Obrněný automobil TERNI TRIPOLI (1919) a FIAT 611 (1933)

Odpovědět
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Obrněný automobil TERNI TRIPOLI (1919) a FIAT 611 (1933)

Příspěvek od kacermiroslav »

Obrněný automobil TERNI TRIPOLI (též Fiat Terni nebo Fiat Libya)
Itálie
1919

Obrázek

Přestože Itálie byla v období před První světovou válkou členem Trojspolku, tedy spojenec Německa a Rakousko-Uherska, rozhodla se nakonec na jaře 1915 vstoupit do války po boku tzv. Dohodových mocností, tedy Británie, Francie a Ruska (samozřejmě v průběhu války se na jednu i druhou stranu přidávaly další a další státy). Jelikož válka nedopadla dobře v prospěch zemí Trojspolku, mohla si Itálie gratulovat, že vsadila na tu správnou stranu, od které se ostatně nechala za četné ústupky zlákat ke zradě svých někdejších spojenců. Na rozdíl od Německa tak apeninských stát nepřišel o své africké kolonie, z nich nejvýznamnější byla severoafrická Libye (další pak tzv. italské Somálsko). Ovšem vlastnit kolonie, to nebylo jen o tom čerpat jejich nerostné zdroje, ale také se o ně starat a chránit je. Za tím účelem potřebovala Itálie v meziválečném období posilovat i obranyschopnost těchto zemí, a to především proti vlastním obyvatelům kolonií, kteří se čas od času tu či tam bouřili proti svým kolonizátorům. Aby tomu Itálie předešla, rozhodla se vybudovat i potřebné policejní a vojenské jednotky, které by byly náležitě vyzbrojeny. Jelikož na jedné straně barikády stáli většinou jen primitivně vyzbrojeni domorodci, bylo jasné, že obrněný automobil, jakožto bojový prostředek, který našel praktické uplatnění ve Velké válce, je ta správná a levná volba. Oproti lehkým tankům, jako například Fiatům 3000 (klon francouzských Renaultů FT), byly pořizovací náklady na obrněný automobil výrazně nižší a rovněž dojezd a rychlost byla oproti pásovým strojům výrazně vyšší. Svou roli také hrála menší technická náročnost na údržbu a opotřebování dílů. Bylo tedy rozhodnuto pro koloniální účely v první dekádě po Velké válce stavět hlavně kolové obrněné prostředky.

Jisté zkušenosti s obrněnými automobily získala Itálie již v průběhu První světové války, například s modelem Lancia IZ, což byl na tehdejší poměry zdařilý výrobek, který si navíc našel cestu i k dalším evropským armádám a dokonce se dočkal i začátku Druhé světové války. Ovšem v té době byla již jeho bojová hodnota někde jinde. To ale lehce předbíhám.
Obrázek Obrázek
Terni Tripoli v Africe – Druhý snímek je z roku 1940



VÝVOJ
Jedním z prvních poválečných obrněných automobilů, který italští konstruktéři postavili, byl stroj Terni Tripoli (nebo též Fiat Terni, Fiat Libya), který byl primárně určen pro službu v nepokojné Libyi. Konstrukcí byla pověřena firma Societá Terni (Societá degli Alti Forni Fonderie e Acciaierie di Terni), která byla založena již roku 1894. Její hlavní výrobní komoditou bylo zpracovávání pancéřových plechů. Jako základ pro obrněný automobil posloužil podvozek nákladního vozu Fiatu 15ter, na který byla nainstalována vlastní pancéřová konstrukce včetně plně otočné věže. První Fiat 15/20 byl postaven již v roce 1909, ale verze Fiat Tipo 15ter spatřila světlo světa až v roce 1913 ve dvou variantách, civilní a vojenské. V případě Militaire verze se jednalo o nákladní vůz o nosnosti 3,75 tun se slušným výkonem 36 koňských sil. Ve výrobě se udržel od roku 1913 do roku 1922.

Dvounápravový podvozek umožňoval bez problémů nést pancéřování do hmotnosti, jakou měl původní nákladní vůz, tedy kolem 1,5 tuny. Bohužel se mi nikde nepodařilo dohledat o jaké síle, ale dle standardu doby se to zřejmě pohybovalo v rozmezí 4-8mm. Ochrana tedy dostatečná proti ručním palným zbraním té doby. Vlastně i pro dobu Druhé světové války, pokud nebyla ovšem použitá průbojná munice. Pro lepší průchodnost terénem byla zadní náprava vybavená zdvojenými koly, aby se lépe rozložila hmotnost stroje na půdu. Vlastní pancéřová nástavba měla na dobu vzniku atypické zaoblené tvary. Tedy alespoň na určitých částech. Spojování plechů bylo provedeno použitím nýtů na úhelníkovém rámu. Pohonná jednotek byla umístěna v přední části trupu. Jednalo se o čtyřválcový motor Fiat 53A o výkonu 36 koňských sil, při 1600 otáčkách za minutu. I když na první pohled slabý motor dokázal vozu o hmotnosti 1,5 tuny udělit na silnici rychlost 45 km/h. Převodovka měla pro pohyb vpřed čtyři rychlost a jednu pro couvání. Za prostorem, kde byl umístěn motor, byl bojový prostor pro dvoučlennou posádku. Ta byla složena z řidiče a velitele. Úloha řidiče byla zcela jasná. Velitel pak dělal doslova a do písmene „holku pro všechno“. Do vozu posádka nastupovala dveřmi na bocích, které se otevíraly směrem proti jízdě. Pro pozorování řidič používal dva obdélníkové průzory v čelní stěně. Ty se daly odklopit.


VÝZBROJ
Co by to bylo za bojový prostředek, kdyby neměl žádnou výzbroj, což samozřejmě není případ Terni Tripoli. Ten byl sice vyzbrojen jen jedním kulometem ráže 6,5 milimetrů, ale jeho umístění v plně otočné věži zajišťovalo kontrolu prostoru kolem vozu v plném rozsahu 360 stupňů. Samotná věž pak měla kruhový půdorys s kolmými stěnami a lehce zaobleným vrchlíkem.


BOJOVÉ POUŽITÍ
Sériová výroba, které probíhala v roce 1919, dala vzniknout celkem dvanácti obrněným vozům, které nesly označení Terni Tripoli (podle Tripolisu, hlavního města Libye) nebo Terni Libya. Už samotný název naznačuje, kde měly vozy najít uplatnění. Libye byla již před První světovou válkou italskou kolonií, a co si budeme povídat, prakticky v každé kolonii bylo potřeba alespoň občas udržovat pořádek a hasit místní domorodé nepokoje. Zahájení své služby v této severoafrické zemi se tak Terni Tripoli dočkaly již v roce 1920, kdy byly zařazeny ke 2.a Squadriglii. Prakticky celé meziválečné období se stroje nacházely v činné službě až do roku 1936, kdy se musely podrobit rozsáhlé generální opravě. Kromě jiného obdržely nové motory (čtyřválcové) o výkonu 56 koňských sil (při 2000 otáčkách), které sice měly větší hmotnost, ale výkon nárůst hmotnosti kompenzoval a tak Terni Tripoli dokázaly po silnici uhánět až 50 km/h rychlostí. Rovněž otočná věž doznala změn. Mnoha změn. Prakticky celá byla nahrazena, i když při zachování původního designu. Původní kulomet malé ráže byl rovněž vyměněn. Jeho nástupcem se stal těžký kulomet Breda SAFAT ráže 12,7 mm. Jak vidno Terni Tripoli z rekonstrukce vyšly jako nové vozy.

Poté co Itálie v roce 1940 vstoupila po boku Německa do války a Mussoliniho jednotky se vylodily v Africe, byly Terni Tripoli zařazeny do stavu speciální tankové brigády a účastnily se bojů proti Britům. Část z nich byla během prvních operací v Africe zničena, ale část z nich se dočkala ještě akcí o rok později, které ale byly jejich labutí písní. Rok 1941 tak nakonec nepřežil žádný z archaických strojů Terni Tripoli.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------
TTD – Terni Tripoli
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------
*země původu: Itálie
*rok vzniku: 1919
*vyrobeno kusů: 12 ks

*hmotnost: 1,45 t
*délka: 4,54 m
*šířka: 1,7 m
*výška: 3,07 m
*světlá výška: 0,27 m
*motor: Fiat o výkonu 36 koňských sil při 1600 ot
*pohon: 4x2
*rychlost: 45 km/h
*dojezd:
*zásoba PHM:
*pancéřování:
*výzbroj: 1 x kulomet ráže 6,5 mm
*osádka: 2 muži


ZHODNOCENÍ
Pro někoho možná až s podivem, se Terni Tripoli nejen že dožily doby bojů Druhé světové války, ale dokonce se jich aktivně účastnily. Samozřejmě jejich technický stav a výzbroj, třebaže po rekonstrukci, již vůbec neodpovídal požadavkům čtyřicátých let dvacátého století. Proto byl jejich konec poměrně rychlý a žádný z nich prý nepřežil rok 1941. Prostě stroj, který patřil de facto do doby První světové války, nemohl obstát proti moderním válečným prostředkům mladším o dvě desítky let používaným v průběhu Druhé světové války. Nicméně z pohledu koloniální služby se musí ocenit jejich dlouhá a spolehlivá, i když možná na druhou stranu až nudná, služba.

Obrázek Obrázek



Obrněný automobil FIAT 611
Itálie
1933

Africká kolonie Libye měla pro Itálli v meziválečném období nemalý význam. Itálie, která byla v porovnání s jinými světovými velmocemi na tom se surovýnovými zdroji dosti bídně, si o to více vážila toho, že v této africké zemi se těžila například ropa, která byla základ pro právě se vzmáhající rozvoj motorismu, včetně těch pro vojenské účely. Samozřejmě, hlavního rozvoje v těžbě ropy se Libye dočkala až po Druhé světové válce, ale něco málo se zde i tak těžilo. Alespoň podle knihy I.A.Walkera „Ocelové korby, ocelová srdce“ (Praha 2007) Itálie v roce 1940 těžila 0,01 miliónů tun surové ropy ročně. Na první pohled málo, ale pořád lepší něco nežli nic (I když prst bych za to do ohně nedal. Stejně tak se mohlo jednat o lokální těžbu na vlastním Apeninském poloostrově, takže tuto mou domněnku prosím berte s rezervou). A taková krajina s domorodým obyvatelstvem stála za to, aby byla opečovávána a hlídána.

V roce 1933 byl schválen program stavby obrněného vozu na podvozku nějakého existujícího nákladního vozu ze sériové produkce. Tím by se vývoj a výroba výrazně zlevnila. Zároveň i čas by se zkrátil a rovněž by se vsadilo na již ověřený podvozek a pohonnou jednotku. Zakázku na stavbu nového obrněného vozu získal koncern Fiat, jehož konstruktéři si jako podvozek zvolili nákladní automobil z vlastní produkce Fiat Dononque 32. Jednalo se o vůz s koncepcí 6x4, kde zadní náprava byla osazena zdvojenými koly pro lepší rozložení měrného tlaku na půdu. Pancéřová nástavba byla zhotovená z plechů spojovaných částečně nýtováním a svařováním pod různými úhly na úhelníkovém rámu a to především v čelních partiích pro zvýšení odolnosti. Boční pancéřování pak nebylo nijak skloněno (bylo kolmé). Nejslabší místa krylo 6 mm pancíře (strop a podlahy), zatímco nejvíce exponované čelní partie krylo 15mm materiálu. Vzhledem ke své délce 5,6 metrů a tehdejším úzkým silnicím bylo rozhodnuto pro rychlejší obrat (rychlejší než se pracně otáčet) použit zdvojené řízení. Hlavní řidičské stanoviště bylo logicky v přední části v kabině, zatímco zadní bylo u zadní stěny stroje. Tato koncepce mohla osádce zachránit život, protože v případě střetu s nepřátelským bojovým prostředkem vyšší úrovně, nebo i jen v případě nepřátelské protitankové palbě, mohl obrněný automobil rychle z nebezpečného prostoru vycouvat, aniž by riskoval otáčení (ztráta času a riziko zapadnutí do neprůchodného terénu). I z tohoto důvodu byla převodovka vybavená čtyřmi stupni pro jízdu vpřed a stejný počet pro jízdu vzad. Pohonnou jednotku tvořil motor Fiat 122B o výkonu 45 koňských sil, který dokázal šesti tunové vozidlo rozpohybovat k maximální rychlosti 48 km/h (na silnici). Jednalo se o benzínový šestiválec Fiat o objemu 2516cm3. Zásoba pohonných hmot umožňovala dojezd slušných 320 km. Osádku tvořilo pět mužů, kteří do vozidla nastupovali dvojicí pětibokých dveří (jedny dveře na každém boku). Osádka tak byla tvořená dvojicí řidičů (jeden v přední části kabiny, druhý v zadní), dále velitelem, který rovněž řídil střelbu z plně otočné věže, nabíječe a zadního střelce.
Obrázek


VÝZBROJ
Hlavní výzbroj v podobě dvou kulometů Breda ráže 6,5 milimetrů byla soustředěna do osmiboké, plně otočné věže. Třetí kulomet stejného typu a ráže byl umístěn v zadní části korby. Takto byla vyrobena část z celkové 48 kusové série. Další část (bohužel se mi nepodařilo dohledat, kolik bylo vyrobeno kusů od jedné či druhé verze) měla posílenou výzbroj v podobě kanónu ráže 37mm (o délce 40 ráží). Jednalo se o poměrně výkonnou zbraň, která na vzdálenost 100 metrů probíjela s použitím AP munice kolmou pancéřovou desku o síle 41mm (úsťová rychlost projektilu byla 762m/s) a ještě na 2.400 pronikla 14mm pancířem. To znamenalo, že kanón montovaný ve Fiatu 611 by dokázal na vzdálenost více jak 2.000 metrů vyřadit z boje všechny tehdejší německé lehké a střední tanky počínaje Pz I a konče Pz III v původním provedení s pancířem do max. síly 15mm. Nakládáno bylo celkem 72 nábojů pro kanón a 5.120 nábojů v 256 zásobnících pro kulomety.


BOJOVÉ POUŽITÍ
Sériová výroba Fiatu 611 se rozběhla již v roce 1934 a ukončená byla přibližně o rok později (1935) po dodání 48 strojů vyrobených jak v kulometné, tak kanónové verzi. Uživatelem se staly jak italské jednotky v Africe, tak koloniální policie. Během války proti Habeši (Etiopie) byla část Fiatů 611 nasazena proti domorodcům hrdě, ale beznadějně, bránící svou zemi. Proti obrněným prostředkům neměli jejich luky, šípy a staré střelné zbraně šanci. Úloha Fiatů 611 tak mohla být v této fázi války hodnocena jaká úspěšná. Prvního setkání s vyšší bojovou technikou se tak dočkaly během operace, kdy se italské jednotky střetly v Italském Somálsku s Brity. Proti dobře vyzbrojeným a vycvičeným vojákům podporovaných tanky, neměly pancéřové vozy téměř žádnou šanci. Stroje Fiat 611 tak zaznamenaly nemalé ztráty, ale i tak jich část přežila až do roku 1941, kdy byly přeživší stroje stáhnuty z první linie (dosloužily v roli cvičných strojů).

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------
TTD – Fiat 611
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------
*země původu: Itálie
*rok vzniku: 1933 prototyp (série 1934-1935)
*vyrobeno kusů: 48 ks obou verzí

*hmotnost: 6 t
*délka: 5,6 m
*šířka: 2 m
*výška: 2,56 m
*světlá výška:
*motor: Fiat 122B o výkonu 45 koňských sil
*rychlost: 48 km/h (v terénu 9-28 km/h)
*dojezd: 320 km
*zásoba PHM:
*pancéřování: 6-15 mm
*výzbroj: 1 x kanón ráže 37mm + 2 x kulomet ráže 6,5 mm, nebo 3 x kulomet
ráže 6,5 mm
*osádka: 5 mužů


ZHODNOCENÍ
Přestože byl stroj Fiat 611 mnohem modernějším obrněným autem v porovnání s Terni Tripoli z konce První světové války, zůstal i tak zaklet ve své koncepci, která již v prvních dnech Druhé světové války byla beznadějně zastaralá. Obrněná auta prostě nedokázala vzdorovat tankům, bez ohledu na to jestli se jednalo o lehké, střední či těžké tanky. Kulomet proti dělu a pancíři neměl žádnou šanci. Pokud byl Fiat 611 vyzbrojen 37mm kanónem, tak se jeho bojová hodnota sice výrazně zlepšila, ale přesto byl stroj handicapován jak svým slabým pancéřováním, tak především průchodností terénem. Důkaz o zastaralosti italské obrněné techniky nám podává například britský tankista David Belchem, který se v květnu 1938 dostal na stáž do Itálie k tankovému pluku. Přestože byl celý svět ujišťován o velkém sblížení mezi Itálii a Německem, který vede k jejich posilování na poli vojenském, vyjádřil se Belchem o italských obrněných prostředcích silně negativně.

„(Byl jsem) konsternován stářím a nedostatky výzbroje, se kterou se italské jednotky připravovaly na válku. Tato závažná skutečnost nebyla podle mých informací dostatečně zdůrazňována: Mussolini poslal tyto muže do akce zcela špatně vybavené, nevycvičené pro mobilní obrněné operace, a často postrádající kompetentní a sebevědomé velení. Jak od nich někdo mohl očekávat, že zvítězí?“

Pokud ale stroje plnily svou původně určenou roli, tedy jako prostředky prosazování koloniální moci, tak jejich bojová hodnota byla plně postačující proti případným domorodým povstalcům. Jen jako perlička na závěr. Vozy Fiat 611 si v roce 1937 zahrály ve filmu „Sentinelle di bronzo“ režiséra Marcelliniho, který ve svém díle popisoval africkou vojenskou kampaň.

Obrázek Obrázek
Fiat 611 v dělovém i kulometném provedení


Zdroje:
I.Pejčoch - Obrněná technika (9) – Praha 2009
I.A.Walkera - Ocelové korby, ocelová srdce - Praha 2007
http://www.archeologiaindustriale.org/a ... -1918.html
http://www.quattrogatti.it/fiat15terni.htm
http://www.aviarmor.net/tww2/armored_ca ... ripoli.htm
http://mailer.fsu.edu/~akirk/tanks/Ital ... dCars.html
http://www.wikipedia.org
http://www.palba.cz
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Pozemní vojsko“