První akce Vepříků na Gibraltaru
Napsal: 1/9/2005, 23:04
První přepravní ponorkou pro Vepříky byla Sciré s domovským přístavem La Spezia. Velitelem byl kníže Borghese, prvním důstojníkem nadporučík Antonio Ursano, druhým důstojníkem kapitán Tajeri, navigátorem poručík Remigio Benini, loďmistrem seržant Pietro Farina, hlavním kormidelníkem seržant Aristide Stefanini.
Přestavba ponorky byla provedena v polovině roku 1940 a v září téhož roku ponorka poprvé vyplula k útoku na Gibraltar. Čtvrtého dne plavby však byl útok odvolán, protože základnu opustila všechna válečná plavidla.
Druhý pokus se uskutečnil v říjnu 1940. 26.října 1940 ráno Sciré obeplula mys Cabo de Gate, ponořila se a pod vodou překonala Almeríjský záliv. Při setmění byla asi 25 námořních mil od přístavu a města Málaga, vynořila se a v další plavbě pokračovala na hladině. Ráno 27.října 1940 ještě za tmy obeplula v periskopové hloubce maják Europa, nejjižnější místo gibraltarské Tárikovy skály. Kursem 240 stupňů pokračovala v periskopové hloubce v plavbě. Tím skončila poklidná část plavby.
Kapitán dal snížit rychlost na 2 uzly, když mu akustik ohlásil asi míli před přídí větší loď, která se velmi pomalu přibližovala. Po chvíli ji kapitán zahlédl i v periskopu a identifikoval ji jako torpédoborec. Zanedlouho byla zjištěna ještě jedna menší loď asi půl míle za torpédoborcem. Byly to strážní lodě, které hlídaly vjezd do zátoky. S cílem vyhnout se oběma lodím změnil kapitán kurs na 230 stupňů a rychlost snížil na jeden a půl uzlu. Až do večera se pokoušeli najít cestu do Algecirasského zálivu, ale nemohly na nic přijít. Strážní lodě pravidelně křižovaly vjezd a čas od času shazovaly hlubinné pumy. Ve večerních hodinách se proto Sciré stáhla stranou a vyplula na hladinu, aby mohla dobít akumulátory a vyvětrat.
Časně ráno 28.října 1940 hodinu před svítáním opět čekala pod hladinou na vhodnou příležitost. Asi po půl hodině akustik ohlásil větší pomalou loď zleva a po chvíli další, tentokrát menší loď na pravoboku. Vtom nedaleko nich zahřměl podvodní výbuch. Kapitán dal okamžitě zamířit stranou a klesat. Asi po 20 sekundách se ozval další výbuch, který byl silnější než ten první. Ponorka dále klesala a když byla na 15 metrech, ozval nový výbuch, stejně silný jako předchozí. Asi po dalších 20 sekundách ponorkou otřásl další výbuch, tentokrát slabší. Usoudili, že tudy se do zálivu nedostanou a odpluli na sever, aby mohli strážní lodě pozorovat z jiného místa a učinit si tak lepší představu o systému střežení. Po chvíli plavby se dostali do silného odlivového proudění v místě zvaném Las Bajas. Po hladinou tam jsou různá skaliska a klidná hladina se za přílivu a odlivu mění v nevyzpytatelné proudy a víry. Navíc jsou v okolí mělčiny, ve kterých může ponorka uváznout. Plavba se začala podobat jízdě na toboganu nebo spíše rodeu. Zmítalo to s ní na všechny strany. Šumění moře bylo tak silné, že akustik kromě něj vůbec nic neslyšel. Zkoušeli různé možnosti jak ponorku uklidnit a po chvíli zkoušení se jim to podařilo. Kapitána napadlo, že by mohli využít přílivu a dostat se tak do zálivu s vypnutými motory. Museli se ale naučit ponorku v tomto proudění ovládat. Věnovali tomu skoro celé dopoledne. Potom se posadili na dno a odpočívali.
Okolo páté hodiny večerní se připravili a čekali na příliv. Za začátku to šlo dobře, ale po několika minutách začala ponorka poskakovat všemi směry. Chvílemi se propadala do prohlubně, chvílemi byla strhávána do strany a zpět nepříjemným kroutivým pohybem. Potápěči byli nemilosrdně shazováni z paland a osádka na závěsných lůžkách zase byla otloukána o strop nebo o stěny a navíc se v tom divokém tanci vůbec nemohli z lůžek dostat. Nepřipevněná výstroj, nářadí a nádobí létaly všude po ponorce. Kapitán dal zapnout elektromotor. Zvýšená rychlost pomohla od pohybů do strany, ale zvýšilo se propadání a zvedání trupu ponorky. Rodeo trvalo asi dvacet minut, ale i zkušeným námořníkům dalo zabrat. Natož potápěčům. Většina z nich dostala mořskou nemoc a po chvíli se ponorkou nesl charakteristický zápach, který nutil ke zvracení i ty, kteří zatím odolávali. Jakmile tento nepříjemný úsek plavby skončil, ponorka se uklidnila, ale vyhráno ještě neměli. Museli se vyhnout stojící strážní lodi a přitom se od ní nemohli vzdálit směrem k pobřeží, kde byly mělčiny. Po chvíli opatrné plavby se na levé straně ozvalo hrůzné skřípění a vrzání, které připomínalo ďábelský chechot. Jakoby po skocích se pomalu přesunovalo od přídě k zádi. Trvalo sice několik vteřin, ale všem to připadalo jako věčnost. Kapitán si uvědomil, že se právě otřeli o lano zakotvené podhladinové miny. Dodatečně jej polil studený pot, protože si vzpomněl na všechny výstupky na povrchu ponorky a hlavně na kontejnery pro Vepříky. Stačilo málo aby se lano za něco zachytilo a přitáhlo minu k ponorce.
Při další plavbě se opět projevilo přílivové proudění a ponorka sebou zmítala, i když o něco méně než prve. Pokus o zklidnění mírným zvýšením rychlosti nevyšel a tak jim nezbývalo, než to vydržet. Během zmítání ponorky se poškodila vnější klapka jednoho z předních torpédometů a do předního úseku nateklo poměrně dost vody, než se podařilo utěsnit vnitřní klapky. Čerpadlo zapnout nemohli, protože by je mohlo prozradit. Po chvíli plavby se ponorka uklidnila a vystoupila do periskopové hloubky. Periskop nabídl nádherný výhled na město Gibraltar a částečně i na válečný přístav. Dokázali se protáhnout okolo strážních lodí a vplout do Algecirasského zálivu. Kapitán dal upřesnit polohu a vyvětrat. Mezitím si všichni důstojníci a potápěči mohli prohlédnout Gibraltar. Současně se pořizoval nákres aktuální situace v přístavu a připravovaly se podklady pro rozkaz potápěčům. Byl vydán předběžný rozkaz:
První Vepřík, velitel kapitán inženýr Teseo Tesei (zároveň to byl konstruktér Vepříků), potápěč seržant Alcide Pedretti - cíl číslo jedna: velká nákladní loď u vzdálenějšího vjezdu do přístavu
Druhý Vepřík, velitel nadporučík Gino Birindelli, potápěč desátník Damos Paccagnini - cíl číslo dva: plně naložená nákladní loď u levého vjezdu do přístavu
Třetí Vepřík, velitel poručík Luigi Durand da la Penne, potápěč desátník Emilio Bianchi - cíl číslo tři: křižník u vnitřního mola
Náhradní cíle si měly osádky vybrat podle svého uvážení.
Nadporučík inženýr Giangastone Bertozzi a seržant Ario Lazzari byli určení jako záloha a měli pomáhat s přípravou Vepříků k odplutí.
Ve večerních hodinách se z rádiové depeše dozvěděli, že v přístavu není žádný vhodný válečný cíl a bylo jim doporučeno akci odložit. Kapitán kníže Borghese proto s ponorkou odplul stranou, dosedl na dno a nařídil odpočinek. Večer 29.října 1940 vystoupali do periskopové hloubky a dozvěděli se, že se situace příliš nezměnila. Válečné cíle v přístavu nejsou, ale jsou tam dvě velké nevyložené obchodní lodě o výtlaku 32000 a 35000 tun. Ty představovaly dostatečné náhradní cíle. Kníže Borghese proto upřesnil rozkaz: kapitán Teseo a nadporučík Birindelli dostali každý jednu loď a nadporučík de la Penne si měl cíl zvolit sám. Ze sejfu byla vytažena obálka s pokyny pro návrat potápěčů - místa setkání se spojkami, signály apod. S těmito pokyny byli seznámeni pouze osádky, které se měli akce zúčastnit.
Hned poté se potápěči převlékli do teplého spodního prádla z angorské vlny a na to si oblékli civilní šaty. Na ně navlékli kombinézy. Připravili si a vyzkoušeli dýchací přístroje. Každý potápěč měl svůj osobní dýchací přístroj a jeden náhradní byl součástí příslušenství na Vepříkovi.
Půlhodinu před půlnocí připlula Sciré na místo vysazení a kapitán vydal rozkaz k zahájení akce. V zadní části Sciré byla výstupní komora, do které se vešli vždy dva potápěči. Poté se komora uzavřela a napustila vodu. Po zaplavení komory vystoupili potápěči z komory a uzavřeli výstupní otvor. Voda z komory se vypustila do nádrže pod roštem ponorky. Nádrž pojmula vodu ze čtyř výstupů.
Velitel prvního Vepříka po vystoupení poklepem ohlásil drobné závady. Po několika minutách ohlásil, že odplouvá. Třetí Vepřík odplul bez závad. Osádka druhého Vepříka ohlásila potíže, ale po chvíli se i jim podařilo odplout. Kapitán s ponorkou vystoupil do poziční polohy a nařídil vyvětrat pomocí ručních ventilátorů. Půl hodiny po půlnoci 30.října 1940 se Sciré vydala na zpáteční cestu. Ze zálivu se jim podařilo proniknout snadněji než se do něj dostat. Pluly v hloubce 40 metrů rychlostí 4 uzlů. V sedm hodin ráno už bylo světlo a oni byli stále ještě v dohledu z gibraltarské skály a hlavně v dosahu pozorovacích letadel. Nemohli se proto vynořit a pořádně vyvětrat. Ruční větrání o půlnoci moc nepomohlo. Posádku začal ohrožovat nedostatek kyslíku, ale především přebytek oxidu uhličitého, protože Sciré nebyla vybavena regeneračními patronami pro jeho pohlcování. Postupně se u námořníků projevovala nevolnost prolínaná se strachem, klaustrofobií a u někoho i s blouzněním. Na velitelském stanovišti koloval dýchací přístroj, ale v pět hodin odpoledne již byly všechny vydýchané. Kapitán proto nařídil postupné vynořování do hloubky 20 metrů. V šest hodin se podle záznamů navigátora měli nacházet za majákem Punta de Calaburras, asi 12 mil jižně od přístavu Málaga. Protože v okolí nebylo slyšet žádné lodě, Sciré se vynořila a pořádně vyvětrala. Se zapnutými diesely zamířila do La Spezie, kam dorazila večer 3.listopadu.
Přestavba ponorky byla provedena v polovině roku 1940 a v září téhož roku ponorka poprvé vyplula k útoku na Gibraltar. Čtvrtého dne plavby však byl útok odvolán, protože základnu opustila všechna válečná plavidla.
Druhý pokus se uskutečnil v říjnu 1940. 26.října 1940 ráno Sciré obeplula mys Cabo de Gate, ponořila se a pod vodou překonala Almeríjský záliv. Při setmění byla asi 25 námořních mil od přístavu a města Málaga, vynořila se a v další plavbě pokračovala na hladině. Ráno 27.října 1940 ještě za tmy obeplula v periskopové hloubce maják Europa, nejjižnější místo gibraltarské Tárikovy skály. Kursem 240 stupňů pokračovala v periskopové hloubce v plavbě. Tím skončila poklidná část plavby.
Kapitán dal snížit rychlost na 2 uzly, když mu akustik ohlásil asi míli před přídí větší loď, která se velmi pomalu přibližovala. Po chvíli ji kapitán zahlédl i v periskopu a identifikoval ji jako torpédoborec. Zanedlouho byla zjištěna ještě jedna menší loď asi půl míle za torpédoborcem. Byly to strážní lodě, které hlídaly vjezd do zátoky. S cílem vyhnout se oběma lodím změnil kapitán kurs na 230 stupňů a rychlost snížil na jeden a půl uzlu. Až do večera se pokoušeli najít cestu do Algecirasského zálivu, ale nemohly na nic přijít. Strážní lodě pravidelně křižovaly vjezd a čas od času shazovaly hlubinné pumy. Ve večerních hodinách se proto Sciré stáhla stranou a vyplula na hladinu, aby mohla dobít akumulátory a vyvětrat.
Časně ráno 28.října 1940 hodinu před svítáním opět čekala pod hladinou na vhodnou příležitost. Asi po půl hodině akustik ohlásil větší pomalou loď zleva a po chvíli další, tentokrát menší loď na pravoboku. Vtom nedaleko nich zahřměl podvodní výbuch. Kapitán dal okamžitě zamířit stranou a klesat. Asi po 20 sekundách se ozval další výbuch, který byl silnější než ten první. Ponorka dále klesala a když byla na 15 metrech, ozval nový výbuch, stejně silný jako předchozí. Asi po dalších 20 sekundách ponorkou otřásl další výbuch, tentokrát slabší. Usoudili, že tudy se do zálivu nedostanou a odpluli na sever, aby mohli strážní lodě pozorovat z jiného místa a učinit si tak lepší představu o systému střežení. Po chvíli plavby se dostali do silného odlivového proudění v místě zvaném Las Bajas. Po hladinou tam jsou různá skaliska a klidná hladina se za přílivu a odlivu mění v nevyzpytatelné proudy a víry. Navíc jsou v okolí mělčiny, ve kterých může ponorka uváznout. Plavba se začala podobat jízdě na toboganu nebo spíše rodeu. Zmítalo to s ní na všechny strany. Šumění moře bylo tak silné, že akustik kromě něj vůbec nic neslyšel. Zkoušeli různé možnosti jak ponorku uklidnit a po chvíli zkoušení se jim to podařilo. Kapitána napadlo, že by mohli využít přílivu a dostat se tak do zálivu s vypnutými motory. Museli se ale naučit ponorku v tomto proudění ovládat. Věnovali tomu skoro celé dopoledne. Potom se posadili na dno a odpočívali.
Okolo páté hodiny večerní se připravili a čekali na příliv. Za začátku to šlo dobře, ale po několika minutách začala ponorka poskakovat všemi směry. Chvílemi se propadala do prohlubně, chvílemi byla strhávána do strany a zpět nepříjemným kroutivým pohybem. Potápěči byli nemilosrdně shazováni z paland a osádka na závěsných lůžkách zase byla otloukána o strop nebo o stěny a navíc se v tom divokém tanci vůbec nemohli z lůžek dostat. Nepřipevněná výstroj, nářadí a nádobí létaly všude po ponorce. Kapitán dal zapnout elektromotor. Zvýšená rychlost pomohla od pohybů do strany, ale zvýšilo se propadání a zvedání trupu ponorky. Rodeo trvalo asi dvacet minut, ale i zkušeným námořníkům dalo zabrat. Natož potápěčům. Většina z nich dostala mořskou nemoc a po chvíli se ponorkou nesl charakteristický zápach, který nutil ke zvracení i ty, kteří zatím odolávali. Jakmile tento nepříjemný úsek plavby skončil, ponorka se uklidnila, ale vyhráno ještě neměli. Museli se vyhnout stojící strážní lodi a přitom se od ní nemohli vzdálit směrem k pobřeží, kde byly mělčiny. Po chvíli opatrné plavby se na levé straně ozvalo hrůzné skřípění a vrzání, které připomínalo ďábelský chechot. Jakoby po skocích se pomalu přesunovalo od přídě k zádi. Trvalo sice několik vteřin, ale všem to připadalo jako věčnost. Kapitán si uvědomil, že se právě otřeli o lano zakotvené podhladinové miny. Dodatečně jej polil studený pot, protože si vzpomněl na všechny výstupky na povrchu ponorky a hlavně na kontejnery pro Vepříky. Stačilo málo aby se lano za něco zachytilo a přitáhlo minu k ponorce.
Při další plavbě se opět projevilo přílivové proudění a ponorka sebou zmítala, i když o něco méně než prve. Pokus o zklidnění mírným zvýšením rychlosti nevyšel a tak jim nezbývalo, než to vydržet. Během zmítání ponorky se poškodila vnější klapka jednoho z předních torpédometů a do předního úseku nateklo poměrně dost vody, než se podařilo utěsnit vnitřní klapky. Čerpadlo zapnout nemohli, protože by je mohlo prozradit. Po chvíli plavby se ponorka uklidnila a vystoupila do periskopové hloubky. Periskop nabídl nádherný výhled na město Gibraltar a částečně i na válečný přístav. Dokázali se protáhnout okolo strážních lodí a vplout do Algecirasského zálivu. Kapitán dal upřesnit polohu a vyvětrat. Mezitím si všichni důstojníci a potápěči mohli prohlédnout Gibraltar. Současně se pořizoval nákres aktuální situace v přístavu a připravovaly se podklady pro rozkaz potápěčům. Byl vydán předběžný rozkaz:
První Vepřík, velitel kapitán inženýr Teseo Tesei (zároveň to byl konstruktér Vepříků), potápěč seržant Alcide Pedretti - cíl číslo jedna: velká nákladní loď u vzdálenějšího vjezdu do přístavu
Druhý Vepřík, velitel nadporučík Gino Birindelli, potápěč desátník Damos Paccagnini - cíl číslo dva: plně naložená nákladní loď u levého vjezdu do přístavu
Třetí Vepřík, velitel poručík Luigi Durand da la Penne, potápěč desátník Emilio Bianchi - cíl číslo tři: křižník u vnitřního mola
Náhradní cíle si měly osádky vybrat podle svého uvážení.
Nadporučík inženýr Giangastone Bertozzi a seržant Ario Lazzari byli určení jako záloha a měli pomáhat s přípravou Vepříků k odplutí.
Ve večerních hodinách se z rádiové depeše dozvěděli, že v přístavu není žádný vhodný válečný cíl a bylo jim doporučeno akci odložit. Kapitán kníže Borghese proto s ponorkou odplul stranou, dosedl na dno a nařídil odpočinek. Večer 29.října 1940 vystoupali do periskopové hloubky a dozvěděli se, že se situace příliš nezměnila. Válečné cíle v přístavu nejsou, ale jsou tam dvě velké nevyložené obchodní lodě o výtlaku 32000 a 35000 tun. Ty představovaly dostatečné náhradní cíle. Kníže Borghese proto upřesnil rozkaz: kapitán Teseo a nadporučík Birindelli dostali každý jednu loď a nadporučík de la Penne si měl cíl zvolit sám. Ze sejfu byla vytažena obálka s pokyny pro návrat potápěčů - místa setkání se spojkami, signály apod. S těmito pokyny byli seznámeni pouze osádky, které se měli akce zúčastnit.
Hned poté se potápěči převlékli do teplého spodního prádla z angorské vlny a na to si oblékli civilní šaty. Na ně navlékli kombinézy. Připravili si a vyzkoušeli dýchací přístroje. Každý potápěč měl svůj osobní dýchací přístroj a jeden náhradní byl součástí příslušenství na Vepříkovi.
Půlhodinu před půlnocí připlula Sciré na místo vysazení a kapitán vydal rozkaz k zahájení akce. V zadní části Sciré byla výstupní komora, do které se vešli vždy dva potápěči. Poté se komora uzavřela a napustila vodu. Po zaplavení komory vystoupili potápěči z komory a uzavřeli výstupní otvor. Voda z komory se vypustila do nádrže pod roštem ponorky. Nádrž pojmula vodu ze čtyř výstupů.
Velitel prvního Vepříka po vystoupení poklepem ohlásil drobné závady. Po několika minutách ohlásil, že odplouvá. Třetí Vepřík odplul bez závad. Osádka druhého Vepříka ohlásila potíže, ale po chvíli se i jim podařilo odplout. Kapitán s ponorkou vystoupil do poziční polohy a nařídil vyvětrat pomocí ručních ventilátorů. Půl hodiny po půlnoci 30.října 1940 se Sciré vydala na zpáteční cestu. Ze zálivu se jim podařilo proniknout snadněji než se do něj dostat. Pluly v hloubce 40 metrů rychlostí 4 uzlů. V sedm hodin ráno už bylo světlo a oni byli stále ještě v dohledu z gibraltarské skály a hlavně v dosahu pozorovacích letadel. Nemohli se proto vynořit a pořádně vyvětrat. Ruční větrání o půlnoci moc nepomohlo. Posádku začal ohrožovat nedostatek kyslíku, ale především přebytek oxidu uhličitého, protože Sciré nebyla vybavena regeneračními patronami pro jeho pohlcování. Postupně se u námořníků projevovala nevolnost prolínaná se strachem, klaustrofobií a u někoho i s blouzněním. Na velitelském stanovišti koloval dýchací přístroj, ale v pět hodin odpoledne již byly všechny vydýchané. Kapitán proto nařídil postupné vynořování do hloubky 20 metrů. V šest hodin se podle záznamů navigátora měli nacházet za majákem Punta de Calaburras, asi 12 mil jižně od přístavu Málaga. Protože v okolí nebylo slyšet žádné lodě, Sciré se vynořila a pořádně vyvětrala. Se zapnutými diesely zamířila do La Spezie, kam dorazila večer 3.listopadu.