Stránka 1 z 2

Střední tank Ansaldo-Fiat M13/40

PříspěvekNapsal: 1/6/2008, 11:05
od TonyHazard
Italský střední tank Ansaldo-Fiat M13/40
Používá se také označení Carro Armato M 13/40
(Carro Armato - obrněný vůz)


Obrázek

Předmluva - Předchůdci italských tanků

Obrázek Obrázek


Podzim roku 1917, situace na italsko-rakouské frontě nevypadá pro italskou armádu příznivě. Jednotky rakousko-uherské armády se tlačí na jih a italské velení armády se začíná zajímat o novou zbraň která se objevila na bojišti 1. světové války, a tou jsou tanky. Po zvážení bylo rozhodnuto, že pro italskou Královskou armádu (Regio Esercito) budou tanky nakoupeny ve Francii, která má prvenství ve vývoji této zbraně. Zakázka zahrnovala dvacet vozidel typu Schneider a stovku již prověřených tanků Renault FT17. Dodávka avšak nebyla vykryta ani z 10 procent, neboť italská armáda do července 1918 převzala pouze jeden tank Schneider a tři stroje Renault FT17. Vozidla byla základem vzniku zkušební školní jednotky označené jako „Zvláštní oddíl samohybných útočných vozů” (Reparto speciale di marcia carri ď assalto), která sloužila k výcviku tankových posádek téměř do konce roku 1923. Tanky Renault FT17 byly označeny jako lehké a Itálie se rozhodla je vyrábět v licenci, ve společnosti Fiat. Velkorysí plán počítal s výrobou až do května 1919 a za tu dobu se mělo zkopletovat na 1400 těchto obrněných vozidel. Příměří v listopadu 1918 a následný konec války zastavit počet vyrobených strojů na čísle sto. Ve shodném roce (1918) byl podle vlastních návrhů postaven prototyp těžkého tanku s označením Fiat 2000, ale konec války zapříčinil, že k sériové výrobě nedošlo. V roce 1920 rozjela firma Fiat produkci vlastní varianty tanku FT17, se zjednodušeným podvozkem, změny byly v zavěšení a menšími články pásu. Do korby byl vsazen výkonnější motor o výkonu 37,28 kW (50 HP), který dával vozidlu rychlost 24 km/h. Armáda začala tanky přebírat v roce 1921, což se odrazilo v jeho označení, Fiat 3000 M 21. Není známo, co zastavilo výrobu na 100 strojích, zda-li požadavek armády nebo slabá výzbroj, kterou tvořily pouze dva kulomety ráže 6,5 mm. Dne 1. října 1927 byl těmito tanky vyzbrojen nově zformovaný tankový pluk, disponující 50 vozidly. Tankům byla později (začátkem 30. let) upravena výzbroj výměnou za účinnější kulomety Breda ráže 8 mm. Na žádost italského velení společnost Fiat, počínaje rokem 1930, sestavila dalších 50 tanků Fiat 3000 M21, ale s tím rozdílem, že byly již osazeny kanonem ráže 37 mm.

Obrázek Obrázek Obrázek
< Vozidlo Fiat 3000 Modello 21
> Italský tančík L3/33
>> Italský tančík, zde ještě pod označením CV 33

Italská armáda nenakupovala pouze ve Francii, v roce 1929 byly takto získány čtyři tančíky Carden Loyd Mk VI z Velké Británie. Licenční výrobu těchto vozidel si vzala na starost společnost Vickers-Terni (pozn. od roku 1953 společnost OTO Melara), a do roka (v průběhu roku 1930) bylo zkompletováno 21 strojů označených CV 29 (Carro Veloce - rychlý vůz, 1929). Ve shodném roce vyvinula konstrukční kancelář společnosti Fiat-Ansaldo vlastní tančík s označením CV 33 (Carro Veloce, 1933) nebo později L3/33. Tančík nesl výzbroj v podobě jednoho kulometu Fiat-Revelli M14 ráže 6,5 mm. Jmenovaný stroj byl modifikován o dva roky později a převzal označení L3/33-35 (Leggero - lehký, 3 t, vzor 1933, modifikován v roce 1935). Celkem od roku 1933 vyjelo z výrobních hal společnosti asi 2000 strojů a oba tančíky byly nasazovány do bojových akcí. Tedy v letech 1935 až 1939 v Habeši (Etiopie), později ve španělské občanské válce (1936 - 1939) a nakonec v průběhu roku 1939 v Albánii. V koloniálních střetech tančíky obstály, ale ve Španělsku bylo nasazení těchto vozidel naprostým fiaskem. Protivník, který nasadil sovětská vozidla T-26 a BT-5 s kanony ráže 45 mm, dokázal, že v moderní válce pro tento typ techniky již není místo. Po této zkušenosti usoudilo velení italské armády, že je nutné získat silnější techniku s výkonnější výzbrojí.

Část první : Střední tanky v italské armádě

Obrázek


Označení středního tanku v italské armádě se odlišoval od jiných armád, Italové označovali střední tanky vozidla v rozmezí 5 tun až do hmotnosti 15 tun. později, v roce byly za střední tanky považovány stroje od hmotnosti 8 tun. V převážné většině armád i tato hmotnost (8 t) určovala kategorii lehkých tanků. Konstrukční kanceláře zatím nezahálely a pomalu vznikly dva prototypy tanků.

Obrázek Vlevo je testovací tank M11/39, vpravo prototyp Carro Armato 32.

Jako první si představíme prototyp vozidla L 6 vyzbrojený kanonem Vickers-Terni 37 mm L/21. Jmenovaný stroj prošel v roce 1935 testy, ale sériová vozidla dostala jako hlavní výzbroj pouze kanon Breda ráže 20 mm. Tank byl do italské armády zařazen jako standardní průzkumné vozidlo.
Druhým vozidlem byl projekt průlomového tanku (carro di rottura) s názvem Carro Armato 32 (pozn. Carro Armato - obrněný vůz). Číslo 32 označovalo rok výroby prototypu, stroj byl také označován jako Modello 32, a byl brán jako zkušební vozidlo, ze kterého se mělo vycházet pro vývoj modernější konstrukce. Pohotovostní hmotnost stroje byla 8 tun, při testech pak bojová váha vzrostla na 11,5 tuny, stroj avšak svojí konstrukcí připomínal víc samohybné dělo než klasický tank. Tomu napovídala hlavní výzbroj, kterou byla houfnice ráže 45 mm uchycena v kulové lafetě na čelní desce korby. Jiný zdroj uvádí, že testovaný prototyp byl vyzbrojen pouze kanonem ráže 37 mm, který se nápadně podobal kanonu tanku FT17. V prototypu byly pravděpodobně testovány různé typy výzbroje, kterou podle možnosti doplňovaly kulomety tři až čtyři kulomety Fiat 14 ráže 6,5 mm. Jeden se nacházel vedle hlavní zbraně, další dva pak na bočních průlezech, kde byly umístěny do kulových lafet (čtvrtý byl pokusně instalován na stropě korby). Prototypový stroj poháněl řadový zážehový motor Fiat 643 o výkonu 55,9 kW (75 HP), který dával vozidlu po zpevněném povrchu rychlost do 22 km/h. Z podvozku se dalo vytušit, že se na něm podepsal britský lehký tank Vickers 6-ton, jelikož po stranách korby byly na nápravách uchyceny dva páry vozíků a v každém vozíku byla tři dvojitá pojezdová kola zavěšená na vahadlech a odpružená pérovými tlumiči. Hnací kola se nacházela vpředu, napínací pak vzadu a horní větev pásu byla podepřena třemi kladkami. Podvozek měl být při bojové činnosti chráněn pancéřovými deskami, ale to by se odrazilo na značném nárustu hmotnosti, přičemž tloušťka pancíře vozidla zajišovala ochranu pouze před střepinami a palbou z ručních zbraní.
Technická data Carro Armato 32 :
> posádka : 3 muži
> hmotnost : bojová 11,5 t (prázdná 8 t)
> rozměry : délka 4973 mm, šířka 1814 mm, výška 1957 mm
> pohon : řadový zážehový motor Fiat 643 o výkonu 55,9 kW (75 HP)
> rychlost : silnice 22 km/h
> výzbroj : houfnice ráže 45 mm nebo kanon ráže 37 mm, tři až čtyři kulomety Fiat 14 ráže 6,5 mm
> překážky : příkop 2,0 m, kolmá stěna 0,75 m, brod až 1,0 m

Část druhá : Vznik a vývoj tanku Carro Armato M 13/40

Obrázek


Nedostatky středního tanku Carro Armato M11/39 přetrvávaly už od testů prototypu, z toho důvodu byl koncem roku 1937 schválen projekt jeho modernizace. Projektu se ujal generál Caracciola di Feroleto, který jej téměř za dva roky (říjen 1939) dovedl k postavení prototypového vozidla společností Ansaldo. Následovaly náročné testy ukončené v březnu roku 1940, kdy bylo italskou armádou vozidlo přijato do výzbroje, s označením M13/40. Nový tank se od předchozího typu M11/39 odlišoval především rozložením výzbroje.

Obrázek Prototyp tanku Carro Armato M13/40.

Korba tanku byla rozšířena o 102 mm, pancéřování od předchozího vozidla navýšeno, tloušťka se pohybovala od 9 mm do 42 mm (některé zdroje uvádí maximálně 40 mm). Čelo korby se již neskládalo z několika částí spojených šrouby, ale pouze jedné tvarované. Výroba silnějších pancéřových desek nebyla tak kvalitní a pancíř měl tendenci po zásahu granátem prasknout. Vyšší hmotnost tanku si také vynutila výměnu tažných háků na čele a zádi korby, jednoduché za dvojité. Věž tanku uložená ve středu korby se podepsala na zvětšení bojového prostoru posunutím přední stěny. V mohutnější věži se nacházeli dva muži posádky, na pravé straně velitel, který zastával funkci střelce a na levé straně nabíječ. Velitel k palbě z kanonu používal teleskopický zaměřovač. Střecha věže byla opatřena průlezem s dvojdílným poklopem. V korbě to byl řidič, jehož stanoviště bylo na její levé straně a střelec po jeho pravici, který měl na starost dvojici kulometů Breda a radiostanici.
Tank M13/40 měl hlavní zbraň, kterou byl poloautomatický kanon Ansaldo 47 L/32 Modello 37 ráže 47 mm, uloženou v plně otočné věži. Náměr kanonu byl v rozsahu -10° do +20°, rychlost palby se pohybovala 20 až 35 výstřelů za minutu. Při palebných testech byla zjištěna úsťová rychlost střely 630 m/s a protitankový granát měl probít pancéřovou desku s tloušťkou 50 mm na vzdálenost 400 m. Počet vezené munice pro kanon byl 104 náboje, přičemž 30 nábojů mělo své místo ve věži. Ve věži se nacházel spřažený kulomet Breda Modello 38 ráže 8 mm se 120 náboji. Kanon se uváděl k výstřelu ručně nebo prostřednictvím nožního pedálu.
Pohyb věže byl hydraulický, náměr hlavně kanonu se měnil ručně. Průlez řidiče se nacházel na levé straně, byl delší a průzor byl nahrazen kruhovou střílnou, shodná střílna byla také na pravé straně, přičemž na zadní stěně bojového prostoru byly tyto střílny dvě. Jak už bylo uvedeno v horní čelní desce byl nainstalován výstupek s kulovou lafetou pro dvojici kulometů Breda Modello 38 ráže 8 mm se zásobou munice 2592 kusů. Lafetou se dalo pohybovat v úhlu 15° na každou ze stran. Posádka převážela ve vozidle další kulomet, Breda Modello 37 ráže 8 mm, který se dal upevnit do držáku ve stropu věže k použití proti nízko létajícím cílům, počet nábojů byl 120 kusů.

Obrázek Obrázek
< Doplnění tanku M13/40 municí a materiálem.
> Bližší pohled na tank M13/40.

Dalším vylepšením oproti předchozímu vozidlu (M11/39) byly možnosti pozorování, ve stropu věže se nacházely dva periskopy a po stranách průzory, u prototypu byl také průzor v zadní desce věže, sériové tanky jej však neměly. Přes tyto průzory bylo možné střílet z osobních zbraní, jejich velkým nedostatkem byla absence krytů, čímž se zvyšovalo riziko proniknutí střel či střepin do bojového prostoru. Co se v porovnání s předchůdcem M11/39 nezměnilo byl motor, převodovka a palivový systém. Motor se nacházel v zadní části korby, pohyb byl přenášen k převodovce umístěné v přední části korby pomocí hnacího hřídele.
Pouze podvozek dostál změny se zvýšením hmotnosti na 14 tun, jenž byla instalace silnějších tlumičů a vyztužení kolébek(vozíků). Hnací kolo mělo 17 zubů, napínací kolo s menším průměrem bylo posunuto i s napínacím mechanismem směrem dozadu. Tato úprava se podepsala na prodloužení pásu, tedy 84 článků, šíře pásu byla 260 mm. Podvozek se skládal ze čtyř vozíků (kolébky), každý s dvěma pojezdovými koly, pohyb vozíky tlumily listová půleliptická pera. Tank byl vybaven elektrickým systém, který napájel dvě přední světla, umístěné po stranách korby a jedním na zadní desce. Řidičovo stanoviště osvětlovaly dvě žárovky (přístrojovou desku) a stejný počet se nacházel v bojovém oddíle. V bojových situacích posádka využívala k pozorování dva perikopy ve věži (1x zvětš.), střelec z kulometů měl zaměřovač uložený mezi kulomety (1x zvětš.), velitelův zaměřovač byl na pravé straně věže, monokulár (1,25x zvětš.).
U sériových tanků byl oproti prototypu použit jiný držák protiletadlového kulometu.

Obrázek Obrázek
< Tanky M13/40, ještě před pouštní úpravou.
> Tank Ansaldo-Fiat M13/40 při běžné údržbě.

První sériová vozidla byly zkompletována v červenci roku 1940 a tempo produkce se zvyšovalo, při plném nasazení společnosti Asaldo-Fossati vyjíždělo z výrobních linek mezi 60 až 70 tanky měsíčně. Toho roku, tedy od července do prosince 1940 bylo celkově vyrobeno na 235 tanků M13/40 a za rok od zahájení sériové výroby, do července 1941 vykázala společnost 710 jmenovaných vozidel (v roce 1941 to bylo 475 tanků). Ještě v roce 1940 byly s těmito vozidly vyzbrojeny tři nově zformované tankové prapory, které po naplnění plného stavu byly přesunuty do Libye. Ale o jejich bojovém nasazení nemohla být řeč, neboť za prvé, tanky neměly tropickou úpravu a musely být přizpůsobeny a za druhé, posádky nebyly řádně vycvičeny. Tankisté prošli jen několikadenním výcvikem (maximálně 25 hodin), řidiči ve vozidlech měli ujeto pouze dvě hodiny jízdy a velitelé na tom byli podobně. Pokud bychom porovnali tento tank s jeho předchůdcem (M11/39), byť se shodným pohonem, manévrování bylo hodnoceno jako lepší. Ještě výše byla hodnocena jeho výzbroj, při použití kvalitnějších teleskopických mířidel se mohl pustit do křížku s britskými křižníkovými (Crusader) a pěchotními (Valentine) tanky. Když však protivník nasadil střední tanky M3 Lee/Grant a M4 Sherman, kanon tanku M13/40 na ně nestačil. Největším problémem posádek bylo ne zrovna silné pancéřování tanku, řešení bylo standardní (jako u všech armád), navěsit na tank co se dalo, tj pytle s pískem nebo články pásu. Navíc z důvodu nedostatečného zásobování (italská armáda tím byla známa) posádky ve a na vozidlech přepravovala nezbytnou výstroj, vodu, munici, palivo a náhradní díly, což neúměrně zvyšovalo hmotnost. To se odráženo v přehřívání motoru, poruchách, také omezovalo přístup k motoru a kardanu. Posádky si také stěžovaly na velmi stísněný vnitřní prostor a nízkou spolehlivost v bojových podmínkách. Po zásahu průbojnou střelou tank často začal hořet.
Pomoci odtížit vozidlo vedlo ke snížení vezené munice pro kanon ze 70 na 53 nábojů, také demontáž hydraulického zařízení otáčení věže, což zvětšilo bojový oddíl, pohon zůstal pouze ruční. Poslední sériové tanky dostaly motory tanku M14/41, který byl výkonnější a objemnější výbava nebyla problém, na stroje byly instalovány protiprachové kryty čela věže a tropické vzduchové filtry. Nedostatkem byla slabá ventilace a jedoucí posádky to řešily otevřením všech možných průlezů. Plusem byly dobré podmínky pro práci posádky a bezpečné palivo, které velmi snížilo nebezpečí požáru po zásahu.

Obrázek Obrázek
< Nakládání tanku M13/40 podvalník, italové měli velký nedostatek těchto speciálních vozidel na převoz tanků.
> Velitel tanku a nabíječ vozidla M13/40 při odpočinku.

Další problém, který řešila italská armáda, bylo rádiové spojení vozidel. Testy byly uskutečněny v roce 1940, kdy se rozhodovalo mezi německými a italskými radiostanicemi. Nakonec byla dána přednost italskému systému Marelli, který doporučil použití radiostanic RF2 CA na úrovni pluku a radiostanic RF1 CA na úrovni praporu. Výrobce ale nesplnil včas zakázku a nová vozidla M 13/40 prvních výrobních sérií vyjížděla bez nich. A tak se stalo, že s tanků vyslaných do Afriky měla radiostanici RF1 CA (je možné i Telefunken) pouze tři velitelská vozidla, velitel 3. praporu a velitelé dvou rot. Několik radiostanic obdržely také velitelské tanky 4., 5. a 6. praporu. Situace se rapidně zlepšila až po příjezdu německého Afrikakorpsu, všechny tanky vyrobené v této době již měly radiostanice, stroji byl následně vyzbrojen 7. tankový prapor. Začátkem roku 1942 uznalo italské velení slabou palebnou sílu tanků M13/40 a začalo tankové prapory doplňovat těžkými stíhači tanků Semovente 75/18. Každá rota tankového praporu měla dostat jeden tento stroj.
Závěrem nedostatky tanku M13/40 : vznětový motor dával větší dojezd, ale byl nespolehlivý. Dále shodný motor používal i předchůdce (M 11/39), ale ten byl lehší, což u tanku M13/40 snižovalo jeho rychlost a zvyšovalo měrný tlak.
Podvozek byl dostatečně spolehlivý, ale to nijak nepomohlo, v rychlosti o málo převyšoval pěchotní tank Matilda.
Výzbroj mohla stačit tak v letech 1940 až 1941, ale později se už nemohla rovnat německým či spojeneckým tankům.
Nýtovaná korba vozidla byla v nevýhodě, protože se mohla část po zásahu utrhnout či uvolnit, většina v té době vyráběných tanků byla již svařované konstrukce.
Dva členové posádky ve věži snižovali bojovou účinnost (velitel byl hodně vytížen), většina tanků měla třímístné věže. Velká část tanků neměla radiostanice.
Technická data tanku M13/40 :
> posádka : 4 muži
> hmotnost : 14 t
> rozměry : délka 4915 mm, šířka 2280 mm, výška 2370 mm, světlost 410 mm
> výzbroj : kanon Ansaldo 47/32 Modello 37 ráže 47 mm (104 nábojů), ve věži jeden kulomet Breda Modello 38 ráže 8 mm (120 nábojů), v korbě dva kulomety Breda Modello 38 ráže 8 mm (2808 nábojů)
> pohon : vznětový řadový osmiválec chlazený kapalinou Fiat SPA 8T TM40 o výkonu 93,2 kW (125 HP)
> obsah nádrží : 180 l (145 +35)
> rychlost : max. silnice 30 km/h, terén až 15 km/h
> dojezd : silnice 200 km, terén asi 10 hodin jízdy
> překážky : příkop až 2,20 m, kolmá stěna 0,80 m, sklon svahu -10° až +20°, brod 1,0 m
> pancéřování : korba : horní čelo 30 mm/12°, dolní čelo 30°/oblé, dolní bok 25/0°, horní bok 25/9°, záď 25/25°, přední strop 15/8°, zadní strop 14/90°, věž : čelo 40/15°, štít kanonu 37/oblý, boky a záď 25/22°, strop 14/85° (jiný zdroj uvádí čelo věže 42 mm)

pokračování ve 2. části

Italský střední tank Fiat M 13/40

PříspěvekNapsal: 1/6/2008, 13:15
od TonyHazard
Italský střední tank Ansaldo-Fiat M13/40 - pokračování - 2. část

Část třetí : Tanky M13/40 ve službě a v boji

Obrázek


Služba tanků M13/40
V létě roku 1938 se italský diktator Benito Mussolini rozhodl, že modernizací pozvedne úroveň své armády, která byla velmi zastaralá. Jelikož v Mussoliniho velkopanských plánech bylo ovládnutí zemi kolem Středozemního moře, potřeboval motorizovanou armádu schopnou se přesunovat na velké vzdálenosti. Pětiletý plán zahrnoval vytvoření tankových a mechanizovaných jednotek. V roce 1938 disponovala italská armáda jen jednou mechanizovanou brigádou, která byla převedena na obrněnou brigádu. Brigád mělo být samozřejmě více, každá se měla skládat ze dvou praporů středních tanků a jednoho praporu tanků lehkých. Součástí brigády byl pluk motorizované pěchoty sloučený ze dvou praporů pěchoty, dvou protitankových rot a jedné protiletadlové a jedné ženijní roty.

Obrázek Obrázek
< Útok italské tankové roty, tanky M13/40.
> Italské tanky Ansaldo-Fiat M13/40 při průjezdu Tripolisem v dubnu 1942, tanky patří k 132. obrněné divizi Ariete.

Podle první fáze plánu byly zformovány dvě tankové brigády (1. a 2. obrněná brigáda), které měly mít ve stavu 268 středních a 697 lehkých tanků. Jelikož italská armáda (Regio Esercito) nakoupila pouze 100 tanků, musela zbytek stavu zajistit zastaralými tanky Fiat 3000.
Byly provedeny zásadní změny, přeformování či vznik nových jednotek :
V roce 1939 :
> 1. obrněná brigáda se stala 131. obrněnou divizi Centauro (kentaur).
> 2. obrněná brigáda na 132. obrněnou divizi Ariete (beran, beranidlo).
V září 1941 :
> vytvořena 133. obrněná divize Littorio.
U nově zformovaných jednotek, obrněných divizí byl hlavním úderným článkem tankový pluk, složený ze čtyř tankových praporů. Tři prapory měly být vyzbrojeny středními tanky, čtvrtý prapor byl plánován jako těžký, vyzbrojený těžkými tanky, ale ty nebyly vyrobeny ani zakoupeny.
V sestavě obrněné divize se nacházely tyto další jednotky :
> jeden pěší motorizovaný pluk (zajištění pěší podpory) sestávající ze tří praporů, dva z nich automobiloví a jeden motocyklový.
> protitanková rota s výzbojí 6 děl ráže 47 mm.
> pluk motorizovaného dělostřelectva s výzbojí 24 děl ráže 75 mm a 12 protiletadlových děl ráže 20 mm.
> ženijní rota.
> zásobovací služba.
Organizační změny v prosinci roku 1941 přidaly obrněné divizi další složky :
> průzkumné jednotky (asi rota)
> samohybné dělostřelectvo
Podle plánu měl tankový pluk disponovat 184 středními tanky, ale jmenovanou výzbroj mohl mít dostat až po zahájení sériové výroby tanků M 13/40. Než k tomu došlo, bylo nutné stávající výzbroj (myšleno 100 tanků M 11/39) rozdělit mezi obrněné divize. Od poloviny roku 1939 do začátku roku 1940 s nimi byla vyzbrojena pouze 132. obrněná divize Ariete. K dalším divizím, 131. obrněné divizi Centauro a nově vytvořené 133. obrněné divizi Littorio přicházely tanky kategorie M (medio - střední) v období let 1941 a 1942. Organizační změny v roce 1941 se také podepsaly na zvýšení tankové výzbroje u tankového pluku ze 184 vozidel na 192 (tanky M 13/40).

Obrázek Obrázek
< Tanky M13/40 nasazené v Jugoslávii.
> Útok italských tanků

Bojové nasazení tanků M13/40
První bojové nasazení tanků M 13/40 neprobíhalo v severní Africe, ale na území Řecka, když v listopadu 1940 byl 4. prapor v síle 37 tanků začleněn do sestavy 131. obrněné divize Centauro. Bojovým křestem si tanky M 13/40 a jejich posádky prošly v lednu 1941, v bitvě o povodí Tepeleni, kterého se účastnila 1. rota 4. praporu. Ta působením dělostřelectva a min přišla o čtyři tanky, v dalším postupu je zastavilo zničení mostu přes řeku Drinos. Tanky M 13/40 z jmenované divize se účastnily také ofenzivy v dubnu 1941, kde se střetli s řeckými obrněnými vozidly. Kapitulace Řecka je poslala jako výpomoc k 133. obrněné divizi Littorio, kde se podílely na ničení odporu v Jugoslávii. Balkánská bojová výprava stála 4. prapor 22 zničených tanků. Tank M 13/40 na východní frontě nasazen nebyl, italské jednotky zde měly ve výzbroji pouze lehké tanky Fiat L6/40 a stíhače tanků Semovente 47/32.

Obrázek Obrázek
< Kolona italských tanků M13/40 ze 132. obrněné divize Ariete v severní Africe, již spolupracující s německým Afrikakorpsem. Stroje byly nasazeny 8. dubna při útoku na Mechili.
> Dodatečná "pancéřová" ochrana tanků M13/40, pytle s pískem.

Na africký kontinent byly první tanky Carro Armato M 13/40 dovezeny v prosinci roku 1940, jako součást výzbroje nové jednotky zformované měsíc předtím (listopad 1940) s označením „Speciální obrněná brigáda” (Brigata Corazzata Speciale) pod velením generála Valentina Babiniho. Jmenovaná brigáda byla sestavena ze 3. a 5. praporu obrněné divize Centauro, v počtu 57 strojů M 13/40, tří praporů pěchoty a dělostřeleckého pluku. I když se na pobřeží Afriky nacházelo v té době (leden roku 1941) dalších120 tanků, bojů s britskými jednotkami se mohla účastnit pouze tato jednotka, neboť posádky procházely povinnou aklimatizací v trvání 10 dnů. V noci z 21. na 22. ledna 1941 podnikla britská 4. obrněná brigáda útok, ale po nedostačném průzkumu nevědělo velení, že jejich jednotky postupují do cesty Babiniho Speciální obrněné brigádě, která spěchala na pomoc 60. pěší divizi Sabratha. Ráno dne 24. ledna 1941 na sebe narazilo 12 italských tanků M 13/40 a nezjištěné množsví britských lehkých tanků pouze s kulometnou výzbrojí. Britové přišli nenávratně o šest vozidel a ustpoupili. Druhý den britské jednotky útok opakovali, ale i tím rozdílem, že do boje nasadili křižníkové tanky (pravděpodobně typ Crusader), každá z bojujících stran přišla o dva tanky. Britové nasadili další křižníkové tanky a karta se začala obracet, Italové ztratili sedm tanků M 13/40 byli nuceni ustoupit. Italská brigáda se vyvlékla z obklíčení a stáhla se. Britské jednotky zahájili opětovný útok 5. února, narazili na Babiniho brigádu severně od Bengházi. Italský generál neprovedl průzkum a zaútočil ihned ráno 6. února, ale italské tankové roty vyrážely do protiútoku samostatně. Na první italskou rotu s 10-ti tanky M 13/40 si počíhaly zamaskované britské křižníkové tanky a po krátkém boji zůstaly na bojišti pouze 2 provozuschopné tanky M 13/40. Další rota opodál dopadla téměř shodně, ta přišla o sedm strojů a Britové z obou střetů ani o jeden. Do boje bylo na obou stranách nasazeno dělostřelectvo a další obrněná vozidla. Při nezjištěných britských ztrátách italské jednotky ztratili dalších osm strojů M 13/40. Další den se italské tanky M 13/40 za vydatné podpory pěších jednotek a dělostřelectva vydaly proti britským obranným liniím. Britům mimo standardních a protitankových děl pomáhalo v obraně 15 křižníkových a 51 lehkých tanků. Italské tanky se zaměřily na své obrněné protivníky a protitankové kanony, po těžkých ztrátách se jim podařilo umlčet kanony a mířily k britskému velitelskému stanovišti. Bohužel v té době italská pěchota nestačila tempu a zůstala pozadu. Britové soustředili veškeré dělostřelectvo na tanky a poslední M 13/40 byl znehybněn pouhých 18 m od britského stanoviště velení. Ve shodné době zaútočila australská 6. divize Italům do týla a přinutila je upustit od dalšího záměru.

Obrázek Obrázek
< Americký voják, pravděpodobně v roce 1943, si prohlíží opuštěný tank M13/40.
> Britský důstojník pózuje před opuštěným tankem M13/40.

Válečné neúspěchy italské armády v Řecku a africkém kontinentu zapříčinily, že německé velení poslalo do severní Afriky jednotky, které se později proslavily jako Deutsche Afrikakorps (DAK). Jako první italská jednotka zařazená do jmenované německé formace byla 132. obrněná divize Ariete. Bojový křest si italští tankisté, ve spolupráci s německými jednotkami odbyli 19. února a jejich další akcí se stala velká dubnová německá protiofenziva. Obrněná divize Ariete 8. dubna pomohla německým jednotkám dobýt Mechili, byla to její nejen první, ale i vítězná bitva, její další akce byl společný útok na Tobruk. V tomto těžkém střetu italská divize přišla o část svojí výzbroje, když australané část tanků M 13/40 zničili a další ukořistili. Celkově v jarních měsících ztratili Italové 113 tanků M 13/40, později nahradili veškeré lehké tanky vozidly M 13/40. Ke konci roku (listopad 1941) vykazovalo velení divize 146 tanků M 13/40, shodná vozidla dostala také 133. obrněná divize Littorio. První větší samostatné bitvy se účastnila 132. obrněná divize Ariete dne 19. listopadu 1941, v průběhu pokusu o uvolnění Tobruku. Britská 22. obrněná divize ji připravila celkově o 49 tanků M 13/40, z toho 34 zničeno nenávratně. Hlášení o ztrátách se nehodovalo, Italové oznámili zničení 50 křižníkových tanků Crusader a zajetí 37 britských vojáků, britská strana hlásila likvidaci 45 italských středních tanků M 13/40 a ztrátu 25 Crusaderů.
Do druhé bitvy o El Alamein Spojenci poprvé nasadily americké střední tanky M4 Sherman, v té době se v první linii ještě nacházelo asi 230 tanků M 13/40. V dalších bojích byly obrněné divize Ariete a Littorio použity na krytí ústupu, divize Centauro v průběhu bojů v Tunisku přestala prakticky existovat. Závěrem lze přiznat, přes možnosti výzbroje a nedostatečný výcvik si italští tankisté vedli docela dobře, místy statečně.

Obrázek Obrázek
< Kořistní tanky M13/40 používané Anglo-Australany během roku 1940.
> Přesun italských tanků M13/40 na pozice.

Pokračování ve třetí části

Italská obrněná technika (Fiat)

PříspěvekNapsal: 4/6/2008, 01:37
od TonyHazard
Italský tank M13/40 - pokračování 3. část

Část čtvrtá : Verze a varianty tanku M13/40

Obrázek


M13/40 Centro Radio
Na podvozku nebo spíše úpravou tanku M13/40 vzniklo velitelské spojovací vozidlo M13/40 Centro Radio. Jeho spojovací výbavu tvořily dvě radiostanice, jedna RF1 CA a jedna RF2 CA. Od standardního tanku se stroj odlišoval dvěma pruty antén uchycených na korbě vpravo od věže. Ve velitelství praporu se nacházely dva jmenované stroje. Jedno vozidlo ze série bylo přestavěno pro použití jednotek samohybného dělostřelectva, úprava byla ve vyšší věži s velitelskou věžičkou, přičemž ve věži byl instalován dálkoměr.

Obrázek Obrázek
< Velitelské spojovací vozidlo M13/40 Centro Radio.
> Upravené vozidlo pro samohybné dělostřelectvo, s dálkoměrem.

Carro Comando Per Semoventi
Pro prapory samohybného dělostřelectva byla vyráběna verze vozidla pro řízení dělostřelecké palby. Vozidlo vycházelo z konstrukce středního tanku M13/40, po odstranění věže byl na jejím místě vytvořen průlez. U sériových tanků byl průlez zakrytován velkým čtyřdílným poklopem, u prototypu sestaveného v roce 1941 byl tento poklop menší a pouze dvoudílný. Bojová hmotnost vozidla byla 12,5 tuny, stroj byl ovládán čtyřčlennou posádkou, tvořenou velitelem, řidičem a dvě střelci (posádky bývaly i ve trojici, bez jednoho střelce). Výzbroj tvořily dva původní kulomety (Breda Modello 38 ráže 8 mm) v čele korby, ty však byly v průběhu roku 1942 nahrazovány jedním kulometem ráže 13,2 mm s vezenou zásobou 404 nábojů. V úchytu u průlezu se nacházel kulomet Breda Modello 38 ráže 8,8 mm používaný k palbě proti letadlům. K řízení palby sloužil metrový dálkoměr a vozidlo bylo také vybaveno gyrokompasem. Ke komukaci s vyšším velením byly používány dvě radiostanice, RF1 CA a RF2 CA. Na základě bojových tabulek měl mít prapor ve výzbroji čtyři tyto vozidla. Celkově bylo vyrobeno 109 jmenovaných vozidel, z toho 30 na podvozku M13/40 v roce 1941, dále na konstrukci M14/41 v roce 1941 to bylo 34 strojů, v roce 1943 pak 45 vozidel.

Obrázek Obrázek
Vozidlo Carro Comando M40.

Samohybný kanon Semovente M41 75/18
Na základě konstrukce M13/40 byl vytvořen samohybný kanon. Byla odstraněna věž a hlavní výzbroj kanon ráže 75 mm se přestěhovala do čela korby. Samohybný kanon Semovente M41 75/18 byl plánován pro východní frontu, kde měl být nasazen proti tankům T-34. Stroje avšak bojovaly proti Spojencům na africkém severu a později na Sicilii. Výroba těchto vozidel byla přednostní, neboť se dala nasadit jako stíhače tanků.

Obrázek
Italská samohybná děla Semovente M41 75/18.

Kořistní vozidla
Každá z armád bojujících ve druhé světové válce využívala kořistní vozidla, ale v severní Africe to byla přímo nutnost, neboť kritický nedostatek vozidel pociťovaly obě strany. Britská armáda v průběhu bojů získala větší množství italských středních tanků nejen typu M13/40, převážně provozuschopných. Stroje se začátkem roku 1941 staly výzbrojí britského 6. královského tankového pluku a australského 6. jízdního pluku. Australané vyzbrojili kořistími italskými tanky tři celé eskadry, pojmenované Dingo, Rabbit a Wombat. Pro zvýšení ochrany před palbou spojeneckých jednotek byly tyto tanky výrazně pomalovány symboly. V tomto případě to byli bílý klokani, kteří figurovali na na bočních stranách, zadní části věže a šikmém předním pancíři jmenovaných tanků.

Část pátá : Zajímavosti a doplňující informace k tanku M13/40

Obrázek


Obrázek Obrázek

Obrázek Obrázek

Pár plků nakonec
> V německé armádě měla ukořistěná italská vozidla tato označení : PzKpfw M13/40 735 (i), PzKpfw M14/41 736 (i), PzKpfw M15/42 738 (i).
> Tank Carro Armato M 13/40 byl podle výrobce označován také jako Fiat-Ansaldo M 13/40. Byl naplánován nahradit tanky Fiat L3, Fiat L6/40 a M11/39. Konstrukce tanku byla ovlivněna britským strojem Vickers 6-ton a jeho prototyp byl postaven na upraveném podvozku předchozího typu M11/39.
> Jiný zdroj uvádí celkovou produkci tanků Carro Armato M13/40 na 779 kusů.
> Dalším vývojem tanku M13/40 vznikly typy M14/41 a M15/42.
> Podvozek italských středních tanků vycházel z britského tanku Vickers 6-ton, italští konstruktéři jej ještě zjednodušili, s úzkými pásy, to vše bylo v plánu nasazení tanků v horských oblastech, kde takový podvozek zaručoval dobrou pohyblivost. Skutečnost však byla jiná, tanky byly převážně nasazeny v poušti, kde jejich mobilita už nebyla tak uspokojivá.
> Použití vznětových motorů u italských středních tanků byl krok správným směrem, odrazilo se to v nižších nákladech, delším dojezdu a snížení nebezpečí vzniku požáru než u vozidel poháněných zážehovými motory.
> Pravděpodobně v roce 1941 byl sestaven experimentální prototyp tanku M13/40 pro leteckou přepravu. Jako nosič měl sloužit letoun Caproni CA 180, který byl měl vozidlo připojeno pod trupem.
> Použití protiletadlového kulometu (návrh v roce 1940) byla novinka, neboť jako standard byl na tanky instalován o nějaký čas později. Protiletadlový kulomet Breda Modello 37 ráže 8 mm, rychlost palby 450 ran/min, zásobník na 25 nábojů, úsťová rychlost 792 m/s. V severní Africe se na spolehlivosti kulometu podepsal písek.

Obrázek Obrázek
< Tank M13/40 s instalovaným protiletadlovým kulometem Breda.
> Velitel tanku M13/40 při pozorování bojiště.

Zdroj informací :
wikipedia.org., wwii.vehicles, ww2armor.jexiste.fr
Italie 1935-1945, afrikakorps.org, onwar.com,
world war II, cs.finescale, valka.cz,
kn. Tanky (Chris Chant), nakl. Naše vojsko, 2006,
kn. Obrněná technika 9 (Pejčoch), nakl. Corona,
Foto zdroje : wikipedia.org., wwii.vehicles, ww2armor.jexiste.fr
Italie 1935-1945, afrikakorps.org, onwar.com,
world war II.

PříspěvekNapsal: 4/7/2008, 15:11
od kacermiroslav
U Pejčocha a Pejse (Obrněná technika...ted nevím jaký díl) jsem četl, že i když Italové konstruovali a vyráběli své střední tanky se 47mm kanónem, přesto projevili zájem o ex Československé konstrukce....tuším T-11, T-13, T-21. Dokonce jeden z prototypů zkoušeli na svém území někdy v roce 1940-41 a s poměrně dobrým úspěchem. Tuším že jediným požadavkem na změnu, byla tzv.tropikalizace. Jenomže nakonec nedosatli Italové od svých německých spojenců povolení ani k výrobě a nákupu tanků z Plzně, ani k jejich licenční výrobě. Docela by mě jinak zajímalo, jak by byli naše střední tanky úspěšné na Africkém bojišti. V té době spojenci zrovna moc dobrou tankovou techniku neměli.

PříspěvekNapsal: 14/11/2008, 13:32
od Hektor
Nemáte niečo k organizácií Talianskych obrnených jednotiek?
Nevie niekto koľko paliva viezol M11-15 a koľko vážila tá jeho 47čka?

PříspěvekNapsal: 14/11/2008, 19:39
od cayman
Obrázek
Semovente 75/18

PříspěvekNapsal: 23/11/2008, 14:21
od Hektor
žiadam správcu vlákna aby tento príspevok vymazal.

PříspěvekNapsal: 24/3/2009, 19:51
od skelet
Tohle by měly být M15/42. Jeden z nich je předělán na dřevoplyn.
Obrázek Obrázek Obrázek

Italský střední tank Ansaldo-Fiat M13/40

PříspěvekNapsal: 19/1/2011, 18:00
od TonyHazard
Úvodní článek o tanku Ansaldo-Fiat M13/40 aktualizován
(zde je jen doplnění)

Obrázek

Obrázek Obrázek
< Věž tanku M13/40, přední a zadní část.
> Přední deska korby tanku M13/40.

Obrázek Obrázek
< Bok věže prototypu tanku M13/40.
> Bok věže sériového tanku M13/40.

Obrázek Tank M13/40, pohled na věž zhora.

Obrázek Levá strana prototypového vozidla M13/40.

Obrázek Levá strana tanku M13/40, ze začátku sériové výroby.

Obrázek Levá strana tanku M13/40, z konce sériové výroby.

Obrázek Obrázek
< Celkový nákres tanku M13/40 - řez
> Nákres korby tanku M13/40

Obrázek Celkový nákres tanku M13/40

Zdroj : ww2armor.jexiste.fr (autor kreseb Vincent Bourguignon)

PříspěvekNapsal: 19/1/2011, 23:41
od Rase
skelet:
Bohužel tě musím zklamat, je to jenom optický klam. Ani jeden italský ex-tank nebyl ředělán na dřevoplyn. Vtip je v tom, že mezi tanky se plete i pár Pz.II co mají onu úpravu (výcviková vozidla) a pak vzniká dojem, že mají pohon na dřevoplyn i bojové tanky (M13/40).
Více kecání o pohonu na dřevoplyn je tady:
http://www.panzernet.net/php/index.php/ ... l#msg88695
(i další fotky z toho transportu)

PříspěvekNapsal: 29/11/2011, 00:22
od kacermiroslav
Hektor píše:Nemáte niečo k organizácií Talianskych obrnených jednotiek?
Nevie niekto koľko paliva viezol M11-15 a koľko vážila tá jeho 47čka?


Odpověď sice pozdě, ale přece:-)

M13/40 vezl 180 litrů PHM s dojezdem 210 km
M14/41 na tom byl stejně
M15/42 již měl 407 litrů (z toho 40 litrů rezerva) a dojezd 220 km

Co se hmotnosti týče, tak to bude plus mínus 280 kg (viz. http://iworldwar2.weebly.com/artillery-weapons.html)

Re: Střední tank Ansaldo-Fiat M13/40

PříspěvekNapsal: 4/10/2019, 13:16
od Hektor
Je možné že konštrukciu ovplyvnil T-26 alebo Vickers 6 získaný zo Španielska?
Priviezli si zo Španielska vôbec niečo?
Pre Afriku by bol možno ideálny BT-5 teda jeho kópia.
Koľko M13/40 mohlo byť v prevádzke v 5/1941? Nie len v Afrike ale celkom?

Re: Střední tank Ansaldo-Fiat M13/40

PříspěvekNapsal: 4/10/2019, 13:46
od Zemakt
Neřekl bych. Řekl bych že to byla konstrukce poplatná době, tedy polovině třicátých let. Oni ty tanky vesměs vypadaly hodně podobně. Viz třeba LT vz.35. A jestli hledat ideového předchůdce, tak spíše u originálu než u T-26. Možná mne ale někdo opraví.

Re: Střední tank Ansaldo-Fiat M13/40

PříspěvekNapsal: 4/10/2019, 14:19
od badaxe
Je to jasně napsáno v článku na začátku, podvozek byl INSPIROVÁN tankem Vickers 6 ton. Nešlo o kopii jako u sovětů, ale o podobnou konstrukci. Nic více.
Představa jak by byl BT s jeho úzkými pásy vhodný do Afriky mi přijde poněkud komická. BT jako americká konstrukce byl konstruován pro pohyb na kolech a pro použití pásů v horším terénu. Řešil tak problém všech tanků, tedy omezenou životnost pásů, tank měl dojet po silnici co nejblíže k bojišti (nepotřeboval by tedy podvalník nebo železnici) pak mu měli nasadit pásy a s nimi měl být schopen pohybu i v terénu. Na málo únosný terén se příliš nehodil. Pásy byly úzké což byla daň kolovému způsobu pohybu - kola byla poměrně blízko korby a širší pásy by se nevešly. Ostatně i ve Španělsku jich bylo nasazeno jen 50 a v boji byly snad jen 2x, na rozdíl od T-26 které tvořily základ tankových jednotek republikánů a později i falangistů.

Re: Střední tank Ansaldo-Fiat M13/40

PříspěvekNapsal: 4/10/2019, 14:31
od Hektor
Taliansko dokázalo neskôr okopírovať OA Dingo (Linz) a predpokladám že pásy by nejak upraviť dokázali. To že základ nevyhovuje neznamená že to spravíme presne tak aby nám to nevyhovovalo.
Z vety o T-26 vs Vickers Vám vypadlo kópia na základe licencie (takto to vytvára dojem že to robili tak nejak ehm... po Čínsky).
Vlastne beriem späť, Taliansko by to nedokázalo, na to že v púšti pracovali od roku 1911 boli až neskutočne nepripravený. Prachové filtre napríklad.

Re: Střední tank Ansaldo-Fiat M13/40

PříspěvekNapsal: 4/10/2019, 15:07
od Zemakt
:D ale kopie licence je tak nějak po čínsku. A co by jako Itálie nedokázala?

Re: Střední tank Ansaldo-Fiat M13/40

PříspěvekNapsal: 4/10/2019, 15:13
od badaxe
Italové dělali v licenci i třeba německé polopásové tahače SdKfz 7, od originálu se lišili jen volantem na pravé straně a snad motorem (nehledal jsem to) Ovšem okopírovat něco není až tak jednoduché, ta Bredy Lince trvala asi 2 roky a to je celkem jednoduché vozidlo. Rusové koupili licenci jak na Vickers, i když si ho upravili, tak i na Christie, tedy na BT a vývojem z něj nakonec byl T-34, což byl v pozdějších modelech určitě úspěšný tank. BT měl řadu problémů a pásy byly jen jedním z nich. A rozšířit je byl problém, protože kola byla na ramenech, která byla odpružena vinutými pery, takže pokud se dalo kolo dál, tak se zvětšila páka která celý ten díl rameno i s kolem jakoby vylamovala z korby. Později to řešili lepším materiálem, ale i tak s tím byly problémy a není vyjímkou vidět i pozdější T-34 bez jednoho kola. BT se prostě moc neosvědčily, v podmínkách SSSR se výhoda přesunu po vlastní ose moc neprojevila (zpevněných silnic bylo málo) a to byla právě ta hlavní výhoda

Re: Střední tank Ansaldo-Fiat M13/40

PříspěvekNapsal: 29/11/2019, 12:59
od Hektor
Prečítal som si niečo o Cruiser Mk I/II/III a zdá sa že 90% porúch bolo práve zvlečene úzkeho pásu. Takže v púšti by to pravdepodobne pre Talianov dopadlo rovnako.
Takže projekt hypotetického Carro Veloce 40 M12/40 ide do šuplíka :D

Re: Střední tank Ansaldo-Fiat M13/40

PříspěvekNapsal: 29/11/2019, 13:56
od Mirek58
Taliansko by to nedokázalo, na to že v púšti pracovali od roku 1911 boli až neskutočne nepripravený. Prachové filtre napríklad.

Jenomže nikdo nepředpokládal, že budou válčit v poušti.
S Brity byli kámoši a nepřítel byl na druhým břehu Jadranu.
Holt situace se vyvinula trošku rychle a překvapivě.

Re: Střední tank Ansaldo-Fiat M13/40

PříspěvekNapsal: 29/11/2019, 14:00
od Hektor
Mirek58: Nepriateľom bolo okrem Juhoslávie, tradične Francúzsko a záujem o Tunis a "spojiť" kolónie Afrika Italia Orientale s Líbyou tu bol tiež dlhodobo.