Britské miniponorky typ X
Napsal: 24/11/2005, 19:38
Na začátku roku 1942 byly v Anglii u Amstronga postaveny dva prototypy trpasličích ponorek třídy X. X-3 a X-4 sloužily jen jako zkušební plavidla. Brzy však byly následovány dvanáctikusovou sérií bojových člunů třídy X-5. V té době již naplno běžel výcvik posádek, převážně dobrovolníků. Všichni však byli specialisty britského loďstva majícími na svém kontě mnoho hodin strávených na palubách klasických ponorek.
Miniponorky série X se od běžných ponorek odlišovaly v mnoha směrech. Nejen svou velikostí ale hlavně výzbrojí a taktikou použití. Jejich délka byla jen 15,77 m a šířka dosahovala 1,75 m. Ponor těchto drobků činil 2,3 m a výtlak 26,8/30,5 tuny (na hladině/ponořená).
Trup byl uvnitř rozdělen na čtyři úseky. V předním bylo skladiště a akumulátory a zároveň to byl jediný prostor kde mohl odpočívat vždy jeden z členů posádky. Druhá část byla vlastně přestupní komorou umožňující potápěči opustit plavidlo pod hladinou. Třetí oddíl byl velitelskou sekcí. Byly zde soustředěny všechny přístroje nutné k ovládání a řízení člunu. Zde byly nainstalovány i oba periskopy ponorky, bojový s velmi úzkým pozorovacím úhlem a širokoúhlý přehledový vhodný i pro sledování oblohy. Jeho optika s vysokou světelností byla vhodná i pro noční pozorování. Čtvrtým úsekem bylo motorové oddělení.
Na hladině miniponorku poháněl diesel značky Garner o výkonu 30,8 kW (42 koní) pod vodou posádka spouštěla elektromotor s výkonem 22 kW (30 koní). Rychlost dosahovala 12/10 km/h. Pozoruhodný byl však akční rádius, na hladině to bylo téměř 2440 km a nevyzbrojená miniponorka mohla doplout ještě o 1000 km dál. Pobyt pod hladinou byl omezen zásobou stlačeného vzduchu na 80 hodin. Přívod vzduchu pro pracující diesel byl řešen sklopným snorchelem. Byl to také většinou jediný způsob jak na širém moři člun vyvětrat. Klimatizaci nebylo možno kvůli stísněnému prostoru namontovat a stejně tak byla posádka ochuzena o kuchyňku. Strava se skládala jen z konzerv ohřátých na elektrickém vařiči, případně ze sucharů.
Životní podmínky byly tak nevyhovující, že při akci obsluhovaly každé plavidlo dvě kompletní čtyřčlenné posádky. První, přepravní měla za úkol dopravit člun vlečený klasickou ponorkou do operační oblasti. Tam na ni přestoupila bojová posádka, provedla útok a vrátila se k čekající vlečné ponorce. Osazenstvo se opět vyměnilo a člun X se znovu ve vleku vrátil na základnu.
Pozoruhodná však byla výzbroj miniponorek. Kvůli velikosti nebylo možné nainstalovat běžné torpédomety, ani o nich nikdo neuvažoval. Hlavní zbraní člunu byly dvě obrovské odnímatelné nálože zavěšené na bocích trupu. Každou z nich tvořilo 1993 kg Torpexu, speciální velmi účinné trhaviny. Nálože měl uvolnit jeden z členů posádky s potápěčským výcvikem přímo pod trup napadené lodě a odpálit pomocí časovacího zařízení s nastavitelným zpožděním až 36 hodin.
První bojovou akcí šesti člunů (X-5 až X-10) bylo napadení německé bitevní lodě Tirpitz v norském Altenfjordu. Šest oceánských ponorek vyplulo s miniponorkami ve vleku k Norsku kde provedly poměrně úspěšný útok na Tirpitze. Z nejrůznějších příčin se však žádný člun X nevrátil a i ztráty mezi ponorkáři byly velké, ze 48 členů jak přepravních tak i bojových posádek jich zahynulo 9 a dalších 6 padlo do zajetí. Po této akci byly miniponorky admiralitou označeny jako sebevražedné bojové prostředky a bylo velmi omezeno jejich využívání.
Modifikováním člunů X vznikla verze XE určená pro použití v Pacifiku. I tento model byl postaven ve 12 kusech, pouze 6 jich však zastihl konec války v činné službě (ostatní se nepodařilo dokončit).
Byly o něco větší, délka 16,2 m a výtlak pod hladinou 34 tun. Pod trupem byla namontována trojnožka zajišťující stabilitu na dně a v interiéru mohla posádka využívat luxusu klimatizace. Vizuálně se od svých předchůdců lišily protažením malé paluby až k přídi plavidla. Také výzbroj již byla volitelná. Místo dvoutunových torpexových náloží mohla posádka podle situace zavěsit na miniponorku kontejnery (stejná velikost i tvar) obsahující několik magnetických min.
Do oblasti bojů v Tichém oceánu se čluny XE dostaly až na sklonku války. Většinou byly používány k přerušování podmořských komunikačních kabelů mezi japonskými přístavy. Jejich jedinou velkou bojovou akcí bylo vyřazení japonského těžkého křižníku Takao ve válečném přístavu Sembawang v Johorském průlivu u Singapuru.
Ještě na závěr. Čtyři členové posádek miniponorek byli vyznamenáni nejvyšším britským vyznamenáním – Viktoriiným křížem. Nadporučíci Cameron a Place za úspěšné provedení operace Source (napadení Tirpitze) a nadporučík Fraser a jeho potápěč Magenis za zničení Takaa.
Miniponorky série X se od běžných ponorek odlišovaly v mnoha směrech. Nejen svou velikostí ale hlavně výzbrojí a taktikou použití. Jejich délka byla jen 15,77 m a šířka dosahovala 1,75 m. Ponor těchto drobků činil 2,3 m a výtlak 26,8/30,5 tuny (na hladině/ponořená).
Trup byl uvnitř rozdělen na čtyři úseky. V předním bylo skladiště a akumulátory a zároveň to byl jediný prostor kde mohl odpočívat vždy jeden z členů posádky. Druhá část byla vlastně přestupní komorou umožňující potápěči opustit plavidlo pod hladinou. Třetí oddíl byl velitelskou sekcí. Byly zde soustředěny všechny přístroje nutné k ovládání a řízení člunu. Zde byly nainstalovány i oba periskopy ponorky, bojový s velmi úzkým pozorovacím úhlem a širokoúhlý přehledový vhodný i pro sledování oblohy. Jeho optika s vysokou světelností byla vhodná i pro noční pozorování. Čtvrtým úsekem bylo motorové oddělení.
Na hladině miniponorku poháněl diesel značky Garner o výkonu 30,8 kW (42 koní) pod vodou posádka spouštěla elektromotor s výkonem 22 kW (30 koní). Rychlost dosahovala 12/10 km/h. Pozoruhodný byl však akční rádius, na hladině to bylo téměř 2440 km a nevyzbrojená miniponorka mohla doplout ještě o 1000 km dál. Pobyt pod hladinou byl omezen zásobou stlačeného vzduchu na 80 hodin. Přívod vzduchu pro pracující diesel byl řešen sklopným snorchelem. Byl to také většinou jediný způsob jak na širém moři člun vyvětrat. Klimatizaci nebylo možno kvůli stísněnému prostoru namontovat a stejně tak byla posádka ochuzena o kuchyňku. Strava se skládala jen z konzerv ohřátých na elektrickém vařiči, případně ze sucharů.
Životní podmínky byly tak nevyhovující, že při akci obsluhovaly každé plavidlo dvě kompletní čtyřčlenné posádky. První, přepravní měla za úkol dopravit člun vlečený klasickou ponorkou do operační oblasti. Tam na ni přestoupila bojová posádka, provedla útok a vrátila se k čekající vlečné ponorce. Osazenstvo se opět vyměnilo a člun X se znovu ve vleku vrátil na základnu.
Pozoruhodná však byla výzbroj miniponorek. Kvůli velikosti nebylo možné nainstalovat běžné torpédomety, ani o nich nikdo neuvažoval. Hlavní zbraní člunu byly dvě obrovské odnímatelné nálože zavěšené na bocích trupu. Každou z nich tvořilo 1993 kg Torpexu, speciální velmi účinné trhaviny. Nálože měl uvolnit jeden z členů posádky s potápěčským výcvikem přímo pod trup napadené lodě a odpálit pomocí časovacího zařízení s nastavitelným zpožděním až 36 hodin.
První bojovou akcí šesti člunů (X-5 až X-10) bylo napadení německé bitevní lodě Tirpitz v norském Altenfjordu. Šest oceánských ponorek vyplulo s miniponorkami ve vleku k Norsku kde provedly poměrně úspěšný útok na Tirpitze. Z nejrůznějších příčin se však žádný člun X nevrátil a i ztráty mezi ponorkáři byly velké, ze 48 členů jak přepravních tak i bojových posádek jich zahynulo 9 a dalších 6 padlo do zajetí. Po této akci byly miniponorky admiralitou označeny jako sebevražedné bojové prostředky a bylo velmi omezeno jejich využívání.
Modifikováním člunů X vznikla verze XE určená pro použití v Pacifiku. I tento model byl postaven ve 12 kusech, pouze 6 jich však zastihl konec války v činné službě (ostatní se nepodařilo dokončit).
Byly o něco větší, délka 16,2 m a výtlak pod hladinou 34 tun. Pod trupem byla namontována trojnožka zajišťující stabilitu na dně a v interiéru mohla posádka využívat luxusu klimatizace. Vizuálně se od svých předchůdců lišily protažením malé paluby až k přídi plavidla. Také výzbroj již byla volitelná. Místo dvoutunových torpexových náloží mohla posádka podle situace zavěsit na miniponorku kontejnery (stejná velikost i tvar) obsahující několik magnetických min.
Do oblasti bojů v Tichém oceánu se čluny XE dostaly až na sklonku války. Většinou byly používány k přerušování podmořských komunikačních kabelů mezi japonskými přístavy. Jejich jedinou velkou bojovou akcí bylo vyřazení japonského těžkého křižníku Takao ve válečném přístavu Sembawang v Johorském průlivu u Singapuru.
Ještě na závěr. Čtyři členové posádek miniponorek byli vyznamenáni nejvyšším britským vyznamenáním – Viktoriiným křížem. Nadporučíci Cameron a Place za úspěšné provedení operace Source (napadení Tirpitze) a nadporučík Fraser a jeho potápěč Magenis za zničení Takaa.