Po kapitulaci Francie zakotvila v přístavu alžírského Mers-el-Kebíru Force de raid, silná bitevní skupina francouzského Vichystického loďstva. Úzké kotviště o rozměrech asi 2,5x1 kilometr skrývalo moderní rychlé bitevní lodě Dunkerque a Strasbourgh, superdreadnoughty z WWI Bretagne a Provence, hydroplánový nosič Commandant Teste a šest moderních supertorpédoborců (francouzská specialita – velká, rychlá a silně vyzbrojená plavidla někde na půli cesty mězi klasickým torpédoborcem a lehkým křižníkem).
Obranu přístavu zajišťovalo několik starých pevností, některé ještě z doby nadvlády Osmanské říše. Z těžkého dělostřelectva však byly k dispozici jen čtyři hlavně ráže 194 mm v pevnosti Santon a baterie tří děl ráže 240 mm na nedalekém mysu Canastel. Protiletadlovou obranu zajišťovalo jen několik 75 mm kanónů a pár kulometných stanovišť. Kvůli možnosti snadného vyplutí byly bitevní lodě zakotveny záděmi k téměř kilometrové hrázi částečně uzavírající vnitřní rejdu ze severu. V případě Dunkerque a Strasbourghu to ovšem znamenalo, že při napadení z moře mohly jen v omezené míře odpovídat svými těžkými děly. Celé flotile velel šedesátiletý admirál Marcel-Bruno Gensoul.
A před tímto přístavem se za úsvitu 3.7.1940 objevil nedávno zformovaný gibraltarský svaz H pod vlajkou viceadmirála Jamese Fownese Somervilla. Tři bitevní a jedna letadlová loď v doprovodu tří lehkých křižníků a jedenácti torpédoborců měly nad francouzskou skupinou převahu snad ve všem, v rychlosti, síle pancíře, ráži a dostřelu děl, v počtu letadel a hlavně v možnosti pohybu.
Samotné ultimátum které mělo být předloženo Gensoulovi bylo v Londýně schváleno 1. července a příští den ráno tento text obdržel Somerville na palubě vlajkového Hooda kotvícího na základně v Gibraltaru. K večeru zvedly lodě kotvy, minuly Džabal al Tárik a vysokou rychlostí zamířily k alžírskému pobřeží. Po celonoční plavbě se ve vzdálenosti asi 90 mil od cíle oddělil torpédoborec Foxhound s kapitánem Hollandem na palubě. Úkolem tohoto důstojníka bylo osobně předat Gensoulovi list s ultimátem. Protože mu nebyl povolen vstup do přístavu byl dokument poslán prostřednictvím francouzského důstojníka.
Ultimátum nabízelo čtyři varianty řešení patové situace kolem francouzského loďstva. Celá skupina se měla připojit k britskému svazu a pokračovat v boji proti Němcům, nebo odplout do Anglie přičemž by posádkám byla nabídnuta možnost repatriace. Třetí nabídkou bylo odplutí na Antily, kde by flotila přešla pod kontrolu Spojených Států a pokud by ani toto nebylo přijatelné měli Francouzi své lodě zničit sami. Nepřijetí tohoto ultimáta však znamenalo britský útok.
Gensoul ultimátum odmítl, podle jeho pozdějšího vyjádření mu prý vadila hlavně ta hrozba silou. Odpověď byla doručena Hollandovi, stále ještě čekajícímu u vstupu do přístavu a po prodlení způsobeném pozdějším upřesněním nabral Foxhound kurz zpět k britskému svazu. Francouzský admirál mezitím odmítl odpovědět přímo Somervillovi jež jej optickým signálem z můstku Hooda vyzval k připojení.
O ultimátu a odpovědi na něj byla informována francouzská admiralita a v Mers-el-Kebíru byl vyhlášen poplach a zahájeny přípravy k vyplutí. Už po několika minutách hlásily jednotlivé lodě přechod na plnou bojovou pohotovost. Nikdo z velení však nevěřil, že se Britové odváží zaútočit na svého nedávného spojence.
Krátce po poledni předává Foxhound světlometem Gensoulovu odmítavou odpověď Somervillovi na Hood. Britský admirál nechává odstartovat letadla z Ark Royal s úkolem zablokovat vstup do přístavu. Pět magnetických min částečně uzavírá úzký plavební koridor, Francouzi na to však nereagují.
Je 14.30, půl hodiny do skončení ultimáta a Gensoul stále nedostal odpověď na svou zprávu admiralitě (kvůli chaosu ve Francii se jeho hlášení dostalo pouze k náčelníkovi štábu loďstva který však neměl žádnou možnost politický problém řešit). Darlan se o situaci dozvídá právě až o půl třetí.
Teprve teď Gensoul vyjadřuje ochotu přijmout kapitána Hollanda a Foxhound opět vyráží k Mers-el-Kebíru. Krátká schůzka těchto dvou důstojníků kolem půl páté ale končí bez východiska. Přichází však další zpráva z Hooda v němž je stanoven nejzazší termín pro splnění ultimáta na 17.30. Holland přechází na svou loď a torpédoborec vyráží nejvyšší možnou rychlostí z přístavu aby zmizel z palebných sektorů.
V přístavu se daly do pohybu supertorpédoborce, na Gensoulův příkaz však znovu zakotvily, Francouzi stále ještě nevěří že dojde k boji.
V 17.55 se však na Hoodu objevuje vlajka nařizující zahájit palbu a hlavně vlajkové lodě britského svazu opouštějí první granáty. První salva byla krátká a pozorovací letoun tedy ohlásil údaje nutné pro úpravu nastavení. Francouzské lodě odpovídají téměř okamžitě. Všechny hlavně jež je možno zamířit na cíl pálí jednu salvu za druhou, kvůli chybě při zaměřování jsou však všechny granáty krátké. Mezitím druhá britská salva rozbíjí korunu hráze a vzápětí v 18.01 zasahují Dunkerque čtyři granáty třetí salvy. Dva neexplodovaly, jeden prolétl hangárem a druhý se odrazil od dělové věže B (jedno dělo je zničeno a obsluhu věže zabíjí výbuch připravených výmetných náloží). Další dva granáty ničí ventilační systém strojovny, zabíjejí většinu přítomných a vyřazují dvě ze tří kotelen plavidla.
Teprve teď vlajková loď opouští své kotviště, je však pozdě. Dunkerque pluje již jen setrvačností a velitel nechává spustit kotvy jen pár stovek metrů od své původní pozice. Loď nabrala asi 700 tun vody (k udržení stability musí posádka načerpat dalších asi 150 tun) a záchranné týmy zahajují svoji práci. Zbytek posádky je během následujících hodin evakuován. Dlouho do noci jednotlivě vybuchují 130 mm střely z distribučního skladu jímž proletěl granát který vyřadil strojovnu.
Sesterské lodi vlajkového plavidla Strasbourgu se však daří uniknout. Posádka po odhození kotevních řetězů vede svou loď k východu z přístavu, kde se k ní přpojuje skupina torpédoborců. Bitevní loď má štěstí, její palubu zasypávají pouze střepiny a trosky a „nejvážnějším“ poškozením je zablokovaná klapka v komíně a havárie v jedné z kotelen při níž umírá část obsluhy.Také torpédoborcům se zásahy zatím vyhýbají. Vlajková loď lehké eskadry, Mogador, zahajuje palbu na britský torpédoborec Wrestler který se blíží k úžině s úmyslem ji zaminovat. Útočník je přinucen k ústupu (francouzská děla ráže 138 mm jsou přeci jen přesvědčivější argument než 4'' britská), ale právě v tom okamžiku záď Mogadoru zasahuje téměř devítisetkilový protipancéřový granát bitevní lodě. Současná exploze britské střely, 16 vlastních hlubinných bomb a muničního skladu věže č.4 utrhnou a rozdrtí téměř pětinu plavidla. Vlastní setrvačností najíždí vrak torpédoborce na mělčinu. Zbylá pětice se připojuje k Strasbourghu a po odražení útočících letadel a britské ponorky celá skupina příštího dne večer vplouvá do Toulonského přístavu.
Supertorpédoborec Mogador
A co zbylo z jeho záděTřetí bitevní loď v přístavu Provence podobné štěstí nemá. Podle stanoveného pořadí při vyplutí musí dát přednost Dunkerque a Strasbourgu. Velitel tedy čeká na vlajkovou loď a své kotviště opouští až když ta je vyřazena. Dělostřelci mezitím od první minuty odpovídají na britskou palbu a na palubu jejich plavidla zatím dopadají jen střepiny. Jeden z posledních britských granátů však v 18.03 zasahuje záď Provence a exploduje pod pancéřovou palubou. Propuká obrovský požár a jedna ze střepin ničí parní potrubí. Zároveň je proražen trup pod čarou ponoru a loď začíná nabírat vodu. Hustý kouř společně s unikající přehřátou párou zabíjejí desítky námořníků. Loď se pomalu potápí ale posádce se daří posadit ji na mělčinu asi kilometr od původního kotviště.
Bitevní loď ProvenceV nejtěžší situaci se však ocitá bitevní loď Bretagne. Také ona musí dát přednost moderním bitevním plavidlům a tak se stane, že je také zasažena na svém kotvišti. Jeden granát proráží trup pod vodoryskou a proniká do sdružené barbety věží č.4 a 5 kde zapaluje připravené nálože. Voda která vniká do trupu vzniklým otvorem sice zaplavuje muniční sklady ale oheň živený náložemi melinitu proniká přes distribuční sklady nahoru do věží. Všichni kdo jsou v zasažených prostorech téměř okamžitě umírají, většinou roztrháni výbuchy. To jsou ti šťastnější.
Druhý granát exploduje v zadní strojovně a zabíjí celou obsluhu včetně havarijních týmů. Výbuch také ničí přepážku mezi strojovnami a obsluha přední skupiny strojů umírá udušena kouřem.
Bretagne po prvních zásazích Další dva granáty ničí již potápějící se plavidlo, jeden zasahuje věž č.3 a druhý vybuchuje někde v prostoru předního stožáru. Muniční sklady zasažené věže explodují a uprostřed lodě propuká obrovský požár. Plavidlo, které se dosud potápělo ve vzpřímené poloze se začíná rychle naklánět na pravobok. Velitel lodi, námořní kapitán Le Pivain vydává rozkaz k evakuaci, pro většinu posádky je však již pozdě. Náklon se stále zvětšuje a námořníci na stanovištích v nitru lodi nemají žádnou šanci uniknout. V okamžiku kdy náklon dosáhne 90° proniká voda komíny do kotlů a dochází k výbuchu jež zabíjí desítky mužů jak v lodi, tak i těch kterým se podařilo opustit plavidlo a teď se topí ve vodě pokryté mazutem. Necelých sedm minut po prvním zásahu je loď převrácená, její nástavby jsou zaryty ve dně a nad hladinu ční již jen spodní část trupu. Stovky mužů uvězněných uvnitř rozervaného obra čeká pomalá smrt v temnotě. To jsou ti co neměli štěstí a nezahynuli okamžitě.
Ještě jedno plavidlo se nachází na vnitřní rejdě přístavu. Hydroplánový nosič Commandant Teste, velká a prakticky nepancéřovaná loď, jejíž osud mohl zpečetit jediný zásah je zasažena jen několika malými střepinami a má pouze několik lehce zraněných. Její posádka, z větší části tvořená kadety námořní školy se jako první zapojuje do záchranných prací a loví námořníky topící se ve vrstvě mazutu.
Když se rozptýlil kouř. Bretagne a Commandant TesteV 18.05 končí na žádost Gensoula palba (bílá? vlajka, podle některých svědků to byl velký světle šedý ubrus z důstojnické jídelny), částečně také z humanitárních důvodů. Somerville nechce dopustit aby granáty z jeho lodí zabíjely evakuované Francouze kteří se nacházeli všude na břehu. Z asi 210 (240?) granátů dosáhli Britové 10 zásahů, sami byli pouze několikrát zarámováni. Po ukončení palby se ještě několik hodin neúspěšně pokoušeli dostihnout prchající Strasbourgh. Příštího dne ráno opustil britský svaz prostor Mers-el-Kebíru a večer zakotvil v gibraltarském přístavu. Somervilla okamžitě přijal velitel oblasti, admirál North který se od počátku stavěl proti této akci (jeho odpor byl později jedním z důvodů odvolání z funkce, degradace a propuštění do zálohy).
Na francouzkých lodích mezitím horečně pracují záchranné týmy. Jsou uvolňovány průchody, vysvobozováni živí a vynášeny desítky zmrzačených těl. Vody přístavu křižují desítky člunů a provádějí tutéž činnost. Umírají desítky dalších, již zachráněných, na popáleniny, těžká zranění ale i s vnitřnostmi zničenými mazutem v němž plavali. Nejvíc práce mají lékaři, a kněz. Také důstojníci se nezastaví, ve skupinkách přecházejí od jednoho těla k druhému a snaží se identifikovat jednotlivé mrtvé.
Potom se však francouzký admirál dopouští vážné chyby. V jeho hlášení po bitvě odeslaném rádiem do Francie je uvedeno, že bitevní loď Dunkerque je pouze minimálně poškozena a usilovně se pracuje na opravách. Tuto hloupou zprávu zachytí také Britové a admiralita nařizuje nový úder. Je vypracován plán operace Lever a 5.července večer svaz H znovu vyplouvá. Aby byl omezen počet obětí nového přepadu, je naplánováno použití torpédonosných letadel. Londýn s náletem souhlásí a tak 6. července mezi 5.15 a 6.20 opouští palubu Ark Royal tři skupiny letadel, celkem 12 Swordfishů a 6 stíhacích Skua.
K boku Dunkerque mezitím přirazila tři malá plavidla, zřejmě měla chránit bitevní loď při případném torpédovém útoku. Jedno z nich Terre-Neuve je umístěno na pravoboku přídě, zbylá dvě kryjí záď. Nápad to není špatný, problém je však v tom, že Terre-Neuve má na své palubě a v podpalubí uloženo 44 hlubinných bomb.
Ale už jsou zde britské letouny. První vlna útočí z pravoboku, a svrhává svoje torpéda z minimální výšky a ze vzdálenosti asi 800 metrů. Nehybný cíl který se navíc nebrání - ideální podmínky. První však podplulo (je to divné, protože příď lodi sedí na dně a pod zádí je pouze minimum vody) a vybuchuje za lodí na přístavním molu, druhé exploduje na břehu u elektrárny a až třetí zasáh je úspešný (??). Torpédo se bez výbuchu prolamuje do trupu lodi Terre-Neuve, která se po chvíli potápí. Další dvě torpéda mizí ve vodách přístavu a poslední letoun první vlny svou rybu vůbec nevypustí.
V 6.40 přilétají tři stroje druhé vlny. Útočí opět z pravé strany a tentokrát vlétnou do protiletadlové palby. Jedno torpédo se nepodařilo uvolnit, druhé mizí neznámo kde a třetí trhá na kusy potápějící se Terre-Neuve. Umírají další desítky Francouzů.
Těsně před sedmou hodinou, zároveň s končícím útokem druhé skupiny, se kotvištěm rozléhá ohlušující výbuch. Naráz exploduje 28 hlubinných bomb uložených na již potopeném plavidle (přesnou příčinu výbuchu se nikdy nepodaří objasnit). Sloup vody, bahna a trosek dosahuje výšky přes 200 metrů.
Mezitím se nad přístavem objevily poslední tři britské letouny. Dvě torpéda tentokrát z levoboku opět míjí nehybný cíl a třetí potápí remorkér Esterel. Piloti Swordfishů však v hlášení oznámí v součtu pět jistých !! a dva pravděpodobné zásahy bitevní lodě.
Vracející se letouny jsou napadeny francouzkými stíhačkami ale je ztracena jen jedna Skua (posádku se však podaří zachránit).
Britský svaz otáčí k severozápadu a definitivně míří domů. Kromě ztracené stíhačky opět neutrpěl žádné ztráty.
Za sebou nechává francouzskou bitevní loď v katastrofálním stavu. Otvorem o rozměrech 18x12 metrů se do lodi dostalo asi 20000 tun vody a loď leží na dně. Většina trupu je úplně zaplavena a v prvních zprávách odborníků je Dunkerque označena jako totální ztráta. Je vážně poškozena struktura trupu od věží hlavní ráže až k přídi.
Vážně poškozená příď Dunkerque po náletuI přesto je plavidlo 27.9. 1940 vyzdviženo na hladinu a po základních opravách je v polovině února 1942 přemístěno do Toulonu kde se okamžitě začíná pracovat na jeho opravě. Stejně tak i Provence která do Toulonu dorazí 6.11.1940. I Mogador se daří vyzvednout a 5.10.1940 je odvlečen na opravu do loděnice v La Seyne.
V Alžíru všechny lodě zanechaly své mrtvé. Spolu s těly vyzvednutými v průběhu doby z Bretagne (její vrak byl rozřezán až v roce 1951 a při tom se našlo dalších několik stovek těl) se počet mrtvých zastavil na čísle 1299. Na hřbitově v Mers-el-Kebíru jsou všichni pohřbeni do společných hrobů ve vymezeném prostoru před velkým památníkem z jehož vrcholku ční stožár z nešťastné lodi Terre-Neuve.
Pohřebiště v Mers-el-KebíruDalší díly série:
Tragédie francouzského loďstva - 1. část - Od září 1939 do kapitulace
Tragédie francouzského loďstva - 2. část - Katastrofa v Mers-el-Kebíru
Tragédie francouzského loďstva - 3. část - Operace Menace - úder proti Dakaru
Tragédie francouzského loďstva - 4. část - Zapomenutá bitva u Koh-Changu
Tragédie francouzského loďstva - 5. část - Věrnost maršálovi až do konce - Toulon 1942 úvod.
Tragédie francouzského loďstva - 6. část - Věrnost maršálovi až do konce - Toulon 1942 závěr.
