Stránka 1 z 2

Operace ROSARIO

PříspěvekNapsal: 17/3/2009, 22:02
od Mantra
Falklandy 1982


Ostrovy byly objeveny kolem roku 1600 holandským námořním kapitánem Sebaldem de Weert (podle britů je objevil John Davis v roce 1592). To se ještě nejmenovaly Falklandské ostrovy. Toto jméno dostaly až o nějakých devadesát let později po 5.vikomtu Falklandském Anthony Carym, který tam v životě nebyl, ale sponzoroval jistého námořního kapitána Stronga.

V průběhu dalších století došlo k pomalému osídlování ostrovů francouzi, brity a španěly. A tak jak tyto národy přicházely bylo stále cítit napětí čí že vlastně ostrovy jsou. To se průběžně vleklo další tři století. V roce 1945 Argentina prohlásila, že Falklandy jsou její svrchované území. Na to reagovala Velká Británie tím, že by se měly vyjádřit obyvatelé ostrovů v referendu kam chtějí patřit. Většina z nich samozřejmě jako potomci britů chtěla dál být součástí impéria. V roce 1960 se opět sešly politické reprezentace obou dotčených států a jednaly o tom jak vyřešit situaci ohledně ostrovů. Jenže stále zde byl názor ostrovanů, kteří ho nechtěli změnit. V sedmdesátých letech na žádost argentinského letetctva došlo k vybudování letiště. Bylo využíváno dvakrát týdně až do osudného roku 1982.

Tyto ostrovy jsou 480km na východ od argentinského pobřeží a 10.000km od Velké Británie. Jsou to malé, nehostinné ostrovy s rozlohou 12 tisíc kilometrů čtverečních, kde duje studený vítr a které byly domovem vyhynulého warraha. Na ostrovech nerostou stromy a jsou na nich kamenná pole, která se jen těžko překonávají. Nejvyšší hora Mt.Osborne má nějakých 600m. Cesty byly vybudovány pouze v okolí Port Stanley a jednotlivých osad. Británie nijak zvlášť neinvestovala do rozvoje tohoto ostrova neboť veškerý materiál na stavby bylo třeba přivést. Tím že jsou ostrovy jednou velkou plání bylo i v pozdějších bojích velmi těžké se maskovat a opevnit. Jednotky tak byly velmi zranitelné při útocích ze vzduchu.Počasí je ovlivňováno sousední Antarktidou takže je tam po většinu roku chladno, větrno a buď prší nebo padá sníh. V době vylodění byla na ostrovech zima v plné síly, což byl další nepříjemný faktor jak popisuje tehdejší velitel roty Major David G. Wheen: „ Vítr fouká pomalu celý den a velmi často mění směr. Jeho rychlost je také každou minutu jiná, někdy i o stupeň v Beaufortově stupnici. No a počasí se chová stejně jako vítr. Chvíli sněží, najednou prší a pak svítí sluníčko. A to všechno během krátké chvíle.“

V dubnu roku 1982 došlo k obsazení Falklandských ostrovů Argentinskou armádou.


Operación Rosario


Obrázek

„ Operace ROSARIO ukázala ve všech směrech kvalitu našich ozbrojených sil“
argentinský deník


Londýn měl od zpravodajských služeb jasné signály, že ostrovům hrozí invaze. Z Londýna byla odeslána depeše s varováním, kterou guvernér obdržel v 15.30 místního času. Ihned si k sobě povolal oba dva velící důstojníky Majora Mika Normana(velitel nového kontingentu) a Majora Garyho Nootta(velitel starého kontingentu). Prvně jmenovaný jakožto služebně starší a zkušenější se stal zodpovědným za provedení obranných opatření a druhý se stal Huntovo poradcem. Guvernér s nimi probral možnou obranu ostrovů a byly stanoveny obranné sektory.

Ještě před zahájením argentinské invaze byla guvernérovi Falklandských ostrovů předána diplomatická nóta s výzvou, aby se vzdal bez odporu a to samé, aby učinila britská posádka na ostrově. Ta v tu dobu činila 68 příslušníků britské námořní pěchoty a 11 námořníků. Všichni dohromady tvořily Naval Party 8901 (NP 8901). Počty byly dvakrát větší než normálně neboť argentinská invaze se trefila přesně do doby střídání britských jednotek. Argentinské rozvědce tato informace unikla a to i přesto, že britští vojáci museli letět do Monte Videa, odkud pokračovali lodí na ostrovy. I když zde byl větší počet vojáků, tak pro 1/3 z nich nebyly k dispozici zbraně. K těmto pravidelným členům ozbrojených složek se přidalo okolo 20 dobrovolných členů domobrany ze 120 povolaných. Pod velením majora Summerse měli za úkol střežit telefonní ústřednu, rádiovou stanici a elektrárnu. Guvernérem na ostrovech byl Sir Rex Hunt.
Obrázek


V průběhu března se v Londýně pracovalo na plánu jak co nejrychleji posílit posádku na ostrovech. Byla vytvořena varianta s vysláním jednoho C-130 Hercules z ostrova Ascension. Ten měl buď přistát na letišti nebo vysadit vojáky na padácích. Jelikož počet vojáků a techniky takto přepravený by byl malý a nestačil by k vytvoření dostatečné vojenské síly schopné ubránit ostrovy, a tak se od tohoto plánu upustilo.

South Georgia

Je třeba zmínit že posádka na ostrovech byla oslabena o 22 mariňáků, kteří byli pod velením poručíka Millse 21.března vysláni na HMS Endurance k zajištění argentinských civilistů na ostrovech Jižní Georgia(přístav Leith). Jednalo se o pracovníky „kovošrotu“, kteří se 19.března vylodili bez povolení britských úřadů a co víc, poblíž svého pracoviště vztyčili argentinskou vlajku. Nereagovali na jakékoliv výzvy ke stažení z ostrova a tak Hunt vyslal výše zmíněnou skupinu royal marines, která je k tomu měla donutit. Věci se trochu zkomplikovaly když při plavbě k ostrovům loď minula argentinskou vojenskou loď vezoucí vojáky na ochranu dělníků. Celkem jich bylo 100. HMS Endurance vysadila mariňáky a 25.března se začala vracet do Port Stanley na Falklandech. Tam dorazila 30.března.
K bojům na ostrově došlo 3.dubna, ale netrvaly dlouho kvůli značné přesile.

Falklandy

Major Norman rozdělil svoje vojáky do skupin s úkolem ztížit jakékoliv pokusy o vylodění na ostrovech se zaměřením na obranu guvernérova domu, nového ostrovního letiště a přístavu Stanley.

Družstvo č.5 bylo rozmístěno jižně od letiště Stanley, na kterém byl vypnut naváděcí radar. Vojáci rozmístili na přistávací dráze nákladní auta a stavební stroje, aby znemožnili přistání argentinských letadel. Jejich hlavní zbraní byly kulomety GPMG, s kterými měli postřelovat pláž jižně od Stanley. Další dvojice na motorkách a s kulometem byla poslána na pláž v zátoce Yorke, severně od letiště.

" Zítra si konečně zasloužíte svůj plat!" major Norman 1.4. k nastoupeným vojákům.

Družstvo č.1 a č.2 byly umístěny na Hookers Point, několik set metrů jižně za pětkou. Na západ, od těchto týmů bylo umístěno 8 mariňáků pod velením poručíka Trollopa. Ti zaujali pozice na druhém konci starého letiště, v budovách ionosférické stanice a měli k dispozici nejtěžší zbraně na ostrově - 84mm Carl Gustav a 66mm bazuky M72 LAW, doplněné o kulomety GPMG a automatickou pušku SLR. 81mm minomet měl ke vší smůle prasklý lauf a tak se z něj nedalo střílet.
Družstvo č. 3 bylo umístěno 1 km na sever od starého letiště, naproti přístavu Stanley.

Družstvo č.6 pod velením četaře Yorka mělo určený prostor nedaleko přístavu Stanley. S jejich útočným člunem Gemini, se ukryly v zátoce a měli ztížit vstup jakékoliv argentinské lodě do přístavu.
Mariňák Mike Berry byl vyslán jako předsunutá bojová záštita na Sapper Hill odkud mohl pozorovat jakýkoliv pokus o vylodění. Basil Biggs byl obsluha majáku na mysu Pembroke. Dostal za úkol ho vypnout a pozorovat zeshora moře. Pobřežní člun Forrest, řízený Jackem Sollisem, zaujal pozici v Port William a sloužil jako radar včasné výstrahy. Všechny tyto skupiny se měly po splnění svých prvotních úkolů stáhnout do prostoru guvernérova domu.

Argentinci, kteří byli na ostrově, byli shromážděni policejním konstáblem v jedné z budov v přístavu Stanley. Bylo jich kolem 30 a většina z nich pracovala pro Argentina State Oil Company. Jestli argentinci něco věděli o budoucí invazi se nezjistilo.

INVAZE

Argentinská invaze byla zahájena ve večerních hodinách 1.dubna, kdy bylo na moře spuštěno 21 člunů s 76 členy argentinských speciálních sil a malou skupinou 16 příslušníků námořní pěchoty. Jejich prostor k vylodění byl na jižní straně ostrovů u mysu Mullet Creek. Na tuto pláž se ve 21.15 jako první vylodila průzkumná skupina a vytvořila malé předmostí pro hlavní síly. Po asi půlhodině kdy se nic nedělo, se začala od křižníku Santisima Trinidad odpoutávat hlavní skupina. Průzkumníci se je snažili navádět jenže argentincům nepřálo počasí. Proud se otočil směrem na sever a hnal lehké čluny do chaluhového pole. Tam jich několik skončilo a zabralo to hodně času než odstranili chaluhy z hnacích vrtulí.

Jejich činnost byla zaznamenána i Berrym na Sapper Hill, který ihned předal tuto zprávu majrou Normanovi. Ten ji ale posoudil jako motor vrtulníků a dál se jí nezabýval.

Speciální síly pod velením Majora Guillerma Sanchez-Sabarotse měly za úkol obsadit britská kasárna v Moody Brook a eliminovat britskou posádku. Potom měli pokračovat k městu Port Stanley, kde byl dům guvernéra.
K nim připojených 16 mariňáků pod velením kapitána Pedra Giachina mělo za úkol obsadit dům guvernéra.

Hlavní skupina vyrazila v 01.30 na 7km dlouhý pochod temnou krajinou. Na cestě je doprovázel jenom šum větru a vzdálené šumění moře. S sebou nesli jenom maximální množství munice a zbraně. Major rozdělil vojáky do tří skupin a ty za sebou vyrazily k cíli. Na čele šel poručík s jediným noktovizorem, který měli. V průběhu přesunu skupiny mezi sebou ztrácely kontakt. Cesta byla težká hlavně kvůli terénu a argentinci ztratili vedoucího poručíka, který si vymknul kotník. Po 4 hodinách pochodu skupina dorazila k cíli v 05.30hod. Provedení samotné zteče bylo provedeno bez důkladného průzkumu a až po obklíčení kasáren kulometnými skupinami. V kasárnách byl klid a tak si všichni mysleli, že britové spí. Argentinci se přiblížili k ubytovně a vhodili dovnitř granáty se slzným plynem, aby vyhnali brity ven. Měli rozkaz nikoho nezabíjet (argentinská verze). Britská verze je o něco jiná. Na kasárna byla vedena palba z kulometů a argentinci použili fosforové granáty. Rachot této akce zaslechl major Norman, který byl zrovna venku na pahorku Out Look Rocks nedaleko Huntova domu. Po vyhodnocení všech přišlých zpráv mu bylo jasné, že argentinci přijdou z více směrů.

V době vyloďování těchto skupin se ve 23.00hod objevila na hladině u ostrova Kidney argentinská ponorka Santa Fe. Jack Sollis ji zaznamenal na svém radaru a ohlásil její přítomnost majoru Normanovi. Z ponorky bylo na třech nafukovacích člunech vysazeno deset potápěčů, kteří zamířili k pláži "Red" v zátoce Yorke, kde umístili navigační světelné bóje.

V průběhu přesunu sil ke kasárnám a k domu guvernéra došlo okolo půl páté ráno k vysazení dalších jednotek z palubního vrtulníku na Mullet Creek.

Skupina kapitána Giachina vyrazila ve stejnou dobu jako havní skupina a měla překonat jenom poloviční vzdálenost. K cíli se dostali za kuropění a zaujali pozice na pahorku jižně od města, odkud mohli v klidu pozorovat co se děje. Kapitán rozdělil svojí skupinu na několik menších a rozmístil je kolem domu guvernéra, netušíc že dům byl místem soustředění všech mariňáků. A tak měli obránci početní výhodu 2 ku 1. Kapitán vydal povel k útoku v 06.30 po tom co došlo k první přestřelce mezi jeho vojáky a brity. Samotný Giachino se čtyřmi vojáky šli do domu zezadu, kde stál přístavek pro služebnictvo. Myslel, že tudy pronikne přímo ke guvernérovi a donutí ho se vzdát. Trochu se přepočítal, neboť vstoupil do místnosti pro služebnictvo. Jakmile otevřel dveře přivítala ho palba mariňáků. Giachino byl velmi těžce zraněn a poručík z jeho skupiny byl zasažen do nohy. Zbylí tři vojáci se schovali do pokojíku pro služebnou. Argentinský zdravoťák se snažil dostat ke zraněnému kapitánovi, ale sám byl zraněn výbuchem granátu. V této situaci se stalo něco zvláštního. Samotní britové nabídli zraněnímu kapitánovi, který ležel s odjištěným granátem v ruce pomoc, ten ale nerozuměl ani slovo a nedovolil jim se přiblížit a vyhrožoval jim odjištěným granátem. Jeho zranění spolubojovníci měli stejný problém se dorozumět anglicky (ne že by britové uměli španělsky!) a tak leželi tam kde dopadli na zem. A tak zůstali až do doby kdy se britští vojáci vzdali. Poté byli ošetřeni a převezeni do nemocnice, kde kapitán Giachino zemřel na velkou ztrátu krve.

Obrázek
kapitán Giachino


Argentinci velmi dobře měnily svoje palebné pozice, používaly ohlušující granáty a tím se jim podařilo vytvořit u britů dojem, že na ně přinejmenším útočí celá rota. Přitom vně domu byl už jenom necelý tucet vojáků!

Okolo šesté hodiny ráno, hlásil jak Sollis, tak Biggs, že do Port William vplouvá bývalá americká výsadková tanková loď Cabo San Antonio v doprovodu torpédoborce Hercules a korvety Drummond. V jejích útrobách byly mariňácké LVTP-7s (Landing Vehicle Tracked Personnel) s rotami D a E z 2. praporu námořní pěchoty. První vlna 6 armtracků vyrazila k plážím okolo 06.20. Po dosažení pláží hlásil kapitán Santillans, že jsou čisté a tím dal signál k vylodění zbytku 14 LVTP na ostrovy. Ihned po dosažení pláží vyrazila jedna skupina v čele s poručíkem Reyem dobýt maják na mysu Pembroke. Jako první se vylodila rota E a po ní přistála rota D. Jakmile byly obě roty na plážích směle vyrazily k Port Stanley.

Všechny předsunuté britské hlídky se ihned poté co zjistily přibližující se argentinské jednotky začaly přesouvat zpět do domu guvernéra. Okolo 06.45 došlo opět k vrtulníkovému výsadku, tentokrát však na letišti. To bylo vzápětí obsazeno a začaly práce na odstraňování vozidel z runwaye.

Třetím místem bojů se stala cesta východně od Port Stanley, kudy se přesunovala skupina 20 LVTP-7A1 z prvního obojživelného praporu. Jakmile se přední bojová záštita tvořená třemi vozidly dostala na konec starého letiště přivítala je z budov ionosférické stanice palba skupiny poručíka Trollopa. Britové pálili ze svých ručních zbraní co to šlo. Jejich kulometná palba byla přesná, ale vypálená RPG minula vedoucí armtrack. Další již byly úspěšnější a vedoucí armtrack byl znehybněn, (podle argentinské verze nebyl ani jeden LVTP zasažen). Výsadek byl nezraněn a vyběhl ven kde zaujal palebné pozice spolu s ostatními. Britové na ně spustili kulometnou palbu a docela dlouho je drželi na místě. Zbylé 2 armtracky z čelní záštity a s podporou LVTP z hlavní skupiny zahájily palbu do míst odkud přicházela palba. Podle velícího důstojníka por.Trollopa byla jejich „palba silná, ale naštěstí nepřesná“. Jako signál k ústupu byl vyhozen dýmový granát a britové se začali stahovat k domu guvernéra. Kam se jim nepodařilo doběhnout. Byli zadrženi rychle postupíjícími armtracky s pěchotou.

V rámci bojů o guvernérův dům obdržel major Norman zprávu od své poslední předsunuté hlídky v přístavu. Četař York hlásil: „ Mám možnost střelby na tři cíle“. Odpověď majora Normana byla:
„O jaké se jedná cíle?“, četař odpověděl: „Cíl č.1 letadlová loď, č.2 křižník......“ pak se rádio odmlčelo.

Potom co York zjistil, že se mu u vysílačky vybila baterka rozhodl se jednat. Pokusil se odeslat kódovanou zprávu majoru Normanovi, že bude „rybařit“. Jako první jeho muži nastražili za pomoci granátů pancéřovky Carl Gustav. Pak začali pádlovat ze svého úkrytu a když se dostali na volné moře nastartovali přívěsný motor. Ani neurazili 100m a zjistili, že se za nimi vydal argentinský torpédoborec. York okamžitě změnil směr a vrátil se do kotviště mezi lodě, kde se protáhl ve stínu polské rybářské lodi a na plný plyn vyrazil ke břehu. Podařilo se jim v rychlosti schovat člun a pak se rozptýlili po útesu. Jejich dalším úkolem, který obdrželi od majora Normana, bylo ztratit se v krajině a organizovat hnutí odporu. Po tři dny se jim dařilo unikat a 4.dubna celý vyčerpaní bez rádia a zásob dorazili do pastevecké chýše Estancia. Chýše patřila paní Watsonové a ta jim poskytla pomoc v nouzi. Četař York začal mít strach o to co se stane s paní Watsonovou a jejím domem, když je vypátrají argentiští vojáci. Dlouho všechno zvažoval a pak oznámil svým podřízeným, že se vzdají. Půjčil si rádio od kelpera (hovorové označení obyvatel ostrova) a navedl argentince na svoji pozici. Potom zničili a zahrabali jejich zbraně. Tlumočník, major Dowling, irský potomek s nenávistí ke všemu britskému, doprovodil vojenskou policii na místo. Policisté je zběžně prohledali a vrtulníkem je dopravili do vězení ve Stanley, kde se setkali se zbytkem vojáků. Major Dowling několikrát zneužil svého postavení a byl v nemilosti odeslán zpět na pevninu.

Když argentinský admirál Busser četl ranní hlášení nebylo mu do smíchu. Britové se nevzdali a ani to nevypadalo, že se vzdají, dům guvernéra nebyl dobyt a stále se nedařilo navázat spojení s commandos Majora Sanchez-Sabarotse. Ihned nařídil vrtulníkový vysádek 1. praporu námořní pěchoty z lodi Almirante Irizar, které podpořil družstvem 105 mm raketometů DGFM (16 hlavní).
Mariňák Berry, který byl na Sapper Hillu ihned nahlásil let vrtulníků směrem ke Stanley.

Mezitím v guvernérově domě, došlo k odhalení 3 vojáků, kteří se skrývali v pokoji pro služebné. Jelikož o nich nikdo nevěděl, tak měli čas si promyslet co podniknou. Samozřejmě jediná správná věc byla opustit dům a připojit se ke svým. Rozhodnutí bylo potvrzeno a začaly přípravy na odchod. Jejich hlučné počínání zaslechl major Noott, který vypálil dávku jejich směrem. Vzápětí na něj zpoza dveří vypadli tři vystrašení vojáci základní služby, kteří se dobrovolně vzdali.

Obrázek


V 08.30 bylo guvernérovi Huntovi a majoru Normanovi jasné, že čelí velké přesile a že jejich obrana dlouho nevydrží. Probrali spolu svoje možnosti a když došlo na možnost rozptýlení mariňáků po ostrovech a vedení partyzánské války, oba konstatovaly, že na takový druh boje nemají dostatečnou podporu. V průběhu jejich rozhovoru, boje okolo domu nabraly na síle a guvernér začal mít strach z přenesení bojů do města samého. A tak využil svého práva z roku 1939 o krizových situacích a jmenoval se Nejvyšším velitelem vojsk Jejího veličenstva na Falklandských ostrovech a z titulu této funkce nařídil vojákům se vzdát. Svůj čin zdůvodnil značnou převahou argentinských jednotek a obavou ze ztrát na civilním obyvatelstvu.

Guvernér nechal vyhledat bývalého vojenského pilota argentinských vzdušných sil Giloberta, o kterém si všichni mysleli, že pracuje pro tajnou službu a poslal ho vyjednávat zastavení palby. Vybavili Giloberta bílou vlajkou a ten vyrazil k argentincům. Ti ho rádiem spojili s velícím důstojníkem, generál majorem Garciou, který měl svoje velitelské stanoviště na palubě Santisima Trinidad.
Z jeho rozkazu byl informován admirál Busser a ten nařídil zastavení palby. Vyjednávači se měli sejít u kostela panenky Marie. Argentinci se snažili najít bílou vlajku pro admirála Bussera, ale nepodařilo se a tak mu na tyč připevnili bílý plastový pytel. Když se obě skupiny parlamentářů potkaly, odešly spolu do gubvernérova domu. Tam už na ně čekali Hunt, Noott, a Norman. Admirál Busser si chtěl potřást rukou s guvernérem, ale ten to odmítl se slovy: „Toto je britský majetek a vy zde nejste vítán.“

Vyjednávání proběhlo v poklidné atmosféře, až na občasné výpady majora Dowlinga. Po jejich skončení, guvernér probral se svými majory detaily a všichni odsouhlasili ukončení bojů a složení zbraní.

2.dubna 1982 v 09.30 po 149 letech britské vlády byly ostrovy předány pod argentinskou správu.

Poté byla za nadšeného jásotu argentinských vojáků vyvěšena argentinská vlajka před domem guvernéra. Guvernérovi bylo umožněno se převléknout do svého obřadního obleku a byl svým sluřebním vozem (londýnské taxi) odvezen na letiště. Odtud byl eskortován na palubě C-130 do Montevidea, odkud pokračoval do Londýna.

Obrázek


Zajatí britští vojáci byli vyvedeni před dům, kde si museli lehnout na zem obličejem k zemi, a ruce za hlavou. Argentiští vojáci je prohledali a odebrali jim všechny zbraně a postroje. Ze strany argentinců nedošlo k žádnému agresivnímu chování. Britským vojákům stačilo ponížení, že nemohli lépe bojovat a že neubránili britské výsostné území. Fotky vojáků ležících na zemi obletěli svět a v britech probudili obrovskou vlnu znechucení a očekávali akci od jejich politického vedení k dobytí svého území. V jeho čele byla „Iron Lady“- Margaret Thatcher a ta brzy ukojila vášně svých spoluobčanů, když druhý den vyslala flotilu královského loďstva směrem k ostrovům.

Po několika hodinách byli zadržení vojáci donuceni dojít pěšky na letiště, kde nasedli do dalšího Herculesu, který je přepravil do Montevidea a pak do Londýna. Skupina četaře Yorka po několika dnech skrývání v jeskyních, kdy pili vodu z potoků a jedli co kde našli, byli po zadržení také přepraveni do Montevidea, kde byli podrobeni křížovému výslechu, ale jak všichni společně tvrdili bez použití nejmenšího násilí. Pouze jim byly ostřihány vlasy a byli drženi na samotce.

Z Londýna se většina z nich po sepsání výpovědí a předání zpravodajských informací vrátila na Falklandy zpět. Opět pod vedením majora Normana, ale tentokrát v sestavě 42. oddílu komandos Royal Marines.

Jak bude probíhat dobývání ostrovů královskou armádou zase něco příště.

South Georgia 3.dubna 1982

PříspěvekNapsal: 19/3/2009, 22:21
od Mantra
South Georgia

Jak proběhl krátký boj na ostrovech Jižní Georgia?

Tady se skupině 22 mariňáků podařilo způsobit větší ztráty než zbytku NP8901 na Falklandech.
Tito vojáci byli poblíž přístavu Grytviken a byli vydáváni za pracovníky vědecké stanice. V tu samou dobu se na scéně objevila další loď - fregata Guerrico (francouzská Type A69) s kapitánem Alfonsem na můstku a prováděla zastřelování palubních zbraní na Shackleton House. Za tímto domem měl poručík Mills a jeho vojáci vybudované obranné postavení
o kterém ale argentinci nevěděli a nepodařilo se ho odhalit ani kapitánu Bussanovi na palubě vrtulníku. A tak se vrátil zpět na loď a vše nahlásil podplukovníku Astizovi. Ten vyslal kapitána Trombettu s úkolem navázat kontakt s pracovnky výzkumné stanice a předat jim zprávu, že se mají shromáždit na pláži kde budou vyzvednuti.

Vedoucí stanice Martin odpověděl, že v případě vysednutí jakéhokoliv argentinského vojáka u Grytvikenu bude toto považováno za ilegální vniknutí na výsostné území Velké Británie a bude na něj odpovězeno vojenskou akcí. Argentinci, kteří stále neměli tušení o skupině mariňáků, si mysleli, že Martin blafuje a tak ve 12 hodin odstartoval vrtulník Alouette z lodi Bahia Paraiso se sedmi argentinskými mariňáky na palubě. Poručík Mills a vojín Daniels vyrazili směrem na pláž kde předpokládali že dojde k vysednutí mariňáků. Jaké bylo jejich překvapení když zpozorovali vrtulník, který se k nim blížil a přistál na kótě Krále Edwarda. Jeden z vysednuvších mariňáků si všiml dvou mužů na pláži a namířil na ně zbraň. Poručík a jeho voják se okamžitě dali do běhu, aby se ukryli ve svých okopech. Vrtulník rychle odstartoval a zmizel za pahorkem.

Z Bahia Paraiso odstartoval druhý vrtulník s dalšími 15 argentinskými mariňáky na palubě. Když se vrtulník ocitl nad Mount Hodges vydal poručík rozkaz k palbě. První dávka zasáhla vrtulník, zabila dva mariňáky a několik dalších na palubě zranila. Nezranění piloti se snažili s poškozeným vrtulníkem uniknout z dosahu smrtící palby. Podařilo se jim udržet vrtulník ve vzduchu a doletět k pahorku Hummocks, kde se zřítili a pak se zkutáleli dolů. Přitom bylo zraněno několik dalších mariňáků. Sedm z první vlny se ihned vydalo směrem k Shackleton House a když byli nějakých 100m od palebného postavení britů, zahájil na ně kulomeťák Holding palbu, která je donutila se skrýt.

Na jejich pomoc kapitán Trombetta na palubě Guerrica vydal rozkaz k palbě na britskou pozici. Všechny vystřelené granáty minuly cíl. Zklamaný Alfonso nechal Guerrico přiblížit k ostrovu. Jakmile byla loď nějakých 550m od britské pozice, spustili na ní mariňáci palbu. Podařilo se jim vystřelit jednoho Carl Gustava a trefili loď těsně nad čarou ponoru. Střela prorazila do trupu díru a uvnitř lodi zabila jednoho námořníka a několik dalších zranila. Došlo k přerušení kabelů, které ovládaly 100 mm kanóny. Další nespočet střel z kulometů a samopalů se zarýval do lodi po celé délce. Další palubní zbraně, konkrétně 40mm kanony byly plně funkční do doby než jejich obsluha bylazasažena palbou britského kulometu.

Kapitán Alfonso musel rychle vymanévrovat loď z dosahu protitankových střel. Když se s lodí přiblížil k Shackleton Housu vypálil Sergeant Major Leach ze své odstřelovací pušky 15 ran na můstek. To způsobilo paniku mezi posádkou a na malou chvíli byla loď bez ovládání. Alfonsovi se podařilo dostat loď pomalu mimo dosah zbraní, ale ještě předtím dostala další zásah 84 mm granátem, který se trefil do krytu pod raketami Exocet a nejméně dvěma granáty ráže 66 mm. Četař Peters byl zraněn jedním z argentinců na ostrově, když se pokoušel ze stoje odpálit TOW.

Bussanovi se podařilo vylodit další argentinské mariňáky, kteří se spojili se sedmi „statečnými“ na ostrově. Když byla Guerrico mimo dosah, zahájila opět palbu na pozice britské jednotky. Té už pomalu docházela munice a poručík Mills si uvědomil, že svůj úkol splnil a oznámil svým mužům, že se vzdají. Jediný komu se to nelíbilo byl veterán Sergeant Major Leach, ale po chvíli i on souhlasil.

A tak Mills vyrazil směrem k argentincům s bílým praporem v ruce a oznámil jim, že chtějí ukončit boje a zabránit tak dalšímu krveprolití. Po přijetí této zprávy vyrazil podplukovník Astiz do Grytvikenu a přijal tento návrh. K úžasu všech argentinců sestoupilo na pláž 22 britů, kteří málem zmařily jejich plány a poškodily bitevní loď.

Zraněného četaře Peterse nalodilo na palubu lodi Bahia Paraiso a tam ho ošetřili. Ostatní mariňáci, vyjma Millse, byli odzbrojeni a prohledáni. Všechny je odvezli na palubu Bahia Paraiso a zavřeli pod zámek. Loď se vydala na cestu do Argentiny. Po příjezdu do přístavu Rio Grande vyložili všechny mrtvé a zraněné.

Po provedených výsleších, které se týkaly jenom poručíka Millse a civilisty Martina, byly všichni 16. dubna přepraveni na ambasádu v Uruguayi. 19.dubna byly přepraveni vojenským speciálem do Anglie, kde se z nich staly hrdinové. Poručík Mills dostal Distinguished Service Cross a Sergeant Major Leach dostal Distinguished Service Medal.

PříspěvekNapsal: 19/3/2009, 22:48
od Thór
Mantra-super! Těším se na pokračování a závody mezi Paras a Royal Marines. :up:

PříspěvekNapsal: 19/3/2009, 22:56
od Mantra
bude, bude pokračuji na tom.

PříspěvekNapsal: 20/3/2009, 09:10
od Pátrač
Než nám sem Mantra dá další pokračování - a že se těším jak malej kluk na lízátko - tak jsem si vzpoměl na pár zajímavostí z té doby. Bylo mi tenkrát 16 roků a studoval jsem na VSOŠ v Žilině. Pamatuji si na první stranicko politické informace o tom co se tam vlastně děje. Nikdo nic nevěděl ale kolik mouder jsme si vyslechli. Třeba že:
- argentinci osvobozují své území
- že Británie ostrovy používala jako základnu pro možný útok na svobodymyslné země z jižní Ameriky.

Rudé právo zpracovalo rozsáhlou uvahu na téma kdo je v této válce vlastně v právu. Měli s tím asi dost potíží, protože v té době byla naší politickou komunistickou reprezentací argentinská vláda označována za fašistickou diktaturu. A Britové přestože byli nepřítel byli de facto fungující parlamentní demokracií a zde čelili nevyhlášené válce na své výsostné území.

Nakonec autor geniálně dospěl k názoru, že v právu není argentinská vláda ale argentinský lid zcela jistě ano.

Reakce Britů byla skvělá. Nemyslím vojenskou reakci - jde mi o lidi. V té době se děly v Británii těžké věci. Stávkoval uhený průmysl, Robert Sands držel hladovku za práva Irů a nepřežil ji, protože Iron Lady neslevila ani fous. Zároveň stávkovali i dělníci v docích což je pro Británii vždy problém. Reakce odborů byla úžasná. Když se na ně vláda obrátila s potřebou naložit lodě a chlapce do války, okamžitě ukončily stávku a provedly co bylo potřeba. Když lodě odpluly, klidně pokračovaly ve stávce dál.

Vysvětleno to bylo tak - napadly je jiné odborové svazy za stávkokazectví - stávka je stávka a obrana vlasti je jiná záležitost. A pokud jdou naši chlapci do války za vlast, my nebudeme ti, kdo jim jejich těžký úděl bude stěžovat. To je rys povahy, který jsem u Britů vždy obdivoval.

Takže takto něco málo na dokreslení před pokračováním, snad jsem Ti to Mantro moc nezamarastil.

PříspěvekNapsal: 20/3/2009, 09:23
od kacermiroslav
Asi by bylo zajímavé provést takovou drobnou retrospektivu tehdejšího Československého tisku píšícího o Falklandské válce....asi by jsme se dneska docela dobře nasmáli:-)

Operace Paraquat

PříspěvekNapsal: 24/3/2009, 21:34
od Mantra
Operace Paraquat


Jižní Georgia pod britskou kontrolou


Jak jsem psal v předchozím postu, ostrov Jižní Georgie byl obsazen argentinskou armádou dne 3.dubna 1982 po krátkém, ale z britské strany úspěšném, boji.

Operace byla zplánována na základě rozkazu Margaret Thatcher ze dne 7.dubna 1982.

Jeho splněním byl pověřen Admirál Fieldhouse. Z důvodu utajení byla admirálem vytvořena speciální operační skupina čítající 12 vojáků.
Ten ve svém rozkaze určil 42.commando RM, jmenovitě rotu M, k jeho provedení. Tato jednotka měla za sebou výcvik v arktických podmínkách a byla v 6 hodinové pohotovosti. Po obdržení úkolu byli vojáci kvůli utajení shromážděni v tělocvičně a do odletu už kasárna neopustili. Pouze si zbalili to nejnutnější a vyrazily na ostrov Ascension pod velením majora Sheridana. Celkem jich bylo 132 mariňáků a 24 “speciálů”. Všichni byli na ostrov přepraveni letecky 10.dubna. Nikdo z nich nevěděl jaký bude jejich další úkol. To se dověděli až 11.dubna.

Na ostrově se k nim přidaly skupiny Special Boat Service (SBS) a armádní Special Air Service(SAS). Velitelem celé této jednotky s krycím označením Combined Task Group CTG 317.9 byl jmenován kapitán Young. Což byl zkušený a úspěšný pilot, který ale neměl žádnou zkušenost s vyloďovací operací, zato měl podporu admirála Fieldhouse.

ObrázekObrázekObrázek


Na ostrově Ascension začaly první problémy s touto operací. Major Sheridan zodpovědný za pozemní operaci se dozvěděl, že nebude mít žádnou leteckou podporu a na místo pohyblivého dělostřelectva bude mít pouze dělostřeleckou podporu z torpédoborce Antrima a fregaty Plymouth. Jako další problém se ukázala aktivita jistého majora, který ještě před příletem této skupiny na ostrov stačil domluvit další podporu ze strany 22.pluku SAS. Velitel tohoto pluku příslibil 60 vojáků z roty D k vytvoření sedmi průzkumných týmů. To, že jenom na průzkum pustého ostrova bylo vyčleněno 60 vojáků svědčilo o celkové neznalosti situace. Toto navýšení znamenalo i problém pro přepravu, neboť na lodích této skupiny již nebylo místa nazbyt. Další co hrozilo, že se mariňácká operace Paraquat zvrtne v operaci SAS.

Znovu dobytí ostrova mělo mít veliký politický a morální dopad jak na britské tak na argentinské straně.

14.dubna 1982, tedy po 4 dnech příprav se skupina CTG 317.9 setkala jižně od ostrova a vyrazila k Jižní Georgii. Tato zvláštní skupina měla všechny nedostatky, které jen vojsko plovoucí do války, může mít. Na palubách lodí nebyl ani jeden voják znalý těchto operací. Leteckou podporu jsem již zmínil a k tomu ještě chybělo logistické zabezpečení a záložní jednotky.

Skupina se skládala z torpédoborce Antrim, fregaty Plymouth, staré známé HMS Endurance a RFA tankeru Tidespring. Na palubě Antrimu byl 1 protiponorkový vrtulník Wessex, Endurance vezla své dva WASPy a jeden WASP byl na Plymouthu. Dva vrtulníky Wessex na palubě tankeru byly používány k dopravě zpráv a přepravy materiálu mezi loděmi. Rádiový provoz byl v průběhu plavby víceméně zrušen, z důvodu přítomnosti sovětských lodí.

Ponorka HMS Conqueror prováděla patrolování oblasti kolem Jižní Georgie již druhý den a nenarazila na žádnou argentinskou loď. Různorodost lodí v sestavě způsobila také nemalé problémy při přesunu k ostrovu, neboť HMS Endurance nebyla schopna vyvinout větší rychlost než 13 uzlů, což znamenalo denní tempo 350mil (648km).

Čas při plavbě byl využit všemi zůčastněnými a to jak k instalaci nové techniky na vrtulníky, tak k výcviku vojáků. Mariňáci na palubě Tidespringu vystříleli v průběhu několika dnů jejich měsíční palebný průměr. Na přetřes přišla otázka jak dostat vojáky na ostrov? K dispozici nebyly žádné vyloďovací armtracky. Výše uvedené vrtulníky byly schopné přepravit několik lidí, ale ne plně vybavené vojáky. Pro piloty to bylo take nóvum, létat nízko nad hladinou, trénovat vysazení a nasednutí příslušníků SAS, a to se mohlo na ostrově odehrávat pod palbou. K tomu byly vrtulníky vybaveny kulomety GPMG pro svojí ochranu.

Dne 20.dubna provedl průzkumný letoun RAF Victor několik přeletů nad ostrovy s cílem zjistit co nejvíc informací o rozmístění argentinských jednotek, jejich výzbroji a pohybu zásobovacích lodí.

Po sedmi dnech plavby, 21.dubna, zakotvila britská Combined Task Group nějakých 50 námořních mil severovýchodně od ostrovů. Major Sheridan si znovu opakoval úkoly, které dostal nařízené před odjezdem skupiny z ostrova Ascension:

1. Obsadit Grytviken a Leith.
2. Přerušit argentinské spojení.
3. Zajmout nebo zlikvidovat argentinské vojáky.
4. Zadržet a odvézt argentinské civilisty

A to vše za minimálních ztrát.

Průzkumné mise

V pravé poledne 21.dubna, se na ostrovy vrací první britské nohy a to příslušníků SAS, i když nutno poznamenat, že na ostrově zůstalo několik britských vědců, kteří byli rozptýleni po ostrově ve výzkumných stanicích. Tento výsadek si ještě na palubách lodí, prošel dlouhou diskuzí o vhodnosti výsadku na ledovec uprostřed zimy. Velitelům z řad SAS se to nelíbilo a tak se satelitním telefonem spojili s jejich kasárny, kde byli dva zkušení himalájští horolezci. Až po jejich ujištění, že se ledovec dá zdolat byla této akci dána zelená. SAS byli vysazeni pomocí vrtulníků Wessex na ledovci Fortuna, kde si měli vybudovat pozorovací stanoviště s výhledem na Leith. Mise měla trvat nějakých 4-5dnů.

Po jejich vysazení, se ohlásil „generál ZIMA“ a radikálně změnil počasí. Překvapení “sasíci” museli přežít celou noc ve sněhové bouři. Na druhý den v 11.00 velitel jednotky kapitán Hamilton odeslal na torpédoborec zprávu: “ Pohyb nemožný. Nebezpečí ztrát z podchlazení.”

Necelých 45min po obdržení zprávy se počasí trošku umoudřilo a byly vyslány tři vrtulníky k vyzvednutí mrznoucích “sasíků”. Vrtulníky se dostaly na 8km od jejich místa a byly nuceny přistát na mysu Constance. Po chvíli začaly omrzat sensory navigačních přístrojů a velitel vedoucího vrtulníku nařídil návrat na lodě. Další pokus o vyzvednutí se uskutečnil ve 13.30 a tentokrát při britech stály všichni svatí, neboť se obě skupiny našli na smluveném místě. Jakmile byl první vrtulník, volací znak YA naložený, odstartoval na zpáteční cestu. Naneštěstí pro jeho posádku a výsadek, nebyl vrtulník vybaven přístroji pro létání v podmínkách ztížené viditelnosti a pilot narazil do ledovce. Britové měli štěstí v neštěstí, nikomu na palubě se nic nestalo. Vedoucí vrtulník, volací znak 406, dovedl druhý Wessex, volací znak FY, na místo zřícení a vojáci si do něj nasedli. Ani tento druhý se však na palubu nevrátil, neboť ho potkal stejný osud jako ten první, jenom o nějaký ten kilometr dál. Vedoucí vrtulník se bez dalších problémů vrátil na palubu Antrimu. Na ledovci tak zůstalo uvězněno 14 příslušníků SAS a dva piloti, kteří byli nuceni použít teplé oblečení a spacáky od SAS, aby přežili nadcházející noc. Naštěstí pro ně se počasí po půlhodině umodřilo a vedoucí vrtulník se pro ně vrátil. Všech 16 naložil na palubu, bez jakékoliv výbavy a i tak byl vrtulník přetížen o nějakých 700kg. Stanley byl ale zkušený pilot a dopravil zmrzlé “sasíky” zpět na Antrim, kde provedl kontrolovaný “pád na palubu”. Jakékoliv naděje na úspěšný konec průzkumné mise se rozplynuly jako pára nad hrncem.

Po nezdaru této akce se nechala M.Thatcher slyšet:: "Moje srdce bylo zarmoucené..... Přemýšlela jsem jestli ten úkol, který jsme si vytýčili, je pro nás zvládnutelný.”

SBS nastupuje na scénu

Další možností jak provést průzkum prostoru vylodění bylo použití tří týmů SBS, které byly na palubě Endurance. K jejich vylodění mělo dojít jižně od Grytvikenu a Leith.

Skupiny se měly vylodit na ostrov a spojit se s dvěma výzkumníky Mylsem Plantem a Tony Northem. Vrtulník WASP řízený Ellerbeckem odstartoval z paluby Endurance s jedním čtyřčlenným týmem a vysadil ho na ostrov. Druhý a třetí tým už nestačil vysadit, neboť se opět zhoršilo počasí. Vysazený tým se spojil s výzkumníky a ti jim oznámili, že v průběhu posledních týdnů nezaznamenali žádnou argentinskou vojenskou jednotku ani loď.

Druhý a třetí tým nechtěly zůstat jen tak trčet na lodi a hodlaly provést výsadek na nafukovacích člunech. Kapitán Barker připlul s lodí na co nejbližší vzdálenost ke břehu, asi 1000m, pak spustil týmy SBS na hladinu. Než se dostaly ke břehu jejich motor třikrát vypověděl službu. Jeden tým byl zanesen větrem na moře a nalezen po sedmi hodinách pátrání vrtulníkem. Druhý tým strávil noc na 23.dubna na pahorku Dartmouth. Ráno pak zjistili, že člun i motor jsou nepoužitelné, a rozhodli se vrátit na loď.

Jenže teď přišly ty správné problémy. Radista týmu nemohl navázat spojení s Antrimem ani Endurance. První loď změnila své místo o několik mil z důvodu přítomnosti argentinské ponorky. No a Endurance nebyla vybavena rádiem schopným rozkódovat jejich zprávy! Jediné co jim zbylo bylo jít pěšky, a snažit se spojit se svými kolegy. Jídla měli na několik dnů a to neměli, ani tušení, že na ostrově byly rozmístěny strategické zásoby jídla pro pracovníky výzkumné skupiny…

A tak signal této skupiny byl zachycen radistou Antrimu v noci na 24.dubna. Po nutné výměně informací, byla Endurance vyslána je vyzvednout na Barffově poloostrově východně od Grytvikenu. SBS týmy byly přepraveny vrtulníky zpět na Endurance a tím jejich akce skončila. To znamenalo, že druhá průzkumná mise selhala.

Obrázek



Spanilá jízda pokračuje

Další šance pro rotu D SAS přišla s provedením průzkumu prostoru přístavu Leith, Husvik a Stromness z ostrůvku Grass Island. K ostrovu bylo vysláno pět člunů s 15 “sasíky” z Antrimu. Tato mise skončila podobně jako ta první na ledovci Fortuna. Dva z pěti člunů měly závadu na motorech a obě posádky byly šťastné že dopádlovaly na ostrov. Jedna z nich přistála u Larsenova pahorku a nepodařilo se jí spustit naváděcí vysílač a tak zůstala nezvěstná až do 26.dubna.

Druhá měla stejný problém, ale podařilo se jí navázat kontakt s velitelm skupiny kapitánem Burlem na záložní frekvenci. Ten předal jejich možnou pozici na Antrim, jehož palubní topograf se na ně pokusil navést vrtulník kapitána Stanleye. Jelikož Stanley dostal pouze čtverec, kde má hledat bylo pro něj a jeho navigátora velmi těžké je najít. Když už to vypadalo, že se budou muset vrátit na loď kvůli nedostatku palivu navigator zahlédl nafukovací člun a kousek od něj se objevily příslušníci SAS. Po návratu na loď dostaly člunaři co proto, neboť jak se ukázalo neprovedli důslednou kontrolu materiálu před misí! a neověřili si kde je bod setkání v případě nouze.

Zbylé tři týmy začaly s plněním svého úkolu aby po chvíli zjistily, že několik set metrů vzdálený přístav se jen těžko pozoruje. Kapitán Burl nařídil přesun těchto týmů na pevninu. Při prvním pokusu je opět vytrestaly nespolehlivé motory na člunech. Když se to samé opakovalo při druhém pokusu, museli na potřetí použít pádla. Jakmile se dostali dostatečně blízko k přístavu mohli konečně začít hlásit důležité věci, jako že na ostrově je posádka 66 mužů a že v noci je venku vždy jeden strážný.

Hrozba jménem Santa Fe

Na scéně se opět vynořil přízrak ponorky Santa Fe, která byla jedinou vojenskou hrozbou pro svaz kapitána Younga. I když podle znalců neoprávněnou, neboť to byla stará dieselová ponorka, hlučná a pomalá. Stala by snadnou kořistí pro lodě jako Antrim. Tidespring, byl tou dobou doplňován jiným tankerem, když byl vyhlášen ponorkový poplach. Posádka druhého tankeru v panice sbalila hadice a značnou část z nich poškodila. Tidespring se svými mariňáky byl nucen odplout do vzdálenosti 200 námořních mil od ostrova pod ochranou Plymouthu. Vzápětí byl za nimi vyslán i Antrim.

A tak se stalo, že Endurance zůstala sama bez jakékoliv ochrany a hlavní síly mířily pryč od ostrova. Po vyhodnocení situace byly vyslány HMS Conqueror a HMS Brilliant s nejmodernějšími sonary a dvěma ASW vrtulníky k ostrovu. Podle všech informací se Santa Fe chystala zaútočit na Endurance a dopravit posily na ostrov. Z pohledu znalců, tato ponorka nebyla schopná plnit dva takovéto úkoly najednou a KDYBY kapitán Young vyslal všechny čtyři lodě proti ponorce byl by s ní skoncoval velice rychle. Namísto toho odplul od ostrova, kde i šance na přežití posádky po zasažení ponorkou byly mizivé.

24.dubna když si starý pilot Young sečetl co všechno se kolem jeho svazu stalo, bylo nad vše jasné, že tato operace bude hodně dlouhá. Jediný kdo zatím něco předvedl byli piloti vrtulníků, ale to bylo žalostně málo.

Mezitím se Santa Fe pod vodou pomalu blížila ke svému cíli……
Za úsvitu 25.dubna zahájily palubní vrtulníky pátrací operaci po ponorce. A kdo jiný než kapitán Stanley ji měl najít. Ponorka se totiž vynořila na hladinu před přiblížením k přístavu Grytviken. Stanley na ní svrhl dvě hlubinné pumy, které ji poškodily a to tak kvalitně, že se nemohla potopit. Dvě torpéda vypuštěná z vrtulníků ASW nevybuchla, neboť jsou stavěna pro útoky v hloubce větší jak 9 metrů!! Kapitánu Bicainovi se s ní pod palbou vrtulníků podařilo dobelhat do přístavu, kde ji uvázal k molu a z břehu se díval jak pomalu nabírá vodu. Posádka ponorky a vše co se podařilo zabavit – kniha kódů atd. se stalo cenou kořistí pro britské zpravodajce.

Obrázek


Jakmile byla tato hrozba odstraněna začal se hledat viník, všech nezdarů. První kdo byl na ráně byl samozřejmě major Sheridan. Ten vinou osudu a aktivních velitelů SAS a SBS se ani nedostal k pokusu o vylodění a ve finále byl odeslán velícím důstojníkem mimo operační prostor.

Konečně vylodění


Byl mu okamžitě vydán rozkaz k zahájení přesunu na ostrov. Tanker vyrazil plnou parou vpřed. Sheridan si cestou zpět k ostrovu probíral svoje plány a jediná věc, která mu dělala starosti byla nedostatečná dělostřelecká podpora. Bez ní nemohl provést ostřelování určených pozic před samotným vyloděním. K dispozici mě jenom torpédoborec Antrim. Slíbený Plymouth byl na cestě zpět k ostrovu a nebylo jisté zda dorazí na stanovené místo. Na druhou stranu věřil, že argentinští vojáci budou demoralizováni potopením ponorky Santa Fe. Jenže, aby tohoto stavu využil, musel být co nejdřív u ostrova. Tanker Tidespring jel stále na plný výkon, aby se 25.dubna odpoledne dostal na nějakých 100km od ostrova což bylo stále moc.

Na konci operace k vyhledání a potopení ponorky Santa Fe, předal major Sheridan žádost kapitánu Youngovi o vysazení “jeho” mužů na ostrov. Vrtulníky se vrátily z úspěšné mise v 10.30hod a až ve 13.30 byl vydán souhlas s akcí. Čekajíc před kanceláří kapitána Younga, mohl v dálce uvidět připlouvající Plymouth. Radostí mu poskočilo srdce při vědomí toho, že bude mít na své straně 4 děla 120mm.

Počítal s vysazením skupiny o 75 mužích z SAS, SBS a RM. Jejich vysazení mělo proběhnout ve třech vlnách, vždy po 20 mužích. K dispozici měl 5 vrtulníků. Na pevnině se k nim měli přidat zbylí “sasíci” z ostrova Grass. Rota M ze 42.Comando RM plovoucí na tankeru Tidespring měla v případě potřeby doplnit vojsko na ostrově.

Ve 13.45hod Sheridan už vydával první rozkazy k nadcházejícímu vylodění. Nejlepší doba na vylodění byl ranní úsvit, ale major Sheridan chtěl všechno skončit jak nejrychleji to půjde. A tak již ve 13.35hod zahřměly první série ran z děl Antrimu a Plymouthu. Na celou akci bylo necelých 5 hodin čistého času, kdy bylo na ostrově denní světlo.

Sheridan počítal s vysazením svých vojáků na dvou místech:
1. na úpatí Hnědé hory s 305m.n.m., ležící jižně od Grytvikenu
2. v údolí Bore na západ od Grytvikenu

SAS dostaly za úkol obsadit a zajistit vyloďovací pláž u Hesteslettenu, na úpatí Hnědé hory. Jakmile bude vyazena druhá vlna, měli “sasíci” zahájit přesun směrem k nepříteli a obsadit vrchol Hnědé hory. Sheridan a jeho velitelské družstvo měly přistát až ve třetí vlně. Potom mělo začít vysazování vojáků do údolí Bore, kde měli působit jako skupina palebné podpory pro krytí přesunu hlavních sil z Hnědé hory. Sheridan věděl, že v Grytvikenu je teď přibližně 130 mužů, proti kterým vytáhl pouze se 75 vojáky. A tak všechno vsadil na jednu kartu – demonstraci síly! K tomu mu měly posloužit děla z Antrimu a Plymouthu.

První palba byla vedena na oblast vylodění pod Hnědou horou. Po 15 minutách byla přenesena na vrchol Hnědé hory a pak do přístavu. Jakmile skončila palba na pláž došlo k vysazení příslušníků SAS. Mezitím se palba přenesla na vrchol Hnědé hory kde se počítalo s obrannými postaveními argentinců. Když se Sheridan v 15.35hod objevil na pláži mohl puknout vzteky, když zjistil, že SAS jsou stále na místě! a dobývání hory nezačalo. SAS k tomu měli dobrý důvod – na vrcholu je prý argentinské postavení, které je ohrožuje. Sheridan znovu kapitánu Delvesovi zopakoval rozkaz a SAS vyrazily. Při přiblížení se k údajné pozici na ní vypálili dva protitankové MILANy, aby zjistili že tam argentinci nejsou. SAS zahlásili dobytí vrcholu a Sheridan vydal rozkaz k útoku na Grytviken.

S vědomím toho, že nesmí způsobit žádné škody na domech v přístavu, ještě před odletem provedl korekci dělostřeleckých cílů a domluvil se s dělostřelci, že povedou palbu za dům kde se schovávali argentinci. Jak si to naplánoval tak mu to vyšlo. Po prvních salvách mohl dalekohledem pozorovat jak byly na domě vyvěšeny dvě bilé vlajky. Odvolal výsadek do údolí Bore a pak všichni přidali do kroku. Po několika Sheridan zpozoroval, jak nějakých 500m před jeho skupinou jsou příslušníci SAS. Ihned povolal vrtulník z Antrimu a nechal se s malou skupinou vysadit přímo v Grytvikenu. Nesnesl by pocit, že “borci” z SAS mu sebrali vítězství.

V Grytvikenu se sešel s velícím důstojníkem majorem Luisem Lagosem. K podpisu příměří došlo za soumraku a další noc strávili britští a argentiští vojáci společně. Druhý den ráno, mussel Sheridan odejít s Lagosem do přístavu Leith, kde byla ještě jedna skupina 16 argentinců. Lagos vysvětlil jejich veliteli Astizovi jak se věci mají a ani on nebyl bláhový při pohledu na britské vojáky a se vzpomínkou na včerejší ostřelování ostrova. A tak souhlasil s podpisem dohody. Dohodu podepsal na palubě Antrimu pod dohledem kamer a obrázky z této akce obletěly celý svět.

Obrázek


A tak začala první bitva o znovudobytí ostrovů beze ztrát na lidských životech a bez jediného výstřelu od nepřátelského vojáka. Ve Velké Británii byli všichni nadmíru spokojeni a ihned chtěli po Sheridanovi jmenovat vojáky na ocenění. Nechtěl bych být na jeho místě při plnění tohoto rozkazu, kapitán Stanley byl jedním z oceněných.

M.Thatcher po dobytí ostrova prohlásila na tiskovce: “Jsem potěšená touto zprávou a blahopřeji našim vojákům a hlavně královským mariňákům… Jsem spokojená."

No a v dalším dílu se konečně přesuneme na Falklandy.
Obrázek
Major Stanley

PříspěvekNapsal: 25/3/2009, 11:10
od Pátrač
Manztra - jestli to bylo tak jak píšeš tak to dobití ostrova bylo doslova utrpěné vítězství. Je vidět že když je moc psů zajíc se může i dobře pobavit.

PříspěvekNapsal: 25/3/2009, 11:20
od Mantra
Nikde jsem nenašel jinou info. Možná tam jsou nějaké nuance, ale jak jsem zjistil všechno kolem této války - jako nasazení amerických žoldáků a použití SA 80 - je tajné do roku 2082!

Jinak ono se není čemu divit, když argentinská posádka byla ponechána svému osudu a jednou za čas ji něco dovezli, na ostrově kde nic není jenom zima a vlhko, já bych se taky vzdal.

palič - díky.

PříspěvekNapsal: 25/3/2009, 14:11
od Mantra
Tady je jedna z posledních fotek Santa Fe. Po válce byla odtažena na hlubokého moře a potopena.

Obrázek

PříspěvekNapsal: 25/3/2009, 16:34
od jarl
Měl bych několik poznámek k lepšímu pochopení historického pozadí tohohle konfliktu.
Tyhle ostrovy patřily od roku 1770 Španělům, kteří je nazývali Malvíny. Po rozpadu španělské koloniální říše připadly v roce 1820 Argentině.
V roce 1833 sem připlula britská válečná loď Clio, jejíž velitel ostrovy zabral pro Británii.
Můžeme tedy říci, že Britové tehdy udělali přesně totéž co v roce 1982 Argentinci a jediný rozdíl byl v tom, že ostrovy tehdy neměl kdo bránit a že Argentina se musela spokojit s pouhými protesty, jelikož každá snaha o jejich znovudobytí musela tehdy nutně ztroskotat.
Argentina se však těchto ostrovů nikdy nevzdala a stále usiluje o jejich návrat pod svou správu.

PříspěvekNapsal: 25/3/2009, 16:43
od Pátrač
To je známé pozadí jisté temnější stránky Britsko - Argentinských vztahů. Ale co s tím, věc v této podobě tedy je 146. To je neřešitelné. Británie se této pozice nikdy nevzdá, stejně jako Gibraltaru.

K ničemu moc jí tyto ostrovy nejsou ale kdo ví co bude za pár let.

PříspěvekNapsal: 25/3/2009, 17:02
od wildesau
No k něčemu přece jen jsou, myslím, že se k nim váže rybolov ve výsostných vodách.

PříspěvekNapsal: 25/3/2009, 19:09
od Mantra
A k tomu se přidá turistický ruch, který je ač se to nezdá docela silný, kvůli čistému prostředí.

V současnosti je na ostrově posádka 3 muži, zastupující tři armádní služby - army, navy a air.

Něvěřím že by argentina měla sílu a chuť se zase pouštět do konfliktu s Her Majesty. Na druhou stranu by to bylo ještě zajímavější než v roce 1982, tenkrát bylo z čeho brát, v současnosti se všemi misemi a redukcí rozpočtů by to bylo pro UK dost těžké.

PříspěvekNapsal: 25/3/2009, 19:48
od jarl
Mantra- Někde jsem četl, že od dob tohohle konfliktu hlídkuje v jížním Atlantiku vždy nejméně jedna britská jaderná ponorka, pro případ, že by Argentinci dostali chuť zopakovat operaci Rosario. Nevíš jestli je to pravda? Náklady na její provoz údajně stojí ročně víc než tyhle ostrovy dokáží vyprodukovat.

Pátrač- Souhlasím s tebou, že Falklandy vlastně Britům žádný velký užitek nepřinášejí, ale stejně se jich nikdy nevzdají. Řešením by mohlo být jejich osamostanění, ale to je těžko proveditelné a stejně by se na něm museli nejprve dohodnout Britové a Argentinci, což je nereálné.

PříspěvekNapsal: 26/3/2009, 07:11
od Mantra
Pokusím se něco zjistit.

PříspěvekNapsal: 26/3/2009, 08:27
od Vallun
jarl píše:Měl bych několik poznámek k lepšímu pochopení historického pozadí tohohle konfliktu.
Tyhle ostrovy patřily od roku 1770 Španělům, kteří je nazývali Malvíny. Po rozpadu španělské koloniální říše připadly v roce 1820 Argentině.
V roce 1833 sem připlula britská válečná loď Clio, jejíž velitel ostrovy zabral pro Británii.
Můžeme tedy říci, že Britové tehdy udělali přesně totéž co v roce 1982 Argentinci a jediný rozdíl byl v tom, že ostrovy tehdy neměl kdo bránit a že Argentina se musela spokojit s pouhými protesty, jelikož každá snaha o jejich znovudobytí musela tehdy nutně ztroskotat.
Argentina se však těchto ostrovů nikdy nevzdala a stále usiluje o jejich návrat pod svou správu.
Což je Argentinská interpretace dějin...;)

S tou ponorkou to může být pravda, svou logiku by to mělo... Ale jde o to, že pohyby jaderných ponorek jsou dosti tajná záležitost, takže nevím, nakolik se lze dopátrat nějakých hodnověrnějších údajů...

PříspěvekNapsal: 26/3/2009, 08:48
od Mantra
Tak, tak.
Opdověď je diplomatická - jedním z úkolů ponorek je pozorování - surveillance. A tak není vyloučeno, že v rámci svých úkolů plní i tento v okolí Falklandských ostrovů. V rámci svých misí proč ne.

Na druhou stranu, v době špionážních satelitů, bych je nasadil ad hoc.

PříspěvekNapsal: 26/3/2009, 08:58
od Vallun
Mantra - taky nemyslím,že by byly nezbytné. Ale když se na to podíváš jinak - ze zřejmých důovodů jich je vždy neustále několik na moři...a proč by jedna z nich nemohla být v jižním Atlantiku? Ani ne tak kvůli Falklandám,a le prostě proto, že jí to tak nějak vyjde... A když se o tom šikovně rozšíří informace, ž eje to na obranu této Královniny drževy, tak si aRgentinci tím spíš rozmyslí dělat problémy:)

PříspěvekNapsal: 26/3/2009, 16:39
od jarl
Mantra - Dík za snahu. Tyhle skutečnosti opravdu podléhají utajení, takže úplnou pravdu se asi nikdy nedozvíme. Ta se skrývá někde pod hladinou.

Vallum - Pokud existuje nějaká hodnověrnější verze historie britského záboru Falkland tak jí prosím uveď.