PALBA.CZ

Pokud se dnes podíváte na internet a zaměříte se na druhou světovou válku a Itálii, najdete o tomto fašistickém státu většinou jen slova pohrdání. Když se ale zaměříte na vojenskou techniku, zjistíte, že Italové byli schopni produkovat (byť v omezené míře) i velmi dobré zbraně. A samozřejmě taky narazíme na úplné propadáky, ale to rozhodně nebyla jen italská specialita. Zaměřme se obrněnou techniku, zde předchozí věta platí v plném rozsahu.

Italové byli schopni vyvinout a vyrábět velmi dobré obrněné automobily (dále jen OA) AB 40/41/42, na druhé straně jejich tanky se dají asi označit jen slovem „podprůměrný“. A pokud nebyl italský průmysl schopný vyvinout odpovídající typ, došlo k nákupu u spřáteleného Německa nebo následovala „čínská cesta“ - prostě se okopíroval. A o jedné takové kopii bude dnešní článek.

Italové během války pocítili nedostatek malých a lehkých obrněných průzkumných automobilů. AB 40/41/42 nepatřil zrovna k nějakým extra malým a lehkým OA (hmotnost 8 tun), na scéně se ale objevil automobil, který splňoval tyto požadavky. Byl zde ale jeden problém, tyto OA vyráběla firma Daimler a ta tak nějak patřila do tábora protivníka. Několik exemplářů OA Daimler Dingo ukořistila italská armáda v severní Africe a poslala je na Apeninský poloostrov. Armádě se tento malý OA líbil a tak (aniž by někdo navázal kontakt s výrobcem a zajistil si licenci...) bylo rozhodnuto jej vyrábět v „licenci“. „Vývojem“ byla pověřena firma Lancia, ta dokázala do konce roku 1942 vyrobit a otestovat prototypy. Jsem vám dlužen ještě italské označení britského automobilu, na Apeninském poloostrově mu říkali „Autoblinda Lince“



Lancia si s „licenční výrobou“ nedělala těžkou hlavu, dokonce i řidič zůstal zůstal podle těch nejlepších evropských tradic na pravé straně. „Licence“ se nedotkla pohonné jednotky, to by byla pro italské motoráře již opravdu těžce stravitelná pilulka. Motor pocházel samozřejmě od Lancie, teď jde jen o to, jaký tam doopravdy byl. Buď šlo vodou chlazený o vidlicový šestiválec do V Lancia Astra s výkonem 70 HP nebo o osmiválec s výkone 60 HP. V jednom zdroji jsou dokonce obě hodnoty, 60 i 70 HP...

Jinak se vozidlo od svého vzoru samozřejmě moc nelišilo, šlo o dvoumístný obrněný automobil s pohonem na všechny nezávisle zavěšená kola (4x4, už vím, odkud to Lancia vzala na Delta HF), osádka seděla v přední pancéřované kabině, za ní byl motorový prostor. Stěny vozidla jsou zešikmeny pod různými úhly, čelní pancéř má sílu 30 mm, boky a záď mají sílu 15 mm, nejslabší pancíř na vozidle má sílu 6 mm (podlaha?). Na pravé dolní bočnici byla umístěna rezerva, vlevo měla osádka v dolní polovině trupu k dispozici dvířka.



Jak jsem již uvedl, řidič seděl vpravo a vedle něj měl své stanoviště velitel vozu. Ten také obsluhoval jedinou zbraň, kulomet Breda model 38 ráže 8 mm, používající munici 8x59mm RB Breda. Kulomet měl kadenci 600 ran za minutu a střelec/velitel měl k dispozici 2000 nábojů. Tady mi to opět nedává smysl, zásobník kulometu měl kapacitu 24 nábojů, takže to nějak nevychází... Lince byl vybaven radiostanici RF1, každé třetí nebo čtvrté auto bylo osazeno výkonnější radiostanicí RF2. Anténa radiostanice byla umístěna na mimo obrys věže na pravé straně vozidla (byla prostě na držáku)



Na konci roku 1942 byla objednána u firem Lancia a Ansaldo série 300 vozidel, do září 1943 bylo vyrobeno 263 vozidel. Jejich uživatele se ale stala německá armáda a armáda RSI (Repubblica Sociale Italiana). Do března 1945 vyrobila firma Ansaldo dalších 129 vozidel. Němci samozřejmě používali pro Lince své označení, z Lince se stal poněkud neosobní Leichter Panzerspahwagen Lince 202(i).

Technické údaje obrněného automobilu Autoblinda Lince
délka – 3,2 m
šířka – 1,8 m
výška – 1,7 m
hmotnost – 3,14 t
výkon motoru – 70 (60) HP
maximální rychlost silnice – 86 km/h
dojezd silnice – 400 km
osádka – 2

Válkou ale kariéra tohoto „licenčního“ vozidla nekončí, používá je nadále italská armáda, policie a karabiniéři. Všichni tak mohli ocenit dobré vlastnosti „italského“ vozu, který měl dobrou průchodnost terénem, solidní rychlost na silnici a nevyžadoval velkou údržbu.

---

zdroje:
Nicolo Pignato - Italian Armored Wehicles of WW2
I.Pejčoch - Obrněná technika 9
něco málo z wikipedie...

Moc pěkný autíčko i článek...

sa58 píše:Kulomet měl kadenci 600 ran za minutu a střelec/velitel měl k dispozici 2000 nábojů. Tady mi to opět nedává smysl, zásobník kulometu měl kapacitu 24 nábojů, takže to nějak nevychází...

Já bych řekl, že ty náboje při fasování byly ještě v krabičkách nebo páscích, takže se dospělo k pěkně zaokrouhlenému počtu.

Navíc pochybuji, že ke kulometu patřil dostatečný počet zásobníků ( 83,3 ), spíš prostě přidali plničku.

O kulometu Breda modello 1938 jsem toho moc nenašel - snad jen tolik, že se jednalo o kulomet tankový (pro obrněnou vozbu), zásobovaný shora nasazovaným zásobníkem na 24 nábojů 8x59 Breda.
Co se týče samotného náboje pro tuto zbraň: Jeho kořeny sahají do 20. let, kdy italská vojenská správa začala s rozsáhlými zkouškami munice v rážích 7 a 8 mm s cílem zavést výkonnější náboj pro těžké kulomety než byl italský standartní 6,5mm Carcano. V roce 1935 byl do výzbroje přijat náboj 8x59 Breda (syn: 8mm Breda, 8mm Fiat, 8mm modello 1935). Náboj má lahvičkovou nábojnici s vytahovací drážkou a ogivální střelu o hmotnosti 13.30 g. Nábojnice byla původně mosazná, od roku 1941 se vyráběla z hlubokotažné oceli, fosfátovaná a lakovaná. Po válce došlo k obnovení výroby mosazných nábojnic.
Zápalka typu Berdan byla zpočátku zajišťována třemi příčnými prolisy po obvodě lůžka, což se ovšem ukázalo jako nedostatečné a vlivem vnitřního tlaku spalných plynů docházelo při střelbě k uvolňování a vypadávání zápalek. Náboje pozdější výroby mají proto zápalku zajištěnu kruhovým prolisem kolem celého lůžka.
Když Itálie v roce 1944 kapitulovala, dostaly se kulomety v uvedené ráži jako válečná kořist do rukou německé armády. Německá vojenská správa přidělila typově příslušné munici označení Patrone S 204 (i). Mimo Itálii byl náboj vyráběn také v Německu a ve Španělsku, a to až do 60. let, kdy španělská armáda definitivně přešla na ráži 7,62x51 NATO. Jelikož byl určen výhradně pro kulomety a nebyla pro něj komorována žádná puška, nedošlo k jeho komerčnímu využití. Ogivální střela má počáteční rychlost 790m/s.

Modelové provedení Lancia Lince (firma De Agostini, poměr 1:43)



Mám dotaz : To barevné provedení v úvodu článku, je to italská či německá kamufláž?

To že řidič seděl vpravo, není nic neobvyklého, seděl tak normálně ve všech italských vozidlech té doby. Třeba i italská licence polopásu SdKfz 7 se na první pohled liší právě umístěním volantu.

Já jen doplním, že Italům se pro průzkumnou roli nehodila jejich OA typů AB40 a AB41, která sice byla velice kvalitní, ale jak autor píše, pro svůj úkol příliš velká, těžká a i jejich produkce nepatřila k nejlevnějším. Ze stávajícího stavu tak mohli Italové sáhnout buď po Fiatu 611 nebo po Lancii IZ. V obou případech se ale jednalo o zastaralé typy. V případě Lancie doslova předpotopní, protože měla kořeny ještě ve Velká válce 1914-1918. Volba okopírování britského vzoru tak byla v danou dobu to nejjednodušší, co mohli Italové udělat.

V případě RSI (Repubblica Sociale Italiana) byl Lince užíván u "Národní republikánské gardy" Leonessa. V případě jiných jednotek RSI neexistují žádné důkazy (fotografie, dokumenty), které by dokazovali, že Lince byl používán i u jiných jednotek.

Dva stroje můžeme ve stále funkční stavu spatřit například v muzeu Cecchignola další je pak v muzeu v Lecce.