V třicátých letech 20. století se velmi rozšířila myšlenka na velmi přesného bombardování i bodových cílů (jako jsou například mosty a podobně) pomocí střemhlavého bombardování. Samotný nápad střemhlavého bombardování nebyl přitom nijak nový, vždyť již v roce 1919 bylo této taktiky užíváno letouny DH-4B letecké složky USMC při intervenci na Haiti. Námořní dvousedadlové stíhače Curtiss F8C byly k takovému nasazení používány palubním letectvem US NAVY. Později byly pro US NAVY, která si tuto taktiku obzvláště oblíbila, vyvíjeny specializované střemhlavé bombardéry, prvním z nich byl Martin BM-1. Z dalších zemí zavedlo letouny této kategorie jako první Japonsko, konkrétně letoun Aiči D1A1 (čili palubní střemhlavý bombardér vzor 34), což byl licenčně vyráběný německý He 50. Německo samotné tedy nebylo s legendárním Ju 87 zdaleka první...pravdou ovšem je, že zde tato taktika zapustila až příliš hluboké kořeny a stala se až mánií (viz. třeba absurdní požadavek na střemhlavé bombardování u těžkého bombardéru He 177).
Také ve Francii vznikl letoun této kategorie. S jeho vývojem začala firma Nieuport v roce 1932. První prototyp letounu, určeného pro námořní palubní letectvo a označeného Ni.140, byl zalétán 12. 3. 1935. Svým řešením byl velmi podobný Ju 87, předem je však nutno odmítnout nějaké úvahy o inspiraci, Ni.140 byl starší. Vznikly jen dva prototypy, neboť výkony byly shledány jako nepříliš dobré. Nicméně bylo možné jej použít jako základ pro další vývoj.
K tomu již došlo u firmy Loire-Nieuport, neboť mezitím došlo k sloučení těchto dvou firem. První prototyp nového stroje, označeného LN.40, byl zalétán v červnu 1938. To již pro změnu Loire-Nieuport po znárodnění patřili ke skupině SNCAO, nicméně označení zůstalo původní. Tento stroj byl vybaven polozatažitelným podvozkem, měl celkově vylepšenou aerodynamiku a posádku sníženou na jednoho muže. Zajímavě byla řešena aerodynamická brzda, kterou tvořila spodní část směrového kormidla, která se mohla otevřít do obou stran. Toto řešení se však neukázalo šťastným, především bylo zdrojem silných vibrací, takže bylo později opuštěno a jako aerodynamických brzd bylo používáno krytů podvozku. Dalším problémem byla nedostatečná stabilita letounu, což vyřešila instalace dvou pomocných svislých ploch na koncích VOP. Letoun byl poháněn motorem Hispano-Suiza HS.12Xcrs o maximálním výkonu 507 kW. Jeho dutou hřídelí střílel kanon HS.404 ráže 20 mm, v křídle byla dvojice kulometů Darne ráže 7,5 mm. Nosnost nebyla příliš velká, maximálně jedna puma o hmotnosti 225 kg, případně jedna o hmotnosti 119 kg či deset o hmotnosti 10 nebo 15 kg.
Zkoušky prokázaly ve srovnání s původním Ni.140 poměrně značné zlepšení, takže námořní letectvo objednalo dalších šest zkušebních LN.40 a později 40 sériových strojů, označených LN.401. Také pozemní letectvo mělo o letouny této kategorie zájem a objednalo rovněž 40 letounů pod označením LN.411. Ty byly samozřejmě bez námořního vybavení. První sériové stroje byly hotovy koncem jara 1939. Objednávky byly postupně rozšířeny na 150 kusů obou versí. Po dalších zkouškách však začal zájem námořníků ochlazovat, stejně tak tomu bylo i u pozemního letectva. Výkony vskutku nebyly nijak úžasné, nicméně pokud je srovnáme s Ju 87 B, tak zjistíme, že nijak zvlášť nezaostávaly. Problém nebyl ani tak v samotném letounu, ale v koncepci jeho použití.
Nakonec byly mimo jednoho všechny LN.411 v říjnu 1939 předány námořnictvu. To je po začátku války přeci jen hodlalo bojově nasadit z letadlové lodi Béarn, jenže tato byla nakonec používána pro přepravu letadel z USA, takže skončili u pozemních jednotek. Celkem bylo postaveno cca 42 sériových LN.401 a 23 LN.411, dalších 24 strojů obou versí bylo sestaveno z hotových dílů v závodě SNCASO již po zastavení bojů s Německem, tyto však ani nebyly zalétány. Neuskutečněna zůstala také další námořní verse LN.402 s motorem HS.12Y31 o výkonu 643 kW.
Přes zklamání z LN.411 pozemní letectvo střemhlavý bombardér nadále chtělo a proto byl objednán vývoj lepšího stroje, označeného LN.42. Vycházelo se z LN.411, když na zmíněný jediný námořnictvu nepředaný stroj bylo instalováno nové křídlo, již jen do V, motor HS.12Y51 o výkonu 735 kW, zvětšená SOP (díky té bylo možno odstranit pomocné plochny na VOP) a upravený podvozek, který se při zasouvání otáčel o 90 ° a zapadal do křídla naplocho. Hlavňová výzbroj odpovídala LN.411, nosnost pum stoupla na 500 kg. Prototyp byl hotov teprve v červnu 1940, protože se zpozdila dodávka podvozku. Byl před Němci odsunut do závodu SNCASE v Istres, kde byl ještě zkoušen. Později byl ukryt ve vesnici Flayosque. Zde jej nalezla v roce 1944 francouzská armáda. Letoun byl opraven a opět zkoušen a to až do 27. 8. 1947, kdy havaroval. V té době byl stejně beznadějně zastaralý.
TECHNICKÉ ÚDAJE (Ni.140 / LN.401 / LN.42 / Ju 87 B-2 (pro srovnání))
ROZMĚRY
Rozpětí: 14 m / 14 m / 13 m / 13,8 m
Délka: 9,57 m / 9,75 m / 9,8 m / 11,1 m
Výška: 3 m / 3,5 m / 3,8 m / 4 m
Nosná plocha: 26,8 m2 / 24,8 m2 / 21 m2 / 31,9 m2
HMOTNOST
Prázdná: 1860 kg / 2245 kg / 2325 kg / 3125 kg
Vzletová: 2475 kg / 2840 kg / 3110 kg / 4390 kg
VÝKONY
Maximální rychlost: 335 km/h / 380 km/h / 460 km/h / 380 km/h
Dostup: 10000 m / 9500 m / 9200 m / 8000 m
Dolet: 1120 km / 1200 km / 1200 km / 800 km
