vyřadit ze služby již v roce 1933.

Macchi M.18A.R.


Macchi M.18A.R byl lehký hlídkový dvoumístný dvouplošník, tento hydroplán byl poháněn kapalinou chlazeným řadovým šestiválcem Isotta-Fraschini Asso 250 o výkonu 250 hp, který otáčel dvoulistou tlačnou vrtulí. Stroj byl vyzbrojen jedním či dvěma pohyblivými kulomety v kokpitu pozorovatele na přídi, pod spodní křídlo bylo možné zavěsit čtyři lehké pumy. Macchi M.18A.R nebyl žádný velký sprinter, dosahoval maximální rychlosti 187 km/h.

Obrázek

Pro své účely zakoupilo paraguayské námořní letectvo na konci roku 1932 dva stroje tohoto typu, po dodáním jim byla přidělena taktická čísla "R-3" a "R-5", okolnosti jejich získání nejsou bohužel známé. Paraguayci pocítili potřebu vlastnit ozbrojené létající čluny již v rané fázi konfliktu, protože v severní části Chaco Boreal neměli žádnou pozemní leteckou základnu, zato v přístavu Bahía Negra disponovali veškerým vybavením potřebným k provozu hydroplánů. Přestože epicentrum pozemních bojů Války o Gran Chaco leželo na jihovýchodě, Paraguayci potřebovali ochránit svou veledůležitou lodní dopravu na řece Paraguay a jejich klíčovým opěrným bodem zde byl právě přístav Bahía Negra.

Obrázek

Právě z Bahía Negra létaly oba stroje na bojové akce, které zahrnovaly i bombardování bolivijských pozic v severní části Chaco Boreal. V srpnu 1934 havaroval "R-5" a byl poté dlouho v opravě, k únoru 1935 již nebyl letuschopný ani "R-3". Oba paraguayské Macchi M.18A.R se vrátily do akce v květnu 1935, nicméně v srpnu téhož roku byl "R-3" kompletně zničen při nehodě. "R-5" měl před sebou ještě dlouhou a úspěšnou službu, naposledy byl veden ve stavu paraguayského námořního letectva na podzim 1947, byť tehdy už jako neschopný letu.


Cvičná letadla.


Obrázek

Tak jako Cuerpo Aéreo Boliviano, i Arma Aérea Paraguaya cvičila své kadety na rozmanitém mixu letadel. Některé stroje ještě pamatovaly občanskou válku v roce 1922, většina z dvaceti výcvikových letadel pořízených Paraguayí v letech 1922 - 1935 však byla novějšího data výroby. Do země se nové stroje dostaly zejména ve dvou vlnách, nejdříve s příchodem francouzské vojenské mise v roce 1926 a poté v roce 1931 s argentinskými poradci. Vzhledem k celkově malému počtu letadel ve výzbroji Arma Aérea Paraguaya se cvičné stroje zcela běžně využívaly ke kurýrním letům v oblasti Gran Chaco, na základně v Isla Poí byl neustále k nalezení nejméně jeden z nich. Jeden paraguayský cvičný stroj byl do značné míry výjimečný, vyčníval svými výkony výrazně nad ostatními a stojí za to si jej představit poněkud podrobněji.

Savoia S.52.


Obrázek

Jednomístný jednomotorový dvouplošník typu Savoia S.52 byl Paraguayí zakoupen v jediném exempláři v roce 1927. Účelem nákupu tohoto letadla bylo získání výkonného stíhacího stroje, na kterém by mohli piloti nasbírat zkušenosti před příchodem objednaných Wibaultů 73 C.1. Savoia S.52, umístěná po celou svou kariéru výhradně na základně Campo Grande, byla od roku 1929 prakticky neustále uzemněna kvůli nedostatku náhradních dílů a na stroji probíhala letová činnost jen vzácně. Při cvičném letu 8. května 1933 pak došlo k nehodě, při níž byl letoun Savoia S.52 neopravitelně poškozen.

Obrázek

Re: Nebe nad Gran Chaco.

PříspěvekNapsal: 29/11/2015, 19:41
od Farky

Chronologie.


Dříve než se ponoříme do víru událostí nad Chaco Boreal, je zcela na místě upozornit že následující řádky zdaleka nejsou úplné a vyčerpávající, je zde mnoho bílých míst, což se týká zejména bolivijských leteckých operací.

K vůbec prvním leteckým útokům v Chaco Boreal došlo již na sklonku roku 1928 během krátce trvající ozbrojené potyčky mezi Paraguayí a Bolívií, při níž změnilo svého majitele několik fortínů na severu sporné oblasti. V reakci na tyto události se Bolívie rozhodla vyslat do místa bojů dvojici bojových letadel, jeden Fokker C-Vb s posádkou Tte. Faustino Rico Toro a My. Alfredo Santalla doplněný Breguetem 19 "Potosi" s kterým létali francouzští poradci Henri Lemaitre a Ernst Foucher. Nezbytnou logistickou podporu pak na svá bedra vzal Junkers F.13 "Illimani" patřící aerolinkám Lloyd Aereo Boliviano.

Obrázek

Počínaje 15. prosincem 1928 tato dvojice letadel podnikla několik úderů proti paraguayským fortínům Galpón a Patria a také proti přístavu Bahía Negra. Útoky nebyly příliš efektivní, protože ve většině případů bolivijské pumy neexplodovaly, nicméně již samotný výskyt nepřátelských bombardovacích letadel nad bojištěm Paraguayce mírně řečeno znepokojil. Počátkem února 1929 byly boje ukončeny, především proto, že ani jedna ze zemí nebyla v té chvíli ještě připravena na válku.

15. června 1932 - vypuklo krvavé šílenství známé jako Válka o Gran Chaco. V této chvíli se v Chaco Boreal nacházely pouze bolivijské letecké síly - 3 Vickersy Vespa III, 3 Breguety 19 a 4 Vickersy Scout. Na základně El Alto mělo Cuerpo Aéreo Boliviano v záloze připraveno zřejmě dalších 5 strojů Vickers Vespa III. Paraguayské letectvo bylo soustředěno v té době na jediné vojenské letecké základně Campo Grande u Asunciónu, jeho bojovou část tvořilo šest víceúčelových Potezů 25 a stejný počet stíhacích Wibaultů 73 C.1.

Obrázek

27. července 1932 - Bolivijci stále mají nebe nad Gran Chaco jen sami pro sebe, celé paraguayské letectvo nečinně sedí v Campo Grande, takže nijak neohrožuje operace Cuerpo Aéreo Boliviano. Jak se však tento den ukazuje, paraguayská armáda není proti útokům ze vzduchu zdaleka bezbranná, neboť je poblíž fortínu Aquino sestřelen palbou ze země Vickers Vespa III "5", jeho posádka (Tte. Elias Belmonte a Subtte. Armando Saavedra) padá po nouzovém přistání do paraguayského zajetí.

1. srpna 1932 - vůbec první let Arma Aérea Paraguaya do oblasti Chaco Boreal. Podniká ho Potez 25 "6", když pilot Tte. Trifón Benitéz Vera dopravuje pasažéra (Cap.Inf. Avalos Sanchez) do Punta Rieles.

2. srpna 1932 - první skupina personálu paraguayského letectva vystupuje z vlaku v Punta Rieles (145. kilometr trati z Puerto Casado), jejich úkolem je založit 4 km jihozápadně od nádraží první leteckou základnu Paraguayců ve válečné zóně, tato plocha je pojmenována Isla Taguató.

4. srpna 1932 - do Isla Taguató jsou převelena první letadla, jedná se o tři Potezy 25 ("4", "5", a "6") a dva Wibaulty 73 C.1 ("1" a "2"). Všechny tři Potezy jsou při přistání poškozeny, neboť tzv. letecká základna Isla Taguató není ničím jiným než kusem vyprahlé hrbolaté země.

Obrázek

17. srpna 1932 - odehrává se první bojová mise Paraguayců z Isla Taguató, když Potezy provádějí průzkum a bombardování v oblasti Carayá.

24. srpna 1932 - Dva Wibaulty 73 C.1 po vzletu z Campo Grande dle oficiální verze donutí k přistání Curtiss D-12 Falcon, který pilotuje Argentinec Guillermo Hillcoat. Ke konci srpna je zprovozněno v Isla Poí druhé paraguayské letiště, to je podstatně blíže frontě a proto je tam všech pět bojových letadel okamžitě přesunuto. Plocha Isla Taguató nicméně není opuštěna a v následujících měsících je příležitostně využívána.

7. září 1932 - osamocený bolivijský Vickers Vespa III, v jehož kokpitu je Cap. Luis Ernst Rivera, bombarduje paraguayskou základnu Isla Poí.

8. září 1932 - do Isla Poí přicházejí posily v podobě dvou Potezů 25 ("1" a "3") a jednoho Wibaultu ("23"). Ve stejný den dvojice bolivijských strojů Vickers Vespa III během ozbrojeného průzkumu zaútočí s devastujícím účinkem na pochodový proud paraguayského 2. pěšího pluku na přesunu k fortínu Boquerón. Samotné ztráty na životech nejsou závažné, nicméně mezi mužstvem se okamžitě rozšíří panika a celá jednotka se rozuteče do všech stran. Nalezení , shromáždění a následné obnovení disciplíny pak stojí paraguayské důstojníky obrovské úsilí. Tento útok paraguayskou armádu poučil o nutnosti maskování před pozorováním ze vzduchu, napříště již bylo o dost obtížnější odhalit její pozice, zvláště se dbalo na dokonalé zamaskování vysoce ceněného dělostřelectva.

Obrázek

Bolivijská průzkumná letadla rovněž varují obránce Boquerónu o velkém množství blížích se Paraguayců, vysoce postavení armádní velitelé však těmto zprávám nevěří a považují je za přehnané. Není to zdaleka naposledy, s takovouto nedůvěrou se Cuerpo Aéreo Boliviano potýká během konfliktu ještě několikrát.

9. září 1932 - začíná paraguayský útok na obležený fortín Boquerón, letecké síly obou stran posílají do bitvy svá letadla na průzkumné a bombardovací mise. Stane se to co je nevyhnutelné, dochází k prvnímu vzdušnému boji Války o Gran Chaco ...
Potez 25 "5" s posádkou Tte. Emilio Rocholl a Tte. Román García je nad Boquerónem napaden Vickersem Scout "7" za jehož řízením sedí My. Jorge Jordán Mercado. Jordánův Scout je součástí tříčlenné skupiny letadel mající za úkol bombardovat Paraguayce a tím ulehčit situaci obráncům fortínu. Pronásledovaný Potez se přitiskl k zemi v zoufalé snaze uniknout, Jordán na něho střílel dokud nespotřeboval všechnu munici. Výsledkem bylo lehké poškození paraguayského letounu a zranění Tte. Rocholla, který však svůj Potez dokázal v pořádku posadit na letiště v Isla Poí.

12. září 1932 - do Isla Poí jsou povolány další posily, konkrétně se jedná o dva stíhací Wibaulty 73 C.1 ("5" a "7"). V Campo Grande poté zbývá Arma Aérea Paraguaya v záloze již pouze jediný Wibault (momentálně neletuschopný) a jeden Potez 25 T.O.E. Tento den také bolivijské letectvo napadá vojáky přesouvající se k Boquerónu z Isla Poí.

Obrázek

23. září 1932 - Bolivijci se poprvé pokoušejí zásobovat Boquerón ze vzduchu, v následujících dnech lety s tímto úkolem několikrát zopakují.

29. září 1932 - konec bitvy o Boquerón. Od 9. září Arma Aérea Paraguaya uskutečnila 12 bombardovacích a 27 průzkumných letů, při nich byla například zničena studna ve fortínu, což mělo obrovský dopad na bojeschopnost obránců. Také došlo k řízení dělostřelecké palby ze vzduchu, dle některých zdrojů se na něm podílel i budoucí paraguayský prezident Alfredo Stroessner.

Bolivijský "letecký most" byl zcela neúčinný, letadla shazovala zásoby kvůli obavám z protiletadlové palby z velké výšky, což mělo zásadní vliv na přesnost shozů. Celá řada zásob dopadla do oblasti ovládané Paraguayci, ty zásilky které dopadly do fortínu Boquerón ve většině případů neunikly poškození (byly shazovány volně, bez padáků), většina munice poslaná obráncům vzduchem byla tím pádem nepoužitelná. Cuerpo Aéreo Boliviano také nedokázalo přes usilovnou snahu lokalizovat a následně zničit paraguayské dělostřelectvo.

5. října 1932 - začíná příprava na paraguayské tažení na Arce, v jejím rámci na tento fortín útočí Potezy 25.

6. října 1932 - dva Potezy 25 ("3" a "4") s posádkami Rufinelli/García a Peralta/Jara při bojovém letu nad Arce potkávají bolivijský Breguet 19 (posádka Tte. Arturo Valle a Tte. Garía). Breguet na Potezy zaútočí, ti však svého nepřítele bez problémů odráží a pokračují ve svém úkolu, jímž je bombardování bolivijských pozic.

10. října 1932 - paraguayské Wibaulty provádějí vzdušný průzkum Cape Yucra Castillo.

13. října 1932 - další letecký souboj v oblasti Arce. Tentokrát jsou jeho protagonisty bolivijský Vickers Vespa III (Santalla/Vasquez) a Potez 25 "5" (Rufinelli/Peralta), který je na fotografickém průzkumu. Boj trvá dlouhých deset minut, nicméně oba stroje se po jeho skončení v pořádku vracejí na své domovské letiště.

16. října 1932 - Arma Aérea Paraguaya bombarduje v Arce pozice bolivijské armády a působí ji citelné ztráty.

26. října 1932 - paraguayský letecký útok na Alihuatá, kde jsou zasaženy sklady paliva a munnice.

27. listopadu 1932 - Potez 25 "7" (Rufinelli/García) provádí velmi úspěšné navádění dělostřelecké palby v oblasti poblíž fortínu Saavedra, neboť je jeho zásluhou zničeno několik kulometných hnízd bránících paraguayskému postupu. Potez "7" je při tomto letu poškozen palbou ze země.

Obrázek

30. listopadu 1932 - Paraguay ztrácí během jediné bojové mise 1/3 svého stíhacího letectva. Dva Wibaulty 73 C.1 ("1" a "2") doprovázejí osamocený Potez 25 během průzkumu, u obou strojů dojde k fatálnímu přehřátí motoru a následně ke ztrátě chladící kapaliny. Oba piloti (Tte. Gregorio Moríngo a Tte. Louis Escario) jsou nuceni nouzově přistát v terénu, což má za následek destrukci obou letadel, Moríngo i Escario vyváznou z celé nepříjemnosti bez zranění.

3. prosince 1932 - Potez 25 "7" (Rufinelli/Vera) je během průzkumu okolo fortínu Saavedra napaden dvojicí bolivijských stíhaček Vickers Scout. Rufinelli se brání letem ve velmi malé výšce, bolivijští piloti na jeho taktiku nenacházejí recept, takže jim Potez "7" uniká aniž by ho byť jen poškodili.

4. prosince 1932 - první sestřel války ve vzdušném boji. Potez 25 "6", za jehož řízením sedí Tte. Trifón Benitez Vera a v zadním kokpitu se nachází Tte. Ramón Avalon Sanchéz, je překvapen bolivijskými Scouty. Po krátkém jednostranném boji je Potez "6" sestřelen, jeho přemožitelem je Rafael Pabón sedící ve Vickersu Scout "96". Paraguayský stroj dopadá jihozápadně of fortínu Saavedra na bolivijské straně frontové linie, přičemž při dopadu zahynou oba letci. Trifón Benitez Vera i Ramón Avalon Sanchéz jsou následně pochováni Bolivijci s veškerými vojenskými poctami.

22. prosince 1932 - tři bolivijské Vickersy Vespa III útočí na přístav Bahía Nagra, za svůj cíl si vybírají zde kotvící dělový člun Tacuarí. Vickersy celkem svrhávají 15 pum a také ostřelují Tacuarí z palubních zbraní, jeden z útočníků je poškozen střelbou z 37 mm kanónu dělového člunu a mizí za scény. Jedenáct z patnácti pum exploduje poblíž Tacuari, jejich střepiny usmrcují vojenského velitele celé oblasti, Coronela José Juliana Sanchéze. Dvojice bolivijských bombardérů krátce po odletu od Bahía Negra naráží poblíž Puerto Leda na dělový člun Humanitá, který však odráží útočníky protiletadlovou palbou. Dle paraguayských zdrojů se nakonec onen stroj zasažený námořníky z Tacuarí zřítil na území Brazílie, bolivijské zdroje tuto verzi však nepotvrzují.

Obrázek

24. prosince 1932 - další bolivijský útok na Bahía Negra, tentokrát ho provádí dvojice Vickersů Vespa III. Protiletadlové zbraně dělového člunu Tacuarí jsou opět v akci a odrážejí útočníky. Během dvou útoků z 22. a 24. prosince Tacuarí utrží pár šrámů, námořníci napočítají celkem 29 děr po šrapnelech a 45 zásahů z kulometů.

20. ledna 1933 -začíná bitva o fortín Nanawa (20.1 - 31.1.1933). V 7.00 devět bolivijských letadel útočí na fortín, na paraguayské obránce dopadá celkem 50 pum.

22. ledna 1933 - paraguayské letectvo dopravuje munici do fortínu Nanawa. Tři Potezy 25A-2 ("3", "4" a "5") a jeden Potez 25 T.O.E ("7") jsou maximálně odlehčeny, jako výzbroj je jim ponechán pouze jeden pevný kulomet. Obránci mají málo munice, Potezy ji vozí v zadním kokpitu místo pozorovatele. Malá přistávací plocha jihozápadně od fortínu je pod palbou z pěchotních zbraní, navzdory tomu Potezy dokáží dopravit na místo 1610 kg munice. Odvážnými piloty těchto strojů jsou Tte. Isodoro Jara, Tte. Carmelo Peralta, Cap. Atilio Ibanes Rojas a Cap. Juan Gonzáles Doldán.

Obrázek

Potez "3" je během svého třetího přistání u Nanawy mnohokrát zasažen, přesto nakonec unikne zničení. Potez "4" je v důsledku bojového poškození nucen nouzově přistát mezi městy Orihuela a Concepción. Potez "5" potká podobná situace, když nouzově přistává u základny Isla Poí. Všechny tři stroje musejí být dopraveny do Campo Grande, kde je čekají opravy trvající několik týdnů.

23. ledna 1933 - tři bolivijská letadla podporují další pokus o dobytí Nanawy, v jejich kokpitech sedí Alfredo Santalla Esprella, Jorge Jordán a Louis Paraviciny.

24. ledna 1933 - Bolivijci opět útočí na fortín ze vzduchu, úderu se účastní nejméně deset letadel.

Obrázek

31. ledna 1933 - skončily boje u Nanawy. Letecké operace obou stran byly po celou dobu bitvy ztíženy vytrvalým deštěm, který velmi snižoval viditelnost, což přinášelo problémy zejména během vzdušného průzkumu.

25. února 1933 - protiletadlovou palbou paraguayského 5. pěšího pluku je nad fortínem Toledo sestřelen Vickers Vespa III "6", dvoučlenná posádka ve složení Cap. Arturo Valle a Tte. José Max Ardiles je zabita.

3. března 1933 - během přistání v Isla Poí je zničen při nehodě stroj Waco Cabin "T-13" paraguayských vzdušný sil, pilot Tte. Enrique Déntice vyvázne bez zranění.

8. března 1933 - Almanda Vincente Almonacida ve funkci velitele Arma Aérea Paraguaya nahrazuje José Alfredo Bozzano Baglietto.

22. března 1933 - v Chaco Boreal se poprvé objevuje sanitní Breda Ba.44 ("T-1"). Na základnu Isla Poí se také tento den přesouvá "Segunda Escuadrilla de Reconocimiento y Bombardeo" s šesti novými Potezy 25 T.O.E.

23. března 1933 - první operace nové paraguayské jednotky na frontě, jedná se o průzkum na trase Francia - Herrera - Platanillos.

Příchod posil do Isla Poí neunikl pozornosti Bolivijců a tak jen o několik dní později podnikají velký letecký útok na tuto základnu s cílem zničit bojová letadla na zemi. Paraguayci však své stroje v Isla Poí důsledně maskují pod příkrovem stromů, takže se bolivijský nálet zcela míjí účinkem.

Na konci března 1933 jsou všechny zbývající Wibaulty 73 C.1 přesunuty do Campo Grande, jejich piloty zde čeká přeškolení na nové Fiaty CR.20bis.

7. dubna 1933 - v Campo Grande havaruje cvičný Junkers A.50 "T-3", pilot Arsenio Vaesken je nezraněn, nicméně v troskách stroje nalézá smrt mechanik Otto Lauber. Ve stejný den paraguayské Potezy bombardují vojska na silnici Platanillos - Herrera.

8. dubna 1933 - Potezy útočí v oblasti Gondra a Zenteno.

27. dubna 1933 - šest bolivijských Curtissů Osprey uskutečňuje nálet na Puert Casado, přičemž svrhnou 25 pum. Tato událost vyvolává protest argentinského ministra zahraničí, protože se mu pranic nelíbí že byla způsobena škoda na argentinském majetku. Bolivijská vláda obratem odpovídá, že Puerto Casado je centrem paraguayských vojenských aktivit a je tedy zcela legitimním cílem, nicméně Bolivijci již nikdy nenaleznou odvahu nálet zopakovat.

Obrázek

Přibližně ve stejné době bolivijský pilot Cap. José P. Coello podnikne v Curtissu Osprey let nad Concepción, při kterém shazuje letáky. Argentina opět ostře protestuje, představitelé bolivijské vlády tvrdí že tuto akci Coello podnikl na vlastní pěst. Přesné datum tohoto letu bohužel není známo.

5. května 1933 - v oblasti Gran Chaco havaruje paraguayský cvičný stroj CANT 26 (označený "T-6"), pilot Tte. José D. Jara a cestující Tte. Niemann při nehodě zahynou.

25. května 1933 - paraguayská stíhací jednotka" Undecimá Escuadrilla de Caza" ("Los Indios") vyzbrojená Fiaty CR.20bis se stává operační a začíná její přesun na frontu přes Concepción, kde všech pět strojů přečká noc.

26. května 1933 - Fiaty "Los Indios" vzlétají z Concepciónu, jejich cílem je Isla Poí. Jen pár minut po startu Fiatu "11-9" selhává motor a musí nouzově přistát, stroj je kompletně zničen, pilot Tte. Walter Gwynn je zraněn. Podobné problémy potkávají i Fiat "11-7", ten je však schopen přistát zpět v Concepciónu.

3. června 1933 - drtivý úder Arma Aérea Paraguaya na bolivijské pozice v oblasti Platanillos. Šest Potezů 25 T.O.E ("9", "10", "11", "12", "13" a "14"), z nichž každý nese 12 čtrnáctikilogramových pum, je doprovázeno třemi Fiaty CR.20bis ("11-1", "11-3" a "11-5"). Útok způsobí mnoho bolivijských ztrát na životech, Potezu "14" se během něj nepodaří odhodit dvojici pum. Během přistání v Isla Poí tyto pumy odpadnou ze závěsníků a okamžitě explodují, Potez "14" je kompletně zničen. Posádka ve složení Tte. Teófilo Farina Sanchéz a Tte. Estanislao Arce jako zázrakem vyvázne pouze se zraněními, byť Sanchéz následně přichází o nohu.

Obrázek

11. června 1933 - čtyři bolivijské Curtissy Osprey se pokusí bombardovat Isla Poí. Vstříc jim vyletí tři Fiaty "Los Indios", za jejich řízením sedí Cap. Bernardino Alvarez ("11-1"), Tte. Román García ("11-3") a Cap. HC Vladimir Porfenenko ("11-5"). Posádky Ospreyů na nic nečekají, odhodí pumy a snaží se ustoupit směrem ke své straně frontové linie. Fiaty Ospreye dostihnou a strhne se souboj který končí remízou, neboť žádná ze stran nedosahuje sestřelu.

12. června 1933 - Bolivijci opakují svůj pokus o vzdušný útok na Isla Poí, tentokrát jsou podstatně lépe připraveni. Celkem pět Ospreyů Cuerpo Aéreo Boliviano je doprovázeno jedním Vickersem Scout a trojicí Curtissů Hawk II. "Los Indios" jdou opět do vzduchu, tentokrát ve Fiatech sedí Tte. Walter Gwynn ("11-1"), Cap. Bernardino Caballero ("11-3") a Tte. Tomás Rufinelli ("11-5"). Fiaty jsou krátce po vzletu zataženy do manévrového boje s trojicí Hawků II, nicméně ani jedna strana nezískává navrch a po chvíli se Hawky odpoutají z boje a zamíří domů.

Obrázek

Mezitím úderná skupina Ospreyů chráněná osamoceným Scoutem stále směřuje nad Isla Poí, Fiaty je po skončení boje s Hawky II okamžitě napadají. Tak jako předchozí den, Ospreye odhazují své pumy nazdařbůh a raději zmizí ze scény. Scout pilotovaný Cap. Louísem Ernestem poté změří své síly s Fiatem CR.20bis Waltera Gwynna a z tohoto klání vychází vítězně bolivijský stíhač. Gwynnův stroj "11-1" se zřítí poblíž Isla Poí, pilot je mrtev. Paraguayská komise vyšetřující okolnosti ztráty Fiatu "11-1" nenalézá na vraku letadla či v těle Waltera Gwynna jediný zásah z kulometu, za příčinu zřícení je tedy označena pilotova ztráta vědomí, zřejmě v důsledku nedoléčených zranění utrpěných 26. května při nehodě Fiatu "11-9". To nic nemění na faktu, že o stroj "11-1" přišla Arma Aérea Paraguaya následkem souboje s bolivijským Vickersem Scout Louíse Ernesta.

Obrázek

4. července 1933 - začátek druhé bitvy o fortín Nanawa (4.7. - 9.7.1933). Bolivijskou snahu o prolomení paraguayských obranných linií podporuje ze vzduchu 12 letadel Cuerpo Aéreo Boliviano.
Dva paraguayské Potezy 25 s piloty Cap. Victorem Vallejosem a My. Leandro Apontem tento den dopravují obráncům Nanawy ruční granáty a munici.

16. srpna 1933 - Dva Potezy 25 ("12" a "13") na průzkumu po ose Falcón - Gondra - Pirizal jsou napadeny při návratu na základnu dvojicí Curtissů Osprey. Naštěstí pro Paraguayce jsou Potezy doprovázeny trojicí Fiatů z jednotky "Los Indios", akce se účastní i opravený Fiat "11-7" zanechaný v Concepciónu během přeletu 26. května. "Los Indios"donutí útočníky vzít do zaječích.

Obrázek

19. září 1933 - krátké vzdušné utkání v oblasti Pirizal. Dvojice bolivijských Ospreyu zde naráží na Fiaty CR.20bis, piloti Cuerpo Aéreo Boliviano se již tradičně zbavují pum a vypaří se přízemním letem.

27. září 1933 - paraguayské Potezy 25 bombardují Bolivijce na silnici Nanawa - Pirizal.

11. listopadu 1933 - Tři Potezy 25 na letištní ploše u fortínu Nanawa, kde přistály po bombardovací misi aby natankovaly, se ocitají pod útokem bolivijských Curtissů Osprey. Situaci zachraňuje svou duchapřítomností hlavní mechanik Tte. Augustin Pasmór, který bleskově organizuje ukrytí Potezů pod stromy. Jen díky tomu paraguayské stroje unikají poškození nebo dokonce zničení.

25. prosince 1933 - letoun paraguayského námořního letectva Macchi M.18A.R "R-3" uskutečňuje vůbec první noční bombardovací nálet v Latinské Americe v historii, když po vzletu z Bahía Negra shazuje deset 11 kg pum na fortín Vitriones.

Obrázek

2. února 1934 - tři paraguayské Potezy 25 bombardují a ostřelují bolivijské pozice u fortínu La China, svrhávají při tom 24 pum.

4. března 1934 - Arma Aérea Paraguaya přichází o další Fiat CR.20bis, Cap. Bernardino Caballero Alvarez havaruje při přistání v Isla Poí. Alvarez při nehodě zahyne, Fiat "11-3" je na odpis.

26. dubna 1934 - Curtiss D-12 Falcon v držení Arma Aérea Paraguaya provádí v doprovodu dvou stíhaček Fiat průzkumný let, za řízením Falconu sedí My. José Atilio Migone.

10. května 1934 - paraguayský hydroplán Macchi M.18A.R v noci bombarduje fortín Vitriones a Mbutum.

19. května 1934 - Curtissy Osprey Cuerpo Aéreo Boliviano odhalují vzdušným průzkumem paraguayský záměr prorazit překvapivě frontovou linii za pomoci cesty vysekané v neprostupném zalesněném terénu. To umožní bolivijským armádním velitelům nachystat past, do které hodlají zaklapnout postupující paraguayské pěšáky.

22. května 1934 - při nehodě je ztracen bolivijský Osprey, jeho pilot Cap. Alfredo Pascoe zahyne.

23. května 1934 - Potez 25 T.O.E "12" podniká dvě hodiny trvající průzkumný let ve prospěch paraguayských vojáků obklíčených v oblasti Cañada Esperanza. Posádka Tte HC Benito Sánchez Leyton a Cap. Job von Zastrow se zoufale snaží najít mezeru v bolivijských liniích, kterou by bylo možné proklouznout pryč a tím uniknout zajetí. Potez "12" je po celou dobu po těžkou palbou ze země a Bolivijci nakonec těžce zraní pilota Sáncheze Leytona. Ten ztrácí hodně krve a cestou zpět na základnu ztrácí vědomí, řízení tedy musí převzít Job von Zastrow v kokpitu pozorovatele, který se strojem v pořádku přistává v Isla Poí. Benito Sánchez Leyton je urychleně evakuován do nemocnice v zázemí, tam se dlouho zotavuje a do Chaco Boreal se jako letec již nikdy nevrátí.

Obrázek

24. května 1934 - obklíčeným Paraguaycům u Canada Esperanza došla veškerá pitná voda. Curtiss Falcon "17" dopravuje proto do Isla Poí 12 kusů ledu, ty jsou posléze naloženy do Potezů "12" a "10" a z výšky 30 metrů shozeny žízní trpícím vojákům.

9. června 1934 - Potez 25 T.O.E "13" (Tte. Homero Duarte/Cap. Job von Zastrow) je během průzkumného letu v oblasti Pique Franco napaden Curtissem Osprey (Jesús Mérida/Alfredo Pacecho), po dlouhé přestřelce se oba stroje vracejí na své základny aniž by některý z nich utrpěl poškození.

10. června 1934 - dva bolivijské Curtissy Hawk II se utkávají ve vzdušném boji s paraguayským Potezem "10" (Tte. Salerno Netto/Tte. Alejandrino Martínez) na průzkumu oblasti Agonodal. Přes naprostou převahu ve všech směrech se Hawkům II nepodaří Potez sestřelit, naopak jeden z bolivijských strojů je zasažen palbou pozorovatele Martíneze a stráví několik následujících dní v opravě.

18. června 1934 - Potez 25 "15" s posádkou Tte. Homero Duarte a Cap. JOb von Zastrow čelí na dalším průzkumném letu nad El Carmen opakovaným útokům Curtissu Hawk II, v němž sedí jeden z nejlepších bolivijských pilotů, My. Rafael Pabón. Duarte svůj stroj přitiskne ke korunám stromů a divoce manévruje, Pabón na tuto taktiku nenachází adekvátní odpověď, což umožní Paraguaycům uniknout. Pabón je nicméně pevně přesvědčen že Potez sestřelil, což je mu také následně úředně potvrzeno.

Obrázek

26. června 1934 - tři Potezy 25 ("5", "13" a "15") bombardují bolivijské pozice v El Carmen. Na tento nálet Cuerpo Aéreo Boliviano reaguje vysláním jednoho Curtissu Osprey (José Charcon/Louis Torres Pascoe) a jednoho Hawku II (Rafael Pabón). Bolivijské Curtissy napadají Potezy, ti však drží sevřenou formaci a jejich koncentrovaná palba poškozuje útočící Osprey, který je nucen se vrátit na základnu. Osamocený Pabón nedokáže rozbít paraguayskou formaci a vrací se domů s prázdnou.

2. července 1934 - paraguayský Macchi M.18A.R odhaluje na průzkumném letu soustředění vojsk v oblasti fortínu Florida.

8. července 1934 - tento den odpoledne se odehraje jeden z největších vzdušných bojů Války o Gran Chaco. Ve 13.00 z předsunuté plochy Cabezón vzlétají čtyři paraguayské Potezy 25 ("15" - Duarte/von Zastrow, "10" - Vaesken/Corvalán Doria, "5" - Tuya/A. Martínez a "13" - Cardozo/F. Martínez), každý nese dvacet 14 kg pum. Cílem této útočné mise je nejsilnější základna Bolivijců v oblasti, fortín Ballivián, kde se mimo jiné v té době nachází až 10 strojů Cuerpo Aéreo Boliviano. Nálet je pro obránce Balliviánu naprostým překvapením, že jsou pod útokem si uvědomí až v okamžiku dopadu prvních pum.

Zatímco se Potezy širokým obloukem obracely k druhému náletu, Bolivijci posílají do vzduchu vše co mohou - dva Ospreye ve kterých sedí My. Eliodoro Nery/Tte. René Dorado a Tte. Alberto Alarcón/Tte.Pol. Následují je dva Curtissy Hawk II, v jejich kokpitech jsou Cap. Juan Antonio Rivera a Subtte. Carlos Lazo de Vega. Krátce po dokončení svého druhého bombardování je čtyřčlenná skupina Potezů napadena bolivijskými letci, následuje 25 minut trvající vzdušný boj. Paraguayci disciplinovaně drží formaci, platí nicméně krvavou daň v podobě čtyř zraněných (Jara, F. Martínez, Vaesken a Corvalán Doria). Boj však rozhodně není jednostranný, Paraguaycům se podaří zasáhnout tři bolivijské stroje. Jeden z nich, Osprey s posádkou Nery/Dorado, se zřítí k zemi, oba letci zahynou.

Nálet na Ballivián způsobil Bolivijcům velké materiální škody, byly zasaženy sklady paliva a munice a na letištní ploše byly paraguayskými pumami poškozeny nejméně čtyři Curtissy Osprey.

31. července 1934 - z předsunuté základny Picubia vzlétá Tte. Osvaldo Salerno Netto ve Fiatu CR.20bis "11-7" aby odrazil útok dvojice bolivijských Ospreyů. Bolivijci bez míření odhazují své pumy, nepřijímají boj a utíkají pryč.

5. srpna 1934 - Curtiss D-12 Falcon "17" paraguayského letectva je na transportním letu napaden blízko fortínu La China trojicí Curtissů Hawk II. Pilot Cap. Carmelo Peralta vezoucí jako pasažéra leteckého mechanika nezpanikaří a přitiskne své letadlo těsně k zemi. Útočníky nakonec zahání paraguayské protiletadlové dělostřelectvo, Falcon neutrpí ani škrábnutí.

12. srpna 1934 - Potez 25 "11" s posádkou Cap. Carmelo Peralta a Tte. Rogelio Etcheverry je průběhu průzkumu v ose Ingavi - Sucre - Madrejón - Florida napaden bolivijským Curtissem Osprey "78" (My. Rafael Pabón/Sgt. Mario Calvo). Peralta se uchýlí ke klasickému způsobu obrany před útokem stíhačů, tedy ke kličkování těsně nad korunami stromů. Pabón několikrát zaútočí na značně znevýhodněný Potez, při jeho poslední zteči se paraguayskému střelci naskytne jen zlomek vteřiny trvající příležitost ke střelbě a Rogelio Etcheverry ji bezezbytku využije. Paraguayskými kulomety zasažený Osprey "78" se v 9.40 zřítí u fortínu Florida, oba muži v jeho kokpitu zahynou. Potez "11" poté zamíří na svou domácí základnu Lopez de Fillipis (Camacho), kde v pořádku přistává.

Obrázek

Bolivijci přišli o svého leteckého hrdinu, Rafael Pabón měl do té doby přiznané dva vzdušné sestřely a byl v Cuerpo Aéreo Boliviano hvězdou. Zřejmě aby tento status legendy Bolivijci ještě více podpořili, přicházejí s tvrzením že Pabón při svém posledním boji Potez sestřelil. Dodnes je tedy tomuto muži přisuzováno dosažení tří vzdušných vítězství.

14. srpna 1934 - tři paraguayské Potezy 25 bombardují fortín Picubia, přičemž ničí několik postavení protiletadlového dělostřelectva. Fortín Picubia druhý den padá do rukou Paraguayců.

8. září 1934 - dva Potezy ("5" - Tte. Duarte/Tte. Etcheverry a "12" - Tte. HC Tuya/Cap. Rios) provádějí ozbrojený průzkum v oblasti Algonodal, při kterém napadají bolivijskou pěchotu.

22. září 1934 - po úspěšném dokončení průzkumu se na základnu Picubia vrací Potez "5" (Tte. Duarte/Cap. Rios) v doprovodu dvou Fiatů CR.20bis ("11-5" - Cap. Rufinelli a "11-7" - Tte. Netto), když se na scéně objevují bolivijské Ospreye ověšené pumami. Fiaty se vydají vstříc Bolivijcům, ti zahazují svůj smrtonosný náklad a díky vyšší rychlosti unikají.

Obrázek

6. listopadu 1934 - bolivijský Curtiss Osprey havaruje v Chaco Boreal a musí být odepsán.

14. listopadu 1934 - svoji bojovou premiéru si odbývají bolivijské Junkersy K.43, když bombardují paraguayské pozice v oblasti Comachu, cíle pro ně vyhledává jeden Curtiss Osprey.

15. listopadu 1934 - Arma Aerea Paraguaya podporuje svou činností útok v oblasti El Carmen.

26. listopadu 1934 - Bolívie ztrácí další Curtiss Osprey, tentokrát během přistání v Samayhute.

30. listopadu 1934 - paraguayské Potezy 25 provádějí průzkum po ose Ybybobo - Bolívar - Carossi.

5. prosince 1934 - paraguayský letecký průzkum bolivijských pozic v Capirendá a Ybybobo.

6. prosince 1934 - Potez 25 za jehož řízením sedí Tte. Abelardo Bertoni prozkoumává oblast Cururendá a Las Moras.

11. prosince 1934 - paraguayský Potez 25 T.O.E "13" s posádkou Tte. Arsenio Vaesken a Tte. Abelardo Bertoni je v sektoru El Carmen sestřelen dvojicí Curtissů Hawk II (Tte. Alberto Alarcón a Tte. Emilio Beltrán) doprovázející osamocený Junkers K.43. Potez "13" je po několika útocích zasažen do motoru který začne hořet, Vaesken je nucen se svým strojem urychleně provést nouzové přistání. Potez 25T.O.E "13" na zemi rychle pohltí plameny, posádka vyvázne bez zranění. Jedná se o poslední sestřelené letadlo Arma Aérea Paraguaya ve Válce o Gran Chaco, duo bolivijských stíhačů si zásluhy na tomto vítězství rozděluje rovným dílem.

Obrázek

22. prosince 1934 - k dvouletému výročí náletu na přístav Bahía Negra se paraguayské námořní letectvo rozhodne uspořádat Bolivijcům malý ohňostroj. O pyrotechnické efekty se postará deset 11 kg pum, hydroplán Macchi M.18A.R je v noci shazuje na Vitriones a Quijarro.

Obrázek

26. prosince 1934 - Paraguayci srovnávají skóre s bolivijskými Curtissy Hawk II, když palbou ze země sestřelují stroj s taktickým označením "30". Jeho pilot, Tte. Carlos Lazo de la Vega, nalézá v troskách Hawku II smrt.

Obrázek

1. ledna 1935 - paraguayský Macchi M.18A.R "R-5" opět během nočních hodin bombarduje Vitriones a Quijarro.

10. ledna 1935 - pět Curtissů Osprey neúspěšně napadá trojici Potezů 25 ("5", "12" a "15") Arma Aérea Paraguaya.

24. ledna 1935 - odehrává se jeden z největších bolivijských náletů na podporu pozemních vojsk během celé války, jeho součástí je celkem 11 letadel - 3 Junkersy K.43, 2 Ospreye, 3 Hawky II, 2 Curtissy Cyclone Falcon a jeden Vickers Scout.

11. března 1935 - čtyři Potezy 25 s velkým úspěchem bombardují Charagua, severně od Rio Parapití.

12. března 1935 - palbou ze země je sestřelen u Villa Montes bolivijský Curtiss Cyclone Falcon "207", pilot Tte. Aurelio Roca je zabit, pozorovatel Subtte. Meraclio Megar utrpí těžká zranění.

19. března 1935 - při přistání ve Villa Montes havaruje další Curtiss Cyclone Falcon, jeho posádka Tte. Alberto Montano a Subtte. Nicolás Rojas incident nepřežije. V tomto případě se nejednalo o bojový let, úkolem Montana s Rojasem bylo tento osudný den dopravit poslední dodaný Curtiss Cyclone Falcon na frontu.

25. března 1935 -čtyři paraguayské Potezy bombardují velitelství bolivijského II. armádního sboru v Charagua.

12. dubna 1935 - Potez "5" s posádkou Tte. Hermes Goméz a Tte Pablo Stagni provádí fotografický průzkum nad oblastí Camiri.

13. dubna 1935 - Potez 25 T.O.E "10" je díky technickým problémům nucen nouzově přistát nedaleko fortínu Independencia, posádka (Tte. García/Tte. Etcheverry) je nezraněna, letoun je však kompletně zničen.

11. června 1935 - poslední den bojových operací Války o Gran Chaco. Čtyři paraguayské Potezy 25 podnikají posledních 15 operačních letů nad bolivijskými pozicemi.

14. června 1935 - paraguayský letoun Breda Ba.44 ("T-15") v doprovodu dvojice Potezů dopravuje do Villa Montes delegaci mající dohodnout podmínky příměří.

Obrázek

22. srpna 1935 - Paraguayci pořádají vojenskou přehlídku na oslavu svého vítězství ve válce s Bolívií, té se účastní i 12 letadel Arma Aerea Paraguaya. Že ani mír nepřináší letcům naprosté bezpečí se během této akce přesvědčují Tte. HC Louis Tuya (letící v Potezu 25 A-2 "5") a Cap. José Fernández (Potez 25 T.O.E "9"). Tuya zřejmě ve snaze držet co nejtěsněji formaci rozsekal vrtulí svého stroje ocasní plochy Fernándezova Potezu, jako zázrakem se však oběma pilotům podařilo nouzově přistát.

7. září 1940 - paraguayský válečný hrdina a nynější prezident země José Félix Estigarriba usedá se svou manželkou Julií Mirandou Cueto do zadního kokpitu Potezu 25 T.O.E "7", za jehož řízením sedí veterán Války o Gran Chaco My. Carmelo Peralta. Čeká je 15 minut trvající let do San Bernardina u jezera Ypacaraí, letadlo vzlétá v 11.45. Stroj však nikdy nedosáhne svého cíle, protože naráží v důsledku závady na pohonné jednotce do země poblíž města Alto, což má za následek smrt všech tří lidí na palubě.

Obrázek


Závěrečné shrnutí.


Letecká válka mezi Paraguayí a Bolívií v letech 1932 - 35 prakticky nijak neovlivnila způsob nasazení letadel v budoucích konfliktech, po všech stránkách to byla válka velmi konzervativní, bez převratných novinek. I letci obou stran stále nahlíželi na boje ve vzduchu optikou 1. světové války, považovali souboj ve vzduchu spíše za rytířské klání a své protivníky velmi respektovali.

Letectva obou stran nechyběla u žádné podstatné bitvy Války o Gran Chaco, v některých případech bylo právě letectvo tím pomyslným jazýčkem na vahách vítězství. Neocenitelnou službu prokázala letadla při průzkumu, neboť nasazení klasického průzkumného prostředku té doby, tedy jízdy, bylo v této nehostinné krajině velmi problematické. Bombardování ze vzduchu se stalo v průběhu konfliktu běžným prostředkem podpory pozemních operací, letecké údery nezřídka nepřítele zcela demoralizovaly.

Všeobecně přijímaná teze o obrovské až drtivé bolivijské vzdušné převaze či dokonce nadvládě ve světle faktů silně pokulhává. Cuerpo Aéreo Boliviano mělo nepochybně po většinu času početní i technickou převahu nad Arma Aerea Paraguaya, tuto výhodu však nedokázalo nijak zužitkovat. Bolivijci nikdy nevytlačili Paraguayce z oblohy nad bojištěm či alespoň výrazně omezit činnost jejich letectva. Arma Aerea Paraguaya si zkrátka nad Chaco Boreal dělala co chtěla, její omezení spočívalo pouze ve zdánlivě nedostatečném počtu strojů. Ostatně to, že se Paraguayci naprosto rutině odvažovali posílat své Potezy 25 na mise bez stíhacího doprovodu rozhodně nesvědčí o nějaké bolivijské vzdušné převaze. Bolivijské letecké síly přesto v této válce obstály se ctí, ostatně letecké operace jsou jedním z mála světlých bodů bolivijské armády ve Válce o Gran Chaco.

Úplný závěrem nelze jinak než vyzdvihnout statečnost a umění leteckých posádek obou stran, neboť podmínky v Chaco Boreal byly nesmírně tvrdé a tzv. letecké základny z kterých létaly v drtivé většině případů připomínaly víc než cokoliv jiného vyprahlé písčité pole plné děr. Zvláštní pozornost pak zasluhuje pozemní personál, který dokázal v těch nejprimitivnějších podmínkách udržovat leteckou techniku v provozu.


Tímto děkuji kolegovi Pátračovi že mě do tohoto článku uvrtal, bez něj by tato práce nevznikla.

Re: Nebe nad Gran Chaco.

PříspěvekNapsal: 30/11/2015, 07:28
od Pátrač
Když jsem si toto proběhl - zatím jen proběhl, musím si na sednout a prostudovat pečlivěji až přepečlivě, nemohu než napsat dvě věci:

Primo: skvělá práce, která kvalitou převyšuje vše, co jsem zatím našel u konkurence na českém internetu a to musím říci, že i tam jsou to práce povšechně velmi dobré. Je to podrobné, je na co koukat - hodně krásných fotografií.

Secundo: když se nad tím zamyslím, tak s potěšením musím napsat, že jsi se do této skvělé práce uvrtal sám Já jen napsal, že bych přivítal spolupracovníky a první se přihlásil Polarfox na lodě a ty jako druhý na letadla. A musím znovu napsat, že toto je práce, která je ozdobou Palby a byla by ozdobou kdekoliv jinde.

Dobrá práce kolego, hodně dobrá.

Nemohu se dočkat, až se sem s úplnou parádou naveze Polar. Já potom sjedu chronologii a zajímavosti pozemní války, čekám, abych nedělal velké duplicity.

Re: Nebe nad Gran Chaco.

PříspěvekNapsal: 1/12/2015, 20:11
od jarl
Farky, to je vážně vynikající článek! Možná by to chtělo k některým obrázkům přidat popisky, protože já u některých nejsem schopen poznat, co na nich vlastně je, ale to je jenom detail. Chtěl bych se zeptat na ty platy pro americké osádky plánovaných bolivijských strategických bombardérů. Ty částky v dolarech měly brát měsíčně? V tom případě by to byla opravdu královská mzda.

Re: Nebe nad Gran Chaco.

PříspěvekNapsal: 2/12/2015, 19:35
od Farky
Popisky k některým obrázkům určitě dodám, měl jsem to stejně tak nějak původně v plánu.

Ty částky v dolarech měl být skutečně měsíční plat.

Re: Nebe nad Gran Chaco.

PříspěvekNapsal: 2/12/2015, 19:49
od jarl
600 až 400 dolarů měsíčně byl ve třicátých letech vážně super výdělek. Na takové peníze při relativně malém riziku sestřelení by určitě američtí piloti kývli.

Re: Nebe nad Gran Chaco.

PříspěvekNapsal: 2/12/2015, 19:57
od Zemakt
Super čtení :up:. Je vcelku zajímavé sledovat, jaký problém činil stíhačům nízký let těsně nad korunami stromů jejich potencionálních kořistí. Svědčí to o něčem?

Re: Nebe nad Gran Chaco.

PříspěvekNapsal: 3/12/2015, 14:10
od Pátrač
Je to skutečně práce jako víno. Skoro si říkám jestli by kolega Farky neměl napsat i ty pozemní boje. :rotuj: Jestli to dokážu takto pěkně, ani netuším. Jsem zvědavý co k tomu dodá kolega 950. Zatím ke všemu co se zde objevilo měl hodně velmi zajímavých doplňků.

Re: Nebe nad Gran Chaco.

PříspěvekNapsal: 3/12/2015, 18:01
od 950
Farky to napsal z mého pohledu vyčerpávajícím způsobem. Já v tom, co mám nashromážděno toho také v oblasti leteckých bojů nemám více, co by se dalo doplnit. Pár věcí mám popsáno jinými slovy.
Třeba takový příklad drobné odlišnosti (netvrdím ale, že má verze je ta správná... Znáte to, co jiný autor, to trochu jiný pohled). Takže: První den útoku na fortín Boquerón došlo k onomu známému prvnímu leteckému boji.
Farky to popsal: 9. září 1932 - začíná paraguayský útok na obležený fortín Boquerón, letecké síly obou stran posílají do bitvy svá letadla na průzkumné a bombardovací mise. Stane se to co je nevyhnutelné, dochází k prvnímu vzdušnému boji Války o Gran Chaco ...
Potez 25 "5" s posádkou Tte. Emilio Rocholl a Tte. Román García je nad Boquerónem napaden Vickersem Scout "7" za jehož řízením sedí My. Jorge Jordán Mercado. Jordánův Scout je součástí tříčlenné skupiny letadel mající za úkol bombardovat Paraguayce a tím ulehčit situaci obráncům fortínu. Pronásledovaný Potez se přitiskl k zemi v zoufalé snaze uniknout, Jordán na něho střílel dokud nespotřeboval všechnu munici. Výsledkem bylo lehké poškození paraguayského letounu a zranění Tte. Rocholla, který však svůj Potez dokázal v pořádku posadit na letiště v Isla Poí.
Já to mám zase takto: 9. září 1932 zahájila paraguayská armáda obléhání fortínu Boquerón. Byla to jedna z největších bitev celé války a trvala 20 dní. Hned tento první den se odehrál první skutečný vzdušný boj v němž se na bolívijské straně utkaly průzkumný-lehký bombardovací letoun Breguet 19 a stíhací stroj Vickers 143 Scout a na paraguayské straně 2 pozorovací-lehké bombardovací letouny Potez 25A.2. Paraguayské Potezy prováděly průzkum i bombardování bolívijských pozic u Boquerónu, když je napadla zmíněná dvojice bolívijských letadel. Posádku Potezu s číslem 5 tvořili pilot Teniente 2° Emilio Rocholl a pozorovatel Teniente 2° Román García. Posádku Potezu čísla 6 tvořili pilot Teniente 1° Trifón Benítez Vera a pozorovatel Teniente 2° Carmelo Peralta.
Pilot bolívijského Breguetu nebo jeho pozorovatel kulometnou palbou těžce zranili pilota Potezu č.5 Tte Rocholla, ale ten byl schopen držet ještě nad svým letounem kontrolu, zatímco pilot druhého Potezu č.6 Tte. Trifón Benítez Vera dotíral palbou na bolívijský Breguet a jeho pozorovatel Tte. Peralta zase naopak odrážel palbou kulometného dvojčete Madsen útoky pilota bolívijského "Scoutu" Mayora Jorge Jordána Mercada. Z neznámého důvodu po chvíli bolívijský Breguet 19 přerušil boj (někde se udává nedostatek benzinu) a jeho pilot opustil prostor. Bolívijský stíhací letoun pak ještě asi 10 minut pronásledoval oba paraguayské Potezy, které se k sobě semkly do těsné formáce a sklesaly snad na 30 metrů nad zem, něž to i bolívijský stíhač vzdal. Pozorovatel Potezu č.6 Tte. Román García pak musel dokonce za svého raněného a ze ztráty krve omdlévajícího pilota převzít řízení (??) a pak oba Potezy bez dalších komplikací přistály na svém polním letišti. Raněný Emilio Rocholl byl nejprve dopraven do polního lazaretu a po základním ošetření byl evakuován k doléčení do nemocnice v Asunciónu.. Oba Potezy sice schytaly řadu zásahů, ale ani jeden jim nezpůsobil vážnější škody, takže po menších opravách byly opět letuschopné. Během bojů o Boquerón již k žádnému vzdušnému boji nedošlo.

To jsou ale nepodstatné detaily. Za Farkyho práci palec nahoře :up:

Re: Nebe nad Gran Chaco.

PříspěvekNapsal: 3/12/2015, 19:55
od kopapaka
Výborný článek...
Dostal mě hlavně ten samopal Thompson jako výzbroj letadla. Jeden pevný a druhý v rukou pozorovatele :)
Třetí obrázek shora.

Re: Nebe nad Gran Chaco.

PříspěvekNapsal: 3/12/2015, 21:36
od 950
Zalovil jsem ve svém šanonu, čím bych mohl obohatit Farkyho práci, ale pokud jde o válku samotnou, moc toho není, avšak trochu historie paraguayského letectví z let 1920-31 dám dohromady a dám to sem. Je to zajímavé už proto, že se to týká řady osob excelujících pak ve válce samotné. Tak aby Pátrač neřekl, že jsem lenoch, prosím o pár dní strpení.

Re: Nebe nad Gran Chaco.

PříspěvekNapsal: 3/12/2015, 23:30
od Pátrač
Pátrač a Palba.cz děkují..............

Re: Nebe nad Gran Chaco.

PříspěvekNapsal: 4/12/2015, 18:22
od 950
Tak nejdříve něco o bolívijském letectvu, ale zde toho tolik není...

Bolívie vstoupila do své letecké éry v roce 1915, kdy se uskutečnil první let letadla v okolí La Paz. Předchozí pokusy byly sice činěny už od roku 1913, ale kvůli málo výkonným motorům a řidšímu vzduchu ve vysoké nadmořské výšce do té doby k vzlétnutí létajících aparátů nedošlo. Již v roce 1916 poslalo bolívijské ministerstvo války 3 armádní důstojníky k pilotnímu výcviku do sousedního Chile a další 3 důstojníky k témuž do Argentiny.. Krátce po jejich návratu byl založen Cuerpo de Aviadores Militares Bolivianos. Ovšem teprve až v roce 1920 získal tento Sbor bolívijských vojenských letců svá první letadla. Stalo se tak díky francouzské vojenské misi a jednalo se o několik starších cvičných letadel s nimiž se začalo intenzívně pracovat na výcviku dalších pilotů. Jednalo se o letouny:
SPAD S. 1 ks
SPAD S.34.1 1 ks
Fiat R.2 1 ks
Morane-Saulnier MS.35Ep2 4 ks
Morane-Saulnier Type G (Rolier) 1 ks
Caudron C-97 2 ks
a 1 nový letoun Breguet XIX A.2

Po několika neúspěšných pokusech byla konečně v roce 1923 v El Alto u hlavního města La Paz založena Escuela Militar de Aviación pod velením Mayora Bernardina Bilbaa Rioji, jednoho z prvních 6 bolívijských pilotů a leteckého nadšence. K výcviku byl najat švýcarský letecký instruktor Capitán HC Eduardo Deckert a francouzský instruktor mechaniků Primer Teniente HC André Ceredin. Cuerpo de Aviadores Militares Bolivianos se začala zvolna měnit ve skutečné letecké síly, byť zůstával součástí armády. V témže roce byli 3 pilotní adepti Jorge Jordan, Ricardo Rocha a Lucio Luisaza odesláni k pilotnímu výcviku do Německa. Bolívijská vláda si najala na dobu 5 let německého leteckého instruktora Teniente-Coronela HC Hanse Haeberlyho a mechanika Ernsta Mayera. Tím ale nastalo soupeření dvou leteckých škol - německé a francouzské.

V roce 1925 zakoupila bolívijská vláda několik dvouplošných letadel a to:
V Nizozemí 5 pozorovacích a lehkých bombardovacích strojů Fokker C-V,
v Itálii 2 stíhačky Fiat Br,
ve Francii 2 pozorovací-lehké bombardovací letouny Breguet XIX A.2 a
ve Velké Británii 11 ks dálkových průzkumných-lehkých bombardovacích Avro 504.

V roce 1926 přišla z Francie 3 pozorovacích-lehkých bombardovacích strojů Breguet XIX A.2.

V roce 1927 bylo z Velké Británie dodáno 9 letadel Vickers "Vespa", které se pro svou obratnost hodily jako stíhací, a v témže roce byla z Francie dodána další 3 letadel Breguet XIX A.2.

V roce 1929 byla z Francie dodána čtveřice pozorovacích-lehkých bombardovacích Breguet 19 vylepšené verze B.2.

V roce 1931 se velitelem Cuerpo de Aviadores Militares Bolivianos stal Mayor Jorge Jordán Mercado.
V roce 1932 (ještě před válkou o Chaco) Cuerpo de Aviadores Militares Bolivianos změnil název na Cuerpo Aéreo Bolivianoa jeho novým velitelem byl jmenován Teniente Coronel Bernardino Bilbao Rioja, velmi dobrý pilot i důstojník, který trávil většinu svého volna studiem amerického i evropských letectev. Na své náklady si dal přeložit do španělštiny většinu pilotních i technických manuálů k letadlům a také pilotních učebnic.
Počátkem července 1932 koncentroval bolívijské letecké síly na polním letišti u Villa Montes na jihovýchodě Bolívie u Chaca. Zde byla sestavena Patrulla de Caza a v ní bylo soustředěno 18 pilotů, např. Mayor Jorge Jordán Mercado jako velitel, Capitán Rafael Pabón a piloti Valle, Beltrán a další. Na letiště u Villa Montes se začátkem července přesunulo 6 stíhaček Vickers 143 Scout, 3 stíhačky Vickers Vespa a 3 pozorovací-lehké bombardovací Breguety 19 B.2. Tato letecká skupina byla později přejmenována za války na Grupo Aéreo de Combate a tehdy už v ní bylo soustředěno 40 pilotů. Předsunuté polní letiště bylo zřízeno u fortínu Muňóz.

Ještě těsně před zahájením bojových operací nastávající války navštívil Teniente Coronel Bilbao Rioja velitele bolívijských vojsk pro Chaco Coronela Enriqueho Peňarandu a navrhl mu, aby byla využita bolívijská letecká převaha na paraguayský říční přístav a týlovou základnu Puerto Casado, kam loděmi proudily do Chaca paraguayští vojáci, koně, munice, potraviny, pohonné hmoty, vozidla i těžší zbraně a další materiál. Coronel Peňaranda byl ale proti v obavě z reakce Argentiny, protože železnice, říční přístav i další objekty patřily argentinské rodině Casado. Bilbao Rioja tedy navrhl bombardovat paraguayské hlavní město Asunción, které bylo v operačním dosahu bolívijských letadel. Ale i toto Peňaranda zamítl s poukazem na obavy bolívijské vlády, že by to mohlo vyvolat odsouzení a sankce ze strany Společnosti Národů. Nařídil, že bolívijští letci mají provádět intenzivní průzkum, agresivní hlídkování a pátrat po nepříteli na zemi, sledovat jeho pohyby a napadat jej.

Příště zase o paraguayském letectvu.

Re: Nebe nad Gran Chaco.

PříspěvekNapsal: 5/12/2015, 13:07
od 950
Stručná historie paraguayského vojenského letectva
14. ledna 1920 byli do Escuela de Aviación Militar v El Palomar v Buenos Aires 2 paraguayští vojáci, Teniente 2° Victorio Barbero a Sargento 2° Francisco Cusmanich, aby se tam vyškolili na vojenské piloty
V Nu-Guazú byla zřízena Escuela de Militar, ale jen na papíře. Neměla ani letadla, ani instruktory a ani kadety.

21. prosince 1921 se stejným cílem odcestovali do brazilského hlavního města Rio de Janeiro Teniente 1° José D. Jara a Tenientes 2° Juan José Benítez, Emilio Nudelman a Armando Zayas, aby absolvovali pilotní kurz u Escuela de AviacánoMilitar de Campo dos Afonsos.

Možná se zdá, že jsem odbočil mimo téma, ale prostě mi to nedá, abych to nevzal obšírněji, protože občanská válka z let 1922-23 měla značný vliv nejen na lidi, ale i na výzbroj a taktiku.

27. května 1922 se ministr války a námořnictva Coronel Adolfo Chirife podporovaný bývalým paraguayským prezidentem a nyní senátorem Eduardem Schaererem, za nimiž stálo 80 % paraguayské armády o vojenský převrat proti tehdejšímu prozatímnímu prezidentovi Dr. Eusebio Ayalovi. Na stranu prezidenta a vlády se postavilo malé poříční námořnictvo(cca 250) policie a kadeti z Escuela de Militar + několik důstojníků a asi na 600 vojáků. Začala občanská válka trvající až do 10. července 1923. Vláda vytvořila na svou podporu z občanských dobrovolníků lidové milice (neplést si to s LM např. u nás za totáče), které se po praktickém rozpadu paraguayské armády cvičené a vystrojené dle bývalé německé císařské armády, se staly základem armády nové..., takové armády, která už nebyla onou profesionální nadspolečenskou kastou. Ale i vzbouřenci měli na své straně několik tisíc civilních sympatizantů.

Proč k této válce došlo? To se musíme vrátit o 18 let nazpět. Revoluce v srpnu 1904, která svrhla dlouholetou vládu strany Colorado a vynesla k moci do té doby opoziční Liberální stranu jako populární hnutí. Jenže liberální vláda se rychle zvrhla do frakčního politického boje mezi tzv. Radicales na straně jedné a umírněnějšími Cívicos na straně druhé.. Radicales se ale následně ještě rozdělilo frakcí na Pro-Schaereristy a Pro-Gondristy. Manuel Gondra, vůdce druhé skupiny, vyhrál v roce 1920 prezidentské volby, ale Eduardo Schaerer, vůdce poraženého frakce a ex-prezident z let 1912-16 se snažil se podkopat ho moc tím, že Manuela Gondru nutil, aby odvolal svého nejsilnějšího zastánce ve vládě, ministra vnitra José Guggiariho. Když prezident Gondra tento požadavek odmítl, 30 ozbrojených Schaereristů obsadilo 20. října 1921 policejní ředitelství v Asunciónu a prapor asi 250 příslušníků vězeňské stráže žádal rezignaci prezidenta Gondry. Přestože ředitel Escuela Militar Coronel Manuel Schenoni Lugo ujistil prezidenta o své podpoře i otom, že vojsko je na jeho straně, prezident aby zamezil jakémukoliv krveprolití, raději rezignoval. jenže Kongres tuto rezignaci odmítl. To znamenalo politickou krizi. zvláště, když viceprezident Felix Paiva odmítl převzít prezidentství na základě ústavního článku. Nakonec Kongres prezidentovu rezignaci přijal a prozatímním prezidentem jmenoval umírněného Pro-Gondristu, senátora Dr. Eusebia Ayalu, až do voleb. Tento návrh byl přijat Schaererem a jeho frakcí., protože věřil, že by mohl manipulovat Ayalou a de facto vládnout on. Nová krize však vedla k tomu, že ministrem války a námořnictva byl jmenován zapřísáhlý Pro-Schaererista Coronel Adolfo Chirife, který tento post zastával už v éře prezidenta Schaerera. Toto jmenování mělo podporu nejen u jeho vlastních liberálů, ale rovněž i u opoziční strany Colorado. Ayala využil svého práva veta a vetovat zákon, kterým se povolují volby a to až do uklidnění politické krize, načež Schaeristé dominující Kongresu protestovali, ale při hlasování neměli potřebnou 2/3 většinu nutnou ke zvrácení prezidentského veta a proto vyzvali armádu, aby prosadila vetovaný ústavní zákon o volbách. dvoutřetinové většiny svrhnout prezidentské veto, vyzval armádu, aby prosazovaly teď neplatný volební zákon. Eduardo Schaerer, muž švýcarského původu totiž prahnul po moci.
Zprvu tuto výzvu uposlechli ministr války a námořnictva Coronel Adolfo Chirife a Coronel Pedro Mendoza s velitelstvími vojenských zón II a IV v Paraguarí a Villarica. Když byli pučisté vytlačeni z hlavního města, zřídil Coronel Chirife svůj hlavní stan v Paraguarí. Záhy se k povstalcům přidalo i velitelství vojenské zóny I v Concepción, kde velel Teniente Coronel Francisco Brizuela. Nakonec se k povstalcům přidali téměř všichni vojáci mimo hlavní město a jeho bezprostředním okolí. Obě politické strany, vládní Liberální strana i opoziční konzervativní strana Colorado se rozdělily na loayalisty a protivládní stoupence.

Armádní síly o celkovém počtu 2 500 mužů tehdy tvořily:

Zona Militar I v Concepción - 1 eskadrona kavallerie a četa těžkých kulometů + malé pohraniční oddíly v Bella Vista, Pedro Juan Caballero, San Carlos a Capitán Bado.

Zona Militar II v Paraguarí - 1 prapor infanterie, rota těžkých kulometů, četa těžkých kulometů v Asunciónu a oddíl artillerie se 2 horskými bateriemi.

Zona Militar III v Asunciónu - prezidentská strážní eskadrona, rota infanterie a četa těžkých kulometů (vše v Asunciónu), ženijní rota ve Villa Hayes, eskadrona kavallerie v San Ignacio.

Zona Militar IV v Encarnación - 1 batalión infanterie a rota těžkých kulometů ve Villarica, samostatná rota infanterie a kulometná četa v Encarnación.

Zona Militar V - Oddíly infanterie v Bahía Negra a Fuerte Olimpo, malé posádky fortínů General Bruguez, Generál Resquín, General Delgado a General Aquino v Chaco

Celkem měli povstalci cca 1 700 mužů.

Prezident se mohl spolehnout pouze na rotu infanterie, četu těžkých kulometů, prezidentskou strážní eskadronu, 2 eskadrony kavallerie, ženijní rotu a kadety vojenské školy, tedy cca 600 mužů + 250 příslušníků námořnictva se 150t dělovým člunem Adolfo Riquelme (ve skutečnosti to byla jen ozbrojená jachta s namontovanými 2 kanóny ráže 76mm, která se používala cvičná loď); 180t hlídkovým plavidlem (ozbrojený remorker) Triumfo; a 80t hlídkovým plavidlem Coronel Martinez (další ozbrojený remorker) - každá s namontovaným jedním 76mm kanónem

Puč začal takto: Povstalci pod vedením Coronela Chiriho se zpočátku shromáždili v Paraguarí. Dne 27. května vyzvali vládu prezidenta Ayaly, aby rezignovala. Po 2 týdnech ve znamení marných jednání, které zahrnovaly i prezidentovu nabídku stažení svého veta kontroverzního volebního zákona zahájily povstalecké síly ve spojení se stovkami civilních dobrovolníků Schaereristů pozvolný pochod k hlavnímu městu. Ten se zastavil na Luque. Do rána 9. června síly povstalců dosáhly vnějšího předměstí hlavního města, kde byli zadrženi na pozicích loajálních sil čítající pouhých 600 pravidelných vojáků a neurčitého počtu civilních dobrovolníků, které překvapivě posílilo okolo 1000 členů převážně anarcho-syndicalistických odborů Unie námořních dělníků. Zmobilizované civilní prvky tvořili do značné míry učitelé a kadeti z Escuela de Militar.

Přes sérii zuřivých, ale nákladných útoků na loayalisty, které byly částečně úspěšné v některých oblastech, povstalci byli nakonec nuceni 14. června 1922 pomalu ustoupit zpátky k Paraguarí. Bojovalo se pak i na Pirayú a Yaguarón. Povstalecká morálka velmi utrpěla, když profesionální armáda ve svých útocích na Asunción selhala, když to pro ně mělo být snadné. bylo to ale vinou také jen částečné logistické podpory, která nebyla efektivní.

Nyní se vraťme k leteckým akcím....


Hned na začátku občanské války se z Buenos Aires vrátil nyní již Vice-Sargento 1° Francisco Cusmanich a hlásil se do služby prezidentu Ayalovi
1. června za ním argentinský parník San José dopravil letoun Armstrong-Whitwort FK8 v rozebraném stavu. a hlásil se do služby prezidentu Ayalovi. Na tomto parníku připlul i italský pilot Nicola Bó, veterán 1. světové války a člen bývalé argentinské vojenské mise v Argentině. Na louce u Nu-Guazú u Asunciónu bylo zřízeno první letiště, které zde formálně bylo už od ledna 1920. Vláda koupila starší letoun Armstrong-Whitwort FK8 s nímž Cusmanich přiletěl a najala si za pilota jako žoldnéře Angličana Sydneyho Stewarta, který přiletěl s Cusmanichem z Argentiny. ten dostal hodnost Sargento 2° HC. Sydney Stewart byl nejen pilot, ale i mechanik.

28. června 1922 podnikla posádka vládního letadla FK8, které neslo jméno "Presidente Ayala" ( pilot Sargento 1° HC Stewart a pozorovatel Vice-Sargento 1° Francisco Cusmanich) průzkumný let nad obvodem hlavního města Asunciónu.

29. června 1922 uskutečnil letoun FK8 se stejnou osádkou první operační bombardovací let v dějinách Jižní Ameriky, totiž bombardování povstaleckých pozic u města Paraguarí, kde měl svůj štáb Coronel Chirife.

1. července 1922 byla na Campo Aéreo (letišti) Nu-Guazú zřízena pozemní radiotelegrafní stanice.

3. července 1922 uskutečnil vládní dvouplošník FK8 (pilot Sargento 1° HC Stewart a pozorovatel Vice-Sargento 1° Francisco Cusmanich) průlet nad Paraguarí, kde svrhl letáky s vládní proklamací vyzývající k ukončení vzpoury a složení zbraní, a na okraji tohoto města pak svrhl 3 pumy na tábor povstalců. Tentýž den kulometů ostřeloval železniční vagóny mezi stanicemi Cerro León a Pirayú dokud nevystřílel munici. Bohužel, v těchto vagónech nebyla munice pro povstalce, ale věznění vojáci z posádky v Paraguarí, kteří se nechtěli přidat k povstalcům. Mezi nimi byli mrtví a ranění.

5. července 1922 najala smluvně argentinská vláda jako pilota žoldnéře italského pilota Nicolu Bó a několik mechaniků. Bó, který dostal hodnost Sargento 1° HC zajistil další letadla z Argentiny. Šlo o jeden SPAD Herbemont S.XX, dva průzkumné letouny S.A.M.L. A.3, dva stíhací Ansaldo SVA 5 a jeden lehký bombardovací Ansaldo SVA 10. Všechny byly soustředěny na Nu-Guazú.
Tentýž den vládní letoun FK8 doprovázený poprvé i stíhacím letounem Ansaldo SVA5 napadly kulometnou palbou i pumami pozice povstalců v oblastech Pirayú, Paraguarí a Yaguarón.

6 července 1922 uskutečnil pilot Sargento 1° HC Nicola Bó v cockpitu svého Ansaldo SVA5 první noční let v historii Paraguaye.

Pokusy rebelů na vytvoření svých vlastních leteckých sil byly původně neúspěšné. Nakonec se povstalcům podařilo najmout si v Argentině italského pilota, Sargenta Angelo Pescarmonua, kteří byl kamarádem Nicoly Bo a také on byl veteráne z 1. světové války. Když však Pescarmona vzlétl z Buenos Aires 15. července v letounu Ansaldo SVA 5, aby přeletěl do Paraguaye, měl poruchu a musel nouzově přistát v Santo Tome v blízkosti Concordia. Při nouzovém přistání bylo jeho letadlo zničeno i když pilot vyvázl bez úhony.

8. července 1922 provedla dvojice vládních letadel FK8 (pilot Sargento 1° HC Stewart a pozorovatel Vice-Sargento 1° Francisco Cusmanich) a Ansaldo SVA5 (Sargento 1° HC Nicola Bo) útok pumami a kulomety na povstalecké pozice u Parayo. Povstalci proti letadlům stříleli z pušek a jedna z kulek zasáhla pilota Sargenta 1° Stewarta. Druhá pak prostřelila palivové potrubí. Letoun FK8 začal hořet a ohěň krátce po té přivedl k výbuchu jednu z pum, jejížvýbuch letoun rozmetal. Oba členové osádka - pilot Sargento 1° HC Stewart a pozorovatel Vice-Sargento 1° Francisco Cusmanich, zahynuli. Hořící trosky pak dopadly poblíž místní železniční stanice.

Po odražení útoku povstalců na hlavní město, vláda vytvořila z loayálních vojáků i milicionářů-dobrovolníků dvě operační skupiny asi po 1 500 mužích. jejich velením byli pověřeni Mayor José Julián Sánchez a Capitán José Felix Eatigarribia. každá z těchto dvou skupin byla zorganizována do dvou (a později 3 batalionů infanterie, jedné eskadrony kavallerie, jedné baterie artillerie, roty těžkých kulometů, zdravotnické služby a telegrafní čety. Tato dvě skupiny se nazývaly Destacamento I a Destacamento II.
Vládní síly byly nyní stejně početné, ale lépe organizované než jejich protivníci. Vládní jednotky postupně zatlačovaly povstalce zpět podél železnice. Povstalci ztratili města Pirayú a Yaguarón a i přes drobná vítězství nad malými vládními oddíly, např. u Villa Florida, se poloha hlavní povstalecké základny v Paraguarí stala neudržitelnou. Coronel Chilife proto většinu svých vojáků odesílal po železnici počínaje 14. červencem 1922 na Villarica.
Vládní jednotky pod vrchním velením Coronela Schenoniho pokračovaly v postupu čelíc houževnatému odporu povstalců. Dne 23. července 1922 pak obsadili Sepucai, který krátce předtím povstalci vyklidili. Následujícího dne vládní síly zaútočily na Ybitimí, který po dvouhodinovém boji dobyly také, zatímco hlavní síly vzbouřenců ve vlacích ustoupily na východ k řece Tebicuari.

27. července 1922 vládní jednotky prorazily skrze pozice povstalců na Itapé a rebelové museli opět ustoupit podél železnice směrem na Salitre Cue, který vládní jednotky dobyly 30. července 1922. 31. července 1922 pak padla do rukou vládních sil bez jediného výstřelu Villarica.
Aktivní byli v centrální části země partyzánské oddíly vzbouřenců a tak eskadrona kavallerie Estigarribiova Destacamento II, které velel Capitán Luís Irrazábal byla odeslána na sever, aby se s nimi vypořádala.

Dne 2. srpna 1922 tato eskadrona rozprášila povstalecké partyzány v San Estanislao, i když později stejný den tato vládní eskadrona musela čelit útoku stejně silné povstalecké kavallerie.
Další činnost v této oblasti jak se zdá byla již jen malými šarvátkami.

V červenci 1922 se konečně podařilo Coronelu Chirifemu najmout několik pilotů v Argentině, kteří s sebou přivezli do Paraguaye 3 letouny Ansaldo SVA 5 a jediný SVA 10. Operovaly z improvizované základny v Cai-Puente (dnes Coronel Bogado), severozápadně od Encarnación Rebelové rovněž prováděli průzkumné a bombardovací mise proti vládnímmi pozicemi a během krátké doby se letadla obou stran setkala ve vzdušném boji.

Námořnictvo mezitím zahájil blokádu horního toku Río Paraná, zatímco povstalci ovládali jediný říční přístav - Encarnación, což byl jediný významný přístav v držení povstalců a jejich hlavním branou do vnějšího světa. Přístav v Encarnación byl vládními silami neúčinně ostřelován už během třetího červnového týdne z dělového člunu Adolfo Riquelme, který byl nucen ustoupit poté, co utrpěl nějaké škody palbou povstalecké dělostřelecké baterie a co byl odražen výsadek námořních pěšáků. To bylo jediné zaznamenané hlavní zapojení paraguayského námořnictva během občanské války, i když jeho tři operační plavidla zůstala v na horním toku Río Paraná přinejmenším až do 1. srpna, kdy je jeden povstalecký letoun Ansaldo SVA5 ostřeloval a bombardoval bez efektu.

V průběhu měsíce srpna Nicola Bo a různí další členového vládního letectva přelétli se svými letadly na plochu u Villarrica, nového velitelství vládních sil. Odtamtud provedli řadu průzkumných a bombardovacích misí proti pozicím povstalců s letouny SPAD-Herbemont S.XX. Během stejného měsíce další dva italští letci, Carlo Paoli a Cosimo Damiano Rizzotto, druhý z nich byl italské letecké eso z 1. světové války, když sestřelil pět nepřátelských letadel, nabídli paraguayské vládě své služby, které byly dychtivě přijaty. Rizzotto přivezl s sebou bombardér Breguet XIV, který byl zakoupený paraguayskou vládou v Buenos Aires k provádění různých průzkumných a bombardovacích misí proti pozicím povstalců.
25. srpna 1922 během letu tento letoun utrpěl prasknutí vrtule s následným požárem v motoru. Rizzottovi se podařilo nouzově přistát a ačkoli letadlo bylo zničeno, zázračně se z dýmu vynořil nezraněný. Avšak poté, co měl už dost paraguayské občanské války se nyní vrátil do Argentiny.

2. září 1922 se direktorem Escuela de Aviación Militar v Nu-Guazú stal Capitán Ramon Ortiz.

Od této chvíle paraguayská vláda také využila služeb jiného britského letce, Lieutenanta Patricka Hassetta, veterána z Royal Flying Corps během 1.světové války.
Dne 5. září 1922 letělo povstalecké letadlo Ansaldo SVA5 nad vojenským táborem vládních sil Salitre-Cue v nadmořské výšce 2 000 metrů. Zde klesl a později shodil několik bomb. Proti němu ihned vzlétl vládní letoun Ansaldo SVA 5, pilotovaný právě Tenientem 1° HC Hassettem, který vzbouřenecký stroj stejného typu pronásledoval. Došlo k vzdušnému souboji který byl nejen prvním v této válce, ale také prvním vzdušným soubojem v Jižní Americe. Hassett vypálil několik salv na vzbouřenecké letadlo a jeho pilot se rozhodl přerušit akci načež uletěl na polní letiště vzbouřenců v Cango (dnes General Artigas).

6. září 1922 se jiný povstalecký Ansaldo SVA 5 objevily nad Salitre-Cue, aby bombardoval a svrhl bomby. Teniente 1°HC Hasset vzlétl ještě jednou a obě letadla se dostala do psího souboje. Povstalecká pilot se ukázal být mnohem statečnější než jeho kolega z předchozího dne, střílel na Hassetta, aby ho sestřelit. Hassett, prováděl úhybné manévry a podařilo se mu dostat se ve výhodné poloze nad jeho nepřítele, kterého palbou poškodil a který pak musel přerušit souboj. S poškozeným strojem povstalecký pilot musel nakonec provést nouzové přistání na lesní mýtině v blízkosti pozice rebelů v Cango, přičemž jeho letadlo utrpělo vážné poškození.

25. září 1922 došlo k dalšímu vzdušnému boji mezi letadel obou stran v oblasti Isla Alta.
O několik dní dříve rebel v SVA 5 letěl nad touto oblastí se záměrem ostřelování a bombardování vládní dělostřelecké polní baterie baterie námořní zbrané namontovaných na železničních nákladních vagónech. Vláda strana úmyslně nechala tuto baterie v dobře viditelném místě, aby posloužila jako návnada, a když se nepřátelské letadlo objevilo vojáci na něj již číhali Jakmile se objevila povstalecký SVA 5, vlak rozjel a Nicola Bo kroužící ve větší výšce ve svém SVA 5 na povstalecký stroj zaútočil shora. Nepřátelský pilot rychle odhodil své pumy nazdařbůh hned, jakmile uviděl letoun Nicoli Bo a poté, co dostal několik zásahů z kulometů jeho útočníka, upaloval pryč.. Bo pronásledovali nepřítele a střílel na něho dokud nevyčerpal munici, načež se rozhodl vrátit do Isla Alta.

Během několik dalších setkání následujících měsících proběhlo několik soubojů mezi letadly obou frakcí a rebelové se brzy naučili respektovat své protivníky, kteří byli jasně zkušenější. Boj se proto stal napříště spíše vzácným, protože povstalecká letadla obvykle utekla a opustila své mise, jakmile se vládní letadla objevila. Tato převaha dovolila vládním letadlům a jejich posádkám provádět četné průzkumné a bombardovací mise relativně beztrestně .

V říjnu 1922, dva povstalečtí piloti-žoldácii dezertovali spolu s jejich SVS 5 a uprchli do argentinského hraničního města Ituzaingó. Tím zbyla povstalcům už jen dvě letadla, ale ne na dlouho jen do listopadu.

Povstalecká odpor při Cango a Isla Alta se zhroutil během posledního týdne v říjnu 1922 a začátkem listopadu byli povstalecké síly vytlačeny zpět k Encarnación, kde se po několika potyčkách zakopali do pevných pozic v blízkosti Caí Puente asi 30 km na severozápadně od města.
Vládní síly se také zmocnily neporušeného povstaleckého stroje Ansaldo SVA5, který byl pochopitelně zařazen do vládní letky a povstalecký bombardovací SVA 10 zůstal uzemněn v důsledku chybějícím náhradním dílům a nedostatečné údržbě. I tento letoun byl nakonec ukořistěn vládními silami, takže povstalecké "letectvo" přestalo existovat.

Ve druhém listopadovém týdnu roku 1922 instalovaly vládní síly na železniční vagón námořní kanón ráže 190mm, kterým bylo Caí Puente ostřelováno.Vládní detachement Sánchez, podporovaný touto mocnou zbraní vázal obránce v caí Puente, kdežto capitán Estigarribia před úsvitem 13. listopadu 1922 uskutečnil 90 km dlouhý pochod z Isla Alta v oblouku přes hustě zalesněnou krajinu na pravé křídlo povstaleckých sil. Tímto nečekaným obchvatem zaskočil Capitán Estigarribia vládní nepřátele tak, že ve zmatku utíkali ze svých pozic, což vedlo k dobytí Carmen del Paraná, jen 13 km od týlu povstaleckých pozic.
Nicméně, zatím co Estigarribia nyní ohrožovala nepřátelský týl v Caí Puente, byla ohrožena i samotná povstalecká posádka v Encarnación. Rozdělením svých sil na dvě části se mu podařil skvělý taktický manévr. Když se rozkřiklo, že vládní vojáci obešli město a zaútočili na jejich zázemí, způsobilo to paniku hlavní části povstaleckých sil.
Nicméně povstalecké velení se snažilo zachránit situaci a nařídilo na 14. listopadu provést intenzivní protiútok. Povstalci ale nyní stáli proti přesile. 16. listopadu 1922 podnikly vládní síly frontální útok na povstalecký fortín Caí Puente, ale rozptýlení přeživší obránci byli schopni ustoupit skrze mezery a přeskupit se na severozápad skrze hustě zalesněnou krajinu. Ctěli využít situace a dostat se k asunciónu a na nyní nedostatečně zajištěné hlavní město zaútočit. Jenže vládní jednotky nastoupily do vlaků a po železnici spěchaly nazpět k Asunciónu. Povstalce zastavili na Paraguarí a odklonii je od směru k hlavnímu městu nasever směrem na město Piribebuy. Po celodenním intenzivním boji v ulicích Piribebuy s těžkými ztrátami na obou stranách ustoupili povstalci nakonec směrem na Caaguazu. Po celonoční zastávce u Barrero Grande ustupovali přes San José de los Arroyos do Coronel Ovideo. Tam Chirife prohlásil: "Jdu na sever zapálit zemi tak, aby nedošlo k umožnění Dr. ayalovi vládnout pokojně!"

Vítězná vládní vojska zůstala v Piribebuy po několik dní před pokračováním v pronásledování povstalců, které pak zatlačovala dále na Caaguazu a způsobovala jim porážky v drobnějších střetech až je porazila u Yhu, 50 km na sever od Caaguazu. Zde se povstalecké síly prakticky rozpadly a ti, kteří přežiliprchali na západ od Yhu, aby se zde ještě jednou povstalecké síly přeskupily severně od Carayó.

Co se odehrávalo v letectvu vládních sil? Vládní piloti už víceméně létali k průzkumným, hlídkovým a pátracím letům, sledujíc a vyhledávajíc skupiny povstalců. Letadla ale již vykazovala známky opotřebení.

6. listopadu 1922 se direktorem Escuela de Aviación Militar v Nu-Guazú stal Capitán Hernán Dahlquist.

Během druhé poloviny listopadu a v prosinci 1922 převážná část vládních sil zůstala v pevných pozicích od míst v okolí Villarica na sever přes Coronel Ovideo až po Carayo. Pouze jedna rota infanterie pod velením Capitána Arturo Baraye byla vyslána po řece na Tucurupucú na horním toku Río Paraná, který ale našli vypleněný, zatímco povstalci odtamtud uprchli přes řeku do Brazílie a na místě ponechali 1 horskou houfnici Krupp ráže 75mm.

Ke 22. lednu 1923 mělo paraguayské vládní letectvo ve svém stavu tato letuschopná letadla :
SAML A.3 2 ks
Ansaldo SVA 5 1 ks
SVA 10 1 ks
SPAD S.XX 1 ks

K tomuto dni bylo letiště Nu-Guazú přejmenováno na Campo Grande. Novým direktorem Escuela de Aviación Militar na tomto letišti se stal Sargento 1° HC Nicola Bo. Instruktory mechaniků se stali Giuseppe Bo (jeho bratr) a José Barbenza.

V lednu 1923 odstoupil kvůli špatnému zdravotnímu stavu dočasný prezident Dr. Eusebio Ayala, kterého ve funkci dočasného prezidenta jeho bratranec, dosavadní ministr financí Dr. Eligio Ayala.

Převážná část vítězných vládních sil se nyní soustředila mezi Paraguarí a Ypacarai. Major Sánchez byl kvůli nemoci evakuován do nemocnice v Asunciónu a jeho velení dočasně přešlo na Mayora Estigarribiu, který byl povýšen po vítězství u Carmen del Paraná.
I přes masivní dezerce a zdánlivý rozpad povstalecké armády na severovýchodě i po ztrátě svého miniaturního letectva se povstalci nechtěli vzdát, což demonstrovali náhlým přepadem a obsazením Villarica, která nebyla vládními vojáky již obsazena.
18. března 1923 provedli povstalci po přeskupení svých sil novou ofenzivu v Cordillera de Amambay a boje trvaly další tři měsíce.
Povstalci znovu začali postupovat na paraguayské hlavní město a připsali si nečekané vítězství, když zadrželi a prakticky vyhladili vládní zásobovací kolonu 20 nákladních vozů, chráněnou asi 500 vládními vojáky se dvěma kanóny pod velením Capitána Juana B. Ayaly, když brodila přes potok Pañetey v blízkosti vesnice, na cestě ze San Pedro do Caryaó, kde byl tábor převážné části vládních sil. Ti, kteří přežili byli zachráněni jen rychlým příchodem oddílů od Destacamento II jemuž velel Mayor Estigarribia.

Krátce po tomto úspěchu rebelů ale jejich vůdce, Coronel Chirife onemocněl zápalem plic a zemřel v Itakyry poblíž Hernandarias dne 18. května 1923, protože se mu nedostalo dostatečného lékařského ošetření, které povstalci neměli k dispozici. Velení nad povstaleckými silami převzal Coronel Pedro Mendoza. To již byli povstalci na pochodu k Asunciónu se zoufalým cílem hlavní město obsadit. Jejich síly se ale hodně zmenšily. Povstalci přerušili dotyk s vládními silami u Molinas Cue a pokračovali v postupu zalesnnou krajinou, což jim umožnilo vládním silám se vyhýbat, přesto že vládní vojáci byli od nich často jen na 50 m daleko, aniž by o tom věděli. Takto se dostali zdlouhavě dostali přes Carapegua, Ita a San Lorenzo do blízkosti hlavního města.

Zatímco převážná část vládních sil byla takto obelstěna a marně pátrala po povstalcích na severu, rebelové se stále soustřeďovali v blízkosti Carayó a obrana hlavního města byla jen slabá. Vláda i prezident, když se dozvěděli o hrozbě ze strany povstaleckých sil, nalodili se na parníky a odpluli na sever i s obsahem státní pokladny.

Povstalci pod vedením Teniente Coronela Brizuela, postoupili přes omezený odpor, kladený jim hlavně ze strany policie hlavního města a do večera 9. července 1923 postoupili do centra Asunciónu. Následující den ale, opojeni svým zdánlivým vítězstvím, díky své špatné logistické podpoře a nedostatku munice museli zase z města ustoupit tváří v tvář rozhodnému protiútoku vládních sil, které dorazily od severu k Asunciónu a stály na jeho okraji. Morálka povstalců byla křehká a s ní se zhroutilo i celé povstání. Teniente Coronel Brizuela vedl zbytek povstaleckých vojsk k Villeta, kde odhodili své zbraně na hromadu a přes řeku Paraguay uprchli do exilu v Argentině.

Kromě letadel již uvedených, obě strany měly i další zbraně a vybavení během občanské války. Vládní síly disponovali např. 2 500 pušek Mauser, 12 kulomety Maxim a to vše v nestandardním 7 mm kalibru z Chile, zatímco povstalci měli 1 500 pušek Mauser ve standardní ráži 7.65mm z různých zdrojů. Opotřebení zařízení však bylo značné a jen 4 091 ks pušek Mauser a karabin nejrůznějších modelů a ráží, 26 nejrůznějších kulometů a 17 dělostřeleckých zbraní zůstalo na konci nepřátelských akcí.


Občanská válka to byla krvavá a téměř zničila ekonomiku země, která se dosud vzpamatovávala z katastrofální války proti Trojspolku o půl století dříve. Tato občanská válka přece nicméně posloužila jako cvičiště pro většinu z velitelů ve válce o Chaco, která vypukla o deset let později, z nichž téměř všichni sloužili na jedné nebo druhé straně v nedávné občanské válce. Mezi nimi, Estigarribia, jehož taktický génius byl poprvé zobrazen v bitvě u Carmen del Paraná, bylo vést paraguayský armádu k vítězství nad svým početnějším a lépe vybaveným protivníkem, zatímco Brizuela, který měl pochybné vyznamenání za krátké obsazení Asunciónu, v roce 1923 se následně se vrátil z exilu v Argentině, aby se stal skvělým divizním velitelem a později velitel sboru ve válce proti Bolívii. Přes jeho poněkud neslavnou účast v občanské válce jako jediný velitel trpět hlvládních sil utrpěl značnou porážku z rukou povstalců, Capitán Juan B. Ayala se stal náčelníkem štábu paraguayské armády v bezprostředně před obdobím války o Chaco a architektem hladké a efektivní transformace armády z klidu do válečného stavu během mobilizace 1932. Tento důstojník také hrál významnou roli v obraně Nanawa během bolivijské ofenzívy následujícího roku. Mezi dalšími významnými vojenskými veliteli během války o Chaco byli Francisco Caballero Alvarez, Nicolás Delgado, Carlos Fernández, Rafael a Luís Franco Irrazábal. Ti všichni se aktivně zúčastnili občanské války v letech 1922-23. Mezi politickými vůdci to byli Eligio Ayala jako prezident v letech 1923 - 1928, který byl zodpovědný za akvizici téměř všeho moderního vybavení sil paraguayský ozbrojených při vypuknutí Chaco války, zatímco Eusebio Ayala, který se vrátil na prezidentský úřad v roce 1932, byl politickým vůdcem Paraguaye během celé války s Bolívií, po níž získá titul "El Presidente de la Victoria".

O paraguayském letectvu od roku 1923 příště.

Re: Nebe nad Gran Chaco.

PříspěvekNapsal: 5/12/2015, 21:46
od Pátrač
Farky a 950 : takto nějak jsem myslel, že to bude vypadat. Nesmírné množství skvělých informací. Jen tak dále kolegové.

Re: Nebe nad Gran Chaco.

PříspěvekNapsal: 6/12/2015, 11:22
od 950
Nejdříve bych se rád omluvil za překlepy a různé další kazy na kráse, ale hlavně za několik přehozených vět. To je tak, že když jsem měl už něco napsáno a pak dodatečně mezi to něco vložil, tak jsem zároveň v zápalu práce občas něco přehlédl, třeba malé písmeno místo velkého či dokonce zapomenuté slovo.
Zvláště v tomto odstavečku, který má vypadat takto:

Hned na začátku občanské války se z Buenos Aires vrátil nyní již Vice-Sargento 1° Francisco Cusmanich a hlásil se do služby prezidentu Ayalovi
1. června za ním argentinský parník San José dopravil letoun Armstrong-Whitwort FK8 v rozebraném stavu. Na tomto parníku připlul i italský pilot Nicola Bó, veterán 1. světové války a člen bývalé italské vojenské mise v Argentině. Na louce u Nu-Guazú u Asunciónu bylo zřízeno první letiště, které zde formálně bylo už od ledna 1920. Vláda odkoupila onen starší letoun Armstrong-Whitwort FK8 a najala si za pilota jako žoldnéře Angličana Sydneyho Stewarta, který přijel s Cusmanichem z Argentiny. Ten dostal hodnost Sargento 2° HC. Sydney Stewart byl nejen pilot, ale i mechanik.

A nyní k pokračování o historii paraguayského letectva...


V březnu 1923 se z Brazilie vrátili z tamní pilotní školy Teniente 1° José D. Jara a Teniente 2° Emilio Nudelman. První z nich hned převzal po Capitánu Hernánu Dahlquistovi direktorstvív Escuela de Aviación Militar a druhý post jeho adjutanta.

2. dubna 1924 - se directorem v Escuela de Aviación Militar stal Teniente 2° Emilio Nudelman.

31. března 1926 - dorazila do Asunciónu francouzská vojenská mise, která byla najata na základě čtyřletého kontraktu paraguayskou vládou, aby školila paraguayské důstojníky, reorganizovala armádu i vojenské letectvo a cvičila nové piloty i letecké mechaniky. Misi vedl Colonel Coulet, její leteckou část pak Capitaine Louis Fromont a šéfmechanikem byl Sargent Robert Pommiér.

Capitaine Louis Fromont se stal novým directorem v Escuela de Aviation Militar v Campo Grande. Capitaine Fromont obdržel paraguayskou hodnost Mayor HC.

23. června 1926 - Paraguayská vláda investovala do rozvoje a výstavby letiště v Campo Grande 500 000 pesos.

Počátkem roku 1927 - byla do Evropy vyslána vládou paraguayská nákupní komise s cílem nakupovat pro Paraguay zbraně, vybavení a letadla. Ještě v témže roce nákupčí podepsali smlouvu s francouzskou firmou Paris Société Lorraine na dodávku 16 leteckých motorů pro letadla Potez 25, Lorraine-Dietrich o výkonu 450 koní. V témže měsící podepsali smlouvu s Charlesem Leonardem Pelabénem z Ateliér de Mureaux na nákup 7 stíhacích letadel Wibault 73C.1.

17.března 1927 - zreorganizovali Francouzi Escuela de Aviación Militar v Campo Grande podle francouzského vzoru a dle francouzských předpisů. Directorem zůstával Mayor HC Louis Fromont, jeho adjutantem Teniente 1° José D. Jara, velitelem roty se stal Teniente 1° Juan José Benítez, šéfmechanikem Teniente 2° Arnaldo Zayas, šéfem štábu školy Teniente 2° Emilio Nudelman, administrativním důstojníkem byl Officialle de Administración 3° Simeón Villaba Rodas, instruktorem pilotů Sargento 1° HC Nicola Bó (Ital) a instruktory mechaniků Sargentos 2° HC Giuseppe Bó a Silvio Perotti (oba Italové).

18. dubna 1927 - do Campo Grande bylo po řece lodí dopraveno v rozebraném stavu 5 nových letadel pro pilotní výcvik, které si paraguayská vláda dle požadavků francouzské vojenské mise ve Francii pronajala a to:
Hanriot HD-32 3 ks
Morane-Saulniér MS.35E 1 ks
Morane-Saulniér MS.139 1 ks

1. června 1927 - byl zahájen první kurz pilotních kadetů a leteckých mechaniků v Escuela de Aviatión Militar v Campo Grande.

V srpnu 1927 byl z Itálie dodán tam objednaný stíhací letoun SIAI-Marchetti S.52.

10. ledna 1928 - Paraguayská nákupní komise podepsala s firmou Société de Aéroplanes Henri Potez kupní smlouvu na dodání 7ks průzkumných-lehkých bombardovacích dvouplošníků Potez 25 A.2 bez pohyblivé výzbroje, ale s odpovídajícím počtem náhradních dílů.

11. února 1928 - Paraguayská nákupní komise podepsala v Německu s firmou Telefunken kupní smlouvu na dodávku 7 ks radiotelegrafních stanic pro letouny Potez 25.

25. března 1928 - v Escuela de Aviación Militar v Campo Grande bylo slavnostně vyřazeno 9 nových vojenských pilotů. Byli to:
Tenientes 1° José Má Fernandéz
Miguel Ángel Yergos
Leandro Aponte
Tenientes 2° Juan Gonzáles Doldán
Ramón Della Loggia
José Gregorio Morinigo
Atilio Ibaňez Rojas
Trifón Benítez Vera
Victor A. Vallejos


16. června 1928 - Paraguayská nákupní komise podepsala v Dánsku s firmou Danske Kilriffel Syndikat København kupní smlouvu na dodávku 22 ks kulometů Madsen v ráži 7,65mm s příslušenstvím.

27. června 1928 - Paraguayská nákupní komise podepsala ve Francii s firmou Société Optique et Précision de Levallois, Paris kupní smlouvu na nákup 5 fotokamer pro letecké snímkování.

5. července 1928 - Paraguayská nákupní komise podepsala ve Francii s firmou Integrater Aparate G.M.H.A. kupní smlouvu na nákup fotomateriálu pro fotokamery k leteckému snímkování.


31. srpna 1928 - v Escuela de Aviación Militar v Campo Grande byli slavnostně vyřazeni první vyškolení letečtí mechanici v hodnosti Sargento 2°. Byli to:
Federico Voitschach
Ernesto Quido
Lauro Keim
Basilicio Acosta
Leopoldo Schoeder

Během srpna 1928 bylo z Francie na lodi v rozebraném stavu dopraveno do Asunciónu s překládkou v Montevideu 7 stíhacích letadel Wibault 73C.1. Po jejich smontování a zalétání se staly výzbrojí nově zřízené Escuadrón de Caza "Guaraní".

3. září 1928 - Paraguayská nákupní komise podepsala ve Francii s firmou Société Anonyme des Aéroplanes Morane-Saulnier smlouvu na odkup doposud pronajatých dvou cvičných letadel a to jednoho MS.35E a jednoho MS.139, již rok provozovaných v Campo Grande.

Během léta 1929 dorazilo do říčního přístavu v Asunciónu v bednách 6 letadel Potez 25 A.2. Sedmý letoun bohužel dodán nebyl, protože při jeho překládce v přístavu Montevideo z francouzské námořní lodi na argentinskou říční loď došlo z neznámých důvodů k
tržení bedny již vyzdvižené e vzduchu a jejího pádu a potopení do moře u mola. Letoun byl zničený. Protože firma Société de Aéroplanes Henri Potez dle smlouvy zajišťovala i dopravu k zákazníkovi, požadovala paraguayská vláda buď jiný letoun nebo vrácení peněz. Tahanice kolem toho trvaly několik let.

14. ledna 1930 - v Escuela de Aviación Militar v Campo Grande se konalo slavnostní vyřazení absolventů již druhého kurzu leteckých mechaniků. Všichni v hodnosti Sargento 2°.
Byli to: Evacio Perinnciolo
Hermes Gómez
Augustín Pasmor
Evaristo Karjallom
David Damestri
Carlos Rocholl
Anastacio Caceres
Juan Zavala Spika
Cayetano Santa Cruz
Manuel Lenguaza

V březnu 1930 - ukončila svou působnost v Paraguayi francouzská vojenská mise. Tu hned nahradila vojenská mise z Argentiny. Novým direktorem Escuela de Aviación Militar v Campo Grande se stal Argentinec Teniente Coronel HC Ernesto Colombo.

22. dubna 1930 - V Escuela de Aviación Militar v Campo Grande se konala druhá promoce nových paraguayských vojenských pilotů. Byli to:
Teniente 1° José Atilio Migone
Tenientes 2° Tomás Rufinelli
Isidoro Jara Cardózo
Emilio Rocholl
Walter Gwynn
César Sisa
Ernesto Quiroz
Carmelo Peralta
Román García
Sargento 1° Luis Escario

21. ledna 1931 - novým direktorem Escuela de Aviación Militar v Campo Grande se stal Mayor HC Jorge E. Souville (Argentinec, rovněž člen argentinské vojenské mise)

Během roku 1931 paraguayská nákupní komise zakoupila v cizině pro nově zřízenou Escuadrón de Transporte celkem 11 různých letadel, nových i těch tzv. z druhé ruky. Byly to:
Breda Ba.15 1 ks
de Havilland DH.60 "Gypsy Moth" 2 ks
Junkers A.50 "Junior" 2 ks
CANT-26 1 ks
Consolidated Fleet-2 5 ks

Re: Nebe nad Gran Chaco.

PříspěvekNapsal: 12/12/2015, 10:53
od 950
Jen ještě doplním, že 26. dubna 1934 byli do Escuela de Aviación Militar v Campo Grande přijati 4 noví pilotní kadeti pro 4. výcvikovou třídu, kteří měli hodnost Teniente 2°. Byli to:
José P. Pedretti
Luis Ugarriza
Lucio R. Ayala
Damiano Fretes
a že 18. května 1934 byli v Escuela de Aviación Militar v Campo Grande slavnostně vyřazeni noví piloti ze 3. výcvikové třídy. Byli to Tenientes 2°:
Enrigue Planas
Salerno Orlando Netto
Homero Duarte
Bertoni Abelardo Álvareza
Alberto Abdon