Taktika československého stíhacího letectva k roku 1930
Napsal: 3/10/2009, 17:51
Taktika československého stíhacího letectva k roku 1930
Dnešní článek bude na moje příspěvky celkem neobvyklý. Na zdejším fóru se, řekl bych na slušné úrovni, probírá naše předválečné letectvo. Z různých stran se srovnávají letadla, zejména stíhací, posuzuje se jejich nasazení, taktika boje apod. Také se hodnotí jejich vlastnosti, způsoby využití a další vlastnosti. Postupně jsem všechny příspěvky (alespoň doufám, že všechny) pročetl a rozhodl jsem se napsat tento článek. V něm se snažím vyjádřit svůj názor na tyto témata.Ve všech diskuzích mi chybí jedna věc. Letouny jsou probírány z technického hlediska, způsobu nasazení, možností využití a případného boje apod. Nikde jsem ovšem nenalezl zmínku o tom, jaký byl vlastně před válkou názor na nasazení našeho letectva. Právě toto je ovšem klíčová otázka, od které by se měly odvíjet všechny další úvahy. Ministerstvo národní obrany přece objednávalo stroje pro naše letectvo (vypisovalo výběrová řízení) v souladu s tím, jaký mělo názor o možnostech nasazení našeho letectva. Pokud nevíme jak měl být naše stroje nasazeny, těžko hodnotit jejich vlastnosti.
Proto jsem se rozhodl o této, dle mého názoru klíčové otázce, něco bližšího zjistit. Po jistém hledání se mi podařilo nalézt velmi zajímavou knihu s názvem Taktika letectva. Kniha byla vydána v roce 1930, autoři jsou pplk. K. Janoušek, mjr. K. Stránský a kpt. Gaďurek. Byla schváleno výnosem MNO č.j. 20008 přes./2 odděl. 1930. Dle úvodu se jedná o první publikaci o možnostech a taktice nasazení našeho letectva za první republiky.
Samotná kniha je poměrně obsáhlá. Proto se zaměřme pouze na stíhací letectvo a formou citací a komentářů si pokusme odpovědět na otázku, jak bylo vlastně hleděno na nasazení stíhacího letectva v naší předválečné armádě.
Rozdělení stíhací letectva
Dle názoru našich předválečných velitelů letectva, neexistovalo jedno stíhací letectvo. Stíhací letectvo bylo považováno za dvě oddělené kategorie:1) Lehké stíhací letectvo
2) Těžké stíhací letectvo
a) Lehké stíhací letectvo
1) Lehké stíhací letectvo – všeobecný přehledHlavní úkoly lehlého stíhací letectva:
1) součinnost v OPL (obrana proti letectvu), kombinovaná s protiletadlovým dělostřelectvem
2) rušení nepřátelského leteckého průzkumu
3) zajišťování práce ostatních druhů vlastního letectva a upoutaných balónů
Vedlejší úkoly lehkého stíhacího letectva:
1) útok na nepřátelské upoutané balóny
2) bitevní nálety na pozemní cíle
3) ve velmi výjimečných případech průzkum
Nyní několik poznámek k nasazení lehkého stíhacího letectva:
Citace ze zdroje:
„Z výše uvedených hlavních úkolů lehkého stíhacího letectva je zřejmé, že jeho hlavní úkoly jsou v podstatě defenzivní – obrana a ochrana. Nemůže proto toto letectvo působiti všude a vždy, kde by to bylo právě žádoucí, v převaze ani počtem, ani palbou. Právě proto nemůže býti jeho způsob vzdušného boje defensivní, neboť by vyžadoval četných jednotek lehkého stíhacího letectva a silných skupin, jedním slovem, velkého počtu tohoto letectva.
Vzdušný boj lehkého stíhacího letectva musí býti vyhledáván a veden vždy nanejvýš ofenzivně. Povinnost stíhačů je napadati kdykoliv a kdekoliv každý nepřátelský letoun nebo roj. Tento ofenzivní způsob boje vyžaduje však co největší výkonnosti a schopnosti jednotlivce, a to jak stroje (letounu), tak i jeho posádky (pilota).“
Konec citace.
Citace ze zdroje:
„Lehké stíhací letectvo musí míti lehké, co nejrychlejší a velmi obratné letouny s velkým dostupem a největší možnou stoupavostí. Jinak by takový letoun nemohl dosáhnouti zakrátko žádoucí výšky, ani dostihnout nepřítele.“
Konec citace.
Citace ze zdroje:
„Největší nevýhodou lehkého stíhacího letounu je nemožnost vlastní obrany palbou dozadu.“
Konec citace.
Citace ze zdroje:
„Pro lehké stíhací letectvo se nejlépe hodí jednomístný letoun (se samým pilotem). Jeho dolet bude vždy značně omezen. Pilot tohoto letounu musí býti nejen dokonalým pilotem, ale – a to snad ještě více – i dokonalým střelcem.“
Konec citace.
Výše je několik zajímavých poznámek k obecnému pohledu na nasazení lehkého stíhacího letectva. Zkusme je okomentovat s přihlédnutím k tomu, co víme o nasazení letectva později.
Naši předváleční velitelé letectva evidentně pochopili, že některé způsoby nasazení dohodového stíhacího letectva za první světové války, byly chybné. Konkrétně ony hlídky nad frontou s relativně malým počtem strojů, které byly také později kritizovány jako plýtvání. Neuvažovalo se tedy o trvalém hlídkování několika (málo) letounů ve vzdušném prostoru, neboť na tento způsob boje by prostě nikdy nebyl dostatek stíhacích letounů. Naopak, samotný způsob boje stíhacího letectva musí být ofenzivní.
Mimo rychlosti a obratnosti byly u našich lehkých stíhacích letounů kladeny velké požadavky na stoupavost a dostup. Tyto čtyři požadavky byly považovány za nejdůležitější. Naopak dolet nebyl považován za důležitý, v podstatě se u lehkých stíhacích letedel vůbec neuvažovalo o nějakých doprovodech bombardérů na vzdálenější cíle. K tomuto se ještě vrátíme níže.
Názor o největší nevýhodě lehkého stíhacího letounu se později ukázal jako zcela mylný. Jak uvidíme dále, byl tzv. těžký stíhací letoun považován za mnohem výkonnější, než lehký. Lze tedy napsat, že dle názorů ze začátku 30-tých let by neměl při souboji jeden na jednoho Bf-109 (ale obecně ani jiný jednomístný stíhací letoun) proti Bf-110 velkou šanci na úspěch. Letouny jako Bf-110 byly považovány za mnohem výkonnější, než jednomístné stíhačky.
Některé názory jsou evidentně progresivní a později se beze zbytku vyplnily. Zde je patrný zejména později zcela správný názor o tom, že dobrý stíhací pilot musí být nejen kvalitním pilotem, ale stejně tak i kvalitním střelcem. Vynikající piloti bez přesné mušky se esy nikdy nestaly.
2) Vlastnosti letounů lehkého stíhací letectva
Citace:
„Vůdčí ideou dokonalosti lehkých stíhacích letounů musí býti požadavek, aby tento typ letounu předčil všechny ostatní druhy letectva těmito vlastnostmi:
1) Rychlostí (dnes přes 300 km/hod.), vždy aspoň o 50 – 70 km/hod. větší, než u ostatních druhů letectva,
2) Stoupavostí
3) Dostupem (7000 m a více)
4) Obratností.
Nezbytným předpokladem pro boj ve vzduchu a pro střelbu je široký výhled pilota, umožňující mu co nejdéle sledovati cíl a přímo mířiti.“
Konec citace.
Citace:
„Velký dolet lehkých stíhacích letounů není tak kategorickým požadavkem, jak tomu je u všech ostatních druhů letectva, poněvadž toho jejich úkol přímo nevyžadují.
Letecké základny lehkého stíhacího letectva mohou býti téměř vždy ve vyhovující vzdálenosti chráněného jím objektu nebo i onoho úseku fronty, kde má lehké stíhací letectvo pracovati. Daleké nálety, i kdyby to dolet dovoloval, nelze od jednomístného letounu požadovat. Pilot lehkého stíhacího letounu, který je zplna zaměstnán pozorováním do všech směrů prostoru kolem sebe, nemůže se dostatečně věnovati orientaci a mohl by snadno zblouditi“.
Konec citace.
Je tedy patrné, že prioritní vlastnosti našich předválečných lehkých stíhacích letounů byla rychlost, stoupavost, dostup a obratnost. Vše co možná nejlepší. Dolet nebyl považován za důležitý a dle posledního odstavce se ani neuvažovalo o delších letech. Tento předpoklad se později ukázal jako mylný – viz doprovodné stíhačky typu P-51 apod. Považovalo se dokonce za nemožné, aby jednomístné letouny podobné mise byly schopny plnit. Velmi správný je názor o dostatečném výhledu, je vidět, že tento aspekt byl považován za důležitý již dlouho před druhou světovou válkou.
3) Způsoby nasazení lehkého stíhacího letectva
Citace:
„Třebaže útok lehkého stíhacího letectva směřuje k boji jednotlivců, má býti prováděn neb zahájen rojem letounů, navzájem se zajišťujících proti nenadálým útokům nepřátelského letectva téhož druhu. Nejvýhodnější pro boj je roj tříčlenný, skýtající dostatek vzájemného zajištění a umožňující ještě dostatečnou pohyblivost a úzkou součinnost celého roje.“
Konec citace.
Citace:
„Silnější seskupení stíhacího letectva se utváří buď rojem pětičlenným, anebo ještě lépe, dvěma neb i více tříčlennými roji, sdruženými ve skupinu. Takovýchto skupin stíhačů se používá v obraně proti hlášeným náletům nepřátelských útočných skupin. To ovšem vyžaduje dokonalé organizace hlásné služby. Mimo to lze sdružených rojů s výhodou použíti k vytvoření místní a dočasné převahy ve vzduchu.“
Konec citace.
Citace:
„Proti jednotlivým několikamístným nepřátelským letounům můžeme očekávati bojovou převahu stíhačů jen tehdy, útočí-li roj alespoň dvoučlenný. I když jde jen o obranu proti nepřátelskému průzkumu, t.j. obrana proti jednotlivým průzkumným letounům, musí býti obrana prováděna rojem nejméně dvoučlenným. Úspěchy vynikajících jednotlivců, tak, jak jsme je poznali za války, zůstanou vždy výjimkou.“
Konec citace.
Obecně tedy k leteckému souboji stíhacích letounů bylo přistupováno, jako k souboji jednotlivců – tedy jeden na jednoho. Zahajovat se ovšem měl ve skupině, zde je zjevné poučení z první světové války. Za roj byly doporučovány tři letouny. Všechny tyto předpoklady se později ukázali jako mylné. Vlivem luftwaffe se přešlo na dvoučlenné roje a jednotlivý členové se ani v průběhu leteckého souboje neměli oddělovat. Diskuze na toto téma na tomto fóru již proběhla několikrát.
Poslední odstavec citace je zásadní pro pochopení celé koncepce lehkého stíhacího letectva. Dle názorů z 30-tých let totiž neměl jeden lehký stíhací letoun proti průzkumnému letounu velké vyhlídky na úspěch. Předpokládalo se, že při souboji jeden na jednoho pravděpodobně dojde k sestřelení stíhacího letounu. Proto musel být proti jednomu průzkumnému letounu nasazeny vždy dva lehké stíhací letouny (nebo i více), aby byla reálné šance na jeho sestřel. Ještě se k tomuto vrátíme níže.
4) Problémy lehkého stíhacího letectva
Citace:
„Co do výkonnosti letounů usiluje dnešek čím dále tím více jednak o zvyšování rychlosti letounů u všech druhů letectva – zejména zvědných a lehkých bombardovacích, jednak o stále dokonalejší výzbroj (palebnou převahu) těchto letounů a tím o soběstačnost obrany proti vzdušným útokům nepřátelského letectva.
Proto se stává lehké stíhací letectvo problémem stále obtížnějším. Letoun lehkého stíhacího letectva nemůže nikdy svou výzbrojí předčiti několikamístné letouny jiných druhů letectva. Nelze proto již předpokládati bojovou převahu jednoho lehkého stíhacího letounu nad jedním letounem několikamístným, ani kdyby tento stíhací letoun byl sebe obratnější.
Jeho jedinou předností je dnes již jen jeho větší rychlost, stoupavost a obratnost. To však absolutně nestačí k získání a udržení převahy pro vzdušný boj jednotlivců. Tyto nedostatky převahy lehkého stíhacího letectva musí býti nahrazeny větší početností letounů, a to pro každý vzdušný boj.“
Konec citace.
Citace:
„Nesnáze, s nimiž se lehké stíhací letectvo setkává při svých útocích proti skupinám nepřátelského letectva v těch případech, kdy mu nemůže pomáhati dělostřelectvo, nutí nás uvažovati o způsobu, kterým by si stíhací letectvo samo přec jen připravilo nepřátelskou skupinu bombardovacího letectva pro svůj útok.
To lze provést tím způsobem, že roje stíhačů letí zároveň s nepřátelskou bombardovací skupinou (asi o 600 až 1000 m výše nad ní) a shozenými pumami, které jsou na toto převýšení časovány, snaží se sevřenou skupinu rozptýliti tak, jak je úkolem dělostřelectva. Jakmile se to stíhačům podaří, provedou vlastní útok na nepřátelské rozptýlené letouny.“
Konec citace.
Co dodat? Všechny výše uvedené citace se později ukázali jako zcela mylné. Vliv Giulio Douhera a jeho teze o nasazení bombardovacích letounů se v 30-tých letech skutečně dostal všude, včetně našich vojenských příruček. Uvědomte si ovšem, že nějak podobně uvažovala většina vedení našeho (a nejen našeho) letectva - prostě svaz bombardérů byl v podstatě neporazitelný, lehké (tedy jednomístné) stíhačky proti němu neměli šanci. Toto je potřeba mít na zřeteli při jakémkoliv uvažování o našem předválečném letectvu. Později se všechny tyto názory samozřejmě ukázali jako chybné, ale v 30-tých letech se považovali za dogma.
b) Těžké stíhací letectvo
1) Těžké stíhací letectvo – všeobecný přehledCitace:
„Jeho hlavním úkolem je bojovati s nepřátelských letectvem jakéhokoliv druhu a vyhledávati tento boj především proto, aby byla získána místní a dočasná převaha ve vzduchu.“
Konec citace.
Citace:
„Vedlejší úkoly těžkého stíhacího letectva jsou:
1) Přímá ochrana (doprovod) vlaženého bombardovacího letectva, zpravidla lehkého a jen výjimečně těžkého (koná-li bombardovací nálet ve dne)
2) Bitevní nálety – útok na živé cíle lehkými pumami a palbou kulometů
3) přímá ochrana letectva pozorovacího, prováděná jen výjimečně a při zvláště důležité úloze
4) provádění průzkumu (jen v rojích), a to do prostorů, které jsou nepřátelským letectvem zvláště dobře chráněny
5) Noční stíhání“
Konec citace.
Tedy, těžké stíhací letectvo bylo tím prostředkem, který měl mít za hlavní úkol stíhat a sestřelovat nepřátelské letouny. Lehké stíhací letectvo pouze ve spolupráci s dělostřelectvem, těžké mohlo operovat i samostatně. Dle názorů z 30-tých let tedy Bf-110 byl ten letoun, který měl vybojovat vzdušnou převahu. Letouny jako Bf-109, Spittfire ale i B-534 toho nebyly schopny. Tyto letadla měla pouze doplňovat protiletadlové dělostřelectvo. Ve srovnání s Bf-110 byla považována za horší.
2) Vlastnosti letounů těžkého stíhacího letectva
Citace:
„Těžké stíhací letouny jsou dvoumístné až třímístné (pilot a střelec aneb pilot a dva střelci) a musí míti tyto vlastnosti:
1) velkou maximální rychlost (alespoň 260 km/hod.)
2) značnou obratnost (blížící se obratnosti lehkého stíhacího letounu)
3) velký dostup
4) značnou stoupavost
5) velkou převahu palby, možnou i na větší vzdálenost, aniž to bylo na újmu její přesnosti (větší počet kulometů, větší jejich počáteční rychlost a třebas i větší ráže, účelné a pohodlné umístění střelce)“
Konec citace.
Zde jenom jednu krátkou poznámku. Dvoumístné, nebo třímístné, vícemotorové letadlo bylo právě tím strojem, kterým měl (dle názorů z 30-tých let) vybojovat vzdušnou převahu. To bylo letadlo, které bylo považováno za rozhodující pro vedení vzdušné války.
3) Způsoby nasazení těžkého stíhacího letectva
Citace:
„Hlavní úkol, vybojování vzdušné převahy, provádí těžké stíhací letectvo ve dvoučlenných až tříčlenných sdružených rojích, aby dosáhlo vždy převahy palby, a přece jen ještě mohlo lehce manévrovati.“
Konec citace.
Citace:
„Způsob jeho vzdušného boje je defensivní i ofensivní. Mocné převahy své palby využije proti nepřátelskému lehkému stíhacímu letectvu lépe způsobem defensivním. Nesmí však nikdy váhati útočit i tak, jak je to předepsáno pro lehké stíhací letectvo.“
Konec citace.
Nasazení těžkého stíhacího letectva tedy mohlo probíhat jak v dvoučlenných tak i tříčlenných rojích. Poslední odstavec znamená, že dle názoru z 30-tých let bylo pro letouny typu Bf-110 lepší, když pasivně přijali boj a následně využili své převahy „mocné palby“. Názor na tento odstavec si udělejte sami.
4) Problémy těžkého stíhací letectva
Žádné nebyly nalezeny.
Závěr
Na závěr ocituji ještě několik zajímavých odstavců z jiných části zdroje.
„Lehké stíhací letectvo je snadno zranitelné a mívá často značné ztráty ve vzdušném boji, zejména v boji s nepřátelskými skupinami několikamístných letounů lehkého bombardovacího neb ochranného letectva. Ani proti jednotlivým několikamístným letounům nemůže lehké stíhací letectvo vyjádřiti svou bojovou převahu, nepůsobí-li aspoň ve dvoučlenných rojích.“
„Proti větším nepřátelským skupinám (při denních bombardovacích náletech) je lehké stíhací letectvo téměř bezmocné, zůstává-li nepřátelská skupina sevřena a využívá-li své palebné převahy (palebné přehrady do všech směrů). Teprve tehdy, když se vlastním dělostřelectvem podaří účinnou palbou rozraziti nepřátelskou skupinu neb aspoň některé letouny od této skupiny oddělit, má stíhací letectvo možnost úspěšně působit. Z tohoto důvodu je lehké stíhací letectvo mocným a účinným nástrojem jen tehdy, působí-li v úzké souvislosti s dělostřelectvem.
Při obrně objektů proti nepřátelským bombardovacím náletům ve dne je úkolem dělostřelectva rozptýliti nepřátelskou skupinu a úkolem stíhacího letectva je využívati tohoto úspěchu dělostřelectva. Tedy dělostřelectvo úspěch dobývá, stíhací letectvo ho využívá. Taková kombinace je jediným úspěšným způsobem obrany proti nepřátelským denním skupinovým náletům.“
Pro jistý přehled o tom, co vlastně bylo považováno za lehké a těžké stíhací letectvo, uvádím několik případů z té doby (rok 1930):
1) Lehké stíhací letouny
a) Avia Ba-33
b) Avia B-33
c) Letov Š-20
d) Avia Bh-21
e) Letov Š-31
2) Těžké stíhací letouny
a) Avia B-26
Závěrem bych rád podotkl ještě jednu věc. Názory na činnost našeho letectva uvedené výše jsou z roku 1930. Všichni tři autoři byly příslušníky generálního štábu naší armády. V předmluvě v knize je doslova uvedeno:
Citace:
„Tato kniha jest výsledkem několikaleté práce a studia v oboru letecká taktika. Je to první samostatné dílo toho druhu a jeho cena záleží především v tom, že dává základ naší vlastní, původní doktríně o užití letectva a prostředků obrany proti letadlům, jak právě vyplývá z typické organizace a úkolů čs. branné moci.“
Konec citace.
Podepsán pod předmluvou je osobně přednosta leteckého odboru MNO divizní generál polní pilot letec ing. Jaroslav Fajfr – tedy v podstatě velitel našeho letectva. Ten tuto knihu také doporučuje našim letcům pro studium taktiky vzdušného boje.
Pochybuji, že by se tento (obecný) pohled na použití letectva během 30-tých let nějak výrazně změnil. Snad jen to, že se našemu státu příliš nepodařilo konstruovat ony „vládce“ vzduchu, tedy vícemístné těžké stíhací letouny. To, že názory obsažené v této knize nebyly osamocené, velmi dobře ilustruje třeba existence Bf-110, nebo Boulton Paul Defiant apod. Právě tyto letouny měly být klíčové pro vybojování vzdušné převahy a právě podle výše uvedených zásad studovali naši předváleční piloti taktiku vzdušného boje. Bohužel tyto omyly později za války stálo hodně lidských životů.
Jaký smysl tedy měla (tehdy) úvaha nad tím, proč naše letectvo mělo třeba Aero MB-200, když by zastaralý? Žádný, protože se jednalo o letadlo, které pokud letělo ve formaci, tak nešlo zastavit. Žádná z jednomotorových stíhaček té doby (ani ve větší skupině) neměla mít proti skupině Aero MB-200 šanci. Takto je třeba na uvažování o našem předválečném letectvu (dle mého názoru) hledět.
Děkuji za pozornost.
Použité zdroje:
1) Taktika letectva, nákladem vlastním, K. Janoušek, K. Stránský, J. Gaďourek, Praha 1930.