Ještě ke stanicím ALMAZ a programu IS
Výběr z odkazu wikipedia -
http://cs.wikipedia.org/wiki/Almaz k programu ALMAZ (v českém jazyce). Úplný odkaz na ruskojazyčné stránky je uveden v závěru.
Lze reálně předpokládat, že tento systém, v případě potřeby, politické vůle a dostatku financí, by byl nejsnadněji realizovatelným i v současnosti (budoucnosti), ať už v pilotované verzi, či v automatickém režimu. Rozvoj automatizace kosmických letů by to bezesporu umožnil.
Na druhé straně program IS (istrebitěl sputnikov) přepadových družic, který byl rovněž v minulosti v SSSR testován, se mi nejeví jako „ideální“ prostředek vedení války v kosmu. Základním problémem je, že systém byl založen na konvenční náloži přepadové družice, která vyžadovala navedení „ničitele“ nepřátelských družic do těsné blízkosti družice, která má být zničena. Zahraniční prameny uvádí, že tato vzdálenost by měla být od 10 do 50 metrů. Údajně jej v současnosti testuje Čína.
Dosáhnout takovéto přesnosti navedení okamžitě po dosažené stanovené dráhy je značně obtížné. Pokud ke korekci dráhy letu je zapotřebí dalších obletů, je zřejmé, že čas pro přiblížení k ničenému tělesu je značný a z tohoto důvodu může být i neefektivní pro okamžité řešení situace.
Stanice vybavené raketovou výzbrojí, viz OPS-4, by byla schopna vedení účinné palby na velké vzdálenosti a do vyřešení problémů s kosmickým využitím laserových zbraní (napájení), zřejmě jediným účinným prostředkem vedení bojové činnosti v kosmu.
I když, vzhledem k tomu, co uvádím dále, nelze vyloučit, že IS by znovu ožily.
Pouze připomínám, že IS systém byl vyvinut v šedesátých letech. Měl zahrnovat systém automatického odpálení na Bajkonuru, družicové průzkumné radarové systémy a byl řízen z centra n Noginsku u Moskvy. Do výzbroje byl přijat v roce 1968. Jako nosiče byly použity 11K69, což byla orbitální verze R-36 (SS-9), mobilního typu.
IS systém byl postupně modernizován jako IS-M (1978). Údajně mohl působit proti cílům na výškách 250-2200 km a ve vzdálenosti od IS 250-1000 km, se sklony od 50 do 130 stupňů.
Předpokládaná pravděpodobnost ničení byla mezi 70-80%. Jak už jsem uvedl, systém pravděpodobně vyžadoval pro přiblížení k ničenému cíli 2 otáčky, což mohlo znamenat, že vlastní „přepadení“ mohlo celkově trvat od 3 do 5 hodin. SSSR sice testoval přiblížení s „jednou otáčkou“ v létech 1976-77, ale následně se musel vrátit ke „dvěma“.
Poslední test systému proběhl v průběhu zmiňovaného cvičení Štít-82, protože od roku 1983 platilo jednostranně vyhlášené moratorium ze strany SSSR, další testy nebyly prováděny.
Nicméně, vývoj pokračoval a nový systém byl nazván IS-MU, který měl umožnit napadení manévrujících družic. V roce 1990 měl být údajně systém modifikován na 11K77 Zenit nosiče.
Po rozpadu SSSR byl systém, v roce 1993, stažen z výzbroje.
Tento program nebyl jediným anti-satelitním systémem. Už v minulosti demonstroval SSSR snahu vždy reagovat na každý nový vyvíjený systém v USA. Tak tomu bylo i v případě letounového ASAT. SSSR rozhodl o vývoji systému KONTAKT pro odpalování z letounů Mig-31 (schválen 27. 12. 1984, USA provedly první testy počátkem roku 1984).
Systém KONTAKT měl umožnit v průběhu 36 hodin vynést 36 interceptorů na výšky 120-600 km. Modernizací se pak mělo, dosáhnou výšek až 1500 km. Program byl ukončen ještě před rozpadem SSSR.
V současnosti by zde mohly být ještě pozůstatky systému NARJAD (NARJAD-V), kdy byly provedeny letové testy v roce 1990 (i myslím později) s raketou ROKOT.
Poznámka: Rusové rovněž modernizovali nejaderný protisatelitní systém moskevské ABM, pod názvem AMULET.
Program Almaz (Алмаз - „diamant“) byla série vojenských vesmírných stanic vyslaných do vesmíru Sovětským svazem pod názvem Saljut. Stanice Almaz vyvíjela od roku 1964 konstrukční kancelář Vladimira Čeloměje OKB-52 (později CKBM, resp. NPO Mašinostrojenija). Úspěšně obydleny byly dva Almazy – Saljut 3 roku 1974 a Saljut 5 v letech 1976 – 1977. Součástí programu byl vývoj lodí TKS, majících za úkol dopravovat kosmonauty a zásoby na Almazy, nakonec ale kosmonauty na stanice vozily lodě Sojuz. Lodě TKS byly pouze vyzkoušeny v bezpilotním režimu, pilotované lety byly zrušeny.
Oficiálně začala práce na programu Almaz roku 1965, kdy vojáci (GUKOS, Hlavní správa kosmických prostředků) předali ministerstvu všeobecného strojírenství požadavky na kosmickou stanici. Úkolem stanice bylo sledování a zjišťování vojenských cílů malých rozměrů a/nebo částečně maskovaných. Získané informace měli vyhodnocovat kosmonauti na místě, nejdůležitější odvysílat na Zem, ostatní poslat v návratových kapslích. Projekt dostal jméno Almaz.
Roku 1967 byl schválen projekt a určeny termíny výroby. V Závodě Chruničeva začala produkce prvních exemplářů stanice. Roku 1969 už bylo vyrobeno několik testovacích i letových trupů.
První stanice Almaz byla vypuštěna 3. dubna 1973 pod názvem Saljut 2. Almaz 1 zanikl v atmosféře 28. května 1973.
Almaz 2 byl, pod názvem Saljut 3, vypuštěn 25. června 1974. Ve dnech 5. – 19. července byla osídlena dvoučlennou posádkou přiletivší v Sojuzu 14. Druhý pokus o obydlení (Sojuz 15, 26. – 28. srpna 1974) selhal pro závadu přibližovacího systému Igla. Stanice zanikla v atmosféře 24. ledna 1975.
Další Almaz byl vypuštěn 22. června 1976 jako Saljut 5. Ke stanici vzlétly tři posádky v lodích Sojuz 21, 23 a 24. U prostředního letu selhal přibližovací systém, ostatní dvě obydlení stanice byly úspěšné.
Čtvrtá stanice Almaz měla být připravena k letu roku 1978. Státní komise rozhodla o zrušení letů stanic OPS.
Ještě roku 1978 byla zahájena výroba tří Almazů T. První z nich byl dopraven na Bajkonur koncem roku 1980, ale pod tlakem ministra obrany Ustinova v prosinci 1981 byl usnesením vlády a ÚV program Almaz T zrušen, připravená stanice měla být rozebrána. Navzdory vládnímu rozhodnutí bajkonurští inženýři stanici uschovali na kosmodromu a po smrti ministra (prosinec 1984) mohl být program opět oživen.
První Almaz T byl ztracen při neúspěšném startu rakety Proton 29. listopadu 1986. Druhý byl vypuštěn 25. července 1987 pod názvem Kosmos 1870 (tehdy označován za družici typu Resurs R).
Proton s posledním exemplářem označeným Almaz 1 odstartoval 31. března 1991. Pořizoval radarové mapy, které byly následně prodávány zájemcům po světě.
Začátkem devadesátých let GKNPC Chruničeva pracovalo na další verzi bezpilotního Almazu značené Almaz 1V a projektovalo Almaz 2. Starty předpokládalo roku 1996 a 1998. Pro nedostatek financí byl program zrušen.
Hlavním přístrojem stanice OPS byl velký optický teleskop (průměr zrcadla 1 metr, ohnisková vzdálenost 6,3 metru) určený pro snímkování letišť a raketových základen. Snímky měla zpracovávat obsluha stanice. Ta měla své stanoviště v předním, menším (průměr 2,9 metru) z válců, ve kterém se nalézala obytná část a řídící pult systémů zabezpečení životních podmínek a byl opatřen spojovacím zařízením lodí Merkur.
Stanice OPS-4 měla pozměněné přístrojové vybavení, především velký fotoaparát Agat 1 byl nahrazen jinými přístroji. Sojuzovský stykový uzel byl přemístěn na přední konec stanice, na původním místě byl instalován stykový uzel pro TKS. Místo kanónu nesla dvě střely kosmos-kosmos taktéž vyvinuté Nudelmanovou konstrukční kanceláří.
Loď TKS se skládala ze systému SAS (havarijní záchrana při startu), úseku BSO (přistávací motory), vlastní návratové kabiny (VA, také Merkur) a funkčně nákladního bloku (FGB) určeného pro dopravu nákladu pro stanici. Loď byla velká, na délku 17,51 metrů, průměr až 4,15 metru. K jejímu vynesení byla používána raketa Proton.
Zdroje: wikipedia a dále
AFANASJEV, I.; MARININ, I.; ŠAMSUTDINOV, C.. Четверть века «Алмазу». Новости космонавтики http://www.novosti-kosmonavtiki.ru/cont ... 9/49.shtml
POLJAČENKO, V.. Письма читателей. Новости космонавтики http://www.novosti-kosmonavtiki.ru/cont ... 7/50.shtml
AFANASJEV, I.. Другой корабль. Новости космонавтики http://www.novosti-kosmonavtiki.ru/cont ... 8/33.shtml
ŠAMSUTDINOV, S.. "АЛМАЗНЫЕ" космонавты. Новости космонавтики http://www.novosti-kosmonavtiki.ru/cont ... 5/53.shtml
http://www.russianspaceweb.com/almaz.html
http://www.russianspaceweb.com/tks.html