VG-30
Lehký stíhací letoun VG-30 (V jako Vernisse, G jako Galtier), projektovaný v roce 1936 pro pohon motorem Potez 12 Dc o výkonu 448 kW. Jednalo se o řadový, ale vzduchem chlazený motor. Nebyl však nakonec použitelný a VG-30 No.1 byl zalétán 1. 10. 1938 s motorem HS-12 X o výkonu 507 kW. Nebyl přes velmi dobré vlastnosti zaveden do výroby, neboť již byl vyráběn podobný stroj Caudron C-714 C1, a Galtier se rozhodl pro jeho další vývoj směrem k těžšímu a výkonnějšímu stroji.
VG-31
Trup VG-30, upravený pro motor HS-12 Y-31 o výkonu 632 kW, byl vybaven křídlem, vycházejícím z křídla VG-30, ale se zmenšenou plochou. Rychle se však ukázalo, že toto křídlo je příliš malé a prototypem nebyl ani zalétán. Křídlo bylo použito pro lámací zkoušky, trup byl využit pro stavbu VG-33 No.03 (viz. níže).
VG-32
Označení rezervované pro drak VG-33, plánovaný pro statické zkoušky. Později využito znovu (viz. níže).
VG-33
Trup VG-31 s křídlem upraveným z VG-30 byl použit pro vývoj nového VG-33. Obědnáno bylo pět prototypů, první VG-33 No.01 byl zalétán 25. 4. 1939. Poháněl jej motor HS-12 Y-31 o výkonu 632 kW. Výzbroj tvořil kanon HS-404 ráže 20 mm, střílející skrze dutou hřídel motoru, a čtyři kulomety MAC-34 M-39 ráže 7,5 mm v křídle. 11.června (někdy také udáváno července) byl předán ke zkouškám do CEMA v Orleans-Bricy, při kterých prokázal velmi dobré výkony, maximální rychlost byla 558 km/h. Tyto zkoušky proběhly ještě bez výzbroje, po jejím zamontování byly provedeny střelecké testy na poligonu v Cazaux. Vše proběhlo úspěšně, letoun překonával dost výrazně i výborný D-520 C1, a proto byl v březnu 1940 dodán jako vzorový do továrny SNCAN, určené pro jeho sériovou výrobu pod označení VG-33 C1.
Dále vznikly dva VG-33 No.02. První měl dostat výškový motor HS-12 Y-49, ale nebyl dokončen a jeho křídlo bylo spolu s trupem VG-31 použito pro stavbu VG-33 No.03. Ten byl později dodán SNCAN jako technologický vzorek. Druhý VG-33 No.02 létal od 25. 2. 1940 se standartním HS-12 Y-31. Existence tohoto stroje však není úplně jistá. Stavěn byl ještě VG-33 No.04, ale byl dokončen jako VG-35 No.01.
VG-32 (podruhé)
Jednalo se o versi VG-33, vyvinutou v důsledku nedostatku vlastních výkonných motorů pro americký motor Allison V-1710-C15 o výkonu 845/764 kW. Počítalo se také se změnou výzbroje, neboť trupový kanon nebyl u tohoto motoru použitelný. Proto měly být dva kanony v křídle v kombinaci se dvěma kulomety. Prototyp nebyl zalétán, neboť v červnu, kdy k tomu mělo dojít, bylo již Villacoublay obsazeno Němci.
VG-34
Jednalo se o trup prvního VG-33 No.02 s novým křídlem a s výškovým motorem HS-12 Y-45 o výkonu 688 kW. Zalétán byl 20. 1. 1940 s dobrými výkony, maximální rychlost 576 km/h však byla za očekáváním, počítalo se s 590 km/h. Stroj nebyl dále vyvíjen, 18.června 1940 byl zničen v Tulus.
VG-35
Vznikl, jak je uvedeno výše, dostavbou stroje původně stavěného jako VG-33 No.04. Poháněn byl motorem HS-12 Y-51 s výkonem 808/735 kW. Zalétán byl 25. 2. 1940. 15. dubna byl dodán ke zkouškám do CEMA, další osudy nejsou známy.
VG-36
Vznikl dalším vývojem VG-35. Pohon obstarával motor HS-12 Y-51. Díky vylepšením aerodynamiky chladiče dosáhl rychlosti 590 km/h v 7000 m. Počítalo se s tím, že postupně nahradí ve výrobě VG-33 C1. prototyp byl jako vzorový kus předán do závodu Rénné Couzinet v La Roche-sur-Yon (firma, specializující se na práci se dřevem), v červnu 1940 byl zničen.
VG-37
Projekt výškového stroje na bázi VG-36, vybavený dvěma turbokompresory firmy Szydlowski.
VG-38
Projekt podobný VG-37, ale s motorem HS-12 Y-77 o výkonu 735 kW a dvěma turbokompresory od firmy Brown-Boveri. Počítalo se s rychlostí až 670 km/h v 8000 m.
VG-39
Prototyp byl zalétán v 3. 5. 1940. Poháněn byl novým motorem HS-12 Y-89 ter (neboli HS-12 Z) o výkonu 882 kW. Výkony byly velice dobré, maximální rychlost byla 625 km/h v 5700 m. Jednalo se o nejvýkonnější francouzskou stíhačku. Výzbroj byla zesílena o další dva kulomety v křídle, kanon nebyl použit, prototypový motor to ještě neumožňoval, ale počítalo se s ním v sériových strojích, které měly mít trup z VG-36. Tyto sériové stroje měly nést označení VG-39 bis. Po zahájení bojů byl prototyp přepraven do Tulus-Blagnac, kde byl 15. 6. 1940 zničen.
VG-40
Uváděn jako projekt s motorem Merlin Mk.III o výkonu 768 kW. Jindy zase uváděn jako označení pro sériové VG-39 (místo VG-39 bis).
VG-50
Od listopadu 1939 vyvíjený stroj, vycházející z VG-32. Pohon měl obstarávat motor Allison V-1710-39 s dvoustupňovým kompresorem. Chladič měl být řešen po vzoru VG-36.
VÝROBA
U SNCAN-Sartrouville bylo obědnáno 200 VG-33 C1 již v době mnichovské krize. Později byla zapojena i SNCAN-Meaulte. U Firmy Michelin byla připravována výroba VG-32, kterých bylo zamluveno 400 kusů. Firma Renné Couzinet měla vyrábět VG-36. V dubnu 1940 bylo již obědnáno jen u SNCAN na 1000 strojů, výroba však narazila na překvapivou překážku, jíž byl nedostatek kvalitního jedlového dřeva a dýhy! Tedy přesně opak toho, co se předpokládalo! Dřevo muselo být obědnáváno z Belgie a Kanady, počítalo se s koloniemi a dokonce se uvažovalo o Rumunsku, ale tamní dřevo nebylo kvalitní.
První sériový VG-33 C1 (VG-33 No.5) tak vzlétl teprve 21. 4. 1940! Následovaly dva stroje v květnu. Celkem bylo dostavěno 19 strojů, nebyly však kompletně vybaveny, chyběly např. zaměřovače Tyto stroje byly zničeny při ústupu. 160 dalších bylo rozpracováno. Tím výroby tohoto velmi nadějného stroje s nemalým vývojovým potenciálem bohužel zkončila.
TECHNICKÉ ÚDAJE (VG-33 C1 / VG-36 / VG-39)
ROZMĚRY
Rozpětí: 10,8 m
Délka: 8,55 m/ 8,1 m/ 8,75 m
Výška: 3,35 m
Nosná plocha: 14 m2
HMOTNOST
Prázdná: 1800-2050 kg (dle různých zdrojů)/ -/ -
Vzletová: 2450-2655 kg (dle různých zdrojů)/ -/ -
Maximální: 2720-2900 kg (dle různých zdrojů)/ -/ -
VÝKONY
Max. rychlost: 558 km/h (v 5200 m)/ 590 km/h (v 7000 m)/ 625 km/h (v 5700 m)
Dostup: 11000 m/ -/ -
Dolet: 1200 km/ 1100 km/ -
VG-36.
VG-33. a foto VG 33 C1.
