V roce 1924 se francouzská ekonomika pomalu dostávala z nejhoršího a tak bylo možno začít pomalu modernizovat ozbrojené složky. Přitom plány námořnictva nebyly až tak velkolepé jako v ostatních námořních mocnostech. Byl vznesen požadavek na stavbu dvou těžkých plavidel s výtlakem pouhých 17500 tun klasifikovaných jako „Croiseur de Combat“ (bitevní křižník). Základními parametry byla rychlost 34 – 36 uzlů, výzbroj tvořená osmi 12'' (305 mm) děly a pancéřování postačující pro vedení boje s těžkými křižníky. Požadavky to byly dost smělé, vzhledem k vysoké rychlosti bylo totiž potřebné navrhnout opravdu obrovskou a těžkou strojovnu a potom byl problém vejít se do požadovaného výtlaku s výzbrojí a pancířem. Proto sáhli konstruktéři k řešení které má svůj původ ve zrušené třídě Normandie a umístili hlavní výzbroj na příď do dvou čtyřhlavňových věží. Díky tomu bylo možno výrazně zkrátit pancéřovou citadelu a tak ušetřit na váze.
Už v roce 1928 však byly všechny projektové práce zastaveny, Francouzi totiž získali podrobnější informace o připravované německé třídě Deutschland a došli k závěru že tyto jednotky by se svými 280 mm děly byly pro jejich plavidla poměrně nepříjemným protivníkem. Konstrukční týmy začaly okamžitě pracovat na projektech silnějších lodí které by německé konstrukce v případném boji deklasovaly. Vzniklo několik návrhů s výtlakem v rozsahu 23 – 35000 tun a s výzbrojí 12 – 16'' děl.Z nich potom komise vybrala projekt s výtlakem 25000 tun vyzbrojený osmi moderními 330 mm děly a s plánovanou rychlostí 30 uzlů. Vzniklá plavidla se dnes někteři odborníci snaží vzhledem k rozměrům zařadit mezi bitevní křižníky, většinou jsou však klasifikovány jako „rychlé bitevní lodě“.
Slavnostní položení kýlu první lodě, pojmenované Dunkerque proběhlo 24.12.1932 v Arsenal de Brest. 2.10.1935 došlo ke spuštění plavidla na vodu a 9.6.1938 převzala hotové plavidlo Marine Nationale. Druhá jednotka pojmenovaná Strasbourgh se stavěla ve válečné loděnici v Saint-Nazaire (25.11.1934; 12.12.1396; 6.4.1939). Nepodařilo se dodržet požadovaný standardní výtlak a obě jednotky se dostaly na hodnotu 26500 – 27000 tun zatímco maximální rychlost zaostávala za předpoklady o půl uzlu. I přes tyto „drobné" nedostatky vznikla moderní plavidla s vysokou bojovou hodnotou.
Necelých 215 metrů dlouhý trup, proti starším lodím poměrně štíhlý (poměr délky k šířce činil 6,9) se vyznačoval celkem kvalitním pancéřováním. To vycházelo z amerického principu „All or Nothing“ kdy hlavní pancéřový pás chránil jen oblast mezi dělovou věží „A“ a zadní věží univerzálního dělostřelectva a ponechával příď a záď takzvaně měkké. Jeho síla 225 mm (později lokálně zesílená až na 283 mm) byla zesílena instalací uvnitř trupu se sklonem 11°. Proti existujícím bitevním plavidlům i těm stavěným v pozdějším období je jeho síla hodně podprůměrná, je třeba vzít do úvahy že plánovaným soupeřem těchto lodí měly být pouze těžké křižníky a unikátní německá třída Deutschland. Nikdo nepředpokládal dělostřelecký boj proti plnohodnotné bitevní lodi, v tomto případě měla francouzská plavidla využít své vysoké rychlosti a jednoduše ustoupit. Na horní hranu pancéřového pásu navazovala hlavní paluba o síle 115 mm nad muničními sklady zesílená o dalších 10 mm. O patro níž byla další pancéřová paluba tvořící se svými 40 - 50 mm roli protistřepinové ochrany. Citadelu uzavírala na přídi 210 mm a na zádi 180 mm silná přepážka. Směrem k zádi pokračovala 100 mm silná pancéřová paluba až ke kormidelní strojovně chráněné 100 – 150 mm legované oceli. Bojové velitelské stanoviště mělo stěny 270 a strop 150 mm silné. Věže děl hlavní ráže tvořily pláty o síle od 150 do 345 mm a jejich barbety měly sílu stěn 310 mm.
Velmi kvalitní však byla protitorpédová ochrana. V nejširším místě dosahovala její hloubka od boku lodi až po vnitřní přepážku 7,15 m. Soustava prázdných komor a palivových nebo vodních tanků měla sílu výbuchu rozprostřít do co největšího prostoru a tak zmenšit jeho ničivé účinky. Takto rozsáhlým a propracovaným systémem protitorpédové ochrany nedisponovala žádná jiná bitevní loď s vyjímkou později spuštěných francouzských plavidel třídy Richelieu. Tento ochranný systém však nikdy neměl možnost prokázat svou kvalitu. Lodě nebyly nikdy torpédovány a pozdější devastující poškození trupu Dunkerque během britského náletu na eskadru v Mers-el-Kebiru bylo způsobeno současnou explozí 28 hlubinných bomb z nichž každá obsahovala 100 kg trhaviny těsně vedle lodě.
Nástavba plavidel byla poměrně nízká a nevýrazná až na masivní a vysokou velitelskou věž, zprvu dokonce panovaly obavy zda touto věží ovlivněné těžiště výrazně nezhorší stabilitu. Těsně před ní se nacházel silně pancéřovaný bojový můstek s jedním (u Strasbourghu dva) nekrytým chozem. Tato odchylka byla jednou z nemnoha odlišností podle nichž se daly obě sestry spolehlivě identifikovat, další bylo umístění pomocného dálkoměru na stropě bojového můstku Dunkerque, jinak řešená horní část velitelské věže a drobné rozdíly ve tvaru věží hlavní ráže. Samotná velitelská věž byla ukončena pyramidou tří samostatných dálkoměrů s optickými základnami 12, 8 a 6 metrů. Další dva dálkoměry, osmi a šestimetrový byly umístěny na vrcholku záložního velitelského stanoviště v zadní části nástavby. Navíc při výpadku hlavní dělostřelecké centrály bylo možno řídit palbu těžkých děl lokálně. Každá z věží byla totiž vybavena dalším dvanáctimetrovým dálkoměrem (při pozdějších modernizacích byl nahrazen novou optikou o základně 14 m).
Na samotné zádi byl umístěn letadlový katapult a jeřáb, loď vezla čtyři létající čluny typu Loire-Nieuport 130. Z nich dva byly ukryty v dvoupatrovém hangáru, třetí byl uložen v rozebraném stavu v bednách ve skladišti a čtvrtý umístěn na vozíku katapultu.
Pohonná soustava byla rozmístěna do pěti samostatných oddělení, tří kotelen a dvou strojoven. Každá z kotelen byla osazena dvěmi obrovskými mazutem vytápěnými kotli typu Indret dodávajícími páru o pracovním tlaku až 27 kg/cm² a s teplotou 350° C. Ve dvou strojovnách bylo možno nalézt celkem čtyři soustavy Parsonsových parních turbín které přes jednostupňové reduktory poháněly čtyři šrouby. I v tomto se obě sestry lišily, zatímco Dunkerque poháněly třílisté šrouby, Strasbourgh byl osazen šrouby čtyřlistými.
Celá tato sestava dávala maximální výkon 112500 koní a umožňovala rychlost 29,5 uzle (54,6 km/h). Při dodržení jistých omezení bylo možno turbíny krátkodobě přetížit a dostat z nich výkon až 135585 koní což umožňovalo dosáhnout rychlosti až 31,06 uzle (57,5 km/h). Zásoba paliva činila 6500 tun těžkého topného oleje a splnými tanky činil akční rádius 7500 mil při dodržení rychlosti 15 uzlů nebo 2450 mil při rychlosti rychlosti 28 uzlů.
Jedním z nezvláštnějších řešení bylo umístění výzbroje.
Francouzi se inspirovali britskými loděmi třídy Nelson a vlastními nerealizovanými projekty tříd Normandie a Lyon. Po vzoru Britů umístili celou těžkou výzbroj na příď plavidla ovšem na rozdíl od Nelsona použili dvě čtyřhlavňové věže, z toho věž „B“ v superpozici.. Toto řešení výrazně ušetřilo váhu pancíře nutného pro ochranu trupu, na druhou stranu velmi omezilo palebné sektory. Přes záď totiž mohlo střílet jen pomocné dělostřelectvo.
Navíc museli konstruktéři vyřešit jeden závažný problém. Existovalo zde totiž riziko, že jediný náhodný zásah vyřadí polovinu, nebo dokonce všechna děla. Proto byla mezera mezi věžemi co nejvíce zvětšena. Vzdálenost mezi jejich teoretickými osami činila 28,8 m a i jejich muniční sklady dělilo nejméně 10 metrů. Oproti konkurenčním plavidlům, kde děla horních věží čněly nad stropy spodních, zde byla mezi věžemi výrazná mezera. I každá z obou věží byla řešena jako dva samostatné celky, podélně ji dělila pancéřová přepážka o síle 40 mm a toto členění pokračovalo i v barbetě. Každá z polověží měla samostatné muniční výtahy, distribuční místnosti, muniční sklady a prachárny navíc navzájem oddělené dalším pancířem.
Toto řešení prokázalo svou efektivitu v soboji s britským svazem u Mers-el-Kebiru, kde granát z Hooda zasáhl věž „B“. Při nárazu se sice roztříštil a neexplodoval, došlo však k proražení 150 mm silného stropu pravoboční sekce. Část střepin pronikla dovnitř a zapálila dvě připravené prachové nálože. Celá obsluha byla vyřazena a interiér byl zdevastován výbuchem a následným mohutným požárem, levoboční sekce zasažené věže však bez jakýchkoliv problémů pokračovala v boji.
Samotná děla byla dalším francouzským unikátem. Protože předchozí dokončené i nedokončené třídy počítaly s děly 340 mm a více, zdála se ráže 330 mm krokem zpět. Přesto šlo o velmi výkonnou kostrukci která svými parametry překonávala britská 14'' děla použitá na třídě King George V a dostřelem se jim mohla rovnat jen italská 15'' děla třídy Littorio. Tento hodně vyšroubovaný výkon se však nepříznivě promítl v odolnosti hlavní, pracovní tlak při výstřelu totiž dosahoval až 3200 kg/cm². Celkem běžná hodnota, ovšem u děl o 40 – 50 tun těžších. Dělo díky tomuto parametru dokázalo vypálit protipancéřový granát o hmotnosti 560 kg do vzdálenosti téměř 42 km při náměru jen 35°, ovšem jeho životnost činila maximálně 250 výstřelů.
Tato velmi kvalitní děla však měla jednu dost podstatnou slabinu jíž bylo řešení nabíjecího mechanismu. Jeho provedení sice maximálně chránilo spodní patra věže v případě exploze ve věži a umožňovalo nabíjení při jakémkoliv náměru, zároveň však omezovalo kadenci na pouhé 2 výstřely za minutu. Přitom při zkouškách na pevnině dokázalo stejné dělo vypálit granát každých 20 vteřin.
Jako pomocná výzbroj byla vybrána také nová dvojúčelová děla ráže 130 mm. Bylo to poprvé kdy bylo použito toto řešení, do té doby bylo běžné osadit loď pomocnou výzbrojí ráže kolem 5 – 6'' pro boj s lehkými silami nepřítele a jako těžkou protiletadlovou použít zvlášť vyvinutá rychlopalná děla do maximální ráže 5''. Oproti tomu francouzští konstruktéři použili 16 univerzálních děl lafetovaných do tří čtyřhlavňových a dvou dvojhlavňových uzavřených věží. Bylo to hodně zvláštní řešení, čtyřhlavňová věž byla sice velmi efektivní při střelbě na hladinové cíle, v protiletadlové palbě byly její výsledky spíše rozpačité. Zde se soustředění hlavní ukázalo jako plýtvání prostředky, větší pole nebezpečných střepin po výbuchu čtyř třicetikilových granátů bylo vykoupeno menším množstvím cílů proti nimž bylo možno současně vést palbu. Navíc byly věže velmi pomalé co se týká změn hodnot náměru a odměru.
Protiletadlovou výzbroj doplňovalo osm spíše podprůměrných rychlopalných děl ráže 37 mm a 32 kulometů Hotchkiss ráže 13,2 mm.
Torpédoda na těchto lodích použita nebyla. Od tohoto typu výzbroje se v případě nejtěžších jednotek v téměř všech námořnictvech ustupovalo, s vyjímkou Němců všichni pochopili že pro vedení torpédového boje jsou vhodnější spíše lehké křižníky a torpédoborce. A hlavně v posledně jmenované kategorii byli Francouzi světovou špičkou.
A jak tuto třídu zhodnotit?
Co se týká velikosti a použité ráže děl dalo by se říci šlo o krok zpět. Celosvětově bitevní lodě postupně rostly a vrcholné konstrukce měly i dvojnásobný výtlak. Opět však musím připomenout skutečnost, že jejich předpokládaným protivníkem měly být jen křižníky a prvotní, dokonce ještě skromnější plány byly upraveny pod dojmem z německé třídy Deutschland. Informace o stavbě obou jednotek třídy Dunkerque však vyprovokovaly Němce a Italy k rychlému dokončení bitevních lodí tříd Scharnhorst a Littorio. A to zase vyvolalo okamžitou odezvu ve Francii, kde konstruktéři začali pracovat na projektech tříd Richelieu a Gascoigne (přímo učebnicové závody v námořním zbrojení).
Je však třeba uznat, že v rámci tehdejších možností Francie obnovující hospodářství zničené válkou šlo o velmi kvalitní a vyvážené konstrukce. Pokud by byly použity v roli která se u nich předpokládala, tedy k potlačení nepřítelem vedené křižníkové války proti námořním komunikacím byly by pravděpodobně velmi úspěšné. Kombinace vysoké rychlosti a velmi kvalitních děl z nich činila poměrně nebezpečného protivníka. Nebylo jejich vinou, že jim osud přisoudil jen epizodní roli a umožnil jim důstojně ukončit jejich nedlouhou bojovou kariéru.
Použitá literatura:
Paul Auphan + Jacques Mordal – The French Navy in World War II
J. J. Antier – Drama v Mers-el-Kebíru
J. J. Antier – Toulon 1942 Flotila se potápí
Conway Maritime Press - All the World's Fighting Ships 1922-1946
Jane's - Bitevní lodě 20. století
S. Brzeziński - Francuski pancernik Dunkerque - edice Profile morskie
R. Dumas - Les Cuirasses ; Dunkerque, Strasbourg, Richelieu et Jean Bart
Vlastní poznámky a internet