Téměř zapomenutý přítel a osvoboditel

vše co přesahuje rámec výše uvedených témat
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Téměř zapomenutý přítel a osvoboditel

Příspěvek od Pátrač »

Obrázekxxxxx Obrázek
TÉMĚŘ ZAPOMENUTÝ PŘÍTEL A OSVOBODITEL

ÚVOD:

Co se týká dnešního výkladu politiků a historiků osvobozování československého území v letech 1944 a 1945, jsou tyto, alespoň dle mého, často ukázkou naprosté ztráty soudnosti. Předlistopadové projevy vděčnosti Rudé armádě postupně vystřídalo zdůrazňování podílu Američanů, což je sice v pořádku, ale nesmí chybět smysl pro vyváženost. Z logiky věci mělo zůstat zachováno pro poctu Rudé armády, co její jest, Američanům se mělo vrátit to, co jim právem náleží. Ale nestalo se. A to je hlavní slabina našeho oslavování. Zatímco totiž víme, kam dojel pomalu každý americký džíp, tank, či half - track, rudoarmějci jsou zasunováni do pozadí. A ve všeobecné shodě celého spektra historiků a politiků je třetí osvoboditel obcházen mlčením, nebo je jen velice skromně zmiňován. Jde o vojáky Rumunské královské armády.

A aby to bylo ještě lepší, v souvislosti s ruskou anexí Krymu a podporou proruských separatistů na jihovýchodní Ukrajině došlo k prudkému zhoršení vztahů mezi Ruskou federací a Západem, což se promítlo do rétoriky leckdy překonávající nejhorší výlevy období studené války. Vím, o čem píšu, je mi přes 50 let a v době studené války jsem prožil - částečně jako aktivní voják - plných 27 let svého života. V primitivní snaze zmenšit podíl Rusů na osvobozování evropských zemí a vítězství ve Druhé světové válce se objevila neuvěřitelná tvrzení, že například Osvětim a Jugoslávii osvobodili Ukrajinci, protože tam bojovaly ukrajinské fronty. Větší ahistorickou hloupost si asi už neumím představit.

Míra hlouposti takových tvrzení je v tom, že dle této logiky bych klidně mohl tvrdit, že v srpnu 1968 nás neokupoval Sovětský svaz, ale Ukrajinská sovětská socialistická republika, a pobaltské sovětské socialistické republiky, jelikož hlavní síly byly právě odtud. Hlavní síly totiž byly z Přikarpatského vojenského okruhu - 38. armáda a 11. gardová tanková z Pobaltského vojenského okruhu.

Je přitom velmi nespravedlivé, že se ve shodě obou těchto táborů zapomíná na našeho třetího osvoboditele. Já totiž doufám, že snad většina našich občanů ví i bez přečtení této práce, že na československém území bojovala - jak už jsem uvedl - vojska Rumunské královské armády v sestavě 2. ukrajinského frontu maršála Radiona Malinovského. A to od 18. prosince 1944 až do 12. května 1945.

Cílem této trojpráce byla jednoduchá věc, která se nakonec stala velmi složitou. Ukázat vojáky Rumunské královské armády jako naše třetí osvoboditele a u nás, na Palbě, jim vzdát čest a projevit úctu. Tato první část práce má charakter povšechně historický a má ambici ukázat Rumunsko jako zajímavou zemi, ve které žili a žijí stateční lidé a hlavně jako zemi, která jako jediná za celou dobu existence obou československých republik nikdy nezradila to, k čemu se vůči nám zavázala.

Druhá práce je prací technicko - historickou a ukáže vám rumunskou královskou armádu jako velký a pestrým životem žijící a bojující organismus.

Třetí práce bude vložena kolegou Polarfoxem a bude se týkat rumunského námořnictva, říční flotily a námořní pěchoty.

Takže se na to podívejte a snad to k čemu bude.

Kapitola první: PRŮŘEZ RUMUNSKÝMI DĚJINAMI DO ZAČÁTKU VELKÉ VÁLKY

Rumunsko je zajímavou zemí. Z důvodů které nemají žádné zvláštní opodstatnění, že o Rumunech a Rumunsku mluví velmi často s despektem. Jenže tato první kapitola ukáže, že je to země, jejíž dějiny snesou srovnání naprosto s kýmkoliv v Evropě.

Starověk a doba římská – dle našeho časování

První záznamy hovoří o tom, že ve starověku bylo území dnešního Rumunska osídleno thráckými kmeny. V různých pramenech byli tito lidé nazýváni buď Getové, nebo Dákové, dnes se užívá pojem Geto-Dákové. Jiné prameny ale používají uchopitelnější název Dákové. Jejich hlavním náboženstvím byl zvláštní kult boha Zalmoxida – tedy šlo o jednu z mnoha forem šamanismu, s nímž jejich kněží komunikovali pomocí meditací a rituálních obětí. Na pobřeží Černého moře zakládali Řekové už od 7. století před naším letopočtem obchodní kolonie, např. Callatis, což je dnešní Mangalia, Histria nebo Tomis, což je dnešní Constanţa a kontakt s nimi napomáhal rozvoji dáckých kmenů.

V 1. století před naším letopočtem vytvořili Dákové první silný a sjednocený stát, aby se společně bránili hrozbě ze strany Římské říše. V jeho čele stál král Burebista, který si podrobil i sousední Kelty. Dácký vliv je postižitelný v hmotné kultuře závěru laténské doby jak na Slovensku, tak i na Moravě v podobě řady nalezených dáckých platidel – mincí. V roce pravděpodobně mezi lety 60 až 40 před naším letopočtem Dákové porazili keltské vojsko kmenového svazu středodunajských Bojů a Taurisků vedené králem Kritasirem a ovládli dočasně středodunajský prostor. Tato porážka byla tak drtivá, že v antických zprávách se o ní hovoří jako o „bójské poušti“. Je pravděpodobné, že vedle dalších faktorů i tato neblahá událost ovlivnila fatálně další vývoj i na našem území, tedy je na místě otázka, zda nebyla jedním z důvodů, proč moravští Keltové opustili svůj domov.

Obrázek
Stylizovaná socha dáckého krále Burebisty - vítěze na Kelty

Kolem přelomu letopočtu však byla oblast dáckého panství obsazena od jihu Římany a od severu Kvády. Posledním dáckým králem byl v letech 87-106 našeho letopočtu muž toho jména Decebal. Po něm se jmenuje i KVH Decebal, který mimo jiné předvádí Rumunskou královskou armádu, jsou z Brna. Decebal konsolidoval stát, ale neubránil se útokům legií římského císaře Traiana, který po dvou velkých výpravách nakonec Dácii v roce 106 dobyl a vytvořil stejnojmennou provincii. Konečná bitva byla svedena u hlavního města Sarmizegetusa a Decebal po ní raději spáchal sebevraždu, než aby padl do zajetí.

Obrázek
Traianův sloup - sebevražda dáckého krále Decebala.

Římané zobrazili své vítězství na slavném Traianově sloupu v Římě. Ten je také cenným zdrojem informací o tom, jací Dákové byli, jak žili a bojovali. Do nové provincie Římané přinesli vyšší kulturu a místní obyvatelstvo se postupně romanizovalo. Vzniklo dáko-románské etnikum hovořící latinsky. Kult boha Zalmoxida postupně vymizel. Římané zaváděli svoje božstva, ale ve 2. a 3. století pak i sem začíná pronikat křesťanství.

V roce 271 se císař Aurelianus rozhodl stáhnout římské legie a administrativu na jih od Dunaje a celou provincii vyklidit. To známe i z našeho území a vše co zde Řím vybudoval, všechny ambice možnosti začaly mizet. Důvodem byly stále častější útoky barbarů, hlavně Gótů, a nákladnost ekonomická i lidská obrany dlouhé hranice. Řeka Dunaj byla pro impérium přirozenější hranicí a bylo ji možné lépe bránit. Území dnešního Rumunska však dál žilo životem římské provincie, romanizace zůstala zachována. To proběhlo i v jiných takto vyklizených teritoriích, degradace měla teprve přijít.

Od Římanů pochází dnešní jméno celé země a rumunština je románským jazykem, i když je stát obklopen slovanskými národy a Maďary. Na svůj římský původ se Rumuni dodnes odvolávají. I přes odchod Římanů se zde ve 3. a 4. století prosadila křesťanská víra, kterou tak místní obyvatelé přijali daleko dříve než jejich sousedi – Slované a Maďaři. A už zde zůstala.

V době stěhování národů se přes území Dácie postupně přehnali Gótové, Hunové, Avaři, Slované a Maďaři. Zejména Slované po sobě zanechali stopy, např. v některých rumunských slovech, byli ale stejně jako ostatní příchozí asimilováni a romanizováni.

Středověká knížectví

Ve středověku Rumuni podobně jako Němci či Italové nedokázal vytvořit jednotný centralizovaný stát. Postupným vývojem se vytvořilo několik regionů, do nichž byli rozděleni. Nejdůležitější byla knížectví:

- Sedmihradsko (Transylvánie) na západ od Karpat,

- Valašsko na jih od Karpat

- Moldávie na východě.

Sedmihradsko – Transylvánie bylo od 10. století autonomním knížectvím („vojvodstvím“) pod nadvládou uherského krále. V jeho čele stál vojvoda. Po mongolském vpádu do střední Evropy a bitvách u Lehnice, kde bylo pobito vojsko Jindřicha Pobožného a u řeky Sajo, kde byla rozbita uherská armáda – oboje v roce 1241, byla po odchodu Mongolů v roce 1241 uherská nížina těžce poškozena hospodářsky a ještě hůře lidsky. Král Béla začal zvát do země cizí kolonisty německého původu, aby osídlovali opuštěná území. Stejně se postupovalo v zemích koruny české, kde se například o kolonizaci Moravy zasloužil Bruno ze Schauenburku - šlechtic a duchovní německého původu, působící v letech 1245 až 1281 jako olomoucký biskup, teolog, skvělý hospodář a velmi dobrý voják.
Za účelem obrany hraniční oblasti Karpat také příslušníky národa Székelyů, nebo jiným názvem Sikulů. Většina šlechticů pak byla maďarského původu, menšina německého, rumunského zcela výjimečně, zatímco prostí rolníci byli Rumuni.

Stále se zhoršující útisk prostého obyvatelstva vedl v roce 1437 k rolnickému povstání, které bylo krutě potlačeno. Následně vznikla tzv. Unie tří národů – maďarských, saských a székelyských – sikulských - šlechticů, která se stala ústavním základem pro vládu v Transylvánii. Nepočetní rumunští šlechtici byli z rozhodování zcela vyloučeni. A tak se Rumuni stali cizinci ve vlastní zemi.

Valašsko a Moldavsko měly jiné osudy. Opravdu prvním rumunským knížectvím, které v 1. polovině 14. století sjednotilo různé politické formace oblasti, bylo Valašsko ležící na jih od karpatského oblouku. Jeho kníže Basarab byl brzy, v roce 1330, napaden Uhry, ale porazil je v bitvě u Posady. Podobně v roce 1359 vytvořil Bogdan Cuhea moldavské knížectví a následně porazil uherské vojsko vyslané králem Ludvíkem z Anjou.

Obrázek
Bogdan I. Cuhea

Šlechtici v rumunských knížectvích se nazývali bojaři. Obyvatelstvo vyznávalo pod vlivem Byzantské říše pravoslavnou víru. Ve Valašsku a Moldavsku měli vlastní biskupství, stavěly se krásné kostely a kláštery. V Sedmihradsku bylo ortodoxní náboženství jen tolerováno a Rumuni se jím lišili od svých vládců, protože jak Maďaři, tak Sasové a Székelyové- Sikulové byli katolíci. Přesto si Rumuni svou víru udrželi stejně jako románský jazyk. Tuto schopnost prokázali i v dalších těžkých časech, v boji proti osmanské říši.

Největší středověká a novověká hrozba pro Evropu byla expanze Osmanské říše a její šíření muslimské víry. Různé státní útvary si v boji s touto hrozbou vedly různě a rumunská knížectví si z počátku rozhodně nevedla špatně.
Rumuni sice nežili v jednom sjednoceném státě, ale i knížectví valašské a moldavské umožňovala organizaci a obranu obyvatel proti vlivu sousedních mocností. Napřed Uher a Polska a později také Osmanské říše. Expanze Turků na Balkán začala ve 14. století. Na konci tohoto století zničili

- srbský stát, který zmizel po Bitvě na Kosově poli, která se odehrála 15. června 1389 a zmizel na dlouhá staletí

- bulharský stát a připojili jej jako provincii ke své říši. Stalo se po pádu Vidinu v roce 1396, a Bulharsko se stalo součástí osmanské říše na pět století.

Obrázek
Bitva na Kosově poli 15. června 1389

Valašsko a částečně Moldavsko se tak stalo přímým sousedem nebezpečného Turecka, přičemž hranicí byla řeka Dunaj.
V roce 1396 byla vyhlášena křížová výprava proti nevěřícím, kterou organizoval nám dobře známý Zikmund Lucemburský a jíž se zúčastnil i valašský kníže Mircea Starý. V bitvě u Nikopole na Dunaji bylo křesťanské vojsko rozdrceno. Stalo se 25. září 1396 a osmanský sultán Bajezid I. slavil velký úspěch.

Obrázek
Kníže Mircea I. „Starý“

Kníže Mircea zarytě bojoval s Turky i v dalších letech. Rozšířil valašské území, zlepšil organizaci vojska, vybudoval systém pohraničních pevností, podporoval rozvoj dunajské přepravy. Bojoval s Turky a po roce 1402 aktivně zasahoval do nástupnických bojů v osmanské říši. Udržoval spojenecké styky s Polskem a s Uhrami. Nakonec ale Turkům nedokázal vzdorovat. Od roku 1417 musel začít platit daň a ztratil území Dobrudže (oblast přiléhající k Černému moři, dnes rozdělená mezi Rumunsko a Bulharsko).

V Moldavsku byl podobně významným knížetem Alexandr Dobrý, který byl pro změnu spojencem tehdy mocného polského krále a rozšířil své území. Tento vládce mj. učinil dynastii Basarabů feudálními pány v oblasti později zvané Basarábie (Besarábie), což je dnešní Moldavská republika.

Obrázek
Moldavský kníže Alexandr I. -„Dobrý“ s manželkou Annou

Roku 1441 se stal sedmihradským vévodou Jan Hunyady, který zaujal rozhodující roli v boji proti Turkům. Tento bojovný transylvánský šlechtic byl jedním z nejschopnějších vojevůdců své doby. Původem byl Rumun a jmenoval se Iancu de Hunedoara, Maďaři mu však říkali János Hunyady. Snažil se sjednotit k odporu všechny křesťanské síly, zejména tři rumunská knížectví. Dokázal jako jeden z mála velitelů své doby úspěšně čelit osmanským Turkům. Se svou armádou táhl do boje proti Turkům spolu s vojsky sousedních států. V roce 1441 vybojoval vítězství u Semedereve a v roce 1442 nedaleko Sibiu zničil velkou tureckou armádu a znovu vrátil Uhersku vazalské státy Valašsko a Moldavsko.

Obrázek
Sedmihradský vévoda Jan Hunyady - Iancu de Hunedoara

Povzbuzen těmito vítězstvími se vypravil spolu s králem Vladislavem na výpravu, známou jako „dlouhá výprava“. Hunyadi, v čele předvoje, vstoupil na Balkán, zmocnil se města Niš, obsadil Sofii, po spojení s hlavní armádou porazil sultána Murada II. Netrpělivost krále a krutá zima ho přinutili vrátit se v únoru 1444 domů. V tomto roce byla ovšem organizována velká křížová výprava proti Turkům. Jedním z velitelů byl Jan Hunyadi. V bitvě u Varny dne 10. listopadu 1444 byla křesťanská armáda poražena. Bylo to logické – 28 000 křesťanů nemohlo porazit 68 000 Turků. V bitvě bojoval i český oddíl v počtu kolem 400 mužů pod velením Jana Jiskry z Brandýsa, který se z husitského hejtmana stal nájemným žoldnéřem.

Obrázek
Bitv u Varny dne 10. listopadu 1444

V bitvě bylo vyhlazeno na 15 000 křesťanský vojáků a zahynul i král Vladislav III. a vypukla feudální anarchie. Rozhádaní velmoži oslabovali uherskou vojenskou moc, čímž se vpád Turků stal reálným nebezpečím.

Po mnoha sporech se v roce 1444 dostal na uherský trůn Ladislav zvaný Pohrobek, jinak Ladislav V. a uherský sněm v roce 1446 jmenoval Jana Hunyadiho regentem země v době královy neplnoletosti. Hunyadi poté za pomoci drobné šlechty a měst usiloval o posílení centrální moci a vybudování armády. Roku 1448 vytáhl proti Turkům znovu, ale neuspěl a na Kosově Poli – jestlipak si vzpomněl na Srby - byl poražen. Poté se jeho pozice otřásla i doma a v roce 1453 se vzdal regentství. Král ho jmenoval hlavním zemským kapitánem s úlohou chránit Uhersko. Šlechta Janovi v této úloze ovšem příliš nápomocna nebyla, spíše mu házela pod nohy ne klacky, ale polena.

Když se roku 1456 sultán Mehmed II, který tři roky před tím dobyl Cařihrad a zničil Byzantskou říši, rozhodl ovládnout Uhry, rozhodl dobýt co nejdřív Bělehrad, který považoval za klíč do Uherska. V červenci toho roku sice Hunyady Bělehrad před Turky ubránil, 11. srpna však zemřel na mor, který se rozšířil ve vojenském táboře.

Jeho syn Matyáš Korvín byl zvolen uherským králem a pokračoval v odporu proti Turkům, i když už ne s takovým zápalem jako Jan Hunyady. Více věnoval nesmyslným válkám s českým králem Jiříkem z Poděbrad a vražednému pustošení severní Moravy a Slezska. Korvín ale nebyl jen záporák – mimo jiné pomohl na valašský trůn Vladu III. Ţepeşovi. Tento kníže se po smrti pod jménem Dracula stal postavou legend zdůrazňujících buď jeho nevýslovnou krutost, nebo silný smysl pro spravedlnost. Na rozdíl od jiných valašských vládců si odmítl Vlad vykupovat mír s Turky placením poplatku a kladl jim tuhý odpor.

Obrázek
Vlašský kníže Vlad III- Tepes, zvaný Dracula

Největším středověkým rumunským knížetem byl ale zcela jistě moldavský kníže Štěpán Veliký. Byl také nejdéle vládnoucím panovníkem rumunských zemí, na moldavském trůně vydržel celých 47 let – od roku 1457 do roku 1504. Několikrát porazil daleko početnější tureckou armádu a vytlačil Osmany z jižní Besarábie. Úspěšně se bránil i expanzi Uher a Polska a všechny tyto tři velké mocnosti dokázal rozeštvávat proti sobě navzájem. Tím prokázal, že je dobrý i jako diplomat.

Obrázek
Moldavský kníže Štěpán Veliký

Moldavsko dosáhlo za Štěpánovy vlády velkého rozmachu a z této doby pochází i stavby mnoha klášterů a kostelů, včetně klášterů Voroneţ, Putna, Humor a Neamţ, kde jsou pohřbena moldavská knížata. Když ale Uhry, Polsko i Benátky daly postupně přednost uzavření mírových smluv před válčení s Turky, bylo na konci jeho vlády jasné, že Moldavsko si bez cizí pomoci nemůže trvale udržet svoji nezávislost.

Heroické století protitureckého odporu bylo spjato s velkými jmény Jana Hunyadyho, Vlada III. Draculy či Štěpána Velikého, všechno Rumunů, kteří vzbuzovali obdiv u svých současníků. Století šestnácté přineslo jihovýchodní i střední Evropě nové útrapy spojené s vrcholným obdobím turecké moci.
V roce 1514 se jedno z rumunských knížectví stalo dějištěm mohutného povstání. Vypuklo v Sedmihradsku, bylo to rolnické povstání vedené Jiřím Dóžou, sedmihradským sikulským zemanem. Proběhlo v dubnu až červenci uvedeného roku. Příčinou byly stále se zvyšující feudální povinnosti a útlak rolníků. Papež v tomto roce vyhlásil křížovou výpravu proti Turkům a slíbil všem rolníkům osvobození z nevolnictví, když jeho výzvy uposlechnou a půjdou do boje. S tím nesouhlasili šlechtici – hrozila jim velká ekonomická ztráta - a přiměli papeže, aby své plány zrušil. Už vytvořené rolnické vojsko se proto vzbouřilo a následně dokázalo porazit šlechtickou armádu.

Obrázek
Sedmihradský zeman Jiří Dóža

Šlechtě přišel na pomoc sedmihradský vévoda Jan Zápolský a Dóžovo vojsko bylo poraženo. Na 50 tisíc povstalců bylo zabito v bojích, pověšeno anebo naraženo na kůl. Pro Jiřího Dóžu byl 20. července 1514 připraven exemplární trest: byl posazen na rozžhavený železný trůn, na hlavu mu byla posazena žhavá železná koruna a jeho tělo bylo potom rozčtvrceno. Všechno rolnictvo bylo potom prohlášeno za „zásadně věčně znevolněné“. Ve Valašsku a Moldavsku se povinnosti rolníků nezvyšovaly tak dramaticky jako v Sedmihradsku, a proto tu nikdy nevypukla povstání v takovém rozsahu.

V 16. století se rumunská knížectví nejednou ocitala v nebezpečí, že se dostanou pod přímou tureckou nadvládu. Rumunští bojaři nehodlali připustit stav, v jakém byla bulharská, srbská a albánská šlechta, které byl konfiskován majetek, pokud nepřestoupila na islám. Měli dvojí volbu, kterou umně realizovali. Se svými knížaty se stavěli Turkům na rozhodný odpor, ale současně volili politiku smíření. Díky tomu nebylo Valašsko ani Moldavsko vojensky podrobeno. Znamenalo to ale platit pravidelnou roční daň a poskytnout Osmanům vojenskou pomoc, když o to požádali.

Bylo to pro ně přínosné - knížectví měla zajištěnu širokou autonomii, byly zachovány domácí instituce, neomezená moc knížat i pravoslavná víra. Za nejmocnějšího tureckého sultána Sulejmana Nádherného došlo v roce 1526 k vítězství Turků v bitvě u Moháče nad uherským a českým králem Ludvíkem Jagellonským, který přitom zahynul. V roce 1541 uherské království zcela zaniklo a jeho velká část se stala součástí osmanské říše.

Sedmihradsko v čele s knížetem Janem Zápolským si ale i v této situaci uchovalo autonomii a mělo poměrně velkou svobodu konání. Z právního hlediska mělo podobný statut jako Valašsko a Moldavsko vazalský poměr k Turecku. Bohužel ale tlak sultánů na všechna tři knížectví rostl – nakonec i uchazeči o knížecí trůn museli být schváleni sultánem, který od nich za to vybíral dary a úplatky.

Destrukce katolických Uher umožnil pronikání reformace. Luteránství se stalo oficiálním vyznáním Sasů, kalvinismus a unitářství zase přitahovalo maďarskou šlechtu a národ Székelyů. Jen prosté rumunské obyvatelstvo, jehož byla většina, si zachovalo pravoslavnou víru. Aby zabránil náboženským nepokojům, bylo v roce 1556 uznáno protestantská vyznání a tím bylo postaveno na roveň katolickému. Taková náboženská tolerance byla v té době v Evropě unikátní, pravoslavná víra Rumunů však nebyla uznána za oficiální, byla pouze tolerována. Pořád žil duch schizmatu.
A potom se objevila výrazná osobnost. V roce 1593 se stal valašským knížetem Michal Chrabrý – rumunsky Mihail Viteazul, který vstoupil do evropské Svaté ligy proti Turecku a spolu s knížaty moldavským a sedmihradským zahájil v roce 1594 vzpouru proti turecké moci. A vzal to do podlahy. Nařídil pobít všechny Turky ve Valašsku, zastavil placení poplatku, zaútočil na pevnosti na Dunaji a ve válce dosáhl o rok později pozoruhodných úspěchů.

Obrázek
Valašský kníže Michail Chrabrý - Vítězný

V roce 1599 dokonce porazil sedmihradského vévodu Ondřeje Báthoryho a sám usedl na sedmihradský trůn. V roce 1600 napadl Moldávii a i tady byl po třech týdnech korunován knížetem. Poprvé tak politicky sjednotil všechna tři rumunská knížectví, i když tenkrát nešlo o sjednocení národa, ale o jeho osobní úspěch v mocenském boji. Během jeho vlády se tak tato tři knížectví na území dnešního Rumunska a Moldávie poprvé spojila do jednoho státního celku, proto je Mihail v Rumunsku vnímán jako národní hrdina a zakladatel rumunské státnosti. Nad tak rozsáhlém území, obsahující všechny tři rumunská podunajská knížectví, vládl až rumunský Král Ferdinad po sjednocení starého Rumunska se Sedmhradskem, Banátem, Bukovinou a Besarábií v roce 1918

Obrázek
Mapa území pod kontrolou Michaila Chrabrého - Vítězného

Jednota ale trvala jenom rok – v roce 1601 byl Michal Chrabrý poražen a následně zavražděn habsburským generálem Giorgiem Bastou, na pokyn rakouského císaře Rudolfa II. Michal Chrabrý je též symbolem nezávislosti pro jeho protiturecký boj a je po něm pojmenován rumunský Řád Michal Vítěze, ustavený v roce 1916 králem Ferdinadem.

V 17. století začala pomalu upadat moc Osmanské říše. Slavné časy Sulejmana II. Nádherného byly nenávratně pryč. Turecko se motalo skoro 40 let v podivných palácových převratech, harémových intrikách a nemělo dost energie na externí aktivity. Jen díky tomu mohla křesťanská část Evropy přežít Třicetiletou válku. Kdyby to bylo jinak, je otázka, jestli bychom o křesťanské Evropě dnes mohli vůbec mluvit a V první polovině století, za vlády Gábora Bethlena, Jiřího Rákócziho I. a II., si Sedmihradsko vybojovalo vysoký stupeň nezávislosti na Turcích i rakouských Habsburcích a opět se stalo centrem snah o sjednocení všech tří rumunských knížectví. Gábor Bethlen se na počátku třicetileté války připojil k válce proti Habsburkům na straně českých stavů. Chápal ji jako obranu protestantismu před katolickou protireformací.

Naproti tomu ve Valašsku a Moldavsku ve třicátých letech sílil odpor bojarů proti rostoucímu pronikání Řeků, loajálních poddaných sultána, kteří si tu kupovali majetek a dostávali se tak ke dvoru. Přicházeli také jako metropolité pravoslavné církve, mniši i jako tlumočníci, protože islám zakazoval muslimům učit se jazyky porobených křesťanských národů. To vše vedlo k prvním protiřeckým násilnostem.

V druhé polovině století se Sedmihradsko, Valašsko a Moldavsko ještě jednou spojily k násilnému odporu proti Turkům, ale nebyly úspěšné. Špatné zkušenosti s loajalitou rumunských knížat vedly Vysokou Portu k nápadu ponechat knížectvím autonomii, ale dosadit jim za vládce důvěryhodné Řeky z Istanbulu. Byli to potomci starých byzantských rodů a jelikož žili původně většinou v cařihradské čtvrti Phanar, je pro ně užíváno označení. Šlo v prvním kole jen o pokus, jestli to bude fungovat, ale v dalším století se jejich vláda stala pravidlem. Nezávislost všech tří knížectví byla vážně postižena.

Nakonec došlo k zásadnímu zlomu. Osmanská říše si sérií vražd v nejvyšších kruzích udělala vnitřní pořádek, během deseti let zesílila a opět se dívala směrem do nitra Evropského kontinentu. Byla sebrána obrovská armáda a v ní byla i vojska všech tří rumunských knížectví. Když za děsivého ničení dorazila tato armáda k Vídni začalo dlouhé obléhání. Bohužel zprávy ukazují, že jízdní válečníci z rumunských knížectví se chovali ještě hůře než samotní Turci. Druhé obléhání Vídně armádou Osmanské říše trvalo od 14. července 1683 a skončilo mimořádnou bitvou u Vídně 12. září 1683. Turecko utrpělo porážku, ze které se už nikdy nevzpamatovalo - od té doby v dlouhém procesu zvaném Velká turecká válka už jen sláblo a ztrácelo území.

Brzy ztratilo Budapešť, Bělehrad a také Sedmihradsko, které však nezískalo nezávislost, nýbrž upadlo do závislosti na Habsburské říši. Císař si pamatoval, kdo vraždil jeho poddané.

Habsburkové sice slíbili zachovat systém vlády tří národů – Uhrů, Sasů a Székelů a čtyř rovnoprávných vyznání – katolického, luteránského, kalvínského a unitářského. Ale do budoucnosti nebylo nic jistého. Pravoslavná víra sedmihradských Rumunů byla nadále jen tolerována, Habsburkové jim ale nabídli zrovnoprávnění s ostatními národy, když uznají autoritu papeže. Část z nich na to přistoupila a vznikla unie jejich církve s katolickou. Což zase byl pozitivní krok.
Jenže Habsburkové ze své katolické podstaty nemohli jinak, než činili a katolická protireformace současně s omezováním autonomie Sedmihradska vedlo k povstání proti jejich vládě pod vedením sedmihradského knížete Františka II. Rákócziho. Ten se k povstání jen připojil, nebyl jeho organizátor. Ale když se vrátil z polkého exilu stal se jeho vůdcem. Povstání začalo v době, kdy byla velká část rakouských vojsk zaměstnána válkou a dědictví španělské s Francií, a proto se rychle rozšířilo. Do prosince 1703 povstalci, zvaní Kuruci, ovládli většinu tehdejšího Uherska a Sedmihradska. V roce 1704 se stal Rákóczi sedmihradským knížetem a roku 1705 byl zvolen v Sečanech hlavou uherské stavovské konfederace.

Kuruci si udržovali své pozice i díky francouzské finanční pomoci a jejím vojenským odborníkům. Velkou podporu mělo povstání u poddaných, kterým Rákóczi slíbil osvobození od jejich povinností. Jenže v bitvě u Trenčína posílená rakouská armáda kuruckou armádu krutě porazila v bitvě u Trenčína. Následně část povstalců přešla na stranu císaře Josefa I – viděli, že úplná porážka povstání je jen otázkou času. Císařští v letech 1708-1711 postupně dobývali zpět Uhersko. Roku 1710, kdy se byl již uherský odboj téměř poražen, se Rákoczi rozhodl odejít do Polska, aby zde vyjednal vojenskou podporu od Ruska. Zbylí uherští povstalci ale bez jeho vedení ukončili boje a v dubnu 1711 podepsali s císařem tzv. Szátmarský mír. Ta jim zajistila amnestii, náboženskou svobodu a stavovské výsady. Sliby poddaným byli jako vždy pryč.

Valašsko a Moldavsko s ohledem na tyto skutečnosti začalo hledat ochranu u Ruska. Protiosmanské tažení cara Petra I. bylo ale v roce 1711 zatím odraženo.
18. století můžeme označit za století fanariotů. Od roku 1711 v Moldavsku a 1716 ve Valašsku nebyla už knížata volena bojary a pouze schvalována Osmany, ale už přímo jmenována Portou. Pocházela z řad Řeků, jejichž zájmy byly spjaty s tureckým režimem a kteří se nemuseli ohlížet na přání místních bojarů. Tím si Velké Porta zajistila kontrolu a měla přehled o dění v těchto knížectvích. O tom jsem psal už výše.

Fanariotské století trvalo až do roku 1821 a je charakteristické častým střídáním vládců – celkem jich v obou knížectvích za tu dobu vládlo 74. Šlo o dobu modernizace a reforem, jejichž účelem ale bylo především zajištění stále vyšších daní pro odvody do Cařihradu. Fanarioté brali svou funkci nejčastěji jako zdroj obohacení, a tak se neúměrně zvyšovalo hospodářské vytěžování Valašska a Moldavska.

18. století bylo i dobou počátků národního obrození Rumunů vycházejícího ze Sedmihradska. Tam byli rumunští rolníci stále vyloučeni z politického života, ač tvořili většinu obyvatelstva. V roce 1784 zde propuklo velké selské povstání, které bylo krutě potlačeno, ale v roce 1785 vydal císař Josef II. patent o zrušení nevolnictví. Trvalý úpadek Turecka, o kterém se začalo mluvit jako o „nemocném muži na Bosporu“, byl naopak provázen vzestupem Ruska a Habsburků.
Evropské velmoci řešily stále více problém, kdo převezme evropské državy Turků po jejich ústupu. Řada rakousko-rusko-tureckých válek vedlo v roce 1718 k připojení Banátu -dnes jihozápadní část Rumunska a v roce 1774 Bukoviny dnes severní část Moldávie k Habsburské říši. V roce 1812 získalo Rusko Besarábii - východní část Moldávie, dnes je to postsovětské Moldavsko a po další rusko-turecké válce se staly Valašsko a Moldávie ruským protektorátem, přestože oficiálně byly stále součástmi Osmanské říše.

A nyní se už blížíme k tomu nejvíce důležitému, ke zrodu nezávislého Rumunska

Národní uvědomění Rumunů v obou knížectvích i v habsburském Sedmihradsku vzrostlo v revolučním roce 1848, ale umlčela ho ozbrojená intervence Ruska, které přišlo na pomoc velmi tísněné habsburské elitě. Na nějaký čas tak skončily možné národnostní a demokratizační změny. Ve druhé polovině 19. století ale začali Rumuni směřovat k samostatnému státu. V roce 1859 se stal Alexandru Ioan Cuza knížetem jak Moldávie, tak Valašska a vytvořil tzv. Sjednocená knížectví, která byla o tři roky později přejmenována na Rumunsko.

Obrázek
Alexandru Ioan Cuza

Cuza si brzy znepřátelil velké vlastníky půdy, protože byl nakloněný reformám ve prospěch prostých rolníků. V roce 1866 byl proto donucen vzdát se trůnu a knížetem se stal Carol I. z německého rodu Hohenzollernů. A tento mimořádný státník stojí za pár slov

Po převratu, který proběhl ve dnech 10 a 11 února 1866 a vyhnání Alexandra Ioana uzy se Rumunsko ocitlo nad propastí chaosu a rozpadu. Přes odpor značné části obyvatel byl Karel díky podpoře francouzského císaře Napolena III., se kterým byla rodina Hohenzollernů v mimořádně dobrých vztazích a také většiny rumunských politických elit vybrán na vládce a 20. dubna 1866 byl zvolen rumunským domnitorem, což je titul odpovídající knížeti s pravomocemi vládce. Vydal se na zapřenoun vlakem do Rumunska. Na jeho hranicích ho přivítal Ion Bratianu a jelikož Rumunsko v té době nemělo žádné železnice, přesedl na vůz tažený koňmi a vyrazil do Bukurešti. Zde se mu dostalo bouřlivých ovací.

Velmi rychle po jeho příjezdu 29. června přijal parlament novou konstituci. Byl to důležitý krok na cestě Rumunska k úplné nezávislosti. Ústava dávala možnost reorganizace státu a jeho vymanění z anarchie.

Obrázek
Proklamace Rumunského království

Na jeho pokyn se on sám a Rumunsko účastnilo rusko-turecké války v letech 1877 až 1878, což Rumunsku přineslo velké mezinárodní uznání. Ale díky tomuto počinu se na konferenci v Berlíně Rumunsko dočkalo vyhlášení plné nezávislost na Osmanské říši. Turecko bylo donuceno postoupit Rumunsku ještě severní Dobrudžu, což byla doslova do písmene strategická oblast přiléhající k Černému moři.
Karel byl 10. května 1881 korunován králem a Rumunsko od té doby bylo královstvím, což potvrdila i změna ústavy ve stejném roce. V roce 1883 podepsal Karel I tajný pakt s Trojspolkem. Následuje kolorovaná fotografie tohoto pro Rumunsko a rumuny velmi významného muže.

Obrázek

Karel I. vládl Rumunsku 48 let, což je nejdéle ze všech rumunských vládců nebo králů. Na začátku své vlády vedl Rumunsko ve všech sraženích o nezávislost a po vítězství v těchto aktivitách se zapsal do rumunských dějin nesmazatelným písmem.

Obrázek
Rumunské „Staré“ Království - před rokem 1918

Jeho posledním úspěchem bylo obezřetné a inteligentní jednání v obou balkánských válkách. Rumunsko v první balkánské válce ani jednou nevystřelilo, ale vložilo se do poválečných sporů. Mohlo se odvolávat na územní nároky v Makedonii kvůli přítomnosti a rumunského obyvatelstva. Ale král vyhodnotil situaci tak, že ve sporu Srbska s Bulharskem nemá naději na úspěch. Do druhé války nezasáhl také- nemělo to smysl, ale intenzivně se zapojil do mírových jednání po skončení teto druhé balkánské války a požadoval za svoji předchozí neutralitu po Bulharsku odstoupení území jižní Dobrudže s důležitým dunajským přístavem Silistar. A požadovaná území byla Rumunsku odstoupena. Stalo se v roce 1913.

O rok později, kdy vypukla Velká válka, král věren svým závazkům, navzdory veřejnému mínění volajícímu po přistoupení na stranu Trojdohody, rozhodl o plnění podmínek smlouvy z roku 1883 a zahájil válečné operace proti Rusku. Jeho náhlá smrt 10. října 1914 přetrhla tyto aktivity a jeho synovec a nástupce Ferdinand I. přešel na stranu Trojdohody. Ale o tom další kapitole.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Téměř zapomenutý přítel a osvoboditel

Příspěvek od Pátrač »

Kapitola druhá: RUMUNSKO VE VELKÉ VÁLCE A ZAČÁTEK NAŠEHO SPOJENECTVÍ

Dne 28. srpna 1916 vyhlásilo Rumunsko Trojspolku válku a jeho armády zaútočily na Rakousko-uherské Sedmihradsko. V té době byl náčelníkem generálního štábu Constantin Prezan. Rumuni měli docela početnou armádu, ale její výcvik nebyl dostatečný a materiální vybavení bylo zastaralé.

Obrázek
Náčelník rumunského generálního štábu Constantin Prezan

Trochu historie Sedmihradska.

Roku 1699 získala Sedmihradsko Habsburská monarchie, v jejímž rámci tvořilo do roku 1848 autonomní korunní zemi, kterou 2. listopadu 1765 povýšila Marie Terezie na velkoknížectví. Zpočátku k němu náleželo i Partium, jehož poslední zbytky byly Uhersku navráceny roku 1860. Za revoluce v roce 1848 sepsali 15. května 1848 zdejší Rumuni petici, kterou požadovali zrovnoprávnění. Tomuto požadavku však nebylo vyhověno, naopak byl pod uherským nátlakem přijat zákon vyhlašující plné spojení Sedmihradska s Uherskem. Tento zákon však nakonec nebyl realizován a rakouská říšská ústava ze 4. března 1849 Sedmihradsko a Uhersko opět plně oddělila, přičemž Sedmihradsko a Uhersko přišly o své samosprávné instituce. Říjnovým diplomem byla roku 1860 obnovena autonomie obou korunních zemí, ale Sedmihradsko přišlo o zbytek Partia a zmenšilo se tím na 57 243 km².

1. července 1863 svolal císař František Josef I. do Sibině Sedmihradský sněm, na němž došlo ke zrovnoprávnění Rumunů. To vydrželo jen 4 roky.
Po Rakousko-uherském vyrovnání 1867 se Sedmihradsko stalo částí Zalitavska, v jehož rámci bylo opět začleněno do Uherska a spolu se zrušením jeho zemských institucí přestalo 20. června 1867 existovat jako územní jednotka. Zákonem z roku 1868 pak bylo jeho území nově rozděleno na 15 žup. Od 90. let 19. století zde uherská vláda započala s maďarizací.

A nyní zpět k vojenským událostem

Nyní se zdálo, že se stane opět součástí Rumunského království. Do poloviny září postoupili rumunští vojáci 75 kilometrů hluboko do sedmihradského území. Jenže reakce Trojspolku na sebe nedala dlouho čekat a již prvního září obsadily spojené jednotky (především Bulhaři a Osmani) Trojspolku Dobrudžu, 22. října Konstancu a 23. listopadu překročily Dunaj. Toto bylo možné i proto, že protože Dohodové mocnosti neotevřeli balkánskou frontu tak, jak se zavázali spojeneckou smlouvou

Z druhé strany vpadly do Rumunska spojené armády Německa a Rakousko-Uherska a i jejich postup byl velmi rychlý, neboť již 29. září padla Sibia, devátého října Brasov a šestého prosince Bukurešť. Tím bylo Rumunsko vyřízeno, přestože jeho přeživší jednotky pokračovaly v boji v Moldavsku. Král a vláda se přemístili do Jasů právě v Moldávii a po reorganizaci během zimy 1916–17 rumunská armáda odrazila ofenzivu vojsk Centrálních mocností a porazila německá a rakousko-uherská vojska vedena maršálem Augustem von Mackensenem v srpnu 1917. Po únorové revoluci v Rusku, ale rumunská armáda zůstala jediným bojujícím spojencem Dohody na východní frontě. Válkou neskutečně vysílení Rumuni podepsali 7. května 1918 mír s Německem, protože Rumunsko bez podpory Ruska nebylo schopno pokračovat ve válce.

Během prvních dvou dekád 20. století probíhal postupný přerod roztříštěných rumunských kmenů a národnostních menšin ve společný stát. Tento proces byl trvale narušován požadavky Ruska, ale také ukrajinských separatistů z jejich samostatného státu v roce 1917. Zdrojem trvalého napětí však bylo hlavně Maďarsko, které si nárokovalo Sedmihradsko a Banát. Bulharsko se potom hlásilo o Dobrudžu. Za tohoto stavu se rumunská zahraniční politika orientovala na německé spojenectví tím spíše, že na svém území mělo Rumunsko velkou německou menšinu v Sedmihradsku. Svým smíšeným maďarským, sékelským, rumunským, slovanským a německým obyvatelstvem se Sedmihradsko stalo trvale sporným územím mezi dvěma sousedními státy, Uherskem a Rumunskem. Velká válka to jen upozadila, byly jiné starosti.

Na konci války po vyřazení Bulharska z boje, se opět 10. října 1918 Rumunsko připojilo do konfliktu na straně Dohody, den před ukončením bojů na západní frontě a měsíc před definitivním koncem války roce 1918. Rumunsko provedlo mobilizaci a účastnilo se po boku Spojenců posledních bojů.

Válka skončila a začalo bourání staré Evropy. Po Centrálními mocnostmi prohrané válce nabrala na důležitosti deklarace amerického prezidenta Woodrowa Wilsona, jejíž pátý bod nekompromisně požadoval právo na sebeurčení národů a tím přispěl k rozpadu Rakouska- Uherska a na jejím bývalém území mohly vzniknout státy založené na národnostním principu a fungující jako republiky, v první řadě Československo a Rakousko.
Dalšími novými státy na mapě Evropy se staly Maďarská republika rad, která po porážce od československé ale hlavně rumunské královské armády zanikla a na zbylém maďarském území bylo vyhlášeno Maďarské království a Království Srbů Chorvatů a Slovinců, které bylo roku 1929 přejmenováno na Jugoslávii s bouřlivým vnitřním vývojem.

Smlouva s Maďarskem byla uzavřena v červnu 1920 v Trianonu. Byla to tvrdá záležitost. Stanovila ztrátu 70% maďarského území a 60% obyvatel:

Slovensko - dříve Horní Uhry a, Podkarpatská Rus  přešly do Republiky Československé, což bylo jen de jure potvrzení už nastalého stavu.

Sedmihradsko a část Banátu přešly do Rumunského království, což bylo jen potvrzení nastalého reálného stavu

Chorvatsko a část Banátu přechází do Království Srbů, Chorvatů a Slovinců

Burgenland přechází do Rakouska

Jak tedy vypadaly územní zisky Rumunska mimo Sedmihradsko?

Rumunsko získalo Bukovinu. Toto území roku 1775 připadlo podle Konstantinopolské dohody Rakousku. Nejprve byla spravována jako část Haliče v letech 1849–1918 se stala korunní zemí habsburské monarchie. Na kolonizaci severní - nejvýznamnější město Černovice i jižní části Bukoviny se tehdy podíleli také rodiny českých Němců ze Šumavy.

Od dob císaře Josefa II. na Bukovině existovalo ukrajinské, rumunské, německé, polské, maďarské a židovské školství. V roce 1857 na území s rozlohou 10 440 km2 žilo 455 800 obyvatel. Z toho tvořili Rumuni 44,6 %. (Bukovina disponovala v rámci habsburské monarchie, respektive Předlitavska zemskou samosprávou. Jejím nejvyšším legislativním orgánem byl Bukovinský zemský sněm.

V době 1. světové války se v Bukovině odehrálo několik bitev mezi ústředními mocnostmi a Ruskem. Bukovina byla tehdy nejjižnější částí Východní fronty. Prvně Rusové získali značnou část Bukoviny už na konci roku 1914. V první polovině roku 1915 však byli rakousko-uherskou armádou vytlačeni zpět na východ. V červnu následujícího roku však padlo město Černovice, načež Rusové v rámci jižní části Brusilovovy ofenzívy získali opět Bukovinu až téměř k jejím jižním hranicím. Byli odtud vyhnáni až v létě roku 1917. Navzdory porážce Ruska připadlo po válce území Rumunsku, což bylo potvrzeno i Saintgermainskou smlouvou

Obrázek
Mapa Bukoviny v roce 1918

Další území, které Rumunsko získalo, byl Banát. Jako každé území v Evropě i toto by si zasloužilo knihu. Já se omezím jen na pár informací. V roce 1779 byl Banát připojen k Uhersku. Po revoluci v roce 1848 se dostal pod přímou vládu rakouské koruny jako Srbská Vojvodina a Temešský Banát, ale v roce 1860 byl znovu připojen k Uhersku a byl jeho součástí až do 31. října 1918, kdy zde vznikla krátkodobá Banátská republika, kterou uherská vláda obratem ruky uznala, Netrvalo ale ani 14 dní, a 15. listopadu 1918 byla likvidována srbskými vojsky. Roku 1919 byl potom Banát rozdělen mezi Rumunsko, které dostalo větší východní a menší část – západní, získalo Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Jen nepatrná část připadla Maďarsku. Tento stav vydržel až do roku 1939, kdy to vše události nastupující Druhé světové války začaly měnit.

Obrázek
Rozdělení Banátu mezi tři nově vzniklé země.

Poslední území získané v roce 1918 byla Besarábie. V letech 1812–1873 byla Besarábie oblastí, 1873–1917 gubernií Ruského impéria. Od 27. března 1918 až do roku 1940 patřila Rumunsku. Nebylo ale získáno právně čistým způsobem.

Jak to bylo? Po únorové revoluci roku 1917 se v Besarábii, jakož i na dalších etnicky neruských územích, nastartovalo národní hnutí. Podle příkladu Ukrajinské centrální rady 21. listopadu 1917 vznikl krajský národní parlament Sfatul Ţării. Po Po říjnové revoluci byla 28. prosince 1917 vyhlášena Moldavská demokratická republik. Okamžitě sem ale napochodovalo ruské vojsko a a z iniciativy jejich velitele ji obsadilo. 26. ledna byl obsazen Kišiněv a za pár dní celé území.

Obrázek
Mapka ukazující Rumunskem zabranou část Besarábie.

Dne 27. března 1918 krajský národní parlament obnovil spojení Besarábie s Rumunskem. Představitelé menšin – Němci, Bulhaři a Gaguzové se zdrželi hlasování a někteří poslanci trvali na všelidovém hlasování. Na zasedání parlamentu ve dnech 25. až 26. listopadu při neúčasti 36 poslanců bylo přijaté řešení o bezpodmínečném připojení k Rumunsku a následně tento parlament byl ruskou mocí zrušen.

Státy dohody doporučily Sovětskému Rusku intervenovat při jednání dohody s Rumunskem. V únoru 1918 byl oficiálně ukončen konflikt mezi Rumunskem a Ruskem a ve dnech 5. až 9. března potom dohoda mezi Ruskou sovětskou federativní socialistickou republikou a Rumunskem o odchodu rumunských vojenských a policejních sil z Besarábie do 60 dnů. Rumunsko ale využilo velmi složitou situaci na ruském území – rusko-polská válka, občanská válka, cizí intervence a Besarábii natvrdo anektovala. Odpor místního obyvatelstva, velmi rozhodný, byl zlomen silou.

Obrázek
Výsledek všeho co jsem doposud popsal - Velké Rumunsko

Jenže to vše byl jen folklór proti tomu, co mělo následovat a vlastně už v době průběhu těchto událostí běželo. Byl jeden z největších válčených konfliktů meziválečného období v Evropě s československou účastí a to válka mezi Rumunským královstvím a Maďarskou republikou rad, kdy současně Maďaři Bojovali proti Československu. Tato válka byla vybojována všemi aktéry v době od listopadu 1918 a skončila v březnu 1920, přičemž hlavní bojové operace na všech frontách skončily v červenci 1919. Tato válka se dá nazvat demolicí Maďarska.

V roce 1918, když se rakousko-uhersko a jeho armáda rozpadaly na kusy, rozhodlo se Rumunsko provést připojení svého historického území, jakkoliv je to pohybné tvrzení, tedy Sedmihradska, k území svého království. Bylo jasné, že to nepůjde jinak než silou. Maďarsko, které se právě konstituovalo, bylo rozhodnuto uchovat si pokud možno celé své území, což musel vést ke kolizi jak s Rumunskem, tak s právě vzniklým Československem, které si připojilo Horní Uhry – Slovensko a současně řešilo připojení Podkarpatské Rusi, a dokonce i s Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců, budoucím Jugoslávským královstvím.
Když šlo Rumunsko do války po boku Dohodových mocností, byla v Bukurešti 17. srpna 1916 uzavřena tajná smlouva mezi ním a Dohodou, že výsledkem válku bude mimo sjednocení všech území s rumunskou většinovou populací pod rumunským královstvím. Tedy logicky na úkor hlavně Uherské části monarchie.

Obrázek
Takto dle této smlouvy měly vypadat územní zisky Rumunska za boj na straně Dohody

Dle této smlouvy mělo Rumunsko získat zcela jistě Sedmihradsko, Bukovinu a možná část Banátu. Rozhodně se neřešila Besarábie – území jedné s Dohodových mocností - Ruska. Na tomto základě Rumunsko s vidinou velkého územního zisku šlo do války za Dohodu. Byla sjednána i povinnost smlouvu udržet v tajnosti do uzavření míru.

Zahájilo, jak už víme, útok na území Sedmihradska, bylo ale odraženo a nakonec velmi vážně poraženo. Došlo to tak daleko, že bylo potřeba zničit ropné vrty, aby z nich nemohlo Německo odebírat strategickou surovinu. Na konci Velké války se Rumunsko trochu zotavilo a znovu se dalo do boje. Když vše skončilo, za cenu asi 220 000 mrtvých vojáků Rumunsko získalo rozsáhlá území.

Dne 10. listopadu 1918 Rumunská královská armáda překročila po celé délce stanovenou demarkační linii, a zahájila nový útok do Sedmihradska. A když Velká válka skončila, Rumunsko bojovalo dál. Aby toho bylo schopno, muselo znovu zahájit mobilizaci už částečně demobilizované armády. Dvě pěší a dvě jezdecké divize byly rozloženy v Besarábii, aby zastavili postup sovětské Rudé armády. Tři střelecké divize mobilizované v Moldávii byly rozděleny takto: jedna obsadila Bukovinu a dvě zahájily postupu do Sedmihradska.

Tato nová válka měla tři časově oddělitelné fáze.

První fáze:

Válka začala tím, že 7. střelecká divize překročila staré hranice v prostoru Prisacani a hned po ní 1. střelecká divize zahájila stejný postup v prostoru skupiny obcí Palanca. Postup byl pomalý a opatrný a divize se napřed tak nějak hledaly a stmelovaly. 1. prosince 1918 se rumunská etnická majorita v Sedmihradsku rozhodla pro připojení k Rumunsku a hned po nich stejnou touhu vyjádřili sedmihradští Sasové a banátší Švábové, taktéž německé kolonizační etnikum. Maďaři to kategoricky odmítli akceptovat.

Obrázek
Mapa ukazující rozložení velmi silných Saských a Švábských minorit v Sedmihradsku a Banátu

V polovině prosince 1918 dosáhly rumunské síly řeky Mures což byla linie demarkační čáry dohodnuté dohodovými mocnostmi a poraženými v Bělehradu 13. listopadu 1918. V té době zde stojící německé jednotky generála Mackensena odešly na západ a domů. Na základě rumunské žádosti bylo představitelem dohody povoleno postupovat až k linii Západních Karpat, povolení dal francouzský generál Franchet ď Esperey. 24. prosince byla obsazena Kluž a do 12. ledna 1919 rumunská armáda sice jen slabými silami, ale přesto, ovládla celé území vytyčené bělehradskou demarkační linií.

Její síly ale byly malé na pevné zajištění demarkační linie a kontrolu obsazeného území. Proto sem byly přemístěny jedna střelecká divize do Sibii a jedna pěší divize do prostoru Brašov. Velení všech sil v Sedmihradsku měl generál Traian Mosoiu, zkušený a ostřílený voják a jeho velitelství bylo v Sibiu. Obsazené území ale už zdaleka nebylo osídleno převážně rumunskou populací. Následně sem byly převeleny další dvě pěší divize, vytvořené z bývalých rakousko-uherských vojáků.

Obrázek
Rumunský generál Traian Mosoiu

28. února 1919 se spojenecká rada rozhodla posunout demarkační linii, na linii železniční trati spojující města Satu Mare, Oradea a Arad. Do těchto měst ale nebylo rumunským silám povoleno vstoupit. Demilitarizovaná zóna se měla táhnout na pět kilometrů na obě strany od této linie a navíc bylo misí francouzského plukovníka Vixe stanoveno, že území které před touto novou demarkační čarou doposud mají pod kontrolou maďarští vojáci, musí být vyklizeno do 23. března 1919. Jelikož to maďarské straně oznámil až 19. března, bylo to na ostří nože.

Jenže mezitím padla vláda Miháli Karolyiho, moci se chopil Béla Kun a najednou byla v Maďarsku revoluční komunistická vláda, která rozhodně neplánovala, že by Maďarsko mělo být bezvýznamnou zemí. Do této doby se střety mezi maďarskými a rumunskými vojáky dají označit za málo významné. Došlo jen k několika šarvátkám a dokonce k jednomu střetu s vojáky ukrajinskými.

Druhá fáze:

Rumunsko po 21. březnu 1919 zjistilo, že se nachází mezi dvěma komunistickými státy. A oba tyto státy se profilovaly jako nepřátelské. Na mírových jednáních v Paříži se rumunská delegace domáhala povolení vyhnat maďarské komunisty od moci, ale dohodové mocnosti a nad nimi USA se dohadovali o – z pohledu Rumunů – úplné pitomosti. Bohužel jedna z těch pitomostí nebyla taková pitomost, jak se Rumunům zdálo. Byla to jednání o garanci francouzských hranic a to mělo prostě přednost. Maršál Foch zde vystupoval jako jestřáb a americká delegace měla obavu, že mu jde o další válku proti Německu a současně proti vnitřními boji zmítanému Sovětskému Rusku.
Aby byl prostor tuto hrozbu odvrátil, byl do Budapešti vyslán jihoafrický generál Jan Christiaan Smuts, velmi ctěná osobnost. Ten Khunovi nabídl smířlivější postoj při mírových jednáních, pokud Maďarsko dodrží podmínky, které obdrželo za Karolyiho vlády. Na stůl položil i politické uznání nekomunistického Maďarska, což bylo asi hodně významné gesto. Jenže Bela Khun odmítl o čemkoliv jednat dříve, než se Rumuni stáhnou na starou demarkační čáru na řece Mures.

Obrázek
Jihoafrický generál Jan Christiaan Smuts

Khun hrál vysokou hru. Za prvé se mu podařilo k doposud aktivním 20 000 vojákům zmobilizovat a kvalitně vyzbrojit dalších 65 000. Za druhé pro ně zajistil pro ně 137 děl a prvních pět pancéřových vlaků. Nabral všechny dobrovolníky napříč politickým spektrem a sociálními skupinami – kdo chtěl bojovat za Maďarsko, dostal pušku. Byla to pestrá směs, ta jeho armáda. Ale byla vysoce motivovaná a měla dost zkušených profesionálů. A za třetí, zahájil jednání se sovětskou Rudou armádou, aby jeho Maďarské rudé armádě přišla na pomoc.

Bylo jasné, že je potřeba použít sílu. Rumunská armáda dostal rozkaz zahájit bojové práce a maďarskou armádu na novou demarkační linii natvrdo vytlačit. K tomu měla tyto síly a prostředky:
64 pěších praporů
28 jezdeckých eskadron
182 kanónů a houfnic
3 letky letadel
2 ženijní prapory a
1 pancéřový vlak.
Byla rozdělena do dvou skupin. Jižní a silnější severní. Rumunským silám v Sedmihradsku měl po novu velet generál George Mardarescu. Dosavadní velitel generál Traian Mosoiu, převzal velení silné severní skupiny.

Obrázek
Rumunský generál George Mardarescu

Plán byl jednoduchý. Severní skupina zaútočí ve směru Carei a Oradera, obsadí je a postoupí za ně. Tím oddělí elitní maďarskou divizi Sekely od zbytku maďarské armády, která neměla její kvality. A divizi v boji zničí.

Jižní skupina potom měla postoupit jen do Radny a Beisu, zastavit posloužit jako pant, kolem kterého se otočí severní skupina k jihu a smete zbytku maďarské armády přes demarkační linií. Od počátku rumunské velení počítalo, že se zastaví až na řece Tisa, tedy daleko za novou demarkační linií, což bylo dáno tím, že řeka tohoto formátu je skvělou přírodní překážkou a dá se dobře bránit. Riziko že je to proti zadání Dohodových mocností Rumuni vzali na vědomí.
Maďaři věděli, že je čeká nepřátelská ofenziva. Opřeni o opevněné horské průsmyky, zahájili vlastní ofenzivu. Začala v noci z 15. na 16. dubna 1919. Jejich úderné odřady se do rumunských postavení s vervou navezly a napáchali dost škod. Ale celkově byla tato protiofenziva slabá a byla odražena pomocí záloh. Následně se Rumuni oklepali, reorganizovali a udeřili dle plánu. A byl to těžký boj. Celý pluk 8. rumunské střelecké divize musel být nasazen, aby porazil jediný prapor maďarských kadetů. O průsmyky byla svedena série těžkých bitev. 18. dubna byl první úkol ofenzivy splněn. Bylo obsazeno město Carei, 19. Oradea a další den Salonta. Tím byla dosažena linie dle Vixovy nóty.

Obrázek
Mapa průběhu první části druhé fáze války s Maďarskem. Jezdecká divize je jasná, vysvětlím zbytek:

16. a 18. transylvánská divize - divize vytvořené v Sedmihradsku z bývalých vojáků R-U armády žijících na tomto území
6. a 7. divize - pěší divize
1. a 2. Vanatori divize - divize střelecké vytvořené mobilizací na území Moldávie. Hledal jsem význam slova Vanatori, je v rumunských zdrojích používán běžně, vyšlo mi z toho lovec. Tedy asi šlo o divize s tradičním názvem myslivecké nebo střelecké. Mělo to asi dát na vědomí že to nebyla běžná pěchota.

My už víme, že to nebyl konec postupu. A hlavně – elitní maďarská divize pod velením plukovníka Kratochvíla byla skoro obklíčena. Bylo rozhodnuto ji jednou provždy zlikvidovat. Tato divize svedla velký boj. V trvalém boji, napadána rumunskou jízdou a silnými útoky pěchoty, ustupovala v dokonalém pořádku na Nyíregyház. Zde se pokusila zachytit a bránit město, ale rychlý postup Rumunů – de facto jí šli v patách - to neumožnil. Divize tedy v těžkých bojích ustupovala k Tise, ale celý její západní břeh už zabraly rumunské jednotky. Po - na poměry této války - velmi krutém posledním boji okolo města Rakamaz, kde se pokusila vytvořit předmostí a probít se ke svým, divize po vyčerpání všech možností dalšího boje, za stavu kdy ji z 80% tvořili ranění vojáci, 29. dubna 1919 čestně kapitulovala.

Město Debrecín bylo obsazeno Rumuny 23. dubna, a rumunská armáda začala připravovat útok na Békéscsabu. Ten začal 25. dubna, 26. dubna bylo město dobyto po těžké pouliční bitvě. Zbytky těžce poškozené maďarské armády se stahovaly k Szolnoku, kde se pokusily o únik na západ překročení řeky Tisa. Kolem Szolnoku v rychlém tempu vybudovaly velký dvou-liniový obranný oblouk, jehož konce byly opřeny o tuto velkou řeku. Bylo to marné - ve dnech 29. dubna až 1. května rumunská armáda jejich postavení prorazila a situaci nezachránily ani maďarské posily, které několikrát překročily řeku. A tak večer 1. května 1919 byl celý východní břeh řeky Tisy pod kontrolou rumunské armády.

Obrázek
Rumunský královský pár Ferdinad I. Rumunský a královna Marie sledují přechod svých vojáků přes Tisu v dubnu 1919.

Dne 2. května maďarská vláda požádala o zahájení jednání o příměří a mírovém řešení konfliktu. V návrhu zaslaném Dohodě cestou podplukovníka Wertha nabízela uznat všechny rumunské územní nároky výměnou za ukončení válečného stavu a to bez jakéhokoliv zásahu do vnitřních maďarských záležitostí. Rumuni byli na koni - právě vyhrávali - a tak nabídli jen příměří. To se dohodovým představitelům nelíbilo. Už 30. dubna francouzský ministr zahraničí Pichon povolal rumunského vyslance na mírové konferenci, premiéra Bratianu, a požádal ho, aby zastavit postup rumunských sil na řece Tise a v dalším vrátil své vojáky na demarkační čáru stanovenou spojenci. Brătianu slíbil pouze to, že rumunští vojáci nepřekročí řeku Tisu a zůstanou na východním břehu řeky.

Obrázek
Mapa rozmístění rumunské armády po dosažení východního břehu řeky Tisa.

Generál Moşoiu byl jmenován velitelem nově zřízeného vojenského okruhu mezi starou rumunskou hranicí a řekou Tisou. Následně byla jedna pěší divize odvolána z tohoto bojiště a odeslána na sovětskou frontu v severní Moldávii.

Béla Kun se snažil využít přestávky klidu v boji proti Rumunům, kterou plánoval udržet co nejdéle a zlepšit svoji vážně otřesenou mezinárodní pozici. Velmi rychle se přeorientoval a po další mobilizaci nadšeného zrevolucionizovaného proletariátu zahájil útočné operace proti právě vzniklé a jen slabě chráněné Republice československé. Tu považoval za velmi slabou, a když mu její politické a vojenské velení nahrálo nevyprovokovaným útokem do nitra Maďarska, s morální převahou zahájil ofenzivní operace. Operace proti Srbům ani nezkusil - na jejich území byla rozmístěna francouzská armáda. Útokem na Československo dal armádě dobrý cíl - obnovu hranic a uchování velikosti země. Kun také snažil se vytvořit co nejrychleji přímou vazbu k bolševickým spojencům v Sovětském Rusku. Mezinárodně tvrdil, že jedná v přesvědčení, že předáním území, kde Maďaři byli etnickou většinou nově vzniklému Československu po Velké válce, bylo nespravedlivé.

Československá armáda bojovala, jak uměla, ale válka přišla před nějakým komplexnějším upevněním její bojové způsobilosti a přes často velmi statečný odpor válku prohrávala.

A zde Rumuni poprvé sehráli roli spojenců a pozdějšího přítele naší země. Rumunské velení pečlivě sledovalo dění na území Slovenska. O své vůli zaútočili na maďarské pravé křídlo u Miskolce silami jedné střelecké a jedné pěší divize, tedy některými prapory těchto divizí. Nicméně, tato akce byla k ničemu, jelikož československá armáda neudržela svá postavení a zahájila všeobecný ústup. Rumuni tedy bojové akce na naši podporu zastavili a vrátili se do svých postavení u Tokaje a bránili svoje pozice proti maďarským útokům ve dnech 25. až 30. května.

Maďarský útok proti československé armádě se vyvíjel zatím dobře, rumunští vojáci na severu byli v nebezpečí obchvatu. 3. června1919 Rumuni byli nuceni ustoupit od Tokaje na východní břeh řeky Tisy, zničit všechny mosty přes řeku a vyšli s dotyku s maďarskými silami. Navíc bylo potřeba vyřešit hrozbu možného spojení dvou rudých armád - sovětské a maďarské. Proto rumunská vojska podél řeky Tisy rozšířila svoji obrannou linii dále na sever a spojily ji s obranou rumunské 8. divize, která jim od 22. května šla naproti z Bukoviny.

Úspěch Maďarského útoku na Slovensku vedl ke vzniku Slovenská republika rad. Nakonec maďarská armáda dosáhla staré uherské hranice v severovýchodních Karpatech. Upevnění maďarské moci v důležitých průmyslových oblastech kolem Miskolce, Salgótarjánu a Selmecbányi vedlo maďarskou vládu k úvahám udeřit na rumunskou armádu na východní části jejich obranné linie.

Obrázek
Mapa úspěchů a neúspěchů Maďarské republiky rad

My už víme, že 9. dubna 1918, se Bessarabie se spojila s Rumunskem. Jelikož to bylo v rozporu se vším domluveným Dohodou, Sovětský svaz tento faktický stav nikdy neuznal. Ovšem těžká vojenská situace neumožnila Rudé armádě – sovětské - opravdu účinnou operaci.

Před převzetím moci komunistou Bélou Kunem, používali ruští bolševici Oděsskou sovětskou republiku jako nárazníkové území pro možnou invazi do Rumunska. Došlo ale jen k několika sporadickým útokům přes řeku Dněstr. Dobře řízená rumunská armáda všechny tyto útoky odrazila a pokaždé nepřítele vyhnala za řeku. Po uzavření brestlitevského míru byly sovětské síly vytlačeny daleko na východ, a jejich přímá hrozba do konce roku 1918 pominula.
Že to rumunská armáda neměla v této době lehké, ukazují její bojové operace, které musela absolvovat v Besárábii v roce 1919.

Asi největší útok museli Rumuni odrazit, když sovětská Rudá armáda před sebou tlačila armádu ukrajinského státu. Stalo se na konci ledna 1919. Útok směřoval na Zbruch a rudoarmějci zabrali město Chotyn. Místní Ukrajinci je vítali jako osvoboditele. Rudá armáda město držela několik dní, ale potom byla vytlačena nastoupivší Rumunskou armádou. Následně se pokusilo místní ukrajinské obyvatelstvo povstat a díky tomu čelilo vlně perzekucí od rumunské armády. Následně se po celé Besarábii rozmístil dostatek silných jednotek a všechny větší či menší pokusy sovětské Rudé armády, zbytků ukrajinské armády a místních povstalců byly rychle a tvrdě likvidovány.

Situaci výrazně ulehčil stav, kdy Rudá armáda neměla v tomto čase dost sil na boj na další frontě. Na jihu bolševického státu totiž bojovala proti zahraniční intervenci - britské a francouzské jednotky, a dokonce zde operovaly dvě řecké divize. Dále to byla bělogvardějská armáda Antona Děnikina. Bojovalo se kolem Oděsy, Krymu a na mnoha dalších místech a tak rumunská armáda získala dost času na upevnění svého postavení v Besárábii.

Aby podpořili spojence z Dohody, zaútočil 39. pluk rumunské armády na Tiraspol a obsadil ho 21. března. Probíhající boje na maďarské frontě neumožnily nasazení větších sil. V dubnu 1919 ale byl intervenční expediční sbor u Berzova poražený sovětskou 3. armádou a byl donucen k ústupu k Oděse. A změna vlády ve Francii vedla k tomu, že většina spojeneckých expedičních sil byla nakonec v dubnu evakuována po moři. Menší část opustila sovětské území přes jižní Besarábii. Současně se rumunská armáda začala připravovat na masivní sovětský útok.

Dne 1. května 1919, lidový komisař zahraničních věcí Georgij Vasiljěvič Čičerin zaslal rumunské vládě ultimátum s požadavkem okamžitě vyklidit celé území Besarábie. Vladimir Alexandrovič Antonov-Ovsejenko, který odpovídal Leninovi za porážku kontrarevoluce na Ukrajině a vytvoření Ukrajinské sovětské socialistické republiky, mimo jiné zahájil soustřeďování sil podél řeky Dněstru. Naplánoval, že pokud rumunská armáda do 10. května 1919 nevyklidí celou Besárábii, bude zahájeno nepřátelství. Měl tím také být snížen rumunský tlak na maďarskou rudou armádu u Tisy. Byl to důvod toho, proč byla 7. divize přemístěna od Tisy právě sem.

Obrázekxxxxx Obrázek

Zde jsou oba jmenovaní aktéři za Sovětské Rusko. Na první fotografii je lidový komisař zahraničních věcí Georgij Vasiljěvič Čičerin, zemřel vážně nemocný v roce 1936 a tak neviděl opětné připojení Besarábie k SSSR. Ten druhý je Vladimir Alexandrovič Antonov-Ovsejenko. V říjnu 1937 byl jako nový komisař spravedlnosti Sovětského svazu zatčen. 8. února 1938 byl odsouzen za přátelství s Lvem Trockým, za špionáž a za údajné spiknutí proti Stalinovi k trestu smrti a 10. února 1938 byl zastřelen na polygonu Kommunarka.

Po ultimátu se počet útoků různé intenzity výrazně zvýšil. Vše vyvrcholilo, když ve dnech 27. a 28. května 1919 několik set rudoarmějců zaútočilo na Tighin. Pře útokem samotným shodili z letadel agitační letáky s výzvou ke sbratření. Moc úspěch to nemělo a tak překročili Dněstr a vnikli do města. Začal pouliční boj a Rumunům se je podařilo vytlačit zpátky za řeku.

Následně do Besarábie byly přemístěny 4. a 5. pěší divize a do jižní části dva pluky 15. pěší divize. Od té doby byl v Besárábii klid.

Třetí fáze rumunsko-maďarské války

Spojenecká rada a mírová konference byly rumunským chováním v Sedmihradsku vážně znepokojeny - hlavně postup až k Tise bez jejich souhlasu se jim nelíbil ani trochu. Objevily se i hlasy, že Rumunsko a stejně tak Československo jsou odpovědné za novou válku ve střední Evropě. Tyto hlasy také žádaly okamžitý návrat rumunských vojáků na stanovenou demarkační linii. Rada se také snažila donutit rumunskou vládu k jednání s vládou maďarskou. Jenže zde narazili. Rumuni trvali na tom, že linie na řece Tise je jednou možnou bezpečnou variantou.

Na druhou stranu Rada dohody velmi tlačila na Bélu Khuna, aby zastavil své akce v Československu. Dokonce mu bylo sděleno, že mu hrozí útok spojených francouzsko- srbských vojsk od jihu. A opět mu bylo dáno na vědomí možné mezinárodní uznání jeho vlády a vstřícnost při vyměřování nových státních hranic. 12. června 1919 byly trasy těchto hranic sděleny všem dotčeným státům. Na tomto základě československá vláda s vládou Bély Khuna dne 23. června 1919 podepsali dohodu o příměří a od 4. července 1919 bylo zahájeno stahování maďarských jednotek z československého území. Zastavila se až dohodnutých 15 kilometrů jižně od určené demarkační linie. Rumuni podobný krok odmítli do doby, než maďarská armáda neukončí konflikt a zahájí demobilizaci. Na toto Béla Khun poměrně předvídatelně oznámil, že problém tedy vyřeší zbraně.

Tato situace Radu dohody obrátila poměrně jednoznačně proti Maďarsku. Bylo rozhodnuto zahájit k 11. červenci útok ze srbského území proti Maďarské Rudé armádě. Účastnit se měli Rumuni, Srbové a Francouzi. Plánování tohoto útoku měl na starosti francouzský maršál Foch. Nicméně, bezprostředně po příměří s Československem, Maďarsko začalo mobilizovat celou armádu proti Rumunům podél řeky Tisy a dne 17. července 1919 byla maďarská armáda připravena zahájit jak obranné akce, tak útok.

Rumuni byli před maďarskou armádou rozloženi podél řeky Tisy v délce 250 kilometrů od města Szeged na jihu, kde sousedili s francouzskými a srbskými vojáky, Po Tokaj na severu, kde byli v dotyku s československými vojáky.

To co proti Rumunům stálo, byla jiná armáda než ta, co porazili v dubnu. Byla to armáda dobře organizovaná, poměrně dobře vybavená, stmelená a hodně motivovaná. Morálka byla hodně posílena úspěchy proti československé armádě. Komunisté drželi kontrolu nad velením armády prostřednictvím svých politických komisařů, ale ti byli podporováni zkušenými profesionálními vojáky. Maďarská Rudá armáda měla:
- 100 pěchotních praporů, s cca 50,000 vojáky,
- 10 jezdeckých eskadron s 1365 muži,
- 69 dělostřeleckých baterií s rážemi až do 305 mm
- devět obrněných vlaků.
Armáda byla organizována k útoku do tří skupin, Severní, Střední a Jižní. Skupina Střed byla nejsilnější. Plánován byl přechod přes Tisu, všemi třemi skupinami, těžiště útoku mělo být ve směru Satu Mare, Oradea a Arad. Očekávali, že jejich nadšený boj rozpoutá bolševickou revoluci v Rumunsku a že se jim podaří spojit se silami sovětské Rudé armády v Besárábii.

Rumunská armáda měla:
- 92 praporů s cca 48 000 muži,
- 58 jezdeckých eskadron s 12 000 muži,
- 80 dělostřelecké baterie ráží až do 155 mm,
- dvě obrněné vlaky,
- podpůrné jednotky stejně jako některé podpůrné jednotky.
Rumunské síly byly rozloženy také ve třech skupinách či spíše liniích:

- první skupina - linie byla tvořena částmi 16. divize na severu a 18. divize na jihu. Tato linie byla tenká, a měla sloužit k tomu, aby útočící maďarskou armádu přibrzdila, donutila ji rozvinout se a tím odhalit skutečné plány útočících sil

- druhá skupina - linie byla silnější a koncentrovanější a tvořily ji obě divize mobilizované v Moldávii tedy 2. Vanatori divize na severu, rozmístěná ve městě a kolem města Nyíregyháza a 1. Vanatori divize na jihu, rozmístěná ve městě a okolo města Békéscsabě. Podle vývoje situace měla tato linie podpořit v boji první a vytvořit vhodné podmínky pro zasazení skupiny třetí.

- třetí skupina byla nejsilnější, a bylo plánováno, že bude používána jako pohyblivá záloha jak pro odražení masivního maďarského útoku, tak pro protiútok a přechod do generální ofenzivy. Byla složena z 1. a 6. pěších divizí, 1. a 2. jízdní divize a podpůrných jednotek.

Tato skupina držela postavení podél železniční trati od Carei , přes Oradea, až severně k Aradu. 20. a 21. pěchotní divize byly pověřeny udržováním bezpečnosti a veřejného pořádku za třetí linií. Pro její zasazení bylo připraveno dost vlaků a byly připraveny i nakládací stanice.
Také Rumuni byli vysoce motivovaní, bojovali za svůj sen sjednotit do jedné země všechna území obývaná etnickými Rumuny. Tento dlouhý sen byl nyní podpořen principy deklarace Woodrowa Wilsona o právu národů na sebeurčení a národních státech. Většina rumunských vojáků byli zkušení veteráni Velké války.

Po tři dny, od 17 - do 20. července, Maďaři bombardovali rumunské pozice a prováděli průzkumné operace. Dne 20. července kolem 3:00, po silném dělostřeleckém přepadu maďarská pěchota od všech tří skupin vojsk násilně překročila řeku Tisu a s vervou se navezla do rumunských pozic.

Obrázek
Část bojových akcí obou protivníků v bojích u řeky Tisa

Na severu, dne 20. července, Maďaři obsadili po tvrdém boji Rakamaz a několik vesnic kolem něj. Vojáci 16. rumunské divize šli několikrát do protiútoku, ale dobýt toto městečko se podařilo až druhý den a to za pomoci 2. Vanatori divize. Ta tím splnila skvěle svoji roli -podpořit na správném místě první linii obrany. Maďaři se nedali, přisunuli dělostřelectvo a po dělostřelecké přípravě rozhodným útokem vše ztracené vzali zpět. Jenže přes veškeré úsilí se jim nepodařilo vymanit z dobytého předmostí.

Obrázek
Král Ferdinad I. Rumunský a královna Marie v obsazeném Oradeu

Proto se snažili obejít rumunské pozice dalším přechodem přes Tisu dále na jihu u Tiszafüred silami 80. mezinárodní brigády, ale i tam se jim do cesty postavili vojáci 16. rumunské pěší divize a přitiskli je k břehu. A když sem dorazily posily od 20. pěší rumunské divize, Rumuni přešli do útoku a 24. července bylo maďarské předmostí u Tiszafüred zlikvidováno. Když Maďarům došlo, že se z prostoru kolem města Rakamaz nedokáží uvolnit, začali se pečlivě opevňovat odhodláni svést zde poziční střetnutí a část sil přemístili na jiné úseky.

A to nebyl dobrý nápad. Rumuni si odpočinuli, přeskupili se, a zahájili na severním úseku fronty útočné operace, kdy se obě strany předvedli jako velcí bojovníci. Nakonec v 10 hodin dopoledne dne 26. července Rumuni předmostí u Rakamazu zlikvidovali a celý severní úsek fronty na řece Tisa byl pevně v jejich rukou.

Na jihu to bylo podobné. Maďarská 2. divize potřebovala dva dny, aby se zmocnila města Szentes, který byl v držení 89. a 90. pluku 18. transylvánské divize. Ve dnech 21. a 22. července další město Hódmezóvásárhely přešlo několikrát z rukou do rukou, kdy několikrát museli 90. pluku vypomoci vojáci 1. Vanatori divize. Nakonec město maďarská armáda k večeru druhého dne obsadila, a začala ho opevňovat. Jenže už 23. července, Rumuni zahájili razantní útok, znovu město obsadili a současně vytloukli Maďary z městeček Szentes a Minds. V postupu pokračovali a nakonec maďarské síly vytlačili zpět za řeku Tisu a tím i tato část maďarského útoku skončila neúspěchem.

Také ve středu fronty 20. července, Maďaři vytvořili pevné předmostí na východním břehu řeky Tisy, kterou přešli u Szolnoku, přes houževnatý odpor rumunského 91. pluku 18. pěší divize. Útočníci přemístily celé 6. a 7. divizi do předmostí a úplně rozvrátili první linii obrany. Maďarská 6. pěší divize zaútočila na východ a obsadila Torokszentmiklos, zatímco 7. divize postupovala směrem Mezőtúr . Následně Tisu překročila 5. divize a zaútočila na Túrkeve.

Obrázek
Strategický most u Solnoku před zahájením bojů

Dne 22. července maďarské jednotky postupovaly směrem Kunhegyes po dalším překročení Tisy asi 20 km severně od Szolnoku a porazily rumunský 18. Vanatori pluk. Rumunská 18. divize byla podpořena silami z druhé linie, včetně částí 1. jezdecké divize a celé 2. Vanatori brigády. 23. července, maďarské síly obsadily Túrkeve a Mezőtúr. V noci z 23. na 24. července, Maďaři kontrolovali předmostí o 80 km široké a 60 km hluboké kus na pravém břehu Tisy kolem Szolnoku. Proti stáli na východě a na jihu vojáci z rozvrácené první linie a vážně pocuchané druhé linie.

V té době se na sever od Solnoku vytvořila silná úderná armádní manévrová skupina vytvořená ze sil třetí obranné linie. Byly to:
1. pěší divize generála Obogeanu
6. pěší divize generála Olteanu
2. jízdní divize generála Davidoglu
Tato manévrovací skupina zaútočila na ránu 24. července. Části 2. jízdní divize, podporované jednotkami 18. pěší divize se probojovaly do Kunhegyes. Rumunská 1. pěší divize zaútočila na části maďarské 6. pěší divize, porazila je, a podařilo se obsadit Fegyvernek. Rumunská 6. pěší divize byla méně úspěšná, čelila velmi silnému protiútoku na levém křídle své sestavy. Celkem se 24. července 1919 Rumunům podařilo vytlačit Maďary zpět cca o 20 km a převzít celkovou iniciativu.

V tento moment manévrovou skupinu posílili vojáci z klidného severního úseku fronty, kde boje de facto skončily. Byla to celá 2. Vanatori divize a některé jezdecké jednotky. Rumunští vojáci podél celé linie dotyku s nepřítelem dostali rozkaz rozhodně zaútočit na nepřítele další den. A tak se také stalo. Do těžkého boje se dostala hlavně rumunská 1. pěší divize u Fegyverneku, kde Maďaři přešli do protiútoku.
Ke konci dne se rumunská manévrovací skupina vlomila na mnoha místech do maďarských pozic. Vážně otřesené maďarské síly zahájily všeobecný ústup k Tise. Cílem byl most u Solnoku, který po svém přechodu okamžitě vyhodily do vzduchu, aby je v patách za nimi postupující rumunské předvoje nemohly následovat. Večer 26. července 1919 byl celý východní břeh řeky Tisy opět pod pevnou rumunskou kontrolou. A nyní byla správná doba, aby se vše změnilo.

ObrázekxxxxxObrázek
Most u Solnoku po bitvě a maďarští parlamentáři jdou nabídnout kapitulaci, také u Solnoku

Po odražení maďarského útok, Rumunská královská armáda začala plánovat překročení řeky Tisy a v dalších bojích zasadit poslední ránu Maďarsku pod vládou Bély Khuna. A to přes nemalé výhrady od Rady spojenců v Dohodě. K tomu přivedli 7. pěší divize zpět z Bessarabie, kde střežila sovětskou Rudou armádu, a souběžně s ní i 2. pěší divizi. Současně přišlo i několik samostatných pěších jednotek, dělostřelectvo a podpůrné technické útvary. Pro tento úkol bylo vyčleněno:
- 119 praporů s 84 000 vojáky,
- 99 dělostřeleckých baterií s 392 kanóny
- 60 jezdeckých eskadron 12 000 muži.

Maďaři se snažili upevnit své linie a snažili se efektivním užitím svého dělostřelectva ničit rumunské jednotky a rozrušovat shromaždiště rumunských jednotek. Mezi 27. a 29. červencem Rumuni zkoušeli pevnost maďarské obrany pomocí několika průzkumů bojem. V noci z 29. na 30. července 1919 rumunské síly překročily u Fegyverneku řeku Tisu a aby tento prostor nebyl v centru pozornosti nepřítele, současně zaútočili na dalších šesti místech, kde pomocí dělostřeleckých přepadů budily zdání, že i zde se budou dít vážné věci. Moment překvapení jim skvěle vyšel. Maďaři utrpěli vážnou porážku, s jejich otřesené jednotky se začaly rozkládat. Bylo toho na ně moc. Debakl při vlastní ofenzivě a nyní útok, který prostě nešlo zastavit. Od 31. července 1919 jejich jednotky začaly vyklízet postavení u Tisy a ustupovat směrem k Budapešti.

Poté, co většina rumunských prvosledových sil překročila řeku, byl zahájen postup na Budapešť. Rumunské jezdecké síly jely na křídlech hlavního uskupení, pronikaly do hloubky maďarského území a rozrušovaly nalezená místa, kde se maďarská armáda snažila seskupit a připravit k obraně. Následně sem byla směrována dělostřelecká palba a útoky pěchoty. Ve stejné době se podařilo u Solnoku obklíčit velké seskupení maďarské Rudé armády a po složitém konglomerátu útoků, protiútoku toto uskupení kapitulovalo, Maďarská Rudá armáda se začala rozkládat. Už definitivně. 3. srpna 1919 bylo jasné, že Rudá armáda není dalšího rozhodného odporu schopna a začala hromadně dezertovat.

Obrázek
Rumunští generálové Mosoiu a Oltenau kontrolují přechod přes řeku Tisu, srpen 1919.

Vytrvale postupující Rumuni pokračovali směrem k maďarskému hlavnímu městu. Jako první do Budapešti dorazily tři eskadrony 6. jezdeckého pluku 4. jezdecké brigády pod velením generála Rusescu. Těchto 400 vojáků na koních s podporou 2 děl okamžitě vstoupilo do města a zahájilo jeho obsazování. Posily dorazily až 4. srpna kdy do města dorazily hlavní síly Rumunské královské armády a vykonali přehlídku v centru města před svým velitelem generálem Mosoiuou. Následně rumunský postup směroval dál na západ a zastavil se až ve městě Gyor.

Obrázek
Rumunský generál Traian Mosoiu - dobyvatel Budapešti

Tato třetí a poslední fáze vály mezi maďarském a Rumunským království byla charakteristická nejtěžšími boji a velkým úsilím obou stan.

Rumunská královská armáda v těchto bojích ztratila 123 důstojníků a 6,434 vojáků, z toho:
- 39 důstojníků a 1.730 vojáků padlo v boji, zemřelo na zranění, nemoci nebo bylo zabito v zajetí
- 81 důstojníků a 3,125 vojáků bylo zraněno
- tři důstojníci a 1,579 vojáků zůstalo nezvěstných.

Rumunská královská armáda v boji:
- usmrtila, zranila a zajala 1235 důstojníků a 39 500 vojáků,
- ukořistila 248 děl, z toho dva kusy moždíře Škoda ráže 305 mm,
- 332 kulometů a 52 000 pušek a karabin
- 87 letadel

Dne 2. srpna 1919, komunistický předák a předseda vlády Béla Kun utekl do Vídně a po krátké internaci zmizel v Sovětském svazu. Na místo jeho a jeho kabinetu byla s pomocí Dohodových mocností ustavena socialistická vláda, které šéfoval Gyula Peidl. Byl u moci pouhých 6 dní od 1. srpna 19819 do 6. srpna 1919. Následně došlo k pokusu instalovat do vedení státu arcivévodu Josefa jako a Istvána Friedricha jako předsedu vlády. Jenže pro Dohodu byl jakýkoliv Habsburk ve vedení Maďarska naprosto nepřijatelný. Což bylo možná škoda, arcivévoda Josef byl inteligentní, vzdělaný člověk a ostřílený voják. Takže se do čela země dostal jen druhý uvedený a setrval v něm do doby, než moc v zemi převzal admirál Miklós Horty.

ObrázekxxxxxObrázek
Možní vládci Maďarska Istvan Friedrich a arcivévoda JosephAuguts, bohužel přes Dohodu neprošli. Velmi houževnatě hlavně proti arcivévodovi agitovala Republika Československá, jmenovitě dr. Edward Beneš.

Horty udržel část Maďarska mimo okupační moc Rumunů. Na tomto území provedl brutální čistky mezi všemi, kdo by mohli mít pozitivní vztah k Maďarské republice rad a současně mezi židovskou populací. Protižidovské pogromy se odehrávaly i v působnosti rumunské okupační správy, ale armáda tyto aktivity rychle zarazila. Na druhou stanu se sama pustila do perzekuce maďarských komunistů.

Na počátku okupace Rumuni převzali i správu a policejní službu na všech územích pod jejich mocí, ale na nátlak Dohody je předali Maďarům, ale i tak se chovali jako správní okupanti. Například bránili vyzbrojení četnictva, které tím pádem bylo bezbranné. Například v Budapešti dostalo 3 700 četníků pouhých 600 karabin. Na druhou stranu se jim podařilo zabránit hladovění, kdy jejich armáda zajistila distribuci potravin po kolapsu maďarské distribuční sítě.

ObrázekxxxxxObrázek
Rumunské dělostřelectvo - první obrázek a rumunská pěchota - druhý obrázek, pochodují Budapeští

Jenže dohodové mocnosti se na rumunské chování dívaly velmi nelibě. Postup k Tise, její překročení a okupace Budapešti byla rumunská iniciativa provedená bez dohodového souhlasu. Prostě Rumuni jeli dle svého rozhodnutí tak, aby ze všeho vyšli co nejlépe. Jako druhotný produkt bylo to, že zánik Maďarské republiky rad vedl k zániku Slovenské republiky rad a skončila tím na dvacet let hrozba Maďarska pro naši zem. Byli jsme tím ušetřeni možné další války o Slovensko. Okupaci většiny Maďarska potom Dohoda nesla velmi těžce.

Obrázek
Distribuce potravin- teplého jídla v Budapešti péčí týlových služeb Rumunské královské armády.

Navíc Rumuni zahájili okamžité vymáhání válečných reparací pro svoji zemi, k čemuž neměli žádný mandát. A to se dostalo do vážného rozporu s Dohodou, anžto ta měla představu, že reparace půjdou vítězům války na západě a v Itálii. Díky tomu se vztah mezi Rumunským královstvím a Dohodou překlopil někdy až k nepřátelství. Napětí mezi Dohodou a Rumunskem nakonec vedlo k tomu, že Dohoda jakékoliv další možné zábory maďarského území ve prospěch Rumunska smetla ze stolu. I proto, že požadovali další území spíše kvůli bezpečnosti, než kvůli národním důvodům. A zde narazili na deklaraci amerického prezidenta Wilsona. Nově požadovaná území obývalo z 90 až 95 % maďarské obyvatelstvo.

Rumuni pod vlivem významného úspěchu začali jednat neuváženě a velkopansky. Jejich premiér Ionel Bratianu nejenže trval na dalších záborech, ale odmítal i podepsat mírovou smlouvu s Maďarskem. Na to Dohoda reagovala tím, že Rumunsko bylo vyloučeno ze seznamu zemí, které mají nárok na příjem požitků z reparací. Následně 15. listopadu 1919 dostalo Rumunsko od Nejvyšší rady mírové konference v Paříži příkaz, aby okamžitě zastavili další rekvírování maďarského majetku a opustili neoprávněně zabraná maďarská území. Navíc vše, co neoprávněně zabavili, měli vrátit.

Obrázek
Rumunský premiér Ionel Bratinau, kladivo na Maďary.

Pro Rumunsko to byla politická prohra velkého kalibru. Na konci tohoto procesu nedostalo skoro nic – jen 1% celkového objemu reparací a to ještě od Bulharska a Turecka. Od dalších poražených nic. Bratianu musel odejít ze všech jednání jako nežádoucí osoba. Jen to, že nakonec byla podepsána mírová smlouva s Rakouskem, vedlo k tomu, že Rumunsku zůstalo Sedmihradsko a další území dle tajné smlouvy z roku 1916.

Rumuni si nakonec samo v rozporu se všemi předpoklady rozhodli, na co mají v reparacích nárok. Maďaři to považovali za rabování, protože z jejich pohledu šlo o svévoli a bez toho, že by cokoliv bylo zachyceno v mírových smlouvách. Podmínky Rumunskem uloženého příměří byl hodně tvrdé- odrazilo se v nich i to, že Rumuni byli odříznuti od reparací Německa Rakouska. A tak vše měli odskákat Maďaři - Rumuni požadovali odškodnění za celou dobu jejich válečné úsilí od srpna 1914.
Když Rumunští vojáci nakonec odešli, odešla s nimi neuvěřitelná kořist:
- velké množství výzbrojního materiálu
- obrovské množství potravin
- byla demontována velká část místního zbrojního průmyslu,
- bylo sebráno 50% vozového parku maďarské železnice, tedy na 800 lokomotiv a 19 000 železničních vozů
- 30% z chovného, 30% všech zemědělských nástrojů, a 35,000 vozy obilovin a krmiv.
Maďarsko muselo platit i výdaje okupačních vojsk.
I dnes někteří historici tvrdí, že to bylo rabování. Byl zabavován osobní majetek, soukromé osobní automobily. Byly zabaveny třeba i telefony a psací stroje na úřadu maďarské vlády. Mnoho Maďarů Rumuny vítalo jako osvoboditele před komunisty. Nyní je naprosto upřímně nenáviděli.

Celá válka mezi Rumunskem a Maďarskem několika vlád, trvala 9 měsíců. Rumuni v ní ztratili 188 důstojníků a 11 478 vojáků z toho 69 důstojníků a 3 601 vojáků zahynulo. Od 14. února do 28. března 1920 všechny rumunské síly maďarské území opustily.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Téměř zapomenutý přítel a osvoboditel

Příspěvek od Pátrač »

Kapitola třetí: RUMUNSKO a REPUBLIKA ČESKOSLOVENSKÁ MEZI SVĚTOVÝMI VÁLKAMI

Když v roce 1918 vzniklo Československo jako nový stát, nacházelo se v komplikované geopolitické situaci. Koneckonců, velitel francouzské vojenské mise, když poprvé promluvil k československým důstojníkům, při pohledu na mapu nového státu prohlásil, cituji:

„Pánové, vaši zemi může ubránit jen ministr zahraničí“!

Když se člověk podívá na mapu naší vlasti v té době, s jistou mírou smutku musí s tímto tvrzením souhlasit. Zde je:
Obrázek
Rozloha naší země byla 140 508 km². Členila se na tyto celky:
Země Česká: 52 062 km²,
Moravskoslezská: 26 808 km²,
Slovenská: 49 021 km²
Podkarpatoruská: 12 617 km²

Průběh naší státní hranice stanovily mezinárodní smlouvy. Byl to složitý komplex několika smluv a delimitací, který skončil až v roce 1927. Naše země měla společné hranice s:
- Německem v délce 1545 km,
- Polskem v délce 984 km,
- Rumunskem v délce 201 km,
- Maďarskem v délce 832 km
- Rakouskem v délce 558 km.
Celková délka hranic naší země tak byla 4120 km. Z toho jen 201 kilometrů byly společné hranice se spojencem - Rumunským královstvím

Naše území mělo protáhlý tvar, a někteří historikové tvrdí, že tento tvar nebyl příliš vhodný pro obranu, ale spíše pro případnou útočnou činnost. Nebudu s nimi polemizovat, ale mám obavu, že pokud to tak je vnímáno dnes, tehdy se to jevilo plánovačům úplně jinak. Navíc jsem se nikdy nesetkal s relevantním souborem dat, který by území jakéhokoliv státu dokázal vyhodnotit tak, aby bylo jasné, že je lepší z něj útočit nebo naopak je lepší ho bránit.

Obrázek
Generál Maurice Pellé

Československá republika sousedila celkem s pěti státy, z nichž:

- jeden byl smluvním a až do jejího zániku v roce 1939 i jediným opravdovým spojencem, šlo o Rumunsko
- tři byly možnými protivníky, tedy Německo, Rakousko a Maďarsko, které bylo několik měsíců nepřítelem přímým, a vedla se s ním ostrá válka
- zbývající pátý stát, Polsko představovalo zpočátku také přímého nepřítele, který s námi vedl válku, potom možného nepřítele, ale postupně se vzájemné napětí podařilo snížit a uvažovalo se dokonce o spolupráci, aby se nakonec podílelo na našem rozbití.

Mimo Rumunska patřily mezi československé spojence ještě Jugoslávie, Francie a od poloviny 30. let také Sovětský svaz, u toho ale mám vážné pochybnosti. Navíc bylo velkou potíží, že se žádným z těchto tří států Československo nemělo společné hranice. Od Jugoslávie i od Francie nás dokonce oddělovalo území možného nepřítele. Je tedy logické, že všechny tyto skutečnosti měly na československé válečné plánování, politické myšlení a celkovou atmosféru v zemi velký, v určitých obdobích i zásadní vliv.

To, že rumunské bojové operace měly zásadní vliv na upevnění československé moci na Slovensku a Podkarpatské Rusi jasně vyplynulo z předchozí kapitoly. A jelikož se Rumunsko chovalo i nadále velmi kolegiálně, a navíc jsme měli společného nepřítele - Maďarsko, bylo jasné, že je otázka času, kdy se naše spolupráce dočká jasného smluvního kroku a bude zohledněna ve válečných plánech.

V letech 1918 až 1919 se nejvíce pracovalo na plánech ofenzivy proti Maďarsku. Tento plán nepočítal s tím, že by nám pomohl některý ze spojenců, a předpokládal, že to bude čistě naše válka. Hodně se na tom odrazila počáteční katastrofální porážka od maďarské revoluční armády. Plán byl označen jako „Plán H“. Vězme, že každý další plán proti Maďarsku měl stejné označení. Tento plán se stal základem pro další plány války proti Maďarsku.

Takže se podíváme podrobněji na reálný válečný plán nástupu proti Maďarsku. Co si budeme nakecávat, v této době nebylo možno Německo považovat za nepřítele. Mělo příliš mnoho potíží skrytých samo v sobě. Ale Maďarsko, to bylo jiné kafe či limonáda.

První náčrty plánu útoku na Maďarsko vznikly k 15. říjnu 1919. Tato studie uváděla, že tento plán i když řeší útok, je ve skutečnosti plánem obranným, jelikož bylo možno očekávat další maďarský útok proti naší zemi s cílem opět získat Slovensko.

Nyní je čas na trošku politiky a dějin. Již 26. července 1919 ministr zahraničí dr. Beneš nabídl naši armádu k dispozici maršálovi Fochovi k útoku do Maďarské republiky rad. V přípise, co mu odeslal, si stěžoval na neustálé útoky na naše území ze strany Maďarska a navázal, že rozhodný postup proti bolševikům je jediné správné řešení. Co se tohoto týká, nebylo to míněno vážně. Naše armáda takové ofenzivy nebyla schopná. Byl to pouze a jen diplomatický tah. V ten samý den totiž vítězové Velké války dospěli k jednotnému postoji a prohlášením které bylo spíše ultimátem, požadovali odstoupení vlády Bély Kuna. A právě neustálé útoky na spojeneckou vládu - kdo jiný by to byl, když ne naše vláda – byly jedním z důvodů proč Velká dohoda odmítala s vládou Bély Kuna podepsat mírovou smlouvu.

Zde musíme vidět, že podpůrným prvkem Versailleského systému se stala dohodová ujednání, která zde fungovala:
- nejprve mezi Francií a Velkou Británií
- následně mezi Francií a Československem
tato smluvní provázanost se nazývá Velká dohoda, a měla v dané době velkou váhu. Byla garantem toho, že se podaří prosadit požadovaný stav věcí.

30. července potom Beneš informoval ministerského předsedu Tusara o snaze mírové konference odstranit Bélu Kuna politickým jednáním a požadoval, aby vláda byla připravena k okamžitému nástupu proti Maďarsku, jmenovitě k obsazení Budapešti. A korunu tomu nasadil výrokem, že pokud by se Rumunsko rozhodlo o své vůli zaútočit na Maďarsko, není nutno čekat na schválení Francií a Británií a naše armáda se může zapojit na základě našeho rozhodnutí.

Když se to stalo a Rumuni obsadili Budapešť, bylo to bez nás a to bylo jen dobře. Mezi Rumunskem a probíhající mírovou konferencí ale vznikl vleklý spor. I z toho lze dedukovat, že toto Benešovo válečnické zanícení bylo jen proklamací a ne reálným odrazem možností našich ozbrojených sil.

Plán H, tak jak se začal v říjnu 1919 rodit, neměl přímou souvislost s úmyslem obsadit veškerá území, které vyklízela Rumuny poražená maďarská rudá armáda. Spíše se v něm odrážely zkušenosti z porážek, které tato armáda naší armádě uštědřila na jaře tohoto roku.

Vojenskopolitické zdůvodnění tohoto útočného plánu vydávaného za obranný bylo toto, cituji:

„je nutno očekávat novou maďarskou agresi s cílem znovuzískání Slovenska. Tato agrese se dá očekávat z nacionalistických důvodů, jakmile se maďarská vojska vzpamatují z rumunského v pádu. Příhodným okamžikem by mohla být demobilizace československé armády“.

Z dalšího plyne, že odůvodnění maďarské agrese samotným Maďarskem bylo očekáváno na základě skutečnosti, že doposud nebyly stanoveny pevné hranice mezi Maďarskem a Československem. A vhodný okamžik by mohl nastat, jakmile by došlo k zauzlení československého sporu s Polskem o Těšínsko.

Základem, ze kterého studie plánu H vycházela, byla skutečnost, že k 1. listopadu bude Slovensko a Podkarpatská Rus obsazena šesti divizemi.

Morava byla obsazena třemi divizemi a Čechy také třemi divizemi.

Už z toho je jasně vidět, že obraně Slovenska byla dána priorita. Na možné frontě německé, polské, rumunské a rakouské se předpokládal klid. Pokud by to tak nebylo, bylo by nutno plány revokovat.

Na celém Slovensku se začalo tvrdě pracovat na polním opevnění určených prostorů. Velmi pozitivně se na všem odrazila svižně probíhající unifikace organizace jednotlivých vojenských těles. I proces sjednocování výzbroje a tomu odpovídající struktura zásobovacího systému se odrazil pozitivně ve stavu armády a její vycvičennost rychle rostla. Tak rychle, že 11. února 1920 se už začalo uvažovat nad novou verzí plánu tak, aby přinesl výsledky v krátké době. Podstata se týkala propracování razantního útočného manévru směrem na Budapešť. Byl podrobný a velmi sofistikovaný.

Natolik, že ho lze považovat za válečný plán v pravém slova smyslu. Mělo to svoji logiku:
- od hlavního shromaždiště sil na Slovensku byla Budapešť jen 90 kilometrů daleko
- terén je zde rovinatý bez přirozených přírodních překážek
- manévru mohly napomoci čtyři komunikace, z nichž tři vedly podél železničních tahů.
A proč Budapešť? Cituji:

„Okupace hlavního města Maďarska nám mimo politických a morálních výhod zajistí střed železniční sítě sbíhajících se v Budapešti“

Aby mohl plán být reálný, bylo zapotřebí zajistit obranu prostoru ve směru Detva- Zvolen v četně zde vedoucích železničních spojů. Tyto bylo potřeba udržet za každou cenu a byl to úkol pro jednotky v krytu v prostoru Šahy-Filakovo. A zde se už počítalo s tím, že v případě potřeby pomůže i Rumunská královská armáda.

Takže opět trochu politiky

Základ této události se skrýval ve výsledku francouzských voleb v listopadu předchozího roku a ve zvláštním vývoji ve střední Evropě v první polovině roku 1920. Osvědčený Clemenceau byl volbami odejit a do čela země se postavila ostrá pravice, vedená Alexandrem Millerandem. Tato pravice si pěla duet s britskými konzervativci a spolu měly jediný cíl: zorganizovat další protibolševické tažení. Předchozí vláda byla také protisovětská, ale měla jiné priority. Musela zajistit porážku Německa a jeho spojenců, což se jí podařilo a zajistit mír, na čemž pracovala až do svého pádu.

Jenže nová francouzská vláda toto břemeno neměla a tak měla jiné cíle - boj proti bolševismu. Ale po děsivé válce si nemohla dovolit poslat vojáky na další možná jatka, a tak se rozhodla pro tyto své cíle použít vojáky ze států střední Evropy. Hlavní úderná síla byla jasná – polská armáda, která bojovala dobře a měla za cíl připojit k Polsku západní Ukrajinu. Další státy se podle Francouzských představ měly připojit pěkně postupně, jak byly rozloženy od Polska na jih a to včetně Československa. Tak měl vzniknout jakýsi sanitní kordon, a ten se měl přetvořit do úderné koalice, která by s francouzskou a britskou podporou zničila vznikající Sovětský svaz. Jenže to byl problém. Žádný středoevropský stát se do tohoto dobrodružství nechystal zapojit s výjimkou Maďarska, kde už vládl tvrdou rukou admirál bez flotily Miklós Horthy. Ten nabídl pomoc již v lednu 1920. Ale bylo to něco za něco.

Obrázek
Admirál Miklós Horty, regent maďarského království, fotografie je z roku 1943

Žádal velké územní ústupky v návrhu podmínek, který mu byl přeložen mírovou konferencí 2. února 1920. A zde se začal ve Francouzské politice objevovat rys, který pro naši zemi mohl mít krajně neblahé důsledky. Francie rozjela politiku řízenou generálním sekretářem francouzského ministerstva zahraničních věcí George-Maurice Paléologue. Do Polska začala proudit kvanta zbraní. Jenže naše země s Polskem problém a ten by jeho rostoucí vojenská převaha Polska mohla opět vyhrotit a to v náš neprospěch. A to nebylo vše.

Paléologue dne 29. března 1920 osobně jednal s maďarským diplomatem Czákym kde si nechal upřesnit maďarské požadavky. A ty byly neuvěřitelné – Maďarsko požadovalo:

1. Celou Podkarpatskou Rus a východní Slovensko včetně Košic

2. Ještě větší drzostí byl požadavek na vydání Bratislavy a celého Žitného Ostrova. Tedy dle našeho vidění světa. Pokud by ale mělo platit Wilsonovo právo na sebeurčení, mělo to druhé jednoznačně zůstat Maďarsku - Maďaři zde měli zásadní početní převahu.

A Francie byla v zájmu svého protibolševického tažení tyto touhy naplnit. George-Maurice Paléologue totiž přislíbil vydat Maďarsku všechny Maďary osídlené oblasti a bylo mu celkově jedno a čí úkor to bude. A tak se poprvé naše území stalo předmětem francouzských politicko – územních her.

Obrázek
George-Maurice Paléologue

Bylo to o to horší, že naše politická reprezentace a logicky i část armády byly zaneprázdněny sporem o Těšínsko. Logicky tedy Tomáš Gariqoue Masaryk a Edvard Beneš odmítli bok po boku s Poláky táhnout proti Sovětskému Rusku. Byla by to totiž schizofrenie: na jedné straně s Poláky válčit o Těšínko, a na druhé straně být jejich spojenec v jejich válce proti bolševikům.

V této době, která naším odmítnutím se na tomto dobrodružství podílet, vedla k propadu naší prestiže v očích dohodových politiků, se v nejlepším světle předvedl dr. Edvard Beneš. Tento politik bývá občas obviňován z ledasčeho, ale v této době prokázal naší zemi mimořádné služby. Zahájil celý sled jednání, kdy hrál s kartami obav z Maďarska a jeho ambicí.

Primo: Jugoslávie byla vyhraněně protimaďarská a tu v tomto postoji rozhodně podpořil

Secundo: Rumunsko, které žádalo od Poláků pomoc v zajištění od Ruska odtržené Besarábie přesvědčil, že Sovětské Rusko je nyní menší hrozbou než Maďarsko, které tak jako chtělo části našeho území, požadovalo i vrácení Sedmihradska, které Rumunsko získalo na úkor Maďarska v roce 1919.

Obrázek
Rumunský ministr zahraničí Nicolae Titulescu

Tertio: Podařilo se mu díky dobrou hrou s protimaďarskou kartou sblížit naše zájmy se zájmy Rakouska.

Kvarto: Málo se dnes už ví, že v této době Beneš zahájil kroky, které měly vést k narovnání našich vztahů se Sovětským Ruskem, jak v této práci nazývám pro zjednodušení Ruskou sovětskou federativní socialistickou republik.

Jenže utekl rok, Německo podepsalo mírové smlouvy a francouzská politika si – jak už víme našla nový objekt – bolševické Rusko. Přes palubu tak byla hozena dosavadní francouzská středoevropská politika, založená na protiněmeckých postojích. A tak se terčem osočování stala naše země a její politická reprezentace, která dělala to, co měla- budovala tuto zemi a její armádu. Správně vedený francouzský a britský tisk na nás útočily sprostě a nevybíravě.

Když Polsko zahájilo útok na Sovětskou Ukrajinu, Beneš přestal jednat s Čičerinem a dal se do práce. Byla ideální doba. Jím vedená československá diplomacie se opřela o dopředu připravené Rumunsko, Rakousko a Jugoslávii a na mírových jednáních přešla do tvrdého protiútoku. Paléologue si dost věřil, ale jeho pozice nebyla tak silná jak doufal. V rozhodující diplomatické komisi seděli ti lidé, co připravili původní středoevropskou politiku a ti ze svého neslevili.

Dne 1. června 1920 vlády naše a výše zmíněných tří dalších států společně jednoznačně odmítli jakékoliv maďarské nároky. A když navíc Poláci právě vyhrávali, zdálo se, že maďarské divize nebudou potřeba. Paléologue si stál za svým a podařilo se mu do průvodního dopisu maďarské vládě propašovat nějaké motáky o budoucích možnostech změn, ale to už bylo pozdě. Dne 6. června 1920 Maďarsko v Trianonu podepsalo mírovou smlouvu a přestalo být problémem číslo jedna. Byl to Benešův diplomatický majstrštik, a může o něm říkat kdo chce, a co chce.

Obrázek
Ministr zahraničních věcí Republiky československé dr. Edvard Beneš

Díky rozhodnému jednání naší diplomacie, bylo Maďarsko tak nějak vyšachováno. Když navíc rozvědka zjistila, že maďarská armáda má nedostatek munice, zbraní pro pěchotu a dělostřelectvo téměř k nepoužití, bylo jasné, že Horthy při nabídce svých divizí proti sovětům hrál va banque a prohrál. V celé nahotě se to ukázalo, když Rudá armáda Poláky odrazila, překročila polské hranice a směřoval k Varšavě a admirál nebyl schopen dostát svému slovu ani jedním plukem. Rumuni se na válku také necítili. Od srpna 1919 byli rozmístěni po velké části Maďarska a předpokládali, že v polovině roku 1912 se začnou stahovat.

V té době se v belgickém lázeňském městečku Spa vedla jednání mezi našimi diplomaty a jejich polskými protějšky. Na pořadu dne bylo co s Těšínskem. Poláci si natolik byli jistí vítěznou válkou se Sovětským Ruskem, že se vzdali původních požadavků na referendum. Pokud by vyhráli, Francie s Británií by jim dala vše, co by chtěli. Beneš byl rád – o výsledku referenda neměl moc velké iluze. Jenže do karet mu hrálo to, že Poláci do Spa dorazili v pozici porážené země, a spíše než tvrdě požadovat, dojeli prosit o pomoc. A tak 10. července 1920 náš ministr zahraničních věcí dokázal uzavřít s polským protějškem dohodu, potvrzující, že oba státy budou respektovat arbitrážní rozhraničení sporného území dohodovými mocnostmi. Na oplátku naše strana slíbila znovu zajistit transporty zbraní a materiálu přes naše území do urputně bojujícího Polska. To se podařilo za cenu velkých represí proti železničním zaměstnancům a některé úseky železnic musela provozovat armáda.

Na tomto základě potom naše diplomacie dosáhla významného úspěchu a to je další kus skvělé práce odvedené Edvardem Benešem. Ale tím se náš ministr ještě nevyčerpal. Byla obnovena jednání s Čičerinem o repatriaci našich zajatců a recipročně ruských zajatců domů. A co se týká války, která otřásala územím severně od našich hranic, trvala na naší neutralitě.

Jenže dohodové politické špičky stále v zajetí antisovětismu na nás vyvíjeli tvrdý nátlak, abychom se zapojili do jedné linie protisovětské koalice.
A nevybíravé chování dohody vedlo pouze k jednomu- 9. srpna naše vláda vydala veřejné prohlášení o své neutralitě a zaměřila se na další formování protimaďarského spojenectví ve střední Evropě. Data:

- 14. srpna 1920 byla podepsána smlouva mezi Jugoslávií a naší zemí

- 17. srpna potom protokol, tedy zatím ne smlouva s Rumunskem

Tím byly položeny základy spojeneckého svazku zvaného Malá dohoda. Naše diplomacie nevěřila na úspěch dohodové aktivity proti bolševismu. Rumunsko a Jugoslávie zrovna řekly, že do takového dobrodružství nepůjdou a naše vláda trvala na neutralitě. Tato neutralita měla i vojenský rámec.

Pokud archivy nelžou, existoval válečný plán označený jako PH o možné válce s Polskem a Maďarskem současně. Varianta PH počítala s tím, že proti Maďarsku bude postupováno ofenzivně s tím rozdílem, že bude evakuována Podkarpatská Rus a částečně budou stažena vojska z východního Slovenska na střední Slovensko. I zde se počítalo s tím, že proti Polsku se bude postupovat defenzivně a rozhodnutí měla přinést ofenziva na Budapešť.

Je tedy naprosto jasné, že v dané době bylo těžiště našich obranných plánů položeno do obrany Slovenska. Plán operací východní skupiny z 12. července 1920 opět zdůraznil, že jejím hlavním úkolem je podpora západní skupiny při jejím útoku na Budapešť. Plány, tedy všechny co jsem zde uvedl, ale byli už v září 1920 upravovány v souvislosti s odchodem 2. pěší divize do Plzně, která se stala prostorem její trvalé destinace až do zániku První republiky.

Posily z Čech a Moravy měla obdržet západní skupina v síle pěti divizí a na Moravě zůstávaly dvě divize v prostoru Přerova jako záloha hlavního velitele. Takže Maďarsko bylo nadále považováno za hlavního protivníka a to jak příslušníky francouzské vojenské mise, tak i našimi důstojníky v hlavním štábu. Vztahy mezi těmito lidmi byly velmi dobré.

Francouzský prezident Millerand se svým maďarským kursem utrpěl vážný debakl, když se provalilo, že Horthy se svojí agresivní militaristickou klikou hledal spojence a našel je v uskupení podobných sil kolem německých generálů Hoffmanna a Ludendorffa. Tyto informace vedly k jistému vystřízlivění a Francie se přestala stavět proti našim aktivitám, které skončily vznikem Malé dohody. 1. října 1920 dokonce Francouzi vyzvali polskou vládu k tomu, aby se k Malé dohodě připojila. Ale vzhledem k tomu, že v dané době mezi naší zemí a Polskem byly nesmiřitelné rozpory, k tomu ani nemohlo dojít – zatím.

Malá dohoda se stala součástí francouzského spojeneckého systému. Byla to typická francouzská diplomatická konstrukce dvojstranných vzájemných spojenectví. Rozhodující úlohu hrálo Československo, jehož kapitál a vyspělá průmyslová základna se měly stát a také staly jedním z hlavních dodavatelů výzbroje a výstroje pro rumunské a jugoslávské armády.

Československý ministr zahraničí Edvard Beneš byl spolu s rumunským ministrem zahraničí Nicolaem Titulescu hlavním tvůrcem a představitelem Malé dohody. Části smluv byly signovány prezidentem T.G. Masarykem, jugoslávským králem Alexandrem I. Karađorđevićem a rumunským králem Michalem I. Rumunským. Tedy jak se postupně smlouvy vyvíjely.

ObrázekxxxxxObrázek
Nejvyšší představitelé spojenců v Malé dohodě: První fotografie je rumunský král Michal I. Rumunský a král Království Srbů, Chorvatů Slovinců, později Jugoslávie Alexandr I. Karađorđević.

Hospodářská spolupráce ČSR, Jugoslávie a Rumunska nepřekročila stádium dobrých úmyslů. Mimo několika úprav v oblasti dovozu nevznikly žádné konkrétnější hospodářské dohody, protože se zemědělské státy Jugoslávie a Rumunsko obávaly převahy průmyslového Československa.

Cílem Malé dohody bylo udržet pořádek ve střední a jihovýchodní Evropě daný výsledkem Pařížské mírové konference probíhající v letech 1919 až 1920, zabránit obnově Rakouska-Uherska, anšlusu Rakouska a hlavně čelit maďarským snahám o revizi trianonského míru. Na území všech tří států se nacházely početné maďarské menšiny a Budapešť měla výrazný zájem o jejich začlenění a připojení ztracených území zpět. Signatáři dohody proto vystupovali proti všem snahám o znovuvytvoření habsburské monarchie na území Maďarska.

To ale nebylo vše. Malá dohoda byla namířená i proti případným agresivním snahám Německa, vlivu Sovětského svazu a také měla omezovat rozvoj komunistického hnutí ve střední a jihovýchodní Evropě. Malá dohoda se tak měla stát jedním z nejdůležitějších článků zabezpečujících francouzskou hegemonii v západní Evropě po Velké válce.

Její právní základ byl položen uzavřením těchto dvoustranných smluv

14. srpna 1920 – Československo a Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, později Jugoslávie
23. dubna 1921 – Československo a Rumunsko
7. června 1921 – Království Srbů, Chorvatů a Slovinů a Rumunsko

Je třeba férově říci, že postoj Rumunska závisel hodně na postoji Francie - pomoci nám mohl SSSR, ale ten s námi nesousedil. Proto bylo potřeba vytvořit koridor pro průchod vojsk Rudné armády. Polsko bylo zásadně proti, Rumunsko potom požadovalo francouzské záruky, že SSSR vytvořený koridor nezneužije.

Tyto byly v roce 1922 doplněny třemi multilaterálními smlouvami o politické a hospodářské spolupráci, kam patří například dne 31. srpna 1922 podepsaná spojenecká smlouva.
26. listopadu 1925 státy Malé dohody podepsaly protokoly o možnosti přepravy vojenského materiálu přes své území a 13. května 1927 v Jáchymově a 20. až 21. června 1928 v Bukurešti proběhly konference účastníků věnované rozvíjení hospodářských vztahů, bez výrazného výsledku.

Obrázek
Mapa Evropy s vyznačením signatářů Malé dohody

V roce 1921 byla též uzavřena smlouva mezi Rumunskem a Polskem, která se také často počítá do Malé dohody. Ale ne v naší politické historii.

Locarnské smlouvy, kterými byla oslabena pozice Francie a jejích spojenců, vedly k tomu, že Francie a státy Malé dohody uzavřely doplňkové politické smlouvy – s naší zemí to bylo 25. ledna 1924, ještě v rámci Locarnských smluv. 16. října 1925 přislíbila Francie Československu pomoc v případě napadení.

Spojenecké smlouvy v rámci Malé dohody byly doplněny konkrétními dvoustrannými vojenskými konvencemi, které stanovovaly vojenské síly pro případ války s Maďarskem. Československo je nejprve 2. července 1921 uzavřelo s Rumunskem a 31. července 1921 i s Jugoslávii. Nová jednotná vojenská konvence platná pro všechny tři státy byla přijata 14. září 1923. Podle ní měly proti Maďarsku nasadit jednotlivé státy tyto síly:

Rumunsko 72 praporů pěchoty, 90 baterií dělostřelectva, 16 eskadron jezdectva a 30 letadel
Jugoslávie 72 praporů pěchoty, 90 baterií dělostřelectva, 16 eskadron jezdectva a 30 letadel
Československo mělo poskytnout 66 praporů pěchoty, 90 baterií dělostřelectva, 16 eskadron jezdectva a 80 letadel.

Vzhledem k nárůstu maďarských vojenských kapacit a posilování jeho mezinárodního postavení byly tyto počty, na základě nové konvence z 11. května 1931, zvýšeny na 112 praporů pěchoty, 150 baterií dělostřelectva, 32 eskadron jezdectva a 120 letadel.

Dalším krokem k posílení Malé dohody měla být smlouva z 27. června 1930 kodifikující organizační praxi aliance, stanovující pravidelné setkávání ministrů zahraničí členských států a Organizační pakt Malé dohody, podepsaný 16. února 1933. Motivem byla hrozba nastupujícího nacismu v Německu a příprava tzv. paktu čtyř mocností z podnětu Itálie.

Na základě Organizačního paktu Malé dohody vznikly nové společné orgány:

Primo: Stálá rada, složená z ministrů zahraničních věcí a zvláštních delegátů, jakožto orgán řídící společnou politiku na základě jednohlasně přijímaných rozhodnutí.

Secundo: Hospodářská rada, tvořená odborníky na otázky hospodářské, obchodní a finanční, působící jako poradní orgán Stálé rady.

Německo, jak roky šly, začalo sílit po všech stránkách a Francie chtěla rozvinout ekonomickou spolupráci se státy střední a jihovýchodní Evropy. V březnu 1932 proto francouzská vláda vydala memorandum pojmenovaný podle ministra zahraničí André Tardieua. Spoluautorem byl i Edvard Beneš.

Obrázek
Ministr zahraničních věcí francouzské republiky André Tardieu

Cílem tohoto ekonomického sblížení měl být vznik dunajské federace, jejímž základem by byly jak malodohodové státy a tak také Rakousko a Maďarsko. Spolupráce a to co nejširší měla vytlačit možnost konfrontace. S Tardieovým plánem však nesouhlasily ostatní evropské velmoci a od jeho realizace bylo proto upuštěno. Celou tuto dobu ale Rumunsko skvěle spolupracovalo a jevilo se stále jako nejspolehlivější přítel.

Ohrožení států Malé dohody ze strany hitlerovského Německa a fašistické Itálie donutilo vlády Malé dohody k účasti na politice kolektivní bezpečnosti, jejímž iniciátorem byl Sovětský svaz. Roku 1933 podepsaly státy Malé dohody se Sovětským svazem a s Tureckem dohodu o definici agrese. Československo, Rumunsko a Jugoslávie se zúčastnily příprav tzv. východního Locarna, což měla být obdoba Locarnské dohody z roku 1925. Po neúspěchu tohoto plánu podepsalo Československo 16. května 1935 spojeneckou smlouvu se Sovětským svazem navázanou na francouzsko-sovětskou smlouvu.

Odklon Francie od politiky kolektivní bezpečnosti a politika appeasementu vedly k oslabení významu Malé dohody. Tu rovněž vážně oslabovala hospodářská politika Německa, jemuž se podařilo de facto ovládnout jugoslávské a rumunské hospodářství - soustředilo ve svých rukách 40 % jejich importu. Bohužel naše obchodní politika tomuto vývoji napomáhala zavedením vysokých dovozních cel na zemědělské výrobky. Zde je vidět vliv agrární strany.

V letech 1935-1939 v Jugoslávii a v Rumunsku sílil vliv nacistického Německa a fašistické Itálie. Postupně docházelo k celkové dezintegraci paktu. Rozpad Malé dohody fakticky začal těmito kroky:

Primo: Jugoslávie začala uzavírat smlouvy se státy toužícími po revizi Trianonských dohod, sem patří jugoslávsko-bulharská smlouva o věčném přátelství z 24. ledna 1937 a jugoslávsko-italská smlouva o neutralitě z 25. března 1937.

Secundo: Rumunsko odmítlo podepsat kolektivní pakt o vzájemné pomoci z roku 1937

Tertio: Malá dohoda souhlasila v srpnu 1937 s přiznáním stejných práv v oblasti zbrojení Maďarsku, a naší vládě se to nepodařilo zastavit.

Kvarto: profašistická a proněmecká jugoslávská vláda prince regenta Pavla a ministerského předsedy Stojadinoviće mlčky souhlasila s anšlusem Rakouska

Delegace generálních štábů Československa, Rumunska a Jugoslávie, se scházely na pravidelných konferencích v hlavních městech a projednávaly podrobnosti vzájemné spolupráce,
- operační plány jednotlivých armád:
- plány materiální spolupráce nebo
- vybudování společné průmyslové základny.
Ve 30. letech probíhaly tyto konference minimálně jednou ročně, přičemž se projednávala otázka války s Maďarskem v rámci velkého evropského konfliktu, v němž by každá z armád čelila i dalším protivníkům.

Poslední jednání vojenských špiček proběhlo v prosinci 1937 a řešilo scénář konfliktu, v němž by bylo Československo napadeno Německem, Rakouskem a Maďarskem, Jugoslávie Itálií, Rakouskem a Bulharskem a Rumunsko Bulharskem.

Poslední zasedání Malé dohody se odehrálo 21. srpna 1938 na Bledu. Vzhledem ke zhoršení mezinárodního postavení Československa a hrozbě vypuknutí války s Německem se československé armádní velení rozhodlo na konci léta 1938 aktivovat spojenecké vztahy. Malodohodové státy, Rumunsko a Jugoslávie, se ale nehodlaly výrazně angažovat a uvítaly proto podepsání paktu o neútočení s Maďarskem.

Obrázek
Městečko Bled v roce 1938

Po vyhlášení mobilizace dne 23. září 1938 byly připraveny československé vojenské mise ke spojencům. Jugoslávie se ovšem snažila vyvléknout ze svých závazků a jediným spojencem v rámci Malé dohody tak zůstalo Rumunsko, které poskytlo záruky v případě maďarského útoku na Slovensko a Podkarpatskou Rus. Věřím tomu, že je bylo odhodláno splnit, pokud by bylo třeba. Je totiž prokázáno, že Koncem září se k maďarským hranicím přesunulo (prvních) 40 000 rumunských vojáků a rumunská vláda dala najevo jasné odhodlání poskytnout ČSR vojenskou pomoc v případě, že zaútočí Maďarsko. 

Po přijetí mnichovské dohody sice spojenecké smlouvy formálně nadále platily, ale kromě omezené spolupráce Rumunska ztratily svůj význam. Rumunsko nadále drželo stále část naší společné hranice, střežilo ji a odstrašovalo maďarskou snahu o její úplný zábor. Po okupaci zbytku Československa Německem dne 15. března 1939 a po bojích bývalých československých jednotek s maďarskými invazními vojsky na Podkarpatské Rusi dochází k definitivnímu ukončení spolupráce malodohodových armád

Kromě schůzek na nejvyšší úrovni vojenských a politických představitelů se rovněž realizovaly stáže vojáků či poznávací návštěvy. Československá armáda také využívala střelnici v jugoslávské Boce Kotorské. Oficiální snahy o sjednocení výzbroje spojeneckých armád sice nepřekročily stádium teoretických úvah, prakticky však díky velkým dodávkám zbraní z československých zbrojovek byla značná část jugoslávské a rumunské výzbroje i výstroje shodná s výbavou československé armády.

Závěrem které kapitole lze říci toto:

Když se naše země rozpadala, vedla zoufalou válku proti maďarské armádě, sičovcům a polským banditům na Podkarpatské Rusi. Její, od zaniklé vlasti, nyní už Protektorátu, odříznutí vojáci, finančáci a četníci vedli - s odhodláním, které snese jakoukoliv kritiku - boj, který by neměl být nikdy zapomenut. Bohužel socialistická historiografie jej nebrala v potaz a dnešní doba tento stav napravuje jen pomalu.

Naši lidé a jejich rodinní příslušníci se dostávali do maďarského a polského zajetí, byli zde týráni a zavíráni. Existují indicie, že jich v Polsku mezi 90 až 150 bylo dokonce povražděno a zahrabáno do společných hrobů. Podkarpatští Sičovci plánovali jejich masové popravy a nakonec byli sami vyhlazeni Maďary. Naši lidé co dokázali ustoupit na Slovensko, zde byli považováni za osoby nežádoucí a museli Slovensko okamžitě opustit. Protičeské nálady zde totiž dosáhly neskutečného vzepětí.

Na Rumunské území jich ustoupilo také nemalé množství. Bylo to jak z jiného světa. Bylo o ně kvalitně postaráno přes ubytování, stravu a lékařskou péči. A kdo chtěl, byl péčí rumunské královské armády repatriován do Protektorátu. Kdo nechtěl, dostal možnost cestovat jinam. Nic více než toto gesto starého přítele už nebylo možno.

Na rumunském území potom zůstala tato výzbroj:
- okolo 7000 pušek vz. 24 a vz. 33 a okolo 1000 pistolí - vojenská a četnická výzbroj
- 36 těžkých kulometů vz. 24
- 150 lehkých kulometů ZB vz. 26
- 2 lehké minomety 80 mm Skoda vz. 36
- 4 protitankové děla 37 mm Škoda A-3 a Škoda A-4 (KPUV vz. 34 a vz. 37)
- 8 houfnic Škoda 10,5 cm (10,5 cm vz. 14/19)
- 5 osobních automobilů
- 150 nákladních automobilů
- 5 autobusů
- 4 automobilové cisterny
- 100 koní a mul
- 200 jízdních kol
- 3 x OA vz. 27
- 9 x OA vz. 30
- 3 tančíky Praga P-I (Tančík vz. 33), Zde je zajímavé, že v přehledu obrněné techniky rumunské armády za II. světové války nejsou, výše uvedené obrněné automobily tam uvedeny jsou uvedeny
- 1 letadlo Letov Š-328
- další materiál, jako munice a další v hodnotě cca 25-30 milionů korun (v měně roku 1939). Tyto údaje se objevily na válce.cz, a to přesně zde, mohla by to být relevantní čísla, ale nepodařilo se mi to ověřit: http://forum.valka.cz/topic/view/57654/ ... v-Rumunsku

Rumunsko v této ještě před rokem neuvěřitelné mezinárodně politické situaci hledalo novou cestu rozbouřenou Evropou a naše země zanikla péčí našich spojenců, našich zrádců a našich nepřátel.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Téměř zapomenutý přítel a osvoboditel

Příspěvek od Pátrač »

Kapitola čtvrtá: ČESKOSLOVENSKÉ ZBRANĚ PRO RUMUNSKOU KRÁLOVSKOU ARMÁDU

Pěchotní výzbroj

Puška vz. 24 byla československá vojenská puška, která se vyráběla v Československu od roku 1924 do roku 1942. Jednalo se o naši verzi pušky systému Mauser 98, která byla užívána a vyráběna v mnoha zemích světa. Ve své době byla považována za nejlepší opakovací pušku systému Mauser na světě.
Naše armáda v roce 1921 zakoupila 57.000 pušek Mauser, které pocházely z výzbroje německých divizí odzbrojených po příměří na holandském území. Ukázalo se, že tato puška má velmi dobrou konstrukci a příznivé balistické vlastnosti, hovořily pro ni i válečné zkušenosti. V roce 1922 bylo s konečnou platností rozhodnuto, že naše armáda bude užívat pušku tohoto systému. Hledala se její nejvhodnější úprava: rozměry, hledí, úchyt bodáku, či způsob nošení u pěchoty a jezdectva. Po přechodných vzorech 98/22, 23 a 23a byl teprve vzor 24 definitivní a jako hlavní individuální zbraň zůstal v Československé armádě až do roku 1939. Tato velmi vydařená zbraň se dočkala exportu do celkově 41 zemí na celém světě.

Obrázek
Československá puška vz. 24. Rumunská Královská armáda jich postupně zakoupila 750 000 kusů

Česká zbrojovka vyráběla ve velkých počtech lehký kulomet pro vlastní armádu a už od roku 1926 ho také předváděla a nabízela v cizině. Export začal prakticky s vyrobením druhé série dvoutisícové série. První exportní kulomety putovaly do Jugoslávie a Litvy, během roku 1928 pak do Číny a v letech 1929-1932 do Bolívie, Ecuadoru, Iránu, Siamu, Brazílie a jinam. Pro tak různé země se kulomety pochopitelně vyráběly nejen v různých rážích, ale i s některými odlišnými detaily a různým příslušenstvím.

Během let se kulomet vz. 26 dále vyvíjel. Nejdříve postihly konstrukční úpravy plynový regulátor, pístový mechanismus, hlavňovou spojku a částečně i závěrový mechanismus. Tak vznikla další pokrokovější verze kulometu, ZB vz. 27. Tolik prameny, ale ani netuším, jestli se vzhledově nějak lišil

Už u kulometu vz. 26 se zkoušela tzv. třetí nožka s rozsevným zařízením, která měla zvýšit stabilitu zbraně, a lehký podstavec pro střelbu proti vzdušným cílům. Při předvádění kulometů vz. 26 a vz. 27 v Rumunsku se vyskytly některé neočekávané závady, které vedly k dalším úpravám zbraně. Týkaly se zvláště hlavňové spojky, odemykání závěru, pístového mechanismu, dvojnožky a pažby s ohledem na třetí nožku s rozsevným zařízením. Takto upravené kulomety nazvané ZB vz. 30 se později začaly dodávat do Rumunska, které současně projevilo zájem o zakoupení licence na jejich výrobu ve vlastní zbrojovce Copsa Mica v Cugiru. Obrázek následuje.

Obrázek

V letech 1933 až 1937 jich do Rumunska bylo dodáno 17 131 kusů v ráži 7,92 mm a k nim spousta a spousta příslušenství. Více zde: http://www.militaria.cz/archiv/391/clanky/391-08.html

Tanková technika

Roku 1935, po neúspěšných jednáních u firem Vickers a Renault, rumunská vojenská komise zodpovědná za nákup obrněné techniky navštívila naše dvě nejdůležitější firmy v oblasti zbrojního průmyslu, tedy Škodu Plzeň a ČKD Praha. Komise požadovala vypracování nabídek na dodávky tanků několika kategorií v množství pohybující se mezi 50 a 500 kusy. Ve stejném roce obě firmy rozšířili stávající kartelovou dohodu i na státy Malé dohody.

Na základě této smlouvy výrobci srovnali cenové kalkulace jednotlivých kategorií, aby o vítězi rozhodly jízdně technické vlastnosti. Škodovka pak měla vyrobit 60% a ČKD zbylých 40% vozidel z celkové zakázky.

Plzeňská firma nabídla tančíky Š-I a Š-I-d a tanky Š-II, Š-II-a a Š-II-aj.

Nabídka ČKD zahrnovala tančík AH-IV a lehké tanky P-II, P-II-a, P-II-aj a TNH.
        
V prvním kole bylo úspěšnější ČKD, když v dubnu 1936 podepsalo s Rumunskem předběžnou smlouvu na dodávku 36 tančíků AH-IV a 100 lehkých tanků P-II-aj. Škodovce se i díky zákulisním jednáním podařilo celou situaci zvrátit a přesvědčit zákazníka o zavedení tanku Š-II-a do výzbroje. Jako oficiální důvod komise uvedla, že tento tank byl již zaveden do stavu armády Československé republiky a Rumunsko tak dosáhne jisté unifikace se svým největším spojencem.
Konečné smlouvy ze srpna 1936 tak zněly na dodávku:

35 tančíků AH-IV z ČKD s rumunským označením R-1

126 lehkých tanků Š-II-a ze Škodových závodů značených R-2.

Obrázek
Tančík, tanketta, tovární označení AH-IV s rumunským označením R-1

Takticko-technická data:
Osádka: 2 vojáci
Hmotnost:3 000 kg
Délka: 3 000 mm
Šířka: 1 750 mm
Výška: 1 380 mm
Výkon motoru: 46 hp (33,1 kW)
Pancéřování: 5-10 mm
Max. rychlost: 40 km/h
Výzbroj: 1 x 7,92 mm těžký kulomet ZB vz.37 a 1 x 7,92 mm lehký kulomet ZB vz.26

Vozy označené v Rumunsku R-1 byly zařazeny u mechanizovaných průzkumných eskadron jezdeckých brigád.

Brigády 5., 6. a 8. dostaly po 6 kusech,

Brigády 1., 7. a 9. dostaly každá po 4 kusech.

Zbylých 5 strojů bylo v rezervě a sloužily i k výcviku. V letech 1941-42 se stroje dostaly do bojů v rámci jízdního sboru (5., 6. a 8. brigáda) na území Ukrajiny a Kavkazu. Bojovaly rovněž u Oděsy. Po katastrofě u Stalingradu byly zbylé stroje vyřazeny z aktivní služby a použity k výcviku.

Dodávky sériových strojů Š-II-a, tedy R-2 probíhaly od 1. září 1938 a do uvalení embarga vlivem mobilizace jich firma vyexpedovala 27. Pro potřeby armády bylo zajištěno 10 téměř hotových strojů, které byly odeslány na Slovensko. Zbytek měl být postupně kompletován a sloužit jako náhrada za zničené stroje. Po odvolání mobilizace byly všechny tanky vráceny do firmy a Škoda mohla pokračovat v odesílání tanků do Rumunska.

Vlivem napjaté situace na hranicích s Maďarskem musela většina transportů směřovat přes území Polska. Nutná povolení o možnosti transportu přes Polsko zapříčinila, že poslední tanky byly dodány až na konci února 1939. Na podzim roku 1941 získalo Rumunsko ještě 26 shodných strojů LT vz.35, které obdržely opět označení R-2. Prototyp tanku zůstal v majetku firmy, byl přepracován na verzi R-2-a se silnějším pancéřováním a výkonnějším motorem a později sloužil jako zkušební vůz.

ObrázekxxxxxObrázek

První obrázek ukazuje kompletaci lehkých tanků Š-II-a značených v rumunské armádě R-2. Druhý snímek tento tank ukazuje v akci někde na východní fronta

Takticko-technická data:
hmotnost: 10,50 t
délka: 4,90 m, šířka: 2,06 m, výška: 2,37 m
pancéřování: 8 - 25 mm
výzbroj:3,7 cm protitankové dělo Škoda A3; 2 x kulomet ZB-53
osádka: 3
typ motoru: Škoda T-11/0; vodou chlazený čtyřválec o výkonu 88,7 kW (120 ks)
max. rychlost: 34 km/h
dojezd:120 km

Tyto tanky se v rámci sil rumunské královské armády zúčastnily útoku na SSSR od samého počátku. Od 3. července 1941 do zimní stabilizace fronty bylo v boji nenávratně zničeno 26 tanků a 60 bylo poškozeno, ale opravitelných. Zbylé tanky trpěly poruchami. V roce 1942 se rumunské tanky podílely na útoku na Kavkaz a později se dostaly až ke Stalingradu. Během přesunů byl cvičen boj s tanky T-34. Výsledky byly tristní, když dělo A3 nedokázalo prostřelit ani boční pancíř sovětského tanku. Byla to prostě jiná liga.

Od listopadu 1942, kdy začala sovětská ofenziva u Stalingradu, ztratili Rumuni 81 tanků R-2, ale z toho jen 27 zničených nepřítelem. Zbytek byl ponechán na místě vlivem nedostatku pohonných hmot a pro poruchy. Zbývající stroje byly odeslány z fronty a čekaly na přestavbu do podoby stíhače tanků TACAM R-2. Některé tanky R-2 se po změně válečných stran spolu s TACAM R-2 zúčastnily bojů se svým bývalým spojencem tedy s Německem a dostaly se až na území Československa. Tak naše československé tanky pomáhali osvojit i naše území.

Obrázek
A takto to vozidlo vypadalo. Není to až tak špatný kousek samochodky.

Obrněné automobily

Po zániku naší republiky velká část naší výzbroje, výstroje a techniky skončila na rumunském území. Bylo to mnoho všeho různého materiálu, ale mezi jiným to byly i obrněné automobily.

Obrázek
Obrněný automobil Škoda - OA vz. 27. Rumunsko jich jak už víme, touto cestou získalo 3 kusy.

Projekt obrněného automobilu OA vz.27 spadá do poloviny 20. let, kdy měl nahradit vyráběný starší typ OA vz.23. Prototyp byl vyroben v roce 1925 a v roce 1927 si armáda objednala prvních 12 kusů těchto vozidel. Celkem bylo objednáno 15 kusů OA vz. 27.

OA vz.30 se účastnily potlačení sudetoněmeckého puče v roce 1938 a bojovaly při pohraničních střetech s maďarskou armádou na jižním Slovensku a na Podkarpatské Rusi. Tři kusy se stáhly, jak už víme Rumunska. Další tři zůstaly na Slovensku, kde přešly do výzbroje slovenské armády.
Byl poměrně silně vyzbrojen: 2 těžké kulomety vz. 24, 1 záložní lehký kulomet vz. 26 a bylo vezeno 6550 kusů nábojů.
Obrněnec měl dvojí řízení, které umožňovalo stejnou obsluhu a rychlost v obou směrech. Posádku tvořili dva řidiči, kteří seděli vždy z jejich pohledu na pravé straně vozidla. Dalšími členy posádky byli střelec, který seděl v zadní části, pozorovatel, sedící v přední části a velitel, který obsluhoval kulomet ve věži OA vz. 27 byl dobrý na průzkum a k pronásledování nepřítele, ale na podporu pěchoty se kvůli slabému pancéřování a výzbroji nehodil. Během mobilizace v roce 1938 se prokázalo, že tento stroj byl přes některé nedostatky naprosto spolehlivý. Opakovaně jeho příjezd do oblasti bojů mezi Stráží obrany státu či pěšími jednotkami armády stačil k úplnému obratu situace našich lidí.

Obrázek
Obrněný automobil Škoda - OA vz. 30. Rumunsko jich jak už víme, touto cestou získalo 9 kusů.

Projekt obrněné automobilu OA vz. 30 vznikl koncem 20. let, kdy československá armáda požadovala vůz, který měl nahradit starší typy užívaných vozidel. Armádní zkoušky se konaly ve výcvikovém prostoru v Milovicích v roce 1930 a armáda si následně objednala první sérii těchto obrněnců, které měly sloužit pro předzvědné a jízdní oddíly.

Oproti OA vz.27 byl vyzbrojen lehčeji: 2 - 3 lehké kulomety vz. 26 a k nim bylo vezeno 3000 kusů nábojů.

Konečná objednávka z roku 1933 však byla změněna, vozy měly být upraveny a přestavěny jako velitelské. Dodávky probíhaly v letech 1933 a 1934. Mělo dojít k výrobě dalších typů, ale kvůli nevyhovujícím výkonům motoru i z důvodu změny koncepce z tohoto sešlo. Armáda jich celkově měla ve stavu 51 kusů

Nepodařilo se mi dohledat, jak byly rumunskou královskou armádou tyto dva pancíře využity.

Mimo tento materiál Rumunsko odebíralo:

- spojovací materiál, hlavně polní telefonní ústředny, polní telefony a kabelový materiál

- proviantní materiál, hlavně polní láhve a jídelní nádobí

- letecký materiál – výstroj pro létající personál a pilotní padáky.

Bylo toho asi více ale toto se mi podařilo hodnověrně dohledat. Faktem je, že do války šla rumunská pěchota vybavena převážně československými pěchotními zbraněmi.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Téměř zapomenutý přítel a osvoboditel

Příspěvek od Pátrač »

Kapitola pátá: RUMUNSKO JDE DO VÁLKY

Minulou kapitolu jsme ukončili tím, že naše země zmizela z mapy Evropy a Rumunsko si muselo najít svoji cestu v událostech, které se řítily ze všech stran a které nemohlo nijak ovlivnit.

Víme už, že Rumunské království bylo po záborech Sedmihradska, Besarábie, Bukoviny a části Banátu historicky geograficky a demograficky největší ve své historii.

Dosáhlo rozlohy 296 000 kilometrů čtverečních a na jeho území mělo domov na 18 milionů lidí. Velkou zátěží ale bylo velké množství národnostních menšin na jeho území. Do roku 1941 než se jeho armáda dala na pochod se v zemi, která nesla v duších lidí název Velké Rumunsko postupně tři králové:

Do 27. července 1927 vládl král Ferdinand I. Rumunský
od 20. července 1927 do 8. června 1930 král Michael I. Rumunský
od 8. června 1930 do 6. Září 1944 král Carol II. Rumunský
od 6. září 1940 do 30. prosince 1947 opět Michael I. Rumunský

Rumunsko se snažilo zajistit bezpečnost a prosperitu celým komplexem jednání a kroků, kdy to vypadalo, že se snaží být zadobře se všemi a pořád. Mělo to logiku – Malá dohoda byla mimo hru, spojenci daleko a nepřátelé – Maďarsko a Sovětský svaz na hranicích. Nebylo to asi lehké se s tím vyrovnávat. A tak se děly věci zajímavé:
- byla snaha zachovat věrnost Francii a Velké Británii
- byly podniknuty kroky pro politickou podporu Německa, hlavně proti Již citovaným nepřátelům, zatím jen politickou a tak byla v březnu 1939 podepsána s Německem hospodářská smlouva
- hned po této smlouvě ale přijímá garanci územních nároků od Velké Británie.
Situace se jakoby uklidnila.

Obrázek
Mapa Velkého Rumunska v roce 1940, před velkou destrukcí

Jenže zásadní změna se blížila. Dne 23. srpna 1939 byl v Moskvě podepsán dokument, který nese název Pakt Molotov – Ribentrop. Jeho oficiální část řešila dohodu o neútočení mezi Německem a SSSR a další, tajná část potom rozdělení vlivu ve střední a východní Evropě mezi tyto dvě velmoci. Smlouva znamenala zásadní přelom ve vztazích obou zemí. A byla poměrně striktně dodržována až do 22. června 1941, kdy začala ofenziva do nitra Sovětského svazu – plán Barbarossa

Před touto smlouvou byl jednostranně zrušen pak o neútočení mezi Polskem a Německem, stalo se 28. dubna 1939. Obdobný pakt mezi Polskem a Sovětským svazem zrušen nebyl a byl porušen válečným zločinem- vpádem do právě poráženého Polska 17. září 1939.

Obrázek
Podpis paktu Molotov - Ribbentrop

Sovětský svaz si přál obnovit rozsah území Ruska v hranicích původního carského impéria, tedy především tam, kde o něj Rusko přišlo ve 20. letech v důsledku Brestlitevského míru, sovětsko - polské války a dalších územních změn, které nedokázal vojensky zastavit. Bylo dojednáno, že
- v Pobaltí bude hranice vlivu Německa a SSSR totožná se severní hranicí Litvy, tedy že k Sovětskému svazu připadne Lotyšsko, Estonsko a Finsko.
- hranice v Polsku bude tvořena liniemi řek Narew, Visla a San, přičemž o existenci samostatného polského státu se mělo ještě jednat.
- Německá strana se vzdala vlivu v jihovýchodní Evropě,
- sovětská strana deklarovala svůj zájem o Besárabii. Z jednání byl pořízen přísně tajný protokol podepsaný oběma vyjednavači.

Obrázek
Faktický dopad Paktu Molotov - Ribbentrop pro Polsko

Následoval kolotoč agresivních kroků SSSR a ty znovu a znovu měnily mapu Evropy. Jediná území, připojená k Sovětskému svazu v letech 1939 až 1940, která se po skončení války vrátila Polsku, byla oblast kolem Bialystoku a menší část Haliče, východně od řeky San kolem Przemyslu. Všechna ostatní území, tedy ta anektovaná:
Finsku – oblasti Karélie a Petsamo,
Estonsku – oblasti Ingrie a Petseri
Lotyšsku - oblast Abrene zůstaly součástí Ruské federace.
Severní Bukovina, jižní Besarábie a Herca jsou nyní součástí Ukrajiny.

Mimo téma zde mohu říci, že v důsledku této smlouvy, v prosinci 1939, Sovětský svaz uzavřel Československé velvyslanectví v Moskvě a potvrdil svůj odmítavý postoj k obnově Československa.

Vše má svůj čas a 26. června 1940 SSSR ultimativně žádá o předání Besarábie a severní Bukoviny. Rumunsko oporu v Německu nezískalo a následné obsazení území silami Rudé armády a NKVD proběhlo bleskově.

Rumunský král Karel II. a generál Ion Antonescu stejně jako rumunský generální štáb byli o chystaných akcích proti SSSR francouzskými i britskými diplomaty dobře informováni. V Rumunsku byla vyhlášena mobilizace, za jejíž důvod bylo vyhlášeno soustřeďování sovětských vojsk u rumunských hranic.

Právě v prostoru severní Bukoviny a Besarábie se zkoncentrovala hlavní masa mobilizovaných rumunských vojsk. Rumuni oslavili nadcházející 22. výročí připojení Besarábie k Rumunsku s velkým randálem a ještě vedli v projevech hodně provokativní řeči. Do Kišiněva přijela celá vláda a král. Při projevech na slavnosti dokonce zaznělo, že Oděsa je vlastně původně rumunským městem. To se muselo sovětským politikům moc líbit.
Pád garanta rumunských hranic – Francie, sovětské přípravy, které byly plánovány od začátku června, urychlil. Sověti přešli od teoretických příprav a plánování k reálným činům a ve velkém měřítku začali podle zmíněných plánů přesunovat po 22. červnu všechny jednotky určené pro uskutečnění operace do stanovených výchozích prostorů soustředění.

26. června 1940, si lidový komisař zahraničních věcí Vjačeslav Molotov pozval do své kanceláře rumunského velvyslance Davidescu a předal mu oficiální memorandum sovětské vlády. Bylo to pár řádek, ale bylo jasno, cituji přesný obsah:

„V roce 1918 Rumunsko využilo vojenské slabosti Ruska a násilně odtrhlo od Sovětského svazu (Ruska) část jeho territoria – Besarábii a tím porušila věkovitou jednotu území Besarábie, obydlené převážně Ukrajinci, s Ukrajinskou sovětskou republikou. Sovětský svaz se nikdy nesmířil s faktem násilného odtržení Besarábie, o čemž vláda SSSR nejedenkrát a otevřeně hovořila před celým světem.

Teď, když se vojenská slabost SSSR stala dávnou minulostí a současná mezinárodní situace vyžaduje co nejrychlejší řešení otázek, které se nedařilo vyřešit v minulosti, vláda SSSR je toho názoru, že otázka navrácení Besarábie Sovětskému svazu je organicky spojena s otázkou předání severní části Bukoviny, jejíž obyvatelstvo je ve své naprosté většině propojeno se Sovětskou Ukrajinou jak pospolitým historickým osudem, tak společným jazykem a národnostním složením… Vláda SSSR navrhuje Královské vládě Rumunska:

1. Vrátit Besarábii Sovětskému svazu.

2. Předat Sovětskému svazu severní část Bukoviny v hranicích podle přiložené mapy.

Vláda SSSR vyjadřuje naději, že Královská vláda Rumunska přijme stávající návrhy SSSR a dá tím možnost mírovou cestou vyřešit vleklý konflikt mezi SSSR a Rumunskem.

Vláda SSSR očekává odpověď Královské vlády Rumunska v průběhu dne 27. června tohoto roku.“


Rumunská královská armáda ke dni 26. června 1940 měla na sovětsko-rumunské hranici v Besarábii rozvinutu 1. skupinu armád, velké uskupení vojsk. Bylo to cca 60% celé rumunské armády.

Vojska rumunské 3. armády měla své velení ve městě Roman a v její sestavě byl zařazen mechanizovaný sbor (1. a 4. mechanizovaná brigáda), 8. a 10. armádní sbor celkem v síle 7 pěších a jedné jezdecké divize.
4. armády byla rozvinuta podél toku řeky Prut od Sokiriani až k Černému moři majíc v sestavě tři armádní sbory v celkové síle 11 pěších a dvě jezdecké divize

Bylo to celkově na 450 tisíc vojáků. Zdá se, že Rumuni byli z počátku rozhodnuti o Besarábii tvrdě bojovat.

Proti těmto silám Sovětský svaz postavil tyto síly:
32 střelecké, dvě motostřelecké a šest jezdeckých divizí,
11 tankových a tři vzdušně-výsadkové brigády,
14 sborových dělostřeleckých pluků, 16 dělostřeleckých pluků zálohy hlavního velení a čtyři oddíly nejtěžšího dělostřelectva
Podle dostupných dat tedy celkem 637  tisíc vojáků, 9 415 děl a minometů, 2461 tanků, 359 obrněných automobilů, 28 056 aut a 2 642 letounů.

Rumuni se rozhodli hrát o čas, ale s tím o ostrého Molotova nepochodili. Pod přímou pohrůžkou rozsáhlého vojenského střetu v nočních hodinách 27. června rumunská vláda poté, co s pomocí generálního štábu armády vyhodnotila celou situaci reálně, vzala v potaz poměr sil a možnost sociálních a ekonomických otřesů v případě vypuknutí války se SSSR. Následně předala Korunní radě v čele s králem své návrhy na řešení situace. Korunní rada se poměrem 27 hlasů proti 11 rozhodla odstoupit požadovaná území ve prospěch SSSR.

Obrázek
Mapa obsazení severní Bukoviny a Besarábie Rudou armádou a vojsky NKVD

Samotná evakuace obou území moc cti rumunské královské armádě nepřidala.
Rumuni se prakticky nebránili, což je logické a nepředpokládalo se to. K několika střetů došlo spíše náhodně z přílišné horlivosti na jedné nebo na druhé straně. Rumuni ztratili podle vlastních údajů 42 padlých a 47 raněných.

Obrázek
Rozdělení Bukoviny po sovětském záboru

Evakuace rumunských vojsk z Besarábie probíhala horečnatě, v časové tísni a proto také z velké části hodně chaoticky. Rumunský generální štáb měl ale vypracováno několik plánů na stažení z těchto oblastí. Na frontě.cz jsem objevil velmi pečlivě vypracovaný článek, který uvádí, že například plán s kódovým označením TUDOR byl založen na mírovém jízdním grafikonu vlakové dopravy a proto by se podle něj měla velká většina vojsk přesunovat pěšky. Plán nazvaný MIRCEA byl oproti tomu založen na válečném vlakovém grafikonu a jednotky se proto mohly stahovat pouze v noci s využitím železniční dopravy. Takové plány ale v tom, co nastalo, nešlo využít.

Zlé bylo, že při evakuaci se velení armády a politikům situace vymkla z rukou natolik, že rumunská armáda terorizovala civilní obyvatelstvo, které se rozhodlo zůstat a vyčkávat příchodu sovětských vojsk. Lidé byli hromadně okrádáni, jejich domy byly vypalovány, odehrála se celá řada drastických znásilňovacích excesů. Nejvíce trpěli Židé, kteří byli dokonce hromadně vražděni a potom cikáni, které armáda naháněla a lovila jako zvěř. Někteří rumunští vojáci v podmínkách snížené disciplíny prodávali své zbraně, munici a výstroj civilním obyvatelům.

Pohraniční vojska SSSR zaujala nařízená stanoviště do 8. července a od devíti hodin večer a ve stejný čas byla oficiálně prohlášena nová hranice SSSR s Rumunským královstvím za uzavřenou a střeženou.

Sovětská vojska obsazující Besarábii a Bukovinu se zmocnila velkého množství zbraní a vojenského materiálu. Mělo to být – opět dle článku na Fronta.cz:
52 796 pušek a karabin,
4 480 pistolí a revolverů,
1 samopalu,
1 071 lehkých kulometů – asi našich ZB vz.30
326 těžkých kulometů,
149 malorážek, 1 080 loveckých pušek,
6 protiletadlových kulometů,
40 minometů, 258 děl a velkého množství munice, další vojenské výstroje a výzbroje i civilního majetku.

Rudá armáda je pro svoji potřebu nemohla využít – odlišné ráže a tak sovětské vedení souhlasilo s jejich s vrácením rumunské armádě vojsku. Od 20. září do 15. listopadu roku 1940 bylo dle tohoto dohovoru Rumunům protokolárně na hranicích předáno:
- 51 664 pušek a karabin,
- 1 070 lehkých a 130 těžkých kulometů,
- 4 248 pistolí a revolverů,
- 36 minometů
-157 děl.
Nebylo to vše, ale bylo toho dost. Pro hodně ponížené Rumunsko to vše, co jsem popsal, byl těžký úder do vazu. Na 300 tisíc obyvatel přišlo o domovy a rozběhla se rozsáhlá emigrace do zbytku Království. Na sověty obsazeném území úřadovala NKVD a na 100 tisíc Rumunů bylo deportováno do sovětského vnitrozemí a na Sibiř, rumunská inteligence byla perzekvována, vražděna bez jakékoliv ochrany ze strany bývalé vlasti.

Obrázekxxxxx Obrázek

Tyto dvě otřesné fotografie ukazuje oběti léčky na Rumuny v Besárábii. NKVD nechalo rozšířit mezi rumunským obyvatelstvem zprávu, že nechá přejít do Rumunska větší počet osob z vesnic při řece Siret. Že když chtějí, tak ať si jdou. Nikdo je přece nedrží. Své ranečky a uzlíčky s bílými vlajkami a náboženskými symboly si nakonec sbalilo na tři tisíce lidí.

O co šlo:

Bylo 1. dubna, když se dlouhé procesí starců a stařenek, otců, matek  a malých dětí blátem a nečasem aprílové plískanice vypravilo k hranici s nadějí v očích na nový, lepší život.

K nové rumunské hranici jim zbývaly už jen asi tři kilometry, když se zpoza okolního lesního porostu rozpoutala divoká palba z pušek, samopalů a kulometů. Sovětští pohraničníci nešetřili municí, a pokud přece jen někdo smrtonosnou palbu přežil, byl doražen bajonetem či šavlí. A pokud i poté ještě dýchal, byl spolu s i s těmi, co už nedýchali, odtažen s pomocí koní k hromadnému hrobu a tam zasypán. Staří, ženy, děti… Všichni skončili v hromadných hrobech a podle místních lidí se prý dva dny ozývalo z mizerně zasypaných jam sténání…Pušky na prvním obrázku byly dodány NKVD – postřílení byli přece bandité.

Jak už to bývá, i v poníženém Rumunsku bylo urychleně zapotřebí nalézt vhodného obětního beránka. Jak uvidíme dál, byl to král. Sovětská anexe Besarábie a severní Bukoviny královské Rumunsko doslova vehnala Hitlerovi do náruče. Rumuni později tvrdili, že nebýt této anexe, nikdy by se nezúčastnili po boku Německa přepadení Sovětského svazu započaté 21. června 1941.

Ale události byly v pohybu tempem, že to i dnes po tolika letech bere dech. Král Carol II. ustupuje německým nárokům a přijímá dohodu s legionářským hnutím zvaným Železná garda. Na nátlak Německa provede tyto kroky:

Primo - 9. srpna jsou vydány protižidovské zákony po vzoru norimberských. Byly zakázány sňatky mezi Židy a Rumuny, Židé byly vyloučeni ze státní služby, advokacie a armády. Mají zákaz podnikat v obchodu, vlastnit vinárny a byl zřízen rumunizační úřad, který měl za úkol převod majetku, zboží, továren a obchodů od židovských vlastníků do rukou Rumunů.

Secundo - poskytnutí hospodářské koncese německým společnostem, už od Velké války německá stát i armáda hladově zíraly na rumunské zásoby ropy – a Rumunsko mělo velké zásoby ropy

Tertio - 22. června 1940 byla vytvořena Národní strana a zavedena diktatura

Kvarto - 1. července se vláda vzdala britských záruk

Kvinto - nový premiér Ion Gigurtu vytvořil nový kabinet, kde tři křesla získali příslušníci Železné gardy.

Sexto - v červenci 1940 vystupuje Rumunsko ze Spojených národů

Citovaná Železná garda byla rumunská organizace mající jak politické tak i vojenské či militantní křídlo. Někdy je označována za organizaci fašistickou ale s tímto termínem je potřeba zaházet hodně opatrně. Gardu založil v roce 1927 Corneliu Zelea Codreanu. Organizace se vyznačovala silným pravoslavným šovinismem, antikomunisme a od roku 1933 i antisemitismem.

Obrázek
Zakladatel Železné gardy Corneliu Zelea Codreanu

V roce vzniku nesla název Legie archanděla Gabriela a v roce 1931 byla přejmenována na Železnou gardu. Roku 1938 byla zakázaná, ale v roce 1940 obnovila svoji činnost a stala se součástí vlády.

Obrázek
Horio Sima a jeho legionáři

V lednu 1941 se pokusila o převrat, který však nedostal očekávanou pomoc od Německa a byl potlačen pod vedením generál Iona Antonesca. Tehdejší vůdce strany jména toho Horia Sima utekl na německé vyslanectví, kde mu poskytli azyl. Potlačení převratu znamenalo konec činnosti organizace.

Obrázek
Železná garda pochoduje Bukureští

Generál Ion Antonescu byl jmenován předsedou vlády s diktátorskými pravomocemi. Dne 6. září 1940 donutil krále Carola II. Rumunského abdikovat a emigrovat do vzdáleného Mexika. Jak se generál Antonescu veřejně vyjádřil, „kvůli tomu, že ztělesňoval morální úpadek.“ Předtím ještě král musel podepsat prohlášení o předání moci v zemi svému synovi Michalovi, přičemž v listině nepoužil výraz „předání trůnu“; to mu dalo právo pokládat se i v Mexiku za rumunského krále. To ale už ale byl jen takový folklorisktický tah. Ale to jsem trochu předběhl.

V polovině září roku 1940 se generál Antonescu obrátil na Hitlera s prosbou, aby do Rumunska odvelel část jednotek Wehrmachtu. Ten mu tuto žádost promptně splnil a Rumunsko se pak oficiálně přituli k Paktu tří. V první dekádě října již v Rumunsku bylo posádkou více než 22 000 německých vojáků a na jaře roku 1941 jejich počet dosahoval přibližně 200 000.

Na dotaz sovětských diplomatů o příčině pobytu takovéhoto velkého množství německých vojsk v Rumunsku, vznesený v průběhu první dekády června 1941, následovala oficiální odpověď, že se tak děje kvůli nebezpečí agrese Britů na Balkán. Molotov na to von Tippelskirchovi jedovatě odpověděl, že Velká Británie má v současnosti úplně jiné starosti než útočit na Rumuny. Ale zabránit faktické okupaci Rumunska Němci nemohl nikdo, ani SSSR.

Další vlk co ucítil možnost něco urvat, bylo Maďarsko pod vládou regenta admirála Miklose Hortyho. Rumunsko doufalo v Německé záruky proti dalším územním ztrátám, ale marně. Adolf Hitler podmiňuje tyto záruky odstoupením nemalých území Bulharsku a Maďarsku. Král Carol II. Rmunský už neměl sílu klást odpor. Jenže jednání s Hortym uvízlo pro neslučitelnost představ obou stan a tak do toho vstoupilo přímo Německo.

Dle osvědčeného mnichovského modelu proběhla Druhá vídeňská arbitráž. Byla to mezinárodní arbitráž, kterou 30. srpna 1940 Německo a Itálie donutily Rumunsko vydat Maďarsku polovinu Sedmihradska, které se od té doby nazývalo severní Sedmihradsko. Joachim von Ribbentrop a italský ministr zahraničí hrabě Ciano vše odůvodnili snahou zabránit maďarsko-sovětskému útoku na Rumunsko.

Obrázek
Územní ztráta Rumunského království po II. vídeňské arbitráži

Na druhou stranu je fakt, že v tento moment už Rumunsko konečně získává Německé záruky proti možným maďarským územním nárokům. Dalších 300 tisíc etnických Rumunů emigrovalo do Starého království. Ale ani to nebyl konec. V průběhu srpna totiž rumunská vláda souhlasila také s italským požadavkem vyhovět územním požadavkům Bulharska. Stalo se tak 7. září 1940 smlouvou z Craiovy a Bulharsku připadlo území nazývané Quadrilateral, tedy jižní část Dobrudže.

Obrázek
Mapa Rumunska po sovětských záborech a II. Vídeňské arbitráži

Stát byl již v totálním rozkladu, Carol II. Rumunský byl v té době politickou mrtvolou. Logicky. Celkově totiž Rumunsko přišlo o třetinu území a 6 milionů obyvatel a to i o území, o které v bojích padlo tisíce rumunských vojáků. Nyní jejich smrt byla nyní vnímána velmi negativně.

Malá historická vsuvka:

Naše země či to co zní zbylo po Mnichovu, prošla něčím podobným o něco dříve v rámci I. Vídeňské arbitráže, která proběhla dne 2. listopadu 1938 vídeňském Belvederu. Oficiálním důvodem jednání bylo „vyřešení postavení polské a maďarské menšiny v Československu“. Na základě abritrážního rozhodnutí ministrů zahraničí Německa Joachima von Ribbentropa a Itálie Galeazza Ciana bylo rozhodnuto, že Československo odstoupí určitá území ve prospěch Maďarského království.

ObrázekxxxxxObrázek
Ztráty československé Druhé republiky po I. Vídeňské arbitráži

Podle protokolu o vídeňské arbitráži, podepsaného zástupci Německa, Itálie, Maďarského království a Československa, musel společný stát Čechů a Slováků ve dnech 5.–10. listopadu 1938 odstoupit Maďarskému království značnou část území jižního a východního Slovenska, kterou získal roku 1920 v důsledku Trianonské smlouvy a také jihozápadní část Podkarpatské Rusi. Šlo o 11 927 km čtverečních s více než miliónem převážně maďarských obyvatel.

V tento čas král Carol II. povolal generála Iona Viktora Antonesca, který byl dlouhou dobu jeho nejotevřenějším oponentem. Ale z pohledu krále hrál čestně a měl velkou důvěru velké části rumunské populace. 6. září 1940 na něho převedl titul vůdce státu a abdikoval ve prospěch svého syna Michala I. Následně asi s velkou úlevou emigroval. Napřed do Španělska, potom to byl řetěz posunů po světě - odjel totiž do Portugalska, na Kubu, do Mexika a nakonec definitivně do Brazílie, kde umírá v roce 1953.

Samotný Ion Victor Antonscu byl voják, politik a nakonec i vůdce rumunského národa. Za Velké války byl důstojníkem v rumunské armádě. Po válce postupoval ve funkcích a nakonec se stal v roce 1933 náčelníkem generálního štábu a v roce 1934 rumunským ministrem obrany. V září 1940 byl králem Karlem II. jmenován premiérem Rumunska.

Obrázek
Generál Ion Victor Antonescu

Jeho prvním krokem bylo pozvání německé vojenské mise, což umožnilo Wehrmachtu dostat pod kontrolu strategicky důležitá ropná pole v Ploješti a vytvořit z Rumunska nástupiště k invazi do SSSR. Jako hlava nová státu se musel smířit s tím, že Maďarsko získalo většinu území, které Rumunsko získalo roku 1918 a to díky podpory Třetí říše. Už vzhledem k tomu se rozhodl opřít svou zahraniční politiku o spojenectví s Němci. To by pořád nebyl problém. Horší bylo, že na rozdíl od Maďarska přijal radikální antisemitskou politiku. Tak se stali rumunští Židé obětí holocaustu a při svém tažení Sovětským svazem rumunští vojáci aktivně masově vyhlazovali i zde židovskou populaci – asi nejhorší co spáchali, bylo vraždění Židů v Oděse.

Po Antonescově nástupu k moci 4. září 1940 se závislost Rumunska na Německu výrazně prohloubila, když 23. listopadu 1940 podepsal připojení Rumunska k Paktu tří a později vyhlásil válku Sovětskému svazu. Během bojů na východní frontě se Rumunsko angažovalo ze všech německých spojenců nejvíce a to jak na frontě, tak i během bojových operací v Černém moři. Rumunsko rovněž vyslalo největší letecký kontingent. Tím získalo zpět Sověty okupovanou Bessarábii a jako kompenzaci i oblast Podněstří včetně strategicky důležitého přístavu Oděsa.

Obrázek
Ion Victor Antonescu v dobách největší slávy

Vše za cenu velkých obětí na životech vojáků. Porážka v bitvě u Stalingradu podlomila bojeschopnost rumunské armády a otřásla Antonescovým postavením. Dne 23. srpna 1944 byl v rámci královského převratu zatčen a v roce 1946 byl odsouzen k smrti zastřelením a s ním dvanáct jeho nejbližších spolupracovníků, vesměs generálů. Dne 1. června 1946 byl ve věznici Jilava popraven. Conducătorova – vůdcova poslední slova zněla:

„Pánové, jsme připraveni. Miřte přesně. Ať žije Rumunsko! Palte!“

ObrázekxxxxxObrázek
Generál Antonescu poslouchá čtení rozsudku smrti těsně před popravou zastřelením a pohled na vypálenou salvu neuvěřitelně velké popravčí čety, která ukončila jeho událostmi nabitý život.

Byl to muž přímé povahy, velmi výrazného charakteru a autority. Pro nás je důležité, že byl tvrdý kritik mnichovské politiky, politiky appeasementu a kategoricky odmítl agresi vůči Československu. Proto ho Němci neměli v oblibě. Po čase však svou reputací a rozhodností získává jejich důvěru. Když se k něčemu zavázal, byl zásadový a držel slovo.

Ale události se valili jak utržený kámen ze skály.

16. září 1940 je v rumunském tisku a rozhlase publikován dekret v následujícím znění, cituji:

„Rumunský stát je národně legionářský stát. Legionářské hnutí je jediné oficiálně uznávané politické hnutí nového státu. Generál Antonescu je vůdcem národně legionářského štítu a hlavou legionářského hnutí. Horia Sima je velitelem legionářského hnutí.“

Antonescu ale považoval Železnou gardu za problém. Jednala za jeho zády s Hitlerem, měla většinu ve vládě a snažila se nahradit lidi na důležitých postech svými přívrženci. Muselo dojít ke kolizi a také k ní došlo.

Antonescu totiž chtěl justici fungující na demokratických principech, oddělenou od politiky, znovu zavedl neodvolatelnost soudců zrušenou předchozí vládou. Z toho se zdá, že to nebyl klasický diktátor. Chtěl totiž, aby měl zákon navrch nad politickou prospěšností a aby ani jeho příkazy nebyly plněny, pokud by byly v rozporu se zákonem

To ale nebylo po chuti gardistům, měli pod kontrolou ministerstvo vnitra, policii, mohli vyvíjet nátlak na soudce, protivníky a justice tak nefungovala a konflikt mezi gardisty a Antonescem nabyl vážnosti. A jak to dopadlo?

- v říjnu 1940 Roosevelt nařizuje blokaci rumunských fondů a německá vojenská mise v Rumunsku stoupá na 170 tisíc mužů

- policie řízená Železnou gardou zatýkala představitele bývalé vlády, 27 listopadu 1940 jich dokonce 65 ve věznici v Bukurešti povraždili

- Antonescu trval na tom, aby garda vraždy odsoudila, tato je ale omlouvala jako revoluční spravedlnost

- garda na Silvestra 1940 plánovala další puč, kdy měl být povraždit všichni politici ale Antonescovi se to podařilo zastavit před spuštěním akce a nakonec po dlouhém vyjednávání Antonescu odvolává policejního velitele – prominentního gardistu a 21. ledna 1941 propuká povstání gardistů , doprovázené pleněním, pogromy a střílením civilistů

V této krizi se Adolf Hitler se postavil na jeho stranu a povstání bylo potlačeno. Hnutí bylo prohlášeno za zrádce národa a gardisté přešli do ilegality a následně vyšel nový zákon, zakazující legionářská hnutí. Na jeho základě bylo 1842 gardistů odsouzeno k různým trestům a 2. března 1941 bylo uspořádáno referendum a lidé se vyslovili pro vyloučení Železné gardy z vlády. A tím problém železná garda zmizel se světa.

Rumunsko opakovaně tvrdilo a tvrdí, že kdyby se dohodové velmoci chovaly jinak, než tomu bylo, nikdy do války proti SSSR nešlo.

SSSR totiž chtělo zpátky svá území ztracená po bolševické revoluci a chtělo i dále expandovat. Anglie a Francie postupně došly k názoru, že svět se zbláznil a že k poražení Třetí říše je nutné spojenectví se Sovětským svazem – to pověstně spojení se třeba s ďáblem, v duchu výroku Winstona Churchilla

A tak v červnu 1940 britský velvyslanec informuje Moskvu, že Sovětský svaz je oprávněn k dominantnímu postavení na Balkáně a když v červnu a červenci 1941 tak proběhla Sovětská ofenziva v Besarábii a severní Bukovině, západní velmoci nevznesly jediný protest. Tím bylo Rumunsko do všeobjímající Německé náruče vysloveně vehnáno.

V prosinci 1941 totiž začínají Britové znovu vyjednávat se Stalinem a ten okamžitě žádá o uznání anexe finských, rumunských a pobaltských území. Britové pod tlakem událostí souhlasí a od toho momentu by Rumunsko bylo považováno za agresora v případě pokusu o znovudobytí svého území. Jedinou a to opravdu jedinou zárukou a možností zůstalo Německo.

Paradoxem potom je, že pro Rumunsko to znamenalo neuvěřitelný ekonomický vzestup.

Bylo spojencem Německa a jeho významnou zásobárnou mnoha komodit. Proto Německo nemohlo uplatňovat vykořisťovatelskou politiku jako v protektorátech. To díky tomu ekonomicky strmě stoupalo, avšak na blahobytu obyvatelstva se to příliš neprojevilo.

Němci se do konce války zadlužili vůči Rumunům ve výši dvou rumunských ročních rozpočtů. Za války bylo do Německa vyvezeno 1,4 milionů tun obilí, 75 tisíc tun masa, ročně se postavilo přes 500 km nových silnic – před válkou to bylo ročně 38 km a obnovilo se na vyšší průchodnost 7467 km silnic oproti 100 km před válkou. Kapacita železnice stoupla o 30%, vzniklo 46 tisíc nových telefonních stanic a o 250% vzrostla těžba ropy a zemního plynu. To je jako splněný sen o ekonomickém zázraku.

Když nakonec přišel 21. červen 1941 a německá armáda s velkou silou zaútočila po celé délce hranic na Sovětský svaz, na jižním křídle této gigantické fronty zahájila útok jako německý spojenec i Rumunská královská armáda. Pověstné kostky byly vrženy a nebyla cesta zpět.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Téměř zapomenutý přítel a osvoboditel

Příspěvek od Pátrač »

Kapitola šestá: RUMUNSKO VE VÁLCE NA STRANĚ OSY

My už víme, že v září 1940 byl z Rumunska zaslán do Německa požadavek, či spíše prosba, jestli by mohlo Německo být nápomocno při reorganizaci rumunské královské armády. Prosba byla následně v Berlíně probrána ze všech stran a kladně posouzena. Na tomto základě došlo k mezivládní dohodě a na jejím základě byla vyslána německá vojenská mise, skládající se z téměř 20 000 instruktorů, školitelů, ubytovatelů a to od všech druhů vojsk a služeb. Na straně jedné tím Německo upevnilo své postavení v této zemi, ale na druhou stranu je faktem, že se začala rumunská armáda, v té době používající zastaralou výzbroj i taktiku měnit.

Tedy pěchotní výzbroj a část obrněné techniky měla v počtech a kvalitě na úrovni doby. Ale dělostřelectvo, služby a také letecké síly byly zastaralé a vyzbrojeny někdy až archaickým materiálem. Ale hlavně její taktické a operační postupy tím pádem i bojová připravenost ustrnuly na úrovní války s Maďarskem.

Nově se pod velením zkušených a velmi kvalitních instruktorů proměnila na armádu schopnou vypravit do pole až milion vojáků. Výzbroj byla z doby předválečné a doplněna na nové počty ze zabavené československé výzbroje a československé výzbroje vyráběné v protektorátu, pro kterou německá armáda neměla použití, ale byla kompatibilní s rumunskou výzbrojí a výrobou munice.

Primo: pěchotní zbraně, tedy opět:
- pušky vz.24 a karabiny vz.33,
- lehké kulomety vz.26, vz.30 a vz. 30J,
- nově těžké kulomety vz. 37 zde, ale označované jako kulomety vz.53.

Secundo:
dělostřelecká výzbroj pro polní dělostřelectvo ve složení:
- 75 mm polní kanón model 1928,
- modernizovaná polní houfnice ráže 100 mm vzor 1916/19,
- polní houfnice ráže 100 mm vzor 1930,
- polní houfnice ráže 100 mm vzor 1934,
- polní houfnice ráže 105 mm vzor 1940/43
- polní houfnice ráže 150 mm vzor 1914 a
- polní houfnice ráže 150 mm vzor 1934

Tertio: pro rumunské horské divize to byly:
- horský kanón ráže 75 mm vzor 1915
- horský kanón ráže 75 mm vzor 1939
- horská houfnice ráže 100 mm vzor 1916
­- horská houfnice ráže 105 mm vzor 1939

Tyto zbraně pokud nebyly součástí výzbroje nově vzniklé armády Slovenského štátu zůstaly na území Protektorátu. Pro naše kulomety neměla německá armáda využití - měla své kulomety a dobré. Pušky si nechala, ale s přechodem zbrojovek v Protektorátu na výrobu německého zbrojního materiál ty, které nebyly ještě součástí německé armády, ale ležely ve skladech, odprodala dále.
Mělo to i tu výhodu, že munice byla stejná s německou ale zbraně to byly ty, co už Rumuni používali, uměli je ovládat a tedy nebyl problém při výcviku, servisu a bojovém použití.

Obrázekxxxxx Obrázek
Rumunský lehký kulomet a rumunský minomet na východní frontě.

V roce 1940 byla Rumunská královská armáda tvořena  celkem 3 armádami, které byly tvořeny 11 armádními sbory. Dále zde bylo rumunské královské letectvo, rumunské královské námořnictvo, které zahrnovalo i říční flotilu. Celá armáda obsahovala i speciální útvary a jednotky, a druhy vojsk obvyklé v té době v každé armádě.

Dne 22. června 1941 Rumunské království vyhlašuje válku Sovětskému svazu, Není cesty zpět. Urážka za zabranou Besárabii a Bukovinu je příliš živá a nikdo si nechce v daný čas uvědomit, že Besarábii Rumunsko sebralo Sovětskému Rusku naprosto bez skrupulí a proti mezinárodnímu právu.

Obrázek
Generál Ion Antonescu a rumunský král Michal I. Rumunský sledují své vojáky, jak překračují řeku Prut

Ion Antonescu odjíždí na hranice, aby převzal velení nad svými vojáky, a doprovází ho mladý král Michal I. Rumunský. Útočná síla rumunské královské armády je tvořena masou 13 rumunských divizí, devíti brigád 3. a 4. armády a devět divizí 11. německé armády.

Obrázek
Polní lazaret někde na východní frontě.

Přestože válka byla vyhlášena už 21. června, samotný útok na tomto směru započal 1. července. I když Rudá armáda tím získala pár dní navíc oproti událostem severně od této části front, už 4. července dobyli Rumuni hlavní město Bukoviny Černovice, Jiná část vojsk v v polovině července dobyla Kišiněv, a ke koni měsíce byla obnovena rumunská svrchovanost nad Besarábií.

Obrázek
Vítězná přehlídka rumunské královské armády v Kišiněvu.

Besarábie a Bukovina byly oficiálně zpět k Rumunskému království připojeny 3. září 1941.

Následně rumunská armáda postupovala dál na východ a nakonec se stala součástí sil, které obléhaly a posléze dobývaly Oděsu. Za Rumunskou armádu se zde vystřídalo na 400 000 vojáků včetně zajištění dobitých území a obrany už obsazeného pobřeží.

Obrázekxxxxx Obrázek
Rumunské jednotky před Oděsou a rumunští vojáci v stupují do Oděsy.

Není nutné popisovat obranu Oděsy. Velitel sovětské Přímořské armády generál Petrov si vedl zdatně a to až do konce obrany. Celkově se Oděsa udržela 73 dní. Obranu ukončila zdařilá evakuace hlavních sil Přímořské armády, která na základě rozkazu nejvyššího velení převedla Přímořskou armádu na poloostrov Krym. Evakuaci řídil Petrov z paluby křižníku Rudá Ukrajina. Ještě před evakuací se podařilo z Oděsy odvézt 25 000 tun strojního vybavení, 163 traktorů, 480 děl, 1185 automobilů. V rámci evakuace bylo na Krym odvezeno asi 80 tisíc vojáků.

Obrázek
Sovětská mapa obrany Oděsy

Boje o silně opevněné a rozhodně bráněné město a jeho okolí trvaly od 18. srpna do 16. září 1941 a stály rumunská vojska asi 18 tisíc mužů mrtvých, 65 tisíc raněných a 12 tisíc nezvěstných. Ztráty Rudé armády nejsou ověřitelně známé.

V listopadu 1941 měli Rumuni na frontě přes 700 tisíc vojáků a přistupují k paktu proti kominterně, což byl původně pakt uzavřený 25. listopadu 1935 v Berlíně mezi Německem a Japonskem. O necelý rok později se připojila Itálie a v roce 1941 byl prodloužen o dalších 6 let. Postupně se k němu připojilo třináct států a dva pochybné režimy.

A potom už to běželo jak dobře namazaný stroj.

Dne 6. prosince 1941 vyhlašuje Velká Británie Rumunsku válku a o dva dny později vyhlašují válku Austrálie a Jihoafrická unie

Dne 12. prosince 1941 vyhlašují Rumuni válku Spojeným státům, ty se tím asi moc netrápily a tak vyhlašují válku zpětně až 4. června 1942, tedy za půl roku.

V roce 1942 bojuje Rumunská královská armáda na tom samém směru, jako bojovala doposud. Tedy na jihu Sovětského svazu. Bojují u Kerče, Sevastopolu, u Charkova, na Kavkaze, v Povolží. Ztráty jsou cca 130 tisíc mužů - padlých, raněných a zajatých.

Obrázek
Generál Antonescu a němečtí důstojníci při inspekci rumunských jednotek u Kerče.

Významným vystoupením je určitě podíl na dobití Sevastopolu a bojích na poloostrově Krym. Zde se na bojích podílely pod centrálním velením generála Gheorghe Avramesca:

1. horská brigáda, velitel Constantin Vasiliu-Rascanu, fotka následuje

Obrázek

VII. armádní sbor. Velitel Florea Mitranescu, tento sbor se přímo neúčastnil bitvy o Sevastopol, bojoval na poloostrově a potom jej zajišťoval. Měl dvě divize:
- 19. pěší divize, velitel Carold Schmid
- 8. jezdecká brigáda, velitel Corneliu Teodorini

Horský sbor, velitel Gheorghe Avramescu, měl také dvě divize
- 10. pěší divize - Sava Caracas
- 4. horská divize - Gheorghe Manoliu

Obrázek
Poměrně dobrá mapa ukazující vše důležité při bojích o Sevastopol

Boje to byl velmi složité, a urputné. Sovětská obrana byla velmi houževnatá, po moři k ní proudilo mnoho posil, dařilo se dodávat munici a materiál a odvážet raněné, majetek a nepotřebnou výzbroj. Rumuni zde utrpěli ztráty v tomto rozsahu:
1 597 mrtvých
6 571 zraněných
277 pohřešovaných

Obrázekxxxxx Obrázek

Rumunský protitankový kanón v pouličních bojích v Sevastopolu a vítězná přehlídka rumunských sil v Sevastopolu.

Bitvy o Kavkaz se účastnily tyto rumunské síly:

- rumunský Jezdecký sbor pod velením – Gheorghe Cealika

- horský sbor, velitel Gheorghe Avramescu, měl také dvě divize
- 2. horská divize,
- 3. horská divize
Tento rumunský horský sbor byl pod velením německého XXXXIX. horského sbor u, kterému velel – Rudolf Konrad.

Obrázekxxxxx Obrázek
Přeprava těžkých československých kulometů na zvířatech v v předhůží Kavkazu a zimní boje na Kavkaze.

Rumunská královská armáda v bitvě o Stalingrad

V září 1942, rumunská třetí a čtvrtá armáda zaujaly své pozice kolem Stalingrad spolu s prvními prvky rumunského letectva:
16. září to byla 7. stíhací skupina,
25. září dorazila 5. bombardovací skupina
4. října, potom dorazily hlavní síly rumunského letectva a to 1. bombardovací skupina, 8. stíhací skupina, 6 bitevní skupina a 3. Bombardovací skupina. Ú/kol byl jasný: vzdušná podpora pro 3. rumunskou a 6. německou armádu.
Obrázek
Rumunští vojáci u řeky Don

Rumunská 3. armáda pod velením generála Petre Dumitrescu, byla převedena z Kavkazu a nahradila pět italských a dvě německé divize mezi uzly Perekopa a Bokovkaja, severně od Stalingradu. Její úkol byl dle všeho asi nereálný. Celkově 138 km dlouhý přední okraj. Aby toho nebylo málo, Sověti měli dvě předmostí přes řeku Donu u Serafimoviče a Kletskej, které německé vrchní velení ignorovalo, a to navzdory opakovaným žádostem generála Dumitrescu o povolení k jejich zničení. Prostě tam ta předmostí zůstala.

Obrázek
Velitel 3. rumunské armády Generál Petre Dumitrescu

Na začátku sovětského útoku v listopadu 1942,3. rumunská armáda početní sílu 152 492 rumunských vojáků. Byla tvořena 1., 2., 4. a 5. armádním sborem v prvním sledu. Byly to 1. jezdecká divize, 5., 6., 7., 9., 11., 13. a 14. pěší divize. V záloze byly 7. jezdecká divize a 15. pěší divize. Armáda měla i letku dálkového leteckého průzkumu a 112. spojovací letku. V listopadu byla armáda významně posílena německým XLVIII. tankovým sborem, který byl složen z 22. tankové divize a 1. obrněné divize Rumunské královské armády. Palebnou podporu poskytovaly 2., 4., 5. a 8. Motorizovaný pluk těžkého dělostřelectva a 41. samostatný motorizovaný těžký dělostřelecký díl.

Přímo naproti této armádě byly hlavní síly sovětského Jihozápadního frontu s 1. gardovou armádou, 5. tankovou armáda a 21. armádou, s ohromující silou 5,888 dělostřeleckých systémů, 728 tanků a 790 letadel.

Rumunská 4. armáda pod velením generála Constantina Constantinescu, s poloviční silou výše uvedené armády tedy se 75 580 muži obsadila čáru jižně od Stalingradu města, mezi Staraja Otrada a Sarpa. Armáda měla 6. a 7. armádní sbor s 1., 2., 4., 18., 20. pěší divizí a 5. a 8. jízdní divize. Armáda pokrývala svojí činností prostor o šířce 270 kilometrů.

Obrázek
Velitel 4. armády generál Constantin Constaninescu

Rumunský letecky sbor pro tuto armádu vyčlenil 15., 16., 17. průzkumnou letku, a 114. spojovací letku.
V záloze byly 6. jezdecký pluk, 27., 57. ženijní prapor, 57. průzkumný prapor. Recon Group. Německá 4. tanková armáda v této oblasti měla 29. motorizovanou divizi, která v případě nouze měla za úkol rumunským vojákům pomoci.

3. armáda měla proti sobě část sil Stalingradského frontu s 51., 62., 63. a 57. armády, který vlastnil 4,931 děl a 455 tanků.

Obrázekxxxxx Obrázek
Rumunské tanky a jezdectvo postupují ke Stalingradu

Většina ze zde uvedených součástí rumunské královské armády byla vyčerpána předchozími boji, maximum bylo cca 75 % tabulkových stavů. Ale bylo to i o hodně horší.

Mezi těmito dvěma armádami byla 6. německá armáda pod velením Fridricha Pauluse

Popisovat zde celou bitvu o toto velké město na Volze, která se stala Verdunem této války, je zbytečné. Je to natolik známo, že by zde došlo k pověstnému nošení dřeva do lesa. Z obou armád bylo ztraceno na padlých a zajatých 158 854 vojáků a stejně katastrofální ztráty utrpěly obrněné jednotky, dělostřelectvo a letectvo ztratilo 73 letadel, z toho 26 v boji a zbytek na zemi.

I když se to dnes málo říká, i zde rumunští vojáci po první šoku s nečekaného zničujícího náporu bojovaly s rozhodností a statečností, které snesou jakoukoliv kritiku. Při ústupu- úderům na obě armády nešlo čelit bojem na místě - se různě přeskupovali a seskupovali, zaujímali nové a nové čáry a pomalu byli likvidováni. Ale bojovali. Tyto ztráty ale už nebylo možno efektivně nahradit a od té to bitvy se postupně kompletovaná rumunská královská armáda jen v boji ustupovala zpět do Rumunska to ještě tak nějak po té samé cestě, po které ke Stalingradu došla.

Obrázek
Konec nadějí - rumunští vojáci zajatí u Stalingradu pochodují do zajetí.

Z asi 65 000 zajatých rumunských vojáků zajatých u Stalingradu se podařilo Rudé armádě a rumunským komunistům zverbovat cca 12 000 vojáků a vytvořit rumunskou dobrovolnickou divizi, která potom bojovala pod sovětským velením v rámci 2. ukrajinského frontu. Tato divize byla zbytkem rumunské královské armády, která nakonec bojovala proti Maďarům a Němcům a to i na našem území, přehlížena a byla považována za divizi zrádců.

Ať je to dnes hodnoceno, jak je, je základním faktem, že na frontu proti SSSR odešla velká část mužské populace Rumunského království. Ze všech německých spojenců nasadili do operací na východní frontě síly, které nikdy neklesly pod šest divizí a někdy jich bylo až třicet.

Když se válka přiblížila, bylo jasné, že Německo asi válku nevyhraje a tedy i jeho spojenci budou poraženi a ještě hrozí naprostá devastace rumunského území procházejíc frontou. Maršál Antonescu se rozhodl zemi vyvést z války a kontaktoval cestou plukovníka Teodoreska americké a britského diplomaty v Turecku. Na jeho příslib, že v případě, cituji: „vylodění osobně nařídí armádě neklást odpor“, západní Spojenci neodpověděli. Ani nemohly, v té době nechtěli jednat za zády svého sovětského spojence

V polovině září 1943 v nahazování udiček pokračoval a snažil se je přesvědčit, že musí celý Balkán zabrat oni – tedy západní spojenci, protože pokud to udělá SSSR, ztratí zde jakýkoliv vliv. Na druhé straně, obsadili Balkán oni, SSSR bude bezmocné s tím cokoliv dělat. Vše podpořil pravdivým tvrzení, že Rumuni jsou zoufalí z možnosti okupace Sovětským svazem. si za žádných okolností nepřejí, aby je okupovalo Rusko, které je jejich dědičným nepřítelem. Stydlivě utajil, že hlavně mají Rumuni strach z trestu za válečné zločiny, které jejich armáda napáchala na Sovětské území. Zvláště potom za bezpříkladné vraždění včetně masového upalování lidí za živa v Oděse.

Aby svou nabídku udělal co nejpřitažlivější, nabídl a Antonecu ještě zlatý poklad, potraviny a 22 divizí na boj německou armádou. Byl odmítnut s tím, že jediná cesta jak ven z války je jednat i se Sověty a neklást si žádné podmínky. Právě totiž prohrává a jeho pozice je velmi slabá. Antonescu se stáhl a čekal na vývoj situace, a až v dubnu 1944 předložil Sovětskému svazu svoje návrhy, které nikdo nebral vážně. Nakonec mu došlo, že obě západní velmoci neřeší v daném čase osudy svého stávajícího nepřítele a jednat s ním prostě nebudou.

Díky ochotě naslouchat doposud de facto bezvýznamným rumunským komunistům lidmi okolo krále, se začal vliv komunistů v Rumunsku zvyšovat. Nakonec král naznal, že lepší jsou rudoarmějci v Rumunsku než Antonescu u moci. Vše rozhýbaly válečné události.

Dne 20. srpna 1944 totiž začala jasko-kišiněvská strategická útočná operace 2. a 3. ukrajinského frontu, Černomořského loďstva a Dunajské válečné flotily. Dnes se dá s klidem říci, že to byla jedna z nejúspěšnějších a na lidské životy nejméně nákladná operace sovětských ozbrojených sil. Během několika dnů oba fronty rozdrtily hlavní síly skupiny armád „Jižní Ukrajina“ a s nimi rumunské divize ve směru svého postupu.

V noci z 22. na 23. srpna 1944 proběhlo v královském paláci v Bukurešti jednání poprvé v historii sjednocené opozice, kde se rozhodlo, že Antonescu bude svržen, pokud do 26. srpna neuzavře příměří se Sovětským svazem. Ráno 23. srpna 1944 o tom Mocsonyi Styrcea informoval Spojence a současně přesvědčil krále Michala, aby zatkl Antoneska ještě odpoledne.

Mladičký král Michal I. Rumunský z dynastie Hohenzollern-Sigmaringen se zachoval velmi korektně, a Antonesca, aby odstoupil. Antonescu to odmítl a byl zatčen. Král Michal pověřil vytvořením nové vlády generála Constantina Sănăteska. Tvořili ji generálové a strany Národního demokratického bloku v ní zastupovali Brătianu, Maniu, Titel-Petrescu a Pătrăşcanu coby ministři bez portfeje.

Po tomto převratu vznikla v rakouském exilu proněmecká „rumunská národní vláda ve Vídni“ v čele s předákem fašistické Železné gardy Horiou Simou, jejíž ministerstvo obrany vedl brigádní generál Platon Chirnoagă. Ozbrojené složky exilové vlády se skládaly z přeběhlíků, válečných zajatců a Rumunů studujících v Německu. Na rozdíl od rumunských ozbrojených sil, které přešli na stranu Spojenců, nijak významně se do dějin války nezapsaly.

2. prosince 1944 Constantin Sănătesku odmítl dále snášet nátlak komunistů a představitelů sovětské okupační moci a rezignoval. Novým premiérem se stal dosavadní náčelník generálního štábu generál Nicolae Rădescu. Napřed se snažil se sovětskými představiteli vyjít, ale když sekl přes ruce komunisty, kteří se chtěli zmocnit veškeré moci, byl okamžitě obviněn z „fašistických zločinů“, a byl bezbranný – to co rumunská armáda prováděla na sovětském území, bylo hodně zlé. Generál komunisty označil za „hyeny bez boha a vlasti“, a bylo vymalováno.

Obrázekxxxxx Obrázek
Generálové Constantin Sănătesku a Nicolae Rădescu, první dva popřevratoví premiéři rumunského království.

Sověti začali vyhrožovat rumunskému králi a vládě ztrátou nezávislosti, jestli se předsedou nové vlády nestane prosovětsky orientovaný Petru Groza. Král Michal I. Ustoupil a stáhl se do pozadí. Nakonec přestal mít na dění v Rumunsku jakýkoliv vliv, 30. prosince 1947 abdikoval a emigroval.

Obrázek
Sověty prosazený rumunský premiér Petru Groza, muž, který prosadil v Rumunsku socialismus, přestože na to rumunští komunisté neměli ani dost sil ani zkušeností.

Po královském převratu Němci dostali na vyklizení Rumunska patnáct dní a král oznámil v rozhlase vystoupení své země z války po německém boku. Vzteky nepříčetní Němci reagovali den nato bombardováním Bukurešti, což jim vyneslo vyhlášení války ze strany Rumunska. Zde je potřeba uvést, že Němci měli plán na obsazení Maďarska, pokud by toto chtělo přejít na druhou stranu, nazvanou MargaretheI. A je faktem že nakonec tato operace proběhla. Operace s názvem Margarethe II, byl obdobným plánem, ale tentokrát proti Rumunsku a ze stejných důvodů. Tato operace ale nebyla nikdy realizována.

Velké rozčarování Němců nad svržením Antoneska a vyhlášením války je asi logické. Rumunské ozbrojené síly vyzbrojovali a cvičili. V oblasti Ploješti rozmístili 5. divizi protiletadlového dělostřelectva, čítající v den převratu třicet těžkých, pět středních a sedm lehkých baterií. Rumunské území bránili a umírali při tom stíhači Luftwaffe. Ploješť byla třetí nebo čtvrtý nejlépe chráněný cíl v evropských státech Osy, a to po Berlíně, Vídni a Porúří.

Obrázek
Spojenecký nálet na Ploešti

Mělo to logiku – byla zde tolik potřebná ropa, ale prospěch z toho měla i okolní průmyslová oblast. Děla ráže 280 mm německé baterie „Tirpitz“ úspěšně bránila nejdůležitější rumunský přístav – Constancu. Němci při obraně Rumunska přinesli velké lidské a materiální oběti.

Na druhou stranu barikády přešlí Rumuni způsobili svým bývalým spojencům a kamarádům ve zbrani vážné ztráty. Jen mezi 23. a 31. srpnem 1944 jich zajali 56 455 včetně 14 generálů a 1421 důstojníků a všechny je předali sovětům. Tím je z velké části odsoudili k smrti. Dalších 5048 Němců zabili v bojích, oznámili 24 vzdušná vítězství, a ukořistili údajně 228 německých letadel, která potom použili proti Němcům i Maďarům.

Za to vše položilo život, nebo bylo raněno cca 8 600 rumunských vojáků, četníků a pohraničníků. Německo tím přišlo o kontrolu nad životně důležitými ropnými poli v Ploješti a dodávky zemědělských produktů. Němci ale na území Rumunska neměli šanci. Dle nepřesných, ale často uváděných zdrojů čelili až 460 000 ozbrojeným lidem.

Válka proti SSSR přinesla Rumunsku velké lidské ztráty. Podle oficiálních údajů to bylo celkově 598 038 vojáků, z toho 72 291 mrtvých, 242 425 raněných a 283 322 nezvěstných. U velké části nezvěstných jde opět o mrtvé.

12. září 1944 uzavřelo Rumunsko příměří se Sovětským svazem. Součástí příměří bylo i uznání předání Besarábie a severní Bukoviny SSSR z roku 1940, kvůli němuž – jak dnes rumunští představitelé tvrdí - proti této zemi vstoupila jejich země do války. Mír byl v nedohlednu, protože nově šla královská armáda do války proti Maďarsku a Německu. V prvním případě mělo legitimní důvod – chtělo zpět území v Sedmihradsku, které muselo odevzdat Maďarsku po II. vídeňské arbitráži.

Rumunské druhé války ve Druhé světové válce se účastnilo opět velké množství vojáků. V tomto takzvaném západním tažení, tedy proti Německu a Maďarsku bylo nasazeno dalších 538 536 rumunských vojáků, i když podle starších zdrojů jen 355 389. Koncem války jich bezprostředně na frontě operovalo 185 567. Z nich je 169 822 počítáno jako ztráta. Bylo to 21 035 mrtvých, 90 344 raněných a 58 443 nezvěstných. Jaké byly výsledky této druhé války?

Na Maďarech Rumuni dobyli zpět Sedmihradsko a účastnili se budapešťské operace, bojů v Rakousku a nakonec i bojů na československém území.

Zajali 117 798 vojáků Osy (dříve uváděli jen 103 214) a 18 731 mrtvých nepřátel nalezli na bojištích.

Královské rumunské letectvo vykonalo 8542 vzletů a svrhlo 1350 tun pum při ztrátě 176 letounů ze všech příčin; k nim je nutno připočítat 161 ztracených na zemi koncem srpna 1944.

Rumuni si nárokovali 126 letounů Osy zničených ve vzduchu, na zemi a palbou protiletadlovců.

Po boku Rudé armády postoupili v bojích od Satu Mare až do Čech, tedy o tisíc kilometrů, a osvobodili, pokud jde o Maďarsko obsadili 3831 osad a obcí včetně 51 měst.
Přesto nezískali od Spojenců status spoluválčící strany na rozdíl od Itálie, jež postavila do protifašistické války pouhý osvobozenecký sbor.

Šestého července 1945 maršál Tolbuchin předal králi Michalovi za „odvážný postoj v srpnu 1944“ nejvyšší sovětské vyznamenání – Řád vítězství.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Téměř zapomenutý přítel a osvoboditel

Příspěvek od Pátrač »

Kapitola sedmá: VOJSKOVÁ TĚLESA RUMUNSKÉ KRÁLOVSKÉ ARMÁDY A JEJICH BOJOVÁ CESTA PŘI BOJÍCH V ČESKOSLOVENSKU.

Budu vycházet z toho, že i bez přečtení této práce většina palbáků ví, že na československém území bojovala rumunská vojska v sestavě 2. ukrajinského frontu maršála Radiona Jakovleviče Malinovského, a to od 18. prosince 1944 až do 12. května 1945.

Obrázek
Velitel 2. ukrajinského frontu maršál Sovětského svazu Rodion Jakovlevič Malinovský

Abychom si učinili představu o jejich početnosti, uvádím: že se jednalo o:

Primo: 4. a 1. armádu, úhrnem sedmnáct divizí, z toho bylo šestnáct pěších, horských, jezdeckých a jedna gardová

Secundo: 1. letecký sbor, kterému velel generál eskadry Traian Burduloia, který započal boje na našem území se 249 bojovými letouny, a po skončení bojů měl 3 768 vojáků a důstojníků létajícího i pozemního personálu. Během bojů na našem území letecké součásti utrpěly ztráty 135 vojáků, a tedy jimi prošlo 3 768 vojáků a důstojníků.
- protiletadlovou dělostřeleckou divizí, která sama měla 6 protiletadlových kanónových pluků a válu ukončila se 7 894 vojáky. V bojích padlo nebo se stalo nezvěstnými 65 vojáků, divizí tedy během bojů na našem území prošlo 7959 vojáků
- předsunutou základnou číslo 2, která válku ukončila s 2532 vojáky, a neutrpěla žádné ztráty na lidech.
Letecké jednotky měly na konci války 14 259 vojáků. Ztráty utrpěné v bojích a mimo boj - operační, činily 200 padlých a nezvěstných, celkově tedy těmito silami prošlo 14 259 vojáků.

Tertio: - 2. tankový pluk se 79 tanky velmi pestré provenience. Příslušníci pluku se svými tanky byli z rozhodnutí sovětského velení odděleni od pěších a horských sil a nemohly je tedy v boji přímo podporovat. Jejich podíl ale nebyl malý - podíleli se na osvobozování Galanty, Bratislavy a Devínské Nové Vsi.
Po těžkých ztrátách v oblasti na sever od Vídně byl pluk reorganizován na samostatnou tankovou rotu, která se společně se sovětskými tankisty zúčastnila ve dnech 10. až 12. dubna 1945 bojů o nejjižněji položené moravské město Lanžhot.
Po zahájení Pražské operace vojsky 2. ukrajinského frontu 7. května 1945 tato tanková rota postupovala od Mušova přes Znojmo a Telč až do jihočeského Tábora, kam dorazila s posledními dvěma bojeschopnými tanky. Tyto dva rumunské tanky se pak zúčastnily – společně s vybranými rumunskými oddíly – 17. května 1945 slavnostní vojenské přehlídky v Praze.

Kvarto: - jednotka rumunských námořníků, jejichž nasazení se mi nepodařilo zjistit. Válku ukončilo 2 765 příslušníků rumunského královského loďstva, 11 jich v bojích padlo nebo se stalo nezvěstnými. Celkově tedy jednotkami námořníků prošlo 2 765 vojáků a důstojníků.

Kvinto: - pět silničních praporů s čísly: 1, 3, 4, 5, a 8 se přímo podílely na údržbě silničních komunikací v operačním pásmu 2. ukrajinského frontu, například udržely v plně provozuschopném stavu silniční tah ve směru Trnava - Jablonica - Hodonín - Brno tedy silniční směr dlouhý úctyhodných 145 kilometrů
Jejich práce byla obnovit poničené komunikace, likvidace minových pastí ve spolupráci se ženisty, zpevňování mostů, výstavba mostů a zajištění etapních stanic pro doplňování pohonných hmota opravy vozidel. Válku tyto prapory ukončily s celkovým počtem 3 836 vojů, důstojníků a inženýrů.
Na našem území tyto prapory operovaly od 15. ledna 1945 do 12. května 1945.

Sexto: Operativní skupina železniční brigády. Velel jí plukovník železničního vojska Traian Panaitescu. Její úkol bylo udržovat sjízdné železniční tratě v operačním pásmu 2. ukrajinské frontu. Její pásmo údržby byly trati: Bratislava - Veselí nad Moravou - Bzenec - Brno.
Na našem území operovala od 16. ledna 1945 do 12. května 1945.

Připočteme-li speciální útvary a týlové jednotky, dosáhl celkový počet rumunských vojáků na našem teritoriu úctyhodných 248 430 osob, což je staví na druhé místo po Rudé armádě.

Jako první rumunský útvar vstoupil na slovenské území 90. pěší pluk, jenž 18. prosince 1944 osvobodil obec Buzicu. V únoru a březnu následujícího roku připadl Rumunům nevděčný úkol svádět urputné boje ve Slovenském rudohoří a v Nízkých Tatrách. O jejich tíži vypovídá fakt, že rumunská 1. armáda v nich ztratila 15 825 mužů, tedy skoro čtvrtinu stavu.

Situaci našich balkánských osvoboditelů komplikoval nedostatek těžké výzbroje, kterou sovětské velení nijak nespěchalo kompenzovat.

Obrázek
Souhrnná mapka ukazující hlavní směry postupu našich osvoboditelů - východních spojenců v letech 1944 až 1945 naším územím

Základní složení Rumunské královské armády bojující na československém území a její početní stavy byly ty, co jsou níže uvedené:

1. RUMUNSKÁ ARMÁDA

1. armáda byla tvořena:
4. armádním sborem, ve kterém byly 10., 19. pěší divize, 3. horská divize a
7. armádním sborem, ve kterém byly 2. pěší divize, 9. jezdecká, 2. horská divize
1. gardová divize jako přímo podřízený samostatný svazek

Bojovou cestu na našem území začala 20. ledna 1945.

Armádou během bojů na našem území prošlo 84 142 vojáků, z nichž 24 228 padlo nebo bylo raněno. Válku tak skončila s 59 914 vojáky.
Rámcově lze uvést, že na československém území postupovala ve směru Lučenec - Bánska Štiavnica - Piešťany - Kroměříž - Brno - Humpolec.

Velitelé: od 20. ledna do 12. února 1945 sborový generál Macici Nicolae a od toho druhého data do 12. května 1945 Sborový generál Atanasiu Vasile.

ObrázekxxxxxObrázek
Velitelé 1. rumunské armády sborový generál Nicolae Macici a sborový generál Vasile Atanasiu

Do bojů vstoupila na jihovýchodním Slovensku mezi řekami Ipeľ a Hron, v prostoru Modrý Kameň, Halič, Závada. Odtud postupovala ve směru Ábelová - Ostrá Lúka. Sem dorazily její hlavní síly 18. března 1945 a zde zůstala do 27. března. 1945.

Obrázek
Boj 1. rumunské armády a divize Tudor Vladimirescu v pohoří Javorie

Další postup:
- 29. března až 6. duben 1945 mezi Váhem a Hronem ve směru Volkovce - Bošany - Nové Mesto nad Váhom.
- 7. dubna 1945 až 27. dubna 1945 postup mezi řekou Moravou a Váhem ve směru Pišťany - Uherský Ostroh
- 28. dubna 1945 až 9. května 1945 postupovala západně od řeky Moravy ve směru Kyjov- Koryčany - Kroměříž - prostor kolem Brna. Bojovou činnost ukončila vyčišťovacími boji v prostoru severozápadně od Brna ve směru Královo Pole - Sentice - Humpolec a od 12. května 1945 se rozmístila se v prostoru Humpolec - Štoky - Šlapanov.

Obrázek
Útočné akce 1. rumunské armády mezi řekami Hronem a Moravou

Podřízená vojsková tělesa 1. armády:

4. Armádní sbor

4. armádní sbor rumunské královské armády vystřídal během bojů na našem území postupně dva velitele. Byli to:
- sborový generál Boiteanu Ion do 9. dubna 1945 a potom velení převzal
- divizní generál Agricola Filip.

Sbor vstoupil na naše území 26. prosince 1944 v prostoru na východ od řeky Ipeľ a postupoval na masiv Javorieve směru Ábelová - Turie - pole - Pliešovce. Odtud postupoval na směr Dobrá Niva - Ostrá Lúka a odtud mezi řekami Hron a Nitra na Novú Baňu. V dubnu 1945 potom postupoval z prostoru Bánovce nad Bebravou ve směru Stará Turá - Myjava - Lipovce - Uherský Ostroh.

Od 28. dubna 1945 do 8. května 1945 postupoval západně od řeky Morava ve směru Želetice - Koryčany - Kroměříž do prostoru Brna. Odtud potom postupoval ve směru Křižanov a 12. května 1945 se rozmístil kolem Humpolce.

7. Armádní sbor

Druhý sbor 1. armády, tedy 7. armádní sbor rumunské královské armády měl postupně dokonce čtyři velitele. První z nich byl sborový generál Sova Nicolae vystřídaný 8. února 1945 brigádním generálem Lacatusem Mihaim, ten byl po devíti dnech sborovým generálem Virtejeanu Eugenem a od 9. dubna 1945 sbor vedl divizní generál Niculescu-Cociu Radu.

Sbor vstoupil na naše území 20. ledna 1945 v prostoru Potor, závada, Modrý Kameň. Odtud postupoval ve směru Brusník - Šula a potom ve směru Lešť - Senorad - Horné Mladonice. Potom postupoval v údolí mezi Javoriem a řekou Hron na Hronsků Breznicu. Následně od 18. do 28. března 1945 bojoval na směru Šášovské Podhradie - Velké Kozmálovce a pokračoval na Krásno nad Nitrou, kam dorazil 2. dubna 1945.

Následně bojoval v prostoru mezi řekami Váh a Morava ve směru Piešťany -Nové Město nad Váhom, zde se stočil a pokračoval na Čachtice - Suchov, kam přibyl 16. dubna 1945. Následně postupoval západně od řeky Moravy ve směru Rohatec - Moravský Písek - masív Chřibů. Potom ve směru Bzenec - Otrokovice.

Od 3. května 1945 postupoval východně od řeky Svitavy na Rychtářov - Babice - Podolí, kde se 8. května dočkal formální kapitulace Německa. Dále postupoval přes Kuřim na Křižanov a odtud do prostoru Humpolce, kde pro něj válka skončila.

4. RUMUNSKÁ ARMÁDA

4. armáda byla tvořena:
2. armádním sborem, ve kterém byly 8., 9., 11. pěší, 8. jezdecká divize a
6. armádním sborem, ve kterém byly 3., 18., 21. pěší, 1. jezdecká divize
6. pěší divize jako přímo podřízený samostatný svazek

Bojovou cestu na našem území začala 18. prosince 1944. V sestavě armády byly tyto svazky:

Armádou během bojů na našem území prošlo 116 432 vojáků, z nichž 39 540 padlo nebo bylo raněno. Válku tak skončila se 76 862 vojáky.
Rámcově lze uvést, že na československém území postupovala ve směru Rožňava - Dobšiná - Bánska Bystrica - Hulín - Prostějov - Nové Město na Moravě.

Obrázek
Rumunská přehlídka v osvobozené Bánskej Bystrici

Velitelé: od 18. prosince 1944 do 11. ledna 1945 a 19. února 1945 až 2. března 1945 sborový generál Avramescu Gheorge. Jako druhý velitel byl od 12. ledna 1945 do 18. února 1945 a od 3. března 1945 až do 12. května 1945 sborový generál Dascalescu Nicolae.

ObrázekxxxxxObrázek
Velitelé 4. rumunské armády sborový generál Avramescu Gheorge a sborový generál Dascalescu Nicolae

Do bojů vstoupila na jihovýchodním Slovensku v prostoru Seňa - Komárovce - Perín a druhý prostor byl Turňa - Kováčová - Silica - Jablonov. V těchto prostorech bojovala od 18. prosince 1944 do 11. ledna 1945. Následně postupovala:
- po náhorní plošině Silické a v horském masivu Muráně a na směru Jablonov - Rožňava - Polomy - Brezno, kam dorazila hlavními silami 31. ledna 1945.
- od 1 února 1945 do 25. března 1945 odtud postupovala Slovenským Rudohořím, Nízkými Tatrami na Bánsku Bystricu

Obrázek
Operace 4. rumunské armády u Rožňavy a ve Slovenském Rudohoří

- od 26. března 1945 do 10. dubna 1945 postupovala mezi řekou Hron a Turec ve Velké Fatře ve směru na Hornů Štubňu.
- potom v malé Fatře přes Košťany, Zliechov na Trenčianske Teplice a potom pokračovala západně od Váhu v Bílých Karpatech v prostoru Podhradie sešla z Malej Fatry k řekám Lutoninka a Dřevnici ve směru Ilava - Horní Lideč - Bojkovice, kde se objevila 3. května 1945.
- od 4. května 1945 do 6. května 1945postupovala východně od řeky Moravy ve směru Chlum- Hulín do prostoru Holešova, zde přešla Moravu a potom západně od této řeky postupovala v v prostoru Tovačov - Biskupice - Čechovice - Skalka - Hradčany, kde se účastnila poslední velké bitvy na Moravě, ve které padlo skoro tisíc vojáků na obou stranách a bylo zničeno okolo 90 tanků a samohybných děl.

Obrázek
Postup 4. rumunské armády od Banskej Bystrice na východní Moravu

- od 6. května 1945 potom postupovala na Dobrochov - Bystřice od Perštějnem - Nové Město na Moravě - Chotěboř - až do prostoru Vítochov- Odranec- Ždírec - Vepřová, kde pro tuto armádu 12. května 1945 válka skončila.

Podřízená vojsková tělesa 4. armády:

2. Armádní sbor

2. armádní sbor rumunské královské armády vstoupil na území Československa 18. prosince 1945 a do 19. ledna 1945 působil v prostoru Turňa nad Bodvou - Kováčová - Silica - Jablonov. Za dobu bojů na našem území vystřídal tři velitele.
- napřed mu do 11. ledna 1945 velel sborový generál Dascalescu Nicolae
- potom převzal velení brigádní generál Radulescu Edgar, který ho
- 7. dubna 1945 předal diviznímu generálovi Ionascu Costinovi.

Sbor přes Silickou náhorní plošinu postupoval do údolí horního toku Hronu ve směru na Krásnohorské Podhradie - Rožňava - Telgárt, dnešní Švermovo - Brezno v Nízkých Tatrách - Horná a Dolná Lehota - Brusno. Sem se probojoval 22. března 1945.

V dalším postupoval mezi řekami Hronem a Turcempřes Velkou Fatru na Králiky - potom Dubové a Hadvigu a současně druhým proudem postupoval na Čičmany - Dolnů Porubu a Trenčiansku Teplů, kde jeho první sled dorazil 14. dubna 1945.

Obrázek
Pomník padlým rumunským vojákům ve Zvoleně

Od 15. do 27. dubna 1945 bojoval na pravé straně Váhu v Bílých Karpatech a v prostoru Podhradie - Bystřice. Následně postupoval východně od řeky Moravy ve směru Bojkovice - Slušovice a potom se stočil na Chlum a Hulín. Zde překročil řeku a od 7. května se zapojil do bojů v Prostoru Pivín - Výšovice - Vranovice - Hradčany, a potom směrem na Dobrochov - Rozstání - Bystřice pod Pernštějnem až do prostoru Ždírec - Vepřová - Vysoké - Cikháj, kde se rozmístil do 12. května 1945.

6. Armádní sbor

6. armádní sbor rumunské královské armády vstoupil na naše území dne 18. prosince 1944 v prostoru Seňa - Komárovce - Perín. Od 3. ledna 1945 operoval na území Maďarska. Za dobu bojů na našem území mu postupně veleli:
- od 18. prosince 1944 do 3. ledna 1945 a potom od 26. ledna 1945 do 30. března 1945 mu velel divizní generál Gheorgiu R. Gheorge.
- v daném mezidobí byl velitelem určen divizní generál Camenita Petre
- od 30. března 1945 do 12. května 1945 měl velení divizní generál Stavrescu Gheorge.

Obrázek
Poslední velitel 6. armádního sboru divizní generál Stavrescu Gheorge

V době od 12. ledna 1945 do 31. ledna 1945 ze Silické náhorní plošiny a Muráňských Hor postupoval na Rožňavu a potom ve směru Jelšava - Musáň - Tisovec - Brezno. Od 1. února 1945 do 25. března 1945 bojoval ve Slovenském Rudohoří napřed podél Hronu ve směru Brezno- Podbrezová a potom ve směrech Poniky - Šálková - Dúbravy -Čerin.

Od 26. března 1945 do 10. dubna 1945 operoval mezi řekami Hronem a Turcem ve Velké Fatře, ve směru Uľanka - Dolný Harmanec - Diviaky, od 11. dubna do 27. dubna 1945 potom mezi řekou Turec a Váh v prostoru Kamenná Poruba - Fačkov - Čičmany - Zliechov.

Tři dny od 28. dubna do 30. dubna 1945 bojoval v malé Fatře až k řece Váhu ve směru Púchov, a odtud pokračoval na Ilavu a Horní Lideč, kdy vstoupil na území Moravy. Zde jeho průzkumné hlídky zaujaly postavení 3. května 1945.

Až do 12. května 1945 potom operoval západně od řeky Moravy ve směru Klopotovice - Biskupice - Kralice na Hané - Čehovice - Skalka. Potom ve směru Kelčice - Rostání - Doubravice - Bystřice pod Pernštejnem - Lhota.
K 12. květnu 1945 se sbor rozmístil v prostoru Vítochov - Zubří - Vojtěchov

Rumunské svazky v boji o Moravu a Čechy.

V této části se podíváme podrobněji na boje rumunské královské armády, konkrétně jednotlivých divizí na historických územích.

A/ svazky 1. armády

1. gardová divize byla samostatně operujíc svazek v rámci 1. rumunské armády. Byla v předchozích bojích velmi oslabena a válku skončila v počtu pouhých 1086 vojáků a důstojníků.
Velel jí brigádní generál Ion Dumitriu.
Na území Moravy bojovala od 15. dubna do 12. května 1945 v prostoru Šlapanice, Blažovice, Kobylnice a Práce. V okolí obce Prace nakonec válku ukončila, a byla zde rozmístěna až do odchodu do Rumunska.

2. pěší divize bojovala pod velením generála Voicu Mihail, který jí vele od 24. října 1944, tedy ještě při bojích v Maďarsku až do konce vály a při cestě domů. Operovala postupně ve dvou prostorech.
Od 16. dubna do 8. května v prostoru od Rohatce směrem na Moravský Písek, Nedakonice, potom postupovala přes masiv Chřibů ve směru na Domanín a Jankovice. Po kapitulaci Německa k půlnoci 8. května byla vyslána směrem severně Brno a postupovala ve směru Královo Pole, Tišnov, Strážek a Svatý kříž, kde pro ni válka skončila 12. května 1945.
K tomuto dni měla stav 6523 vojáků a důstojníků.

Obrázek
Pomník padlým rumunským vojákům v Humpolci

10. pěší divize ukončila válku se stavem 6277 vojáků a důstojníků. její bojová činnost je dána třemi obdobími a tedy i tedy prostory bojového nasazení.
Od 8. dubna do 27. dubna operovala mezi řekami Váh a Morav v prostoru Ostrov, směr Turá Lúka-Vrbovce a tuto část bojové činnosti na Moravě ukončila v prostoru jihovýchodně od Ostrohu.
28. dubna překročila řeku Moravu a až do 8. května postupovala ve směru Žarošice - Nemochovice - Kroměříž. Svedla boje o Kroměříž a Kojetín a odtud postoupila do prostoru severně od Brna.
Od 9. května do 12. května postupovala západně od řeky Svitavy na směru Brno - Vídeň a nakonec v prostoru Úsobí u Štoků.
Divizi velel brigádní generál Mihail Camarasu

19. pěší divize pod velením brigádního generála Gheorghe Mosiu měla na konci války 6487 vojáků a důstojníků.
7. až 17. dubna 1945 postupovala mezi řekami Váhem a Moravou v prostoru Pobedim ve směru Čachtice - Nová Lhota - Suchov.
Od 18. dubna do 5. května překročila Moravu, v prostoru Ratíškovce se zorganizovala a zahájila postup ve směru Vracov - Žádovice - Kyjov - Koryčany - Kroměříž.
Od 7. května 1945 z prostoru západně od řeky Svitavy a severně od Brna zahájila postup ve směru Lelekovice - Tišnov - Sklenné, a k 12. květnu nerozmístila v prostoru Květinov.

2. horská divize byla prvním horským svazkem, který bojoval na našem území 11. dubna do 12. května 1945. Velel jí brigádní generál Constantin Iordachescu a to od 15. září 1944 až do konce války.
Od 11. dubna do 27. dubna 1945 postupovala z prostoru Radošovce ve směru Radějov - Veselí nad Moravou - Uherský Ostroh.
Po překročení řeky Moravy Postupovala na Polešovice - Zlechov - Staré město - Bělov a na Brno, kam se přiblížila 5. května1945.
Od 6. května do 12 května operoval v prostoru severovýchodně od Brna- Babice - Ochoz a potom západně od řeky Svitavy postupoval ve směru Brno - Vidonín a válku ukončila v prostoru Šlapanova. Její stav na konci války byl 6749 vojáků a důstojníků.

3. horská divize byla druhý horský svazek rumunské královské armády, který se účastnil bojů na našem území. I ona se před vstupem na území Moravy pohybovala mezi řekami Váh a Morava.
7. dubna až 27. dubna postupovala v směru Kostolné - Blatnice - Ostrožská Lhota. Překročila řeku Moravu a z prostoru Hovorany postupovala do prostoru Modřice a odtud šla ve směru Kojetín. K tomu došlo 5. května 1945.
Od 6. května do 8. května 1945 se nacházela v prostoru Opatovice - Bukovinka - Pístovice. Odtud postupovala ve směru Brbo - Ořechov (poblíž Osové Bítýšky) - Polná. Zde 12. května 1945 ukončila své bojové nasazení.
Vele jí divizní generál Pompei Demetrescu a na konci války měla 7455 vojáků a důstojníků.

9. jezdecká divize než vstoupila na Moravu, se soustředila v prostoru Stará Turá a potom ve směru Vrbovce - Lipov17. a ž 18. dubna 1945 překročila řeku Moravu a soustředila se v prostoru Vacenovice. Odtud postupovala ve směru Vracov - Stupava - Roštín - Zdounky. Sem dorazila 5. května 1945
Od 6. května 1845 se soustředila v prostoru východně od Brna v prostoru Líšeň - Podolí a potom z výšin severně od Brna vyrazila směrem na Jinačovice - Deblín - Pikarec- Humpolec.

Okolo Humpolce se soustředila 12. května 1945. V té době jí velel Brigádní generál Ilie Antonescu a měla stav 5486 vojáků a důstojníků.

B/ Svazky 4. armády

6. pěší divize ukončila válku pod velením brigádního generála Iona Dimulescu a v počtech 5512 vojáků a důstojníků v prostoru Ostrov nad Oslavou - Radotín nad Oslavou - Suky.
Boj na Moravě začala 17. dubna 1945 v prostoru mezi Váhem a řeku Morava v Bílých Karpatech v prostoru Predpoloma - Lopeník - Vyškovec.
Odtud šla na Bystřici pod Lopeníkem - Horní lhotu - Zádvěřice a odtud se stočial ve směru Blovice - Jarošov - Mistřice. Zde skončila 4. května 1945.
Od 5. května do 12. května se pohyboval v prostru obcí Slížany, Troubky, Vyškov na Moravě, Bukovinka, Babice, Vranov, Malhostovice, a nakonec skončila v prostoru Ostrov nad Oslavou - Radotín - Suky.
Divize byla v organizační struktuře armády vedena jako samostatně bojující svazek.

Obrázek
Rumunská pěchota v Luhačovicích

3. pěší divize, součást 4. rumunské armády se bojů na Moravě účastnila od 27. dubna 1945, kdy operoval v prostoru mezi Váhem a Moravou v prostoru Uherský Brod - Nivnice a potom ve směru Lhotka - Kelníky - Bhuslavice u Zlína - Louky - Mysločovice - Třebětice.
Od 7. května do 12. května 1945postupně obsazovala prostory:
Mořice - Nedakonice - Srbce
Dobrochov - Kobeřice - Hradčany
Rájec - Veselice - Petrovice
Lhota - Křídlas - Vojetín - Domanín
Válu ukončil v prostoru Cikháj - Škrdlovice - Vysoké. Velel jí brigádní generál Ion Tanasescu a měla stav 6155 vojáků a důstojníků.

9. pěší divize vstoupila na území Moravy ve směru Strání - Korytná - Popovice - Březová - Karlovice - Sazovice - Hulín, dne 15. dubna 1945 a do prostoru Hulína dorazila 6. května 1945.
Když překročila řeku Moravu, od 5. května 1945 postupovala a postupně obsazovala tyto prostory:
Doloplazy -Němčice nad Hanou
Kobeřice - Vranov
Domanín - Bystřice pod Hostýnem
Studenec (u Koněšína) - Nová ves (Heřmanova) kde se rozmístila 12. května 1945.
Velel jí brigádní generál Ion Stanculescu a na konci války měla 6643 vojáků a důstojníků.

11. pěší divize uvízla při bojích v Bílých Karpatech od 30. dubna do 3. května 1945. Odkud vyšla ve směru Nemšová - Bylnice - Vysoké Pole. Když překročila řeku Moravu, postupně obsazovala prostor Čelčice - Podivín - Dobromolice - Čechovice.
Odtud pokračovala do prostoru Černá Hora - Rájec - Zubří - Pohledec. Zde dorazily její zadní voje 12. května 1945.
Divizi velel brigádní generál Constantin Badescu a po skončení bojových operací měla ve stavu 5274 vojáků a důstojníků.

18. pěší divize se na naše území probila ve směru Púchov - Horní Lideč - Lidečko ve dnech 1. až 3. května 1945. Potom se pohybovala svižně a postupně ve dnech 4. až 12. května obsadila tyto prostory:
Modrá - Velehrad
Vitčice - Dřínov
Klopotovice - Biskupice - Hrubčice
Zdětín - Smržice
Rozstání - Lipovec
Šlapnov - Lesoňovice
Vítochov - Kundratice
Divizi velel do 8. května 1945 brigádní generál Paul Alexiu, po něm divizi převzal brigádní generál Gheorghe Cosma. Po skončení bojových operací měla ve stavu 5274 vojáků a důstojníků.

Obrázek
Rumunské dělostřelectvo se přesunuje Brnem

21. pěší divize po bojích v prostoru údolí Váhu zahájila postup ve směru Zemianske Lieskové- vrchol Kykula - obec Kykula na české straně - Vyškovec - Bojovice - Slopné - Vizovice. Sem dorazila po 19 dnech bojů, které zahájila14. dubna, a u Vizovic se objevila 3. května.
Ve dnech 4. a ž 12 května se postup zrychlil a postupně zabírala prostory:
Bělov - Žlutava
Kroměříž - Miňůvky
Polkovice - Opolčany
Pivín - Skalka
Zde boje ukončila a zahájila postup po ose Skalka - Molenburk - Boskovice - Olešnice - Svratka - Sněžné do prostoru Krucenburk - Ždírec - Hluboká.
Od 3. dubna 1945 divizi vele brigádní generál Marin Ceausu a po skončení bojů měla ve stavu 4751 vojáků a důstojníků.

1. jezdecká divize zahájila postup na území Moravy z údolí Váhu z prostoru Chocholná - Drietoma ve směru Rybarie - Dolá Súča - Pitín - Újezd. Tento úsek v těžkých bojích obsazoval od 11. dubna do 4. května 1945
V dalších dnech obsadila prostor: Čelčice - Čechovice - Výšovice
Od 8. května 1945 zahájila postup ve směru Prostějov - Drnovice - Doubravice a 12. května se rozmístila v prostoru Odranec - Koníkv, kde ukončila bojovou činnost.
Velitel divize byl plukovník Constantin Talpes a po skončení bojů měla jeho divize 5558 vojáků a důstojníků

8. jezdecká divize byla z údolí Váhu vyvedena ve směru Bánov - Provodov - Lužkovice. Než dorazila k Provodovu, bojovala 20 dní, od 14. dubna 1945 do 4. dubna 1945
Když překročila řeku Moravu, postupně obsazovala prostory:
Zdounky - Troubky - Roštín
Ivanovice - Hoštice - Drysice
Blansko - Kotvrdovice
Doubravník
Nakonec se rozmístila v prostoru Vatín- Sazomín, kde pro ni válka skončila. Divizi vele brigádní generál Ion Eftimiu a válku skončila se 4914 vojáky a důstojníky ve stavu.

Tímto se mi zdá, že už toho více nevymyslím. Ale byl zde ještě jeden svazek, který měl v 2. ukrajinském frontu speciální postavení. Hlavně proto, že nebojoval jako součást Rumunské královské armády.

Jak už jsem uvedl, rumunská armáda byla za německou v pořadí druhá s největšími počty zajatců na sovětské straně. Má to logiku - nasadila po Němcích do mlýna východní fronty nejvíce vojáků a podílela se jak na vítězných krocích, tak i na porážkách. Je všeobecnou zásadou oddělovat v zajetí řadové vojáky od vyšších důstojníků - aby je důstojníci nemohli ovlivňovat a připravovat například k útěku a generály je žádoucí od vojska úplně.

Pro rumunské zajatce to platilo ve zvýšené míře, protože politická činnost mezi důstojníky měla malý úspěch. Byli to vojáci královské armády a měli v sobě něco, co se nazývá vojenská čest a navíc po událostech posledních let to byli zarputilí antikomunisté a antisovětisté. Protifašistická agitace v táborech mužstva naopak přinesla první úspěchy již v lednu 1942. Své služby nabídlo písemnou peticí téměř 900 rumunských zajatců v táboře u města Ivano – Vozněsenska. Do dubna stoupl jejich počet na 2 000 mužů. Zima 1942 – 1943 byla rozhodující pro celou válku - porážka u Stalingradu, kde utrpěla kruté ztráty i rumunská armáda - a přirozeně se projevila na těch, kteří jsou nejvíce zranitelní, na válečných zajatcích.

Co bylo vytýkáno německé straně, se projevilo stejným způsobem na straně sovětské. Nedostatečné zásobování potravinami, neexistující lékařská péče a ochrana před zimou. Stavy v táborech poklesly o více než polovinu. Ve stejné době padly do sovětského zajetí zbytky dvou divizí v obleženém Stalingradu. Na řece Donu a v Kalmyckých stepích jihovýchodně od města, bylo téměř zničeno dalších 16 rumunských divizí. Počet 18 divizí představovalo celou rumunskou expediční armádu. Mezi zajatými zůstalo jistě mále vůle zachovat věrnost jako německý spojenec a toho využívala agitace rumunských komunistů pracujících na sovětské straně. V den kapitulace německé 6. armády ve Stalingradu, 2. února 1943, se přihlásilo do Rudé armády 2 300 zajatců, z toho každý padesátý byl důstojníkem.

Verbováním po zajateckých táborech byli pověřeni příslušníci rumunské komunistické strany. Do konce července 1943 se do vojenské služby přihlásilo na 20 000 dobrovolníků. To by mohlo dát i dvě divize, ale opět byly potíže s důstojníky. Do protifaštického hnutí se jich přihlásilo tak málo, že nemohla být obsazena místa velitelů. Dne 17. září 1943 se konalo v zajateckém táboře v Krasnogorsku první zasedání Rumunského národního výboru. Rudá armáda měla v té době za sebou řadou velkých vítězství, ale dobývala je dosud na vlastním území a jen s velkými ztrátami se blížila na hranice sousedních států. Bylo na čase - rozhodla STAVKA - aby větší tíhu války nesli také její spojenci, z nichž část měla svá vojska obrácena proti Sovětskému svazu.
V rumunském případě se zasedání dohodlo:
- napomoci vystoupení Rumunska z německého spojenectví,
- donutit německá vojska opustit rumunské území
- uzavřít spojeneckou smlouvu se Sovětským svazem a pokračovat ve válce na jeho straně.

Po tomto zasedání, v poměrně krátkém čase, 2. října sovětská vláda schválila formování rumunské dobrovolnické pěší divize. Organizací a stavem 12 000 mužů a pestrou výzbrojí, se měla podobat sovětské divizi. Její pojmenování mělo odpovídat rumunským tradicím. Nakonec bylo vybráno jméno Tudor Vladimirescu. Tento rumunský národní hrdina byl vůdcem proti osmanského povstání v roce 1821.

Obrázek
Rumunský národní hrdina Tudor Vladimirescu.

Do 25. listopadu 1943 byla divize jen částečně naplněna na tabulkové počty u mužstva. Z toho plyne, že mnoho dobrovolníků to s něčím takovým nemyslelo vážně- jen si chtěli vylepšit postavení podmínky v zajateckých táborech. Obtíže byly opět s náborem důstojníků – dobrovolníků. Do tabulového počtu cca 1 200 se jich přihlásilo pouze 520 a většina z nich byli záložní důstojníci s nižšími hodnostmi. Musela být proto založena rumunská důstojnická škola a různé krátkodobé kursy, aby se velící personál doplnil z řad mužstva. Velitelem divize se stal Nicolea Camrea. Na doporučení sovětské strany byli do divize zařazeni také polní duchovní pravoslavného náboženství. - politické vedení rudé armády si uvědomilo, že hluboce věřící rumunští vojáci bez této duchovní podpory nebudou skoro k ničemu.

V divizi bylo politické oddělení a divize byla kontrolována třiceti důstojníky pro politickou výchovu. To mělo zajistit to, aby ti duchovní za¨se na duše vojáků neměli nepřijatelné veliký vliv. V divizi se odráželo národnostní složení Rumunska, když v ní dokonce sloužili i Němci. Tvrdí se o ní, že měla dobrou morálku, byla vedena v duchu rumunského vlastenectví a představovala branný útvar království ve všem kromě sovětských uniforem a zbraní. Na rozlišení od Rudé armády měli nové rumunští vojáci na levém rukávě nášivku,štítek a z vavřínových listů v rumunských barvách a písmena T.V. – Tudor Vladimirescu.

Během října 1943 se divize přesunula pěším pochodem do prostoru města Rjazaň a její příslušníci se mohli volně pohybovat v okruhu 30 kilometrů. Organizační období skončilo 15. listopadu 1943 a v ten den byl vydán první divizní rozkaz o zahájení výcviku se zbraněmi. Byl stanoven na 12 týdnů, v nichž se Rumuni měli seznámit se sovětskou pěchotní a podpůrnou výzbrojí, materiálem a výstrojí. Dne 11. února 1944 divize složila přísahu. Ve stavu měla 781 důstojníků a 9 074 poddůstojníků a vojáků. Plánovaného stavu tedy nedosáhla, ačkoliv v sovětských táborech bylo dostatek rumunských zajatců. Vysvětlením může být status divize, která se stala útvarem pod velký vlivem komunistické strany. Do konce března 1944 se divize začala přesunovat na západ. V dubnu 1944 dosáhla města Jampol a tím se přiblížila rumunské hranici. Byla začleněna do 2. ukrajinského frontu pod velením armádního generál a od září roku 1944 maršála Sovětského svazu Rodiona Jakovleviče Malinovského.

Tato divize spadá do skupiny vojsk pod přímým sovětským velením. Celkově pod přímým sovětským velením v této divizi logistických a pomocných jednotkách bojovalo 17 055 vojáků a důstojníků, 2 516 jich padlo nebo zmizelo. Válku tak ukončilo 14 539 vojáků z této skupiny jednotek.

Celkově tedy lze konstatovat, že do bojů na našem území vstoupilo 248 430 vojáků všech kategorií, mužů i žen. Během těchto bojů jich padlo nebo v bojích zmizelo - tedy se stalo nezvěstnými bez toho, že by se někdy našli, 66 495 vojáků a důstojníků, mužů i žen. Válku na našem území ukončilo 181 935 příslušníků Rumunské královské armády.

ZÁVĚR: ZAPOMENUTÍ OSVOBODITELÉ

Jak jsem uvedl v úvodu, po listopadu 1989 vystřídalo nekritické velebení Rudé armády-osvoboditelky hlučné připomínání role americké armády při osvobozování západních Čech. Nevím, jaký by se u nás musel stát převrat, aby si někdo oficiálně vzpomněl na vojáky rumunské královské armády.

Přitom jak bylo uvedeno v poslední kapitole této práce 1. a 4. rumunská armáda a ostatní síly Rumunské královské armády, čítající 248 430 osob, za osvobozování Československa zaplatily 66 495 vojáky, z nichž polovina připadla na mrtvé a nezvěstné. Na našem území urazily 400 kilometrů. V horském zalesněném terénu středního Slovenska bojovaly navíc v tuhých mrazech, jež se podepsaly na jejich těžkých ztrátách, několikanásobně převyšujících protivníkovy oběti.

Osvobodily 1172 československých osad, obcí a měst, přičemž zajaly 20 478 vojáků.

Československé řády a vyznamenání obdrželo 5 559 rumunských vojáků.

Kdo je u nás dnes oslavuje, nebo alespoň připomíná? Asi nikdo. Na těchto vojácích se nedají získat žádné politické body. A to ani jejich vyzdvihováním jak je dnes při vyzdvihování zásluh u Američanů, tak ani jejich denunciováním, jak se děje u rudoarmějců. A tak se ve shodě obou stran mlčí.

Palba.cz je nyní fórum, které se jimi a jejich zemí alespoň trochu zabývala.

Dalo mi to vše dost práce, ale snad jsem ukázal rumunské království, jeho bohaté dějiny, vliv na dění v Evropě a jednou dokonce osudový vliv na naše, tehdy ještě společnou zemi. Snad je nyní jasnější, že tato země a její vojáci byli jediní v celé Evropě, kdo nás v našich novodobých dějinách nikdy nezradil.

Když naši zemi začaly 21. srpna 1968 válcovat spojenecké divize, jedna z armád se toho přes účast v socialistickém táboře nezúčastnila. Byla to armáda Rumunské socialistické republiky. Tehdejší hlava této země, Nicolae Ceauşescu, svolala do Bukurešti demonstraci a v projevu tuto invazi nekompromisně odsoudila jako, cituji:

„hrubou chybu a velké nebezpečí pro evropský mír, pro osud socialismu ve světě a jako ostudný moment v dějinách evropského revolučního hnutí.“

Naposledy tak tato země přes propast desítek let ukázala ducha přátelství a solidarity. Krátce potom se propadla do politického marasmu a vše skončilo povstáním a smrtí právě toho vizionáře na tribuně, který asi sám svým vizím nerozuměl a stal se diktátorem.

Rumunské vojáky jak jsem uvedl, dnes nepovažuje žádný politik za hodné zájmu. Ale nejsou zapomenuti lidmi, pro které vysoká politika nemá žádnou velkou hodnotu a na výlevy našich politiků a některých rádoby historiků z vysoka kašlou. A tak na Slovensku, Moravě i v Čechách lze najít mnoho památníků, které byly vztyčeny na počest těmto skoro zapomenutým vojákům. Jako je třeba tento v Bzenci:
Obrázek
1 9 4 5
ÎN AMINTIREA EROILOR DIVIZIEI 2^ INF. ROMÂNĂ CĂZUTI PENTRU ELIBERAREA CEHOSLOVACIEI.
PADLÝM HRDINŮM DRUHÉ RUMUNSKÉ PĚŠÍ DIVIZE ZA OSVOBOZENÍ ČESKOSLOVENSKA.


Na blocích vlevo i vpravo je uvedeno 56 jmen rumunských vojáků, na počest kterých byl vybudován a je na jejich počest i udržován. A takových připomínek je mnoho a mnoho.

Tímto považuji tuto první práci cyklu o Rumunské královské armádě za ukončenou. Je volná k diskusi, fotografiím, které možná najdete tam, kde bydlíte a kudy Rumunská královská armáda postupovala při své cestě na konci války v Evropě. Máte-li možnost, foťte, pište a vkládejte.

Pátrač.

ZÁKLADNÍ ZDROJE A LITERATURA
Liddel Basil Hart, Dějiny druhé světové války, Brno, JOTA, 2000
Liddel Basil Hart, Historie první světové války, Brno, JOTA, 2007
Martin Gilbert, Úplná historie - druhá světová válka, BB Art, 2006
Martin Gilbert, První světová válka -úplná historie, BB Art, 2005
Mainuš František, Pavel Beneš, Ve jménu přátelství – rumunská armáda v bojích za osvobození Československa, Blok, Brno 1975
Mainuš František, Zdenek Konečný, Podíl Rumunů na osvobozování Moravy 1945, sborník, Praha 1969
Konečný, Zdeněk - Beneš, Pavel - Mainuš, František, Rumunská armáda v bojoch za našu slobodu, Banská Bystrica: Stredoslovenské vydavateľstvo, 1963
TREPTOW, Kurt W. ed. Dějiny Rumunska. Praha: NLN, 2000.
TEJCHMAN, Miroslav. Dějiny Rumunska. Praha: Karolinum, 1997.
GLANTZ, David M. Bouře směřuje na Balkán. Brno: Jota, 2008.
REID, Robert. Rumunsko a Moldavsko. Praha : Svojtka & Co., 2008
https://en.wikipedia.org/wiki/Hungarian ... manian_War
http://www.reflex.cz/clanek/historie/63 ... enska.html
http://www.listy.cz/archiv.php/images/d ... nek=021523
https://victortibrigan.wordpress.com/20 ... 1941-1944/
https://commons.wikimedia.org/wiki/Cate ... in_Romania
http://www.allworldwars.com/Romanian-an ... t-III.html
https://en.wikipedia.org/wiki/Romanian_ ... Stalingrad
http://www.worldwar2.ro/
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
riho
rotný
rotný
Příspěvky: 98
Registrován: 8/2/2013, 08:35

Re: Téměř zapomenutý přítel a osvoboditel

Příspěvek od riho »

Pri lokalizácii vstupu 1. rumunskej armády "...Do bojů vstoupila na jihovýchodním Slovensku mezi řekami Ipeľ a Hron, v prostoru Modrý Kameň, Halič, Závada..." je správne juh stredného Slovenska. Je to rámcovo medzi Šahami a Lučencom. Takmer presne na juh od Zvolena a Zvolen určite za východoslovenské mesto považovať nebudeme :)

Inak prechod tejto oblasti smerom na Zvolen je veľmi náročný. V ceste stojí Krupinská planina a asi aj preto tu bolo vybudovaný výcvikový priestor Lešť. Hneď za Modrým Kameňom je vstup do úzkeho údolia, prakticky jediná poriadna cesta v okruhu 20 kilometrov. Fronta tu dlho nevedela preraziť cez nemeckú obranu.
Obrázek

Memento Mori
Bublifuk
praporčík
praporčík
Příspěvky: 353
Registrován: 2/9/2008, 16:20
Bydliště: Praha

Re: Téměř zapomenutý přítel a osvoboditel

Příspěvek od Bublifuk »

Pátrač píše:Kdo je u nás dnes oslavuje, nebo alespoň připomíná? Asi nikdo. Na těchto vojácích se nedají získat žádné politické body.
Do kamene tesat... Ale musím říct, že u jejich pomníku v Kroměříži (ul. generála Svobody, naproti Květné zahradě), v době kdy jsem tam cca na přelomu tisíciletí působil, byly vždy v květnu květiny, resp. čerstvý věnec. Nikdy jsem nechytl, kdo ho tam kladl, resp. zda to bylo nějak oficiální, či akce soukromníka, ale byl tam.
A mám za to, že i u jejich pomníku na hřbitově v Luhačovicích se tu a tam čerstvé květiny objevovaly.
Takže někdo si je asi připomíná, jen bez pompézních oslav a TV kamer....

Za článek každopádně díky moc, přečetl jsem jedním dechem :up:
Obrázek

Nemůžeš tvrdit, že civilizace nezaznamenává určitý pokrok, neboť v každé další válce Tě zabijí novým způsobem.
W.Rogers
821
praporčík
praporčík
Příspěvky: 389
Registrován: 4/8/2010, 12:25

Re: Téměř zapomenutý přítel a osvoboditel

Příspěvek od 821 »

fajne citanie :up:
Pátrač píše:Významným vystoupením je určitě podíl na dobití Sevastopolu a bojích na poloostrově Krym. Zde se na bojích podílely pod centrálním velením generála Gheorghe Avramesca:

1. horská brigáda, velitel Constantin Vasiliu-Rascanu, fotka následuje

VII. armádní sbor. Velitel Florea Mitranescu, tento sbor se přímo neúčastnil bitvy o Sevastopol, bojoval na poloostrově a potom jej zajišťoval. Měl dvě divize:
- 19. pěší divize, velitel Carold Schmid
- 8. jezdecká brigáda, velitel Corneliu Teodorini

Horský sbor, velitel Gheorghe Avramescu, měl také dvě divize
- 10. pěší divize - Sava Caracas
- 4. horská divize - Gheorghe Manoliu
1. horska a 8. jazdecka boli v case dobivania Sevastopolu uz preznacene na divizie. Vsetky rumunske horske a jazdecke brigady boli 15.3.1942 preznacene na divizie.
CETERUM AUTEM CENSEO MOSCOVIAM ESSE DELENDAM
Uživatelský avatar
Smutná krabice
praporčík
praporčík
Příspěvky: 348
Registrován: 26/12/2014, 21:40
Bydliště: Outsourcovaný logistický sklad

Re: Téměř zapomenutý přítel a osvoboditel

Příspěvek od Smutná krabice »

Jenom krátká zmínka, jsem teprve na začátku velezejímavého článku - Vlad III. Ţepeş nebyl rozhodně "kladný hrdina", naopak: když si člověk přečte o jeho rané historii, vychází z ní jako extrémně perverzní sadista. Vyžíval se totiž ve vertikálním napichování lidí na kůl, kteří tak umírali dlouhé dny v nepředstavitelných, nelidských bolestech. A to nedělal jen nepřátelům, ale udělal to i svým příbuzným (!) včetně žen (!!!) Proto mne poněkud rozčiluje, když tuto zrůdu kdokoli chválí, protože podle mého názoru má být každý, kdo takto mučí (ženy), bez cavyků popraven okamžitě na místě.

Turci tedy dělali totéž a při obléhání Konstantinopole takto zvěrsky umučili tisíce křesťanských zajatců - proto nesnesu nynější turecké zpupné oslavy dobývání Konstantinopole -, ale alespoň z toho vynechali ženy.

No a kdyžv Transylvánii narazili na zástupy obětí Vlada III., dokonce i zvráceným Turkům se ze zvěrstev, které v Transylvánii viděli Vlada páchat nejen na tureckých zajatcích, ale i na vlastních lidech, udělalo tak zle, že se vrátili. Tak se alespoň traduje. Být v té době Rumunem ale každopádně muselo být strašlivé.
noah11
podpraporčík
podpraporčík
Příspěvky: 270
Registrován: 17/11/2010, 13:10
Bydliště: Vranov

Re: Téměř zapomenutý přítel a osvoboditel

Příspěvek od noah11 »

Perfektná práca :up: Inak pekný pomník je v Piešťanoch dielo rumunského autora E. Ciuca pripomína veľký podiel rumunského vojska na oslobodení Piešťan v apríli 1945

Nápis
MARÍLE UNÍTĂŢÍ ROMÂNE CARE
AU LUPTAT PENTRU ELÍBERAREA
POPORULUÍ PRÍETEN CEHOSLOVAC

Preklad
VEĽKÉ RUMUNSKÉ ARMÁDY
KTORÉ BOJOVALY O OSLOBODENIE
BRATSKÉHO ČESKOSLOVENSKÉHO
NÁRODA
Tento preklad neviem z akého dôvodu už na pomníku chýba.
zdroje: http://www.piestany.sk/index.php?id=262
http://www.abpiestany.sk/index.php/dals ... stany.html

Pre doplnenie,ofenzíva rumunských armád sa takmer vždy týkala frontálnych útokov na nemecké a maďarské pozície, ktoré boli vo väčšine prípadov v náročnom hornatom a zalesnenom kraji. Celkom sa v období 5 mesiacov zúčastnilo v bojoch okolo 240 000 rumunských vojakov. Ich straty predstavovali okolo 60 000 padlých, ranených a nezvestných, čo znamenalo približne 25 % nasadeného stavu.
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4070
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Re: Téměř zapomenutý přítel a osvoboditel

Příspěvek od jarl »

U nás na Vysočině rumunským vojákům v tomto desetiletí postavili památné kříže ve Velkých Janovicích a Dobroutově, takže místní lidé na ně úplně nezapomněli, i když jejich činnost nebyla vždy hodnocená kladně, jelikož se tu často nechovali jako osvoboditelé, ale dobyvatelé. To co byli naši předkové ochotní tolerovat Rudé armádě, která proti nacistům za obrovských ztrát bojovala několik let, nebyli ochotní odpouštět armádě, která dlouho bojovala na německé straně a ke Spojencům se přidala, až když jí teklo do bot, ale předpokládám, že Pátrač se bude těmito aspekty zabývat v další části své impozantní práce. Já jsem o tom letos na jaře četl delší článek v regionální příloze Mladé fronty a dnes jsem jej našel i na internetu: http://jihlava.idnes.cz/mezi-osvobodite ... zpravy_evs

Obrázek
Nový rumunský kříž v Dobroutově

Bohužel se kolem stavby kříže v Dobroutově strhla ošklivá polemika a hrozila mezinárodní ostuda, ale podstata sporu netkvěla v tom, že by místní nechtěli připomenout památku padlých Rumunů, ale autor starého kříže nechtěl připustit jeho odstranění:
http://www.ceskatelevize.cz/ct24/region ... ni-ostudou
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Téměř zapomenutý přítel a osvoboditel

Příspěvek od Pátrač »

Jarle - moc pěkné i ty odkazy jsou prima. Ono je to někdy s lidmi těžké. Ale rozumněl bych asi oběma stranám.

Noah - prosím, vlož do svého příspěvku obrázek, nějak jsem se těmi odkazy nedokázal prokousat.

Smutná krabice - Vlada III. Tepese jsem nijak nechválil ani nehaněl - nechal jsem to v neutrální rovině.

821 - jezdecké brigády a horské brigády byly přejmenovány na jezdecké a horské divize dne 15. března 1942. Tuto skutečnost znám a budu se jí věnovat v druhé části této práce. Ale zdroje které jsem níže uvedl používají z mě neznámého důvodu staré označení brigády a tak jsem ho ponechal i já.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
palo satko
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 2528
Registrován: 16/9/2013, 17:59
Bydliště: Pezinok, Slovensko

Re: Téměř zapomenutý přítel a osvoboditel

Příspěvek od palo satko »

napisal si to ako stredoveku kroniku: "Od stvorenia sveta po dnešok" :D , ale napísal si to velmi kvalitne a nanajvyš objektívne spôsobom "padni, komu padni". Tvoj nazor na uctu k padlým hrdinom plne zdielam a tiež sa mi nepači pokryvenost dnešnych politrukov, ktorí formuju verejnu mienku.
Obrázek
Uživatelský avatar
Jester
četař
četař
Příspěvky: 74
Registrován: 10/8/2010, 12:59
Bydliště: Valašské království

Re: Téměř zapomenutý přítel a osvoboditel

Příspěvek od Jester »

Děkuji, za vynikající a komplexní práci a hlavně za připomenutí dnes již z hlav vykouřené části naší historie. Moji "rodnou" vísku osvobodila 3. divize Rumunské královské armády. Pamětníci na Rumuny vzpomínají jako na disciplinované, dobře vedené a vždy perfektně ustrojené vojáky. O rabování, nebo jiných případných excesech z jejich strany, nepadla ani zmínka.

Bohužel, Rumuni se u nás na Vysočině dlouho nezdrželi a velmi záhy je nahradily druhosledové jednotky Rudé armády, které už - prý - nebyly ani disciplinované, ani přátelské k místnímu obyvatelstvu.

Pokud budete sledovat postup jednotlivých divizí na mapě, obec "Lhota" severozápadně od Bystřice nad Pernštejnem nese dnes jméno Lísek.
Moudrý tyran povolí ve své zemi svobodu myšlení. Těch několik málo poddaných, kteří ji nakonec využijí, nestojí za řeč.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Téměř zapomenutý přítel a osvoboditel

Příspěvek od Pátrač »

Ahoj Palo - já si taky občas připadal jak Kosmas. :D

Ale na druhou stranu když jsem to začal připravovat, naznal jsem, že to za tu námahu stojí. Řečeno po pravdě - strašně mě to bavilo. A ta druhá páce je jiná, taková strohá a samé číslo. Ale zase je takto pečlivá, aby bylo po prostudování jasno, jaká to byla armáda a jak se měnila v průběhu války.

Jsem rád že se líbí.

Palo, jestli najdeš něco o bojích rumunských vojáků u vás na Slovensku, obrázky pomníků a dobové fotky, dej to sem. Rád bych aby se tu toho objevilo co nejvíce. Měj se dobře a všem kolegům děkuji.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Aaron Goldstein
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 3062
Registrován: 19/7/2014, 19:38
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Téměř zapomenutý přítel a osvoboditel

Příspěvek od Aaron Goldstein »

Tak jsem to dolouskal a mohu pouze smeknout... Je to pecka (což už je u tebe víceméně standard) Obrázek
Obrázek

Že jsem paranoidní ještě neznamená, že po mě nejdou...
Uživatelský avatar
riho
rotný
rotný
Příspěvky: 98
Registrován: 8/2/2013, 08:35

Re: Téměř zapomenutý přítel a osvoboditel

Příspěvek od riho »

Pátrač píše:Ahoj Palo - já si taky občas připadal jak Kosmas. :D

Ale na druhou stranu když jsem to začal připravovat, naznal jsem, že to za tu námahu stojí. Řečeno po pravdě - strašně mě to bavilo. A ta druhá páce je jiná, taková strohá a samé číslo. Ale zase je takto pečlivá, aby bylo po prostudování jasno, jaká to byla armáda a jak se měnila v průběhu války.

Jsem rád že se líbí.

Palo, jestli najdeš něco o bojích rumunských vojáků u vás na Slovensku, obrázky pomníků a dobové fotky, dej to sem. Rád bych aby se tu toho objevilo co nejvíce. Měj se dobře a všem kolegům děkuji.
Veľký pamätník je priamo na hlavnom námestí v Banskej Bystrici

http://www.najkrajsikraj.sk/banska-byst ... ej-armady/

Len také drobnosti, kráľom, ktorý čelil mongolskej invázii bol Béla IV. a bitka bola na rieke Slaná, aspoň tak sa to uvádza v slovenskej historiografii. Sajó je jej maďarské pomenovanie, ale tiež hovoríme o Dunaji a nie o Dune, či o Benátkach a nie o Venezii.
Obrázek

Memento Mori
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Téměř zapomenutý přítel a osvoboditel

Příspěvek od Pátrač »

Riho - pěkný památník, pěkné místo. Já byl naposledy v Banskej Bystrici před 27 lety a abych řekl pravdu, už si ho nepamatuji. Ani nevím jestli jsem si ho tenkrát všiml.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Odpovědět

Zpět na „OSTATNÍ“