Škola potápěčů u 10. flotily MAS - Itálie
Napsal: 14/8/2005, 23:43
Škola potápěčů byla zřízena na jaře r.1940 v San Leopoldo blízko Livorna. Do školy byli posíláni mladší důstojníci, dobrovolníci do námořnictva, kteří se již dříve zajímali o sportovní potápění. Postupně byl výběr rozšířen na ženijní vojsko a později i na ostatní druhy pozemního vojska. Asi od poloviny r.1940 byl nábor zahájen i mezi poddůstojníky a obyčejnými námořníky, kteří projevili zájem o potápění. Přijímáni byli pouze svobodní a o přijetí rozhodoval především zdravotní stav.
V průběhu výcviku docházelo k záměrnému reorganizování skupin. Důvodem byla snaha najít nejodolnější jedince. Byl sledován jejich charakter, houževnatost, vůle a víra ve vlastní síly. Postupně se také zvyšovaly nároky na fyzickou přípravu potápěčů. Zvykli si plavat několik kilometrů pod vodou ve dne i v noci a orientovat se při práci ve větších hloubkách.
Po ukončení výcviku podstoupili potápěči psychické testy a poté byli rozděleni do čtyř skupin. Nejhouževnatější přešli do podvodního oddílu a byli cvičeni jako osádky miniponorek. Druhá skupina byla odeslána do oddílu bojových plavců. Třetí skupina byla odeslána do nadvodního oddílu, kde se cvičili na obsluhy hladinových diverzních prostředků. Čtvrtá skupina byla odeslána na potápěčké práce ve válečných přístavech a k záchranné službě.
Podvodní oddíl byl nejdůležitější bojovou jednotkou 10. flotily. Škola osádek miniponorek byla umístěna v Bocca di Serchio, což bylo jen trochu rozšířené ústí říčky Serchio. Na březích stálo několik hospodářských budov. Teoretický výcvik a instruktáže probíhaly ve dne. Jakékoliv seznamování s miniponorkami se dělo pouze v noci. Technická příprava, opravy a pod. se odehrávaly v krytém doku, který připomínal starou stodolu. Po dvou měsících suché říční přípravy se přistoupilo k prvním podvodním plavbám po řece a k hladinovým a podvodním plavbám až několik kilometrů do moře. Osádky se seznamovali s noční orientací na moři, rozeznávali odlivové a přílivové proudění, zvykali si na mořské vlny, ale především se zdokonalovali v ovládání miniponorky.
Miniponorka byla sedm metrů dlouhá a oba členové osádky na ní obkročmo seděli. K přední části byla připevněna nálož, kterou tvořilo 300 kg lisovaného TNT. Hned za náloží byla přední balastní nádrž, v dalším úseku byly dole umístěny akumulátory a nad nimi láhve se stlačeným vzduchem. Následoval elektromotor a ruční čerpadlo. Na zádi miniponorky byla zadní balastní nádrž a lodní šroub s vertikálními a horizontálními kormidly. Na bocích trupu byla miniponorka opatřena opěrkami pro nohy. Velitel měl před sebou štít, za kterým byly palubní přístroje a ovládací prvky. Za velitel byla střední balastní nádrž, která
sloužila k rychlému ponoření, a několik ventilů. Za druhým členem osádky byla skříňka s příslušenstvím a náhradním dýchacím přístrojem. Samotné příslušenství se skládalo z nářadí k prostříhávání sítí, dále to byly háky, lana, svorníky, oka a další součásti potřebné k upevnění nálože. Samotná nálož byla opatřena balastní nádrží, která ji po odpojení od miniponorky nadlehčovala.
Jeden z prvních absolventů, poručík Luigi Durand de la Penne, jednou při výcviku poznamenal: "Jákápak miniporka. Já na tom sedím jako na praseti." Od té doby se vžil název Vepř, Vepřík (italsky maiale). Postupně název pronikl i na velení flotily a admiralitu, kde byl s povděkem přijat z důvodů utajení.
K přepravě miniponorek byly postupně přestavěny 4 standardní ponorky. První z nich byla Scire. Na její přední palubu byl připevněn jeden kontejner pro miniponorku, na zadní palubě byly kontejnery dva. Prvním velitelem Scire po úpravách byl jmenován kníže Borghese.
První osádky Vepříků byly připraveny již v září 1940.
V průběhu výcviku docházelo k záměrnému reorganizování skupin. Důvodem byla snaha najít nejodolnější jedince. Byl sledován jejich charakter, houževnatost, vůle a víra ve vlastní síly. Postupně se také zvyšovaly nároky na fyzickou přípravu potápěčů. Zvykli si plavat několik kilometrů pod vodou ve dne i v noci a orientovat se při práci ve větších hloubkách.
Po ukončení výcviku podstoupili potápěči psychické testy a poté byli rozděleni do čtyř skupin. Nejhouževnatější přešli do podvodního oddílu a byli cvičeni jako osádky miniponorek. Druhá skupina byla odeslána do oddílu bojových plavců. Třetí skupina byla odeslána do nadvodního oddílu, kde se cvičili na obsluhy hladinových diverzních prostředků. Čtvrtá skupina byla odeslána na potápěčké práce ve válečných přístavech a k záchranné službě.
Podvodní oddíl byl nejdůležitější bojovou jednotkou 10. flotily. Škola osádek miniponorek byla umístěna v Bocca di Serchio, což bylo jen trochu rozšířené ústí říčky Serchio. Na březích stálo několik hospodářských budov. Teoretický výcvik a instruktáže probíhaly ve dne. Jakékoliv seznamování s miniponorkami se dělo pouze v noci. Technická příprava, opravy a pod. se odehrávaly v krytém doku, který připomínal starou stodolu. Po dvou měsících suché říční přípravy se přistoupilo k prvním podvodním plavbám po řece a k hladinovým a podvodním plavbám až několik kilometrů do moře. Osádky se seznamovali s noční orientací na moři, rozeznávali odlivové a přílivové proudění, zvykali si na mořské vlny, ale především se zdokonalovali v ovládání miniponorky.
Miniponorka byla sedm metrů dlouhá a oba členové osádky na ní obkročmo seděli. K přední části byla připevněna nálož, kterou tvořilo 300 kg lisovaného TNT. Hned za náloží byla přední balastní nádrž, v dalším úseku byly dole umístěny akumulátory a nad nimi láhve se stlačeným vzduchem. Následoval elektromotor a ruční čerpadlo. Na zádi miniponorky byla zadní balastní nádrž a lodní šroub s vertikálními a horizontálními kormidly. Na bocích trupu byla miniponorka opatřena opěrkami pro nohy. Velitel měl před sebou štít, za kterým byly palubní přístroje a ovládací prvky. Za velitel byla střední balastní nádrž, která
sloužila k rychlému ponoření, a několik ventilů. Za druhým členem osádky byla skříňka s příslušenstvím a náhradním dýchacím přístrojem. Samotné příslušenství se skládalo z nářadí k prostříhávání sítí, dále to byly háky, lana, svorníky, oka a další součásti potřebné k upevnění nálože. Samotná nálož byla opatřena balastní nádrží, která ji po odpojení od miniponorky nadlehčovala.
Jeden z prvních absolventů, poručík Luigi Durand de la Penne, jednou při výcviku poznamenal: "Jákápak miniporka. Já na tom sedím jako na praseti." Od té doby se vžil název Vepř, Vepřík (italsky maiale). Postupně název pronikl i na velení flotily a admiralitu, kde byl s povděkem přijat z důvodů utajení.
K přepravě miniponorek byly postupně přestavěny 4 standardní ponorky. První z nich byla Scire. Na její přední palubu byl připevněn jeden kontejner pro miniponorku, na zadní palubě byly kontejnery dva. Prvním velitelem Scire po úpravách byl jmenován kníže Borghese.
První osádky Vepříků byly připraveny již v září 1940.