Námořní špionáž
Cesta k jaderné supervelmoci nebyla snadná. Oba hlavní státy, SSSR i USA, využívaly všechny možnosti k tomu, aby byly informovány o vývoji situace na „druhé straně barikády“ a včas reagovaly na zavádění nových prostředků.
Snad nejurputnější boj se rozpoutal u prostředků jaderného napadení z ponorek. Zde USA měly, od prvopočátku, jednoznačnou technologickou i početní převahu.
Vzhledem k tomu, že ponorkové prostředky byly určeny jako nástroj „poslední odvety“ (nepředpokládalo se použití k prvnímu jadernému, ale až k odvetnému druhému úderu), za situace kdy obě strany věřily, že budou napadeny jako první, obě usilovaly o vybudování dostatečného jaderného potenciálu, umístěného na ponorkách.
SSSR se proto snažil, a to za každou cenu, dosáhnout alespoň přibližné parity v této oblasti. USA, na druhé straně, se pokoušely udržet jednoznačnou převahu jak v raketonosných ponorkách, tak i ostatních námořních prostředcích.
Když studená válka „skončila, měly Spojené státy ve výzbroji 34 raketonosných a 89 útočných ponorek, s počtem přibližně 61.000 mužů v ponorkovém loďstvu.
Kromě střetů pod hladinou, které našly název „Mokrá studená válka“, probíhala i velmi intenzivní zpravodajská činnost na obou stranách, s cílem získat co nejvíce údajů o potenciálním nepříteli.
Spojené státy americké uskutečnily svými námořními silami, v průběhu let 1948 až 1991, více než 2000 speciálních operací, namířených proti SSSR.
V dobách, kdy ponorkové síly SSSR byly nuceny, vzhledem k dosahu svých balistických raket, se co nejvíce přiblížit území USA, útočné ponorky US NAVY monitorovaly jejich pohyby a zaznamenávaly jejich akustický „obraz, pro použití detekce k budovanému systému SOSUS (Sound Surveillance Systém).
Systémy detekce byly umístěny jak na hladině, tak i na dně oceánů. Systém SOSUS byl tak citlivý, že umožňoval sledování sovětských ponorek až na vzdálenost 1000 mil od pobřeží USA.
Dlužno dodat, že mu to sovětské ponorky značně umožňovaly, zejména svou hlučností a nižší technickou úrovní. Ta se, mj., projevovala v možnostech odpálení raket (z povrchu, pod povrchem se zaplavením komor, později membránovým způsobem bez zaplavování, apod.).
US NAVY bylo v tomto období přesvědčeno, právě vzhledem k
jednoznačným charakteristikám sovětských ponorek, že by je bylo schopno účinně eliminovat, ještě před provedením odpálení raket.
V průběhu „studené“ války, SSSR postupně získával nejen zkušenosti z ponorkové války, ale zejména začal dosahovat podobnou technickou úroveň, jaká byla na straně US NAVY a to i v oblasti rychlosti a tichého pohonu (od třídy November až po Akuly a Sierry). Koncem osmdesátých let téměř dosáhl srovnatelné technické úrovně a parity v ponorkových silách.
Tím, že oba státy vyvinuly strategické ponorkové síly, každý z nich považoval za otázku své národní bezpečnosti, získat k nim co nejvíce poznatků.
USA zahájily éru špionáže prostřednictvím svých ponorek už v květnu 1948, kdy vyslaly svou ponorku USS Sea Dog na průzkumnou plavbu podél pobřeží Sibiře (po ní převzala tuto úlohu USS Blackfin).
O nějakých 10 let později, konkrétně v roce 1957, USS Gudgeon byla přistižena, jak „pátrá“ v teritoriálních vodách SSSR u námořní základny Vladivostok. Téměř 30 hodin byla pronásledována sovětskými povrchovými plavidly, až nakonec přinucena k vynoření na hladinu. Poté ji bylo dovoleno odplutí. (Ve vzpomínkách ruských veteránů jsem nalezl, že sice ponorka byla bombardována hlubinnými náložemi, ale pouze imitačního typu – něco jako ruční granáty).
Podobně byla u Islandu donucena, v roce 1959, k vynoření sovětská ponorka plavidlem USS Grenadier.
Současně byla téhož roku spuštěna operace pod názvem Holystone (také Pinnacle, Bollard a Barnacle) k získávání poznatků zpravodajského charakteru.
Pod těmito kódovými názvy byly od roku 1959 prováděny špionážní akce amerických ponorek poblíže sovětských přístavů s cílem “napíchnutí” komunikačních kabelů SSSR (SIGINT) – prováděly ponorky USA USS Parche a USS Halibut, a odposlech sítí při zkouškách nových raketových prostředků (MASINT).
SSSR se spíše zaměřil na HUMINT, což také později vedlo k dekospiraci odposluchávání kabelů v Ochotském moři (přes Ronalda Peltona v roce 1981, který pracoval pro SSSR. Ronald William Pelton, narozen 1942, byl pracovníkem National Security Agency (NSA) jako zpravodajský analytik. Kompromintoval, mezi jinými, operaci “Ivy Bells”.
pokračování .......