Irácký zbrojní průmysl

Uživatelský avatar
Polarfox
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 5843
Registrován: 5/11/2010, 21:01
Bydliště: Praha

Irácký zbrojní průmysl

Příspěvek od Polarfox »

Irácký zbrojní průmysl
aneb z výsluní do propadliště dějin
Obrázek
Ještě předtím, než se musel Saddám Husajn doslova do písmene zahrabat a posléze byl o nic méně potupněji vyhrabán, byla irácká válečná mašinérie obávaná široko daleko. V době nekonečného a téměř desetiletého válčení s Íránem obdržel Irák za svoji ropu (a nejen svoji, což se mu později vymstilo) ohromná kvanta výzbroje a materiálu. Z toho jen část byla spotřebována na bojištích a zbytek vytvořil armádu, která byla považována za jednu z nejsilnějších na světě, ačkoli se později ukázalo, že proti hejnu sršňů v podobě koaličních vojsk stojící tak trošku na hliněných nohou. Ale to v tu dobu ještě nikdo nevěděl.

S rozsáhlým arzenálem přišla i chuť a Irák měl apetit opravdu velký. Kromě toho, že se finančně podílel na řadě zahraničních, rozjel i spoustu vlastních projektů v různých oblastech a fandům vojenské techniky tak na mysli vytanou balistické střely, obří samohybná děla či ambiciózní Bullova dítka s velkým dostřelem. V roce 1989 se tak mohl na bagdádské zbrojní expozici pochlubit řadou sofistikovaných systémů a ambiciózními projekty pro časy budoucí. Ale ty již neměly nastat, alespoň ne v podobě, jakou by si asi iráčtí pohlaváři představovali.

Ke všemu je totiž třeba peněz, ať už v kulaťoučké, zmuchlané či tekuté podobě a těch se zadluženému státu nedostávalo. Saddámův Irák pak pod tímto tlakem učinil krok, který se ukázal být jedním dokonalým omylem, ale již nešel vrátit a nastoupenou cestu bylo nutno projít až do hořkého konce. Ačkoli ten přes všechna očekávání nepřišel hned, ale pomalu stravoval Irák dalších více jak 10 let. S invazí do Kuvajtu pohasla i čerstvá hvězda zbrojního průmyslu. Jak rychle vyšla, tak rychle se propadla zpět, krutě a nemilosrdně. Irák po roce 1991 ještě dalších 12 let skomíral, bylo učiněno pár nouzových konverzí bojové techniky na bojeschopnější úroveň, ale se systematickým vývojem před operací Pouštní bouře to již nesnese srovnání, a to v jakémkoli měřítku. Po obsazení země v roce 2003 pak Iráčané nastoupili novou cestu, u které se teprve uvidí kam povede a jestli opět vytvoří nějaké vlastní vývojové kapacity.
Naposledy upravil(a) Polarfox dne 9/8/2012, 13:12, celkem upraveno 1 x.
Uživatelský avatar
Polarfox
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 5843
Registrován: 5/11/2010, 21:01
Bydliště: Praha

Příspěvek od Polarfox »

Seznam novinek:

3.7. - tanky T-55 Enigma/T-55M-77, T-55QM a QM2, T-72Z, T-72/Asad Babil/Saddam a úpravy Type 69-II
4.7. - 160mm samohybný minomet na bázi T-54/55, 100mm kanón na bázi T-54/55, samohybná děla Al Majnoon a Al Fao, modifikace protiletadlových řízených střel SA-2/3/6, protibalistická střela Al Faw 1 a ruční Sahm Saddam
9.7. - modifikace na bázi MT-LB (minometné, raketometné a protiletadlové verze), BTR-50/OT-62 (protiletadlové a podpůrné verze) a přezbrojené BRDM-2 a EE-9
10.7. - Mirage F.1EQ, MiG-23BN/ML, MiG-21MF, MiG-25 a Dassault Falcon 50
11.7. - námořní miny
16.7. - balistické střely Al Hussein, Al Hijara, Al Abbas, Tamouz, Badr 2000, Al Samoud, Al Fath, Al Fahd, Al Barq, Kasir, J/G-1, střela Jinin a kosmický nosič Al Abid, protilodní Al Faw
16.7. - bezpilotní letouny MiG-21 RPV a L-29 RPV, "AWACS" Bagdad/Adnan-1 a 2
17.7. - T-55 s 57mm kanónem, čtyři nové varianty MT-LB (minonosná, ambulantní a dvě raketometné), varianty vozidla BMP-1
19.7. - salvové raketomety a taktické rakety - Ababil 50/100, Al Nida, Sajil-30/40/60 atd., Laith-90 a Al Ra´ad
20.7. - přidány hlídkové čluny - Sawari, Al Uboor a ex-kuvajtské typy
23.7. - střela s plochou dráhou letu Ababil, dvě modifikace tanků T-55/Type 69, samohybné dělo na bázi PT-76, různé ozbrojené varianty terénních vozů atd. a bezpilotní prostředky
Naposledy upravil(a) Polarfox dne 23/7/2011, 22:10, celkem upraveno 11 x.
Uživatelský avatar
Polarfox
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 5843
Registrován: 5/11/2010, 21:01
Bydliště: Praha

Příspěvek od Polarfox »

Část první – pozemní síly 01

Tanky

Modifikace na bázi T-54/55/Type 59/69

Irácké tankové síly se, stejně jako u řady jiných států, po dlouhá léta opíraly o typovou řadu T-54/T-55. Od prvních dodávek v roce 1959 se staly nerozlučnou položkou inventáře a stovky a tisíce tanků T-55 a jejich čínských příbuzných Type 59 a Type 69 pak provázely iráckou armádu při všech jejích dobrodružstvích, přes hrozivě dlouhou válku s Íránem až po konečné fiasko z rukou koaličních vojsk. Není tedy divu, že se Iráčané snažili u takto důležité a početné složky tankových jednotek vylepšit parametry a prodloužit jejich životnost. Vzniklo tak vícero zajímavých variant, které si v následujících řádcích stručně popíšeme.

Nejvýraznější a početně nejvíce zastoupenou verzí je tank obecně známý jako T-55 Enigma, ačkoli v zemi původu byl projekt značen jako M-77 a tudíž by mu spíše náleželo irácké označení T-55M-77 (pomineme ponejvíce hanlivé přezdívky, které mu daly jeho posádky :)). Jeho vznik se datuje do konečné fáze irácko-íránské války, leč není jisté, jestli stačil nějak zasáhnout do bojů, pravděpodobně již ne. Původně se mělo jednat o opravdu důkladnou modernizaci, z které by vyšel zcela nový typ mající se svým předchůdcem pouze pár společných prvků (v zásadě jen korba atd.) a obměny měla doznat jak výzbroj (plánován 125mm kanón jako u T-72) a ochrana vozidla, tak i elektronika, pohonná jednotka a podvozková skupina. Tanky v této projektované podobě měly sloužit u jednotek Republikánských gard. Ale ukázalo se, že se jedná o modifikaci po finanční stránce velice nákladnou a přednost dostala licenční výroba tanku T-72 a méně nákladné konverze T-55QM a QM2.

Nakonec tedy došlo k značnému osekání projektu, a jediné co zůstalo, bylo posílení pancéřové ochrany. Nutno říci, že zde se iráckým konstruktérům podařilo vyprodukovat opravdu efektivní vylepšení, to vše navíc po konstrukčně i finančně přívětivé stránce. Na čelo a boky korby a taktéž přední polosféru věže byly namontovány přídavné prvky sestávající ze svařených ocelových krabic (údajně z pancíře ukořistěných íránských vozidel) vyplněných střídajícími se vrstvami ocelových desek, hliníku a syntetického kaučuku. Ukořistěné vozidlo umístěné v anglickém Bovingtonu má jeden z věžových bloků otevřen a vrstvy jsou umístěny následovně (v mm, O – ocel, H- hliník, K- kaučuk):
1.vrstva – 14,7/4/4,7 (H/K/O)
2.vrstva – 4/10,3/4,7 (K/H/O)
3.vrstva – 10/4/4,7 (H/K/O)
4.vrstva – 10/4/4,7 (H/K/O)
5.vrstva – 10/4/4,7 (H/K/O)
6.vrstva – 10,3/4 (H/K)
Mezi samotným boxem a 1. vrstvou je volný prostor (4,8mm), taktéž mezi každou vrstvou je mezera (24,6mm).

Obrázek Obrázek Obrázek
bovingtonský stroj s vyklopeným blokem a detailními záběry na vnitřní uspořádání

Samotná tloušťka vnitřních pancéřových desek a systém výplně se lišil dle výrobní série (existovala jedna předprodukční a dvě produkční) a část z tanků tak snad neměla ani pryžovou výplň a prostor mezi pancéřovými deskami byl ponechán prázdný či vyplněný cementem a pískem (snad 100-150 kusů druhé série). Nakonec byla možná patřičným standardem vybavena cca pětina, tj. 100 tanků. Záviselo také na tom, zda byl blok v provozních podmínkách opravován, takové se pak též výrazně lišily. Bloky byly údajně snadno vyměnitelné, ale jejich kvalita výroby postupně klesala a bloky pozdějších sérií měly prý tendenci za jízdy v náročnějším terénu odpadávat (což bude ale spíše jen místní pomluva). Poněvadž samotná úprava také něco vážila (snad až 5 tun), změnilo se rozložení hmotnosti a na zadní část věže bylo přidáno protizávaží. Zadní bloky byly navíc asi také často plněny právě cementem a pískem, aby se zvýšila váha. Zvýšená hmotnost celého setu (pancéřování a protizávaží) se ale neblaze podepsala na zátěži pohonných jednotek.

Jedinou další úpravou, která se stihla zrealizovat, než přišlo rozhodnutí preferovat u Republikánských gard T-72, bylo vybavení moderními komunikačními prostředky.

Jak již bylo řečeno, modifikace se dá považovat po stránce ochrany za celkem zdařilou. Paradoxně se takto upravené tanky ukázaly být tvrdším oříškem než modernější T-72, neboť je zaznamenán případ, kdy irácký T-55 Enigma inkasoval několik zásahů protitankovými střelami Milan a dorazit ho musel až bitevní vrtulník. K této epizodě došlo v roce 1991 během známého protiútoku u města Khafji. A nebyl to jediný případ. Irácká vláda údajně po válce vystavovala v Bagdádu tři tanky Enigma, které přežily ostřelování koaličními silami (jeden střelou TOW). Jako ochrana před kumulativními hlavicemi se tak přídavné bloky osvědčily a to dokonce bez kaučukové výplně. Účinnost tohoto celkem provizorního vylepšení potvrdily i poválečné testy vykonané Američany. Leč i tak se dotyčné irácké tanky nezbavily stigmatu lovné zvěře a mnoho jich bylo v roce 1991 zničeno.

Udává se, že celkově bylo na standard Enigma upraveno 500 tanků (možná až 550) ve třech vlnách. Jako první úpravu podstoupily starší T-54. Ty byly v roce 1988 jako předsériové otestovány Republikánskými gardami a později byly snad modifikovány na standard první série a staly se její součástí. Původně měly být přestavěny pouze tanky Type 69-II (aneb Republikánským gardám jen to nejlepší), ale poté, co z dalších úprav sešlo a Republikánské gardy se obrátily ke svému „Lvu“ (Asad Babil, místní verze T-72), byly už na standard Enigma konvertovány kromě Type 69 i tanky T-55. První série byla vyrobena v letech 1989-1990 a vyznačovala se nejvyšší kvalitou. Druhá byla údajně zplozena až v letech 1992-1993 ( tedy po válce, což je na jednu stranu zvláštní, ale může být), ale zde již kvalita pokulhávala a ve výplni často chyběl kaučuk a do bloků už se asi „cpalo“ vše možné. Jeden zdroj udává, že ke konverzi na T-55 Enigma (a i T-55QM) byly užity především stroje dodané z Egypta v letech 1984 až 1988. Těžko říci. Obecně snad měly být užity celkem staré stroje, což jim při ďábelské kombinaci starých tanků/motorů a velké zátěže na provozuschopnosti nepřidalo.

Enigmy tedy nakonec putovaly k obyčejným jednotkám, převážně v roli velitelských vozidel na úrovni brigády (čemuž by pomáhalo i vylepšené komunikační vybavení). V jednom okamžiku však nejspíše nebylo nikdy bojeschopných více než cca 200 kusů a zbytek se nacházel v rezervě či připraven „darovat“ náhradní díly. Ty co přežily rok 1991 pak ve službě režimu pokračovaly i nadále, ale ztráty a opotřebení si vybíraly svou daň a jejich počet neustále klesal. Řada z nich byla navíc prostě odstrojena a prošla kanibalizací na náhradní díly pro ostatní tanky Enigma i obyčejné T-55. Byly hodně poruchové a věčně rozbité a poslední kusy skončily svou kariéru nejspíše někdy v letech 2000-2002. O jejich zbytky se pak postaraly americké demoliční čety a nějaká šťastná slévárna. Ale přinejmenším dva kořistní exempláře si našly cestu do britských (v Bovingtonu mají jeden přestavěný T-55K z polských dodávek) a amerických muzeí (Aberdeen).

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
ukořistěné stroje M-77/Enigma zachycené ještě v Iráku (1 až 3), stroj vystavovaný v Bagdádu v roce 1989 (4) a dva modely (5 a 6), na druhém je dobře vidět protizávaží na zadní straně věže

Obrázek Obrázek Obrázek
muzejní kusy vystavované v Bovingtonu (1) a Aberdeenu (2 a 3)

Jako finančně méně nákladná alternativa projektu M-77 se staly tanky T-55QM a QM2 (respektive u jejich čínských protějšků pak Type 69QM a QM2). T-55/Type 69QM obdržely 105mm kanón západní výroby a francouzský laserový dálkoměr. Těžko říci, co tím irácká generalita sledovala, neboť to nebyl zrovna hodnotný příspěvek k unifikaci výzbroje, ale tyto pokusy probíhaly snad již v 80tých letech (1984-1988) a dle některých zdrojů by se mohlo jednat o předstupeň projektu M-77. Měly dostat též přídavné pancéřování jaké později obdržely tanky T-72/Asad Babil, lepší systém řízení palby. Ne všechny asi dostaly laserový dálkoměr, navíc část z nich o něj byla snad později „očesána“ ve prospěch prvních sérií Asad Babil.

Pokud je pravda, že modifikace QM byla jen předstupněm k Enigmě/M-77, která byla sama později ve své plné podobě zavržena, tak varianta QM2 mohla tvořit právě onu levnější alternativu nesoucí jen část modernizačních prvků. Hlavní devizou pak byla výzbroj, neboť
T-55/Type 69QM2 nesly ruský kanón 2A46 ráže 125mm (plus laserový dálkoměr, opět francouzské výroby). Tato druhá verze se měla objevit někdy na konci 80tých let a počátku 90tých (cca 1986-1991). Počet takto upravených vozidel asi nebyl nikterak závratný (Saddámova armáda jich asi nestihla přestavět dostatečné množství, pokud to vůbec bylo vzhledem k nabíhající výrobě T-72 v plánu) a pokud nějaké hmatatelné množství sériových strojů bylo vyrobeno a nasazeno, tak byly zničeny v roce 1991 či se rozplynuly v chaosu poválečného nedostatku.

Trochu problémovým je tank T-72Z, což je obdobná úprava T-55/Type 69 (v tomto případě asi Type 69) představená v roce 1989 na Bagdádském výstavišti. Nese taktéž 125mm kanón 2A46 s příslušnými úpravami (zůstalo brzdovratné zařízení ze 100mm typu, tank dostal automatický nabíjecí systém a tomu odpovídající rozšíření zadní části věže). Je možné, že se kryje s verzí QM2. Není známo, že by se dostal do sériové výroby.

Řada klasických Type 69-II byla alespoň základně upravena přidáním laserového dálkoměru ale jinak se tyto tanky příliš od řadových strojů nelišily.

Obrázek [url=http://www.palba.cz/forumfoto/displayimage.php?pos=-25419]Obrázek [/url] Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
T-72Z na výstavě v Bagdádu, rok 1989 (1, 2) a Type 69-II s laserovým dálkoměrem, který lze při troše snahy rozeznat nad hlavní 100mm kanónu :) (3 až 5), Type 69-II nové irácké armády (6)

Na závěr si neodpustím jeden dodatek. Jak již bylo řečeno hned v úvodu, tanky řady T-55 byly z irácké armády téměř vymýceny, ale zdá se, že se nehodlají jen tak vzdát. Přibližně 70-80 tanků T-55 totiž vstalo z popela a v nové irácké armádě slouží i dnes, i když se jedná o klasické nemodernizované verze.

Asad Babil

V předchozí kapitole bylo uvedeno, že za nosný tank obrněných jednotek byl nakonec vybrán ruský T-72. Po dovezených tancích, které stačily zažít i dostatek bojů s Íránem, následoval zájem iráckého režimu o lokální výrobu T-72 v místních závodech. Což bylo zapříčiněno i embargem, které mělo za úkol přitlačit Irák ke zdi a ukončit irácko-íránskou válku. Irák to tedy vzal oklikou a začal v zahraničí (Polsko) kupovat T-72 v rozsypu (verze T-72M), které pak v místní továrně v Taji montoval dohromady pod názvem Asad Babil (Babylónský lev). Jak montované, tak i starší kusy (dovezené již dříve v celku) pak modernizoval do podoby varianty T-72M1. Lišil se jen montáží přídavného pancíře na přední část korby a věže (a snad i zadní část) a elektrooptickým rušícím zařízením, další úpravy nebyly rozšířeny u všech vozidel. Jednalo se především o další pancéřové vylepšení pomocí 30mm desky navařené s odstupem na čelo věže a korby, laserový dálkoměr, lepší ochranu podvozku před pískem a jiným znečištěním, zařízení pro rychlejší zakopání v písčitém terénu fungující na bázi trubek odvádějící zplodiny z výfukového systému a některé stroje dostaly místní bloky reaktivního pancéřování. První T-72 smontované z polských sestav vyjely z továrny v roce 1989 a výroba pokračovala až do roku 1990. V těchto letech docházelo i k upgradům na T-72M1. Kvalita výroby prý nebyla nijak závratná. Po irácké invazi do Kuvajtu a dalším embargu, kdy byla ovlivněna součástková základna pro irácké tanky a tím i T-72/Asad Babil, šla výroba pomalu ale jistě „do kopru“. Většinu T-72 pak čekala cesta na bojiště, kde je rozhodně nečekala vycházka růžovým sadem.

Téměř všechny T-72 putovaly k Republikánským gardám, kde opakovaně bojovaly v letech 1991 a 2003 (zde již o poznání vlažněji), utrpěly velké ztráty a přílišných úspěchů nedocílily. Ostatně bojová vystoupení irácké armády v těchto konfliktech jsou značně populárním a rozebíraným tématem a tudíž není třeba zabředat do podrobností. Ačkoli i T-72 se v Iráku značně přiblížily svému vyhynutí, nakonec se těmto tankům podařilo ujít svému osudu a malá část ex-saddámovských strojů stále slouží (část z nich byla snad dokonce znovu uvedena do provozu českými techniky), i když většina v současnosti provozovaných T-72 byla darována Iráku ze zahraničí (Bulharsko). V roce 2009 probleskla médii zpráva o plánech na zakoupení 2000 tanků T-72M posbíraných od rozličných středo a východoevropských států (které by byly americkou společností modernizovány na standard nazývaný T-91 vyznačující se novou výzbrojí, elektronikou a pancéřováním), která byla ale později dementována.

http://www.youtube.com/watch?v=-3dt9L34b4c

Kromě typu Asad Babil se můžeme setkat ještě s modifikací T-72M zvanou Saddam, což měla být verze lépe přizpůsobená místním podmínkám. Opět může docházet ke krytí s nějakou početně méně zastoupenou verzí Asad Babil, která byla pak nazývána Saddam. Bližší info se mi najít nepodařilo.

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
irácké T-72/Asad Babil starého režimu (1 až 9), lze vidět přídavnou desku na předku korby (2), variantu se systémem pro rychlejší zahrabání (3 až 7) a tank s místním (?) typem reaktivního pancéřováním (8 až 10)

Na dostupných fotografiích lze u některých tanků nové irácké armády vidět ochrannou kupoli nad poklopem velitele a tak asi alespoň malé modifikace pokračují dodnes :).

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
irácké T-72 současného režimu včetně tanků vybavených novou ochrannou kupolí

Samohybné dělostřelecké systémy

Al Majnoon, Al Fao

Samohybné houfnice Al Fao a Al Majnoon patří k dítkům proslulého dělostřeleckého experta Geralda Bulla, který pro iráckou armádu zkonstruoval i jiné vyspělé dělostřelecké systémy. Podařilo se mu navrhnout velmi moderní houfnice na kolovém podvozku, které se mohly směle měřit s tehdejší světovou špičkou, i když jim nakonec nebylo dáno do vínku dočkat se zařazení do sériové výroby.
Al Majnoon měla ráži 155mm, dostřel od 30 do 38,8km (dle použité munice) a spočívala na podvozku 6x6 do značné míry inspirovaném jihoafrickou G6 a vhodném pro irácký pouštní terén. Rychlost zde dosahovala 60 km/h a na silnici až 90 km/h. Sesterská Al Fao úctyhodné ráže 210mm (jinak pouze zvětšená Al Majnoon) měla dostřel 45 až 57 km dle munice (a mohla tak tvořit protiváhu dělům Koksan z výzbroje íránské armády, což byl i jeden z požadavků při vzniku zbraně), jízdní vlastnosti byly obdobné jako u typu Al Majnoon. Tehdy se jednalo o největší samohybné dělo světa.
Vývoj a stavba prototypů probíhaly v Evropě (motory pocházely z Německa, hlavně zbraní z Francie a konečná montáž se odehrávala ve Španělsku, takže opravdu jakási všehochuť), zkompletované houfnice pak byly zkoušeny v Iráku a to s velmi kladnou odezvou. Oba systémy se ještě stačily představit na výstavě iráckého zbrojního průmyslu konané v Bagdádu v roce 1989 (odkud pocházejí i všechny fotografie níže), ale sériová výroba plánovaná od roku 1990 se již vzhledem k invazi do Kuvajtu a následnému zbrojnímu embargu nestačila rozeběhnout. Dle některých pramenů stačili ještě Iráčané z dostupných součástí dovezených z Evropy zkompletovat několik kusů obou typů, ale většina se spíše přiklání k verzi tvrdící že zůstalo pouze u prototypů. Tomu by svědčilo i to, že ani v roce 1991 ani později nebyl nalezen žádný exemplář těchto zajímavých systémů.
Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
Al Majnoon (za ní je vidět hlaveň systému Al Fao) (1), Al Majnoon (2) a Al Fao (3 až 6), nenechat se zmást popisky, na fotografiích doplněných tabulkou s daty je typ špatně určen, obě fotky patří Al Fao

Modifikace na bázi T-54/55/Type 69

Na podvozcích nejrozšířenějšího tanku vzniklo několik roztodivných konstrukcí. První je 160mm samohybný minomet, kdy na podvozku tanků T-54 (?) vzniklo zajímavé vozidlo s krabicovitou nástavbou nesoucí závěrem nabíjený těžký 160mm minomet. V transportní poloze je hlaveň sklopená do vodorovné polohy. Dle snímků jsou na stropě poklopy, tudíž nástavba není je shora uzavíratelná. Těžko říci, kolik takovýchto vozidel skutečně vzniklo, ale na šrotištích jich pár k vidění bylo. Druhou neznámou je doba vzniku, já osobně bych si ji tipnul na období po roce 1991.

Další úpravou na obdobném podvozku je (nejspíše, za přesné určení v tomto případě opravdu neručím) 100mm samohybné protitankové dělo (může však jít i o rozšířený kanón ráže 130mm). Zde bude situace obdobná jako u předchozího mobilního minometu, akorát že tato modifikace bude počítám ještě vzácnější, ne-li jedinečná. Ale těžko říci.

Ještě o stupeň záhadnější je protiletadlová/podpůrná verze s 57mm kanónem S-60, k níž se váže ovšem pouze jedna dosti nekvalitní fotografie.

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
160mm samohybný minomet (1 až 4), na třetí fotografií v pozadí za GCT a 100mm (?) samohybné dělo (5 až 9) a varianta s 57mm kanónem (10 a 11)

Čímž ovšem přehlídka nekončí a na snímcích z vrakovišť se dá nalézt ještě varianta s radlicí (a krabicovitou nástavbou s nejasným účelem, snad nějaký naviják) a prapodivná verze Type 69 (dle bočních krytů podvozku) s odstraněnou věží nahrazenou kupolovitým krytem nástavby. Snad se je někomu povede přesněji zařadit..

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
verze s radlicí (1, 2) a celistvým zaobleným krytem místo věže (3 až 5)

Obrněná technika - ostatní

Modifikace na bázi MT-LB

Vděčnou platformou pro další úpravy byl i rozšířený obrněný transportér MT-LB. V roce 1989 byl představen samohybný minomet (ráže 120mm) na upraveném MT_LBV (verze s širšími pásy pro lepší rozložení hmotnosti v terénu). Vršek bojového prostoru je odklopný do stran a minomet může být použit i mimo vozidlo (podstavec je nesen v úchytu na prvém boku). Počet modifikovaných kusů není znám. Ve stejné expozici byla téhož roku k vidění i verze s vícehlavňovým minometem (4 rakouské minomety SM-4), do výroby se asi nedostal. Rozšířené jsou pak taktéž samohybné raketomety. Nejlépe určitelnou variantou je samohybný raketomet ráže 107mm. Ten ale asi nebyl primárně určen pro iráckou armádu, ale pro NLA, neboli National Liberation Army of Iran (Národně osvobozenecká armáda Íránu), která se těšila značné irácké podpoře. Na zadní části vozidla jsou namontovány dva 12ti hlavňové 107mm raketomety. Další dvě verze (více napoví fotografie) jsou jinačím oříškem k rozlousknutí. Zatímco první je jasným raketometem, pouze není jasná ráže odpalovacího zařízení (12 hlavní), tak druhá může být jak odminovacím vozidlem pro vytváření průchodů v minových polích, tak třeba i protitankovou variantou vozidla (a nebo něčím zcela jiným :D). Nesmí se zapomenout ani na verzi v roli obrněné ambulance.

Iráčané očividně též používali MT-LB v kombinaci s automatickým minometem 2B9 Vasilek ráže 82mm, ale to není asi tak úplně místní konverze. Nesmí se zapomenout ani na verzi v roli obrněné ambulance, kde nevím, zda-li jde o čistě místní přestavbu.

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
120mm minomet na podvozku MT-LB představený v roce 1989 (1), druhá minometná varianta (minomet SM-4) (2), raketonosný MT-LB v markingu NLA ještě za lepších časů (3) a na typickém šrotišti (4), detail raketometu (5), varianta s raketometem neznámé ráže (6, 7), vozidlo s odpalovacím zařízením bez bližšího určení (8, 9), verze s automatickým minometem Vasilek ráže 82mm (10) a irácká obrněná ambulance na bázi MT-LB (11)

Velmi rozšířené jsou pak dvě další verze, tentokráte s hlavňovou výzbrojí v podobě dvojice těžkých kulometů a automatických kanónů. Existuje tedy varianta MT-LB s dvojkanónem ZU-23-2 (23mm) a varianta MT-LB s dvojkulometem ZPU-2 (14,5mm). Řada z nich je ve službě dodnes a operuje v řadách nové irácké armády. 14,5mm verze je možná dílem až této post-saddámovské organizace.

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
MT-LB vyzbrojené dvojkanónem ZU-23-2 (1 až 9), tatéž varianta pro NLA (9) a MT-LB s 14,5mm kulomety (10 až 12)

Modifikace na bázi BTR-50/OT-62

Na základě obrněných transportérů BTR-50/OT-62 vzniklo zaprvé několik protiletadlových modifikací – BTR-50P s 23mm dvojkanónem ZU-23-2 (nepotvrzen) a BTR-50PK s českých dvojkanónem ráže 30mm (potvrzen výskytem na fotografiích). Tato druhá varianta si zachovává celou věž z naší „Ještěrky“ (ačkoli část vozidel asi dostala i původně taženou variantu zbraně). Originálním výtvorem je pak OT-62 s věží z obrněného automobilu EE-9 Cascavel. To bude nejspíše na rozdíl od protiletadlových variant spíše kusová záležitost.

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
protiletadlový BTR-50 (1 až 3) a varianta s věží z Cascavelu vyzbrojenou kanónem ráže 90mm (4 a 5)

Modifikace na bázi PT-76

Z jedné nezřetelné fotografie se dá často těžko něco usuzovat, takže se nebudu snažit podsouvat nějaké závěry, každý si musí učinit úsudek sám. Leč zdá se, že vozidlo zobrazené níže by mohlo užívat podvozku lehkého tanku PT-76 a je vybaveno věží (zdá se, že na rozdíl od samohybného děla na bázi T-55, otočnou) se 100mm (či 130mm) kanónem. Záběr byl pořízen v roce 2003.

Obrázek
samohybné dělo na bázi PT-76

Obrněné automobily BRDM-2 a EE-9

Průzkumné vozidlo BRDM-2 bylo v roce 1989 (?) představeno s novou výzbrojí v podobě 23mm kanónu. Pravděpodobně již nebyly vyrobeny další. Stroje EE-9 Cascavel, v irácké armádě velmi oblíbené a rozšířené (ostatně díky ukořistěným vozidlům se toto dá říci i o zapřísáhlém protivníku, tudíž Íránu), ve svých řadách skrývají taktéž jednu konverzi. Místo 90mm kanónu byl instalován neznámý automatický kanón, pravděpodobně ráže 20mm (ovšem je tu jistá má pochybnost ohledně správného určení fotografie směrem k Iráku, na 90% asi je irácký, ale nebral bych to jako dogma). Není bez zajímavosti, že EE-9 slouží i současnému režimu, neboť 35 kusů v nejlepším stavu prošlo generální opravou a posílilo tak irácké jednotky v roli vozidel palebné podpory.

http://www.youtube.com/watch?v=pFRVPGLsOFI (staronové irácké EE-9 Cascavel)

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
modifikované BRDM-2 (1) a EE-9 (2), EE-9 určené pro NLA (3), které neměly takové štěstí jako vozidla nové irácké armády (4)

BMP-1/Saddam

Dvou odlišných variant se dočkalo i bojové vozidlo pěchoty BMP-1. Modernizace se zaměřily především na vylepšení ochrany vozidla a tak varianta pojmenovaná Saddam I (těžko říci, zda-li jde o místní či americké označení) dostala sadu přídavného bočního pancéřování (což ji přiblížilo ruské variantě BMP-1D), která ale neúměrně zatěžovala pohonnou jednotku. Není tedy divu, že byla pouze představena na výstavě konané v roce 1989 a jinak se do služby nedostala. Více „engine friendly“ verzi pancéřování obdrželo vozidlo označované jako Saddam II, které se do sériové výroby propracovalo a bylo dodáváno především elitním jednotkám Republikánské gardy. Oproti svému předchůdci neslo skromnější přídavné boční pancéřové prvky (v horní části korby stroje) a pojezdová kola kryla pryžová zástěrka. Dostalo též ATU (antena tunning unit) jednotku.

Kromě bojových verzí existovala ještě obrněná ambulance značená jako BMP-1SM.

Obrázek Obrázek
Saddam I (1) a Saddam II (2)

Ostatní vozidla

Ozbrojené automobily (nákladní a terénní) a motocykly

Není vůbec neobvyklé, že si řada států montuje lehké a poměrně mobilní bezzákluzové zbraně na místně dostupné podvozky, především lehká terénní vozidla. Stejně tak i Irák vyzbrojil například čínský typ BJ 212 106mm bezzákluzovým kanónem M40 (možná nějaký kus ukořistěný Íránu, ostatně Irák ještě v roce 2003 provozoval řadu snad původně kořistních íránských automobilů Land Rover se 106mm zbraní). O něco méně obvyklé je takto vyzbrojit motocykl, ale ani zde se Iráčané nehodlali držet zpátky a v roce 2003 Američané natrefily i na takovýto kus techniky. Výzbroj improvizovaného iráckého stroje tvořil 73mm kanón SPG-9. Stranou nemohou zůstat ani nákladní automobily, obecně vděčná platforma. V Iráku došlo k instalaci 23mm dvojkanónu ZU-23-2, ale předpokládám, že mohly existovat i další varianty (třeba s kulomety ZPU atd.)

. Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
model upraveného iráckého BJ 212 (1), ex-íránské (?) Land Rovery (2 až 4), raritní motocykl s kanónem SPG-9 (5, 6) a ozbrojený nákladní automobil (7)
Naposledy upravil(a) Polarfox dne 9/8/2012, 13:13, celkem upraveno 8 x.
Uživatelský avatar
Polarfox
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 5843
Registrován: 5/11/2010, 21:01
Bydliště: Praha

Příspěvek od Polarfox »

Část druhá – pozemní síly 02

Salvové raketomety a dělostřelecké rakety

Salvové raketomety - Ababil 50/100, Al Nida, Sajil-30/40/60 plus další typy

V 80tých letech Irák sponzoroval vývoj řady zahraničních zbrojních projektů, které by mohly obohatit inventář místní armády a přispět k technologické základně vlastního průmyslu. Mezi ty, jež se podařilo zdárně dokončit a do země dovézt, patřil i jugoslávský M-87 Orkan, tudíž raketomet s velmi slušným dostřelem až 50 km (ve vývoji byla i raketa s dostřelem prodlouženým až na 70 km). V základní konfiguraci se jedná o 12ti hlavňový 262mm raketomet na podvozku nákladního automobilu schopný i střelby raket se submunicí (kromě toho též klasická HE a snad i termobarická náplň), ať již protitankovou či protipěchotní (288 ks s duálním protitankovým/protipěchotním účinkem nebo 24 ks protitankových magnetických min), a na svoji dobu šlo o celkem pokročilý systém. Ve svém iráckém působišti obdržel název Ababil 50 (pod nímž byl celý systém poprvé V Iráku roku 1988 veřejně představen), ale bohužel jsem nebyl nikde schopen vyhledat relevantní počty, které irácká armáda užívala. Neznámou je též přesná podoba odpalovacího zařízení, která mohla být modifikována na místní podmínky (tj. změna podvozku a jiné odlišnosti). Ale vzhledem k tomu, že v samotné Jugoslávii byly vývoj a výroba značně narušeny rozpadem federace, bych na přílišný export nesázel. V Iráku mělo být údajně vyrobeno pouhých 8 ks, svou roli asi sehrála válka. Řada zdrojů zas papouškuje informaci o intenzivním nasazení systému, ale bez bližších podrobností. Dovoz, irácká produkce (do roku 1991 se Iráku nejspíše nepodařilo výrobu rozběhnout, a pokud ano, tak jen v minimálním množství) a operační nasazení jsou tak mlhavou záležitostí.

Další stopa se objevuje až po roce 1991, kdy na scénu vstupuje systém Al Nida. V té době (cca 2000 až 2001) Irák zahájil program prodloužení životnosti zásob některých typů svých raketových střel, mimo jiné i pomocí výměny motoru (?) a použitého paliva (díky tomu byla prodloužena nejen životnost, ale zvýšily se i výkony). Mezi ně patřil i typ Ababil 50, nyní označovaný právě jako uvedený Al Nida. Stejně jako u řady jiných systémů bylo užito upravené odpalovací zařízení SA-2 (na podvozku nákladního automobilu), v tomto případě s instalovaným 6ti hlavňovým raketometem.

Obrázek Obrázek
Al Nida

Vyloženě zamotaná historie se pojí s typem Ababil 100. První zbraňový systém tohoto jména se objevil na konci 80tých let (pravděpodobně na zbrojní výstavě v Bagdádu v roce 1989). Jednalo se o čtyřhlavňový raketomet ráže 400mm na podvozku šestikolového nákladního automobilu s plánovaným dostřelem snad až 100 km. Stejně jako Ababil 50 měl být schopen střelby raket se submunicí, ale narozdíl od něj se do výroby (byť ani v případě Ababil 50 nikterak výrazné) již nedostal. Co ale přetrvalo, byl název. A ten v následujících letech způsobil řadu nedorozumění a zmatků. Stejný název si totiž držel i projekt balistických raket, z něhož později vyšel typ Al Fat´h (použitý v roce 2003). Dle části zdrojů byly oba projekty víceméně jedno a totéž a navzájem na sebe navazovaly, dle jiných se jedná pouze o zástěrku a zručné mlžení, zcela typické pro období mezi lety 1991 až 2003 (kryjící vývoj nových balistických střel krátkého doletu pod programem prodloužení dostřelu munice již existujícího salvového raketometu, k němuž se neupírá tolik pozornosti a restrikcí). Ať už měli nakonec Iráčané v úmyslu cokoli, k zamlžení nakonec rozhodně došlo a bádající zájemce se může setkat s velmi zajímavou směskou údajů a dat, často už od pohledu naprosto nekorespondujících. Každopádně spolu s invazí do Kuvajtu stopy po tomto projektu v původní podobě mizí (nepočítáme-li zmíněný zavádějící název). Ačkoli je Ababil 100 (nyní již hovoříme o původním nositeli tohoto jména před rokem 1991) většinou vydáván za pokračovatele Ababil 50, tak na pohled nezapře (ale spoň dle mého) i jistou podobnost s brazilským ASTROS II, především v oblasti podvozku (vozidlo 6x6 tvarově dosti podobné brazilskému typu) a celkové koncepce.

Obrázek Obrázek
Ababil 100

Nakonec ASTROS II byl taktéž jedním ze zahraničních projektů, v nichž se Irák angažoval (a jednoho dne se ukáže, že tok iráckých peněz je pro brazilské zbrojní firmy tak podstatný, že když došlo po skončení exportně „výživné“ irácko-íránské války a zbrojním embargu v letech ne tak vzdálených k jeho vyschnutí, otřese to s firmami jako Engesa a právě i Avibras, tudíž výrobcem zmíněného raketometného systému, v samotných základech). Do země putovalo v 80tých letech cca 60-66 kusů tohoto vyvedeného a ve světě rozšířeného systému, který měl být užit jak za války s Íránem, tak i v následujícím konfliktu s koalicí (kde se paradoxně stejný systém nacházel i na straně koalice v rukou saúdskoarabské armády). Koncipován byl jako modulární a tak bylo odpalovací zařízení schopno využívat raketnice tří rozdílných ráží – SS-30 ráže 127mm (celkem 32 hlavní, dostřel 30 km), SS-40 ráže 180mm (celkem 16 hlavní, dostřel 35 km) a SS-60 ráže 300mm (celkem 4 hlavně, dostřel 60 km) (plus SS-80 s 300mm raketami s prodlouženým dostřelem, což je ale záležitost až pozdějších let). Irák je vyráběl místně v licenci pod názvy Sajil-30 (či Sajeel) (SS-30), Sajil-40 (SS-40) a Sajil-60 (SS-60). Pravděpodobně nepřikročil k výrobě celých systémů, ale pouze samotných raket.

Raketnice systému ASTROS II se staly součástí místní modifikace, která (stejně jako u mnohých podobných případů) ukazuje vynalézavost Iráčanů, ale zároveň i zoufalost situace, v níž se jejich armáda po roce 1991 nacházela. Na lafetu tažené houfnice/kanónu, zachovávající si většinu konstrukčních prvků (snad i včetně hlavně, pouze obestavěné plechovým krytem), byla instalována raketnice SS-30/Sajil-30 pro 8 raket ráže 127mm. Jako v řadě jiných případů není jisté kolik zbraní bylo takto upraveno a taktéž zda-li betonový blok, který funguje jako zátěž, byl plánován jako součást zbraně či byl přidán dodatečně po ukořistění zbraně. Ale navařený podstavec pod blokem by spíše naváděl k první variantě (zdá se, že ramena se tak nemohou rozevřít) :D.

Obrázek Obrázek Obrázek
samotné kontejnery SS-40/Sajil-40 (1) a podivný provizorní hybrid s kontejnerem SS-30/Sajil-30 na dělové lafetě (2 a 3)

Čímž ovšem výčet saltových raketometů místní produkce nekončí. Kromě obligátních BM-21 (či rumunských APR-40) lze na fotografiích vysledovat i raketomet menší ráže, pravděpodobně 81mm, užívaný podobným způsobem. Raketnice je 35ti hlavňová a zdá se, že alespoň minimální sériovost výroby zde byla přítomna.

Obrázek Obrázek
neznámý saltový raketomet (ráže 81mm ?)

Taktické dělostřelecké rakety – Laith-90, Al Ra´ad

V roce 1988 měl Irák začít s vývojem nové varianty taktické střely FROG zvané Laith-90, která měla být vybavena hlavicí se submunicí a taktéž mít prodloužen dostřel na 90 km. Těžko říci, zda-li se dostala do sériové výroby a nebo padla po vzoru řady jiných projektů na vrub operaci Pouštní bouře.

Jiná úprava této střely ale byla realizována. V části věnované typu Ababil 50 byla zmíněno prodloužení životnosti pomocí výměny palivové náplně, což se dotklo i dělostřeleckých raket FROG, které po této úpravě dostaly nový název Al Ra´ad. Stejně jako u Ababil 50/Al Nida se měly o něco zlepšit výkony střely.

Obrázek Obrázek Obrázek
Al Ra´ad

http://www.youtube.com/watch?v=mGbYCOLFS4o (Al Nida, Al Ra´ad a jiné)

Protiletadlové řízené střely

SA-2, SA-3, SA-6

Úpravám se nevyhnuly ani protivzdušné raketové systémy. Již v roce 1989 byla vystavována modifikované střela SA-2 s infračerveným navedením v terminální fázi letu. Na IR variantu byla možná přestavěna část střel i později, v letech 1991 až 2003. V tomto období taktéž došlo k nouzovým přestavbám systémů SA-3 a SA-6. S pomocí Srbů byl systém SA-3 přeměněn na plně mobilní. Jak odpalovací zařízení, tak i veškeré příslušenství bylo instalováno na korby nákladních automobilů. Na jedné fotografii lze také spatřit střelu se startovacím stupněm z typu SA-2. Řada střel systému SA-6 pak obdržela naváděcí hlavice z leteckých R-60M (AA-8 Aphid).

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
modifikovaná SA-2 v Bagdádu v roce 1989 (1), mobilní SA-3 (2), upravená SA-3 s jiným startovacím stupněm (3), přebíjecí vozidlo, místní podvozek (4) a SA-6 s IR hlavicí z letecké střely R-60 (5)

Al Faw 1

V roce 1990 Irák prohlásil, že vyvinul protibalistickou střelu Al Faw 1, která je schopna se vypořádat například s íránskými raketami Scud a jinými obdobnými hrozbami. Ačkoli měla být prý úspěšně vyzkoušena na raketě Scud, tak se největší pravděpodobností nejednalo o nic více než prostý vystavený model a možná běžící projekt.

Obrázek
Al Faw 1

Sahm Saddam (Saddam's Arrow)

Minimum informací je známo o vyvíjené ruční protiletadlové střele Sahm Saddam. Kromě názvu a způsobu navedení (IR) prakticky nic :).
Naposledy upravil(a) Polarfox dne 9/8/2012, 13:16, celkem upraveno 4 x.
Uživatelský avatar
Polarfox
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 5843
Registrován: 5/11/2010, 21:01
Bydliště: Praha

Příspěvek od Polarfox »

Část třetí – letectvo

Bojové letouny

Mirage F.1

Je dobře známo, že Iráčané ve Francii nakoupili značné množství ve své době pokročilých a kvalitních letounů Mirage F.1EQ několika různých variant a v druhé polovině války s Íránem představujících jeden z pilířů místního letectva. Celkem bylo dodáno 98 jednomístných a 15 dvoumístných strojů, tj. 113 letounů Mirage F.1EQ/BQ všech rozličných verzí:

1980-1981 - 16 Mirage F1EQ (sériová čísla 4004-4019)
1981-1982 - 16 Mirage F1EQ-2 (sériová čísla 4020-4035)
1982-1984 - 28 Mirage F1EQ-4 (sériová čísla 4500-4503 a 4506-4529)
1983-1985 - 20 Mirage F1EQ-5 (sériová čísla 4560-4579)
1988 - 1990 - 18 Mirage F1EQ-6 (sériová čísla 4600-4608 a 4615-4623)

1980-1981 - 2 Mirage F1BQ (sériová čísla 4000-4001)
1981-1982 - 2 Mirage F1BQ (sériová čísla 4002-4003)
1982 - 1984 - 5 Mirage F1BQ (sériová čísla 4504-4505 a 4556-4558)
1988-1989 - 6 Mirage F1BQ (sériová čísla 4609-4614)

Nedodáno zůstalo 12 strojů EQ-6 (značených též jako EQ-7) a 3 dvojmístné BQ. Důvod je zřejmý, embargo následující dobrodružný výlet ke kuvajtskému emírovi. (Pro odlehčení - k dodání prvních 4 Mirage F.1EQ se pojí jedna historka, těžko říci, zda-li pravdivá. Když při přesunu do Iráku zůstaly přes noc na řecké základně Kalamata, jeden z hlídačů se jal přitahovat na pitotové trubici, přičemž ji ohnul. Když se vzpamatoval a uviděl spoušť, kterou zanechal, tak ji ohnul zpět, ale uspokojivý výsledek se nedostavil, ba vše bylo ještě horší. Vynalézavý hlídač pak poohýbal i trubice všech ostatních letounů, ale poškození stejně neušlo pozornosti místních úřadů a následně tak i Iráčanů, kteří ztropili povyk a Francouzi museli vyslat tým, který přijel letouny opravit. Nepříliš levná záležitost za trochu tělocviku :D).

Do povědomí vstoupily Mirage F.1 především díky útokům pomocí protilodních střel AM-39 Exocet (což je záležitost verzí EQ-5 a EQ-6), kdy se jaly rozsévat zkázu jako náhrada za dočasně propůjčené stroje Super Etendard (ačkoli svůj díl práce odvedly i při vzdušném boji a úderech na pozemní cíle). Ostatně známý incident s americkou fregatou USS Stark se odehrál za „asistence“ právě tohoto typu (EQ-5 ?). Ale irácké Mirage F.1EQ, představující ve svém rodu absolutní špičku, dostaly do vínku i řadu jiných sofistikovaných zbraní a vybavení, ať jsou to střely Matra Super 530, AS-30L a ARMAT, laserem naváděné pumy či různé průzkumné, rušící a zaměřovací podvěsy. To se samé se dá říci o elektronice letounů. Iráčané si je hýčkali a hodlali jim dopřát jen to nejlepší.

Není tedy divu, že i po skončení války se počítalo s dalšími modernizacemi. Starší stroje měly být přivedeny na úroveň verze EQ-6 a vyvíjela se i výzbroj. Již za války (v roce 1987) se podařilo úspěšně propojit ruské střely Ch-29L s naváděcím kontejnerem ATLIS II. Došlo k tomu v důsledku dočasného výpadku dodávek francouzských střel AS-30L. Ch-29 byla pak nadále preferována i z důvodu nižší pořizovací ceny a o něco většího dostřelu a účinku v cíli. Dalším důležitým důvodem byla ochrana původních nosičů střel Ch-29, tedy Su-22M4K, které byly jinak díky omezením svého zaměřovacího systému vystaveny palbě protivníka po nebezpečně dlouhou dobu (až do dopadu střely se musely po víceméně přímé linii dále přibližovat k cíli). Tato první vývojová fáze koketování s propojením západní a východní technologie tedy spočívala v kooperaci letounů Mirage (s francouzským naváděcím kontejnerem) a Su-22M4K (které nesly samotné Ch-29), kdy Mirage F.1 ozařovaly cíle z bezpečného odstupu (navíc vybaveny rušícími pouzdry) zatímco Su-22 pouze odpálily svůj náklad a upalovaly do bezpečí. Tato taktika se prý osvědčila a stroje spolu vykonaly (zpravidla ve složení 2 Mirage F.1 a 4 Su-22) mnoho úspěšných misí. Po roce 1988 bylo přikročeno k integraci střely Ch-29L na Mirage F.1 a od té doby mohly takto vyzbrojeny operovat i samostatně, tj. bez Su-22. V roce 1989 byl představen jeden stroj úderné varianty EQ-4 právě s touto výzbrojí, ale nakolik hromadně se dotyčná úprava dotkla floty iráckých Mirage F.1 mi není známo. S největší pravděpodobností skončilo pouze u tohoto letounu.

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
irácký letoun Mirage F.1EQ-4 s protizemní střelou Ch-29 (Bagdád 1989)

MiG-23

Letouny MiG-23 byly do Iráku dodávány jak ve stíhací, tak i úderné variantě. Stíhací bombardéry MiG-23BN měly být upraveny na standard verze BK a dostat francouzský nástavec pro doplňování paliva za letu, ale nakonec vše skončilo u jednoho prototypu představeného v roce 1989. Původně měly představovat finančně méně nákladnou alternativu ke stíhacím bombardérům Su-24MK, které si právě v tuto dobu nacházely cestu do iráckých řad. Jediná úprava, která se více rozšířila mezi místními MiG-23BN (i když takto byla upravena pouze část letounů) bylo doplnění o výmetnice klamných cílů ASO-2.

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
MiG-23BN s nástavcem (1989) (1 až 4) a již trošku rozklížený soukmenovec s výmetnicemi klamných cílů (5)

O dvě zajímavé úpravy se postarala stíhací verze MiG-23ML. Vyloženě raritní záležitostí je pokus o vyzbrojení tohoto letounu protilodní střelou Exocet (připevněnou na závěsníku pod trupem) datovaného do roku 1988. Došlo k testům (a možná i zkušebním odpalům AM-39), ale projekt byl asi nakonec opuštěn. Na konci 90tých let pak řada strojů variant ML prošla jakousi minimodernizační kůrou, která sestávala z instalace výstražného radaru (SPO-10M), nových odpovídačů a výmetnic klamných cílů ASO-2. Na podkřídelním závěsníku mohly nosit francouzský rušící kontejner Remora (používal se v kombinaci se střelou R-24R pod druhým křídlem, střely krátkého doletu R-60 byly zpravidla vypuštěny). To byl poslední záchvěv, kterým mohlo torzo iráckého letectva přispět do oblasti vzdušného boje (patrně za přispění Srbů). Paradoxně pak stejně v roce 2003 nekladlo žádný odpor a většina strojů se rozprchla po všech koutech země či byla zahrabána do písku a svorně čekala na svůj konec.

Obrázek Obrázek Obrázek
MiG-23ML testovaný se střelou Exocet (1988)

MiG-21

Počátkem roku 1981 (březen až duben) Iráčané s pomocí francouzských techniků upravili část MiG-21MF tak, aby byly schopné nosit střely Matra R-550 Magic Mk.I. Zároveň piloti dotyčných strojů prošli intenzivním tréninkem a první z nich se s příslušně vyzbrojenými stroji MiG-21 vypravili na lov již na konci března 1981. Tato modifikace se ukázala být velmi účinnou a za pomoci R-550 bylo brzy docíleno několika sestřelů (v květnu 1981 šly k zemi 3 F-4E a stejný počet F-5E plus jeden bitevní vrtulník Cobra, MiG-21 s R-550 aspiruje také na jeden nepotvrzený sestřel F-14A).

MiG-25

Následující informace pojící se k MiG-25 jsou spíše zkazky bez nějakého hmatatelného podkladu. Je možné, že část letounů MiG-25 byla upravena taktéž pro nesení střel R-550 Magic, ale v praxi je nepoužívaly. Při vykopávání iráckých „pískových spáčů“ po obsazení země v roce 2003 kolovaly dohady o letounu, který byl údajně vybaven francouzskou elektronikou. Těžko říci, zda-li je něco z toho alespoň částečně pravdivou informací. Spíše se opravdu bude jednat o blamáž, ale nic není nemožné.

Ostatní

Dassault Falcon 50

Zapeklitá je situace kolem stroje s krásnou přezdívkou „Susannah“. Takto místní pojmenovali přestavěný Dassault Falcon 50, který měl sloužit k výcviku pilotů iráckých strojů Mirage. Vybavený radarem a kompletní avionikou z Mirage F.1EQ-5 (plus dokonce snad i vystřelovacím sedadlem z tohoto typu), velkou dodatečnou interní nádrží a závěsníky pod křídly pro dvě střely AM-39 Exocet měl cvičit irácké piloty v reálných protilodních a protizemních útocích. To vše pěkně v kupě, kdy jich na palubě mohlo být hned několik a výcvik tak mohl probíhat hromadně. Časem byl letoun ještě dále vylepšen, především přidáním tentokráte klasické přídavné nádrže (typ RP.35) pod trup (v roce 1988).

Poněkud tajemné je jeho nasazení. Údajně podnikal protilodní mise, přičemž často operoval v přestrojení za civilní let. Dle názoru některých pramenů možná dokonce může za zásahy fregaty USS Stark a dlouho přijímaný viník, Mirage F.1EQ-5, by vypadnul ze hry. Zda je nakonec tato varianta pravdivá, se však již asi nikdy nedozvíme. V roce 1991 měl spolu s ostatními třemi nepřestavěnými Falcony 50 skončit v Íránu a stopy po něm mizí.

Obrázek Obrázek Obrázek
upravený Falcon 50

Bezpilotní dálkově řízené letouny

Svého času v médiích vyvolal rozruch irácký program bezpilotního dálkově ovládaného letounu, navíc pro nás vygradovaný o ten detail, že šlo o „naše“ L-29 a určený k „donášce“ chemických a biologických zbraní až do domu (a ostatně kamkoli dle potřeby zhýralé a otrlé irácké generality). Ale začít by se mělo na počátku a tam L-29 RPV (remotely piloted vehicle) nepatří.

Již v listopadu 1990 totiž Irák vyrukoval s bezpilotním letounem MiG-21 RPV. Tento projekt neměl mít dlouhý život, což se ostatně týká i letounu samotného. Typický let měl vypadat následovně – letoun by vzlétnul za pomoci pozemního řídícího stanoviště, načež by si ho v určité výšce převzal pilotovaný letoun, který ho měl navést až do cílové zóny, kde přebral řízení autopilot. S návratem se nepočítalo a stroj měl skončit kde se mu zlíbí, respektive kde mu dojde palivo. Letoun obdržel autopilota z typu MiG-23, neboť se jevil vhodnější pro udržení stability a podporu systémů a německý osmikanálový řídící systém. Určení stroje bylo zcela jednoznačné, jako nosiče chemických a biologických zbraní, které měl rozprašovat z k tomu určených speciálních nádrží. První let (a nejspíše i poslední) z ledna 1991 se konal díky technickým obtížím zatím s pilotem na palubě a dále již projekt nedospěl. Vše přerušila válka.

Vývoj této linie letounů se měl ale blýsknout ještě jednou a to o dost výrazněji. Dokonce tak, že mu tato pozornost spíše uškodila než pomohla. V roce 1995 započal projekt Al Bay´ah, a zde se již dostáváme k našemu milému Delfínu. Jak je tedy vidno, za novou platformu byl vybrán L-29, ale od svého předchůdce se poněkud lišil. L-29 RPV měl totiž trošku větší záběr úkolů. Mezi nimi se nachází letecký průzkum, role cílového letounu pro oddíly PVO a do třetice jeden poněkud zákeřný účel, neboť měl mimo jiné sloužit k lákání koaličních letounů bdících nad dodržováním bezletové zóny do připravených protiletadlových pastí. A pak tu byla ještě o poznání méně populární role, kterou známe již z předchozího typu. Nutno říci, že důkazy pro to, že letoun měl sloužit jako nosič ZHN, jsou dosti chatrné a jde spíše o vývod z celkové situace a zkušenosti s MiG-21 RPV (i po roce 2003 zainteresované osoby toto spíše popíraly nebo se nechtěly o této záležitosti příliš rozšiřovat, což také může něco znamenat). Není tedy divu, že když se svět v roce 1998 o projektu dozvěděl, zareagovala patřičná místa jako býk na červený kus hadru. Do Iráku byla vyslána inspekce, která zjistila na místní podmínky celkem sofistikovaný systém a koalice později pro jistotu nechala letiště i s již přestavěnými testovacími L-29 RPV (3 hotové letouny plus další rozestavěné) vybombardovat (nálet byl součástí operace Desert Fox).

To sice projekt zbrzdilo, ale nezastavilo. Mezi lety 1999 a 2001 bylo vykonáno dalších cca 26 testovacích letů, všechny s pilotem, dolaďoval se již jen řídící systém, předchozí nepilotované testovací lety z let 1997-1998 byly vesměs úspěšné. Ale i přesto zde celou dobu v pozadí pracovala snaha o zastavení projektu, a to z několika důvodů. Zaprvé L-29 již bylo málo a letectvo odmítalo poskytovat stále další stroje, které samo potřebovalo k výcviku pilotů, za druhé se jednalo o celkem drahý špás a pokud měl L-29 RPV opravdu sloužit k kromě jiného k průzkumu a jako cíl, tento úkol by neskonale levněji splnil nějaký menší UAV. Navíc pozemní naváděcí zařízení bylo limitováno vzdáleností přibližně 70 km (praktická, teoretický dosah byl o něco vyšší, asi 100 km), kterou se nedařilo navýšit, což stroj v průzkumných úkolech opět nutně limitovalo (přitom sám by byl schopen obsáhnout až 500 km vzdálenost). Navíc stejně tu bylo omezení 150 km dané OSN. Ale vývoj letounu se zaujetím sledoval sám Saddám Husajn a tak bylo nutno postupovat opatrně. Vhodnou záminku pak poskytla havárie z jara roku 2001 a projekt byl konečně zrušen.

Technicky se jednalo o L-29 s řídícím systémem využívajícím řadu komponentů z řízených střel (jako C-611), vybavený čtyřmi kamerami a řízený ze stanoviště původně určeného pro ovládání italských létajících terčů typu Mirach 100 (ovládací stanice ALAMAK). Těžko říci, zda-li byl opravdu určen i pro nesení ZHN, ale vyloučit se to rozhodně nedá, spíše je to dosti pravděpodobné. Stejně tak mohl být L-29 RPV napěchován klasickými výbušninami a vyslán na svůj cíl jako specifická řízená střela. Ale kdo ví?

Obrázek
L-29 RPV v roce 1998 na letišti Al Mutasim

Bagdad/Adnan

Neboť jsem tvor líný a k původní verzi nemám dodatků, použiji jen mírně modifikovaný popis z íránské sekce (největším přínosem budiž zcela nová fotografie Bagdad-1 :D). Tedy…

Ačkoli pod pojmem AWACS se nám většinou vybaví americké stroje E-3 Sentry a někomu možná i ruské A-50, tak jejich rodina je o něco rozsáhlejší a i řada menších států dosáhla či se snažila dosáhnout jejich vlastnictví. K nim patřil i Saddámův Irák (který pak bezelstně zazásoboval i sousední Írán), byť služba jeho letounů je relativně krátká a trnitá a jejich konec neslavný.

Počátky nebyly v případě iráckých letounů včasné výstrahy příliš vyvedené. Program, započatý v 80tých letech, tudíž ještě za irácko-íránské války a před osudným dobrodružstvím v Kuvajtu, používal jako platformu transportní letouny Il-76MD, na něž byl namontován francouzský radar (od firmy Thompson) a svůj díl elektronického vybavení dodaly i italské a britské firmy (Selenia a Marconi). Prvorozený AWACS dostal do vínku radar Thompson-CSF Tiger-G (v Iráku vyráběný v licenci jako Salahuddin G), jinak kvalitní, ale jaksi pozemní radar s dosahem cca 350 km umístěný v zádi letounu. Radar byl instalován v nákladovém prostoru (vzhůru nohama) a fixní zaoblený radom zaujal místo zadní nákladové rampy. I přes skepsi zahraničních konstruktérů se Baghdad-1, jak byl typ pojmenován, dostal k provozním zkouškám a následně snad i k operačnímu nasazení v závěrečné fázi války Iráku se svým východním sousedem. A prý dosti (dle očekávání) pohořel. Zcela nevyhovující byl samozřejmě velmi omezený snímaný úhel a samotný radar vyzařoval takové teplo, že už na počátku francouzští konstruktéři předvídali, že se nebohá čtyřčlenná obsluha radaru do půl hodiny upeče. Jednalo se tedy opravdu o čistou improvizaci a nepříliš vyvedenou.

Iráčané se ale nevzdali a projekt přeměnili na klasičtější variantu s radomem umístěným nad trupem nosiče. Použitý radar zůstal totožný. Stroje s touto úpravou, značené nejdříve jako Baghdad-2 (a představené někdy okolo roku 1989) a později na počest iráckého generála, který zahynul při letecké nehodě přeznačené na Adnan-1 a Adnan-2 , se neukázaly být o moc úspěšnějšími. Celkem byly vyrobeny dva kusy (ačkoli jsem narazil i na tři), které ale postrádaly datalinky pro navádění stíhačů a nejednalo se tak o klasické stroje AWACS, ale spíše o hlídkové stroje/létající radar spojený datalinkem s pozemní stanicí (ačkoli jsou tu indicie, že Adnan-2 na tom mohl být o něco lépe a mohl snad navádět až 12 MiG-23 a Mig-29). Co by se s iráckým programem letounů včasné výstrahy dělo dále nám již zůstane navždy ukryto (pokud tedy bylo v plánu tuto koncepci nadále rozvíjet), neboť spolu se zbytkem letectva spadly do víru nové války, tentokráte fatální.

Když se nad iráckým letectvem počaly stahovat mraky a to se postupně trousilo do sousedního Íránu, bylo rozhodnuto kromě jiných hodnotných strojů za hranice přesunout i všechny zbývající letouny AWACS (jeden z dvojice Adnanů byl zničen 23.1.1991 na zemi na letišti Al Taqaddum), tj. jeden starší Baghdad-1 a jeden typu Baghdad-2/Adnan (s největší pravděpodobností Adnan-1). Oba dorazily v pořádku, přičemž je Íránci přivítali s otevřenou náručí. Se stejnou vervou je pak promptně zabavili (později snad byly Íránu „odprodány“, ostatně co také Iráku zbývalo). Kdo chce, může si pokračování jejich služby (s nepříliš přívětivým, ba dokonce tragickým koncem) v zemi mulláhů a propagandistických šílenců přečíst zde:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4713

http://www.youtube.com/watch?v=GMi7O1Gwvnw (pozor na úděsné kvílivou hudbu :D)
http://www.youtube.com/watch?v=bZzjmaiA ... re=related (celkem kvalitní video)

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
Bagdad-1 (v Íránu) (1, 2), Bagdad-1/2 (3), Adnan-1 (4, 5) a Adnan-2 (1990) (6 a 7)

Bezpilotní prostředky

Program iráckých bezpilotních prostředků, a to ať již dálkově řízených či autonomních, byl zahájen v 80tých letech. První dva průzkumné typy, které objevily již před rokem 1991, byly pojmenovány Al Yamamah A a Sarab 3. První nesl denní a infračervené kamery a o druhém je známo jen to, že šlo o modifikovaný britský cílový letounek TTL-3 Banshee. Zakoupen byl pak typ Mirach 100, který byl v Iráku vyráběn jako Marakub 100. Není známo, kolik kusů z výroby vyšlo (což se týká i předchozích dvou UAV), ale Irák se pokusil o konverzi Mirach 100 (možná s částí dodaných technologií z pozdějšího, leč nerealizovaného Mirach 600) na střelu s plochou dráhou letu. Nebyl by to případ ojedinělý, takto postupovaly i jiné státy a typ Mirach 100 byl takto zneužit i v Argentině. Do stejného období (dle typového čísla) nejspíš spadá i cílový dálkově ovládaný Sarab 1 (vyrobeno asi 60-70 kusů). Rok 1991 pak vývoj přerušil, nový impuls dostal program bezpilotních letounů až někdy v polovině 90tých let.

Obrázek Obrázek Obrázek
Sarab 3 (1), Mirach 100 či Marakub 100 nalezený v roce 2003 (2) a Marakub 100 či střela Ababil (jak byla pojmenována) nejspíše v roce 1989 (3)

Tehdy byly vyvinuty letounky Al Yamamah 2, 3 a 4 (Al Yamamah 2 a 4 byly poháněny klasickým pístovým tlačným motorem, zatímco Al Yamamah 3 měl proudový pohon). Z Al Yamamah 2 úzce vycházel typ Al Musayara 20, jinak asi nejlepší UAV, co se Iráku podařilo do roku 2003 zprovoznit, neboť vývoj většího letounku Al Musayara 30 nebyl dokončen. Objednáno bylo 30 kusů typu Al Musayara 20 (plus dalších 6 v cvičné verzi), ale neboť tento kontrakt byl sjednán v roce 2002, není jisté, zda-li se podařilo nějaké dodat. Všechny měly putovat k Republikánským gardám a jiným elitním a důvěryhodným jednotkám. Stroj startoval pomocí dálkového ovládání, ale dále se již řídil pomocí GPS a operoval autonomně. Dolet byl snad až 500 km a průzkumné vybavení tvořila jedna kamera. Požadována byla nejen průzkumná varianta, ale Republikánské gardy si objednaly i verzi přebudovanou na provizorní střelu s nákladem 20 kg výbušnin. Testy byly sice celkem úspěšné, ale protože zde panovalo podezření, že by nakonec mohl místo toho nést spíše náklad chemických či biologických zbraní, tak výrobce vývoj a zavedení zdržoval a do invaze bylo vyrobeno pouze 6 kusů (z toho jeden prototyp), které ale stejně nebyly konečnému uživateli dodány. V této variantě měl UAV startovat ze zařízení umístěného na korbě nákladního automobilu a vše nepotřebné (jako kamera a návratový systém v podobě padáku) uvolnilo prostor náloži.

Obrázek Obrázek Obrázek
Al Musayara 20 (1) a Al Musayara 30 (2 a 3)

Paralelně s typem Al Musayara byl veden program Al Quds, který mu tvořil jak konkurenci, tak se měl v budoucnu dostat až k UAV s nosností až 100 kg a značným doletem (nosit měly rušící a jiné elektronické zařízení a vyloučen není samozřejmě ani nebezpečnější náklad, ostatně jako u předchozího typu Al Musayara 20). Pro ty byl plánován proudový pohon, ačkoli zde se Iráčané potýkali s řadou problémů. Z celého programu nakonec vyšly pouze klasické typy RPV-20a a RPV-30a stejné kategorie jako Al Musayara 20 a 30, ale oba stále ve vývoji a nikdy nedosáhly fáze, do které se dopracoval jejich konkurent. Vývoj proudového typu s nosností 100 kg byl teprve v plenkách.

Obrázek Obrázek Obrázek
RPV-20a (1) a RPV-30a (2 a 3)
Naposledy upravil(a) Polarfox dne 9/8/2012, 13:18, celkem upraveno 5 x.
Uživatelský avatar
Polarfox
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 5843
Registrován: 5/11/2010, 21:01
Bydliště: Praha

Příspěvek od Polarfox »

Část čtvrtá – námořnictvo

Hlídkové čluny

V jednom ze starších příspěvků jsme se setkali s provizorními minonoskami přestavěnými z civilních remorkérů, ale to o úrovni místní výroby válečných lodí příliš nevypovídá. Na druhou stranu ono není moc o čem vypovídat. Irák nikdy nebyl po námořní stránce příliš silnou zemí a to ani na poměry v regionu a tento stav se začal pomalu měnit až v hodině dvanácté (s moderními přírůstky, které by výrazně pozvedly flotu, to dopadlo jako s řadou jiných akvizicí a italské raketové fregaty a korvety se již do Iráku nedostaly, což je možná na jednu stranu lepší, neboť by stejně padly za oběť koaličnímu letectvu a takto alespoň slouží u jiných uživatelů). Tomu odpovídá i produkce a irácké loděnice vyprodukovaly maximálně plavidla kategorie hlídkového člunu (byť v celkem početné sérii).

Nejpočetněji zastoupeným hlídkovým plavidlem byly hlídkové čluny typu Sawari (či Swary a jiné transkripce) vyrobené v počtu asi 72 exemplářů. Vyráběly se již od 80tých let v několika modifikacích (Sawari 1 až 6, z čehož 4 a 6 by měly být o něco větší). Zabojovaly si ve všech válkách, které Irák od té doby vedl (či proti němu byly později k jeho smůle vedeny, ačkoli dle některých zdrojů výroba probíhala v letech 1989 až 1991, čímž by byla irácko-íránská válka mimo hru) a řada byla v těchto konfliktech ztracena a nebo se projevilo opotřebování a nedostatečná údržba. V roce 2003 již pak zbývalo pouze pár aktivních jednotek a řada napůl zrezivělých vraků, které všechny ruku v ruce putovaly do šrotu. V letech 1989-1990 došlo k exportu 4 (či 5) jednotek a zákazníkem se stalo námořnictvo maličkého státečku Džibuti (kde poslední dosluhoval ještě v roce 2005). Větší varianty měly výtlak od 7 (Sawari 4) do 10 tun (Sawari 6) a byly poháněny dvěma benzinovými motory, které jim umožňovaly dosáhnout rychlosti cca 25 uzlů. Výzbroj tvořil povětšinou 12,7mm kulomet na přídi a ruční zbraně posádky (dle některých pramenů i 14,5mm kulomety a 57mm raketomety). Čluny sloužily taktéž ke kladení min a na zádi byl prostor pro 4 kusy (např. typů LUGM-145 a Manta či jejich kombinací).

Obrázek Obrázek Obrázek
čluny typu Sawari (zachycené po obsazení země v roce 2003)

V 90tých letech pak Irák vyprojektoval hlídkové čluny typu Al Uboor, kterých si ale „užilo“ až nové námořnictvo. Otázkou je, zda-li se výroba rozeběhla ještě za bývalého režimu (ale čluny se nepodařilo dokončit) a nebo zůstalo pouze u plánů. V roce 2005 byl totiž podepsán kontrakt na stavbu 6 těchto člunů (udává se i 5, leč rozdíl postavených jednotek je nejspíše způsoben skutečností, že jeden ze 6 člunů ani neprošel přejímacími zkouškami) v rámci modifikovaného projektu, což mělo podpořit místní ekonomiku a průmysl. Idea sice dobrá, ale výsledek byl ubohý. Čluny byly sice vyrobeny velmi rychle a poslední námořnictvo přebíralo v roce 2006, ale typ se prostě nevyvedl a již ten samý rok, co byly převzaty, se začala plánovat jejich náhrada zahraničním typem. Jenže je zde jeden zádrhel, neboť v roce 2005 velitel námořnictva prohlásil, že očekává nové přírůstky v podobě tří hlídkových člunů, které stály v Umm Qasru v nedokončené podobě již od Husajnovy éry, které měly výrazně posílit zatím slabě vyzbrojené a nepočetné síly (to ještě nevěděl co obdrží :D). Nadšení dělníci se jali z plavidel oklepávat rez a dostavět je tak, aby mohly v roce 2006 vstoupit do služby jako třída Al Faal (těžko říci, zda-li byl název nakonec užit, veškeré informace jsou dostupné maximálně pod názvem Al Uboor a tak se o nich hovoří i v pozdějších letech). Podle dostupné fotografie dvou jednotek z této trojice je celkem zřejmé, že se asi nejedná o novostavbu a tak vše svědčí pro verzi, že typ Al Uboor se začal stavět již před rokem 2003 a asi teprve až zbylé tři čluny byly nově postavenými jednotkami. Ačkoli to stejně jejich výkony nezachrání :D. Technických údajů je poskrovnu, čluny byly dlouhé 30 metrů a výzbroj tvořil jeden 7,62mm lehký kulomet.

Obrázek Obrázek
dva z původní trojice Al Uboor (1) a plně dokončený člun (2)

Při invazi do Kuvajtu spadly iráckému námořnictvu do klína kromě jiných i hlídkové čluny britského 78stopého typu v počtu celkem 10ti kusů. Irák se jich zmocnil 2.8.1990 na základně Ras al-Qalayah a zadil je do vlastního námořnictva. Některé byly přezbrojeny kulomety ráže 14,5mm (ZPU-2 na přídi a ZPU-4 na zádi). Většina jich byla potopena v roce 1991, z toho možná jedna dokonce bitevní lodí USS Wisconsin. Jedna loď byla nalezena vybrakovaná a dvě navráceny v roce 1993 v dezolátním stavu, nikdy se do služby nevrátily. Toliko k poslední mě známé modifikace na poli iráckých hlídkových plavidel.

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
hlídkový člun 78stopého typu Vosper (snad se jedná o Majmoon) v osvobozeném Kuvajtu v roce 1991 (1 až 3) a člun neznámého typu, vyfotografovaný v roce 1991 v kuvajtském přístavu Ras Al Mishab, který může být taktéž ex-kuvajtským člunem a nebo patřit k iráckým konstrukcím/konverzím vlastní výroby (4 a 5), bohužel k přesné identifikaci z něj moc nezbývá

Protilodní řízené střely

Al Faw

Mezi lety 1991 až 2003 probíhal program upgradu provozovaných protilodních střel HY-2 (známý Silkworm) na verzi s prodlouženým doletem, který byl hnán jak potřebou udržet případného nepřítele dále od svého pobřeží, tak i ztrátu bombardérů Tu-16 a Tu-22. Střely byly vyvíjeny pod názvy Al Faw 150 a Al Faw 200. Konstruktéři se vydali jak cestou výkonnější směsi paliva, tak i instalaci motorů z nyní přebytečných P-15, C-601 a C-611. Kombinací těchto prvků chtěli docílit hranice 150 km, což se jim i podařilo, neboť jeden z testů se mohl pochlubit snad dokonce i 168 km. Po získání modernější naváděcí soustavy v zahraničí mělo dojít k obměně i na tomto poli.

Námořní miny a jejich nosiče

Miny

Ačkoli po námořní stránce Irák vždy silně pokulhával (či spíše dokonale padal na ústa), byla jedna oblast, v které dokázal vyvinout úsilí přinášející konkrétní výsledky. A tou jsou námořní miny. Ty, na rozdíl od promptně rozdrcených slabých hladinových sil, které koaliční síly v roce 1991 honily po Zálivu jako krocany, dosáhly hmatatelných výsledků a velice nepříteli znepříjemňovaly život. V době invaze do Kuvajtu měl Irák v inventáři 11 různých druhů min, především koncepčně prastarých ukotvených kontaktních typů (M-08, MyAM/Al Mara, LUGM-145), ale i pár modernějších a nebezpečnějších zástupců v podobě dnových akustických/magnetických min (ruské magnetické KMD, akustické UDM, italské akustické/magnetické Manta a domácí akustické Sigeel). A tento arzenál náležitě využil.

Celkem v roce 1991 nakladl 1167 min všech typů, z nichž drtivou většinu tvořily ukotvené kontaktní typy. Využil tak značnou část ze svých zásob námořních min, které byly před válkou odhadovány na něco pod 2000 ks. Nutno říci, že provedení bylo dosti diletantské a kvalita min a způsob nakladení nedosahoval stupně, který by se dal ohodnotit na výbornou. Pokládány byly i bez funkčních senzorů, baterií (95% vylovených dnových min UDM bylo nefunkčních), se zajištěnými kontaktními roznětkami, dnové miny byly někdy kladeny ve svých transportních obalech a velká část ukotvených min se brzy utrhla (cca 13%). Ale i navzdory tomuto diletantství představovala minová pole hrozbu, kterou koaliční síly nikdy nepodcenily a byla jim věnována příslušná pozornost. Iráčané vytvořili celkem 6 velkých minových polí (každé obsahovalo 3 bariéry po 3 řadách min kladených v přímých liniích, kombinace ukotvených a dnových min) plus 4 samostatné linie. Do rukou jim nahrávaly geografické podmínky, kdy museli krýt relativně malý úsek pobřeží. Hlavním úkolem minových polí bylo krýt vlastní námořní linie v příbřežní oblasti a bránit obojživelnému výsadku. To se jim do určité míry podařilo a i nepříliš umně a kvalitně položená pole zapříčinila poškození dvou velkých hladinových jednotek. Černým dnem se stal 18. únor 1991, kdy nejdříve ve 4:35 aktivovala minu (kontaktní mina LUGM-145) vrtulníková výsadková loď USS Tripoli a v 7:45 pak křižník USS Princeton vplul do dosahu dvou min Manta, explodujících hned za sebou v krátkém sledu (výbuch první miny pravděpodobně inicioval druhou). Zatímco USS Tripoli mohla po 20ti hodinách oprav pokračovat ještě celý týden v operacích, USS Princeton byl poškozen vážněji a z bojiště putoval rovnou do doků. Za to že nebylo poškozeno více lodí vděčí koaliční síly především „kvalitě“ práce samotných Iráčanů, neboť koaliční lodě se často pohybovaly i v oblastech, které byly dříve prohlášeny za čisté, ale stejně zde byly později objeveny další miny. Obavy panovaly i ohledně driftujících min, kteréžto byly taktéž v několika případech vypuštěny směrem do Zálivu (i když se udává, že takto záměrně bylo vypuštěno asi jen 20 kusů těchto zákeřných a nelegálních zbraní, spousta dalších volně plujících min pak jde na vrub klasickým minám utrženým ze svého ukotvení).

V roce 2003 již obecně irácké síly nekladly příliš velký odpor a totéž se dá říci o minových operacích. Iráčané sice z nouze kapku přitvrdili ve lstivosti, neboť se snažili klást miny z různých nevinně vyhlížejících civilních plavidel, ale příliš jich do vody vypustit nestačili. Po obsazení země pak byly zásoby iráckých min pomalu ničeny.

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
mapa iráckých minových polí (1991) (1), poškození USS Tripoli (2 až 5) a USS Princeton (6, 7), mina LUGM-145 vyplavená v roce 1991 u kuvajtského pobřeží (8) a miny téhož typu likvidované v roce 2003 u přístavu Umm Qasr (9)

Jednotlivé typy min:

Al Mara – Jedná se o kopii ruské miny MyAM, se kterou jsme se již měli možnost seznámit v článku pojednávajícím o íránských výrobcích. Zatímco Íránci produkovali vlastní kopii s názvem SADAF-01, Irák zavedl výrobu pod názvem Al Mara. Obě strany je hromadně užívaly při svých pokusech o vzájemné zničení a Irák pak ještě v roce 1991 proti koaličním silám. Al Mara je kontaktní ukotvená mina s relativně malou náloží.

Nejasná je situace ohledně min M-08, které měl Irák taktéž užívat, ale nejsem si jistý, zda-li je i vyráběl (spíše se přeorientoval na vlastní ekvivalent LUGM-145). V 80tých letech pro tyto miny jak Irák, tak i Írán svorně nakoupily italské magnetické roznětky.

Al Muthena – Ač jsou miny samy o sobě velmi zákeřnými zbraněmi, někteří zástupci této kategorie jsou ještě nevyzpytatelnější. K nim patří i námořní mina Al Muthena, neboť se jedná o volně plovoucí neukotvenou minu, která je po svržení ze svého nosiče (různá plavidla od vojenských až po nenápadná civilní, dokonce snad i vrtulníky Mi-8) unášena mořskými proudy. Z toho vyplývá i značná nebezpečnost pro nezúčastněnou civilní plavbu a obyvatelstvo, neboť mina může být zahnána prakticky kamkoli (to znamená i na pobřeží) a zůstává aktivní po dlouhou dobu (nedisponuje deaktivačním zařízením). Pravděpodobně existovala ve dvou variantách lišících se sílou výbušné nálože (35 a 45 kg) a způsob iniciace je klasický kontaktní. Použity byly za irácko-íránské války a v roce 1991.

LUGM-145 – Další místní výrobek, tentokráte klasického ukotveného typu s kontaktní roznětkou, který měl svůj ideový základ v typu M-08. Výbušná nálož dosahovala něco mezi 145 až 200 kg. První nasazení spadá do poloviny 80tých let (cca 1984). Tyto miny byly též široce použity během války s koaličními silami v roce 1991, přičemž jedna z několika set min (cca 700-800 z asi 1167 nakladených min byly právě LUGM-145) si ráno 18.2.1991 našla svůj cíl v podobě vrtulníkové výsadkové lodi USS Tripoli. Ačkoli výbuch vyrval v lodi slušnou díru a zranil 4 námořníky, ta po nezbytných opravách pokračovala ještě 7 dní v operacích, než byla konečně vystřídána a odeslána do doků. Opravy si vyžádaly jeden měsíc prací. Bohaté zásoby těchto min si Iráčané uchovali i po prvním válečném debaklu a invazní síly se s nimi setkávaly ještě v roce 2003, kdy byly kladeny i z upravených civilních plavidel.

Sigeel – Dnová akustická mina snad odvozená od italského typu Manta, který měl Irák taktéž ve výzbroji. Vyvinuty na konci 80tých let a v menším množství použity v roce 1991. Tělo miny je nemagnetické a obsahuje 400 kg výbušnin. Jako nosiče mohou posloužit i letouny či vrtulníky.

Improvizovaná mina – Volně plující typ představující jednoduchou konstrukci svařenou z několika ocelových plechů a vybavenou pouze jedním kontaktním čidlem. Byly použity v roce 1991, kromě jiného i na plážích v roli protiinvazních min.

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
Al Muthena (1, 2), LUGM-145 a miny Manta (3), Sigeel (4) a improvizovaný typ miny (5)

Minové nosiče

Ke kladení min Irák používal širokou škálu válečných (minolovky, výsadková plavidla třídy Polnocny, malé čluny a pomocná plavidla) a civilních lodí. Volně plující miny byly kladeny skrytě z malých gumových rychlých člunů (nesly maximálně 4 ks min). Po první prohrané válce z roku 1991 se musel spokojit s notně omezenými možnostmi (většina původních nosičů skončila na dně, na šrot a nebo v sousedním Íránu). Situaci tak zachraňují především hlídkové čluny typu Sawari, které mohly na zádi nosit 4 miny (zpravidla typu LUGM-145 či Manta), pěkně skryté pod slušivou plátěnou stříškou. Ještě o krok dál v diverzi šli Iráčané s nevinně vyhlížejícími remorkéry změněnými na provizorní minonosky. Miny byly maskovány pod falešnými 200litrovými barely srovnaných pěkně v úhledných řadách. To byl případ jednoho takového výlupka, s názvem Al Rayiah, zadrženého v březnu 2003 australskou výsadkovou lodí HMAS Kanimbla. Spolu s ním se plavil druhý remorkér, pojmenovaný Jumariya a pro změnu táhnoucí na první pohled obyčejně vyhlížející bárku, jejíž vnitřnosti však skrývaly další důmyslné zařízení ke kladení min (obsahovala údajně 68 min LUGM-145, ačkoli spíše půjde o 40 LUGM-145 a 20 Manta).

Druhou možností, jak obdarovávat moře výbušnými dárečky, bylo letectvo. Primárním strojem určeným ke kladení min byl vrtulník Super Frelon, dále mohly být použity i Mi-8 a bombardéry Tu-16/B-6.

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
čluny typu Sawari uzpůsobené ke kladení min (na palubě lze rozeznat typy LUGM-145 a Manta pod zakrývatelnou konstrukcí na zádi hlídkových člunů) (1, 2), remorkér Al Rayiah a miny zamaskované pomocí barelů (3 až 7) a remorkér Jumariya spolu s bárkou upravenou ke kladení min (8) plus vnitřní uspořádání (9) a minový náklad v podobě typů LUGM-145 a Manta na dlouhých kolejnicích probíhajících celou bárkou až k vypouštěcímu otvoru na zádi (10 a 11)
Naposledy upravil(a) Polarfox dne 9/8/2012, 13:20, celkem upraveno 7 x.
Uživatelský avatar
Polarfox
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 5843
Registrován: 5/11/2010, 21:01
Bydliště: Praha

Příspěvek od Polarfox »

Část pátá – balistické střely a střely s plochou dráhou letu

Balistické střely

Al Hussein/Al Hijara/Al Abbas/Tamouz/Al Abid

Prvním počinem na poli balistických raket byl typ Al Hussein, jehož kořeny můžeme nalézt již v polovině irácko-íránské války. I přesto, že obě strany disponovaly víceméně identickým arzenálem střel (typy FROG a SCUD), prostá geografie značně nahrávala Íránu, neboť především Teherán se nacházel hlouběji za hranicemi a mimo dosah iráckých raket SCUD B. Takže když v roce 1985 začaly na Bagdád padat íránské SCUDy, mohli iráčtí velitelé se Saddámem v čele leda bublat vzteky, ale nic víc. Teherán byl prostě mimo dostřel. V polovině roku 1986 (poté co Iráčané zjistili, že střely s delším dostřelem jim nikdo jaksi neprodá a nadějné projekty jsou zatím pouze projekty) začaly vývojové práce na programu úprav provozovaných střel SCUD B, to vše za vydatné zahraniční asistence (Čína, Egypt, Francie, ale součástky a obecně technologickou základnu iráckému raketovému programu ochotně poskytla i řada firem z dalších států, především Německa, ale i Rakouska, Velké Británie, Brazílie a USA). Na projektu pracovaly dvě nezávislé irácké vývojové skupiny, které byly později spojeny. Své konkrétní plody přinesl na sklonku války, když byla nejdříve v únoru 1987 zkušebně odpálena první střela s prodlouženým doletem, zpočátku nepříliš chutné neboť první test se nevydařil, stejně tak i druhý z dubna 1987. Teprve na konci dubna došlo k prvnímu úspěšně provedenému odpalu, kdy střela dosáhla vzdálenosti 450 km. Po sloučení projektových skupin a aplikaci dalších úprav pak v srpnu 1987 nová střela, pojmenovaná posléze Al Hussein, dosáhla vzdálenosti 615 km. Hned další rok (únor 1988) tentýž typ poprvé zamířil na íránské hlavní město Teherán. Do konce války stačil Irák použít ještě 189 těchto střel. Cílem se stal Teherán a pět dalších velkých íránských aglomerací.

Co se týká technické stránky, tak dostřel činil teoreticky až 650 km (maximum dosažené v praxi však dosahovalo pouze 630 km), čehož bylo docíleno navýšením množství neseného paliva o jednu čtvrtinu (ze 4 na 5 tun) a redukcí bojové hlavice (na 500 kg, i když jsou udávány i nižší hodnoty, převážně 300-350 kg). Stejně jako starší střely SCUD, od kterých je Al Hussein odvozena, i tato byla schopna nést hlavice s chemickou a biologickou náplní (chemická hlavice si svůj testovací debut odbyla v dubnu 1990), testována byla i verze s oddělitelnou hlavicí (červen 1990). Jako nosič sloužilo lehce modifikované mobilní odpalovací zařízení na bázi osmikolového MAZ-543 či tažené odpalovací zařízení Al Waleed (ale použity byly snad i ze stacionárních odpalovacích ramp). V první fázi docházelo pouze ke konverzím/kanibalizaci střel SCUD B a jejich přetváření v iráckou variantu (na 3 rakety Al Hussein padly 4 SCUDy, ale jsou i méně optimistické odhady, jako 3:1, později ale už byly místní konverzní linky, kterých bylo na konci války 6, schopny modifikovat střely v poměru 1:1), teprve v letech 1990-1991 Irák pomalu budoval kapacity na výrobu zbrusu nových střel Al Hussein a spěl k nezávislosti (program okopírování střel SCUD začal v roce 1987 a téměř úplné soběstačnosti u součástkové základny měl dosáhnout v roce 1991, tudíž jako v řadě jiných oblastí, příliš pozdě). Přes velkorysé plány na výrobu stovek těchto zbraní ale Irák už žádnou zcela originální střelu nevyprodukoval. Několik desítek střel, které pak v roce 1991 zamířily na území Izraele a Saúdské Arábie, tak stále pocházelo ze zásob konvertovaných z typu SCUD B. Celkem bylo užito 90 raket, z toho 8 selhalo při vzletové fázi a zbytek zamířil do Saúdské Arábie (43) a nenáviděného Izraele (39). Nutno říci, že řada raket se rozpadla při sestupu a kvalita výroby tudíž byla prachbídná. Operace Pouštní bouře samotná se pak stala labutí písní iráckých balistických raket, neboť po prohraném konfliktu se veškeré rakety s dostřelem nad 150 km dostaly do hledáčku zbrojních inspektorů OSN. I když ne všechny střely Al Hussein byly nalezeny a zničeny, nikdy již nebyly znovu použity (ačkoli po odchodu inspektorů v roce 1998 byla část zásob asi zprovozněna a bývá udáváno, že Irák mohl disponovat stále ještě 40-50 obdobnými střelami, navíc část arzenálu možná někde chátrala i po roce 2003).

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
Al Hussain v Bagdádu v roce 1989 (1 až 3), odpalovací zařízení Al Waleed (4, 5), MAZ 543 s Al Hussain (snad) (6) a sestřelená střela v roce 1991 (7) a při likvidaci (8)

Základní varianta se stala podkladem pro několik modifikací. Al Hussein „Short“ byl výsledkem projektové větve, která měla vylepšit nevyhovující přesnost střel Al Hussein. Toho mělo být docíleno zlepšením stability v sestupové fázi, čehož se mělo dosáhnout pomocí zkrácení střely. To si žádalo poměrně důkladné přeuspořádání vnitřních komponentů. Dostřel je udáván v rozmezí 700-750 km a hmotnost bojové hlavice dosahuje 250 kg. Tato varianta se příliš nevydařila a testy (probíhající od ledna 1990, poslední se uskutečnil koncem tohoto roku) byly značně neuspokojivé. Vyrobeno bylo jen něco okolo 20 kusů, ale válka a reálně se blížící střet s koaličními silami donutil generalitu zařadit do výzbroje jakoukoli alespoň základně schopnou raketu a tak i verze „Short“ putovala k bojovým jednotkám.

Další odvozeninou byl typ Al Hijara, snad s větším dostřelem a adekvátně menší hlavicí. 5 těchto střel bylo použito v roce 1991 při pokusu (spíše asi symbolickém, neboť přinejmenším jedna ze střel, ne-li všechny, nesla místo výbušniny betonovou výplň, i když může se jednat o jakousi náplň s pouze kinetickým účinkem) o ostřelování jaderného reaktoru Dimona. Leč vyhlídky k tomu byly díky „přesností“ iráckých střel hubené a tak to i dopadlo.

Zároveň s vývojem rakety Al Hussein běžel i projekt na verzi s ještě větším dostřelem, přičemž byla požadována hodnota 950 km (s hlavicí o váze nejspíše 300-450 kg). Vzhledem k prioritě vývoje Al Hussein a díky tomu, že nová střela z ní vycházela (tudíž se i čekalo, až budou na Al Hussein odladěny všechny „mouchy“), šel vývoj vpřed relativně pomalu. Navíc měla disponovat oddělitelnou hlavicí, což dále práce komplikovalo. První test (neúspěšný) rakety, nazývané Al Abbas, se uskutečnil v dubnu 1988, další pak probíhaly až do roku 1990 se smíšenými výsledky. Střely dosahovaly vzdálenosti až 920 km, ale často se rozpadaly při sestupu či se neoddělila hlavice, případně se oddělila, ale nebylo dosaženo požadované vzdálenosti. Poslední pokusy, konané již s ostrými hlavicemi, se uskutečnily v prosinci 1990, ale pak již přišla válka a vývoj tak nemohl být úspěšně završen.

Obrázek
Al Abbas (?)

Na střelu Al Abbas možná navazoval nedokončený projekt rakety s označením S-13 (kteréžto mělo být užíváno i pro Al Hussein, ačkoli nová střela se lišila značně rozdílným průměrem 1,25m oproti 0,88m u Al Hussein). Střela měla nejspíše sloužit jako budoucí nosič jaderné hlavice. Projektové práce probíhaly v roce 1990, z nám dobře známých důvodů nakonec z programu sešlo.

Poslední (bojovou) střelou mající své kořeny v typu SCUD/Al Hussein měl být jakýsi nástupce Al Hussein, pojmenovaný Tamouz (či Tammuz). Dostřel se měl pohybovat kolem 2000 km a střela měla nést přibližně 200 kg hlavici. Tato idea vznikla v roce 1988, ale projektové práce neměly velkou prioritu (jednalo se spíše o prestižní záležitost a ukazování ramen pomocí roztomilých maket) a tak se vývoj vlekl vyloženě odpočinkovým tempem až ke svému zrušení po roce 1991. Technicky mělo jít o dvoustupňovou střelu, první stupeň by tvořila střela Al Hussein a druhý modifikovaná protiletecká SA-2.

Když je řeč o balistických střelách odvozených z Al Hussein, byla by škoda nevzpomenout ještě jednu velmi zajímavou vývojovou odnož. Tou je irácký pokus o zkonstruování vlastního kosmického nosiče, obecně známého pod označením Al Abid (někdy též Tamouz/Tammuz 2). Na druhou stranu, i když se jedná o proklamovanou civilní záležitost (vynášení satelitů na oběžnou dráhu), k vojenskému použití nemá tato technologie daleko a asi nebudeme daleko od pravdy, když řekneme, že s tím irácké vedení od počátku počítalo. Konstrukčně jde o třístupňovou raketu, kde první stupeň tvořilo 5 spojených raket Al Hussein, druhý jedna Al Hussein a třetí užíval pohonnou jednotku z SA-2. Test, který celý tehdejší svět celkem zaskočil, proběhl 5.12.1989. A i když správně zafungoval pouze první stupeň a k oddělení a zažehnutí dalších nedošlo (ostatně asi ani nemohlo, neboť zbylé stupně byly pravděpodobně pouze atrapy) a raketa po vyhoření prvního stupně opět žuchla na zem, dá se test považovat za úspěšný (ačkoli dle některých pramenů ani provoz prvního stupně nebyl bez problémů a po úspěšném zažehnutí a opuštění rampy se po překročení určité rychlosti a výšky rozpadl). K opravdu funkční záležitosti by ještě samozřejmě vedla dlouhá cesta, kterou již nebylo dáno iráckým konstruktérům dokončit. Rok 1991 zastavil i irácký kosmický (či „kosmický“) program.

http://www.youtube.com/watch?v=KG71jdlaPX8

Obrázek Obrázek
Al Abid

Irák snad vyvíjel ještě jednu střelu s doletem 1200-2000 km, použitelnou snad i jako kosmický nosič, pravděpodobně vícestupňovou (komponenty by asi tvořily střely Al Hussein či Al Abbas), ale než abych se do popisu kvůli rozporuplným informacím zamotal, raději ji nechám nepopsanou. Ostatně vývoji stejně udělala tlustou čáru přes rozpočet následná válka.

Al Fahd/Al Barq/Kasir/J-1

Konverze pozemních protileteckých řízených střel na protizemní variantu je ve světě celkem rozšířenou záležitostí. U typů východní provenience se často objektem úprav stala masově rozšířená střela SA-2 a nejinak na to nahlížel i Irák (ostatně to jsme mohli poznat již v oddíle pojednávajícím o typech Tamouz a Al Abid). Na základě SA-2 vznikla řada rozličných iráckých konstrukcí. Někdy byla užita střela celá, jindy pouze komponenty jako motor atp.

V roce 1988 běžel tedy kromě projektu spojeného s vývojem střel Al Hussein i program konverze protiletadlových raket pojmenovaný Al Fahd (či Al Fahad). Počítalo se se dvěma variantami lišícími se dostřelem, Al Fahd 300 a Al Fahd 500 (kde číslovka značí plánovaný dostřel, leč nikdy nedosažený, jak se dozvíme dále), ale pouze první varianta se dostala až k reálným testům, kterých se mělo uskutečnit celkem 19. Dosažené výsledky byly hubené, raketa byla značně nestabilní, nepřesná a maximální dosažená vzdálenost činila pouhopouhých 136 km. Navíc ostatní větve raketového vývoje vykazovaly o dost nadějnější výsledky a tak není tedy divu, že celý projekt byl bez výčitek v červenci 1989 ukončen a verze Al Fahd 500 se již nedostala dále než do stádia studie. Jediný užitek z celého programu pak vykrystalizoval na zbrojní výstavě v roce 1989, kdy byl již dávno odepsaný Al Fahd využit k matení světové odborné veřejnosti jako plod košatého iráckého vývoje.

Zde je pak nutno poznamenat, že Iráčané měli rozjety obdobné projekty i na bázi typů SA-3 a SA-6. S SA-3 pracoval projekt Al Barq započatý v roce 1988, který byl opuštěn až v roce 1990 a je tedy zřejmé, že se Irák nechtěl přes dosavadní nepříznivé výsledky testů konvertovaných střel jen tak pustit. Al Barq ale pronásledovaly stejné závady jako Al Fahd, střela místo plánovaných 200 km dolétla pouze 117 km a přesnost též nebyla silnou stránkou (rozptyl údajně několik kilometrů, stejně jako u Al Fahd). O nic lépe nedopadla ani střela Kasir (či Qasir) (projekt odstartoval v lednu 1989), což byla upravená SA-6 s projektovaným dostřelem 100 km. Nikdy nebylo dosaženo více než 60 km.

Obrázek
Al Barq

Pokusy s SA-2 byly restartovány v druhé polovině roku 1991 pod projektem J-1 (či G-1). Ten je pak hodně spojen s typem Ababil 100, který bude zmíněn v jiné části. Irácký program je po roce 1991 spojen s řadou úmyslných dezinformací a prolínajících se krycích projektů a tak se budu snažit ohánět podrobnostmi co nejméně. Pod tímto projektem pravděpodobně zároveň probíhal vývoj součástí pro Ababil 100 a další rakety. Pokusy s SA-2 pokračovaly pod několika rozličnými projekty (například projekt Sa´d) až do roku 2003. Obecně bylo úkolem obdržet střelu s dostřelem 250-300 km. Některé pokusy se dostaly až k testům (kdy byly střely odpalovány na povolenou hranici 150 km, ale údajně byly schopny docílit 300 km, byť s velmi malou přesností), jiné skončily jen na papíře. Definitivní konec pro SA-2 přestavěné na protizemní variantu znamenala až invaze v roce 2003.

Kromě toho bylo komponentů SA-2 využíváno i pro vývoj dalších typů (jako je třeba Al Samoud). Nejambicióznějším projektem se stal vývoj střel s doletem až 1000 km započatý v roce 2011, které by užívaly několik motorů z SA-2 (2 či 5, první varianta by mohla využívat i zavedenou infrastrukturu pro střelu Al Samoud 2 a dát tak dispozici střelu s doletem cca 750 km do pár měsíců). Vše skončilo v projektové fázi. Vzhledem k okolnostem se jednalo o velmi utajený projekt.

Ababil 100 - Al Samoud/Al Fat´h

V rámci omezení uvalených na nově vyvíjené raketové zbraně nesměl Irák vyvíjet střely s vyšším doletem než 150 km. Do mantinelů vymezených v rámci těchto restrikcí se měl vměstnat projekty střel s krátkým doletem Ababil 100 na kapalné pohonné hmoty. Při vývoji se používaly některé technologie z typů SCUD a SA-2. V polovině 90tých let se od projektu odštěpila vývojová větev zaměřující se na tuhé pohonné hmoty. Ta si ponechala i původní název Ababil 100 a větev s kapalným palivem byla nově pojmenována Al Samoud. Obě větve si ale udržely kvůli optimalizaci nákladů některé společné prvky (hlavice atd.).

Al Samoud byl po řadě problémů v roce 2001 nahrazen o poznání uspokojivější verzí Al Samoud 2. Lišil se větším průměrem, používal gyroskopy ze střel C 601 a C 611 a při testech dosáhl až 183 km. Dostřel byl sice deklarován na maximálně 150 km, ale ať už v základní konfiguraci či po patřičném zmenšení bojové hlavice mohly irácké střely létat i dále, což se týká i druhé vývojové větve. V roce 2003 jedna z nich, vystřelená na Kuvajt, dolétla až do vzdálenosti 180 km. Iráčané patrně laborovali s úpravami, které by jejich dostřel posunuly k hranici 200 km (a dále). Hlavice původně dosahovala 300 kg (klasická jednotná, ačkoli se uvažovalo i o hlavici se submunicí stejného typu jako pro Ababil 100/Al Fat´h), ale v rámci zvýšení doletu byla zmenšována snad až na 200-250 kg, ale většinou se udává 280 kg. V roce 2001 byla zahájena sériová produkce, ale po obvinění z překročení povoleného dostřelu Irák souhlasil s likvidací střel Samoud 2. Část sice byla zničena ještě v roce 2003 před samotnou invazí, ale zároveň byly vyráběny nové (to již asi generalita tušila, že nikoho stejně neuchlácholí a otevřené nepřátelství je za dveřmi). Střely tak mohly být nasazeny proti Američanům a jejich spojencům, přičemž snad směřovaly na Kuvajt. Zbytek (nalezených) střel byl zničen po válce.

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
Al Samoud (1, 2) a Al Samoud 2 (3 až 8)

Ababil 100, tedy přesněji odštěpená větev původního projektu, která si ponechala původní jméno, se propracovala též až k funkční a operačně nasazené zbrani. Později byla přejmenována na Al Fat´h. Vývoj finišoval po roce 2000 a dal irácké armádě do rukou střelu s dostřelem přes 150 km (při testech dosáhla 161 km) a buď jednotnou hlavicí či vybavenou submunicí (KB-1). Vyvíjena byla řízená i neřízená varianta, řízená měla dosahovat přesnosti až 150 metrů na 150 km, ale ačkoli byl vývoj a otestování těsně před dokončením a proběhly dva testy, tak proces již nemohl být ukončen. Mezitím byla provizorně zavedena pouze neřízená varianta, které se k jednotkám dostalo 50-60 kusů, z toho 5 s hlavicí se submunicí. Střela využívala upravené odpalovací zařízení určené původně pro SA-2 a byla použita bojově v roce 2003. Odpáleno bylo něco mezi 12 až 16 raketami a zbytek byl zničen po obsazení země.

Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
Al Fath

Badr 2000/Salam

Přibližně v roce 1984 Irák vstoupil do mezinárodního projektu spojeného s vývojem argentinské dvoustupňové rakety na tuhé palivo Condor II s doletem cca 600-750 km. Zájem byl jak o odběr hotových střel, tak i technologickou injekci v podobě vybudování zařízení pro vlastní výrobu (obecně by dotyčné technologie, ať již motorů či jiných komponentů znatelně popohnaly irácký raketový průmysl). Do projektu tak začaly z Bagdádu proudit značné finanční prostředky, přičemž prvotní kontakt se uskutečnil přes Egypt, skrze který měl probíhat i transfer zařízení a technologií. Ten běžel od roku 1985 až do roku 1989, kdy egyptský pramen vyschnul a byl odstřižen. Zbytek potřebných technologií a součástí potřebných k zprovoznění výrobních linek a produkci střel zvaných Badr 2000 (po rozkolu s Egyptem pak vedených jako Salam) se jal Irák shánět po všech čertech, tentokráte již napřímo u států a firem zapojených v projektu Condor II. Žádná střela ale z výroby nevyšla a ani již nikdy neměla, neboť v roce 1991 byla existující zařízení těžce zasažena bombardováním a o zbytek se postarala odzbrojovací komise. Je možné, že některé technologické prvky byly použity v poválečných projektech. I samotný Condor II nakonec skončil neslavně a Argentina, přitlačená ke zdi vlastní ekonomikou a nátlakem USA, se musela svého raketového programu vzdát.

Střely s plochou dráhou letu

Ababil

Irák poprvé koketoval s touto kategorií již koncem 80tých let, kdy se snažil přeměnit bezpilotní letoun Mirach 100 na střelu s plochou dráhou letu. Jak již bylo řečeno v oddílu věnujícímu se bezpilotním prostředkům, tato praxe byla ve světě celkem rozšířená a Mirach 100 byl jako základ pro vývoj použit i v Argentině (z tohoto vývoje vzešel typ MQ-2 Bigua). Irák provozoval jak zakoupené Mirach 100, tak i několik v licenci vyrobených kusů značených jako Marakub 100. Na jejich základě pak v roce 1988 představil typ Ababil, což měla být střela s doletem až 500 km. Ale parametry jsou spíše odhadované. Je možné, že byly použity některé technologie z v té době vyvíjeného Mirach 600. Program byl pravděpodobně skončen s rokem 1991, pokud pokračoval i někdy v dalších letech, tak nejspíše ve velkém utajení.

Obrázek Obrázek
Mirach 100 či irácký Marakub 100 (1) a v roce 1988 či 1989 vystavený Ababil, alespoň zešikmený nos letounu s někdy uváděným TV terminálním naváděcím zařízením by tomu mohl napovídat (2) (ovšem pokud někdo umí arabsky, tak to mlže hravě rozlousknout :D)

Jinin

Na přelomu let 2001/2002 započaly pokusy o vyvinutí střely s plochou dráhou letu o doletu 1000 km, která by byla schopna efektivně ohrozit řadu cílů jak v Íránu, tak i Izraeli (a samozřejmě jakékoli jiné soupeřící zemi). Za základ byla použita protilodní střela HY-2 a celý projekt mohl čerpat i ze zkušeností při přestavbě HY-2 v klasické protilodní roli na verzi s delším doletem (viz. projekty Al Faw 150 a Al Faw 200 v sekci protilodních střel). Za povšimnutí rozhodně stojí pohonná jednotka, neboť 500 kg hlavici měla na cíl dopravit střela používající motor TV-2 (z vrtulníku Mi-8), který měl vyprodukovat dostatečný tah. Nakonec se ukázalo, že výkon TV-2 nebude stačit a pozornost byla obrácena k motoru TV-3 (z Mi-17). Ten měl ale své neduhy v podobě statorů, které byly integrovány do konstrukce motoru a nešly tudíž odstranit. To by se pravděpodobně nakonec podařilo konstruktérům vyřešit a motor zakomponovat, ale finální sek přišel z jiné strany, a to v podobě amerických vojáků, kteří vývoji zasadili pomyslnou tečku. Nemusely tak již vadit ani nedostatky naváděcího systému, který byl kvůli nepřítomnosti vhodného systému provizorně převzat z letecké střely AA-6 Acrid (R-40). Časem měl být nahrazen vhodnějším typem (pravděpodobně GPS navedením) vyšlým z vlastního vývoje či (spíše) zakoupeného podloudně v zahraničí. Leč..
Naposledy upravil(a) Polarfox dne 9/8/2012, 13:22, celkem upraveno 3 x.
Uživatelský avatar
Polarfox
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 5843
Registrován: 5/11/2010, 21:01
Bydliště: Praha

Příspěvek od Polarfox »

Přidáno: 160mm samohybný minomet na bázi T-54/55, 100mm kanón na bázi T-54/55, samohybná děla Al Majnoon a Al Fao, modifikace protiletadlových řízených střel SA-2/3/6, protibalistická střela Al Faw 1 a ruční Sahm Saddam.
Uživatelský avatar
El Diablo
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1871
Registrován: 21/11/2008, 14:11
Bydliště: Xeenemünde
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od El Diablo »

Šíitské milice útočí na Američany v Iráku nebezpečnými íránskými zbraněmi
Američtí představitelé uvedli, že mají jasné důkazy, že šíitské milice v Iráku používají íránské zbraně k útokům na americké jednotky. Jde i o nové improvizované a velmi nebezpečné rakety IRAMS. Zveřejnila to CNN poté, co irácké bezpečnostní síly zahájily operaci u íránských hranic, jejímž cílem je rozbít skupiny radikálů.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

U toho minometu byly by nějaké parametry? Skoro jsem čekal, že tam budou spíše nějaké modifikace Tulpanu ale to eby nabyla výroba ale dovoz.

I když proti Tulpanu je toto skoro poloviční.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Polarfox
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 5843
Registrován: 5/11/2010, 21:01
Bydliště: Praha

Příspěvek od Polarfox »

Právě že nebyly :/...většina těch modifikací vstoupila ve známost jen díky invazi, kdy je pak člověk vidí většinou pomalované jak nějaký podchod od sprejerů a trčící na vrakovišti. Takže často jen pár fotek a nic víc.

Když jsem sosal info k Enigmě, tak se na jednom fóru rozpovídal nějaký Iráčan, co k tomu měl velmi blízko a prý dokonce v jeho rodině vzniká kniha..samozřejmě že v arabštině :D...k tomu se dostat, to by byl zlatý důl, ale člověk si musí nechat zajít chuť.
ObrázekObrázekObrázek

U národa, u něhož je nejoblíbenějším historickým spisovatelem Vlastimil Vondruška, se nějakého historického prozření a sebereflexe dočkáme opravdu jen velice stěží. (Polarovo motto pro rok 2019)

“Without data, you're just another person with an opinion.” W. Edwards Deming

Brána do Mordoru: https://twitter.com/fbeyeee?lang=cs
Uživatelský avatar
kopapaka
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 3837
Registrován: 26/1/2008, 20:47
Bydliště: kósek od Prostějova

Příspěvek od kopapaka »

Je to starší bráška, 160 mm minomet M1943...
Hmotnost-----------1,170 kg
Délka hlavně-------3,03 m
Hmotnost miny-----40,8 kg
Ráže-----------------160 mm
Náměr--------------+45° až +80°
Odměr---------------25°
Rychlost palby------3 ran/min.
Úsťová rychlost-----245 m/s
Max. dostřel---------5150 m
Min. dostřel----------620 m

Obrázek
Naposledy upravil(a) kopapaka dne 5/7/2011, 19:29, celkem upraveno 1 x.
ObrázekObrázek Obrázek
"Válka je Mír, Svoboda je Otroctví a Nevědomost je Síla!"
Uživatelský avatar
Polarfox
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 5843
Registrován: 5/11/2010, 21:01
Bydliště: Praha

Příspěvek od Polarfox »

Tohle by mohlo vzájemně odpovídat ne?...pořád mi to vrtá hlavou.

Obrázek Obrázek
Uživatelský avatar
Polarfox
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 5843
Registrován: 5/11/2010, 21:01
Bydliště: Praha

Příspěvek od Polarfox »

Přidáno: modifikace na bázi MT-LB (minometné, raketometné a protiletadlové verze), BTR-50/OT-62 (protiletadlové a podpůrné verze) a přezbrojené BRDM-2 a EE-9.

Plus něco na luštění :)...kdopak by mi identifikoval ten tank v popředí a na druhém snímku podvozek toho pazvláštního samohybného děla (BTR-50/OT-62/PT-76/něco zcela jiného)? :)

Obrázek Obrázek
Uživatelský avatar
skelet
4. Brigádní generál
4. Brigádní generál
Příspěvky: 17687
Registrován: 26/1/2008, 15:48

Příspěvek od skelet »

1 - podvozek M48 Patton s věží Chieftain
2 - PT-76 se 100mm PT kanónem

a teď směle do mě
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Polarfox
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 5843
Registrován: 5/11/2010, 21:01
Bydliště: Praha

Příspěvek od Polarfox »

Přidáno: Mirage F.1EQ, MiG-23BN/ML, MiG-21MF, MiG-25 a Dassault Falcon 50.
Uživatelský avatar
skelet
4. Brigádní generál
4. Brigádní generál
Příspěvky: 17687
Registrován: 26/1/2008, 15:48

Příspěvek od skelet »

Pro zajímavost doplním, že firma Dassault upravila svůj obchodní letoun Falcon 20 (ten je dvoumotorový, Falcon 50 třímotorový) pro výcvik pilotů Mirage III zabudováním elektroniky z tohoto letounu, druhou nerozšířenou úpravou byla protilodní verze Falconu 20, který dostal upravené křídlo pro nesení střel Exocet a v přídi se pak vyjímal radiolokátor Thomson CSF Agave. Tedy stejný radiolokátor, který používaly Dassault Super Etendard a byl nabízen i pro exportní Mirage F1E. Radiolokátor Agave měly dostat i Mirage F1EQ uzpůsobené pro nošení protilodních střel Exocet, nicméně některé zdroje toto popírají a tvrdí, že tyto letouny dostaly radiolokátor Cyrano IVM, který byl upraven pro navádění střel Exocet. (rodina radiolokátorů Cyrano IV byla pro Mirage F1 "standardní").

Irácké Mirage F1 mohly být používány i jako vzdušné tankery díky použití "tankovacích" kontejnerů původně ze Super Etendard, nicméně tato schopnost byla dodána přímo od výrobce, který jí u exportních verzí nabízel.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Polarfox
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 5843
Registrován: 5/11/2010, 21:01
Bydliště: Praha

Příspěvek od Polarfox »

Přidáno: námořní miny plus jejich pěkně vypečené nosiče.

Mimochodem ten tank to bude kuvajtský Chieftain.
Uživatelský avatar
Polarfox
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 5843
Registrován: 5/11/2010, 21:01
Bydliště: Praha

Příspěvek od Polarfox »

Přidáno: balistické střely Al Hussein, Al Hijara, Al Abbas, Tamouz, Badr 2000, Al Samoud, Al Fath, Al Fahd, Al Barq, Kasir, J/G-1, střela Jinin a kosmický nosič Al Abid, protilodní Al Faw.
ObrázekObrázekObrázek

U národa, u něhož je nejoblíbenějším historickým spisovatelem Vlastimil Vondruška, se nějakého historického prozření a sebereflexe dočkáme opravdu jen velice stěží. (Polarovo motto pro rok 2019)

“Without data, you're just another person with an opinion.” W. Edwards Deming

Brána do Mordoru: https://twitter.com/fbeyeee?lang=cs
Uživatelský avatar
TonyHazard
Důstojník v záloze
Důstojník v záloze
Příspěvky: 2674
Registrován: 17/9/2007, 23:30

Irácký zbrojní průmysl

Příspěvek od TonyHazard »

Polarfox : Nemohu si odpustit, ale píšeš vynikající články (o zbrojním průmyslu určitých států), jsou velmi zajímavé a hodnotné. K doplnění nic nemám. Díky
skelet píše:1 - podvozek M48 Patton s věží Chieftain
2 - PT-76 se 100mm PT kanónem
a teď směle do mě
Zde bych měl výhradu, na prvním obrázku to pravděpodobně nebude stavebnice ze dvou tanků, ale pouze tank Cheiftain. Jen si na něm irácká armáda udělala vlastní úpravy. Jelikož mi není známo o vývozu těchto tanků do Iráku, bude se asi jednat o kořistní techniku z Íránu, tam se jich vyvezlo dost.
ObrázekObrázekObrázekObrázek
Nebojuj s nikým, kdo neví nic o vztahu rytíře a meče!
Na fóru Palba.cz jsem skončil, dotazy a SZ prosím neposílat.
Odpovědět

Zpět na „Ostatní“