Rapallská dohoda (1922)

Odpovědět
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Rapallská dohoda (1922)

Příspěvek od kacermiroslav »

Rapallská dohoda
16. 4. 1922


Dne 16. dubna roku 1922 se v Rapallu v Itálii sešli zástupci Sovětského svazu (tehdy ještě Ruskou sovětskou federativní socialistickou republikou) a Německa. Po uzavření mírové smlouvy mezi tehdy ještě válčícím Německem a bolševickým Ruskem (březen 1918) se jednalo o další z celé řady smluv, které od mírové smlouvy z března 1918 vedli ke vzájemnému sbližování mezi oběma mocnostmi. Touto smlouvou tak byly znovu obnoveny diplomatické styky a především oba aktéři se vzdali navzájem náhrady válečných škod a přiznaly si doložku nejvyšších výhod. Což bylo pro Německo velice důležité, protože jakožto poražený stát musel platit vítězným mocnostem vysoké válečné reparace a takto o jednoho z vítězů, který by mohl požadovat další částky, ubylo (přestože v případě Ruska to bylo naopak. Zde na základě mírové smlouvy mělo Německu platit Rusko). Rovněž pro Rusko, které v té době ukončovalo občanskou válkou, to byl významný diplomatický počin, protože se jednalo o první mezinárodní smlouvu uzavřenou od bolševické revoluce v říjnu 1917 (když pomineme mírové smlouvy atd.). Rusko se tak začalo pomalu dostávat ze své diplomatické izolace.

Samozřejmostí této dohody byla snaha postavit na nohy obě válkou zničené ekonomiky, které svým způsobem byly vyřazený z evropského dění. Po Pařížské mírové konferenci (1919), kde bylo Německo označeno za hlavního viníka vzniku Velké války, se tak množili hlasy, že spojenectví s Ruskem může izolaci a tíživou ekonomickou situaci prolomit. Ostatně například již v roce 1920 si Rusko v Německu objednalo výrobu lokomotiv a potřebný materiál pro stavbu železnic. Určité vzájemné obchodní aktivity tak byly nastartovány již krátce po válce. Když pak bylo začátkem ledna 1922 do Cannes sezváno zasedání Nejvyšší spojenecké rady Dohody, kam byli přizváni i delegáti Ruska a Německa, bylo vcelku logické, že tyto dva státy, nacházející se v přibližně stejné diplomatické izolaci, k sobě najdou cestu. Za Rusko byl do francouzského Cannes pozván V.I.Lenin, který ale z bezpečnostních důvodů za sebe poslal lidového komisaře zahraničí Gregorije Čičerina. Ruskou taktikou pro konferenci bylo nabízet jednotlivým zemím výhodnější podmínky než všem zemím dohromady a tak vnést mezi významné účastníky konference rozkol. Zatímco jednání s Velkou Británií, Francií a Itálií se jevilo jako obtížné, větší šance na úspěch se daly očekávat při jednání s Německem. Ostatně i z těchto důvodů cestovala ruská delegace do Cannes přes Berlín, kde ji 1. dubna 1922 přijal říšský kancléř Joseph Wirth a ministr zahraničí Walther Rathenau. Během jednání Německo projevilo ochotu se zříci škod, které vznikli za bolševické revoluci (po uzavřeném příměří z prosince 1917 a míru z března 1918), ale jen za předpokladu, že Rusko tuto škodu neuhradí ani dalším žadatelům. K čemu se ale Německo nechtělo zavázat, byla platba válečných reparací, které mohli na základě mírové smlouvy z března 1918 po Rusku požadovat. Proto k žádné dohodě v Berlíně nakonec nedošlo.

Z Berlína pokračovala delegace do italského Janova, kde byla dne 10. dubna 1922 zahájena za účasti 29 států Janovská konference. Více než 2000 delegátů zasedalo v paláci San Giorgio. Oficiální jednání ale vázla. O to zajímavější byl průběh té neoficiální části, na různých banketech, tajných zasedáních, zasedáních úzkého počtu stran atd. Především se tu vyvíjel tlak na delegáty z Ruska, aby tato země převzala závazky svých předchozích vlád (prozatímní Kerenského a carské). Naproti tomu Rusové požadovali kompenzaci ztrát, kterých země utržila během mezinárodní intervence počátkem dvacátých let. Těchto jednání se účastnili kromě ruské delegace především zástupci Itálie, Británie, Francie a Belgie (24. dubna). K žádné dohodě ale nedošlo. Nicméně přizvání zástupci Německa se znepokojením pozorovali různá jednání a báli se, aby nebyli uzavřené dohody, namířené proti nim. Proto se dne 15. dubna (přesně deset let od potopení Titanicu:-) sešel Ago von Maltzan s Čičerinovým nástupcem Adolfem Joffem. Zástupci obou zemí, se nakonec domluvili, že jejich země, proti kterým jsou všichni ostatní zaměření, mohou spolu uzavřít dohodu, bez ohledu na výsledek Janovské konference. V noci 16. dubna tak Rusové oslovili německou stranu s tím, že jsou ochotni pokračovat v předchozích berlínských jednáních. 16. dubna v 11. hodin přijela německá delegace do hotelu Palazzo Imperiále v lázeňském středisku Rapallo, kde měla sídlo ruská delegace. Týž den večer podepsali Rathenau s Čičerinem smlouvu ve dvou rovnomocných jazykových verzích. Smlouva měla necelé dvě stránky. Další jednání na konferenci v Janově již nebyla úspěšná a tak paradoxně jen Německo a Rusko mohli být spokojení ze vzájemné dohody. V Rusku byla smlouva přijatá jako velký diplomatický úspěch. Trošku jinak tomu bylo v Německu, kde se našla celá řada kritiků (v Rusko možná také, ale nikdo nechtěl být poslán do Gulagu). V Německu to došlo tak daleko, tak ministr zahraničí Rathenau, podepsán pod touto smlouvou, byl 24. června 1922 zabit při atentátu. Podpis na smlouvě tak přežil jen o dva měsíce. Nicméně i tak byla vzájemná spolupráce navázána a to nejen na poli hospodářském (mírovém), ale i vojenském. Němcům tak bylo umožněno obcházet Versailleskou mírovou smlouvu díky, které mohli v Rusku zkoušet prototypy zbraní, testovat letadla atd. V Rusku tak vznikla celá řada společných vojenských zařízení, jako tanková škola v Kazani, letecká škola v Lipecku a cvičiště pro součinnost dělostřeleckých a leteckých sil ve Voroněži. Rusko oplátkou za to obdrželo přístup k moderním technologiím. Další hospodářské a politické přátelské smlouvy na sebe nenechali dlouho čekat. V říjnu 1925 byla v Berlíně podepsána hospodářská smlouva o spolupráci v železniční a námořní dopravě, dále o daních a ochraně průmyslového vlastnictví. Sovětský svaz navíc obdržel úvěr ve výši 106 milionů říšských marek na financování sovětských zakázek v Německu. V dubnu 1926 pak byla podepsána smlouva o přátelství a neutralitě pro případ, že by byla některá ze zemí napadena třetí stranou. K tomu Sovětský svaz obdržel další úvěr na 3000 milionů říšských marek. Německo si tak svým způsobem začalo kupovat mír zbraní na východní frontě pro případ útoku ze strany svých západních sousedů, Polska a Československa.

Německá vláda, zastoupená p. drem Walterem Rathenauem a vláda Ruské socialistické federativní sovětské republiky, zastoupená p. Čičerinem, dohodly se na těchto ustanoveních:

Článek 1.


Obě vlády se shodly v tom, aby vypořádání mezi Německem a Ruskem z doby válečného stavu spočívalo na těchto základech:

a) Německá říše a Ruská socialistická federativní sovětská republika zříkají se navzájem náhrady válečných výloh, jakož i náhrady válečných škod, tj. škod, jež jim a jejich státním příslušníkům ve válečném území vznikly vojenskými opatřeními, v to počítajíc všechny rekvisice, vykonané v nepřátelské zemi. Rovněž zříkají se obě strany náhrady škod občanských, jež byly způsobeny příslušníkům jedné části tak zvanými válečnými zákony výjimečnými nebo násilnými opatřeními státních orgánů druhé strany.

b) Právní vztahy veřejné i soukromé, dotčené válečným stavem, jakož i otázka nakládání s obchodními loďmi, jež se dostaly do rukou druhé strany, budou upraveny podle zásady vzájemnosti.

c) Německo a Rusko zříkají se navzájem náhrady výloh pro válečné zajatce. Rovněž zříká se německá vláda náhrady výloh, jež jí vznikly internováním příslušníků rudé armády v Německu. Ruská vláda pak zříká se náhrady výtěžku z prodeje Německem vojenských věcí, jím rekvírovaných a do Německa dopravených.

Článek 2.

Německo vzdává se nároků, jež plynou z dosavadního použití zákonů a opatření sovětské republiky na německé říšské příslušníky nebo jejich soukromá práva a na práva německé říše a zemí proti Rusku, jakož i nároků, jež plynou z opatření, učiněných sovětskou republikou nebo právům, předpokládajíc, že vláda sovětské republiky také nevyhoví podobným nárokům jiných států.

Článek 3.

Diplomatické a konsulární styky mezi německou říší a sovětskou republikou budou neprodleně obnoveny. Připuštění konsulů obou stran bude upraveno zvláštní dohodou.

Článek 4.

Dále se obě vlády shodly také na tom, že pro všeobecné právní postavení příslušníků jedné strany v území druhé strany a pro všeobecnou úpravu obchodních a hospodářských styků obou stran má platiti zásada největších výhod. Tato zásada netýká se výsad a úlev, které sovětská republika poskytne jiné sovětské republice nebo takovému státu, jenž byl dříve součástí ruské říše.

Článek 5.

Obě vlády vyjdou blahovolně vstříc hospodářským potřebám obou zemí. Při zásadní úpravě této otázky na mezinárodním podkladě sdělí si napřed své názory. Německá vláda vyslovuje ochotu, podporovati dle možnosti ujednání, zamýšlená soukromými firmami a jí nedávno oznámená, a jejich provádění usnadniti.

Článek 6.

Článek 1.b a 4. této smlouvy nabudou platnosti ratifikací, ostatní ustanovení ihned.

Vyhotoveno dvojmo.
V Rapallo dne 16. Dubna 1922
Rathenau. Čičerin.

Zdroje:
VESELÝ Z. - Světová politika 20. stol. v dokumentech (1900-1945) - VŠE, Praha 2000, s. 95-96
VRBA R. - Záhady světovlády – České Budějovice 1923
www.moderni-dejiny.cz
www.wikipedia.org
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
matej112
vojín
vojín
Příspěvky: 14
Registrován: 14/12/2011, 14:43
Bydliště: Šahy
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od matej112 »

Miroslav vieš čo rád čítam, ale takéto som nečítal v živote klobúk dole :lej:
Milda
nadpraporčík
nadpraporčík
Příspěvky: 434
Registrován: 8/5/2007, 20:03
Bydliště: Litoměřice

Příspěvek od Milda »

Pro oba státy velice důležitá dohoda. Politická důležitost je určitě nad hospodářskou stránkou dohody.
Obrázek
Odpovědět

Zpět na „Ostatní“