HMS Ark Royal
Napsal: 21/11/2005, 22:03
Již krátce po skončení první války se britští admirálové začali zajímat o využití letadel při vedení námořních operací. Hydroplánové nosiče zdaleka nesplňovaly jejich představy o vzdáleném průzkumu a řízení palby. Tak totiž zastánci bitevních lodí (tzv. Dělový klub) viděli působení letadel nad bojištěm (kdyby si tak dokázali představit v jak ničivou sílu se mateřské letadlové lodě vyvinou jen o několik desítek let později). Proto vzniklo několik letadlových lodí na kterých si Royal Navy ověřovala své teorie.
Již v roce 1919 spustili v Anglii Hermes, plavidlo konstruované od počátku jako letadlová loď. Ukázalo se však, že její velikost je nedostačující. Ostatní britské letadlové lodě byly zase jen pouhými přestavbami buď jiných válečných plavidel nebo v případě Argusu osobní lodě. Všechny vstoupily do služby ve dvacátých letech a Royal Navy tedy mohla při pozdější objednávce nové jednotky využít bohatých zkušeností získaných při jejich provozu.
Podle washingtonských a londýnských dohod měla Velká Británie právo postavit letadlovou loď o výtlaku až 27000 tun. Proto bylo velkým překvapením, že objednávka z května 1935 zněla na plavidlo o pět tisíc tun menší. Oficiální zdůvodnění admirality bylo, že tato velikost je pro Royal Navy ideální. Z neoficiální zdroje však přiznaly, že námořnictvo prostě nemá peníze.
Šéfkonstruktér sir Arthur Jones předložil admiralitě konstrukční plány lodě o délce 808 stop s kapacitou hangárů na 72 letadel.
Stavba nové lodě byla objednána v loděnici Cammell Laird v Birkenheadu, kýl zde byl položen 9.9.1935. O devatenáct měsíců později, 13.4.1937 ji slavnostně spustili na vodu a při té příležitosti byla pokřtěna na Ark Royal. Tímto jménem byla uctěna památka vlajkové lodě admirála lorda Howarda pod jehož velením byla vybojována slavná bitva se španělskou Armadou v červenci roku 1588.
Plavidlo, které 16.11.1938 převzalo britské námořnictvo za 3 216 000 liber šterlinků, mělo maximální délku 243,8 a šířku 28,9 metrů. Na tyto velké rozměry měla Ark Royal velmi malý ponor, pouhých 6,95 metrů. Standartní výtlak činil 22000 a plný 27840 tun.
Přesto, že byla vždy označována jako nepancéřovaná, chránilo ji až 2850 tun oceli (hlavně kotelny, strojovny a sklady munice), některé prostory byly schopny odolat zásahu granátu ráže 152 mm. Vnitřek trupu skrýval dva poměrně velké hangáry. Horní měl délku 173 a dolní 138 metrů, šířka obou byla 18,3 a výška 4,8 metrů. Oba bylo možné případě potřeby rozdělit ocelovými přepážkami a lokalizovat tak například ohnisko požáru. Kvůli těmto opatřením však klesla celková kapacita lodě na 60 letadel. Později byl tento počet snížen na 54 a část spodního hangáru byla využívána na opravy a údržbu letecké techniky.
Letadla byla z hangárů přepravována třemi velmi úzkými výtahy které byly navíc umístěny střídavě napravo a nalevo. Důvodem k rozměrům a tomuto asymetrickému rozmístění byla obava z narušení pevnosti paluby. Do vzduchu byly stroje až s hmotností 5440 kg posílány dvěma hydraulicko-pneumatickými katapulty a při přistání byly naopak brzděny osmi lany na zádi, případně záchytnou sítí v polovině paluby.
Výzbroj tvořilo 8 univerzálních dvojhlavňových kompletů 4.5"/45 (114 mm) QF Mark I rozmístěných na balkónech na bocích trupu na přídi a na zádi pod úrovní letové paluby. Doplňovalo je 4 později 6 osmihlavňových pom-pomů 2-pdr (4 cm/39) Mark VIII a 32 půlpalcových kulometů spřažených po čtyřech. V roce 1941 byly kulomety odstraněny a nahradilo je 20 samostatných kanónů Oerlikon ráže 20 mm.
Tvar trupu byl testován a upravován při náročných bazénových zkouškách v aerodynamickém tunelu.Velmi rozsáhlými zkouškami byla modelována i nástavba s komínem a záď letové paluby. I přesto docházelo poměrně často k zadýmení paluby a proto byl komín záhy zvýšen skoro o 2,5 metrů.
Pohonnou soustavu Ark Royal tvořilo 6 kotlů Admirality a tři soupravy Parsonsových turbín o celkovém výkonu 74970 kW (asi 102000 koní). S tím byla loď schopna dosáhnout rychlosti 30,7 uzlů. Při krátkodobém zvýšení výkonu až na maximální hodnotu 75705 kW byla rychlost ještě o jeden uzel vyšší. Díky vysoké rychlosti mohla operovat v těsné součinnosti s křižníky a torpédoborci.
Kvůli vysokému stupni elektrifikace byla strojovna plavidla vybavena šesti turbogenerátory o výkonu2400 kW. K jejich pohonu sloužila pouze pára a ne jako v případě jiných velkých lodí alternativně i diesely. Toto řešení však bylo vážnou konstrukční chybou která nakonec vedla ke ztrátě letadlové lodě.
Zúčastnila se například v rámci operace Catapult útoku skupiny bitevních lodí na francouzskou Atlantickou flotilu v Mers el Kebíru 3.7.1940 a i pokusu o obsazení Dakkaru koncem září téhož roku. Její nejslavnější akcí byla, ve stavu gibraltarské Force H, spoluúčast na potopení německé bitevní lodě Bismarck v květnu 1941. Její letouny protivníka ochromily a ten byl poté donucen vybojovat svoji poslední bitvu s britskou přesilou.
Svůj konec nalezla jen o půl roku později ve Středomoří. Při návratu z akce na podporu Malty ji 13. listopadu v 15.41 zasáhlo jediné torpédo ponorky U-81. Zásah vyřadil z provozu kotelny a nyní se projevila absolutní závislost lodě na páře protože nebylo čím pohánět generátory. Po několika hodinách se podařilo zapálit v několika kotlech a byla spuštěna elektrická čerpadla. Kolem 21.00 se podařilo vzít plavidlo do vleku ale po pěti hodinách vypukl rozsáhlý požár v kotelnách a loď se po omezení záchranných prací začala potápět. Ve 4.30 byla evakuována posádka a v 6.13 14.11.1941 se Ark Royal převrhla a potopila ve vzdálenosti pouhých 25 mil (asi 45 km) od své základny, válečného přístavu v Gibrltaru.
Již v roce 1919 spustili v Anglii Hermes, plavidlo konstruované od počátku jako letadlová loď. Ukázalo se však, že její velikost je nedostačující. Ostatní britské letadlové lodě byly zase jen pouhými přestavbami buď jiných válečných plavidel nebo v případě Argusu osobní lodě. Všechny vstoupily do služby ve dvacátých letech a Royal Navy tedy mohla při pozdější objednávce nové jednotky využít bohatých zkušeností získaných při jejich provozu.
Podle washingtonských a londýnských dohod měla Velká Británie právo postavit letadlovou loď o výtlaku až 27000 tun. Proto bylo velkým překvapením, že objednávka z května 1935 zněla na plavidlo o pět tisíc tun menší. Oficiální zdůvodnění admirality bylo, že tato velikost je pro Royal Navy ideální. Z neoficiální zdroje však přiznaly, že námořnictvo prostě nemá peníze.
Šéfkonstruktér sir Arthur Jones předložil admiralitě konstrukční plány lodě o délce 808 stop s kapacitou hangárů na 72 letadel.
Stavba nové lodě byla objednána v loděnici Cammell Laird v Birkenheadu, kýl zde byl položen 9.9.1935. O devatenáct měsíců později, 13.4.1937 ji slavnostně spustili na vodu a při té příležitosti byla pokřtěna na Ark Royal. Tímto jménem byla uctěna památka vlajkové lodě admirála lorda Howarda pod jehož velením byla vybojována slavná bitva se španělskou Armadou v červenci roku 1588.
Plavidlo, které 16.11.1938 převzalo britské námořnictvo za 3 216 000 liber šterlinků, mělo maximální délku 243,8 a šířku 28,9 metrů. Na tyto velké rozměry měla Ark Royal velmi malý ponor, pouhých 6,95 metrů. Standartní výtlak činil 22000 a plný 27840 tun.
Přesto, že byla vždy označována jako nepancéřovaná, chránilo ji až 2850 tun oceli (hlavně kotelny, strojovny a sklady munice), některé prostory byly schopny odolat zásahu granátu ráže 152 mm. Vnitřek trupu skrýval dva poměrně velké hangáry. Horní měl délku 173 a dolní 138 metrů, šířka obou byla 18,3 a výška 4,8 metrů. Oba bylo možné případě potřeby rozdělit ocelovými přepážkami a lokalizovat tak například ohnisko požáru. Kvůli těmto opatřením však klesla celková kapacita lodě na 60 letadel. Později byl tento počet snížen na 54 a část spodního hangáru byla využívána na opravy a údržbu letecké techniky.
Letadla byla z hangárů přepravována třemi velmi úzkými výtahy které byly navíc umístěny střídavě napravo a nalevo. Důvodem k rozměrům a tomuto asymetrickému rozmístění byla obava z narušení pevnosti paluby. Do vzduchu byly stroje až s hmotností 5440 kg posílány dvěma hydraulicko-pneumatickými katapulty a při přistání byly naopak brzděny osmi lany na zádi, případně záchytnou sítí v polovině paluby.
Výzbroj tvořilo 8 univerzálních dvojhlavňových kompletů 4.5"/45 (114 mm) QF Mark I rozmístěných na balkónech na bocích trupu na přídi a na zádi pod úrovní letové paluby. Doplňovalo je 4 později 6 osmihlavňových pom-pomů 2-pdr (4 cm/39) Mark VIII a 32 půlpalcových kulometů spřažených po čtyřech. V roce 1941 byly kulomety odstraněny a nahradilo je 20 samostatných kanónů Oerlikon ráže 20 mm.
Tvar trupu byl testován a upravován při náročných bazénových zkouškách v aerodynamickém tunelu.Velmi rozsáhlými zkouškami byla modelována i nástavba s komínem a záď letové paluby. I přesto docházelo poměrně často k zadýmení paluby a proto byl komín záhy zvýšen skoro o 2,5 metrů.
Pohonnou soustavu Ark Royal tvořilo 6 kotlů Admirality a tři soupravy Parsonsových turbín o celkovém výkonu 74970 kW (asi 102000 koní). S tím byla loď schopna dosáhnout rychlosti 30,7 uzlů. Při krátkodobém zvýšení výkonu až na maximální hodnotu 75705 kW byla rychlost ještě o jeden uzel vyšší. Díky vysoké rychlosti mohla operovat v těsné součinnosti s křižníky a torpédoborci.
Kvůli vysokému stupni elektrifikace byla strojovna plavidla vybavena šesti turbogenerátory o výkonu2400 kW. K jejich pohonu sloužila pouze pára a ne jako v případě jiných velkých lodí alternativně i diesely. Toto řešení však bylo vážnou konstrukční chybou která nakonec vedla ke ztrátě letadlové lodě.
Zúčastnila se například v rámci operace Catapult útoku skupiny bitevních lodí na francouzskou Atlantickou flotilu v Mers el Kebíru 3.7.1940 a i pokusu o obsazení Dakkaru koncem září téhož roku. Její nejslavnější akcí byla, ve stavu gibraltarské Force H, spoluúčast na potopení německé bitevní lodě Bismarck v květnu 1941. Její letouny protivníka ochromily a ten byl poté donucen vybojovat svoji poslední bitvu s britskou přesilou.
Svůj konec nalezla jen o půl roku později ve Středomoří. Při návratu z akce na podporu Malty ji 13. listopadu v 15.41 zasáhlo jediné torpédo ponorky U-81. Zásah vyřadil z provozu kotelny a nyní se projevila absolutní závislost lodě na páře protože nebylo čím pohánět generátory. Po několika hodinách se podařilo zapálit v několika kotlech a byla spuštěna elektrická čerpadla. Kolem 21.00 se podařilo vzít plavidlo do vleku ale po pěti hodinách vypukl rozsáhlý požár v kotelnách a loď se po omezení záchranných prací začala potápět. Ve 4.30 byla evakuována posádka a v 6.13 14.11.1941 se Ark Royal převrhla a potopila ve vzdálenosti pouhých 25 mil (asi 45 km) od své základny, válečného přístavu v Gibrltaru.