Ehm, nezaznělo tu dost důležitých věcí. Nemám moc času, takže prve copy-paste a zvýraznění toho důležitého z mého starého článku, informace toto rozvádějící viz dále:
cover72 píše:v Afghanistánu se jednalo prozměnu o hnutí Taliban, které původně bylo proxy-válečnou organizací pákistánské tajné služby ISI. V 90. letech totiž Washington o post-sovětský Afghanistán, kam předtím v pilné spolupráci a přátelských vztazích s ISI pašoval zbraně na pomoc místním mudžahadínům proti sovětské invazi ztratil veškerý zájem a na Islamabád uvrhl přísné sankce za pákistánský jaderný program. Pákistán tedy začal hrát sám za sebe a začal si vydržovat vydržovat Taliban jako protiváhu k Severní Koalici, která se dlouho těšila podpoře z Indie s tichým souhlasem Ruska.
Za věcí bylo více faktorů. Hoši z Talibanu byli fanatičtí a divní: byli přímým výsledkem saúdského učení Wahhabismu, nejfanatičtěšjí a nejagresivnější větve Islámu, které se do země infiltrovalo ve snaze pákistánské vlády zvýšit gramotnost obyvatel tím, že do země pozve islámské učence ze Saúdské Arábie. Islamábád tedy usoudil, že by nebylo od věci se problému Talibanu zbavit do vedlejší země -- a zároveň tím elegantně vyřešit svůj problém s nenáviděnou Indií. Ta totiž podporovala Severní Koalici, o které se Pákistán obával, že se v Afghanistánu chopí vlády a u hranic Pákistánu vznikne proxy-stát nepřátelské mocnosti. Pamatujete, co jsem psal o nárazníkovém pásmu u hranic jako o životním zájmu?
ISI tedy Taliban pilně zásobovala penězi i vojenským výcvikem a taktickými a operačními radami. V důsledku toho okupanti z Talibanu násilím ovládli značnou část země a zavedli totalitu wahhabistické verze Šaríi, přesně jak jim to do hlav vtloukli jejich saúdští učitelé. Drtivé většině země se to samozřejmě hrubě nelíbilo: Afghánci měli svůj vlastní, poměrně svérázný výklad Koránu, takže jim kupříkladu naprosto nevadilo zvesela brát drogy, provozovat "haram" sexuální praktiky a vůbec dělat spoustu věcí, ze kterých se Wahhabistům ježily hrůzou vousy v bradkách. Leč co naplat, Taliban byli fanatici, kteří si v ničem nezadali s iránskými Revolučními Gardami či komunisty u nás v 50. letech. Kdo dělal problémy, byl popraven. A na nějaké menšiny nebo kmenové svobody se nehrálo; naopak, Taliban spustil program etnických čistek hraničících s genocidou a uprchlíky decimoval až k hranicím země.
Nárazníkové pásmo bylo tedy vytvořeno a Pákistán mohl být spokojený. Ale pákistánští vojenští velitelé usoudili, že za všechno své úsilí k vyhnání sovětů z Afghanistánu a pomoc Talibanu s invazí a obsazením země mají nárok držet nitky loutkové vlády v Kábulu. A že takováto země je vlastně vynikající útočnou zbraní: mohou z ní provádět útoky na Indii a přitom stále vykazovat "plausible deniability", protože "my nic, to ti fanatici z Afghanistánu; to víte, co se dá dělat." Teroristé ze severu Pákistánu a Afghanistánu tak na povel ISI začali plánovat a provádět bombové útoky proti cílům v Indii a, ve svém vlastním zájmu, i na cíle USA. Islamábád si mnul ruce, protože proti takovéto proxy-zbrani není obrany. Není tedy divu, že Mušaraf ještě v roce 2001 ve svém projevu jasně řekl, že Taliban i síť Haqquanim nadále považuje za silný prostředek proti Indii a součást obranné doktríny státu.
To se změnilo při druhém Usámově útoku na WTC. Američané se dožadovali ztrestání viníků a ti byli záhy skrze svou vlastní aroganci identifikováni. Zatímco Usáma bin Ládin sděloval sým spolupracovníkům, že byl úspěchem akce až jaksi zaskočen, úřadovna CIA v Islamábádu tlačila na ISI, aby využila svého vlivu nad Talibanem a donutila jej vydat Usámu do USA. Jenže ISI řekla ne. Je také možné, že už v té době nad Talibanem ztrácela kontrolu. Na každý pád Pákistán nechal USA, ať si jdou na svou trestnou výpravu, když po tom tak touží, a analytici ISI předpokládali, že USA provedou pár náletů, zkusí ulovit Usámu a do roku, dvou budou pryč a afghánské hřiště bude opět patřit ISI k rejdům proti Indii. Slovy staničního šéfa ISI v Pešaváru, Asada Munira:
»Američané přišli do Afghanistánu bez jakéhokoli plánu co tam chtějí dělat a jak pak chtějí odejít. Tehdy se nezajímali o Taliban; soustředili se jen a pouze na Al-Kajdu. Pákistán si to s Američany rozmýšlel. Říkali jsme si, že tihle lidé, Američané, nezabezpečí Afghanistán. Že se stáhnou, a my budeme žít vedle Afghánců. Máme své vlastní zájmy a své vlastní bezpečnostní hrozby.«
Jeden z vedoucích činitelů britské tajné služby za WW2 o USA prohlásil, že »americká národní mentalita si žádá okamžitých a spektakulárních výsledků, což činí spolupráci s OSS krajně obtížnou.«
To se za oněch více jak 70 let naprosto nezměnilo. Zatímco vizí Pákistánu pro Afghanistán byla země totálně ovládaná fanatiky z Talibanu, kteří se tam jednak vyřádi a nebudou škodit doma, jednak svou totalitou a zakonzervováním zemi ve středověkých podmínkách znemožní jakoukoli emancipaci Afghánců a riziko, že by kdy mohli ohrozit ambice Pákistánu a jednak poslouží jako ideální základna pro "věrohodně popiratelné" útoky na nepřátele Islamábádu, vizí USA bylo, že přijdou, pomohou Afgháncům se zbavit útlaku nenáviděného Talibanu, tentokráte jej nenechají napospas, ale po vzoru rekonstrukce Německa a Japonska mu rozjedou ekonomiku a obchodně jej svážou s sebou, neboť obchodní partneři přeci neválčí, postaví školy, infrastukturu a komunikační kanály a rozvojem gramotnosti připraví radikální Islám, resp. Wahhabismus o živnou půdu... A ovšem, zavedou demokracii, neboť bez té to přeci nejde.
To byla ovšem jedna ze dvou zásadních chyb. V kmenovém státě nemůže fungovat celoplošná demokracie, protože když jeden kmen vyhraje volby, začne utlačovat kmeny ostatní. V takovém státě může fungovat jen konfederace spolkových států, narýsovaných podle kmenů a s nikoli univerzálním volebním právem, nýbrž s tím stávajícím, kde by se pouze stařešinové navenek přejmenovali na demokratické zástupce.
Jenže -- ženy bez hlasovacího práva? Konfederace namísto demokracie? To by pachatelé dobra neskousli. A stejně tak neskousli, že jakmile se Afghánci zbavili útlaku Talibanu, vrátili se ke svým oblíbeným drogám. Válka proti Teroru se tak střetla s Válkou proti Drogám -- a prohrála. USA začaly opakovat chyby Talibanu. Zatímco prve byly jednotky ISAF vítány, protože afghánce zbavily útlaku Talibanu, misemi proti drogám proti sobě poštvaly místní warlordy; a nekritickou podporou momentální vlády v Kábulu ztrácali spojenci podporu kmenů. (To ostatně není nic nového, protože zarážející podobnosti mezi USA a Al-Kajdou v neschopnosti pochopit místní zvyklosti a přizpůsobit se jim díky ideologicky dané předpojatosti o tom, co je a není přípustné vykazuje i působení obou těchto subjektů v Somálsku, o který Al-Kajda na Arabském Poloostrově usiluje jako o odrazový můstek k ovládnutí celého Afrického rohu a kde se jí v tom koalice umírněných somálských muslimů, USA, SAE, Keni a Etiopie snaží zabránit.)
Jak to ale v Afghanistánu vypadá vojensky? Pokud se Američané drží mimo horské štíty a tunely, pro které nemají výcvik a kde je limitována jejich technologická převaha, mohou si v Afghanistánu dělat cokoli se jim zlíbí. V tom jsou mírněni poměrně striktními RoE (pravidly boje), neboť doktrínou pro Afghanistán je přeci "vyhrávání srdcí a myslí" místních (což běžné vojáky nesmírně štve, neb na to nemají psychologickou průpravu); stále ale platí, že jsou schopni obsadit kterékoli město na mapě se jim zlíbí, zlikvidovat jakýkoli odpor a pokud jednou zjistí nepřítele, buď jej "zmizet" ve "snatch&grab" operaci sil zvláštního určení, nebo jej zlikvidovat ze vzduchu. Youtube je plné videí se záběry ze systému TADS bitevních vrtulníků, které v černobílé kvalitě termovize názorně ukazují, jak snadno Apache loví bezmocné Taliby nebo povstalce.
Podrobně to proberu dále, ale ISAF má v Afghanistánu jediný problém: je jich málo. Afghanistán je totiž zatraceně velká země: rozkládá se na území téměř dvakrát větším, než Německo, resp. o něco větším, než Francie; z toho velkou část tvoří nepřehledné pouště a horské štíty. Spojenci tedy dovedou osvobodit od Talibanu libovolný kmen či provincii -- ale Talibům stačí se stáhnout, počkat, až se jednotky ISAF přesunou o 100 km dále a budou vázané v bojích o další údolí a mezitím převálcují místní odpor a krutě ztrestají všechny, kteří by snad Talibance neměli rádi nebo dokonce pomáhali amerikému šajtánovi. S takovou se místní obyvatelstvo rychle naučilo se k jednotkám ISAF nemít příliš přívětivě -- prostě z pudu sebezáchovy.
K tomu si přidejte v poměru k rozsahu operací sice poměrně ojedinělé, ale o to více propagandisticky rozmazávané excesy spojenců, dané jednak rozhodováním se s nedostatkem informací a jednak nasazením řadových pěšáků, kteří do protipovstaleckých operací z principu nemají být nasazováni, přidejte samostatnou RoE-nepodléhající de facto sabotážní a genocidální kampaň CIA, která si vyhrazuje právo Predatorem zabít kohokoli, kdo má zbraň (což jsou v Afghanistánu úplně všichni), ať se to armádě a NATO líbí, nebo ne a výsledný obraz je jasně neudržitelný: ne pro vojenskou neschopnost, nýbrž pro politické vedení, zahraniční hráče (CIA i ISI) a geografická specifika Afghanistánu (terén, rozloha).
Až dlouho po sepsání tohoto ↑ jsem pak zjistil, že rok 2001 byl ještě dobrodružnější a pro přežití pákistánsko-talibanských snah klíčový. Tehdy se totiž SILNĚ začal angažovat Írán, který nechtěl sunnitské fanatiky na svých hranicích, Rusko, které se obávalo vzniku osy sunnitských extremistů, USA již prudily s vydáním Usámy za jeho bombový útok na ambasádu atd. a vznikala velmi silná a kompetentní proti-talibská osa. Když totiž Moskva přišla do Washingtonu s tím, že Taliban je nebezpečný, hrozí radikalizace islamistů v celé oblasti a potřebuje pomoc, USA nadšeně přikývly.
Taliban, zabírající stále nové území, se totiž tehdy prezentoval jako "zárodek Islámského Kalifátu, proti kterému táhli bezbožní křižáci." Oproti ISIS se lišilo se jen umístění: Taliban chtěl založit Kalifát ve střední Asii, čímž lezl do karet Rusku, a ze samotné myšlenky na vznik islámského kalifátu zase šílely USA.
Američtí Rangers tak cvičili zvláštní jednotky Tadžikistánu.
Indie dodávala Severní koalici poradce a vrtulníky a možná i PTŘS, které zvrátily tankový útok Talibanu.
Rusko zvažovalo, že tam vojensky, ze základen právě v Tadžikistánu ad., vletí samo.
A Írán provozoval vlastní akce zaměřené na to, aby se mu u hranic neetablovali sunnitští fanatici.
Psal se červenec 2001, když byly informace o tomto zveřejněny.
A u jednání mezi USA, RF a dalšími státy, kde se o tomto mluvilo, byla i pákistánská ISI... Která to samozřejmě vynesla ven a Talibanu sdělila.
Říkám si tedy, že útok WTC v září mohl klidně být improvizovanou snahou Talibanu a Al-Kajdy "šokujícím preventivním úderem" osu "USA-Rusko-Indie-stány-Severní koalice" destabilizovat a zabránit svému vytlačení ze země (toliko mimochodem ku QUAKově krásné teorii).
Protože kdyby byl Taliban vytlačen nikoli do ruda vytočenými USA, nýbrž původní osou se -stány a Severní Koalicí jako "boots on the ground", které by se tam nesnažily zavádět "příliš demokracie", měly dost času, nebyly pod drobnohledem médií a vyvarovaly by se i dalším americkým chybám, byl by Taliban v podstatně větších problémech a také by mohl skončit. Takže ať byl útok na WTC náhoda nebo cílevědomý pokus o rozboření osy USA-Rusko-Indie-SK, podařil se.
Jinak by byl Pákistán býval utrpěl strategickou porážku,
Indie, Írán a Rusko strategické vítězství,
nu a USA by měly toliko taktickou radost, že daly levně, cizí rukou, po hubě zlým hochům.