Tragédie francouzského loďstva - 6.část
Napsal: 20/12/2006, 17:03
V Toulonu se francouzské jednotky stále připravovaly na odražení britsko-americké invaze, ke které však nikdy nedošlo. Polní baterie byly rozmisťovány tak aby doplňovaly pevnostní dělostřelectvo bránící přístav od moře, na pobřeží byly hloubeny okopy. Marquis však uvažoval i o vybudování obranných postavení obrácených do vnitrozemí, začínal si uvědomovat co městu hrozí od Němců. Byly připraveny desítky hlubinných bomb s nimiž se počítalo pro likvidaci mostů, silnic a železničních tratí vedoucích do města, kvůli zatarasení přístupů se plánovaly rozsáhlé odstřely skal. Konečně byl i vydán i pokyn k přípravě likvidace lodí. Nemělo se však jednat o pouhé potopení, byla naplánována rozsáhlá devastace všeho co mělo na lodích jakoukoliv hodnotu. Němcům měly zůstat jen zničené vraky.
Schylovalo se k poslednímu dějství dramatu. 25.11 se v Aix-en-Provence na velitelském stanovišti generála SS Paula Haussera (velící důstojník pro operaci Lila) konala poslední porada. Kromě něj se jí zůčastnili i velitelé 7. tankové divize generál von Funk, velitel 1. praporu 2. divize SS Das Reich plukovník Fick, admirál Wever a velitel 3.letecké armády generál Sperrle.
Plán úderu byl celkem jednoduchý, alespoň na papíře. 1.prapor divize Das Reich měl napadnout město od severovýchodu a obsadit pevnost Lamalgue (velitelství guvernéra Marquise) a východní opevnění přístavu, východní ponorkový přístav, štáb ponorkového loďstva a kasárna. Jedna rota měla obsadit pevnostní věž Mourillon a hráz která z větší části uzavírala vjezd do přístavu.
Mezitím 7. tanková divize posílená obrněnými jednotkami 10. tankové divize napadne přístav od severu a západu a kromě města obsadí určené sektory kotviště hlavních sil. Část jednotek měla obsadit i loděnici La Seyne a poloostrov St. Mandrier s jeho pevnostmi. Jednotlivým praporům byly určeny konkrétní cíle.
Letectvo mělo pohlídat vzdušný prostor a zároveň zamezit jakémukoiv pokusu o únik. Jediný s kým se nepočítalo byla Kriegsmarine. Velká většina vysokých námořních důstojníků, včetně Raedera, byla proti obsazení Toulonu a navíc na podobnou akci neměli námořníci kapacity. Obsazení lodí německými posádkami by vyžadovalo až 20 000 námořníků a to za situace kdy byl nedostatek lidí i pro německé ponorky. Ke všemu byla velká část „volných“ německých námořníků zaměstnána přebíráním obchodního loďstva v Marseille. I kvůli tomu došlo na poradě ke střetu Haussera s Weverem. Celkem mohl admirál nasadit do akce pouhých 210 námořníků, kteří však neměli žádné zkušenosti s operacemi komand.
Přesně o půlnoci z 26. na 27. 11. 1942 se daly německé jednoky do pohybu. Fickův 1.tankový prapor SS (bez jediného tanku – pouze dvě desítky polopásových transportérů táhnoucích několik lehkých děl a několik desítek nákladních automobilů) bez jediného výstřelu obsadil pevnost Lamalgue, odzbrojil její obránce a zajal guvernéra Marquise. Jednomu z francouzských důstojníků se však podařilo telefonicky varovat náčelníka štábu flotily. I ze samotného Toulonu začaly přicházet zprávy, že město obsazují Němci. Starým, ale mohutným opevněním přístavu však zatím nikdo nepronikl. Okamžitě byl vzbuzen Laborde a těsně před pátou hodinou ranní byl pro loďstvo vyhlášen poplach. Přesně v 5.30 začala radiostanice bitevní lodě Strasbourg (Labordova vlajková loď) vysílat rozkaz k provedení destrukce plavidel.
Již v minulé části jsem uvedl, že nedostatek německých námořníků měl pro útočníky fatální důsledky. Část 7. tankové divize která měla obsadit přístav, se nejdříve zdržela kvůli tomu že jí byl v rámci plánu nařízen přesun po vedlejších silnicích. Hlavní komunikace byla vyhrazena pro jednotky které měly obsadit samotný Toulon. K severní bráně přístavního opevnění proto Němci dorazili s 30timinutovým zpožděním. Další zdržení vzniklo, než se jim podařilo "přesvědčit" francouzskou stráž otevřít bránu.
Stejné problémy měla i západní kolona, tu zase zdržel vlak na železničním přejezdu. Tuto skupinu naváděl námořní poručík Albrecht. Jeho smůlou však bylo, že neznal západní oblast přístavu a tak se Němcům podařilo v prostoru obrovských skladišť a hal pyrotechnického areálu zabloudit. A než se vymotali, stálo je to hodinu drahoceného času. Přitom plány přepadení právě toto předpokládaly a proto mělo každou rotu doprovázet několik námořníků kteří by se v přístavu vyznali. Bylo totiž nemožné poslat týden před útokem například skupinku německých vojáků aby s poznámkovými bloky prolezli přístav a přístupové trasy ke kotvištím.
První tanky se na nábřeží kotviště Milhaud kde se nacházely těžké lodě objevily až v 5.45. Přesto jim to nebylo nic platné, Strasbourg (stejně jako ostatní plavidla) kotvil několik metrů od mola a po jediném položeném můstku proudili na břeh evakuovaní námořníci. Mezitím určení muži posádek dokončovali rozmístění náloží.
Právě tady došlo k situaci, která by za jiných okolností byla spíše komickým zpestřením. Tady však podtrhovala tragédii k níž právě docházelo. Kvůli snadnějšímu umístění trhaviny si obsluha natočila zadní pravoboční věž s děly 130 mm. Němečtí tankisté to však považovali za znamení, že se loď chce bránit a jeden z tanků zahájil palbu. Přitom to ale z německé strany bylo nedorozumnění, kdyby chtěla obsluha věže bojovat, jediná salva jejich čtyř děl by tank bez problémů roztrhala na kusy. Hned druhý 75 mm granát pronikl otevřenými dveřmi do nitra věže a bez exploze skončil na její podlaze. Zabíjely však střepiny. Na palbu ale okamžitě odpověděly obsluhy velkorážních kulometů na nástavbách lodě a německé tanky byly i s pěchotou přinuceny k bleskovému ústupu. Střelbu však téměř ihned zarazil Laborde, všeobecné rozkazy zněly "bez použití síly". Za chvíli se objevili další Němci a pokusili se proniknout na palubu vlajkové lodě. Ta již mezitím dosedla na dno mělkého přístavu a v jejím nitru se začínaly šířit požáry. Zároveň dohořívaly zápalné šňůry a těsně po 6.00 se.v kotelnách a strojovnách ozvaly první exploze. Postupně byla zničena všechny děla a interiéry dělových věží, výbuchy devastovaly interiér a obrovské plavidlo se měnilo v hořící vrak. Zbývající důstojníci a námořníci opustili palubu Strasbourgu a připojili se ke zbytku posádky na břehu.
Stejný osud čekal na kotvišti Milhaud i těžké křižníky Colbert a Algérie, lehký křižník Marseillaise. U této lodě došlo při potápění téměř k převržení. Podobné scény se však odehrávaly po celém Toulonském přístavu. Ze všech stran byly slyšet exploze a všude klesaly na dno hořící lodě.
V suchých docích Missiessy se nacházely lehké křižníky Jean de Vienne a La Galissonierre. Tady obyčejné potopení nestačilo. Němci by pouze uzavřeli vrata doků a vodu by během pár hodin odčerpali. Proto oba kapitání svá plavidla povytáhli kousek ven a když křižníky dosedly na dno jejich přídě vrata zablokovaly. I tyto lodě stravoval obrovský požár.
Ne všude si však Němci počínali stejně nerozhodně jako na kotvišti hlavních sil. Kousek od výše zmiňovaných lehkých křižníků, v přístavišti Missiessy kotvil těžký křižník Dupleix. I jeho posádka otevřela zaplavovací ventily a zažehla zápalné šňůry. V ranním šeru si ale nikdo nevšiml skupinky Němců kteří pronikli na jeho palubu. Ti pochytali několik námořníků a donutili je ventily zase uzavřít, potom však zbývající Francouzi utekli v obavě z výbuchů na břeh a Němcům nezbylo než je následovat. Po krátké době požár zachvátil muniční sklady a výbuchy a oheň ničily Dupleix dalších deset dnů.
Třista metrů východně probíhalo další drama. V obrovském suchém doku byla další loď o kterou měli Němci zájem. Dunkerque, který se před několika měsíci podařilo dotáhnout z Mers-el-Kebíru. Na bitevní lodi normálně pracovaly desítky dělníků a techniků, strojovny a kotelny už byly zprovozněny a nyní se prováděla rekonstrukce vážně poškozené přídě.
Zde se při ničení muselo postupovat obráceně, suchý dok musel být zaplaven. Naštěstí tady měli Němci už téměř dvouhodinové zpoždění a když konečně dorazili byla už vodní hladina necelé dva metry pod úrovní hlavní paluby a nástavby a dělové věže začínaly trhat výbuchy.
Kousek od Dunkerque, na druhé straně doků v nichž právě hořel, se potápěly bitevní loď Provence a nosič hydroplánů Commandant Teste. Obě plavidla společně přežila Mers-el-Kebír a zde jejich kariéra končila. Stejně jako existence torpédoborců, různých menších bojových plavidel a ponorek.
V jedné skupině s Provence kotvila i stará bitevní loď Condorcet. Toto plavidlo s nulovou bojovou hodnotou patřilo k těm několika málo které se Němcům podařilo obsadit nepoškozené a nepotopené. Jedinou zajímavou kořistí ale byly dva oceánské tankery, pouhých pět torpédoborců a skupinka minolovek.
I tak však byly škody obrovské, toho listopadového rána roku 1942 klesly na dno Toulonského přístavu tři bitevní lodě, hydroplánový nosič, čtyři těžké a tři lehké křižníky, třicet torpédoborců, tři torpédovky, šestnáct ponorek, velký plovoucí dok, lodě zásobovací skupiny a několik desítek různých dělových a hlídkových člunů. Tři torpédoborce, dvě torpédovky a čtyři ponorky později vyzvedli a začali opravovat Italové, žádné z těchto plavidel se ale výrazněji nezapojilo do bojů. Po kapitulaci Itálie jich část obsadili Němci a část se dostala k de Gaullově FNFL. Zbytek toulonských vraků byl v průběhu války nebo těsně po ní vyzvednut a rozebrán. Francouzští námořníci totiž splnili svůj úkol dokonale a to co zbylo z jejich lodí se hodilo pouze do šrotu. Co se nepodařilo zničit trhavinami, s tím si většinou poradily obrovské několikadenní požáry. Například těžký křižník Algérie hořel až do 16.prosince, tedy plných 20 dní.
Pouze pěti plavidlům se podařilo z přístavu uniknout. Ponorka Iris doplula do Španělska , kde prožila zbytek války v internaci a ponoky Casabianca, Marsouin a Glorieux se připojily k de Gaullovi. Poslední lodí jíž se podařilo zmizet z přístavu byl malý zásobovací člun Fressnel. Po pěti dnech plavby se u severoafrického pobřeží nepozorovaně včlenil do briského konvoje a pod jeho ochranou se dostal až do Alžíru.
Společně s Francií tak zmizelo i její loďstvo na něž si dělali chutě Britové, Němci i Italové. Nakonec však silnou toulonskou flotulu nedostal nikdo. Během krátké doby se však k Britům připojily skupiny kolem bitevních lodí Jean Bart v Casablance, Richelieu v Dakkaru (i celá francouzská Západní Afrika) a silná eskadra viceadmirála Godfroye do té doby internovaná v Alexandrii. Jen skupina umístěná ve Francouzské Indočíně přežívala až do roku 1945, lehký křižník Lamotte-Piqouet šel ke dnu v lednu po útoku amerických palubních letounů a v březnu potopily zbývající plavidla vlastní posádky.
Další díly série:
Tragédie francouzského loďstva - 1. část - Od září 1939 do kapitulace
Tragédie francouzského loďstva - 2. část - Katastrofa v Mers-el-Kebíru
Tragédie francouzského loďstva - 3. část - Operace Menace - úder proti Dakaru
Tragédie francouzského loďstva - 4. část - Zapomenutá bitva u Koh-Changu
Tragédie francouzského loďstva - 5. část - Věrnost maršálovi až do konce - Toulon 1942 úvod.
Tragédie francouzského loďstva - 6. část - Věrnost maršálovi až do konce - Toulon 1942 závěr.
Použitá literatura:
Paul Auphan + Jacques Mordal – The French Navy in World War II
W. S. Churchill – Paměti
Donald MacIntir – Fighting Admiral
Stephen Roskill – Churchill and the Admirals
Jean-Jacques Antier – Drama v Mers-el-Kebíru
Jean-Jacques Antier – Toulon 1942 Flotila se potápí
Bernard Ireland – Válka ve Středomoří 1940 – 1943
Janusz Piekalkiewicz – Námožní válka 1939 - 1945
I. Hrbek+J. Hrbek – Salvy nad vlnami
I. Hrbek+J. Hrbek – Krvavé oceány
Schylovalo se k poslednímu dějství dramatu. 25.11 se v Aix-en-Provence na velitelském stanovišti generála SS Paula Haussera (velící důstojník pro operaci Lila) konala poslední porada. Kromě něj se jí zůčastnili i velitelé 7. tankové divize generál von Funk, velitel 1. praporu 2. divize SS Das Reich plukovník Fick, admirál Wever a velitel 3.letecké armády generál Sperrle.
Plán úderu byl celkem jednoduchý, alespoň na papíře. 1.prapor divize Das Reich měl napadnout město od severovýchodu a obsadit pevnost Lamalgue (velitelství guvernéra Marquise) a východní opevnění přístavu, východní ponorkový přístav, štáb ponorkového loďstva a kasárna. Jedna rota měla obsadit pevnostní věž Mourillon a hráz která z větší části uzavírala vjezd do přístavu.
Mezitím 7. tanková divize posílená obrněnými jednotkami 10. tankové divize napadne přístav od severu a západu a kromě města obsadí určené sektory kotviště hlavních sil. Část jednotek měla obsadit i loděnici La Seyne a poloostrov St. Mandrier s jeho pevnostmi. Jednotlivým praporům byly určeny konkrétní cíle.
Letectvo mělo pohlídat vzdušný prostor a zároveň zamezit jakémukoiv pokusu o únik. Jediný s kým se nepočítalo byla Kriegsmarine. Velká většina vysokých námořních důstojníků, včetně Raedera, byla proti obsazení Toulonu a navíc na podobnou akci neměli námořníci kapacity. Obsazení lodí německými posádkami by vyžadovalo až 20 000 námořníků a to za situace kdy byl nedostatek lidí i pro německé ponorky. Ke všemu byla velká část „volných“ německých námořníků zaměstnána přebíráním obchodního loďstva v Marseille. I kvůli tomu došlo na poradě ke střetu Haussera s Weverem. Celkem mohl admirál nasadit do akce pouhých 210 námořníků, kteří však neměli žádné zkušenosti s operacemi komand.
Přesně o půlnoci z 26. na 27. 11. 1942 se daly německé jednoky do pohybu. Fickův 1.tankový prapor SS (bez jediného tanku – pouze dvě desítky polopásových transportérů táhnoucích několik lehkých děl a několik desítek nákladních automobilů) bez jediného výstřelu obsadil pevnost Lamalgue, odzbrojil její obránce a zajal guvernéra Marquise. Jednomu z francouzských důstojníků se však podařilo telefonicky varovat náčelníka štábu flotily. I ze samotného Toulonu začaly přicházet zprávy, že město obsazují Němci. Starým, ale mohutným opevněním přístavu však zatím nikdo nepronikl. Okamžitě byl vzbuzen Laborde a těsně před pátou hodinou ranní byl pro loďstvo vyhlášen poplach. Přesně v 5.30 začala radiostanice bitevní lodě Strasbourg (Labordova vlajková loď) vysílat rozkaz k provedení destrukce plavidel.
Již v minulé části jsem uvedl, že nedostatek německých námořníků měl pro útočníky fatální důsledky. Část 7. tankové divize která měla obsadit přístav, se nejdříve zdržela kvůli tomu že jí byl v rámci plánu nařízen přesun po vedlejších silnicích. Hlavní komunikace byla vyhrazena pro jednotky které měly obsadit samotný Toulon. K severní bráně přístavního opevnění proto Němci dorazili s 30timinutovým zpožděním. Další zdržení vzniklo, než se jim podařilo "přesvědčit" francouzskou stráž otevřít bránu.
Stejné problémy měla i západní kolona, tu zase zdržel vlak na železničním přejezdu. Tuto skupinu naváděl námořní poručík Albrecht. Jeho smůlou však bylo, že neznal západní oblast přístavu a tak se Němcům podařilo v prostoru obrovských skladišť a hal pyrotechnického areálu zabloudit. A než se vymotali, stálo je to hodinu drahoceného času. Přitom plány přepadení právě toto předpokládaly a proto mělo každou rotu doprovázet několik námořníků kteří by se v přístavu vyznali. Bylo totiž nemožné poslat týden před útokem například skupinku německých vojáků aby s poznámkovými bloky prolezli přístav a přístupové trasy ke kotvištím.
První tanky se na nábřeží kotviště Milhaud kde se nacházely těžké lodě objevily až v 5.45. Přesto jim to nebylo nic platné, Strasbourg (stejně jako ostatní plavidla) kotvil několik metrů od mola a po jediném položeném můstku proudili na břeh evakuovaní námořníci. Mezitím určení muži posádek dokončovali rozmístění náloží.
Právě tady došlo k situaci, která by za jiných okolností byla spíše komickým zpestřením. Tady však podtrhovala tragédii k níž právě docházelo. Kvůli snadnějšímu umístění trhaviny si obsluha natočila zadní pravoboční věž s děly 130 mm. Němečtí tankisté to však považovali za znamení, že se loď chce bránit a jeden z tanků zahájil palbu. Přitom to ale z německé strany bylo nedorozumnění, kdyby chtěla obsluha věže bojovat, jediná salva jejich čtyř děl by tank bez problémů roztrhala na kusy. Hned druhý 75 mm granát pronikl otevřenými dveřmi do nitra věže a bez exploze skončil na její podlaze. Zabíjely však střepiny. Na palbu ale okamžitě odpověděly obsluhy velkorážních kulometů na nástavbách lodě a německé tanky byly i s pěchotou přinuceny k bleskovému ústupu. Střelbu však téměř ihned zarazil Laborde, všeobecné rozkazy zněly "bez použití síly". Za chvíli se objevili další Němci a pokusili se proniknout na palubu vlajkové lodě. Ta již mezitím dosedla na dno mělkého přístavu a v jejím nitru se začínaly šířit požáry. Zároveň dohořívaly zápalné šňůry a těsně po 6.00 se.v kotelnách a strojovnách ozvaly první exploze. Postupně byla zničena všechny děla a interiéry dělových věží, výbuchy devastovaly interiér a obrovské plavidlo se měnilo v hořící vrak. Zbývající důstojníci a námořníci opustili palubu Strasbourgu a připojili se ke zbytku posádky na břehu.
Stejný osud čekal na kotvišti Milhaud i těžké křižníky Colbert a Algérie, lehký křižník Marseillaise. U této lodě došlo při potápění téměř k převržení. Podobné scény se však odehrávaly po celém Toulonském přístavu. Ze všech stran byly slyšet exploze a všude klesaly na dno hořící lodě.
V suchých docích Missiessy se nacházely lehké křižníky Jean de Vienne a La Galissonierre. Tady obyčejné potopení nestačilo. Němci by pouze uzavřeli vrata doků a vodu by během pár hodin odčerpali. Proto oba kapitání svá plavidla povytáhli kousek ven a když křižníky dosedly na dno jejich přídě vrata zablokovaly. I tyto lodě stravoval obrovský požár.
Ne všude si však Němci počínali stejně nerozhodně jako na kotvišti hlavních sil. Kousek od výše zmiňovaných lehkých křižníků, v přístavišti Missiessy kotvil těžký křižník Dupleix. I jeho posádka otevřela zaplavovací ventily a zažehla zápalné šňůry. V ranním šeru si ale nikdo nevšiml skupinky Němců kteří pronikli na jeho palubu. Ti pochytali několik námořníků a donutili je ventily zase uzavřít, potom však zbývající Francouzi utekli v obavě z výbuchů na břeh a Němcům nezbylo než je následovat. Po krátké době požár zachvátil muniční sklady a výbuchy a oheň ničily Dupleix dalších deset dnů.
Třista metrů východně probíhalo další drama. V obrovském suchém doku byla další loď o kterou měli Němci zájem. Dunkerque, který se před několika měsíci podařilo dotáhnout z Mers-el-Kebíru. Na bitevní lodi normálně pracovaly desítky dělníků a techniků, strojovny a kotelny už byly zprovozněny a nyní se prováděla rekonstrukce vážně poškozené přídě.
Zde se při ničení muselo postupovat obráceně, suchý dok musel být zaplaven. Naštěstí tady měli Němci už téměř dvouhodinové zpoždění a když konečně dorazili byla už vodní hladina necelé dva metry pod úrovní hlavní paluby a nástavby a dělové věže začínaly trhat výbuchy.
Kousek od Dunkerque, na druhé straně doků v nichž právě hořel, se potápěly bitevní loď Provence a nosič hydroplánů Commandant Teste. Obě plavidla společně přežila Mers-el-Kebír a zde jejich kariéra končila. Stejně jako existence torpédoborců, různých menších bojových plavidel a ponorek.
V jedné skupině s Provence kotvila i stará bitevní loď Condorcet. Toto plavidlo s nulovou bojovou hodnotou patřilo k těm několika málo které se Němcům podařilo obsadit nepoškozené a nepotopené. Jedinou zajímavou kořistí ale byly dva oceánské tankery, pouhých pět torpédoborců a skupinka minolovek.
I tak však byly škody obrovské, toho listopadového rána roku 1942 klesly na dno Toulonského přístavu tři bitevní lodě, hydroplánový nosič, čtyři těžké a tři lehké křižníky, třicet torpédoborců, tři torpédovky, šestnáct ponorek, velký plovoucí dok, lodě zásobovací skupiny a několik desítek různých dělových a hlídkových člunů. Tři torpédoborce, dvě torpédovky a čtyři ponorky později vyzvedli a začali opravovat Italové, žádné z těchto plavidel se ale výrazněji nezapojilo do bojů. Po kapitulaci Itálie jich část obsadili Němci a část se dostala k de Gaullově FNFL. Zbytek toulonských vraků byl v průběhu války nebo těsně po ní vyzvednut a rozebrán. Francouzští námořníci totiž splnili svůj úkol dokonale a to co zbylo z jejich lodí se hodilo pouze do šrotu. Co se nepodařilo zničit trhavinami, s tím si většinou poradily obrovské několikadenní požáry. Například těžký křižník Algérie hořel až do 16.prosince, tedy plných 20 dní.
Pouze pěti plavidlům se podařilo z přístavu uniknout. Ponorka Iris doplula do Španělska , kde prožila zbytek války v internaci a ponoky Casabianca, Marsouin a Glorieux se připojily k de Gaullovi. Poslední lodí jíž se podařilo zmizet z přístavu byl malý zásobovací člun Fressnel. Po pěti dnech plavby se u severoafrického pobřeží nepozorovaně včlenil do briského konvoje a pod jeho ochranou se dostal až do Alžíru.
Společně s Francií tak zmizelo i její loďstvo na něž si dělali chutě Britové, Němci i Italové. Nakonec však silnou toulonskou flotulu nedostal nikdo. Během krátké doby se však k Britům připojily skupiny kolem bitevních lodí Jean Bart v Casablance, Richelieu v Dakkaru (i celá francouzská Západní Afrika) a silná eskadra viceadmirála Godfroye do té doby internovaná v Alexandrii. Jen skupina umístěná ve Francouzské Indočíně přežívala až do roku 1945, lehký křižník Lamotte-Piqouet šel ke dnu v lednu po útoku amerických palubních letounů a v březnu potopily zbývající plavidla vlastní posádky.
Další díly série:
Tragédie francouzského loďstva - 1. část - Od září 1939 do kapitulace
Tragédie francouzského loďstva - 2. část - Katastrofa v Mers-el-Kebíru
Tragédie francouzského loďstva - 3. část - Operace Menace - úder proti Dakaru
Tragédie francouzského loďstva - 4. část - Zapomenutá bitva u Koh-Changu
Tragédie francouzského loďstva - 5. část - Věrnost maršálovi až do konce - Toulon 1942 úvod.
Tragédie francouzského loďstva - 6. část - Věrnost maršálovi až do konce - Toulon 1942 závěr.
Použitá literatura:
Paul Auphan + Jacques Mordal – The French Navy in World War II
W. S. Churchill – Paměti
Donald MacIntir – Fighting Admiral
Stephen Roskill – Churchill and the Admirals
Jean-Jacques Antier – Drama v Mers-el-Kebíru
Jean-Jacques Antier – Toulon 1942 Flotila se potápí
Bernard Ireland – Válka ve Středomoří 1940 – 1943
Janusz Piekalkiewicz – Námožní válka 1939 - 1945
I. Hrbek+J. Hrbek – Salvy nad vlnami
I. Hrbek+J. Hrbek – Krvavé oceány