Tragédie francouzského loďstva - 1. část
Napsal: 26/11/2006, 14:09
Měřeno počtem velkých hladinových jednotek, patřilo počátkem WWII francouzské válečné námořnictvo mezi nejmocnější na světě. Marine Nationale se dělilo společně s italskou Supermarinou o čtvrté místo. Jeho primárním úkolem byla hlavně obrana obrovské koloniální říše. Podle dohody s Brity o rozdělení odpovědnosti měli Francouzi v případě vypuknutí války zajistit mimo jiné bezpečnost západní pánve Středozemního moře a společně s britským Středomořským loďstvem aktivně vystupovat proti Itálii, provádět totální námořní blokádu, minovat pobřežní oblasti a dělostřelecky napadat italské pobřeží.
K dalším úkolům však patřilo i zabezpečení obrovské oblasti středního Atlantiku přímo navazující na Gibraltarskou úžinu a táhnoucí se od jihoanglických břehů kolem celé západní Afriky až do oblasti dnešního Gabonu a Konga. Marine Nationale tak prakticky zodpovídalo za bezpečnosti všech konvojů směřujících kolem Afriky z britské koloniální říše do Anglie. Samotná Francie nikdy nebyla na námořní dopravě závislá jako Britové, její kolonie a samotný námořní obchod však produkovaly obrovské zisky a tak nebylo přípustné vystavit komunikační trasy ohrožení.
Organizačně bylo francouzské námořnictvo rozděleno do šesti oblastí, velitelé na Antilách, v Casablance a v Saigonu však disponovali pouze několika lehkými jednotkami.Nejsilnější skupiny loďstva byly tradičně rozmístěny na válečných základnách v Dunkerque, Brestu a ve středomořském Toulonu.
Pro případ války s Německem nebyly očekávány vážnější potíže, všeobecně panoval předpoklad že Wermacht vykrvácí na Maginotově linii a vzdálená blokáda německých přístavů v Severním moři a uzavření dánských úžin omezí činnost malé a „bezzubé“ Kriegsmarine na oblast Baltského moře.
Po napadení Polska 1.9.1939 Francouzi společně s Angličany předali Německu ultimátum v němž požadovali stažení jednotek agresora zpět na jeho území. Hitler nereagoval a tak mu 3.9.1939 jen s odstupem několika hodin velvyslanci obou velmocí oznámili vyhlášení válečného stavu. Francouzské pěší divize obsadily pevnosti Maginotovy linie, obě loďstva (Royal Navy i Marine Nationale) začala minovat svoje i protivníkovy pobřežní vody a na kontinent se začaly přesouvat první jednotky Britských expedičních sil (BEF). A to bylo prozatím vše.
Potom však došlo k šoku. V dubnu 1940 Němci doslova převálcovali Dánsko a Norsko a Britové s Francouzi tomu nedokázali zabránit. Zmohli se jen na pár prostorově omezených výsadků na dalekém norském severu a po pár týdnech svá vojska zase stáhli. Jinak však francouzské námořnictvo, kromě občasného dráždění Italů, nevyvíjelo pakticky žádnou činnost. Pouze některé jeho jednotky se v rámci stíhacích skupin zúčastnily protiponorkového boje (mylná, ale tehdy všeobecně uznávaná taktika) a honu na německého korzára Admiral Graf Spee
Největší katastrofa se však teprve blížila. 10.5.1940 napadli Němci Nizozemí jehož armáda kapitulovala o pouhé čtyři dny později a o dva týdny později se zhroutil i odpor belgické armády. Mezitím již obrněné divize Wermachtu pronikaly do nitra Francie a hnaly před sebou demoralizovaná francouzská vojska. Jen některé jednotky se vzmohly na sice hrdinný ale beznadějný odpor. Francouzské námořnictvo se zapojilo například do obrany Boulogne sur Mer a 22.5. pouhé čtyři torpédoborce odrazily útok celé německé 2. tankové divize na město. O pouhý den později však bylo pod tlakem Luftwaffe rozhodnuto Boulogne jako neudržitelné evakuovat. Podobný scénář v téže době probíhal i v oblasti Calais. I zde došlo k boji mezi torpédoborci a německými tanky. A i zde rozhodly Štuky.
Po 20. květnu byla větší část BEF společně se zbylými Belgičany a dvěma francouzskými armádami (celkem asi 400 000 mužů) obklíčena v severní Francii a zatlačována směrem k Dunkerque. Situace se tak rychle zhoršovala, že Royal Navy již 26. května zahájila jejich evakuaci, operaci Dynamo. Celkem bylo z pláží kolem Dunkerque v období od 20.5. do 4.6. evakuováno něco přes 366 000 vojáků.
Po pár dnech, 10.6., byla evakuována vláda z Paříže a francouzská metropole byla prohlášena za otevřené město. Dalšího dne proběhlo zasedání vlády a armádního velení a za přítomnosti britského ministerského předsedy na zámku v Briare. Churchil byl podle svých slov zdrcen rozkladem a bezmocností armády mající od WWI pověst neporazitelné. 14. 6. vstupují první německé jednotky do Paříže a ve stejné době dostává britský generál Brooke rozkaz odpoutat se se zbytkem BEF od nepřítele a evakuovat své jednotky zpět na britské ostrovy (operace Aerial). Stejného dne večer přichází i negativní odpověď na dotaz zda jsou Spojené Státy ochotny zapojit se do války a vojensky pomoci Francouzům.
V obavě z dalšího vývoje situace přiletěla 16.6. do Bordeaux delegace britské vlády a královského námořnictva a pokusila se přimět Francouze aby odsunuli svá plavidla do britských přístavů jak bylo původně dohodnuto. Ministr námořnictva nové Pétainovy vlády (vznikla téhož dne), velkoadmirál Jean-Francois Darlan, i když ještě počátkem července prohlašoval, že v případě ohrožení loďstva převezme funkci velícího admirála a osobně odvede lodě do anglických přístavů se však nedal přesvědčit. Britské delegaci se dostalo pouze jeho čestného slova, že francouzské lodě nikdy nepadnou do rukou Němců.
Přitom před měsícem obdržel Churchill dotaz od Roosevelta, zda není vhodné odeslat Royal Navy do USA nebo do Kanady, tedy mimo případný dosah Němců. Jeho odpověď vyzněla ve smyslu, že pokud bude Velká Británie nucena požádat Německo o mír je loďstvo kartou umožňující vyjednání výhodnějších podmínek kapitulace. O pouhý měsíc později nebyl ochoten připustit i jen teoretickou možnost něčeho podobného za strany svého spojence.
Katastrofální situace na pevnině donutila francouzskou admiralitu vyklidit válečné přístavy na atlantském pobřeží. Tisíce tun výstroje, munice a náhradních dílů byly urychleně nakládány na transportní lodě a odváženy z dosahu postupujících Němců. 18.6. opustila Atlantická flotila Brest, její jednotky se uchýlily do přístavů v severní a západní Africe a část do Toulonu. Z loděnice v Saint-Nazaire se ještě 19.6. podařilo uniknout nedokončené bitevní lodi Jean Bart. Zbytek plavidel, jež se nepodařilo z různých důvodů evakuovat, vyhodily jejich posádky do vzduchu (jen velmi mizivý počet jich Němci dokázali opravit a uvést do služby).
Ve snaze urvat co nejvíc vyhlásili 10.6. Francii válku i Italové. Jejich "skvělé" divize však většinou nebyly ani schopny prorazit přes slabé pohraniční jednotky francouzské armády. A když narazily na jednotky Alpských střelců, zadrhly se úplně. O to větší nároky však vznášeli později při dělení kořisti, nutno však říci že většinou neúspěšně, připadla jim pouze Korsika, Tunisko a oblast Nice.
V noci z 16. na 17. 6 požádal Pétain prostřednictvím ministerstva zahraničí o zaslání podmínek příměří a kapitulace. O půlnoci z 24. na 25. 6. došlo v důsledku francouzské kapitulace k zastavení bojů. Francie byla rozdělena na okupovanou část a na samostatnou Vichystickou republiku. Hitler tak získal vše oč mu prozatím šlo, rozdrtil nejmocnější armádu světa, zmocnil se francouzského atlantického pobřeží s jeho námořními základnami a Německo připojilo ka svému území dvě oblasti o něž se s Francouzi dlouhá léta přetahovali – Alsasko a Lotrinsko. Vláda ve Vichy si mohla prozatím ponechat kontrolu nad zbylými zámořskými koloniemi které ji většinou uznaly.
Skončilo první kolo dějství.
Další díly série:
Tragédie francouzského loďstva - 1. část - Od září 1939 do kapitulace
Tragédie francouzského loďstva - 2. část - Katastrofa v Mers-el-Kebíru
Tragédie francouzského loďstva - 3. část - Operace Menace - úder proti Dakaru
Tragédie francouzského loďstva - 4. část - Zapomenutá bitva u Koh-Changu
Tragédie francouzského loďstva - 5. část - Věrnost maršálovi až do konce - Toulon 1942 úvod.
Tragédie francouzského loďstva - 6. část - Věrnost maršálovi až do konce - Toulon 1942 závěr.
K dalším úkolům však patřilo i zabezpečení obrovské oblasti středního Atlantiku přímo navazující na Gibraltarskou úžinu a táhnoucí se od jihoanglických břehů kolem celé západní Afriky až do oblasti dnešního Gabonu a Konga. Marine Nationale tak prakticky zodpovídalo za bezpečnosti všech konvojů směřujících kolem Afriky z britské koloniální říše do Anglie. Samotná Francie nikdy nebyla na námořní dopravě závislá jako Britové, její kolonie a samotný námořní obchod však produkovaly obrovské zisky a tak nebylo přípustné vystavit komunikační trasy ohrožení.
Organizačně bylo francouzské námořnictvo rozděleno do šesti oblastí, velitelé na Antilách, v Casablance a v Saigonu však disponovali pouze několika lehkými jednotkami.Nejsilnější skupiny loďstva byly tradičně rozmístěny na válečných základnách v Dunkerque, Brestu a ve středomořském Toulonu.
Pro případ války s Německem nebyly očekávány vážnější potíže, všeobecně panoval předpoklad že Wermacht vykrvácí na Maginotově linii a vzdálená blokáda německých přístavů v Severním moři a uzavření dánských úžin omezí činnost malé a „bezzubé“ Kriegsmarine na oblast Baltského moře.
Po napadení Polska 1.9.1939 Francouzi společně s Angličany předali Německu ultimátum v němž požadovali stažení jednotek agresora zpět na jeho území. Hitler nereagoval a tak mu 3.9.1939 jen s odstupem několika hodin velvyslanci obou velmocí oznámili vyhlášení válečného stavu. Francouzské pěší divize obsadily pevnosti Maginotovy linie, obě loďstva (Royal Navy i Marine Nationale) začala minovat svoje i protivníkovy pobřežní vody a na kontinent se začaly přesouvat první jednotky Britských expedičních sil (BEF). A to bylo prozatím vše.
Potom však došlo k šoku. V dubnu 1940 Němci doslova převálcovali Dánsko a Norsko a Britové s Francouzi tomu nedokázali zabránit. Zmohli se jen na pár prostorově omezených výsadků na dalekém norském severu a po pár týdnech svá vojska zase stáhli. Jinak však francouzské námořnictvo, kromě občasného dráždění Italů, nevyvíjelo pakticky žádnou činnost. Pouze některé jeho jednotky se v rámci stíhacích skupin zúčastnily protiponorkového boje (mylná, ale tehdy všeobecně uznávaná taktika) a honu na německého korzára Admiral Graf Spee
Největší katastrofa se však teprve blížila. 10.5.1940 napadli Němci Nizozemí jehož armáda kapitulovala o pouhé čtyři dny později a o dva týdny později se zhroutil i odpor belgické armády. Mezitím již obrněné divize Wermachtu pronikaly do nitra Francie a hnaly před sebou demoralizovaná francouzská vojska. Jen některé jednotky se vzmohly na sice hrdinný ale beznadějný odpor. Francouzské námořnictvo se zapojilo například do obrany Boulogne sur Mer a 22.5. pouhé čtyři torpédoborce odrazily útok celé německé 2. tankové divize na město. O pouhý den později však bylo pod tlakem Luftwaffe rozhodnuto Boulogne jako neudržitelné evakuovat. Podobný scénář v téže době probíhal i v oblasti Calais. I zde došlo k boji mezi torpédoborci a německými tanky. A i zde rozhodly Štuky.
Po 20. květnu byla větší část BEF společně se zbylými Belgičany a dvěma francouzskými armádami (celkem asi 400 000 mužů) obklíčena v severní Francii a zatlačována směrem k Dunkerque. Situace se tak rychle zhoršovala, že Royal Navy již 26. května zahájila jejich evakuaci, operaci Dynamo. Celkem bylo z pláží kolem Dunkerque v období od 20.5. do 4.6. evakuováno něco přes 366 000 vojáků.
Po pár dnech, 10.6., byla evakuována vláda z Paříže a francouzská metropole byla prohlášena za otevřené město. Dalšího dne proběhlo zasedání vlády a armádního velení a za přítomnosti britského ministerského předsedy na zámku v Briare. Churchil byl podle svých slov zdrcen rozkladem a bezmocností armády mající od WWI pověst neporazitelné. 14. 6. vstupují první německé jednotky do Paříže a ve stejné době dostává britský generál Brooke rozkaz odpoutat se se zbytkem BEF od nepřítele a evakuovat své jednotky zpět na britské ostrovy (operace Aerial). Stejného dne večer přichází i negativní odpověď na dotaz zda jsou Spojené Státy ochotny zapojit se do války a vojensky pomoci Francouzům.
V obavě z dalšího vývoje situace přiletěla 16.6. do Bordeaux delegace britské vlády a královského námořnictva a pokusila se přimět Francouze aby odsunuli svá plavidla do britských přístavů jak bylo původně dohodnuto. Ministr námořnictva nové Pétainovy vlády (vznikla téhož dne), velkoadmirál Jean-Francois Darlan, i když ještě počátkem července prohlašoval, že v případě ohrožení loďstva převezme funkci velícího admirála a osobně odvede lodě do anglických přístavů se však nedal přesvědčit. Britské delegaci se dostalo pouze jeho čestného slova, že francouzské lodě nikdy nepadnou do rukou Němců.
Přitom před měsícem obdržel Churchill dotaz od Roosevelta, zda není vhodné odeslat Royal Navy do USA nebo do Kanady, tedy mimo případný dosah Němců. Jeho odpověď vyzněla ve smyslu, že pokud bude Velká Británie nucena požádat Německo o mír je loďstvo kartou umožňující vyjednání výhodnějších podmínek kapitulace. O pouhý měsíc později nebyl ochoten připustit i jen teoretickou možnost něčeho podobného za strany svého spojence.
Katastrofální situace na pevnině donutila francouzskou admiralitu vyklidit válečné přístavy na atlantském pobřeží. Tisíce tun výstroje, munice a náhradních dílů byly urychleně nakládány na transportní lodě a odváženy z dosahu postupujících Němců. 18.6. opustila Atlantická flotila Brest, její jednotky se uchýlily do přístavů v severní a západní Africe a část do Toulonu. Z loděnice v Saint-Nazaire se ještě 19.6. podařilo uniknout nedokončené bitevní lodi Jean Bart. Zbytek plavidel, jež se nepodařilo z různých důvodů evakuovat, vyhodily jejich posádky do vzduchu (jen velmi mizivý počet jich Němci dokázali opravit a uvést do služby).
Ve snaze urvat co nejvíc vyhlásili 10.6. Francii válku i Italové. Jejich "skvělé" divize však většinou nebyly ani schopny prorazit přes slabé pohraniční jednotky francouzské armády. A když narazily na jednotky Alpských střelců, zadrhly se úplně. O to větší nároky však vznášeli později při dělení kořisti, nutno však říci že většinou neúspěšně, připadla jim pouze Korsika, Tunisko a oblast Nice.
V noci z 16. na 17. 6 požádal Pétain prostřednictvím ministerstva zahraničí o zaslání podmínek příměří a kapitulace. O půlnoci z 24. na 25. 6. došlo v důsledku francouzské kapitulace k zastavení bojů. Francie byla rozdělena na okupovanou část a na samostatnou Vichystickou republiku. Hitler tak získal vše oč mu prozatím šlo, rozdrtil nejmocnější armádu světa, zmocnil se francouzského atlantického pobřeží s jeho námořními základnami a Německo připojilo ka svému území dvě oblasti o něž se s Francouzi dlouhá léta přetahovali – Alsasko a Lotrinsko. Vláda ve Vichy si mohla prozatím ponechat kontrolu nad zbylými zámořskými koloniemi které ji většinou uznaly.
Skončilo první kolo dějství.
Další díly série:
Tragédie francouzského loďstva - 1. část - Od září 1939 do kapitulace
Tragédie francouzského loďstva - 2. část - Katastrofa v Mers-el-Kebíru
Tragédie francouzského loďstva - 3. část - Operace Menace - úder proti Dakaru
Tragédie francouzského loďstva - 4. část - Zapomenutá bitva u Koh-Changu
Tragédie francouzského loďstva - 5. část - Věrnost maršálovi až do konce - Toulon 1942 úvod.
Tragédie francouzského loďstva - 6. část - Věrnost maršálovi až do konce - Toulon 1942 závěr.